Blog

Ke svatovojtěšským nešporám ze Strahova

Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4. se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem, který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům, ale pochází z "českého národního propria". Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty) spíš z propria českých premonstrátů, ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech (srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi) vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.

To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis, Notitiae 13 (1977), s. 557-558.

Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc. Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat. Jak je asi strahovští řeší? Již víme, že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím, a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou noty pražské katedrální chorální scholy, protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví. Lze se tedy nadát ledasčeho. Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?

České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované (Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)

Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky. Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní. Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat. Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).

Inclite martyr, pastor egrégie, decus Bohemórum, (sancte Adalbérte,) ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte. Allelúia.

Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném) latinském znění národního propria. Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc, a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria, které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch (sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...), oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických) textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus. Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky, najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.

K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv osmého modu. Kde ten se vzal? Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů, ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.). Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých domech zpravidla figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis Montis Sion, Siloensi et Neorisensi"). Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit. S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se v Praze pěstoval chorál: emauzští benediktini totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní provincie.

Snad tedy nějaké prameny diecésní? Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly (dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano). Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný. (Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů na webu praga.inadiutorium.cz.)

Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis, Praha: Francl 1894.

Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865, nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů. (To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino, dodnes recitované v ranních chválách svátku.) Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec) až ke znění nám již známému.

předtridentské znění	po přijetí Římského breviáře	1865
Inclite martyr pontifex egregie decus Bohemorum Adalberte iam angelicis societate gaudiis quod seminasti lacrimans ecce nunc metis ouans ora pro populo tibi deuoto post prosperum huius vite decursum sempiternum poscendo gaudium alleluia.	Inclyte Martyr, Pontifex egregie, decus Bohemorum Adalberte: . . . . Ora pro populo tibi devoto, post prosperum hujus vitae decursum, sempiternum impetra gaudium, alleluja.	Inclyte Martyr, Pastor egrégie, decus Bohemórum, sancte Adalbérte: . . . . ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte, allelúja.

Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem, jak se dá celkem předpokládat, dosud nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu. Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol. pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria, jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu praga.inadiutorium.cz. Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází. Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text), za pravděpodobné považuji, že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.

Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu praga.inadiutorium.cz, sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK a v návazném článku v časopise Hudební věda:

• Pušová R.: Officium svatého Vojtěcha v českých pramenech, dipl. práce, FF UK Praha 2006.
• Pušová R.: Das Prager Offizium des heiligen Adalbertus, Hudební věda 1/2011, s. 95-115.

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

• omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
• postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
• cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
• přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
• vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.

Nápěvy pro latinské oficium sv. Jana Nepomuckého

Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy, a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret, ba ani informaci o obdrženém církevním schválení), ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje jednak vážností vydávající instituce, jednak odkazem na své zdroje: oficiální liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.

Zpěvy formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy jsou poskládány rozmanitě: hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium a pro nešpory antifona k Magnificat jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia. První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince, kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali marně.

[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia, je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.

ranní chvály
hymnus	Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1	Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2	Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3	Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R	Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen	Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
nešpory Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu "katedrální typografické dílny": S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas
A1	Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas.
A2	Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam.
A3	Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R	Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag	In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.

Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá. Předmluva zpěvníčku k tomu říká:

Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze. Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů: Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách) z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ... (druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách (dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).

U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií pro tento účel nově upravených: Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ... (antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).

Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon kvantitativně podobného textu. Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon, ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle na nezpívatelnosti výsledku nic nemění. Ovšem právě sv. Jan Nepomucký tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě podstatně horlivější.

Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934 (Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934) chované ve strahovské knihovně obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše. Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným. Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus, kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních nešpor, nebo zpívali antifonu z commune. Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít všechny tři antifony k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium, a pro nešpory antifonu k Magnificat.

Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.

Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny "Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno, ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.

[EDIT 13. 5. 2018] Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století (sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"), další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera (sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské, kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu praga.inadiutorium.cz.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

[EDIT 18. 1. 2020] Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou - zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři" (Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975), dodnes figurují v breviáři českých dominikánů. (Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící; Marii, Matku převlídnou; Večer před utrpením svým)

Dva důležité prameny on-line

V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu nečekal:

Breviarium Pragense (Norimberk 1502) je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie. Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly. Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje (stále ještě nedokončená) diplomová práce. Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného v jednom z předchozích článků.

Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou (a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný: světlo světa spatřily latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria. Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi. Snad ale je jistá naděje, že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.

Barokní nešpory

Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku Vesperae Sancti Venceslai. Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693; Český hudební slovník, stručněji Wikipedie).

Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními vložkami. Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům. Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo. A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten, kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech), zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní, příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.

S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě. Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.

• Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v přehledu skladatelova díla. Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce (o ní viz krátký videodokument) z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili je z částí jiných Vejvanovského děl?
• V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme, že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910 zasáhla především kalendář a žaltář. Texty z Commune sanctorum tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako internetové aplikace.)
• Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci. To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium s úplnými vlatními texty. Nahlédnutím do pramenů (Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358) jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol. (a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava), ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je již zmíněná orace. Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů, které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře v rámci poslední liturgické reformy.
• Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus) s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky, nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.) Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
• Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
• A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé? Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké části napříč církví hudebně jednotné? ... ... (Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
• Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět - k rozjímání.

I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium, setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai bylo navýsost zajímavé. Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem "všechno zkoumejte a dobrého se držte" je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo moderní formy soudobé hudby světské; dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá, protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)