Blog

Třikrát Dante

Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů římského oficia. Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala vlastní hymny k modlitbě se čtením (O Virgo Mater, filia) a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum). Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21) ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie, které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.

(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)

V českém překladu je (jen) první z nich zařazen v zeleném hymnáři (Panenská Matko, dcerou jsi), s určením pro společné texty o Panně Marii. Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.

Oba latinské hymny byly dále pojaty do formuláře památky Panny Marie, Matky církve, nově zavedené v roce 2018. Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu ranních chval svátku Narození Panny Marie, obsahující titul "matka církve".

(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy z nejnovějšího magisteria; hymnus jako takový je starobylý. - Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)

Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata existující verze ze zeleného hymnáře, jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie; pro překlad druhého se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let (Panno, ty hvězdou lásky jsi).

(Viz poznámky v uniklých podkladech ke schvalování textů biskupskou konferencí.)

V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera (Panenská Matko, dcero Syna svého).

Srov. italský breviář, který rovněž nepřekládá Lentiniho latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596) zařazuje přímo originální Danteho text, a to verše 1-21 v celku.

Trochu záhadně je tento hymnus opominut v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve figuruje od prvního vydání) a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího úplného vydání breviáře (2005). V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce. Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře (který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím, přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.

Překladatelských dublet je v českých textech oficia od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.

Sekvence v denní modlitbě církve

(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla, pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice, ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená část pro letošek passé.)

Předtridentský pražský breviář

Na nečíslovaném listu na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502 se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané: Dixit Dominus ex Basan ke svátku Obrácení svatého Pavla a Concentu parili k Očišťování Panny Marie. Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě? Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných mešních textů do farních kostelů, protože obě byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí repertoáru.

Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného svátku, f. 271r. Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory) slavily všechny svátky, ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány některé důležitější kusy chorálního repertoáru. Což platí právě i pro naše dvě sekvence. V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly, a proto rubrika stanoví, aby se v letech, kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie padne už do období po Devítníku, jejich sekvence zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu. Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.

Jiným případem je velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci "křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří k repertoáru mše, nikoli oficia). Pražský breviář, kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály, v křestních nešporách se sekvencí nepočítá, ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla, máme dosvědčeno v Jistebnickém kancionálu (rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).

Římský breviář

S přijetím tridentských liturgických knih byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala jen jejich velmi omezený římský výběr:

• Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
• Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
• Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
• Dies irae (za zemřelé)

V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné. Až v 18. stol. byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie, slavený v pátek před Květnou nedělí. Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly (pro matutinum, ranní chvály a nešpory) sekvence Stabat Mater dolorosa, která se zpívala i ve mši svátku.

Liturgia horarum

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj: povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého; sekvence Dies irae je z mešního repertoáru vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie Bolestné - jsou napříště nepovinné.

(Ordo lectionum missae, editio typica 1969, s. 341-342; editio typica altera 1981, s. 449-451)

Několik sekvencí však bylo nově pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře. V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes ¹1983, ²2019) na první pohled vyčnívají svou hudební formou: zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice má jiný nápěv.

incipit	příležitost
Lux iucunda, lux insignis	Seslání Ducha svatého, MČ
Dies irae	férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části)
Salve dies, dierum gloria	žaltář, neděle sudých týdnů, MČ
Stabat Mater dolorosa	Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)

MČ = modlitba se čtením, RCH = ranní chvály, MU = modlitba uprostřed dne, N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)

V případě Dies irae jde o záchranu populárního textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru, jeho obsazením do nové liturgické role. (Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70) Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená: zatímco eschatologický ráz byl textům závěru liturgického roku vlastní i před reformou, to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.

Stabat Mater se zdá být podobný případ. Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není, ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému a populárnímu kusu liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu. Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše. (Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)

Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského repertoáru, snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky. (Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)

Denní modlitba církve / červený hymnář

Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře tu nijak nevyčnívají svou hudební formou, protože jsou všechny upravené jako strofické písně.

O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí, kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového repertoáru, do kterého nepronikly. (Salve dies, dierum gloria je podle Analecta hymnica 54 součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu se nerozšířila; Lux iucunda, lux insignis sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu k široce rozšířeným.)

Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu "Staré mýty, nová fakta". Výsledkem je databáze Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi - a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu, kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně nadreprezentované.

Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve oproti latinskému breviáři přidána: o nešporách svátku Navštívení Panny Marie se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho prvotního liturgického repertoáru.

incipit	latinská předloha	příležitost
Den hněvu ten, ten hrozný den	Dies irae	férie 34. týdne v mezidobí, MU
Stála Matka žalostivá	Stabat Mater dolorosa	Panny Marie Bolestné, N
Sluší se, by v tuto chvíli	Decet huius cunctis horis	Navštívení Panny Marie, RCH

Zelený hymnář

I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře a přidává k nim dvě další. Ani tady nechybí (v jiném překladu) sekvence Stabat Mater, přičemž je podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek jako v latinském breviáři. Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna. Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním chválám Veni Sancte Spiritus. (Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše. Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické precedenty má - viz výše o Stabat Mater a o Victimae paschali laudes.)

incipit	latinská předloha	příležitost
Svaté světlo, vzácný plamen	Lux iucunda, lux insignis	Seslání Ducha svatého, MČ
Svatý Duchu, sestup k nám (nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý	Veni Sancte Spiritus	Seslání Ducha svatého, RCH
Zdrávas, Matko Slova spásná	Ave, Verbi Dei parens	Navštívení Panny Marie, RCH
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží	Stabat Mater dolorosa	Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)

Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text z větší části souhlasící s mešním lekcionářem a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu; Stabat Mater se podává jen podle kancionálu a na verzi z lekcionáře se nehledí.

Jak české sekvence zpívat

Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence, na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné hudební formě. Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem": vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda (t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde o texty široce známé a běžně zpívané) a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy, podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se s textem špatně snášel. Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.

Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky. Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv. Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem červeného hymnáře.

Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater, která má za sebou delší historii v římském breviáři, se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše, ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu) jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky, jak je to obvyklé u hymnů (AR1912 s. 568; srov. též Řezno 1882, Antverpy 1773). Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá (střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně, přiměřenou dané liturgické funkci.

Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius) právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv užívaný pro mešní sekvenci, písňový se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí. Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru (Lux iucunda a Salve dies) jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou "vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá" (Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).

Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového materiálu oficium dotčených svátků ozdobit sekvencí v příslušném hudebním hávu (za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu a svěřen specialistům), tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru, se může odvolávat na nějaký liturgický precedens. U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné formě textu činí zadost, se zpívat nedá.

Souhrn

Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat i v obou oficiálních českých hymnářích. Takové užívání mešního repertoáru v oficiu není úplně bez historických precedentů, přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny. Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.

Červený hymnář mi neberte!

V nějaké diskusi kdesi v hlubinách internetu někdo přednedávnem utrousil poznámku na způsob "... to teď nemá cenu řešit - za dva nebo tři roky snad bude hotov liturgický překlad Písma a pak se to stejně bude předělávat!" A mě zachvátila panika.

Ne proto, že, až jednou revidovaný liturgický překlad Písma bude promítnut i do breviáře, změní se nejspíš i řada antifon a responsorií, které mají biblické texty, a moje zhudebnění zastará. S tím, že se přesně toto jednou stane, odjakživa počítám a jsem s tím smířen. Zpanikařil jsem kvůli jiným zpěvům, se kterými jako autor nemám mnoho společného: kvůli hymnům. Důvodně se totiž domnívám, že kdyby se liturgická komise v nynějším složení a za nynějších okolností (celocírkevní předpisy, zadání od biskupské konference) pustila do revize Denní modlitby církve, ze stávajícího hymnáře by nejspíš nezůstalo nic.

Formulář svátku Krista kněze, zavedený u nás r. 2015, vyznačil v přístupu k hymnům citelný předěl. Zatímco redakce Denní modlitby církve v osmdesátých letech drtivou většinu hymnů nepřekládala, ale našla za ně (využívaje dovolení VPDMC 178) co možná vhodné existující české duchovní písně, formuláře nově zaváděné od r. 2015 mají hymny zásadně překládané z latiny, navíc při snaze o zachování metrických charakteristik předlohy. Tento obrat není kdovíjak překvapivý - dosavadní řešení hymnů v Denní modlitbě církve se zdá být poměrně široce neoblíbené a nový přístup je navíc zcela v intencích instrukce Liturgiam authenticam (2001).

I já jsem tu nedávno volal po tom, aby bylo znovu všeobecně povoleno liturgické užívání kompletního Škráškova překladu hymnů, zařazeného v "charitním breviáři" ze sedmdesátých let, a stále bych považoval takový krok za svrchovaně žádoucí. Ale kdyby přišla velká revize Denní modlitby církve, která by (v duchu nově zaváděných formulářů z posledních let a podobně jako třeba aktuálně dokončovaný nový překlad breviáře pro USA) přinesla již jen hymny přeložené z latiny a dosavadní český hymnář poslala (jakožto oficiální liturgickou knihu) do propadliště dějin, v mých očích by to bylo neštěstí. Na adresu červeného hymnáře jsem sice během let utrousil řadu kritických poznámek a k jeho dílčím aspektům mám aktuálně v různých fázích příprav hned několik kritických článků, ale každodenně (a rád) z něj zpívám a jako celek je v mých očích hodnotným dílem, které by mělo být uchováno, revidováno a rozvíjeno. Ideálním řešením otázky českého hymnáře jsou z mého pohledu oficiální hymnáře dva, každý sám o sobě pokrývající potřeby celého liturgického roku. "Hymnarium Romanum" - překlad všech hymnů latinského breviáře (a národního propria), a "Hymnarium Bohemorum" - stávající červený hymnář, ať už nezměněný, nebo doplněný a revidovaný.

Moje panika byla asi značně předčasná, protože velká revize breviáře je mamutí projekt, který se na vrchní příčky v pořadí priorit LK ČBK nejspíš ani po dokončení liturgického překladu Písma hned tak nedostane, a mezitím se ještě může přihodit leccos, co zamíchá kartami. Ale přeci se mi zdálo vhodné k hymnáři veřejně zaujmout postoj. Kdyby pro nic jiného, tak aby některé další články, které (snad) budou v dohledné budoucnosti následovat, nebyly čteny ve smyslu, ve kterém nejsou psány. Chystám se postupně přinést několik podnětů k případné budoucí revizi hymnáře. Byl bych ale opravdu nerad, kdyby místo jako podněty k revizi posloužily jako hřebíčky do rakve.

P. Anthonyho Ruffa tu moc často necituji, ale jeho úvahy o hymnáři, sepsané v roce 2015, když se teprve začínala rýsovat budoucí podoba nového hymnáře pro USA, za přečtení stojí: Office Hymns: Will the U.S. Bishops Advance Vatican II’s Vision? (blog Pray Tell, 8. 11. 2019)

Prameny červeného hymnáře online

Častěji se mi stává, že se chci podívat na původní text nebo nápěv některého z hymnů Denní modlitby církve a hledám, je-li přístupný v některém z úložišť digitalizátů. Až jsem se nakonec odhodlal projít rejstřík pramenů systematicky a připravit

seznam odkazů na digitalizované prameny
(zpěvníku Mešní zpěvy a)
hymnů Denní modlitby církve.

Třeba bude k užitku i někomu dalšímu.

Repertoár Jistebnického kancionálu v Denní modlitbě církve

V uplynulém roce se mi naskytla příležitost strávit značnou porci času s Jistebnickým kancionálem, při převádění jeho tištěného indexu do (místy opravené a doplněné) strukturované elektronické podoby integrované s databází CantusIndex. Tak se pro mě stala jaksi nově osobně relevantní skutečnost, že Jistebnický kancionál není jen nejstarší památkou prokazatelně liturgicky užívaného (a na příslušné chorální nápěvy zpívaného!) překladu částí oficia do češtiny, ale že malá část jeho repertoáru je dnes integrální součástí českého breviáře. Ve funkci hymnů byl do Denní modlitby církve (potažmo do "červeného hymnáře") zařazen široký výběr českých duchovních písní napříč epochami. Jistebnický kancionál je v tomto výběru zastoupen spíš jen skromně, ale zastoupen je:

1. Text

Jako zdroj textu je Jistebnický kancionál uveden u hymnu Kriste, ty jsi den a světlo (nedělní kompletář). To je případ pozoruhodný tím, že nejde prostě o nějakou starou českou duchovní píseň, ale o překlad latinského hymnu Christe, qui lux es et dies, který jako hymnus kompletáře figuruje i v pokoncilním breviáři latinském.

Hymnus byl tradičně určen pro kompletář v době postní. Zpíval se v mnoha diecésních ritech, mj. i v tom pražském (BP1502, f. 139r), do římského breviáře však nepronikl. Liturgia horarum ho zahrnula jako jeden ze dvou celoročně užívaných hymnů kompletáře, přičemž v liturgickém mezidobí je výběr hymnu volný, ve zvláštních liturgických dobách, které nemají hymnus vlastní, bývá předepsáno střídání po týdnech. Denní modlitba církve tento systém nahrazuje týdenním cyklem hymnů kompletáře. Hymnus Kriste, ty jsi den a světlo je v něm zařazen jako druhá možnost k volnému výběru pro neděle.

Srovnání (JK f. 55v) ovšem ukáže, že pokud vůbec text z Jistebnického kancionálu pro text zařazený do Denní modlitby církve nějakým způsobem posloužil jako předloha, prošel přepracováním tak zásadním, že je stejně vhodnější mluvit o novém přebásnění latinského hymnu než o úpravě jeho staročeského překladu. Latinský hymnus v metru 8888 je v Jistebnickém kancionálu přebásněn tak, že melismata jsou rozložena na nápěv striktně sylabický s verši po 10-12 slabikách. (Nakolik se dá soudit podle doxologie a dalších pravidelněji vykrojených strof, ideální metrum by snad mohlo být 12.12.11.11, ale větší část strof se od něj v různé míře odchyluje.) Do Denní modlitby církve je přebásněn opět v metru 8888, odpovídajícím latinské předloze. V JK je přeložen kompletní text v rozsahu, v jakém figuroval (nejen) v pražském breviáři (BP1502, f. 70; srov. AH 51, 22), do Denní modlitby církve je zařazen menší výběr slok, přesně odpovídající tomu, který obsahuje Liturgia horarum - tedy až na to, že je (jak je to v červeném hymnáři u překladů latinských hymnů obvyklé) vynechána závěrečná doxologie.

(Zdrojový kód. Podložení latinského textu podle CZ-Pu I A 58, f. 67v.)

Nápěv tohoto latinského hymnu v minulosti posloužil nejen pro jeho český překlad, ale také pro další české písně - viz Melodiarium, MHB/670. V červeném hymnáři je hymnus odbyt nejbanálnějším/nejnadužívanějším nápěvem č. 74 (MHB/2014). Vzhledem k souhlasícímu metru se nabízí zkusit ho zpívat na nápěv latinské předlohy. Melismata nápěvu známého z Jistebnického kancionálu na daný český text moc nesedí, ale jednodušší nápěv zařazený pro dobu postní v Liber hymnarius jde s textem dohromady dobře:

2. Nápěv

Z Jistebnického kancionálu pochází nápěv figurující v hymnáři pod č. 88 - JK f. 35r, Patřmež k Bohu tak múdrému (Melodiarium: MHB/222). Jde o jeden z nápěvů v hymnáři hojněji použitých:

• Nuž, všichni křesťané věrní (doba postní)
• Jezu Kriste, Synu Boží (žaltář, neděle lichých týdnů)
• Patřme k Bohu tak moudrému (žaltář, pondělí lichých týdnů; text je čerpán odjinud, s písní v JK má společný jen incipit)
• Kriste, dej pomoc v dnešní den (žaltář, úterý lichých týdnů)
• Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů)
• Veliká je milost dána (společné texty o duchovních pastýřích)

3. Text + nápěv

Jediným příkladem, kde je v hymnáři podržen jak nápěv, tak text podle Jistebnického kancionálu, je píseň Pán Ježíš, náš Spasitel - JK f. 49r (nápěv) a f. 49v (text) (Melodiarium: MHB/79). Píseň o eucharistii, charakteristicky kladoucí důraz na přijímání pod obojí způsobou (aniž by vykračovala za hranice katolické orthodoxie). Bohužel je to hymnus, na který v breviáři za normálních okolností narazí málokdo a sotva kdo ho zpívá, protože figuruje v nešporách Zeleného čtvrtku, které se podle platných rubrik modlí jen ti, kdo se neúčastní mše na památku poslední večeře.

Pozorný čtenář mi připomene, že to není tak dávno, co jsem právě i tuto píseň zařadil na černou listinu hymnů s refrénem. To tu můžeme poněkud relativisovat poukazem na skutečnost, že jde o refrén stručný (jedno dvouverší) a (mj. i díky svižnému nápěvu) neunavující. Ostatně v breviáři u něj chybí i ona charakteristická rubrika, dovolující při slavení bez zpěvu opakování refrénu vynechávat.

Závěrem

I když k hymnům červeného hymnáře mám řadu dílčích výhrad (kterým už dlouho plánuji dát zveřejnitelnou písemnou podobu, ale v dohledné době na to spíš nedojde), jeho celkový charakter výběru napříč dějinami české duchovní písně - a tak i českými církevními dějinami vůbec - mám moc rád, a nejen proto, že tak v denní modlitbě církve občas potkávám texty a nápěvy z pramenů, které jsou zrovna předmětem mého badatelského zájmu. To, že takto v oficiální modlitbě církve (hymnář oficia není prostě jen jeden z kostelních zpěvníků) zaznívají slova a nápěvy z různých dob a z různých koutů církve, má také symbolickou hodnotu.

Reprint červeného hymnáře

První a základní knihou pro zpívané oficium (přinejmenším pro to slavené v češtině) je notovaný hymnář - protože české duchovní písně zahrnuté do Denní modlitby církve ve funkci hymnů trpí ze všech breviářových textů nejvíce tím, když se nezpívají. Proto vždycky mám pár hymnářů nakoupených do zásoby (na rozdávání, jakož i na případné společné zpívání, kdyby se k němu namanula příležitost) a jejich dostupnost na trhu celkem bedlivě sleduji. Delší článek tu vyšel u příležitosti předloňského vyprodání dotisku z roku 2008. Zmiňována už tu byla i skutečnost, že se v loňském roce objevily na pultech zásoby nově vytištěné.

Poté, co jsem si jeden výtisk tohoto posledního vydání z roku 2020 opatřil, mohu potvrdit dosavadní domněnku, že jde o další nezměněný reprint dávno zastaralého prvního vydání z roku 1989. Provedení je shodné s reprintem z roku 2008. Zcela shodný je i obsah, a to dokonce včetně textu "nezměněný dotisk prvního vydání, 2008" v tiráži, takže exempláře reprintů 2008 a 2020 není podle čeho odlišit. Snad jen podle různé míry čerstvosti vůně lepidla a ostatních použitých materiálů. V e-shopu Karmelitánského nakladatelství je nyní jako nakladatel hymnáře uvedeno "Psalterium, s.r.o.," ale v knížce samotné o tom žádnou zmínku nenajdeme. To všechno je samozřejmě zcela irelevantní z praktického hlediska toho, kdo si knížku kupuje, aby z ní mohl zpívat, ale naprosto neuspokojivé je to z malicherného hlediska sběratelského. Co z toho, že mám po exempláři od každého vydání červeného hymnáře, když si na to nejnovější, abych ho od předchozího vůbec poznal, musím sám namalovat značku? Takhle se dobrý vydavatel k novým vydáním svých knih nechová. Když nebyly provedeny ani nejhruběji scházející aktualisace obsahu, alespoň ten letopočet v tiráži - pro pořádek a nám malicherným sběratelům pro radost - aktualisován být měl.

"Hymny" s refrénem

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
3. a konečně: neměl by mít refrén

[EDIT 17. 8. 2024] Kdo se dívá do breviáře, tomu asi poznámka o hymnu Maria, Boží Matko, ty Panno přečistá nebude dávat smysl - vždyť (právě) tři sloky má! Jenže sazba breviáře klame. Třetí "sloka" předchozím dvěma rozměrově neodpovídá - protože nejde o píseň o třech slokách, ale o jedinou trojdílnou sloku, jak je zjevné při pohledu do notovaného hymnáře.

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

strana	incipit
12	Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345	Budiž věčně velebena
20	Dítě se nám narodilo
53	Pán Ježíš, náš Spasitel
120	Když krásu Božích stvoření
155	Sluší se vždy chváliti
241	Buď pozdravený
274	Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

[EDIT 7. 5. 2022] Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby byly vybrány hymny pro památku sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři. Zdráv buď, otče, od nás milovaný (k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše. Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění, ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším. Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.

"Červený hymnář" vyprodán

Nevím o žádném obchodu, který by ještě měl ve větším množství skladem "červený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny), což znamená, že dotisk z r. 2008 je vyprodán, nebo je přinejmenším úplnému vyprodání nákladu velice blízko.

Hymny jsou logicky prvním článkem zpívaného oficia: má-li se z celé hodinky zpívat jen jedna vybraná část, měl by to být právě hymnus, jako text nejvýrazněji hudebního charakteru. Velká část českých písní, zařazených v Denní modlitbě církve jako hymny, vyznívá při prosté recitaci opravdu tristně. Proto si lze jen přát, aby v dohledné době vyšlo nové vydání a notovaný hymnář byl opět široce dostupný.

Když byl hymnář (po téměř 20 letech) vydáván r. 2008, sáhlo se prostě po původní sazbě z r. 1989 (obsahově již tehdy zastaralé) a byl vydán její nezměněný reprint. Považoval bych za nepříliš šťastné, kdyby tomu stejně bylo i v případě uvažovaného vydání nynějšího. Denní modlitba církve za těch 30 let, které od prvního vydání hymnáře uplynuly, prodělala vývoj, který by i v notovaném hymnáři konečně měl být zohledněn. Domnívám se, že po 30 letech je čas na novou sazbu, nicméně kdyby se i tentokrát měla znovu přetiskovat sazba stávající, je nezbytné hymnář aktualizovat alespoň připojením několika stránek s naprosto nezbytnými dodatky, o nichž níže.

Změny v Denní modlitbě církve

K podstatným zásahům do Denní modlitby církve od r. 1989 nedošlo, všechny zohlednění-hodné změny tedy souvisí se změnami v kalendáři: zavádění nových svátků, změny dnů slavení nebo stupňů svátků stávajících a s tím spojené změny v jejich formulářích.

Patrně nejnápadnější anomálií v dosavadní podobě hymnáře je památka sv. Anežky České: ke 13. listopadu zpěvák nenajde nic, když však (má a) uplatní znalosti nedávných dějin kalendáře a propria českých zemí, příslušné hymny najde u původního data svátku, 2. března.

Památka sv. Jana Sarkandra vlastní hymny dostala až v rámci rozšíření formuláře po svatořečení. Ve všech třech případech jde o písně již delší dobu zavedené na Moravě, z toho dvě jsou zařazeny i v olomouckém vydání Jednotného kancionálu (třetí je třeba hledat ve starším olomouckém zpěvníku Boží cesta), nicméně měly by být vloženy i na příslušné místo v hymnáři.

Posledním formulářem s novými vlastními hymny je formulář nedávno (2015) zavedeného svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, rozšiřujícího cyklus "svátků Páně v liturgickém mezidobí". Formulář je vystrojen třemi vlastními hymny, které jsou, při zachování metra, přeložené z latiny. Texty to vesměs nejsou ani básnicky pěkné, ani zpěvné, nicméně jednou jsou to oficiální texty hymnů v Denní modlitbě církve a jako takové by měly být opatřeny nápěvy a zařazeny do hymnáře.

Notový lístek, který jsem jako dočasné východisko z nouze připravil já, nabízí jeden nový nápěv pro oba hymny psané v sapfických strofách, pro třetí hymnus navrhuje vhodnou "obecní notu" z těch nápěvů, které jsou v hymnáři opakovaně používány. Zejména nápěv pro oba "sapfické" hymny je nepříliš zdařilý - je napsaný pro první sloku prvního hymnu (Ježíši, ty jsi naším veleknězem) a nedobře se snáší s rytmickými odlišnostmi veršů řady slok ostatních. Bylo by tedy žádoucí, aby někdo dovednější napsal nápěv nebo nápěvy, které "budou zadobře" se všemi slokami obou hymnů, nebo alespoň s jejich většinou. (A varhanní doprovod k tomu.)

V případě památky sv. Prokopa hymnář obsahuje jeden hymnus navíc, který v nových vydáních breviáře již nenajdeme a asi by, přísně vzato, měl být odstraněn i z hymnáře: když byl totiž svátek sv. Cyrila a Metoděje i v Čechách povýšen na slavnost, památka prvního sázavského opata, slavená o den dříve, přišla o nešpory, a příslušné texty se v breviářích přestaly tisknout. (Netřeba říkat, že kdybych na novém vydání hymnáře pracoval já, ten hymnus bych tam "zapomněl", nebo se o to alespoň pokusil.)

I pro svátky, které nemají vlastní hymny, hymnář obsahuje stručné záznamy s odkazy do příslušných společných textů. Doplnění a úprav těchto záznamů by bylo potřeba větší množství, ale nepovažuji za užitečné jednotlivě je tu vypisovat.

Budoucnost "zeleného hymnáře"

"Zelený hymnář" (Denní modlitba církve - Hymny a básnické modlitby) vyšel, narozdíl od "červeného", zatím jen jednou, v r. 1993. Patrně není důvod očekávat jeho dotisk, protože šlo především o sbírku textů, a jeho kompletní textový materiál je zařazen jako dodatek ("Hymny a básnické modlitby k volnému výběru") v novějších vydáních breviáře, čímž potřeba nového samostatného vydání odpadá. Nicméně i "zelený hymnář" má - jakkoli omezenou - hudební stránku: na konci je zařazeno 16 nápěvů a v textové části je u každého zpívatelného hymnu vyznačeno, ze které skupiny nápěvů se pro něj má některý vybrat. Především ty hymny, které jsou překlady z latinského breviáře, by bylo žádoucí opatřit vhodnými vlastními nápěvy a do nového vydání "červeného hymnáře" je zařadit jako dodatek.

Vazba

Vazba dotisku z r. 2008 je v nabídce jednoho z e-shopů vychvalována jako "krásné luxusní koženkové provedení" a při prvním setkání tak opravdu působí, jenže bohužel není příliš kvalitní - knihařsky jde o dosti ledabylou (plně automatizovanou?) práci, řada exemplářů vykazuje různé vady (v řezání papíru, šití knižního bloku, lepení, ...) a především se koženka rychle opotřebovává. Je pravda, že jsem z exempláře na fotce níže pět let (2010-2015) vícekrát denně zpíval, ale rozhodně jsem s ním nezacházel nijak hrubě. Především v místech častého ohýbání koženka brzy praská a loupe se. Příštímu vydání bych přál obyčejnou pevnou vazbu (srov. výše "zelený hymnář"), která možná nevypadá "krásně a luxusně", ale vydrží řadu let pravidelného používání bez vážnějších škod.

Závěrem

Na okrajích mého výtisku "červeného hymnáře" během let přibývají poznámky k textům i nápěvům. Ty první jsou pro naše aktuální téma irelevantní - zásah do textů by nutně byl zásahem do breviáře, a ten patrně není namístě v blízké budoucnosti očekávat. Ale dílčí oprava nápěvů v novém vydání hymnáře v zásadě myslitelná je, proto poznámky k nim brzy přetavím v další článek.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Výzva k revizi hymnáře

Není náhoda, že se třetí nejstarší článek zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality breviářových hymnů. Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou. Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované písni vyhnul ...

Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře. K revizi uctivé, uvážlivé, fundované. K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí opravě.

Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci, my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení. V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel, sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci) a pokusil se o jejich vyváženou analýzu. K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie hledají téma diplomové práce ...

Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář", tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství, a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008. Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře. Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité. "Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.

Hymny kompletáře

Většina lidí, kteří se modlí český breviář, je zřejmě zvyklá na týdenní cyklus hymnů kompletáře:

• neděle: Již se přiblížil čas noční - Chvála tobě, Otče věčný - Kriste, ty jsi den a světlo
• pondělí: V tento nyní večerní čas
• úterý: Na lože jdouce
• středa: Práci denní jsme skončili
• čtvrtek: Vždycky se sluší modliti
• pátek: Tys, Pane, světlo věčné

Římský breviář, před- ani pokoncilní, takový cyklus nemá. (Co tu tvrdím, tvrdím na základě letmého průzkumu breviáře ze začátku šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. Je možné, že pohled dále do historie a do větší šířky by moje tvrzení relativizoval.) Před liturgickou reformou znal pro kompletář jediný neproměnný hymnus - Te lucis ante terminum - a kompletář se tak řadil po bok třem malým hodinkám během dne, tercii, sextě a noně. Po liturgické reformě přibyl jako druhý hymnus na výběr Christe, qui splendor et dies (jehož překlad nabízí český breviář jako alternativní hymnus v neděli: Kriste, ty jsi den a světlo).

Neproměnné hymny římského breviáře český breviář nepřevzal - ani textově, ani jako fenomén - a všechny je nahradil: hymnus modlitby uprostřed dne se střídá ve dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře a ve zvláštních liturgických dobách je nahrazen hymnem příslušným pro tu kterou dobu, v kompletáři se bez ohledu na liturgickou dobu (s výjimkou doby velikonoční) střídá samostatný týdenní cyklus hymnů.

Textově chudší římská tradice ovšem zdaleka není chudší výrazově - možná právě naopak. Neproměnné hymny se totiž s ohledem na sváteční dny a liturgické doby zpívají na různé nápěvy. Pro představu nabízím výtah melodií hymnu Te lucis ante terminum z Liber usualis 1961, který jsem si připravil pro vlastní potřebu a časem snad doplním a zařadím mezi "oficiální" materiály ke stažení.

Na stránkách, na které odkazuji, je možné srovnat dvě protichůdná uchopení výše naznačené "římské tradice": cisterciáci zvolili úspornost a vystačí po celý rok se čtyřmi různými nápěvy hymnu, používanými především s ohledem na stupeň "liturgické závažnosti" dne a doby (férie - památky a dny doby velikonoční - svátky, neděle, dny oktávu - slavnosti) naopak publikované materiály k ritu Sarum ukazují ještě mnohem větší bohatství variant než (už značně košatá) římská Liber usualis.

Jak už bylo naznačeno (viz článek Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby), možnost jít "římským směrem" otevírá knížka "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby", která možnost použití různých melodií pro stejný text přímo sugeruje. Na druhou stranu - proč to dělat? Všeobecný úvod k denní modlitbě církve připouští záměnu hymnu za jinou vhodnou píseň. A latinský hymnus z aktuálního římského breviáře je, dle mého soudu, píseň po výtce vhodná (pokud jí ten, kdo ji zpívá, rozumí). Já sám tuto možnost už dlouho využívám. (Výhledově se chystám připravit hymnus Te lucis ante terminum s překladem a se všemi melodiemi podle Liber usualis 1961 jako materiál ke stažení.)