Blog

Nešpory s žehnáním adventního věnce

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

• (volitelně vhodný adventní zpěv)
• znamení kříže
• liturgický pozdrav
• úvodní proslov
• krátké čtení
• (volitelně minikázání)
• žehnací modlitba
• (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
• zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
• (volitelně okouření věnce kadidlem)
• Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

Kanovnická instalace 6. 12. 2015, České Budějovice

Náhodou jsem na YouTube narazil na videozáznam pontifikálních nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví kanovníci českobudějovické katedrální kapituly. Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit. Z více důvodů: jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině jinde k vidění není; dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály, které nejspíš zatím znají jen z mého popisu (pouť 2017, sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok); konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni (kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).

Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše (která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly, přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů o duchovních pastýřích (přičemž hymnus Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").

Před vlastním začátkem nešpor, jako doprovod vstupního průvodu, slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování responsoria Ecce sacerdos magnus (srov. chorální verzi), které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály předsedat pontifikálním nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory konají.

2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono; posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja) a na něj bezprostředně navazujícím hymnem. Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.

14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy, antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy). Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám, ale myslím, že o dva roky později jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.

Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení. Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují náležitosti kanovnické instalace: kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi a in-stalováni.

46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších zvláštností jdou až do konce. Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy (a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).

O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící - jsem tu referoval zatím jednou, když byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly v rámci nešpor zvoleny různé momenty (ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu), přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou právních úkonů, o které šlo. Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje nějaký závazný předpis a kde ho hledat. Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností, ne k pontifikální liturgii jako takové. Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy; vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace) doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie), zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci už z nešpor mnoho nezbývá.

Ke kapitule karlštejnské

Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes, o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické působení omezuje na několik málo mší během roku. Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě. Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly, se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele, tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.

Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně, např. jako liturgický rámec kanovnické instalace. (Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.) Naposledy byl takto při nešporách 29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci. Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát. Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom, co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab její zakládací listiny.

Kompletní přepis a český překlad je na webu kapituly, scan se dá prohlížet na portálu Monasterium.

Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali kanonické hodinky, oděni superpelicemi a majíce po způsobu kanovnickém chórové mitry. Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět, při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky, to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly; podobně i nešpory v jejich hodinu. Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen, budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie, anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup, v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě a zřetelně zpívat podle noty.

Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni sloužit nejméně tři odpovídající nezpívané mše, dvě ve hradě, jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů, dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé, a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků čili kněží, budou od té doby povinni každého dne odzpívat nejméně jednu mši podle noty.

Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů pražského kostela.

(Převzato z webu kapituly, s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)

Výčet liturgických povinností karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV. je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je, zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory. Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují. Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit podle libosti mimo chór?

Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává "samozřejmé" detaily provedení hodinek: kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to, že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti vykonávat pořádně.

Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je uspořádat takto: bez ohledu na počet členů měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší. Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového počtu tří mší.

Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly v plném rozsahu vázány. Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám, na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance, tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci, neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části (možno myslet na zpěv sólových částí responsorií matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon) mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika, resp. kandidáta na kanovnické beneficium.

Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan, který je zároveň jediným sídelním kanovníkem, je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky žádnou roli, natož aby se zpívalo. Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá "významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především historickou památkou a turistickou atrakcí. Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil "abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně je.

Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech o vlastnictví katedrály sv. Víta). Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.

(kapitulakarlstejn.cz)

Podle všeho také nechápu "posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa". Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím, že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné "znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.

Parafráze a alternativní překlady

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.

Nešpory s ustanovením nového vyšehradského probošta 1. 3. 2015

Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka, několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu, který bývá s nešporami tradičně spojován. Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu, takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět. Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem, po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího "robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti. A pochodil jsem: asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní se v 18:00 budou konat slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného, za předsednictví pana arcibiskupa. I vypravil jsem se na ně.

Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory. Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si. To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.

Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu nešporního hymnu postních nedělí "Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný". Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem, který však často z čistě praktických důvodů je potřeba. Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc. Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu" je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.

Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se, jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci) následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.

[EDIT 2.3.2015] Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi. Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv, který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého, vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono s jednoduchou koncovou kadencí. Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu, který bez úprav zazpívat nešel), a antifona měla dokonce jednoduchou melodii. Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali" sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán zpěvákům nekanovníkům.

Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši. Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria, i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí. Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného: Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.

Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků. Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních (nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů. Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela velkolepá varhanní předehra.

Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře (části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly a velmi rozkošatěny.

Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném novopečeným proboštem slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina (tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost) a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.

Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka slavnosti: když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory měly pokračovat psalmodií, vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé modlitbě vyšehradské kapituly. Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného českého překladu - to až tak žhavé není. Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké) před liturgickou reformou, jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby" by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá, celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.