štítek lucernarium:
Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor
"zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila"
(Paschalis sollemnitatis 98)
padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory
neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici
se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají
v nejedné katedrále i farním kostele.
Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to,
že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo
dříve na téma křestních nešpor napsáno.
Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný
řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference
nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace
jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.
Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých
skupin podle toho, jestli se drží standardních textů
slavnosti Zmrtvýchvstání Páně,
nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.
1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Na webu liturgické komise arcidiecése Udine
vyšel v roce 2017
článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení.
Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat,
u křtitelnice se pak recituje vyznání víry
(buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské)
následované pokropením křestní vodou
a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.).
Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny
žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy),
které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.
Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou
rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor
však není převzato vůbec nic, ani co do struktury,
ani co do repertoáru.
Viz v článku zmiňovaný
procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.
Procesí podle něj začínalo dicta oratione,
tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou
na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r).
Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže
s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací,
pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici,
kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou
Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu),
veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou
Venite et videte locum
se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku
a oraci zpívalo Regina coeli a
sekvence Submersus iacet Pharao.
Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor
v katedrále v Padově obsahuje kompletní
italské texty a nápěvy.
Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27),
zpívají se během něj litanie
ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál.
V baptisteriu biskup jen říká oraci
a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.
Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony
po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21).
Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv,
nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční
bohatě melismatický nápěv,
nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky.
(Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů.
Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i
je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích
mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)
Záznam
z farnosti S. Maria di Betlem (Modica)
pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků
a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu
hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají
být krácené.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19.
Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá
Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy).
Následuje kázání a obnova křestních slibů.
Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru,
kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace)
a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.
Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici
integrují přímo do obvyklé struktury nešpor,
každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat,
během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod
nekoná opravdu "za zpěvu žalmů".
Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru,
zbylá dvě nešpory dovedou do konce
v prostoru křtitelnice/baptisteria.
U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu,
která zahrnuje nějakou formu
hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům
(křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů
podle příslušného obřadu).
2. Speciální "křestní" formulář
I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí,
evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře.
Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází
z předpokladu, že starší je stručná forma
a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.
Stručný návrh
z webu diecése Como datovaný 2011
obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní
nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou.
Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám
úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a
zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247).
Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního
čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací.
Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu.
Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu.
Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů
nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry,
pak Magnificat.
Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií
ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné).
V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.
Totožný návrh byl otištěn
v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56)
diecése Nardò-Gallipoli
pro "Svatý rok milosrdenství".
Materiál
nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu
v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný)
obsah návrhu výše.
Následuje jeho úplná realizace
s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři
ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků.
(Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.)
Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic.
Hymnus i čtení jsou volně vybrané,
antifony mají charakter antifon ze žaltáře
(s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam).
Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn
ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě
antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén.
Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská
tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by
zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.
Záznam
z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino)
z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře
velice podobného tomu právě představenému.
Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i
komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné.
Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela,
ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?)
kapli, kde se říká otčenáš.
Pak se s eucharistickou písní
Inni e canti sciogliamo, fedeli
pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí
orací a požehnáním.
Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo
soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější
svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.
Brožurka
z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli
se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně,
ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!)
na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených
do vedení příprav na křest.
Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli
během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu
můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.
Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista
jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři,
biskup uzavírá světelnou modlitbou),
čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm.
Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů
z velké části souhlasící s těmi z Mirta.
Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá
Haec dies jako o neděli
Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových
velikonočních nedělí.
Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a
požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili
formační kurs.
(K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.)
Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým
koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci
a vede obnovu křestních slibů.
Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie,
protože ta je završením křesťanské iniciace.
Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.
Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí
několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor
a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam.
Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad
hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba
kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě
pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury.
Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice
konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru
křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.
Výtěžek
Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že
žalmové orace
se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí
o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.
Křestní nešpory s volně vybranými žalmy
a ostatními texty
je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty
jako porušení předpisů,
ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku.
Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory
par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční.
Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné.
I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je
VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.
Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné
varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam
do standardní struktury nešpor.
Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší
jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat,
byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená,
že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií.
Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů
nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu
premonstrátských křestních nešpor
z konce osmdesátých let.
Čtenář srovnávající s mým návrhem
se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když -
narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám
v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou
modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení
zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství -
a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.
Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé
strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor
(vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja).
Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře
křestních nešpor vliv.
Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad
zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde
procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu
z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)
Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou,
je otázka po podobě připomínky křtu.
Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice
v jeho středověkých podobách
(Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje,
Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace),
italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu
angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu,
zazpíváním odpovědi
k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo
se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou.
Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen,
pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními,
duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými,
a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace
nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše
probraných modelů.
Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše,
a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem
bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje
a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc
a každé slovo je na svém místě;
kde se význam zprostředkovává primárně symbolem
a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů
(pevně daných jako důležitá součást liturgického celku,
ne volně vybíraných hudebníky).
Pokud jde o "aktivní účast" a její formy,
obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené
a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení,
jsou mi vesměs protivné.
Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných,
jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo
za ohavnost znesvěcení.
Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
- (volitelně vhodný adventní zpěv)
- znamení kříže
- liturgický pozdrav
- úvodní proslov
- krátké čtení
- (volitelně minikázání)
- žehnací modlitba
- (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
- zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
- (volitelně okouření věnce kadidlem)
- Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory
v Českých Budějovicích
jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek
ve studentském kostele Sv. Rodiny.
Když jsem se na ně dnes poprvé chystal,
čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý,
ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec
vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché.
Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela
vstoupil, byl tam
jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku.
Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální
pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá,
rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.
Nešpory otevřelo jakési lucernarium:
to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným
kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím
Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce
rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe
a na začátku adorace, která na nešpory navazovala,
je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).
Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel
a nezapamatoval
jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé
"V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše",
který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor
z CSM ve Žďáru (2012),
ale ani jeden z nich to nebyl.
Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze
"zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval
nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat),
a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl.
Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře,
jak se patří.
Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv,
Magnificat na chorální VIII.G.
Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory,
se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech
(světelný zpěv; hymnus; responsorium,
které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid",
a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor).
Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
- Bože, pospěš mi na pomoc
- * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
- ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
-
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
- * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
- žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
- krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
- ticho s hudbou; žádné responsorium
- Magnificat
- prosby
- * trisagion
- Otče náš
- závěrečná modlitba
- Dobrořečme Pánu
- mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řady
nahrávek
dostupných
na Youtube
Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním.
S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho
zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor
a hodnocení.
Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení
setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco
ranní chvály z Tarragony,
které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout
v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně
shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý
přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a
především silně jednostranný a tendenční.
Lucernarium
Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní
modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii
je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě.
(Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém;
dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně
akční farnosti St. Martini.)
Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno
zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron,
v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu).
Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a
významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především
ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající
noci.
Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu:
1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny
lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu
modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.
Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých
strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit,
Otce i Syna i Ducha svatého. /
Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..."
Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci.
Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron,
je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici,
zatímco byzantský hymnus
se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem
se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.
Úpravy
Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury.
Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika
úprav oproti textům, které jsou v breviáři.
Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou
mariánskou píseň "Budiž věčně velebena"
a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy.
První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní.
A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno,
nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí
v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená
v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.
Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné
modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední
prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)
Žalmy
Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem
čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?
Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou
byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně
jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde
o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát
na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným
průběhem melodie, ale jinými intervaly.
Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid,
přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou
kantorů.
Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty
antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava"
antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý.
Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor
Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon
ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem
jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná)
3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny
mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám
se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek
římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale
nezazněly - jestli to
mohu vyjádřit zkratkou.
(Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou,
přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria
"Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se
podaří složit takový parádní nápěv.)
Responsorium
Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem
ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary
rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium.
To bylo místem další úpravy oproti originálním textům -
jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností
Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium
"Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů,
první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů,
které už byly neseny tématem slavnosti.
Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií
s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik
málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob.
(Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.)
Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou -
zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován
pro novou příležitost.
Magnificat
Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou,
před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla
spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat
proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku.
(Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?)
Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka
(v některých úsecích, myslím, i s částí schóly)
zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru,
a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum".
Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného
přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.
Salve
Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem
se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše.
Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před
požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie).
A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?)
Salve regina v "kytarové" úpravě.
Shrnutí
Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže,
má velký význam pro formování "liturgického povědomí"
účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...).
Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu
posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní
republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve,
a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením
různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).
Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory
ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály
v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době -
zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji,
feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku,
Nanebevzetí Panny Marie je slavnost -
a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech
církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.
Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům.
Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu.
Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí:
buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit,
zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem
scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění,
nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum.
(Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků:
zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)
Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované
výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační"
funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer
letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné
nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také
přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy
v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech,
které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu;
nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod
s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně)
a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém
by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých
příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve.
Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být
někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání.
Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.
[EDIT 30.9.2012] Zatím alespoň něco:
na stránkách setkání lze stáhnout zpěvník,
kde je zpěv lucernaria (č. 76) a Salve (č. 84).
[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i
programový průvodce
ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty
(bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru
"modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo").
Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící
noty? :)