štítek liturgická reforma:

Alternativní lekcionář pro dobu postní

8.3.2023 22:50 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů počet textů celkem
světcicírkevní otcové1822
ostatní4
premoderní autoři ne-světci22
novodobínekatolíci220
papežové2
autoři francouzští/frankofonní14
autoři němečtí2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Notitiae o přípravě pokoncilního Antiphonale Romanum

6.11.2021 23:17 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Kompletní archiv věstníku Notitiae, zveřejněný před pár lety na webu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, otevřel nejširší veřejnosti dokořán nepřebernou sbírku úředních zpráv kongregace, dokumentů liturgického zákonodárství, ale také odborných studií, zpráv o průběhu provádění liturgické reformy a dalších vysoce zajímavých článků. Loni v létě jsem tak v rámci snahy opatřit si vyčerpávající přehled vývoje pokoncilního liturgického kalendáře mohl z pohodlí domova postupně pročíst obsahy všech dosavadních ročníků (podnik ještě v nedávné době, kdy jsem Notitiae musel jezdit studovat do knihovny, prakticky nemyslitelný) a narazil jsem při tom na - jakkoli jen fragmentárně zachycený - příběh raných fází vzniku (latinského) pokoncilního římského antifonáře.

Dosavadní historie vydávání chorálních nápěvů pokoncilního oficia v datech:

  • 1971 vychází reformovaný breviář, Liturgia horarum, prostě jako kniha textů, značným dílem nově složených a tudíž postrádajících nápěvy
  • 1983 Liber hymnarius s nápěvy pro všechny hymny, invitatoria a s omezeným výběrem responsorií pro použití v modlitbě se čtením
  • 1983 dokument Ordo cantus officii s pokyny, jak se má latinské chorální oficium po hudební stránce utvářet. Jeho hlavní část tvoří odkazy na antifony z pokladu gregoriánského chorálu, které při latinsky zpívaném oficiu nahrazují antifony otištěné v breviáři
  • 2009 Antiphonale Romanum II - kompletní texty a nápěvy nešpor pro neděle a svátky
  • 2014 přepracované vydání Ordo cantus officii (kterým se svazek antifonáře z r. 2009 již řídil)
  • 2019 aktualizovaná podoba Liber hymnarius
  • 2020 Antiphonale Romanum I - ranní chvály pro neděle a svátky

V posledním čísle ročníku 1981 představuje dom Hervé de Broc ze Solesmes tehdy nové Psalterium monasticum. V prvním plánu jde o cyklus zpěvů žaltáře pro použití v mnišském chóru, ale již v době přípravy bylo chápáno i jako důležitý kus přípravné práce na římském antifonáři, jehož sestavení a vydání bylo tehdy solesmeskému opatství svěřeno Kongregací pro bohoslužbu. Kongregace stanovila pro přípravu antifonáře stejné vůdčí principy, kterými se předtím řídila příprava pokoncilního graduálu: místo textů postrádajících nápěvy se měly, kde to bude možné, použít ekvivalentní zpěvy z chorální tradice. Vydání Antiphonale Romanum bylo plánováno ve dvou svazcích: zvlášť bude vydán hymnář, společný liturgii hodin římské i mnišské, a římský antifonář v úzkém slova smyslu, bez hymnů a dalších zpěvů již vydaných v hymnáři. (S. 619-621.)

DE BROC Hervé: Le nouveau Psautier monastique latin, Notitiae 185, 12/1981, s. 618-624

V následujícím čísle Notitiae je na ukázku otištěna první, obecná část úvodu (praenotanda) chystaného Antiphonale Romanum, podávající jakousi teorii liturgického zpěvu vůbec a speciálně gregoriánského chorálu.

DE BROC Hervé: Prélude à l'Antiphonaire Romain, Notitiae 186, 1/1982, s. 49-53

V roce 1983 celý rozsah čísel 204 a 205 Notitiae zabírá editio typica Ordo cantus officii a v Solesmes vychází Liber hymnarius jako "druhý svazek Antiphonale Romanum". Stručný článek v Notitiae informuje, že Kongregace pro bohoslužbu původně opravdu svěřila solesmeskému opatství přípravu a vydání nového Antiphonale Romanum jako plnohodnotné chorální knihy pro latinské oficium, ale tento projekt byl opuštěn ve prospěch Ordo cantus officii (t.j. pouhého "telefonního seznamu", odkazujícího pro jednotlivé zpěvy dílem do existujících chorálních knih, včetně některých opravdu špatně dostupných, ale také do pokladu zpěvů dosud tiskem nevydaných). Nicméně Solesmes v přípravě římského antifonáře pokračuje, byť se teď z původního projektu typického vydání liturgické knihy stal soukromý vydavatelský podnik, a vydává Liber hymnarius jako jeho první svazek (číslovaný ovšem jako svazek druhý).

DE BROC Hervé: Liber hymnarius, Notitiae 207, 10/1983, s. 661-662

O dalších sedm let později krátký článek rekapituluje dosavadní průběh prací na antifonáři. Počáteční plán, využít (analogicky k procesu přípravy pokoncilního graduálu) v maximální možné míře obsah antifonáře z r. 1912, selhal kvůli jeho omezenému repertoáru - denní hodinky předkoncilního breviáře totiž vystačily s mnohem méně antifonami než denní hodinky oficia pokoncilního. Záchranu nepřineslo ani přibrání antifon z antifonáře mnišského. Navíc bylo tak jako tak nutné provést revizi všech melodií podle jednotných zásad. Tak bylo brzy jasné, že původně zamýšlené zkratky nic nezkrátí, a rozjel se mamutí projekt kritické restituce celého korpusu (asi dvou tisíc) potřebných antifon.

DE BROC Hervé: La préparation de l'Antiphonarium Romanum, Notitiae 282, 1/1990, s. 34-36

V roce 1991 Notitiae otiskují nabídku liturgických knih dostupných v Libreria Editrice Vaticana, přičemž inzerují i dvousvazkové Antiphonale Romanum. "Tomus alter" je nám již dobře známý Liber hymnarius, "tomus prior" v nabídce figuruje zatím bez bližších informací a bez cenovky, neboť teprve "praeparatur". (To je poslední mně zatím známá veřejná zmínka o něm.)

Libri liturgici a Congregatione editi, aliique libri de re liturgica apud Librariam Editricem Vaticanam prostant, Notitiae 294-295, 1-2/1991, s. 90-96

Jak dnes víme, ve skutečnosti trvalo dalších 18 let, než se římský antifonář dočkal pokračování. Navíc byl během té doby zásadně přepracován jeho repertoár (viz nové Ordo cantus officii) a změněna byla i jeho koncepce, takže místo dříve ohlašovaného prvního svazku Antiphonale Romanum, obsahujícího antifonář v úzkém slova smyslu, byla zahájena nová číslovaná řada knížek obsahujících úplné texty i nápěvy oficia pro vymezené okruhy hodinek. Jestli vůbec kdy bude pokryt kompletní rozsah breviáře, jestli se toho dožije již naše generace a kolik bude takto koncipovaný antifonář nakonec čítat svazků, zůstává ve hvězdách.

Roztomilé je, že když v roce 2019 vyšel aktualizovaný Liber hymnarius, byl zachován původní titul ediční řady: Antiphonale Romanum secundum Liturgiam horarum Ordinemque cantus officii dispositum, a solesmensibus monachis praeparatum, stejně jako číslo svazku "tomus alter". Koncept dvoudílného Antiphonale Romanum z osmdesátých let tak stále žije, i když všechno nasvědčuje tomu, že "tomus prior" navždy zůstane toliko předmětem nesplněných nadějí.

Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

12.4.2021 12:35 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

[EDIT 21. 11. 2023] Částečná paralela je ve francouzském breviáři: "Dieu, viens à mon aide, / Seigneur, à notre secours." Srov. tamtéž příslušný verš v žalmu 70(69).

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.

Velkopáteční antifony k modlitbě uprostřed dne

4.4.2021 22:10 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem. Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu (za další dva roky, 15. 8. 2015, byl breviář nápěvy pokryt kompletně). Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát: jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného koncertu duchovní hudby. Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky: nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí; pokud se vejdete do licenčních podmínek, o povolení netřeba žádat, už ho máte. Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony - zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět v rámci nějakého sólového koncertního pásma. O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena a jak by vypadalo koncertní provedení série (samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně. (Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné staročeské antifony z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak špatný přehled, jako mám dnes.)

Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem, protože byly mylně považovány za starý materiál, figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne na Velký pátek. Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia, které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.

Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát Mk 15, 25; kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině ukřižování neuvádí)
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše.
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne.
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů, nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení. Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu. Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky) jen psalmodie dané hodinky (bez antifony), Christus factus est, Žalm 51 a orace. Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory, a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů, které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně (srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu). Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním kantikům a v části antifon velkopátečních laud.

Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se nejen v antifonách modlitby uprostřed dne, je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým textům, které o velikonočních událostech mluví přímo. Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když (stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také) se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti. Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné. (To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)

Mnišské prvky pokoncilního breviáře

4.4.2018 14:47 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Liturgická reforma se při reformování římského oficia v některých ohledech odklonila od struktury či obsahu římského breviáře ve prospěch breviáře mnišského. Tento článek nabízí přehled nejdůležitějších "mnišských" strukturních prvků v pokoncilní podobě římského oficia.

Responsoria v denních hodinkách

Potridentské římské oficium má responsorium breve po capitulu pouze v malých denních hodinkách (prima až nona) a kompletáři, přičemž po responsoriu vždy následuje veršík. Tercie, sexta a nona bývají vzájemně provázány tak, že text veršíku se opakuje v responsoriu hodinky následující. V ranních chválách a nešporách po capitulu nenásleduje responsorium, ale hymnus (tyto hodinky totiž nezačínají hymnem, jak jsme zvyklí dnes, ale psalmodií).

Potridentské oficium mnišské (jak ho zachycuje Breviarium monasticum - breviáře cisterciáků a kartusiánů neuvažujeme, protože autorovi nejsou t.č. dobře známé) kromě toho klade responsorium a veršík i po capitulu ranních chval a nešpor. Pravidelně se i zde jedná o responsorium breve, avšak o prvních nešporách slavností se podle zvyklostí té které kongregace může zpívat responsorium "velké", jako po lekcích matutina.

Rubricae generales Breviarii monastici, odd. XXX, čl. 9.
Cit. dle Breviarium monasticum, pars hiemalis, Mechliniae 1953.

To, že Liturgia horarum klade po krátkém čtení ranních chval a nešpor responsorium breve, je snad hlavně důsledek přesunu hymnu na začátek hodinky. Responsorium je pak doplněno, aby po čtení následoval nějaký zpěv jako odpověď (srov. VPDMC 172).

Jak tu bylo zmíněno dříve, responsoria figurovala i v nešporách předtridentského pražského breviáře, tam ovšem pouze při svátečních příležitostech a vždy se jednalo o responsorium "velké".

[EDIT 26. 12. 2023] Mnišský breviář ve skutečnosti nemá krátká responsoria i v ranních chválách a nešporách, ale jen v nich, zatímco v malých hodinkách je po capitulu jen veršík. Další prvek mnišského oficia převzatý pokoncilním breviářem.

Závěr ranních chval a nešpor

Ranní chvály a nešpory v potridentském římském oficiu mají strohý závěr: po evangelním kantiku následují ve feriálním oficiu nejprve preces (jakési všeobecné přímluvy, z větší části ve formě veršů vybraných z žalmů), které ovšem ke slovu přicházely zřídka - nejprve kvůli přemíře svátků, později kvůli omezení jen na dny zvláště kajícího charakteru. Nejčastěji tak po evangelním kantiku bezprostředně následuje orace a dva závěrečné verše (Benedicámus Dómino a Fidélium ánimae).

Pro pravidla ohledně toho, kdy se říkají preces, viz Rubricae generales Breviarii Romani z r. 1960, čl. 260.

Mnišské oficium po evangelním kantiku klade "supplicatio litaniae" ("Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison."), Otčenáš hlasitě zpívaný hebdomadářem a závěrečnou modlitbu (+ stejné výše zmíněné závěrečné verše).

Liturgia horarum sice přesně nekopíruje závěr hodinek mnišského oficia, ale zdá se, že posloužilo jako předloha, která byla přizpůsobena principům reformy: "supplicatio litaniae" bylo nahrazeno rozvinutými přímluvami, Otčenáš recituje celé shromáždění.

Velikonoční oktáv

Reforma potlačila většinu strukturních zvláštností oficia Velikonočního tridua i oktávu, jedinou zachovanou je náhrada responsoria v ranních chválách a nešporách antifonou Christus factus est, resp. Haec dies. Předkoncilní mnišské oficium bylo v Triduu "ořezané" podobně jako římské (takže to, že tu Liturgia horarum zachovává normální schema, připodobněním mnišskému oficiu není), ale ve Velikonočním oktávu už mělo, narozdíl od římského, zcela obvyklou strukturu, vč. hymnů, capitul a responsorií (a tedy bez antifony Haec dies).

Zdá se, že i tady jde spíše o "nahodilé pomnišštění" - sledovaným záměrem bylo prostě odstranění všech strukturních zvláštností. Nové solesmeské Antiphonale Romanum (s. 205) nicméně nabízí možnost nešpory ještě dále připodobnit mnišským a antifonu Haec dies nahradit krátkým responsoriem (jehož melodie je výrazně jednodušší).

Závěr

Liturgia horarum vykazuje některé strukturní znaky, kterými se podobá spíše předkoncilnímu oficiu mnišskému než římskému. Viděli jsme však, že "mnišské prvky" byly do reformovaného římského oficia zařazeny dílem jako vyhovění požadavkům buďto přímo vyplývajících ze zásad reformy (rozvinutý "prosebný závěr" ranních chval a nešpor), dílem jako řešení strukturních potíží vzniklých jinými úpravami (responsoria ranních chval a nešpor). V případě Velikonočního oktávu pak je připodobnění mnišskému breviáři spíše náhodné.

[EDIT 10. 4. 2023] Dalšími strukturními prvky, kde je inspirace mnišským oficiem celkem nepochybná, jsou doplňovací cyklus modlitby uprostřed dne, kde se každodenně recitují tkzv. stupňové žalmy (tak jako od úterý do soboty v oficiu uspořádaném podle Řehole sv. Benedikta), a prodloužené vigilie nedělí a svátků, kde je modlitba se čtením prodloužena o další "nokturn" s psalmodií sestávající ze starozákonních kantik a se čtením evangelní perikopy (srov. Řehole Benediktova, kap. 11).

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Tři vrstvy římského antifonáře

12.4.2012 00:30 | kategorie: Liturgie | štítky: | Komentáře

Opakovaně se v myšlenkách a více či méně explicitně i v blogových článcích vracím ke článku prof. László Dobszaye Critical Reflections on the Bugnini Liturgy: The Divine Office. Autor, uznávaný muzikolog a liturgik, v něm nejprve podává svou koncepci "římské liturgie hodin" jako souboru specifických hodnotných strukturních prvků, které, přes všechny různosti místních a řádových tradic, jsou vysledovatelné v celém prostoru římské liturgie od sklonku starověku až do reforem 20. století. Pokračuje přísnou kritikou současné liturgie hodin a návrhem, jak by byla mohla a měla proběhnout její reforma, aby se učinilo zadost oprávněným požadavkům kněží a řeholníků 20. stol. přetížených pastoračními povinnostmi a přitom nedošlo ke zmaru typických prvků římské liturgie.

Základním principem Dobszayova návrhu je rozlišení mezi officium a consuetudo. Toto rozlišení je dobře známé v církvích byzantského obřadu. Plné byzantské oficium je tak technicky a časově náročné, že je slaví jen několik málo klášterů. "Běžné" kláštery a diecézní klerici se modlí jen nějakou jeho porci přiměřenou podmínkám a zaměření vlastního životního způsobu a stanovenou v pravidlech příslušné instituce. Dobszay navrhuje namísto vytvoření minimálního oficia závazného pro všechny (jakým je naše Liturgia horarum) zachování maximálního oficia (nemyslí přitom na dnes povolený breviář z r. 1962 ani na výsledek reformy sv. Pia X. z roku 1911 - ten považuje za první krok úpadku - ale oficium co do struktury "tridentské", nebo dokonce rekonstruované předtridentské) a vytvoření rozumného prostoru adaptability: plné oficium by se modlily jen komunity na slavení liturgie zaměřené, aktivní řády a diecézní klerici by se modlili přiměřenou menší porci stanovenou příslušnou autoritou. (Consuetudines, "zvyklosti", jsou pak dokumenty závazně stanovující rozsah a způsob provedení officia v konkrétním řádu, klášteře, diecézi, ...)

Přiznám se, že čím více se zabývám dějinami liturgie, tím více mě Dobszayův koncept oslovuje. Přinejmenším prozatím ale zůstávám věrný té podobě denní modlitby církve, o které Dobszay otevřeně říká, že ji nemá rád, a nazývá ji s jistým ironickým ostnem "Bugniniho liturgií" (ostatně tento web je toho výmluvným svědectvím). Článek ovšem vedle kritiky současné liturgie a zajímavého návrhu, jak by se mohla provést příští liturgická reforma, přináší podnětné myšlenky týkající se hudební stránky liturgie hodin. Ty přitom jsou natolik obecně platné, že je lze s prospěchem uplatnit i bez toho, aby člověk přijal kteroukoli z ostatních ve článku formulovaných tezí.

Dobszay byl mj. odborníkem na gregoriánský chorál a uvažování o hudební stránce oficia pro něj dalekosáhle splývalo s přemýšlením nad tisíciletým hudebním dědictvím latinsky se modlící církve a jeho uplatnitelností dnes. Ve své kritice liturgických reforem 20. století poukazuje v neposlední řadě na to, že zásahy do textů nebraly ohled na antifonář a už reforma Pia X. zavedla řadu textů, pro které neexistovaly nápěvy. Ještě mnohem radikálnější pak v tomto byla reforma Pavla VI., o které mnozí, zřejmě správně, říkají, že Liturgia horarum byla sestavována bez pomyšlení na to, že by ji někdy někdo mohl chtít zpívat. Dobszay o zpěvu oficia uvažuje už v horizontu své navrhované reformy, která by samozřejmě klasický repertoár gregoriánského chorálu důsledně zohlednila. Konstatuje, že je tento repertoár příliš rozsáhlý a nelze očekávat, že by ho v současné době byly schopny obsáhnout byť i jen komunity, kde oficium patří ke stěžejním prvkům společného života. "Dobszayovo oficium" by tak bylo celé zpívatelné, ale jen výjimečně nebo vůbec celé zpívané se vším od starověku po vrcholný středověk vzniklým hudebním bohatstvím.

Dobszay tady sahá po poznatcích z dějin západní liturgie a liturgické hudby: v repertoáru gregoriánského chorálu lze rozlišit několik vrstev.

První vrstva pochází z doby zhruba do 6. století. Patří sem antifony a responsoria z cyklu žaltáře (týdenního - mluví se o "tridentském" breviáři), oficia starých svátků a responsoria matutina s texty ze žalmů. Texty antifon a responsorií jsou vzaty většinou ze žalmů a melodie jsou spíše jednoduché, navíc mnohonásobně recyklované.

Druhá vrstva, pocházející z 6.-9. století, "je plodem plného rozvinutí liturgického roku. Patří sem adventní antifony a responsoria z proroků, kusy z velkých svátků s texty nepocházejícími z žalmů, antifony z postních evangelií; posledním přídavkem by mohly být nedělní velké antifony, jejichž text je vzat z evangelia daného dne."

Mezi 9. a 15. stoletím pak vznikla nesmírně bohatá třetí vrstva, zdobící vlastními zpěvy především svátky svatých.

Autor navrhuje využít výše naznačené rozlišení mezi officium a consuetudo a ve většině komunit společně slavících oficium se "vrátit" k repertoáru první vrstvy, který obsahuje vedle zpěvů opakovaných každý týden navíc jen několik zvláštních přídavků pro liturgické doby a největší svátky. To by příležitostně znamenalo zpívat jiné antifony a responsoria než jsou v breviáři (např. nezpívat každý den v postní době jedinečné antifony k Benedictus a Magnificat, ale buďto ty běžné z cyklu žaltáře, nebo dokola několik vybraných z malé množiny postních antifon; v nočním oficiu se po většinu roku spokojit s opakováním responsorií z jednoho dosti omezeného cyklu; apod.), ale oficium by mohlo být celé zpívané.

"The Liturgia Horarum cannot be transformed into a new Antiphonary." říká rezolutně prof. Dobszay. Mohl bych snést příklady, že to není tak docela pravda. Přinejmenším je možné celý moderní breviář zhudebnit. Hranice nemožnosti ovšem zřejmě překračuje skutečné komunitní využívání takto vzniklého úplného antifonáře. (Za jisté svědectví o této nemožnosti považuji to, jak málo se v Německu používá Antiphonale zum Stundengebet.) Chceme-li tedy oficium zpívat, zdá se vhodné zavést - v podmínkách současného breviáře - consuetudo omezující repertoár oficia zhruba na cyklus žaltáře, společné texty o svatých a vlastní texty největších slavností. Zvláštní otázkou jsou pak responsoria modlitby se čtením, o těch ale snad někdy příště. (Pokud vím, současné liturgické zákonodárství navrhovanou úpravu přinejmenším implicitně umožňuje. Ale protože nežiji v komunitě ani nejsem k denní modlitbě církve vázán, zatím jsem se liturgicko-právním otázkám důkladně nevěnoval.)

Proč je těch antifon tolik?

8.9.2011 16:55 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Během několika měsíců jsem zhudebnil všechny antifony ze žaltáře. Jak jsem tak žaltář procházel, pomohlo mi to všimnout si některých ne na první pohled patrných strukturních zákonitostí. Že nejen hymny, ale i další texty (responsoria, antifony invitatoria, ke kantikům z evangelií a k novozákonním kantikům) se opakují v dvoutýdenním cyklu. Že se některé žalmy v čtyřtýdenním cyklu dvakrát vrátí, některé se opakují dokonce v každém týdnu.

Právě v souvislosti s opakováním kantik a žalmů mě zarazilo, že opakující se text má různé antifony. Každé novozákonní kantikum dvě různé. Žalm 118 má také čtyři - jednu, když se modlí v kuse, a tři další pro jednu modlitbu uprostřed dne, kde je naporcovaný. Žalm 51, kterým začínáme každé páteční ranní chvály, má pro každý týden antifonu jinou.

Jaký to má důvod? Strach z opakování? Ten považuji za nemístný - mniši se modlí žaltář za týden, všechny antifony tak slyší každý týden znovu a nemyslím, že by byli proto officiem znuděnější než my, běžní uživatelé "světského" breviáře. Jinou antifonu pro stejný text může tu a tam ospravedlnit kontext - např. kontext jiné části dne, kde se může hodit vyzdvihnout jiný dílčí aspekt žalmu.

Dále mě zaráží, kolik se v současném breviáři nachází antifon s navzájem velice podobným textem - často se liší pouze pořadím dvou slov nebo jediným nepříliš významným slovem.

Vysoký počet různých antifon se stává komplikací, má-li se liturgie hodin zpívat. To, že to zvyšuje časové náklady skladatele, je přitom ten menší ze dvou problémů. Větším problémem je, aby se antifony modlící se společenství naučilo. I v kontemplativních řádech, kde liturgie hodin patří k hlavním úkolům komunity, je nácviku zpěvu věnováno jen velice omezené množství času. Komunity aktivních řádů na to mají času pravděpodobně ještě méně a laici, kteří se denní modlitbu církve příležitostně společně modlí ve svém volném čase, na to, aby ji ještě nacvičovali, pravděpodobně obvykle čas nemají. Z tohoto pohledu je žádoucí, aby antifony byly relativně snadné a aby se častěji opakovaly (pokud možno častěji než jen jednou za čtyři týdny).

Zdá se mi smysluplné připravit vedle plného souboru antifon ze žaltáře jako doplněk ještě jednu, která se odkloní od oficiálních liturgických textů v tom, že při zachování smyslu (podle kritérií, která je třeba ještě dospecifikovat - patřila by mezi ně jistě úzká myšlenková souvislost vzájemně nahrazovaných antifon, ohled na to, zda ta která antifona je či není vyňata z příslušného žalmu, ohled na specifika denních dob) sníží - možná i velmi výrazně - počet antifon. Zároveň tam, kde je to možné a vhodné, dá před tím, co jsem vytvořil já, přednost antifonám již léty zaužívaným, jak jsou k nalezení ve zpěvnících Kancionál, Mešní zpěvy, Zpěvy s odpovědí lidu a dalších. Myslím, že by takový antifonář mohl být smysluplným krůčkem k přiblížení zpívané liturgie hodin všem "neprofesionálním modlitebním společenstvím". A tak by se stal cenným obohacením liturgického života.