Blog

Arcibiskupské nešpory na Břevnově

V sobotu 25. 4. se v pražské katedrále při mši s formulářem svátku sv. Vojtěcha formálně ujal úřadu pražského arcibiskupa Stanislav Přibyl. V neděli 26. 4. večer se pak konalo setkání kněží arcidiecése na (po katedrále) druhém z pražských svatovojtěšských míst, v benediktinském arciopatství na Břevnově. Veřejnosti přístupné a online vysílané byly nešpory, které toto setkání otevřely. Případný zájemce je může zhlédnout i zpětně v záznamu.

Nešpor se účastnila jak komunita hostitelského kláštera, tak sestry benediktinky z Bílé hory, ale liturgie byla zcela v režii diecésního duchovenstva (předsedal arcibiskup, jako kantoři a asistence posloužili seminaristé) a sledovala nedělní nešpory z Denní modlitby církve, ne z mnišského oficia.

Toto rozložení sil se odrazilo v prostorovém uspořádání: biskup se dvěma jáhny zasedli na sedes v oltářním prostoru, krajní místa v (jinak prázdných) chórových lavicích obsadili kantoři a asistence, pro benediktiny a benediktinky byla vyhrazena sedadla užívaná při mši ministranty a rozestavěná tak, že tvoří od chrámové lodi trochu odsazenou jakoby první řadu lavic pro lid. Místní mnišské komunity také nešly v liturgickém průvodu, ale před začátkem nešpor už seděly na svých místech.

Nešporám předcházel plnohodnotný liturgický průvod celou délkou kostela, s procesionálním křížem a svícemi, za varhanního doprovodu. Po zaujetí míst bezprostředně následoval verš "Bože, pospěš mi na pomoc" (na chorální nápěv římský feriální) a nešpory běžely podle svého liturgického pořádku až k závěrečné modlitbě. Strohý začátek bez jakéhokoli řečnění (i když šlo o nešpory při výjimečné příležitosti, která by snad mohla k tomu svádět a do jisté míry omlouvat) je třeba ocenit.

Hymnus z červeného hymnáře, antifony recto tono, žalmy a Magnificat na Korejsovy nápěvy. Kantikum Zj 19 chorální, modu V (srov. druhou možnost v našem notovém materiálu), zpívané náležitě responsoriálně. Hezkým detailem, který jsem ještě nikde neviděl, bylo, že v předzpěvování kantika se po verších střídali oba kantoři (sedící na opačných stranách chóru).
Otčenáš na jeden z obvyklých mešních nápěvů, po požehnání Regina coeli, (samozřejmě jen) tonus simplex. Tedy zpívané nešpory co do nápěvů, míry zpěvu a plnosti hudební formy víceméně tak, jak v době mého studia na KTF UK kolegové popisovali zlatý standard slavnostnějších nešpor v pražském semináři. Z toho vyčnívá responsorium v pěkném vlastním zhudebnění (noty viz v záznamu čas 28:34), autora neznámého.

Zvláštní pozornost si zaslouží přímluvy. Zatímco zbytek nešpor do puntíku sledoval texty ze dne, přímluvy (v záznamu čas 33:15, plný text a noty 34:01) jsou celé nově složené pro danou příležitost. Jde o sérii krátkých proseb za nového diecésního biskupa a jeho budoucí působení. Biskup sám během nich klečí před oltářem, zatímco asistující jáhni stojí po jeho pravici a levici a kantoři (opět střídavě) předzpěvují intence.

Volné skládání formulářů přímluv (narozdíl od doplnění zvláštních intencí do standardního formuláře, VPDMC 188) není legální úprava (autoritu k tomu má až biskupská konference, VPDMC 184) a VPDMC 185-187 stanoví obecné zásady, podle kterých se mají stavět všechny formuláře přímluv v oficiu: že vedle proseb nemá úplně chybět ani moment anamnetický; že se má pamatovat především na všeobecné potřeby celé církve; že se přímluvy nešpor zakončují prosbou za zemřelé. Mám za to, že tyto zásady nejsou omezení pro omezení, ale vystihují kus bytostné povahy liturgie hodin a smyslu přímluv v ní.
I když odhlédneme od souladu s předpisy a budeme se ptát po vnitřní hodnotě daného projevu liturgické tvořivosti, jeví se mi takové výhradní soustředění na jednotlivce, jenž je na jedné straně verbálně vyzbrojován svolávanou Boží pomocí a na straně druhé nakládán ideály a očekáváními, jako problematické.

Pokud jde o obsah, liturgickým přímluvám sluší uměřenost a určitá závažnost: že nejsou zbytečně mnohomluvné, neprosí o podružnosti a malichernosti, nezabíhají do detailů. Přimlouvat se toho dne za nového diecésního biskupa a jeho službu bylo namístě, ale adekvátní formou by (v rámci liturgie hodin) byla jedna dobře vykrojená prosba vložená do přímluv ze dne. Pokud se snad chceme přimlouvat zvlášť naléhavě, tak prosby dvě.

K přímluvám ještě technická poznámka k nasazení chorálního nápěvu na český text: použitý nápěv pro intence je shodný s prvním poloveršem krátkých responsorií pro dobu velikonoční a má kadenci s jednou slabikou přízvučnou a jednou přípravnou. To je většinou respektováno tam, kde intence končí dvou- nebo trojslabičným slovem (resp. přízvučným celkem), ale kde je poslední slovo čtyřslabičné, redaktor sledovaných nešpor klade první slabiku (= hlavní slovní přízvuk) už na notu přípravnou, aby se celé slovo vešlo do kadence, takže nota, která standardně nese přízvučnou slabiku, je najednou nepřízvučná. Přízvučná struktura nápěvu se tak verš od verše mění, což působí nesouladně a nelibě. Pravděpodobnou příčinou tohoto řešení je (zbytečný a zde ukázkově škodlivý) strach z uplatnění vedlejšího slovního přízvuku.

Sečteno a podtrženo: po hudební stránce šlo o zpívané nešpory zjednodušené jen absencí prokomponovaných antifon; míra slavnostnosti je přiměřená příležitosti, provedení vzorné. Jedinou skvrnou jsou výše proprané přímluvy.

Nešpory v předvečer Národní svatoludmilské pouti na Tetíně

U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory. Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat v přenosu na TV Noe.

[EDIT 10. 6. 2023] V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici záznam.

Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily v doprovodu motocyklů Hradní stráže. Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen ke kostelu sv. Ludmily.

Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.

Před kostelem se průvod zastavil, místní dětská schola zpívala únavnou hosanovku k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou "modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali ostatní čeští a moravští biskupové. Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie k národním patronům. Po litaniích následovaly samotné nešpory.

Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě, všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách, jak byl vyřešen vstupní průvod. I tady na malý vstupní průvod došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal. To, že Bože, pospěš mi na pomoc začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale, jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská abatyše, ale stejně) začaly ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii. Obvyklé a správné je nešpory začínat až když jsou všichni na svých místech, intonace Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního doprovodu speciálně pro ten účel.

Jak jsem předpokládal, nešpory byly ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě. Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin (hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení, responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace) a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění, krátké čtení, přímluvy a orace v češtině), ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus) a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.

Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství nezákonné a slavit by se takto neměly. Shodou okolností byly včera večer přenášeny nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera: repertoár vlastních zpěvů téměř identický (hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom, jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům, rozhodně nebylo ke škodě věci. Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy (alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie) a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.

V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní. Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano: pravoslavné oslavy budou v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.

Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité publicity akathistu ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku starší text stejného žánru a funkce z pravoslavných kruhů.

Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli pro formování nacionalismu českého. Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá a přirozená. Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým mezinárodním přesahem dobře nabízejí.

Ekumenické nešpory na Bílé hoře

Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře, konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek, jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého čtyřstého výročí, se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00 sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví a České biskupské konference a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž z dílny Abrahama Fischera OSB. Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor (srov. oznámení ERC, ČBK, Prahy 6) k nim přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat v přímém přenosu na TV Noe.

[EDIT 10. 6. 2023] V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici záznam.

Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže: v roce 2014 tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu. Reportáž radia Proglas z roku 2017 a fotogalerie na webu kláštera benediktinek z více minulých ročníků umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu, v jakém se nešpory v minulých letech slavily. Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže fotogalerie.

Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována do tří zřetelných bloků:

1. u mohyly
   • píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
   • liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
   • úvodní proslov (P. J. Vinš)
   • píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
   • antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem." (všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii) a Žalm 50 (čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
   • modlitba (J. Graubner)
   • modlitba (D. Ženatý)
   • píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
   • antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože." a Žalm 63 (celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním breviáři vynechané)
   • čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
   • kázání/proslov (D. Ženatý)
   • Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
2. průvod ke smírčímu kříži
   • distribuce a zapálení svící
   • "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití (mohyla) na symbolické místo smíření ..."
   • 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
   • 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
   • 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou a rozhodně ne formální židovskou)
3. u smírčího kříže
   • počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
   • Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
   • okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
   • přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
   • Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
   • úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
   • moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
   • žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
   • závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu

V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují (nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních) nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně, bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin, ale i na její obecnější zákonitosti (viz v nešporách typický ranní žalm 63 nebo čtení z evangelia). Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické, nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit. Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc, zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby a píseň.

V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových orací, píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu nešpor z utrakvistického kancionálu Zpjwánj Křestianská Starodáwnj Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).

Větší část bohoslužby se odbývala na "symbolickém místě krveprolití", průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat, tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb (přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).

Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách minimum (jen tři písně v první části), patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy (z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).

Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou její aktéři), nebo ještě lépe přepis (včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např. modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu). Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním": biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.

K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích (ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze z katolického kancionálu); Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben), formulující intence ekumenického hnutí; Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství v boji s ďáblem.

K biblickým textům: žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!") a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23), s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry, mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří. Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry (v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno, pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický pro nešpory). Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby" v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad. Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo; ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených", a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění. Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku typické prvky nešpor (srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"), připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.

Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad, pro Magnificat překlad katolický liturgický. (Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)

V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury pečlivě zaznamenal všechny vstupy moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly) by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna posledního slova předchozího jednajícího). Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se bez komentáře uklidit ze scény.

Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost, efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená zakotvenost v širším kontextu nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní skupinou slavících). Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice této výroční bohoslužby. Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil (byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován a měněn? nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova, od základu? ...).