Blog

Nešpory podle Alberika Mazáka

Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce 19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina Svatého týdne. Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro oficia - uspořádání žaltáře. Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy odsouzeny do ticha knihoven a archivů? Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru (to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami, jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih z existujících starších skladeb?

Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu a mnich cisterciáckého opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661), protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma na k tomu účelu zřízeném webu. V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních. Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu Cyril.

Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými prameny přidržím číslování Vulgaty.

Beznadějně chybí

Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19 pro nedělní druhé nešpory tedy budeme u starých skladatelů hledat marně. Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout, zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho, kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.

Chybět nám budou také antifony. Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách podle Vejvanovského dostupných na Youtube) ale nemusí to být pravidlem. Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem. Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme, bude vhodné antifony recitovat. (To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes, je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi málo oraným.)

Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.

Společné části

Nabízí se nám dobrý základ:

• Deus, in adiutorium CH2
• Pater noster CH1: I, II
• na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)

Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime; O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden. Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění našeho skladatele dostalo, např. O gloriosa Domina (jednou v CH1, I v CH2 hned dvakrát: II, III).

Žalmy a kantika

Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní. Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.

• Žalm 109 Dixit Dominus CH1
• 1. týden: Žalm 113A In exitu
• 2. týden: Žalm 113B Non nobis, Domine
• 3. týden: Žalm 110 Confitebor Domino in toto corde meo CH1
• 4. týden: Žalm 111 Beatus vir, qui timet Dominum CH1
• Magnificat CH1

K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských, ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.

Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty, a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší. Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného) znění biblických textů při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní - lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:

... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati. Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario, 133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt, sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando, textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.

Závěr

Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším, a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější minulosti, např. od Alberika Mazáka. Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat z hlediska vhodnosti pro liturgii.

Barokní nešpory

Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku Vesperae Sancti Venceslai. Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693; Český hudební slovník, stručněji Wikipedie).

Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními vložkami. Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům. Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo. A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten, kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech), zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní, příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.

S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě. Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.

• Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v přehledu skladatelova díla. Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce (o ní viz krátký videodokument) z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili je z částí jiných Vejvanovského děl?
• V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme, že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910 zasáhla především kalendář a žaltář. Texty z Commune sanctorum tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako internetové aplikace.)
• Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci. To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium s úplnými vlatními texty. Nahlédnutím do pramenů (Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358) jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol. (a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava), ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je již zmíněná orace. Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů, které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře v rámci poslední liturgické reformy.
• Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus) s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky, nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.) Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
• Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
• A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé? Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké části napříč církví hudebně jednotné? ... ... (Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
• Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět - k rozjímání.

I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium, setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai bylo navýsost zajímavé. Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem "všechno zkoumejte a dobrého se držte" je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo moderní formy soudobé hudby světské; dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá, protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)