štítek kapitula u Všech svatých:
Na webu kapituly u Všech svatých je
jedna stránka věnována sv. Prokopu a jeho kultu.
Ke dni vzniku článku většinu jejího obsahu tvoří texty modliteb -
"svatoprokopský zdrávas" (parafráze modlitby Zdrávas Maria,
jejíž datace do r. 1204 je přinejmenším pochybná, protože část
"Svatá Maria, matko Boží, ...," která je tu rovněž parafrázována,
se prvně objevuje až v 15. stol.),
dvě ukázky novodobé české hymnografie východního střihu
(otevřeně přiznávám, že já k fanouškům
akathistů
ani molebenů T. F. Krále
nepatřím) a konečně
"barokní litanie ke sv. Prokopovi."
Na konci litanií se nachází text označený jako "antifona":
Svatý Prokope, všech Čechů mocný patrone, ...
Čtenář uvyklý standardním para/liturgickým strukturám si všimne,
že antifona nestojí osamoceně, ale tvoří jeden celek s následujícím
veršíkem a orací. Formát antifona-veršík-orace se hojně vyskytuje
v předkoncilním římském oficiu (komemorace potlačených kolidujících
svátků; suffragia; s veršíkem a orací se tam říkají - narozdíl
od oficia pokoncilního - i závěrečné mariánské antifony)
a dodnes je živý v pobožnostech (srov. např. závěr modlitby růžence).
Každopádně antifona je především zpěv, ne text k recitování,
a tak, když jsem viděl (po jazykové stránce veskrze roztomilou)
antifonu bez nápěvu, nic jsem nelenil a jeden jsem pro ni napsal:
U staré antifony samozřejmě není nepravděpodobné, že už nějaký nápěv má,
ale když jsem se ho ponejprv snažil najít, neuspěl jsem.
Později se na mě přeci jen štěstí usmálo, ale to už byl nápěv výše
dávno hotový.
[EDIT 2. 4. 2020] Notovou ukázku výše jsem znovu prohlédl a doplnil jednu nebo dvě chybějící posuvky.
Nadto jsem ale našel ještě jeden, o bezmála sto let starší pramen s notovým záznamem naší
antifony, tentokrát navíc včetně kontextu nám již známých svatoprokopských litanií.
Přidávám proto transkripci.
Melodie se od již známé liší jen v detailech (zejm. "potěš nás v našem smutku"; "Božskou ruku";
nadto nějaké rozdíly v délkách not).
Je třeba poznamenat, že rozdíl v přiřazení not ke slabikám textu na "Božskou ruku"
může být dán mou chybnou interpretací novějšího zpěvníku - že tam spojení textu a nápěvu
není zcela jisté jsem už v době psaní článku naznačil tím, že je ligatura přerušovaná
(není jisté, zda má být tak, nebo jinak).
Do hledání a skládání nápěvu antifony jsem se dal, aniž jsem se
trápil otázkou, zda je dobrý nápad ony litanie se modlit a antifonu
zpívat. Tu je však jistě dobré si položit.
Litanie tak, jak jsou, za vhodné k použití v dnešní době nepovažuji -
přinejmenším tedy pokud jde o použití běžné (litanie jako společně
konaná pobožnost).
Invokace jsou jazykově kostrbaté, mnohdy těžko pochopitelné
i při čtení (natož při poslechu), někdy i syntakticky vadné
(Jenž jsi popravu k tobě vedeného volajícího z rukou kata neviditelně vysvobodil).
Neproblematický není ani obsah.
Váhal bych, jak se postavit k invokacím založeným na těch četných
vyprávěních o zázracích (Jenž jsi vodu ve víno obrátil),
které ke svatoprokopské legendě připojily
až mnohem pozdější generace a se vší pravděpodobností nemají základ
ve skutečném životě světce.
(Jak dokládá Metod Klement: Jsem ražen z českého kovu, Praha 2002.)
U dalších invokací (Jenž jsi za svatého prohlášen býti chtěl)
zase tápu, co by si z nich modlící se měl vzít.
Daleko nejproblematičtějším textem celých litanií je však právě naše
antifona, a to kvůli obrazu Boha, který předpokládá, když světce
prosí, aby "krotil [Boží] hněv, by odpustil nám viny naše."
Sv. Prokop je tu nahlížen v posledku jako bližší a soucitnější než Bůh,
což je scestné.
Poté, co se litanie uzavřou již zmíněnou "komemorací"
(antifona - veršík - orace),
následuje ještě jedna modlitba, oproti bezprostředně předcházející
předsednické modlitbě rázu zcela jiného:
z liturgické první osoby plurálu se přechází do první osoby singuláru
jednotlivého poutníka (že jde o modlitbu koncipovanou primárně
pro poutníka na konci pouti
je zřejmé z formulace Ó Prokope, otče svatý, již se s tebou loučím),
střízlivý prosaický text skoro-liturgické orace střídá rýmovaný nepravidelný verš.
A ke slovu přicházejí jadrně formulované
základní strachy a ohrožení člověka jakožto jednotlivce:
nemoc, stáří (a tělesné chátrání reprezentované tu hluchotou), umírání.
Tahle modlitba je v mých očích nejcennějším kouskem celých litanií.
Ač bych se ji asi nedokázal modlit nahlas s vážnou tváří,
jako krátké a úderné "rozjímání o smrti" má svou sílu.
Na facebookové stránce kapituly u Všech svatých se pozornosti
doporučuje naše antifona, jako text, který
"nás může provázet i v těchto složitých dnech",
já bych, nejen pro "tyto složité dny", doporučil mnohem spíše
onu poslední modlitbu.
Když jsem si pod záminkou skládání kousku "českého chorálu" dovolil výlet
mimo tematické zaměření webu, závěrem se můžeme podívat,
nemají-li diskutované texty něco společného s liturgií svátku sv. Prokopa.
Na první pohled lze říci, že orace jistě není překladem orace liturgické,
protože je zcela neliturgicky upovídaná.
Ani veršík nebude vzatý z breviáře, protože tam se veršíky daného znění
(Oroduj za nás, svatý N. // Abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových.)
vyskytují jen velice zřídka - a naopak velice frekventované jsou
ve všemožných pobožnostech ke svatým. Podezření na liturgický původ však
z dobrých důvodů máme u antifony: antifona je obsahový prvek naprosto
nelidový. Je krajně neobvyklé, aby nové antifony vznikaly (a byly antifonami
nazývány) mimo organismus liturgie. Když nějaká lidová pobožnost zahrnuje
antifonu/y, pravidelně je to sekundární použití liturgického materiálu.
Výjimka mi není známa žádná.
Když nahlédneme do historie liturgických textů svátku, ...
Tady mi nezbývá, než se vyznat z hamižnosti, protože, ač většinu svých
výtvorů dávám světu k disposici hned a zdarma,
pracovní verzi srovnávací edice oficií českých světců, na které jsem
pracoval v letech 2012-14 v rámci své (nikdy nedokončené) pražské diplomové práce,
jsem až dosud ani nedovedl do stavu, který by byl hodný tiskařské černi,
ani jsem se neodhodlal na publikační marnivost rezignovat a edici,
v tom stavu, v jakém už léta je, prostě vyvěsit na internet. Tudíž komentuji srovnání,
do kterého čtenář nemůže nahlédnout, ač by toho, kdo snad dočetl až sem, pravděpodobně
zajímalo.
... předně uvidíme, že svatoprokopské oficium patří k těm, která byla
téměř beze zbytku (jediným zbytkem je orace, která, ač jednotlivé formulace
byly vylepšovány podle vkusu doby, od prvního vydání tištěného pražského
breviáře až do doby před liturgickou reformou Druhého vatikánského
koncilu zůstala v zásadě táž)
přepsána v rámci velké reformy pražského provinčního propria
r. 1865. (K ní viz mou budějckou diplomovou práci, s. 17-19,
nebo starší článek zde.)
Protože právě z textů z r. 1865 vychází i ty pokoncilní,
v Denní modlitbě církve pochopitelně nic podobného naší antifoně
nenajdeme. R. 1865 svátek dostal formulář plně vystrojený
vlastními texty, v dřívějších dobách (zejm. po přijetí římského breviáře)
však byly jeho vlastní texty rozsahem skromnější
a vlastní antifony měl jen k evangelním kantikům.
Právě jedna z nich - od středověku až do r. 1865 určená k Magnificat
druhých nešpor - se té naší nápadně podobá jak formou rýmované
veršovánky, tak myšlenkovým postupem.
Bylo by přehnané mluvit tu o překladu v pravém slova smyslu,
ale považuji za pravděpodobné, že antifona
O Procopi, confessor Christi
pro naši českou antifonu posloužila jako (volně parafrázovaná) předloha.
O Procopi
confessor Christi gloriose
patrone Bohemorum preciose
per tua sancta precamina
nostra rogamus dele peccamina.
(1677: per tuas sanctas preces,
nostras rogamus dele iniquitates)
|
Svatý Prokope,
všech Čechů mocný patrone,
potěšiteli v zármutku,
potěš nás v našem smutku,
poznáváme nám hrozící Božskou ruku,
Bůh se hněvá pro hříchy naše,
kroť jeho hněv, by odpustil nám viny naše.
|
Liturgický text je oproti české parafrázi stručnější
a prostý výše zmiňovaných problematických idejí.
(Rychlý překlad bez snahy o eleganci:
Ó Prokope, / slavný Kristův vyznavači, / vzácný Čechů patrone, /
svými svatými přímluvami / znič/smaž/zahlaď, prosíme, naše hříchy.)
Bylo by lze doporučit, když už by se někdo ony svatoprokopské litanie
chtěl modlit, aby sáhl po antifoně v tomto solidnějším znění.
Nápěv k němu sice zatím poskytnout nemohu, ale dříve nebo později ho
ve starých antifonářích jistě dohledám a přidám
na praga.inadiutorium.cz.
Když jsem chystal výše podaný nápěv, ještě jsem netušil,
že mám v rukou další českou
parafrázi antifony ze starého pražského breviáře.
O to víc mě teď mrzí její teologické kvality, které ji předurčují
k zapomnění, resp. k osudu mrtvého exponátu někam do musea
úpadkových forem lidové zbožnosti.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer
z více důvodů nemohl chybět.
Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům.
Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu
je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze.
Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada
takřka neodolatelná.
Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích
obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus.
Hymny byly připraveny dokonce hned dva.
Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu
pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu
(1,
2).
Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického
průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující"
(v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů),
parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron.
Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory
nejen v byzantském ritu.
Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru
a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory.
Následoval hymnus z nešpor svátku.
(Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality,
tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které
v jedné jeho strofě zaznívají.)
I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.
[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval
(Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.
Odbočka, mírně rozhořčená.
Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si
na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005).
Dnes jsem zjistil, že v něm
svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory.
Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se
sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost,
svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání,
jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti.
Já soudím, že jednou hotové texty
pro existující svátek měly v knihách zůstat -
pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni.
Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.
Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve
nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status?
Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo
je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune
duchovních pastýřů? --
Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty
podle starého breviáře, a já jsem se svým novým,
který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.
Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované
nešpory, bylo to nakonec jinak.
Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie.
Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid.
Pro všechny vystačila jediná melodická formule -
obecně známá chorální VIII G.
Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie.
Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně.
Stejným neduhem trpělo i responsorium.
Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.
Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale
těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity
slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko
najde jinak než praxí.
Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit
s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo
vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou
antifonu žalmu následujícího.
To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát
šťastné této možnosti využívat.
Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho,
že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra.
Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu
modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení
po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé
nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení.
Takový člověk (i o autorovi článku to platí
v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti
na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby
udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ...
a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu.
Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm
je pro tento neduh dostatečným lékem.
Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou
a je hodnotná
i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí
na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá
být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk,
ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se
poukazuje na meze.
Po Magnificat zaujaly
pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy.
(Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených
biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná,
srov. VPDMC 188.)
Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie.
Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem,
ve více ohledech nápadně odlišným od současné
"římskokatolické liturgické češtiny".
I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy
odlišil přímluvy původem z Byzance
od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu).
Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv
v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.
"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši.
To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem.
Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky
u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Většinu zpěvu při mši obstaral
sbor od Nejsvětější Trojice -
šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie.
Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ...
(O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy
při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat,
ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.)
Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu
ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka.
Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky.
Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.
Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory,
hodnotím je spíše kladně.
Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice
platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném
textu ověřeném staletími.
Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých
nedostatků, ale tomu se v daném kostele,
kde pravidelný liturgický provoz
je opravdu skromný a stálou osádku kůru
stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.