články se štítkem Arcibiskupský seminář Praha:
V sobotu 25. 4. se v pražské katedrále při mši s formulářem svátku
sv. Vojtěcha formálně ujal úřadu pražského arcibiskupa Stanislav Přibyl.
V neděli 26. 4. večer se pak konalo setkání kněží arcidiecése
na (po katedrále) druhém z pražských svatovojtěšských míst,
v benediktinském arciopatství na Břevnově.
Veřejnosti přístupné a online vysílané byly nešpory,
které toto setkání otevřely.
Případný zájemce je může zhlédnout i zpětně
v záznamu.
Nešpor se účastnila jak komunita hostitelského kláštera,
tak sestry benediktinky z Bílé hory, ale liturgie byla zcela
v režii diecésního duchovenstva
(předsedal arcibiskup, jako kantoři a asistence posloužili seminaristé)
a sledovala nedělní nešpory z Denní modlitby církve,
ne z mnišského oficia.
Toto rozložení sil se odrazilo v prostorovém uspořádání:
biskup se dvěma jáhny zasedli na sedes v oltářním prostoru,
krajní místa v (jinak prázdných) chórových lavicích
obsadili kantoři a asistence, pro benediktiny a benediktinky byla
vyhrazena sedadla užívaná při mši ministranty
a rozestavěná tak, že tvoří od chrámové lodi trochu odsazenou
jakoby první řadu lavic pro lid.
Místní mnišské komunity také nešly v liturgickém průvodu, ale
před začátkem nešpor už seděly na svých místech.
Nešporám předcházel plnohodnotný liturgický průvod
celou délkou kostela, s procesionálním křížem a svícemi,
za varhanního doprovodu.
Po zaujetí míst bezprostředně následoval verš "Bože, pospěš mi na pomoc"
(na chorální nápěv římský feriální)
a nešpory běžely podle svého liturgického pořádku až k závěrečné modlitbě.
Strohý začátek bez jakéhokoli řečnění
(i když šlo o nešpory při výjimečné příležitosti, která by snad
mohla k tomu svádět a do jisté míry omlouvat) je třeba ocenit.
Hymnus z červeného hymnáře,
antifony recto tono, žalmy a Magnificat na Korejsovy nápěvy.
Kantikum Zj 19 chorální, modu V
(srov. druhou možnost v našem notovém materiálu),
zpívané náležitě responsoriálně.
Hezkým detailem, který jsem ještě nikde neviděl,
bylo, že v předzpěvování kantika se po verších střídali
oba kantoři (sedící na opačných stranách chóru).
Otčenáš na jeden z obvyklých mešních nápěvů,
po požehnání Regina coeli, (samozřejmě jen) tonus simplex.
Tedy zpívané nešpory co do nápěvů, míry zpěvu a plnosti hudební formy
víceméně tak, jak v době mého studia na KTF UK kolegové popisovali
zlatý standard slavnostnějších nešpor v pražském semináři.
Z toho vyčnívá responsorium v pěkném vlastním zhudebnění
(noty viz v záznamu čas 28:34), autora neznámého.
Zvláštní pozornost si zaslouží přímluvy.
Zatímco zbytek nešpor do puntíku sledoval texty ze dne,
přímluvy (v záznamu čas 33:15, plný text a noty 34:01)
jsou celé nově složené pro danou příležitost.
Jde o sérii krátkých proseb za nového diecésního biskupa a jeho
budoucí působení.
Biskup sám během nich klečí před oltářem, zatímco asistující jáhni
stojí po jeho pravici a levici a kantoři (opět střídavě) předzpěvují
intence.
Volné skládání formulářů přímluv
(narozdíl od doplnění zvláštních intencí do standardního formuláře, VPDMC 188)
není legální úprava
(autoritu k tomu má až biskupská konference, VPDMC 184)
a VPDMC 185-187 stanoví obecné zásady,
podle kterých se mají stavět všechny formuláře přímluv v oficiu:
že vedle proseb nemá úplně chybět ani moment anamnetický;
že se má pamatovat především na všeobecné potřeby celé církve;
že se přímluvy nešpor zakončují prosbou za zemřelé.
Mám za to, že tyto zásady nejsou omezení pro omezení,
ale vystihují kus bytostné povahy liturgie hodin a smyslu přímluv v ní.
I když odhlédneme od souladu s předpisy a budeme se ptát po vnitřní
hodnotě daného projevu liturgické tvořivosti,
jeví se mi takové výhradní soustředění na jednotlivce,
jenž je na jedné straně verbálně vyzbrojován svolávanou Boží pomocí
a na straně druhé nakládán ideály a očekáváními,
jako problematické.
Pokud jde o obsah,
liturgickým přímluvám sluší uměřenost a určitá závažnost:
že nejsou zbytečně mnohomluvné, neprosí o podružnosti a malichernosti,
nezabíhají do detailů.
Přimlouvat se toho dne za nového diecésního biskupa a jeho službu
bylo namístě, ale adekvátní formou by (v rámci liturgie hodin)
byla jedna dobře vykrojená prosba
vložená do přímluv ze dne. Pokud se snad chceme
přimlouvat zvlášť naléhavě, tak prosby dvě.
K přímluvám ještě technická poznámka k nasazení chorálního nápěvu
na český text:
použitý nápěv pro intence je shodný s prvním poloveršem
krátkých responsorií pro dobu velikonoční
a má kadenci s jednou slabikou přízvučnou a jednou přípravnou.
To je většinou respektováno tam,
kde intence končí dvou- nebo trojslabičným slovem (resp. přízvučným celkem),
ale kde je poslední slovo čtyřslabičné,
redaktor sledovaných nešpor klade první slabiku (= hlavní slovní přízvuk)
už na notu přípravnou, aby se celé slovo vešlo do kadence,
takže nota, která standardně nese přízvučnou slabiku,
je najednou nepřízvučná.
Přízvučná struktura nápěvu se tak verš od verše mění, což působí
nesouladně a nelibě. Pravděpodobnou příčinou tohoto řešení je
(zbytečný a zde ukázkově škodlivý)
strach z uplatnění vedlejšího slovního přízvuku.
Sečteno a podtrženo: po hudební stránce šlo o zpívané nešpory
zjednodušené jen absencí prokomponovaných antifon;
míra slavnostnosti je přiměřená příležitosti, provedení vzorné.
Jedinou skvrnou jsou výše proprané přímluvy.
Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
- (volitelně vhodný adventní zpěv)
- znamení kříže
- liturgický pozdrav
- úvodní proslov
- krátké čtení
- (volitelně minikázání)
- žehnací modlitba
- (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
- zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
- (volitelně okouření věnce kadidlem)
- Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
