štítek chorál český:

Sekvence v denní modlitbě církve

2.6.2024 22:08 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla, pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice, ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená část pro letošek passé.)

Předtridentský pražský breviář

Na nečíslovaném listu na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502 se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané: Dixit Dominus ex Basan ke svátku Obrácení svatého Pavla a Concentu parili k Očišťování Panny Marie. Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě? Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných mešních textů do farních kostelů, protože obě byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí repertoáru.

Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného svátku, f. 271r. Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory) slavily všechny svátky, ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány některé důležitější kusy chorálního repertoáru. Což platí právě i pro naše dvě sekvence. V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly, a proto rubrika stanoví, aby se v letech, kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie padne už do období po Devítníku, jejich sekvence zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu. Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.

Jiným případem je velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci "křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří k repertoáru mše, nikoli oficia). Pražský breviář, kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály, v křestních nešporách se sekvencí nepočítá, ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla, máme dosvědčeno v Jistebnickém kancionálu (rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).

Římský breviář

S přijetím tridentských liturgických knih byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala jen jejich velmi omezený římský výběr:

  • Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
  • Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
  • Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
  • Dies irae (za zemřelé)

V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné. Až v 18. stol. byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie, slavený v pátek před Květnou nedělí. Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly (pro matutinum, ranní chvály a nešpory) sekvence Stabat Mater dolorosa, která se zpívala i ve mši svátku.

Liturgia horarum

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj: povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého; sekvence Dies irae je z mešního repertoáru vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie Bolestné - jsou napříště nepovinné.

(Ordo lectionum missae, editio typica 1969, s. 341-342; editio typica altera 1981, s. 449-451)

Několik sekvencí však bylo nově pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře. V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes 11983, 22019) na první pohled vyčnívají svou hudební formou: zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice má jiný nápěv.

incipit příležitost
Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části)
Salve dies, dierum gloria žaltář, neděle sudých týdnů, MČ
Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)

MČ = modlitba se čtením, RCH = ranní chvály, MU = modlitba uprostřed dne, N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)

V případě Dies irae jde o záchranu populárního textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru, jeho obsazením do nové liturgické role. (Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70) Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená: zatímco eschatologický ráz byl textům závěru liturgického roku vlastní i před reformou, to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.

Stabat Mater se zdá být podobný případ. Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není, ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému a populárnímu kusu liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu. Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše. (Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)

Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského repertoáru, snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky. (Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)

Denní modlitba církve / červený hymnář

Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře tu nijak nevyčnívají svou hudební formou, protože jsou všechny upravené jako strofické písně.

O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí, kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového repertoáru, do kterého nepronikly. (Salve dies, dierum gloria je podle Analecta hymnica 54 součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu se nerozšířila; Lux iucunda, lux insignis sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu k široce rozšířeným.)

Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu "Staré mýty, nová fakta". Výsledkem je databáze Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi - a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu, kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně nadreprezentované.

Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve oproti latinskému breviáři přidána: o nešporách svátku Navštívení Panny Marie se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho prvotního liturgického repertoáru.

incipit latinská předloha příležitost
Den hněvu ten, ten hrozný den Dies irae férie 34. týdne v mezidobí, MU
Stála Matka žalostivá Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, N
Sluší se, by v tuto chvíli Decet huius cunctis horis Navštívení Panny Marie, RCH

Zelený hymnář

I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře a přidává k nim dvě další. Ani tady nechybí (v jiném překladu) sekvence Stabat Mater, přičemž je podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek jako v latinském breviáři. Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna. Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním chválám Veni Sancte Spiritus. (Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše. Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické precedenty má - viz výše o Stabat Mater a o Victimae paschali laudes.)

incipit latinská předloha příležitost
Svaté světlo, vzácný plamen Lux iucunda, lux insignis Seslání Ducha svatého, MČ
Svatý Duchu, sestup k nám
(nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý
Veni Sancte Spiritus Seslání Ducha svatého, RCH
Zdrávas, Matko Slova spásná Ave, Verbi Dei parens Navštívení Panny Marie, RCH
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží Stabat Mater dolorosa Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)

Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text z větší části souhlasící s mešním lekcionářem a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu; Stabat Mater se podává jen podle kancionálu a na verzi z lekcionáře se nehledí.

Jak české sekvence zpívat

Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence, na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné hudební formě. Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem": vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda (t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde o texty široce známé a běžně zpívané) a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy, podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se s textem špatně snášel. Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.

Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky. Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv. Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem červeného hymnáře.

Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater, která má za sebou delší historii v římském breviáři, se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše, ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu) jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky, jak je to obvyklé u hymnů (AR1912 s. 568; srov. též Řezno 1882, Antverpy 1773). Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá (střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně, přiměřenou dané liturgické funkci.

Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius) právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv užívaný pro mešní sekvenci, písňový se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí. Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru (Lux iucunda a Salve dies) jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou "vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá" (Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).

Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového materiálu oficium dotčených svátků ozdobit sekvencí v příslušném hudebním hávu (za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu a svěřen specialistům), tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru, se může odvolávat na nějaký liturgický precedens. U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné formě textu činí zadost, se zpívat nedá.

Souhrn

Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat i v obou oficiálních českých hymnářích. Takové užívání mešního repertoáru v oficiu není úplně bez historických precedentů, přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny. Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.

Vratké základy

4.3.2024 22:40 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Jak se projekt In adiutorium pomalu propracovává k prvním rozsáhlejším výstupům, které alespoň v mých očích dosahují kvality připouštějící liturgické využití, vidím rostoucí potřebu tematisovat některé známé nedostatky, které leží hluboko v základech projektu, postihují celý repertoár nebo jeho významnou část a hned tak (pokud vůbec) odstraněny nebudou.

Ideální tvůrce českého antifonáře by byl znalec teorie, historie a interpretace gregoriánského chorálu - a celé šíře chorálního repertoáru oficia. Někdo jako hudebně vzdělaný a zkušený kantor solidně fungujícího benediktinského kláštera (jako tvůrci německého Antiphonale zum Stundengebet, Godehard Joppich a Rabanus Erbacher, tehdy mniši a kantoři benediktinského opatství Münsterschwarzach), nebo profesor středověké hudby s bohatou provozovací praxí liturgickou i koncertní (jako Lászlo Dobszay, tvůrce rozsáhlého korpusu chorálních zpěvů pro mši i oficium v maďarštině). Já jsem pochopitelně nikdy žádný znalec chorálu nebyl a ani dnes nejsem. V době, kdy jsem se do práce na zhudebnění Denní modlitby církve pouštěl, jsem o gregoriánském chorálu nevěděl téměř nic, a v doplňování vzdělání jsem vždycky byl mnohem liknavější než ve skládání nových českých zpěvů, na které tudíž po dlouhou dobu spíš než znalosti chorálu měly vliv moje mylné představy o něm.

Na druhou stranu víme, že soudobí domácí znalci a praktici gregoriánského chorálu se od "chorálu v národním jazyce" vesměs drží co možná daleko. Možná moje ignorantství bylo skoro nezbytným předpokladem, bez kterého bych se do takového díla nejspíš nikdy nepustil.

Jednu rozsáhlou skupinu ne-právě-žádoucích charakteristik našeho korpusu je možné shrnout pod heslo příliš povrchní znalost systému osmi modů. V každém úvodu do gregoriánského chorálu se student dočte, že každý modus charakterisuje jeho finála a tenor, o rozdělení modů na autentické a plagální a obvyklém rozsahu každého z nich, příp. nějaké přiřazení významů/afektů/charakteristik. Ale co už stručný úvod zprostředkovat nemůže je skutečnost, že stejně charakteristické jsou pro každý modus obvyklé postupy, ozdoby, kadence a celé nápěvové modely pro texty vhodné délky a struktury. Když jsem tak poprvé celý rok zpíval oficium podle předkoncilního antifonáře, jedním z velkých překvapení bylo, jak je velká část tradičního repertoáru snadná. I velmi omezeně hudební člověk jako já může s trochou praxe mnoho antifon zazpívat z listu, protože jsou stavěné z dobře známých, v antifonáři mnohonásobně opakovaných melodických prvků. Někdy jsem byl až pohoršen neoriginalitou (když se někdy dvě a více antifon v rámci jedné hodinky zpívá na stejný nápěvový model) nebo nápěvy, které mají charakter jednoduchých líbivých popěvků a zdály se postrádat důstojnost a hloubku, jakou jsem od chorálních nápěvů očekával. Moje nápěvy se do té doby hnaly za originalitou a vystižením smyslu daného textu a ve srovnání s tradičním repertoárem byly často přetížené melismaty, málo zpěvné a obsahovaly mnoho nezvyklých postupů. Dědictví té doby je v korpusu i nadále přítomno a asi vždycky do nějaké míry bude.

Z podobného soudku je třeba zmínit neznalost struktury tradičního repertoáru. Některé liturgické doby mají nápadně vysokou koncentraci vybraných modelů antifon, podobně jsou určité modely charakteristické pro některé skupiny svátků. Jsou nápěvové modely, které se vyskytují prakticky jen v cyklu žaltáře. A jsou svátky, jejichž zpěvy mají charakter výrazně netypický a pro začátečníka interpretačně náročný. Ani toto jsem však nevěděl, dokud jsem nepřezpíval celý předkoncilní antifonář, a v mých nápěvech tudíž tyto makrostruktury pozorovatelné nejsou.

Speciálním případem vztahujícím se k oběma právě probraným bodům jsou invitatoria modu I a VIII, která se v tradičním repertoáru vyskytují jen okrajově, a to snad výhradně v jeho pozdních vrstvách.

Antiphonale Romanum I, Solesmis 2020, s. XIX.
Srov. Hiley D.: Western Plainchant, Oxford: Clarendon Press 1993, s. 99.

V mém korpusu českých zpěvů však jsou invitatoria modu I velice hojná, protože tento je mi odjakživa blízký a dobře se mi v něm nápěvy skládají. (A první antifonář se zpěvy matutina, ke kterému jsem se dostal a adaptoval jeden z jeho nápěvů žalmu Venite pro český text, byl jako na potvoru antifonář cisterciácký, který invitatoria modu I zná.) Invitatorií modu VIII jsem v minulosti také pár měl a postupně jsem je vymýtil, ale v modu I je jich příliš mnoho. Nápěvy, které považuji za kvalitní, pak čistě jen kvůli hudebně-historickým ohledům nezahazuji.

Obdobným případem jsou antifony IV. transponovaného modu: v tradičním repertoáru jejich drtivou většinu tvoří variace na jediný masivně rozšířený nápěvový model, ale já jsem to dlouho nevěděl a mám tak značné množství antifon, které se k modu hlásí základními charaktristikami (finála, tenor, rozsah), ale k danému tradičnímu modelu nepatří.

Když byla řeč o invitatoriích, je vhodné také zmínit, že moje invitatoria mají z velké části charakter podobný běžným antifonám k žalmům, zatímco tradiční invitatoria jsou vesměs výrazně melismatická. I to jsem však zjistil až pozdě; navíc se mi ani teď nedaří pro české texty skládat dobře znějící nápěvy odpovídajícího rázu. Kromě horší schopnosti českého textu nést melismata (popř. mé omezené schopnosti melismatické české zpěvy tvořit) to částečně souvisí i se strukturou textu: zatímco nejrozšířenější textový model latinských invitatorií ústí do stereotypní výzvy (citátu žalmu 95, 1) "pojďme, klanějme se", Denní modlitba církve při jejich překladu tuto výzvu obvykle klade na začátek (pro ilustraci viz příklady níže). To není bez důsledků pro možnosti zhudebnění.

příležitost Liturgia horarum Denní modlitba církve
advent do 16. 12. Regem ventúrum Dóminum, veníte, adorémus. Pojďme, klaňme se Králi, na kterého čekáme.
společné texty o Panně Marii Christum, Fílium Maríæ, veníte, adorémus. Oslavujme Pannu Marii; klaňme se Kristu, jejímu Synu!
Krista krále Jesum Christum, regem regum, veníte, adorémus. Pojďme, klaňme se Ježíši Kristu; on je Král králů.

Jak už bylo řečeno, v prvních letech, kdy vznikalo v relativně vysokém tempu velké množství zpěvů, jsem věděl jen velice málo o gregoriánském chorálu, a chyběl mi i základní přehled o novějších praktických edicích. Když jsem zkraje práce na projektu hledal nápěvy žalmů, vzal jsem, co bylo pohotově k mání, a základem mého korpusu českých antifon se tak stala tabulka chorálních nápěvů psalmodie nabízená na webu CMAA a reflektující předkoncilní římské chorální knihy, tedy stav bádání z počátku 20. stol. Dnešní chorální knihy ze Solesmes pracují s košatějším systémem nápěvů psalmodie, který má navíc nápěvy pro modus II recitující na kvartě, modus IV recitující na tercii, a pro pramody C, D a E. Dalším nápadným rozdílem je, že modus III recituje na kvintě (h).

Tenor modu III byl předmětem vyhroceného sporu právě už na počátku 20. stol. při přípravě Editio Vaticana. Srov. Wagner P.: Der Kampf gegen die Editio Vaticana: Eine Abwehr, Graz-Wien: Styria 1907, s. 31nn.

Mně jednodušší a staletími liturgického provozu prověřený modální systém i dnes vyhovuje a dodatečné posolesmeštění korpusu nemám v plánu. Dá se ale předpokládat, že modální systém odlišný od chorálních knih vydávaných dnes v Solesmes bude částí církevně-hudební veřejnosti vnímán jako další z mnohých principielních nedostatků.

Kdyby někdo chtěl naše nápěvy antifon používat v rámci modálního systému novodobých solesmeských knih, nevystačí jen s výměnou nápěvů psalmodie. Část antifon připsaných teď hlavně modům I. a IV. transponovanému by změnila příslušnost, ale zejména by bylo potřeba z velké části přepsat nápěvy antifon modu III, protože jsou všechny psány pro "pozdní" modus III, recitující na c, a s nápěvem psalmodie recitujícím na h by dobře nefungovaly.

Přes sto let stará chorální edice není pro mě určující jen tím, že jsem v samých počátcích projektu přijal její sadu nápěvů psalmodie a s tím její pojetí systému osmi modů, ale také později, když jsem hledal praktickou zkušenost s gregoriánským chorálem, sáhl jsem po antifonáři pro denní hodinky z téhož období (1912), protože to byl jediný rozumně dostupný antifonář římského ritu pokrývající celý liturgický rok. Tak můj až dosud jediný pořádně známý (opakovaně během celého liturgického roku přezpívaný) chorální repertoár oficia je antifonář zredigovaný na základě stavu bádání z počátku 20. stol. a obsahující pořádnou vrstvu neogregoriánských kusů (nejen ve svátečních formulářích nově zavedených nebo přepracovaných v potridentském období, ale také v žaltáři, výrazně zasaženém breviářovou reformou Pia X.).

To, že moje nápěvy jsou (s nemnoha výjimkami) složeny se zřetelem jen na daný český text, bez ohledu na nápěv případné latinské předlohy, je v mých očích jak silnou stránkou, tak stránkou slabou - samozřejmě pokaždé v jiném ohledu. Silnou stránkou, protože textu nebylo činěno násilí a dostal nápěv sobě na míru, nebyl na něj pasován nápěv složený původně pro text v jiném jazyce a mající možná výrazně odlišné pro zhudebnění významné charakteristiky. Slabou stránkou, protože nápěvy nehlásají jednotu českého antifonáře s antifonářem latinským a nemluví hudebními jazyky jednotlivých koutů a historických vrstev chorálního repertoáru, ale jsou výrazně poznamenány omezeností svého (jediného) autora.

Dnes už se snažím nápěvy latinských předloh brát v potaz, když opravuji méně vydařené kusy, ale systematické přepracování všech antifon, které mají tradiční latinskou předlohu, neplánuji. Český antifonář činící ve větší míře zadost tradičnímu chorálnímu repertoáru zůstane úkolem pro někoho jiného.

I tady sehrála významnou roli nevědomost. Je dobře známé, že pokoncilní breviář obsahuje mnoho zpěvů s novými, v chorální tradici se nevyskytujícími texty, ale že obsahuje i velké množství zpěvů s texty tradičními mi zůstalo skryto prakticky až do doby, kdy byly texty nejnovějšího vydání latinského breviáře přidány do internetového breviáře Juraje Vidékyho a já jsem je začal prohlížet s pomocí pracovní verze rozšíření do prohlížečů, které k textům antifon a responsorií doplňuje noty - k českým textům moje zhudebnění, k latinským noty z GregoBase.

Kdybych byl v počátcích projektu vybaven dostatečně širokou znalostí tradičního repertoáru, velmi pravděpodobně bych si neuložil některá pravidla, která jsou teď do korpusu českých chorálních zpěvů důkladně vepsána: mj. to, že díly jednoho žalmu se v rámci stejné hodinky zpívají pokud možno na stejný nápěv, nebo že když dvě antifony sdílejí část textu, onen společný úryvek by měl být v obou opatřen v mezích možností stejným nápěvem. Tradiční repertoár nejen že si takové pravidlo (které se v mém provedení stalo příčinou nejedné opravdu kostrbatě zhudebněné a později předělávané antifony) neukládá, ale naopak: známe řadu příkladů, kdy dokonce i pro identický text existuje více různých nápěvů, a to nejen jako rozdíl mezi různými místními tradicemi, ale právě i v rámci stejné knihy.

V antifonáři z r. 1912 viz např. antifony Veni, sponsa Christi (různé nápěvy v různých hodinkách commune svatých panen) a Euge, serve bone et fidelis (různé nápěvy odlišují svátky vyznavačů-biskupů od nebiskupů); v rukopisném podání třeba ty rukopisy, které mezi zpěvy pro oktáv Nanebevzetí uvádějí antifonu Maria virgo, semper laetare dvakrát, pokaždé s jiným nápěvem.

V počátcích projektu jsem delší dobu marně hledal informaci, jaký přesně má vztah differentia (zakončení nápěvu psalmodie) k nápěvu antifony. Vysvětlení jsem nakonec našel (tehdy zrovna v Erfurtu v universitní knihovně) v Antiphonale monasticum:

Většina nápěvů psalmodie má různá zakončení neboli differentiae. Ta odpovídají různým melodickým figurám, kterými antifony začínají, tak, aby se usnadnil přechod ze závěru [žalmového] verše k antifoně, když se tato má opakovat.

(Antiphonale monasticum, Parisiis-Tornaci-Romae: Desclée 1934, s. 1209; překlad JP)

Differentiae v té době existujících antifon jsem opravil a napříště je vybíral tak, aby žalmový verš končil na tónu, kterým antifona začíná, nebo (když taková differentia neexistuje) na tónu co nejbližším. Kdybych v té době měl trochu nazpívaný nebo nastudovaný tradiční repertoár (nebo kdybych se tenkrát nespokojil s první nalezenou odpovědí, hledal dál a měl při tom hledání trochu štěstí), věděl bych, že ve skutečnosti je vztah mezi diferencí a začátkem nápěvu antifony složitější.

Např. všechny následující antifony modu I by podle mého naivního systému měly diferenci D, ale v chorálních knihách mají f (In tympano et choro), g (Nemo in eum misit manum), a3 (Domine, nonne bonum).

Když jsem si toho později všiml, už jsem měl antifon příliš mnoho, zároveň jsem nikde nenašel přesná a úplná pravidla, kterými se přiřazování diferencí antifonám řídí (ani neměl data a nástroje umožňující ona pravidla snadno odvodit přímo z masy tradičních antifon), a rozhodl jsem se pokračovat s dosavadní ne-zcela-přesnou interpretací vztahu mezi diferencí a začátkem antifony a opravu provést až v rámci velké závěrečné redakce celého korpusu. Na tu dosud nedošlo.

Dalším problémem, jehož definitivní vyřešení odkládám kamsi do mlhavé vzdálené budoucnosti, je nekonsistence v užívání rytmických znamének. (1) V úplných počátcích projektu jsem každé prodloužení důsledně zapisoval tečkou (která nemá význam jako v moderní notaci, ale jako punctum mora v někdejším solesmeském systému rytmických znamének). (2) Později jsem rytmická znaménka psát téměř úplně přestal, protože výskyt prodloužených not v mých antifonách je předvídatelný (jde převážně o závěry jednotlivých oddílů nápěvu) a zároveň se mi zdálo, že explicitní rytmisace nevhodně omezuje interpretaci orientovanou na text. (3) V posledních letech jsem pak opět začal rytmická znaménka psát a i zpětně doplňovat, ale jen tam, kde specifický rytmus, se kterým nápěv počítá, není evidentní a je důležitý (nápěv rytmisovaný jinak nedává smysl). V praxi se jedná zejména o to, když se má prodloužit některá jedna nota v rámci melismatu. Také jsem začal příležitostně používat horizontální episema (čárku nad/pod notou), obvykle v případech, kdy je vhodné učinit zadost přirozeně dlouhé slabice a zazpívat ji s o něco větší rytmickou hodnotou. Tři výše zmíněné rozdílné přístupy se nyní v korpusu vyskytují vedle sebe, v závislosti na tom, kdy byl ten který nápěv naposledy upravován, a kdy dojde k plošnému vynucení jednotného standardu zůstává ve hvězdách.

Zmínit je tu třeba i použitý notační systém. Jeho základem je moderní notace přizpůsobená pro zápis chorálních melodií, zhruba tak, jak je zaužívána v některých zpěvnících a musikologických odborných publikacích. Zaznamenaná hudební informace se omezuje na melodii, její frázování, členění delších melismat a příp. explicitní rytmické hodnoty. Použitý notační systém pak dobře odpovídá tomu, jak o chorálních nápěvech přemýšlím. Kdyby se někdo sháněl po informaci, jak vypadá ta která antifona ve svatohavelských neumách nebo jaké neumy mají být v nějakém kritickém místě, musel bych odpovědět, že to nikdo neví (resp. každý si to může vymyslet, jak uzná za vhodné), protože koncepty gregoriánské semiologie v základech projektu In adiutorium nikdy neležely.

Můžeme uzavřít, že kdyby se někdo pokoušel o mně a projektu In adiutorium tvrdit ono "osvojil si hudební jazyk [gregoriánského chorálu] považovaný za mrtvý po stovky let" (D. Farkas o Dobszayovi v anglickém autoreferátu své disertace), nebyla by to pravda. Můj "chorál český" je "chorál" jen v tom smyslu, že jde o jednohlasý liturgický zpěv složený v církevních tóninách. Přebírá sice vybrané prvky z tradičního chorálního repertoáru (nápěvy psalmodie, nejobecnější pravidla systému osmi modů, několik nápěvových modelů antifon a krátkých responsorií, několik nápěvů konkrétních antifon), ale jako celek v hudebním jazyce (jazycích) gregoriánského chorálu formulován není. Jde nanejvýš o jeho vzdálenou nápodobu. Dnes se sice v zásadě hlásím k ideálu, který Dobszay formuloval ve svém manifestu Living Gregorian (též slovensky), ale jednak jsem na něj narazil až pozdě, jednak jsem nikdy nedisponoval znalostmi gregoriánského chorálu v rozsahu, jaký si solidní uskutečnění tohoto ideálu v českém antifonáři žádá.

Ejhle, Hospodin přijde (2)

1.12.2023 16:12 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Opět je tu ta část roku, kdy se starší článek k antifoně "Ejhle, Hospodin přijde" na čas stane daleko nejnavštěvovanější stránkou z celého webu. Protože je to článek opravdu chatrný, myslím, že je čas nahradit ho novou, alespoň o trochu solidnější verzí, i když konečných odpovědí na své otázky ohledně nejznámější české chorální antifony jsem se dosud nedobral.

I tentokrát se omezíme na prověření dvou tvrzení, která v posledních letech v době adventní opakovaně zaznívají veřejným prostorem: že "Ejhle, Hospodin přijde" je vstupní antifona a že pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic.

Rorátní mše svaté začínají známou vstupní antifonou "Ejhle, Hospodin přijde", která pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364.

(2019 cirkev.cz; srov. též 2014 strucne.signaly.cz, novinky.cz; 2019 biskupstvi.cz; krestanskevanoce.cz a mnohde jinde)

"Z antifonáře Arnošta z Pardubic"

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Výslovné tvrzení, že česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" pochází z antifonáře Arnošta z Pardubic, se, pokud vím, poprvé objevuje až v Jednotném kancionálu u č. 101A. První, kdo antifonu s Arnoštovým antifonářem spojuje, je Dobroslav Orel (1910 Písně rorátní a adventní, 1921 Český kancionál a samostatně vydané roráty z něj), ale ten ještě korektně uvádí, že odpovídající latinská antifona z Arnoštova antifonáře posloužila toliko jako předloha nápěvu pro český překlad. Česká antifona v něm opravdu zapsána není.

Pro úplný soupis repertoáru rukopisu viz Czagány Z.: Antiphonale Arnesti, tomus I, P VI/1; tomus II, P VI/2 a Žůrek J.: Antiphonale Arnesti, tomus III, P VI/3 in: Miscellanea musicologica XXXVII, Praha 2003, s. 139-195.196-235.236-268. (Jinak mikrofilmy antifonáře P VI jsem před delší dobou studoval a absenci českého Ejhle v něm při té příležitosti ověřil. Opravdu tam není - ani připsané na okraj, ani český text později doplněný pod latinským, ani nic podobného.)

Odkud tedy pochází známá česká verze? Ve starším článku jsem za jejího autora označil Dobroslava Orla, ale toto tvrzení stálo na hliněných nohou a padlo velice rychle. Orel podle všeho připravil tu variantu nápěvu, kterou otiskl ve svých vydáních rorátů a která dnes figuruje v Jednotném kancionálu jako č. 101A. Zvyk zpívat v adventu antifonu Ejhle, byť v trochu jiných podobách textu i nápěvu, je však samozřejmě starší.

Antifonu obsahují významnější kancionály počínaje polovinou 19. stol.

v souvislosti s roráty se objevuje o něco dříve

a ještě dříve je dosvědčena ve zprávách o liturgickém provozu

Ke klasickému repertoáru rorátů podle všeho nepatří. V rukopisných rorátnících a graduálech se běžně nevyskytuje, a když, tak jako pozdější dodatek. V žádném jsem ji dosud neviděl zapsanou rukou starší 18. stol. - a neznám její zápis, který by byl prokazatelně starší roku 1800. Zatím se tedy v korpusu českých adventních zpěvů jeví jako příspěvek snad až z doby národního obrození. (Srov. Slavický T.: Rorátní repertoár v moravských kancionálech 17. a 18. století, Musicologica Olomucensia 34(2) 2002, s. 46n.)

Praxe zpívání odpovídající latinské antifony (Ecce Dominus veniet) v souvislosti se mší je starší. Víceméně náhodou jsem narazil na doklad v Rovenského Capella regia musicalis (1694), širší rozhled zatím nemám.

Vstupní antifona?

Je naše antifona ve smyslu zavedené české liturgické terminologie vstupní antifonou, tedy introitem?

Liturgický text: daná biblická koláž, kreativně parafrázující proroka Zachariáše (14, 5-6), nefigurovala jako adventní introit v římském misálu, ani v předtridentském misálu pražském. Je to antifona z breviáře, z první neděle adventní, kde ji najdeme dodnes. (Stejný text, až na chybějící aleluja, měla také antifona k přijímání (communio) pro pátek adventního kvatembru, ale nápěv, se kterým se české Ejhle zpívá, je jednoznačně upravený nápěv antifony z breviáře, ne onoho communia.)

latinská antifona:

Ecce Dóminus véniet, et omnes sancti eius cum eo: et erit in die illa lux magna, allelúia.

archaický český text tištěný v Jednotném kancionálu:

Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.

Denní modlitba církve:

Hle, přijde Pán a s ním všichni jeho svatí; v ten den zazáří velké světlo. Aleluja.

Hudební forma odpovídá antifoně z oficia. Obvyklý charakter nápěvů introitu je charakteristicky jiný - zdobnější, více se táhnoucí do délky - jak to odpovídá jeho liturgické funkci hudebního doprovodu ke vstupnímu průvodu. Verše s antifonou obvykle zpívané (vzaté z proroka Izajáše a ze žalmu 19) mají nápěv žalmový, a to opět prostý nápěv z oficia, ne zdobnější variantu užívanou pro přednes veršů k introitu.

Liturgická funkce podle pramenů: podle svědectví většiny pramenů se antifona nezpívala jako introit, ale jako zbožný přívěsek, přičemž způsob připojení ke mši je místo od místa různý, jak konstatoval již Pešina:

... zpívá se při varhanách, na mnohých místech před mší sv., když kněz ze sakristie k oltáři vystupuje, na jiných po mši sv.; někde latinským, někde českým jazykem...

(Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839, s. 17)

Tomu odpovídá rozmanitost řešení, která potkáváme v dalších pramenech.

přede mší: Český kancionál ("před každou mší svatou v adventě"); Svatojanský kancionál; Katolický zpěvník (Praha 1855); Krolmusova Agenda česká; s latinským textem Škroupovo Manuale
po skončení mše: Pešinovy zprávy o rorátech nově zavedených ve svatovítské katedrále (ČKD 1843/4, s. 747, ČKD 1846/4, s. 789-790); Bečákův kancionál; Mathon Placidus: Kancionálek pro křesťanskou mládež, Brno 1882; mladoboleslavský rorátník (Okresní muzeum Mladá Boleslav, sign. př. č. 4/70a, sign. II A 4)

Nesmíme však zatajit menší množství mladších pramenů, kde náš zpěv podle všeho funkci introitu přebírá (Úplný kancionál arcidiecese olomúcké; Oltář). Okrajově se objevují také exotičtější uspořádání, např. zpívání veršů Rosu dejte před roráty a antifony Ejhle na závěr (Onderek Josef: Katolický kancionálek, Těšín 1865).

Můžeme uzavřít, že v době vzniku a rozšíření české antifony Ejhle o vstupní antifonu rozhodně nešlo. V kontextu pokoncilních mešních textů a liturgických předpisů však je situace jiná. Reformovaný misál má pro první tři týdny doby adventní na každý den v týdnu jinou vstupní antifonu (bez ohledu na to, jestli introity odpovídajícího textu existují v repertoáru gregoriánského chorálu), a antifona Ecce Dominus veniet (bez aleluja) je v něm předepsána pro úterky. Literární forma našeho zpěvu dnes beze všeho splňuje nároky na kanonickou formu introitu se třemi verši a doxologií. To, že text odpovídá vstupní antifoně v misálu jen jednou týdně, není důležité - v ostatní dny před benevolentními liturgickými předpisy obstojí jako "jiný vhodný zpěv" (VPŘM čl. 48). Hudební forma samozřejmě není klasickou formou introitu, ale nikde není psáno, že novodobé introity nemůžou užívat hudebních forem snazších, např. vzatých z chorálního repertoáru oficia. (Ostatně přesně tímto způsobem řeší introity Graduale simplex, pokoncilní zjednodušený latinský graduál pro potřeby menších kostelů a/nebo chorálních mší s aktivní účastí lidu.)

Ejhle jako vstupní antifona

(antifona) Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním; a bude v den onen světlo velké, aleluja.
(1. verš) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
(2. verš) Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(3. verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Ejhle...

(text podle Jednotného kancionálu)

Tedy pokud jde o její použití v rámci pokoncilní liturgie, proti označení Ejhle za vstupní antifonu nelze nic namítat. (Tím beru zpět kus minulého článku.) Akorát je vhodné připomenout, že zpívá-li se Ejhle před roráty, vstupní antifonou není - tou je příslušná přetextovaná verze introitu Rorate coeli (Mnozí spravedliví, Prolom, Pane, nebesa a další).

Antifona před Rorate?

Ve starším článku jsem, v rámci tehdejší polemiky s pojetím Ejhle jako vstupní antifony, navrhoval dívat se na něj jako na novodobé pokračování dřívější praxe "antifon před Rorate". Stejně jako ony, i Ejhle je antifona z oficia převedená do češtiny a zpívaná před introitem (vstupní antifonou) rorátní mše. Ale při pohledu do pramenů je rychle zřejmé, že podobnost je čistě vnější a historická kontinuita není dána. Funkce: Antifony před Rorate mají odedávna pevné místo před introitem, zatímco Ejhle po celé 19. stol. funkčně kolísá (viz výše); forma: pro provedení Ejhle (a jen pro něj) je dlouhodobě charakteristické trojí opakování vždy o tón výš; antifony před Rorate se zpívají se dvěma veršíky (v tom smyslu, v jakém o veršíku mluvíme v oficiu: dobře známý verš, jehož první půlku zpívá předzpěvák a druhou půlkou mu odpovídá celé shromáždění), zatímco Ejhle s porcí psalmodie, uzavřenou doxologií; souběžné užívání: některé prameny obsahují jak antifony před Rorate, tak Ejhle, a specifikují místo každého z těchto prvků v rituálním celku.

Pešina Václav: Roráte, neboli, radostné zpěvy adventní, Praha 1839: Ejhle na s. 17, antifony před Rorate s. 19n, veršíky úvodem každého dne; Bečákův Katolický kancionál 1852: Ejhle na s. 252, antifony před Rorate s. 238, veršíky s. 240

Ke způsobu provedení antifon před roráte viz též Pešina Václav: O Roráte, zvláště Králohradeckém, ČKD 1837/3, s. 525

Tímto tedy svůj starší návrh beru zpět. Antifony před Rorate jsou starobylý prvek hradeckých rorátů a příbuzných rorátních tradic, Ejhle je prvek novější a jinak stavěný, který přišel později a odjinud, s antifonami před Rorate po určitou dobu koexistoval, ukázal se být životaschopnější a narozdíl od nich se udržel v liturgické praxi dodnes.

Vstupní antifona podruhé

Dvě věci mě přiměly podívat se blíže na verše po Ejhle: jednak to, že dlouhá řada starších pramenů nechává po Sláva Otci opakovat (ne Ejhle, Hospodin přijde, ale) Rosu dejte, nebesa, shůry - tak ještě i Orlovy samostatně vydané rorátní písně, zatímco v Českém kancionálu už se nic neopakuje a po doxologii následuje rovnou rorátní introit. Druhým podnětem bylo zjištění, že některé zpěvníky mají místo obvyklého druhého verše "Nebesa vypravují slávu Boží" jiný: "Požehnal jsi, Hospodine, svou zemi, odvrátil jsi zajetí naše" (Oltář 1900; Orlovy Písně rorátní a adventní 1910; srov. Farský Karel: Zpěvník písní duchovních 1923)

A tu mi konečně seplo: "Rosu dejte" nejsou prostě nějaké tři k adventu se hodící veršíky, ale český překlad introitu Rorate coeli desuper, akorát zpívaný celý na jednoduchý žalmový nápěv z oficia. Antifona Ejhle pak není introitu součástí, je před něj jen volně připojená.

Rosu dejte, nebesa, shůry jako vstupní antifona

(antifona) Rosu dejte, nebesa, shůry, / a oblakové, dštěte Spravedlivého.
Otevři se, země, / a vydej Spasitele.
(verš) Nebesa vypravují slávu Boží / a dílo rukou jeho zvěstuje obloha.
(doxologie) Sláva Otci i Synu / i Duchu Svatému.
Jako byla na počátku, i nyní i vždycky / a na věky věků. Amen.
(antifona) Rosu dejte ... a vydej Spasitele.

V potridentském římském misálu byl introit Rorate coeli určen pro středu adventního kvatembru, pro čtvrtou neděli adventní a pro votivní mši o Panně Marii v době adventní (která dala vznik českému repertoáru rorátů). O kvatembrové středě a o čtvrté neděli se zpíval s veršem odpovídajícím českému "Nebesa vypravují", pro votivní mši se bral verš odpovídající českému "Požehnal jsi, Hospodine". Předtridentský pražský misál však měl verš "Nebesa vypravují" i pro votivní mši. Zdá se tedy, že zpívání verše "Nebesa vypravují" po celý advent snad je nenápadným pozůstatkem pražského ritu. To by mohlo klást počátek této praxe do doby dřívější, než kam se mi ji zatím podařilo vysledovat v pramenech. Spíše však jde o důsledek toho, že se introit adventní votivní mše o Panně Marii v Čechách i dlouho po přijetí tridentského misálu zpíval ve staré pražské podobě, s veršem "Coeli enarrant" - viz ještě Škroupovo Manuale pro sacris functionibus (Praha 1858), s. 280.

Souhrn

Česká antifona "Ejhle, Hospodin přijde" opravdu nepochází z antifonáře Arnošta z Pardubic. Všeobecně se rozšířila a do významných kancionálů pronikla podle všeho až v průběhu 19. stol. a v rámci rorátního repertoáru tak je opravdu pozdním přírůstkem.

Na Arnoštův antifonář se jako na svou předlohu odvolává ta varianta nápěvu (Jednotný kancionál 101A), kterou připravil Dobroslav Orel na začátku 20. stol. Ale šlo při tom snad spíš o symbolický akt napojení Ejhle jako pozdního prvku rorátního repertoáru na mýtický arnoštovský pramen (srov. Škarpová Marie: Roráte karlo-arnoštské, Slovo a smysl 14(28) 2017, s. 134), resp. o očištění zlidovělého chorálního nápěvu jeho revizí podle středověkého znění v duchu soudobé reformy gregoriánského chorálu, než o to, že by ten nápěv sám o sobě byl nějak specificky pražský/arnoštovský.

V kontextu ideální formy (královéhradeckých a podobných) rorátů není antifona Ejhle vstupní antifonou (introitem, součástí mešního propria), ale devocionálním elementem žijícím na periferii, před vlastním začátkem nebo po skončení mše. Jsme však nuceni připustit, že v rámci pokoncilní liturgické praxe a platných liturgických předpisů může být za introit (s volně vybraným textem a ve snazší hudební formě) úspěšně vydávána.

Text introitu Rorate coeli se ukrývá ve verších ("Rosu dejte nebesa shůry" atd.) s Ejhle obvykle zpívaných. Snad historicky šlo o pokus rorátní mši alespoň formálně vztáhnout k oficiální liturgii tím, že ještě než zpěváci spustili přetextovaný introit a další, na oficiální liturgické texty se nevážící a lidovou teologií přetékající zpěvy, zazpíval se alespoň překlad standardního introitu mariánské votivní mše, byť jenom na jednoduchý žalmový nápěv.

Aby si slova vymlela koryta

1.8.2023 01:15 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

... systém potřeboval tak tři roky stability, aby si data takzvaně vymlela koryta. (zdroj)

Přiznání: nikdy jsem jako vývojář nepracoval na systému tak velkém a tak intensivně používaném, aby se dalo mluvit o tom, že si data opravdu vymílají koryta. Ale ta základní skutečnost, že se systém v průběhu používání adaptuje, aby lépe vyhověl potřebám, že ustupuje tlaku procesů, které skrz něj procházejí, ta je společná snad všem déle běžícím netriviálním systémům. A přijde mi, že obraz vody vymílající si koryto je (samozřejmě v mnohem menším měřítku) výstižný i pro způsob existence zde nabízených chorálních nápěvů pro zpěvy oficia. Na začátku nebyl geniální výtvor umělce ani solidní dílo zdatného řemeslníka, ale nápěvy složené často opravdu hrubě a neuměle. A jak je zpívám den za dnem a rok za rokem, slova si hledají příhodnější cestu a nápěvy jim ustupují. Překážky jsou překonávány nebo obcházeny, hrubosti obrušovány, volný materiál odnášen po proudu. A já, i když se v zasahování do podoby toku nedržím úplně zpátky, jsem přeci zejména tím, kdo se stará o to, aby korytem tekla voda, s pošetilou nadějí, že z toho (velkým dílem samovolného) procesu nakonec přeci jen vzejde něco v zásadě dobrého a hodnotného.

Žalmy označkované pro zpěv na chorální nápěvy

29.5.2023 20:39 | kategorie: Web | štítky: | Komentáře

"Zpívali bychom nešpory častěji, kdybychom měli (někoho, kdo nám připraví) podtrhané žalmy." - pokud tenhle problém je i váš, dneškem by měl být sprovozen ze světa, protože byl spuštěn nový web zalmy.inadiutorium.cz, kde najdete (úplně) všechny žalmy a kantika Denní modlitby církve označkované na všechny chorální nápěvy. Někdy bude stačit nasdílet ostatním zpěvákům odkazy, jindy bude vhodnější označkované žalmy vytisknout. Každopádně odpadá potřeba plánovat každé zpívané nešpory dlouho dopředu, aby se stihly připravit texty. Ode dneška můžete mít žalmy podtrhané na několik kliknutí.

Web ještě má řadu různě závažných nedostatků, které budu postupně odstraňovat. Zejm. bude potřeba zapracovat na dobré použitelnosti na mobilních zařízeních. Užitečný je ale už ve stávající podobě, pročež ho vypouštím do světa. Ať slouží.

II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - chorální nápěvy

7.5.2023 21:05 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

(Na web věnovaný hudební stránce liturgie hodin nápěvy pro eucharistické modlitby samozřejmě tematicky nepatří, ale když jsem přemýšlel, kde nejnovější kousek "chorálu českého" zveřejnit, nakonec jsem usoudil, že ze všech míst, která teď přicházejí v úvahu, je toto nevhodné nejméně.)

Začalo to před několika lety trochou rozpustilosti na Signálech. Zatímco idea latinsky zpívané dětské mše byla humorná absurdita, vyplynuvší z nějaké tlachavé diskuse, viděl jsem, že opatřit eucharistické modlitby pro mše s dětmi vhodnými nápěvy by mohlo být skutečně přínosné a povznést slavení s nimi na novou kvalitativní úroveň. Představu jak na to jsem hned neměl, ale ten nápad už mě nikdy úplně neopustil, a když mě po letech začaly napadat části možného řešení, nakonec jsem na to založil nový dokument, začal je zapisovat do not a snažit se je uspořádat do soudržného celku, až během delší doby vyrostlo to, čeho první zveřejnitelnou verzi dnes pouštím do světa:

II. eucharistická modlitba pro mše s dětmi - návrh chorálních nápěvů

Normálně se hudební stránce mše nevěnuji, protože nejsem aktivní chrámový hudebník, který by do ní někde měl co mluvit, a zejména se nevěnuji kněžským zpěvům, protože mi nepřísluší a nikdy nebude příslušet je zpívat, ale eucharistické modlitby pro mše s dětmi jsou právě charakteristické tím, že to nejsou (jen) modlitby kněžské, ale jsou proloženy značným množstvím aklamací lidu. To jim propůjčuje specifický ráz, citelně odlišný od standardních eucharistických modliteb, který si (jak jsem to formuloval už pod oním výše odkazovaným příspěvkem na Signálech) dle mého názoru opravdu říká o to, aby se pokud možno celá eucharistická modlitba zpívala. Jednak spojení jednotlivých aklamací s nápěvy pomáhá pamatovat si je a správně jimi odpovídat na příslušné klausule modliteb celebranta, jednak střídání celebranta a lidu díky zpěvu snáze udrží tempo a spád, vytvoří pěkný jednolitý celek a předejde nežádoucímu dojmu předsednické modlitby stále znovu neústrojně přerušované těžkopádně odříkávanými průpověďmi lidu.

To, že jsem ze tří eucharistických modliteb pro mše s dětmi sáhl po té druhé, je dáno tím, že je to ta jediná, kterou jsem sám jako dítě vícekrát zažil v liturgickém provozu (90. léta, farnost Kladno Rozdělov, P. Bořivoj Bělík) a mám ji do určité míry zvnitřněnou. Nevylučuji, že později budou následovat i nápěvy pro zbylé dvě, ale zatím to nemám v plánu.

I když to nebylo odpočátku záměrem, nakonec jsem skončil u toho, že část nápěvů je přímo převzatá z chorálních nápěvů pro standardní eucharistické modlitby (a Sanctus z ordinaria Missa mundi), část nápěvy odpovídajících pasáží standardních eucharistických modliteb více či méně věrně napodobuje. Blízkou paralelu postrádá většina aklamací a nápěv postsanctus, jehož podoba je určována snahou plynule navázat na zvolený nápěv Sanctus a vyústit v opakování Benedictus.

Je pravděpodobné, že v příštích měsících a letech ještě dojde k úpravám. Momentálně za nejslabší pasáže se značným prostorem pro zlepšení považuji nápěv postsanctus a aklamaci po anamnezi (která je komplikovaná tím, že jde o opakování aklamace z preface v úplně jiném hudebním kontextu).

Vím, že okruh těch, pro které by můj nejnovější neužitečný nápad mohl být relevantní, je velikostí mizivý, ale kdyby snad někomu přeci jen stál za prostudování/přezpívání, připomínky jsou každopádně vítány, stejně jako případné konkurenční návrhy.

[EDIT 22. 12. 2023] Slovenské zhudebnění dvou eucharistických modliteb pro mše s dětmi obsahuje Liturgický spevník I (Vatikán 1990). Nahrávky na jeho webové prezentaci.

České závěrečné mariánské antifony

19.6.2022 21:40 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní: sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře (Alma Redemptoris Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli, Salve Regina), podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou modlitbu Sub tuum praesidium (která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala, byť ne jako antifona závěrečná). VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference schválily další závěrečné mariánské antifony.

Denní modlitba církve této možnosti využívá a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje o modlitbu Zdrávas Maria (které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží"). Vzhledem k její popularitě není překvapivé, že ji kromě českého breviáře najdeme v italském a pravděpodobně i v dalších.

Následuje rubrika Může se zpívat též některá z následujících písní a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám, pro něž breviář podává nový překlad, poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem, a to i za cenu věrnosti překladu. (Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)

V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno, je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce. Nejen hymnus, ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být předlouhá a neměla by mít refrén.

incipit latinský incipit vztah k předloze nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele Alma Redemptoris Mater strofický překlad (dvě strofy + extra verš) ne
Zdráva buď, Královno nebe Ave Regina caelorum strofický překlad ano
Buď zdráva, Královno Salve Regina překlad ne
Pod tvou ochranu se utíkáme Sub tuum praesidium překlad ne
Zdrávas, Maria Ave Maria překlad ne
Vesel se, nebes Královno Regina caeli písňová parafráze ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno Alma Redemptoris Mater písňová parafráze ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno Salve Regina písňová parafráze ano

Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem, že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze, ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější: i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy). Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění, zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší svou formou - místo dvou dvouverší má tři.

Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru) důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin a lidovým modlením. Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami. Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně podán nový překlad. Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže zavedené modlitby i v jejich lidovém užití jazykově aktualisovat, ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem. Breviářové znění Buď zdráva, Královno ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ (dokonce ani v rámci denní modlitby církve) nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.

Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval - byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky. Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů pro texty české prostě nelze. Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo), najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto, že je nikdy nikdo nebude zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny z těch cca 2000 antifon již zpracovaných! A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy, založené na snazších nápěvech latinských verzí, i pro všech šest závěrečných antifon. Pro ty, které figurují i v lidovém modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje. Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil pouze kancionálový text, protože písnička Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze, a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé kostelní písně by bylo divné.

Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve, přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho, že pak budou v rámci breviáře poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka. Mít extra překlad antifony Salve Regina, který se používá jen v breviáři a nikde jinde (zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl. Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru zasloužila být odsunuta pod rubriku Může se zpívat též některá z následujících písní a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem antifony Regina caeli - nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.

Sampor a slovenský chorál

3.2.2020 01:41 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

YouTube kanál "Mních s kamerou" "mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu, jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina), ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost, a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině, jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.

Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích (všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:

[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)": autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30). Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy ze Solesmes. Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky, ale všechny ostatní hodinky slovensky. Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony: (11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a (13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".

Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři: první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"), druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů ("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!"). Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.

[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián": po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24) se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20). Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu". Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56) předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony z tohoto svátku - v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje. Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované "teorie slovenského chorálu". 58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu: "Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie; české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny je tak volný, že je to spíš nepřeklad), pak odpovídá na otázky diváků.

Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel "úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské" (první video, 13:54) nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské" (druhé video, 39:20). Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit, bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy. To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat (nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu. (Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.) I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví řada různě dobrých důvodů (a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný. Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách) je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem. Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách významných pro zhudebnění často zásadně liší. Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází, není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů, ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl moc nepatřičně?"

Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc - všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou. O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného. Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk a nemám pro ni cit.) Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou, je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě zpívatelné a poslouchatelné. Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text) zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství, a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává. Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu "gregoriánský chorál jako hudební jazyk", drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku) vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj), a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely (přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům z Denní modlitby církve nesedí. Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu, "chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.

Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu, abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru. Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa), značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.

Ohlášení pohyblivých svátků

3.1.2020 03:20 | kategorie: Jiné | štítky: | Komentáře

tl;dr Vzal jsem nápěv pro ohlášení pohyblivých svátků od P. Filipa Boháče OP, zveřejněný na webu liturgie.cz, u/opravil jsem ho a tady nabízím (pro zájemce též zdrojový kód: gly, gabc). V článku se čtenáře snažím přesvědčit, že provedené změny jsou k lepšímu.

[EDIT téhož dne odpoledne] Pro samé zaujetí melodií jsem jaksi přehlédl, že znění, které jsem se jal opravovat, je pro rok minulý. Tak znovu a lépe: noty pro rok 2020 (zdrojový kód: gly, gabc).

[EDIT 5. 1. 2019] Protože příprava těch not je práce mechanická, každoročně opakovaná a dá se automatisovat (jak výpočet kalendáře, tak opatření textu nápěvem), a protože jsem při pátečním večeru dostal chuť naprogramovat něco malého pro radost, tady je skript, který umí připravit noty pro libovolný rozsah let a tady pdf dokument s vygenerovanými notami na příští půlstoletí.


Na webu liturgie.cz se objevily noty pro letošní ohlášení pohyblivých svátků o slavnosti Zjevení Páně. Adaptaci chorálního nápěvu (pravděpodobně) z aktuálního Missale Romanum na český text připravil P. Filip Boháč OP. Snad mi čtenáři prominou vybočení z tematického zaměření tohoto blogu - ohlášení pohyblivých svátků nejspíš nikdy nemělo s liturgií hodin nic společného, ale i přesto považuji za užitečné věnovat mu zde pozornost jakožto ukázce českého chorálu, resp. adaptace chorální melodie na český text.

Nápěv je převážně recitativní, podle "Gerbrichova pravidla" by tedy s jeho přenesením na český text předběžně neměly být zásadní problémy. Navíc jde o nápěv vzatý z první části velikonočního chvalozpěvu Exsultet, a ten byl na český text adaptován již v době příprav vydání Českého misálu a v Čechách se všeobecně používá.

Když jsem si adaptaci připravenou P. Boháčem přezpíval, nelibě jsem nesl závěrečné klausule s pětinotovým melismatem na přízvučné slabice (viz červené zvýraznění v obrázku níže: "Krista", "Páně", "Amen"). Nešlo by s tím něco udělat? Nemělo by se s tím něco udělat? -- Nejprve je třeba lépe pojmenovat povahu té nelibosti. Rozhodně nejsem zastáncem názoru, že český text nesnese pětinotové melisma. Ale právě toto melisma právě v tomto kontextu (v nápěvu recitativním, převážně sylabickém, dlouhé melisma na první slabice dvouslabičného slova) mi zní velice nepřirozeně. Zatím si netroufám tvrdit, že je to něco objektivně chybného a v dobře stavěném "českém chorálu" nepřípustného, ale rozhodně je to něco, co se mně nelíbí a v "českém chorálu" z mého pera by se vyskytovat nemělo. Tedy na otázku "Nemělo by se s tím něco udělat?" odpovídám: "Mělo."

nápěv letošního ohlášení pohyblivých svátků z webu liturgie.cz, s vyznačenými částmi, které jsem se rozhodl opravit

Nápěv z webu liturgie.cz s vyznačenými místy, která jsem se rozhodl upravit.

Když se má opravovat adaptace "latinského nápěvu" na český text, je nezbytné konzultovat předlohu. Třetí typické vydání Missale Romanum (2002) nevlastním a ze Souborného katalogu ČR se zdá, že není ani v žádné české veřejné knihovně. Nejlepší a nejoficiálnější zdroj daného nápěvu, který se mi podařilo najít, tak je nahrávka ze Svatopetrské basiliky. Noty jsem na internetu našel jen pro předkoncilní znění, ale nápěv je víceméně shodný. Vedle samotného ohlášení pak je vhodné srovnat i latinské a české znění chvalozpěvu Exsultet, na část jehož nápěvu se ohlášení zpívá.

Srovnání nápěvu ohlášení s latinskou předlohou ukáže, že pětinotové melisma na přízvučné slabice závěrečné klausule je v podstatě beze změny převzato z předlohy. Nápěvem příbuzná část chvalozpěvu Exsultet však (nejen české, ale ani latinské znění) takto dlouhé melisma neobsahuje.

Rozhodl jsem se všechny závěrečné klausule upravit tak, že poslední přízvučná slabika nese nanejvýš třínotové melisma. Noty, které v předloze tvoří pes, kterou dlouhé melisma začíná, jsou rozloženy na předcházející slabiky. Výsledek je blízký (zejména českému) Exsultet a zní uspokojivě.

notový záznam upravených pasáží

Kontroverzní by mohlo být řešení klauzule "Seslání Ducha svatého". To nebyl případ pětinotového melismatu na první slabice dvouslabičného slova - dráždilo mě nejdelší (třínotové) melisma na slabice nepřízvučné. Tady se proti mně dá namítat právě pomocí Exsultet, na který se jinak odvolávám (jak latinským - viz "calígine" - tak českým - "temnoty"). Nadto je třeba říci, že slabika sice nepřízvučná, ale dlouhá, melisma zpravidla dobře nese. Nebudu tudíž protestovat, když někdo řekne, že tato úprava byla potřebná ze všech nejméně. Mně ale výsledek zní lépe.

Když jsem srovnal s předlohou závěr (výše zvýrazněný žlutě), ukázalo se, že za poslední dvě pětinotová melismata vděčíme tomu, že se P. Boháč z nějakého důvodu výrazně odchýlil od předlohy (popř. vycházel z předlohy jiné, mně neznámé). Tady jsem tudíž melodii neupravoval výše naznačeným způsobem, ale přepsal podle předlohy.

notový záznam upraveného závěru

Závěrem pro jistotu upozorňuji, že odkaz na PDF s kompletním upraveným zněním, použitelné již toto pondělí/neděli (ač samozřejmě nemá žádné úřední schválení), byl na samém začátku článku. Případné příspěvky do diskuse o "umění správného adaptování latinských nápěvů na český text" (třeba v podobě hejtů na provedené úpravy) jsou srdečně vítány na všech komunikačních kanálech, kde jsem k zastižení.

Antifony ze starých rorátníků

26.12.2017 20:45 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty a oficiem.

Na začátku rukopisných rorátníků obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate", obsahující výběr českých antifon. V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate" pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne, a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení (byť zpívat antifony při nešporách v jiném než aktuálním oficiálním znění podle všeho není dovoleno). Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní. Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované antifony z oficia.

Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku" a dokumentuje příklady jejich výběru. Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor, které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16). "Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době jen antifony" (s. 17).

OREL Dobroslav: Kancionál Franusův. Proměnlivé části chorální, Cyrill 2/1916, 19-21.

Věrní čtenáři si možná vzpomínají (a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě), jak tuto Orlovu tezi smetl ze stolu Jiří Žůrek - a nám nezbývá, než souhlasit. Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu před úsvitem, předcházely nešpory, to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny. Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní, ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání) a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní liturgický rámec.

Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu, nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár "antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich řazení - velmi homogenní. Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně (východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic). Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami. Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc, jak je níže u textů poznamenáno. Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické antifony je strahovský rukopis DF IV 3.

Níže následují texty antifon. Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů. Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č. nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu nejsou předmětem článku. Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu. Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán, což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký rorátník Hr 11. Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část textů je volně rýmovaná.

Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich liturgické zařazení. Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni, a to vždy do pražského breviáře (Breviarium Pragense, Nürnberg 1502), u antifon společných s potridentským římským breviářem pak i do něj. (Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři, kde jsem je ovšem nedohledával.)

Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen

Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec, a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé, že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních rorátech, vždy v příslušné textové variantě.

Jde o velmi rozkošatělou parafrázi antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování (Breviarium Pragense CCXCr)

Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.

Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou Gaudeamus omnes fideles k tercii Narození Páně (Breviarium Pragense, Cv)

Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.

Druhá antifona druhého nokturnu Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXIXr); antifona k Magnificat mariánských hodinek v době adventní (nestránkováno)

Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya

Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek v době adventní (Breviarium Pragense, nestránkováno); v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli adventní.

Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya

Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní (Breviarium Pragense, LXXXVv), stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.

Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.

Antifona super psalmos k prvním nešporám první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr), druhá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich

Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní (Breviarium Pragense, LXXXIIIr), čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen

Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu O admirabile commercium - první antifona k laudám Obřezání Páně (Breviarium Pragense, CXr), stejně i v Římském breviáři

Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán

K tropu Gregorius praesul a jeho funkčnímu posunu (antifona) v pražském ritu viz Holeton D. R. - Vlhová-Wörner H. - Bílková M.: Gregorius presul in Bohemian Liturgy and Iconography: an interdisciplinary study, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 6, Praha 2007.

V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí Breviarium Pragense, LXXXVr. Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte" s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno - jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické, více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)

Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230), kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a) po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze, ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví", mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie "Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli souvislost s jejími zpěvy.

O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti

Začíná standardní řada sedmi O-antifon - tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní - ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě má Římský breviář; podobně i Breviarium Pragense, XCVIv, kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním způsobu provedení antifony O Sapientia (většina dějepisců breviáře o tom činí zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).

O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným

O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati

O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti

O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti

O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil

O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš

(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v)
O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.

(Dašický rorátník 8v)
Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)

(Dašický rorátník 11v)
Anděl Gabriel
slavný Boží posel

všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia

(Dašický rorátník 12r)
Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja

Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony jako bezprostředně následující.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja

Iudea et Hierusalem, nolite timere - První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně, Breviarium Pragense, XCVIIIr; v Římském breviáři jako první antifona laud z Vigilie Narození Páně.

(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r)
Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie

(Strahov DF IV 3, 7r)
Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya

(Strahov DF IV 3, 8r)
Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou

Ingressus angelus, antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv), znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku (CCLXXXIXr)

(Strahov DF IV 3, 8v)
Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.

[EDIT 13. 1. 2022] Parafráze antifony Ave spes nostra: v pražském breviáři jako antifona pro připomínku Panny Marie o sobotách doby adventní (LXXXIIIr) a znovu jako třetí antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr).

(Strahov DF IV 3, 9v)
Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého

Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli, Breviarium Pragense, XCIIIIr; stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá antifona laud o Zvěstování.

(Strahov DF IV 3, 10v)
Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.

[EDIT 13. 1. 2022] Volnější parafráze antifony Ave spes nostra, k ní viz výše.

[EDIT 15. 3. 2024] Ve skutečnosti se jedná o doslovný překlad jedné z variant antifony Gaude Dei genitrix virgo (CANTUS 002920). Ta se podle repertoárových databází v pražském breviáři nevyskytuje, ale v notovaných pramenech alespoň okrajově dosvědčena je (CZ-Pu XVII F 3, f. 13r; CZ-Pu VI B 24, f. 76v).

V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda, která v době rekatolisace umožnila integraci utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie a literátů mezi katolická zbožná bratrstva, o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat, že pocházejí z breviáře "pražského kostela" (kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem) a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.

Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři ještě více než rorátům, musí zdůraznit, že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul či Betlehem non es minima, dál žily již jen ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte". Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky "antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout, aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis, a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat, jak se to sluší a patří. Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami do starých pramenů nechtěli pouštět.

Ejhle, Hospodin přijde!

24.11.2016 10:43 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

[EDIT 13. 12. 2023] Článek není aktuální a obsahuje zavádějící tvrzení,
>> solidnější článek zde <<


... Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala. Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona „Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni. ...

(apha.cz, zvýraznění v textu JP)

O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu. Je to vztah velmi volný. (Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není, ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)

Ejhle, Hospodin přijde; Český kancionál

Jak je to s původem "vstupní antifony" Ejhle, Hospodin přijde? Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921). Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet a autorem adaptace je redaktor kancionálu, Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli antifonář danou antifonu obsahující, protože její nápěv je poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy, aby melodie s českým textem dobře vyšla.

[EDIT 30.11.2016] Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi. Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků. To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky. Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je její latinská předloha; dále pak o to, (2) že na repertoáru rorátů pracoval Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu, takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.

[EDIT 1.12.2017] Ve skutečnosti je antifona již ve Svatojanském kancionálu (1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46), byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu jako č. 101B.

Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou", protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém misálu překládá introitus. Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní, kde se s ní ostatně setkáváme dodnes. Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony. Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní, redukuje na jejich písňovou složku - jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní): Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd. Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním introitem, je tak nejspíše něco jako "antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu liturgických mešních zpěvů.

Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde je od r. 2013 zařazena také v mém souboru adventních antifon (první neděle adventní, první nešpory). Je sice diskutabilní, nakolik je přípustné dnes oficiální překlad nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu, že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk; ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění oficiálního znění, když antifona, jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.

Jana Soldánová: Zpívaná liturgie hodin

28.4.2016 02:00 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Nedostatek mé svědomitosti při evidování změn v rozvrhu způsobil, že jsem v sobotu dopoledne, po jistých peripetiích s hledáním přednášky, která se nekonala, seděl na teologické fakultě v Českých Budějovicích a měl před sebou pár volných hodin. Rozhodl jsem se využít je k lovení v hlubinách katalogu fakultní knihovny (jejíchž služeb jinak využívám jen sporadicky, protože pražské teologické knihovny jsou větší a mám je víc po ruce). Z toho ale nakonec moc nebylo, neboť jsem záhy narazil na záznam, který mě zvedl ze židle. Doslova. Byla to totiž diplomová práce a ty se pro celou universitu uchovávají centrálně v Akademické knihovně, kam jsem se za svým objevem musel vypravit.

SOLDÁNOVÁ Jana: Zpívaná liturgie hodin. České Budějovice, 2005. diplomová práce (Mgr.). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích. Teologická fakulta

Práci otevírá obsáhlá teoretická část, která liturgii hodin a její hudební stránku zasazuje do teologických souřadnic, představuje její historii a uvádí do základů středověkého jednohlasého zpěvu a speciálně chorální psalmodie. Pro mne ještě mnohem zajímavější však je část praktická:

Průzkum liturgické praxe

Praktická část práce spočívá ve vyhodnocení průzkumu liturgické praxe vybraných řeholních komunit. Průzkum byl veden pomocí dotazníku a osobních návštěv. Na základě takto získaných dat je představeno a porovnáno zpívané oficium v komunitě bosých karmelitánů ve Slaném, dominikánek-mnišek v Praze-Lysolajích a klarisek v Brně-Soběšicích. Zvolený vzorek je příliš malý, než aby z něj mohly být činěny obecné závěry o podobě či podobách zpívaného oficia v českých zemích (prostor pro někoho dalšího!), ale to zřejmě ani nebylo cílem.

Prozkoumaný vzorek je v některých ohledech nápadně homogenní: všechny komunity (v době vzniku práce, tedy před 11 lety) zpívají oficium převážně česky, přičemž pro české žalmy užívají chorální nápěvy, zděděné z latinského oficia. Liší se frekvence zpěvu, množství zpívaných částí hodinek, použité texty (dominikánky), přítomnost případných latinských zpěvů. Příjemným překvapením je, že všechny dotazované komunity znají jak pravidla podkládání textu chorálním nápěvům podle polohy slovních přízvuků, tak polohu hlavního a vedlejších slovních přízvuků v češtině, a tudíž žalmy zpívají stejně nebo velmi podobně jako já (a případní uživatelé mého značkovaného žaltáře).

Problematika českého chorálu

Práce reflektuje skutečnost, že použití nápěvů určených původně pro text v jiném jazyce s českým textem není samozřejmé a je potenciálně problematické. Praktickou část tudíž uzavírá část nazvaná Problematika užití chorálních nápěvů na český text, která se pokouší tento problém řešit (a naťukává i některé další). Postup řešení spočívá ve sběru stanovisek vybraných odborníků a v následném pokusu o jejich syntézu. Dotázováni byli RNDr. Josef Gerbrich, Ing. Petr Chaloupský, Zdeněk Pololáník a Bohuslav Korejs.

Z odpovědí Dr. Gerbricha a Ing. Chaloupského (kteří mezi dotazovanými představují stranu adaptacím latinských zpěvů pro český text příznivou) jsou vybrány "zásady pro adaptaci chorálních zpěvů", kterými se oddíl uzavírá:

  • V případě ponechání původní melodie změnit text tak, aby byly dodrženy souhry přízvuků v českém slově s vrcholem melodie.
  • Úpravu chorální melodie podle českého textu přenechat zkušeným znalcům.
  • Nepouštět se do podkládání oligotonických a už vůbec ne melismatických nápěvů.

(s. 65)

Celou kapitolu vřele doporučuji ke čtení; pravděpodobně tu o ní později ještě bude řeč, a ne jednou. Těmito pravidly se však, pro lásku Boží, rozhodně neřiďte. Hodné následování je nanejvýš to první. Druhé je obměnou zásady "kdo nic nedělá, nic nezkazí", třetí paušálně zakazuje něco, co mnohdy vede k dobrým výsledkům.

Gerbrich nevidí důvod vyhýbat se chorálním nápěvům. U žalmů (a obecně u všech recitativních zpěvů - orace, lekce, preface, psalmodie) Osobně je považuje za velmi vhodné. Čeština má do určité míry podobnou přízvukovou strukturu jako latina, problémem je, že o přízvukových pravidlech podkládání textu nápěvem většina "uživatelů" vůbec neví.

(s. 64)

-- To je zásadní pravidlo, které bych chtěl vyzdvihnout já: nápěvy recitativního charakteru obvykle pro český text dobře využít lze, a to bez úprav.

Noty

V přílohách najdeme notové ukázky dokumentující zpívané oficium ve třech dříve zmíněných řeholních komunitách. Od každé jsou otištěny druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého. (Tzn. noty jsou ještě letos potenciálně využitelné!)

Latinské zpěvy dominikánek z Lysolají jsou vzaté ze starších vydání dominikánských chorálních knih, které se dnes dají snadno najít na internetu.

Ukázka ze žaltáře slánských karmelitánů obsahuje jen texty žalmů označkované pro vybrané chorální nápěvy, protože zpěv se v komunitě omezuje na hymny, žalmy a responsoria a ukázka předvádí právě jen žalmy. Každý má svůj pevně přiřazený nápěv; ten je vybrán tak, aby se během roku pokud možno nikdy nesrazily v jedné hodince dva žalmy zpívané stejně. (s. 56.)

Z mého pohledu nejzajímavější jsou zpěvy klarisek ze Soběšic. Nabízí se nám tu ojedinělá ukázka veřejnosti jinak nepřístupného zhudebnění oficia, které postupně vznikalo v devadesátých letech, po založení soběšické komunity z mateřského kláštera v Německu, kde zpívané oficium v národním jazyce bylo normou. Zpěvy zahrnuté v ukázce jsou podařené a kdo by se chystal zpívat druhé nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého, rozhodně neudělá chybu, když po nich sáhne. (Bez falešné skromnosti musím říci, že jsou kvalitnější než ty, které teď pro stejnou příležitost nabízím já.)

Závěr

Přál bych si, aby probraná diplomová práce byla lépe dostupná. Význam by to mělo jednak pro praxi chrámového zpěvu: notová příloha obsahuje, spolu s dalšími méně unikátními ukázkami, jinde nedostupné zhudebnění druhých nešpor Seslání Ducha svatého od soběšických klarisek. Jednak je důležitým příspěvkem do diskuse o vztahu gregoriánského chorálu a českého jazyka, resp. o možnosti "českého chorálu" a jeho komposičních zásadách. Zatím nevím o jiném textu, který by tento problém přímo tematisoval a pokoušel se ho řešit. Přitom to rozhodně je problém hodný řešení - už proto, že, jak i práce sama částečně dokumentuje (a bylo by možné přidat množství dokladů i z dob mnohem dřívějších), adaptace latinských chorálních zpěvů pro český text vznikají odnepaměti a vznikat budou. I když zásady, které práce formuluje, nejsou úplně nosné, hlasy, kterým dává zaznít, mají k věci co říci, a v případných budoucích pokusech o důkladnější syntézu by měly být zohledněny.

Pokoušel jsem se sehnat kontakt na autorku, abych jí navrhl, zda by svou diplomovou práci nechtěla někde vystavit ke stažení, k potěše a užitku všech, kdo se problematikou zpívaného oficia - a liturgické hudby vůbec - zabývají. Zatím však všechna moje snaha byla marná. Kdyby sem snad náhodou zabrousila sama, nebo někdo, kdo ji zná, budu rád za e-mail.

Autor beuronského posudku na Olejníkovy zpěvy

8.4.2016 20:35 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Při snaze o vytvoření hudebního jazyka přímo navazujícího na gregoriánský chorál a plně respektujícího české texty mi stále hlodá v hlavě "olejníkovský brouk", hlásající, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", tj. že celé mé úsilí je marné a hloubí akorát pomýlenou slepou uličku.

Rád bych se se svým broukem utkal. Jenže tady je potíž: často lze slyšet nebo číst, že o tom, že se "chorál s moderními jazyky nesnáší", byl Olejník pevně přesvědčen, že to druhým vštěpoval, ..., ale kromě samotného tvrzení jsem nikde nenašel ani kousek argumentace. O tu bych přitom velice stál - i když je velmi nepravděpodobné, že bych se nechal přesvědčit a svou práci na českém chorálu opustil jako scestnou, inteligentní protivník či oponent prospěje každému dílu.

V diplomové práci Jakuba Vavrečky Odkaz P. Josefa Olejníka (CMTF UPOL, 2013) jsem se dočetl, že tentýž názor na vztah hudební řeči gregoriánského chorálu a moderních jazyků zastával P. Augustinus Gröpp OSB, mnich opatství Beuron, který v roce 1970 napsal příznivý posudek na vzorek Olejníkových liturgických zpěvů, které mu byly zaslány.

... Jeho zásada, že lidový jazyk a latinský chorál se nesnášejí, je jedině správná. U nás v Německu nebyla, bohužel, respektována. Pro naše texty byl totiž mechanicky převzat gregoriánský chorál, což působí špatně zvláště u prefací. Moderní jazyky se řídí jinými zákony než jazyky románské, a proto musejí být také jinak zhudebněny; a to se Mag. Olejníkovi dobře podařilo.

(překlad převzat ze zmiňované diplomové práce, s. 22)

U mnicha a církevního hudebníka aktivního v době provádění liturgické reformy v Německu by bylo lze se nadát větší literární aktivity než u skladatele působícího ve stísněných podmínkách církve v Československu v době normalisace. Navíc, jak zmiňuje ve výše citovaném úryvku a jak jsem to měl možnost při pobytu v Německu sám zažít, tam se zpěvy bezprostředně navazující na gregoriánský chorál používají hodně. Mně se vždy jevily jako zdařilé a skladatele německého chorálu (Heinrich Rohr, Godehard Joppich a další) počítám ke svým vzorům. Přesvědčený odpůrce spojování chorálu s národním jazykem ovšem v sedmdesátých letech jistě měl hodně proti čemu psát ...

Protože vlastními silami jsem nenašel nic, sebral jsem potřebnou dávku drzosti a napsal do beuronského opatství e-mail s prosbou o odkázání na nějaký text, co P. Gröpp napsal k chorálu a lidové řeči - pokud tedy něco napsal. Čekal jsem, že se dozvím, že nenapsal nic, nebo že opatství o publikacích svých dávných řeholníků nemá přehled; doufal jsem, že budu odkázán třeba alespoň na nějaký časopisecký nebo novinový článek. Odpověď, které se mi dostalo, mě ale zaskočila: "O P. Augustinu Gröppovi nic nevíme a v danou dobu žádný nositel toho jména nefiguruje ani v katalogu celého benediktinského řádu."

Bylo tedy třeba jít proti proudu citací a ověřovat přejímané informace. Naštěstí to nebyla cesta dlouhá - Komárek (P. Mgr. Josef Olejník, kněz a skladatel liturgické hudby, Olomouc 2001), z něhož Vavrečka čerpá, kromě překladu výše zmiňovaného "posudku" (nejde o formální posudek, ale o osobní vyjádření v rámci přátelského dopisu dr. Pluhařovi, který do Beuronu noty a nahrávky poslal) zveřejňuje i kompletní fotografickou reprodukci korespondence, ve které se objevuje. Dotyčného beuronského benediktina nejmenuje Gröpp, ale Gröp. Tomu se zdají dobře odpovídat i (poměrně úhledné) podpisy v reprodukovaných dopisech.

V dalším kole jsem do Beuronu poslal fotografie stránek z Komárkovy knihy, kde jsou dopisy reprodukovány. Tím se záhada vyřešila: v Beuronu sice nemají a ani v roce 1970 neměli ani žádného P. Gröpa, pisatele dopisů se ale v opatství najít podařilo - je jím P. Augustinus Gröger OSB. To, že se v Čechách jeho příjmení čte celou dobu špatně, je třeba připsat jednak tomu, že písmo v podpisu bývá více či méně deformované, jednak odlišnostem mezi použitou variantou německého psacího písma a školním psacím písmem běžným u nás.

Tolik tedy neplánovaný mikroskopický příspěvek k olejníkovské historii. Pokud jde o mé naděje, kvůli kterým jsem, nic zlého netuše, původně do Beuronu psal, ukázaly se být liché - P. Gröger se do žádné literární polemiky s německým chorálem nepouštěl a nebylo tedy na co odkázat. Argumentujícího odpůrce křížení chorálu a národních jazyků - ať už živého, nebo vtělivšího své názory v jeden či více textů - jsem tedy stále nenašel, a stále platí, že bych nějakého potkal rád.

III. ročník konference Hudba v katedrále

12.12.2015 2:58 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Adaptace latinských zpěvů

10.10.2015 2:43 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

(To, že článek tematicky navazuje na poslední publikovaný, nebylo plánováno. Předchozí jsem původně začal psát loni v říjnu a dlouho jsem otálel se zveřejněním, většinu tohoto jsem pak napsal letos v srpnu, v těsné návaznosti na zveřejnění mé adaptace Ó-antifon.)

U příležitosti vydání posledních chybějících antifon - tkzv. Ó-antifon pro předvánoční týden - považuji za vhodné vyjádřit se k jednomu dávnému koncepčnímu rozhodnutí a výjimkám z něj učiněným.

Liturgie a liturgický zpěv v národním jazyce není, jak bychom mohli být pokoušeni si myslet, novým problémem doby po posledním koncilu. V českém jazykovém prostoru máme poměrně hojné rukopisné památky dokládající český liturgický zpěv v utrakvistických kruzích. Všeobecným jevem v těchto památkách (zatím neznám výjimku) je přímá návaznost melodie českého zpěvu na tradiční nápěv latinské předlohy. Mnohdy za cenu zpitvoření zpívaného textu, jehož spojení s melodií je zcela umělé, nepřirozené.

Při převádění liturgických zpěvů do národního jazyka se převzetí melodie originálu doporučuje na více rovinách:

  • Lidský "cit pro rituál" miluje to, co je staré a známé, a odmítá novoty. Když už se z důvodu srozumitelnosti mění jazyk textu, melodie by měla zůstat.
  • Čím lépe vyjádřit jednotu originálního textu a překladu než stejným (nebo alespoň velmi podobným) nápěvem?
  • Použitím již známého nápěvu se ušetří práce potřebná pro složení nového.
  • Adaptovat známou melodii se možná odváží i leckdo, kdo by si na složení nové netroufal. (Protože postrádá tvůrčí invenci, nebo si v oblasti skladby nepřipadá dostatečně kompetentní.)

Je jen přirozené, že se touto cestou pustili v minulosti naši dávní předkové, stejně jako že i dnes si ji volí nejeden skladatel liturgických zpěvů mj. v anglofonní oblasti (přinejmenším zčásti P. Samuel Weber, P. Columba Kelly, anglikán Ormonde Plater a další). U nás mají antifonář s adaptovanými nápěvy latinských předloh sestry klarisky.

I jen zběžné prolistování plodů pěti let mé práce ukáže, že já jsem se touto cestou nevydal. To má dva vzájemně se doplňující důvody: (1) jednak nárokuji pro zhudebňovaný český text stejnou důstojnost, jaké se kdysi dostalo jeho latinské předloze. Liturgický text si zaslouží mít nápěv složený mu na míru, při plném zohlednění specifik daného jazyka. Jak výše zmíněno, aplikace předem dané melodie textu nezřídka velice škodí. (2) Druhým významným faktorem pak je skutečnost, že v době, kdy jsem se pouštěl do díla, jsem nebyl téměř vůbec "infikován" latinskými chorálními zpěvy, takže jsem neměl co napodobovat. Navíc, jak známo, zdaleka ne všechny texty pokoncilní liturgie hodin nějakou tradiční chorální melodii mají, a u těch, které ano, často není úplně snadné ji dohledat.

I přes programové rozhodnutí místo adaptací tradičních nápěvů tvořit melodie vlastní přeci jen lze v rámci mé tvorby několik příkladů adaptovaných latinských melodií najít. Nejnověji mezi ně přibyly nedávno přidané O-antifony.

Jde - nikoli náhodou - vesměs o zpěvy, které dlouho znám v latinské podobě, jsou mi zvlášť drahé a to, co jsem pracovně nazval "cit pro rituál", mi brání opatřovat je nápěvem vlastním, na důvěrně známém latinském nezávislým. Vedle O-antifon jsou to především mariánské antifony.

Od letošní první neděle adventní se chystám přejít na "těsně předkoncilní" breviář (tedy ten, který byl všeobecně znovupovolen k liturgickému užívání v motu proprio Summorum pontificum) a strávit s ním přinejmenším celý rok, samozřejmě zpívaje, co je zpívatelné. Je pravděpodobné, že se každodenní kontakt s gregoriánským chorálem odrazí i v dalším vývoji mých českých zpěvů oficia. Může se stát, že přibudou některé další antifony s nápěvem převzatým z latinské předlohy. Programové přepracování větší části korpusu v tomto duchu ale nechystám. V mých očích by to byl jednoznačně krok zpět.

Řecké trisagion česky

1.10.2015 22:15 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos. Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.

Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké dobrodružství a velmi nebezpečný počin. Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti je a bude podstupováno - z různých důvodů.

Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám. Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné slabice "smr" a použití transitivního slovesa pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny, v moderní češtině však naneštěstí figuruje také, s výrazně posunutým významovým polem.

Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov. Zní mi to - nečesky. Současně je to však něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou melodii latinského textu podkládají delším českým textem, takže se melismatický zpěv mění na sylabický.) Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu jazyka k melodii (jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?), nebo je melismatika latinského a řeckého chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem, který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje? Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu, mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl dát alespoň částečnou odpověď.

Zpěvy od dačických karmelitek

22.2.2015 20:15 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Nejvýznamnějšími nositeli zpívaného oficia u nás byli, jsou a budou řeholníci. Nikde nejsou tak dobré předpoklady pro rozvinutí liturgie včetně její hudební stránky jako tam, kde žije větší komunita, pro niž je liturgie jednou z hlavních os společného života.

Zpětně je možné se ptát, proč pisatel na podzim 2010, kdy se pustil do intensivního hledání nápěvů k českým textům liturgie hodin, hned neoslovil blízké i vzdálené kláštery. Příčina tohoto opomenutí je především v jeho značné nesmělosti, ale také v tehdejší nedostatečné obeznámenosti se skutečným stavem věcí. Domníval se totiž, že zpívající kláštery jsou naprosto výjimečné, pokud trapistické opatství Nový Dvůr, kam právě čerstvě nevstoupil, není dokonce naprosto osamocenou výspou každodenně zpívaného oficia u nás.

Tak až se zpožděním doháním, co jsem mohl udělat už tehdy, a čas od času se pokouším kontaktovat některý řeholní dům, zda by snad, má-li nějaké vlastní zpěvy pro denní modlitbu církve, nepustil něco ze svého bohatství do světa, k potěšení a duchovnímu prospěchu modlitbymilovných lidí žijících mimo klášterní zdi nebo v klášterech, které neměly štěstí na hudebně plodné členy.

Již před drahnou dobou jsem dostal vstřícnou odpověď a následně skeny několika rukopisných lístků od dačických karmelitek. Jen mé liknavosti je třeba děkovat za to, že zpěvy, které mohly jít do světa již na podzim, opouštějí můj stůl až teď. Antifony a responsoria pro slavnosti Narození Páně a Zmrtvýchvstání Páně tak, jak se zpívají na karmelu v Dačicích, najdete v novém oddílu stránky s notami ke stažení.

Nakolik lze soudit z poskytnutých materiálů, i české karmelitky (podobně jako trapisté, dominikáni, a nakonec i bídný pisatel těchto řádků) se při tvorbě zpěvů oficia v národním jazyce vydaly cestou přímo navazující na gregoriánský chorál: žalmy se zpívají na známé chorální nápěvy, antifony jsou složeny v církevních tóninách, responsoria sledují tradiční formule. K zápisu je užívána kvadratická chorální notace, což respektuje i moje sazba.

Mám velkou radost, že těm, kdo na webu In adiutorium hledají zpěvy k liturgii hodin, mohu nově nabídnout i část tvorby dačické komunity. K mému překvapení však moje nesmělá prosba o poskytnutí nějakých not vyvolala radost i na druhé straně: "Naše převorka zajásala, že už na to dlouho myslí, že je jí líto, že to máme k dispozici jen my." (Z e-mailu z loňského léta.) To mě pobízí k výzvě: Pokud by snad tento článek četl člen/členka komunity či společenství disponujícího vlastními nápěvy k denní modlitbě církve a také mu/jí "bylo líto, že to mají k dispozici jen oni," ať neváhá a ozve se mi. S velkou radostí udělám, co bude v mých silách, aby i jejich liturgické zpěvy mohli používat všichni, kdo touží s církví oslavovat Hospodina.

Chorál český a moravský

28.6.2014 19:21 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Zabloudil jsem na stránky Varhaníků on-line a narazil v jejich knize hostů (zjevně sloužící i jako diskusní fórum stálých příznivců webu) na zajímavé komentáře vyprovokované diskusí o Olejníkových antifonách k pohřebním obřadům.

Radek Rejšek 27. 6. 2014, 6:33

U Olejníka by mělo platit, že by se měl hrát přesně tak, jak je to napsané. Tím samozřejmě stoupají nároky ve chvíli, kdy je člověk situací donucen "neliturgicky" zpívat žalm od varhan a současně se doprovázet. Bez vytáček přiznám, že i já s tím mívám problém. Když se mi podaří na liturgii přijít s větším předstihem a je požadován Olejníkův žalm, tak si to vždycky jdu zkusit do místnosti s klavírem, kterým náš klášter disponuje za sakristií. Takovouto minizkoušku považuji v případě veškerých Olejníkových věcí za téměř nutnost. Olejník je totiž specifický tím, že nezapře svůj původ ze Strání, což je bašta folklóru a tyto vlivy se výrazně odrážejí v jeho latentně - harmonickém cítění. Tuhle jsem jednou seděl s V. Roubalem a on mi předváděl folklorizující harmonizace Olejníkových věcí - šíleně jsme se při tom nasmáli, ale bylo to super a nemělo to chybu (v kostele to ale aplikovat nedoporučuji). Ale právě tady jsem si uvědomil, že je to fakt, a to zdůrazňuji - toto tvrzení nemá v sobě ani známku nějakého zesměšňování nebo zlehčování. Olejník výrazně tíhne k latentně cítěné "moravské" dominantě, od které je pak už jen krůček k tzv. "moravské modulaci" (správněji by se mělo říkat "moravskému tóninovému vybočení"). Je otázkou, zda si to sám uvědomoval, ale řada věcí je vlastně kompilátem chorálu a moravského folklóru. A protože oboje je velmi specifické, tak mě to vede k přesvědčení, že Olejník se musí hrát přesně podle notového zápisu a nesnese harmonickou "rozvolněnost" jako třeba Bříza nebo některé žalmy Korejsovy (při veškeré úctě - kdyby mě p. Korejs nyní slyšel, asi by se pořádně naštval a hnal by mě, ale je to myšleno tak, že i když Korejse někdo harmonicky "vylepšuje" po svém, tak to obvykle nebývá taková katastrofa, jako když se harmonicky "vylepšuje" Olejník.

Ivan 27. 6. 2014, 22:06

To je fakt, s těmi vlivy moravské muzikality a chorálu, zároveň mi ale připadá, že jeho nápěvy dosti vycházejí z českého textu a harmonie z jeho nálady. Jsme tu na to natolik zvyklí, že většinou jedem bez minizkoušek... Naštěstí nevycházel jako Leoš Janáček z melodie lašského nářečí. To by bylo těch minizkoušek více....

K Olejníkově melodice ani harmoniím nemám co říci, tyto informace si pouze ukládám pro dobu, až budu o hudbě vědět víc. K přemýšlení mě inspiroval především závěr Ivanova komentáře (mnou výše zvýrazněný).

Pro chorální nápěvy je charakteristická úzká vazba na jazyk. Na jeho melodii, rytmus. Avšak moje "pražská" čeština se právě v těchto charakteristikách významně liší od "šumavské" češtiny mé pratety, od češtiny kolegy z Valašska, známých z Brna, ... Nevím už, ve kterém pojednání o gregoriánském chorálu (horkými kandidáty jsou Wagnerova Einführung a Johnerovo Wort und Ton im Choral) jsem četl, že pozdní vrstvy repertoáru se vyznačují ztrátou smyslu pro slovní přízvuk, který se u skladeb klasického období odráží ve vedení melodie a jejích ozdobách. Nestojí za tím ve skutečnosti změna charakteristických kvalit mluveného jazyka během století? Navíc nepochybuji o tom, že jako dnes existuje tolik způsobů mluvené/čtené latiny, kolik je mateřských jazyků mluvčích, bylo tomu i ve středověku.

Potom je třeba počítat s tím, že můj "český chorál", nakolik je skutečně věrný jazykovému prostředí, v němž a pro něž vzniká, může být pro interprety z jiných oblastí do jisté míry tím samým cizí a nepřirozený, a naopak, že "český chorál" skládaný v Brně nebo na Valašsku by zřejmě byl v některých ohledech charakteristicky jiný.

Hudba fixuje

1.5.2014 22:25 | kategorie: Projekt | štítky: | Komentáře

Dlouho vím, že to, že je nějaký text zhudebněn, má dopad na to, jak se tento text ukládá do paměti (přinejmenším mně a lidem mně co do fungování paměti podobným). Zvláště pokud jde o krátký text typu např. antifony a melodii pro něj na míru složenou, melodie s ním pevně srůstá.

Písnička či popěvek vyvolává obvykle silnější emocionální odezvu než holý text. Její "emocionální otisk" se pak promítá i do toho, jak je text vnímán, když na něj zpěvák/posluchač narazí v jiném kontextu a bez zpěvu.

V poslední době jsem si uvědomil, že ke zmíněnému provázání textu s melodií dochází mnohdy velice rychle a je značně silné. Loni jsem v postní a velikonoční době zpíval nedělní druhé nešpory podle Olejníka. Zpíval jsem je právě jen loni přibližně touto dobou, nikdy předtím a nikdy potom. Byl jsem velice (a nepříliš příjemně) překvapen, když jsem se před pár dny pustil do práce na vlastních melodiích pro antifony k žalmům třetí neděle velikonoční a zcela samovolně mi "naskočily" nápěvy Olejníkovy.

Podobných úkazů jsem si všiml i při práci s vlastním korpusem zpěvů k oficiu. Některé antifony, které se zpívají jen jednou do roka, a nemám je déle než rok nebo dva, si po roce překvapivě dobře pamatuji. U některých, jejichž první hudební tvar jsem shledal nepěkným a vyměnil, mi nadále naskakuje stará melodie. U jiných jsem k melodii, která je objektivně závadná, přilnul natolik, že je mi zatěžko ji měnit. Když už se odhodlám do nepodařené melodie později zasahovat, v drtivé většině případů si hraji s variacemi na melodii původní, nepouštím se do úplně nové.

Všechny tyto postřehy částečně zpochybňují mou současnou metodu práce, která spočívá v poměrně rychlém a mnohdy nepříliš pečlivém prvotním "nastřílení" melodií pro celý liturgický formulář a jejich následném dolaďování, často až s větším časovým odstupem. Zdá se, že po prvním "provedení" každého zpěvu je na jeho další plnohodnotný vývoj vlastně již v určitém ohledu pozdě.

Jistebnický kancionál

7.6.2012 23:15 | kategorie: Knihy | štítky: | Komentáře

Středověkých rukopisů, staré češtiny, nečitelného písma, staré mně neznámé (dávno předtridentské) liturgie a dalších takových věcí se bojím. Nicméně když to nevypadá, že bych v brzké době mohl "breviářovou" část Jistebnického kancionálu číst s dlouhým učeným úvodem, v profesionálních transkripcích, s podrobnými vysvětlivkami a vůbec vším tím úžasným luxusem, který skýtá kritické vydání, sbíral jsem odvahu, že se prokoušu sám přímo rukopisem (viz tam odkaz "facsimile"; točí se mi hlava z toho, co všechno dnes máme na dosah myši). Když mi konečně článek paní dr. Vlhové-Wörner Co snad nevíte o starší české hudbě - VII. PRAVDA O JISTEBNICKÉM KANCIONÁLU (Hudební rozhledy 06/12) poskytl alespoň základní orientaci ve struktuře rukopisu, odvahu jsem sebral, kýženou část našel a prošel.

Hledal jsem, zda kancionál obsahuje také hodinky ze svátků národních světců, zejména sv. Prokopa, jehož oficium bych rád ještě před jeho svátkem zpracoval. Ze sanktorálu jsem nicméně nenašel vůbec nic. (Což neznamená, že JK nic takového neobsahuje - prohlížel jsem až od folia 93, je možné, že nějaké zpěvy oficia jsou rozesety i na předcházejících stranách mezi mešními zpěvy.) Zdá se, že Jistebnický kancionál z oficia obsahuje pouze zpěvy největších slavností temporálu. Mezi nimi, mimochodem - vzhledem k husitskému původu rukopisu to nepřekvapí - svátku Božího Těla.

Orientační obsah zajímavých částí rukopisu, který jsem si při pročítání vypracoval, je tady: Jistebnický kancionál - orientační obsah. (Kromě výše zmíněného článku totiž na internetu žádný popis obsahu rukopisu není k nalezení. Tady je pak stránka, na kterou budu přidávat příp. další obsahy relevantních rukopisů.)

Téměř vždy, když procházím staré liturgické prameny, žasnu nad tím, že zpěvy, které se zpívaly tenkrát (alespoň co do textů) zpíváme při oficiu dodnes. Při čtení Jistebnického kancionálu je tento zážitek "mostu přes staletí" o to silnější, že tu antifony, pro které jsem nedávno skládal nápěvy, nejsou v latině, ale ve starší podobě mé mateřštiny.

Je možné, že se někdy v budoucnu pokusím některé ze zpěvů oficia obsažených v Jistebnickém kancionálu jazykově upravit a nabídnout k použití při slavení oficia dnes. Ale neslibuji to ani sobě, ani milým čtenářům tohoto článku.

[EDIT 19. 1. 2021] Protože tento článek patří k těm, které celkem často někdo vygooglí, sluší se říci, že už v době vzniku byl demonstrací hrubé nekompetence. Kdybych byl alespoň nahlédl do tehdy dostupného prvního svazku edice, nemusel bych v Jistebnickém kancionálu zpěvy oficia vyhledávat na vlastní pěst, protože, ač daný svazek přináší v kritické edici pouze zpěvy graduálového oddílu, jeho součástí je také detailní inventář celého obsahu rukopisu.