Blog

Staroboleslavská kapitula o svátku Přenesení sv. Václava

Staroboleslavská kapitula podrobně informuje (videosestřih, fotogalerie) o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili mše ze svátku Přenesení sv. Václava (až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií, nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi) a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy basiliky a v královské hrobce.

Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná. Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova Statuta Kostela pražského, ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence. Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově, navštěvovali staroboleslavští kanovníci katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta, tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult ve Staré Boleslavi nekolidují.

Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici. Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava - s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54). Podivně šroubované formulace antifony s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně, v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:

ant. k Magnificat Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava, brát si z něj příklad čistoty. Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.	Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et anime.
závěrečná modlitba Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu, jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava, tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi. Skrze tvého Syna...	Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.

Antifona se podle předtridentského pražského breviáře zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti a o prvních nešporách březnového přenesení, ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů o jednom mučedníkovi). Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663), v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou) orací z předtridentského pražského breviáře a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti). V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.

Zatímco překlad orace je slušný, na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví, zejm. co do správného určení vztahů větných členů. Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat třeba takhle:

ant. k Magnificat Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje slavit (tuto) tak velkou slavnost znamenitého Václava a brát si z něj (poučení), jak velká je odměna čistoty: velký je tento muž, jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše. (Překlad JP)

Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et anime.

[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:

Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.

Srov. též německý překlad Else Promnitz (Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).

O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská) kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům, mi není nic známo. Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých lokálních liturgických textů jako zde, nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských. I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.

Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení VPDMC 274. Ale je to antifona toho druhu, co dnes obvykle zpívají placení hudební profesionálové, ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého staroslavného klerikálního bratrstva.

Staroboleslavské svatováclavské oficium

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

Už loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

[EDIT 27. 9. 2024] (Jen) české texty (jen) ranních chval z červených desek jsem drze vystavil zde, ku prospěchu všem staroboleslavským poutníkům - a ovšem i čtenářům tohoto článku.

[EDIT 28. 9. 2024] Letos se ranní chvály v kryptě sv. Kosmy a Damiána poprvé za sledovanou dobu říkaly s oficiálními texty. Zdá se, že svérázný liturgický formulář z červených desek patří historii.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem: et eum per martyrii palmam ad celestem perduxisti gloriam: eius precibus nos quesumus ab omni aduersitate libera: et eterne beatitudinis concede perfrui gloria. Per Dominum.	Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam, ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio. Per Dominum.	Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti: ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio. Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.	Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.	Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti, da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari. Per Dominum.	Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti, eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus. Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda	Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971)	červené desky	Denní modlitba církve
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum. V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit. (Oz 14,6; Žalm 92,13n)	R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem. V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.	[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore. V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine. Gloria Patri. Gloria et honore. (Žalm 8,6n)	R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou. V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane. Sláva Otci. Ctí a slávou.	R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví. V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Sláva Otci. Spravedliví. (Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me. R. Mandata tua meditatio mea est. (Žalm 119,143)	V. Soužení a úzkost mne obklopily. R. Rozjímám o tvých příkazech.	V. Mnozí mě stíhají a tísní, R. od tvých přikázání neustoupím. (Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo. V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus. Gloria Patri. Fortitudo. (Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)	R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán. V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou. Sláva Otci. Hospodin [sic!].	R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin. V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost. Sláva Otci. Hospodin. (Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

• Kdy a kým byl obsah červených desek sestaven? Pro jakou příležitost?
• Kdy (pokud vůbec někdy) se naposled říkaly latinské texty?
• Mělo omezení se na texty z Liturgia horarum (a jejich české překlady) nějaký hlubší důvod než ten, že latinská verze svatováclavského formuláře z propria českých a moravských diecésí nebyla v době vzniku červených desek široce známá a snadno dostupná?

Ke svatovojtěšským nešporám ze Strahova

Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4. se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem, který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům, ale pochází z "českého národního propria". Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty) spíš z propria českých premonstrátů, ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech (srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi) vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.

To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce notifikace [EDIT: opraveno 26. 2. 2025] De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis, Notitiae 13 (1977), s. 557-558.

Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc. Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat. Jak je asi strahovští řeší? Již víme, že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím, a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou noty pražské katedrální chorální scholy, protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví. Lze se tedy nadát ledasčeho. Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?

České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované (Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)

Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky. Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní. Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat. Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).

Inclite martyr, pastor egrégie, decus Bohemórum, (sancte Adalbérte,) ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte. Allelúia.

Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném) latinském znění národního propria. Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc, a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria, které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch (sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...), oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických) textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus. Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky, najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.

K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv osmého modu. Kde ten se vzal? Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů, ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.). Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých domech zpravidla figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis Montis Sion, Siloensi et Neorisensi"). Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit. S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se v Praze pěstoval chorál: emauzští benediktini totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní provincie.

Snad tedy nějaké prameny diecésní? Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly (dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano). Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný. (Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů na webu praga.inadiutorium.cz.)

Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis, Praha: Francl 1894.

Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865, nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů. (To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino, dodnes recitované v ranních chválách svátku.) Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec) až ke znění nám již známému.

předtridentské znění	po přijetí Římského breviáře	1865
Inclite martyr pontifex egregie decus Bohemorum Adalberte iam angelicis societate gaudiis quod seminasti lacrimans ecce nunc metis ouans ora pro populo tibi deuoto post prosperum huius vite decursum sempiternum poscendo gaudium alleluia.	Inclyte Martyr, Pontifex egregie, decus Bohemorum Adalberte: . . . . Ora pro populo tibi devoto, post prosperum hujus vitae decursum, sempiternum impetra gaudium, alleluja.	Inclyte Martyr, Pastor egrégie, decus Bohemórum, sancte Adalbérte: . . . . ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte, allelúja.

Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem, jak se dá celkem předpokládat, dosud nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu. Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol. pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria, jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu praga.inadiutorium.cz. Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází. Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text), za pravděpodobné považuji, že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.

Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu praga.inadiutorium.cz, sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK a v návazném článku v časopise Hudební věda:

• Pušová R.: Officium svatého Vojtěcha v českých pramenech, dipl. práce, FF UK Praha 2006.
• Pušová R.: Das Prager Offizium des heiligen Adalbertus, Hudební věda 1/2011, s. 95-115.

Latinské zpěvy pro vlastní svátky pražské církevní provincie

Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší satelitní web: na adrese praga.inadiutorium.cz budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky pražské provincie (Čechy).

Motivace

Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků pražské provincie. Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení: Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil před lety na webu Editio Sancti Wolfgangi; tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem - prakticky se omezujících na denní hodinky svátku sv. Jana Nepomuckého.

Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy s jejími knihovnami a archivy, co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již před delší dobou načaté, a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit: zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích, dohledat, systematicky srovnat existující varianty, a později na základě tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek konstatovat a napravit. Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek k římskému antifonáři.

Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji, chci následně stejně naložit i s pokoncilními - z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.

Vývoj textů

Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval, již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací: přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále. Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť právě na ní moje studium ztroskotalo.)

Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují běžný typ pražského breviáře rukopisného. V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní zpívané oficium možností nejen teoretickou (srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé církevní instituce, jako byla karlštejnská kapitula) a nápěvy pro ně proto existovaly.

Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou citelného úpadku praxe zpívaného oficia: pražská Officia propria ve svých jednotlivých vydáních některé texty postupně nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad, že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře. Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny do pražského propria vydaného r. 1677 ("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune, budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident), ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.

Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou. Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím: kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek tohoto žánru v pražském provinčním propriu, oficií sv. Václava a sv. Ludmily. Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně prosaické a často jde o více či méně doslovně citované biblické úryvky.

Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je, co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium? Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj? -- Zatím jsem nenašel žádný dokument, který by na tuto otázku dával odpověď.

Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily s hymny z commune.

Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta. Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché, podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec, Cecílie).

Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře opět dobou klidu. Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém) a svátky nástrojů umučení Páně - a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených (Anežka, Hroznata).

V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového společného česko-moravského propria dílem složeny nově, dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak, jak vyšly z reforem r. 1865.

Edice a její zásady

Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských textů dotčených svátků. Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé, že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený (kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním kantikům z dalších svátků), považuji za důležité znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky připouštějí jejich použití (VPDMC 274: "Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici") a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout vhodný výběr ze starých zpěvů.

Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici," a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká. Já však mám zato, že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto, že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony, jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici" jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách. Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou nikoho zavazovat.

S ohledem na její praktický účel jsou formulovány zásady pracovní edice:

• omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
• postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny obsahující notový záznam ke sledovaným textům (tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience nebo doby vzniku)
• cílem je spíše poznání změn a případného vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
• přednostně zpracovat digitalisované rukopisy (protože je to časově a logisticky méně náročné a takto získaná data jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny hůře dostupnými)

Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:

• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
• nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení některé noty
• vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka", kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu

Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál, který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat a vybrat z něj varianty pro edici praktickou. Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu? Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje? Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější? Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...

Závěrem

Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů současných, zdaleka není osobou povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti středověké musikologie. Zdá se mu však lepší, aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory, než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů scházely příslušné chorální zpěvy.

Anežka Česká a její Te Deum

Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily. Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými liturgickými prameny čeká kulturní šok: jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety po rubrikách a textech napříč celým breviářem.

Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie, s jejími zvláštnostmi narostlými během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu, může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat šok reintegrační: jak je rigidní, jak strnule pravidelné! Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to pro nenápadnou rubriku:

Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...

Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.

Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv: Bože, tebe chválíme ..." Ještě explicitnější pak je VPDMC. Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme, kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává." Dále čl. 235 d): "Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se Bože, tebe chválíme."

Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu, jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.

Tady je třeba dát slovo textové kritice. Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních, textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.), to ale neplatí beze zbytku. I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují, příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními a tiskařské a redakční chyby.

Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno číslo stránky; to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku) naznačují, že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005 je v podstatě ruční práce. Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo alespoň částečně předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.

Podle přehledu českých liturgických knih vyšla kompletní Denní modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného "diurnálu") všehovšudy dvakrát: poprvé 1988, podruhé 2005. K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001. Pomocným pramenem jsou latinské texty národního propria (není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou autoritou).

Máme tak před sebou dva formuláře. Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti, včetně modlitby se čtením, která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním. Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky po svatořečení přenesené na 13. listopad. Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.

Památka sv. Anežky České ve své současné podobě patří mezi památky vystrojené bohatšími vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku. Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost toho, kdo texty sázel. Zřejmě opravdu jde o chybu, které není správné připisovat žádný zvláštní význam. Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o "liturgické partyzánštině", textově-kritický pohled mi chyběl.

Tady se otevírá rubricistická otázka: pokud oficiální vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku), je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není, je dovoleno se podle ní řídit? Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje, ale řídit se podle ní je dovoleno". Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor, jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi správnými. Na druhé straně je vhodné, aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy, a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou, která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem a jde proti Všeobecným pokynům.

Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu. Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.

Nápěvy pro latinské oficium sv. Jana Nepomuckého

Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy, a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret, ba ani informaci o obdrženém církevním schválení), ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje jednak vážností vydávající instituce, jednak odkazem na své zdroje: oficiální liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.

Zpěvy formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy jsou poskládány rozmanitě: hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium a pro nešpory antifona k Magnificat jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia. První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince, kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali marně.

[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia, je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.

ranní chvály
hymnus	Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1	Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2	Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3	Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R	Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen	Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
nešpory Kdo zpěvníček nemá po ruce, alespoň pro nešpory najde jeho nápěvy na webu "katedrální typografické dílny": S. Ioannis Nepomuceni, sacerdotis et martyris, ad II vesperas
A1	Igne me examinásti, et non est invénta in me iníquitas.
A2	Aquae multae non potuérunt exstínguere caritátem, nec flúmina óbruent illam.
A3	Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R	Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag	In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.

Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá. Předmluva zpěvníčku k tomu říká:

Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze. Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů: Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách) z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ... (druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách (dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).

U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií pro tento účel nově upravených: Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ... (antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).

Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon kvantitativně podobného textu. Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon, ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle na nezpívatelnosti výsledku nic nemění. Ovšem právě sv. Jan Nepomucký tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě podstatně horlivější.

Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934 (Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934) chované ve strahovské knihovně obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše. Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným. Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus, kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních nešpor, nebo zpívali antifonu z commune. Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít všechny tři antifony k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium, a pro nešpory antifonu k Magnificat.

Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.

Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny "Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno, ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.

[EDIT 13. 5. 2018] Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století (sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"), další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera (sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské, kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu praga.inadiutorium.cz.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

[EDIT 18. 1. 2020] Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou - zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři" (Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975), dodnes figurují v breviáři českých dominikánů. (Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící; Marii, Matku převlídnou; Večer před utrpením svým)

Národní svatováclavská pouť 2014

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

• Omnes sancti quanta passi sunt
• Martyrum chorus
• Corpora sanctorum
• O quam venerandus es (text v databázi souhlasí jen z větší části)

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

[EDIT 23. 10. 2022] Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího s tím, který předepisuje Ordo cantus officii, viz její uvedení na pravou míru v pozdějším článku.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

Svatoprokopská slavnost u Všech svatých

V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer z více důvodů nemohl chybět. Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům. Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze. Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada takřka neodolatelná.

Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus. Hymny byly připraveny dokonce hned dva. Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu (1, 2). Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující" (v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů), parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron. Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory nejen v byzantském ritu.

Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory. Následoval hymnus z nešpor svátku. (Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality, tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které v jedné jeho strofě zaznívají.) I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.

[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval (Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.

Odbočka, mírně rozhořčená. Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005). Dnes jsem zjistil, že v něm svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory. Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost, svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání, jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti. Já soudím, že jednou hotové texty pro existující svátek měly v knihách zůstat - pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni. Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.

Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status? Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune duchovních pastýřů? -- Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty podle starého breviáře, a já jsem se svým novým, který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.

Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované nešpory, bylo to nakonec jinak. Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie. Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid. Pro všechny vystačila jediná melodická formule - obecně známá chorální VIII G.

Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie. Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně. Stejným neduhem trpělo i responsorium. Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.

Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko najde jinak než praxí.

Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou antifonu žalmu následujícího. To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát šťastné této možnosti využívat.

Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho, že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra. Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení. Takový člověk (i o autorovi článku to platí v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ... a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu. Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm je pro tento neduh dostatečným lékem.

Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou a je hodnotná i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk, ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se poukazuje na meze.

Po Magnificat zaujaly pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy. (Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná, srov. VPDMC 188.) Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie. Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem, ve více ohledech nápadně odlišným od současné "římskokatolické liturgické češtiny". I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy odlišil přímluvy původem z Byzance od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu). Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.

"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši. To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem. Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Většinu zpěvu při mši obstaral sbor od Nejsvětější Trojice - šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie. Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ... (O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat, ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.) Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka. Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky. Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.

Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory, hodnotím je spíše kladně. Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném textu ověřeném staletími. Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých nedostatků, ale tomu se v daném kostele, kde pravidelný liturgický provoz je opravdu skromný a stálou osádku kůru stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.

Dva důležité prameny on-line

V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu nečekal:

Breviarium Pragense (Norimberk 1502) je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie. Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly. Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje (stále ještě nedokončená) diplomová práce. Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného v jednom z předchozích článků.

Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou (a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný: světlo světa spatřily latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria. Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi. Snad ale je jistá naděje, že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.

Barokní nešpory

Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku Vesperae Sancti Venceslai. Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693; Český hudební slovník, stručněji Wikipedie).

Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními vložkami. Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům. Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo. A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten, kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech), zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní, příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.

S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě. Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.

• Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v přehledu skladatelova díla. Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce (o ní viz krátký videodokument) z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili je z částí jiných Vejvanovského děl?
• V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme, že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910 zasáhla především kalendář a žaltář. Texty z Commune sanctorum tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako internetové aplikace.)
• Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci. To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium s úplnými vlatními texty. Nahlédnutím do pramenů (Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358) jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol. (a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava), ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je již zmíněná orace. Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů, které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře v rámci poslední liturgické reformy.
• Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus) s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky, nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.) Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
• Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
• A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé? Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké části napříč církví hudebně jednotné? ... ... (Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
• Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět - k rozjímání.

I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium, setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai bylo navýsost zajímavé. Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem "všechno zkoumejte a dobrého se držte" je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo moderní formy soudobé hudby světské; dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá, protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)