Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku
Vesperae Sancti Venceslai.
Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování
Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693;
Český hudební slovník,
stručněji Wikipedie).
Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým
sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními
vložkami.
Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům.
Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány
instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo.
A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten,
kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech),
zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní,
příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.
S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě.
Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.
Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v
přehledu skladatelova díla.
Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento
nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce
(o ní viz krátký videodokument)
z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili
je z částí jiných Vejvanovského děl?
V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena
potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme,
že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský
nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme
soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už
zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily
prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910
zasáhla především kalendář a žaltář.
Texty z Commune sanctorum
tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které
někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako
internetové aplikace.)
Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai
jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci.
To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium
s úplnými vlatními texty.
Nahlédnutím do pramenů
(Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis
atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358)
jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol.
(a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil
sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava),
ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je
již zmíněná orace.
Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů,
které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře
v rámci poslední liturgické reformy.
Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus)
s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky,
nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou
v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.)
Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních
tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské
práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky
a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký
záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé?
Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké
části napříč církví hudebně jednotné? ... ...
(Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální
hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být
zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku
po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět -
k rozjímání.
I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium,
setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai
bylo navýsost zajímavé.
Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem
"všechno zkoumejte a dobrého se držte"
je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako
zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo
moderní formy soudobé hudby světské;
dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá,
protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou
něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)
Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.)
z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel,
zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého
Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí)
a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.
Obálka. Obrázek jsem, žádný vhodný volný nenacházeje, odcizil ze stránek
sázavského kláštera.
(Kdyby to nebylo jen pro soukromou potřebu, nikdy bych si to
nedovolil.)
Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou,
ale pro téma těchto stránek relevantní.
Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento
od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách
světem pravidelnou přítěží v krosně.
U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje
ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa)
a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné
vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl
přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem
proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými
melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu
téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního
večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví -
liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".
Nešpory ze svátku sv. Prokopa s tužkou naškrábaným nápěvem hymnu.
Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá -
vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart
pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní
z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font
jsem použil
Gentium;
pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější
soubory s formuláři svátků sanktorálu),
připravil to všechno programem
pdfbook
k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...
Páteční oficium se četlo pozpátku.
Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji
při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují.
A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány
v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím
(pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného
materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria.
Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den -
ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích.
Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu
rozbily. Atd.
K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti
s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen
z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak,
než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu
objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily
v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak,
že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá
bylo třeba číst odzadu...
Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný,
jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních
znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy
originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských
hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval.
Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se
ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo
v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní
nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)
Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního
nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji
alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru,
antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si,
než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně
nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely
neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu,
jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco
na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.)
Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál
a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad
rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo
až překvapivě dobře.
Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci
k disposici v obvyklém git-repositáři,
v branchad_occasionem:
prokopska_pout_2012. Není tam obálka,
protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera.
Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.
Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu
In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat,
je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat
všechny relevantní rubriky, ...
Obrázek výše je převzat ze článku
Orthodox vestments I
na blogu Central Pennsylvania Orthodox.
Autor článku k němu poznamenává:
"This monk ... is possibly getting ready to celebrate
Matins, Vespers, or one of the Liturgies of the Hours.
I do not know why the laptop is there."
Já bych jedno možné vysvětlení měl. Není vždycky praktické a někdy
ani možné nosit s sebou všechny liturgické texty v tištěných knihách.
Screenshot ze života (jednoho ne-pravoslavného ne-mnicha),
z dnešního rána...
Výstava Libri pretiosissimi („Nejcennější knihy“) představuje veřejnosti
výběr rukopisů a tisků, které byly zapůjčeny farností při olomoucké
katedrále sv. Václava a v uplynulých čtyřech staletích sloužily
liturgickému provozu v katedrále. Záměrem autorů je ukázat nejen
řemeslnou dokonalost knižních vazeb, pečlivost typografické úpravy a
krásu zařazených mědirytin, ale také přiblížit obsah a funkci knih,
nedílně spojených s bohoslužbou a stojících tak u zdrojů evropské
křesťanské civilizace. (tisk.cirkev.cz)
Myslím, že výstava bude stát za to. Rozhodně se na ni chci
dostat, a bude-li tam něco zajímavého z hlediska zaměření tohoto
webu, podělím se pak o objevy.
Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky
svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:
Klášter svatého Benedikta v Norcii
je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních
liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934).
Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář.
Latinsky, gregoriánský chorál.
V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština
je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi
francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou.
Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní.
Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik
jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie
nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu
hodinku.
Mezi těmi, kdo se plní dojmů vrátili z Madridu, byla i moje sestra.
Mezi jejím vyprávěním zážitků z "pouti" mě obzvlášť zaujala zmínka
o několikeré společné modlitbě breviáře.
Moje sestra (snad se nebude zlobit, když ji trochu "napráskám") má
k breviáři úplně jiný vztah než já -
nikdy k němu nenašla
cestu a nikdy s ním nenašla společnou řeč.
Nějaké zkušenosti s ním už dřív udělala na DCM Vesmír - a nenašla v něm
ani trochu zalíbení. Je pro ni složitým systémem rituálů ("střídají se ve čtení
a já se jenom modlím, aby na mě nepřišla řada něco začínat, protože nevím,
kdy, jak a co") a modliteb, které jí nedávají smysl ("... blesky, mraky, chvalte
Pána ... to je mi prostě k smíchu: jak můžou blesky chválit Pána?").
(Aby bylo jasno, vůbec netrpím představou, že by každý správný
katolík měl milovat breviář - je to věc povahy, povolání, ... A kdo nás
dva zná, většinou ví, že já sice nadělám víc rádobyzbožného rámusu,
ale ségra je nakonec blíž Pánu...)
Vyprávěla mi, jak se několikrát modlili breviář cestou v autobuse z mobilu
(díky webu ebreviar.cz).
"A jeden den jsme se modlili ranní chvály v Tarragoně. Zpívané se
skupinou Credenc. To byla krása..." To vzbudilo mou zvědavost.
Se zájmem jsem záznam oněch ranních chval z Tarragony shlédl
v archivu TV Noe.
(Je potřeba trocha trpělivosti, ranní chvály začnou až po delším vstupu
hlasatelky.)
Beru to jako trochu vody na svůj mlýn - denní modlitba církve se
zpívanými žalmy a kantiky může být pro některé lidi mnohem víc oslovující
než recitovaná. I z toho důvodu má smysl snažit se připravit podklady
pro to, aby bylo možné ji zpívat.
Pod vlivem toho, co jsem zažil a četl v Německu, jsem očekával velice
tvůrčí zpracování oněch vychvalovaných zpívaných ranních chval.
Co jsem pak viděl, mě překvapilo: ranní chvály do poslední čárky
vzaté z breviáře (Všeobecný úvod k denní modlitbě církve umožňuje
pro podobné příležitosti poměrně dalekosáhlá přizpůsobení - nasnadě
by byl např. výběr textů vhodně se dotýkajících zvoleného tématu
dne) a hudebně zpracované tak, jak je to, podle toho, co jsem vyzvěděl
od kolegů-seminaristů, zvykem v pražském semináři o svátcích:
žalmy zpívané v alternaci schola-lid, antifony recitované (resp. zpívané recto tono),
responsorium zpívané na žalmový nápěv.
Zmiňovaná hudební skupina posloužila pouze zpěvem jako jeden ze střídajících se
chórů a skromným klávesovým doprovodem.
Ve své podstatě to byly velice chudé zpívané ranní chvály.
A už ty (nebo právě ty?) byly pro někoho velice oslovující.
Nejsem si jistý, co si o celé té věci mám nakonec myslet. Když jsem
slyšel antifony zpívané recto tono, bylo mi skoro do pláče a moje
první spontánní reakce byla "to nemohli dát někomu dvě stovky, aby
jim pro ty ranní chvály složil čtyři krásné antifony?"
Na druhou stranu, právě ta velká chudoba (antifony recto tono,
všechny žalmy na jeden notoricky známý nápěv - snad od Korejse)
možná umožnila zapojit se bez přípravy celému tomu velkému množství
lidí.