Blog

Nápěvy dělených žalmů

Západní tradice oficia dlouhé žalmy v různé míře porcuje. Zatímco římské rozložení žaltáře bylo v tomto směru až do r. 1911 velmi úsporné a vystačilo s dělením nejdelšího žalmu 118 (v septuagintním/vulgátním číslování), recitovaného v malých hodinkách, rozložení žaltáře podle řehole sv. Benedikta obsahuje řadu dělených žalmů v matutinu, malých hodinkách a nešporách. Breviářová reforma Pia X. velké množství dělených žalmů přinesla i do římského breviáře a reforma II. vatikánského koncilu ve svém úsilí o vyrovnanou (malou!) délku všech hodinek žalmy dělila již naprosto rutinně.

Od začátku své práce na zhudebnění Denní modlitby církve jsem se držel zásady, že díly jednoho žalmu zpívané v rámci jedné hodinky by se měly zpívat pokud možno na stejný nápěv, a podřizoval jsem se tomuto omezení při skládání nápěvů antifon - často za cenu značného úsilí. Dlužno říci, že to je zásada, kterou jsem si jako tvůrce zvolil, ne zásada, kterou bych vyčetl z liturgické tradice. Pojďme alespoň zpětně ověřit, zda a nakolik má v tradici nějakou oporu.

Z výše řečeného plyne, že římské chorální knihy v úvahu přicházejí jen od r. 1912 dál (do té doby je jediný dělený žalm v malých hodinkách a tam se jeho porce zpívají vždy pod jedinou antifonou). Pro pokoncilní breviář se podíváme na obě dvě vydání Ordo cantus officii. Pro benediktinské oficium se omezíme na knihy potridentského období, protože lze předpokládat, že jsou do nějaké míry representativním plodem předchozí tradice, a udělat si přehled o celé šíři lokálních předtridentských tradic a jejich vývoje by pracností neodpovídalo hodnotě hledaného závěru. Jako srovnávací materiál použijeme pouze žaltář, a zanedbáme skutečnost, že zejména v pokoncilním breviáři je řada dělených žalmů i ve svátečních formulářích.

Potridentské mnišské oficium

V potridentském mnišském breviáři (viz např. Breviarium monasticum, Venetiis 1617) je vícero žalmů v matutinu a nešporách rozděleno (zásadně jen) na dva díly. Díly dělených žalmů se zpívají tak, že se (ve feriálním oficiu) na konci každého dílu připojí doxologie (Rubricae generales, čl. XXII), ale oba díly se zpívají pod jedinou společnou antifonou. Tedy "hudební jednota žalmu" je zaručena, ale ne hudební příbuzností antifon, nýbrž tím, že antifona je pro celý žalm jen jedna.

(Jen) pro denní hodinky včetně nápěvů viz Antiphonale monasticum z roku 1934 (online na archive.org). S ohledem na naši otázku jsou tu relevantní jen nešpory s dělenými žalmy, které jsou dvoje: čtvrtek, s. 149; pátek, s. 154.

Toto uspořádání bylo v potridentském období normativně dáno v mnišském breviáři reformovaném a vydaném papežskou autoritou. Prohlížení benediktinských breviářů "co internet dal" naznačuje, že některé kongregace přesto pro části dělených žalmů vlastní antifony měly - viz Breviarium monasticum ... congregationis SS. Vitoni et Hydulphi, pars aestiva, Nanceii 1777 (např. ony čtvrteční nešpory s. 129, páteční s. 150, na dělené žalmy zvlášť bohaté sobotní matutinum s. 152). V tomto případě však podle všeho jde o reformní projekt, nenechávající se příliš svazovat ani římskými předpisy, ani tradičním materiálem - viz předmluvu. Notovaný pramen s vlastními antifonami pro části dělených žalmů jsem nenašel žádný.

Římský antifonář po reformě Pia X.

I římský antifonář z r. 1912 (online např. na archive.org) je antifonář jen pro denní hodinky. Matutinum není v knize zahrnuto, laudy žádné dělené žalmy neobsahují a žalmy (nebo díly žalmů) v malých hodinkách a kompletáři se zpívají zásadně pod jedinou antifonou, takže jsou pro naši otázku zajímavé jen dělené žalmy v nešporách, kde se vyskytují ve čtvrtek (s. 136), pátek (s. 155) a sobotu (s. 176). Ve čtvrtek se oba díly žalmu 135 zpívají na stejný nápěv - jejich antifony mají hodně podobný text, takže se podobné zhudebnění nabízelo. Antifony pro dělené žalmy v pátek a sobotu jsou ovšem vzájemně zcela nezávislé, složené v různých modech.

Úplné zpěvy matutina po reformě Pia X. nikdy nevyšly v oficiálním vydání, ale antifony žaltáře od pondělí do středy lze najít v obsáhlejší verzi Officium majoris hebdomadae, odkud je převzal i Sandhofe pro své Nocturnale Romanum (online na GregoBase). I zde jsou antifony pro jednotlivé porce dělených žalmů - jak v oné převzaté části, tak v té, kterou dokomponoval Sandhofe sám - složené zcela nezávisle na sobě, pravidelně v různých modech. Opět s jedinou výjimkou - na stejný nápěv se zpívají dva díly žalmu 49 ve středečním třetím nokturnu.

Římské oficium po II. vatikánském koncilu

Přestože Liturgia horarum je s námi již přes 50 let, z oficiálních vydání jejích latinských chorálních zpěvů dosud vyšel jen hymnář (¹1983, ²2019), nešpory (2009) a ranní chvály (2020) pro neděle a svátky. Pro ostatní příležitosti je choralista odkázán na Ordo cantus officii, "telefonní seznam", podle kterého je třeba jednotlivé zpěvy vyhledat napříč edicemi a prameny.

Ordo cantus officii 1983

Online je jak samotné Ordo cantus officii (alternativně též v online archivu věstníku Notitiae, č. 204-205/1983), tak notované zpěvy žaltáře podle něj sestavené - viz tomu zasvěcený web.

Charakteristickým rysem je, že zatímco v ostatních hodinkách odpovídá každé části psalmodie - ať už je to celý žalm, kantikum, nebo díl žalmu děleného - samostatná antifona jako v breviáři, v modlitbě se čtením se pro každý žalm podává vždy jen jediná antifona. Tzn. pokud se zpívají tři žalmy, má každý svou antifonu, ale pokud se vyskytnou dva nebo tři díly dlouhého žalmu, zpívají se pod jedinou antifonou, podobně jako v mnišském oficiu. (OCO1983 tak pro modlitbu se čtením vlastně z dovolení VPDMC 115 učinilo normu.) Zdá se však, že tady víc než o co jiného šlo o úsporu práce s hledáním vhodných antifon, resp. o řešení jejich nedostatku.

V ostatních hodinkách z celkem 27 případů dělených žalmů nacházíme všehovšudy čtyři, kde se oba díly zpívají na stejný nápěv (T1 po, uprostřed dne; T2 po, nešpory; T4 po, nešpory; T4 st, uprostřed dne), z toho v jednom případě jde o onu dvojici příbuzných antifon již nám známou z antifonáře z r. 1912. V dalších dvou případech žalmový nápěv sice není identický, ale antifony jsou alespoň stejného modu (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, nešpory).

Zkratky: T1-T4 = týdny čtyřtýdenního cyklu žaltáře; ne, po, st, pá = dny v týdnu;

Ordo cantus officii 2015

Dokument samotný není volně přístupný a já jsem si ho stále ještě nepořídil (aniž to za mě udělala některé pražská veřejná knihovna), ale zpěvy podle něj poskládané jsou na webu antiphonale.net, jehož autor zasluhuje naprostou důvěru.

OCO2015 oproti předchozí verzi nekrátí antifony modlitby se čtením a pro každý díl děleného žalmu podává vlastní antifonu, stejně jako breviář. Zkoumaný vzorek je tedy výrazně rozsáhlejší, protože v modlitbě se čtením je dělených žalmů zvlášť mnoho. V rámci celého cyklu žaltáře se jen ve dvou případech zpívají v rámci dané hodinky všechny díly děleného žalmu na stejný nápěv (T3 st, čtení; T3 so, uprostřed dne). V dalších dvou případech se shoduje alespoň modus antifon (T2 ne, uprostřed dne; T3 pá, čtení). Ve vícero případech se shoduje žalmový nápěv nebo alespoň modus u dvou dílů ze tří, ale zvlášť jsem je nepočítal, protože to nepovažuji za směrodatné.

Závěr

Ze sebraných dat vyplývá jasný závěr: ve všech prostudovaných podobách chorálního oficia je to, když se díly téhož žalmu zpívají (díky hudební příbuznosti antifon) na stejný nebo příbuzný nápěv, řídkou výjimkou. A to nejen v oficiu podle Ordo cantus officii, kde je to pochopitelné, protože jde o koláž z předem daného historického materiálu z různorodých zdrojů, ale i v knihách římského oficia z doby po reformě Pia X., kde se nápěvy řady antifon nově komponovaly. Když tedy v mém zhudebnění Denní modlitby církve jsou antifony dělených žalmů (s nemnoha výjimkami) složeny tak, aby k nim vyšel stejný žalmový nápěv, není to něco, co by se mohlo odvolávat na tradici chorálního oficia, ale naopak: je to čirá pavlíkovina.

Velikonoční nuda

Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu) nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu a nešporami začalo oficium doby velikonoční, jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor) zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou, obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky v běžném feriálním žaltáři.

Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu lépe slušelo ventilování takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet, ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že toto řešení zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné a praktické, a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka, nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon přicházely v úvahu jen mé velikonoční antifony ze žaltáře, které nejsou příliš povedené. Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční, celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou" antifonou je nebetyčná nuda. Vykonavatelům liturgické reformy, kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.

... anachorítae, sanctíque omnes, ...

Jeden příspěvek ryze osobní: jak známo, jsem bídný zpěvák, ale zpěvy denních hodinek předkoncilního římského oficia nejsou náročný repertoár, a tak většinou nemám potíže je (sám doma) zazpívat. Ty, které se často opakují (žaltář, commune), nebo jsou variantami v antifonáři mnohonásobně využitých melodických typů, většinou už zazpívám "z listu", ty zbylé stačí předem si zběžně přehrát na nějaký hudební nástroj. Přeci ale čas od času narazím na kousek, který ani s čerstvou vzpomínkou na jeho přehranou melodii nezdolám a musím se při zpěvu o doprovodný nástroj opřít. Královskou kategorií pak jsou melodie, které tolerovatelně nezazpívám ani s takovouto "intonační protézou".

Jedna taková antifona se zpívá o slavnosti Všech svatých k Magnificat prvních nešpor. Kritickým místem je pro mě - docela příznačně - to, kde se ve výčtu kategorií nebešťanů dojde k poustevníkům (anachoritae). Terciový skok uprostřed climacu se pak znovu objevuje v dlouhém melismatu na intercedite, kde je ovšem obtížných míst víc. Tento článek budiž tedy výrazem a věčnou památkou předsevzetí kritickou pasáž trénovat, dokud ji nebudu bezpečně umět, a s dalšími podobně "nezpívatelnými" kousky do budoucna naložit podobně.

Možná bych do článku mohl postupně přidávat odkazy na další podobně náročné kousky, až vznikne jakýsi "vínek trní z Římského antifonáře".

Přípravy k přechodu na starší podobu oficia

Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek breviáře, žaltář a solesmeský Liber hymnarius), za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem. Jenže - ono to není jen tak!

Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala (protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář. Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum církevní autority starají o vydávání direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu, nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují (např. Anglie a Wales). Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.

Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá, repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat, počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu podobnou aplikaci, jako mám pro ten pokoncilní. Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků bude možné se opřít jednak o cizí diecézní direktáře dostupné na internetu, jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu Krása liturgie. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním "softwarového direktáře" začnu od základů znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno pro online breviář divinumofficium.com. Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat vlastní, a nemusí se to vyplatit.) Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.

Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu. Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního kalendáře Pražské arcidiecéze. Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou zjednodušující systém tříd svátků. Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři s pražskými officia propria a příslušným kalendářem ze 40. let; lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty byl vytištěn ještě i někdy později) nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků (s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu) na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře, které dostupné je. To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné, že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení některých svátků byly při její příležitosti pozměněny. Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae nebo direktář. Moje dosavadní hledání však bohužel žádné plody nepřineslo.

[EDIT 25. 11. 2015] Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře", přidržet se direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei, a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře). Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit, hned tak nebude.

[EDIT 28. 11. 2015] Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický, pro prosinec jsem si vytiskl direktář anglicko-velšský a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna slaví i Arcidiecéze pražská). Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc nemá.

Další problém je s nápěvy antifon. Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno. Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych to mohl se slušnou jistotou tvrdit. Na druhou stranu, kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil, žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.

Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro ty nemnohé antifony, které byly v užívání již v době jejich vzniku a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století. Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována při velké reformě ve druhé pol. 19. stol. Protože právě o svátcích zemských patronů upustit od zpívaného oficia pro mě není myslitelné, vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.

Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky, se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním. Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne - viz mé zprávy z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží, ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý zlomek. Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života v kraji důvěrně známém ...

Na předkoncilním oficiu / den 8. (pátek)

Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí. Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak), slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie. Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června postupně sázel noty pro Conventus Choralis. Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval: že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a zpívatelné. (Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)

Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc). Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat. ... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.) Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti, nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.

Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům. Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce) jako hračka pro děti...

Na předkoncilním oficiu / den 6. (středa)

Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém pokusném soužití se starší podobou oficia. Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě na poslední zkoušky končícího akademického roku, ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím, že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních prvků, zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu, že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.

Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! - evidentně špatně...) Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých nápěvů, pokud se používá na různých místech. Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno dlouhá, by měla být. Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu. (Když je mám zazpívat.)

Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí, nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma. Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině. Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout. Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc. Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium liturgických knih "u stolu".

Na předkoncilním oficiu / den 3. (neděle)

"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje. Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.

Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech (a právě jen o nich) modlím i modlitbu se čtením (za pomoci stránek ebreviar.cz; vlastním totiž "laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky). Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé - nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku (laudy, nona, nešpory, kompletář), přidal jsem jen matutinum.

Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis" a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.

Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je, že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů vhodné melodie najít nebo sám složit.

Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost. Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec - až poměrně nedávno - vyšly: péčí jednoho erudovaného nadšence. Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním. S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání jednotlivých antifon pomocí databáze CANTUS. Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil). Většina jich původně s nedělním matutinem nemá nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých, další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře. Výsledek hledání jsem pověsil na stránky Editio Sancti Wolfgangi, spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum před reformou Pia X.

Stránky Divinum Officium mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže. Troška ironie. Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování Božího království důležitější, než oficium; že potopit významný díl římského antifonáře není překážkou svatosti...

A to je k dnešku skoro všechno. Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám. Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"? Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia? (Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře, jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano. Ale to už je skoro dva roky.)

Nakonec přidávám tahák, který jsem si dnes sestavil. Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač. Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den ho hledat v rejstříku.

Na předkoncilním oficiu / den 1.

Ve článku "Priority" z poloviny května jsem jako část svého programu na léto vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat gregoriánský chorál i starší podobu liturgie. První pokus jsem určil na týden začínající včera (pátek 31.8. - pátek 7.9.; Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)

K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912 (tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu) a letní svazek breviáře z 20. let 20. století. Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu "liturgické experimentální archeologie" a chopil se této podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.

Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale, že je to práce na více než jeden večer. Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení - stránku Divinum Officium jsem nechal vyřešit otázky kalendáře a najít všechny relevantní texty a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí, odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)

Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum, primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne. (Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář - předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci oficia současného.)

Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého. Jaké jsou první dojmy a postřehy?

Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně, zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky. Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně svátku!), ani hymnů malých hodinek. Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb a já si nepamatuji, která jak. To znamená spoustu listování antifonářem a velké množství záložek. (Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné k intensivnímu používání.) Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy zvládnu i zbytek.

Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk. Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku, která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku, který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu, ale stejně v něm zdaleka nejsem doma... Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít žaltář vícekrát přezpívaný...

V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky - před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí, aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...). Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto, že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou, před žalmem (s výjimkou antifon malých hodinek).

Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři, který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912 je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz. Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek), jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd. Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) - ale než se člověk naučí všechny ty zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...

Když už jsme u technického provedení antifonáře - nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha - na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací, které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje. Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky - já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku života s tím nejspíš budu mít problém... (Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)

Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové na takové přišli.

Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou), na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".

Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají některé delší antifony s výrazně repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich 5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")