Blog

"Památka ... jednoty křesťanů"

V den památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, uspořádalo ekumenické uskupení Studenti pražských teologických fakult ekumenickou modlitbu za jednotu křesťanů ve studentském kostele HTF UK. Protože modlitba měla formu nešpor, uznal jsem za vhodné tu o ní poreferovat.

... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer, jak jsem původně zamýšlel, a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály, zveřejňuji jej až s notným zpožděním.

Průběh

Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela, kde je i zpětně možné pustit si ho ze záznamu, a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty, takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum a pro detaily zájemce odkazuji tam.

Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory, a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus, totiž píseň Jeden Pán, jedna víra (standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").

Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav, ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář sledovaly úzkostlivěji, než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká a předvídatelná. Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia. (Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou, srov. VPDMC 158.) Po přímluvách z breviáře byl ponechán prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky: to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku se zakončením "neboť tvé je království...". Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska) neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".

Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny. Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty, vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty, zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu, takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.

antifona k Magnificat

Shromáždi nás, Pane, ze všech národů, abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, chválili tvé svaté jméno.

úvod k přímluvám

Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého, shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie. Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme k našemu nebeskému Otci: ...

závěrečná modlitba

Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy, aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu a dosáhly spásy; na přímluvu jeho Matky, Panny Marie, dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi. Skrze tvého Syna ...

Hodnocení

Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory - hodnotit? Předně chválím použití nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby. Pokud se v rámci organismu katolické liturgie hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby (zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů), liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby čerpající velkou část textů z Písma - se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.

Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb, naprosto zásadní je pravdivost. Aby se nepředstírala vyšší míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly (ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra". Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby tvrdí řadu nepravd a polopravd. "Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu "pojí nás," ale "jedna víra" těžko. V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární a christologické nauce starověkých koncilů, ale) dělí věroučné neshody v zásadních otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící. Konečně pokud bychom opravdu "tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum za dosavadních modliteb vyslyšení.

Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné, když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím, že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho. Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory (nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty) nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou. Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem "ekumenismu zamlčování", kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody zúčastněných církví. Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás" a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.

Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb - náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře. Pro to samozřejmě beze zbytku nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství. Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou, aby jejich neúčast byla zřetelná) a tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve, a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii otevřeně vymezující). Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek (příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební stránku.

Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování" slaví "mariánská památka bez Panny Marie", musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou. "V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie: christologické, eklesiologické, antropologické a eschatologické. Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka na cestě k jednotě, tam to při přesnějším pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií." Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria, zpravidla se nezametá jen ani hlavně Panna Maria.

Pro literaturu viz mou starší seminární práci na téma Mariologie v ekumenismu, oddíl 3.

Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím jediným a hlavním kamenem úrazu. - V dnešní podobě liturgického formuláře už to není na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají, že primární intencí této mariánské památky je překonání rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi. Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu mimo záběr.

... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi západními a východními křesťany i po jejich rozdělení. Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895). Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...

(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)

Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře, kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných hymnech, ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní sjednocení křesťanských Slovanů. Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu, ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí. Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři, jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu, resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu, s touto ideou spojeného:

Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii) přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu. Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic] v Římě byly schváleny slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze i sloužena první slovanská mše svatá. Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan "Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje na obnovení někdejší jednoty. Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.

Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.

Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně vplynul, a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského, ale patronkou ekumenických snah vůbec. Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky (byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů) asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.

Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

[EDIT 18. 1. 2020] Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou - zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři" (Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975), dodnes figurují v breviáři českých dominikánů. (Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící; Marii, Matku převlídnou; Večer před utrpením svým)