štítek Liturgia horarum:
(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla,
pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice,
ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až
po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená
část pro letošek passé.)
Předtridentský pražský breviář
Na nečíslovaném listu
na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502
se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí
dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané:
Dixit Dominus ex Basan
ke svátku Obrácení svatého Pavla
a Concentu parili k Očišťování Panny Marie.
Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě?
Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných
mešních textů do farních kostelů, protože obě
byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí
repertoáru.
Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného
svátku, f. 271r.
Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost
nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory)
slavily všechny svátky,
ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány
některé důležitější kusy chorálního repertoáru.
Což platí právě i pro naše dvě sekvence.
V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly,
a proto rubrika stanoví, aby se v letech,
kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie
padne už do období po Devítníku, jejich sekvence
zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu.
Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby
i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty
po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.
Jiným případem je
velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která
se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci
"křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími
zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří
k repertoáru mše, nikoli oficia).
Pražský breviář,
kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály,
v křestních nešporách se sekvencí nepočítá,
ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla,
máme dosvědčeno
v Jistebnickém kancionálu
(rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).
Římský breviář
S přijetím tridentských liturgických knih
byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání
a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala
jen jejich
velmi omezený římský výběr:
- Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
- Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
- Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
- Dies irae (za zemřelé)
V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné.
Až v 18. stol.
byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie,
slavený v pátek před Květnou nedělí.
Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly
(pro matutinum, ranní chvály a nešpory)
sekvence Stabat Mater dolorosa,
která se zpívala i ve mši svátku.
Liturgia horarum
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu
sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj:
povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost
Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého;
sekvence Dies irae je z mešního repertoáru
vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie
Bolestné - jsou napříště nepovinné.
(Ordo lectionum missae,
editio typica 1969, s. 341-342;
editio typica altera 1981, s. 449-451)
Několik sekvencí však bylo nově
pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře.
V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019)
na první pohled vyčnívají svou hudební formou:
zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle
skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice
má jiný nápěv.
incipit |
příležitost |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části) |
Salve dies, dierum gloria |
žaltář, neděle sudých týdnů, MČ |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části) |
MČ = modlitba se čtením,
RCH = ranní chvály,
MU = modlitba uprostřed dne,
N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)
V případě Dies irae jde o záchranu populárního
textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru,
jeho obsazením do nové liturgické
role.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70)
Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená:
zatímco eschatologický ráz byl textům závěru
liturgického roku vlastní i před reformou,
to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace
bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.
Stabat Mater se zdá být podobný případ.
Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není,
ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá
nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému
a populárnímu kusu
liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu.
Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku
Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše.
(Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)
Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského
repertoáru,
snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář
koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický
hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané
do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky.
(Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)
Denní modlitba církve / červený hymnář
Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní
modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře
tu nijak nevyčnívají svou hudební formou,
protože jsou všechny upravené jako strofické písně.
O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí,
kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence
na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence
vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými
písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány
nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového
repertoáru, do kterého nepronikly.
(Salve dies, dierum gloria
je podle Analecta hymnica 54
součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu
se nerozšířila;
Lux iucunda, lux insignis
sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu
k široce rozšířeným.)
Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu
bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu
"Staré mýty, nová fakta".
Výsledkem je databáze
Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi -
a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu,
kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně
nadreprezentované.
Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve
oproti latinskému breviáři přidána:
o nešporách svátku Navštívení Panny Marie
se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna,
který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho
prvotního liturgického repertoáru.
incipit |
latinská předloha |
příležitost |
Den hněvu ten, ten hrozný den |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MU |
Stála Matka žalostivá |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, N |
Sluší se, by v tuto chvíli |
Decet huius cunctis horis |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Zelený hymnář
I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře
a přidává k nim dvě další.
Ani tady nechybí (v jiném překladu)
sekvence Stabat Mater, přičemž je
podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek
jako v latinském breviáři.
Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá
pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna.
Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením
sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním
chválám Veni Sancte Spiritus.
(Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší
nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše.
Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické
precedenty má - viz výše o Stabat Mater
a o Victimae paschali laudes.)
incipit |
latinská předloha |
příležitost |
Svaté světlo, vzácný plamen |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Svatý Duchu, sestup k nám (nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý |
Veni Sancte Spiritus |
Seslání Ducha svatého, RCH |
Zdrávas, Matko Slova spásná |
Ave, Verbi Dei parens |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části) |
Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text
z větší části souhlasící s mešním lekcionářem
a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu;
Stabat Mater se podává jen podle kancionálu
a na verzi z lekcionáře se nehledí.
Jak české sekvence zpívat
Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby
církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence,
na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout
otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné
hudební formě.
Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem":
vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda
(t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde
o texty široce známé a běžně zpívané)
a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy,
podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se
s textem špatně snášel.
Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit
čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.
Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější
než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší
má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky.
Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv.
Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a
snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého
shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem
červeného hymnáře.
Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater,
která má za sebou delší historii v římském breviáři,
se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše,
ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu)
jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky,
jak je to obvyklé u hymnů
(AR1912 s. 568;
srov. též Řezno 1882,
Antverpy 1773).
Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá
(střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně,
přiměřenou dané liturgické funkci.
Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius)
právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv
užívaný pro mešní sekvenci, písňový
se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence
pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí.
Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru
(Lux iucunda a Salve dies)
jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou
"vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá"
(Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).
Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového
materiálu oficium dotčených svátků ozdobit
sekvencí v příslušném hudebním hávu
(za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu
a svěřen specialistům),
tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru,
se může odvolávat na nějaký liturgický precedens.
U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě
nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky
a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné
formě textu činí zadost, se zpívat nedá.
Souhrn
Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené
množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo
pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat
i v obou oficiálních českých hymnářích.
Takové užívání mešního repertoáru v oficiu
není úplně bez historických precedentů,
přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny.
Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí
i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího
druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.
Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně
slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají
zpívané v podání hostujících zpěváků,
zpravidla latinské chorální (viz starší článek);
ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské
kolegiátní kapituly, česky recitované.
Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava
z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace
(v charakteristických červených deskách formátu A4),
příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.
Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví.
Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias
nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho
errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu
červených desek.
Už loni
jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi,
odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a
s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní
svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo,
než počkat ještě jeden rok.
Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek
jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského
svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části
rozluštěno.
[EDIT 27. 9. 2024]
(Jen) české texty (jen) ranních chval z červených desek jsem drze
vystavil zde,
ku prospěchu všem staroboleslavským poutníkům - a ovšem i čtenářům tohoto článku.
[EDIT 28. 9. 2024]
Letos se ranní chvály v kryptě sv. Kosmy a Damiána
poprvé za sledovanou dobu říkaly
s oficiálními texty. Zdá se, že svérázný liturgický formulář
z červených desek patří historii.
Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory,
modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava.
Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách
paralelně vlevo latinsky a vpravo česky.
Zkoumání začneme od textu latinského.
Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:
Sv. Václav v římských liturgických knihách
1. Breviarium Romanum
Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných
nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také
v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti
dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj,
od r. 1996 sv. Vojtěch).
Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu
Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný.
Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).
Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen
legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby
vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře
patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé
orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.
Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem perduxisti gloriam:
eius precibus
nos quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
|
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem,
et eum per martyrii palmam
ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi,
et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
|
Deus, qui beátum Vencesláum
per martýrii palmam a terréno principátu
ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi,
et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
|
Středověká rýmovaná podoba pražské orace.
V pražských pramenech je kontinuálně doložena
přinejmenším od 12. stol., viz např.
CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter);
CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.);
Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360);
tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.
|
Kompromisní znění
v pražském propriu
od r. 1677
do r. 1865.
Prosebnou část drží v nové "římské" podobě,
ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.
|
Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu
v rané podobě pražského provinčního propria
k římskému breviáři
(vydání
Vídeň 1643,
Praha 1663).
Právě tato verze byla
za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře
(viz např.
v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671).
Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.
|
2. Liturgia horarum
V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal
(ve stupni nezávazné památky)
i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů
však v breviáři nebylo zachováno nic.
Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte
úryvek z První staroslověnské
legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes
i v propriu českých a moravských diecésí.
Lekce je doplněna vlastním responsoriem
(protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice -
v modlitbě se čtením nezná společná responsoria
a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).
Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla
nahrazena
upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda.
(Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.)
Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu
do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní
objekt Božího jednání,
pro oraci novou je charakteristický
etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského
života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským.
Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským
královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému,
zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím
a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.
Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere
atque aeterna sectari.
Per Dominum.
|
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede,
ut, nosmetipsos abnegantes,
tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
|
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda
|
Liturgia horarum, orace památky sv. Václava
|
(Latinská verze pokoncilního národního propria
tradiční svatováclavskou oraci
rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění
v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože
redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek
dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou
latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)
Latinský text v červených deskách
Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách
uzavřít otázku pramenů.
Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval)
pokoncilní latinský breviář.
Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava
(druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba)
jsou doplněny na formát slavnosti
(nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory)
texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy
o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se
(např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa
mimo české a moravské diecése.
Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář
ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již
v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty.
Editio typica altera, vydaná v r. 1985,
zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty,
takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy
(NZ kantikum prvních nešpor,
první lekce modlitby se čtením,
SZ kantikum ranních chval).
Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský
text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské
kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli.
Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu
červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že
editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná
(když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí
její obsah online).
Není v žádné veřejné knihovně,
zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře,
a není všeobecně známé,
že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání
a jak zásadně se od prvního liší.
Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek
někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě
dávno zastaralé editio typica.
Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak,
narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje
slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře
v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako
samohlásky dlouhé),
jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus,
zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V:
Venceslaus
(v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní
obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).
Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením
má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen
po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji
lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave".
Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé
dvouverší z poslední strofy.
Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením
Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie
má uveden nesprávný biblický zdroj
"1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5".
Ten přitom odpovídá tomu responsoriu,
které je ke stejné lekci určeno v národním propriu
(Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce).
To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského
oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned
od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle
Liturgia horarum a české texty je
(až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat.
Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti
při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů
dvou různých tištěných předloh.
Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou,
zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první
nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat,
tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy
"není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám."
To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané
při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci
staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada
dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky
je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.
Český text
Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější.
Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent
latinského textu na protilehlých stranách, sestavený
pokud možno z oficiálních českých liturgických textů.
Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se
musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují
(protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve
nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším
formulářem z národního propria);
v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá
latinské předloze, protože překladatelská komise
buďto překládala volně,
nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text.
Pro různé případy redakce červených desek
uplatnila různé strategie.
a) nesouvisející text
Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi
nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady,
ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve.
Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava
je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem
(protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských
knih odlišnou).
Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální
český překlad,
zároveň jde o formu (hymnus, orace)
překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin
prominentní postavení.
Překlad hymnu Deus, tuorum militum
ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je
(Bože, svatých bojovníků mzdo),
ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík
pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok;
překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum
je v zeleném hymnáři.
Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře
by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! -
bylo lze najít
v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.
b) vlastní překlad
V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny.
V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to
proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve
nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním
propriu, ale responsorium po ní se liší),
v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé
Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom
mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou,
některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými
kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady
nahrazeny novými překlady z latiny.
To je případ responsoria a přímluv
prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením,
responsoria ranních chval.
Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky,
ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad
Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny
jako izolovanou průpověď.
Liturgia horarum (1971) |
červené desky |
Denní modlitba církve |
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci |
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
|
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
|
[svatováclavský formulář v DMC není překladem
z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria;
responsorium má jiné]
|
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium |
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri.
Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
|
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci.
Ctí a slávou.
|
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci.
Spravedliví.
(Žalm 34,18)
|
modlitba se čtením: veršík |
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
|
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
|
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
|
ranní chvály: responsorium |
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri.
Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
|
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Hospodin [sic!].
|
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci.
Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)
|
V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii
chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán").
Zdá se, že redaktor českého textu
nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve.
K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem
odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně,
ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.
c) zásahy do znění Denní modlitby církve
Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve
blízké, ale ne s ním shodné.
Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil
za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.
Aklamace k přímluvám
"Redemisti nos Deo in sanguine tuo"
("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9)
je přeložena chybně
"Vykoupil jsi nás svou krví, Bože."
Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu
jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat
christologii a zopakovat si communicatio idiomatum.
Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický,
nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému
subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské
přirozenosti.
V kantiku z Dan 3 červené desky opravují
"velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete".
Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti
latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."),
ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec
jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.
d) neřešené odchylky
Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí,
je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální
text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího
latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát.
Tak je beze změny ponechán
úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku),
antifona k Magnificat prvních nešpor,
invitatorium,
druhá antifona modlitby se čtením;
v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů;
ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš
(tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).
Strukturní odlišnosti
Některé elementy jsou otištěny v latinském textu,
ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení
Dominus nos benedicat;
v ranních chválách úvodní verš).
Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci
byl původně určen text latinský.
V jednom případě má naopak český text element, který
v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum
má v české verzi otištěn plný text doxologie
(u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není).
Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost,
že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému
dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.
Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň
je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus
má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě
čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to,
aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem.
Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním
jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským
textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš
předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text
a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování.
Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků
a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?
Souhrn
Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách
odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985
(tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera)
slavila slavnost sv. Václava
mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích,
protože latinské znění národního propria
bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo
v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné
je až od r. 2014).
Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů
nepovažujeme za směrodatné pro dataci.
České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější
dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo
doplněny vlastními překlady tak, aby
odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší
od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby
církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je
minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.
Zjevný je primát latinského textu:
je tištěn první ve směru čtení zleva doprava;
je neporušený, zatímco český text je podle něj
sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které
v českém textu nejsou přeloženy.
Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla
nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky
se primárně počítalo s přednesem textu českého.
V posledních letech se z červených desek veřejně recituje
již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky.
Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah
nám není známo.
(V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením,
ale fakticky už se nekonala.)
Hodnocení
Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost,
že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku
a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky,
jakkoli se této možnosti nevyužívá.
(Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi
slavívají první nešpory, ale ne z červených desek,
nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.)
Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost,
že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské
předlohy v ještě o něco menší míře,
než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu
na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen
dohadovat.
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit
skýtá určitý druh potěšení skutečnost,
že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými
českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně
divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné.
Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.
Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého
svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava,
s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů -
tedy životopisné lekce a oraci)
z commune o mučednících, není bez historických paralel:
po většinu potridentské éry až do liturgické reformy
takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie.
Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených
desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly
i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677,
kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů
svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.
... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna
ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium
tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty.
Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické
tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské
oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865).
A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit
každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací,
zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba
červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských
ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně.
Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální
tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.
Otevřené otázky
Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna
svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených
otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci
nebo sekundární prameny.
Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu"
má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou
dobou procházejí a udávají její ráz.
Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne
a responsoria v ranních chválách a nešporách.
Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle,
druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru
vyznačuje předěly fází dané liturgické doby.
Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně
začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící
se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla
do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata
svatodušní novéna).
A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle,
zpívá také 17. a 18. prosince.
Jak jsem něco takového vůbec nečekal,
v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve
zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo
listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni,
chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil,
že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden,
a tak jsem ho několik let zpíval.
Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy,
měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu.
Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem
v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo
srovnání s latinským breviářem:
nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva
dny předvánočního týdne předepisuje právě i
Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání.
Jak to vysvětlit?
Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři
jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu.
Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné,
ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu?
Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního
týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik
předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia
zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se
podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích,
ale zdá se spíš nepravděpodobné,
že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny,
a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou
referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.
Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor,
hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být
předkoncilní mnišské oficium.
To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a
pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou
dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184),
takže odtud vítr také rozhodně nevane.
Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty
těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria,
jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář
první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus
krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár
předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož
cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům
v týdnu, ale dnům podle kalendářního data.
17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení
jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní
responsorium.
Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová:
proč se 18. 12., když se v ranních chválách
čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích,
nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?
1.-3. týden |
předvánoční týden |
ranní chvály |
nešpory |
neděle |
N 17. 12. |
|
1N: 1 Sol 5,23-24 |
18. 12. |
Řím 13,11b-12 |
2N: Flp 4,4-5 |
pondělí |
19. 12. |
Iz 2,3 |
Flp 3,20b-21 |
úterý |
20. 12. |
Gn 49,10 |
Srov. 1 Kor 1,7b-9 |
středa |
21. 12. |
Iz 7,14b-15 |
1 Kor 4,5 |
čtvrtek |
22. 12. |
Iz 45,8 |
Jak 5,7-8.9b |
pátek |
23. 12. |
Jer 30,21-22 |
2 Petr 3,8b-9 |
sobota |
RCH 17. 12.; 24. 12. |
Iz 11,1-2 |
|
Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak,
že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium
svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými
responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku
by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul,
kdyby se po nedělním čtení místo
nedělního responsoria zpívalo to feriální
(jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).
Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas
postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu
by byla potřeba. Po týdnu
oficia podle rubrik z r. 1960
však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře
smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité -
totiž se zaměstnáním a studiem.
Podotýkám, že jsem se
zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část:
pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář,
ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu,
a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti
doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením
výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí
oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři
obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro
vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů
(navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři
"antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem,
ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených
konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl
pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil
a doplatilo by na to především studium.
Možným řešením by bylo ještě více omezit množství
každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den
strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním
jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil.
Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná
hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby
urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá
a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta
nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji;
pro mě by to byl velice suchý chléb.)
Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě.
Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit
své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického
gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři,
ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.
Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze
editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání
editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení
oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli.
Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ...
nebudu to v nejbližší době řešit.
Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského
oficia nebyl dosud vydán.
O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu
(Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983)
a Sandhofeho antifonář.
Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii
z r. 1983 - to však
bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem.
Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den
podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným
pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání
té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy
zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.
Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl
dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu.
Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou.
Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům.
Dalším řešením by mohlo být sáhnout
po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona -
za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují.
(Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo
infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu,
se kterým přitom osobně nemám nic společného.
Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih
a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších.
Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky
na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem
samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma
s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost
mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného
Pia X. :) ),
že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911.
Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným
zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké
pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.
Svých dlouho spřádaných
plánů
na důkladné pobytí se staršími
podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně
odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo
definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době
vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium
bude stále ještě přitažlivá.
("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")