štítek liturgická reforma:
Mimořádný úkaz na domácím (a pravděpodobně nejen domácím)
hudebním nebi:
rozsáhlý cyklus nově zhudebněných zpěvů oficia
rozdělených mezi šest skladatelů.
Příznačné ovšem je, že nevznikl pro provedení liturgické,
nýbrž koncertní (které proběhlo v Brně v rámci letošního
Velikonočního festivalu duchovní hudby),
a že libreto neposkytla
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano",
ale breviář předkoncilní, resp. tradiční (a v případě temných
hodinek mimo veškerou pochybnost opravdu starobylé) texty
římského oficia.
Podle všeho ten počin nebyl míněn jako slovo do aktuálních
"liturgických válek", a ani jsem nezaznamenal, že by ho jako
takový někdo zkoušel číst.
V minulých ročnících Velikonočního festivalu byly uváděny
cykly zpěvů temných hodinek ve zpracování starých mistrů,
a letos zkrátka svými hlasy do staletého proudu hudební
tradice přispěli skladatelé současní.
A přeci to mluví samo o sobě - lidé možná mlčí, ale křičí kamení:
že když se římská církev před půlstoletím vzdala své tradiční liturgie,
vzdala se něčeho hodnotného a silného, za co rituální designéři
Consilia nedali - a ani nemohli dát - adekvátní náhradu.
Že to, co se František, Roche a spol. v posledních letech
tak usilovně snaží zašlapat do země,
zjevně má (i) člověku dnešní doby co říci.
Že přenechat (nejen) to velkolepé rozjímání o utrpení
Páně, jakým starobylé temné hodinky jsou,
musejní péči dirigentů a festivalových ředitelů,
a v liturgii církve ho (paušálně a silou) nahradit nově sestaveným
povinným minimem modlení pro kněze, prostě nebyl dobrý nápad,
a úkolem pro naši generaci - nebo pro ty, které přijdou
po nás - zůstává zjednat nápravu.
Není špatné poskytnout duchovenstvu výrazně zkrácené a -
pro mě za mě - třeba i podle vkusu vlivných liturgiků z konce
šedesátých let nově sestavené - povinné minimum modlení.
Špatné je, když se z takového nově sestaveného povinného minima
udělá
"unica espressione della lex orandi del Rito Romano."
Pro nové oficium (ani na texty nového oficia)
pochopitelně nikdo velkou muziku nepíše - a ani by to
dost dobře nešlo.
Nějaký příznivec kurzu nynějšího pontifika by sice mohl říci
"beztak je to všechno jen o setrvačnosti a o penězích!",
plácnout se přes kapsu a vypsat štědrou odměnu za umělecké
zpracování hodinek pokoncilních.
Ale kolik by se v tom neutopilo peněz a skladatelského úsilí,
opravdu nahradit staré temné hodinky takto nelze,
prostě protože jejich pokoncilní náhrada
pro větší hudební dílo neskýtá
ani dostatečně velkou plochu, ani dost emocionálního náboje.
Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový
lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením
pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití
"ad experimentum donec aliter provideatur"
předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem.
Událost ve více ohledech překvapivá.
Liturgická komise České biskupské konference připravila
nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením
v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze
elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz
(...)
Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu
francouzského vydání
Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970),
byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého
překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými
starověkými, středověkými či současnými autory.
(liturgie.cz, 16. 2. 2023)
I když z hlediska hudební stránky oficia na tom
není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá
lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím
responsoria modlitby se čtením
víceméně ignoruje),
stejně se mi zdá vhodné
novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý
den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.
Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly
od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva:
vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993
a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře
v roce 2001.
Lekcionáře modlitby se čtením
Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské)
obsahuje jediný roční cyklus
lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny
počítají ještě s dalšími sbírkami čtení,
ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa
(dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n;
nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161).
Některé národy disponující odpovídajícími
prostředky a odbornými kapacitami
si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty,
které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily
samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala
a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů
a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících.
Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů
stejného určení a odpovídajícího uspořádání,
které nikdy nedostaly úřední schválení
pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře
pro potřebu jednotlivých
řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované
návrhy odborníků apod.).
Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného
lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ:
totiž o jeden z těch lekcionářů,
které si několik národů stihlo připravit
už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním
římským vydáním nového breviáře.
Vývoj předpisů a doporučení
Liturgia horarum, 1971:
VPDMC 162:
Mimo to mohou také biskupské sbory připravit
ve shodě s tradicí a povahou svého území
jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk.
Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.
(Zvýraznění v textu JP.)
Notitiae 1971, s. 289:
neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum,
dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel,
zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako
národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.
Notitiae 1972, s. 249n:
upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry,
podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony
"katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů"
z VPDMC 162:
jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit,
a nemělo by jít o autory dosud žijící.
Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri.
Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích,
mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také
dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením.
Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42).
Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve -
od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky
nějakou školu/proud v církvi (čl. 43).
Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání
v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).
Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum".
Dokument celý věnovaný
speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením.
Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců
pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla:
druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných
autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku,
pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11).
Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků
vytržených z různých míst spisu (čl. 12).
Při sestavování alternativních patristických lekcionářů
je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).
Úřední věstník Notitiae během let otiskl také
vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování
dvouletého cyklu
biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože
se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.
Autoři
| skupina autorů |
počet textů |
celkem |
| světci | církevní otcové | 18 | 22 |
| ostatní | 4 |
| premoderní autoři ne-světci | 2 | 2 |
| novodobí | nekatolíci | 2 | 20 |
| papežové | 2 |
| autoři francouzští/frankofonní | 14 |
| autoři němečtí | 2 |
(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně.
Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten
vždy jen do té první vhodné odshora.)
Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout:
náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla
VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho
francouzská předloha je starší než VPDMC.)
S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících
autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři
konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou.
Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl
zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve.
V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení
patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly
z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.
Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů
nekatolických autorů.
Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě
doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný
komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu
autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců,
které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár.
Autoritu vynikajícího
svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu
samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité
jen co se říká, ale neméně, kdo to říká.
Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství
se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou.
Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé
a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se
dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické
církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným,
co pohledávat.
Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu
Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako
vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy.
Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen
co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě
nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace.
Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose",
ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu
literárního díla.
Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský
původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné
nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů
číst i u nás.
Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona
byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože
v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.
Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti,
měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků
a vyznavačů totalitních režimů minulého století.
A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.
Texty
Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu
textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením
se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně.
Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře
zvyklý z těch nedělí a velkých svátků,
se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.
Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení
moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký
roku vydání samotného francouzského lekcionáře.
Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře
zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů
Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka.
Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil
čas a kulturní vzdálenost.
U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat,
že úplně nerozumím, co chtěl básník říci.
Jako by úryvku chyběl důležitý kontext
(nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí
poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami
na předpokládané znalosti).
Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný,
což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho
o překlad z překladu.
U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy,
si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány,
a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.
Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje
problematice specifické pro některý životní stav
(není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů),
je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob.
To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se
denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť,
nejčastěji reálně modlí.
Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická
čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat
církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství,
tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.
Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden,
zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé
novodobé německé autorky
ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá.
Ve Svatém týdnu celý liturgický rok
spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné.
Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická
tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář
skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne)
sobotou před Květnou nedělí.
Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje
do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba
přinést tam texty z toho nejlepšího,
co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje
k evangeliu dne."
Závěr
Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný
překlad půl století starého francouzského lekcionáře,
dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství?
Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní?
Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí
katolický samizdat?
Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické
literatuře?
Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze
na poli liturgie symbolicky cementovat koncil
v jeho těsně pokoncilní interpretaci?
(Srov. svatořečení obou koncilních papežů,
zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve,
který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI.,
a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie
a argumentaci, která ho provází.)
... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím
nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka
byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno
rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního
francouzského lekcionáře prostě
byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil.
Alternativní lekcionář pro chudé.
V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti
nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno.
Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro,
které není bez zajímavosti prostudovat.
Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů,
po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl.
Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161
je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování
o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních
církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby
se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře
ad experimentum,
ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký,
který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu.
Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří
na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.
Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný
před pár lety
na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti,
otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku
úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství,
ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické
reformy a dalších vysoce zajímavých článků.
Loni v létě jsem tak v rámci snahy
opatřit si vyčerpávající přehled
vývoje pokoncilního liturgického kalendáře
mohl z pohodlí domova
postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků
(podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel
jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný)
a narazil jsem při tom na - jakkoli jen
fragmentárně zachycený -
příběh raných fází vzniku (latinského)
pokoncilního římského antifonáře.
Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů
pokoncilního oficia v datech:
- 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum,
prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž
postrádajících nápěvy
- 1983 Liber hymnarius s nápěvy
pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií
pro použití v modlitbě se čtením
- 1983 dokument Ordo cantus officii
s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební
stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony
z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném
oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
- 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty
a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
- 2014 přepracované
vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře
z r. 2009 již řídil)
- 2019 aktualizovaná podoba
Liber hymnarius
- 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály
pro neděle a svátky
V posledním čísle ročníku 1981 představuje
dom Hervé de Broc ze Solesmes
tehdy nové Psalterium monasticum.
V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití
v mnišském chóru,
ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus
přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání
bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno
Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila
pro přípravu antifonáře
stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava
pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy
se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy
z chorální tradice.
Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno
ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný
liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém
slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři.
(S. 619-621.)
DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624
V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první,
obecná část úvodu (praenotanda)
chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi
teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského
chorálu.
DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53
V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae
zabírá editio typica Ordo cantus officii
a v Solesmes vychází Liber hymnarius
jako "druhý svazek Antiphonale Romanum".
Stručný článek v Notitiae informuje,
že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila
solesmeskému opatství přípravu a vydání nového
Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy
pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn
ve prospěch Ordo cantus officii
(t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé
zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých
opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud
tiskem nevydaných).
Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje,
byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické
knihy stal soukromý vydavatelský podnik,
a vydává Liber hymnarius
jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).
DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662
O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní
průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít
(analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu)
v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912,
selhal kvůli jeho omezenému repertoáru -
denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily
s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního.
Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského.
Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií
podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně
zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt
kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc)
potřebných antifon.
DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36
V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih
dostupných v Libreria Editrice Vaticana,
přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum.
"Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius,
"tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací
a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur".
(To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)
Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96
Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let,
než se římský antifonář dočkal pokračování.
Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár
(viz nové Ordo cantus officii)
a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného
prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář
v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada
knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia
pro vymezené okruhy hodinek.
Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře,
jestli se toho dožije již naše generace
a kolik bude takto koncipovaný antifonář
nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.
Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný
Liber hymnarius, byl zachován původní titul
ediční řady:
Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum
Ordinemque cantus officii dispositum,
a solesmensibus monachis praeparatum,
stejně jako číslo svazku "tomus alter".
Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum
z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu,
že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných
nadějí.
[Tichý Radek:
Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé,
KNA: Praha 2021.]
Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé
je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná
do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky).
Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně
jednotlivé části či stavební prvky oficia,
dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři
(Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství,
Modlitba mé každodennosti)
se dívají na liturgii hodin jako celek.
Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní
život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje
nějakým způsobem související krátký biblický úryvek,
úryvek z patristické literatury a nakonec autorův
"praktický tip pro mírně pokročilé",
nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob,
jak přečtené promítnout do modlitební praxe.
Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet
přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu
Liturgika na dobrou noc,
množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce
kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.
Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé
pročítal, vícekrát jsem se neudržel,
abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku,
a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím.
Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam
sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou
liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku"
do jisté míry symptomatické.
Kassián a Žalm 70, 2
Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille
v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu
(v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP),
který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání.
Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky
v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále
se modlit a žít v Boží přítomnosti.
... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána
stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe
z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.
(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)
Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu
je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes,
a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale
"Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání"
není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral.
Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy,
k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně,
a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů.
... Totiž právě, v bibli: verš
"Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání"
ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad)
a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě
české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši
hodinek, ne v psalmodii.
(Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy
3. týdne žaltáře.)
Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné
verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.
[EDIT 21. 11. 2023]
Částečná paralela je ve francouzském breviáři:
"Dieu, viens à mon aide, / Seigneur, à notre secours."
Srov. tamtéž příslušný verš v žalmu 70(69).
V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten
verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:
Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)
Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)
Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely.
Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi,
že jí nechal začínat každou hodinku oficia.
Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu
nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se
pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života:
že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát
to samé, totiž prosbu o Boží pomoc.
Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru,
a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou)
a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."
Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé"
modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat
o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích
Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu
na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat,
druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři
tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů
do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne.
Tvrzení, že
"2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání,"
je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit,
řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.
Ambrožovy hymny
Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož,
biskup ve 4. století v Miláně,
jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.
Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum
obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík
Liber hymnarius
s různou mírou jistoty připisuje
milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie.
Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým"
říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli
latinskou Liturgia horarum, ale českou
Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně
citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku
přidat decentní reklamu.
V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených
z latiny (většinou z Liturgia horarum,
po jednom z pražského provinčního propria,
z benediktinského propria, jeden text ze sbírky
sekvencí Jana z Jenštejna),
ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.
Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby
církve je na konci svazku připojena sbírka
"Hymny a básnické modlitby k volnému výběru"
(původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář").
Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve
(já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních
breviáře z 80. a 90. let nebyla),
pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů
"máme v naší denní modlitbě církve dodnes",
ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových
oddílů vzadu.
Účel antifon
... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu,
z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých.
Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu.
Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu
a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)
Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou
vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu,
ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou
ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.
Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu
jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP]
při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a
nezůstalo při tom moc
dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě
funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační -
ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv
s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem,
významně spoluutvářejícím jeho ráz.
Bohužel je pravda, že po celý novověk
díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí,
a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným
"účelem antifony," jakožto recitované fráze,
opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu
a upozornit nás na nějakou myšlenku."
Za vrchol této tendence můžeme označit
liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář
prostě jako knihu textů,
bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem
zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání
úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest,
protože opravdu
"zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu,
která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270)
a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon
je chudobné zpívané oficium.
Praktický tip pro mírně pokročilé:
Pokud to snad ještě neumíte,
naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy,
včetně vlastních nápěvů antifon,
a uvidíte, že nekecám.
Kdo si přál trojí Otčenáš
... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů
[t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy
liturgie po Druhém vatikánském koncilu.
Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát:
při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)
Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá
závazná přání vtělil do koncilních dokumentů,
je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech
reformované
liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude
"Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den",
nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu
připraveném komisí provádějící liturgickou reformu,
ne koncilem samotným.
Co je ještě na celém světě stejné
... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář
na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda.
V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým
čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké
nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku
cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici.
(s. 67)
Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře
vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích
po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada
překladů do národních jazyků
(včetně české Denní modlitby církve)
byla vypracována s takovou tvůrčí volností,
že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě
stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě)
nebo recitujeme stejné přímluvy a orace,
platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.
V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem.
Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících
nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko
a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu
(za další dva roky,
15. 8. 2015,
byl breviář nápěvy pokryt kompletně).
Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco
při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail
vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních
nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát:
jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení
zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného
koncertu duchovní hudby.
Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky:
nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém
materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí;
pokud se vejdete do licenčních podmínek,
o povolení netřeba žádat, už ho máte.
Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony -
zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš
zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást
liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět
v rámci nějakého sólového koncertního pásma.
O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou
hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce
nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka
jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena
a jak by vypadalo koncertní provedení série
(samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon
jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně.
(Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné
staročeské antifony
z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak
špatný přehled, jako mám dnes.)
Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli
hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem,
protože byly mylně považovány za starý materiál,
figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne
na Velký pátek.
Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia,
které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.
Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát
Mk 15, 25;
kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině
ukřižování neuvádí)
|
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše. |
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
|
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. |
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
|
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? |
Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu
nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako
v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů,
nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení.
Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty
tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu.
Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky)
jen psalmodie dané hodinky (bez antifony),
Christus factus est, Žalm 51 a orace.
Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory,
a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů,
které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně
(srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které
se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu).
Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména
v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním
kantikům a v části antifon velkopátečních laud.
Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu
sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak
dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu
uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním
oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se
nejen v antifonách modlitby uprostřed dne,
je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým
textům, které o velikonočních událostech mluví přímo.
Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když
(stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také)
se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti.
Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své
starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané
strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních
hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné.
(To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)
Liturgická reforma se při reformování římského oficia
v některých ohledech odklonila od struktury či obsahu
římského breviáře ve prospěch breviáře mnišského.
Tento článek nabízí přehled nejdůležitějších "mnišských"
strukturních prvků v pokoncilní podobě římského oficia.
Responsoria v denních hodinkách
Potridentské římské oficium má responsorium breve
po capitulu pouze v malých denních hodinkách (prima až nona)
a kompletáři, přičemž po responsoriu vždy následuje veršík.
Tercie, sexta a nona bývají vzájemně provázány tak,
že text veršíku se opakuje v responsoriu hodinky následující.
V ranních chválách a nešporách po capitulu nenásleduje
responsorium, ale hymnus (tyto hodinky totiž nezačínají hymnem,
jak jsme zvyklí dnes, ale psalmodií).
Potridentské oficium mnišské (jak ho zachycuje
Breviarium monasticum - breviáře cisterciáků
a kartusiánů neuvažujeme, protože autorovi nejsou t.č. dobře
známé)
kromě toho klade responsorium a veršík i po capitulu
ranních chval a nešpor. Pravidelně se i zde jedná
o responsorium breve, avšak o prvních nešporách
slavností se podle zvyklostí té které kongregace může zpívat
responsorium "velké", jako po lekcích matutina.
Rubricae generales Breviarii monastici, odd. XXX, čl. 9.
Cit. dle Breviarium monasticum,
pars hiemalis, Mechliniae 1953.
To, že Liturgia horarum klade po krátkém čtení
ranních chval a nešpor responsorium breve,
je snad hlavně důsledek přesunu hymnu na začátek hodinky.
Responsorium je pak doplněno, aby po čtení následoval nějaký
zpěv jako odpověď (srov. VPDMC 172).
Jak tu bylo zmíněno dříve,
responsoria figurovala
i v nešporách předtridentského pražského breviáře,
tam ovšem pouze při svátečních příležitostech a vždy
se jednalo o responsorium "velké".
[EDIT 26. 12. 2023]
Mnišský breviář ve skutečnosti nemá krátká responsoria
i v ranních chválách a nešporách, ale
jen v nich, zatímco
v malých hodinkách je po capitulu jen veršík.
Další prvek mnišského oficia převzatý pokoncilním breviářem.
Závěr ranních chval a nešpor
Ranní chvály a nešpory v potridentském římském oficiu
mají strohý závěr: po evangelním kantiku následují
ve feriálním oficiu nejprve preces (jakési všeobecné přímluvy,
z větší části ve formě veršů vybraných z žalmů),
které ovšem ke slovu přicházely zřídka - nejprve kvůli
přemíře svátků, později kvůli omezení jen na dny zvláště kajícího
charakteru.
Nejčastěji tak po evangelním kantiku bezprostředně následuje orace
a dva závěrečné verše (Benedicámus Dómino a
Fidélium ánimae).
Pro pravidla ohledně toho, kdy se říkají preces, viz
Rubricae generales Breviarii Romani z r. 1960, čl. 260.
Mnišské oficium po evangelním kantiku klade
"supplicatio litaniae"
("Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison."),
Otčenáš hlasitě zpívaný hebdomadářem
a závěrečnou modlitbu (+ stejné výše zmíněné závěrečné verše).
Liturgia horarum sice přesně nekopíruje závěr hodinek
mnišského oficia, ale zdá se, že posloužilo jako předloha,
která byla přizpůsobena principům reformy:
"supplicatio litaniae" bylo nahrazeno rozvinutými
přímluvami, Otčenáš recituje celé shromáždění.
Velikonoční oktáv
Reforma potlačila většinu strukturních zvláštností oficia
Velikonočního tridua i oktávu, jedinou zachovanou je
náhrada responsoria v ranních chválách a nešporách
antifonou Christus factus est, resp.
Haec dies.
Předkoncilní mnišské oficium bylo v Triduu "ořezané" podobně
jako římské (takže to, že tu Liturgia horarum
zachovává normální schema, připodobněním mnišskému oficiu není),
ale ve Velikonočním oktávu už mělo, narozdíl od římského,
zcela obvyklou strukturu, vč. hymnů, capitul a responsorií
(a tedy bez antifony Haec dies).
Zdá se, že i tady jde spíše o "nahodilé pomnišštění" -
sledovaným záměrem bylo prostě odstranění všech strukturních
zvláštností.
Nové solesmeské Antiphonale Romanum (s. 205)
nicméně nabízí možnost nešpory ještě dále připodobnit mnišským
a antifonu Haec dies nahradit krátkým responsoriem
(jehož melodie je výrazně jednodušší).
Závěr
Liturgia horarum vykazuje některé strukturní znaky,
kterými se podobá spíše předkoncilnímu oficiu mnišskému
než římskému. Viděli jsme však, že "mnišské prvky" byly
do reformovaného římského oficia
zařazeny dílem jako vyhovění požadavkům buďto přímo vyplývajících
ze zásad reformy (rozvinutý "prosebný závěr" ranních chval a
nešpor), dílem jako řešení strukturních potíží vzniklých jinými
úpravami (responsoria ranních chval a nešpor).
V případě Velikonočního oktávu pak je připodobnění mnišskému
breviáři spíše náhodné.
[EDIT 10. 4. 2023]
Dalšími strukturními prvky, kde je inspirace mnišským oficiem
celkem nepochybná, jsou doplňovací cyklus
modlitby uprostřed dne,
kde se každodenně recitují tkzv. stupňové žalmy
(tak jako od úterý do soboty
v oficiu uspořádaném podle Řehole sv. Benedikta),
a prodloužené vigilie nedělí a svátků, kde je modlitba se čtením
prodloužena o další "nokturn" s psalmodií sestávající
ze starozákonních kantik a se čtením evangelní perikopy (srov. Řehole Benediktova, kap. 11).
Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila
Františkáni a Římský breviář.
Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.
... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav,
ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná.
Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil,
který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů
a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin
v našem mateřském jazyce.
Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát
s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili
jednoho dnes již zesnulého spolubratra.
Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu
liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali
od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval.
Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu,
nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji,
protože všemu mnohem lépe rozumí.
Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil,
a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin
připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí.
Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství
bratří a sester laiků.
(Zvýraznění v textu JP.)
Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je
"celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského
breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou
reformou vnímal jako ochuzení a rozředění.
Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu,
pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných
povinností.
Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně
Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je
pro něj dobré."
[EDIT 28.2.2016]
Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby
modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda -
je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.
Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní
liturgie hodin v latinském originále plnými doušky.
A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní
oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě
napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání:
když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik
posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem,
musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.
Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně
na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden
kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky
celebrovat.
Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při
smyslu textu".
Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální
kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení
žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou -
najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat,
že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.
I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu
Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného
než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře
je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad;
drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře
nepocházejí.
Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři.
Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických
knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky
bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je
měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl.
Přesto ale, a zvláště teď, v době postní,
vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný.
Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte,
ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože.
Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae
se ani nehrabe. A takových případů je víc.
A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé,
pořád mám za zlé, že jste
z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia
udělali
Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou,
jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je
v breviáři bezpočet.
Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky,
a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce,
který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je
důvodem k vděčnosti.
A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem
k vděčnosti i to,
že jsem se narodil do světa po liturgické reformě
Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům
zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.
Opakovaně se v myšlenkách a více či méně explicitně i v blogových článcích
vracím ke článku prof. László Dobszaye
Critical Reflections on the Bugnini Liturgy: The Divine Office.
Autor, uznávaný muzikolog a liturgik, v něm nejprve podává svou
koncepci "římské liturgie hodin" jako souboru specifických
hodnotných strukturních prvků, které, přes všechny různosti místních a řádových
tradic, jsou vysledovatelné v celém prostoru římské liturgie od sklonku
starověku až do reforem 20. století.
Pokračuje přísnou kritikou současné liturgie hodin
a návrhem, jak by byla mohla a měla proběhnout její reforma, aby
se učinilo zadost oprávněným požadavkům kněží a řeholníků 20. stol.
přetížených pastoračními povinnostmi a přitom nedošlo ke zmaru
typických prvků římské liturgie.
Základním principem Dobszayova návrhu je rozlišení mezi
officium a consuetudo. Toto rozlišení je dobře
známé v církvích byzantského obřadu. Plné byzantské oficium je tak
technicky a časově náročné, že je slaví jen několik málo
klášterů. "Běžné" kláštery a diecézní klerici se modlí jen
nějakou jeho porci přiměřenou podmínkám a zaměření vlastního životního
způsobu a stanovenou v pravidlech příslušné instituce.
Dobszay navrhuje namísto vytvoření minimálního oficia závazného
pro všechny (jakým je naše Liturgia horarum) zachování
maximálního oficia (nemyslí přitom na dnes povolený
breviář z r. 1962 ani na výsledek reformy
sv. Pia X. z roku 1911 - ten považuje za první krok úpadku -
ale oficium co do struktury "tridentské", nebo dokonce
rekonstruované předtridentské) a vytvoření rozumného
prostoru adaptability: plné oficium by se modlily jen komunity
na slavení liturgie zaměřené, aktivní řády a diecézní klerici
by se modlili přiměřenou menší porci stanovenou příslušnou autoritou.
(Consuetudines, "zvyklosti", jsou pak dokumenty
závazně stanovující rozsah a způsob provedení officia
v konkrétním
řádu, klášteře, diecézi, ...)
Přiznám se, že čím více se zabývám dějinami liturgie, tím více mě
Dobszayův koncept oslovuje. Přinejmenším prozatím ale zůstávám
věrný té podobě denní modlitby církve, o které Dobszay
otevřeně říká, že ji nemá rád, a nazývá ji s jistým
ironickým ostnem "Bugniniho liturgií" (ostatně tento web
je toho výmluvným svědectvím).
Článek ovšem vedle kritiky současné liturgie a zajímavého návrhu,
jak by se mohla provést příští liturgická reforma,
přináší podnětné myšlenky týkající se hudební stránky liturgie
hodin. Ty přitom jsou natolik obecně platné, že je lze
s prospěchem uplatnit i bez toho, aby člověk přijal
kteroukoli z ostatních ve článku formulovaných tezí.
Dobszay byl mj. odborníkem na gregoriánský chorál a uvažování
o hudební stránce oficia pro něj dalekosáhle splývalo s přemýšlením
nad tisíciletým
hudebním dědictvím latinsky se modlící církve a jeho uplatnitelností dnes.
Ve své kritice liturgických reforem 20. století poukazuje v neposlední
řadě na to, že zásahy do textů nebraly ohled na antifonář a už
reforma Pia X. zavedla řadu textů, pro které neexistovaly
nápěvy. Ještě mnohem radikálnější pak v tomto byla reforma Pavla VI.,
o které mnozí, zřejmě správně, říkají, že Liturgia horarum byla
sestavována bez pomyšlení na to, že by ji někdy někdo mohl chtít zpívat.
Dobszay o zpěvu oficia uvažuje už v horizontu své navrhované reformy,
která by samozřejmě klasický repertoár gregoriánského chorálu
důsledně zohlednila. Konstatuje, že je tento repertoár příliš rozsáhlý
a nelze očekávat, že by ho v současné době byly schopny obsáhnout
byť i jen komunity, kde oficium patří ke stěžejním prvkům společného
života. "Dobszayovo oficium" by tak bylo celé zpívatelné,
ale jen výjimečně nebo vůbec celé zpívané se vším od starověku
po vrcholný středověk vzniklým hudebním bohatstvím.
Dobszay tady sahá po poznatcích z dějin západní liturgie a liturgické
hudby: v repertoáru gregoriánského chorálu lze rozlišit několik
vrstev.
První vrstva pochází z doby zhruba do 6. století.
Patří sem antifony a responsoria z cyklu žaltáře (týdenního - mluví se
o "tridentském" breviáři), oficia starých svátků a responsoria matutina
s texty ze žalmů.
Texty antifon a responsorií jsou vzaty většinou ze žalmů a melodie jsou
spíše jednoduché, navíc mnohonásobně recyklované.
Druhá vrstva, pocházející z 6.-9. století,
"je plodem plného rozvinutí
liturgického roku. Patří sem adventní antifony a responsoria z proroků,
kusy z velkých svátků s texty nepocházejícími z žalmů,
antifony z postních evangelií; posledním přídavkem by mohly být
nedělní velké antifony, jejichž text je vzat z evangelia daného dne."
Mezi 9. a 15. stoletím pak vznikla nesmírně bohatá třetí vrstva,
zdobící vlastními zpěvy především svátky svatých.
Autor navrhuje využít výše naznačené rozlišení mezi
officium a consuetudo a ve většině komunit
společně slavících oficium se "vrátit" k repertoáru první vrstvy,
který obsahuje vedle zpěvů opakovaných každý týden navíc jen
několik zvláštních přídavků pro liturgické doby a největší svátky.
To by příležitostně znamenalo zpívat jiné antifony a responsoria než
jsou v breviáři (např. nezpívat každý den v postní době
jedinečné antifony k Benedictus a Magnificat, ale buďto ty běžné
z cyklu žaltáře, nebo dokola několik vybraných z malé množiny
postních antifon; v nočním oficiu se po většinu roku spokojit s opakováním
responsorií z jednoho dosti omezeného cyklu; apod.),
ale oficium by mohlo být celé zpívané.
"The Liturgia Horarum cannot be
transformed into a new Antiphonary." říká rezolutně prof. Dobszay.
Mohl bych snést příklady, že to není tak docela pravda.
Přinejmenším je možné celý moderní breviář zhudebnit.
Hranice nemožnosti ovšem zřejmě překračuje skutečné komunitní
využívání takto vzniklého úplného antifonáře.
(Za jisté svědectví o této nemožnosti považuji to, jak málo
se v Německu používá
Antiphonale zum Stundengebet.)
Chceme-li tedy oficium zpívat,
zdá se vhodné zavést - v podmínkách současného breviáře -
consuetudo omezující
repertoár oficia zhruba na cyklus žaltáře, společné texty o svatých
a vlastní texty největších slavností.
Zvláštní otázkou jsou pak responsoria modlitby se čtením,
o těch ale snad někdy příště.
(Pokud vím, současné liturgické zákonodárství navrhovanou
úpravu přinejmenším implicitně umožňuje. Ale protože nežiji v komunitě
ani nejsem k denní modlitbě církve vázán, zatím jsem se liturgicko-právním
otázkám důkladně nevěnoval.)
Během několika měsíců jsem zhudebnil všechny antifony ze žaltáře.
Jak jsem tak žaltář procházel, pomohlo mi to všimnout si některých
ne na první pohled patrných strukturních zákonitostí.
Že nejen hymny, ale i další texty (responsoria, antifony invitatoria,
ke kantikům z evangelií a k novozákonním kantikům) se opakují
v dvoutýdenním cyklu. Že se některé žalmy v čtyřtýdenním cyklu
dvakrát vrátí, některé se opakují dokonce v každém týdnu.
Právě v souvislosti s opakováním kantik a žalmů mě zarazilo, že
opakující se text má různé antifony. Každé novozákonní kantikum
dvě různé. Žalm 118 má také čtyři - jednu, když se modlí v kuse,
a tři další pro jednu modlitbu uprostřed dne, kde je naporcovaný.
Žalm 51, kterým začínáme každé páteční ranní chvály, má pro
každý týden antifonu jinou.
Jaký to má důvod? Strach z opakování? Ten považuji za nemístný -
mniši se modlí žaltář za týden, všechny antifony tak slyší každý týden znovu a
nemyslím, že by byli proto officiem znuděnější než my, běžní uživatelé
"světského" breviáře. Jinou antifonu pro stejný text může tu a tam
ospravedlnit kontext - např. kontext jiné části dne, kde se může hodit
vyzdvihnout jiný dílčí aspekt žalmu.
Dále mě zaráží, kolik se v současném breviáři nachází antifon s navzájem velice
podobným textem - často se liší pouze pořadím dvou slov nebo jediným
nepříliš významným slovem.
Vysoký počet různých antifon se stává komplikací, má-li se liturgie
hodin zpívat. To, že to zvyšuje časové náklady skladatele, je přitom
ten menší ze dvou problémů. Větším problémem je, aby se antifony
modlící se společenství naučilo. I v kontemplativních řádech,
kde liturgie hodin patří k hlavním úkolům komunity, je nácviku
zpěvu věnováno jen velice omezené množství času.
Komunity aktivních řádů na to mají času pravděpodobně ještě méně a
laici, kteří se denní modlitbu církve příležitostně společně modlí
ve svém volném čase, na to, aby ji ještě nacvičovali, pravděpodobně
obvykle čas nemají. Z tohoto pohledu je žádoucí, aby antifony
byly relativně snadné a aby se častěji opakovaly (pokud možno častěji
než jen jednou za čtyři týdny).
Zdá se mi smysluplné připravit vedle plného souboru antifon
ze žaltáře jako doplněk ještě jednu, která se odkloní od oficiálních
liturgických textů v tom, že při zachování smyslu (podle kritérií,
která je třeba ještě dospecifikovat - patřila by mezi ně jistě
úzká myšlenková souvislost vzájemně nahrazovaných antifon,
ohled na to, zda ta která antifona je či není vyňata z příslušného žalmu,
ohled na specifika denních dob) sníží - možná i velmi výrazně - počet
antifon. Zároveň tam, kde je to možné a vhodné, dá před tím,
co jsem vytvořil já, přednost antifonám již léty zaužívaným,
jak jsou k nalezení ve zpěvnících Kancionál, Mešní zpěvy,
Zpěvy s odpovědí lidu a dalších.
Myslím, že by takový antifonář mohl být smysluplným krůčkem
k přiblížení zpívané liturgie hodin všem "neprofesionálním modlitebním
společenstvím". A tak by se stal cenným obohacením liturgického
života.