Blog

Nešpory s žehnáním nových tapiserií, České Budějovice

V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ, zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané související události ze Starého a Nového zákona. Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec pro něco dalšího.

Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout ze záznamu. Pro lepší orientaci v něm základní osnova:

• 10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
• 14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
• vítání a pozdravy
• 17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
• 19:16 první antifona a žalm
• 22:12 druhá antifona a žalm
• 26:02 třetí antifona a žalm
• 29:35 krátké čtení
• 30:55 promluva M. I. Rupnika
• 1:06:42 responsorium
• 1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
• 1:14:57 Magnificat
• 1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
• 1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
• 1:29:55 požehnání; Salve Regina

Liturgický formulář byl (jak 18. března večer ani nešlo jinak) z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo (tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu). Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání tapiserií tak zůstalo zcela vnější: liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj) se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti. Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.

Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý: úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu nedělního/svátečního chorálního nápěvu, podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já, ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi kůrem a biskupskou katedrou. Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince. Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv (Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G. Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný nápěv na způsob žalmového. Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.

Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení toho, co bylo čteno" (VPDMC 47). P. Rupnik mluvil hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky) v širokých biblických a patristických souvislostech, a i přes různé zádrhele v tlumočení to je promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí. Následovalo responsorium (jako by promluva nějak patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých obrazů svěcenou vodou. Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod, kůr za tím účelem vytasil výběr veršů z "Hymny velkého jubilea" - snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."

Závěrem si neodpustím dva hejty. Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc). Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém, leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár slokách či verších odposlechnou. Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se zkraje nepovede, není kdy napravit. Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv široce známý. A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy. (Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.) I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce, pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.

Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat dvě předsednické intonace (zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat), přijde mi jako samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný, celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat (vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá), a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu: někomu stačí udat tón, někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval choralista přímo v chóru. Intonace celebranta musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace neskončila jako tápavé improvisační cvičení, ani jako osamocený výkřik, na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.

Antifony o svatém Auraciánovi

V Českých Budějovicích mě mrzelo, že, ač je to sídelní město biskupa s katedrální kapitulou a několika kláštery, veřejně se tam nekoná (když pomineme předkoncilní obřady v režii Kněžského bratrstva svatého Petra) ani ta modlitba se čtením a ranní chvály na Velký pátek a Bílou sobotu, jak k tomu vyzývá VPDMC 210.

Abych městu a jeho církevním institucím nekřivdil, pro přehled veřejně tam slaveného oficia (zásadně jen nešpor) viz starší článek.

A naopak nadchl mě kostel Obětování Panny Marie jako členitý a bohatě vybavený (chórové lavice! řada postranních oltářů a jiných vyobrazení světců! malý chór v kapli sv. Anny!) liturgický prostor, jehož potenciál není stávajícím bohoslužebným provozem ani zdaleka využit. A tak jsem někdy na jaře nebo v létě 2018 pojal pošetilý úmysl založit v Českých Budějovicích chorální scholu, která by tam, kromě oněch modliteb se čtením a ranních chval v Triduu, také během roku alespoň jednou měsíčně zpívala nešpory.

Nápad to byl samozřejmě sám o sobě skvělý a veskrze realizování hodný, jen já naprosto nemám schopnosti potřebné pro jeho uskutečnění, ke kterému tudíž nikdy nedošlo. Ale neubránil jsem se dennímu snění o tom, jak se tam konají velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", ani přemýšlení, kudy by jinak v závislosti na liturgickém kalendáři chodil a kde by se zastavoval průvod po nešporách, a co by se při něm zpívalo.

Sv. Auracián v klášterním kostele (alespoň pokud je mi známo) žádné vyobrazení nemá. Centrem jeho kultu je katedrála, kde jsou uloženy jeho ostatky. Ale jaksi samozřejmě jsem počítal s tím, že by, jakožto patron města a místní světec, v paraliturgickém repertoáru průvodu po nešporách přiměřeně zastoupen být měl, přinejmenším v době okolo svého svátku. Počátek jeho kultu spadá již do doby potridentské, která tvorbě nových lokálních liturgických textů nepřála (a dodnes nepřeje), a jeho svátek, slavený právě jen ve městě, jež světcovy ostatky chová, snad nikdy neměl žádné vlastní zpěvy pro mši ani pro oficium. (Rozumí se zpěvy propriálního charakteru, ne figurální mše dedikované ke cti světce nebo zpěvy, které sice plní praktickou funkci propria, ale k liturgickým formulářům jsou ve vztahu zcela volném, jako jsou moteta nebo mešní písně.) Jistě by beze všeho šlo připomínat sv. Auraciána zpěvem nebo zpěvy vybranými z commune, ale to se mi zdálo jaksi chudobné, zvlášť v průvodu po nešporách, jehož repertoár není sešněrován omezeními liturgických předpisů. Snad během staletí někdo nějaké vhodné vlastní zpěvy, po kterých by bylo lze sáhnout, složil?

Dlouho jsem hledal marně. Až po dosti dlouhé době, když úvahy o budějovické chorální schóle byly dávno passé, jsem náhodou učinil šťastný objev v jedné soukromé sbírce (majiteli jsem musel slíbit, že jeho jméno neprozradím): dvojlist menšího formátu, nadepsaný De S. Auratiano Martyre, Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono, obsahuje nepříliš úhledný rukopisný notový záznam pěti antifon. Písmo ukazuje dosti spolehlivě na první čtvrtinu XXI. století, tuto dataci podporuje i papírenský filigrán. Notace je (jak je v daném období takřka všeobecně obvyklé) kvadratická ve čtyřlinkové osnově. Omezuje se na malý výběr základních neum, bez rytmických znamének, zvláštních tvarů neum kódujících paleografické poznatky, nebo jiných charakteristických znaků, které by mohly ukazovat na určitou dobu vzniku nebo školu chorální interpretace. Latinský text je psán pravopisem s fonetickým j, užívaným v liturgických knihách (prakticky celý novověk až) do 50. let 20. stol.

Kompletní obsah pramene jsem přepsal a se souhlasem majitele zde nabízím:

De S. Auratiano Martyre
Civitatis Bohemo-Budvicensis Patrono
transkripce s českým překladem

Připojený český překlad je z mého pera. Hleděl jsem zachovat literární charakter textu třeba i za cenu přesnosti překladu, což se zvlášť zhoubně projevilo na antifoně Auratiane, miles Christi, na jejímž začátku jsem z básnické nouze nenašel jiné východisko, než výpověď oproti latinské předloze poměrně výrazně rozšířit.

Rukopisný pramen neposkytuje žádné informace o tom, kdo oněch pět antifon složil, kdy a pro jaký účel. Je však zřejmé, že nejde o úplný liturgický formulář, a podle všeho ani např. o liturgický formulář nedokončený - každý ze zpěvů má jiný charakter a ani po stránce obsahu nevykazují žádnou souvislost. Jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici. Tento závěr podporuje i skutečnost, že u jednotlivých antifon nenacházíme údaje o funkci, resp. o posici v rámci formuláře, ani o zakončeních žalmových nápěvů (differentiae). Zdá se, že se nepočítalo s tím, že by antifony byly kdy zpívány s žalmy.

První tři antifony jsou relativně krátké a zřetelně dvojdílné, zbylé dvě jsou podstatně delší a po jazykové stránce vzletnější. Obě tyto skupiny obsahují po jedné antifoně rýmované. Většina antifon obsahuje dobře zřetelný (příp. až svou kostrbatostí vyčnívající) biblický citát či aluzi.

1. Aeterni Verbi Tato antifona se po literární i hudební stránce jeví ze všech nejslabší a je obtížné představit si ji jako důstojně fungující v nějakém liturgickém rámci. Světce tituluje způsobem pro něj naprosto ne typickým (Aeterni Verbi Auditor, tedy Posluchači věčného Slova) a ještě nesouladnější dojem vyvolává volba slov v závěrečné prosbě "nostras voces suscipe". Od ostatních antifon se liší také absencí zřetelných aluzí na biblické texty. Při bližším pohledu se ukáže, že tady zřejmě forma převládla nad obsahem: slova jsou vybrána tak, aby se počáteční písmena složila v akrostich AVRATIANVS.

2. Aurum et argentum Docela pěkná krátká antifona osmého modu. Hudebně prostá, podobného rázu, jako bývají antifony k žalmům ve starších vrstvách chorálního repertoáru. Text je typickou ukázkou hagiografického postupu pro svatoauraciánský kult typického: když nevíme nic o životě světce, přiřkneme mu evangelní ctnosti vybrané tak, aby mu slušely ke jménu. Jako jediná ovšem Auraciána nejmenuje a dala by se tak použít o každém světci, který aurum et argentum ... non amavit. Závěr "in coelis sibi thesaurum thesaurizavit" je zřetelnou narážkou na Mt 6, 20.

3. Super aurum je antifona podobného charakteru jako předchozí. Stručný text se zřetelnou biblickou narážkou, prostý nápěv, který by v určitých vrstvách tradičního repertoáru antifon oficia docela dobře zapadl. Kdyby někdo v naší sbírce zpěvů chtěl za každou cenu hledat jakýsi zárodek nedokončeného liturgického formuláře, pak nejspíše přicházejí v úvahu právě tyto dvě antifony. I zde se v narážce na světcovo jméno mluví o vztahu k bohatství, přičemž většina slov je vypůjčena ze Žalmu 18, 11.10.

4. Auratiane, miles Christi Dlouhý rýmovaný text tvořený sérií volných dvouverší, jako vystřižený z nějakého slabšího rýmovaného oficia. Jediné, co tu vyvolává pochybnosti, je, že začátek kultu sv. Auraciána (1643 darování ostatků Ludvíkovi z Rosenheimu, 1670 jejich přenesení od kapucínů do farního kostela sv. Mikuláše) jako terminus a quo vzniku našich antifon spadá do doby, kdy rýmovaná oficia, resp. rýmované liturgické texty vůbec, dávno nebyly v módě, aniž se kdy do módy vrátily. Na druhou stranu však (nejen) v pražském provinčním propriu jejich zbytky vydržely až do poloviny 19. stol., takže neznámý autor měl odkud čerpat inspiraci, a záměrná archaisace není v oblasti tvorby liturgických textů nic neslýchaného.

Text, v návaznosti na zavedený způsob zobrazování světce jako římského legionáře, rozvíjí motiv "vojína Kristova": vzývá ho jako toho, kdo v mučednické smrti "prolil krev pro svého krále", a adresuje mu sérii proseb o pomoc v křesťanském životě, k čemuž si vypůjčuje bojovné/sportovní metafory z 2 Tim 4, 7.

Určité interpretační obtíže skýtá dvouverší "nobis adhuc certantibus adiuva sacris precibus". Mohlo by jít o ablativ absolutní (když/zatímco my dosud zápasíme, pomáhej modlitbami), ale to by se sloveso adiuvare octlo bez předmětu, což je nezvyklé. Jsem nakloněn myslet si, že tu nejde o ablativ absolutní, ale o vazbu slovesa adiuvare s dativem nobis ... adiuva (nám, až dosud zápasícím, pomáhej modlitbami). Tedy o hrubku, protože sloveso adiuvare se - narozdíl od českého pomáhat někomu nebo německého jemandem helfen - váže zásadně s akusativem. Ale vzhledem k tomu, že autorem antifony o sv. Auraciánovi byl se vší pravděpodobností nějaký Čech nebo Němec, je takový jazykový poklesek dobře myslitelný, zejm. pokud neměl kvalitní klasické vzdělání.

Pozoruhodný je i hudební tvar antifony. Po prvním dvouverší charakteru oligotonického se nápěv mění ve striktně sylabický. Charakteristické je tu na jedné straně zdůraznění rýmu a na straně druhé nedbalost o shodu přízvuku slovního a hudebního - viz např. "adiuva" či "fidem firmiter servare". (V této souvislosti je třeba říci, že rukopisný pramen přízvuky vyznačené nemá, do textu jsem je doplnil já.) Závěrečné dvouverší se opět vrací k oligotonickému rázu, což vytváří efekt určitého zpomalení a zklidnění.

5. Vere beatus es Stejně jako předchozí, i tato antifona rozvíjí motiv "vojína Kristova". Jestliže Auratiane, miles Christi světce oslovuje jako mučedníka a prosí ho o pomoc v našem duchovním boji, Vere beatus es ho oslovuje jako těšícího se z nebeské slávy a přechází k líčení jeho vítězství v pozemském duchovním boji, slovy Ef 6, 16-17. Za zmínku možná stojí, že když autor antifony z Pavlovy duchovní zbrojnice pro sv. Auraciána vybral (jen) štít a meč, nevázal se zavedenou ikonografii: světec bývá vyobrazován v pancíři a s mečem, ale (bez přílby a) bez štítu.

Antifona Vere beatus es se mi jeví jako z celého souboru po literární i hudební stránce nejkvalitnější a snad by si ji bylo lze představit i ve funkci v plném slova smyslu liturgické - vzhledem k její délce a zdobné formě nejspíš jako antifonu k evangelnímu kantiku - kdyby ovšem jejím obsahem nebylo zbožné bájení o světci, o jehož životě ve skutečnosti vůbec nic nevíme.

Když jsem úvodem napsal, že "jde spíše o malou sbírku jednotlivých kusů než o pětidílnou komposici," teď vidím potřebu toto tvrzení revidovat: jistě nejde o komposici typu liturgického formuláře nebo nějakého uceleného paraliturgického programu, přeci ale sbírka vykazuje zřetelnou strukturu: skládá se ze dvou skupin po dvou antifonách, sdílejících podobnou formu i téma: dvě stručné a hudebně prosté antifony na téma bohatství, dvě dlouhé, literárně i hudebně (různým způsobem) vzletné, vystavěné kolem motivu "vojína Kristova". Antifona Aeterni Verbi stojí na začátku sbírky osamoceně a je snad jakousi dedikací, obětováním následujících zpěvů tomu, k jehož cti se zpívají: "nostras voces suscipe."

---

Na spodním okraji poslední stránky se nachází tajemná zkratka I. P. M. S., doprovozená dosti hrubou kresbou lebky s hnáty. Protože v práci s rukopisnými prameny z tohoto období nejsem zběhlý a zkratka mi nebyla známá, zeptal jsem se na ni majitele rukopisu. S jistotou nevěděl, ale poučil mě, že v období po vzniku autorského práva někteří autoři ke svým dílům, vůči nimž autorská práva vykonávat nechtěli, připojovali klausuli "iuri proprietatis mortuus sum," tedy prohlášení, že se na ně v otázce autorských práv k tomu kterému dílu má hledět tak, jako by byli dávno mrtvi. I ona připojená malůvka se zdá tuto interpretaci podporovat.

Moc nepočítám, že by ty antifony někomu k něčemu byly, protože kult sv. Auraciána je místně omezený, relativně skromný ve svých projevech a bez vlastních zpěvů (navíc latinských) se dobře obejde. Ale i přesto se mi zdálo vhodné vytáhnout je na světlo Boží - čtenářům svého blogu k potěše, jakož i k větší cti a slávě sv. Auraciána, patrona města, kde jsem čtyři roky neslavně studoval a dva roky bydlel.

Kanovnická instalace 6. 12. 2015, České Budějovice

Náhodou jsem na YouTube narazil na videozáznam pontifikálních nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví kanovníci českobudějovické katedrální kapituly. Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit. Z více důvodů: jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině jinde k vidění není; dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály, které nejspíš zatím znají jen z mého popisu (pouť 2017, sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok); konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni (kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).

Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše (která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly, přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů o duchovních pastýřích (přičemž hymnus Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").

Před vlastním začátkem nešpor, jako doprovod vstupního průvodu, slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování responsoria Ecce sacerdos magnus (srov. chorální verzi), které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály předsedat pontifikálním nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory konají.

2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono; posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja) a na něj bezprostředně navazujícím hymnem. Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.

14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy, antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy). Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám, ale myslím, že o dva roky později jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.

Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení. Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují náležitosti kanovnické instalace: kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi a in-stalováni.

46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších zvláštností jdou až do konce. Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy (a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).

O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící - jsem tu referoval zatím jednou, když byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě. Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly v rámci nešpor zvoleny různé momenty (ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu), přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou právních úkonů, o které šlo. Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje nějaký závazný předpis a kde ho hledat. Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností, ne k pontifikální liturgii jako takové. Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy; vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace) doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie), zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci už z nešpor mnoho nezbývá.

Temné hodinky budějcké

Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně postrádal: veřejně slavená modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210. A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních "temných hodinkách", letos tu prvně slavených v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.

Slavily se tu jen páteční a sobotní ("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer. (Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960 věnované speciálně "temným hodinkám": "Si Officium peragatur in choro vel in communi, Matutinum non anticipatur de sero".) Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky Bílé soboty. Podle rozpisu na webu fssp.cz jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály: tři oficiálně se tvářící dámy v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela. "Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané." Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily: bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.

Svižným krokem jsem tam dorazil stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav, na temné hodinky už bylo všechno připraveno. Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel liturgický průvod a hodinky se konaly coram sanctissimo. (Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem "temných hodinek", ale budiž.)

Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy, bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení. Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři, takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních, jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat skutečnosti. Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.

Neobešlo se to (jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel, a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně) bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu. Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii dávaly tušit, že z neznačkovaných textů, což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch, kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré. Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E se třemi přípravnými slabikami a melismatem na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice. Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat na prstech. (Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných latinských textů natrénované víc, než kdokoli z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také vícekrát ztratil.)

Na ceremoniích se silně podepsal trvající výstav. V presbytáři se nesčetněkrát (lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo před monstrancí na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.

Když po Christus factus est všichni poklekli a recitovali žalm Miserere, běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo, ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm: "pre-1955"!

Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel kompletní veřejně slavené tenebrae. Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště, já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji překládanějším částem breviáře, takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno vybavit některým z řady překladů (Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů? Hejčl? Viz katalog v příloze pisatelovy dimplomky) a sledovat texty v mateřštině. Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

[EDIT 24. 12. 2018] Doplnění přehledu: I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti sv. Mikuláše. Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12., první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"), které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.

Titulární slavnost sv. Mikuláše, České Budějovice

V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka, zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) - a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou nebo s kapitulou u Všech svatých.

Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a pontifikální parádou. Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané. Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.

Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria) Korejsovy; nápěvy antifon recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami (co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel v Kájově). Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl hymnus pro nešpory z daných společných textů podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý), nebo nějaká jiná píseň.

Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané", ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá, kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor (nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky) v alternaci kantor-lid.

Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích, ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta, založil mezinárodní misijní seminář (!). Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou prvních zahraničních seminaristů. Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří, čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso". Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).

[EDIT 8. 12. 2017] Zpráva o založení semináře na oficiálním webu biskupství

Čtvrteční nešpory u Svaté Rodiny

Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory v Českých Budějovicích jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek ve studentském kostele Sv. Rodiny. Když jsem se na ně dnes poprvé chystal, čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý, ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché. Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela vstoupil, byl tam jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku. Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá, rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.

Nešpory otevřelo jakési lucernarium: to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe a na začátku adorace, která na nešpory navazovala, je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).

Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel a nezapamatoval jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé "V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše", který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor z CSM ve Žďáru (2012), ale ani jeden z nich to nebyl.

Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze "zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat), a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl. Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře, jak se patří. Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv, Magnificat na chorální VIII.G. Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory, se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech (světelný zpěv; hymnus; responsorium, které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid", a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor). Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.