Blog

Charakter oficia doby velikonoční

Už během loňské doby velikonoční - a letos znovu - jsem při zpívání ranních chval nebo nešpor častěji narazil na sestavu, kde jsou všechny tři antifony k žalmům smrtelně vážné a nějaké velikonoční radosti by se v nich nedořezal. Tohle že mají být velikonoční antifony? Mnohde to snad padá na hlavu mně, jako tomu, kdo antifonám psal nápěvy a nehleděl při tom dostatečně nejen na jednotlivý liturgický text, ale také na kontext celé hodinky a na příležitost. Mám však za to, že to není celé jen o mé nešikovnosti, ale přinejmenším zčásti už o textech samých.

Přiznávám, že dobu velikonoční nemám jakožto autor nápěvů pro Denní modlitbu církve moc rád - a může za to právě skutečnost, že má (jako jediná z liturgických dob) vlastní antifony k žalmům ranních chval a nešpor i pro férie všech čtyř týdnů žaltáře (z toho druhý a třetí týden se otočí dvakrát, zbytek se zpívá každý rok jen jednou), takže vposledku i každý všední den má podobné množství vlastních zpěvů jako menší svátky nebo dny vrcholných fází ostatních liturgických dob. Týden nebo čtrnáct dní se takový nápor vlastních textů dá ustát, ale šest týdnů v kuse je moc. Velikonoční antifony ze žaltáře tak byly řadu let v opravdu bídném stavu, protože jsem jim nestíhal věnovat potřebnou péči. Teď už snad jsou z nejhoršího jakž takž venku, ale stále patří v rámci korpusu k tomu slabšímu.

Ani v těsně předkoncilním římském oficiu (1911-1971) se o nedělích a fériích doby velikonoční nezpívaly běžné antifony z cyklu žaltáře, ale antifony k žalmům byly vyřešeny jinak: v denních hodinkách - včetně ranních chval a nešpor - se celá psalmodie zpívala vždy pod jedinou antifonou s textem z opakovaných aleluja (jak je to dodnes zachováno v modlitbě uprostřed dne a v kompletáři), v matutinu byla podobně jedna alelujatická antifona na každý nokturn. (S výjimkou matutina nedělního, které mělo, podobně jako dnes, "epické" antifony o vzkříšení, ale také vždy jen jednu na každý nokturn.) Nápěv alelujatické antifony byl postaven podle obvyklé antifony k prvnímu žalmu dané hodinky, takže se zpěvák pro dobu velikonoční neučil úplně novou sadu antifon k žalmům, ale zpíval v zásadě již známé nápěvy, jen poupravené pro jiný text. Jako příklad antifona z kompletáře a její velikonoční varianta:

AR1912, s. 47. (Daná alelujatická antifona je zahrnuta i v našem materiálu pro kompletář.)
K obrázku přikládám zdrojový kód (pro LilyPond).

V potridentském římském oficiu (až do r. 1911) platil ve většině hodinek systém popsaný výše, ale ranní chvály byly uspořádány jinak: žalmy před starozákonním kantikem se zpívaly pod jednou alelujatickou antifonou, žalmy po starozákonním kantiku pod druhou alelujatickou antifonou, kantikum samo pak mělo antifonu textovanou. Alelujatické antifony ranních chval sice nebyly složeny na nápěvy obvyklých nedělních antifon ze žaltáře, ale dané tři antifony se zpívaly o všech nedělích i fériích po celou dobu velikonoční (protože psalmodie ranních chval byla neměnná), takže byl repertoár velikonočních antifon ještě skromnější než ve výše popsané další historické etapě.

Pár let zpátky, když jsem předkoncilní oficium každodenně zpíval, stěžoval jsem si tu, jaká je to strašná nuda. Opravdu, pro toho, kdo je zvyklý na psalmodii členěnou antifonami, které se starají o rozmanitost tónin, střídání forem a často kladou akcent liturgickému čtení toho kterého žalmu, doba velikonoční znamená šest (do r. 1955, tedy dokud se Nanebevstoupení slavilo s oktávem, pět) týdnů liturgicko-hudebního suchopáru vlivem dlouhé souvislé nestrukturované psalmodie a bezobsažných alelujatických antifon. Nemluvě o tom, že když antifona udá namáhavější žalmový nápěv (třeba je to jenom můj problém, ale odjakživa je pro mě hlasově namáhavý tonus VII s tou tercií nad recitační tón v mediaci), zpívat na něj pět dlouhých žalmů v kuse je dřina a otrava.

Vlivem výše řečeného jsem v letech zpívání předkoncilního oficia měl v době velikonoční víc než kdy jindy sklon vzít to co možná šupem. Ale přeci těch šest týdnů krát čtyři roky dalo dohromady dobu dost dlouhou na to, aby se naskytly i světlejší chvilky a s nimi třeba náhled, že těch každoročních několik týdnů, kdy se oficium zpívá ve tvaru hudebně jednotvárném a s významuprázdnými (nebo, chce-li mě čtenář poučit, že aleluja přeci není prázdné slovo, ale hebrejská výzva k chválení Hospodina, tedy co do významu extrémně monotónními) antifonami, nabízí příležitost modlit se žalmy v jejich monumentalitě, samy o sobě, jak v bibli stojí, bez liturgického předznamenání.

Tento náhled mi pomohl s oficiem doby velikonoční konstruktivněji vycházet, ale že bych ho někdy začal mít opravdu rád říci nemohu. Tak mám docela dost pochopení pro to, že když reformátoři dostali volnou ruku k přestavbě breviáře, právě i na době velikonoční se vyřádili dosyta: dosavadní rozvrh antifon k žalmům je v Liturgia horarum zachován jen v modlitbě uprostřed dne a kompletáři (a s úpravou v nedělní modlitbě se čtením), zbytek byl úplně přepracován. Ve feriální modlitbě se čtením se začaly zpívat stejné antifony jako během roku, akorát s připojeným aleluja; v ranních chválách a nešporách pak má každý žalm i kantikum vlastní antifonu, která usiluje nabídnout jeho velikonoční čtení. Výše kritisovaná jednotvárnost a únavnost tak byla odstraněna. Přineslo to však jiné potíže: repertoár vlastních zpěvů doby velikonoční tím mohutně vyrostl do šířky, což činí náročným nejen jeho zhudebnění (o čemž v úvodu článku), ale také jeho zvládnutí zpěváky.

Zároveň změna pojetí antifon k žalmům výrazně proměnila celkový charakter velikonočního oficia. Tradiční velikonoční psalmodie, omezující se na jedinou antifonu super psalmos, a navíc ještě alelujatickou, byla charakteristickým rysem, zřetelně vydělujícím dobu velikonoční z celku liturgického roku. Také velikonočním antifonám k žalmům nebylo možné vyčítat nedostatek radostného jásotu - kterého nebylo docilováno výběrem zvláštních velikonočních textů, ale naopak rezignací na texty a omezením se (s výjimkou antifon k evangelním kantikům) na prozpěvování aleluja, jakéhosi citoslovce Boží chvály. Pokoncilní reforma obě tyto výrazné formální zvláštnosti ruší. Specifický charakter velikonočního oficia je tak setřen či nivelisován - doba velikonoční se stává prostě jen další z liturgických dob, které mají vlastní antifony, a pokud něčím vyčnívá, tak zejména jejich množstvím.

Když jsem si na obě dosavadní řešení velikonočních antifon k žalmům důkladně postěžoval, slušelo by se závěrem navrhnout cestu vpřed. I probraným nevýhodám navzdory by mi přišlo žádoucí vrátit se k tradičnímu schematu. Chápu, že závazný návrat k alelujatickým antifonám super psalmos pro všechny hodinky by nejspíš nevzbudil moc nadšení u těch, kdo oficium obvykle recitují a zpívají ho jen výjimečně nebo nikdy. Ale dovolit alelujatické antifony alespoň jako volitelnou alternativu k nynějším velikonočním antifonám ze žaltáře by bylo významným krokem k tomu, aby zpívané velikonoční oficium bylo co do šíře repertoáru rozumně zvládnutelné. Vedle hudebně-pragmatického hlediska je tu ve hře i onen tradiční charakter velikonočního oficia: doba velikonoční jako doba prozpěvování aleluja.

Pro latinské zpívané oficium tento návrat částečně provedl dokument Ordo cantus officii. Ve své první verzi z r. 1983 nahrazoval alelujatickými antifonami všechny antifony nedělní i feriální psalmodie. Postupoval však podle zásady, že se nikdy nezpívá pod jednou antifonou zároveň žalm a kantikum (srov. výše ranní chvály až do r. 1911), takže ranní chvály měly pro každý žalm i kantikum extra alelujatickou antifonu (protože starozákonní kantikum je uprostřed mezi dvěma žalmy), v nešporách se pod jednou antifonou zpívaly oba žalmy a pod druhou novozákonní kantikum. Aktuálně platná verze OCO z r. 2015 už má extra antifonu pro každý žalm i v nešporách a pro starozákonní i novozákonní kantika nemá antifony alelujatické, ale textované. Alelujatické antifony jsou vybírány z toho, co existující chorální repertoár nabízí, bez starostí o to, jestli nápěv odpovídá celoroční antifoně toho kterého žalmu. V chorálním oficiu podle OCO tak je zachován charakter doby velikonoční jako doby zpívání alelujatických antifon, ale je oslabena (1983) a později zcela opuštěna (2015) strukturní zvláštnost (antifona super psalmos i ve velkých hodinkách) a není dána žádoucí snadnost plynoucí ze znovupoužití melodií běžných antifon ze žaltáře.

Kánon v oficiu

I.

Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv - ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách místo responsoria výjimečně zpívá antifona. Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji (v rozporu s rubrikami tištěného breviáře, které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu) jako veršík. Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.

Naznačený způsob přednesu je jistě přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu), ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné. Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo, a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy, a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet, nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.

Dlužno říci, že když jsem v rámci své budějcké diplomové práce studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny, různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé. Jde o výraznou strukturní zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků), kterou někteří redaktoři českých nešpor, ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře, nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.

Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má bohatý melismatický nápěv, a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat "Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před evangelním kantikem působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované ve společném slavení denní modlitby církve). Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat. Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování prostě říká.

II.

Už když jsem před lety narazil na jednu z adventních antifon zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon, uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém. Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal při zamítavé odpovědi.

S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji: v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním oktávu. Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu (což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře přístupná i lidovému zpěvu. Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje, takže se investovaná energie bohatě vrátí. Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek bohatě splňuje.

Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých chorálních nápěvů, ani můj kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí, aby také existovalo. Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.

Velikonoční nuda

Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu) nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu a nešporami začalo oficium doby velikonoční, jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor) zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou, obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky v běžném feriálním žaltáři.

Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu lépe slušelo ventilování takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet, ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že toto řešení zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné a praktické, a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka, nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon přicházely v úvahu jen mé velikonoční antifony ze žaltáře, které nejsou příliš povedené. Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční, celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou" antifonou je nebetyčná nuda. Vykonavatelům liturgické reformy, kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.

"Zpívej aleluja." Praktická rubricistická obezlička pro dobu velikonoční

Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia podle Ordo cantus officii z r. 1983, mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou vlastní antifonu, nabízející "velikonoční čtení" daného žalmu. Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři a pro všechny tyto velikonoční antifony ze žaltáře poskytuje nápěvy. OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu po celou dobu velikonoční.

Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku, nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách komunity je jistě přitažlivé. Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou a aplikovat podobné zjednodušení. Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního znění textů a závazných liturgických předpisů, a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by legitimoval v rámci české verze oficia svévolné nahrazení předepsaných antifon antifonami alelujatickými.

Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička: čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem." Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky. To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu. To znamená - s antifonami vybranými podle OCO. To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního alelujatického cyklu.

(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů, dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než v OCO 1983, prosím o šťouchanec. Ale nepředpokládám to.)

Na antiphonale.inadiutorium.cz tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.

[EDIT 2.4.2016] Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční podle OCO 1983 už je na světě.

Direktář o lidové zbožnosti a liturgii

[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Direktář o lidové zbožnosti a liturgii. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]

Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie lidové zbožnosti nad jiné cizí. Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních zmínek o ní.

Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny: První skupina (o vánoční a svatodušní novéně) upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory. Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických úkonech s poutěmi spojených.

Pobožnosti odvozené z liturgie hodin

Vánoční novéna

103. Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci, a tak tomu může být i nadále. V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami" a aby věřící byli pozváni k účasti. Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé, by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti. V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky, u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla či přizpůsobení přímluvných modliteb).

Svatodušní novéna

155. Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským lidem velmi rozšířená.

V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách) je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb různými způsoby volají k očekávání Utěšitele. Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné) ve shodě se slavnostním konáním nešpor. Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně do vigilie Seslání Ducha Svatého.

Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná, takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly slavnostních nešpor reálný. Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.

Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů, kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?

Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené novény: pro tu vánoční mi chybí zpracování k Magnificat zpívaných O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou jsou staročeské verze nebo Olejník, který je má v Nedělních nešporách u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.

[EDIT 12. 5. 2024] K onomu "... Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět": zatímco vánoční novéna časově a svým hlavním tématem víceméně kopíruje předvánoční týden a snad se tedy o ní dá mluvit jako o pobožnosti nějakým způsobem odvozené z liturgie, o svatodušní novéně Direktář ve skutečnosti liturgický původ netvrdí. Říká, že "... v misálu a v denní modlitbě církve ... je ... vlastně již obsažena," což platí o pokoncilních liturgických knihách - a právě jen o nich. Nejde tu totiž o případ odvození pobožnosti z tradičních liturgických textů nebo struktur liturgického roku, ale naopak, o jeden z případů recepce prvku z lidové zbožnosti do pokoncilních liturgických knih. Před reformou nebyly Letnice liturgicky připravovány "novénou" (většinu období mezi slavnostmi Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého zabíral až do r. 1955 oktáv Nanebevstoupení), ale rozvíjeny oktávem.

Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa

Slavení denní modlitby církve

271. Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost, aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále, kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci, skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)

Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve, zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky. Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia (celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)

Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.

Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno, v neposlední řadě i hudebně, může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy. Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské) a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň - to už je věc! Ta má sílu!

Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli. (Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa, ne v rámci běžného programu pouti.) V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím, není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.

Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem jsou votivní oficia, těm ale chci později věnovat samostatný článek.

Průběh poutě

287. Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem, výživou a oporou. Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.

Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném, příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve (Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos. Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.), nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419) ...

Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce. Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.

[EDIT 13. 11. 2023] O žehnání poutníkům pojednáno v novém článku.

Alelujatická responsoria podruhé

V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách alelujatické responsorium. Před časem jsem těmto responsoriím věnoval článek, jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89), ale malé hodinky v průběhu dne.

Responsorium z brožurky k papežským nešporám ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku. (Zdroj: vatican.va)

Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie. (Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let - viz stránku Odkazy.) Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii. (Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)

Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze? Protože nemám aktuálně dostupný druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře (Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis), podle které byla brožurka pravděpodobně připravena, a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem "o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních. Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý (viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235), na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční responsoria v mém zhudebnění.

Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu. Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl. A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem našel v Antiphonale Monasticum 1934. Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242) je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli úplně totožná s naší stereotypní.

Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě předtridentských místních liturgií (resp. místních variant římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie pražské.

Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií - ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech - bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné, aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány melodicky výjimečně nudnými responsorii.

Co se při liturgické reformě nepovedlo: Alelujatická responsoria

V posledních dnech pracuji mimo jiné na společných textech o svatých: pokračuji v už dlouho se vlekoucích úpravách společných textů o Panně Marii a nově jsem začal s texty o mučednících a o apoštolech. Nejraději z práce na oficiích mám antifony k žalmům - jsou obvykle krátké, krásné, melodie se pro ně vymýšlejí snadno. Méně už mám rád antifony k Benedictus a Magnificat - ty bývají delší, je nad nimi nutné více přemýšlet, více zkoušet, často je potřeba několik návrhů, než vyjde nápěv, který je alespoň trochu použitelný. Podobně je to s responsorii. Práce na společných textech o svatých mě ale naučila mít jednu skupinu zpěvů oficia vysloveně nerad: jsou to alelujatická responsoria pro dobu velikonoční.

V tradici gregoriánského chorálu je pro tato responsoria jeden universální nápěv.

Dřív mě pohoršovalo, že právě nejslavnější úseky liturgického roku jsou díky tomu, co se nápěvů responsorií týče, úplně ploché. To je ale, domnívám se, dáno tím, že responsoria brevia, dnes odpovídající na čtení ranních chval a nešpor, měla před liturgickou reformou místo jen v malých hodinkách (tercie, sexta, nona) - a těmto hodinkám je jistá plochost vlastní. Možná, že přenést onen tradiční chudý model alelujatického responsoria do ranních chval a nešpor je z mé strany systémová chyba.

Zmiňovaný universální nápěv je ovšem stavěný na opravdu krátké texty. (Viz výše: responsorium ze společných textů o apoštolech v době velikonoční, Antiphonale Romanum 1912, s. [26].) Byť se dá trochu natáhnout a lze mu v případě potřeby poněkud odlehčit jednoduchým zvýrazněním přízvučných slabik významnějších slov, nelze ho natahovat donekonečna. Alelujatická velikonoční responsoria ve společných textech současného breviáře jsou ovšem pravidelně tvořena tak, že se z responsoria pro doby nevelikonoční vezme celé responsum a udělá se z něj první část responsa nového, ke které se jako druhá část připojí dvojí aleluja. Responsa jsou tak téměř vždy nehorázně dlouhá.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. * Zůstaňte v mé lásce.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Zůstaňte.
Sláva. Jako.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. * Aleluja, aleluja.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Aleluja.
Sláva. Jako.

Už nevelikonoční responsorium "Jako Otec miloval mne" má responsum i verš nepříjemně dlouhé. Když se ale Obě části responsa spojí a udělá se z nich první část responsa pro velikonoční variantu, vznikne útvar naprosto nevyvážený a kloudnému zhudebnění se vzpírající. Tradiční nápěv "Aleluja, aleluja" je krátký, svižný, dobře odpovídající tomu, když mu předchází krátký a jednoduchý recitativ. Ten ale ve společných textech o svatých obvykle není dán - první půlka responsa je pravidelně velice dlouhá, tedy se nedá upravit jako jednoduchý recitativ - a pak s krátkým "Aleluja, aleluja" druhé části nejde nijak dobře dohromady.

Škoda, že teď nemám přístup k německému antifonáři nebo k některému z nových latinských, abych viděl, jak se s touto nástrahou "Bugniniho liturgie" vypořádali druzí. Já zatím problém neúnosně dlouhých textů alelujatických responsorií řeším dílem složením úplně nové, ne-tradiční melodie, která tu délku spíš unese, dílem rozvíjením "tradiční" melodie do nových směrů. Tou i onou cestou ale docházím k výsledkům spíše nevalným.