štítek Jednotný kancionál:

Ejhle, Hospodin přijde (2)

1.12.2023 16:12 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Opět je tu ta část roku, kdy se starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde" na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu. Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější české chorální antifony jsem se dosud nedobral.

I tentokrát se omezíme na prověření dvou tvrzení, která v posledních letech v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem: že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.

Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou "Ejhle, Hospodin přijde", která pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.

(2019 cirkev.cz; srov. též 2014 strucne.signaly.cz, novinky.cz; 2019 biskupstvi.cz; krestanskevanoce.cz a mnohde jinde)

"Z antifonáře Arnošta z Pardubic"

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Výslovné tvrzení, že česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až v Jednotném kancionálu u č. 101A. První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje, je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj), ale ten ještě korektně uvádí, že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad. Česká antifona v něm opravdu zapsána není.

Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2 a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in: Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268. (Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)

Odkud tedy pochází známá česká verze? Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla, ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A. Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.

Antifonu obsahují významnější kancionály počínaje polovinou 19. stol.

v souvislosti s roráty se objevuje o něco dříve

a ještě dříve je dosvědčena ve zprávách o liturgickém provozu

Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří. V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje, a když, tak jako pozdější dodatek. V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. - a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800. Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako příspěvek snad až z doby národního obrození. (Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)

Praxe zpívání odpovídající latinské antifony (Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší. Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského Capella regia musicalis (1694), širší rozhled zatím nemám.

Vstupní antifona?

Je naše antifona ve smyslu zavedené české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?

Liturgický text: daná biblická koláž, kreativně parafrázující proroka Zachariáše (14, 5-6), nefigurovala jako adventní introit v římském misálu, ani v předtridentském misálu pražském. Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní, kde ji najdeme dodnes. (Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)

latinská antifona:

Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.

archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.

Denní modlitba církve:

Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí; v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.

Hudební forma odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky - jak to odpovídá jeho liturgické funkci hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu. Verše s antifonou obvykle zpívané (vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19) mají nápěv žalmový, a to opět prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou pro přednes veršů k introitu.

Liturgická funkce podle pramenů: podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob připojení ke mši je místo od místa různý, jak konstatoval již Pešina:

... zpívá se při varhanách, na mnohých místech před mší sv., když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje, na jiných po mši sv.; někde latinským, někde českým jazykem...

(Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839, s. 17)

Tomu odpovídá rozmanitost řešení, která potkáváme v dalších pramenech.

přede mší: Český kancionál ("před každou mší svatou v adventě"); Svatojanský kancionál; Katolický zpěvník (Praha 1855); Krolmusova Agenda česká; s latinským textem Škroupovo Manuale
po skončení mše: Pešinovy zprávy o rorátech nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747, ČKD 1846/4, s. 789-790); Bečákův kancionál; Mathon Placidus: Kancionálek pro křesťanskou mládež, Brno 1882; mladoboleslavský rorátník (Okresní muzeum Mladá Boleslav, sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4)

Nesmíme však zatajit menší množství mladších pramenů, kde náš zpěv podle všeho funkci introitu přebírá (Úplný kancionál arcidiecese olomúcké; Oltář). Okrajově se objevují také exotičtější uspořádání, např. zpívání veršů Rosu dejte před roráty a antifony Ejhle na závěr (Onderek Josef: Katolický kancionálek, Těšín 1865).

Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo. V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů však je situace jiná. Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu (bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu existují v repertoáru gregoriánského chorálu), a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja) je v něm předepsána pro úterky. Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho splňuje nároky na kanonickou formu introitu se třemi verši a doxologií. To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně, není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako "jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48). Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu, ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního repertoáru oficia. (Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)

Ejhle jako vstupní antifona

(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
(1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
(2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Ejhle...

(text podle Jednotného kancionálu)

Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie, proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat. (Tím beru zpět kus minulého článku.) Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná přetextovaná verze introitu Rorate coeli (Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).

Antifona před Rorate?

Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj jako na novodobé pokračování dřívější praxe "antifon před Rorate". Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše. Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost je čistě vnější a historická kontinuita není dána. Funkce: Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem, zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše); forma: pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš; antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky (v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu: dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění), zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií; souběžné užívání: některé prameny obsahují jak antifony před Rorate, tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním celku.

Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839: Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. 19n, veršíky úvodem každého dne; Bečákův Katolický kancionál 1852: Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. 240

Ke způsobu provedení antifon před roráte viz též Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3, s. 525

Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět. Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný, který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich se udržel v liturgické praxi dodnes.

Vstupní antifona podruhé

Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle: jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává po Sláva Otci opakovat (ne Ejhle, Hospodin přijde, ale) Rosu dejte, nebesa, shůry - tak ještě i Orlovy samostatně vydané rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje a po doxologii následuje rovnou rorátní introit. Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží" jiný: "Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše" (Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910; srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)

A tu mi konečně seplo: "Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky, ale český překlad introitu Rorate coeli desuper, akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia. Antifona Ejhle pak není introitu součástí, je před něj jen volně připojená.

Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona

(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.

V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli určen pro středu adventního kvatembru, pro čtvrtou neděli adventní a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní (která dala vznik českému repertoáru rorátů). O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují", pro votivní mši se bral verš odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine". Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují" i pro votivní mši. Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu. To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější, než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech. Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě, s veršem "Coeli enarrant" - viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus (Praha 1858), s. 280.

Souhrn

Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila a do významných kancionálů pronikla podle všeho až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru tak je opravdu pozdním přírůstkem.

Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil Dobroslav Orel na začátku 20. stol. Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen (srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134), resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu, než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.

V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria), ale devocionálním elementem žijícím na periferii, před vlastním začátkem nebo po skončení mše. Jsme však nuceni připustit, že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických předpisů může být za introit (s volně vybraným textem a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.

Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších ("Rosu dejte nebesa shůry" atd.) s Ejhle obvykle zpívaných. Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické texty se nevážící a lidovou teologií přetékající zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.

Komentáře | Sdílet: facebook twitter diaspora signály | Citace: BibTeX DocBook ISO 690

Ze streamů Velikonoc 2021

14.4.2022 21:45 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani liturgie hodin nepřišla zkrátka (srov. první pandemické Velikonoce 2020). Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování jsem vytrvale odkládal, až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi. Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené, a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.

O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam prvních (v italštině) i druhých nedělních nešpor. První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu "slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva - jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem. Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány - po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám zejm. prokomponované antifony.

Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního. Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.

V rámci obřadů Svatého týdne ze Stodůlek dostalo oficium opravdu velkorysý prostor, částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí. Ranní chvály Květné neděle otevírá hymnus z červeného hymnáře. Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv, Benedictus se zpívá na chorální II.D. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře, totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,

Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka; charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění příběhu Zmrtvýchvstání). Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou: opakování refrénu mezi slokami je vynecháno, na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.

antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv, přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje. Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli. Velice podobný je pak i hudební tvar ranních chval neděle v oktávu, akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.

Ranní chvály Bílé soboty z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích jsou typickým výrazem její specifické tradice - s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám ("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"), se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity), a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho, co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.

Ranní chvály Bílé soboty z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus, všechno v Olejníkově zhudebnění. Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření, jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.

Ranní chvály Bílé soboty z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou. První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu, to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty - po přezpívání kompletní modlitby se čtením! Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani Vavrečkův katalog Olejníkova díla, který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné. Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09) někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk? (Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)

Strahovský klášter vysílal temné hodinky a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory") neděle Zmrtvýchvstání (srov. též starší článek), ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných bohoslužeb, obvyklém: zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih, ostatní texty česky.

Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia), jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit, že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.

Kratinký sestřih z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955) ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky (sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.

I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve, na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil při vyhledávání materiálu pro tento článek: Do rukou tvých, písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA. Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou formu.

Komentáře | Sdílet: facebook twitter diaspora signály | Citace: BibTeX DocBook ISO 690

Josef Olejník: Kompletář

18.3.2017 00:41 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Mám v úmyslu postupně nacvičit varhanní doprovod všech zatím dostupných zhudebnění denní modlitby církve: všechno, co je v kancionálu; něco z Olejníkových Nedělních nešpor; některé z nešpor Šmolíkových. I když necvičím s bezprostředním výhledem na bohoslužebné uplatnění, ale "do zásoby", a abych dotyčné hudebniny jak jen mi možno poznal, začal jsem tím, co má přeci jen největší šanci někdy někde opravdu zpíváno být - totiž částmi oficia zahrnutými do kancionálu, počínaje Olejníkovým kompletářem.

Doprovody k číslům 08x jsou pouze v "zeleném" vydání varhanních doprovodů ke kancionálu (1994 a dále). V době vzniku "hnědého" (1980) ještě dotyčná čísla v kancionálu nefigurovala; snadné doprovody (jak "červený" od jednoty Musica sacra, tak Plhoňův) se zase omezují jen na kmenovou část repertoáru začínajícího liturgického varhaníka, k níž liturgie hodin nikdy nepatřila a patřit nebude - ne pro svou náročnost, ale proto, že její veřejné slavení je jen málo rozšířené.

Kompletář se pro začátek doporučuje nejen tím, že jde o zpěvy během celého liturgického roku co týden opakované, ale také snadností doprovodu: ten se omezuje na tři hlasy a dá se pohodlně hrát bez pedálu (jen jediný akord v závěru hymnu levou ruku výrazněji napne).

Nedělní kompletář byl zřejmě vůbec prvním hudebním počinem P. Olejníka na poli liturgie hodin. Noty byly otištěny r. 1977 jako přívazek žaltářového svazku "charitního" breviáře. Při srovnání s (o desítky let mladšími) Nedělními nešporami je nápadný rozdíl v pojetí psalmodie: v kompletáři se nepředpokládá opakování antifony po každých několika verších žalmu, ale zpívá se celý žalm vcelku, antifonou pouze zarámovaný.

Liturgie hodin. Žaltář, Společné texty svatých, Texty za zemřelé. Brno?: Česká katolická charita 1977.

V návaznosti na nedávný článek věnovaný mj. nápěvům psalmodie v Nedělních nešporách jsem se díval, zda tam některé nepřešly právě z kompletáře. Zjistil jsem, že P. Olejník takto použil pouze nápěv Simeonova kantika, se kterým se (v mírně odlišné harmonisaci) setkáváme v nešporách slavnosti sv. Václava (s. 705 varhanního doprovodu). Žádný ze dvou nápěvů kompletářových žalmů do Nedělních nešpor převzat nebyl.

Většina zpěvů kompletáře zůstává každý den stejná, mění se pouze žalmy a jejich antifony. (Dnes obvyklá varianta českého breviáře má navíc pro každý den v týdnu vlastní hymnus. Charitní breviář ovšem zná hymny pro kompletář jen tři, stejně jako Liturgia horarum; z toho jen dva našly cestu do kancionálu.) V kancionálu je však otištěn jen žalm pro kompletář po druhých nešporách neděle. S tím se dá naložit různě. Kompletář se může zpívat jen ve dny, pro které je určen; nebo je možné, jak doporučuje Direktář pro varhaníky (Brno: Musica sacra 2006, s. 50), využít dovolení VPDMC 88 používat nedělní texty třeba i každý den; konečně je možné zhudebnění žalmů a antifon pro ostatní dny dohledat mimo kancionál: pro kompletář po nedělních prvních nešporách je ve výše zmíněném svazku "charitního" breviáře (doprovod jsem však zatím nenašel), pro ostatní dny v týdnu je P. Olejník dokomponoval, jako svoje vůbec poslední dílo, v dubnu 2009. Včetně doprovodu jsou mezi přílohami diplomové práce Jakuba Vavrečky.

Feriální žalmy a antifony, doplněné takto s odstupem více než třiceti let, jsou přizpůsobeny rámci původního díla: zhudebněn je stejný překlad liturgických textů; pro všechny žalmy je použit stejný nápěv jako pro žalm 91 v kompletáři po druhých nedělních nešporách (žalmy kompletáře po prvních nedělních nešporách mají nápěv jiný). Harmonisace psalmodie se ovšem v detailech liší a antifony jsou, narozdíl od trojhlasu, uplatněného v doprovodu všech původních částí, harmonisovány čtyřhlasně.

Kompletář se uzavírá závěrečnou mariánskou antifonou. V kancionálu je jedna otištěna přímo v rámci formuláře a pro další rozmanité možnosti se odkazuje do jiných oddílů. Mně se Olejníkův hudební rukopis jeví tak specifický, že je téměř nutností kompletář celý zpívaný na jeho nápěvy uzavřít také jeho zpracováním závěrečné mariánské antifony. Možná autor smýšlel stejně: v r. 1977 se kompletář tiskl i s kompletní sadou závěrečných mariánských antifon. Ty je dnes možné najít roztroušené po různých částech olomouckého vydání kancionálu.

Slavná Spasitele matko č. 186; Zdráva buď, královno nebe je i v neolomouckých vydáních přímo na konci kompletáře; Zdrávas, Královno č. 887; Raduj se, královno nebeská č. 485

Je však třeba říci, že zejména antifona Zdrávas, Královno v Olejníkově úpravě by byla daleko nejtěžším zpěvem celého kompletáře a bez opory v udatném chrámovém sboru patrně není radno se jí dotýkat.

Nebylo by od věci doplnit článek nahrávkou, protože komentované dílo nepatří k těm, která jsou často k slyšení. Ovšem zatímco od toho, abych kompletář uměl bez škobrtání zahrát, mě dělí již "jen" delší pokračování ve cvičení, zpívat tak, aby se to dalo poslouchat, nebudu umět nikdy. Nahrávka tudíž zůstává úkolem na "možná někdy" - a rozhodně ne pro pisatele jako jednotlivce.

[EDIT 31. 1. 2023] Jedna nahrávka se našla na facebookovém profilu farnosti Bělá pod Bezdězem. Není úplně typická, protože reflektuje repertoárové zvláštnosti velikonočního oktávu, ale celkový ráz Olejníkova kompletáře ukazuje dobře.

Komentáře | Sdílet: facebook twitter diaspora signály | Citace: BibTeX DocBook ISO 690