Blog

Postní responsoria

I když v breviáři jsou pro pohodlí recitujícího tištěna každý den znovu, fakticky responsoria ranních chval a nešpor v "silných liturgických dobách" patří (spolu s hymny, antifonami k invitatoriu a k malým hodinkám) k neměnným textům, které celou liturgickou dobou (nebo její částí) procházejí a společně udávají jakýsi její základní tón. Podívejme se na responsoria, která zpíváme po většinu doby postní. Co je to za texty? Jak hluboko je můžeme (v této nebo obdobné liturgické funkci) sledovat v dějinách liturgie?

Feriální responsoria

ranní chvály

R. Ipse liberábit [BR: liberávit] me * De láqueo venántium. V. Et a verbo malígno [BR: áspero]. (Žalm 91, 3; v předkoncilním breviáři text podle Vulgáty; CANTUS 601232)

R. Stvoř mi čisté srdce, Bože, * obnov ve mně ducha vytrvalosti. V. Vysvoboď mě z otroctví hříchu. (responsum Žalm 51, 12; verš není biblickým citátem, ale "otroctví hříchu" je novozákonní motiv, rozvinutý zejm. v listu Římanům)

Responsorium s tímto latinským textem (až na záměnu slov s ohledem na revizi latinského liturgického překladu Písma) se v postní době zpívalo v předkoncilním oficiu římském (k tercii, AR1912 s. 24) i mnišském (k ranním chválám, AM1934 s. 338).

V Denní modlitbě církve ovšem místo překladu latinského responsoria najdeme nesouvisející text z úplně jiného žalmu (viz výše). Překlad by vypadal zhruba takhle:

R. On mě vysvobodí * z léčky ptáčníka. V. Ze zhoubného moru.

(Žalm 91, 3 podle ČLP; osobní zájmeno je oproti biblickému textu upraveno analogicky jako v latinském breviáři)

---

Verš podle septuagintního/vulgátního čtení, které je zachované v Neovulgátě:

V. A od zlovolného slova. (JP, otrocký překlad z latiny)

V. Od slova, které přináší zkázu. (Hejčl)

V. A od zlých úkladů. (Bárta: Žaltář Římského breviáře)

Sluší se zmínit, že česká překladatelská komise zdaleka nebyla jediná, která se v případě tohoto responsoria místo překladu jala skládat nezávislý text. Co k tomu vedlo? Jevil se překladatelům text ze žalmu 91, vyhraněného žalmu důvěry v Boží ochranu, málo prvoplánově postní? Náhrada úryvkem ze žalmu 51, podobně vyhraněného kajícího žalmu, by na to mohla ukazovat. Redaktorům římské liturgie se však žalm 91 evidentně jako opravdu vhodný pro dobu postní jevil - byla z něj vzata všechna postní responsoria a veršíky malých hodinek v potridentském breviáři a všechny zpěvy první neděle postní v potridentském misálu. (V dnešních mešních knihách už žalm 91 není v textech první neděle postní tak dominantní, ale přítomný je i nadále.) Ten postní žalm z něj udělala nejspíš skutečnost, že je citován v evangelních perikopách o pokušení na poušti. Tam ho cituje pokušitel, ponoukající k vyvození důsledků z extrémní interpretace starozákonního textu; v liturgii jím církev vyzpívává svou důvěru v Boží ochranu a pomoc, když na poušť následuje svého Pána.

Jako jiný možný motiv pro záměnu textu by v normalisačním Československu snad v úvahu přicházely i ohledy na politickou cenzuru, ale "charitní breviář" ze sedmdesátých let ohledně tohoto responsoria žádné ústupky komunistickým "ptáčníkům" a jejich léčkám dělat nemusel. Srovnání s charitním breviářem však ukazuje na jiný možný důvod k našemu nepřekladu: zatímco Renčův překlad žalmu 91, 3 dobře odpovídá neovulgátnímu čtení, Bognerův překlad použitý v Denní modlitbě církve sleduje masoretský text a od neovulgátního čtení se odklání, takže by překlad responsoria musel volit mezi konkordantností s překladem žalmu a zachováním významu překládaného liturgického textu. Je možné, že nezávisle složený text byl způsobem, jak se tomuto dilematu obloukem vyhnout. Narážíme tu na to, jak jsou liturgické texty propleteny s latinským překladem bible (někdy v jeho opravdu starém a překladatelsky ne dvakrát šťastném znění). Když se bible pro liturgické užití překládá z originálních jazyků čistě podle zásad moderní biblistiky a bez ohledu na liturgicky užívané výňatky, vede to k tomu, že celek římské liturgie (a to i té pokoncilní) dost dobře přeložit nejde, resp. že se nemalá část onoho biblicko-liturgického propletence v překladu ztratí. Proto dobrý liturgický překlad Písma nemůže být koncipován jen na zásadách biblistických, ale měl by dostatečně brát v potaz i případy liturgického použití překládaného textu. Proto také jsou namístě ona nepopulární ustanovení instrukce Liturgiam authenticam o tom, že liturgické biblické překlady mají sice být překlady z originálních jazyků, ale přihlížet k Neovulgátě, do níž jsou ohledy (nejen) na liturgické texty zapracovány, a obvykle následovat její překladatelská rozhodnutí.

K dnešnímu oficiálnímu českému textu může být užitečné poznamenat, že žalm 51 se až do breviářové reformy Pia X. zpíval jako první žalm v ranních chválách všech férií a v době předpostní a postní i o nedělích. Breviářová reforma Pia X., která psalmodii ranních chval zásadně přepracovala, každodenní zpívání žalmu 51 zachovala alespoň pro dobu postní a ostatní doby a dny kajícího rázu (srov. Malina B.: Dějiny římského breviáře, s. 256). Naše nepřeložené responsorium by se tak mohlo vydávat za určitou formu pokračování této starobylé tradice.

(Asi stejným právem, jakým je nešporní responsorium pondělků sudých týdnů žaltáře vydáváno za pozůstatek jádra starověkých katedrálních nešpor.)

nešpory

R. Ego dixi: Dómine, * Miserére mei. V. Sana ánimam meam, quia peccávi tibi. (Žalm 41, 5; CANTUS 006626)

R. Volám k tobě, Bože, smiluj se nade mnou. V. Uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě. (volněji podle Žalmu 41, 5)

Je známé z části středověkých mnišských pramenů jako responsorium ranních chval v době předpostní nebo postní, ale do potridentského mnišského breviáře neproniklo. V r. 1928 se dostalo do breviáře jako součást tehdy od základu přepsaného formuláře svátku Nejsvětějšího srdce Ježíšova (v římském breviáři jako responsorium k sextě, v mnišském k nešporám).

Nedělní responsoria

ranní chvály

R. Christe, Fili Dei vivi, * Miserére nobis. V. Qui attrítus es propter scélera nostra. (verš: Iz 53, 5; CANTUS 006276)

R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. V. Ty, kterýs byl proboden pro naše hříchy a rozdrcen pro naše viny. (verš volněji podle Iz 53, 5)

V neděli lichých týdnů žaltáře a o všech nedělích "silných liturgických dob" (EDIT: s výjimkou Květné neděle, Zmrtvýchvstání Páně a neděle v jeho oktávu) se v ranních chválách zpívají responsoria s responsem Christe, Fili Dei vivi, miserére nobis, parafrázujícím volání slepého Bartimaia (Mk 10, 48 a par.). Verš je vždy zvolen podle důrazů té které liturgické doby. (Celkem je jich v Denní modlitbě církve sedm různých, protože v době vánoční jsou ze tří nedělí dvě trvale obsazené svátky, které mají každý svůj vlastní verš.)

Responsorium s daným responsem se v předkoncilním římském oficiu zpívalo každodenně v primě (hodinka mezi laudami a tercií, zrušená na přímý pokyn koncilu - SC 89) a verš se kromě liturgické doby přizpůsoboval také mariánským svátkům a svátku Božího Těla (v obou případech se zpíval vánoční Qui natus es de María Vírgine). Postní doba však zvláštní verš neměla a vystačila s veršem pro období během roku. Náš verš na motiv z Izajášovy písně o trpícím Hospodinově služebníku tak je čistě pokoncilní inovací.

Ve starších knihách jsem zvláštní postní verš responsoria Christe, Fili Dei vivi zatím viděl jen v neogalikánských breviářích. Tedy v breviářích, které, stejně jako Liturgia horarum, vzešly z celkové reformy, která odstranila velkou část nepravidelností narostlých díky postupnému vývoji.

• "Qui vocas peccatores ad paenitentiam" - Breviarium Ecclesiasticum (Embricae 1726; breviář doložený mj. i na Moravě jako součást pozůstalosti Tomáše Fryčaje)
• "Qui venisti peccatores salvos facere" - Breviarium Parisiense (Parisiis 1736), Blesense (Parisiis 1737), Tullense (Tulli Leucorum 1748), Lodovense (Parisiis 1775), Aniciense (Parisiis 1784) a mnoho dalších

(Seznam odkazů je čistě ilustrační, nejde o nejstarší nebo jinak významná vydání příslušných diecésních breviářů.)

nešpory

R. Atténde, Dómine, et miserére, * Quia peccávimus tibi. V. Exáudi, Christe, supplicántum preces.

R. Pane, skloň se k nám a smiluj se nad námi, * zhřešili jsme proti tobě. V. Kriste, vyslyš naše volání a odpusť nám.

Když jsem prvně viděl latinský text responsoria k nedělním nešporám, byl jsem v šoku. Český překlad cudně přikrývá, že jde o doslovný citát z neogalikánské "postní prózy" Attende Domine! Ta v římském ritu nikdy nebyla oficiálním liturgickým textem, ale je součástí repertoáru zlidovělých latinských paraliturgických zpěvů.

Solesmeské chorální knihy responsorium samozřejmě nechávají zpívat na vhodný tradiční nápěv, ale jak vidím v breviáři holá slova, prostě hned slyším něco jako na obrázku níže, a je pro mě obtížně představitelné, že to někdo má jinak. Za mě tristní. Jako se při skládání liturgických zpěvů musí dbát toho, aby hudební stránka nenesla nevhodné světské konotace, je třeba vyhnout se na druhé straně také textům, které jsou široce známé a konotují naprosto nevhodný nápěv.

O historii samotného Attende Domine toho nemohu říci moc. Zpěv v dnešní podobě se údajně poprvé objevil v pařížském procesionálu z r. 1824 (nepodařilo se mi ověřit - dané vydání není online, dostupná starší vydání zpěv neobsahují).
Text jednotlivých veršů je starší, pochází z postních přímluv mozarabského breviáře (Breviarium Gothicum secundum regulam beatissimi Isidori archiepiscopi hispalensis, Matriti 1775, s. 314). Charakteristický refrén, který tvoří většinu našeho responsoria, je však až dílem oné francouzské redakce 19. stol.

Souhrn

Postních responsorií jsou dva páry, jeden pro ranní chvály a nešpory feriální, druhý pro nedělní. Obě feriální responsoria jsou tvořena citáty ze žalmů, nedělní jsou církevní (ne-biblické) komposice. Jen jedno (Ipse liberabit) figurovalo jako responsorium doby postní i v předkoncilním breviáři a je pozůstatkem toho, jak prominentní postavení míval v liturgii doby postní žalm 91. Právě toto responsorium však v Denní modlitbě církve není přeloženo, nýbrž nahrazeno úplně jiným textem. Dvě další responsoria (Ego dixi a Christe, Fili Dei vivi) mohou nárokovat určitou slabší návaznost na předchozí etapy dějin římského oficia.

Alternativní lekcionář pro dobu postní

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů		počet textů	celkem
světci	církevní otcové	18	22
	ostatní	4
premoderní autoři ne-světci		2	2
novodobí	nekatolíci	2	20
	papežové	2
	autoři francouzští/frankofonní	14
	autoři němečtí	2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Připomínky svatých

Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce v privilegované liturgické době. I otevřel jsem Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil, jak přesně se to dělá.

238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.

239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:

1. v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
2. kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.

(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)

Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat? "Po závěrečné modlitbě" následuje v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný "Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání), ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu, (narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík), zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:

Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa

Závěrečná modlitba

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Zakončení [vynecháno]

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50) liturgických elementů evidentně přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná. Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání oficia ve Velikonočním triduu.

Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném diskusním fóru, pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš na chybný český překlad VPDMC 239 b):

latinsky: praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest, post orationem conclusivam, omissa conclusione, addere antiphonam (propriam vel de Communi) et orationem de Sancto.

anglicky: at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.

německy: In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt, die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.

Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky) po závěrečné modlitbě, ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně, jako v předkoncilním breviáři.

Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne, ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více) s výjimkou té poslední (Rubricae generales 1960, čl. 249; viz též starší "tridentské" znění rubrik).

Opravený příklad

Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Zakončení

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili, je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný, a to, že se má vypustit conclusio orace a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín používají v obou významech), je třeba dovodit z logiky výstavby liturgie hodin jako celku (vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a na základě znalosti předchozího vývojového stadia římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu komemorací dobře známý jev).

Závěrem je třeba říci, že z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný, protože breviar.cz připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal. Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné pro pořádek opravit.

Postní nešpory ze Strahovského kláštera

Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb. Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin, ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla. A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).

Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin mám odtud zkušenosti jen velmi omezené. Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku ("temné hodinky" v triduu, velikonoční nešpory). A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu. Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.

Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne. České texty jsou z Denní modlitby církve (latinské texty kompletáře z Liturgia horarum), zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské, patrně vybrané z premonstrátské tradice. Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.

• 00:00 vstup
• 00:32 nešpory
  • úvodní verš (latinsky)
  • 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
  • 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
  • 08:38 druhá antifona a žalm
  • 11:48 třetí antifona a žalm
  • 16:57 krátké čtení
  • 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
  • 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
  • 22:08 přímluvy (česky)
  • 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
  • 23:57 závěrečná modlitba (česky)
  • 24:22 požehnání (latinsky, opat)
  • 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
• 24:57 čtení nekrologia
• 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
• 28:09 kompletář (celý latinsky)
  • úvodní verš
  • 28:47 hymnus
  • 30:03 antifona a žalm
  • 33:50 krátké čtení
  • 34:17 responsorium
  • 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
  • 37:15 závěrečná modlitba
  • 37:41 Noctem quietam
  • 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
• 38:45 odchod

Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany (srov. starší článek k související problematice). Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu. (Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní, jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)

Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává, premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.

Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) - jde o varianty řádově specifické. Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona - Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.

Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty, a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná. (Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky. I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu, by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků. Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)

Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů. Při žalmech (všech) se sedí. (Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů, kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.) Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním, jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí (kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem" v Anděl Páně). Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru, je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení), chór jim přizvukuje. Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.

Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík za veskrze důstojné vyplnění této mezery, jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího strahovského farníka není běžný. Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně. Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu" z premonstrátské dílny.

Responsoria doby postní (a adventní)

Postní responsoria patří k vůbec nejstarším plodům projektu In adiutorium - vznikla 4. 4. 2014, tzn. začátkem mého pobytu v Erfurtu, v době, kdy jsem měl jen minimální povědomí o repertoáru latinského chorálního oficia. Přehlédnutí historie materiálu (doba před přejmenováním, po přejmenování) přitom ukáže, že ač doznal v průběhu uplynulých čtyř let řady úprav, nikdy nebylo zasahováno do melodií. Ty zůstaly od Erfurtu až dodnes nedotčené.

Mezitím koncepce projektu In adiutorium prošla určitým vývojem, v jehož určitém bodě padlo rozhodnutí přidržet se, pokud jde o společné nápěvy (toni communes) a stereotypní formule, k nimž počítám i nápěvy krátkých responsorií, římského antifonáře z r. 1912 (to je nesamozřejmé rozhodnutí, které by si žádalo vysvětlení - snad někdy příště), samozřejmě s úsilím o zohlednění specifik českého jazyka. V souladu s tímto rozhodnutím byla přepracována velikonoční responsoria a nedělní responsoria ze žaltáře, která jsem rovněž v raných fázích projektu opatřil vlastními melodiemi nezávislými na tradičních formulích. Považoval bych tedy za jedině správné v tomto duchu revidovat i postní a adventní responsoria a opatřit je adaptacemi nápěvů obvyklých pro danou příležitost v římském oficiu.

Jenže ... pokus o reformu adventních responsorií v zimě zkrachoval. Všechny mé pokusy o adaptaci tradiční formule krátkého responsoria 4. modu skončily hrůzně, takže jsem se rozhodl responsoria nechat, jak jsou, a i při případných revizích s nimi pracovat nezávisle na referenčním latinském antifonáři.

Nedávno, poté, co jsem dokončil práci na vlastních antifonách postních a velikonočních ferií, jsem se konečně obrátil k dlouho odkládané revizi postních responsorií.

V potridentském římském oficiu se krátká responsoria zpívají pouze v malých hodinkách. Doba postní má svá vlastní responsoria, antifonář Pia X. je ale nechává zpívat na nejběžnější formuli 6. modu, užívanou po většinu roku. (Viz např. responsorium Scuto circumdabit te.)

Samozřejmě bych mohl postní responsoria přepracovat v tomto duchu. Nepřišlo mi to ale úplně vhodné, protože považuji za žádoucí, aby ze zpěvů byl patrný určitý "vlastní ráz" liturgické doby a responsoria, která vedle hymnů celou liturgickou dobou procházejí, jsou k tomu velice vhodná. Protože vím, že první svazek antifonáře pro pokoncilní oficium vydaný v Solesmes hodně čerpá, pokud jde o responsoria, z repertoáru oficia mnišského, nahlédl jsem dále do Antiphonale Monasticum z r. 1933. Tam mají responsoria zpívaná v ranních chválách a nešporách zvláštní charakteristický nápěv (viz např. responsorium Ipse liberavit me na první stránce not k postním laudám používaných o postních středách v Praze u Salvátora), který se však dle mého soudu nehodí k textům, o které mi jde, a ani by pro ně nešel dobře upravit.

Nakonec jsem se obrátil ještě ke třetímu prameni, který je pro mé snažení v určitém ohledu relevantnější než mnišské oficium: totiž předtridentské oficium pražské. Tištěný pražský breviář z r. 1502 předepisuje pro 1. neděli postní k prvním nešporám responsorium Angelis suis (ve formuláři nešpor je jen incipit, jelikož jde o repetici 8. responsoria z matutina téhož dne), ke druhým Spes mea (i tady je jen incipit, referenční výskyt jsem zatím nenašel).

Neznám zatím sice žádný "zaručeně pražský" antifonář, na který bych mohl odkázat, ale s jistou dávkou opatrnosti se lze podívat do rukopisů odjinud, obsahujících responsoria s týmž incipitem a určením, např. do databáze CANTUS. Ta zná jak Angelis suis, tak Spes mea. Ve většině pramenů, které jsem prohlédl, jsou mezi responsorii matutina a tudíž nepřekvapí, že mají vlastní nápěv ("vlastní nápěv" se tu říká jako protiklad "stereotypní formule").

Z výše uvedeného vyvozuji závěr, že není nutné a snad ani žádoucí postní responsoria "reformovat" a převádět je na nějaký stereotypní nápěv. Naopak by bylo možné odvolávat se pro nezávisle komponované nápěvy na tradici pražského oficia, kde se v nedělních nešporách doby postní zpívala responsoria z matutina, tj. responsoria po hudební stránce dosti samostatná a bohatá. To neznamená, že se postních responsorií napříště ani nedotknu. Ač se mi líbí tak, jak jsou, některá mají značné rezervy a bylo by možné je zdokonalovat. Nevidím to ale jako aktuální prioritu.