(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla,
pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice,
ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až
po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená
část pro letošek passé.)
Předtridentský pražský breviář
Na nečíslovaném listu
na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502
se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí
dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané:
Dixit Dominus ex Basan
ke svátku Obrácení svatého Pavla
a Concentu parili k Očišťování Panny Marie.
Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě?
Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných
mešních textů do farních kostelů, protože obě
byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí
repertoáru.
Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného
svátku, f. 271r.
Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost
nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory)
slavily všechny svátky,
ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány
některé důležitější kusy chorálního repertoáru.
Což platí právě i pro naše dvě sekvence.
V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly,
a proto rubrika stanoví, aby se v letech,
kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie
padne už do období po Devítníku, jejich sekvence
zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu.
Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby
i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty
po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.
Jiným případem je
velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která
se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci
"křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími
zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří
k repertoáru mše, nikoli oficia).
Pražský breviář,
kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály,
v křestních nešporách se sekvencí nepočítá,
ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla,
máme dosvědčeno
v Jistebnickém kancionálu
(rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).
Římský breviář
S přijetím tridentských liturgických knih
byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání
a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala
jen jejich
velmi omezený římský výběr:
Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
Dies irae (za zemřelé)
V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné.
Až v 18. stol.
byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie,
slavený v pátek před Květnou nedělí.
Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly
(pro matutinum, ranní chvály a nešpory)
sekvence Stabat Mater dolorosa,
která se zpívala i ve mši svátku.
Liturgia horarum
Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu
sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj:
povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost
Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého;
sekvence Dies irae je z mešního repertoáru
vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie
Bolestné - jsou napříště nepovinné.
Několik sekvencí však bylo nově
pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře.
V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019)
na první pohled vyčnívají svou hudební formou:
zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle
skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice
má jiný nápěv.
Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)
MČ = modlitba se čtením,
RCH = ranní chvály,
MU = modlitba uprostřed dne,
N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)
V případě Dies irae jde o záchranu populárního
textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru,
jeho obsazením do nové liturgické
role.
(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70)
Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená:
zatímco eschatologický ráz byl textům závěru
liturgického roku vlastní i před reformou,
to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace
bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.
Stabat Mater se zdá být podobný případ.
Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není,
ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá
nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému
a populárnímu kusu
liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu.
Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku
Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše.
(Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)
Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského
repertoáru,
snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář
koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický
hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané
do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky.
(Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)
Denní modlitba církve / červený hymnář
Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní
modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře
tu nijak nevyčnívají svou hudební formou,
protože jsou všechny upravené jako strofické písně.
O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí,
kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence
na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence
vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými
písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány
nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového
repertoáru, do kterého nepronikly.
(Salve dies, dierum gloria
je podle Analecta hymnica 54
součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu
se nerozšířila;
Lux iucunda, lux insignis
sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu
k široce rozšířeným.)
Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu
bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu
"Staré mýty, nová fakta".
Výsledkem je databáze
Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi -
a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu,
kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně
nadreprezentované.
Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve
oproti latinskému breviáři přidána:
o nešporách svátku Navštívení Panny Marie
se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna,
který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho
prvotního liturgického repertoáru.
I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře
a přidává k nim dvě další.
Ani tady nechybí (v jiném překladu)
sekvence Stabat Mater, přičemž je
podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek
jako v latinském breviáři.
Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá
pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna.
Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením
sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním
chválám Veni Sancte Spiritus.
(Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší
nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše.
Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické
precedenty má - viz výše o Stabat Mater
a o Victimae paschali laudes.)
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží
Stabat Mater dolorosa
Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)
Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text
z větší části souhlasící s mešním lekcionářem
a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu;
Stabat Mater se podává jen podle kancionálu
a na verzi z lekcionáře se nehledí.
Jak české sekvence zpívat
Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby
církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence,
na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout
otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné
hudební formě.
Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem":
vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda
(t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde
o texty široce známé a běžně zpívané)
a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy,
podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se
s textem špatně snášel.
Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit
čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.
Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější
než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší
má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky.
Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv.
Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a
snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého
shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem
červeného hymnáře.
Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater,
která má za sebou delší historii v římském breviáři,
se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše,
ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu)
jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky,
jak je to obvyklé u hymnů
(AR1912 s. 568;
srov. též Řezno 1882,
Antverpy 1773).
Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá
(střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně,
přiměřenou dané liturgické funkci.
Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius)
právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv
užívaný pro mešní sekvenci, písňový
se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence
pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí.
Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru
(Lux iucunda a Salve dies)
jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou
"vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá"
(Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).
Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového
materiálu oficium dotčených svátků ozdobit
sekvencí v příslušném hudebním hávu
(za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu
a svěřen specialistům),
tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru,
se může odvolávat na nějaký liturgický precedens.
U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě
nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky
a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné
formě textu činí zadost, se zpívat nedá.
Souhrn
Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené
množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo
pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat
i v obou oficiálních českých hymnářích.
Takové užívání mešního repertoáru v oficiu
není úplně bez historických precedentů,
přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny.
Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí
i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího
druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.
Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává
k prvním rozsáhlejším výstupům,
které alespoň v mých očích dosahují
kvality připouštějící liturgické využití,
vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží
hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár
nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec)
odstraněny nebudou.
Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec
teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu -
a celé šíře chorálního repertoáru oficia.
Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího
benediktinského kláštera (jako tvůrci německého
Antiphonale zum Stundengebet,
Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři
benediktinského opatství Münsterschwarzach),
nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí
liturgickou i koncertní
(jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu
chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině).
Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu
nebyl a ani dnes nejsem.
V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve
pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic,
a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než
ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou
dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné
představy o něm.
Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici
gregoriánského chorálu
se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko.
Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem,
bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.
Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik
našeho korpusu je možné shrnout pod heslo
příliš povrchní znalost systému osmi modů.
V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte,
že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor,
o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu
každého z nich, příp. nějaké přiřazení
významů/afektů/charakteristik.
Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost,
že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé
postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely
pro texty vhodné délky a struktury.
Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního
antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část
tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk
jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu,
protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně
opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen
neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné
hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají
charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat
důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával.
Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a
vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem
byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých
postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno
a asi vždycky do nějaké míry bude.
Z podobného soudku je třeba zmínit
neznalost struktury tradičního repertoáru.
Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci
vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely
charakteristické pro některé skupiny svátků.
Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen
v cyklu žaltáře.
A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter
výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný.
Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní
antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury
pozorovatelné nejsou.
Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným
bodům jsou
invitatoria modu I a VIII,
která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově,
a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.
Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.
V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I
velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře
se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina,
ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů
žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář
cisterciácký, který invitatoria modu I zná.)
Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl
a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho.
Nápěvy, které považuji za kvalitní,
pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.
Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu:
v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu
tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model,
ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství
antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami
(finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.
Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že
moje invitatoria mají z velké části charakter podobný
běžným antifonám k žalmům,
zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická.
I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří
pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu.
Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata
(popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit)
to částečně souvisí i se strukturou textu:
zatímco nejrozšířenější textový model latinských
invitatorií ústí do stereotypní výzvy
(citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se",
Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu
obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže).
To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.
příležitost
Liturgia horarum
Denní modlitba církve
advent do 16. 12.
Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus.
Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme.
společné texty o Panně Marii
Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus.
Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu!
Krista krále
Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus.
Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů.
Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně
vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo
o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled
o novějších praktických edicích.
Když jsem zkraje práce na projektu hledal
nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově
k mání, a základem mého korpusu českých antifon
se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie
nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální
knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol.
Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším
systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro
modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii,
a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III
recituje na kvintě (h).
Mně jednodušší a staletími liturgického provozu
prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné
posolesmeštění korpusu nemám v plánu.
Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný
od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes
bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán
jako další z mnohých principielních nedostatků.
Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat
v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih,
nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie.
Část antifon připsaných teď hlavně
modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost,
ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon
modu III, protože jsou všechny psány
pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem
psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.
Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující
jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu
nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů,
ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost
s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní
hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný
antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok.
Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického
roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář
zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol.
a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů
(nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo
přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři,
výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).
To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami)
složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy,
je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou -
samozřejmě pokaždé v jiném ohledu.
Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal
nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený
původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné
pro zhudebnění významné charakteristiky.
Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu
českého antifonáře s antifonářem latinským
a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických
vrstev chorálního
repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého
(jediného) autora.
Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz,
když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování
všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji.
Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu
chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.
I tady sehrála významnou roli nevědomost.
Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho
zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty,
ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními
mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty
nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do
internetového breviáře Juraje Vidékyho
a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze
rozšíření do prohlížečů,
které k textům antifon a responsorií doplňuje noty -
k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty
z GregoBase.
Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou
znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych
si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu
českých chorálních zpěvů důkladně vepsána:
mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky
zpívají pokud možno na stejný nápěv,
nebo že když dvě antifony sdílejí část textu,
onen společný úryvek by měl být v obou opatřen
v mezích možností stejným nápěvem.
Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo
(které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu
kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá,
ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text
existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi
různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.
V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony
Veni, sponsa Christi
(různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen)
a Euge, serve bone et fidelis
(různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů);
v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí
uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare
dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.
V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci,
jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie)
k nápěvu antifony.
Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní
knihovně) v Antiphonale monasticum:
Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení
neboli differentiae. Ta odpovídají různým
melodickým figurám, kterými antifony začínají,
tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše
k antifoně, když se tato má opakovat.
Differentiae v té době existujících antifon jsem
opravil
a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu,
kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje)
na tónu co nejbližším.
Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný
tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil
s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání
trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah
mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.
Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho,
zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se
přiřazování diferencí antifonám řídí
(ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit
přímo z masy tradičních antifon),
a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou
interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony
a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu.
Na tu dosud nedošlo.
Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám
kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je
nekonsistence v užívání rytmických znamének.
(1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení
důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní
notaci, ale jako punctum mora v někdejším
solesmeském systému rytmických znamének).
(2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal,
protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný
(jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu)
a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje
interpretaci orientovanou na text.
(3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka
psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus,
se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý
(nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná
zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota
v rámci melismatu.
Také jsem začal příležitostně používat
horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech,
kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice
a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou.
Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují
vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv
naposledy upravován, a kdy dojde
k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.
Zmínit je tu třeba i použitý notační systém.
Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních
melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících
a musikologických odborných publikacích.
Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii,
její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty.
Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech
přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá
ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy
mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět,
že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná
za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech
projektu In adiutorium nikdy neležely.
Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu
In adiutorium tvrdit ono
"osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátusvé disertace),
nebyla by to pravda.
Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý
liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice
vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru
(nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů,
několik nápěvových modelů antifon
a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon),
ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu
formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu.
Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay
formuloval ve svém manifestu
Living Gregorian
(též slovensky),
ale jednak jsem na něj narazil až pozdě,
jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského
chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu
v českém antifonáři žádá.
Opět je tu ta část roku, kdy se
starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde"
na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu.
Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas
nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když
konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější
české chorální antifony jsem se dosud nedobral.
I tentokrát se omezíme na prověření
dvou tvrzení, která v posledních letech
v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem:
že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona
a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.
Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou
"Ejhle, Hospodin přijde", která
pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.
Výslovné tvrzení, že
česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází
z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až
v Jednotném kancionálu u č. 101A.
První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje,
je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj),
ale ten ještě korektně uvádí,
že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře
posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad.
Česká antifona v něm opravdu zapsána není.
Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz
Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2
a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in:
Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268.
(Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou
studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti
ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text
později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)
Odkud tedy pochází známá česká verze?
Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla,
ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice
rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu
nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů
a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A.
Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných
podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.
Antifonu obsahují významnější kancionály
počínaje polovinou 19. stol.
1837 Pešinova zpráva, jak r. 1823 zavedl roráty ve své tehdejší farnosti v Blučině u Brna (1837/3, s. 526: "... počal veškeren lid při varhanách česky Ecce Dominus zpívati") s pomocí tehdy nového Pospíšilova vydání hradeckých rorátů (Hradec Králové 1823). (Zpívání Ejhle každopádně nebylo vyčteno z Pospíšila, neboť ten naši antifonu nezahrnuje.)
Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří.
V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje,
a když, tak jako pozdější dodatek.
V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. -
a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800.
Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako
příspěvek snad až z doby národního obrození.
(Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)
Praxe zpívání odpovídající latinské antifony
(Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší.
Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského
Capella regia musicalis (1694),
širší rozhled zatím nemám.
Vstupní antifona?
Je naše antifona ve smyslu zavedené
české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?
Liturgický text:
daná biblická koláž, kreativně parafrázující
proroka Zachariáše (14, 5-6),
nefigurovala jako adventní introit v římském misálu,
ani v předtridentském misálu pražském.
Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní,
kde ji najdeme dodnes.
(Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona
k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale
nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně
upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)
latinská antifona:
Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.
archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:
Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
Denní modlitba církve:
Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí;
v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.
Hudební forma
odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je
charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky -
jak to odpovídá jeho liturgické funkci
hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu.
Verše s antifonou obvykle zpívané
(vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19)
mají nápěv žalmový, a to opět
prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou
pro přednes veršů k introitu.
Liturgická funkce podle pramenů:
podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala
jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob
připojení ke mši je místo od místa různý,
jak konstatoval již Pešina:
... zpívá se
při varhanách, na mnohých místech před mší sv.,
když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje,
na jiných po mši sv.;
někde latinským, někde českým jazykem...
Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření
české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo.
V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů
však je situace jiná.
Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní
na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu
(bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu
existují v repertoáru gregoriánského chorálu),
a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja)
je v něm předepsána pro úterky.
Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho
splňuje nároky na kanonickou
formu introitu se třemi verši a doxologií.
To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně,
není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako
"jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48).
Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu,
ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou
užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního
repertoáru oficia.
(Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity
Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál
pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)
Ejhle jako vstupní antifona
(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja. (1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého. (2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele. (3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha. (doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen. (antifona) Ejhle...
(text podle Jednotného kancionálu)
Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie,
proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat.
(Tím beru zpět kus minulého článku.)
Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle
před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná
přetextovaná verze introitu Rorate coeli
(Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).
Antifona před Rorate?
Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím
Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj
jako na novodobé pokračování dřívější praxe
"antifon před Rorate".
Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny
a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše.
Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost
je čistě vnější a historická kontinuita není dána.
Funkce:
Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem,
zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše);
forma:
pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš;
antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky
(v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu:
dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák
a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění),
zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií;
souběžné užívání:
některé prameny obsahují jak antifony před Rorate,
tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním
celku.
Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět.
Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů
a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný,
který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu
koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich
se udržel v liturgické praxi dodnes.
Vstupní antifona podruhé
Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle:
jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává
po Sláva Otci opakovat
(ne Ejhle, Hospodin přijde, ale)
Rosu dejte, nebesa, shůry
- tak ještě i Orlovy samostatně vydané
rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje
a po doxologii následuje rovnou rorátní introit.
Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají
místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží"
jiný:
"Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše"
(Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910;
srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)
A tu mi konečně seplo:
"Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky,
ale český překlad introitu Rorate coeli desuper,
akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia.
Antifona Ejhle pak není introitu součástí,
je před něj jen volně připojená.
Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona
(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele. (verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha. (doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen. (antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.
V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli
určen pro středu adventního kvatembru,
pro čtvrtou neděli adventní
a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní
(která dala vznik českému repertoáru rorátů).
O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval
s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují",
pro votivní mši se bral verš
odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine".
Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují"
i pro votivní mši.
Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent
snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu.
To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější,
než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech.
Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní
votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí
tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě,
s veršem "Coeli enarrant" -
viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus
(Praha 1858), s. 280.
Souhrn
Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází
z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila
a do významných kancionálů pronikla podle všeho
až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru
tak je opravdu pozdním přírůstkem.
Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává
ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil
Dobroslav Orel na začátku 20. stol.
Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku
rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen
(srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134),
resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu,
než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.
V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů
není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria),
ale devocionálním elementem žijícím na periferii,
před vlastním začátkem nebo po skončení mše.
Jsme však nuceni připustit,
že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických
předpisů může být za introit (s volně vybraným textem
a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.
Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších
("Rosu dejte nebesa shůry" atd.)
s Ejhle obvykle zpívaných.
Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně
vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili
přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické
texty se nevážící a lidovou teologií přetékající
zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu
mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.
... systém potřeboval tak tři roky stability,
aby si data takzvaně vymlela koryta.
(zdroj)
Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému
tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom,
že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se
systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl
potřebám, že ustupuje
tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná
snad všem déle běžícím netriviálním systémům.
A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto
je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob
existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia.
Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo
zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě
a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem,
slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují.
Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány,
volný materiál odnášen po proudu.
A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky,
jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem
tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho
(velkým dílem samovolného) procesu
nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.
"Zpívali bychom nešpory častěji, kdybychom měli
(někoho, kdo nám připraví) podtrhané žalmy." -
pokud tenhle problém je i váš, dneškem by měl být
sprovozen ze světa, protože byl spuštěn nový web
zalmy.inadiutorium.cz,
kde najdete (úplně) všechny žalmy a kantika
Denní modlitby církve označkované na všechny chorální
nápěvy. Někdy bude stačit nasdílet ostatním
zpěvákům odkazy, jindy bude vhodnější označkované žalmy
vytisknout. Každopádně odpadá potřeba plánovat každé
zpívané nešpory dlouho dopředu, aby se stihly připravit texty.
Ode dneška můžete mít žalmy podtrhané na několik kliknutí.
Web ještě má řadu různě závažných nedostatků,
které budu postupně odstraňovat. Zejm. bude potřeba
zapracovat na dobré použitelnosti na mobilních zařízeních.
Užitečný je ale už ve stávající podobě, pročež ho vypouštím
do světa. Ať slouží.
(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby
samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek
"chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech
míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)
Začalo to před několika lety
trochou rozpustilosti na Signálech.
Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké
tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi
vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi
na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl,
ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat
části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat
do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo
to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:
Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník,
který by do ní někde měl co mluvit,
a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet
je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím,
že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu.
To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických
modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným
příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno
celá eucharistická modlitba zpívala.
Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je
a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta,
jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád,
vytvoří pěkný jednolitý celek
a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně
odříkávanými průpověďmi lidu.
To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé,
je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu
(90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík)
a mám ji do určité míry zvnitřněnou.
Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.
I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů
je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby
(a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících
pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje.
Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou
plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.
Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám.
Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji
nápěv postsanctus
a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace
z preface v úplně jiném hudebním kontextu).
Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní,
je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání,
připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.
[EDIT 22. 12. 2023]
Slovenské zhudebnění dvou eucharistických modliteb
pro mše s dětmi obsahuje Liturgický spevník I (Vatikán 1990).
Nahrávky na jeho webové prezentaci.
Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce
repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní:
sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře
(Alma Redemptoris Mater,
Ave Regina caelorum,
Regina caeli,
Salve Regina),
podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou
modlitbu Sub tuum praesidium
(která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala,
byť ne jako antifona závěrečná).
VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference
schválily další závěrečné mariánské antifony.
Denní modlitba církve této možnosti využívá
a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje
o modlitbu Zdrávas Maria
(které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti
cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží").
Vzhledem k její popularitě není překvapivé,
že ji kromě českého breviáře najdeme v
italském
a pravděpodobně i v dalších.
Následuje rubrika
Může se zpívat též některá z následujících písní
a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází
závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující
dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám,
pro něž breviář podává nový překlad,
poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem,
a to i za cenu věrnosti překladu.
(Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)
V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno,
je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce.
Nejen hymnus,
ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být
předlouhá a neměla by mít refrén.
incipit
latinský incipit
vztah k předloze
nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele
Alma Redemptoris Mater
strofický překlad (dvě strofy + extra verš)
ne
Zdráva buď, Královno nebe
Ave Regina caelorum
strofický překlad
ano
Buď zdráva, Královno
Salve Regina
překlad
ne
Pod tvou ochranu se utíkáme
Sub tuum praesidium
překlad
ne
Zdrávas, Maria
Ave Maria
překlad
ne
Vesel se, nebes Královno
Regina caeli
písňová parafráze
ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno
Alma Redemptoris Mater
písňová parafráze
ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno
Salve Regina
písňová parafráze
ano
Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon
a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem,
že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze,
ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější:
i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu
české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu
červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy).
Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme
konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění,
zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část
jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno
se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší
svou formou - místo dvou dvouverší má tři.
Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše
diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru)
důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin
a lidovým modlením.
Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo
s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami.
Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata
ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb
Zdrávas, Královno,Pod ochranu tvou
a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně
podán nový překlad.
Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže
zavedené modlitby i v jejich lidovém užití
jazykově aktualisovat,
ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem.
Breviářové znění Buď zdráva, Královno
ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ
(dokonce ani v rámci denní modlitby církve)
nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel
jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční
zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.
Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem
závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval -
byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík
z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich
latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu
přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky.
Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů
chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony
upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené
zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem
pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů
pro texty české prostě nelze.
Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony
a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo),
najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony
z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto,
že je nikdy nikdo nebude
zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny
z těch cca 2000 antifon již zpracovaných!
A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy,
založené na snazších nápěvech latinských verzí,
i pro všech šest závěrečných antifon.
Pro ty, které figurují i v lidovém
modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější
text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou
bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje.
Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil
pouze kancionálový text, protože písnička
Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou
tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze,
a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé
kostelní písně by bylo divné.
Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve,
přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou
zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho,
že pak budou v rámci breviáře
poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka.
Mít extra překlad antifony Salve Regina,
který se používá jen v breviáři a nikde jinde
(zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence
i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl.
Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru
zasloužila být odsunuta pod rubriku
Může se zpívat též některá z následujících písní
a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem
antifony Regina caeli -
nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem
možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.
YouTube kanál "Mních s kamerou"
"mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu
průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu,
jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina),
ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost,
a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině,
jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.
Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích
(všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:
[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)":
autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30).
Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje
Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy
ze Solesmes.
Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky,
ale všechny ostatní hodinky slovensky.
Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony:
(11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a
(13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".
Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři:
první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"),
druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů
("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!").
Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.
[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián":
po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání
pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24)
se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20).
Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin
a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu".
Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56)
předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony
z tohoto svátku -
v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu
specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje.
Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované
"teorie slovenského chorálu".
58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu:
"Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie;
české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny
je tak volný, že je to spíš nepřeklad),
pak odpovídá na otázky diváků.
Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel
"úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské"
(první video, 13:54)
nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské"
(druhé video, 39:20).
Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit,
bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy.
To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat
(nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu.
(Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.)
I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví
řada různě dobrých důvodů
(a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný.
Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách)
je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem.
Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách
významných pro zhudebnění často zásadně liší.
Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází,
není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů,
ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu
antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce
a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl
moc nepatřičně?"
Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc -
všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou.
O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného.
Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk
a nemám pro ni cit.)
Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou,
je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě
zpívatelné a poslouchatelné.
Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu
českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text)
zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství,
a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává.
Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu
"gregoriánský chorál jako hudební jazyk",
drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku)
vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru
latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj),
a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik
liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely
(přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům
z Denní modlitby církve nesedí.
Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu,
"chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.
Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý
a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu,
abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru.
Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem
loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa),
značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.
tl;dr
Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP,
zveřejněný na webu liturgie.cz,
u/opravil jsem ho a tady nabízím
(pro zájemce též zdrojový kód:
gly,
gabc).
V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.
[EDIT téhož dne odpoledne]
Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat,
je pro rok minulý. Tak znovu a lépe:
noty pro rok 2020
(zdrojový kód:
gly,
gabc).
Na webu liturgie.cz se objevily
noty
pro letošní
ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně.
Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text
připravil P. Filip Boháč OP.
Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu -
ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného,
ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu,
resp. adaptace chorální melodie na český text.
Nápěv je převážně recitativní, podle
"Gerbrichova pravidla"
by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy.
Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet,
a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu
a v Čechách se všeobecně používá.
Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl
závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění
v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen").
Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? --
Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti.
Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma.
Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém,
dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova)
mi zní velice nepřirozeně.
Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném
"českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí
a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo.
Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."
Nápěv z webu liturgie.cz s vyznačenými místy, která jsem se rozhodl upravit.
Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text,
je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním
a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně.
Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít,
tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky.
Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný.
Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění
chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.
Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice
závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy.
Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění)
takto dlouhé melisma neobsahuje.
Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika
nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes,
kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky.
Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.
Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého".
To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova -
dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné.
Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám
(jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty").
Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese.
Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná
ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.
Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě),
ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata
vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil
od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé).
Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.
Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním,
použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení),
byl na samém začátku článku.
Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text"
(třeba v podobě hejtů na provedené úpravy)
jsou srdečně vítány
na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.
Zpívané oficium v českém jazyce má historii dlouhou
zhruba 600 let - pokud za první průkazné svědectví o něm
považujeme Jistebnický kancionál.
Soustavné studium starých pramenů (od 15. do 18. stol.)
zatím leží přede mnou jako úkol, ale menší množství jsem jich
prošel a udělal si představu o charakteru jejich obsahu.
Prameny z 19. a 20. stol. jsem mapoval v rámci své
diplomové práce
a zatím se zdá, že se mi podařilo získat o nich dobrý přehled.
Níže se katalogovými čísly odkazuje do katalogu pramenů,
který tvoří Přílohu I zmiňované diplomové práce.
Patrně nejpalčivější a přitom zcela zásadní otázkou
současných snah o zhudebnění liturgie hodin v českém jazyce
je otázka vhodných nápěvů psalmodie.
Když se podíváme na to, co víme o hudebním tvaru
českých hodinek v oněch uplynulých 600 letech,
lze vynést předběžný závěr, že
až do 70. let 20. stol. se žalmy českého oficia zpívaly
zásadně na tradiční chorální nápěvy.
[EDIT později v den zveřejnění]
"Tradičními chorálními nápěvy" se tu myslí ty, kterých
se užívá v latinském chorálním oficiu.
Toto smělé tvrzení je samozřejmě nutné poněkud omezit:
jak již bylo řečeno,
staré rukopisné prameny zatím znám jen ve značně omezeném
rozsahu, a ty z 19. a 20. stol. zase často postrádají
notový záznam (nebo jiné jednoznačné určení, na jaké nápěvy
žalmy zpívat). Ale všechny mně známé prameny notované
(zdaleka se neomezující na
ty tři, které obsahují notované antifony)
užívají některou variantu tradičních chorálních nápěvů.
Rád bych tvrdil, že z nenotovaných pramenů, přetiskujících
text některého notovaného, se "samozřejmě vždy" zpívalo
na nápěvy známé z notované předlohy, tedy na ty tradiční
chorální. Takové tvrzení mi ovšem zapovídá položka
sig. NE 2.484
z fondu Jihočeské vědecké knihovny:
jde o druhé (malé, bez not) samostatné vydání
nešpor ze Svatojanského kancionálu (kat. č. 27),
se starším vlastnickým razítkem
"Museum JUDr. O. Kudrny v Netolicích."
Uvnitř jsou (dílem perem, dílem barevnou tužkou)
ručně připsány nápěvy pro úvodní verš a některé žalmy a hymny.
Tradičním chorálním nápěvům se nepodobá žádný.
Poznámka "Tenor" u prvního z nich by ovšem mohla naznačovat,
že nejde o "netradiční chorální nápěvy," ale o jeden part
nějakého vícehlasého zpracování.
Výjimku tvoří první nešporní formulář Šteyerův
(kat. č. 1), kde jsou ovšem žalmy přebásněny pravidelným veršem
a každému je přiřazen vhodný písňový nápěv,
podobně, jako u žalmů protestantských.
Druhý nešporní formulář v Božanově kancionálu (kat. č. 2)
užívá pro všechny žalmy variant jednoho netradičního
nápěvu.
Tulkovo vánoční matutinum (kat. č. 88) pak sice má vlastní zvláštní
zhudebnění psalmodie, to ovšem není určeno k chorálnímu
přednesu, nýbrž pro smíšený sbor, a tudíž je zanedbáváme.
Tradiční chorální nápěvy pochopitelně potkáváme v různých
jejich historických (a do 19. stol. též lokálních) podobách.
Navíc jsou různě uzpůsobovány: např. Šteyer rozkládá
všechna melismata v mediacích i terminacích a vzniklé nápěvy
jsou tak striktně sylabické, nicméně melodie zůstává dobře
zřetelná. U Šteyera a Fryčaje (kat. č. 4) jsou některé nápěvy
modálně transponované (viz DP, s. 27, pozn. 88; s. 43),
takže se mění jejich modální charakter, ale i přes změnu
charakteristických intervalů zůstává dobře
patrný průběh tradiční melodie. Zatím nevím, jestli to odráží
i dobovou/místní praxi latinského chorálního oficia, nebo jde
o projev tvořivosti autorů českých nešpor.
Opět u Šteyera a Fryčaje konečně nacházíme také po jednom nápěvu
netradičním
(DP, tamtéž), ale tradiční chorální nápěvy naprosto převažují.
Ostatní mně známé notované prameny obsahují výhradně tradiční
chorální nápěvy.
O tom, jakým způsobem byly chorální nápěvy
kdy nasazovány na český text, zatím nemám přehled
(i proto, že explicitních údajů jsem zatím v pramenech
moc nenašel a usilovat o solidní závěry třeba ze značkovaných
textů je hodně pracné), ale zdá se, že až do začátku 20. stol.
šlo zpravidla o prosté odpočítání potřebných slabik od konce
poloverše - srov. Fryčajovy pokyny jako
"Melodie chorální Nro. 72,
na kterouž dvě sylaby verše prvního a tři posledního zapadati
mají" (DP, s. 44).
Nešpory Českého kancionálu (kat. č. 51 a 53)
a Cesty k věčné spáse (kat. č. 48-50, ale viz zejm.
kompletně notované mariánské nešpory v č. 50)
pak již reflektují pravidla ohledně vázání hudebního
přízvuku na přízvuk slovní, jak byla formulována v tehdy
novém (vyšel 1912) latinském antifonáři.
České hodinky se žalmy zpívanými na nápěvy nově pro ten účel
složené se objevují až v 70. letech 20. stol.
(Olejníkův kompletář, Pololáníkovy nedělní nešpory),
v rámci provádění liturgické reformy Druhého vatikánského
koncilu. Ani tady tradiční chorální nápěvy nepřicházejí
úplně zkrátka (Holíkovy mariánské nešpory),
ale ztrácejí monopol a dopadá na ně kritika jako na
struktuře českého jazyka špatně odpovídající.
Já, jak známo, nevidím důvod onu kritiku sdílet,
tradiční chorální nápěvy psalmodie s českými texty
bez výčitek používám, a k témuž navádím i jiné
(v kterémžto názorovém táboře, ač sám hudební nedovzdělanec
a neumělec, snad také nejsem úplně bez
hudebně kompetentníspolečnosti).
Každopádně, i kdyby budoucnost měla ukázat, že jsem nebyl nic
než hudební nedouk, nešika a zpátečník, razící "latinské"
nápěvy, přestože už dávno přede mnou mužové mnohem
kompetentnější (Olejník, Pololáník, Korejs, Šmolík)
věděli, že se tyto k českým textům vesměs nehodí -
budu zpátečník někde na konci 600 let dlouhého
(více či méně kontinuálního)
proudu tradice českého chorálního oficia.
A to mi zas až tak špatné nepřijde.
Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít
za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek
pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty
a oficiem.
Na začátku rukopisných rorátníků
obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate",
obsahující výběr českých antifon.
V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate"
pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne,
a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení
(byť zpívat antifony při nešporách v jiném než
aktuálním oficiálním znění podle všeho
není dovoleno).
Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní.
Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované
antifony z oficia.
Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony
v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku"
a dokumentuje příklady jejich výběru.
Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate
jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor,
které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16).
"Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době
jen antifony" (s. 17).
Věrní čtenáři si možná vzpomínají
(a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě),
jak tuto Orlovu tezi
smetl ze stolu Jiří Žůrek -
a nám nezbývá, než souhlasit.
Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu
před úsvitem, předcházely nešpory,
to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává
smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být
taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny.
Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány
pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní,
ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání)
a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek
nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní
liturgický rámec.
Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku
článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu,
nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu
téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár
"antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich
řazení - velmi homogenní.
Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně
(východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic).
Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným
výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami.
Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc,
jak je níže u textů poznamenáno.
Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické
antifony je strahovský rukopis DF IV 3.
Níže následují texty antifon.
Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů.
Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl
nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č.
nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu
nejsou předmětem článku.
Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo
důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu.
Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle
respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán,
což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký
rorátník Hr 11.
Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část
textů je volně rýmovaná.
Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit
latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich
liturgické zařazení.
Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni,
a to vždy do pražského breviáře
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502),
u antifon společných s potridentským římským breviářem
pak i do něj.
(Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři,
kde jsem je ovšem nedohledával.)
Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus
ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti
Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen
Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících
umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec,
a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé,
že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních
rorátech, vždy v příslušné textové variantě.
Jde o velmi rozkošatělou parafrázi
antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování
(Breviarium Pragense CCXCr)
Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.
Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou
Gaudeamus omnes fideles
k tercii Narození Páně
(Breviarium Pragense, Cv)
Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.
Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya
Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek
v době adventní
(Breviarium Pragense, nestránkováno);
v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli
adventní.
Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya
Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXVv),
stejně i v Římském breviáři,
kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.
Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.
Antifona super psalmos k prvním nešporám
první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr),
druhá antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr)
Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich
Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr),
čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr)
O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen
Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu
O admirabile commercium -
první antifona k laudám Obřezání Páně
(Breviarium Pragense, CXr),
stejně i v Římském breviáři
Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán
V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí
Breviarium Pragense, LXXXVr.
Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte"
s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora
graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno -
jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické,
více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)
Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230),
kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a)
po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze,
ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví",
mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie
"Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý
název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli
souvislost s jejími zpěvy.
O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti
Začíná standardní řada sedmi O-antifon -
tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní -
ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě
má Římský breviář;
podobně i Breviarium Pragense, XCVIv,
kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním
způsobu provedení antifony O Sapientia
(většina dějepisců breviáře o tom činí
zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).
O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným
O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati
O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti
O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti
O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil
O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš
(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v) O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.
(Dašický rorátník 8v) Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)
(Dašický rorátník 11v) Anděl Gabriel
slavný Boží posel
všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia
(Dašický rorátník 12r) Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.
(Strahov DF II 40, 4ter) Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja
Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony
jako bezprostředně následující.
(Strahov DF II 40, 4ter) Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja
Iudea et Hierusalem, nolite timere -
První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně,
Breviarium Pragense, XCVIIIr;
v Římském breviáři jako první antifona laud
z Vigilie Narození Páně.
(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r) Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie
(Strahov DF IV 3, 7r) Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya
(Strahov DF IV 3, 8r) Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou
Ingressus angelus,
antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování
(Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv),
znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku
(CCLXXXIXr)
(Strahov DF IV 3, 8v) Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.
[EDIT 13. 1. 2022]
Parafráze antifony Ave spes nostra:
v pražském breviáři jako antifona pro připomínku Panny Marie
o sobotách doby adventní
(LXXXIIIr)
a znovu jako třetí antifona prvních nešpor Narození Páně
(XCVIIIr).
(Strahov DF IV 3, 9v) Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého
Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia
jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli,
Breviarium Pragense, XCIIIIr;
stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá
antifona laud o Zvěstování.
(Strahov DF IV 3, 10v) Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.
[EDIT 13. 1. 2022]
Volnější parafráze antifony Ave spes nostra,
k ní viz výše.
[EDIT 15. 3. 2024]
Ve skutečnosti se jedná o doslovný překlad jedné z variant antifony
Gaude Dei genitrix virgo
(CANTUS 002920).
Ta se podle repertoárových databází v pražském breviáři
nevyskytuje, ale v notovaných pramenech alespoň
okrajově dosvědčena je
(CZ-Pu XVII F 3, f. 13r;
CZ-Pu VI B 24, f. 76v).
V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou
legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV.
a arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda,
která v době rekatolisace umožnila integraci
utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie
a literátů mezi katolická zbožná bratrstva,
o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat,
že pocházejí z breviáře "pražského kostela"
(kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem)
a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.
Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři
ještě více než rorátům, musí zdůraznit,
že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése
opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného
breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský
ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul
či Betlehem non es minima, dál žily již jen
ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte".
Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky
"antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž
nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout,
aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis,
a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat,
jak se to sluší a patří.
Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout
vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným
staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami
do starých pramenů nechtěli pouštět.
...
Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků
a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se
v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala.
Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona
„Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází
z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic
z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské
kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv
našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni.
...
O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii
doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod
Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu.
Je to vztah velmi volný.
(Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není,
ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)
Jak je to s původem "vstupní antifony"
Ejhle, Hospodin přijde?
Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921).
Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet
a autorem adaptace je redaktor kancionálu,
Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův
by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli
antifonář
danou antifonu obsahující, protože její nápěv je
poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy,
aby melodie s českým textem dobře vyšla.
[EDIT 30.11.2016]
Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi.
Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků.
To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde
objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil
Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté
poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky.
Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším
českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její
zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je
její latinská předloha; dále pak o to,
(2) že na repertoáru rorátů pracoval
Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu,
takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.
[EDIT 1.12.2017]
Ve skutečnosti je
antifona již ve Svatojanském kancionálu
(1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46),
byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i
Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu
jako č. 101B.
Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou",
protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém
misálu překládá introitus.
Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním
propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní,
kde se s ní ostatně setkáváme dodnes.
Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony.
Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené
na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní,
redukuje na jejich písňovou složku -
jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní):
Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd.
Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním
introitem, je tak nejspíše něco jako
"antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu
liturgických mešních zpěvů.
Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde
je od r. 2013 zařazena také v mém souboru
adventních antifon
(první neděle adventní, první nešpory).
Je sice diskutabilní,
nakolik je přípustné dnes oficiální překlad
nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu,
že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve
nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk;
ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění
oficiálního znění, když antifona,
jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na
latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.
Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu
způsobil, že jsem v sobotu dopoledne,
po jistých peripetiích s hledáním přednášky,
která se nekonala, seděl na teologické fakultě
v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin.
Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách
katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen
sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší
a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť
jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova.
Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu
uchovávají centrálně
v Akademické knihovně,
kam jsem se za svým objevem musel vypravit.
SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta
Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii
hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic,
představuje její historii a uvádí do základů
středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie.
Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:
Průzkum liturgické praxe
Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické
praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden
pomocí dotazníku a osobních návštěv.
Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno
zpívané oficium
v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném,
dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a
klarisek v Brně-Soběšicích.
Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny
obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia
v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!),
ale to zřejmě ani nebylo cílem.
Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní:
všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety)
zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají
chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia.
Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek,
použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských
zpěvů.
Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity
znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům
podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších
slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají
stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé
mého značkovaného žaltáře).
Problematika českého chorálu
Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně
pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé
a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá
část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů
na český text, která se pokouší tento problém řešit
(a naťukává i některé další).
Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků
a v následném pokusu o jejich syntézu.
Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský,
Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.
Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi
dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů
pro český text příznivou) jsou vybrány
"zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl
uzavírá:
V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.
(s. 65)
Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně
tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou.
Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte.
Hodné následování je nanejvýš to první.
Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí",
třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým
výsledkům.
Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům.
U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů -
orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje
za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou
přízvukovou strukturu jako latina, problémem je,
že o přízvukových pravidlech podkládání textu
nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.
(s. 64)
-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já:
nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text
dobře využít lze, a to bez úprav.
Noty
V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané
oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách.
Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti
Seslání Ducha svatého.
(Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)
Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších
vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají
snadno najít na internetu.
Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen
texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy,
protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria
a ukázka předvádí právě jen žalmy.
Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se
během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince
dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)
Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek
ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak
nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo
v devadesátých letech, po založení soběšické komunity
z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium
v národním jazyce bylo normou.
Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal
zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého,
rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne.
(Bez falešné skromnosti
musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou
příležitost nabízím já.)
Závěr
Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná.
Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu:
notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními
ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění
druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek.
Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu
gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti
"českého chorálu" a jeho komposičních zásadách.
Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval
a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný
řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje
(a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem
dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český
text vznikají odnepaměti a vznikat budou.
I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné,
hlasy, kterým dává zaznít,
mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech
o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.
Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl,
zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení,
k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia
- a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje
snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama,
nebo někdo, kdo ji zná, budu rád
za e-mail.
Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího
na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty
mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk",
hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší",
tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou
slepou uličku.
Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž:
často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními
jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým
vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel
ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál -
i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit
a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou,
inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.
V diplomové práci Jakuba Vavrečky
Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013)
jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči
gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával
P. Augustinus Gröpp OSB,
mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý
posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly
zaslány.
...
Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí,
je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel,
respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat
gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací.
Moderní jazyky se řídí jinými
zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak
zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.
(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)
U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění
liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší
literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných
podmínkách církve v Československu v době normalisace.
Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to
měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy
bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně.
Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého
chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám
ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu
s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl
hodně proti čemu psát ...
Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem
potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail
s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal
k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal.
Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic,
nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá
přehled;
doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň
na nějaký časopisecký nebo novinový článek.
Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila:
"O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný
nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého
benediktinského řádu."
Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané
informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá -
Komárek
(P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001),
z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného
"posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření
v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu
noty a nahrávky poslal)
zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci
korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského
benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp.
Tomu se zdají dobře
odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.
V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek
z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány.
Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970
neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství
najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB.
To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně,
je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více
či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou
německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.
Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek
k olejníkovské historii.
Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše,
původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger
se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl
a nebylo tedy na co odkázat.
Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků
- ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů
- jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého
potkal rád.
V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě
v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě
postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin
v národním jazyce výraznější spojitost.
Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci
vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí -
a očekávání nebylo zklamáno.
(Program)
Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla
o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí.
To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji
referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.
Oficium v Sept-Fons
Organizátoři konference na samý
začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO
o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém
opatství Sept-Fons.
Jak že to souvisí s tématem konference?
V letech bouřlivého reformování liturgie
v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons
stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové,
s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let
vystřídalo několik různých typů nápěvů.
Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety
do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním
gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný
nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia.
Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný.
("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky.
Latina je pro naši komunitu mimo dosah.")
Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" -
a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce
vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu.
Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji
i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným
klášterem právě opatství Sept-Fons.
Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá
i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo
právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře.
Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili
až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech,
který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku
nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického
liturgického zpěvu v národním jazyce),
měli v Německu o desítky let dříve.
Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše -
upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná
latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné
zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik
nést melisma);
vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním
jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...
Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších
(přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný
mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři
časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého
stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich"
po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena).
Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým,
kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor -
že totiž formy gregoriánského
chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou -
jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní
Olejníkovými životopisci.
(Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)
[EDIT 16.12.2015]
Ještě jeden moment chci zmínit.
Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích,
ale platí to obecně:
Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice
a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce
skládat nechtějí:
jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni
o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním
jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních
forem nepovažují za práci hodnou umělce.
Oficium na okraji dalších příspěvků
Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu
dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl,
ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat.
Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.
Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem
nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil,
že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu,
ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu
co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu"
potkáme např. v předkoncilním
commune confessoris pontificis -
viz antifonu k nešporám o učitelích církve
O Doctor óptime, AR1912 s. [47]
(gregobase).
Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického
zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních
dnů.
David Eben představil v širším záběru adventní liturgii
adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik
je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů.
Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů
("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní
začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř
jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak
v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně")
nebo liturgie slavnosti
Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní
hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.
Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek,
když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že
"antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor.
"Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony
ze zbožnosti!"
Původ rorátů
Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl
následující laickou syntézu:
Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše,
s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu.
Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii,
která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní
formulář začínající
introitem Roráte, coeli, désuper.
V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní
slavení votivních mší časně ráno.
Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.
Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí,
když (1) původně sobotní mariánská votivní mše
v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu
a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny.
V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár,
až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů
s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.
Pokud jde o texty, panovala v klasickém období
velká tvořivost a
"někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali,
aby, umí-li, napsal pro ně něco nového";
"každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující
texty podle chuti upravoval,"
takže máme značné množství variant.
Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus
vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce,
roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost
mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících
literátských bratrstev -
jako jediná památka svého druhu
integrovány do katolického liturgického života.
Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží,
dokazují opakované obhajoby této praxe.
Nešpory na závěr
Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami,
za osobního předsednictví pana arcibiskupa.
Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální
(noty)
a o zpěv se postarala katedrální chorální schola.
To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy,
ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený
katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.
Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou
dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu.
Oba mají v katedrále
pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor,
a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo.
Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden
chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů
byl velmi nerovnoměrný.
Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory
doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru:
doprovod na velkých varhanách neumožnil
dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické
kaši.
Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný
Messiaen.
(Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo
bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát
Apparition de l'église éternelle
než v pražské katedrále?!)
(To, že článek tematicky navazuje
na poslední publikovaný,
nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu
a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak
napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění
mé adaptace Ó-antifon.)
U příležitosti vydání posledních chybějících antifon -
tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden -
považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu
rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.
Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není,
jak bychom mohli být pokoušeni
si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu.
V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky
dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických
kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám
výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční
nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu
zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií
je zcela umělé, nepřirozené.
Při převádění liturgických zpěvů do národního
jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více
rovinách:
Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé,
a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti
mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu
než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná
pro složení nového.
Adaptovat známou melodii se možná
odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal.
(Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby
nepřipadá dostatečně kompetentní.)
Je jen přirozené, že se touto cestou pustili
v minulosti naši dávní předkové,
stejně jako že i dnes si ji volí
nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti
(přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly,
anglikán Ormonde Plater
a další).
U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh
sestry klarisky.
I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže,
že já jsem se touto cestou nevydal.
To má dva vzájemně se doplňující důvody:
(1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou
důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze.
Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru,
při plném zohlednění specifik daného jazyka.
Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu
nezřídka velice škodí.
(2) Druhým významným faktorem pak je
skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem
nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy,
takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka
ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční
chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně
snadné ji dohledat.
I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních
nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby
několik příkladů adaptovaných latinských melodií
najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané
O-antifony.
Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám
v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně
nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem
vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým.
Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.
Od letošní první neděle adventní se chystám přejít
na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl
všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání
v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním
přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné.
Je pravděpodobné, že se každodenní
kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji
mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé
další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy.
Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu
ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.
Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby
Archaion kallos.
Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel
úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.
Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.
Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text
v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným
textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké
dobrodružství a velmi nebezpečný počin.
Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti
je a bude podstupováno - z různých důvodů.
Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však
je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám.
Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné
slabice "smr" a použití transitivního slovesa
pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny,
v moderní češtině však naneštěstí figuruje také,
s výrazně posunutým významovým polem.
Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov.
Zní mi to - nečesky. Současně je to však
něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského
chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat
cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou
melodii latinského textu podkládají delším českým textem,
takže se melismatický zpěv mění na sylabický.)
Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní
však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu
jazyka k melodii
(jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?),
nebo je melismatika latinského a řeckého
chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem,
který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje?
Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu,
mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl
dát alespoň částečnou odpověď.
Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou
a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí
liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita,
pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.
Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil
do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin,
hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery.
Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti,
ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným
stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto
výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě
nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně
zpívaného oficia u nás.
Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy,
a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům,
zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve,
nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení
a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo
klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně
plodné členy.
Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně
skeny několika rukopisných lístků
od dačických karmelitek.
Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy,
které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď.
Antifony a responsoria pro slavnosti
Narození Páně
a
Zmrtvýchvstání Páně
tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu
stránky s notami ke stažení.
Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů,
i české karmelitky
(podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků)
se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce
vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál:
žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny
v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule.
K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje
i moje sazba.
Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium
hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby
dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba
o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně:
"Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto,
že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.)
To mě pobízí k výzvě:
Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství
disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve
a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni,"
ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách,
aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží
s církví oslavovat Hospodina.
Zabloudil jsem na stránky
Varhaníků on-line
a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako
diskusní fórum stálých příznivců webu)
na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových
antifonách k pohřebním obřadům.
Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33
U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to
napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk
situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně
se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém.
Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je
požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti
s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií.
Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí
za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím,
že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy
se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění.
Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující
harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli,
ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat
nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to
zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování
nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské"
dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci"
(správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení").
Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně
kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi
specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát
přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost"
jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě -
kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě,
ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje"
po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa,
jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.
Ivan 27. 6. 2014, 22:06
To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale
připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie
z jeho nálady.
Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek...
Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí.
To by bylo těch minizkoušek více....
K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace
si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc.
K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře
(mnou výše zvýrazněný).
Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk.
Na jeho melodii, rytmus.
Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách
významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety,
od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ...
Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu
(horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung
a Johnerovo Wort und Ton im Choral)
jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu
pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období
odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách.
Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného
jazyka během století?
Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů
mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích,
bylo tomu i ve středověku.
Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál",
nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká,
může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí
a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně
nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech
charakteristicky jiný.
Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to,
jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně
co do fungování paměti podobným).
Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony
a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.
Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu
než holý text.
Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je
text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu
a bez zpěvu.
V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání
textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné.
Loni jsem v postní a velikonoční době
zpíval
nedělní druhé nešpory podle Olejníka.
Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou,
nikdy předtím a nikdy potom.
Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se
před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony
k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily"
nápěvy Olejníkovy.
Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem
zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou
do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě
dobře pamatuji.
U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným
a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie.
U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul
natolik, že je mi zatěžko ji měnit.
Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat,
v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní,
nepouštím se do úplně nové.
Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce,
která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém
prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář
a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem.
Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu
je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu
pozdě.
Středověkých rukopisů, staré češtiny, nečitelného písma, staré
mně neznámé (dávno předtridentské) liturgie a dalších takových věcí se
bojím. Nicméně když to nevypadá, že bych v brzké době mohl "breviářovou"
část Jistebnického kancionálu číst s dlouhým učeným
úvodem, v profesionálních transkripcích, s podrobnými vysvětlivkami
a vůbec vším tím úžasným luxusem, který skýtá kritické vydání,
sbíral jsem odvahu, že se prokoušu sám přímo
rukopisem (viz tam odkaz "facsimile"; točí se mi hlava z toho,
co všechno dnes
máme na dosah myši).
Když mi konečně článek
paní dr. Vlhové-Wörner
Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU (Hudební rozhledy 06/12) poskytl alespoň základní orientaci
ve struktuře rukopisu, odvahu jsem sebral, kýženou část našel a prošel.
Hledal jsem, zda kancionál obsahuje také hodinky ze svátků
národních světců, zejména sv. Prokopa, jehož oficium bych
rád ještě před jeho svátkem zpracoval.
Ze sanktorálu jsem nicméně nenašel vůbec nic.
(Což neznamená, že JK nic takového neobsahuje - prohlížel jsem
až od folia 93, je možné, že nějaké zpěvy oficia jsou rozesety
i na předcházejících stranách mezi mešními zpěvy.)
Zdá se, že Jistebnický kancionál z oficia obsahuje pouze
zpěvy největších slavností temporálu. Mezi nimi, mimochodem
- vzhledem k husitskému původu rukopisu to nepřekvapí -
svátku Božího Těla.
Orientační obsah zajímavých částí rukopisu, který jsem
si při pročítání vypracoval, je tady:
Jistebnický kancionál -
orientační obsah.
(Kromě výše zmíněného článku totiž na internetu žádný popis obsahu
rukopisu není k nalezení.
Tady je pak stránka,
na kterou budu přidávat příp. další obsahy relevantních rukopisů.)
Téměř vždy, když procházím staré liturgické prameny,
žasnu nad tím, že zpěvy, které se zpívaly tenkrát (alespoň co do textů)
zpíváme při oficiu dodnes. Při čtení Jistebnického kancionálu
je tento zážitek "mostu přes staletí" o to silnější,
že tu antifony, pro které jsem nedávno skládal nápěvy,
nejsou v latině, ale ve starší podobě mé mateřštiny.
Je možné, že se někdy v budoucnu pokusím některé ze zpěvů oficia
obsažených v Jistebnickém kancionálu jazykově upravit
a nabídnout k použití při slavení oficia dnes. Ale neslibuji to
ani sobě, ani milým čtenářům tohoto článku.
[EDIT 19. 1. 2021]
Protože tento článek patří k těm, které celkem často
někdo vygooglí, sluší se říci, že už v době vzniku byl
demonstrací hrubé nekompetence. Kdybych byl alespoň nahlédl
do tehdy dostupného prvního svazku edice, nemusel bych
v Jistebnickém kancionálu zpěvy oficia vyhledávat na vlastní
pěst, protože, ač daný svazek přináší v kritické edici
pouze zpěvy graduálového oddílu, jeho součástí je také
detailní inventář celého obsahu rukopisu.