štítek kláštery:
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Mše s nešporami v neděli 5. 2.
(záznam zde)
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.
(záznam zde)
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.
Liturgie.cz zve
tuto neděli na křestní nešpory na Strahov.
To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru
streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu -
a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!
K tomu, jak je znám, viz
popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017,
článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988),
nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz
(liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).
Na okraj budiž poznamenáno, že to,
že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích.
je podle všeho také změna relativně nedávného data.
Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame,
v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky
a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv
v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.
Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami
dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:
Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory
víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví
podle nového pořádku.
Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách
v řádovém direktáři,
která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje
na Vesperale Praemonstratense – Supplementum,
chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný
řád křestních nešpor.
Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě
uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme
pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.
Nová struktura
-
v chóru:
- Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
-
pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí
(krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický
řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
-
alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor),
pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum,
ale od této praxe bylo záhy upuštěno);
výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
- kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
-
graduale Haec dies
(úplné graduale s veršem)
a aleluja,
ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje
(snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium;
mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
-
Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně
starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
- orace
-
V. Procedamus ad fontem aquae vivae.
R. In nomine Christi. Amen.
-
průvod ke křtitelnici:
alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor)
s žalmem 114;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do křestní kaple
-
u křtitelnice:
- hymnus Ad coenam Agni providi
- epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
- kázání
- antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši
jen podle potřeby paralelních akcí),
někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
- orace
-
průvod ke kříži:
alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus)
s žalmem 113;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
-
u kříže:
- aleluja Dicite in gentibus
- orace
-
průvod do chóru:
antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei -
k němu viz starší článek)
nebo jiný zpěv,
procesí se vrací do chóru
-
v chóru:
- přímluvy z breviáře, Otčenáš
- orace
- požehnání
- Benedicamus Domino
Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení
vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno,
nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit.
Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném
průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.
Srovnání
Při srovnání s křestními nešporami,
jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších
premonstrátských ordinářů,
je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie,
ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat
rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí
řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie;
hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával;
závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).
Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis
má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison)
a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru.
Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu
přiřazen průvodu ke křtitelnici),
ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii.
Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor,
jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus,
druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá
obřady u křtitelnice.
Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat
jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace)
a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy.
Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta",
který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor,
byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.
Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí,
přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie
a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu.
V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111
a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 -
pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle
Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)
Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice.
(První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející
žalm 114.)
V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení
(pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo
evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"),
nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí
římského oficia.
Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže
s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy
a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element,
který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.
Závěrem
Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně.
Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku
"při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu"
jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž -
a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co
to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy,
ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže
je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.
Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie,
resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod
"za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu".
Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým
předlohám a působí uceleněji.
A tím samým je o nemalý kus bližší i
mému
návrhu,
jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory
navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.
Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje
přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách
epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani
liturgie hodin nepřišla zkrátka
(srov. první pandemické Velikonoce 2020).
Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování
jsem vytrvale odkládal,
až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi.
Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené,
a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.
O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala
duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam
prvních (v italštině) i
druhých nedělních nešpor.
První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu
"slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva -
jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem.
Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány -
po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám
zejm. prokomponované antifony.
Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák
zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního.
Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat
o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.
V rámci
obřadů Svatého týdne
ze Stodůlek
dostalo oficium opravdu velkorysý prostor,
částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí.
Ranní chvály Květné neděle
otevírá hymnus z červeného hymnáře.
Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv,
Benedictus se zpívá na chorální II.D.
Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání
pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře,
totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,
Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako
hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce
formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka;
charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění
příběhu Zmrtvýchvstání).
Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá
beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou:
opakování refrénu mezi slokami je vynecháno,
na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.
antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv,
přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje.
Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli.
Velice podobný je pak i hudební tvar
ranních chval neděle v oktávu,
akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.
Ranní chvály Bílé soboty
z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích
jsou typickým výrazem její specifické tradice -
s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám
("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"),
se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie
na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity),
a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho,
co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.
Ranní chvály Bílé soboty
z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu
mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus,
všechno v Olejníkově zhudebnění.
Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu
a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření,
jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.
Ranní chvály Bílé soboty
z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou.
První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu,
to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty -
po přezpívání kompletní modlitby se čtením!
Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu
jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani
Vavrečkův katalog Olejníkova díla,
který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce
a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba
se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné.
Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09)
někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk?
(Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)
Strahovský klášter vysílal
temné hodinky
a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory")
neděle Zmrtvýchvstání
(srov. též starší článek),
ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných
bohoslužeb, obvyklém:
zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih,
ostatní texty česky.
Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia),
jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit,
že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského
řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.
Kratinký sestřih
z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955)
ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky
(sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až
do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.
I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve,
na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil
při vyhledávání materiálu pro tento článek:
Do rukou tvých,
písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA.
Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat
i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou
formu.
Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém
Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam
z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem,
od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům
zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně
první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin.
Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco,
na čem by mi zvlášť záleželo.
Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci,
že součástí oslav řádové titulární slavnosti
Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory",
rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko)
po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes
říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového
svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry
slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát.
Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku
(které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).
Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu:
po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška
o Panně Marii ve světle čtyř evangelií,
pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva,
a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně
zůstal již jen zlomek lidu.
Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní
průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat,
žádná liturgická roucha.
Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími
a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek)
po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště.
Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky
distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty
a domlouvala se čísla stránek;
český hymnus byl po pár taktech uťat
a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.
Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho,
co z dřívějška z kláštera znám.
Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h
- s recitací na c),
responsorium (nechorální nápěv místní provenience),
Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech
nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen)
a Otčenáš.
Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu
(to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních
pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).
Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku.
V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých
nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby
církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané
a nápěvy pro ně již existují.
Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře
slyšel a zapamatoval si je,
k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru
společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí
s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou
jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li
vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého
mariánského svátku);
s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku
Panny Marie Karmelské k Magnificat.
Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném
slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text
typu "Dnes ... dnes ... dnes ..."
(srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor
slavností Narození Páně, Zjevení Páně,
v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení
pro slavnost sv. Petra a Pavla).
Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním
chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané
měli a zájemce ho dnes najde online:
Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959.
Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43)
a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají
z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii,
ale zdaleka ne tak výrazně.
Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel.
Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony
"Dnes," ale nenašel jsem.
Podle všeho je to pokoncilní kreace.
Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí,
a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém,
může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů
byly tak, jak jsem je znával.
Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní",
dle mého soudu to byla klamavá reklama.
Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
| předtridentské znění |
po přijetí Římského breviáře |
1865 |
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
|
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte:
.
.
.
.
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
|
Inclyte Martyr,
Pastor egrégie,
decus Bohemórum,
sancte Adalbérte:
.
.
.
.
ora pro pópulo
tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
|
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou
"liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím
mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin,
jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213).
Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení
velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu,
zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných
bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy,
které bychom jinak nejspíš neměli.
Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho,
co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.
Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných
nešpor ze Strahova
ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou
nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez
streamovaných nešpor,
takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány
(a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním
YouTube kanálu,
kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také
dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu
a o textech nešpor.
Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují
zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty
(jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia,
ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá
Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis)
a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.
"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost,
odkázat můžeme na pět let starý
report rovněž ze Strahova
a článek srovnávající
historickou a dnešní podobu
tohoto liturgického útvaru.
Pár (sólově modlených) hodinek vysílal
P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci.
Po hudební stránce jsou relevantní zejména
nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní.
I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků:
hymnus (0:41),
responsorium (8:31),
Otčenáš (12:20).
Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy.
Nešpory Bílé soboty
mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20),
rovněž podle Olejníka.
[EDIT 15. 4. 2020]
Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou.
Od úterý Svatého týdne
byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály.
Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí
pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře"
(na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv),
antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den
všechny žalmy na chorální VIII.G).
Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána
modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99).
I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu
středa Svatého týdne
má alespoň zpívaný hymnus (8:50),
podobně i čtvrtek (6:14).
Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek
v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua.
Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu
Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických
knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení -
pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické
tvořivosti typická.
Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka
Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat,
že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání
a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet:
Velký pátek: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne,
Bílá sobota: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne.
V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost
CD s ukázkami zpěvů ranních chval Komunity Blahoslavenství,
letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé
vidět a slyšet na YouTube:
"oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer),
"oficium temnot" (Velký pátek ráno),
"oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer),
ranní modlitba Velké soboty,
"oficium vzkříšení" v neděli v poledne,
"nešpory vzkříšení" v neděli večer.
Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a
byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství
(kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně)
ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze
poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.
[EDIT 15. 4. 2020]
Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP.
stejně jako loni v Českých Budějovicích
se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est
vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12).
Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.
Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie
vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb.
Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin,
ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští
premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla.
A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny
nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).
Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil
liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin
mám odtud zkušenosti jen velmi omezené.
Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno
neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku
("temné hodinky" v triduu,
velikonoční nešpory).
A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost
být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat
z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování
textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské
kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu.
Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.
Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne.
České texty jsou z Denní modlitby církve
(latinské texty kompletáře z Liturgia horarum),
zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské,
patrně vybrané z premonstrátské tradice.
Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.
- 00:00 vstup
-
00:32 nešpory
- úvodní verš (latinsky)
- 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
- 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
- 08:38 druhá antifona a žalm
- 11:48 třetí antifona a žalm
- 16:57 krátké čtení
- 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
- 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
- 22:08 přímluvy (česky)
- 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
- 23:57 závěrečná modlitba (česky)
- 24:22 požehnání (latinsky, opat)
- 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
- 24:57 čtení nekrologia
- 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
-
28:09 kompletář (celý latinsky)
- úvodní verš
- 28:47 hymnus
- 30:03 antifona a žalm
- 33:50 krátké čtení
- 34:17 responsorium
- 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
- 37:15 závěrečná modlitba
- 37:41 Noctem quietam
- 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
- 38:45 odchod
Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany
(srov. starší článek k související problematice).
Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí
a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu.
(Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní,
jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)
Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se
v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává,
premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně
rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat
slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.
Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo
pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých
společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) -
jde o varianty řádově specifické.
Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona -
Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela
nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.
Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty,
a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných
slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji
mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně
někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná.
(Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky
na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky.
I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu,
by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory
jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků.
Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů
na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)
Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů.
Při žalmech (všech) se sedí.
(Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů,
kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.)
Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním,
jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí
(kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem"
v Anděl Páně).
Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář
a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru,
je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení),
chór jim přizvukuje.
Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu
modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní
sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.
Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu
žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík
za veskrze důstojné vyplnění této mezery,
jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího
strahovského farníka není běžný.
Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu
není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém
bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu
Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně.
Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu"
z premonstrátské dílny.
YouTube kanál "Mních s kamerou"
"mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu
průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu,
jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina),
ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost,
a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině,
jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.
Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích
(všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:
[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)":
autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30).
Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje
Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy
ze Solesmes.
Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky,
ale všechny ostatní hodinky slovensky.
Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony:
(11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a
(13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".
Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři:
první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"),
druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů
("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!").
Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.
[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián":
po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání
pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24)
se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20).
Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin
a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu".
Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56)
předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony
z tohoto svátku -
v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu
specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje.
Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované
"teorie slovenského chorálu".
58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu:
"Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie;
české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny
je tak volný, že je to spíš nepřeklad),
pak odpovídá na otázky diváků.
Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel
"úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské"
(první video, 13:54)
nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské"
(druhé video, 39:20).
Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit,
bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy.
To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat
(nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu.
(Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.)
I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví
řada různě dobrých důvodů
(a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný.
Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách)
je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem.
Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách
významných pro zhudebnění často zásadně liší.
Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází,
není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů,
ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu
antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce
a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl
moc nepatřičně?"
Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc -
všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou.
O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného.
Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk
a nemám pro ni cit.)
Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou,
je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě
zpívatelné a poslouchatelné.
Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu
českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text)
zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství,
a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává.
Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu
"gregoriánský chorál jako hudební jazyk",
drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku)
vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru
latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj),
a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik
liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely
(přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům
z Denní modlitby církve nesedí.
Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu,
"chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.
Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý
a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu,
abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru.
Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem
loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa),
značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.
Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard.
Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková
vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně
proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle
připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy
a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře.
Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech,
přirozeně vedly včera na poutní mši
do bývalého kláštera Zlatá koruna,
a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory
do Vyššího Brodu.
Nešpory byly celé zpívané.
(Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo
sváteční výjimka.)
Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal
(což je ovšem
nevědomost zaviněná),
a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen -
mj. extrémně prostou mediací prvního modu,
tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná
jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je
jakoby nové initium, zpívané po ní.
Celkově byly nešpory odzpívány důstojně.
Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?),
zbytek chóru spíš tiše přizvukoval.
Protože jsem si připravil a s sebou přivezl
noty
(na sledování, ne na zpívání),
neušlo mi jedno citelné zjednodušení:
všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou -
totiž pod první "Viae viri sancti".
Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat
"Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných
antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já,
skrývá nejednu intonační past.
(Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední,
kdo by mu to mohl vyčítat.)
Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po.
(Na to upozorňuji, protože je to divné.
"Duplikování" antifon v řádu tradiční
nebylo,
a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.)
Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách
(trapistický hymnář z r. 1909,
hymnář přímo z Vyššího Brodu):
na poslední slabice bylo punctum c
nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)
[EDIT 21. 8. 2018]
Myslí se na poslední slabice každé strofy.
Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář
CZ-Pu XIII.A.12
(Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn.
Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední
melisma předposledního verše každé strofy,
které je položeno o slabiku dříve.
Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád,
že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě
všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti,
a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost
toho využít.
Poslední neděli v měsíci na nešpory do Kájova -
měl jsem to v plánu už v té (nedávné) době,
kdy jsem do Českých Budějovic jen dojížděl,
ale že by to znamenalo mít přednášky v některou z posledních
sobot, zajistit si nocleh do neděle a vrátit se zpátky do Prahy
v neděli pozdě večer, nikdy jsem se nerozhoupal ten plán
uskutečnit. Ale teď je všechno jinak. Říjnové nešpory jsem
zmeškal, ale na ty listopadové už jsem si dal pozor
a do Kájova jsem se vypravil.
Protože vlaky tím směrem nejezdí každou hodinu
a skoro dvě hodiny čekat na místě se mi nechtělo,
vystoupil jsem už v Českém Krumlově a dál pokračoval po svých.
Žlutá značka mě provedla historickým centrem včetně zámku -
ale jen jsem jím proběhl a pospíchal k lesu, protože podzimní
slunce už bylo za obzorem a závodil jsem s tmou.
Cestou jsem postupně minul řadu drobných sakrálních staveb.
Stará poutní stezka? Nebo bylo kaplemi a kapličkami celé
zdejší panství rutinně zastavěné?
Do Kájova jsem dorazil s posledními zbytky světla.
Nasvícený kostel Nanebevzetí Panny Marie zářil
(chtělo by se napsat "zářil do dálky", ale nebyla by to pravda -
stojí totiž ve svahu údolí a z dálky není vidět),
uvnitř zrovna končili růženec.
Pro příchozí byly připravené sešity se všemi potřebnými
texty a notami. Texty byly náležité, ze slavnosti Ježíše Krista
Krále.
Jen protože mě dlouhodobě zajímá řešení vstupního průvodu
ke slavení liturgie hodin, zmíním, že tu nebyl nijak
hudebně doprovázen. Byl ostatně krátký a rychlý,
protože obnášel pouze celebranta s jedním přisluhujícím
a cesta ze sakristie není dlouhá.
Nešpory v poutním kostele jsou primárně iniciativou
malé komunity milosrdných sester sv. Kříže, která obývá
kájovskou faru. (Ty v tom navazují na tradici založenou
německými vincentkami, které v místě
působily před nimi.)
Sestry zastaly všechny kantorské funkce
a žalmy se zpívaly v alternaci sestry-všichni.
Zpívalo se a capella.
Úvodní verš byl Pololáníkův (Kancionál, 084),
hymnus z "červeného hymnáře".
Žalmy na Korejsovy nápěvy, antifony k nim jednoduše
dokomponované (vždy převážně recitativní dvoudílný nápěv
s jednodouchou ozdobou na konci každého oddílu).
Kantikum ze Zj 19 sestry zpívaly na běžný žalmový nápěv,
všichni po každém verši odpovídali alelujatickou antifonou.
(Srov. kdysi dávno tu představené
nešpory z Vršovic.)
Na žalmový nápěv se zpívalo i responsorium.
Zvolání k prosbám - docela těžké, zvlášť, když se samotné
prosby nezpívaly - z Olejníkových Nedělních nešpor.
Nešpory uzavřelo svátostné požehnání.
Že se to celé stihlo za půl hodiny a nějakou minutu
(možná schválně, z ohledu právě na takové nemotorisované
poutníky, jako jsem já), pohodlně jsem stihl vlak v 17:47
a unikl tak více než hodinovému čekání na další spoj,
z čehož jsem, vzhledem k počasí opravdu hodnému pozdního podzimu,
měl velkou radost.
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvy
míst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená".
(Viz nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny".)
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne,
jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně
spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně,
jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí
Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt
pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne
zařazených v žaltáři
(Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).
V době, kdy jsem býval častěji hostem
u novodvorských trapistů,
tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána
zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona.
Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala
Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze
Jan 19,25-27);
další tvořil úryvek z Písně písní
("Kdo je ta ...",
Pís 6,10),
který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá;
dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní,
opírající se hlavně
o Sk 1,14:
Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.
Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií.
Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah.
Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje
vzestupné melisma o třech notách na poslední
slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele,
ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná.
(Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text
snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným
studijním materiálem, protože je v ní melismat
hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)
Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista
někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti
mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč
o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé
části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně
zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text,
a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl.
Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli
nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí
dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové
shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající
"v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním
z předobrazů,
na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může
odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.
Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si
připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům,
ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium.
Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám
pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého,
do jejichž nešpor je vepsána jakási
svatodušní novéna,
a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.
Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě
neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské
antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí
s antifonami
pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii
v pokoncilním breviáři.
I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně.
Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň,
my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.
[EDIT 23. 12. 2017]
Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám,
jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně
i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného
určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." -
které do načrtnutého schematu nezapadají.
Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky?
Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby?
V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil
na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.
Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu
způsobil, že jsem v sobotu dopoledne,
po jistých peripetiích s hledáním přednášky,
která se nekonala, seděl na teologické fakultě
v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin.
Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách
katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen
sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší
a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť
jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova.
Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu
uchovávají centrálně
v Akademické knihovně,
kam jsem se za svým objevem musel vypravit.
SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta
Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii
hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic,
představuje její historii a uvádí do základů
středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie.
Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:
Průzkum liturgické praxe
Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické
praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden
pomocí dotazníku a osobních návštěv.
Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno
zpívané oficium
v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném,
dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a
klarisek v Brně-Soběšicích.
Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny
obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia
v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!),
ale to zřejmě ani nebylo cílem.
Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní:
všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety)
zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají
chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia.
Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek,
použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských
zpěvů.
Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity
znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům
podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších
slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají
stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé
mého značkovaného žaltáře).
Problematika českého chorálu
Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně
pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé
a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá
část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů
na český text, která se pokouší tento problém řešit
(a naťukává i některé další).
Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků
a v následném pokusu o jejich syntézu.
Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský,
Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.
Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi
dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů
pro český text příznivou) jsou vybrány
"zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl
uzavírá:
- V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
- Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
- Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.
(s. 65)
Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně
tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou.
Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte.
Hodné následování je nanejvýš to první.
Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí",
třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým
výsledkům.
Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům.
U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů -
orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje
za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou
přízvukovou strukturu jako latina, problémem je,
že o přízvukových pravidlech podkládání textu
nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.
(s. 64)
-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já:
nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text
dobře využít lze, a to bez úprav.
Noty
V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané
oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách.
Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti
Seslání Ducha svatého.
(Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)
Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších
vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají
snadno najít na internetu.
Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen
texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy,
protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria
a ukázka předvádí právě jen žalmy.
Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se
během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince
dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)
Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek
ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak
nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo
v devadesátých letech, po založení soběšické komunity
z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium
v národním jazyce bylo normou.
Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal
zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého,
rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne.
(Bez falešné skromnosti
musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou
příležitost nabízím já.)
Závěr
Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná.
Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu:
notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními
ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění
druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek.
Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu
gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti
"českého chorálu" a jeho komposičních zásadách.
Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval
a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný
řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje
(a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem
dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český
text vznikají odnepaměti a vznikat budou.
I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné,
hlasy, kterým dává zaznít,
mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech
o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.
Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl,
zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení,
k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia
- a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje
snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama,
nebo někdo, kdo ji zná, budu rád
za e-mail.
V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě
v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě
postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin
v národním jazyce výraznější spojitost.
Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci
vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí -
a očekávání nebylo zklamáno.
(Program)
Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla
o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí.
To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji
referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.
Oficium v Sept-Fons
Organizátoři konference na samý
začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO
o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém
opatství Sept-Fons.
Jak že to souvisí s tématem konference?
V letech bouřlivého reformování liturgie
v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons
stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové,
s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let
vystřídalo několik různých typů nápěvů.
Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety
do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním
gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný
nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia.
Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný.
("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky.
Latina je pro naši komunitu mimo dosah.")
Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" -
a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce
vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu.
Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji
i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným
klášterem právě opatství Sept-Fons.
Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá
i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo
právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře.
Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili
až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech,
který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku
nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického
liturgického zpěvu v národním jazyce),
měli v Německu o desítky let dříve.
Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše -
upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná
latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné
zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik
nést melisma);
vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním
jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...
Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších
(přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný
mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři
časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého
stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich"
po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena).
Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým,
kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor -
že totiž formy gregoriánského
chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou -
jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní
Olejníkovými životopisci.
(Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)
[EDIT 16.12.2015]
Ještě jeden moment chci zmínit.
Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích,
ale platí to obecně:
Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice
a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce
skládat nechtějí:
jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni
o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním
jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních
forem nepovažují za práci hodnou umělce.
Oficium na okraji dalších příspěvků
Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu
dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl,
ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat.
Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.
Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem
nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil,
že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu,
ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu
co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu"
potkáme např. v předkoncilním
commune confessoris pontificis -
viz antifonu k nešporám o učitelích církve
O Doctor óptime, AR1912 s. [47]
(gregobase).
Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického
zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních
dnů.
David Eben představil v širším záběru adventní liturgii
adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik
je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů.
Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů
("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní
začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř
jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak
v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně")
nebo liturgie slavnosti
Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní
hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.
Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek,
když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že
"antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor.
"Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony
ze zbožnosti!"
Původ rorátů
Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl
následující laickou syntézu:
Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše,
s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu.
Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii,
která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní
formulář začínající
introitem Roráte, coeli, désuper.
V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní
slavení votivních mší časně ráno.
Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.
Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí,
když (1) původně sobotní mariánská votivní mše
v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu
a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny.
V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár,
až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů
s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.
Pokud jde o texty, panovala v klasickém období
velká tvořivost a
"někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali,
aby, umí-li, napsal pro ně něco nového";
"každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující
texty podle chuti upravoval,"
takže máme značné množství variant.
Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus
vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce,
roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost
mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících
literátských bratrstev -
jako jediná památka svého druhu
integrovány do katolického liturgického života.
Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží,
dokazují opakované obhajoby této praxe.
Nešpory na závěr
Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami,
za osobního předsednictví pana arcibiskupa.
Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální
(noty)
a o zpěv se postarala katedrální chorální schola.
To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy,
ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený
katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.
Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou
dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu.
Oba mají v katedrále
pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor,
a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo.
Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden
chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů
byl velmi nerovnoměrný.
Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory
doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru:
doprovod na velkých varhanách neumožnil
dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické
kaši.
Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný
Messiaen.
(Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo
bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát
Apparition de l'église éternelle
než v pražské katedrále?!)
"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
- Bože, pospěš mi na pomoc
- * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
- ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
-
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
- * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
- žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
- krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
- ticho s hudbou; žádné responsorium
- Magnificat
- prosby
- * trisagion
- Otče náš
- závěrečná modlitba
- Dobrořečme Pánu
- mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řady
nahrávek
dostupných
na Youtube
CD
"Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství"
a
"Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství"
jsem si nadělil loni k svátku.
Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout
hodnocení jejich obsahu.
První článek věnuji nahrávce o něco
starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.
Formální charakteristiky
V e-shopu komunity Blahoslavenství je
k CD jen stručný popisek:
Na tomto CD najdete dvě verze kytarových
Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou
strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se
do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních
mládeže.
Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních
nástrojů.
Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle.
(Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.)
Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý
ráz.
Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře.
Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech -
antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.
Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná
především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých
chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo
od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci
žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát.
To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text,
velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat
antifonu.
Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních
chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu
není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu
žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými,
antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá
se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale
možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění
jsou vyhrazeny jen antifony.
Liturgické texty: I. formulář
Pane, otevři mé rty (3x)
1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63
2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36
3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)
krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)
zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.
antifona k Benedictus
Neboť Bůh, Bůh svět miloval, /
Syna svého z lásky nám daroval, /
aby každý, kdo věří /
měl život věčný.
mariánská píseň
Maria, ukrytá v tichu Božím /
vypros nám srdce chudých, /
srdce, které bdí, /
očekává /
Ducha, jenž život dává /
a vyhlíží příchod /
Beránka v slávě
závěrečná modlitba
(pátek 2. týdne žaltáře)
Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty,
tedy jako první modlitba dne.
Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá -
výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude
zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou
liturgií hodin z Dolan.)
Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35),
ani hymnus,
ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem
legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné,
že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními
předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností.
(Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem,
kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)
Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném
z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim.
Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům,
bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon
oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon
úterý 3. týdne žaltáře.
Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy
a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)
Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií
("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."),
podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře.
Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.
Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec
nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).
Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou
formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou
responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.
Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí
cyklu B.
Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan.
Patrně kněz - člen komunity,
viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.
V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře
ranních chval a souhrnné hodnocení.