štítek hymny:

Sekvence v denní modlitbě církve

2.6.2024 22:08 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla, pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice, ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená část pro letošek passé.)

Předtridentský pražský breviář

Na nečíslovaném listu na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502 se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané: Dixit Dominus ex Basan ke svátku Obrácení svatého Pavla a Concentu parili k Očišťování Panny Marie. Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě? Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných mešních textů do farních kostelů, protože obě byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí repertoáru.

Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného svátku, f. 271r. Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory) slavily všechny svátky, ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány některé důležitější kusy chorálního repertoáru. Což platí právě i pro naše dvě sekvence. V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly, a proto rubrika stanoví, aby se v letech, kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie padne už do období po Devítníku, jejich sekvence zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu. Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.

Jiným případem je velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci "křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří k repertoáru mše, nikoli oficia). Pražský breviář, kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály, v křestních nešporách se sekvencí nepočítá, ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla, máme dosvědčeno v Jistebnickém kancionálu (rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).

Římský breviář

S přijetím tridentských liturgických knih byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala jen jejich velmi omezený římský výběr:

  • Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
  • Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
  • Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
  • Dies irae (za zemřelé)

V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné. Až v 18. stol. byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie, slavený v pátek před Květnou nedělí. Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly (pro matutinum, ranní chvály a nešpory) sekvence Stabat Mater dolorosa, která se zpívala i ve mši svátku.

Liturgia horarum

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj: povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého; sekvence Dies irae je z mešního repertoáru vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie Bolestné - jsou napříště nepovinné.

(Ordo lectionum missae, editio typica 1969, s. 341-342; editio typica altera 1981, s. 449-451)

Několik sekvencí však bylo nově pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře. V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019) na první pohled vyčnívají svou hudební formou: zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice má jiný nápěv.

incipit příležitost
Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části)
Salve dies, dierum gloria žaltář, neděle sudých týdnů, MČ
Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)

MČ = modlitba se čtením, RCH = ranní chvály, MU = modlitba uprostřed dne, N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)

V případě Dies irae jde o záchranu populárního textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru, jeho obsazením do nové liturgické role. (Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70) Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená: zatímco eschatologický ráz byl textům závěru liturgického roku vlastní i před reformou, to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.

Stabat Mater se zdá být podobný případ. Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není, ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému a populárnímu kusu liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu. Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše. (Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)

Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského repertoáru, snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky. (Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)

Denní modlitba církve / červený hymnář

Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře tu nijak nevyčnívají svou hudební formou, protože jsou všechny upravené jako strofické písně.

O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí, kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového repertoáru, do kterého nepronikly. (Salve dies, dierum gloria je podle Analecta hymnica 54 součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu se nerozšířila; Lux iucunda, lux insignis sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu k široce rozšířeným.)

Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu "Staré mýty, nová fakta". Výsledkem je databáze Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi - a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu, kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně nadreprezentované.

Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve oproti latinskému breviáři přidána: o nešporách svátku Navštívení Panny Marie se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho prvotního liturgického repertoáru.

incipit latinská předloha příležitost
Den hněvu ten, ten hrozný den Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MU
Stála Matka žalostivá Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, N
Sluší se, by v tuto chvíli Decet huius cunctis horis Navštívení Panny Marie, RCH

Zelený hymnář

I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře a přidává k nim dvě další. Ani tady nechybí (v jiném překladu) sekvence Stabat Mater, přičemž je podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek jako v latinském breviáři. Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna. Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním chválám Veni Sancte Spiritus. (Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše. Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické precedenty má - viz výše o Stabat Mater a o Victimae paschali laudes.)

incipit latinská předloha příležitost
Svaté světlo, vzácný plamen Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý
Veni Sancte Spiritus Seslání Ducha svatého, RCH
Zdrávas, Matko Slova spásná Ave, Verbi Dei parens Navštívení Panny Marie, RCH
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)

Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text z větší části souhlasící s mešním lekcionářem a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu; Stabat Mater se podává jen podle kancionálu a na verzi z lekcionáře se nehledí.

Jak české sekvence zpívat

Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence, na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné hudební formě. Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem": vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda (t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde o texty široce známé a běžně zpívané) a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy, podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se s textem špatně snášel. Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.

Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky. Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv. Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem červeného hymnáře.

Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater, která má za sebou delší historii v římském breviáři, se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše, ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu) jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky, jak je to obvyklé u hymnů (AR1912 s. 568; srov. též Řezno 1882, Antverpy 1773). Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá (střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně, přiměřenou dané liturgické funkci.

Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius) právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv užívaný pro mešní sekvenci, písňový se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí. Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru (Lux iucunda a Salve dies) jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou "vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá" (Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).

Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového materiálu oficium dotčených svátků ozdobit sekvencí v příslušném hudebním hávu (za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu a svěřen specialistům), tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru, se může odvolávat na nějaký liturgický precedens. U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné formě textu činí zadost, se zpívat nedá.

Souhrn

Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat i v obou oficiálních českých hymnářích. Takové užívání mešního repertoáru v oficiu není úplně bez historických precedentů, přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny. Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.

Červený hymnář mi neberte!

11.1.2024 23:02 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo přednedávnem utrousil poznámku na způsob "... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov liturgický překlad Písma a pak se to stejně bude předělávat!" A mě zachvátila panika.

Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada antifon a responsorií, které mají biblické texty, a moje zhudebnění zastará. S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám a jsem s tím smířen. Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům. Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise v nynějším složení a za nynějších okolností (celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference) pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře by nejspíš nezůstalo nic.

Formulář svátku Krista kněze, zavedený u nás r. 2015, vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl. Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech drtivou většinu hymnů nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178) co možná vhodné existující české duchovní písně, formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve se zdá být poměrně široce neoblíbené a nový přístup je navíc zcela v intencích instrukce Liturgiam authenticam (2001).

I já jsem tu nedávno volal po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let, a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí. Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve, která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný nový překlad breviáře pro USA) přinesla již jen hymny přeložené z latiny a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí. Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně v různých fázích příprav hned několik kritických článků, ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno, revidováno a rozvíjeno. Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře (a národního propria), a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář, ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.

Moje panika byla asi značně předčasná, protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení liturgického překladu Písma hned tak nedostane, a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami. Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj. Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu, ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik podnětů k případné budoucí revizi hymnáře. Byl bych ale opravdu nerad, kdyby místo jako podněty k revizi posloužily jako hřebíčky do rakve.

P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři, sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí: Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)

Prameny červeného hymnáře online

17.11.2023 20:06 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám, je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů. Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů systematicky a připravit

seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.

Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.

Repertoár Jistebnického kancionálu v Denní modlitbě církve

8.7.2023 16:12 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného indexu do (místy opravené a doplněné) strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex. Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost, že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!) překladu částí oficia do češtiny, ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí českého breviáře. Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve (potažmo do "červeného hymnáře") zařazen široký výběr českých duchovních písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:

1. Text

Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář). To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu Christe, qui lux es et dies, který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři latinském.

Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní. Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském (BP1502, f. 139r), do římského breviáře však nepronikl. Liturgia horarum ho zahrnula jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře, přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný, ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech. Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním cyklem hymnů kompletáře. Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.

Srovnání (JK f. 55v) ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem posloužil jako předloha, prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě jeho staročeského překladu. Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický s verši po 10-12 slabikách. (Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11, ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.) Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888, odpovídajícím latinské předloze. V JK je přeložen kompletní text v rozsahu, v jakém figuroval (nejen) v pražském breviáři (BP1502, f. 70; srov. AH 51, 22), do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok, přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum - tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři u překladů latinských hymnů obvyklé) vynechána závěrečná doxologie.

Noty: Jistebnický kancionál: Christe qui lux es et dies

(Zdrojový kód. Podložení latinského textu podle CZ-Pu I A 58, f. 67v.)

Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen pro jeho český překlad, ale také pro další české písně - viz Melodiarium, MHB/670. V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším nápěvem č. 74 (MHB/2014). Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy. Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu na daný český text moc nesedí, ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní v Liber hymnarius jde s textem dohromady dobře:

Noty: Kriste, ty jsi den a světlo: chorální nápěv

2. Nápěv

Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému (Melodiarium: MHB/222). Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:

  • Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
  • Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
  • Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
  • Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
  • Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
  • Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)

3. Text + nápěv

Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň Pán Ježíš, náš Spasitel - JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text) (Melodiarium: MHB/79). Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice katolické orthodoxie). Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše na památku poslední večeře.

Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno, co jsem právě i tuto píseň zařadil na černou listinu hymnů s refrénem. To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost, že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a (mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující. Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika, dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.

Závěrem

I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad (kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde), jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec - mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna předmětem mého badatelského zájmu. To, že takto v oficiální modlitbě církve (hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků) zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve, má také symbolickou hodnotu.

Přenosy modliteb z Letní školy liturgiky

19.3.2023 22:05 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde. Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu pochopitelně nemohl nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.

Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího prvního ročníku každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve, a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý, jak přesně ono zpívané oficium na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych se nějaké zúčastnil. Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc: ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe a na stránce letošního ročníku byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").

Repertoár

Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili účastníci Letní školy liturgiky? Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále) všechny české, z Denní modlitby církve. Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle - úvodní verš, hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria, veršíky, otčenáš, orace (žádné zpívané čtení nebo přímluvy). Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné; antifony všechny recto tono, žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých. Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11) víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie: k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského, k ranním chválám chorální, k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly verše zpívané jednohlasně celým chórem s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků. Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval, neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.

Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým) společným zpěvem latinské mariánské písně Solis praevia aurora fulgida. Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku, neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina pod nadpisem "Mariánské antifony". O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92). Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku, ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně po nešporách nelze nic namítat, nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné mariánské antifony na závěr kompletáře.

Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií) omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr) a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr. Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.

Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto tři jejich sady. Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický, např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného, a střídání tří různých systémů je kompromisem. Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická: množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou) a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.

K otázce "účelu antifon": písničky proti nudě jsou to!

Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily na velice tradiční formy psalmodie: všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů, jak je předvídá VPDMC 121-125.279.

Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí. Nedivíme se - zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní, jejichž forma prakticky vylučuje zpěv i (esteticky únosnou) společnou recitaci. Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé, které se do breviáře nikdy dostat neměly.

Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad, opravdu rád červený hymnář, bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní přeložený hymnář Liturgiae horarum, ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře pojala do své sbírky. Chce se říci - když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let, nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat kompletního Škráška?

Prostor a liturgické role

Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího, uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení), doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech. Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace), resp. na konci odcházel předsedající s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech. Liturgického oděvu užívali jen předsedající, kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.

Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat, a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém se slavila každodenní mše svatá. To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického zákonodárství (srov. VPŘM 303), ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by okuřování pokoncilního oltáře (z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné chrámové lodi) bylo opravdu podivné.

V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením, krátká čtení, přímluvy) se vystřídali různí účastníci Letní školy. Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria. Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc, přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání (jak mu určuje VPDMC 256), ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík mezi psalmodií a čteními. Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu svěřuje nynější liturgické zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného (a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku, ale na to nedošlo.

Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214, výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají kantoři. Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo Caeremoniale předkoncilní: lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi); lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup). Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně - někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři, v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to, že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající: lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje); lib. 2 cap. 5 par. 5 a lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).

Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje - zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně liturgicky kompetentní shromáždění. Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním, a dával by tak dobrou příležitost slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým množstvím sólových předsednických vstupů, až to katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví často a mnoho, může zarazit. Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech (pokoncilních římských) liturgických forem.

Jiné hejty

Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování liturgického kalendáře: ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty (ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit), ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235 by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní, ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a z liturgického mezidobí. Zvolené řešení, odchylující se od standardního uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252, ale nevidím pro něj rozumný důvod.

Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium. To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35) jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály. Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením, před níž se invitatorium nevynechává nikdy.

Závěrem

Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě, kterou organizátoři považují za atraktivní (jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem") - a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je. Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného oficia samozřejmě nelze než přivítat. Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru nejkrásnější.

Je však třeba připustit, že daný zjednodušený hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor (popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích, kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje, nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto nelze mobilisovat. Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.

Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů (samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě. Tedy patrně připravit knížku s texty a notami pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš dost blízkou tomu "novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své diplomky. Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného i amatérským varhaníkům.

Brněnský výběr textů

4.12.2021 21:50 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Denní modlitba církve. Výběr textů pro významné dny liturgického roku, Brno: Akademie kanonického práva 2019, 178 s.]

Brožura formátu A5 obsahuje texty Denní modlitby církve pro středně velký okruh příležitostí. (Viz na výše odkazované webové stránce zveřejněný obsah.) Z webu vydavatele víme, že "publikace vznikla z podnětu Královské stoliční kapituly v Brně, která slaví některé dny liturgického roku modlitbou církve za přítomnosti Božího lidu." Přímo v knížce žádné metainformace upřesňující její Sitz im Leben nenajdeme, ale výběr příležitostí se zdá potřebám brněnské katedrální kapituly dobře odpovídat (jediným pokrytým svátkem z cyklu sanktorálu je slavnost sv. Petra a Pavla, titulární svátek katedrály). Knížka je také vidět přímo v liturgickém provozu na záznamu modlitby se čtením a ranních chval v brněnské katedrále z letošního Velkého Pátku.

Obálka je vkusná a důstojná (byť na první pohled bych v takových deskách úplně nečekal liturgické texty), grafická úprava obsahu je však ryze účelová, bez větších estetických ambicí. Dvoubarevný tisk a formátování jednotlivých liturgických elementů víceméně odpovídá breviáři, až na bezpatkové písmo nadpisů a rubrik. Rušivě a nedůstojně působí šedě stínované záhlaví všech stránek.

Hudební informace knížka obsahuje jen úplné minimum: u těch hymnů, jejichž (vlastní) nápěv lze najít v Kancionálu nebo v Mešních zpěvech, je na tento odkázáno. Nápěvy ostatních hymnů nejsou řešeny, i když pro většinu by se nějaký použitelný i jen ve jmenovaných dvou zpěvnících bez problémů našel.

Výběr příležitostí pokrývá vrcholy temporálu, svátky týkající se daného kostela (výročí posvěcení, titulární slavnost), nešpory pro neděle v mezidobí a oficium za zemřelé. Charakteristické je, že kromě nedělních nešpor a nešpor z oficia za zemřelé jde vždy o modlitbu se čtením a ranní chvály, což vzbuzuje vážnou pochybnost o realističnosti tvrzení vydavatele, že "v kostelích, kde se slaví liturgie hodin, může být tato publikace vhodnou pomůckou." Výběr hodinek, které má ve zvyku slavit veřejně a za účasti lidu brněnská katedrální kapitula, je tak netypický, že je obtížné představit si, že by opravdu byl k potřebě ještě někde jinde.

Asi to nejzajímavější na novodobém liturgickém prameni pro konkrétní instituci je, jaká rozhodnutí jeho redaktor či redaktoři udělali v rámci prostoru ponechaného v oficiálních liturgických knihách, jak je obecné konkretisováno.

Jednou vrstvou přizpůsobení jsou kroky k blbuvzdornosti: úvodní dialog je otištěn celý na začátku každého formuláře; na konci každého žalmu je plný text Sláva Otci; responsoria jsou kompletně rozepsána tak, jak se opravdu recitují (nespoléhá se na to, že uživatel ví, jak které části správně opakovat, nebo že mu opakování stačí napovědět pomocí incipitů).

Jiná přizpůsobení kodifikují konkrétní provozovací praxi. Sem můžeme zařadit to, že část prvního verše každého žalmu je tištěna kurzívou, nepochybně jako připomínka, že ji má recitovat sólově ten, kdo začínal antifonu. Úplné znění antifony je tištěno před žalmem i po něm, ale opakování po žalmu často má doplněnu jednu nebo více pomlček, patrně jako pomůcky, jak se má při sborové recitaci jednotně frázovat. Antifony, recitované ve Velikonočním triduu po krátkých čteních místo responsorií, mají oproti breviáři upřesněn konkrétní způsob provedení: nejprve má celý text recitovat předsedající, pak ho všichni zopakují. Kantikum podle Zj 19 v nedělních nešporách je tištěno rovnou bez těch částí, které rubriky breviáře při slavení beze zpěvu dovolují vynechat. Dialogické elementy místo obecných zkratek obvyklých v breviáři - V[erš] a O[dpověď] - často užívají zkratek kodifikujících rozdělení rolí: K[něz] a L[id]. (Veršíky v modlitbě se čtením však kdovíproč ani nesledují Denní modlitbu církve, ani tuto konkretisaci rozdělení recitace mezi kněze a lid, ale mají zkratky V[ersus] a R[esponsum] jako latinský breviář.)

Dále jsou tu provedené volby v rámci možností nabízených rubrikami. Ranní chvály jsou vždy spojeny s modlitbou se čtením, a to tak, že se říká jediný hymnus, vždy zásadně vzatý z ranních chval (srov. VPDMC 99). Pro každou příležitost je otištěn jeden hymnus (žádné alternativy na výběr), přičemž část hymnů je vybrána z červeného, část ze zeleného hymnáře. Pro neděle v liturgickém mezidobí jsou využity hymny druhých nedělních nešpor z obou hymnářů, takže každá ze čtyř nedělí v cyklu žaltáře má hymnus jiný.

Pokud jde o výběr hymnů kombinující materiál obou oficiálních sbírek, dalo by se mluvit o kodifikovaném hymnáři brněnské katedrály, podobně, jako je v Olejníkových Nedělních nešporách kodifikován hymnář katedrály olomoucké.

Jestliže jsme na jedné straně viděli řadu příležitostí, kde redakce z různých možností připouštěných breviářem závazně vybírá jednu, jsou i případy, kde jsou reprodukovány všechny možnosti breviářem nabízené. To se týká nejen výběru žalmů k invitatoriu, ale také dvou možností psalmodie ranních chval na Popeleční středu. (Záhadné je, z jakých důvodů knížka nabízí dvě varianty psalmodie i pro modlitbu se čtením ve čtvrtek Svatého týdne.) Na Štědrý den, kdy se pro modlitbu se čtením a ranní chvály berou feriální žalmy, redakce nehledá zkratky (byť ve VPDMC 247 nejspíš využitelná skulinka je, neboť feriální žalmy naprosto nejsou Štědrému dni vlastní ani přizpůsobené) a na čtyřiceti stranách otiskuje žalmy pro všechny možnosti - tedy až na tu jednu, kdy Štědrý den připadne na čtvrtou neděli adventní.

Možná stojí za explicitní zmínku, že obsahem nejde o pouhou "knížku do lavice", která by vynechávala části příslušející lektorovi nebo předsedajícímu, ale pro knížku pro všechny liturgické role, obsahující všechny potřebné texty (až na evangelium vigilie Narození Páně - s. 52), včetně předsednických výzev před Modlitbou Páně a slavnostních požehnání.

Tiráž tvrdí, že "liturgické texty se shodují s oficiálním zněním Denní modlitby církve." V celku je to pravda, ale na dva drobné hříchy v tomto směru jsem při zběžném pročítání narazil:

24. 12. uvedení do první modlitby dne:

Dnes poznáte, že přijde Pán, a zítra uvidíte jeho slávu. Skutečně ji uvidíte.

Výročí posvěcení kostela, ranní chvály, zpěv po krátkém čtení:

Bože, tvá církev je předobrazem nebeského Jeruzaléma * je to dům modlitby pro všechny národy. ...

Zatímco drobná jazyková úprava responsoria je pochopitelná a snadno může jít i o neúmyslnou chybu přepisu, neústrojné prodloužení štědrodenního invitatoria je pro mě záhadné. Kdo a proč by něco takového chtěl?

Jediným projevem ryzí liturgické tvořivosti vykračující za mantinely rubrik jsou antifony k Magnificat nedělních nešpor. Antifony pro 32 nedělí krát tři roční cykly v knížce celkem pochopitelně otištěny nejsou. Rubrika sice správně uvádí, že "Antifona je vlastní pro každou neděli", ale vzápětí (snad hlavně pro ty, co si cestou na nešpory breviář zapomenou na faře) nezákonně dovoluje, že se "může ... použít obecná antifona," vzatá z kantika samotného:

neděle 1. týdne žaltáře

Můj duch jásá v Bohu, mém Spasiteli.

(Doslova shodná s antifonou k Magnificat úterý lichých týdnů žaltáře.)

neděle 2. a 4. týdne

Veliké věci mi učinil ten, který je mocný, jeho jméno je svaté.

(Srov. antifonu k Magnificat, středa lichých týdnů žaltáře - stejný text, lehce odlišný slovosled.)

neděle 3. týdne

Hospodin pamatoval na své milosrdenství.

(Srov. antifonu k Magnificat, pátek lichých týdnů žaltáře.)

Nechat si tisknout výběr liturgických textů pro praktickou potřebu v knižní podobě není téměř nikdy jenom akt prostého namnožení textů (které se ostatně v době, kdy v každé druhé katolické kapse je mobilní telefon s breviářovou aplikací, pomalu stává přežitkem), ale také projev institucionalisace. Zřetelný krok od nahodilého a příležitostného k řádnému a pravidelnému. Kodifikován je výběr příležitostí, ale také řada praktických detailů a dramaturgických rozhodnutí, která oficiální liturgické knihy přenechávají tomu, kdo slavení utváří. Tak se i na (oproti středověké liturgii) omezené hrací ploše novodobé římské liturgie profiluje liturgický úzus dané církevní instituce. Když jsem se až dosud nevypravil do Brna, abych Královskou stoliční kapitulu sv. Petra a Pavla zastihl při činu, jsem rád, že alespoň mám v knihovně její "chórovou knížku".

Na okraj "Breviáře pro začátečníky a mírně pokročilé"

12.4.2021 12:35 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[Tichý Radek: Breviář pro začátečníky i mírně pokročilé, KNA: Praha 2021.]

Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé je brožurka kapesního formátu o 77 stranách, rozčleněná do 25 krátkých kapitol (obvykle co kapitola, to 3-4 stránky). Po dvou úvodních kapitolách dalších 14 probírá postupně jednotlivé části či stavební prvky oficia, dalších pět jednotlivé hodinky, a poslední čtyři (Modlitba Ježíše, Modlitba církve, Modlitba mého společenství, Modlitba mé každodennosti) se dívají na liturgii hodin jako celek. Kapitoly jsou koncipovány primárně jako impulsy pro duchovní život a sledují jednotné schéma: po hlavním textu následuje nějakým způsobem související krátký biblický úryvek, úryvek z patristické literatury a nakonec autorův "praktický tip pro mírně pokročilé", nabízející čtenáři nějaký více či méně užitečný způsob, jak přečtené promítnout do modlitební praxe. Nepřekvapí, že za nejednou kapitolou jsou slyšet přednášky z loňského podobně zaměřeného seriálu Liturgika na dobrou noc, množství témat je ale širší a jejich propracování (vzhledem k délce kapitol pochopitelně) spíš méně důkladné.

Když jsem Breviář pro začátečníky a mírně pokročilé pročítal, vícekrát jsem se neudržel, abych na okraj stránky nenačmáral nesouhlasnou poznámku, a rozšířenou verzi těch poznámek tu nabízím. Vcelku je to knížka pěkná a svůj účel jistě splní, ale tu a tam sklouzne k hlásání nepravd, které mi přijdou pro reformovanou liturgii a mainstreamovou "populární liturgiku" do jisté míry symptomatické.

Kassián a Žalm 70, 2

Jan Kassián ... založil klášter v dnešní Marseille v jižní Francii ... měl ve zvláštní oblibě 2. verš ze 70. žalmu (v septuagintním/vulgátním číslování 69. žalmu - pozn. JP), který zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání. Podle něj se tento verš výborně hodí pro začátečníky v modlitbě a je to skvělý nástroj, aby se člověk naučil stále se modlit a žít v Boží přítomnosti. ... Neustálé opakování tohoto verše se má podle Jana Kassiána stát tlukotem našeho srdce, a tak se podobá tomu, co známe z pozdější doby jako tzv. Ježíšovu modlitbu.

(s. 12-13, o původu úvodního verše Bože, pospěš mi na pomoc)

Vytrvale opakovat krátký vhodný biblický verš nebo jinou modlitbu je způsob modlitby živý od počátků mnišství až dodnes, a někdejšímu uchazeči o cisterciácký hábit také není cizí, ale "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" není zrovna verš, který bych si pro takové účely kdy vybral. Ten plurál "slyš naše volání" tu nejde pořádně do pusy, k první půlce verše, která je v singuláru, pasuje velmi podivně, a v žaltáři i jinde v bibli je spousta mnohem údernějších veršů. ... Totiž právě, v bibli: verš "Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání" ve skutečnosti nenajdeme v bibli (bez ohledu na překlad) a (pokud vím) ani v žádném breviáři kromě české Denní modlitby církve, a i tam právě jen v úvodním verši hodinek, ne v psalmodii. (Kdo nevěří, Žalm 70 najde v modlitbě uprostřed dne středy 3. týdne žaltáře.) Není to překlad ani z latinského breviáře, ani z žádné jiné verze žalmu 70, 2, ale autorská kreace.

[EDIT 21. 11. 2023] Částečná paralela je ve francouzském breviáři: "Dieu, viens à mon aide, / Seigneur, à notre secours." Srov. tamtéž příslušný verš v žalmu 70(69).

V řecké a latinské verzi, které znal Jan Kassián, je ten verš příkladem víceméně synonymického paralelismu:

Deus, in adiutorium meum intende,
Domine, ad adiuvandum me festina. (Vulgáta)

Bože, na mou pomoc pomni,
Pane, pomáhat mi pospěš. (Hejčl)

Ano, tohle je střelná modlitba do mnišské cely. Nedivíme se Janu Kassiánovi, že ji měl rád, a sv. Benediktovi, že jí nechal začínat každou hodinku oficia. Jenže překladatelům Denní modlitby církve se z nějakého důvodu nepozdávala. Snad se jim na ní nelíbilo právě to, co se pravděpodobně líbilo velkým učitelům mnišského života: že oba poloverše jen trochu odlišnými slovy vyjadřují dvakrát to samé, totiž prosbu o Boží pomoc. Možná je dráždila také "neliturgická" první osoba singuláru, a tak z žalmového verše podrželi jen půlku (zdá se, že spíš tu druhou) a sbor na ni nechali odpovídat nebiblickým "slyš naše volání."

Chápu, že když chce kněz učit "začátečníky a mírně pokročilé" modlit se breviář a mít ho rádi, nemůže jim do toho začít vykládat o překladatelských podivnostech a jiných nedostatcích Denní modlitby církve, a že na 77 stranách malého formátu na to ani není prostor. Ale jedna věc je problémy netematisovat, druhá věc je tvářit se, že neexistují, a o českém breviáři tvrdit věci, které sice platí o tom latinském i o většině překladů do národních jazyků, ale o české Denní modlitbě církve naprosto ne. Tvrzení, že "2. verš ze 70. žalmu ... zní: Bože, pospěš mi na pomoc, slyš naše volání," je prostě neudržitelné. Kdybych to chtěl polemicky vyhrotit, řekl bych, že jde přímo o falšování Božího slova.

Ambrožovy hymny

Jedním z velkých autorů [hymnů] byl sv. Ambrož, biskup ve 4. století v Miláně, jehož hymny máme v naší denní modlitbě církve dodnes.

Jestli jsem dobře počítal, Liturgia horarum obsahuje 13 různých hymnů, které rejstřík Liber hymnarius s různou mírou jistoty připisuje milánskému zakladateli latinské křesťanské hymnografie. Ale když autor "začátečníkům a mírně pokročilým" říká "v naší denní modlitbě církve", jistě nemá na mysli latinskou Liturgia horarum, ale českou Denní modlitbu církve, z níž je v knížce příležitostně citováno a na niž KNA neopomnělo na zadní záložku přidat decentní reklamu. V Denní modlitbě církve je celkem 19 hymnů přeložených z latiny (většinou z Liturgia horarum, po jednom z pražského provinčního propria, z benediktinského propria, jeden text ze sbírky sekvencí Jana z Jenštejna), ale z Ambrožových hymnů mezi nimi není ani jediný.

Proti tomu se dá namítnout, že v novějších vydáních Denní modlitby církve je na konci svazku připojena sbírka "Hymny a básnické modlitby k volnému výběru" (původně vydávaná jako samostatná publikace, tkzv. "zelený hymnář"). Počítáme-li ji jako integrální součást Denní modlitby církve (já ji tak počítat zvyklý nejsem, protože ve vydáních breviáře z 80. a 90. let nebyla), pak sice opravdu pár česky přebásněných Ambrožových hymnů "máme v naší denní modlitbě církve dodnes", ale musíme pro ně sáhnout do těch lehce obskurních dodatkových oddílů vzadu.

Účel antifon

... antifona. Je to krátký verš ze zpívaného žalmu, z jiného místa v Písmu nebo ze života Pána Ježíše či svatých. Jeho původním smyslem bylo udat tón při zpěvu. Dnes je účelem antifony změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku. (s. 18)

Tato pasáž si v mém výtisku vysloužila velmi nesouhlasnou vlnovku ne tím, že by špatně popisovala realitu, ale tím, že v zásadě dobře vystihuje dějinnou realitu, se kterou ale naprosto nesouhlasím a proti které, seč mi síly stačí, bojuji.

Nevím, jestli někdy bylo smyslem antifony opravdu jen nebo hlavně "udat tón [a tóninu! - pozn. JP] při zpěvu" - pokud, tak to bylo velmi dávno a nezůstalo při tom moc dlouho. Po většinu dějin oficia římského typu jdou ty dvě funkce - funkce hudebně-pragmatická a funkce interpretační/aktualisační - ruku v ruce. Krom toho je antifona, jako krátký zpěv s vlastní melodií, ve zpívaném oficiu důležitým estetickým prvkem, významně spoluutvářejícím jeho ráz. Bohužel je pravda, že po celý novověk díky úpadku chórového oficia hudební stránka ustupuje do pozadí, a pro mnohé, ba pro většinu dnes zůstává jediným "účelem antifony," jakožto recitované fráze, opravdu již jen "změnit žalm v osobní modlitbu a upozornit nás na nějakou myšlenku." Za vrchol této tendence můžeme označit liturgickou reformu, která vyprodukovala nový breviář prostě jako knihu textů, bez starostí o to, jestli antifony půjde tradičním způsobem zpívat. Ani dnes, o 50 let později, stále nemáme oficiální vydání úplného latinského antifonáře. A to je velká bolest, protože opravdu "zpěv při slavení oficia nelze považovat za nějakou příkrasu, která by přistupovala k modlitbě jakoby zvenčí" (VPDMC 270) a zpívané oficium bez tradičního hudebního tvaru antifon je chudobné zpívané oficium.

Praktický tip pro mírně pokročilé: Pokud to snad ještě neumíte, naučte se alespoň kompletář zpívat se vším všudy, včetně vlastních nápěvů antifon, a uvidíte, že nekecám.

Kdo si přál trojí Otčenáš

... Současná úprava zařazující základní modlitbu křesťanů [t.j. Otčenáš] do ranních chval a nešpor pochází z obnovy liturgie po Druhém vatikánském koncilu. Ten si přál, aby modlitba Páně zněla každý den třikrát: při mši svaté a při ranní a večerní modlitbě. (s. 39n)

Přinejmenším nakolik poslední ekumenický koncil svá závazná přání vtělil do koncilních dokumentů, je tento údaj nepravdivý. Rozhodování o takovýchto detailech reformované liturgie se koncil vesměs zdržel. Ustanovení, že se bude "Modlitba Páně ... slavnostně říkat třikrát za den", nacházíme až ve VPDMC 195, tedy v liturgickém předpisu připraveném komisí provádějící liturgickou reformu, ne koncilem samotným.

Co je ještě na celém světě stejné

... mi ... říkal, jak ho fascinuje, že se breviář na celém světě modlí tolik lidí. Je to pravda. V jednom dni odříkává stejné žalmy a naslouchá těm samým čtením papež ve Vatikánu, řeholní sestra v africké nemocniční kapli, podnikatel v kanadském rychlovlaku cestou na jednání i mladý polský kněz čekající ve zpovědnici. (s. 67)

Tady si neodpustím jízlivou poznámku, že autor moudře vybral žalmy a čtení jako příklad toho, co je v breviářích po celém světě ještě tak nejspíš stejné, protože řada překladů do národních jazyků (včetně české Denní modlitby církve) byla vypracována s takovou tvůrčí volností, že to, že kromě žalmů a čtení také zpíváme po celém světě stejné antifony a responsoria (o hymnech nemluvě) nebo recitujeme stejné přímluvy a orace, platí jen v míře opravdu velmi omezené, pokud vůbec.

"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

[EDIT 7. 5. 2022] Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby byly vybrány hymny pro památku sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři. Zdráv buď, otče, od nás milovaný (k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše. Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění, ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším. Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.

"Červený hymnář" vyprodán

29.9.2019 13:31 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Nevím o žádném obchodu, který by ještě měl ve větším množství skladem "červený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny), což znamená, že dotisk z r. 2008 je vyprodán, nebo je přinejmenším úplnému vyprodání nákladu velice blízko.

Denní modlitba církve - Hymny: nezměněný dotisk z r. 2008

Hymny jsou logicky prvním článkem zpívaného oficia: má-li se z celé hodinky zpívat jen jedna vybraná část, měl by to být právě hymnus, jako text nejvýrazněji hudebního charakteru. Velká část českých písní, zařazených v Denní modlitbě církve jako hymny, vyznívá při prosté recitaci opravdu tristně. Proto si lze jen přát, aby v dohledné době vyšlo nové vydání a notovaný hymnář byl opět široce dostupný.

Když byl hymnář (po téměř 20 letech) vydáván r. 2008, sáhlo se prostě po původní sazbě z r. 1989 (obsahově již tehdy zastaralé) a byl vydán její nezměněný reprint. Považoval bych za nepříliš šťastné, kdyby tomu stejně bylo i v případě uvažovaného vydání nynějšího. Denní modlitba církve za těch 30 let, které od prvního vydání hymnáře uplynuly, prodělala vývoj, který by i v notovaném hymnáři konečně měl být zohledněn. Domnívám se, že po 30 letech je čas na novou sazbu, nicméně kdyby se i tentokrát měla znovu přetiskovat sazba stávající, je nezbytné hymnář aktualizovat alespoň připojením několika stránek s naprosto nezbytnými dodatky, o nichž níže.

Denní modlitba církve - Hymny: první vydání (1989) a dotisk (2008)

Vžitý název "čevený hymnář" je podle jasně červené měkké plastové vazby prvního vydání (1989, na fotce vlevo).

Změny v Denní modlitbě církve

K podstatným zásahům do Denní modlitby církve od r. 1989 nedošlo, všechny zohlednění-hodné změny tedy souvisí se změnami v kalendáři: zavádění nových svátků, změny dnů slavení nebo stupňů svátků stávajících a s tím spojené změny v jejich formulářích.

Patrně nejnápadnější anomálií v dosavadní podobě hymnáře je památka sv. Anežky České: ke 13. listopadu zpěvák nenajde nic, když však (má a) uplatní znalosti nedávných dějin kalendáře a propria českých zemí, příslušné hymny najde u původního data svátku, 2. března.

Památka sv. Jana Sarkandra vlastní hymny dostala až v rámci rozšíření formuláře po svatořečení. Ve všech třech případech jde o písně již delší dobu zavedené na Moravě, z toho dvě jsou zařazeny i v olomouckém vydání Jednotného kancionálu (třetí je třeba hledat ve starším olomouckém zpěvníku Boží cesta), nicméně měly by být vloženy i na příslušné místo v hymnáři.

Posledním formulářem s novými vlastními hymny je formulář nedávno (2015) zavedeného svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, rozšiřujícího cyklus "svátků Páně v liturgickém mezidobí". Formulář je vystrojen třemi vlastními hymny, které jsou, při zachování metra, přeložené z latiny. Texty to vesměs nejsou ani básnicky pěkné, ani zpěvné, nicméně jednou jsou to oficiální texty hymnů v Denní modlitbě církve a jako takové by měly být opatřeny nápěvy a zařazeny do hymnáře.

Notový lístek, který jsem jako dočasné východisko z nouze připravil já, nabízí jeden nový nápěv pro oba hymny psané v sapfických strofách, pro třetí hymnus navrhuje vhodnou "obecní notu" z těch nápěvů, které jsou v hymnáři opakovaně používány. Zejména nápěv pro oba "sapfické" hymny je nepříliš zdařilý - je napsaný pro první sloku prvního hymnu (Ježíši, ty jsi naším veleknězem) a nedobře se snáší s rytmickými odlišnostmi veršů řady slok ostatních. Bylo by tedy žádoucí, aby někdo dovednější napsal nápěv nebo nápěvy, které "budou zadobře" se všemi slokami obou hymnů, nebo alespoň s jejich většinou. (A varhanní doprovod k tomu.)

V případě památky sv. Prokopa hymnář obsahuje jeden hymnus navíc, který v nových vydáních breviáře již nenajdeme a asi by, přísně vzato, měl být odstraněn i z hymnáře: když byl totiž svátek sv. Cyrila a Metoděje i v Čechách povýšen na slavnost, památka prvního sázavského opata, slavená o den dříve, přišla o nešpory, a příslušné texty se v breviářích přestaly tisknout. (Netřeba říkat, že kdybych na novém vydání hymnáře pracoval já, ten hymnus bych tam "zapomněl", nebo se o to alespoň pokusil.)

I pro svátky, které nemají vlastní hymny, hymnář obsahuje stručné záznamy s odkazy do příslušných společných textů. Doplnění a úprav těchto záznamů by bylo potřeba větší množství, ale nepovažuji za užitečné jednotlivě je tu vypisovat.

Budoucnost "zeleného hymnáře"

"Zelený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby) vyšel, narozdíl od "červeného", zatím jen jednou, v r. 1993. Patrně není důvod očekávat jeho dotisk, protože šlo především o sbírku textů, a jeho kompletní textový materiál je zařazen jako dodatek ("Hymny a básnické modlitby k volnému výběru") v novějších vydáních breviáře, čímž potřeba nového samostatného vydání odpadá. Nicméně i "zelený hymnář" má - jakkoli omezenou - hudební stránku: na konci je zařazeno 16 nápěvů a v textové části je u každého zpívatelného hymnu vyznačeno, ze které skupiny nápěvů se pro něj má některý vybrat. Především ty hymny, které jsou překlady z latinského breviáře, by bylo žádoucí opatřit vhodnými vlastními nápěvy a do nového vydání "červeného hymnáře" je zařadit jako dodatek.

Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby (1993)

Vazba

Vazba dotisku z r. 2008 je v nabídce jednoho z e-shopů vychvalována jako "krásné luxusní koženkové provedení" a při prvním setkání tak opravdu působí, jenže bohužel není příliš kvalitní - knihařsky jde o dosti ledabylou (plně automatizovanou?) práci, řada exemplářů vykazuje různé vady (v řezání papíru, šití knižního bloku, lepení, ...) a především se koženka rychle opotřebovává. Je pravda, že jsem z exempláře na fotce níže pět let (2010-2015) vícekrát denně zpíval, ale rozhodně jsem s ním nezacházel nijak hrubě. Především v místech častého ohýbání koženka brzy praská a loupe se. Příštímu vydání bych přál obyčejnou pevnou vazbu (srov. výše "zelený hymnář"), která možná nevypadá "krásně a luxusně", ale vydrží řadu let pravidelného používání bez vážnějších škod.

Denní modlitba církve - Hymny: loupající se koženka

Závěrem

Na okrajích mého výtisku "červeného hymnáře" během let přibývají poznámky k textům i nápěvům. Ty první jsou pro naše aktuální téma irelevantní - zásah do textů by nutně byl zásahem do breviáře, a ten patrně není namístě v blízké budoucnosti očekávat. Ale dílčí oprava nápěvů v novém vydání hymnáře v zásadě myslitelná je, proto poznámky k nim brzy přetavím v další článek.

Olejníkovy nešpory: hymny a žalmy

2.1.2017 01:42 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Moje knihovna se nedávno rozrostla o varhanní doprovod Olejníkových Nedělních nešpor. Konečně si tak mohu na "olomoucký katedrální vesperál" udělat tak úplný náhled, jaký je jen hudebníkovi mých bídných kvalit skrz notový záznam možný. Když jsem tu psal o Nedělních nešporách naposledy, o tom, že bych si snad někdy mohl sám přehrát jejich doprovod, se mi ještě ani nezdálo. Dnes již je tomu jinak: v půli třetího roku hodin klavíru, jakkoli nejsem nijak dobrým žákem, přeci už jsou Olejníkovy nešpory literaturou docela dobře přístupnou. A že je doprovod hudebně zajímavější a "chutnější" než samotné melodie, které jediné jsem dosud znal ze zpěvníku, ochotně jím po chvilkách listuji a všímám si věcí, které mi dříve ucházely. Proto jsem se rozhodl své postřehy systematicky prověřit a sepsat.

Hymny

Z dřívějšího nedosti zevrubného listování a zpívání jsem měl zato, že hymny zahrnuté v Nedělních nešporách jsou vesměs standardní texty z Denní modlitby církve, s nápěvy podle "červeného hymnáře" a doprovodem buďto reprodukovaným z doprovodu k Mešním zpěvům, nebo od P. Olejníka nově složeným. Ukazuje se však, že situace je o mnoho pestřejší.

Publikace obsahuje celkem 54 notovaných hymnů. Když od toho odečteme sedm dublet, zbyde 47 jedinečných skladeb. Z toho dále mezi dodatkovými hymny v závěru svazku jsou tři (č. 901-903) sborové úpravy hymnů dříve již otištěných v úpravě pro lidový zpěv a varhany. Několik textů je také otištěno vícekrát s různými nápěvy. Jedinečných zhudebněných textů by tedy bylo ještě o něco méně než výše uvedených 47.

Většina hymnů je otištěna u jednotlivých nešporních formulářů nebo v úvodu jednotlivých liturgických období. Na konci jsou pod čísly 901-910 přidány pro tři hymny úpravy pro smíšený sbor a dále sedm hymnů ze zeleného hymnáře jako alternativa pro vybrané příležitosti. Posledně jmenované jsou všechny beze změny přetištěny z varhanního doprovodu k zelenému hymnáři.

Když jsem všechny hymny prošel, ukázalo se, že text i nápěv podle červeného hymnáře má 23 z nich. Devět dalších má text podle červeného hymnáře (tj. ten samý, jako je v breviáři), ne však shodný nápěv. V jednom případě je vzata známější varianta z Kancionálu (č. 100/1, Vítej, milý Jezu Kriste), v jednom dalším (č. 711, Korouhve královské jdou vpřed) je velice doslovně reprodukován nápěv odpovídajícího latinského hymnu (ovšem jiná varianta, než je v červeném hymnáři). Ostatní P. Olejník nově zhudebnil. Zbylé texty jsou ze zeleného hymnáře. Výjimku tvoří hymny č. 100/2 (To slovo spásy lidí všech) a 300/2 (Laskavý Stvořiteli náš), které v žádném ze dvou standardních hymnářů nefigurují. Našli bychom je jen v charitním breviáři ze sedmdesátých let a v jeho dítku - současném breviáři českých dominikánů.

V jednom případě si zatím nejsem docela jist autorem: Č. 100/3, Všichni věrní křesťané, má jiný nápěv, než je v červeném hymnáři, ale není jisté, že je Olejníkův - jeho charakter je takový, že by klidně mohl být vybraný z nějakého staršího pramene. Na údaje o autorství otištěné u jednotlivých hymnů se bohužel nelze spolehnout, protože jsou často evidentně nepřesné, zejména, jde-li o rozlišení, zda z uváděného pramene pochází jen text, nebo i zhudebnění.

Pro mě zvlášť zajímavým případem jsou nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře. Můžeme si všimnout, že s výjimkou mariánského Zdrávas, hvězdo moří (č. 719) jsou všechny soustředěny ve formulářích vánočního a velikonočního cyklu. Bez přesnějších údajů o době a okolnostech zpracování jednotlivých nešporních formulářů se můžeme jen dohadovat, zda skladatel dotyčné hymny opatřil novými nápěvy o své vůli (třeba proto, že měly zvlášť inspirativní texty, nebo se mu nápěv v hymnáři nelíbil), či z nutnosti (např. v době přípravy daného formuláře neměl po ruce notovaný hymnář). Bylo by nasnadě očekávat, že se nového zpracování dostalo hymnům, jejichž nápěvy v červeném hymnáři jsou v rámci soudobého "běžného katolického kostelního repertoáru", nakolik je representován např. Kancionálem, výrazně neobvyklé nebo náročné. Zdá se ale, že tento ohled nehrál rozhodující úlohu. (Viz např. ponechání č. 716.) Snad nová zhudebnění hymnů z červeného hymnáře spadají do doby, kdy ještě nebylo na obzoru vydání uceleného vesperálu. Když se pak skladatel, již na sklonku života, ocitl před rozsáhlým úkolem zhudebnit všechny nešpory, které během roku mohou připadnout na nedělní večer, hymny, jako texty již zhudebněné, nechal stranou, a věnoval se jen textům "potřebnějším".

Je třeba zdůraznit, že jsem si všímal pouze textů a nápěvů. O tom, jestli jsou všechny harmonisace Olejníkovy, nebo jsou některé převzaty z existujících sbírek (což by bylo u hymnů převzatých beze změn z červeného hymnáře veskrze pochopitelné), tak nemohu říci nic.

zdroječíslo
čK100/1Vítej, milý Jezu Kriste
-O100/2To slovo spásy lidí všech
čO?100/3Všichni věrní křesťané
čO200/1Kriste, světa spasiteli
čč200/2Pán Kristus se narodil
čO201Z Hvězdy vyšlo Slunce
čO204Rok nový již k nám přichází
čO205Zdráva buď, přeslavná
čč207Raduj se, všechno stvoření
čč209Ctěme posla nebeského
čč300/1Otec, Syn i Duch svatý
-O300/2Laskavý stvořiteli náš
čO306Korouhve královské; zhudebnění Olejníkovo, ale alespoň začátek se lehce přiznává k chorální předloze
zO400/1U Beránkovy hostiny
zO400/2U Beránkovy hostiny, nápěv jako č. 306
čč400/3Kristovo vzkříšení
čO400/4Přijď, Tvůrce, Duchu (mírně pozměněný text)
čč400/5Duchu Tvůrce, přijď (nezměněný text)
čč534Mocný všech věcí králi
čč535Ó Nejsvětější Trojice božská
čč536Kriste, rozkoši andělská
čč601 =603Stvořiteli světa, Bože
čč602 =604Pravý Bože na výsosti
čč701Aj, Král slávy
čč702Tvé světlo v noci světa bdí
čč703Slavíce svátek milého
čč704 =705Knížete apoštolského
čč706 =707Vy naše knížata kněžská
čč708Ó Ježíši velebný
čč709 =710Zdrávas, Maria Panno
č-711Korouhve královské; nápěv velmi doslovně chorální, ne shodný s tím v červeném hymnáři (srov. výše č. 306!)
čč712Veselte se, slovanští
čč713Svatý Václave, kníže náš
čč714 =715Svaté Trojici jasné (jedna drobná úprava melodie)
čč716Z hlubokosti volajících
čč717 =718Ejhle, stánek Boží s lidmi
čO719Zdrávas, hvězdo moří
901
902
903
(sborové úpravy)
zO904Ty, Tvůrce všeho, Bože náš
zO905Půst čtyřicetidenní jsi
zO906Jeruzalém, obec slavná
zO907Ježíši Kriste, všehomíra vládce
zO908Pane, zůstaň s námi, když se připozdívá
zO909Já o studnici vím
zO910Hvězdy dvě se z východu

První sloupec zkratkami uvádí vždy zdroj textu (první znak) a nápěvu (druhý znak):

Nápěvy žalmů

Až když se na Nedělní nešpory dívám očima neumělého varhaníka, který musí počítat s časem na nacvičení doprovodu každé jednotlivé části každých nešpor, všiml jsem si, že autor s nápěvy žalmů zachází (k varhaníkovu prospěchu) ještě mnohem úsporněji, než jsem měl zato: V drtivé většině formulářů se první žalm zpívá vždy na ten samý nápěv, podobně i druhý žalm (vždy na stejný nápěv, odlišný od prvního). Zatímco žalmy mají nápěvy přiřazeny podle své posice v nešporní psalmodii, každé novozákonní kantikum má svůj pevně přiřazený nápěv a na ten se zpívá, kdykoli v některých nešporách přijde na řadu. Nemá ale každé svůj jedinečný: jen kantika ze Zj 19 a z 1 Tim 3 mají nápěvy na míru, pro ostatní se dohromady vystačí se čtyřmi dalšími (resp. se dvěma, pokud zanedbáme výjimečné formuláře, o nichž dále).

Editor Nedělních nešpor, p. Oldřich Heyl, ve své předmluvě upozorňuje na to, že některé z nejstarších do knihy zahrnutých nešpor jsou co do nápěvů atypické. Jako příklady uvádí variantu A nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně a slavnost sv. Václava. Můžeme upřesnit, že atypických formulářů je ve skutečnosti (jen) pět:

  • slavnost Zmrtvýchvstání Páně, varianta A
  • slavnost Seslání Ducha svatého
  • slavnost sv. Václava, (jen) druhé nešpory
  • Vzpomínka na všechny věrné zemřelé
  • nešpory ze společných textů o Panně Marii

Přitom nejvýrazněji atypické jsou poslední dva jmenované formuláře - jejich nápěvy žalmů a kantik jsou buďto jedinečné, nebo sdílené nanejvýš s jedním dalším formulářem, který ovšem vždy patří mezi výše vyjmenované formuláře atypické. Ostatní tři formuláře naproti tomu sdílejí některé nápěvy s typickým schématem a zdá se tedy, že snad jsou předstupni jeho formování.

Dohromady se pro žalmy a kantika celých Nedělních nešpor užívá 15 nápěvů, ovšem pro "typické" nešpory, kterých je většina, jich stačí pouhých šest. Zbylé se vyskytují jen ve výše jmenovaných formulářích atypických. Níže nabízím přehled, vždy spolu s odkazem na první stránku, kde se ten který nápěv v knize vyskytuje.

K nápěvům pro žalmy a novozákonní kantika přistupuje dalších 14 nápěvů Magnificat. Většina je jedinečná, jen nápěv Magnificat č. 806 je shodný s "prvním typickým žalmem". Distribuci jednotlivých Magnificat mezi typické a atypické nešpory jsem nesledoval. Je možné, že i tady by se ukázalo, že pro typické nešpory se všech 14 kusů nevyužívá.

stranana nápěv se zpívá
11první žalm typických nešpor
13druhý žalm typických nešpor
14Zj 19
77Flp 2; Ef 1; Zj 15; Zj 4
85Kol 1; 1 Petr 2; Zj 4 (s. 707 - má stejnou melodii, ale jiný doprovod!)
1361 Tim 3
241atyp (jen Zmrtvýchvstání Páně A)
337, 735atyp (Seslání Ducha svatého, Věrných zemřelých)
339atyp (Seslání Ducha svatého)
703, 761atyp (sv. Václav, mariánské)
705atyp (sv. Václav)
737atyp (Věrných zemřelých)
739Flp 2 - atyp (Věrných zemřelých)
759atyp (mariánské)
763Ef 1 - atyp (mariánské)

Závěr

Jako neumělému varhaníkovi se mi Nedělní nešpory po provedeném průzkumu nápěvů žalmů jeví ještě podstatně přístupnější a "lidovější". Zdá se, že naučit se doprovodit alespoň všechny "typické" nešpory není až tak nezvládnutelný úkol, jak by se na první pohled mohlo zdát.

To, co bylo zjištěno o hymnech, vyvolává otázky. Jestliže v hymnech Nedělních nešpor máme před sebou de facto "hymnář olomoucké katedrály", kdo jednotlivé hymny (z obou hymnářů a charitního breviáře) vybíral? Sám P. Olejník? Někdo další? Co ho při výběru vedlo? To se pravděpodobně nikdy nedozvíme, ale zajímalo by mě to moc.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

19.1.2016 22:48 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

[EDIT 18. 1. 2020] Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou - zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři" (Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975), dodnes figurují v breviáři českých dominikánů. (Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící; Marii, Matku převlídnou; Večer před utrpením svým)

Výzva k revizi hymnáře

21.11.2013 21:30 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Není náhoda, že se třetí nejstarší článek zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality breviářových hymnů. Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou. Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované písni vyhnul ...

Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře. K revizi uctivé, uvážlivé, fundované. K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí opravě.

Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci, my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení. V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel, sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci) a pokusil se o jejich vyváženou analýzu. K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie hledají téma diplomové práce ...

Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář", tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství, a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008. Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře. Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité. "Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.

The Mundelein Psalter

11.9.2012 20:10 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Práce na bibliografii hudebnin k liturgii hodin postupně odhaluje zajímavé skutečnosti. Jednou z těch pro mě překvapivých je zjištění, jak malá pozornost je, počtem publikací měřeno, věnována hudební stránce oficia v anglicky mluvívích zemích. Samozřejmě je ještě jistá šance na další objev - ale tři toho času známé tituly se zdají být jediné, které dnes znají informovaní katoličtí chrámoví hudebníci.

Tímto článkem chci upozornit na titul v současné době nejvýznamnější: The Mundelein Psalter (~ Mundeleinský žaltář, Žaltář z/pro Mundelein) vydaný liturgickým institutem v Mundelein, Illinois. Bohužel jsem žádný výtisk zatím neměl v ruce, ale povšechný přehled se dá získat z oficiálních internetových stránek publikace a ze zmínek o ní porůznu v šířkách a hloubkách anglo-amerického internetu.

Tím, že kniha má v názvu "žaltář" (psalter), se nesmíme nechat zmást: v terminologii, kterou zde obvykle používám, se jedná o antifonář, a to v širokém slova smyslu: pro vybrané hodinky totiž obsahuje všechny texty i zpěvy. Vybranými hodinkami jsou ranní chvály, nešpory a snad i kompletář pro celý rozsah temporálu a některé významnější svátky sanktorálu.

Říkám, že srdcem denní modlitby církve (a tedy téměř nutně i každého jejího zhudebnění) je psalmodie. The Mundelein Psalter používá pro zpěv žalmů nápěvy S. Webera, mnicha z arciopatství St. Meinrad. Ty jsou postavené podle modálních zákonitostí, ale jsou často výrazně jednodušší než tradiční gregoriánské nápěvy a téměř pravidelně sahají ke změně tenoru v polovině verše, což je, s výjimkou tonu peregrinu, v latinské psalmodii neznámá věc.

Kulturním šokem a bezprostředním popudem k sepsání tohoto článku pro mě bylo setkání s tím, jak náš "žaltář" řeší zpěv antifon. Antifona se zpívá na ten samý nápěv jako žalm. Uvědomil jsem si tady, jak velice jsem fixovaný na středověký model oficia, kdy každá antifona je malou samostatnou "písničkou" (cantilena) se svébytnou melodií, která v celku slavení dosti výrazně vystupuje a v souzvuku textu a melodie i zásadním způsobem spoluutváří ráz hodinky a dne. (Mezi zpěvy oficia jsou to především antifony, které si pamatuji a někdy zpívám - a zřejmě nejen já - i jen tak, během dne, třeba mezi manuální prací; mezi mé oblíbené patří např. Neskrývej přede mnou svou tvář, Od časného rána, Zmítám se v neklidu, Blažený jsi, spravedlivý Simeone, Buď zdráva, milostiplná, ...) Takto jsem poznal oficium naživo v klášteře a ze starých liturgických knih. Je to ale forma, která vznikala v podmínkách dosti vzdálených těm našim. Autoři The Mundelein Psalter svým počinem v zásadě říkají: "Oficium tak, jak nám ho podala staletí, je náročnější, než si můžeme dovolit. Chceme-li je z neživého obsahu starých knih proměnit zpátky v organickou a nosnou součást svých životů, musíme je hudebně zjednodušit a položit důraz na jeho základ - a tím je modlitba žalmů."

Každému žalmu je přiřazen jeden konstantní nápěv, na který se zpívá, kdykoli v oficiu přijde na řadu. To je jednak zjednodušení (umožňující mj. přímočařejší značkování textu pro zpěv), jednak to může napomoci ke snazšímu zapamatování textu žalmu (text se lidem, kteří mají ten typ paměti, spojí s příslušnou melodií). Konečně je tento krok zcela v linii položení důrazu na žalmy - každému žalmu se dostává charakteristického hudebního výrazu. The Mundelein Psalter je zhudebněním žalmů, zatímco mé pojetí oficia, téměř beze změny recipující středověký model, je především zhudebněním antifon a responsorií - žalm je do jisté míry "podřízen" antifoně, která mu diktuje tóninu a nápěv. Rozdílné pohledy na oficium jsou vlastně dobře vyjádřeny i v názvech knih (které jsou, pokud jde o text, obsahem v zásadě stejné): zatímco já usiluji o vytvoření antifonáře, diskutovaná americká kniha se vhodně jmenuje žaltář.

Z historického hlediska poznamenávám, že podle jedné poměrně věrohodné teorie se antifona jako svébytný liturgicko-hudební tvar vyvinula ze zvyku motivovaného potřebou udat tón a tóninu schole: původně proto první verš žalmu předzpíval kantor, a to zřejmě na nápěv, na který se následně zpíval žalm celý. Funkce udání tónu a tóniny antifoně zůstala, nápěvy se ale později stávaly bohatšími a samostatnějšími a vznikaly i antifony s textem, který není prvním veršem žalmu. (srov. JUNGMANN: Missarum sollemnia, 1. Bd., 5. Aufl., Wien-Freiburg-Basel: Herder 1962, 415nn. Jungmann píše o antifonální psalmodii mše; domnívám se ale, že lze tuto hypotézu vztáhnout i na oficium.)

Pokud tedy jde o psalmodii a zpracování antifon, na jednu stranu na The Mundelein Psalter dopadá, mutatis mutandis, kritika, kterou jsem adresoval ranním chválám na WYD 2011 v Madridu a nešporám na letošním CSM ve Žďáru nad Sázavou. Zároveň ale tuto kritiku do jisté míry reviduji: ideál, který sleduji a kterým další zpracování oficia poměřuji, možná není naší době (přinejmenším v nemonastických kruzích) přiměřený a ve věci hudebních forem oficia pro lidové slavení je potřeba provést tím neb oním způsobem "redukci na podstatné". Antifona zpívaná na žalmový nápěv v celku slavení zaniká, snadno bude takříkajíc přeslechnuta, je-li ale hudební nivelisace antifon daní za vzkříšení zpívaného oficia v poměrech naší doby, považuji tuto oběť za ospravedlněnou.

Ač mou pozornost na diskutované knize přitahuje především její přístup k psalmodii, bylo by nespravedlivé opomenout její další významnou hudební složku: žaltář obsahuje i hymny, a to anglické překlady latinských hymnů, zřejmě s vhodně upravenými nápěvy originálů.

Poslední, co chci zmínit, je velice hořké: je to problém autorských práv. Všechna práva na knihu jsou vyhrazena a její kopírování a jiné šíření je zakázané. Je zákaz kopírování jediným způsobem, jak autorům publikace zajistit spravedlivou mzdu za jejich práci? Je spravedlivé vydávat díla, jež mají přispět ke zkvalitnění liturgického života církve, pod licencí, která brání jejich šíření?

Antifonář poutníka sázavského :)

9.7.2012 16:25 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.) z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel, zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí) a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.

Obálka. Obrázek jsem, žádný vhodný volný nenacházeje, odcizil ze stránek sázavského kláštera. (Kdyby to nebylo jen pro soukromou potřebu, nikdy bych si to nedovolil.)

Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou, ale pro téma těchto stránek relevantní.

Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách světem pravidelnou přítěží v krosně. U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa) a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví - liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".

Nešpory ze svátku sv. Prokopa s tužkou naškrábaným nápěvem hymnu.

Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá - vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font jsem použil Gentium; pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější soubory s formuláři svátků sanktorálu), připravil to všechno programem pdfbook k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...

Páteční oficium se četlo pozpátku.

Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují. A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím (pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria. Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den - ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích. Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu rozbily. Atd.

K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak, než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak, že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá bylo třeba číst odzadu...

Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný, jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval. Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)

Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru, antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si, než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu, jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.) Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo až překvapivě dobře.

Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci k disposici v obvyklém git-repositáři, v branch ad_occasionem: prokopska_pout_2012. Není tam obálka, protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera. Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.

Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat, je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat všechny relevantní rubriky, ...

Já o studnici vím, jež vody rozlévá

3.2.2011 22:05 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Ve sbírce "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby" najdeme (str. 115) jako jeden z volitelných hymnů kompletáře báseň svatého Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" (možno odkázat na studii: KOHUT Pavel Vojtěch: Mystická báseň Jana od Kříže Že dobře já znám pramen in: Salve 2/2005) v překladu G. Francla. Z díla sv. Jana od Kříže mnoho neznám, ale "Pramen" ano a mám ho velice rád. Byl jsem proto nejdříve překvapený, když jsem tuto "trojičně-eucharistickou báseň" našel mezi hymny breviáře. Je tu na správném místě?

Noc je nabitá symbolickými významy. V různých textech liturgie hodin se modlíme "taetram noctis caliginem Tua collustret claritas" ("Tvá záře ať osvítí hnusnou tmu noci"; hymnus Te lucis ante terminum), ale i "Deus ... vestiens diem decoro lumine, noctem soporis gratia" (dobrého překladu nejsem schopný, ale je to výpověď naopak veskrze positivní; hymnus Deus, creator omnium). Noc jako na jedné straně čas nejistoty, ohrožení, na straně druhé jako něco krásného a dobrého, co vzešlo ze stořitelovy ruky, co při kontemplaci stvoření vzbuzuje úžas a radost a přivádí k díkůvzdání.

V básni sv. Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" obraz noci naznačuje charakter toho, jak člověk poznává a "okouší" Boha: jde vždy o poznání a okoušení "v temné noci", na základě víry. Básník nás přímo do této temné noci zve a láká - jen tam totiž najdeš toho, koho hledáš.


(Protože hlavním tématem tohoto webu je hudba k liturgii hodin, nemůžu zatajit, že slánští karmelitáni mají tuto báseň - v jiném překladu - velice krásně hudebně zpracovanou - pro liturgii hodin ale spíše nevhodně, neboť je, díky bohatému refrénu, velmi dlouhá; jako píseň ke mši je ovšem nádherná.)

EDIT 5.2.2011: Neodolal jsem, abych se také nepokusil tuto krásnou báseň zhudebnit.

Hymny kompletáře

1.2.2011 16:15 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Většina lidí, kteří se modlí český breviář, je zřejmě zvyklá na týdenní cyklus hymnů kompletáře:

  • neděle: Již se přiblížil čas noční - Chvála tobě, Otče věčný - Kriste, ty jsi den a světlo
  • pondělí: V tento nyní večerní čas
  • úterý: Na lože jdouce
  • středa: Práci denní jsme skončili
  • čtvrtek: Vždycky se sluší modliti
  • pátek: Tys, Pane, světlo věčné

Římský breviář, před- ani pokoncilní, takový cyklus nemá. (Co tu tvrdím, tvrdím na základě letmého průzkumu breviáře ze začátku šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. Je možné, že pohled dále do historie a do větší šířky by moje tvrzení relativizoval.) Před liturgickou reformou znal pro kompletář jediný neproměnný hymnus - Te lucis ante terminum - a kompletář se tak řadil po bok třem malým hodinkám během dne, tercii, sextě a noně. Po liturgické reformě přibyl jako druhý hymnus na výběr Christe, qui splendor et dies (jehož překlad nabízí český breviář jako alternativní hymnus v neděli: Kriste, ty jsi den a světlo).

Neproměnné hymny římského breviáře český breviář nepřevzal - ani textově, ani jako fenomén - a všechny je nahradil: hymnus modlitby uprostřed dne se střídá ve dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře a ve zvláštních liturgických dobách je nahrazen hymnem příslušným pro tu kterou dobu, v kompletáři se bez ohledu na liturgickou dobu (s výjimkou doby velikonoční) střídá samostatný týdenní cyklus hymnů.

Textově chudší římská tradice ovšem zdaleka není chudší výrazově - možná právě naopak. Neproměnné hymny se totiž s ohledem na sváteční dny a liturgické doby zpívají na různé nápěvy. Pro představu nabízím výtah melodií hymnu Te lucis ante terminum z Liber usualis 1961, který jsem si připravil pro vlastní potřebu a časem snad doplním a zařadím mezi "oficiální" materiály ke stažení.

Na stránkách, na které odkazuji, je možné srovnat dvě protichůdná uchopení výše naznačené "římské tradice": cisterciáci zvolili úspornost a vystačí po celý rok se čtyřmi různými nápěvy hymnu, používanými především s ohledem na stupeň "liturgické závažnosti" dne a doby (férie - památky a dny doby velikonoční - svátky, neděle, dny oktávu - slavnosti) naopak publikované materiály k ritu Sarum ukazují ještě mnohem větší bohatství variant než (už značně košatá) římská Liber usualis.

Jak už bylo naznačeno (viz článek Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby), možnost jít "římským směrem" otevírá knížka "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby", která možnost použití různých melodií pro stejný text přímo sugeruje. Na druhou stranu - proč to dělat? Všeobecný úvod k denní modlitbě církve připouští záměnu hymnu za jinou vhodnou píseň. A latinský hymnus z aktuálního římského breviáře je, dle mého soudu, píseň po výtce vhodná (pokud jí ten, kdo ji zpívá, rozumí). Já sám tuto možnost už dlouho využívám. (Výhledově se chystám připravit hymnus Te lucis ante terminum s překladem a se všemi melodiemi podle Liber usualis 1961 jako materiál ke stažení.)

Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby

26.1.2011 14:00 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Stěžoval jsem si onehdy jednomu ze svých spolužáků na jeden z breviářových hymnů co do konzistence jeho výpovědí s katolickou ortodoxií a on mávl rukou, že v breviáři jsou "protestantské písničky" a že si mám sehnat "zelený hymnář", kde jsou překlady hymnů z římského breviáře. (Prosím čtenáře, aby se nepozastavoval nad zjevnou nadsázkou - všichni samozřejmě víme, že hymny českého breviáře jsou reprezentativním výběrem z české duchovní hudby, včetně té, která vznikla v nekatolickém prostředí.) "Zelený hymnář" jsem si sehnal (zatím jen v knihovně, protože je zřejmě vyprodaný - kdyby ho někdo viděl v knihkupectví nebo v antikvariátě, prosím o e-mail :) ) a rád bych se podělil o první zkušenosti s ním.

Melodie oddělené od textů?

Základní rysy jsem již popsal v soupisu knih. Výraznou zvláštností je oddělení textů od melodií - melodie jsou soustředěny na konci knihy a lze je ad libitum přiřazovat k hymnům, které mají stejnou metrickou stavbu. Toto řešení je na jednu stranu snad nouzové - hymny do sbírky zařazené nikdo nezhudebnil, nápěv latinského originálu zřejmě nejde vždycky použít, byť je metrum v českém překladu zachováno, tak dejme alespoň to málo, co máme. (Ostatně jistý nedostatek melodií - nebo zvláštní záliba v některých? - se projevuje už v hymnáři z r. 1989 a ve zpěvníku Mešní zpěvy - některé melodie jsou sdíleny více písněmi.) Zároveň však připomíná jeden zajímavý rys římské liturgie hodin, že některé hymny (pro "hodinky během dne" a pro kompletář) se zpívají znovu a znovu, každý den, ale v závislosti na liturgickém období a dni s různými nápěvy. (Kdo toto ví, toho nepřekvapí, že "zelený hymnář" nemá hymny pro "modlitbu uprostřed dne" v dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře, ale až za ním, při hymnech kompletáře - a že je jich tak málo.) Moje sobní zkušenost s oddělením textů a not je ovšem špatná - mám špatnou hudební paměť a zpěv hymnů ze "zeleného hymnáře" je pro mě, ve srovnání s běžnými zpěvníky, mnohem náročnější, nehledě k naprosté nemožnosti kombinace zpěvu s hrou na hudební nástroj (s kytarou v ruce se stránky obrací velice špatně). Nezbývá, než se melodie naučit zpaměti nebo okopírovat...

Řada v hymnáři obsažených "básnických modliteb", které nemají metrickou stavbu, není k nim žádná melodie, někdy snad ani kloudně zhudebnit nejdou a nehodí se ani pro sborovou recitaci, napovídá, že "zelený hymnář" není v první řadě zpěvník; míří zřejmě v první řadě na ty, kdo se denní modlitbu církve modlí o samotě, spíše "meditativně" než "chórově" a hymny obsažené v breviáři jim nevyhovují svými básnickými kvalitami. (Některé písňové texty, nejsou-li zpívány, nýbrž recitovány, vyznívají banálně. To přitom často neznamená, že píseň je banální - ale zpěv je její podstatnou složkou.)

Ke kvalitám básnickým a dogmatickým

Nepodroboval jsem "zelený hymnář" systematickému průzkumu - a ani to nezamýšlím. Včera ale byl svátek Obrácení sv. Pavla. Zarazila mě závěrečná strofa hymnu nešpor:

      Buď Kristu sláva, i čest mu,
      též Otci, Duchu svatému,
      že Pavla, skvělou nádobu,
      vyvolil k spáse národů.
    

Nikdo, kdo mluví česky, by o člověku nemluvil jako o nádobě. Jde evidentně o velice doslovný překlad, o "biblicismus": V Novém zákoně se příležitostně o člověku jako o nádobě mluví (srov. Sk 9,15; 1 Te 4,4), jak elegantně to pak zní v latině, to nedovedu posoudit, ale v češtině je to hrozné.

Jindy jsem hymnářem listoval, něco hledal a natrefil jsem na báseň Zuzany Novákové, která se nabízí jako hymnus pro dobu postní (s. 29). Poslední strofa mi vyrazila dech:

      Ježíš Kristus, Pán a Král,
      hrotu kopí bok svůj dal,
      a když vyšla s vodou krev,
      usmířen byl Boží hněv.
      Kýrie eléison.
    

Vraťme se na začátek, k rozhovoru se spolužákem Tomášem. Začal vlastně tak, že jsem se ho ptal, jestli mi může pomoci najít pro jeden hymnus breviáře, prohlašující velice zvláštní věci o Panně Marii, nějaký pravověrný výklad. Tomáš se tenkrát ukázal jako skutečně schopný vykladač a já jsem musel uznat, že inkriminovaný hymnus není nutně bludný. Nechci Tomáše podceňovat, ale tady by možná neuspěl...

Závěrem: neznám křesťanský zpěvník, ve kterém by nebyly divné písně. "Zelený hymnář" není výjimkou. To nemění vůbec nic na tom, že je jistě přínosem pro ty, kdo se modlí denní modlitbu církve - a výzvou pro ty, kdo se zabývají její hudební stránkou, protože obsahuje řadu modliteb hodných zhudebnění.