Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici -
zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli
veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku
ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné,
jednak mimořádné a jedinečné.
Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo,
ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic.
Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem
v krátké době stihl zmeškat.
V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala
generální kapitula premonstrátského řádu.
Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera
(31. 7. RCH,
1. 8. RCH a NE,
2. 8. RCH).
Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany,
ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě.
Úvodní verš, hymnus, responsorium,
evangelní kantikum s antifonou a
Benedicamus Domino
jsou pravidelně latinsky,
ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části
v různých jazycích.
Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních
bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně
klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá
rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře
nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků,
které nikdy nestudovali (nizozemština!).
V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále
o mimořádných zpívaných nešporách
(nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky,
které se v katedrále nešporami obvykle světí,
a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce
až v říjnu)
instalován
jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly
P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře.
Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem
na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální
schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění
duchovenstva zblízka i zdáli.
O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné,
že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho
blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou
základních hudebních tvarů
v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského
antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory)
šlo o zpívané nešpory podobné těm
z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz.
Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické
instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem
nebo na samém začátku nešpor.
Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace".
Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu
nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují
a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.
22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí
Melceliovy mariánské nešpory.
Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické,
ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií
opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami,
nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení
- jen modlící se církev.
Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava
ve Staré Boleslavi.
Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost
v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela,
kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu,
ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského
vešel v nebeský).
Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami
tu v posledních letech
nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci
související s čerstvým rozšířením kapituly.
Nešpor se kromě stávajících členů účastnili
už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní.
Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože
staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme,
že není zpěvavá.
Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal
první nešpory
(a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád,
že jsem tam nebyl).
Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení,
po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch
opakovaně zaznamenaných v minulých letech.
Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal,
a jako očitý svědek hlásím, že
červeným deskám
je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských
poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti
sv. Václava podle Denní modlitby církve.
Až po pouti,
2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci.
Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory,
a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru,
vč. charakteristických modrožlutých skafandrů.
Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se
v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel
někdo připravit pro danou příležitost.
O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom,
jak vypadaly.
Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích,
protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými
prostory v areálu svatováclavské basiliky
(kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky).
Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.
Každý nebo téměř každý skladatel církevní hudby do konce
19. stol. po sobě nechal vedle zhudebnění mešního ordinaria
a vybraných částí propria také nějaké skladby pro slavnostní
oficium, nejčastěji pro nedělní nešpory a/nebo matutina
Svatého týdne.
Od té doby se přes římský breviář přehnaly hned dvě pustošivé
liturgické reformy (Pia X. a Pavla VI.), obě zasáhly samo jádro
oficia - uspořádání žaltáře.
Znamená to, že nešporní skladby starých mistrů jsou navždy
odsouzeny do ticha knihoven a archivů?
Nebo jinak: za předpokladu, že jsem sbormistr našlápnutého chrámového sboru
(to je samozřejmě jen výplod bujné fantasie) s "archeologickými" choutkami,
jaké mám šance sestavit nešpory podle pokoncilních liturgických knih
z existujících starších skladeb?
Za příklad nám poslouží barokní skladatel slezského původu
a mnich cisterciáckého
opatství Heiligenkreuz Alberik Mazák (1609-1661),
protože jeho kompletní dílo je velkoryse nabízeno zdarma
na k tomu účelu zřízeném webu.
V internetových sbírkách hudebnin však je možné najít značné
množství skladeb stejného určení, vokálních i vokálně-instrumentálních.
Opomenuty by v tomto ohledu neměly být také hudební přílohy časopisu
Cyril.
Mazákova díla nadále uvádím zkratkami:
CH1 - Cultus harmonicus I
CH2 - Cultus harmonicus II
R - Rukopisy
Žalmy je v rámci projektu In adiutorium obvyklé číslovat
podle hebrejské bible, zde se však z důvodu práce s historickými
prameny přidržím číslování Vulgaty.
Beznadějně chybí
Liturgická reforma iniciovaná 2. vatikánským koncilem vnesla do oficia
jedno naprosté novum - kantikum z Nového zákona jako součást
nešporní psalmodie. Zhudebnění kantika podle Zj 19
pro nedělní druhé nešpory tedy budeme
u starých skladatelů hledat marně.
Skutečný "vedoucí našlápnutého sboru" by se tady musel rozhodnout,
zda kantikum provést chorálně (střídání sborových částí s chorálními
nebylo ostatně v baroku ničím neobvyklým) či najít někoho,
kdo chybějící kus složí ve stylu dobře ladícím s ostatními částmi.
Chybět nám budou také antifony.
Prokomponované žalmy mnohdy počítají s tím, že antifony
budou zpívány chorálně, (viz starší článek o nešporách
podle Vejvanovského dostupných na Youtube)
ale nemusí to být pravidlem.
Ovšem ne každou antifonu lze rozumně zpívat s každým polyfonním žalmem.
Měla by souhlasit tónina obou zpěvů. Pokud v tomto štěstí nemáme,
bude vhodné antifony recitovat.
(To, že níže nepodávám informaci o tom, jak si ten který žalm
vede vůči antifoně připsané mu ve vesperálu vydaném r. 2009 v Solesmes,
je dáno tím, že prostě nevím, jak tóninu polyfonní skladby spolehlivě
určit. Netajím se tím, že v oblasti hudební teorie jsem polem velmi
málo oraným.)
Do pokladnice chorálu nebo jinam bude nutné sáhnout i pro responsorium.
na konec Salve Regina (Mazák oblíbenou mariánskou antifonu zhudebnil tolikrát, že nemám sílu přidávat odkazy)
Ze současných hymnů pro druhé nedělní nešpory (Lucis Creator optime;
O lux, beata Trinitas) nenacházíme u Mazáka ani jeden.
Kdyby mi o to šlo, zkusil bych, jak moc násilně bude působit
kontrafaktum některého z hymnů stejného metra, kterým se zhudebnění
našeho skladatele dostalo, např.
O gloriosa Domina (jednou v CH1,
I
v CH2 hned dvakrát:
II,
III).
Žalmy a kantika
Každá neděle v cyklu žaltáře má dva kousky psalmodie (Žalm 109 a kantikum
Zj 19) společné s ostatními a k tomu jeden žalm vlastní.
Magnificat je samozřejmou pevnou součástí každých nešpor.
K disposici máme ty žalmy, které byly součástí nedělních nešpor i v době a
prostředí skladatelově. Žalm 113 se sice zpíval v nešporách římských,
ale pro Mazáka jako cisterciáka nešporní psalmodie končila čtvrtým
žalmem, tedy žalmem 112, a žalm In exitu otevíral nešpory pondělní.
Dlužno podotknout, že latinské biblické texty v současných liturgických
knihách jsou vzaté z moderního latinského překladu, tkzv. Neovulgáty,
a od vulgátních textů zhudebněných Mazákem se tedy liší.
Domnívám se však, že použití staršího (navíc staletími posvěceného)
znění biblických textů
při liturgii z ohledu na použité hudební dílo je legitimní -
lze analogicky aplikovat to, co říká Ordo cantus officii o žalmu 94 Venite:
... psalmi invitatorii recitativi sunt praecipue ornati.
Numerus quidam tonorum pro Ps 94 invenitur in Libro Hymnario,
133-173. Alii toni iuxta manuscripta antiqua restitui possunt,
sed, complexitate habita in recitativo delicate aptando,
textum antiquae versionis huius psalmi servari praefertur.
Závěr
Druhé nedělní nešpory v pokoncilním uspořádání liturgie hodin
mají řadu částí společnou s toutéž hodinkou v uspořádání starším,
a tak při nich lze alespoň zčásti využít skladby i ze vzdálenější
minulosti, např. od Alberika Mazáka.
Vidím to jako zajímavou možnost, přičemž však nijak nenabádám k jejímu
využití. Inkriminované Mazákovy skladby jsem nikdy neslyšel
a ty jiné, které ano, si jako hudební barbar netroufám posuzovat
z hlediska vhodnosti pro liturgii.
Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku
Vesperae Sancti Venceslai.
Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování
Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693;
Český hudební slovník,
stručněji Wikipedie).
Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým
sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními
vložkami.
Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům.
Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány
instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo.
A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten,
kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech),
zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní,
příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.
S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě.
Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.
Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v
přehledu skladatelova díla.
Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento
nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce
(o ní viz krátký videodokument)
z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili
je z částí jiných Vejvanovského děl?
V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena
potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme,
že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský
nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme
soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už
zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily
prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910
zasáhla především kalendář a žaltář.
Texty z Commune sanctorum
tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které
někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako
internetové aplikace.)
Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai
jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci.
To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium
s úplnými vlatními texty.
Nahlédnutím do pramenů
(Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis
atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358)
jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol.
(a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil
sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava),
ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je
již zmíněná orace.
Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů,
které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře
v rámci poslední liturgické reformy.
Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus)
s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky,
nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou
v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.)
Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních
tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské
práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky
a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký
záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé?
Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké
části napříč církví hudebně jednotné? ... ...
(Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální
hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být
zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku
po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět -
k rozjímání.
I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium,
setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai
bylo navýsost zajímavé.
Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem
"všechno zkoumejte a dobrého se držte"
je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako
zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo
moderní formy soudobé hudby světské;
dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá,
protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou
něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)