Blog

Staroboleslavská kapitula o svátku Přenesení sv. Václava

Staroboleslavská kapitula podrobně informuje (videosestřih, fotogalerie) o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili mše ze svátku Přenesení sv. Václava (až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií, nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi) a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy basiliky a v královské hrobce.

Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná. Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova Statuta Kostela pražského, ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence. Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově, navštěvovali staroboleslavští kanovníci katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta, tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult ve Staré Boleslavi nekolidují.

Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici. Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava - s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54). Podivně šroubované formulace antifony s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně, v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:

ant. k Magnificat Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava, brát si z něj příklad čistoty. Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.	Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et anime.
závěrečná modlitba Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu, jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava, tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi. Skrze tvého Syna...	Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.

Antifona se podle předtridentského pražského breviáře zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti a o prvních nešporách březnového přenesení, ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů o jednom mučedníkovi). Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663), v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou) orací z předtridentského pražského breviáře a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti). V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.

Zatímco překlad orace je slušný, na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví, zejm. co do správného určení vztahů větných členů. Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat třeba takhle:

ant. k Magnificat Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje slavit (tuto) tak velkou slavnost znamenitého Václava a brát si z něj (poučení), jak velká je odměna čistoty: velký je tento muž, jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše. (Překlad JP)

Gloriosum et memoriter agendum Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia et ex ipso colligere quantum sit praemium puritatis: magnus hic vir, qui sui corporis passiones generaliter devicit et anime.

[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:

Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.

Srov. též německý překlad Else Promnitz (Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).

O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská) kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům, mi není nic známo. Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší, a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých lokálních liturgických textů jako zde, nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských. I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.

Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení VPDMC 274. Ale je to antifona toho druhu, co dnes obvykle zpívají placení hudební profesionálové, ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého staroslavného klerikálního bratrstva.

Kronika zmeškaného: září 2024

Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici - zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné, jednak mimořádné a jedinečné. Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo, ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic. Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem v krátké době stihl zmeškat.

V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala generální kapitula premonstrátského řádu. Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera (31. 7. RCH, 1. 8. RCH a NE, 2. 8. RCH). Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany, ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě. Úvodní verš, hymnus, responsorium, evangelní kantikum s antifonou a Benedicamus Domino jsou pravidelně latinsky, ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části v různých jazycích.

Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků, které nikdy nestudovali (nizozemština!).

13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou údajnou pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.

V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále o mimořádných zpívaných nešporách (nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky, které se v katedrále nešporami obvykle světí, a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce až v říjnu) instalován jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře. Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění duchovenstva zblízka i zdáli. O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné, že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou základních hudebních tvarů v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory) šlo o zpívané nešpory podobné těm z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz. Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem nebo na samém začátku nešpor.

Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace". Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.

22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí Melceliovy mariánské nešpory. Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické, ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami, nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení - jen modlící se církev.

Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava ve Staré Boleslavi. Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela, kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu, ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského vešel v nebeský). Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami tu v posledních letech nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci související s čerstvým rozšířením kapituly. Nešpor se kromě stávajících členů účastnili už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní. Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme, že není zpěvavá.

Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal první nešpory (a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád, že jsem tam nebyl). Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení, po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch opakovaně zaznamenaných v minulých letech.

Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal, a jako očitý svědek hlásím, že červeným deskám je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti sv. Václava podle Denní modlitby církve.

Až po pouti, 2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci. Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory, a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru, vč. charakteristických modrožlutých skafandrů. Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel někdo připravit pro danou příležitost. O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom, jak vypadaly. Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích, protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými prostory v areálu svatováclavské basiliky (kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky). Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.

Kardinála Josefa Berana přenesení

V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969 zesnulého v římském exilu a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky ve Vatikánu.

Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný: přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního procesu de facto aktem prohlášení za svatého. K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře, ale jen vystaveny k projevům úcty a připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.

Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím, že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces. Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa, ale také o přinesení ostatků možného světce. To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost liturgicky utvářena.

Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice

V pátek od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen "mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie "mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení, zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod., tak např. i oběti náletů). Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé; byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé dva dny zazněl), později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium Ecce, quómodo móritur iustus z předkoncilního matutina Bílé soboty: jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka, který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které mají v liturgickém roce právě jedno své místo, a užívat je jinak je nepatřičné.

V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.

Venku akci doprovázel dechový ansámbl; po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie a s (neméně zbožným) troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs, která se měla ještě jednou zopakovat v závěru. Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu, že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném, intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.

Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela a v něm umístěna, již následovaly nešpory, za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu rektora pražského semináře, P. Kotase. Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře" ("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním chválám; též Kancionál, 833), žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy, antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale na dění v presbytáři jsem neviděl). Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být importem z Vyšehradu). Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam pro všechny zpěvy, což se vymstilo především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval, jak uznal za vhodné).

Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha (které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou ty ze společných textů o jednom mučedníkovi). Svátku odpovídala i červená liturgická barva. Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé. Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší, po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání kardinála Berana před komunistickou internací. Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl, kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz"). Responsorium již bylo pohaněno výše. Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy, z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení") pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.

Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém - nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci prostě "vlasteneckém" - duchu) a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení; pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně bylo zbytečné). Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv, ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.

Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov

Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo, takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku. Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha. Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky (a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však odbývalo v češtině.

Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky - každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96, o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity, nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.

Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět Beranovo poslední veřejné kázání v Československu, zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice. Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře. A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím ecce, Adalbertus novus.

Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň "Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)

(21. 4.) Katedrála

Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření. Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".

V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení se dal v pohyb dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž, podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod, ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz, tažený šestispřežím ušlechtilých koní. Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.

Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych je nemohl.

Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla v presbytáři vystavena. Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska - tedy postkomunistických zemí střední Evropy, až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha (z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl, díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).

Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor) prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.

Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost, že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným, vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)

Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání. Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno na přímluvu ... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...: zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus", pokoncilní texty se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech skloňováno podle vzoru servus). V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly v oficiálním vydání.

Koncept

Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část - chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však jde o část representativní, protože jistě nejhojněji navštívenou a nejslavnostnější.

Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu (texty, zpěvy, akce) ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce. Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.

Mimořádné proto, že v pražské katedrále se i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den, na který podle kalendáře připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají. Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené, což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký důležitý kus platného liturgického práva uniká.

Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci (značně nekonkrétního) ustanovení o "votivním oficiu" (VPDMC 245).

Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného napětí "repatriace - přenesení" vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran". Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu, žádný se úplně nezřítil. V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly: máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše, dál ve svých následnících ...) a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha: "Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu * a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."

Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si, aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení, a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém, "chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".

Velikonoce 2017 v Praze

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

III. ročník konference Hudba v katedrále

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Konference Hudba v katedrále II

Co jsem si odnesl z druhého ročníku konference Hudba v katedrále pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?

Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.) Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům, nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně tu informaci považuji za zajímavou.

V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák, byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory. "... a na to lidi chodili." (dr. Tomáš Slavický.) O tom chci vědět víc!

Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt. Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)

Národní svatováclavská pouť 2014

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

• Omnes sancti quanta passi sunt
• Martyrum chorus
• Corpora sanctorum
• O quam venerandus es (text v databázi souhlasí jen z větší části)

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

[EDIT 23. 10. 2022] Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího s tím, který předepisuje Ordo cantus officii, viz její uvedení na pravou míru v pozdějším článku.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

České zpívané nešpory v pražské katedrále

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.

Národní Svatováclavská pouť 2012

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"	zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období [EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života."	ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."	neznám [EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu."	ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)	zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení	ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů. ℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů. Sláva. ℟. Přijď."	responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."	neznám
prosby	z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.