štítek liturgie.cz:
P. Vojtěch Novotný: Antifony v liturgii hodin.
(Záznam přednášky z Letní školy liturgiky 2022 zveřejněný
na YouTube kanálu Liturgie.cz.)
Když se začaly objevovat vybrané zveřejněné přednášky
z loňské Letní školy liturgiky, tuhle jsem vyhlížel,
protože téma je mi zvlášť drahé. A vyslechnuv ji,
nevydržím nechat její obsah bez komentáře.
To, s jakou chutí a zaujetím okopávám kotníky úspěšnějších lidí,
mi asi úplně ke cti neslouží, ale co už.
03:36 "Kdybyste sečetli, kolik je tam těch antifon,
víte, kolik by vám vyšlo? Řádově? -- Tak je to přes tři
tisíce!"
To je číslo oproti tomu, co o počtu antifon v pokoncilním
breviáři vím já, značně nadsazené.
Hervé de Broc se, pravda, nevyjadřoval přímo
k otázce, kolik antifon obsahuje breviář,
ale zkraje devadesátých let uvedl (Notitiae 1990, s. 36),
že pro potřeby pokoncilního římského antifonáře jich
v Solesmes ze starých chorálních knih vybrali a revidovali
zhruba dva tisíce.
Zdrojový kód projektu In adiutorium, kromě toho,
že se z něj generují noty, je také užitečný
jako úplný korpus zpěvů
Denní modlitby církve ve strukturovaném
(a tudíž strojově zpracovatelném) formátu.
Moje pracovní databáze, kde mám všechny zpěvy naimportované
(její zdrojový kód pro případné zájemce zde),
hlásí, že antifon je v korpusu 2530.
Do toho nejsou započteny ty, které ve zdrojovém kódu
nemají plnohodnotný notový zápis, protože jsou
buďto druhými výskyty v cyklu žaltáře (týká se těch antifon,
které se opakují pravidelně každé dva týdny),
nebo jsou součástí formuláře památky, která má vlastní jen
antifony k evangelním kantikům a tyto jsou bez úprav přetištěné
z příslušného commune. (Pro takové formuláře obvykle
nezakládám zvláštní notový materiál.)
To jsou ale celkem jen desítky kusů, rozhodně (zdaleka)
ne 500+.
Výsledné číslo by mohlo být naopak ještě o pár stovek nižší,
kdybychom se rozhodli započítat každý unikátní text jen jednou.
A kdybychom dále odečetli antifony z propria českých a moravských
diecésí, nebyli bychom příliš daleko od onoho výše uvedeného čísla
ze Solesmes.
Jak přednášející ke svému číslu dospěl?
Snad je výsledkem započítání všech výskytů všech antifon
ze všech čtyř svazků,
včetně toho, že v každém svazku se opakuje žaltář, společné texty
o svatých, a částečně se překrývá sanktorál.
Nebo byl použit nějaký breviář s opravdu bohatým
národním nebo řádovým propriem.
06:32 "Ponechme stranou, že ty modlitby k žalmům ještě ...
vlastně ... moc se nepoužívají ... nebo nejsou hotové."
"Moc se nepoužívají" je hezký eufemismus pro liturgické texty,
které i půl století po vydání reformovaného breviáře zůstávají
neuskutečněným plánem.
14:28 "... celých těch 150 žalmů bylo rozděleno ne do jednoho
týdne, ale do čtyř týdnů ..."
Asi jsem s tím únavný, když je to věc dobře známá,
ale dokud muži církve
nepřestanou opakovat tradiční mantru o tom, jak se v liturgii
hodin modlíme "celých 150 žalmů"
(nebo dokud nová reforma breviáře nezařídí, aby to opět byla pravda),
považuji já za správné opakovat, že už přes 50 let
římská církev recituje žalmů jen 147 (a ještě ne celých, VPDMC 131), přičemž
za čtyři týdny se jich v liturgickém mezidobí neodříká
víc než 144 (VPDMC 130),
ve zvláštních liturgických dobách 146 (tady počty
nejsou úplně přímočaré, kvůli tomu, jak se řada žalmů
v cyklu žaltáře vyskytuje opakovaně v různých dnech a hodinkách,
což se týká i většiny těch, které alternují s žalmy
vyhrazenými pro zvláštní liturgické doby).
V praxi ovšem odříkání žaltáře za čtyři týdny
zůstává jen abstraktním ideálem.
Souvislé čtyři týdny, kdy cyklus žaltáře není
narušen svátkem nebo památkou se svátečními žalmy,
se vyskytnou jen jednou za několik let v době postní,
nejbližší v letech 2026 a 2032.
(Pro zájemce skript, který tuto otázku zkoumá.)
14:36 "... že tam byly různé nové prvky: že modlitba se čtením obsahuje
modlitbu z církevních otců, ne jenom z Písma ..."
Tady nerozumím, o čem je řeč.
V modlitbě se čtením se "z církevních otců, ne jenom z Písma"
samozřejmě čtou lekce, ale kdo píše disertaci o breviáři,
nepochybně zná alespoň základní obrysy dějin římského oficia
a dobře ví, že patristické lekce
patří vedle lekcí z Písma ke stěžejním součástem matutina
odnepaměti. O žádnou pokoncilní novinku se nejedná.
15:19 "... nový překlad Písma svatého. Z Vulgáty, která
se používala po staletí, tak ta byla revidována na přání
papeže Jana Pavla II. a vyšla Nová Vulgáta."
Když Jan Pavel II. v roce 1978 nastoupil úřad,
komise pro vydání Neovulgáty měla za sebou už třináct let usilovné
práce. Nový latinský překlad bible pro potřeby reformované liturgie
nechal připravit Pavel VI., komisi za tím účelem zřídil
v listopadu 1965.
(Pro literaturu viz bakalářku, s. 27.)
Za pontifikátu Jana Pavla II. bylo dílo akorát dokončeno,
poprvé souborně vydáno a následně aplikováno v nových typických
vydáních liturgických knih.
S charakterem Neovulgáty jakožto revize Vulgáty je to složitější
a v různých knihách bible různé, protože zadání znělo
při zachování rozumně zachovatelných čtení a
jazykového charakteru Vulgáty připravit
latinský překlad podle zásad moderní biblistiky,
tedy založený na předloze, která se
od předlohy Vulgáty v některých knihách podstatně liší.
Ale je pravda, že třeba o žaltáři, jako biblické knize pro oficium
obzvlášť důležité, jako o revizi vulgátního/Galikánského žaltáře mluvit
beze všeho lze.
Ovšem o revizi zásadní, protože překlad pořízený původně z řecké
Septuaginty je revidován tak, aby reprodukoval hebrejský
masoretský text.
28:40 "Některé antifony nejsou biblické.
[...]
v úterý prvního týdne v nešporách
Hospodin dal vítězství svému pomazanému."
Co je na ní nebiblického?
V Denní modlitbě církve se jedná o doslovný citát Žalmu 20, 7;
v latinské předloze
(Tribuit Dominus victoriam Christo suo)
sice nejde o doslovný citát,
ale těsný vztah k žalmu je i tak v rovině obsahu a slovní zásoby
dostatečně zřetelný.
Jde o ten typ antifony, který výpověď starozákonního textu
drobně posouvá, dotahuje či doplňuje a tak nabízí
perspektivu jeho křesťanského čtení.
Srov. jak je o podobných případech řeč dále v přednášce,
čas 41:54.
... i když v tomto konkrétním případě mnohem spíš než o posun
ve smyslu specificky křesťanského čtení žalmu jde
o citát z žalmu podle hebrejského textu
(srov. Psalterium Pianum:
Iam novi Dominum tribuisse victoriam uncto suo...
a moderní překlady žalmu 20,7 do živých jazyků),
zatímco neovulgátní znění žalmu se v daném verši
drží tradičního čtení Galikánského žaltáře.
To je zvláštní úkaz a bylo by zajímavé mít možnost
zeptat se na okolnosti vzniku této "antifony iuxta hebraeos"
toho nebo těch, kdo v její formulaci měli prsty.
Jde o zapomenutý neaktualisovaný citát ze starší pracovní
verze neovulgátního žaltáře? Nebo text antifony
vědomě míjí oficiální latinský překlad žalmu a sleduje hebrejský
text s ohledem primárně na překlady do národních jazyků?
[EDIT 6. 6. 2023]
Tvrzení, že výše diskutovaná antifona "není biblická",
by snad mohlo být založeno na práci primárně s italským
breviářem a nedostatečném zohlednění jeho rozdílů
vůči latinské předloze a vůči české verzi, z níž byly citovány
příklady.
Odpovídající italská antifona
Esalta, o Dio, il tuo Cristo e noi canteremo la sua vittoria
není překladem z latiny, ale volným výtvorem překladatelské
komise.
I zde je samozřejmě dobře zřetelný vztah k textu žalmu,
ale každopádně platí, že antifona není biblickým úryvkem.
Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním
je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde.
Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu
pochopitelně nemohl
nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím
materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti
zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.
Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších
akcí
pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího
prvního ročníku
každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve,
a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý,
jak přesně ono zpívané oficium
na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych
se nějaké zúčastnil.
Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc:
ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe
a na stránce letošního ročníku
byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci
Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").
-
čtvrtek 14. 7. 2022
-
sobota 16. 7. 2022
Repertoár
Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili
účastníci Letní školy liturgiky?
Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále)
všechny české, z Denní modlitby církve.
Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle -
úvodní verš,
hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria,
veršíky, otčenáš, orace
(žádné zpívané čtení nebo přímluvy).
Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné;
antifony všechny recto tono,
žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých.
Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11)
víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie:
k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského,
k ranním chválám chorální,
k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly
verše zpívané jednohlasně celým chórem
s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků.
Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky
a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval,
neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a
responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.
Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým)
společným zpěvem latinské mariánské písně
Solis praevia aurora fulgida.
Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku,
neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina
pod nadpisem "Mariánské antifony".
O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě
nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou
antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných
mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92).
Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku,
ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně
po nešporách nelze nic namítat,
nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné
mariánské antifony na závěr kompletáře.
Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár
zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií)
omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr)
a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr.
Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty
nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost
pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu
ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si
nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění
jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.
Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto
tři jejich sady.
Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden
systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři
hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický,
např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného,
a střídání tří různých systémů je kompromisem.
Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická:
množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti
oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou)
a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním
hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.
K otázce "účelu antifon":
písničky proti nudě jsou to!
Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily
na velice tradiční formy psalmodie:
všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají
dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu
např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů,
jak je předvídá VPDMC 121-125.279.
Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny
byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne
žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily
první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí.
Nedivíme se -
zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského
breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná
nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní,
jejichž forma prakticky vylučuje zpěv
i (esteticky únosnou) společnou recitaci.
Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé,
které se do breviáře nikdy dostat neměly.
Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad,
opravdu rád červený hymnář,
bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní
přeložený hymnář Liturgiae horarum,
ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře
pojala do své sbírky.
Chce se říci -
když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let,
nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat
kompletního Škráška?
Prostor a liturgické role
Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního
chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího,
uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení),
doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly
pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech.
Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž
do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace),
resp. na konci odcházel předsedající
s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech.
Liturgického oděvu užívali jen předsedající,
kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.
Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo
i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat,
a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém
se slavila každodenní mše svatá.
To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického
zákonodárství (srov. VPŘM 303),
ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by
okuřování pokoncilního oltáře
(z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné
chrámové lodi) bylo opravdu podivné.
V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením,
krátká čtení, přímluvy)
se vystřídali různí účastníci Letní školy.
Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování
antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria.
Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc,
přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání
(jak mu určuje VPDMC 256),
ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík
mezi psalmodií a čteními.
Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu
svěřuje nynější liturgické
zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného
(a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku,
ale na to nedošlo.
Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214,
výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají
kantoři.
Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo
Caeremoniale předkoncilní:
lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi);
lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup).
Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom
i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně -
někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři,
v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to,
že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající:
lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje);
lib. 2 cap. 5 par. 5 a
lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).
Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek
koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje -
zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně
liturgicky kompetentní shromáždění.
Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické
kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním,
a dával by tak dobrou příležitost
slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým
množstvím sólových předsednických vstupů, až to
katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví
často a mnoho, může zarazit.
Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech
(pokoncilních římských) liturgických forem.
Jiné hejty
Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování
liturgického kalendáře:
ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty
(ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit),
ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235
by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony
k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní,
ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a
z liturgického mezidobí.
Zvolené řešení, odchylující se od standardního
uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252,
ale nevidím pro něj rozumný důvod.
Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala
Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium.
To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35)
jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály.
Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením,
před níž se invitatorium nevynechává nikdy.
Závěrem
Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz
už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu
také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě,
kterou organizátoři považují za atraktivní
(jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem")
- a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně
chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je.
Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného
oficia samozřejmě nelze než přivítat.
Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál
zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem
škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně
představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně
ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru
nejkrásnější.
Je však třeba připustit, že daný zjednodušený
hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor
(popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích,
kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje,
nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto
nelze mobilisovat.
Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium
po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým
se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.
Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů
(samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky
má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout
snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou
jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě
přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě.
Tedy patrně připravit knížku s texty a notami
pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš
dost blízkou tomu
"novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své
diplomky.
Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného
i amatérským varhaníkům.
Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel
článek o křestních nešporách.
Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.
[EDIT 9. 6. 2019]
Odkaz výše již nefunguje, článek změnil adresu:
Filip M. Suchán OPraem: Křestní nešpory
Paschalis sollemnitatis 98
Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích
nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu
kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis.
Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98
(podrobně o něm v úvodu seriálu):
98.
Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto
neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení,
Praha: Sekretariát ČBK, 2001.
"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést".
To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem,
že je v intencích okružního
listu možné zavést křestní nešpory i tam,
kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno
zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese
zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést".
Tento názor patrně sdílí i autor článku,
který se sice vůči oficiálnímu
překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje
výrazem "obnovně zavést".
Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"
Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly
tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly,
aniž by byl dán přesnější popis.
Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí
premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově,
druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.
Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017
Někdo se možná bude ptát:
můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku,
nebo jako u sv. Evžena v Paříži,
slavit křestní nešpory
i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře,
ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory
inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?
Je užitečné zeptat se, jakým právem
se v článku popsané křestní nešpory slaví.
V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci
"řádné formy římského ritu", z titulu
partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu,
jak je vtěleno do dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory
konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící
liturgii v mimořádné formě římského ritu -
podle předkoncilních liturgických knih pařížské
arcidiecése (viz
komentář a přiloženou brožurku s texty a notami).
Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit,
zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí
pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy -
a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně
na základě motu proprio
Benedikta XVI. Summorum pontificum -
anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní
po delší době obnovené.
Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje
svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle
(srov. VPDMC 246 a 247),
ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby.
Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým
právem, podobně jako v premonstrátském řádu:
tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních
nešpor pro české a moravské diecése".
Ústřední prvek křestních nešpor -
průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu -
však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém",
jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám.
V jednom z dřívějších článků jsme podali
návrh, jak to udělat
(v samostatném článku pak vyšly české texty);
hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná
v pražské katedrále.
Závěrem
Nezbývá než vyjádřit naději,
že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat
křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu
premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického
dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí,
a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby
jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.