štítek LK ČBK:

Na sv. Řehoře z Nareku

27.2.2024 18:44 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve: sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily (za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.) a sv. Řehoře z Nareku (prohlášen v roce 2015 papežem Františkem). Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn jejich oficiální český překlad. Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku je o stupínek bohatší: má antifony k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní, nýbrž vzaté z commune učitelů církve.

Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání, že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní, ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.

Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost: i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno, vzaté ze společných textů o učitelích církve, antifona k Magnificat v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově, těsněji při předloze.

[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen, [2] sancte Gregóri, [3] divínae legis amátor, [4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.

(Liturgia horarum)

[2] Svatý [Řehoři], [1] učiteli víry a světlo církve, [3] tys čerpal moudrost z Božího zákona; [4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.

(DMC, společné texty o učitelích církve)

[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve, [2] svatý Řehoři, [3] milovníku božského zákona, [4] pros za nás u Božího Syna.

(památka sv. Řehoře z Nareku)

Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek, jehož předcházení se při překládání nových formulářů podle všeho věnuje značná péče (srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí) a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad vznikl omylem. Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně podle zásad instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce i v případě nových výskytů již dříve přeložených a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise být v daném případě "papežštější než papež"? Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?

Denní modlitba církve v Obřadech žehnání

13.11.2023 2:23 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Když tu bylo probíráno žehnání adventního věnce, hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně. Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou církve?

Článek vychází z aktuálně platného českého vydání benedikcionálu (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).

Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní: spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady, pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.

28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše. ...

29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o nichž to uvádějí liturgické knihy.

28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt cum Missae celebratione. ...

29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.

(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)

Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání jsem nezaznamenal žádnou. Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky, je jen hrstka. S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.

1. Náhrada závěrečného požehnání

To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti. Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?) a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor, popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.

355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání] zahájení nebo zakončení pouti slavením mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání, jak je zde uvedeno.

Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor společné hlavní rysy: žehná se věřícím v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět), a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní, a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost po skončení bohoslužby: "... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam směřují" (před začátkem pouti), resp. "... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom, cos jim prokázal" (na konci pouti).

2. Po čtení

Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní prvek do samého středu hodinky, je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.

968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory, spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.

Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.

Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam posvátných obrazů v církvi.

Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.

Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu. Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou. Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří také obraz.

Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.

Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu (ne pro soukromé potřeby - čl. 965). Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor, a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu, a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení) a obřady (okuřování). Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory" připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den na způsob votivního oficia (VPDMC 245).

Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno - viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.

Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)

3. Před začátkem hodinky

V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky, ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek. Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu, zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.

(žehnání ke službě varhaníka)

1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat i samostatně.

(žehnání adventního věnce)

1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami první neděle adventní. ...

V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu, v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že předmětem žehnání je něco, co se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek (varhanická služba, adventní věnec) a má být při následném slavení hodinky oficia (už od začátku) uplatněno. Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu, rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami první adventní neděle začala doba adventní.

Carte blanche

Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie činí výjimku a jen obecně stanoví, že

1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě; má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...

Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však není pro takový případ nijak konkretisován. Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:

1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz, popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.

1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova. ...

1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.

Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti" je žehnací obřad před začátkem hodinky. Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova", resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází ani obvyklá výzva "Modleme se"). Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky) přiměřeně významných věcí. Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu (byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie), ale nejsou předmětem kultu, se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky. Beztak s ohledem na zásadu "počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů" budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity - vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit nebo chórové lavice.

Souhrn

Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve. Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb. Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití každého z těchto modelů.


Na okraj

Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil jsem na jedno překvapení:

1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.

(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)

Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium" (srov. čl. 1219). Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý (ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně starším podobám liturgického kalendáře. Po většinu dějin římského ritu se slavnost Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů," tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku 1955 (AAS 1955, s. 220n). Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně, jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti. Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii, délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů). Pokud Epifanie sama připadne na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně skutečně trvá "celých osm dnů", ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt bude 2030, pak 2036 a 2041.) Průměrná délka je pět dní. Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.

Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí, tak já doufám, že jednou bude v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie, kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším do druhé poloviny 19. stol. (pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731; k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn). Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin, kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj opravdu žalostná.

Alternativní lekcionář pro dobu postní

8.3.2023 22:50 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů počet textů celkem
světcicírkevní otcové1822
ostatní4
premoderní autoři ne-světci22
novodobínekatolíci220
papežové2
autoři francouzští/frankofonní14
autoři němečtí2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Pohled pod pokličku liturgického překládání

13.11.2021 22:52 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.

[EDIT 13. 1. 2022] Musím se opravit: zabloudil jsem na liturgické texty svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, na webu knihovny Metropolitní kapituly, a výběr hymnů charakteru jako do červeného hymnáře jsem tam s překvapením našel, dokonce i s údaji o nápěvech a pramenech ve formátu v hymnáři obvyklém. Přísahal bych, že původně tam nebyly, ale nejspíš už jsou tam delší dobu, protože Wayback Machine tu stránku bez nich nezná.

Způsob jejich začlenění do celku stránky (nejsou přímo součástí formuláře, ani přímo v něm nejsou zmiňovány, ale jsou připojené pod ním a oddělené čárou; srov. též nadpis "Texty hymnů vybraných z české náboženské poezie vhodné pro svátek...") ovšem působí dojmem, jako by snad ani nešlo o integrální součást řádně schváleného liturgického formuláře, ale spíše o návrh neoficiálních náhradních zpěvů na způsob "alius cantus aptus". Podobným směrem se zdá ukazovat balíček liturgických textů k vytištění, zveřejněný v době zavedení svátku na webu církev.cz: ten o výběru alternativních hymnů z pokladu české duchovní písně neví nic. To všechno pro úzkoprsého legalistu klade velký otazník před legálnost praktického použití dotčených hymnů, protože předpisy regulující denní modlitbu církve pro hymny s žádnou možností výběru alternativ mimo řádně schválené liturgické texty nepočítají. Ale každopádně jsem vděčný tomu, kdo na doplnění červeného hymnáře pamatoval, že tak učinil, a chovám naději, že při vhodné příležitosti ten výběr bude plně legalisován.