Blog

Kánon v oficiu

I.

Opět je tu velikonoční triduum a velikonoční oktáv - ta část roku, kdy se v ranních chválách a nešporách místo responsoria výjimečně zpívá antifona. Internetový breviář si tady dopřává volnost a sází ji (v rozporu s rubrikami tištěného breviáře, které daný text naprosto jednoznačně určují jako antifonu) jako veršík. Snad s ohledem na to, aby pro tento neobvyklý strukturní prvek nabízel formu co nejpraktičtější pro společnou recitaci bez potřeby jakýchkoli příprav a domlouvání.

Naznačený způsob přednesu je jistě přípustný (zvlášť při oficiu slaveném beze zpěvu), ale to, že ho internetový breviář kanonisuje, je nešťastné. Aplikace, kterou pro modlitbu hodinek hojně využívá i kněžstvo, a kterou, jak se zdá, už i ČBK bere jako celkem standardní kanál pro zveřejňování liturgických textů, by měla co nejvěrněji reprodukovat oficiální liturgické knihy, a svévolných úprav, jako je měnění žánrů zpěvů, se zdržet, nebo z nich přinejmenším otevřeně a důsledně vydávat počet.

Dlužno říci, že když jsem v rámci své budějcké diplomové práce studoval předkoncilní překlady částí oficia do češtiny, různého násilí na diskutované antifoně jsem byl svědkem opravdu často (viz odd. 5.5.2, s. 66). A není to kdovíjak překvapivé. Jde o výraznou strukturní zvláštnost (tehdy oproti dnešku o to víc, že v předkoncilním oficiu antifona nahrazovala více strukturních prvků), kterou někteří redaktoři českých nešpor, ne právě důkladně seznámení s obsahem a dějinami breviáře, nejspíš nepochopili, a jiní možná podrobili násilné úpravě i zcela vědomě, aby eliminovali strukturní zvláštnosti velikonočních nešpor a udělali je tak přístupnější pro lidové modlení.

Daný (krátký, osamoceně stojící) text působí a funguje úplně jinak ve zpívaném latinském oficiu, kde má bohatý melismatický nápěv, a úplně jinak, když se recituje, nebo zpívá na nápěv jednoduchý a stručný. Prostě zarecitovat "Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho, aleluja" a pokračovat k antifoně před evangelním kantikem působí jaksi úsečně, nedopovězeně. Také to není forma právě přívětivá pro slavení za účasti lidu (kde "lidem" myslíme jakékoli shromáždění, které není jako celek důkladně vytrénované ve společném slavení denní modlitby církve). Je tudíž pochopitelné, když někdo jmenované nedostatky hledí alespoň částečně eliminovat tím, že text antifony nechává opakovat. Daný text v dané funkci si o nějaké prodloužení či propracování prostě říká.

II.

Už když jsem před lety narazil na jednu z adventních antifon zpracovanou od Jiřího Černého jako kánon, uvažoval jsem, je-li rozumně a vkusně možné takové zhudebnění antifon z oficia použít při oficiu samém. Nic jsem však nevymyslel a předběžně jsem zůstal při zamítavé odpovědi.

S odstupem řady let tu zamítavou odpověď reviduji: v denní modlitbě církve je jedno místo, kde by se kánon dal zcela ústrojně uplatnit, a to právě antifona po krátkých čteních ranních chval a nešpor ve velikonočním oktávu. Kánon jako způsob, jak dát stručnému textu rozvinout se do délky i do šířky. Kánon jako kroužení kolem daného textu (což se hodí pro osamoceně stojící antifonu, ale nebylo by vhodné pro antifonu rámující žalm). Kánon jako jednoduchá forma vícehlasu, která s trochou nácviku může být docela dobře přístupná i lidovému zpěvu. Kánon jako sváteční ozdoba - a pokud snad má nějaký zpěv být trochu víc náročný na nácvik, je jistě vhodné, aby to byl takový, který se během oktávu mnohonásobně opakuje, takže se investovaná energie bohatě vrátí. Antifona zpívaná po celý oktáv třikrát denně tento požadavek bohatě splňuje.

Jako všechno moje hudební snažení nad rámec jednoduchých chorálních nápěvů, ani můj kánon na (lehce upravený) text antifony Toto je den nestojí za mnoho. Věci přiměřené bude číst ho hlavně jako prohlášení ve věci toho, co Pavlík považuje za žádoucí, aby také existovalo. Pěkný kánon na daný text by se zkrátka neztratil.

"Zpívej aleluja." Praktická rubricistická obezlička pro dobu velikonoční

Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia podle Ordo cantus officii z r. 1983, mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou vlastní antifonu, nabízející "velikonoční čtení" daného žalmu. Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři a pro všechny tyto velikonoční antifony ze žaltáře poskytuje nápěvy. OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu po celou dobu velikonoční.

Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku, nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách komunity je jistě přitažlivé. Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou a aplikovat podobné zjednodušení. Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního znění textů a závazných liturgických předpisů, a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by legitimoval v rámci české verze oficia svévolné nahrazení předepsaných antifon antifonami alelujatickými.

Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička: čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem." Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky. To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu. To znamená - s antifonami vybranými podle OCO. To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního alelujatického cyklu.

(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů, dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než v OCO 1983, prosím o šťouchanec. Ale nepředpokládám to.)

Na antiphonale.inadiutorium.cz tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.

[EDIT 2.4.2016] Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční podle OCO 1983 už je na světě.

Direktář o lidové zbožnosti a liturgii

[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Direktář o lidové zbožnosti a liturgii. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]

Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie lidové zbožnosti nad jiné cizí. Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních zmínek o ní.

Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny: První skupina (o vánoční a svatodušní novéně) upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory. Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických úkonech s poutěmi spojených.

Pobožnosti odvozené z liturgie hodin

Vánoční novéna

103. Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci, a tak tomu může být i nadále. V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami" a aby věřící byli pozváni k účasti. Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé, by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti. V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky, u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla či přizpůsobení přímluvných modliteb).

Svatodušní novéna

155. Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským lidem velmi rozšířená.

V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách) je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb různými způsoby volají k očekávání Utěšitele. Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné) ve shodě se slavnostním konáním nešpor. Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně do vigilie Seslání Ducha Svatého.

Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná, takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly slavnostních nešpor reálný. Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.

Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů, kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?

Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené novény: pro tu vánoční mi chybí zpracování k Magnificat zpívaných O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou jsou staročeské verze nebo Olejník, který je má v Nedělních nešporách u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.

Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa

Slavení denní modlitby církve

271. Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost, aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále, kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci, skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)

Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve, zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky. Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia (celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)

Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.

Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno, v neposlední řadě i hudebně, může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy. Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské) a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň - to už je věc! Ta má sílu!

Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli. (Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa, ne v rámci běžného programu pouti.) V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím, není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.

Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem jsou votivní oficia, těm ale chci později věnovat samostatný článek.

Průběh poutě

287. Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem, výživou a oporou. Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.

Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném, příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve (Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos. Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.), nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419) ...

Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce. Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.

Alelujatická responsoria podruhé

V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách alelujatické responsorium. Před časem jsem těmto responsoriím věnoval článek, jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89), ale malé hodinky v průběhu dne.

Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie. (Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let - viz stránku Odkazy.) Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii. (Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)

Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze? Protože nemám aktuálně dostupný druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře (Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis), podle které byla brožurka pravděpodobně připravena, a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem "o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních. Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý (viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235), na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční responsoria v mém zhudebnění.

Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu. Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl. A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem našel v Antiphonale Monasticum 1934. Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242) je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli úplně totožná s naší stereotypní.

Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě předtridentských místních liturgií (resp. místních variant římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie pražské.

Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií - ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech - bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné, aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány melodicky výjimečně nudnými responsorii.

Co se při liturgické reformě nepovedlo: Alelujatická responsoria

V posledních dnech pracuji mimo jiné na společných textech o svatých: pokračuji v už dlouho se vlekoucích úpravách společných textů o Panně Marii a nově jsem začal s texty o mučednících a o apoštolech. Nejraději z práce na oficiích mám antifony k žalmům - jsou obvykle krátké, krásné, melodie se pro ně vymýšlejí snadno. Méně už mám rád antifony k Benedictus a Magnificat - ty bývají delší, je nad nimi nutné více přemýšlet, více zkoušet, často je potřeba několik návrhů, než vyjde nápěv, který je alespoň trochu použitelný. Podobně je to s responsorii. Práce na společných textech o svatých mě ale naučila mít jednu skupinu zpěvů oficia vysloveně nerad: jsou to alelujatická responsoria pro dobu velikonoční.

V tradici gregoriánského chorálu je pro tato responsoria jeden universální nápěv.

Dřív mě pohoršovalo, že právě nejslavnější úseky liturgického roku jsou díky tomu, co se nápěvů responsorií týče, úplně ploché. To je ale, domnívám se, dáno tím, že responsoria brevia, dnes odpovídající na čtení ranních chval a nešpor, měla před liturgickou reformou místo jen v malých hodinkách (tercie, sexta, nona) - a těmto hodinkám je jistá plochost vlastní. Možná, že přenést onen tradiční chudý model alelujatického responsoria do ranních chval a nešpor je z mé strany systémová chyba.

Zmiňovaný universální nápěv je ovšem stavěný na opravdu krátké texty. (Viz výše: responsorium ze společných textů o apoštolech v době velikonoční, Antiphonale Romanum 1912, s. [26].) Byť se dá trochu natáhnout a lze mu v případě potřeby poněkud odlehčit jednoduchým zvýrazněním přízvučných slabik významnějších slov, nelze ho natahovat donekonečna. Alelujatická velikonoční responsoria ve společných textech současného breviáře jsou ovšem pravidelně tvořena tak, že se z responsoria pro doby nevelikonoční vezme celé responsum a udělá se z něj první část responsa nového, ke které se jako druhá část připojí dvojí aleluja. Responsa jsou tak téměř vždy nehorázně dlouhá.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. * Zůstaňte v mé lásce.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Zůstaňte.
Sláva. Jako.

R/ Jako Otec miloval mne, tak jsem já miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. * Aleluja, aleluja.
V/ Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. * Aleluja.
Sláva. Jako.

Už nevelikonoční responsorium "Jako Otec miloval mne" má responsum i verš nepříjemně dlouhé. Když se ale Obě části responsa spojí a udělá se z nich první část responsa pro velikonoční variantu, vznikne útvar naprosto nevyvážený a kloudnému zhudebnění se vzpírající. Tradiční nápěv "Aleluja, aleluja" je krátký, svižný, dobře odpovídající tomu, když mu předchází krátký a jednoduchý recitativ. Ten ale ve společných textech o svatých obvykle není dán - první půlka responsa je pravidelně velice dlouhá, tedy se nedá upravit jako jednoduchý recitativ - a pak s krátkým "Aleluja, aleluja" druhé části nejde nijak dobře dohromady.

Škoda, že teď nemám přístup k německému antifonáři nebo k některému z nových latinských, abych viděl, jak se s touto nástrahou "Bugniniho liturgie" vypořádali druzí. Já zatím problém neúnosně dlouhých textů alelujatických responsorií řeším dílem složením úplně nové, ne-tradiční melodie, která tu délku spíš unese, dílem rozvíjením "tradiční" melodie do nových směrů. Tou i onou cestou ale docházím k výsledkům spíše nevalným.