Patrně šlo o polosoukromou akci, kde nebylo žádoucí moc příchozích
kromě výslovně pozvaných, takže se informace o nešporách
diecésního biskupa s trvalými jáhny a jejich rodinami
v basilice sv. Markéty na Břevnově
veřejně objevila až s nevelkým předstihem na facebookovém profilu
břevnovského kláštera. Na YouTube kanálu břevnovské farnosti
bylo možné sledovat přímý přenos a nadále zůstává k disposici
videozáznam.
Místo konání i složení účastníků dělá z dnešní akce jakési pokračování
nešpor s kněžími,
slavených tamtéž v dubnu, krátce poté, co se p. arcibiskup ujal úřadu.
Většinu účastníků tvořili trvalí jáhni pražské arcidiecése;
v liturgickém průvodu šli netypicky jáhni hned čtyři,
z toho dva (v dalmatikách) jako biskupova asistence,
dva (v albě se štolou) zaujali místa kantorů v chórových lavicích
a odpracovali většinu zpěvu.
To je velice nesamozřejmé a nečekané.
Srov. ony dubnové nešpory s kněžími, kde zpěv samozřejmě nezajišťovali
diecésní kněží, ale vybraní seminaristé.
Nešpory byly kompletně zpívané.
Hymnus ze zeleného hymnáře na nápěv č. 36 z hymnáře červeného,
ostatní nápěvy Šmolíkovy, svatohorské.
Já jsem je nejspíš ještě nikdy neslyšel plnohodnotně provedené
(což je ostuda - návštěvu nešpor na Svaté Hoře plánuji a odkládám už dlouhá léta)
a až tady jsem si uvědomil, jak jsou místy těžké.
Kantoři ve zpěvu různě kolísali, klopýtali,
v novozákonním kantiku zpívali soustavně
jinak, než bylo v notách psáno. Já se tomu ale nedivím
a nejsem z těch, kdo by to dokázali zazpívat lépe.
Z obvyklých náležitostí slavnostních nedělních nešpor nechybělo ani kadidlo,
ale bylo vyřešeno způsobem ne zcela standardním:
mezi antifonu k Magnificat a kantikum samotné byla vložena
dlouhá varhanní mezihra, během které se stihla většina okuřování
oltáře, oficianta a lidu, takže kantikum samotné nebylo okuřováním rušeno.
To by bylo pochopitelným přizpůsobením někde,
kde se nešpory slaví v hodně malé početní sestavě a předsedající
musí zastat podstatnou úlohu při zpěvu,
ale za normálních podmínek je to prohřešek proti liteře VPDMC 261,
kde se počítá s okuřováním při přednesu evangelního kantika.
(Srov. též Caeremoniale episcoporum 203.)
V sobotu 25. 4. se v pražské katedrále při mši s formulářem svátku
sv. Vojtěcha formálně ujal úřadu pražského arcibiskupa Stanislav Přibyl.
V neděli 26. 4. večer se pak konalo setkání kněží arcidiecése
na (po katedrále) druhém z pražských svatovojtěšských míst,
v benediktinském arciopatství na Břevnově.
Veřejnosti přístupné a online vysílané byly nešpory,
které toto setkání otevřely.
Případný zájemce je může zhlédnout i zpětně
v záznamu.
Nešpor se účastnila jak komunita hostitelského kláštera,
tak sestry benediktinky z Bílé hory, ale liturgie byla zcela
v režii diecésního duchovenstva
(předsedal arcibiskup, jako kantoři a asistence posloužili seminaristé)
a sledovala nedělní nešpory z Denní modlitby církve,
ne z mnišského oficia.
Toto rozložení sil se odrazilo v prostorovém uspořádání:
biskup se dvěma jáhny zasedli na sedes v oltářním prostoru,
krajní místa v (jinak prázdných) chórových lavicích
obsadili kantoři a asistence, pro benediktiny a benediktinky byla
vyhrazena sedadla užívaná při mši ministranty
a rozestavěná tak, že tvoří od chrámové lodi trochu odsazenou
jakoby první řadu lavic pro lid.
Místní mnišské komunity také nešly v liturgickém průvodu, ale
před začátkem nešpor už seděly na svých místech.
Nešporám předcházel plnohodnotný liturgický průvod
celou délkou kostela, s procesionálním křížem a svícemi,
za varhanního doprovodu.
Po zaujetí míst bezprostředně následoval verš "Bože, pospěš mi na pomoc"
(na chorální nápěv římský feriální)
a nešpory běžely podle svého liturgického pořádku až k závěrečné modlitbě.
Strohý začátek bez jakéhokoli řečnění
(i když šlo o nešpory při výjimečné příležitosti, která by snad
mohla k tomu svádět a do jisté míry omlouvat) je třeba ocenit.
Hymnus z červeného hymnáře,
antifony recto tono, žalmy a Magnificat na Korejsovy nápěvy.
Kantikum Zj 19 chorální, modu V
(srov. druhou možnost v našem notovém materiálu),
zpívané náležitě responsoriálně.
Hezkým detailem, který jsem ještě nikde neviděl,
bylo, že v předzpěvování kantika se po verších střídali
oba kantoři (sedící na opačných stranách chóru).
Otčenáš na jeden z obvyklých mešních nápěvů,
po požehnání Regina coeli, (samozřejmě jen) tonus simplex.
Tedy zpívané nešpory co do nápěvů, míry zpěvu a plnosti hudební formy
víceméně tak, jak v době mého studia na KTF UK kolegové popisovali
zlatý standard slavnostnějších nešpor v pražském semináři.
Z toho vyčnívá responsorium v pěkném vlastním zhudebnění
(noty viz v záznamu čas 28:34), autora neznámého.
Zvláštní pozornost si zaslouží přímluvy.
Zatímco zbytek nešpor do puntíku sledoval texty ze dne,
přímluvy (v záznamu čas 33:15, plný text a noty 34:01)
jsou celé nově složené pro danou příležitost.
Jde o sérii krátkých proseb za nového diecésního biskupa a jeho
budoucí působení.
Biskup sám během nich klečí před oltářem, zatímco asistující jáhni
stojí po jeho pravici a levici a kantoři (opět střídavě) předzpěvují
intence.
Volné skládání formulářů přímluv
(narozdíl od doplnění zvláštních intencí do standardního formuláře, VPDMC 188)
není legální úprava
(autoritu k tomu má až biskupská konference, VPDMC 184)
a VPDMC 185-187 stanoví obecné zásady,
podle kterých se mají stavět všechny formuláře přímluv v oficiu:
že vedle proseb nemá úplně chybět ani moment anamnetický;
že se má pamatovat především na všeobecné potřeby celé církve;
že se přímluvy nešpor zakončují prosbou za zemřelé.
Mám za to, že tyto zásady nejsou omezení pro omezení,
ale vystihují kus bytostné povahy liturgie hodin a smyslu přímluv v ní.
I když odhlédneme od souladu s předpisy a budeme se ptát po vnitřní
hodnotě daného projevu liturgické tvořivosti,
jeví se mi takové výhradní soustředění na jednotlivce,
jenž je na jedné straně verbálně vyzbrojován svolávanou Boží pomocí
a na straně druhé nakládán ideály a očekáváními,
jako problematické.
Pokud jde o obsah,
liturgickým přímluvám sluší uměřenost a určitá závažnost:
že nejsou zbytečně mnohomluvné, neprosí o podružnosti a malichernosti,
nezabíhají do detailů.
Přimlouvat se toho dne za nového diecésního biskupa a jeho službu
bylo namístě, ale adekvátní formou by (v rámci liturgie hodin)
byla jedna dobře vykrojená prosba
vložená do přímluv ze dne. Pokud se snad chceme
přimlouvat zvlášť naléhavě, tak prosby dvě.
K přímluvám ještě technická poznámka k nasazení chorálního nápěvu
na český text:
použitý nápěv pro intence je shodný s prvním poloveršem
krátkých responsorií pro dobu velikonoční
a má kadenci s jednou slabikou přízvučnou a jednou přípravnou.
To je většinou respektováno tam,
kde intence končí dvou- nebo trojslabičným slovem (resp. přízvučným celkem),
ale kde je poslední slovo čtyřslabičné,
redaktor sledovaných nešpor klade první slabiku (= hlavní slovní přízvuk)
už na notu přípravnou, aby se celé slovo vešlo do kadence,
takže nota, která standardně nese přízvučnou slabiku,
je najednou nepřízvučná.
Přízvučná struktura nápěvu se tak verš od verše mění, což působí
nesouladně a nelibě. Pravděpodobnou příčinou tohoto řešení je
(zbytečný a zde ukázkově škodlivý)
strach z uplatnění vedlejšího slovního přízvuku.
Sečteno a podtrženo: po hudební stránce šlo o zpívané nešpory
zjednodušené jen absencí prokomponovaných antifon;
míra slavnostnosti je přiměřená příležitosti, provedení vzorné.
Jedinou skvrnou jsou výše proprané přímluvy.
