Blog

Ranní chvály ze Svatocecilského setkání jednoty Musica sacra

Jednota Musica sacra pořádá každoročně okolo památky sv. Cecílie, patronky chrámových hudebníků, svoje výroční setkání v brněnské katedrále, a přinejmenším od r. 2022 bývá zahájeno zpívanými ranními chválami o světici. Z těch posledních (15. 11. 2025) byl zveřejněn videozáznam, na který proto rád upozorňuji.

• 3:09 vstupní průvod (krátký a svižný, bez hudebního doprovodu)
• 3:52 Bože, pospěš mi na pomoc (nápěv římský feriální)
• 4:18 hymnus (ze zeleného hymnáře o jedné mučednici, na nápěv adventního hymnu Conditor alme siderum)
• 5:33 první antifona a žalm (II.D s mnišskou variantou diference)
• 7:38 druhá antifona a kantikum (VIII.G)
• 10:44 třetí antifona a žalm (I.a3)
• 13:08 krátké čtení
• 13:56 responsorium (běžný nápěv krátkého responsoria modu VI)
• 14:46 antifona k Benedictus a kantikum samo (VI.F) s okuřováním oltáře
• 17:56 přímluvy (zpívané s odpovědí; nápěv nejspíš nový/místní, pramodus D)
• 20:09 otčenáš (MZ 432)
• 20:55 závěrečná modlitba, požehnání, Dobrořečme Pánu; průvod zpět do sakristie (bez hudebního doprovodu)

Ranní chvály to jsou české chorální, kompletně zpívané, kompletně a capella, v plné hudební formě vč. prokomponovaných antifon. Skromné vlastní texty o sv. Cecílii (orace, antifona k Benedictus) jsou doplněny na formát slavnosti společnými texty o jedné mučednici. Hymnus (překlad latinského) ze zeleného hymnáře, na jednoduchý chorální nápěv.

Zpěv táhne pětičlenná, převážně mužská, v alby oděná schola, rozdělená na dva chóry asymetricky "jeden proti všem", resp. "kantor proti zbytku". Lid v lavicích se nedělí na strany, ale zpěvem se připojuje k početnějšímu chóru. (Čímž se elegantně předchází tomu, že při lidovém zpěvu v běžném frontálním uspořádání kostelních lavic bývá těžké až nemožné vyhnout se zmatkům ohledně toho, kdy má zpívat moje strana.) Kantor sám zpívá vždy celou antifonu před žalmem i celý první verš žalmu, dále sólové části responsoria a intence přímluv.

Daný způsob začínání antifon a žalmů je co do míry koncentrace na kantora už poněkud excesivní a je dán specifickou situací, kdy je choralistů málo a jediný kantor je zároveň jediným zpěvákem jednoho ze dvou chórů pro antifonální psalmodii. Při více lidech není radno napodobovat.

Nápěvy antifon jsou složené nově pro dané české texty, nepozorujeme snahu reflektovat nápěvy odpovídajících latinských antifon. (Tradičními texty, u kterých by to přicházelo v úvahu, jsou druhá a třetí antifona k psalmodii a antifona k Benedictus.) Což nekritisuji - sám s převážnou většinou zpěvů nakládám podobně - ale při setkání s novým nezávislým zpracováním chorálních nápěvů oficia je to jedna z vlastností, po kterých se dívám. Všechny vlastní nápěvy jsou pěkné - a speciálně pokud jde o antifony, když jsem je slyšel a přezpíval si je, budu se muset hlídat, abych některou z nich při případné budoucí revizi společných textů o jednom mučedníkovi bezděky neukradl. Snad jen o antifoně k Benedictus bych bez falešné skromnosti řekl, že moje verze je lepší.

Že se v Brně pro hudební tvar oněch ranních chval vydali cestou českého chorálu pro mě bylo překvapením. Nějak automaticky jsem na celé Moravě předpokládal silný olejníkovský vliv, včetně onoho názoru, že chorál se s češtinou nesnáší. Ale snad je moje překvapení hlavně projevem trestuhodné neznalosti brněnské scény: až teď vidím, že třeba v přehledu účinkování Svatomichalské gregoriánské scholy je českých chorálních nešpor požehnaně, a to právě i z poslední doby.

Ohledně nápěvů žalmů stojí za upozornění žalm první: pokud je čtenář zvyklý na české chorální oficium tak, jak ho slovem, sazbou a softwarem podporuji já, nejspíš si všimne, že žalmový tonus II je tu v odlišné variantě zakončení: s pes c-d a klouzavým hudebním akcentem, tedy v té variantě, kterou nejnovější chorální knihy ze Solesmes předepisují pro oficium mnišské i světské/římské, ale v rámci knih z první poloviny minulého století (z nichž vychází moje redakce) byla charakteristická právě jen pro oficium mnišské a v tištěných knihách z doby před solesmeskou reformou se nevyskytuje snad vůbec.

Další zvláštností je v mediaci prvního verše prvního žalmu akcent na jednoslabičném posledním slově ("Bože, ty jsi můj Bůh"). To je naopak vlastnost známá ze systému psalmodie předkoncilních římských chorálních knih (a hojně užívaná také v novodobém chorálu německém), kterou chorální knihy ze Solesmes už dávno opustily (srov. Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, s. 1225; Antiphonale Romanum I, Solesmes 2020, s. 632). I já zvláštní pravidlo o akcentu na posledním jednoslabičném slově považuji za zbytečnou komplikaci bez zvláštní estetické hodnoty a můj systém české chorální psalmodie se dobře obejde bez něj. Brněnští ale i tady ukazují, že moje pojetí českého chorálu není jediné možné.

Zpívané přímluvy jsou jedny z nejzdobnějších, co jsme dosud kdy slyšeli. Nápěv mi není odjinud známý, předpokládám tedy, že je místní autorský. Dvoudílný recitativní nápěv pro intence by byl dobře použitelný i pro jiné formuláře; nápěv pro odpověď je také v zásadě recitativ se závěrečnou kadencí a měl by být přenositelný nebo upravitelný na řadu odpovědí podobné délky.

Moje řešení zpívaných přímluv by čtenář hledal marně. Dílem protože mi - pod vlivem všeobecné české praxe přímluv mešních - dlouho vůbec nepřišlo na mysl zpívat je; dílem protože oficium zpívám jen sám doma, přímluvy Denní modlitby církve pak mám z celého srdce nerad a když mě nic nenutí pronášet je nahlas, dobrovolně to nedělám. Každopádně kdybych je někdy někde přeci jen ke zpěvu chystal, zvolil bych jistě formu mnohem prostší. (Srov. jak se zpívaly preces feriales.) Přímluvám nenáleží zdobení.

Kolem a kolem se mi vyslechnuté ranní chvály, i při drobných dílčích výhradách, opravdu líbily. Snad mohu říci nejen svým jménem: máte-li tam chorálu českého v podobné kvalitě víc, netajte nám ho, i my ho chceme zpívati!

---

Na okraj můžeme vzpomenout, že až do liturgické reformy byl svátek sv. Cecílie jedním z těch, které, i když se slavily v relativně skromném stupni, měly v římském breviáři plné vlastní oficium vč. antifon k žalmům (podobně jako dodnes památka sv. Anežky Římské), tvořených úryvky z legendy o událostech vedoucích k Cecíliině mučednické smrti (AR1912 770). Vlastní příčinou toho, že je Cecílie dodnes ctěna jako patronka chrámových hudebníků, je pak právě antifona Cantantibus organis (kde církev zpívá o tom, co a jak mučednice prozpěvovala na cestě ke své mučednické smrti), tj. první z někdejší série antifon k žalmům ranních chval a nešpor.

Nemůžu tvrdit, že by zrovna zpěvy starého svatocecilského oficia samy o sobě byly nějakým zcela zásadním pokladem zbožnosti, pro jehož znovuzavedení by se speciálně mělo jít na barikády, a uznávám, že pokud šlo reformátorům o to, vybrat z něj takové zpěvy, které budou po překladu do národních jazyků i pro průměrného novodobého katolíka dobře (hlasitě, veřejně, bez cringe) modlitelné, jsou ty dvě antifony k evangelním kantikům, které v breviáři máme dnes, výběrem zdařilým. A přeci za mě i tady platí, že kdo okusí staré, nechce nové a řekne: staré je lepší. Cyklus bohatých oficií starých římských světců je jen jedním z mnoha klenotů v liturgické reformě ztracených, které čekají na toho, kdo se odhodlá (a životní stav mu dovolí) strávit alespoň jeden celý liturgický rok s předkoncilním breviářem a antifonářem.

Praktický tip pro středně zaneprázdněné: zatímco pokoncilní breviář stejné antifony v rámci jednoho liturgického dne opakuje jen výjimečně, v předkoncilním naopak většina svátků bere stejný cyklus pěti antifon k žalmům ranních chval, nešpor i malým hodinek, takže i ten, kdo se každodenně modlí např. jen nešpory, nasaje z denních hodinek docela slušný vzorek. Odvrácenou stranou tohoto opakování denních zpěvů však je, že kdo se modlí třeba i všechny denní hodinky, ale vynechává matutinum, přijde o mnohem větší část celkového repertoáru než ten, kdo se na denní hodinky omezuje v oficiu pokoncilním.