Blog

Co zatím víme o pátém svazku breviáře

112. Modlitby po žalmech, které mají pomáhat recitujícím při výkladu, zvláště křesťanském, jsou pro jednotlivé žalmy uváděny v přídavném svazku ke knize Denní modlitba církve a může jich být podle návodu staré tradice použito tak, aby po skončení žalmu a po nějaké době mlčení modlitba shrnula a vyjádřila city těch, kdo žalmy zpívali.

145. Existuje dvojí cyklus biblického čtení: jeden, obsažený v knize Denní modlitba církve, zahrnuje jenom jeden rok; druhý, jehož používání není povinné a který je obsažen v přídavném svazku, je dvouroční jako cyklus čtení pro všední dny liturgického mezidobí v mešním lekcionáři.

161. Kromě čtení, která jsou pro každý den stanovena v knize Denní modlitba církve, existuje nezávazný lekcionář, v němž se nabízí větší výběr čtení, aby se těm, kteří se modlí posvátné oficium, objevil v tím větší šíři poklad tradice církve. Každý má možnost vzít si druhé čtení buď z knihy Denní modlitba církve, nebo z nezávazného lekcionáře.

(Všeobecné pokyny k Denní modlitbě církve; zvýraznění v textu JP)

Když tandem Františka pp. na stolci Petrově a arcibiskupa Rocheho na špici dikasteria pro bohoslužbu nasadil tvrdý kurs proti tradiční římské liturgii a určitý návrat směrem k ranému pojetí liturgické reformy, říkal jsem si, že dá-li se od nynějšího pontifikátu očekávat na poli liturgie co dobrého, pak snad aby výše citovaná litera raně pokoncilního liturgického zákonodárství po půlstoletí konečně došla uskutečnění a dostali jsme do ruky ty liturgické texty, o nichž je známo, že na nich na přelomu 80. a 90. let bylo odvedeno dost práce (viz zprávy a ukázky zveřejňované v letech 1989-1993 ve věstníku Notitiae), ale vydány až dosud nebyly.

Pak se objevily zvěsti, že přídavný svazek snad bude doopravdy vydán. (Oficiálnější zmínku viz v Notitiae 2020, s. 132.) Pak bylo několik let ticho - a teď už je to oficiální: 23. prosince kardinál Roche v rozhovoru pro vatikánská média oznámil, že dodatkový svazek breviáře dostal schválení od dikasteria pro bohoslužbu i od papeže a chystá se jeho vydání tiskem. V lednu byl údajně rozeslán v elektronické podobě biskupským konferencím pro potřeby překladů.

Ohlášený obsah svazku odpovídá tomu, s čím počítají už Všeobecné pokyny:

• dvouletý cyklus biblických lekcí pro modlitbu se čtením
• alternativní lekcionář patristický
• sbírka žalmových orací

Podstatným rozšířením oproti liteře VPDMC je, že dvouletý cyklus se neomezuje na čtení biblická, ale každé biblické čtení je doprovozeno i odpovídající patristickou lekcí.

S obzvláštní zvědavostí vyhlížím, co dvouletý cyklus čtení přinese (nebo nepřinese) pro Velikonoční triduum. Z dříve zveřejněných zpráv a ukázek víme, že si na začátku 90. let komise připravující doplňkový svazek uvědomovala hodnotu tkzv. temných hodinek (Tenebrae), v pokoncilní reformě breviáře ztracených, a snažila se je částečně obnovit - ovšem způsobem sobě vlastním, tzn. volným využitím vybraných prvků z tradičního repertoáru v rámci normativních schemat reformovaného breviáře: pasáže z knihy Pláč (lamentace, v tradičním uspořádání jde o zpívané lekce prvního nokturnu) měly posloužit jako starozákonní kantika pro prodlouženou vigilii apod. (Notitiae 1991, s. 512nn; ukázky textů Notitiae 1993, s. 91nn)

Zdá se, že svého času byla ve hře možnost zařadit do přídavného svazku také formulář křestních nešpor (Notitiae 1990, s. 141), ale nakolik se dá z dosud zveřejněných zpráv soudit, do finální podoby se nedostal. Za to jsem rád. Vydání jediného závazného řádu křestních nešpor by zrušilo jejich výjimečné postavení coby obřadu, který liturgické knihy všemožně doporučují, ale vymezují ho jen velmi povšechně a konkrétní podobu přenechávají místnímu obyčeji - jak to dobře odpovídá rozmanitosti podob, kterých křestní nešpory v minulosti nabývaly.

Další, na co jsem zvědavý, je repertoár responsorií. V rané fázi prací na dodatkovém svazku byla deklarována (Notitiae 1989, s. 266) snaha čerpat responsoria v co největší míře z existujícího repertoáru, s preferencí repertoáru středověkého (v neposlední řadě protože pro něj existují chorální nápěvy). Co z tohoto počátečního záměru po více než třech desetiletích zůstalo?

Je otázka, nakolik lze realisticky očekávat, že tak objemný svazek, navíc svazek překladatelsky náročných textů, jakými patristické lekce v breviáři často jsou, bude za života naší generace přeložen do češtiny. ČBK sice v posledních letech nabídku lekcí pro modlitbu se čtením rozšiřuje, ale jak nezávazný postní lekcionář vydaný před dvěma lety, tak nejnověji vydaný lekcionář velikonoční vykazují zřetelnou snahu maximálně zužitkovat sbírky již dostupné v českém překladu a do velkých překladatelských projektů se nepouštět. Snad lze doufat, že budou v delším časovém horizontu postupně přeloženy a vydány alespoň nějaké menší celky. Sama o sobě by dobrý smysl dávala třeba sbírka žalmových orací, nebo dokonce i jen nějaký menší výběr z ní.

Vánoční jitřní

Kdo dnes čte Čepovu povídku Cesta na jitřní, může být zmaten, na kterou vánoční bohoslužbu se to hrdina tmou noci se svou stárnoucí matkou vlastně ubírá. Na jitřní - tedy snad na časnou ranní mši, missa in aurora? Ale liturgický text citovaný v závěru povídky nás na pochybách nenechá: "Christus natus est nobis" není introit žádné ze tří vánočních mší, ale (tehdy stejně jako dnes) počáteční slova vánočního invitatoria. Jitřní byl běžný český termín pro matutinum, noční hodinku oficia, která byla v rámci liturgické reformy výrazně zkrácena, uvolněna z vazby na konkrétní denní dobu (srov. SC 89) a dnes je známa jako modlitba se čtením (officium lectionis). O slavnosti Narození Páně se "jitřní" neříkala nad ránem, ale za hluboké noci, bezprostředně před půlnoční mší. (Viz v římském breviáři rubriku na konci vánočního matutina.)

Ve starší české beletrii ovšem najdeme dost příkladů použití názvu "jitřní" i pro samotnou půlnoční mši, kde po matutinu slaveném před ní již není ani stopy. Podobně dnes obvyklý německý název pro půlnoční mši, Christmette, odkazuje na matutinum (Mette), i když i u našich západních sousedů většinou dávno upadlo v zapomění a slaví se jen mše samotná.

Doklady někdejšího slavení vánočního matutina i v obyčejných farních kostelích se samozřejmě neomezují jen na beletristické ohlasy (k již zmíněné povídce můžeme přidat přinejmenším ještě Baarova Holoubka). Vánoční matutinum, spolu s temnými hodinkami velikonočního tridua a matutinem oficia za zemřelé, tvořilo pětici matutin, která (jediná) se i v novověku relativně běžně veřejně slavila i mimo klášterní a kapitulní kostely. Jeho zpěvy vyšly v domácích praktických sbornících gregoriánského chorálu (Škroupovo Manuale pro sacris functionibus z r. 1858, Mühlbergerova Příruční kniha chorálního zpěvu z r. 1877). Vydáno bylo také značné množství překladů do češtiny, z nichž řada byla evidentně zamýšlena nejen jako pomůcka ke sledování latinské liturgie, ale ke zpívání matutina v národním jazyce.

Pro české překlady vánočního matutina vydané tiskem v období 1800-1948 viz v katalogu pramenů, který je přílohou mé budějcké diplomky (Pavlík: Hodinky církevní, TF JU 2019), položky č. 8, 19, 20, 24, 25, 44, 48, 61, 63, 68, 69, 71, 79, 81, 86, 88, 91, 92.
Většinou jde o úplné a věrné překlady oficiálních liturgických textů, ale některé publikace matutinum v zájmu únosnější délky výrazně krátí (č. 69, 81, 88, 92). Pozoruhodná je úprava pro smíšený sbor (č. 88), překlad pořízený s ohledem na to, aby všechny zpěvy šlo zazpívat na nápěv latinské předlohy z dobové chorální edice (č. 61) a strofické přebásnění žalmů a responsorií pro zpěv na nápěvy koled a vánočních písní (č. 91).

Je ovšem třeba přiznat, že v dobových zprávách o liturgickém provozu není vánoční matutinum zastoupeno tak hojně, jak by se s ohledem na množství vydávaných textů dalo čekat. Při soustavném pročítání prvních desetiletí časopisu Cyril jsem v poslední čtvrtině 19. stol. zachytil zprávy všehovšudy dvě (1880, s. 46 z Jičína, 1882, s. 51n z Prahy od sv. Haštala). Výrazně častěji je hlášeno slavení nešpor na Boží hod vánoční odpoledne. Nelze tedy tvrdit, že by slavení matutina před půlnoční mší bylo ještě koncem 19. stol. opravdu široce rozšířené. Spíš to byla možnost, se kterou se stále ještě reálně počítalo, a součást ideálu, jehož naplnění však ani v kruzích cyrilského reformního hnutí nebylo běžné.

Jak se to má s "jitřní" slavnosti Narození Páně dnes? I pokoncilní breviář má ve formuláři slavnosti extra rubriky, výslovně upravující způsob slavení modlitby se čtením bezprostředně před půlnoční mší, protože to je spojení tradiční a kdysi široce praktikované.

Ta rubrika zrazující od slavení ranních chval bezprostředně po půlnoční mši samozřejmě v breviáři nevyrostla jen tak, ale reaguje na to, že přesně taková bývala tradiční (a rubrikami římského breviáře předepsaná) praxe.

Že dnes ve farních kostelích po vánoční modlitbě se čtením není ani stopy je pochopitelné. Smutné ale je, že ji marně hledáme i v českých a moravských katedrálách (rozumí se těch s katedrální kapitulou) a těžké je nějakou najít dokonce i v kostelích klášterních.

Kdo by pomýšlel na to, dávno vyhaslou tradici vánoční "jitřní" někde vzkřísit, všechny potřebné české zpěvy (kromě hymnů, pro které je třeba vybavit se hymnářem) již řadu let najde v našem svazečku s kompletním oficiem slavnosti Narození Páně.

Alternativní lekcionář pro dobu postní

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů		počet textů	celkem
světci	církevní otcové	18	22
	ostatní	4
premoderní autoři ne-světci		2	2
novodobí	nekatolíci	2	20
	papežové	2
	autoři francouzští/frankofonní	14
	autoři němečtí	2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Mešní lekcionář v liturgii hodin

Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené pro prodloužené slavení modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73), ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval. K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně, její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným. Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal o řadu let dřív.

Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající od vrcholného středověku, zahrnující kompletní textový repertoár oficia, do té doby dílem rozptýlený po různých knihách pro jednotlivé liturgické role, dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti. Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách, nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu) mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.

Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů do jiných liturgických knih. Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře, kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně. Ale když už si čas uděláte, může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme, příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium v breviáři pro řadu příležitostí chybí a jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.

• Narození Páně
• Zjevení Páně
• Nanebevstoupení Páně
• Nejsvětější Trojice
• Těla a Krve Páně
• Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
• Ježíše Krista Krále
• Uvedení Páně do chrámu
• sv. Josefa
• Narození sv. Jana Křtitele
• Sv. Petra a Pavla
• Proměnění Páně
• Nanebevzetí Panny Marie
• Povýšení svatého kříže
• Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
• Všech svatých
• všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela

... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch otištěných.

Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá. Reformovaná liturgie se štítí každého opakování, vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní perikopu snad nebylo vždy rozumně možné, a otiskovat v breviáři pro každý dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.

Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba vedle breviáře ještě další liturgické knihy, ale také je nezbytné věnovat určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít, ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.

[EDIT 15. 9. 2024] Misál se čteními (mám na mysli vydání pod titulem Misál na každý den liturgického roku) nestačí. Třeba na svátek Povýšení svatého kříže prodloužená vigilie bere evangelium z votivní mše, která v něm není zahrnuta.

Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie, jejichž použití je volitelné. Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat všechny ty - a pouze ty - texty, které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické a v jiných liturgických knihách se nevyskytují). Avšak vigilie se nerecitují povinně, jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce (VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"), proto breviář ty jejich texty, které jsou společné s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.

Vigilie slavnosti sv. Ludmily na Levém Hradci

Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti, bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti. Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí, a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno (když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi - tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.

Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel, byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta, po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém (vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný tradicí ruského liturgického zpěvu). Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.

[EDIT později během dne] Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému, ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný. Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase zapomenu:

Tys pravá matka věřících české země, / vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, / jímž je Kristus. /
A světlem víry / zaháníš temnoty, / ó svatá Ludmilo!

"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy Factum est.

[EDIT 31. 3. 2021] Šlo o ten samý zpěv, pro který se nedávno na YouTube objevila nahrávka a noty.

Mši i pobožnosti po ní následující přejdu (i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské liturgii). Modlitba se čtením začala asi ve 20:20. Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty (kromě čtení) a trochou not. Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky, tak dohledatelné dokumenty ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu. V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní (nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního správce.

Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru podle VPDMC 73. Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní Ludmilo, révo. Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy některých modliteb v byzantském ritu. Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou začínal každé Sláva Otci. Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím odbyty všechny žalmy i jejich antifony.

Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv. Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta (co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih římského ritu) a konečně čtení evangelia. Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně proložen).

Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily", podpořeni modlitbami věřících, "na další rok obnovit své závazky". Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu jakémusi institutu zasvěceného života, jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl, kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.

Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy, což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr. To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem, vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu před odjezdem posledního vlaku.

Velikonoce 2017 v Praze

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

Antifonář k DMC a responsoria k modlitbě se čtením

Jednou z dlouhodobě nevyřešených otázek projektu In adiutorium je, jak naložit s responsorii modlitby se čtením. Jelikož každá lekce má své vlastní, většinou asi unikátní responsorium, jde o velmi rozsáhlou část repertoáru oficia.

Dříve jsem již, myslím, avizoval, že první vydání Antifonáře k Denní modlitbě církve tato responsoria - a možná ani jiné zpěvy pro modlitbu se čtením - obsahovat nebude. Nyní mám jasno v tom, že Antifonář od začátku bude s touto hodinkou počítat. Přinese její antifony, ze společných nápěvů pak melodii pro veršík a pro Te Deum. Responsoria však v něm nebudou. A to nejen v prvním vydání, ale ani v žádném budoucím. Nevím, zda se kdy pustím do jejich zhudebnění, ale pokud ano, bude jim vykázán samostatný dodatkový svazek.

K tomuto rozhodnutí mě přivedl jednak (1) řád postupného vznikání zpěvů oficia, jednak (2) pozorování dnešní liturgické praxe.

(1) Pokud se do "nočních responsorií" kdy pustím, bude to až po dokončení ostatního repertoáru oficia - a navíc pravděpodobně až po zamýšleném liturgicko-archeologickém "výletu", protože bych se do práce na českých responsoriích rád pustil až vyzbrojen delšími zkušenostmi s responsorii latinskými. Rozhodně čekáním na responsoria nechci zdržovat vydání Antifonáře. Zařazení responsorií do Antifonáře v některém z pozdějších vydání by si vyžádalo předělání velké části sazby.

(2) Soudím, že responsoria modlitby se čtením mají limitně malou šanci, že se budou někdy někde zpívat. Když i pražská katedrální chorální schola (těleso, pravda, s nízkou frekvencí zkoušek, ale mající ve svých řadách velmi zkušené a schopné choralisty, některé i se speciálním hudebním vzděláním zaměřeným právě na chorál) ve Velikonočním triduu zpívá responsoria po lekcích na jednoduché recitativní nápěvy (tak jsem toho alespoň letos o Velikonocích byl svědkem), sotva kdo bude mít potřebu a síly zařídit se jinak. V řádných svazcích Antifonáře by tedy dlouhá responsoria zbytečně zabírala místo a přidávala na objemu.

Tenebrae

Dovoluji si upozornit na článek Karla Komárka Temné hodinky - vzácnost z pokladu liturgie, který vyšel na Bílou sobotu na Skleněném kostele.

Dotýká se tématu, které mi ve Svatém týdnu také vrtalo hlavou: liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem nesporně přinesla mnoho dobrého, ale také smetla řadu hodnotných liturgických prvků, v neposlední řadě v oficiu. Některé bez rámusu upadly v zapomnění a staly se nanejvýš předmětem teskné touhy odborníků. Jiné se ale do života církve vracejí - "zdola", iniciativou společenství, která slaví liturgii a příslušné prvky vidí jako natolik hodnotné, že hledají cesty, jak je do svého liturgického života znovu uvést. Mezi takové prvky nepochybně patří "temné hodinky" Svatého týdne. Jejich "vzkříšení" má různé podoby. Někde komunita, která jinak slaví liturgii v řádné formě římského ritu, přechází pro oficium Svatého týdne k formě mimořádné (tak čeští dominikáni, nakolik lze soudit z jejich webu); jinde se sahá k jisté "partyzánštině" a upravuje se množství a výběr lekcí v modlitbě se čtením řádné formy (to jsem zažil v katedrální farnosti v Erfurtu a z vyprávění svědků se zdá, že touto cestou jdou i strahovští premonstráti).

Ptám se tady, nakolik je pravděpodobné, že nezůstane u hnutí zdola a individuálních řešení, a dojde k dílčí revizi výsledků liturgické reformy. Myslím, že by taková revize, zrovna pokud jde o oficium Svatého týdne, byla vhodná a plodná.

Neměl by ale být přeslechnut ani závěrem článku zaznívající návrh, využít "materiál" temných hodinek v populární pobožnosti. Temné hodinky jsou nabité dobře vybranými texty a podaří-li se je dnešnímu člověku zpřístupnit, bude to jistě cenný příspěvek k jeho lepšímu proniknutí do velikonočního tajemství. Myslím na všechny ty plytké zelenočtvrteční adorace, které jsem zažil; tady se nabízí potenciálně hodnotná, na přípravu a provedení však, nezastírejme, poměrně náročná alternativa.