Blog

Confessio impii

V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat, vícekrát přemýšlel. "V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají úřad nebo nějakou významnou službu.

Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká, ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají, vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.

Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin, že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana. Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu) bezbožníků.

Nešpory na CSM ve Žďáru nad Sázavou

Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním. S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor a hodnocení. Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco ranní chvály z Tarragony, které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a především silně jednostranný a tendenční.

Lucernarium

Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě. (Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém; dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně akční farnosti St. Martini.) Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron, v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu). Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající noci.

Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu: 1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.

Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit, Otce i Syna i Ducha svatého. / Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..." Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci. Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron, je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici, zatímco byzantský hymnus se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.

Úpravy

Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury. Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika úprav oproti textům, které jsou v breviáři. Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou mariánskou píseň "Budiž věčně velebena" a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy. První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní. A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno, nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.

Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)

Žalmy

Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?

Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným průběhem melodie, ale jinými intervaly. Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid, přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou kantorů.

Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava" antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý. Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná) 3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale nezazněly - jestli to mohu vyjádřit zkratkou. (Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou, přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se podaří složit takový parádní nápěv.)

Responsorium

Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium. To bylo místem další úpravy oproti originálním textům - jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium "Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů, první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů, které už byly neseny tématem slavnosti.

Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob. (Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.) Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou - zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován pro novou příležitost.

Magnificat

Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou, před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku. (Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?) Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka (v některých úsecích, myslím, i s částí schóly) zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru, a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum". Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.

Salve

Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše. Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie). A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?) Salve regina v "kytarové" úpravě.

Shrnutí

Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže, má velký význam pro formování "liturgického povědomí" účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...). Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve, a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).

Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době - zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji, feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku, Nanebevzetí Panny Marie je slavnost - a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.

Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům. Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu. Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí: buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit, zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění, nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum. (Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků: zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)

Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační" funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech, které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu; nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně) a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve. Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání. Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.

[EDIT 30.9.2012] Zatím alespoň něco: na stránkách setkání lze stáhnout zpěvník, kde je zpěv lucernaria (č. 76) a Salve (č. 84).

[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i programový průvodce ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty (bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru "modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo"). Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící noty? :)

Barokní nešpory

Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku Vesperae Sancti Venceslai. Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693; Český hudební slovník, stručněji Wikipedie).

Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními vložkami. Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům. Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo. A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten, kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech), zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní, příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.

S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě. Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.

• Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v přehledu skladatelova díla. Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce (o ní viz krátký videodokument) z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili je z částí jiných Vejvanovského děl?
• V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme, že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910 zasáhla především kalendář a žaltář. Texty z Commune sanctorum tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako internetové aplikace.)
• Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci. To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium s úplnými vlatními texty. Nahlédnutím do pramenů (Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358) jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol. (a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava), ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je již zmíněná orace. Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů, které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře v rámci poslední liturgické reformy.
• Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus) s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky, nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.) Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
• Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
• A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé? Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké části napříč církví hudebně jednotné? ... ... (Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
• Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět - k rozjímání.

I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium, setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai bylo navýsost zajímavé. Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem "všechno zkoumejte a dobrého se držte" je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo moderní formy soudobé hudby světské; dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá, protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)

Antifonář poutníka sázavského :)

Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.) z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel, zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí) a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.

Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou, ale pro téma těchto stránek relevantní.

Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách světem pravidelnou přítěží v krosně. U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa) a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví - liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".

Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá - vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font jsem použil Gentium; pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější soubory s formuláři svátků sanktorálu), připravil to všechno programem pdfbook k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...

Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují. A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím (pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria. Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den - ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích. Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu rozbily. Atd.

K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak, než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak, že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá bylo třeba číst odzadu...

Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný, jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval. Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)

Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru, antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si, než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu, jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.) Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo až překvapivě dobře.

Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci k disposici v obvyklém git-repositáři, v branch ad_occasionem: prokopska_pout_2012. Není tam obálka, protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera. Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.

Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat, je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat všechny relevantní rubriky, ...

Screenshot ze života

Obrázek výše je převzat ze článku Orthodox vestments I na blogu Central Pennsylvania Orthodox. Autor článku k němu poznamenává: "This monk ... is possibly getting ready to celebrate Matins, Vespers, or one of the Liturgies of the Hours. I do not know why the laptop is there." Já bych jedno možné vysvětlení měl. Není vždycky praktické a někdy ani možné nosit s sebou všechny liturgické texty v tištěných knihách. Screenshot ze života (jednoho ne-pravoslavného ne-mnicha), z dnešního rána...

Olomouc: Výstava liturgických knih

Výstava Libri pretiosissimi („Nejcennější knihy“) představuje veřejnosti výběr rukopisů a tisků, které byly zapůjčeny farností při olomoucké katedrále sv. Václava a v uplynulých čtyřech staletích sloužily liturgickému provozu v katedrále. Záměrem autorů je ukázat nejen řemeslnou dokonalost knižních vazeb, pečlivost typografické úpravy a krásu zařazených mědirytin, ale také přiblížit obsah a funkci knih, nedílně spojených s bohoslužbou a stojících tak u zdrojů evropské křesťanské civilizace. (tisk.cirkev.cz)

Myslím, že výstava bude stát za to. Rozhodně se na ni chci dostat, a bude-li tam něco zajímavého z hlediska zaměření tohoto webu, podělím se pak o objevy.

Podcasty

Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:

Klášter svatého Benedikta v Norcii je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934). Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář. Latinsky, gregoriánský chorál.

V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou. Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní. Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu hodinku.

Denní modlitba církve na WYD v Madridu

Mezi těmi, kdo se plní dojmů vrátili z Madridu, byla i moje sestra. Mezi jejím vyprávěním zážitků z "pouti" mě obzvlášť zaujala zmínka o několikeré společné modlitbě breviáře.

Moje sestra (snad se nebude zlobit, když ji trochu "napráskám") má k breviáři úplně jiný vztah než já - nikdy k němu nenašla cestu a nikdy s ním nenašla společnou řeč. Nějaké zkušenosti s ním už dřív udělala na DCM Vesmír - a nenašla v něm ani trochu zalíbení. Je pro ni složitým systémem rituálů ("střídají se ve čtení a já se jenom modlím, aby na mě nepřišla řada něco začínat, protože nevím, kdy, jak a co") a modliteb, které jí nedávají smysl ("... blesky, mraky, chvalte Pána ... to je mi prostě k smíchu: jak můžou blesky chválit Pána?"). (Aby bylo jasno, vůbec netrpím představou, že by každý správný katolík měl milovat breviář - je to věc povahy, povolání, ... A kdo nás dva zná, většinou ví, že já sice nadělám víc rádobyzbožného rámusu, ale ségra je nakonec blíž Pánu...)

Vyprávěla mi, jak se několikrát modlili breviář cestou v autobuse z mobilu (díky webu ebreviar.cz). "A jeden den jsme se modlili ranní chvály v Tarragoně. Zpívané se skupinou Credenc. To byla krása..." To vzbudilo mou zvědavost. Se zájmem jsem záznam oněch ranních chval z Tarragony shlédl v archivu TV Noe. (Je potřeba trocha trpělivosti, ranní chvály začnou až po delším vstupu hlasatelky.)

Beru to jako trochu vody na svůj mlýn - denní modlitba církve se zpívanými žalmy a kantiky může být pro některé lidi mnohem víc oslovující než recitovaná. I z toho důvodu má smysl snažit se připravit podklady pro to, aby bylo možné ji zpívat.

Pod vlivem toho, co jsem zažil a četl v Německu, jsem očekával velice tvůrčí zpracování oněch vychvalovaných zpívaných ranních chval. Co jsem pak viděl, mě překvapilo: ranní chvály do poslední čárky vzaté z breviáře (Všeobecný úvod k denní modlitbě církve umožňuje pro podobné příležitosti poměrně dalekosáhlá přizpůsobení - nasnadě by byl např. výběr textů vhodně se dotýkajících zvoleného tématu dne) a hudebně zpracované tak, jak je to, podle toho, co jsem vyzvěděl od kolegů-seminaristů, zvykem v pražském semináři o svátcích: žalmy zpívané v alternaci schola-lid, antifony recitované (resp. zpívané recto tono), responsorium zpívané na žalmový nápěv. Zmiňovaná hudební skupina posloužila pouze zpěvem jako jeden ze střídajících se chórů a skromným klávesovým doprovodem. Ve své podstatě to byly velice chudé zpívané ranní chvály. A už ty (nebo právě ty?) byly pro někoho velice oslovující.

Nejsem si jistý, co si o celé té věci mám nakonec myslet. Když jsem slyšel antifony zpívané recto tono, bylo mi skoro do pláče a moje první spontánní reakce byla "to nemohli dát někomu dvě stovky, aby jim pro ty ranní chvály složil čtyři krásné antifony?" Na druhou stranu, právě ta velká chudoba (antifony recto tono, všechny žalmy na jeden notoricky známý nápěv - snad od Korejse) možná umožnila zapojit se bez přípravy celému tomu velkému množství lidí.