štítek Jistebnický kancionál:
(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla,
pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice,
ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až
po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená
část pro letošek passé.)
Předtridentský pražský breviář
Na nečíslovaném listu
na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502
se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí
dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané:
Dixit Dominus ex Basan
ke svátku Obrácení svatého Pavla
a Concentu parili k Očišťování Panny Marie.
Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě?
Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných
mešních textů do farních kostelů, protože obě
byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí
repertoáru.
Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného
svátku, f. 271r.
Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost
nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory)
slavily všechny svátky,
ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány
některé důležitější kusy chorálního repertoáru.
Což platí právě i pro naše dvě sekvence.
V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly,
a proto rubrika stanoví, aby se v letech,
kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie
padne už do období po Devítníku, jejich sekvence
zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu.
Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby
i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty
po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.
Jiným případem je
velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která
se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci
"křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími
zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří
k repertoáru mše, nikoli oficia).
Pražský breviář,
kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály,
v křestních nešporách se sekvencí nepočítá,
ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla,
máme dosvědčeno
v Jistebnickém kancionálu
(rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).
Římský breviář
S přijetím tridentských liturgických knih
byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání
a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala
jen jejich
velmi omezený římský výběr:
- Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
- Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
- Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
- Dies irae (za zemřelé)
V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné.
Až v 18. stol.
byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie,
slavený v pátek před Květnou nedělí.
Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly
(pro matutinum, ranní chvály a nešpory)
sekvence Stabat Mater dolorosa,
která se zpívala i ve mši svátku.
Liturgia horarum
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu
sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj:
povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost
Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého;
sekvence Dies irae je z mešního repertoáru
vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie
Bolestné - jsou napříště nepovinné.
(Ordo lectionum missae,
editio typica 1969, s. 341-342;
editio typica altera 1981, s. 449-451)
Několik sekvencí však bylo nově
pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře.
V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019)
na první pohled vyčnívají svou hudební formou:
zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle
skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice
má jiný nápěv.
incipit |
příležitost |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části) |
Salve dies, dierum gloria |
žaltář, neděle sudých týdnů, MČ |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části) |
MČ = modlitba se čtením,
RCH = ranní chvály,
MU = modlitba uprostřed dne,
N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)
V případě Dies irae jde o záchranu populárního
textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru,
jeho obsazením do nové liturgické
role.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70)
Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená:
zatímco eschatologický ráz byl textům závěru
liturgického roku vlastní i před reformou,
to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace
bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.
Stabat Mater se zdá být podobný případ.
Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není,
ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá
nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému
a populárnímu kusu
liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu.
Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku
Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše.
(Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)
Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského
repertoáru,
snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář
koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický
hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané
do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky.
(Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)
Denní modlitba církve / červený hymnář
Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní
modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře
tu nijak nevyčnívají svou hudební formou,
protože jsou všechny upravené jako strofické písně.
O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí,
kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence
na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence
vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými
písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány
nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového
repertoáru, do kterého nepronikly.
(Salve dies, dierum gloria
je podle Analecta hymnica 54
součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu
se nerozšířila;
Lux iucunda, lux insignis
sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu
k široce rozšířeným.)
Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu
bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu
"Staré mýty, nová fakta".
Výsledkem je databáze
Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi -
a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu,
kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně
nadreprezentované.
Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve
oproti latinskému breviáři přidána:
o nešporách svátku Navštívení Panny Marie
se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna,
který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho
prvotního liturgického repertoáru.
incipit |
latinská předloha |
příležitost |
Den hněvu ten, ten hrozný den |
Dies irae |
férie 34. týdne v mezidobí, MU |
Stála Matka žalostivá |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, N |
Sluší se, by v tuto chvíli |
Decet huius cunctis horis |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Zelený hymnář
I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře
a přidává k nim dvě další.
Ani tady nechybí (v jiném překladu)
sekvence Stabat Mater, přičemž je
podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek
jako v latinském breviáři.
Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá
pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna.
Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením
sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním
chválám Veni Sancte Spiritus.
(Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší
nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše.
Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické
precedenty má - viz výše o Stabat Mater
a o Victimae paschali laudes.)
incipit |
latinská předloha |
příležitost |
Svaté světlo, vzácný plamen |
Lux iucunda, lux insignis |
Seslání Ducha svatého, MČ |
Svatý Duchu, sestup k nám (nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý |
Veni Sancte Spiritus |
Seslání Ducha svatého, RCH |
Zdrávas, Matko Slova spásná |
Ave, Verbi Dei parens |
Navštívení Panny Marie, RCH |
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží |
Stabat Mater dolorosa |
Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části) |
Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text
z větší části souhlasící s mešním lekcionářem
a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu;
Stabat Mater se podává jen podle kancionálu
a na verzi z lekcionáře se nehledí.
Jak české sekvence zpívat
Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby
církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence,
na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout
otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné
hudební formě.
Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem":
vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda
(t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde
o texty široce známé a běžně zpívané)
a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy,
podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se
s textem špatně snášel.
Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit
čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.
Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější
než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší
má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky.
Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv.
Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a
snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého
shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem
červeného hymnáře.
Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater,
která má za sebou delší historii v římském breviáři,
se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše,
ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu)
jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky,
jak je to obvyklé u hymnů
(AR1912 s. 568;
srov. též Řezno 1882,
Antverpy 1773).
Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá
(střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně,
přiměřenou dané liturgické funkci.
Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius)
právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv
užívaný pro mešní sekvenci, písňový
se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence
pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí.
Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru
(Lux iucunda a Salve dies)
jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou
"vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá"
(Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).
Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového
materiálu oficium dotčených svátků ozdobit
sekvencí v příslušném hudebním hávu
(za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu
a svěřen specialistům),
tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru,
se může odvolávat na nějaký liturgický precedens.
U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě
nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky
a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné
formě textu činí zadost, se zpívat nedá.
Souhrn
Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené
množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo
pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat
i v obou oficiálních českých hymnářích.
Takové užívání mešního repertoáru v oficiu
není úplně bez historických precedentů,
přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny.
Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí
i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího
druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.
V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času
s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného
indexu do (místy opravené a doplněné)
strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex.
Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost,
že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně
liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!)
překladu částí oficia do češtiny,
ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí
českého breviáře.
Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve
(potažmo do "červeného hymnáře")
zařazen široký výběr českých duchovních
písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru
zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:
1. Text
Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu
Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář).
To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou
starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu
Christe, qui lux es et dies,
který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři
latinském.
Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní.
Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském
(BP1502, f. 139r),
do římského breviáře však nepronikl.
Liturgia horarum ho zahrnula
jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře,
přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný,
ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus
vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech.
Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním
cyklem hymnů kompletáře.
Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen
jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.
Srovnání
(JK f. 55v)
ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text
zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem
posloužil jako předloha,
prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější
mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě
jeho staročeského překladu.
Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn
tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický
s verši po 10-12 slabikách.
(Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji
vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11,
ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.)
Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888,
odpovídajícím latinské předloze.
V JK je přeložen kompletní text v rozsahu,
v jakém figuroval (nejen) v pražském
breviáři (BP1502, f. 70;
srov. AH 51, 22),
do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok,
přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum -
tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři
u překladů latinských hymnů obvyklé)
vynechána závěrečná doxologie.
(Zdrojový kód.
Podložení latinského textu podle
CZ-Pu I A 58, f. 67v.)
Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen
pro jeho český překlad, ale také pro další české písně -
viz Melodiarium, MHB/670.
V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším
nápěvem č. 74 (MHB/2014).
Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí
zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy.
Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu
na daný český text moc nesedí,
ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní
v Liber hymnarius
jde s textem dohromady dobře:
2. Nápěv
Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři
pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému
(Melodiarium: MHB/222).
Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:
- Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
- Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
- Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
- Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
- Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
- Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)
3. Text + nápěv
Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen
jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň
Pán Ježíš, náš Spasitel
- JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text)
(Melodiarium: MHB/79).
Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání
pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice
katolické orthodoxie).
Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností
narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože
figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle
platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše
na památku poslední večeře.
Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno,
co jsem právě i tuto píseň zařadil
na černou listinu hymnů s refrénem.
To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost,
že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a
(mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující.
Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika,
dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.
Závěrem
I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad
(kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde),
jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české
duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec -
mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve
občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna
předmětem mého badatelského zájmu.
To, že takto v oficiální modlitbě církve
(hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků)
zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve,
má také symbolickou hodnotu.
Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách
(předchozí díly:
1,
2).
Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám
v předtridentském pražském ritu.
Velikonoční nešpory podle pražského breviáře
Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory
s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným
nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského
ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily
přímo ve svatovítské
katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře
až do přijetí jednotného breviáře tridentského.
Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské
provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu.
Doplním ho později, po návštěvě knihovny.
Prozatím postačí terminus ad quem:
1663 vycházejí první pražská Officia propria,
tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk
k již zavedenému římskému breviáři.
[1]
Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum.
Verš Epulemur.
Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu
k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus,
praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis,
alleluia alleluia alleluia.
(Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja.
Tam ho uvidíte, aleluja ...)
Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm.
Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením)
Per eundem. Chór Amen.
[2]
Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu
Alleluia alleluia alleluia.
Žalm Laudate pueri.
Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni
(tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi,
požehnanou svící (paškál) a subdiakonem,
oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář.
Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou,
začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu
Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór.
Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
(Pane, u tebe je pramen života, aleluja.)
Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.
[3]
Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia.
Žalm In exitu Israel.
Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela"
(medium ecclesiae).
Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš
Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus,
alleluia.
(Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.)
Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi:
ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti:
eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum.
(Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se,
když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného,
radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)
[4]
Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens
ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur.
(Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.)
Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru.
Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit,
starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš
Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe.
Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus,
ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus:
innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus.
Per eundem.
(Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost
zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme
ze smrti duchovní. Skrze téhož ...)
Dominus vobiscum.
Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.
Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho,
že se každý den říká vlastní
versiculus generalis (míněn patrně verš graduale)
a antifona k Magnificat.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502,
fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní.
Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky
modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky
překladatele.)
Dále na fol. CLXXII verso
je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil
mimo kostel.
Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy
se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou
super psalmos.
Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál
a rovnou se připojí antifona
Christus resurgens, verš In resurrectione tua,
orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus
a nešpory se standardně ukončí Benedicamus.
Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této
zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:
Dva žalmy, Laudate a In exitu,
totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.
Tato poznámka je pro chápání celého formuláře
klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně
samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených
z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou
skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii,
místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš,
se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu
se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae
a nakonec zpátky v chóru.
Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem
premonstrátským, podaným
v minulém článku,
můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno
ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem
procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá
Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.
Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu
Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici
v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář,
jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii.
Tomu, jak se jednotlivé
obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně,
prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů,
se většinou výslovně nevěnuje.
Můžeme si o tom však udělat obrázek
na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících
pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu.
Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil
speciálně na antifonáře.
Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory
podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:
Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004
- výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací)
pro významnější svátky,
a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum,
výjimečně i pro laudy.
Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky,
jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích
významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy,
jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií.
Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory.
I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé,
že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou,
která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji
zpíval někdo jiný.
"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše",
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24,
má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu:
tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou
("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou),
liší se i antifona
k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu
Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné
výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory
"mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.
Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii
v národním jazyce:
Jistebnický kancionál,
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7,
obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny.
Začínají na fol. 92r. Stránka je sice
porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla
recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky
a verso část notace z prostředku jediné antifony.
Rubrika dokládá
kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja,
po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence
Victimae paschali laudes.
Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona
Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi.
Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k
Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci.
To je náš známý pořádek velikonočních nešpor
"mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.
Naproti tomu "Graduál a antifonář český",
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44),
dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád
nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r)
postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti.
Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami,
capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory,
žádné zpěvy k procesí.
Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé,
zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.
I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to,
co je z fondů českých
knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se
v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici
i v některých kostelích mimo katedrálu.
Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní
námitky:
1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience
prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují
kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti
byly určeny právě pro provoz pražské katedrály.
2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny
nebyly,
stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských
předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi
snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu
nikdy nepoužívaly.
Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje
výše obšírněji zmíněný rukopis
knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004.
Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály,
je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky
propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum -
zdaleka ne totožný, ale podobný,
jako ho známe z pražského breviáře
(citovaný exemplář, fol. CLXV verso).
Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí:
zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi
celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat
"preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce,
dva kaplany (sacellanus),
"všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou
ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna,
ovšem rozhodně ne v pražské katedrále.
Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý,
vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí,
které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům.
S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím,
že pokud se nějaký prvek do knihy dostal,
bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.
Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně
Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici
(resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor,
A. King jeho vznik v již minule citovaném
dodatku k Liturgies of the Religious Orders
vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice
Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod
po nešporách na místo ukřižování Páně.
Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně,
jeho místem se však již stává baptisterium.
(Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet
se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.)
Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne
každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.
Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria
rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory,
při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob.
Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral
E. Martene (s. 494nn).
Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude)
doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí.
Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost
ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa,
kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů.
Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde
všechny pod jedinou.
Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja
můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady
zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale,
někde se po aleluja zpívá i sekvence.
Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných
formulářích nelze vysledovat významnější shodu)
se někde třikrát opakuje.
Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních
u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi),
ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí
žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu
(patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony
(snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas).
Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě
další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém
zastavení.
Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou
antifonou.
Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum,
Neapoli 1859.
Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch
střízlivějších:
Místo capitula následuje Haec dies,
jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba
vyučování, ale jásot ...
Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus
příslušející nebešťanům (illorum civium).
(tamtéž, překlad vlastní)
Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu,
přičemž rozvíjí
alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem,
v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti,
hříchy a démoni".
Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky,
protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo
vykoupení našich duší."
Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho,
že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu
na cestě ke křtitelnici a zpět.
Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid,
"zvlášť muži a zvlášť ženy".
Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe:
jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské
kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext
(tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy
nenajdeme.
Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává
pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen)
"antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie
vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale.
Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech
řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář:
vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy
karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni;
do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy
Braga a Rouen (A. King, op. cit.).
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu
velikonoční nešpory dále připodobnila
běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje
již jen responsorium po krátkém čtení.
Souhrn
Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu"
(srov. VPDMC 213)
se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily
mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále,
tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích.
K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie,
zkrácení psalmodie na tři žalmy,
graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše.
Po Magnificat orací končí vlastní nešpory
a následuje procesí se zastavením u křtitelnice
u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení
in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení
u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo,
kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen)
a nakonec zpět v chóru.
Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy.
Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace:
skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí),
verše a orace.
Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led
a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením
Paschalis sollemnitatis 98,
mohly "křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu,"
na území pražské církevní provincie obnovit a slavit
v dnešní době.
Středověkých rukopisů, staré češtiny, nečitelného písma, staré
mně neznámé (dávno předtridentské) liturgie a dalších takových věcí se
bojím. Nicméně když to nevypadá, že bych v brzké době mohl "breviářovou"
část Jistebnického kancionálu číst s dlouhým učeným
úvodem, v profesionálních transkripcích, s podrobnými vysvětlivkami
a vůbec vším tím úžasným luxusem, který skýtá kritické vydání,
sbíral jsem odvahu, že se prokoušu sám přímo
rukopisem (viz tam odkaz "facsimile"; točí se mi hlava z toho,
co všechno dnes
máme na dosah myši).
Když mi konečně článek
paní dr. Vlhové-Wörner
Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU (Hudební rozhledy 06/12) poskytl alespoň základní orientaci
ve struktuře rukopisu, odvahu jsem sebral, kýženou část našel a prošel.
Hledal jsem, zda kancionál obsahuje také hodinky ze svátků
národních světců, zejména sv. Prokopa, jehož oficium bych
rád ještě před jeho svátkem zpracoval.
Ze sanktorálu jsem nicméně nenašel vůbec nic.
(Což neznamená, že JK nic takového neobsahuje - prohlížel jsem
až od folia 93, je možné, že nějaké zpěvy oficia jsou rozesety
i na předcházejících stranách mezi mešními zpěvy.)
Zdá se, že Jistebnický kancionál z oficia obsahuje pouze
zpěvy největších slavností temporálu. Mezi nimi, mimochodem
- vzhledem k husitskému původu rukopisu to nepřekvapí -
svátku Božího Těla.
Orientační obsah zajímavých částí rukopisu, který jsem
si při pročítání vypracoval, je tady:
Jistebnický kancionál -
orientační obsah.
(Kromě výše zmíněného článku totiž na internetu žádný popis obsahu
rukopisu není k nalezení.
Tady je pak stránka,
na kterou budu přidávat příp. další obsahy relevantních rukopisů.)
Téměř vždy, když procházím staré liturgické prameny,
žasnu nad tím, že zpěvy, které se zpívaly tenkrát (alespoň co do textů)
zpíváme při oficiu dodnes. Při čtení Jistebnického kancionálu
je tento zážitek "mostu přes staletí" o to silnější,
že tu antifony, pro které jsem nedávno skládal nápěvy,
nejsou v latině, ale ve starší podobě mé mateřštiny.
Je možné, že se někdy v budoucnu pokusím některé ze zpěvů oficia
obsažených v Jistebnickém kancionálu jazykově upravit
a nabídnout k použití při slavení oficia dnes. Ale neslibuji to
ani sobě, ani milým čtenářům tohoto článku.
[EDIT 19. 1. 2021]
Protože tento článek patří k těm, které celkem často
někdo vygooglí, sluší se říci, že už v době vzniku byl
demonstrací hrubé nekompetence. Kdybych byl alespoň nahlédl
do tehdy dostupného prvního svazku edice, nemusel bych
v Jistebnickém kancionálu zpěvy oficia vyhledávat na vlastní
pěst, protože, ač daný svazek přináší v kritické edici
pouze zpěvy graduálového oddílu, jeho součástí je také
detailní inventář celého obsahu rukopisu.