V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času
s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného
indexu do (místy opravené a doplněné)
strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex.
Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost,
že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně
liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!)
překladu částí oficia do češtiny,
ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí
českého breviáře.
Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve
(potažmo do "červeného hymnáře")
zařazen široký výběr českých duchovních
písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru
zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:
1. Text
Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu
Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář).
To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou
starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu
Christe, qui lux es et dies,
který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři
latinském.
Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní.
Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském
(BP1502, f. 139r),
do římského breviáře však nepronikl.
Liturgia horarum ho zahrnula
jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře,
přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný,
ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus
vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech.
Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním
cyklem hymnů kompletáře.
Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen
jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.
Srovnání
(JK f. 55v)
ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text
zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem
posloužil jako předloha,
prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější
mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě
jeho staročeského překladu.
Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn
tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický
s verši po 10-12 slabikách.
(Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji
vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11,
ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.)
Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888,
odpovídajícím latinské předloze.
V JK je přeložen kompletní text v rozsahu,
v jakém figuroval (nejen) v pražském
breviáři (BP1502, f. 70;
srov. AH 51, 22),
do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok,
přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum -
tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři
u překladů latinských hymnů obvyklé)
vynechána závěrečná doxologie.
(Zdrojový kód.
Podložení latinského textu podle
CZ-Pu I A 58, f. 67v.)
Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen
pro jeho český překlad, ale také pro další české písně -
viz Melodiarium, MHB/670.
V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším
nápěvem č. 74 (MHB/2014).
Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí
zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy.
Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu
na daný český text moc nesedí,
ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní
v Liber hymnarius
jde s textem dohromady dobře:
2. Nápěv
Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři
pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému
(Melodiarium: MHB/222).
Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:
- Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
- Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
- Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
- Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
- Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
- Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)
3. Text + nápěv
Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen
jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň
Pán Ježíš, náš Spasitel
- JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text)
(Melodiarium: MHB/79).
Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání
pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice
katolické orthodoxie).
Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností
narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože
figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle
platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše
na památku poslední večeře.
Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno,
co jsem právě i tuto píseň zařadil
na černou listinu hymnů s refrénem.
To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost,
že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a
(mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující.
Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika,
dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.
Závěrem
I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad
(kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde),
jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české
duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec -
mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve
občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna
předmětem mého badatelského zájmu.
To, že takto v oficiální modlitbě církve
(hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků)
zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve,
má také symbolickou hodnotu.
Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách
(předchozí díly:
1,
2).
Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám
v předtridentském pražském ritu.
Velikonoční nešpory podle pražského breviáře
Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory
s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným
nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského
ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily
přímo ve svatovítské
katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře
až do přijetí jednotného breviáře tridentského.
Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské
provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu.
Doplním ho později, po návštěvě knihovny.
Prozatím postačí terminus ad quem:
1663 vycházejí první pražská Officia propria,
tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk
k již zavedenému římskému breviáři.
[1]
Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum.
Verš Epulemur.
Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu
k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus,
praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis,
alleluia alleluia alleluia.
(Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja.
Tam ho uvidíte, aleluja ...)
Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm.
Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením)
Per eundem. Chór Amen.
[2]
Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu
Alleluia alleluia alleluia.
Žalm Laudate pueri.
Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni
(tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi,
požehnanou svící (paškál) a subdiakonem,
oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář.
Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou,
začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu
Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór.
Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
(Pane, u tebe je pramen života, aleluja.)
Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.
[3]
Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia.
Žalm In exitu Israel.
Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela"
(medium ecclesiae).
Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš
Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus,
alleluia.
(Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.)
Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi:
ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti:
eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum.
(Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se,
když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného,
radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)
[4]
Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens
ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur.
(Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.)
Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru.
Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit,
starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš
Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe.
Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus,
ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus:
innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus.
Per eundem.
(Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost
zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme
ze smrti duchovní. Skrze téhož ...)
Dominus vobiscum.
Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.
Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho,
že se každý den říká vlastní
versiculus generalis (míněn patrně verš graduale)
a antifona k Magnificat.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502,
fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní.
Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky
modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky
překladatele.)
Dále na fol. CLXXII verso
je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil
mimo kostel.
Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy
se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou
super psalmos.
Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál
a rovnou se připojí antifona
Christus resurgens, verš In resurrectione tua,
orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus
a nešpory se standardně ukončí Benedicamus.
Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této
zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:
Dva žalmy, Laudate a In exitu,
totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.
Tato poznámka je pro chápání celého formuláře
klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně
samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených
z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou
skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii,
místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš,
se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu
se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae
a nakonec zpátky v chóru.
Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem
premonstrátským, podaným
v minulém článku,
můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno
ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem
procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá
Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.
Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu
Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici
v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář,
jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii.
Tomu, jak se jednotlivé
obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně,
prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů,
se většinou výslovně nevěnuje.
Můžeme si o tom však udělat obrázek
na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících
pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu.
Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil
speciálně na antifonáře.
Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory
podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:
Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004
- výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací)
pro významnější svátky,
a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum,
výjimečně i pro laudy.
Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky,
jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích
významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy,
jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií.
Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory.
I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé,
že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou,
která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji
zpíval někdo jiný.
"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše",
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24,
má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu:
tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou
("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou),
liší se i antifona
k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu
Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné
výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory
"mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.
Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii
v národním jazyce:
Jistebnický kancionál,
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7,
obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny.
Začínají na fol. 92r. Stránka je sice
porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla
recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky
a verso část notace z prostředku jediné antifony.
Rubrika dokládá
kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja,
po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence
Victimae paschali laudes.
Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona
Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi.
Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k
Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci.
To je náš známý pořádek velikonočních nešpor
"mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.
Naproti tomu "Graduál a antifonář český",
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44),
dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád
nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r)
postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti.
Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami,
capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory,
žádné zpěvy k procesí.
Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé,
zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.
I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to,
co je z fondů českých
knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se
v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici
i v některých kostelích mimo katedrálu.
Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní
námitky:
1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience
prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují
kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti
byly určeny právě pro provoz pražské katedrály.
2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny
nebyly,
stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských
předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi
snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu
nikdy nepoužívaly.
Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje
výše obšírněji zmíněný rukopis
knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004.
Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály,
je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky
propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum -
zdaleka ne totožný, ale podobný,
jako ho známe z pražského breviáře
(citovaný exemplář, fol. CLXV verso).
Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí:
zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi
celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat
"preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce,
dva kaplany (sacellanus),
"všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou
ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna,
ovšem rozhodně ne v pražské katedrále.
Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý,
vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí,
které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům.
S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím,
že pokud se nějaký prvek do knihy dostal,
bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.
Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně
Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici
(resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor,
A. King jeho vznik v již minule citovaném
dodatku k Liturgies of the Religious Orders
vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice
Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod
po nešporách na místo ukřižování Páně.
Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně,
jeho místem se však již stává baptisterium.
(Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet
se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.)
Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne
každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.
Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria
rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory,
při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob.
Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral
E. Martene (s. 494nn).
Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude)
doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí.
Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost
ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa,
kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů.
Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde
všechny pod jedinou.
Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja
můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady
zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale,
někde se po aleluja zpívá i sekvence.
Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných
formulářích nelze vysledovat významnější shodu)
se někde třikrát opakuje.
Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních
u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi),
ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí
žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu
(patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony
(snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas).
Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě
další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém
zastavení.
Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou
antifonou.
Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum,
Neapoli 1859.
Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch
střízlivějších:
Místo capitula následuje Haec dies,
jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba
vyučování, ale jásot ...
Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus
příslušející nebešťanům (illorum civium).
(tamtéž, překlad vlastní)
Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu,
přičemž rozvíjí
alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem,
v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti,
hříchy a démoni".
Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky,
protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo
vykoupení našich duší."
Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho,
že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu
na cestě ke křtitelnici a zpět.
Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid,
"zvlášť muži a zvlášť ženy".
Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe:
jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské
kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext
(tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy
nenajdeme.
Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává
pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen)
"antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie
vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale.
Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech
řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář:
vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy
karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni;
do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy
Braga a Rouen (A. King, op. cit.).
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu
velikonoční nešpory dále připodobnila
běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje
již jen responsorium po krátkém čtení.
Souhrn
Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu"
(srov. VPDMC 213)
se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily
mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále,
tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích.
K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie,
zkrácení psalmodie na tři žalmy,
graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše.
Po Magnificat orací končí vlastní nešpory
a následuje procesí se zastavením u křtitelnice
u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení
in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení
u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo,
kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen)
a nakonec zpět v chóru.
Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy.
Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace:
skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí),
verše a orace.
Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led
a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením
Paschalis sollemnitatis 98,
mohly "křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu,"
na území pražské církevní provincie obnovit a slavit
v dnešní době.
Středověkých rukopisů, staré češtiny, nečitelného písma, staré
mně neznámé (dávno předtridentské) liturgie a dalších takových věcí se
bojím. Nicméně když to nevypadá, že bych v brzké době mohl "breviářovou"
část Jistebnického kancionálu číst s dlouhým učeným
úvodem, v profesionálních transkripcích, s podrobnými vysvětlivkami
a vůbec vším tím úžasným luxusem, který skýtá kritické vydání,
sbíral jsem odvahu, že se prokoušu sám přímo
rukopisem (viz tam odkaz "facsimile"; točí se mi hlava z toho,
co všechno dnes
máme na dosah myši).
Když mi konečně článek
paní dr. Vlhové-Wörner
Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU (Hudební rozhledy 06/12) poskytl alespoň základní orientaci
ve struktuře rukopisu, odvahu jsem sebral, kýženou část našel a prošel.
Hledal jsem, zda kancionál obsahuje také hodinky ze svátků
národních světců, zejména sv. Prokopa, jehož oficium bych
rád ještě před jeho svátkem zpracoval.
Ze sanktorálu jsem nicméně nenašel vůbec nic.
(Což neznamená, že JK nic takového neobsahuje - prohlížel jsem
až od folia 93, je možné, že nějaké zpěvy oficia jsou rozesety
i na předcházejících stranách mezi mešními zpěvy.)
Zdá se, že Jistebnický kancionál z oficia obsahuje pouze
zpěvy největších slavností temporálu. Mezi nimi, mimochodem
- vzhledem k husitskému původu rukopisu to nepřekvapí -
svátku Božího Těla.
Orientační obsah zajímavých částí rukopisu, který jsem
si při pročítání vypracoval, je tady:
Jistebnický kancionál -
orientační obsah.
(Kromě výše zmíněného článku totiž na internetu žádný popis obsahu
rukopisu není k nalezení.
Tady je pak stránka,
na kterou budu přidávat příp. další obsahy relevantních rukopisů.)
Téměř vždy, když procházím staré liturgické prameny,
žasnu nad tím, že zpěvy, které se zpívaly tenkrát (alespoň co do textů)
zpíváme při oficiu dodnes. Při čtení Jistebnického kancionálu
je tento zážitek "mostu přes staletí" o to silnější,
že tu antifony, pro které jsem nedávno skládal nápěvy,
nejsou v latině, ale ve starší podobě mé mateřštiny.
Je možné, že se někdy v budoucnu pokusím některé ze zpěvů oficia
obsažených v Jistebnickém kancionálu jazykově upravit
a nabídnout k použití při slavení oficia dnes. Ale neslibuji to
ani sobě, ani milým čtenářům tohoto článku.
[EDIT 19. 1. 2021]
Protože tento článek patří k těm, které celkem často
někdo vygooglí, sluší se říci, že už v době vzniku byl
demonstrací hrubé nekompetence. Kdybych byl alespoň nahlédl
do tehdy dostupného prvního svazku edice, nemusel bych
v Jistebnickém kancionálu zpěvy oficia vyhledávat na vlastní
pěst, protože, ač daný svazek přináší v kritické edici
pouze zpěvy graduálového oddílu, jeho součástí je také
detailní inventář celého obsahu rukopisu.