štítek Liturgia horarum:

Sekvence v denní modlitbě církve

2.6.2024 22:08 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla, pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice, ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená část pro letošek passé.)

Předtridentský pražský breviář

Na nečíslovaném listu na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502 se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané: Dixit Dominus ex Basan ke svátku Obrácení svatého Pavla a Concentu parili k Očišťování Panny Marie. Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě? Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných mešních textů do farních kostelů, protože obě byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí repertoáru.

Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného svátku, f. 271r. Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory) slavily všechny svátky, ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány některé důležitější kusy chorálního repertoáru. Což platí právě i pro naše dvě sekvence. V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly, a proto rubrika stanoví, aby se v letech, kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie padne už do období po Devítníku, jejich sekvence zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu. Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.

Jiným případem je velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci "křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří k repertoáru mše, nikoli oficia). Pražský breviář, kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály, v křestních nešporách se sekvencí nepočítá, ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla, máme dosvědčeno v Jistebnickém kancionálu (rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).

Římský breviář

S přijetím tridentských liturgických knih byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala jen jejich velmi omezený římský výběr:

  • Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
  • Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
  • Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
  • Dies irae (za zemřelé)

V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné. Až v 18. stol. byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie, slavený v pátek před Květnou nedělí. Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly (pro matutinum, ranní chvály a nešpory) sekvence Stabat Mater dolorosa, která se zpívala i ve mši svátku.

Liturgia horarum

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj: povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého; sekvence Dies irae je z mešního repertoáru vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie Bolestné - jsou napříště nepovinné.

(Ordo lectionum missae, editio typica 1969, s. 341-342; editio typica altera 1981, s. 449-451)

Několik sekvencí však bylo nově pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře. V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019) na první pohled vyčnívají svou hudební formou: zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice má jiný nápěv.

incipit příležitost
Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části)
Salve dies, dierum gloria žaltář, neděle sudých týdnů, MČ
Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)

MČ = modlitba se čtením, RCH = ranní chvály, MU = modlitba uprostřed dne, N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)

V případě Dies irae jde o záchranu populárního textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru, jeho obsazením do nové liturgické role. (Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70) Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená: zatímco eschatologický ráz byl textům závěru liturgického roku vlastní i před reformou, to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.

Stabat Mater se zdá být podobný případ. Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není, ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému a populárnímu kusu liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu. Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše. (Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)

Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského repertoáru, snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky. (Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)

Denní modlitba církve / červený hymnář

Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře tu nijak nevyčnívají svou hudební formou, protože jsou všechny upravené jako strofické písně.

O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí, kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového repertoáru, do kterého nepronikly. (Salve dies, dierum gloria je podle Analecta hymnica 54 součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu se nerozšířila; Lux iucunda, lux insignis sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu k široce rozšířeným.)

Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu "Staré mýty, nová fakta". Výsledkem je databáze Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi - a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu, kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně nadreprezentované.

Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve oproti latinskému breviáři přidána: o nešporách svátku Navštívení Panny Marie se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho prvotního liturgického repertoáru.

incipit latinská předloha příležitost
Den hněvu ten, ten hrozný den Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MU
Stála Matka žalostivá Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, N
Sluší se, by v tuto chvíli Decet huius cunctis horis Navštívení Panny Marie, RCH

Zelený hymnář

I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře a přidává k nim dvě další. Ani tady nechybí (v jiném překladu) sekvence Stabat Mater, přičemž je podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek jako v latinském breviáři. Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna. Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním chválám Veni Sancte Spiritus. (Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše. Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické precedenty má - viz výše o Stabat Mater a o Victimae paschali laudes.)

incipit latinská předloha příležitost
Svaté světlo, vzácný plamen Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý
Veni Sancte Spiritus Seslání Ducha svatého, RCH
Zdrávas, Matko Slova spásná Ave, Verbi Dei parens Navštívení Panny Marie, RCH
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)

Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text z větší části souhlasící s mešním lekcionářem a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu; Stabat Mater se podává jen podle kancionálu a na verzi z lekcionáře se nehledí.

Jak české sekvence zpívat

Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence, na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné hudební formě. Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem": vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda (t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde o texty široce známé a běžně zpívané) a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy, podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se s textem špatně snášel. Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.

Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky. Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv. Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem červeného hymnáře.

Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater, která má za sebou delší historii v římském breviáři, se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše, ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu) jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky, jak je to obvyklé u hymnů (AR1912 s. 568; srov. též Řezno 1882, Antverpy 1773). Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá (střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně, přiměřenou dané liturgické funkci.

Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius) právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv užívaný pro mešní sekvenci, písňový se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí. Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru (Lux iucunda a Salve dies) jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou "vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá" (Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).

Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového materiálu oficium dotčených svátků ozdobit sekvencí v příslušném hudebním hávu (za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu a svěřen specialistům), tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru, se může odvolávat na nějaký liturgický precedens. U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné formě textu činí zadost, se zpívat nedá.

Souhrn

Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat i v obou oficiálních českých hymnářích. Takové užívání mešního repertoáru v oficiu není úplně bez historických precedentů, přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny. Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.

K responsoriu nešpor 17. a 18. prosince

20.12.2022 03:50 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu" má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou dobou procházejí a udávají její ráz. Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne a responsoria v ranních chválách a nešporách.

Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle, druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru vyznačuje předěly fází dané liturgické doby. Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata svatodušní novéna). A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle, zpívá také 17. a 18. prosince.

Jak jsem něco takového vůbec nečekal, v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni, chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil, že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden, a tak jsem ho několik let zpíval. Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy, měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu. Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo srovnání s latinským breviářem: nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva dny předvánočního týdne předepisuje právě i Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání. Jak to vysvětlit?

Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu. Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné, ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu? Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích, ale zdá se spíš nepravděpodobné, že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny, a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.

Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor, hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být předkoncilní mnišské oficium. To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184), takže odtud vítr také rozhodně nevane.

Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria, jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům v týdnu, ale dnům podle kalendářního data. 17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní responsorium.

Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová: proč se 18. 12., když se v ranních chválách čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích, nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?

1.-3. týden předvánoční týden ranní chvály nešpory
neděle N 17. 12. 1N: 1 Sol 5,23-24
18. 12. Řím 13,11b-12 2N: Flp 4,4-5
pondělí 19. 12. Iz 2,3 Flp 3,20b-21
úterý 20. 12. Gn 49,10 Srov. 1 Kor 1,7b-9
středa 21. 12. Iz 7,14b-15 1 Kor 4,5
čtvrtek 22. 12. Iz 45,8 Jak 5,7-8.9b
pátek 23. 12. Jer 30,21-22 2 Petr 3,8b-9
sobota RCH 17. 12.; 24. 12. Iz 11,1-2

Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak, že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul, kdyby se po nedělním čtení místo nedělního responsoria zpívalo to feriální (jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).

Změna plánu

5.12.2015 23:00 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")