Blog

Staroboleslavská kapitula o svátku Přenesení sv. Václava

Staroboleslavská kapitula podrobně informuje (videosestřih, fotogalerie) o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili mše ze svátku Přenesení sv. Václava (až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií, nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi) a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy basiliky a v královské hrobce.

Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná. Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova Statuta Kostela pražského, ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence. Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově, navštěvovali staroboleslavští kanovníci katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta, tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult ve Staré Boleslavi nekolidují.

Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici. Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava - s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54). Podivně šroubované formulace antifony s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně, v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:

ant. k Magnificat Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava, brát si z něj příklad čistoty. Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.	Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et animae.
závěrečná modlitba Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu, jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava, tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi. Skrze tvého Syna...	Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.

Antifona se podle předtridentského pražského breviáře zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti a o prvních nešporách březnového přenesení, ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů o jednom mučedníkovi). Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663), v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou) orací z předtridentského pražského breviáře a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti). V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.

Zatímco překlad orace je slušný, na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví, zejm. co do správného určení vztahů větných členů. Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat třeba takhle:

ant. k Magnificat Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje slavit (tuto) tak velkou slavnost znamenitého Václava a brát si z něj (poučení), jak velká je odměna čistoty: velký je tento muž, jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše. (Překlad JP)

Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et animae.

[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:

Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.

Srov. též německý překlad Else Promnitz (Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).

O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská) kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům, mi není nic známo. Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých lokálních liturgických textů jako zde, nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských. I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.

Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení VPDMC 274. Ale je to antifona toho druhu, co dnes obvykle zpívají placení hudební profesionálové, ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého staroslavného klerikálního bratrstva.

Křestní nešpory (8): Itálie

Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor "zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila" (Paschalis sollemnitatis 98) padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají v nejedné katedrále i farním kostele. Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to, že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo dříve na téma křestních nešpor napsáno.

Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.

Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých skupin podle toho, jestli se drží standardních textů slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.

1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Na webu liturgické komise arcidiecése Udine vyšel v roce 2017 článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení. Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat, u křtitelnice se pak recituje vyznání víry (buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské) následované pokropením křestní vodou a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.). Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy), které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.

Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor však není převzato vůbec nic, ani co do struktury, ani co do repertoáru. Viz v článku zmiňovaný procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.

Procesí podle něj začínalo dicta oratione, tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r). Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací, pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici, kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu), veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Venite et videte locum se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku a oraci zpívalo Regina coeli a sekvence Submersus iacet Pharao.

Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor v katedrále v Padově obsahuje kompletní italské texty a nápěvy. Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27), zpívají se během něj litanie ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál. V baptisteriu biskup jen říká oraci a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.

Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21). Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv, nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční bohatě melismatický nápěv, nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky. (Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů. Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)

Záznam z farnosti S. Maria di Betlem (Modica) pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají být krácené. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19. Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy). Následuje kázání a obnova křestních slibů. Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru, kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace) a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.

Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici integrují přímo do obvyklé struktury nešpor, každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat, během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod nekoná opravdu "za zpěvu žalmů". Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru, zbylá dvě nešpory dovedou do konce v prostoru křtitelnice/baptisteria. U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu, která zahrnuje nějakou formu hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům (křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů podle příslušného obřadu).

2. Speciální "křestní" formulář

I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí, evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře. Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází z předpokladu, že starší je stručná forma a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.

Stručný návrh z webu diecése Como datovaný 2011 obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou. Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247). Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací. Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu. Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu. Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry, pak Magnificat. Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné). V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.

Totožný návrh byl otištěn v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56) diecése Nardò-Gallipoli pro "Svatý rok milosrdenství".

Materiál nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný) obsah návrhu výše. Následuje jeho úplná realizace s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků. (Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.) Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic. Hymnus i čtení jsou volně vybrané, antifony mají charakter antifon ze žaltáře (s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam). Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén. Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.

Záznam z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino) z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře velice podobného tomu právě představenému. Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné. Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela, ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?) kapli, kde se říká otčenáš. Pak se s eucharistickou písní Inni e canti sciogliamo, fedeli pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí orací a požehnáním. Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.

Brožurka z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně, ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!) na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených do vedení příprav na křest.

Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.

Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři, biskup uzavírá světelnou modlitbou), čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm. Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů z velké části souhlasící s těmi z Mirta.

Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá Haec dies jako o neděli Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových velikonočních nedělí. Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili formační kurs. (K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.) Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci a vede obnovu křestních slibů. Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie, protože ta je završením křesťanské iniciace. Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.

Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam. Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury. Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.

Výtěžek

Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že žalmové orace se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.

Křestní nešpory s volně vybranými žalmy a ostatními texty je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty jako porušení předpisů, ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku. Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční. Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné. I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.

Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam do standardní struktury nešpor. Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat, byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená, že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií. Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu premonstrátských křestních nešpor z konce osmdesátých let.

Čtenář srovnávající s mým návrhem se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když - narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství - a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.

Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor (vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja). Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře křestních nešpor vliv. Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)

Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou, je otázka po podobě připomínky křtu. Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice v jeho středověkých podobách (Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje, Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace), italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu, zazpíváním odpovědi k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou. Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen, pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními, duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými, a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše probraných modelů.

Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše, a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc a každé slovo je na svém místě; kde se význam zprostředkovává primárně symbolem a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů (pevně daných jako důležitá součást liturgického celku, ne volně vybíraných hudebníky).

Pokud jde o "aktivní účast" a její formy, obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení, jsou mi vesměs protivné. Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných, jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo za ohavnost znesvěcení.

Staroboleslavské svatováclavské oficium

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

Už loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

[EDIT 27. 9. 2024] (Jen) české texty (jen) ranních chval z červených desek jsem drze vystavil zde, ku prospěchu všem staroboleslavským poutníkům - a ovšem i čtenářům tohoto článku.

[EDIT 28. 9. 2024] Letos se ranní chvály v kryptě sv. Kosmy a Damiána poprvé za sledovanou dobu říkaly s oficiálními texty. Zdá se, že svérázný liturgický formulář z červených desek patří historii.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem: et eum per martyrii palmam ad celestem perduxisti gloriam: eius precibus nos quesumus ab omni aduersitate libera: et eterne beatitudinis concede perfrui gloria. Per Dominum.	Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam, ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio. Per Dominum.	Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti: ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio. Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.	Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.	Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti, da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari. Per Dominum.	Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti, eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus. Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda	Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971)	červené desky	Denní modlitba církve
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum. V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit. (Oz 14,6; Žalm 92,13n)	R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem. V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.	[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore. V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine. Gloria Patri. Gloria et honore. (Žalm 8,6n)	R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou. V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane. Sláva Otci. Ctí a slávou.	R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví. V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Sláva Otci. Spravedliví. (Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me. R. Mandata tua meditatio mea est. (Žalm 119,143)	V. Soužení a úzkost mne obklopily. R. Rozjímám o tvých příkazech.	V. Mnozí mě stíhají a tísní, R. od tvých přikázání neustoupím. (Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo. V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus. Gloria Patri. Fortitudo. (Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)	R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán. V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou. Sláva Otci. Hospodin [sic!].	R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin. V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost. Sláva Otci. Hospodin. (Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

• Kdy a kým byl obsah červených desek sestaven? Pro jakou příležitost?
• Kdy (pokud vůbec někdy) se naposled říkaly latinské texty?
• Mělo omezení se na texty z Liturgia horarum (a jejich české překlady) nějaký hlubší důvod než ten, že latinská verze svatováclavského formuláře z propria českých a moravských diecésí nebyla v době vzniku červených desek široce známá a snadno dostupná?

Ke staroboleslavskému oficiu svatováclavskému

Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, omezím se v textu na ranní chvály. I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory, ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako před dvěma lety, takže není co o nich více psát. Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor, ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv - možná právě s ohledem na preference předsedajícího, aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.

---

Už léta mi v hlavě hlodá otázka toho zvláštního formuláře, podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti ve Staré Boleslavi: proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava užívá místo jeho vlastních textů texty z commune o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu, odchylujícím se od Denní modlitby církve?? A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály (letos až od 7:00) byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby) distribuovány známé červené desky, bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby alespoň zběžně prolistoval.

Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4, se zadní deskou červenou a přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny do eurofólií. Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou. Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.

Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu pouti známému z dřívějších let: modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě v roce 2016 (přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala); první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny, jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem (pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky 2012, 2014), tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem, byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky (postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem) ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli - obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory z pražské katedrály.

Zpět k obsahu červených desek. Text je na protilehlých stránkách paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky. Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění Denní modlitby církve. (Zvláštním případem jsou hymny: vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě naprosto nejsou jejich překlady.)

Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé, ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich prostudování nebylo dopřáno dost času.

Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem. Ovšem v relativně krátkém čase mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se ke sfocení liturgických textů neodhodlal, neboť se mi zdálo málo vhodné, a takřka ihned po závěrečném požehnání desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?), protože bezprostředně následovala první ranní mše. Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo, co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti. Popravdě se neumím rozhodnout, jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.

Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím, jsem si utvořil následující pracovní hypotézu: Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako "Národní svatováclavské pouti") bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno - nebo přinejmenším bylo plánováno slavit - kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály, a to latinsky. České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad, umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá, ne jako text k recitaci. Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné, že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune. Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat. Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly místo latinských textů ty české a neoficiální překlad se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně se hodinky začaly slavit za účasti lidu, pro což se recitace v latině zdála těžko únosná, nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.

Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu: když předpokládá, že důvodem použití textů z commune byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi, jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci - jejichž latinskou verzi editor našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?

Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti s texty z commune místo vlastního formuláře svátku je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit. Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl, je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době, kdy by se toho už člověk nenadál. Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.

Národní svatováclavská pouť 2020

Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu po čtyřech letech se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila, ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše byly (kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály a považuji za vhodné podat o nich zprávu.

První nešpory

Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava, v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena z nosítek na oltář, a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit) začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy (podle všeho se každý rok čte jiná), prokládané sborovým zpěvem. (Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval, ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru. Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus z nějakého mešního ordinaria.) Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu (novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).

Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie, za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo (dva a dva, čelem proti sobě) choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy (dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis) a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu (starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod. Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští kanovníci a další duchovenstvo.

Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální; texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech 2014 a 2016 (komentář k nim viz tam). Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty z prvních nešpor slavnosti. V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě, jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost. Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů) připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv veršíku) a choralisté spustili Salve Regina (tonus simplex).

Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost. Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů, neodpovídající výběru indikovanému v Ordo cantus officii (antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského commune plurimorum(!) martyrum, antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru, patrně z nějakého předtridentského zdroje), nezohlednil jsem Praenotanda tohoto dokumentu (editio typica 1983, beze změny i v editio typica altera 2015), která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei". Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.

Ranní chvály

Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení: tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu, jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující. Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín. Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly. Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne měla být vystavena v kostele sv. Klementa).

Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně - zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu. Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst ranních chval byť i jen částečně zpívaných. Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály, jako v roce 2016, a očekávání to bylo správné. Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených desek. Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě invitatoriem (s žalmem 95). Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné) ze společných textů o jednom mučedníkovi, vlastní vzali jen hymnus a oraci. Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium, dnes mohu přidat jeho přesný text:

R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou. R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Pán je.

Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule, díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři". Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval z tamních společných textů o jednom mučedníkovi, v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském formuláři.

R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce. R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci. Pán je.

Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).

Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo, že oba výše uvedené texty (ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře") jsou překladem latinského responsoria ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi mimo dobu velikonoční, zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu nelze považovat za překlad. Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází z jiných biblických úryvků.

Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní modlitby církve mnohdy citelně liší. Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní. Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům věnovat článek.

"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou modlit se slušný překlad z latinského breviáře (spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování") liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde, např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes oficiálnímu znění drobnou úpravu "velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána" (místo "plují"). Ale proč se staroboleslavští kanovníci modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.

Parafráze a alternativní překlady

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.

Prajské nešpory, Štěpánkovice

Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách, které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže) ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. Protože na webu štěpánkovické farnosti je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu, počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes, o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.

Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.

... Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané 1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa. Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem – slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole. Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova. Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“ poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku. „Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce, Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“ upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.

www.stepankovice-farnost.wz.cz, 27. 3. 2016; zvýraznění v textu JP

Průběh

Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů. Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.

V. Bože ku pomoci mé vzezři!
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid, ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou půvabný text, který Tomáš Fryčaj do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu, převzal z kancionálu ještě o poznání staršího - z Božanova Slavíčka rájského. (Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek dlužím.)

Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá při vstupním průvodu.

Jaké asi budou žalmy? Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího, a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů, s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův. --- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.

Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům, nemohl dobře vysledovat.) Použité nápěvy žalmů odjinud neznám. Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné, nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše změnil recitační tón. Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu). Všechno doprovázely varhany. K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal). V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72") a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí - štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší než Fryčajovy.

Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku (109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování). Poté celebrant přečetl krátké čtení (řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu, pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat. To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.

Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře. Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.

Vyhodnocení

Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích slaví? V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu, přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve. Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře, ale známá velikonoční píseň z kancionálu. Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře, řádně pro ten který den. Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době součástí římského oficia nebyly (responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.

Projednou si dovolím úplně vynechat šermování liturgickými předpisy, protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství. V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly. Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických předpisů je soudit. Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku, nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat. Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči, a nešpory prostě přijmout, jak jsou.

Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113. Ten byl součástí nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám, včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení" vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu. A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli, je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.

Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého: jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly. Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat dnes.

Národní Svatováclavská pouť 2012

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"	zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období [EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života."	ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."	neznám [EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu."	ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)	zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení	ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů. ℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů. Sláva. ℟. Přijď."	responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."	neznám
prosby	z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Nešpory k výročí posvěcení kostela, Praha Vršovice (2010)

V týdnu jsem úplnou náhodou na internetu našel brožurku ke zpívaným českým nešporám, které se slavily 2.10.2010 v rámci oslav 80. výročí posvěcení kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích. Přidal jsem informaci o ní na stránku Odkazy, protože, byť byla připravena pro jednu konkrétní příležitost, může být pro další přinejmenším cenným inspiračním zdrojem. Zdá se mi dobré nabídnout k ní komentář - nejen pro ty, kdo by se chtěli inspirovat a vytvářet vlastní podklady pro nešpory ve farnosti v podobném duchu, nebo tuto brožurku přímo vytisknout a doma použít. Nejprve projdu obsah a vyslovím k němu dílčí připomínky, na závěr se pokusím o hodnocení.

"Úvodní slovo" na str. 2 je možné interpretovat tak, že liturgie hodin nepatří k běžnému programu dané farnosti a tomu, kdo brožurku sestavoval, se zdálo vhodné alespoň v hrubých rysech ji představit.

Na další stránce je rozepsán úvodní verš - bez not, zjevně se recitoval. Text je rozdělen mezi kněze a lid jinak, než jsem zvyklý: kněz kromě "Bože, pospěš mi na pomoc" začíná i doxologii. To mě přimělo projít další dostupné verze oficia: já v souladu s Uspořádáním Denní modlitby církve (zařazeno v breviáři před začátkem žaltáře) a staršími knihami přenechávám vše od odpovědi "Slyš naše volání" chóru. Podobně i nešpory v Jednotném kancionálu a Olejníkovy Nedělní nešpory. Stejně jako diskutovaná brožurka dělí doxologii po úvodním verši jen Pavel Šmolík. Ale to je věc nepodstatná.

Hymnus je vzat ze společných textů o posvěcení kostela. Tam je předepsán pro modlitbu se čtením, výběr hymnu z jiné hodinky je však legitimní úpravou (viz co říká Uspořádání DMC k hymnu nešpor). Při bližším pohledu ovšem shledáme, že hymnus v brožurce má výrazně více strof než v breviáři. Seznam použité literatury na poslední straně brožurky nás poučí, že je píseň vzata ze zpěvníčku, který je appendixem Malé katolické liturgiky Bonaventury Boušeho - zřejmě je to plný text písně, ze které jsou v breviáři jako hymnus zaneseny jen vybrané strofy.

Žalmy jsou vzaty z ekumenického překladu. Napadá mě řada možných vysvětlení, proč tvůrce brožurky nesáhl po katolickém liturgickém překladu, ale pro tentokrát se zdržím rozvíjení neplodných hypotéz.

Výběr žalmů zcela neodpovídá žádným nešporám obsaženým v breviáři. Základem jsou nicméně 1. nešpory z textů o posvěcení kostela (podle breviáře: žalm 147 rozdělený na dva oddíly + kantikum Zj 19). Žalm 147 je ovšem vzat v celku a na uvolněné místo je dosazen Žalm 141 (typický nešporní žalm; v současném breviáři je jen v 1. nešporách neděle 1. týdne žaltáře), ovšem celý (v breviáři je zkrácen o poslední "kletebný" verš, kde žalmista prosí, aby se jeho nepřátelé sami chytili do léčky, kterou na něj nastražili).

breviář: posvěcení kostela, 1. nešpory	brožurka
Žalm 147,1-11	Žalm 141,1-10
Žalm 147,12-20	Žalm 147,1-20
kantikum Zj 19	kantikum Zj 19

Tady si interpretaci neodpustím: plný počet slok písně použité jako hymnus (v breviáři je sotva polovina) spolu s prodloužením psalmodie vypadají jako pokus vyrovnat se s tím, jak jsou hodinky současného breviáře krátké. (V jedné diskusi to někdo dobře vystihl slovy "proč jezdit deset minut tam a deset zpátky na bohoslužbu, která trvá dvacet minut?") Co může být výhodou pro soukromé povinné modlení pracovně vytížených kleriků, není stejně příznivé pro veřejné slavení liturgie...

Na místě antifon jsou vzaty notoricky známé Korejsovy odpovědi ze Zpěvů s odpovědí lidu. Výhodou je snadné zapojení všech zúčastněných, nevýhodou to, že jsou ztraceny texty antifon spoluutvářející ráz slavnosti - použité Korejsovy antifony jsou pochopitelně zcela obecné, vzaté ze žalmů. Ovšem - v době vzniku brožurky žádné zhudebnění vlastních antifon slavnosti nebylo k disposici. A není dodnes - z posvěcení kostela máme pouze druhé nešpory, a to ve zpracování Olejníkově a Šmolíkově. (Tudíž: náhrada byla rubricisticky naprosto legitimní, podle VPDMC 274.)

Žalmy byly - soudě podle úpravy textů a nepřítomnosti not pro ně - zpívány responsoriálně, podobně jako při mši. Poněkud nezvykle působí (ovšem, vcelku logická) úprava kantika ze Zj 19, které není, jak jsme tomu uvyklí z breviáře, co poloverš prokládané responsem aleluja, ale po každém celém verši se vkládá Korejsova alelujatická antifona.

Osobně shledávám dlouhou responsoriální psalmodii dosti únavnou a pro slavení liturgie hodin bych proto rozhodně dal přednost střídavému přednesu veršů žalmu (schóla/lid, dvě půlky lidu či předzpěvák/lid) nebo nechal zpívat různé žalmy různým způsobem. Je ale možné, že v daných podmínkách byl responsoriální přednes jediný rozumně myslitelný (velké množství lidí neuvyklých denní modlitbě církve ani zpěvu žalmů).

Pro čtení je využito možnosti vzít místo krátkého čtení obsaženého v breviáři jiné vhodné, delší: je použito jedno z těch, která jsou pro mši ze slavnosti posvěcení kostela k výběru v mešním lekcionáři.

Responsorium je nahrazeno známým kánonem Jiřího Černého Mé dlaně zvednuté. O tomto zpěvu jsem v souvislosti s možným využitím při liturgii hodin již dříve přemýšlel - mj. i proto, že když jsem se autora před časem dotazoval, zda má zpracované nějaké "breviářové zpěvy" (viz o tom zmínku ve starším článku), uvedl ho mezi těmi, jejichž text je denní modlitbou církve inspirován. (Srov. žaltář, pondělí sudých týdnů, responsorium nešpor; to je vzato ze Ž 141.) Nemá sice klasickou formu responsoria, ale VPDMC jsou tu značně velkorysé: responsorium lze vypustit nebo nahradit jiným vhodným zpěvem stejného účelu a charakteru (přičemž bych shodu charakteru nevykládal úzce jako formální shodu struktury), pokud je pro takové použití schválen biskupskou konferencí (au...).

Bylo by možné dobře si představit Magnificat zpívané stejným způsobem jako žalmy. Tvůrce brožurky ale sáhl po písňové parafrázi (v Jednotném kancionálu č. 813A). Tady nejsem s to podat "rubricistický posudek". Myslím, že nakolik je parafráze blízká originálnímu textu - a to Renčovo přebásnění v rámci možností je - je její zasazení do celku bohoslužby stejně legální nebo nelegální jako použití jiného než aprobovaného liturgického překladu pro žalmy. A jestli se při české katolické liturgii smí používat jiný biblický překlad než schválený Bognerův, to nevím. Za šťastné považuji, že alespoň Mariin chvalozpěv mohlo shromáždění zpívat "jedněmi ústy" (pokud pro něj píseň nebyla úplnou novinkou - předpokládám ale, že ne). Daní za tento zisk byla ztráta antifony. Tady se ptám, jestli by bývalo nestálo za to antifonu alespoň recitovat.

Nebo přebásnit, aby se také dala zpívat na nápěv písně jako nultá a závěrečná strofa :) - třeba: "Svatý je chrám, vznešený dům Boží, v němž se jméno Páně zbožně vzývá, kde Bůh mezi námi přebývá."

Závěrečnou modlitbu jsem nenašel v breviáři ani v misálu. Ani formálně nevypadá jako klasická římská orace a proto její vznik bez rozpaků přisuzuji místní liturgické tvořivosti.

Hodnocení.
1. Splňuje brožurka beze zbytku platné liturgické předpisy? Ne.

2. Obsahuje nějaký opravdu závažný neřád, "liturgický zločin"? Dle mého soudu rovněž ne. Za neopodstatněnou protiprávní úpravu považuji závěrečnou modlitbu domácí výroby - nakolik je ale věroučně nezávadná, literárně alespoň únosná a drží se intencí slavnosti, hodnotil bych ji jako pouhý přestupek. (Autor by mi možná vysvětlil, že jsem mimo a že měl pro své počínání závažný důvod, který nevidím?) Ostatní protiprávní úpravy považuji za opodstatněné a únosné, navíc jich není moc (záměna responsoria za zpěv, který je vhodný, ale nemá dobrozdání biskupské konference).

3. Celkově hodnotím brožurku, z níž vršovičtí zpívali v r. 2010 nešpory o slavnosti výročí posvěcení svého kostela, positivně: myslím, že je to dobrý vzor, jak představit zpívanou liturgii hodin ve společenství, které s ní dosud nemá zkušenosti. Pokud jde o zpěvy, úspěšně využívá maximum toho, co už je známé. Z téhož důvodu je ale spíše nevhodná pro společenství, kde se zpívané nešpory nebo jiná hodinka slaví vícekrát do roka: zvolené zpěvy jsou tak všeobecné a nespecifické, že nijak neodkazují ke specifickým obsahům svátku

4. Nezastírám, že bych ji sám připravil jinak, a její znovupoužití bez úprav úplně nedoporučuji. Předně bych pro žalmy použil liturgický překlad Písma - to umožňuje každému, kdo je zvyklý modlit se breviář nebo při mši opravdu poslouchat responsoriální žalm (a ne jen čekat, až přijde čas zapět odpověď), snáze poznat, že "je doma", že se zpívá jeho důvěrně známý text. A to při liturgii není nedůležité.

Také bych se ze všech sil bránil tomu postavit hodinku tak silně na responsoriální psalmodii. Nejen, že ji považuji za značně únavnou. Jestliže srdcem denní modlitby církve je psalmodie, pak se vyplatí dát pokud možno všem právě na psalmodii co největší podíl. I když to třeba ze začátku bude stát trochu nacvičování navíc. Ve hře je navíc ráz denní modlitby církve jako svébytného typu bohoslužby. Když se žalmy zpívají stejně jako při bohoslužbě slova, neškolený účastník možná ani nepozná, že se účastní něčeho jiného než bohoslužby slova s (vypuštěním úvodních obřadů a) perverzně prodlouženým responsoriálním žalmem...

Podomácku ušitá závěrečná modlitba mi pak v žádném případě nesmí do domu - nejen proto, že libovolné vyrábění orací není v souladu s předpisy: také proto, že ty, které jsou v breviáři, jsou hodnotnější.