štítek László Dobszay:

Nešpory ze slavnosti Sedmibolestné Panny Marie, Žilina, 15. 9. 2013

23.5.2016 00:36 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska: 15. září 2013, o slavnosti Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska je v kostele téhož titulu v Žiline-Vlčincách zpíval zbor starej hudby Arcus.

  • 00:00 úvodní verš
  • 00:39 hymnus
  • 03:25 1. antifona a žalm
  • 06:20 2. antifona a žalm
  • 09:15 3. antifona a NZ kantikum
  • 13:30 čtení
  • 14:07 responsorium
  • 15:41 Magnificat s antifonou
  • 19:24 přímluvy
  • Otčenáš
  • závěrečná modlitba, požehnání
  • 23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae

Texty

V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska, slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí, památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena ve Všeobecném římském kalendáři. Není tedy bez zajímavosti srovnat slovenské texty s českými a oboje s latinskými.

Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve a jen ho rozšiřuje, v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty nahrazuje vlastními.

Prvním vlastním prvkem je hymnus Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska. V latinském breviáři jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní hymnus českého formuláře. Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje, že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho předtím.

Antifony jsou všechny přeložené z latiny. Tak i responsorium. Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění: zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené z latiny, v českém je "volná skladba na motivy latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky ("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď ("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ..., protože jsi vytrvala ..."):

Liturgia hodín (SK)

R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.

Denní modlitba církve

R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.

Věrný překlad daného responsoria z latiny do češtiny je v dominikánském breviáři.

Slovenský formulář se odlišuje krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a), nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu, na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7), zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze toho, který se čte v obojích nešporách společných textů o Panně Marii. Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je u slavností obvyklé.

Nápěvy

Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení. Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá. Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor, se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále). Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl: Jedno novodobé zpracování najdeme mezi novou tvorbou, navrhovanou na zařazení do připravovaného Liturgického spevníka. (To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám úplně dobře nehodilo.) Další zhudebnění najdeme v publikaci Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky. (To by se naopak hodilo docela dobře.) A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout do publikace Cecílie Magulové a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.

Množství nápěvů je posledním pádným argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby". Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu v národním překladu breviáře vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další národní hymnáře z pokladu existujících písní? Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově v době provádění liturgické reformy?

Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených prokomponovaných antifon. Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce. Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších modelů latinských chorálních antifon (který jsem také vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile, jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus). U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia. Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských antifon: odpovídající latinské antifony, s výjimkou antifony k Magnificat, totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně z Písně písní) nepřebírá ani čárku.

Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty liší i terminace. (Viz noty.) Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací. (Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat o slavnosti nabízela.) Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám, je ale pravděpodobné, že jsou vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů. (Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám, že bych se tím dotkl něčích autorských práv.) Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.

Responsorium se zdá být originální volnou komposicí. Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria. To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí. Tradiční modely předpokládají text určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně asymetrické responsum by se těžko pasovaly.

R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.

Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji, že jde o starší podobu textu, začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).

Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku "slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou. Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené, ale i velkolepě interpretované. Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného pojetí liturgie přinejmenším silně neideální. Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám, vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná, a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.

Stará hudba?

Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby jistě adekvátní přívlastek. Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické zpěvy jakožto starou hudbu. Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá. Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek od jednoho z mně velmi drahých autorů: László Dobszay: Živý gregorián. K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.

Tři vrstvy římského antifonáře

12.4.2012 00:30 | kategorie: Liturgie | štítky: | Komentáře

Opakovaně se v myšlenkách a více či méně explicitně i v blogových článcích vracím ke článku prof. László Dobszaye Critical Reflections on the Bugnini Liturgy: The Divine Office. Autor, uznávaný muzikolog a liturgik, v něm nejprve podává svou koncepci "římské liturgie hodin" jako souboru specifických hodnotných strukturních prvků, které, přes všechny různosti místních a řádových tradic, jsou vysledovatelné v celém prostoru římské liturgie od sklonku starověku až do reforem 20. století. Pokračuje přísnou kritikou současné liturgie hodin a návrhem, jak by byla mohla a měla proběhnout její reforma, aby se učinilo zadost oprávněným požadavkům kněží a řeholníků 20. stol. přetížených pastoračními povinnostmi a přitom nedošlo ke zmaru typických prvků římské liturgie.

Základním principem Dobszayova návrhu je rozlišení mezi officium a consuetudo. Toto rozlišení je dobře známé v církvích byzantského obřadu. Plné byzantské oficium je tak technicky a časově náročné, že je slaví jen několik málo klášterů. "Běžné" kláštery a diecézní klerici se modlí jen nějakou jeho porci přiměřenou podmínkám a zaměření vlastního životního způsobu a stanovenou v pravidlech příslušné instituce. Dobszay navrhuje namísto vytvoření minimálního oficia závazného pro všechny (jakým je naše Liturgia horarum) zachování maximálního oficia (nemyslí přitom na dnes povolený breviář z r. 1962 ani na výsledek reformy sv. Pia X. z roku 1911 - ten považuje za první krok úpadku - ale oficium co do struktury "tridentské", nebo dokonce rekonstruované předtridentské) a vytvoření rozumného prostoru adaptability: plné oficium by se modlily jen komunity na slavení liturgie zaměřené, aktivní řády a diecézní klerici by se modlili přiměřenou menší porci stanovenou příslušnou autoritou. (Consuetudines, "zvyklosti", jsou pak dokumenty závazně stanovující rozsah a způsob provedení officia v konkrétním řádu, klášteře, diecézi, ...)

Přiznám se, že čím více se zabývám dějinami liturgie, tím více mě Dobszayův koncept oslovuje. Přinejmenším prozatím ale zůstávám věrný té podobě denní modlitby církve, o které Dobszay otevřeně říká, že ji nemá rád, a nazývá ji s jistým ironickým ostnem "Bugniniho liturgií" (ostatně tento web je toho výmluvným svědectvím). Článek ovšem vedle kritiky současné liturgie a zajímavého návrhu, jak by se mohla provést příští liturgická reforma, přináší podnětné myšlenky týkající se hudební stránky liturgie hodin. Ty přitom jsou natolik obecně platné, že je lze s prospěchem uplatnit i bez toho, aby člověk přijal kteroukoli z ostatních ve článku formulovaných tezí.

Dobszay byl mj. odborníkem na gregoriánský chorál a uvažování o hudební stránce oficia pro něj dalekosáhle splývalo s přemýšlením nad tisíciletým hudebním dědictvím latinsky se modlící církve a jeho uplatnitelností dnes. Ve své kritice liturgických reforem 20. století poukazuje v neposlední řadě na to, že zásahy do textů nebraly ohled na antifonář a už reforma Pia X. zavedla řadu textů, pro které neexistovaly nápěvy. Ještě mnohem radikálnější pak v tomto byla reforma Pavla VI., o které mnozí, zřejmě správně, říkají, že Liturgia horarum byla sestavována bez pomyšlení na to, že by ji někdy někdo mohl chtít zpívat. Dobszay o zpěvu oficia uvažuje už v horizontu své navrhované reformy, která by samozřejmě klasický repertoár gregoriánského chorálu důsledně zohlednila. Konstatuje, že je tento repertoár příliš rozsáhlý a nelze očekávat, že by ho v současné době byly schopny obsáhnout byť i jen komunity, kde oficium patří ke stěžejním prvkům společného života. "Dobszayovo oficium" by tak bylo celé zpívatelné, ale jen výjimečně nebo vůbec celé zpívané se vším od starověku po vrcholný středověk vzniklým hudebním bohatstvím.

Dobszay tady sahá po poznatcích z dějin západní liturgie a liturgické hudby: v repertoáru gregoriánského chorálu lze rozlišit několik vrstev.

První vrstva pochází z doby zhruba do 6. století. Patří sem antifony a responsoria z cyklu žaltáře (týdenního - mluví se o "tridentském" breviáři), oficia starých svátků a responsoria matutina s texty ze žalmů. Texty antifon a responsorií jsou vzaty většinou ze žalmů a melodie jsou spíše jednoduché, navíc mnohonásobně recyklované.

Druhá vrstva, pocházející z 6.-9. století, "je plodem plného rozvinutí liturgického roku. Patří sem adventní antifony a responsoria z proroků, kusy z velkých svátků s texty nepocházejícími z žalmů, antifony z postních evangelií; posledním přídavkem by mohly být nedělní velké antifony, jejichž text je vzat z evangelia daného dne."

Mezi 9. a 15. stoletím pak vznikla nesmírně bohatá třetí vrstva, zdobící vlastními zpěvy především svátky svatých.

Autor navrhuje využít výše naznačené rozlišení mezi officium a consuetudo a ve většině komunit společně slavících oficium se "vrátit" k repertoáru první vrstvy, který obsahuje vedle zpěvů opakovaných každý týden navíc jen několik zvláštních přídavků pro liturgické doby a největší svátky. To by příležitostně znamenalo zpívat jiné antifony a responsoria než jsou v breviáři (např. nezpívat každý den v postní době jedinečné antifony k Benedictus a Magnificat, ale buďto ty běžné z cyklu žaltáře, nebo dokola několik vybraných z malé množiny postních antifon; v nočním oficiu se po většinu roku spokojit s opakováním responsorií z jednoho dosti omezeného cyklu; apod.), ale oficium by mohlo být celé zpívané.

"The Liturgia Horarum cannot be transformed into a new Antiphonary." říká rezolutně prof. Dobszay. Mohl bych snést příklady, že to není tak docela pravda. Přinejmenším je možné celý moderní breviář zhudebnit. Hranice nemožnosti ovšem zřejmě překračuje skutečné komunitní využívání takto vzniklého úplného antifonáře. (Za jisté svědectví o této nemožnosti považuji to, jak málo se v Německu používá Antiphonale zum Stundengebet.) Chceme-li tedy oficium zpívat, zdá se vhodné zavést - v podmínkách současného breviáře - consuetudo omezující repertoár oficia zhruba na cyklus žaltáře, společné texty o svatých a vlastní texty největších slavností. Zvláštní otázkou jsou pak responsoria modlitby se čtením, o těch ale snad někdy příště. (Pokud vím, současné liturgické zákonodárství navrhovanou úpravu přinejmenším implicitně umožňuje. Ale protože nežiji v komunitě ani nejsem k denní modlitbě církve vázán, zatím jsem se liturgicko-právním otázkám důkladně nevěnoval.)