Blog

Nešpory s žehnáním adventního věnce

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

• (volitelně vhodný adventní zpěv)
• znamení kříže
• liturgický pozdrav
• úvodní proslov
• krátké čtení
• (volitelně minikázání)
• žehnací modlitba
• (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
• zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
• (volitelně okouření věnce kadidlem)
• Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

K responsoriu nešpor 17. a 18. prosince

Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu" má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou dobou procházejí a udávají její ráz. Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne a responsoria v ranních chválách a nešporách.

Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle, druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru vyznačuje předěly fází dané liturgické doby. Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata svatodušní novéna). A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle, zpívá také 17. a 18. prosince.

Jak jsem něco takového vůbec nečekal, v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni, chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil, že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden, a tak jsem ho několik let zpíval. Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy, měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu. Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo srovnání s latinským breviářem: nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva dny předvánočního týdne předepisuje právě i Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání. Jak to vysvětlit?

Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu. Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné, ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu? Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích, ale zdá se spíš nepravděpodobné, že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny, a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.

Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor, hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být předkoncilní mnišské oficium. To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184), takže odtud vítr také rozhodně nevane.

Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria, jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům v týdnu, ale dnům podle kalendářního data. 17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní responsorium.

Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová: proč se 18. 12., když se v ranních chválách čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích, nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?

Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak, že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul, kdyby se po nedělním čtení místo nedělního responsoria zpívalo to feriální (jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).

Ejhle, tři sloky, aleluja!

Když jsem na Facebooku zaznamenal existenci adventního zpěvníčku připraveného redakcí časopisu Duha (Z hvězdy vyšlo slunce. Zpěvníček-adventníček - vyšel jako 6. číslo ročníku 2020/21 tohoto časopisu), pospíšil jsem opatřit si ho jako kuriositu, kvůli oné nečekané ukázce dalšího života antifony Ejhle, Hospodin přijde (str. 1 - kompletní scan stránky je i ve výše odkazovaném facebookovém příspěvku). Vzít chorální antifonu a použít ji jako melodii a první sloku strofické písně je postup jako z učebnice dějin hudby a nenadál jsem se toho, že ho někdy potkám i v tvorbě současné.

Jedna historická paralela, na kterou jsem narazil v poslední době při sbírání staročeských chorálních antifon: písnička vzniklá dokomponováním dalších strof na melodii české parafráze antifony Absterget Deus ze společných textů o mučednících v kancionálu Václava Miřínského z r. 1590, f. 162v.

Zpěvníček, věren všeobecně rozšířené báji, výslovně jako zdroj českého znění antifony Ejhle, Hospodin přijde uvádí antifonář Arnošta z Pardubic (ne, české Ejhle z Arnoštova antifonáře opravdu nepochází). A mlčí o dokomponování strof o hvězdě a jejich autorství. Bylo by hezké, kdyby se někde alespoň lokálně rozšířila pověst, že z Arnoštova antifonáře pocházejí i ony.

Dokomponované strofy jsou bezcenné literární formou i obsahem - krystalicky čistá ukázka té plytkosti, kterou se (nejen písňová) devocionální tvorba určená dětem tak často vyznačuje. Tvůrce písničky si z tradiční antifony vybral jediný motiv - ono světlo velké - a nové sloky ozřejmují, jak se proroctví o světle velkém naplňuje - totiž v objevení se jasné hvězdy - a jak na to má reagovat malý zpěváček: jako tři králové se vydat na cestu (v čem že ono "vypravení se na cestu" má spočívat, patrně pan farář, paní katechetka či jiný vychovatel neopomene vyplnit vhodnou mravoučnou hrou). Zatímco antifona zpívá přímo o slavném příchodu Páně, nové sloky to úplně přecházejí a zůstávají za ní daleko pozadu: nedostanou se dál než k tomu, že hvězda jakusi vágní "naději nese". Obě nové sloky, stejně jako antifona, jež pro ně stála modelem, začínají Ejhle a končí aleluja, bez starostí o to, že se to k jejich ostatnímu textu nehodí ani z hlediska použitého jazykového rejstříku, ani (to platí zvláště o sloce poslední) funkčně.

Další obsah zpěvníčku, (včetně obálky 20 celobarevných stránek, kromě první je na všech po písničce) tvoří dílem nová písňová tvorba autorů z okruhu redakce časopisu Duha, dílem v tomto okruhu připravené překlady německých a anglických písní, dílem české písně staré (Michna, písně lidové, staré písně duchovní) i méně staré (Miloš Rejchrt). Na blogu věnověném hudební stránce liturgie hodin se hodí zmínit, že jsou zařazeny také písně figurující v červeném (Blíží se k nám doba smilování; Vítej, milý Jezu Kriste; Z hvězdy vyšlo slunce) i zeleném (Z nebe posel vychází) hymnáři.

U písně Blíží se k nám doba smilování by se dalo vytýkat, že tvůrci zpěvníčku zřejmě nepracovali s rejstříkem pramenů písní, který je otištěn v červeném hymnáři i v breviáři, a text uvádějí jako "hymnus z breviáře", ač by se slušelo uvést, že jde o píseň ze Svatojanského kancionálu, která se "hymnem z breviáře" stala až druhotně, když padlo rozhodnutí použít v Denní modlitbě církve jako hymny převážně existující české duchovní písně. Tedy nejde o "hymnus z breviáře" o nic víc, než v případě ostatních výše jmenovaných písní. Ale já jsem za toto drobné opomenutí svým způsobem rád, jako za každý drobný příspěvek k šíření povědomí o tom, že breviář není jenom tlustá kniha k recitování hrobovým hlasem, ale tlustá kniha tvořená z velké části zpěvy: vposledku tlustý zpěvník bez not, jakkoli dnes není mnoho těch, kdo jeho zpěvy opravdu zpívají.

Ó Adónaj

Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů, přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat. Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav - až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu, ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším. Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak, aby text měl příznivější rytmus. U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet: nyní je v notových materiálech vždy malým písmem uveden oficiální text pro srovnání; v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny rozdíly.

Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu, že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž pro tyto populární a široce známé antifony použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských (podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři českých rorátníků v 16. stol.), a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný. Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění, za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně - ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu, nýbrž právě i o prostředek stylistický. Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.

Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz, kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil záběr ne na běžnou Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář, kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.

Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon, kde jsem ruku na oficiální liturgický text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění, měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad. Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai, Denní modlitba církve překládá "Hospodine". Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo "hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů do národních jazyků nepřekládají.

Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth" ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"), ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají - třeba třetí strofě písně Bože, chválíme tebe.

Jaké motivy k překladu vedly? Nejpravděpodobnější se jeví motiv "breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid, ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět." Tedy trapné poručníkování, které by mělo být z liturgického překládání jednou provždy vykázáno. Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména, postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno, které se při předčítání biblických textů nevyslovuje, ale nahrazuje jinými náhražkami. Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat ani do procesu jejich překládání.

Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem, který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové, které ho bez náhrady vynechávají. Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších, které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají v původním znění.

• předloha - Liturgia horarum: O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
• Adonai
  • Liturgie hodin (dominikánský breviář): Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
  • německy: O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
  • nizozemsky: O Adonaï, Heer van Israëls huis, Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï. Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
  • islandsky: Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels. Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans og gafst honum lögin á Sínaífjalli, kom og frelsa oss með almætti þínu.
  • španělsky (též zde): Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
  • rumunsky: O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
  • polsky: O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
  • rusky: О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
  • ukrajinsky: О Адонай, Вождю дому Ізрáїля, Ти в полум’яному кущі явився Мойсеєві і дав йому Закон на Синаї; прийди нас визволити своїм простягнутим раменом.​
• překlad
  • Denní modlitba církve: Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
  • slovensky: Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
  • maďarsky: Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
  • italsky: O Signore, guida della casa d’Israele, che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto e sul monte Sinai gli hai dato la legge: vieni a liberarci con braccio potente.
  • bělorusky: Пан і Валадар Ізраэля, Ты ў палаючым кусце аб’явіўся Майсею і на Сінаі даў яму закон, прыйдзі і вызвалі нас сваім магутным плячом.
• vynecháno
  • francouzsky: Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
  • portugalsky: Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.

[EDIT 27. 12. 2022] Doplněna verze portugalská a rumunská.

[EDIT 18. 5. 2023] Doplněna verze nizozemská a islandská.

[EDIT 8. 10. 2023] Doplněna verze ukrajinská.

[EDIT 18. 12. 2023] Doplněna verze běloruská.

Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné, antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text "Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude, antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném "secundum Pavlíkum" podržet svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i do oficiálního textu breviáře.

Antifony ze starých rorátníků

Dobu adventní jsem propásl, ale čtenáři mi snad nebudou mít za zlé, když - již v době vánoční - věnuji článek pro někoho možná nečekanému spojovacímu článku mezi roráty a oficiem.

Na začátku rukopisných rorátníků obvykle najdeme oddíl "Antifony před Rorate", obsahující výběr českých antifon. V minulosti jsme využili toho, že mezi "antifonami před Rorate" pravidelně figurují "Ó-antifony" předvánočního týdne, a jejich transkripce se tu už dlouho nabízí mezi notami ke stažení (byť zpívat antifony při nešporách v jiném než aktuálním oficiálním znění podle všeho není dovoleno). Není ale bez zajímavosti podívat se i na antifony ostatní. Také ve většině z nich odhalíme přeložené či parafrázované antifony z oficia.

Dobroslav Orel konstatuje, že se tyto antifony v rorátnících nacházejí "v různém počtu i pořádku" a dokumentuje příklady jejich výběru. Má za to, že "latinské i české antifony před Rorate jsou zbytky celých kanonických hodinek, hlavně nešpor, které předcházely mši sv. mariánskou v době adventní" (s. 16). "Z celých nešpor zbyly tedy v husitské době jen antifony" (s. 17).

OREL Dobroslav: Kancionál Franusův. Proměnlivé části chorální, Cyrill 2/1916, 19-21.

Věrní čtenáři si možná vzpomínají (a účastníci konference Hudba v katedrále III si vzpomínají určitě), jak tuto Orlovu tezi smetl ze stolu Jiří Žůrek - a nám nezbývá, než souhlasit. Aby rorátům, tj. mariánským votivním mším slaveným v adventu před úsvitem, předcházely nešpory, to z hlediska uspořádání oficia - dnes ani tehdy - nedává smysl, a pokud by to mělo být bráno vážně, musela by být taková podivná praxe dokumentována dobovými prameny. Naopak je zřejmé, že jsou jako "antifony před Roráte" vybírány pěkné a charakteristické antifony, a to nejen z doby adventní, ale i ze slavností vánočního cyklu (Narození Páně, Obřezání) a ze svátku Zvěstování. Podle všeho nejde o zbytek nešpor, ale o druhotné využití repertoáru oficia mimo původní liturgický rámec.

Rorátníků nafocených na Manuscriptoriu není v době vzniku článku úplně moc: buďto jich seznam níže obsahuje většinu, nebo autor neumí hledat. Dobou vzniku pokrývají dobu téměř tří století (16.-18.), ovšem zaznamenaný repertoár "antifon před roráte" je - co do výběru zpěvů i jejich řazení - velmi homogenní. Snad je to dáno tím, že většina pramenů je spřízněná regionálně (východní Čechy, okolí Hradce Králové a Pardubic). Rorátník Jana Zadolského vystupuje z řady výrazně redukovaným výběrem antifon a hojnými textovými odchylkami. Některé rorátníky mají tu neb onu antifonu navíc, jak je níže u textů poznamenáno. Zvlášť bohatý na tyto (v rámci našeho vzorku) netypické antifony je strahovský rukopis DF IV 3.

• Hr 11, Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hradec Králové, 3r-6v
• Sezemický rorátník: Rkp 369/43, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice, 25-46
• Dašický rorátník: Rkp 369/44, Východočeské muzeum v Pardubicích, Pardubice, 1r-13r
• Rorátník Josefa Padra: 59.R.5130, Národní knihovna České republiky, Praha, 1-9
• Rorátník Jana Zadolského: I A 42, Knihovna Národního muzea v Praze; Praha, 2r-3v
• DF II 40, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Praha, XII-4ter
• DF IV 29; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha, 1r-6r
• DF IV 3; Královská kanonie premonstrátů na Strahově; Praha, 5r-16v

Níže následují texty antifon. Pořadí víceméně odpovídá většině prozkoumaných rukopisů. Pravopis - a s ním patrně někdy i hlásková podoba slov - byl nepoučeně modernisován, protože autor o staré češtině t. č. nic neví a otázky historických podob jazyka a pravopisu nejsou předmětem článku. Zastaralá podoba slov byla ponechána tam, kde to bylo důležité např. pro počet slabik nebo pro zachování rýmu. Psaní velkých písmen a interpunkce či její absence obvykle respektuje první pramen, z něhož byl text přepsán, což je pro většinu "společného repertoáru" královéhradecký rorátník Hr 11. Zalomení řádků podtrhuje skutečnost, že značná část textů je volně rýmovaná.

Písaři rorátníků u většiny antifon pečlivě uvádějí incipit latinské předlohy, což výrazně usnadňuje jejich liturgické zařazení. Kde se předlohu podařilo najít, odkazuje se na ni, a to vždy do pražského breviáře (Breviarium Pragense, Nürnberg 1502), u antifon společných s potridentským římským breviářem pak i do něj. (Takové pak vesměs figurují i v pokoncilním breviáři, kde jsem je ovšem nedohledával.)

Haec est dies
Tento jest den velmi slavný
vší památky hodný
neb jako dnes jest den Ježíše Krista Vtělení(Narození)
Bůh ráčil na trápení lidu svého pohleděti
hněv svůj kterýž proti nám měl ukrotiti
a lidskému pokolení Spasitele poslati
aby lid skrze své Vtělení(Narození) mohl z muk vysvoboditi.
Tak jest Bůh Otec nás velmi miloval
že Syna svého pro nás hříšné na svět poslal
aby všem lidem jenž v něho věří život věčný dal.

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
k svému Božství ráčil jest člověčenství přijíti
aby útrpnostem mohl pro nás poddán býti
Duchem Svatým v čisté Panně Marii se jest vtělil
z níž se narodil nám podobný člověk kromě hříchu byl

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se vtěliti(naroditi)
Bohem pravým jakž prve byl ráčí přece býti
a čím prve nebyl člověkem ráčí býti

Jako dnešní den Pán náš Jezus Kristus ráčil se jest Vtěliti(Naroditi)
způsob služebníka ráčil jest na se přijíti
v obcování pravý člověk nalezen býti
Protož poněvadž jako dnes stal se počátek našeho vykoupení
vzdejmež Bohu jest díkův činění
Pro tvé svaté Vtělení(O pro tvé Narození)
Kriste dej nám hříchům odpuštění
a po smrti dej věčné potěšení
v den soudný když před tebou stanem
rač nás zastati a býti milostivým Pánem
Buď tobě věčná sláva na věky věkův Amen

Tato předlouhá antifona je v některých rorátnících umístěna na začátek adventu, někde na jeho konec, a někde je z úpravy textu a rubrik zřejmé, že se zpívala jednak při prvních, jednak při posledních rorátech, vždy v příslušné textové variantě.

Jde o velmi rozkošatělou parafrázi antifony k Benedictus slavnosti Zvěstování (Breviarium Pragense CCXCr)

Prozpěvujmež všichni vesele
a slavmež příchod Syna Božího s Nebe
Nebť k nám přišel s výsosti
aby nás pojal do své věčné radosti
Onť jest Král náš
Bůh Spasitel všech nás
Protož jemu z srdcí jistých
společně zpívejme Alleluya.

Textově spíše jen poněkud podobná s antifonou Gaudeamus omnes fideles k tercii Narození Páně (Breviarium Pragense, Cv)

Ecce concipies
Aj Anděl Páně
Marii Panně
zvěstoval jest řka
počneš a porodíš Syna
a nazuveš jméno jeho Jezus
jež se vykládá Spasitel
Tenť ne malý bude ale veliký
a Syn nejvyššího
Boha všemohoucího
slavně slouti bude.

Druhá antifona druhého nokturnu Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXIXr); antifona k Magnificat mariánských hodinek v době adventní (nestránkováno)

Spiritus sanctus
Duch svatý shůry vstoupí v tě Maria
nechtěj se báti
budeš v životě míti
Syna Božího Alleluya

Třetí antifona sobotních laud mariánských hodinek v době adventní (Breviarium Pragense, nestránkováno); v Římském breviáři antifona k Benedictus o první neděli adventní.

Ne timeas
Řekl Anděl neboj se Maria
nebo jsi nalezla milost u Hospodina
Ej počneš a porodíš syna
Boha nejvyššího Alleluya

Antifona k Magnificat druhých nešpor první neděle adventní (Breviarium Pragense, LXXXVv), stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako třetí antifona laud o Zvěstování.

Gaude et letare
Raduj se a vesel se lide křesťanský
nebo ej Král tvůj k tobě se béře
o němž jsou Proroci předpovídali
jemuž se Andělé v nebi klanějí
kterémuž Cherubin [sic] i Seraffin [sic]
Svatý Svatý Svatý prokřikují.

Antifona super psalmos k prvním nešporám první neděle adventní
(Breviarium Pragense, LXXXIIIr), druhá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

Betleem
Bethleem město Judské
není nejmenší mezi knížaty judskými
nebo se jest narodil v něm Syn Boží
A z něho vyšel ten vyvoda (vévoda) znamenitý,
kterýž sám mocně zde v světě spravuje
lid svůj kterýž jest sobě zvolil
Bůh věčný Izraelský
Onť jest náš Ježíš Pán
jenž má moc nad jiné sám
spasiti lid svůj a vysvoboditi
od smrtelných hrozných hříchův jich

Antifona pro připomínku všech svatých o první neděli adventní (Breviarium Pragense, LXXXIIIr), čtvrtá antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr)

O admirabile
O Předivné a neslýchané navštívení
Pána nejvyššího snížení
stalo se jest podvedenému od ďábla
učiněná nevýmluvná čest
Nebo Bůh v přirození lidském jest zjeven
jako člověk v bytu pravém nalezen

Zřejmě (dosti volně) parafrázuje antifonu O admirabile commercium - první antifona k laudám Obřezání Páně (Breviarium Pragense, CXr), stejně i v Římském breviáři

Gregorius presul
Probuďtež se spravedliví bydlitelé Sióna
nebť se blíží pomoc předivná od Hospodina
Ej mocný Rek vyvýšený nad Nebesa béře se k nám
Pro něhož Sión lidem svatým bude nazván
Jemuž se těšme spolu řkoucí
Ty jsi nám od Boha daný Pán

K tropu Gregorius praesul a jeho funkčnímu posunu (antifona) v pražském ritu viz Holeton D. R. - Vlhová-Wörner H. - Bílková M.: Gregorius presul in Bohemian Liturgy and Iconography: an interdisciplinary study, in: The Bohemian Reformation and Religious Practice, vol. 6, Praha 2007.

V rubrice ke mši první neděle adventní ho uvádí Breviarium Pragense, LXXXVr. Po stránce textu nemá naše "antifona před roráte" s tropem označujícím sv. Řehoře Velikého za redaktora graduálu společného nic, po stránce nápěvu však všechno - jde o jeho (méně historio- a hagio-grafické, více adventní a zbožné) přetextování.
(Srov. Hr-2 (II A 2), Muz. vých. Čech, Hradec Králové, f. 21r)

Toho si patrně nevšimli autoři výše citovaného článku (s. 230), kteří proto z konstatování, že v sedlčanském graduálu (M4, Městské muzeum Sedlčany, f. 4a) po titulku "Gregorius presul" nenásleduje jeho česká verze, ale adventní antifona "Probuďtež se spravedliví", mylně vyvozují, že se v prostředí českojazyčné utrakvistické liturgie "Gregorius presul" zachoval jen jako zažitý název první adventní neděle, postrádající již jakoukoli souvislost s jejími zpěvy.

O Sapientia
O Moudrosti Boží
kteráž jsi z úst nejvyššího pošla
dosahující od konce až do konce silně
a ochotně způsobujíc všecky věci
přijdiž a naučiž nás všem
cestám své moudrosti

Začíná standardní řada sedmi O-antifon - tedy antifon k Magnificat pro závěrečný týden doby adventní - ve standardním pořadí, jak je na příslušném místě má Římský breviář; podobně i Breviarium Pragense, XCVIv, kde za pozornost stojí rubrika o zvláště slavnostním způsobu provedení antifony O Sapientia (většina dějepisců breviáře o tom činí zmínku a nazývá tuto praxi antiphonam trium-phare).

O Adonai
a vůdce domu Izraelského
jenžs Mojžíšovi v keři ohnivém ukázal jsi se
a témuž na hoře Sinaji Zákon jsi vydal
Přijdiž aby nás vykoupils ramenem svým přemocným

O Kořenu Jesse
kterýž stojíš na znamení národům
na kterémžto držeti budou Králové ústa svá
jehožto Pohané budou žádati
Přijdiž k vysvobození našemu
a již nechtěj meškati

O Klíči Davidův
a hůl domu Izraelského
kterýžto otvíráš a žádný nezavírá
zavíráš a žádný neotvírá
Přijdiž a vyveď vězně z domu žaláře
kteřížto sedí ve tmách
a v stínu smrti

O Vycházející
blesku světla věčného
a slunce spravedlnosti
Přijdiž a osvětiž ty
ježto sedí v temnostech
a v stínu smrti

O Králi všech národův žádostivý
ježto sloveš úhelným kamenem
kterýžto činíš z dvojího jedno
Přijdiž a spas člověka
jehož jsi z hlíny učinil

O Emanueli
králi a Zákona nálezce
očekávání pohanův
a Spasiteli jejich
Přijdiž k spasení našemu
Pane Bože náš

(Sezemický rorátník 38; Dašický rorátník 7v)
O člověče pozdvihni svého Srdce,
viz milost svého Boha tvorce,
kterouž jest z své lásky učinil,
skrz Syna svého jehož nám zjevil,
Syn přijav vůli svého Otce mile,
poslušen byl jeho vždycky ve všem každé chvíle,
s čím byl poslán toho neopustil,
až i za nás na kříži duši vypustil,
O přílišná láska Božího Syna,
Nebo jeho Smrtí sňata s hříšných vina,
o buď jemu čest chvála věčná,
Neb jest v hřích padlého,
zprostil od zlého,
Ďábla ukrutného,
Zatracení věčného.

(Dašický rorátník 8v)
Aj Panno Maria dívko pokorná,
v svém čistotném životě Syna počneš i porodíš
a z čisté vůle Boží máš nazvati přesvaté jméno jeho Pán Ježíš,
Tenť právě velikomocný bude, i také ... (chybí)

(Dašický rorátník 11v)
Anděl Gabriel
slavný Boží posel
všed ku Panně Marii promluvil
a tak ji pozdravil
Zdráva milostiplná
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna,
jemuž jméno Jezus bude dáno,
tenť bude Syn nejvyššího slouti
neb má lid od věčné smrti vykoupiti
Alleluia

(Dašický rorátník 12r)
Pane Jezu Kriste vtělený v život Marie Panny,
z níž jsi se narodil na Svět bez poskvrny
vždy jsa pravým Bohem od věčnosti
ráčil pro nás podstoupiti mnohé bolesti.
O ty jenž nemáš počátku ani konce,
vzhlédniž na nás pobloudilé Ovce,
náš smírce i Zástupce,
u svého milého Nebeského Otce.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Nestrachuj se rozkošný Jeruzaléme,
ale buď srdce tvé radostné
Neb aj ten kterýž proto sstoupil s Nebe
velmi ponížil sebe
aby zase zvelebil tebe
Alleluja

Patrně jde o volnější parafrázi stejné antifony jako bezprostředně následující.

(Strahov DF II 40, 4ter)
Lide Judský a Jeruzalemský nechtějte se báti
zítra spolu vejdete, a Hospodin ten bude s vámi
Alleluja

Iudea et Hierusalem, nolite timere - První antifona prvních nešpor slavnosti Narození Páně, Breviarium Pragense, XCVIIIr; v Římském breviáři jako první antifona laud z Vigilie Narození Páně.

(Strahov DF IV 3, 6r; další antifona s jen mírně odlišným textem a podobným nápěvem tamtéž, 10r)
Z panny že se naroditi má všeho světa vykupitel
otcové svatí žádali
proroci svatí předpověděli
také i mnohé figury znamenaly
potom Anděl Gabriel sstoupiv s nebe
panny pozdravil
a jí oznámil
řka že Duch Svatý sstoupí s Nebe
a moc nejvyššího Boha zastíní ji
aby počala syna,
O radostné a šťastné početí syna Boha nejvyššího Ježíše Krista
O přešťastné a velmi přeužitečné Narození jeho na tento svět
skrze kteréžto ráčil jest nás obživiti
a z moci ďábla vysvoboditi
sstoupiv s Nebe naroditi se
z života čisté panny Marie

(Strahov DF IV 3, 7r)
Řekl Archanděl neboj se Maria
počneš Duchem Svatým a porodíš Božího Syna
jemuž od Boha otce na Nebi i na zemi moc bude dána
Alleluya

(Strahov DF IV 3, 8r)
Poslán jsa od Boha Anděl Gabriel
k Marii panně všed k ní řekl
zdráva nade všecky jiné Maria
vší milosti plná hospodin s tebou

Ingressus angelus, antifona k Magnificat prvních nešpor Zvěstování (Breviarium Pragense, CCLXXXVIIIv), znovu jako druhá antifona prvního nokturnu téhož svátku (CCLXXXIXr)

(Strahov DF IV 3, 8v)
Zdráva buď panno Maria ... (snímek pokažený)
neposkvrněná v čistotě to drahé od Boha pozdravení
skrze jeho Anděla jakž Bůh ráčil tak jsi je přijala.
Zdráva co jest vší bídy jsoucí zbavena počala jsi
blesk Boha otce neporušena.
Zdráva buď čistá nejsvětější
Bohu nejmilejší
panno muži jsi neznámá
tebe nad jiné ženy velebí a vychvalují všecka Stvoření
zde v světě matku světla Syna Božího vyznávají
Alleluia Alleluia.

[EDIT 13. 1. 2022] Parafráze antifony Ave spes nostra: v pražském breviáři jako antifona pro připomínku Panny Marie o sobotách doby adventní (LXXXIIIr) a znovu jako třetí antifona prvních nešpor Narození Páně (XCVIIIr).

(Strahov DF IV 3, 9v)
Zdráva Maria milosti plná Hospodin s tebou
požehnaná ty mezi ženami
i požehnaný plod života tvého

Jen Ave Maria ... in mulieribus. alleluia jako antifona k Benedictus o čtvrté adventní neděli, Breviarium Pragense, XCIIIIr; stejně i v Římském breviáři, kde je navíc i jako druhá antifona laud o Zvěstování.

(Strahov DF IV 3, 10v)
Raduj se Boží rodičko panno neposkvrněná
Raduj se jenž jsi od Anděla radostně pozdravena
Raduj se jenž jsi porodila věčného světla Nebeského jasnost
Raduj se Matko
Raduj se Svatá Boží rodičko
Matkas ty sama panna neposkvrněná
tě chválí křesťané rodičko Světla
budiž Syn tvůj ustavičný k svému otci za nás přímluvce
pán náš milý Ježíš Kristus.

[EDIT 13. 1. 2022] Volnější parafráze antifony Ave spes nostra, k ní viz výše.

[EDIT 15. 3. 2024] Ve skutečnosti se jedná o doslovný překlad jedné z variant antifony Gaude Dei genitrix virgo (CANTUS 002920). Ta se podle repertoárových databází v pražském breviáři nevyskytuje, ale v notovaných pramenech alespoň okrajově dosvědčena je (CZ-Pu XVII F 3, f. 13r; CZ-Pu VI B 24, f. 76v).

V souvislosti s roráty je obvyklé přiživovat zbožnou legendu o tom, že jde o zpěvy tradované od doby císaře Karla IV. a arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Jakkoli je to v celku opravdu jen zbožná legenda, která v době rekatolisace umožnila integraci utrakvistických českých rorátních zpěvů do katolické liturgie a literátů mezi katolická zbožná bratrstva, o řadě "antifon před roráte" můžeme konstatovat, že pocházejí z breviáře "pražského kostela" (kde se ovšem vesměs zpívaly už dlouho před Arnoštem) a alespoň část zakladatelské legendy tedy zachraňují.

Ten, jehož náklonnost patří pražskému breviáři ještě více než rorátům, musí zdůraznit, že poté, co začátkem 17. stol. pražská arcidiecése opustila svůj vlastní breviář ve prospěch jednotného breviáře tridentského, antifony specifické pro pražský ritus, jako Gaude et laetare, Gregorius praesul či Betlehem non es minima, dál žily již jen ve své počeštěné podobě jako "antifony před roráte". Roráty vydávané tiskem v posledním století ovšem snad bez výjimky "antifony před roráte" vypouštějí. Autorovi tudíž nezbývá, než milého čtenáře závěrem důtklivě napomenout, aby se s tím nesmířil, ale obstaral si těch antifon opis, a o příštím adventě je nechal před roráte v chrámu Páně zpívat, jak se to sluší a patří. Pisatel těchto řádků se vynasnaží včas nabídnout vlastní transkripci (co do rázu podobnou již nabízeným staročeským Ó-antifonám) pro ty, kdo by se sami do starých pramenů nechtěli pouštět.

Ó upozornění

Na začátku předvánočního týdne, kdy se k Magnificat zpívají všemi milované a do omrzení duchaplně komentované "Ó-antifony", si dovoluji upozornit na to, kde je případný zájemce najde zhudebněné: Již od r. 2013 jsou v sekci s adventními zpěvy i Ó-antifony posbírané ze starých českých rorátníků. Ó-antifony s řádnými texty podle Denní modlitby církve jsou až od loňska v materiálu s antifonami doby adventní. Pro potřeby zpívaných nešpor doporučuji - kvůli ctění oficiálních liturgických textů - sáhnout přednostně po nich. Staročeské Ó-antifony by naopak mohly být vhodnou volbou pro paraliturgické užití, např. jako antifona před začátkem rorátní mše (ostatně právě pro ten účel byly zapsané v rorátnících, odkud jsem je vybral) či k vánoční novéně.

Protože je možné, že někdo Ó-antifony narychlo hledá právě pro nějakou příležitost bezprostředně nesouvisející s nešporami, není od věci podat přehled dalších jejich mně známých českých zpracování:

Všechny Ó-antifony jsou zpracované v Olejníkových Nedělních nešporách u nešpor 3. a 4. adventní neděle. Kdo by hledal rychlou radu, po kterém zhudebnění sáhnout třeba pro zmiňovanou vánoční novénu, tomu (přestože nejsem žádný velký jeho příznivec) doporučuji právě Olejníka.

Rovněž všechny má zpracované Pavel Šmolík v adventních nedělních nešporách. Mně jeho antifony k Magnificat s dlouhými recitativními pasážemi nesedí, ale jedním dechem musím dodat, že jsem je nikdy neslyšel v autorské interpretaci, což může dělat hodně.

Samotná antifona O Sapientia ve znění Svatojanského kancionálu je v Nešporních antifonách Ferdinanda Lehnera, o kterých již od podzimu chystám článek. Ohledně zmiňované antifony můžu prozradit, že jde o adaptaci nápěvu latinské předlohy (v podobě obvyklé ve třetí čtvrtině 19. stol.), ovšem s určitými násilnými úpravami, které si vynutily Lehnerovy zvláštní "komposiční zásady". Zkrátka: není to něco, co by se člověku chtělo zpívat, pokud tedy zrovna nechystá pásmo o cecilianismu a jeho české odnoži.

Vzhledem k oblíbenosti Ó-antifon je pravděpodobné, že jejich český překlad existuje ještě v dalších zhudebněních, která zatím neznám. Případnému znalému čtenáři budu vděčný za komentář.

Ejhle, Hospodin přijde!

[EDIT 13. 12. 2023] Článek není aktuální a obsahuje zavádějící tvrzení,
>> solidnější článek zde <<

... Rorátní zpěvy jsou důležitým výrazem zbožnosti našich předků a velmi významnou ukázkou duchovní kultury, která se v katedrále od svých počátků za doby Karla IV. pěstovala. Když si pomyslíme, že známá vstupní antifona „Ejhle, Hospodin přijde“ v adventu zpívaná všude, pochází z antifonáře prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic z roku 1364, který se uchovává v rukopisu knihovny svatovítské kapituly, naplňuje nás radostí, že duchovní hudba a zpěv našich předků byly na tak vysoké duchovní a kulturní úrovni. ...

(apha.cz, zvýraznění v textu JP)

O tom, jaký vztah mají české rorátní zpěvy ke katolické liturgii doby Karlovy a Arnoštovy, mluví dostatečně jasně třeba už úvod Dobroslava Orla k rorátnímu oddílu Českého kancionálu. Je to vztah velmi volný. (Český kancionál celý zatím, pokud je mi známo, on-line není, ale samostatně otištěné roráty, včetně zmiňovaného úvodu, ano.)

Jak je to s původem "vstupní antifony" Ejhle, Hospodin přijde? Ta ve skutečnosti pochází až právě z Českého kancionálu (1921). Jde o adaptaci latinské antifony Ecce, Dominus veniet a autorem adaptace je redaktor kancionálu, Dobroslav Orel. Stejně dobře jako na antifonář Arnoštův by bylo možno odvolávat se jako na zdroj na téměř kterýkoli antifonář danou antifonu obsahující, protože její nápěv je poměrně stabilní. Orel navíc musel provést určité úpravy, aby melodie s českým textem dobře vyšla.

[EDIT 30.11.2016] Výše jsem se dopustil nekorektního zacházení s informacemi. Odstavec je formulován resolutně jako sdělení jistých poznatků. To, (1) že se antifona Ejhle, Hospodin přijde objevila prvně v Českém kancionálu, ani to, (2) že ji složil Dobroslav Orel, ovšem ve skutečnosti zatím nedržím jako jisté poznatky, nýbrž jen jako vysoce pravděpodobné domněnky. Opírají se zejm. o to, (1) že jsem antifonu v žádném starším českém kancionálu nenašel a že se v Českém kancionálu jako její zdroj necituje starší český zpěvník, ale přímo antifonář, kde je její latinská předloha; dále pak o to, (2) že na repertoáru rorátů pracoval Dobroslav Orel osobně již dlouho před vydáním Českého kancionálu, takže je pravděpodobné, že antifonu připravil také on sám.

[EDIT 1.12.2017] Ve skutečnosti je antifona již ve Svatojanském kancionálu (1. díl, r. vyd. 1863; píseň č. 46), byť v té melodické variantě, kterou později přijímá i Cesta k věčné spáse a dnes ji máme v Jednotném kancionálu jako č. 101B.

Nepříliš šťastné je rovněž nazývat ji dnes "vstupní antifonou", protože termínem "vstupní antifona" se v pokoncilním českém misálu překládá introitus. Původní místo Ecce, Dominus veniet však není v mešním propriu, nýbrž v oficiu první neděle adventní, kde se s ní ostatně setkáváme dodnes. Ani v Orlově úpravě rorátů nehraje roli vstupní antifony. Jak známo, Orel roráty, ve své klasické formě založené na střídání chorálních zpěvů a mensurovaných písní, redukuje na jejich písňovou složku - jen pro introit zachovává chorál (pro změnu zbavený písní): Mnozí spravedliví; Prolom, Pane, nebesa; atd. Antifona Ejhle, Hospodin přijde, zpívaná před vlastním introitem, je tak nejspíše něco jako "antifona před rorate" - zbožný přídavek mimo vlastní osnovu liturgických mešních zpěvů.

Orlova antifona Ejhle, Hospodin přijde je od r. 2013 zařazena také v mém souboru adventních antifon (první neděle adventní, první nešpory). Je sice diskutabilní, nakolik je přípustné dnes oficiální překlad nahradit jiným, starším; námitky lze vznášet i proti tomu, že se znění Českého kancionálu mezi texty Denní modlitby církve nehodí pro svůj citelně zastaralý jazyk; ale přišlo mi nevhodné připravovat vlastní zhudebnění oficiálního znění, když antifona, jako jedna z mála, je dobře známa se zažitým - a na latinskou předlohu přímo navazujícím - chorálním nápěvem.

III. ročník konference Hudba v katedrále

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Direktář o lidové zbožnosti a liturgii

[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Direktář o lidové zbožnosti a liturgii. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]

Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie lidové zbožnosti nad jiné cizí. Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních zmínek o ní.

Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny: První skupina (o vánoční a svatodušní novéně) upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory. Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických úkonech s poutěmi spojených.

Pobožnosti odvozené z liturgie hodin

Vánoční novéna

103. Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci, a tak tomu může být i nadále. V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami" a aby věřící byli pozváni k účasti. Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé, by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti. V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky, u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla či přizpůsobení přímluvných modliteb).

Svatodušní novéna

155. Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským lidem velmi rozšířená.

V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách) je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb různými způsoby volají k očekávání Utěšitele. Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné) ve shodě se slavnostním konáním nešpor. Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně do vigilie Seslání Ducha Svatého.

Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná, takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly slavnostních nešpor reálný. Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.

Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů, kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?

Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené novény: pro tu vánoční mi chybí zpracování k Magnificat zpívaných O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou jsou staročeské verze nebo Olejník, který je má v Nedělních nešporách u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.

[EDIT 12. 5. 2024] K onomu "... Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět": zatímco vánoční novéna časově a svým hlavním tématem víceméně kopíruje předvánoční týden a snad se tedy o ní dá mluvit jako o pobožnosti nějakým způsobem odvozené z liturgie, o svatodušní novéně Direktář ve skutečnosti liturgický původ netvrdí. Říká, že "... v misálu a v denní modlitbě církve ... je ... vlastně již obsažena," což platí o pokoncilních liturgických knihách - a právě jen o nich. Nejde tu totiž o případ odvození pobožnosti z tradičních liturgických textů nebo struktur liturgického roku, ale naopak, o jeden z případů recepce prvku z lidové zbožnosti do pokoncilních liturgických knih. Před reformou nebyly Letnice liturgicky připravovány "novénou" (většinu období mezi slavnostmi Nanebevstoupení Páně a Seslání Ducha svatého zabíral až do r. 1955 oktáv Nanebevstoupení), ale rozvíjeny oktávem.

Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa

Slavení denní modlitby církve

271. Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost, aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále, kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci, skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)

Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve, zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky. Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia (celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)

Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.

Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno, v neposlední řadě i hudebně, může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy. Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské) a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň - to už je věc! Ta má sílu!

Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli. (Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa, ne v rámci běžného programu pouti.) V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím, není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.

Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem jsou votivní oficia, těm ale chci později věnovat samostatný článek.

Průběh poutě

287. Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem, výživou a oporou. Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.

Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném, příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve (Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos. Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.), nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419) ...

Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce. Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.

[EDIT 13. 11. 2023] O žehnání poutníkům pojednáno v novém článku.

Nešpory mezi koncertem a liturgií. Hořovice, 1. neděle adventní 2012

Před několika dny jsem našel na Youtube záznam nešpor z letošní první adventní neděle z Hořovic. Zkoušel jsem kontaktovat někoho ze jmenované farnosti, kdo by mi k těm nešporám mohl prozradit některé detaily, na které jsem upřímně zvědavý, ale nedostalo se mi zatím žádné odpovědi a já už nevydržím nechávat si ten krásný objev déle pro sebe. Kdyby se tedy někdo z oslovených později přeci jen ozval, článek doplním, nebo napíši další jako pokračování.

Uspořádání liturgického prostoru

Nahrávka nepříliš rozšířené a známé "liturgické akce", jako jsou nešpory, se může stát cenným výukovým materiálem. Z této perspektivy doporučuji čtenářově pozornosti způsob, jak se v rámci nešpor, které sledujeme, pracuje s liturgickým prostorem. Návštěvníci bohoslužby, kterých zřejmě nebylo mnoho, sedí v lavicích, jak je obvyklé. Celebrant zaujímá své místo v presbytáři. Sbor, který je jednoznačně "hlavním tahounem" této liturgie, je rozestaven v půlkruhu před presbytářem.

Tomuto uspořádání bych vytkl dvojí. Podivným dojmem působí izolace celebranta za "zdí" tvořenou sborem. Zároveň se sbor svým umístěním ocitá v centru pozornosti víc, než je žádoucí (pokud jsou nešpory liturgií a ne koncertem; na koncertě to naopak pochopitelně žádoucí je). Preferované uspořádání je méně koncentrované na sbor a otevřené "směrem k Bohu", ať tak, že sbor tvoří dva chóry rovnoběžné s osou kostela, ať tak, že zpívá v lavicích pro lid. Zvolené, z mého pohledu "liturgicky neideální" uspořádání je však výhodné pro dirigování a zřejmě i s ohledem na šíření zvuku do chrámové lodi. Zároveň při prostorových dispozicích daného kostela by např. zmíněné uspořádání do dvou rovnoběžných chórů bylo těžko možné.

Identifikace textů a zpěvů

• 04:30 Ejhle, Hospodin přijde
• 07:13 Deus, in adiutórium meum inténde
• 08:04 "hymnus" Poslán jest od Boha anděl
• 10:02 antifona Aj anděl Páně
• 10:50 žalmy 113, 19, 117 (na konci se opakuje antifona)
• 17:56 krátké čtení Řím 13,11b-12
• 18:30 zpěv po krátkém čtení Solis ...?
• 19:26 antifona "Ó Vycházející"
• 20:03 Magnificat (na konci se opakuje antifona)
• 27:25 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
• 30:23 Benedicámus Dómino
• 30:49 "závěrečná mariánská antifona" Zdráva buď, Panno Maria

Nešpory otevírá adventní zpěv Ejhle, Hospodin přijde (Jednotný kancionál, 101B). To je začátek nešporám cizí - zařazen byl zřejmě z přesvědčení, že když při liturgii probíhá nějaký přesun, např. nástup celebranta a sboru, musí k tomu znít hudba a pokud možno nějaký zpěv. -- Toto přesvědčení je vzásadě správné, hudební struktura mše v římském ritu mu dává zcela za pravdu. Na otázku, proč liturgie hodin s nějakým vstupním zpěvem odpovídajícím mešnímu introitu nepočítá a na začátku předpokládá již přítomného předsedajícího začínajícího "Bože, pospěš mi na pomoc", nedokážu dát uspokojivou odpověď. Myslím, že je to jeden z jejích přetrvávajících monastických rysů. Zatímco v klášteře je přirozené, že hebdomadář začíná hodinku poté, co se bratři shromáždí k modlitbě, bez nějakého velkého úvodu, pro nešpory v kontextu nemonastickém - tedy obvykle výjimečné a slavnostní - by něco na způsob introitu bylo vhodné.

Mimochodem, "Ejhle, Hospodin přijde" je překlad nešporní antifony z 1. neděle adventní. Rozšířené nápěvy tu věrněji, tu volněji reprodukují starý nápěv latinského originálu. (Dnes tuto antifonu zpíváme jako druhou v prvních nešporách. Když jsem pro ni před půlrokem psal nápěv, vůbec mi nedošlo, že mám před sebou modernější text notoricky známého "Ejhle", a tak má antifona v mém zpracování mělodii úplně jinou, v modu I.) Zajímalo by mě, ale nevím, jak se antifona z oficia dostala na začátek rorátní mše.

Po "Ejhle" celebrant začíná úvodní verš Deus, in adiutórium meum inténde. I když většina textů bude v češtině, zazní během nešpor latina ještě několikrát: jmenovitě při zpěvu po krátkém čtení, Magnificat, při požehnání a závěrečném Benedicámus Dómino. Nic proti tomu - je to vkusné, liturgickými předpisy výslovně legitimované (VPDMC 276), ... Kdyby se mi ale přeci jen podařilo spojit se s tím, kdo ony nešpory připravoval, na důvod pro zařazení latinských zpěvů bych se určitě zeptal. Byly ve hře motivy čistě estetické? "Archeologické"? Nebo nějaké jiné?

Těm, kdo znají český breviář, nemusím říkat, že hymnus Poslán jest od Boha anděl v něm nenajdeme. Je volně vybraný z pokladu českých adventních/mariánských písní.

Následuje psalmodie, pro mě jakožto amatérského skladatele a badatele tradičně nejvíc vzrušující část celých nešpor: předně tu máme krásnou antifonu Aj anděl Páně. Protože její jazyk nasvědčuje tomu, že už se na ni nevztahují autorská práva skladatele, drze jsem ji odposlechl a níže nabízím zapsanou. Velice by mě zajímal pramen, z něhož pochází. Vím zatím pouze, že žádná z mnou dosud zhudebněných adventních antifon současného breviáře nemá odpovídající text. Nevím, jde-li o překlad některé z antifon starší podoby oficia či zpěv jiného původu. Mám vážné podezření, že by mohlo jít o "antifonu před Rorate" nebo úryvek chorálu z některého starého českého rorátníku, ale dosud jsem toto podezření neověřoval.

Antifona je pouze jedna, na způsob "antiphona super psalmos", a zpívá se před prvním žalmem a po konci posledního. Žalmy se všechny zpívají na chorální nápěv odpovídající antifoně, tedy V.a. Použitý text je z liturgického překladu, s několika nepatrnými zásahy (jedna změna slovosledu; úprava dělení na poloverše). Melodický vzorec je na text nasazen tak, že obvykle, ale nikoli vždy, souhlasí hlavní či vedlejší slovní přízvuky se zamýšlenýmy přízvuky hudebními. Předpokládám, že text byl značkován podle citu a ne podle nějakých přesných pravidel.

Uchu znalému žaltáře neunikne, že žalmy nejsou vzaté z 2. nešpor 1. neděle žaltáře, jak by se slušelo, ba ani z jiné neděle nebo jakéhokoli jiného breviářového formuláře. Jsou volně vybrané. Žalm 19, v současném breviáři vždy dělený na poloviny, které se navíc obvykle nezpívají v rámci jedné hodinky, se zpívá v kuse. Úplně chybí novozákonní kantikum - místo něj máme třetí žalm. (Protože něco podobného jsme už jednou potkali, říkám si, jestli i za těmito nešporami tak či onak nestojí trapisté :) )

Krátké čtení není z 2. nešpor 1. neděle adventní, ale z ranních chval téže neděle. To naznačuje, že se tvůrce "liturgického programu" na breviář ohlížel, ale zacházel s ním volně.

Následuje zpěv po krátkém čtení. Schválně nepíši "responsorium", protože formálně o responsorium nejde.

Antifona k Magnificat je překladem antifony "O Oriens" - jedné ze všeobecně známých "Ó-antifon". Tato konkrétní se zpívá k Magnificat 21.12. Pro srovnání podávám i znění odpovídající latinské antifony podle římských chorálních knih z 20. stol. (Nezištná reklama: za to, že jsem nemusel opisovat a mohl si rovnou stáhnout obrázek, vděčím GregoBase. Doporučuji používat...) Porovnáním zjistíme, že překlad je "slovo za slovo", melodie však je, při zachování většiny strukturních tendencí, výrazně odlišná, takže se domnívám, že tvůrce českého překladu měl před sebou jinou melodii latinské předlohy. Zrovna tak je ovšem možné, že k hudební předloze přistupoval svobodněji než k textu a melodii upravil. "Česká" melodie se od srovnávané "latinské" nápadně odlišuje dekompozicí nebo vypuštěním některých melismat a zejm. nápadnou preferencí intervalu d-f oproti d-e.

Kantikum Magnificat se zpívalo latinsky, na chorální nápěv I.D. Ten sice antifoně, přísně vzato, neodpovídá, ale žalm v dórské tónině s antifonou v hypodórské zní dobře. Choralistu trkne, že se verše kantika zpívají bez initia, u evangelních kantik obvyklého. To je zřejmě potřeba připsat tomu, že se k vedoucí sboru nedostala část know-how ohledně zpěvu hodinek. Samozřejmě to je nepodstatná drobnost.

Prosby a závěrečná modlitba jsou v rámci celých nešpor vlastně jediným kusem textu, který byl vzat z toho formuláře, ze kterého vzat být měl - tedy z 2. nešpor 1. neděle adventní.

Po požehnání následuje Benedicámus Dómino. To podle současného breviáře není standardní součástí nešpor, ale v roce 2009 vydaný pokoncilní římský vesperál pro neděle a svátky tento zpěv uvádí jako možnost "propuštění" následujícího po požehnání. (Ritus conclusionis se dělí na oddíly benedictio a dimissio. Benedictio je pevné, dimissio volitelné. Benedicámus je jednou z možných podob dimissio.) Nápěv Benedicámus Dómino, který v závěru našich nešpor zazní, ovšem v novém vesperálu není. Našel jsem ho v Antiphonale Romanum 1912 na s. 50* s určením "In Dominicis per annum". (Adventní neděle tam mají svůj vlastní, jiný, ale to je asi celkem jedno.)

Nakonec se zpívá píseň Zdráva buď, Panno Maria - jedna z písní, které jsou v oficiálním českém hymnáři předepsané jako alternativy závěrečných mariánských antifon.

Hodnocení liturgického "programu"

Z čistě zákonického hlediska souladu s liturgickými předpisy jsou zachycené nešpory "nedovolené". Dovolím si nerozebírat to kus po kusu a normu po normě, protože jde o téměř identický případ jako při svatováclavských nešporách staroboleslavských minulého roku.

Jako člověk hodně zaměřený na slovo jsem nešťastný, že mi polyfonní pasáže hymnu a zpěvu po krátkém čtení nebyly srozumitelné, od toho ale přímým účastníkům nešpor pravděpodobně odpomohly rozdané sešity.

Hodnotit nešpory co do uměleckých kvalit skladeb a výkonu sboru nejsem kompetentní. Jako nekompetentní hudební laik nicméně neskrývám nadšení.

Ožehavou otázkou je hodnocení volně sestaveného liturgického formuláře z pohledu liturgického. Texty jsou zdařile vybrané s ohledem na liturgickou dobu - advent. Méně se už bere zřetel na to, že jde o druhé nešpory nedělní - chybí žalm 110, zpěv po čtení je zcela zaměřený na Pannu Marii, ... Výběr krátkého čtení konečně není úplně šťastný s ohledem na denní dobu. Jistěže sv. Pavel o spánku a o "hodině, kdy je třeba se z něj probudit" píše v obrazném slova smyslu a myslí na probuzení duchovní. Avšak to, že tato slova čteme na začátku dne, v ranních chválách, kdy je Pavlův obraz jaksi hmatatelnější, není náhodné. Když si ještě všimneme, že tu o 2. nešporách 1. neděle adventní zaznívá antifona k Magnificat, která v řádném uspořádání breviáře patří do posledního předvánočního týdne a je výrazem jeho vystupňovaného očekávání, můžeme uzavřít, že rozebírané nešpory jsou spíše "adventními nešporami" než "2. nešporami 1. neděle adventní". Pro ty, kdo nemají příležitost slavit v adventu společně liturgii hodin jindy než právě o těchto jedněch nešporách, se někdo pokusil o výběr, do nějž podle uvážení zařadil texty z různých míst breviáře i odjinud.

Moc by mě zajímalo, čím se neznámý kompilátor nechal vést při výběru žalmů. Žalm 113 je snad zařazen pro své celkem přímočaré mariánské konotace; Žalm 19 je s dobou adventní spojen v uších a srdcích snad všech Čechů díky výše zmiňovanému zpěvu Ejhle, Hospodin přijde, kde se z něj zpívají verše; Žalm 117 by v našem kontextu, orámovaném antifonou o Gabrielovi, mohl mít místo jako odkaz na univerzální význam spásy přinášené zvěstovaným Spasitelem; zrovna tak ale k jeho zařazení mohl vést prozaičtější důvod: nešpory mají mít tři žalmy a předchozí dva jsou již dosti dlouhé ...

Své hodnocení jsem shrnul do nadpisu článku heslem "nešpory mezi koncertem a liturgií". Nešpory zachycené na videu podle všeho jsou společným slavením liturgie hodin ve farnosti - nakolik je zachováno základní liturgické schéma. Zároveň ale jde do jisté míry i o "koncert" - tomu nasvědčuje charakteristické uspořádáním prostoru a výběr "zajímavých kousků" bez ohledu na liturgické předpisy a širší souvislosti.

Pramen, z něhož se málo pije

Závěrem chci zvláště zdůraznit jeden výše jen letmo zmíněný rys rozebíraných nešpor: pro část zpěvů se sahá do pokladnice české chorální tradice. To je v mých očích chvályhodné. Bohoslužebný zpěv v národním jazyce, zpěv oficia nevyjímaje, má u nás dlouhou historii, nejen díky utrakvistickému hnutí. Avšak zatímco staré české graduály jsou předmětem soustavného vědeckého bádání, jakkoli omezeného, a zpěvy z rorátníků péčí chrámových hudebníků znovu zaznívají do adventních rán, staré české zpěvy hodinek leží v rukopisech, jak se zdá, prakticky bez povšimnutí. Ví se o nich, ale právě jen to. Právě dnes, když vznikají nová zhudebnění textů liturgie hodin v národním jazyce, je čas také otevřít staré rukopisy a studovat, jak zpívali hodinky česky naši předkové. A nejen studovat, ale také zpívat - samozřejmě při plném vědomí rozdílu mezi liturgií na jedné straně a koncertem nebo liturgicko-archeologickým experimentem na straně druhé.