Blog

Nešpory jako součást křesťansko-muslimského setkání

13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli různých islámských organisací v Německu působících.

Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové společně modlili žalmy. Následovalo přivítání v konferenčním centru Haus am Dom. Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl, že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit ze svých "duchovních tradic".

Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.

Jako termín pro setkání byl zvolen svátek Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši i k jeho matce vlastní.

Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací, ale její zařazení na program setkání mezináboženského je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto e-mailem obrátil na instituci, která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony "mezináboženské nešpory" vypadaly. Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o "katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů. Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve, a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně. Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu." (Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)

Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické "duchovní tradice" v duchu citátu výše, a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy. Předpokládám, že zbožný muslim (pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci katolické modlitební bohoslužby. Já sám bych z opačné strany na něco obdobného rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce, totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy, ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu (především pokud jde o pojetí Boha) a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou (pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).

Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto, že modlitby periodicky rozložené na celý den a normované co do textu, postojů a gest vykazují tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou (salát).

Každodenní nešpory v Bad Tölz

Sborník Lebendiges Stundengebet (vyd. 1989) nabízí representativní pohledy německých teologů různých zaměření na liturgii hodin (zde myšleno v úzkém smyslu "pokoncilní římské oficium"), s odstupem tehdy již téměř dvaceti let od její promulgace. Příspěvek Ruperta Bergera Eine Gemeinde betet das Abendlob je mezi ostatními, vesměs neméně zajímavými, výjimečný tím, že nejde o článek od profesorského nebo badatelského stolu, ale o zprávu z první ruky o velkém úspěchu liturgie hodin ve farní pastoraci v bavorské farnosti Bad Tölz na přelomu 70. a 80. let.

(Berger R.: Eine Gemeinde betet das Abendlob, in: Klöckener M. - Rennings H. (ed.): Lebendiges Stundengebet. Vertiefung und Hilfe, Freiburg - Basel - Wien 1989, 495-505.)

Zmiňuje počáteční pokusy se zpívanými nešporami ve spojení s večerní mší o velkých svátcích - s nevalnými ohlasy z řad farníků. Později, když byl zaveden jednotný kancionál Gotteslob, nabízející pro nešpory obsáhlý materiál (viz zde starší článek o něm), byly z něj pečlivě připraveny slavnostní zpívané nešpory, tentokrát v předvečer slavnosti výročí posvěcení farního kostela. Slaveny byly ne v souvislosti se mší, ale s pravidelným sobotním růžencem. Přijaty byly velice dobře a i při několika dalších slavnostních příležitostech pak byly slaveny první nešpory, jako vstup do slavnosti.

Další rok se slavily adventní nešpory z kancionálu Gotteslob každodenně v předvánočním týdnu, kdy se k Magnificat zpívají "Ó antifony". Rok nato vyšel Vesperbuch zum Gotteslob, dále rozšiřující možnosti využití kancionálu, a zformovavší se kroužek "nešporních pěvců" vyjádřil přání scházet se k nešporám denně nejen v předvánočním týdnu, ale také v navazujícím oktávu Narození Páně. V průběhu roku se pak ustavily dokonce nešpory každodenní (!), o nichž autor referuje již po bezmála deseti letech nepřetržitého trvání.

Zdůrazňuje, že nešpory jsou v Bad Tölz zásadně zpívané. Zpěv tu bytostně patří k rázu liturgie hodin jako specifického bohoslužebného útvaru. Nikoho by nenapadlo nešpory recitovat, a ti, kdo na ně chodí, jsou větším dílem lidé, kteří rádi zpívají.

Všímá si hudebnin, které zpívaným nešporám pomohly k úspěchu, i těch, které se moc neujaly: na jedné straně je Gotteslob se svými předpřipravenými nešporními formuláři, ale také bohatou zásobou dalších žalmů, antifon a hymnů či písní použitelných na jejich místě. K tomu dále přistupuje Vesperbuch zum Gotteslob (neměl jsem v ruce). V počátcích významně pomohlo, že nápěvy žalmů i některé antifony znali farníci z responsoriálních žalmů mše. (V Čechách by se podobného efektu dalo dosáhnout s notoricky známými žalmy Korejsovými.) Kritika se snáší na Antiphonale zum Stundengebet: nejenom, že jeho nápěvy, imitující gregoriánský chorál, znějí uším bavorských nekleriků značně cize, ale především je kniha příliš velká a těžká, takže není oblíbená a sahá se po ní jen při výjimečných příležitostech. Kromě toho je repertoár rozšířen vybranými zpěvy z malého oficia Christuslob a z publikací lipských oratoriánů.

A jak je to v Bad Tölz s nešporami dnes? Je to neuvěřitelné, ale podle farního webu se tam "tägliche Vesper" slaví i nadále (skoro 40 let!) täglich. Zdá se, že si tam budu muset časem naplánovat výlet.

Autor beuronského posudku na Olejníkovy zpěvy

Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk", hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou slepou uličku.

Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž: často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál - i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou, inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.

V diplomové práci Jakuba Vavrečky Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013) jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával P. Augustinus Gröpp OSB, mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly zaslány.

... Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí, je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel, respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací. Moderní jazyky se řídí jinými zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.

(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)

U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných podmínkách církve v Československu v době normalisace. Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně. Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl hodně proti čemu psát ...

Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal. Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic, nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá přehled; doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň na nějaký časopisecký nebo novinový článek. Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila: "O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého benediktinského řádu."

Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá - Komárek (P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001), z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného "posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu noty a nahrávky poslal) zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp. Tomu se zdají dobře odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.

V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány. Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970 neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB. To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně, je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.

Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek k olejníkovské historii. Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše, původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl a nebylo tedy na co odkázat. Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků - ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů - jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého potkal rád.

Jak to mají Němci #6: Morgenlob - Abendlob mit der Gemeinde feiern

[RINGSEISEN Paul: Morgenlob - Abendlob. Mit der Gemeinde feiern. Fastenzeit - Osterzeit, Planegg 2000.] (+ další dva svazky: Advent - Weihnachtszeit - 2000; Feste und Anlässe im Kirchenjahr - 2004)

Sada knih, kterou bych rád představil v posledním vydání seriálu o německých publikacích notované liturgie hodin, je v mnoha ohledech výjimečná. Od obou antifonářů, nad kterými jsem se rozplýval v posledních dvou článcích této řady, se odlišuje především zaměřením na farnost nebo podobné společenství, nikoli na komunitu vázanou povinností modlitby breviáře.

"Pokus, tuto prastarou/prapůvodní modlitbu církve, která byla po dlouhý čas její (všedno)denní bohoslužbou, dnes znovu zabydlet ve farnostech - v komplexní a komplikované podobě tradiční "liturgie hodin" kněží a mnichů - selhává jednoduše na tom, že naši věřící nejsou žádní klerici. Otázkou tedy je, jak se tato přespříliš střízlivá (hladová, suchá - orig. nüchtern) modlitba pro specialisty může stát oslovující liturgií Božího lidu." (z úvodu autora, s. 3. Překlad J.P.)

Autor při hledání koncepce denní modlitby církve jako "liturgie Božího lidu" sahá k antické katedrální liturgii a stanovuje několik základních stavebních principů. Je to mj. omezení se na vybrané žalmy (přístupné, srozumitelné), využití viditelných znamení (jako doplněk ke slovu), proměnlivé formy zpěvu. Všímá si pouze ranních a večerních chval, protože jen k těm se v antice skutečně shromažďoval křesťanský lid. Přitom v zásadě zachovává strukturu hodinek ze současného breviáře. (Důsledný návrat k modelu antického katedrálního oficia by mohl znamenat rezignaci na psalmodii - tím směrem Paul Ringseisen nejde.)

Vedle omezení se na ranní chvály a nešpory je toto dílo poznačeno ještě další významnou metodologickou redukcí: rezignuje na vytváření uzavřeného cyklu liturgického roku a tiše předpokládá, že se ve farnosti denní modlitba církve slaví zejména ve vybraných dnech exponovaných období (půst, Velikonoce, advent, Vánoce). Proto také neexistuje speciální svazek pro liturgické mezidobí. (Zelené desky třetího dílu jsou klamavé.) Kdo je zvyklý na onu "modlitbu kleriků a mnichů", bude při prvním kontaktu s denní modlitbou církve pro farnosti v Ringseisenově podání zřejmě zmatený: marné je hledat formulář pro konkrétní svátek nebo neděli. Každá kniha obsahuje několik (cca 8-10) modelů, z nichž každý je pečlivě vypointovaný a opatřený dobře padnoucím nadpisem (postní ranní chvály "Hospodin je mé světlo a má spása"; velkopáteční večerní chvály "V kříži je spása"; velikonoční večerní chvály "Na cestě se Zmrtvýchvstalým"; ...), zpravidla ale není fixován na určitý den, nýbrž volněji na celé období. Každý model vykazuje vysoký stupěň obměnitelnosti a upravitelnosti pro konkrétní podmínky a dá se proto v rámci jednoho liturgického roku využít i opakovaně.

Výše zmíněné "stavební principy" se v konkrétní podobě jednotlivých hodinek odrážejí tak, že psalmodie je obvykle zkrácena (řasto na jeden žalm) a uzavřena "žalmovou orací". Žalmy se zpívají různým způsobem - někdy střídavě zpívají dva chóry, někdy lid odpovídá responsem předzpěvákovi, někdy celý žalm bez přerušování přednáší sólista. Čtení je zpravidla delší a následované homilií nebo meditací.

Zatímco v řeholních komunitách a podobných společenstvích může být oficium po značnou část roku téměř "samonosné" (není potřeba žádný organisátor, každý ví, co, kdy a kde se má modlit), denní modlitba církve pro farnosti počítá s velkým nasazením předsedajícího, který připraví koncepci příslušné hodinky, zapojí varhaníka, zpěváky, lektory, ministranty a další spolupracovníky a celé slavení vede. Pro orientaci v textech se používá systému čísel písní jako v kancionálech. Ke každému ze tří svazků knihy "Morgenlob - Abendlob" vyšel malý zpěvník do lavic, který obsahuje všechny zpěvy, je ale lehčí o obsáhlé úvody a vysvětlivky pro předsedajícího.

Během semestru jsem slavení dvou hodinek z "Morgenlob - Abendlob" zažil - v "laboratorních podmínkách" semináře z liturgiky. Na základě této zkušenosti mohu Ringseisenův počin hodnotit velmi positivně. V následné diskusi pronesl někdo z kolegů důležitou poznámku, která je ale spíš vodítkem pro předsedající než kritikou na knihu: nabízené bohaté možnosti obměn a obohacení slavení o nové prvky je potřeba užívat s mírou, protože aby se určitá liturgická forma ve farnosti zabydlela, musí mít jistou pevnou podobu, "na kterou je spoleh", ve které se farníci necítí vždy znovu ztracení, protože "je to zase úplně jinak než posledně". A kde se s dobrým odůvodněním sahá po něčem neobvyklém, je nutné dobře to uvést.

Zároveň s veskrze positivním hodnocením představených knih musím přiznat, že mě osobně neoslovují. Až příliš jsem si oblíbil tu "modlitbu pro specialisty". Chápu, že někomu může připadat suchá. A souhlasím s tím, že pro využití ve farnostech je předem zabitá. Ale právě jí se na tomto webu chci i nadále přednostně věnovat.

Jak to mají Němci #5: Srovnání

Původně jsem byl zvědavý, zda a do jaké míry mezi dostupnými zhudebněními německé liturgie hodin panuje závislost. Čerpají jedno ze druhého? Položil jsem tedy vedle sebe Gotteslob, Kleines antiphonale zum Stundenbuch a Antiphonale zum Stundengebet. Jako vzorek pro srovnání jsem vybral oficium neděle 1. týdne žaltáře, protože už si jeho obsah docela dobře pamatuji a protože obsahuje kantika, jejichž zpracování mám zčásti za sebou, ale mnohem více před sebou, a která mě proto zajímají. Kromě toho jsem z podobného důvodu do srovnání přibral invitatorium.

Srovnání předně ukázalo, že tři srovnávané zpěvníky jsou (přinejmenším v rámci srovnávacího vzorku, pravděpodobně ale i mimo něj) vzájemně nezávislé a jejich zpracování týchž textů je i stylově zřetelně různé.

Gotteslob mě zaujal sadou antifon k invitatoriu, které lze všechny zpívat na stejný nápěv. Cenou za toto úsporné opatření je redukce množství antifon a výrazné zásahy do textu. Kuriosní ovšem je, že zpěvník v rubrice poznamenává, že kantor má zpívat žalm 95 nebo jiný vhodný, žalm 95 však není obsažen (přitom Gotteslob obsahuje obsáhlý representativní výběr žalmů, pro který už zde na blogu ostatně jednou sklidil chválu.)

Ve zpěvníku jsou obsaženy dvě řady žalmů pro nedělní nešpory, ovšem narozdíl od českého Kancionálu ani jedna z nich zcela nekopíruje žádnou neděli z breviáře. Zejména antifony jsou vybrány tak, jak se to zdálo vhodné autorům zpěvníku.

Kantikum ze Zj 19 nemá vlastní antifonu (podobně jako v latinských materiálech z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano) a lid odpovídá stále stejným responsem, které zní neobvykle "Amen. Aleluja!". Kantikum dále nemá klasickou doxologii, nýbrž namísto doxologie je zopakován druhý verš kantika (který má doxologický charakter).

Kleines Antiphonale zum Stundenbuch v souladu se svou metodologickou redukcí nabízí k invitatoriu jen čtyři antifony z cyklu žaltáře - k volnému výběru. Pak ale překvapí jistým "luxusem" - žalm 95 je totiž k disposici ve třech různých zpracováních. (Která, mimochodem, považuji za krásnější než ta z Antiphonale zum Stundenbuch.)

Kantikum ze Zj 19 má antifonu. Dvojité Aleluja ze závěru antifony je zároveň responsem, které chór opakuje po každém verši kantika. Verše zpívá předzpěvák na tonus II. (Tady je vhodné poznamenat, že německý tonus II je melodicky shodný s tím, který je tady v materiálu ke kompletáři, nikoli s tím, který je k nalezení ve standartní tabulce nápěvů psalmodie.)

Antiphonale zum Stundengebet obsahuje žalm 95 rozepsaný ve všech osmi tonech (peregrinus chybí) a navíc po jednom zpracování žalmu 100, 67 a 24.

Pro kantikum ze Zj 19 má tři různé nápěvy, přičemž kantikum se zpívá vždy s antifonou, která zároveň v závěru obsahuje responsum Aleluja. Systém je to tedy velice podobný jako v Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, jen s tím rozdílem, že předzpěvák verše kantika nezpívá na běžný žalmový nápěv, ale na nápěv speciální.

Zaujalo mě, že se obě Antiphonale vzájemně liší nápěvy hymnů. Vysvětluji si to na jednu stranu snahou Heinricha Rohra udělat Kleines Antiphonale co možná snadné pro zpěváky (na začátku upozorňuje, že se valná většina obsažených hymnů dá zpívat dokonce na jeden jediný nápěv a v počátcích nácviku může být vhodné toho využít), na druhou stranu úsilím autorů Antiphonale zum Stundengebet stylově se přiblížit gregoriánskému chorálu a u hymnů pokud možno zachovat nápěv, který mají v Antiphonale Romanum nebo Antiphonale Monasticum.

Jak to mají Němci #4: Antiphonale zum Stundengebet

[Joppich Godehard, Erbacher Rhabanus: Antiphonale zum Stundengebet, Freiburg-Basel-Wien, 1979 (2.vyd.)]

Když začnu svou recenzi pozorováním zvenku, jako obvykle, musím konstatovat, že se jedná o silnou knihu - přes 1600 stran biblového papíru. Letmé prolistování ukáže, že se autoři rozhodli pro gregoriánskou notaci. Při bližším průzkumu zjišťuji, že dvojice benediktinů z opatství Münsterschwarzach zhudebnila opravdu celý německý pokoncilní breviář - včetně společných a vlastních textů o svatých.

První, co jsem se zájmem prostudoval, byl úvod a závěr. V úvodu vydavatelé citují Všeobecný úvod k denní modlitbě církve: "Der Gesang darf im Stundengebet nicht als bloßer Schmuck betrachtet werden, der nur irgendwie äußerlich zum Gebet hinzukommt. Er entspringt vielmehr der Tiefe der betenden und Gott lobenden Seele und macht den Gemeinschaftscharakter der christlichen Gottesverehrung voll und ganz deutlich." K tomu bych dodal ještě další argument: zpěv, je-li dobrý (co se skladby i přednesu týče), pomáhá slyšet text Písma a nechává ho proniknout do srdce a uvíznout v paměti. Taková je alespoň moje zkušenost.

Závěr mi přinesl některé praktické podněty pro mou práci: autoři tam píší o řešení některých obtíží a o nevyhnutelných škrtech při sestavování antifonáře. Když jsem napsal, že toto německé antiphonale obsahuje celý breviář, je to velké zjednodušení: autoři ho předně koncipovali jako knihu pro společný zpěv a proto je vypuštěno všechno, co se buďto nezpívá, nebo co přednáší jednotlivec, tzn. čtení, orace, přímluvy. Dále nejsou zpracovány zpěvy pro modlitbu se čtením a modlitba uprostřed dne je pro každý den (s výjimkou nejexponovanějších dnů Svatého týdne) zpracována jen jednou.

V závěru se autoři dotýkají také problému zpívatelnosti žalmů na různé tony. Já doposud vesele zpívám žalmy česky na osm tonů šitých na míru latině. V Německu je zavedeno (a hojně užíváno - v Erfurtu se žalm při mši téměř nikdy nezpívá jinak) osm tonů upravených pro specifika německého jazyka. Vím, že pro češtinu se o něco podobného snažil Martin Grombiřík - možná právě nastal čas zjistit, proč to vlastně považoval za nutné a zrevidovat svůj přístup k žalmům. Časem bych chtěl připravit text žaltáře opatřený značkami ke zpěvu, aby to k něčemu bylo, budu muset trochu probádat teorii psalmodie a vlastnosti českého jazyka.

Z notového obsahu mě nadchlo invitatorium - želm 95 je rozepsaný pro všech 8 tonů a je k němu celá, nekrácená paleta antifon.

Další, na co jsem se zvlášť podíval, byla kantika. Pozoruhodné je kantikum ze Zj. 19: jsou pro něj připravené tři různé nápěvy (podobně jako v latinském Psalterium Monasticum ze Solesmes). Aleluja je rozložené stejně jako v breviáři - aleluja na začátku strofy zpívá kantor, další dvě jsou responsa chóru. Zajímavě je vyřešena antifona. Zatímco třeba materiály na webu Liturgia horarum in cantu gregoriano na antifonu resignují, protože kantikum už má responsum aleluja a antifona by mohla působit jako zbytečná duplikace, německý antifonář má antifony složené tak, že se závěrečné aleluja antifony shoduje s responsem. To mi přijde geniální a tento nápad se chystám "opsat".

S odvoláním na římské předlohy autoři poměrně volně zacházejí s antifonami, které v breviáři končí "Aleluja" nebo "praví Pán" a zakončení z důvodu zpěvnosti tu vynechávají, tu (jen u aleluja) zdvojují.

Čas tlačí... Závěrem: I tato kniha patří k těm, které našim západním sousedům nepokrytě závidím. A, jako už jsem dvakrát psal, nevím o žádném společenství, které ji používá. Mluvil jsem se seminaristy ze dvou německých seminářů - v obou se liturgie hodin recituje, o svátcích se zpívá - za pomoci kancionálu Gotteslob, který je pro to, jak už jsem psal, ukázkově vybavený. Možná antifonář dochází uplatnění v některých klášterech...

Jak to mají Němci #3: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch

[ROHR Heinrich: Kleines Antiphonale zum Stundenbuch, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1995.]

Hubená knížka ve formátu německého breviáře (ten je poněkud nezvyklý, užší a vyšší než má český breviář), okolo čtyř set stran biblového papíru. "Malá, ale šikovná" - vydavatelům se na tento malý prostor podařilo "natlačit" všechno, co je potřeba ke zpěvu ranních chval a nešpor z celého temporálu a ze sanktorálu commune a osm vybraných slavností.

Co to znamená? Pro každý den, který se vejde do výše vymezené množiny, hymny, antifony a texty žalmů se značkami, které usnadňují zpěv podle žalmových tonů. Ke knížce je přiložený dvojlístek s tabulkou žalmových tonů upravených, aby odpovídaly zvláštnostem německého jazyka. Každý tonus je možné zpívat jednoduše (jednotkou je verš) nebo rozvinutě (jednotkou jsou dva verše, druhý verš má jiný tenor). Co nepovažuji za zcela samozřejmé, je, že do publikace byly zahrnuty žalmy invitatoria s ozdobnými nápěvy na různé tony a výběr antifon k nim.

Textový materiál breviáře je tak rozsáhlý, že každý projekt antifonáře, který nemá trvat nekonečně dlouho a vyústit v mamutí foliant, který si pravděpodobně nikdo nekoupí, musí rozumně nastavit kritéria výběru toho, co bude zhudebněno a zahrnuto a co se zanedbá. V tomto případě bylo vynecháno proprium sanktorálu - tj. vlastní texty svatých - texty, které se využijí max. jednou ročně a v hierarchii liturgické závažnosti mají nízkou prioritu. Dále modlitba uprostřed dne - to je podstatná úspora, třetina žaltáře. Texty žalmů zaberou hodně místa. Předmluva ukazuje, že autor při sestavování publikace myslel na diecézní kleriky a na laiky a většina pracujících laiků nemá možnost modlit se během pracovního dne ve společenství. Trochu mě překvapilo, že byl vynechán i kompletář - ten tolik místa nezabere a myslím, že jeho využitelnost (myslím třeba jen na akce pro mládež) je nezanedbatelná. Další redukcí bylo vynechání všech nezpávaných textů - čtení a modliteb. Formát a velikost (hubená, lehká) je přizpůsobena použití zároveň s běžným breviářem, "vedle něj".

Knížka vyšla před více než deseti lety, takže nejspíš nemám příliš velkou naději ještě ji nekde sehnat, ale rozhodně se o to pokusím, protože myslím, že "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" je dobrý vzor směru, kterým by se projekt "In adiutorium" mohl ubírat směrem ke smysluplnému výstupu. Možná bych se z něj měl naučit v první řadě umění redukce - vybrat to, co je opravdu důležité, a systematicky zanedbat všechno ostatní.

Závěrem musím zopakovat, co už jsem přinejmenším jednou napsal: kdybych žil na druhé straně českoněmecké hranice, tento web by nikdy nevznikl. "Kleines Antiphonale zum Stundenbuch" samo o sobě by k uspokojení mé potřeby denní modlitbu církve zpívat bohatě stačilo.

Jak to mají Němci #2: Christuslob

Minulý týden jsem začal seriál článků o německých knihách spadajících do oblasti zájmu tohoto webu článkem o možnostech kancionálu "Gotteslob". Dnes se chci podělit o dojmy z jiné zajímavé publikace, která nese - shodou okolností nebo z vůle autorů - nápadně podobný název. Zatímco posledně traktovaný kancionál je všeúčelový zpěvník používaný především, ale nejen při slavení eucharistie, Christuslob je speciální pomůcka výhradně pro liturgii hodin, něco jako "kapesní breviář" - nebo spíš "kapesní antifonář".

[Christuslob. Das Stundengebet in der Gemeinschaft, Freiburg - Freiburg-Basel-Wien, 1980.]

Vnějškově: knížka kancionálového formátu v polotvrdé plastikové vazbě, se dvěma záložkami. (Dvě záložky v normálním breviáři nestačí. Christuslob je proti breviáři mírně zjednodušený, ale pro pohodlné použití jsou dvě záložky i tady nedostatečné.) Všechny hymny, antifony a responsoria uvnitř jsou notované (v běžné transkripci chorálu do houslového klíče, noty bez nožiček), nápěvy žalmů (osm nápěvů podle gregoriánských tonů, přizpůsobených specifikům německého jazyka) jsou přiloženy na samostatném kartonovém dvojlístku (stáhnutelné na stránkách opatství Maria Laach).

Už z objemu je jasné, že na tak malý prostor se nevejde ani komopletní breviář, natožpak antifonář. Christuslob vznikal asi padesát let - počátky práce sahají tedy ještě daleko před koncil. Jeho původním určením (a zřejmě i běžným využitím) bylo oficium řeholních sester. Měl být tkzv. "malým oficiem" - tzn. méně časově a intelektuálně náročnou variantou liturgie hodin pro kongregace, které se nemodlí úplné mnišské oficium. Reforma druhého vatikánského koncilu "standardní" oficium výrazně zkrátila a tak se Christuslob co do objemu "promodleného času" i co do struktury hór rovná modlitbě breviáře bez modlitby se čtením. Výrazně chudší je co do rozmanitosti textů. Páteř tvoří žaltář s pouze dvoutýdenním cyklem žalmů a antifon pro laudy a nešpory, jednotýdenním cyklem pro modlitbu uprostřed dne a dvoudenním cyklem pro kompletář. To je doplněno oddíly temporálu a sanktorálu, které jsou ovšem výrazně ořezané.

Nemohu na Christuslob napsat velké nadšené laudatio, zatím jsem ho nezažil v akci a neměl jsem příležitost mluvit se sestrami, které ho používají, na mě nepůsobí příliš přitažlivě, bohatství textů breviáře bych se v jeho prospěch nevzdal. Myslím ale, že je to poměrně zdařilý kompromis mezi slavnostností a nenáročností liturgie hodin pro kongregace, které mají těžiště své činnosti jinde než ve slavnostním slavení liturgie. Repertoár hymnů, antifon atd. je poměrně omezený a nápěvy nejsou náročné, takže liturgie nevyžaduje mnoho přípravy. Pokud jde o možnost využití při slavení liturgie hodin ve farnosti, může pro mluvit pořizovací cena (jistě výrazně nižší než při nákupu breviářů), spíše odrazující je složitost a nepřehlednost knihy. Kdo je zvyklý pohybovat se v breviáři, nebude mít ani zde problémy, ale myslím, že tato liturgická kompetence není průměrnému farníkovi v Čechách ani v Německu vlastní. (To říkám bez negativních emocí. Všichni jsme povoláni ke svatosti, ne všichni k tomu modlit se breviář :) )

Jak to mají Němci #1: Gotteslob

Jak už jsem zmínil, toho času jsem na studijním pobytu v durynském Erfurtu. Vedle toho, že se pilně věnuji studiu, podnikám ve volných chvílích malý soukromý průzkum německých hudebnin k liturgii hodin. (Alespoň těch, které jsou v univerzitní knihovně.) To, co jsem zatím našel, mě naplňuje závistí - kdybych žil v Německu, vůbec bych se do něčeho jako je projekt "In adiutorium" nemusel pouštět. Už od konce sedmdesátých let je k disposici profesionálně zpracované kompletní německé Antiphonale, vedle toho jsou k disposici odlehčené formy liturgie hodin pro použití ve farnostech, ... V malém seriálu, který tímto článkem začínám, bych chtěl nabídnout malý přehled všeho toho, co jsem našel.

Začít se vyplatí tím úplně nejobyčejnějším, totiž zpěvníkem, který je (alespoň v Erfurtu) v každé kostelní lavici (tady ve skutečnosti většinou v polici u vchodu, ze které si příchozí zpěvníky berou do lavice a pak zase vrací). Gotteslob je, domnívám se, nejrozšířenější (ale ne jediný používaný) německý kancionál. Vychází od roku 1975. Množství materiálu pro liturgii hodin, které obsahuje, mě oslnilo.

Podobně jako český Kancionál obsahuje Gotteslob jako základ zhudebněný lit. formulář pro jednu neděli (č. 672nn) (ranní chvály, nešpory, kompletář), nešpory se dvěma různými řadami žalmů na prostřídání. Vedle toho ale také nešpory pro neděli ve zvláštních liturgických dobách (advent, doba vánoční, postní, velikonoční, letnice).

Nadchla mě dlouhá řada ve zpěvníku vedle toho obsažených žalmů. Ty totiž umožňují slavit ve farnosti nebo ve společenství pestrou (tj. v čase proměnnou, ne každou neděli do puntíku stejnou) liturgii hodin bez nutnosti opatřovat speciální zpěvníky: žalmy, kantika a hymny (resp. písně použitelné na místě hymnů) mají všichni v kancionálu, čtení a přímluvy předčítá lektor a nemusejí ho mít všichni před sebou.

S liturgií hodin postavenou na zpěvníku Gotteslob jsem zatím udělal dvě dobré zkušenosti: o slavnosti Zmrtvýchvstání v erfurtské farnosti St. Martini - nešpory do puntíku podle toho, co zpěvník nabízí jako "nešpory pro dobu velikonoční" - a předtím na Velký pátek a Bílou sobotu v katedrále tkzv. "Karmette" - to je alespoň ve zdejším provedení jakýsi hybrid matutina a ranních chval - hymnus, tři žalmy, Benedictus, přímluvy, Otčenáš (jako v ranních chválách), čtení dvě (jako v matutinu), z toho jedno, zpívané, z Pláče. Pro Karmette Gotteslob žádný hotový recept nenabízí, ale někdo ji povedeně zkomponoval z toho, co na různých místech ve zpěvníku je a připravil pro účastníky letáčky s přehledem struktury slavení, odkazy do zpěvníku a s texty, které v něm nejsou (responsoria po čteních).

Závěrem: Co se týče možností pro slavení liturgie hodin ve farnosti, je Gotteslob v mých očích geniální. Na druhou stranu nevím, do jaké míry je takto skutečně využíván. Erfurt je biskupské město, předpokládám tedy, že jeho "liturgická nabídka" je spíše nadstandartní, společná liturgie hodin se tu však slaví pouze výjimečně (v době postní v souvislosti s obřady katechumenátu, ve Velikonočním triduu apod.). Je tedy možné, že přesně ty stránky, nad kterými se střídavě rozplývám a blednu závistí, většina německých katolíků vůbec nezná a ve zpěvníku vlastně pouze zvyšují hmotnost a cenu...