štítek LK ČBK:
V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře
nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve:
sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily
(za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.)
a sv. Řehoře z Nareku
(prohlášen v roce 2015 papežem Františkem).
Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly
vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn
jejich oficiální český překlad.
Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou
v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku
je o stupínek bohatší: má antifony
k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní,
nýbrž vzaté z commune učitelů církve.
Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění
nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu
vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání,
že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda
a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní,
ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.
Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost:
i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno,
vzaté ze společných textů o učitelích církve,
antifona k Magnificat
v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony
z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově,
těsněji při předloze.
[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen,
[2] sancte Gregóri,
[3] divínae legis amátor,
[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.
(Liturgia horarum)
[2] Svatý [Řehoři],
[1] učiteli víry a světlo církve,
[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona;
[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.
(DMC, společné texty o učitelích církve)
[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve,
[2] svatý Řehoři,
[3] milovníku božského zákona,
[4] pros za nás u Božího Syna.
(památka sv. Řehoře z Nareku)
Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek,
jehož předcházení se při překládání nových formulářů
podle všeho věnuje značná péče
(srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí)
a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad
vznikl omylem.
Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně
podle zásad
instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce
i v případě nových výskytů již dříve přeložených
a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise
být v daném případě "papežštější než papež"?
Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve
a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?
Když tu bylo probíráno
žehnání adventního věnce,
hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně.
Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou
církve?
Článek vychází z aktuálně platného
českého vydání benedikcionálu
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).
Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování
s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní:
spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady,
pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.
28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena
se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše.
...
29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání,
o nichž to uvádějí liturgické knihy.
|
28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem
cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt
cum Missae celebratione.
...
29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones
coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.
(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)
|
Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby
církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání
jsem nezaznamenal žádnou.
Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky,
je jen hrstka.
S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost
předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.
1. Náhrada závěrečného požehnání
To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti.
Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?)
a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor,
popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.
355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání]
zahájení nebo zakončení pouti slavením
mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické
pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání,
jak je zde uvedeno.
Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům
má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor
společné hlavní rysy: žehná se věřícím
v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět),
a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní,
a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost
po skončení bohoslužby:
"... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam
směřují"
(před začátkem pouti),
resp.
"... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu
do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom,
cos jim prokázal"
(na konci pouti).
2. Po čtení
Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní
prvek do samého středu hodinky,
je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.
968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory,
spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.
Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů
je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře
pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.
Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam
posvátných obrazů v církvi.
Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni
potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu
po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.
Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu.
Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou.
Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří
také obraz.
Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.
Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu
(ne pro soukromé potřeby - čl. 965).
Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor,
a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory
s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu,
a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení)
a obřady (okuřování).
Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory"
připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího
námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den
na způsob votivního oficia (VPDMC 245).
Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno -
viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.
Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského
obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)
3. Před začátkem hodinky
V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky,
ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek.
Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu,
zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná
žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto
nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.
(žehnání ke službě varhaníka)
1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše
nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník
doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat
i samostatně.
(žehnání adventního věnce)
1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce
počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami
první neděle adventní. ...
V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu,
v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že
předmětem žehnání je něco, co
se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek
(varhanická služba, adventní věnec)
a má být při následném slavení
hodinky oficia (už od začátku) uplatněno.
Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu,
rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami
první adventní neděle začala doba adventní.
Carte blanche
Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady
obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě
žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie
činí výjimku a jen obecně stanoví, že
1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně
ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě;
má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...
Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena
ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však
není pro takový případ nijak konkretisován.
Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování
a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:
1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení
pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím
nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz,
popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře
by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.
1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova.
...
1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců
přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.
Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti"
je žehnací obřad před začátkem hodinky.
Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova",
resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor
se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek
je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše
a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází
ani obvyklá výzva "Modleme se").
Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být
vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky)
přiměřeně významných věcí.
Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu
(byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie),
ale nejsou předmětem kultu,
se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky.
Beztak s ohledem na zásadu
"počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů"
budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve
žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity -
vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit
nebo chórové lavice.
Souhrn
Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady
žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve.
Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny
tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb.
Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití
každého z těchto modelů.
Na okraj
Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil
jsem na jedno překvapení:
1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností
liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.
(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)
Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných
do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium"
(srov. čl. 1219).
Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý
(ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně
starším podobám liturgického kalendáře.
Po většinu dějin římského ritu se slavnost
Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů,"
tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku
1955
(AAS 1955, s. 220n).
Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně,
jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti.
Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii,
délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů).
Pokud Epifanie sama připadne
na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně
skutečně trvá "celých osm dnů",
ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt
bude 2030, pak 2036 a 2041.)
Průměrná délka je pět dní.
Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin
výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů
dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických
reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.
Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí,
tak já doufám, že jednou bude
v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie,
kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším
do druhé poloviny 19. stol.
(pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731;
k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn).
Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin,
kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako
žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj
opravdu žalostná.
Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový
lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením
pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití
"ad experimentum donec aliter provideatur"
předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem.
Událost ve více ohledech překvapivá.
Liturgická komise České biskupské konference připravila
nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením
v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze
elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz
(...)
Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu
francouzského vydání
Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970),
byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého
překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými
starověkými, středověkými či současnými autory.
(liturgie.cz, 16. 2. 2023)
I když z hlediska hudební stránky oficia na tom
není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá
lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím
responsoria modlitby se čtením
víceméně ignoruje),
stejně se mi zdá vhodné
novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý
den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.
Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly
od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva:
vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993
a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře
v roce 2001.
Lekcionáře modlitby se čtením
Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské)
obsahuje jediný roční cyklus
lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny
počítají ještě s dalšími sbírkami čtení,
ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa
(dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n;
nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161).
Některé národy disponující odpovídajícími
prostředky a odbornými kapacitami
si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty,
které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily
samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala
a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů
a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících.
Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů
stejného určení a odpovídajícího uspořádání,
které nikdy nedostaly úřední schválení
pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře
pro potřebu jednotlivých
řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované
návrhy odborníků apod.).
Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného
lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ:
totiž o jeden z těch lekcionářů,
které si několik národů stihlo připravit
už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním
římským vydáním nového breviáře.
Vývoj předpisů a doporučení
Liturgia horarum, 1971:
VPDMC 162:
Mimo to mohou také biskupské sbory připravit
ve shodě s tradicí a povahou svého území
jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk.
Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.
(Zvýraznění v textu JP.)
Notitiae 1971, s. 289:
neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum,
dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel,
zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako
národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.
Notitiae 1972, s. 249n:
upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry,
podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony
"katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů"
z VPDMC 162:
jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit,
a nemělo by jít o autory dosud žijící.
Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri.
Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích,
mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také
dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením.
Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42).
Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve -
od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky
nějakou školu/proud v církvi (čl. 43).
Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání
v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).
Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum".
Dokument celý věnovaný
speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením.
Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců
pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla:
druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných
autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku,
pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11).
Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků
vytržených z různých míst spisu (čl. 12).
Při sestavování alternativních patristických lekcionářů
je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).
Úřední věstník Notitiae během let otiskl také
vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování
dvouletého cyklu
biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože
se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.
Autoři
skupina autorů |
počet textů |
celkem |
světci | církevní otcové | 18 | 22 |
ostatní | 4 |
premoderní autoři ne-světci | 2 | 2 |
novodobí | nekatolíci | 2 | 20 |
papežové | 2 |
autoři francouzští/frankofonní | 14 |
autoři němečtí | 2 |
(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně.
Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten
vždy jen do té první vhodné odshora.)
Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout:
náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla
VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho
francouzská předloha je starší než VPDMC.)
S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících
autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři
konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou.
Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl
zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve.
V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení
patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly
z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.
Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů
nekatolických autorů.
Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě
doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný
komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu
autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců,
které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár.
Autoritu vynikajícího
svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu
samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité
jen co se říká, ale neméně, kdo to říká.
Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství
se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou.
Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé
a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se
dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické
církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným,
co pohledávat.
Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu
Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako
vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy.
Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen
co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě
nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace.
Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose",
ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu
literárního díla.
Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský
původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné
nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů
číst i u nás.
Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona
byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože
v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.
Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti,
měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků
a vyznavačů totalitních režimů minulého století.
A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.
Texty
Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu
textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením
se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně.
Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře
zvyklý z těch nedělí a velkých svátků,
se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.
Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení
moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký
roku vydání samotného francouzského lekcionáře.
Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře
zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů
Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka.
Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil
čas a kulturní vzdálenost.
U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat,
že úplně nerozumím, co chtěl básník říci.
Jako by úryvku chyběl důležitý kontext
(nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí
poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami
na předpokládané znalosti).
Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný,
což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho
o překlad z překladu.
U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy,
si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány,
a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.
Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje
problematice specifické pro některý životní stav
(není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů),
je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob.
To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se
denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť,
nejčastěji reálně modlí.
Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická
čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat
církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství,
tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.
Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden,
zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé
novodobé německé autorky
ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá.
Ve Svatém týdnu celý liturgický rok
spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné.
Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická
tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář
skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne)
sobotou před Květnou nedělí.
Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje
do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba
přinést tam texty z toho nejlepšího,
co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje
k evangeliu dne."
Závěr
Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný
překlad půl století starého francouzského lekcionáře,
dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství?
Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní?
Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí
katolický samizdat?
Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické
literatuře?
Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze
na poli liturgie symbolicky cementovat koncil
v jeho těsně pokoncilní interpretaci?
(Srov. svatořečení obou koncilních papežů,
zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve,
který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI.,
a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie
a argumentaci, která ho provází.)
... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím
nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka
byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno
rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního
francouzského lekcionáře prostě
byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil.
Alternativní lekcionář pro chudé.
V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti
nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno.
Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro,
které není bez zajímavosti prostudovat.
Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů,
po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl.
Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161
je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování
o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních
církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby
se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře
ad experimentum,
ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký,
který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu.
Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří
na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.
Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího
narazil na dokument, kterého bych se nenadál -
a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem:
liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve,
s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských
rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování
překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: "
... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").
Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje
nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění.
Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování
českých textů kladen velký důraz na konkordantnost
nejen s českým liturgickým překladem
pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26),
ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).
Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých
liturgických elementů v latinských i českých knihách
vede čtenáře do problematiky liturgického překládání
nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto
potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen
pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné)
elektronické podobě?
Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době,
to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy
jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky -
pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní
konkordancí,
pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině
(to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi)
a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.
SODI Manlio, TONIOLO Alessandro:
Concordantia et indices Missalis Romani,
Editio typica tertia,
Città del Vaticano 2002.
WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried:
Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch,
[m. n.]
1990.
U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického
původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize,
je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu
se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný
pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři
upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19);
týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička
(pozn. 24).
Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci,
kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?
Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář
s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky
Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik
by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily
hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve,
resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají
právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení
není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických
textech samých.
Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989
mezi formuláři překládanými z římské předlohy
teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny
a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se,
že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat
z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu.
Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat,
ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny
koherentní s "červeným hymnářem", je škoda.
Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí,
nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen
liturgická komise ČBK ve své
zásobě spolupracovníků
t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.
[EDIT 13. 1. 2022]
Musím se opravit:
zabloudil jsem na liturgické texty svátku Ježíše Krista,
nejvyššího a věčného kněze,
na webu knihovny Metropolitní kapituly,
a výběr hymnů charakteru jako do červeného hymnáře
jsem tam s překvapením našel, dokonce i s údaji o nápěvech a pramenech
ve formátu v hymnáři obvyklém. Přísahal bych, že
původně tam nebyly, ale nejspíš už jsou tam delší dobu,
protože Wayback Machine
tu stránku bez nich nezná.
Způsob jejich začlenění do celku stránky
(nejsou přímo součástí formuláře, ani přímo v něm nejsou
zmiňovány, ale jsou připojené pod ním
a oddělené čárou; srov. též nadpis
"Texty hymnů vybraných z české náboženské poezie
vhodné pro svátek...") ovšem
působí dojmem, jako by snad ani nešlo o integrální součást
řádně schváleného liturgického formuláře,
ale spíše o návrh neoficiálních náhradních
zpěvů na způsob "alius cantus aptus".
Podobným směrem se zdá ukazovat balíček liturgických textů
k vytištění, zveřejněný v době zavedení svátku
na webu církev.cz:
ten o výběru alternativních hymnů z pokladu české duchovní
písně neví nic.
To všechno pro úzkoprsého legalistu klade velký otazník
před legálnost praktického použití dotčených hymnů, protože
předpisy regulující denní modlitbu církve pro hymny
s žádnou možností výběru alternativ mimo řádně schválené
liturgické texty nepočítají. Ale každopádně jsem vděčný
tomu, kdo na doplnění červeného hymnáře pamatoval,
že tak učinil, a chovám naději, že při vhodné příležitosti
ten výběr bude plně legalisován.