Blog

Salvátorská pouť, Chrudim 2023

Nešpory slavené každoročně v Chrudimi v předvečer pouti k zázračnému obrazu Nejsvětějšího Salvátora jsem měl v hledáčku už několik let a letos jsem se na ně konečně vypravil. Podobně, jako se poutě k význačným vyobrazením Panny Marie konají obvykle o vhodném mariánském svátku, koná se pouť k chrudimskému obrazu Kristovy tváře o svátku Proměnění Páně (resp. o nejbližší neděli, ale letos svátek sám na neděli připadl). Nynější tradice zpívaných nešpor v předvečer poutní slavnosti je doložena přinejmenším od r. 2010.

K tomu srov. též farní časopis Salvátor, č. 35 (srpen 2016), s. 10-11: "Po příchodu otce Jiřího [Heblta] do naší farnosti se společně snažíme navázat na bohatou tradici pouti a udržet ji. Sem patří např. sobotní nešpory v kostele sv. Kateřiny" a v témže čísle s. 1, kde se ten příchod do farnosti klade do r. 2009.

Nešpory s vystaveným obrazem se tradičně konají ve filiálním kostele sv. Kateřiny, patrně s ohledem na to, že farní kostel o salvátorském víkendu bývá obležen pouťovými atrakcemi a související hudební produkcí, což zpívané modlitbě úplně nepřeje. Možná ale zároveň jde o volbu prostoru přizpůsobenou očekávanému počtu příchozích. Menší kostel byl obsazen jen asi ze čtvrtiny a i starší fotodokumentace ukazuje návštěvnost podobnou.

Pro příchozí byly připraveny vkusně vysázené a dvoubarevně vytištěné sešity s kompletními texty i notami. Když jsem jel do královéhradecké diecése, na nešpory slavené v dané farnosti (pokud je mi známo) právě jen jednou do roka a nejspíš ne kdovíjak dlouhou řadu let, počítal jsem s tím, že půjde se vší pravděpodobností o nešpory Olejníkovy. Ale v tom jsem se hrubě spletl. Po dnešku vím, že chrudimský kůr patří k těm, které chovají vlastní zhudebnění části denní modlitby církve - přinejmenším oněch prvních nešpor svátku Proměnění Páně.

Vstupní průvod s obrazem, jeho vystavení a okuřování oltáře doprovodila varhanní improvisace. Pak varhany utichly a daly celebrantovi tón pro úvodní verš, zpívaný na variantu běžného chorálního nápěvu z předkoncilních římských knih.

Hymnus se zpíval na jiný nápěv, než má v červeném hymnáři. (Nakolik si ho pamatuji, mohlo snad jít o nápěv písně č. 719 z Jednotného kancionálu.) První žalm na chorální nápěv VIII.c, antifona na jednoduchý prokomponovaný nápěv s tím souhlasící. Nápěv druhého žalmu v hrubých obrysech připomínal VII. tonus se slavnostní mediací, ale antifona se v mezích VII. modu každopádně nedržela. (EDIT téhož večera: tady je možné slyšet druhý žalm s příslušnou antifonou.) Podobně pro Magnificat (o němž dále) byl v notách nápěv I.g a antifona nectící zákonitosti modu I. Kantikum podle Zj 19 dostalo speciální nápěv, kde pro tři ze čtyř aleluja rámujících každý verš (úvodní aleluja, první responsum, první ze dvou aleluja druhého responsa) byl použit motiv ze začátku starobylé místní písně Ó Salvator.

k ní noty: Svoboda Jan: Nebeský lékař Kristus Ježíš v zázračném svém obraze v kostele děkanském v Chrudimi od 5. dubna 1676 k veřejnému uctění vystavený, co zvláštní Spomocník v těžkostech k němu se utíkajících, Kolín 1880, s. 125
text z 18. stol.: Petržílka Václav Baltazar: Nebeský lékař Kristus Ježíš, v zázračném a milosti plném obraze svém v kostele farním Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny, v královským věnným a krajským městě Chrudími se stkvějící, a rozličné milosti žádajícím sebe udělující, Hradec Králové 1735, s. 181

Nešpory celé odzpíval chrámový sbor na kruchtě, střídající se po verších muži-ženy. Zvláštně to vyznělo v kantiku z Apokalypsy, které sice v notách mělo vyznačenu responsoriální strukturu jako v breviáři, ale při provedení na ni nebyl brán zřetel. Podobně jako v běžných žalmech se i tady střídaly půlky sboru po verších a zpívaly je od úvodního do závěrečného aleluja v celku, beze stopy responsoriálního přednesu.

K responsoriu můžu napsat jen že nápěv byl volně složený, určitě nešlo o variantu žádného z mně známých tradičních nápěvů.

Magnificat bylo v notách česky a opatřené chorálním nápěvem, o němž výše, ale fakticky místo toho sbor provedl latinsky nějaké vícehlasé zpracování. To za mě bylo nejslabším kusem večera - text kantika byl o několik veršů zkrácen (dost možná už skladatelem - krácení žalmů při figurálních nešporách bylo do 19. stol. značně rozšířenou úpadkovou praxí) a provedení celkově nebylo příliš zdařilé. Protože sbor neznám, nevím, jestli si naložil kus nad své síly, nebo se akorát momentálně nezadařilo.

Po závěrečné modlitbě následoval výstav Nejsvětější svátosti s litaniemi. Podle toho, co mi z jejich textu uvízlo v paměti, nejspíš šlo o nějakou variantu litanií k nejsvětějšímu jménu Ježíš. V programu byly v litaniích vyznačeny čtyři předěly, označené jako "1.-4. vstup". Nevěděl jsem, co od toho čekat, a počítal jsem nejspíš snad s obměnami hudební formy nebo instrumentálními vložkami, ale ve skutečnosti šlo o vstupy předsednické, rekapitulující předešlé invokace v proslovech na pomezí osobní modlitby a minikázání. Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na akathist - východní pobožnost, kde se také střídají série invokací s rozvinutější modlitební formou, která ovšem má pevně daný text v hymnickém rejstříku, zpívaný na vhodný recitativní nápěv a tvořící se sériemi invokací plynule tekoucí sevřený celek, zatímco zde ony předsednické vstupy, jakkoli obsahem solidní a vkusné, dělaly v litaniích nelibý přeryv a působily antiklimakticky.

I když litanie jsou klasickou formou lidové pobožnosti, tady dostala přednost slavnostnost. Invokace zhudebněné (namísto stereotypního recitativního nápěvu) tak, aby hudba jaksi ilustrovala slova, při střídání různých druhů vícehlasu; odpovědi podobného rázu a průběžně se měnící melodie. Lidový zpěv tu tak (narozdíl od nešpor) nebyl možností ani teoretickou. Litanie uzavřela modlitba "Dobrý Ježíši, svatý Salvátore" (modlitba spíš lidového rázu, formulovaná v první osobě singuláru). Následovala orace z obřadů eucharistického výstavu, svátostné požehnání, a na závěr zbylé sloky písně Ó Salvator. (Kdy se zpívaly dvě první si nevzpomínám - nejspíš před litaniemi během přípravy výstavu.)

Mám-li to nějak shrnout, hudební tvar "salvátorských nešpor" mě nenadchl, ale také neurazil. Za povšimnutí stojí na jedné straně určitá návaznost na tradiční chorální repertoár (úvodní verš, nápěv prvního žalmu a onoho neprovedeného, ale v notách zapsaného Magnificat; možná volněji i druhého žalmu), na druhé straně antifony nenechávající se svazovat schématy systému osmi modů a nejspíš svědčící o přesazení tradičních nápěvů psalmodie do jiného konceptuálního rámce.

Do Chrudimi se budu muset - ne nutně o pouti - časem vypravit znovu. Jak jsem jel bez velkého plánování jen na otočku a ještě cestou hodinu ztratil, zpackav přestup v Pardubicích, z města jsem nakonec neviděl vůbec nic. Ani ten děkanský kostel, kde se pradědeček Zástěra o Vánocích někdy po roce 1906 stal cyrilistou (Cyrill 1916, s. 24).