štítek de lege ferenda:

Alternativní lekcionář pro dobu postní

8.3.2023 22:50 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů počet textů celkem
světcicírkevní otcové1822
ostatní4
premoderní autoři ne-světci22
novodobínekatolíci220
papežové2
autoři francouzští/frankofonní14
autoři němečtí2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Zapomenutá(?) vigilie

16.1.2023 23:55 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

tl;dr Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením. Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti by mělo zjednat nápravu.


Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií (ve smyslu VPDMC 73) a jejich textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye vyhlásil na rok 2009-10 tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň "Rok kněží", s deklarovaným záměrem "prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově, aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo silnější a účinnější" (z úvodu papežova dopisu kněžím).

Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis s nabídkou zapsání svátku "Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis" do jejich vlastních kalendářů. Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to "s bohatými duchovními plody," neboť "celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí kněžství povoláni ke služebnému kněžství, k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení v úplném darování se Bohu a církvi." (Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L, Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)

Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje, že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)

Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015 byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.

Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství. V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů. Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství, dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání (jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží), z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost, a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku), naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho, že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.

Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem officia propria pro aliquibus locis, tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým místním církvím a řádům povolovaných/udílených formulářů pro svátky, které nejsou zapsány ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím církevních subjektů. Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou - nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře, které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní liturgické texty centrálně.

V předkoncilním propriu pražské církevní provincie byla officia propria pro aliquibus locis zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního, ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví. Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého, který byl v 18. stol. vypracován pro české země, ale následně byl v rámci diskutované správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni a s bohatšími vlastními texty. Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů, mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní, vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X. (Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)

Otázka vigilie

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek. Pokud správně čtu VPDMC 73, modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium. Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.

Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící texty podle potřeby doplnit ze společných textů. Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři) ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost? Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem dostatečně obeznámen?

Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto, že náš svátek nikdy nemá první nešpory. Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky, které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou svátky Páně (např. svátek sv. archandělů), ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne (např. Uvedení Páně do chrámu).

Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá? Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři. Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny, které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune. Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.

Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve. Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie - tedy textů o svatých mužích. Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem, který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii "duchovních pastýřů" neznal a z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví, kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie vyděloval toliko biskupy.

Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o svátek z partikulárního kalendáře? Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií neříkají. Pokud jde o svátky z českého národního propria, je pravda, že žádný z nich vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný, pro které by se nedaly použít společné texty. Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví a řeholních společností jsou takové, které texty pro vigilie nemají ani u vlastních svátků Páně - příkladem je paulínská rodina se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra. Na druhé straně však není problém najít propria, která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) - můžeme jmenovat Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982 (texty pro vigilie na s. 642nn) nebo vlastní texty bosých karmelitánů, (texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci jednotlivých svátečních formulářů). Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu - starají v nestejné míře.

Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící texty k vigilii nebyl nalezen. Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný. Bylo by vhodné, aby se místní církve, které svátek slaví, u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného liturgického formuláře) dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné, že by to někomu stálo za to.

Náprava svépomocí

Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti. Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit, chybějícím oficiálním textům navzdory, odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít? S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika "Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte" (tak jako např. o slavnosti Krista Krále). Náročnější je výběr antifony a kantik. Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno z textů, které již v breviáři figurují (a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci). Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné, v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty). Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické (často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické". Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním a svátečním antifonám k evangelním kantikům.

Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná, proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon jiné liturgické funkce, ale podobné formy. Favority jsou za mě následující tři. Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu modlitby se čtením (určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny dvěma dlouhými čteními). Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.

  • Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře. Aleluja. (RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
  • Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. Aleluja. (RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
  • Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny. Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu. (k Benedictus ve středu Svatého týdne)

Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik. Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou, každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné. Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil. Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem liturgické artikulace jeho ideového obsahu. V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí) a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru marně hledají hlubší smysl.

Spravedliví se radují

1.2.2022 03:12 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve, zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp. jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj. Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy modlitby se čtením a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.

Má tkzv. "kněžský" breviář oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením - ještě nějaký další exklusivní obsah? Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si. Až jsem si během ranních chval všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích chybí responsorium Spravedliví se radují, které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu pro společné svátky více svatých. Jak to?!

Zpěv po krátkém čtení

O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]

O více svatých:

O. Spravedliví se radují * a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí * a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.

(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)

Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře. Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo, že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic. Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách společných textů o svatých mužích prostě není. Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání (DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971; editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě) pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani postně-velikonoční ne.

To, že responsorium Spravedliví se radují chybí v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve (není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného, popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku "o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční", radši to responsorium úplně vynecháme). Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí extra responsorium pro svátky více svatých, příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci, ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné, právě ono singulární? Jistě to není obsahem, protože text responsoria Spravedliví se radují neobsahuje nic, co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích, v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem připravit i velikonoční varianta s aleluja.

Když je řeč o velikonočních variantách responsorií, nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů responsorií ranních chval a nešpor pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím latinským výrazně ukecanější - až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty), když se pro ty dlouhé české texty použije, nejednou napnut daleko za meze své elasticity.

Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní, vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých, pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích, nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože commune sanctorum je vždy koncipováno tak, aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá, ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli ostatkům v něm chovaným.

Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to, že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci (resp. jeho latinského ekvivalentu) hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě. Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly (doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji jsem to četl u Campbella, příp. u Bugniniho). A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat biblické texty v singuláru i o svátku více světců), ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době, kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.

Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem dosud předpokládal.

"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

[EDIT 7. 5. 2022] Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby byly vybrány hymny pro památku sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři. Zdráv buď, otče, od nás milovaný (k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše. Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění, ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším. Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.