Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
předtridentské znění
po přijetí Římského breviáře
1865
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte: . . . .
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
Inclyte Martyr, Pastor egrégie,
decus Bohemórum, sancte Adalbérte: . . . .
ora pro pópulo
tibi devóto, et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
Na doméně inadiutorium.cz přibyl ještě jeden menší
satelitní web: na adrese
praga.inadiutorium.cz
budou napříště bydlet latinské zpěvy oficia pro vlastní svátky
pražské provincie (Čechy).
Motivace
Druhým rokem každodenně zpívám oficium latinsky
podle předkoncilních knih. Tím se pro mě stal mnohem palčivějším
problém chybějících nápěvů pro texty vlastních svátků
pražské provincie.
Již v minulosti jsem udělal nějaké kroky k jeho řešení:
Hrstku transkripcí ze středověkých rukopisů jsem zveřejnil
před lety na webu
Editio Sancti Wolfgangi;
tady na blogu jsem psal o zpěvech vydaných tiskem -
prakticky se omezujících na denní hodinky svátku
sv. Jana Nepomuckého.
Nakonec to bylo opět blížící se stěhování pryč z Prahy
s jejími knihovnami a archivy,
co mě přimělo pustit se bez dalších odkladů do práce již
před delší dobou načaté,
a tento nedostatek, dílem staletý i starší, napravit:
zpěvy, které lze najít ve středověkých rukopisných antifonářích,
dohledat, systematicky srovnat existující varianty,
a později na základě
tohoto srovnání vybrat takové, které lze doporučit ke zpívání
dnes; pro ty, které nikdy nápěvy neměly, tento nedostatek
konstatovat a napravit.
Cílem celého snažení bude pražský provinční dodatek
k římskému antifonáři.
Kromě textů předkoncilních, které teď sám potřebuji,
chci následně stejně naložit i s pokoncilními -
z dalšího bude zřejmé, že se tyto dva úkoly částečně překrývají.
Vývoj textů
Zatímco nápěvy jsem se dosud nikdy systematicky nezabýval,
již řadu let mám hotov důležitý kus přípravných prací:
přehled vývoje textů dotyčných svátků od přelomu patnáctého a
šestnáctého století (první tištěné pražské breviáře) dále.
Pracovní edici těchto textů jsem připravoval jako přílohu své
diplomové práce na KTF UK. (Práci ovšem nikde nenajdete, neboť
právě na ní moje studium ztroskotalo.)
Tištěné předtridentské pražské breviáře reprodukují
běžný typ pražského breviáře rukopisného.
V době formování obsaženého textového materiálu bylo kompletní
zpívané oficium možností nejen teoretickou
(srov. např. co o zpěvu stanoví zakládací listina i takové malé
církevní instituce, jako byla
karlštejnská kapitula)
a nápěvy pro ně proto existovaly.
Doba opuštění starobylého diecésního breviáře ve prospěch
jednotného breviáře tridentského je podle všeho také dobou
citelného úpadku praxe zpívaného oficia:
pražská Officia propria ve svých jednotlivých
vydáních některé texty postupně
nahrazují nebo upravují, ale zatím jsem neviděl jediný doklad,
že by zároveň s tím bylo pamatováno i na aktualisace antifonáře.
Přesto však lze říci, že ty texty, které byly zařazeny
do pražského propria vydaného r. 1677
("ikonoklastické" první vydání z r. 1663, které drtivou
většinu vlastních textů opustilo ve prospěch textů z commune,
budiž necháno stranou - naštěstí šlo jen o ojedinělý incident),
ve své většině zůstaly v užívání až do r. 1865.
Toho roku prošlo pražské provinční proprium radikální reformou.
Z toho, co přepsala a co ponechala, ji lze
označit za tažení proti středověkým rýmovaným oficiím:
kompletně byly přepsány zpěvy posledních dvou ukázek
tohoto žánru v pražském provinčním propriu,
oficií sv. Václava a sv. Ludmily.
Nově složené texty antifon a responsorií jsou striktně
prosaické a často jde o více či méně doslovně citované
biblické úryvky.
Jednou z mých nejpalčivějších otázek v současnosti je,
co se od r. 1865 dále zpívalo o slavnosti sv. Václava
při nešporách ve svatovítské katedrále. Ignorovala svatovítská
kapitula nové texty a i nadále zpívala známé rýmované oficium?
Pokud ano, jakým právem? Pokud ne, co se tedy zpívalo místo něj?
-- Zatím jsem nenašel žádný dokument,
který by na tuto otázku dával odpověď.
Vedle přepsání textů nevyhovujících vkusu doby
se reforma roku 1865 vyznačuje také doplněním nových
vlastních hymnů pro příležitosti, které dosud vystačily
s hymny z commune.
Od r. 1677 reformami prakticky nedotčen zůstal formulář sv. Víta.
Patrně proto, že jeho zpěvy jsou po textové stránce
prosaické a po stránce hudební spíše jednoduché,
podobné zpěvům svátků dávných italských mučedníků
v breviáři universální církve (Lucie, Anežka, Agáta, Vavřinec,
Cecílie).
Dalších sto let bylo na poli textů provinčního propria breviáře
opět dobou klidu.
Pouze breviářová reforma Pia X. odnesla měsíčně slavená votivní
oficia (o patronech, o sv. Janu Nepomuckém)
a svátky nástrojů umučení Páně -
a naopak přibyly skromně vystrojené formuláře nově blahořečených
(Anežka, Hroznata).
V rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu
byly latinské texty hymnů, antifon a responsorií nového
společného česko-moravského propria dílem složeny nově,
dílem převzaty z formulářů předkoncilních - tak,
jak vyšly z reforem r. 1865.
Edice a její zásady
Prvním krokem na cestě k pražskému dodatku antifonáře
bude pracovní edice nápěvů středověkých pražských
textů dotčených svátků.
Ač je z výše podaného přehledu vývoje textů zřejmé,
že výnos takového snažení pro náš praktický cíl bude omezený
(kompletní oficium sv. Víta a pár antifon k evangelním
kantikům z dalších svátků), považuji za důležité
znát nápěvy středověkých oficií v plném rozsahu
a včetně variant. Mj. i proto, že pokoncilní rubriky
připouštějí jejich použití
(VPDMC 274:
"Chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu,
ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici")
a při pozdější práci na pokoncilním dodatku k římskému
antifonáři se tedy zdá vhodné kromě složení nápěvů pro nynější
oficiální texty podle možností také jako alternativu nabídnout
vhodný výběr ze starých zpěvů.
Dalo by se namítat, že když někdo složí a zveřejní
nápěvy pro oficiální texty, tyto již "jsou k disposici,"
a možnost vybrat jiné vhodné antifony tím zaniká.
Já však mám zato,
že když nápěv pro určitou antifonu nechybí jen proto,
že ho někdo o své vůli a bez jakéhokoli úředního pověření
složil a jako soukromá osoba zveřejnil, nemůže to nic měnit
na právu zpěváků zařídit se podle pravidel pro náhradu antifony,
jejíž nápěv k disposici není. "Závazně k disposici"
jsou pouze nápěvy vydané v oficiálních liturgických knihách.
Soukromé publikace v liturgických záležitostech nemohou
nikoho zavazovat.
S ohledem na její praktický účel jsou formulovány
zásady pracovní edice:
omezit se na zpěvy, které byly součástí formulářů
pražského ritu, jak je zaznamenávají tištěné pražské breviáře
postupně zahrnout pokud možno všechny dostupné prameny
obsahující notový záznam ke sledovaným textům
(tzn. neprovádí se žádná selekce např. podle provenience
nebo doby vzniku)
cílem je spíše poznání změn a případného
vývoje než rekonstrukce výchozí podoby
přednostně zpracovat digitalisované rukopisy
(protože je to časově a logisticky méně náročné a takto
získaná data
jsou dobrým podkladem pro efektivnější práci s prameny
hůře dostupnými)
Záhy také vykrystalisovalo několik zásad uplatňovaných
při srovnávání notových záznamů z různých pramenů:
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v pravopisu slov
nezohledňují se rozdíly spočívající pouze v přítomnosti
nebo nepřítomnosti strophicu nebo ve zdvojení
některé noty
vůbec se nezohledňuje vnitřní členění neum - pro účely
srovnání se transkribuje pouze "čistá melodická linka",
kde nejmenší rozlišovanou jednotkou členění je slabika textu
Vedle zásad již formulovaných je třeba také říci, co zatím
formulováno nebylo: pracovní edice hromadí materiál,
který bude později třeba podle nějakého klíče uspořádat
a vybrat z něj varianty pro edici praktickou.
Ovšem podle čeho vybírat? Má se vždy dát přednost
skutečně nebo domněle nejstarší podobě daného zpěvu?
Ale neměla by se spíše zohlednit možnost legitimního vývoje?
Tedy snad dát přednost podobě nejrozšířenější?
Podobě, která dnešnímu uchu zní nejliběji? ...
Závěrem
Pisatel si je dobře vědom, že ani jako editor
středověkých zpěvů, ani jako skladatel chybějících zpěvů
současných, zdaleka není osobou
povolanou. Především mu schází odborné vzdělání v oblasti
středověké musikologie. Zdá se mu však lepší,
aby na něj bylo vzpomínáno jako na pošetilce, který
přivedl na svět musikologicky neudržitelnou edici starých
zpěvů a doplnil ji ještě mnohem horšími vlastními výtvory,
než aby dalších sto let svátkům českých zemských patronů
scházely příslušné chorální zpěvy.
Svátek sv. Jana Nepomuckého je pravděpodobně jediným
svátkem kalendáře českých a moravských diecézí, který
má tiskem vydané latinské texty i s nápěvy,
a to dokonce již od r. 1993, kdy vyšly péčí
Liturgického institutu. Nejde o oficiální liturgickou knihu
se všemi náležitostmi (neobsahuje dekret,
ba ani informaci o obdrženém církevním schválení),
ale o jakési polooficiální vydání, které se legitimuje
jednak vážností vydávající instituce, jednak
odkazem na své zdroje: oficiální
liturgické texty a starší prameny liturgických zpěvů.
Zpěvy
formuláře vypracovaného v rámci realisace liturgické reformy
jsou poskládány rozmanitě:
hymnus, antifony k žalmům ranních chval, jejich responsorium
a pro nešpory antifona k Magnificat
jsou převzaty z předkoncilního svatojanského oficia.
První antifona nešpor pochází z oficia sv. Vavřince,
kratší obdoba druhé je v některých tradicích známá jako součást
commune panen, ale v tridentském breviáři bychom ji hledali
marně.
[EDIT 19.5.2016] Poslední tvrzení, že antifona
Aquae multae nebyla součástí potridentského oficia,
je chybné. Nepořádný autor totiž antifonu hledal
jen v rejstříku antifonáře a pustil z hlavy, že jde o antifonář
pouze pro denní hodinky. Antifona ve skutečnosti figuruje i
v potridentském oficiu, ovšem v matutinu.
ranní chvály
hymnus
Invíctus heros Dómini, / mergéndus unda flúminis, ...
A1
Interrogábat eum rex multis sermónibus: at ipse nihil illi respondébat.
A2
Tunc rex, accénsus ira, in hunc super omnes crudélius desáeviit.
A3
Beátus qui lingua sua non est lapsus, et qui non servívit indígnis se.
R
Dixi: Custódiam vias meas, * ut non delínquam in lingua mea. / V. Pósui ori meo custódiam.
ABen
Loquébar de testimóniis Dei in conspéctu regum, et non confundébar.
Transívi per ignem et aquam, et eduxísti me in refrigérium.
R
Dóminus illuminátio mea et salus mea, * quem timébo? / V. Dóminus protéctor vitae meae, a quo trepidábo?
AMag
In conspéctu poténtium admirábilis ero, et fácies príncipum mirabúntur me: tacéntem me sustinébunt, et loquéntem me respícient.
Je tedy zřejmé, že dohledání nápěvů nebyla práce jednoduchá.
Předmluva zpěvníčku k tomu říká:
Za základ pro chorální melodie bylo použito rukopisného záznamu
nešpor pro bohoslužby ve svatovítské katedrále v Praze.
Některé chybějící melodie byly dohledány ze starých antifonářů:
Igne me examinasti ... (první antifona v nešporách)
z textů o sv. Vavřinci (dříve jako druhá antifona třetího
nokturnu v matutinu) a Aquae multae non potuerunt ...
(druhá antifona v nešporách) ze společných textů o pannách
(dříve jako třetí antifona druhého nokturnu v matutinu).
U dalších dvou antifon bylo použito chorálních melodií
pro tento účel nově upravených:
Transivi per ignem et aquam ... (třetí antifona
v nešporách) a Loquebar de testimoniis Dei ...
(antifona k Zachariášovu kantiku v ranních chválách).
Čili, značná část nápěvů je nově složená nebo převzatá z antifon
kvantitativně podobného textu.
Vzhledem k tomu, že si sestavitel zpěvníčku
dal práci s vyhledáním nápěvů existujících antifon,
ke složení ostatních se uchýlil pravděpodobně jen z pramenné
nouze. Ta je nepopiratelná. Pro většinu novějších textů
pražského provinčního propria zřejmě nikdy nebyly složeny
nápěvy, a tak i tam, kde je do pokoncilních textů převzat
materiál z předkoncilních formulářů, to obvykle
na nezpívatelnosti výsledku nic nemění.
Ovšem právě sv. Jan Nepomucký
tvoří vzácnou výjimku! Jeho svátek totiž kromě
metropolitní kapituly a kléru pražské provincie slavili
také strahovští premonstráti, v péči o chórový zpěv zřejmě
podstatně horlivější.
Exempláře premonstrátského antifonáře z r. 1934
(Antiphonarium ad usum ... Ordinis Praemonstratensis, Parisiis - Tornacii - Romae : Desclée 1934)
chované ve strahovské knihovně
obsahují jako přívazek několik stránek s vlastními svátky
pro opatství Strahov, Želiv a Nová Říše.
Svátek sv. Jana Nepomuckého tu patří k nejbohatěji vystrojeným.
Texty se z větší části kryjí se soudobými texty provinčního
propria. Schází vlastní hymny a antifona k Benedictus,
kde premonstráti zřejmě opakovali antifonu od Magnificat prvních
nešpor, nebo zpívali antifonu z commune.
Pro náš pokoncilní formulář odtud tedy můžeme vzít
všechny tři antifony
k žalmům ranních chval, pro tutéž hodinku i responsorium,
a pro nešpory antifonu k Magnificat.
Zpěvy jsem přesázel do nepříliš úhledného notového listu a
čtenářům tu oficium sv. Jana Nepomuckého podle premonstrátského antifonáře
nabízím. Kdo má opakovaně zmiňovaný zpěvníček
z 90. let, může posoudit sám, zda je lepší svatojanské
oficium ve zhudebnění novodobém nebo v tom, které se přinejmenším
o pár desítek let dříve zpívalo na Strahově.
Já z principu samozřejmě dávám přednost zpěvům starším
před novějšími. Ale kdybych měl hodnotit čistě z posice
zpěváka, dal bych - po dni, kdy jsem zpíval ranní chvály
a nešpory v předkoncilním pořádku právě podle těchto
premonstrátských nápěvů - dost možná přednost znění z dílny
"Liturgického institutu". Nějak oslnivě krásné není ani jedno,
ani druhé, ale to novější je jednoznačně zpívatelnější.
[EDIT 13. 5. 2018]
Od doby sepsání tohoto článku jsem našel dvě starší
zhudebnění: jedno z řezenských chorálních knih 19. století
(sv. Jan Nepomucký se s českým formulářem slavil ve více
diecésích, takže byl zařazen v oddílu "pro aliquibus locis"),
další v rukopisném benediktinském antifonáři einsiedlenské
kongregace z 18. stol., uloženém v knihovně Strahovského kláštera
(sig. DE II 28). Obě jmenovaná jsou pěknější než premonstrátské,
kterému je věnován článek. Zájemce je najde na webu
praga.inadiutorium.cz.
Včera jsem
poprvé od začátku doby adventní
sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře
pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty
křesťanů. Ta náleží
k propriu českých a moravských diecézí a její
latinské texty
na svůj hudební tvar zatím teprve čekají.
Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého,
který už nezhudebněnými texty netrpí.
Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti.
Zvláštní pozornost si zaslouží hymny.
Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze
odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona),
hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného.
České hymny, vybrané z pokladu existujících písní,
se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením
kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune,
jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty
křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo.
Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými
hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní,
které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu
křesťanů tematisují programově.
Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře)
nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci
vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny
v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů?
Nebo čerpají ze starší básnické tvorby?
Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve
vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu
s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální
akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším
jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu
nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně
možné) by se tedy nabízelo prostředí
velehradského unionismu.
Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam
obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů
(fratres ut míserans servet, et ávios).
Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí
a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu",
což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí
sjednocení církve - "návratem marnotratných synů".
V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany -
na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.
Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám,
je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen
na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ,
a radost z něj mají všude.
Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější
myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc,
přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie,
naráží na Kristovu
velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou
tradici :) ) a končí na Golgotě.
Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje -
dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany:
Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis /
omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.
Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně
představených hymnů se úplně neztotožňuji;
přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení.
A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.
[EDIT 18. 1. 2020]
Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou -
zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři"
(Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975),
dodnes figurují v breviáři českých dominikánů.
(Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící;
Marii, Matku převlídnou;
Večer před utrpením svým)
V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel
dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu
nečekal:
Breviarium Pragense (Norimberk 1502)
je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie.
Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek
pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly.
Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje
(stále ještě nedokončená) diplomová práce.
Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do
liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného
v jednom z předchozích článků.
Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou
(a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný:
světlo světa spatřily
latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria.
Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně
nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi.
Snad ale je jistá naděje,
že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.
Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku
Vesperae Sancti Venceslai.
Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování
Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693;
Český hudební slovník,
stručněji Wikipedie).
Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým
sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními
vložkami.
Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům.
Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány
instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo.
A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten,
kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech),
zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní,
příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.
S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě.
Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.
Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v
přehledu skladatelova díla.
Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento
nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce
(o ní viz krátký videodokument)
z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili
je z částí jiných Vejvanovského děl?
V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena
potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme,
že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský
nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme
soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už
zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily
prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910
zasáhla především kalendář a žaltář.
Texty z Commune sanctorum
tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které
někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako
internetové aplikace.)
Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai
jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci.
To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium
s úplnými vlatními texty.
Nahlédnutím do pramenů
(Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis
atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358)
jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol.
(a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil
sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava),
ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je
již zmíněná orace.
Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů,
které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře
v rámci poslední liturgické reformy.
Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus)
s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky,
nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou
v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.)
Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních
tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské
práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky
a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký
záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé?
Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké
části napříč církví hudebně jednotné? ... ...
(Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální
hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být
zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku
po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět -
k rozjímání.
I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium,
setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai
bylo navýsost zajímavé.
Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem
"všechno zkoumejte a dobrého se držte"
je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako
zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo
moderní formy soudobé hudby světské;
dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá,
protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou
něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)