štítek kapituly:

Staroboleslavské svatováclavské oficium

24.10.2023 23:17 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

staroboleslavské panorama ráno kolem 6:30

Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví. Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu červených desek.

loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem
perduxisti gloriam:
eius precibus
nos
quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r. Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké. Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari.
Per Dominum.
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

červené desky se svatováclavským oficiem, titulní stránka; v pozadí patka sloupu z krypty sv. Kosmy a Damiána

Titulní stránka zdobená iniciálou evangelijní perikopy pro svátek sv. Václava z Vyšehradského kodexu (f. 68r)

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971) červené desky Denní modlitba církve
památka sv. Václava
modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi
první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri. Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci. Ctí a slávou.
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci. Spravedliví.
(Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri. Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Hospodin [sic!].
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci. Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

Brněnský výběr textů

4.12.2021 21:50 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Denní modlitba církve. Výběr textů pro významné dny liturgického roku, Brno: Akademie kanonického práva 2019, 178 s.]

Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve pro středně velký okruh příležitostí. (Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.) Z webu vydavatele víme, že "publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně, která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve za přítomnosti Božího lidu." Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat (jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály). Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.

Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych v takových deskách úplně nečekal liturgické texty), grafická úprava obsahu je však ryze účelová, bez větších estetických ambicí. Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí šedě stínované záhlaví všech stránek.

Hudební informace knížka obsahuje jen úplné minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno. Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících bez problémů našel.

Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu, svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost), nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé. Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály, což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení vydavatele, že "v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou." Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.

Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických knihách, jak je obecné konkretisováno.

Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti: úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře; na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci; responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět pomocí incipitů).

Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi. Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka, že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu. Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm, ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci jednotně frázovat. Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající, pak ho všichni zopakují. Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu dovolují vynechat. Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři - V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících rozdělení rolí: K[něz] a L[id]. (Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují Denní modlitbu církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze a lid, ale mají zkratky V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)

Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených rubrikami. Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením, a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý z ranních chval (srov. VPDMC 99). Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus (žádné alternativy na výběr), přičemž část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře. Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.

Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových Nedělních nešporách kodifikován hymnář katedrály olomoucké.

Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí, kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností psalmodie ranních chval na Popeleční středu. (Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.) Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky (byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je, neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni vlastní ani přizpůsobené) a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti - tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.

Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52), včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a slavnostních požehnání.

Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním zněním Denní modlitby církve." V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru jsem při zběžném pročítání narazil:

24. 12. uvedení do první modlitby dne:

Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu. Skutečně ji uvidíte.

Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:

Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma * je to dům modlitby pro všechny národy. ...

Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné. Kdo a proč by něco takového chtěl?

Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor. Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce celkem pochopitelně otištěny nejsou. Rubrika sice správně uvádí, že "Antifona je vlastní pro každou neděli", ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se "může ... použít obecná antifona," vzatá z kantika samotného:

neděle 1. týdne žaltáře

Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.

(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)

neděle 2. a 4. týdne

Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.

(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře - stejný text, lehce odlišný slovosled.)

neděle 3. týdne

Hospodin pamatoval na své milosrdenství.

(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)

Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací, pomalu stává přežitkem), ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého a příležitostného k řádnému a pravidelnému. Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje liturgický úzus dané církevní instituce. Když jsem se až dosud nevypravil do Brna, abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně její "chórovou knížku".

Kanovnická instalace 6. 12. 2015, České Budějovice

4.11.2020 23:42 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Náhodou jsem na YouTube narazil na videozáznam pontifikálních nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví kanovníci českobudějovické katedrální kapituly. Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit. Z více důvodů: jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině jinde k vidění není; dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály, které nejspíš zatím znají jen z mého popisu (pouť 2017, sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok); konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni (kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).

Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše (která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly, přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů o duchovních pastýřích (přičemž hymnus Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").

Před vlastním začátkem nešpor, jako doprovod vstupního průvodu, slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování responsoria Ecce sacerdos magnus (srov. chorální verzi), které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály předsedat pontifikálním nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory konají.

2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono; posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja) a na něj bezprostředně navazujícím hymnem. Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.

14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy, antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy). Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám, ale myslím, že o dva roky později jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.

Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení. Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují náležitosti kanovnické instalace: kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi a in-stalováni.

46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších zvláštností jdou až do konce. Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy (a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).

O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící - jsem tu referoval zatím jednou, když byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly v rámci nešpor zvoleny různé momenty (ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu), přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou právních úkonů, o které šlo. Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje nějaký závazný předpis a kde ho hledat. Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností, ne k pontifikální liturgii jako takové. Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy; vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace) doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie), zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci už z nešpor mnoho nezbývá.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

4.8.2018 01:12 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

[EDIT 24. 12. 2018] Doplnění přehledu: I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti sv. Mikuláše. Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12., první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"), které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.

Titulární slavnost sv. Mikuláše, České Budějovice

6.12.2017 22:40 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka, zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) - a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou nebo s kapitulou u Všech svatých.

Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a pontifikální parádou. Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané. Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.

Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria) Korejsovy; nápěvy antifon recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami (co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel v Kájově). Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl hymnus pro nešpory z daných společných textů podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý), nebo nějaká jiná píseň.

Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané", ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá, kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor (nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky) v alternaci kantor-lid.

Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích, ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta, založil mezinárodní misijní seminář (!). Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou prvních zahraničních seminaristů. Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří, čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso". Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).

[EDIT 8. 12. 2017] Zpráva o založení semináře na oficiálním webu biskupství

Nešpory v litoměřické katedrále

5.6.2017 00:05 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo, kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin: litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.

Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají. Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti Seslání Ducha svatého: abych, pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti, viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.

Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení - asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky. Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu - předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře jsem v katedrále neviděl.

Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami: na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc, se recitovala velikonoční mariánská antifona Regina coeli; po požehnání se zpívala (jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný přídavek nad liturgický rámec nešpor; se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených nešporách liturgie hodin počítá jako s možností (viz úplně poslední rubrika v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve), ovšem bez verše a modlitby. Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické blogosféře obvykle titulované "reform of the reform"; hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi, kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby podržely až do našich dnů.

Velikonoce 2017 v Praze

17.4.2017 23:35 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

Nešpory v královéhradecké katedrále

3.4.2017 1:48 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku Místa). O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.

Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích pro ten účel přistavených v chóru před, resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky a kněžstvo. Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím. Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových Nedělních nešpor.

K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok? Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní? A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat "chorálně"? (Srov. také podobnou praxi v Ústí nad Orlicí.)

Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků. Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů antifonou bylo dodrženo, jak je v Nedělních nešporách vyznačeno.

Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi, neměl před sebou text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony, musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen" odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat při responsoriálním žalmu mše. Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela" (pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně; lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon) a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon jsou složitější než nápěvy žalmů.

Několik možných vysvětlení mě napadá. Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii pokoncilních nešpor. Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon postavit je účastníkovi před oči vícekrát. Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou. S posledním bodem nelze než souhlasit, ale není to problém psalmodie vůbec, nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů - srov. co k tomu bylo řečeno v jednom ze starších článků.

Jeden postřeh k liturgickým postojům: Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu je nezbytné vstát.

Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily varhany), eucharistické požehnání a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum) s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen v době postní. A já jsem, přesně podle dobré rady na webu sboru Cantores Gradecenses, pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.

[EDIT 5.4.2017] Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří naprosté prvenství. Každé pondělní a čtvrteční ráno je možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám. Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.

Ke kapitule karlštejnské

26.3.2017 23:58 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes, o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické působení omezuje na několik málo mší během roku. Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě. Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly, se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele, tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.

Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně, např. jako liturgický rámec kanovnické instalace. (Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.) Naposledy byl takto při nešporách 29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci. Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát. Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom, co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab její zakládací listiny.

Kompletní přepis a český překlad je na webu kapituly, scan se dá prohlížet na portálu Monasterium.

Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali kanonické hodinky, oděni superpelicemi a majíce po způsobu kanovnickém chórové mitry. Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět, při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky, to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly; podobně i nešpory v jejich hodinu. Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen, budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie, anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup, v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě a zřetelně zpívat podle noty.

Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni sloužit nejméně tři odpovídající nezpívané mše, dvě ve hradě, jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů, dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé, a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků čili kněží, budou od té doby povinni každého dne odzpívat nejméně jednu mši podle noty.

Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů pražského kostela.

(Převzato z webu kapituly, s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)

Výčet liturgických povinností karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV. je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je, zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory. Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují. Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit podle libosti mimo chór?

Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává "samozřejmé" detaily provedení hodinek: kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to, že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti vykonávat pořádně.

Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je uspořádat takto: bez ohledu na počet členů měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší. Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového počtu tří mší.

Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly v plném rozsahu vázány. Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám, na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance, tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci, neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části (možno myslet na zpěv sólových částí responsorií matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon) mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika, resp. kandidáta na kanovnické beneficium.

Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan, který je zároveň jediným sídelním kanovníkem, je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky žádnou roli, natož aby se zpívalo. Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá "významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především historickou památkou a turistickou atrakcí. Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil "abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně je.

Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech o vlastnictví katedrály sv. Víta). Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.

(kapitulakarlstejn.cz)

Podle všeho také nechápu "posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa". Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím, že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné "znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.

Na Všechny svaté u Všech svatých

3.11.2016 14:07 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového. Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace) a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek, pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době. Řečená kapitula, nakolik je mi známo, pravidelně slavívá dvoje nešpory: jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží, druhé o titulární slavnosti kostela. Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla (viz starší články: 2014, 2016), po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.

Začátek byl stejný jako letos na sv. Prokopa: na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce. Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých zpívaných nešporách v katedrále) a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory) - parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj, zpívaného při každé byzantské večerní.

Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo. Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější: pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat až "neliturgicky rozverný". Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu a "propriální" řádně v rámci nešpor (jako na sv. Prokopa před dvěma lety), načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný". Ale ať už to bylo jakkoli, záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava: viz VPDMC 247.

Po hudební stránce šlo o poměrně typické pražské české katedrální nešpory. Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení. Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři, nýbrž na kůru u varhan.

Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv, se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat s chorálním VIII G. Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť) založené na tomtéž, ale částečně prokomponované. Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa, kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.

Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom, že - přestože byly v lavicích rozdané noty - psalmodii kompletně odzpíval sbor. Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci, seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali, odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem: to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí. Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu a s teatrálními akcenty, jako vždy.

Antifony byly složeny bez vazby na tóninu žalmového nápěvu. Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly k psalmodii a zpíval se žalm. (Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)

Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách (Vejvanovský, Mazák), byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách vztah mezi tóninou chorální antifony a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.

Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy, a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj. (Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.) Přímluvy to byly, proti všemu očekávání, do poslední čárky z breviáře.

Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu: Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované. K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské). Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor: Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše odkazuje. Zbývá zmínit každoroční nešpory o svátku sv. Ludmily v basilice sv. Jiří, výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem, jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná jen pro tu příležitost. Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují. Jim všem buď za to dík.

Nešpory ze slavnosti sv. Prokopa, kostel Všech svatých

5.7.2016 00:28 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Po dvou letech od minulé zprávy mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě. (Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.) Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.

Texty a nápěvy

Vstupní průvod doprovázely varhany. Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant, na způsob jakéhosi skromného lucernaria (tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby") zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.

Následně standardním způsobem zahájil nešpory: Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule, hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech" se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.

Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech, kdy se nešpory zpívaly v předvečer. Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích.

Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění: Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat. Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv, rovněž recitativního charakteru. Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval spolehlivě. (To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská práva.)

nápěv žalmu a antifony

Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů. V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho nepohoršovalo.

Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony. Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací. K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" - ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem. (Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)

Hodnocení

Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed. Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede. Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona, citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; / budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.), byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu a pojata jako dvojdílná, i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit i na trojdílný.

Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí, patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.

Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy? Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve výkladu liturgických zákonů. VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak, že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli, co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno, nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho, co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252. Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa (nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu, co do výběru textů celé proti předpisům.

Závěrem

Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen, a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý, pročež se o něj rozdělím: Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa. Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů. Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat; zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol. Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění. Pak je spolu nacvičit, a každoročně je zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud, troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal. (V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými disposicemi, jednak situací pouti.) Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.

Parafráze a alternativní překlady

19.6.2016 15:03 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.

Nešpory s ustanovením nového vyšehradského probošta 1. 3. 2015

1.3.2015 22:50 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka, několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu, který bývá s nešporami tradičně spojován. Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu, takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět. Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem, po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího "robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti. A pochodil jsem: asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní se v 18:00 budou konat slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného, za předsednictví pana arcibiskupa. I vypravil jsem se na ně.

Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory. Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si. To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.

Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu nešporního hymnu postních nedělí "Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný". Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem, který však často z čistě praktických důvodů je potřeba. Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc. Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu" je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.

Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se, jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci) následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.

[EDIT 2.3.2015] Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi. Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv, který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého, vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono s jednoduchou koncovou kadencí. Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu, který bez úprav zazpívat nešel), a antifona měla dokonce jednoduchou melodii. Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali" sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán zpěvákům nekanovníkům.

Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši. Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria, i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí. Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného: Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.

Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků. Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních (nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů. Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela velkolepá varhanní předehra.

Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře (části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly a velmi rozkošatěny.

Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném novopečeným proboštem slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina (tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost) a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.

Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka slavnosti: když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory měly pokračovat psalmodií, vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé modlitbě vyšehradské kapituly. Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného českého překladu - to až tak žhavé není. Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké) před liturgickou reformou, jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby" by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá, celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.

Svatoprokopská slavnost u Všech svatých

4.7.2014 23:55 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer z více důvodů nemohl chybět. Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům. Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze. Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada takřka neodolatelná.

Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus. Hymny byly připraveny dokonce hned dva. Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu (1, 2). Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující" (v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů), parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron. Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory nejen v byzantském ritu.

Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory. Následoval hymnus z nešpor svátku. (Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality, tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které v jedné jeho strofě zaznívají.) I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.

[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval (Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.

Odbočka, mírně rozhořčená. Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005). Dnes jsem zjistil, že v něm svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory. Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost, svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání, jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti. Já soudím, že jednou hotové texty pro existující svátek měly v knihách zůstat - pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni. Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.

Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status? Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune duchovních pastýřů? -- Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty podle starého breviáře, a já jsem se svým novým, který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.

Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované nešpory, bylo to nakonec jinak. Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie. Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid. Pro všechny vystačila jediná melodická formule - obecně známá chorální VIII G.

Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie. Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně. Stejným neduhem trpělo i responsorium. Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.

Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko najde jinak než praxí.

Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou antifonu žalmu následujícího. To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát šťastné této možnosti využívat.

Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho, že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra. Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení. Takový člověk (i o autorovi článku to platí v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ... a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu. Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm je pro tento neduh dostatečným lékem.

Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou a je hodnotná i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk, ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se poukazuje na meze.

Po Magnificat zaujaly pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy. (Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná, srov. VPDMC 188.) Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie. Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem, ve více ohledech nápadně odlišným od současné "římskokatolické liturgické češtiny". I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy odlišil přímluvy původem z Byzance od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu). Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.

"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši. To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem. Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Většinu zpěvu při mši obstaral sbor od Nejsvětější Trojice - šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie. Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ... (O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat, ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.) Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka. Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky. Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.

Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory, hodnotím je spíše kladně. Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném textu ověřeném staletími. Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých nedostatků, ale tomu se v daném kostele, kde pravidelný liturgický provoz je opravdu skromný a stálou osádku kůru stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.

České zpívané nešpory v pražské katedrále

9.6.2014 00:20 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.

Fotografie z nešpor

28.12.2012 21:55 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna (viz stránku Místa).

Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum, které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha. (Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční - a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)

V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.

zpívané nešpory

Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009 (celé album)