Před několika dny jsem našel na Youtube záznam nešpor z letošní první
adventní neděle z Hořovic.
Zkoušel jsem kontaktovat někoho ze jmenované farnosti, kdo by
mi k těm nešporám mohl prozradit některé detaily, na které jsem
upřímně zvědavý, ale nedostalo se mi zatím žádné odpovědi a já
už nevydržím nechávat si ten krásný objev déle pro sebe.
Kdyby se tedy někdo z oslovených později přeci jen ozval, článek
doplním, nebo napíši další jako pokračování.
Uspořádání liturgického prostoru
Nahrávka nepříliš rozšířené a známé "liturgické akce",
jako jsou nešpory, se může stát cenným výukovým materiálem.
Z této perspektivy doporučuji čtenářově pozornosti způsob,
jak se v rámci nešpor, které sledujeme, pracuje s liturgickým
prostorem. Návštěvníci bohoslužby, kterých zřejmě nebylo
mnoho, sedí v lavicích, jak je obvyklé.
Celebrant zaujímá své místo v presbytáři.
Sbor, který je jednoznačně "hlavním tahounem" této liturgie,
je rozestaven v půlkruhu před presbytářem.
Tomuto uspořádání bych vytkl dvojí. Podivným dojmem působí
izolace celebranta za "zdí" tvořenou sborem.
Zároveň se sbor svým umístěním ocitá v centru pozornosti víc,
než je žádoucí (pokud jsou nešpory liturgií a ne koncertem;
na koncertě to naopak pochopitelně žádoucí je).
Preferované uspořádání je méně koncentrované na sbor
a otevřené "směrem k Bohu",
ať tak, že sbor tvoří dva chóry rovnoběžné s osou kostela,
ať tak, že zpívá v lavicích pro lid.
Zvolené, z mého pohledu "liturgicky neideální" uspořádání
je však výhodné pro dirigování a zřejmě i s ohledem na šíření
zvuku do chrámové lodi.
Zároveň při prostorových dispozicích daného kostela
by např. zmíněné uspořádání do dvou rovnoběžných chórů bylo těžko možné.
Identifikace textů a zpěvů
04:30 Ejhle, Hospodin přijde
07:13 Deus, in adiutórium meum inténde
08:04 "hymnus" Poslán jest od Boha anděl
10:02 antifona Aj anděl Páně
10:50 žalmy 113, 19, 117 (na konci se opakuje antifona)
30:49 "závěrečná mariánská antifona" Zdráva buď, Panno Maria
Nešpory otevírá adventní zpěv Ejhle, Hospodin přijde
(Jednotný kancionál, 101B). To je začátek nešporám cizí -
zařazen byl zřejmě z přesvědčení, že když při liturgii probíhá nějaký
přesun, např. nástup celebranta a sboru, musí k tomu znít hudba
a pokud možno nějaký zpěv. -- Toto přesvědčení je vzásadě správné,
hudební struktura mše v římském ritu mu dává zcela za pravdu.
Na otázku, proč liturgie hodin s nějakým vstupním zpěvem
odpovídajícím mešnímu introitu nepočítá a na začátku předpokládá již
přítomného předsedajícího začínajícího "Bože, pospěš mi na pomoc",
nedokážu dát uspokojivou odpověď. Myslím, že je to jeden z jejích
přetrvávajících monastických rysů. Zatímco v klášteře je přirozené,
že hebdomadář začíná hodinku poté, co se bratři shromáždí k modlitbě,
bez nějakého velkého úvodu, pro nešpory v kontextu
nemonastickém - tedy obvykle výjimečné a slavnostní -
by něco na způsob introitu bylo vhodné.
Mimochodem, "Ejhle, Hospodin přijde" je překlad nešporní antifony
z 1. neděle adventní. Rozšířené nápěvy tu věrněji, tu volněji
reprodukují starý nápěv latinského originálu.
(Dnes tuto antifonu zpíváme jako druhou v prvních nešporách.
Když jsem pro ni před půlrokem psal nápěv, vůbec mi nedošlo,
že mám před sebou modernější text notoricky známého "Ejhle",
a tak má antifona v mém zpracování mělodii úplně jinou, v modu I.)
Zajímalo by mě, ale nevím, jak se antifona z oficia dostala
na začátek rorátní mše.
Po "Ejhle" celebrant začíná úvodní verš Deus, in adiutórium meum
inténde. I když většina textů bude v češtině,
zazní během nešpor latina ještě několikrát: jmenovitě při
zpěvu po krátkém čtení, Magnificat, při požehnání a závěrečném
Benedicámus Dómino. Nic proti tomu - je to vkusné, liturgickými
předpisy výslovně legitimované (VPDMC 276), ... Kdyby se mi ale
přeci jen podařilo spojit se s tím, kdo ony nešpory připravoval,
na důvod pro zařazení latinských zpěvů bych se určitě zeptal.
Byly ve hře motivy čistě estetické? "Archeologické"? Nebo nějaké jiné?
Těm, kdo znají český breviář, nemusím říkat,
že hymnus Poslán jest od Boha anděl
v něm nenajdeme. Je volně vybraný z pokladu českých adventních/mariánských
písní.
Následuje psalmodie, pro mě jakožto amatérského skladatele
a badatele tradičně nejvíc vzrušující část celých nešpor:
předně tu máme krásnou antifonu Aj anděl Páně.
Protože její jazyk nasvědčuje tomu, že už se na ni nevztahují
autorská práva skladatele, drze jsem ji odposlechl a níže nabízím
zapsanou.
Velice by mě zajímal pramen, z něhož pochází. Vím zatím pouze,
že žádná z mnou dosud zhudebněných adventních antifon
současného breviáře nemá odpovídající text. Nevím, jde-li
o překlad některé z antifon starší podoby oficia či zpěv jiného původu.
Mám vážné podezření, že by mohlo jít o "antifonu před Rorate"
nebo úryvek chorálu
z některého starého českého rorátníku, ale dosud jsem toto podezření
neověřoval.
Antifona je pouze jedna, na způsob "antiphona super psalmos",
a zpívá se před prvním žalmem a po konci posledního.
Žalmy se všechny zpívají na chorální nápěv odpovídající
antifoně, tedy V.a. Použitý text je z liturgického překladu,
s několika nepatrnými zásahy (jedna změna slovosledu; úprava dělení
na poloverše). Melodický vzorec je na text nasazen tak,
že obvykle, ale nikoli vždy, souhlasí hlavní či vedlejší slovní přízvuky
se zamýšlenýmy
přízvuky hudebními. Předpokládám, že text byl značkován podle citu
a ne podle nějakých přesných pravidel.
Uchu znalému žaltáře neunikne, že žalmy nejsou vzaté z 2. nešpor
1. neděle žaltáře, jak by se slušelo, ba ani z jiné neděle nebo
jakéhokoli jiného breviářového formuláře. Jsou volně vybrané.
Žalm 19, v současném breviáři vždy dělený na poloviny,
které se navíc obvykle nezpívají v rámci jedné hodinky,
se zpívá v kuse. Úplně chybí novozákonní kantikum - místo něj máme
třetí žalm.
(Protože něco podobného jsme už jednou potkali,
říkám si, jestli i za těmito nešporami tak či onak nestojí trapisté :) )
Krátké čtení není z 2. nešpor 1. neděle adventní, ale z ranních chval
téže neděle. To naznačuje, že se tvůrce "liturgického programu"
na breviář ohlížel, ale zacházel s ním volně.
Následuje zpěv po krátkém čtení. Schválně nepíši "responsorium",
protože formálně o responsorium nejde.
Antifona k Magnificat je překladem antifony "O Oriens" -
jedné ze všeobecně známých "Ó-antifon". Tato konkrétní se zpívá
k Magnificat 21.12.
Pro srovnání podávám i znění odpovídající latinské antifony
podle římských chorálních knih z 20. stol.
(Nezištná reklama: za to, že jsem nemusel opisovat a mohl si rovnou
stáhnout obrázek, vděčím
GregoBase.
Doporučuji používat...)
Porovnáním zjistíme, že překlad je "slovo za slovo",
melodie však je, při zachování většiny strukturních tendencí,
výrazně odlišná, takže se domnívám, že tvůrce českého překladu
měl před sebou jinou melodii latinské předlohy.
Zrovna tak je ovšem možné, že k hudební předloze přistupoval
svobodněji než k textu a melodii upravil.
"Česká" melodie se od srovnávané "latinské" nápadně odlišuje
dekompozicí nebo vypuštěním některých melismat a zejm.
nápadnou preferencí intervalu d-f oproti d-e.
Kantikum Magnificat se zpívalo latinsky,
na chorální nápěv I.D. Ten sice antifoně, přísně vzato, neodpovídá,
ale žalm v dórské tónině s antifonou v hypodórské zní dobře.
Choralistu trkne, že se verše kantika zpívají bez initia,
u evangelních kantik obvyklého.
To je zřejmě potřeba připsat tomu, že se k vedoucí sboru nedostala
část know-how ohledně zpěvu hodinek. Samozřejmě to je nepodstatná drobnost.
Prosby a závěrečná modlitba jsou v rámci celých nešpor
vlastně jediným kusem textu, který byl vzat z toho formuláře,
ze kterého vzat být měl - tedy z 2. nešpor 1. neděle adventní.
Po požehnání následuje Benedicámus Dómino.
To podle současného breviáře není standardní součástí nešpor,
ale v roce 2009 vydaný pokoncilní římský vesperál pro neděle a svátky
tento zpěv uvádí jako možnost "propuštění" následujícího po požehnání.
(Ritus conclusionis se dělí na oddíly benedictio
a dimissio. Benedictio
je pevné, dimissio volitelné. Benedicámus je jednou
z možných podob dimissio.)
Nápěv Benedicámus Dómino, který v závěru našich nešpor zazní,
ovšem v novém vesperálu není. Našel jsem ho v Antiphonale Romanum 1912
na s. 50* s určením "In Dominicis per annum". (Adventní neděle
tam mají svůj vlastní, jiný, ale to je asi celkem jedno.)
Nakonec se zpívá píseň Zdráva buď, Panno Maria - jedna z písní,
které jsou v oficiálním českém hymnáři předepsané jako alternativy
závěrečných mariánských antifon.
Hodnocení liturgického "programu"
Z čistě zákonického hlediska souladu s liturgickými předpisy
jsou zachycené nešpory "nedovolené". Dovolím si nerozebírat to kus
po kusu a normu po normě, protože jde o téměř identický případ
jako při svatováclavských
nešporách staroboleslavských minulého roku.
Jako člověk hodně zaměřený na slovo
jsem nešťastný, že mi polyfonní pasáže hymnu a zpěvu po krátkém čtení
nebyly srozumitelné, od toho ale přímým účastníkům nešpor
pravděpodobně odpomohly rozdané sešity.
Hodnotit nešpory co do uměleckých kvalit skladeb a výkonu sboru
nejsem kompetentní. Jako nekompetentní hudební laik nicméně
neskrývám nadšení.
Ožehavou otázkou je hodnocení volně sestaveného liturgického formuláře
z pohledu liturgického.
Texty jsou zdařile vybrané s ohledem na liturgickou dobu - advent.
Méně se už bere zřetel na to, že jde o druhé nešpory nedělní -
chybí žalm 110, zpěv po čtení je zcela zaměřený na Pannu Marii, ...
Výběr krátkého čtení konečně není úplně šťastný s ohledem na denní
dobu. Jistěže sv. Pavel o spánku a o "hodině, kdy je třeba se z něj
probudit" píše v obrazném slova smyslu a myslí na probuzení duchovní.
Avšak to, že tato slova čteme na začátku dne, v ranních chválách,
kdy je Pavlův obraz jaksi hmatatelnější, není náhodné.
Když si ještě všimneme, že tu o 2. nešporách 1. neděle adventní
zaznívá antifona k Magnificat, která v řádném uspořádání breviáře
patří do posledního předvánočního týdne a je výrazem jeho vystupňovaného
očekávání, můžeme uzavřít, že rozebírané nešpory jsou spíše
"adventními nešporami" než "2. nešporami 1. neděle adventní".
Pro ty, kdo nemají příležitost slavit v adventu společně liturgii
hodin jindy než právě o těchto jedněch nešporách, se někdo
pokusil o výběr, do nějž podle uvážení zařadil texty z různých míst
breviáře i odjinud.
Moc by mě zajímalo, čím se neznámý kompilátor nechal vést při výběru
žalmů. Žalm 113 je snad zařazen pro své celkem přímočaré mariánské
konotace; Žalm 19 je s dobou adventní spojen v uších a srdcích
snad všech Čechů díky výše zmiňovanému zpěvu Ejhle, Hospodin přijde,
kde se z něj zpívají verše;
Žalm 117 by v našem kontextu, orámovaném antifonou o Gabrielovi,
mohl mít místo jako odkaz na univerzální význam spásy přinášené
zvěstovaným Spasitelem; zrovna tak ale k jeho zařazení mohl vést
prozaičtější důvod: nešpory mají mít tři žalmy a předchozí dva
jsou již dosti dlouhé ...
Své hodnocení jsem shrnul do nadpisu článku heslem
"nešpory mezi koncertem a liturgií".
Nešpory zachycené na videu podle všeho jsou společným slavením
liturgie hodin ve farnosti - nakolik je zachováno základní liturgické
schéma. Zároveň ale jde do jisté míry i o "koncert" -
tomu nasvědčuje
charakteristické uspořádáním prostoru a výběr "zajímavých kousků"
bez ohledu na liturgické předpisy a širší souvislosti.
Pramen, z něhož se málo pije
Závěrem chci zvláště zdůraznit jeden výše jen letmo zmíněný
rys rozebíraných nešpor: pro část zpěvů se sahá do pokladnice
české chorální tradice. To je v mých očích chvályhodné.
Bohoslužebný zpěv v národním jazyce,
zpěv oficia nevyjímaje, má u nás dlouhou historii, nejen
díky utrakvistickému hnutí. Avšak zatímco staré české graduály
jsou předmětem soustavného vědeckého bádání, jakkoli omezeného,
a zpěvy z rorátníků péčí chrámových hudebníků znovu
zaznívají do adventních rán, staré české zpěvy hodinek
leží v rukopisech, jak se zdá, prakticky bez povšimnutí.
Ví se o nich, ale právě jen to.
Právě dnes, když vznikají nová zhudebnění textů liturgie hodin
v národním jazyce, je čas také otevřít staré rukopisy
a studovat, jak zpívali hodinky česky naši předkové.
A nejen studovat, ale také zpívat - samozřejmě při plném vědomí
rozdílu mezi liturgií na jedné straně a
koncertem nebo liturgicko-archeologickým
experimentem na straně druhé.
Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený
jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její
slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět
pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných
nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna
(viz stránku Místa).
Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum,
které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil
s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby
církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha.
(Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání
zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční -
a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)
V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.
Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009
(celé album)
Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství.
(Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce.
I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce
velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ...
mně se to prostě nelíbí.)
Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek
svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé
věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast
řady generací.
Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických
knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie
po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné
schéma liturgických
úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno
v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční
mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém
místě slavila.
V posledním článku
jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C.
(Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky
zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?
Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice
barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo
ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem).
Na to, aby mohlo být dětskou kresbou,
vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně.
Snad je to podpis majitele.
Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená
zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého
souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.
Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech.
Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu
pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek).
Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina.
Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené.
Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo
půlnoční mši).
Co nám vpisky prozradí?
Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky.
Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století
a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního
vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty
žalmů pro zpěv.
Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle
neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí.
O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů
jsem psal v srpnu během svého
experimentu s předkoncilním oficiem
a na blogu PrayTell
se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati
benediktinských komunit.
Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši
dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.
Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou.
Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši
měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná.
Někde navíc najdeme červenou svislou čárku -
podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších.
(Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.)
Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.
Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky"
připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.
s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova,
pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka
Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální
liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup.
Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus,
číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum.
Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením
role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít.
(Někdo mu něco přinést?)
Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících
(canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4).
Tak ovšem vyvstává řada otázek.
Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán?
Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu?
Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže
by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona
druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.)
Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele
naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý?
Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie
zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu,
že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.)
... ...
Studium "scénických poznámek"
nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky
objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky,
sloužila (nebo posloužila)
kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji
někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých
liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář.
Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné
z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné)
katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia
zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný
v psalmodii.
Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program,
v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin:
Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti
modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské
katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.
27.9. nešpory ve Staré Boleslavi
Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava
a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána,
následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských
svatováclavských legend.
(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály
sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní
svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni,
nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl
do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických
materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv
vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají
na typisované melodie recitativního charakteru.)
Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal
metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc:
sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich
očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě.
Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně,
já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem
nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout.
A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet
jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na
to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)
Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně
znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.
Nešpory měly strukturu podle současného breviáře,
až na to, že v závěru psalmodie
neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě
byl třetí žalm.
Texty byly vybrány dosti svobodně:
hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"
zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií,
jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů
v potridentském období
[EDIT 27.11.2012]
Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách
středověkého rýmovaného svatováclavského oficia.
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti
a dám ti korunu věčného života."
ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu,
vždyť zpevnil závory jeho bran."
neznám
[EDIT 27.11.2012]
Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována
5. antifonou nešpor
z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského
oficia:
"Quoniam portarum Syon et seras confortavit /
et seipsum pro domo Israhel murum posuit, /
intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit."
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista,
nacházel v něm radost a sílu."
ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)
zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich
byly pohromadě.
Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony
a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově
korespondující - žalmy.
Krom toho, jak už výše zmíněno:
normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale
dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení
ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium
"℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem
svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách.
Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží,
v boji vítězství mu dala,
když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."
neznám
prosby
z 2. nešpor slavnosti
Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce
rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického)
českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani
nikomu neberu.
Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo:
žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo
(zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách.
Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já -
ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem".
(Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného
charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.)
Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde
neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem
Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou
omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru
všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám
během dne a nešpory se uzavírají požehnáním
(nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání),
což také pan arcibiskup udělal.
Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi
zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné
nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec
špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav,
mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu
odlišné od toho, které je v breviáři.
Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený
důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají
zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat,
kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp.
václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože
Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským
poutním místem.
Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují
a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře,
nejsem s to vysledovat.
[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly
převzaty od novodvorských trapistů.
Tím se některé "záhady" vysvětlují:
novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji,
novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách
nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři).
S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě
dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než
"světský", dílem
proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým
textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako
k něčemu, co je dáno. (Viz např.
Commission Francophone Cistercienne).
Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino
místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře
příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek
"Dobrořečme Pánu" vždy česky.)
Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné
zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci.
Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující.
Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické
zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu,
když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským
a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.
[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii
církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit
jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů,
VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že
záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní.
(Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf
vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě
výklad restriktivní či širší.)
Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických
dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit.
Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů.
Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou
dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově,
nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274
(náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom
toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky
obtížně ospravedlnitelný.
Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech
diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit
pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc
měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.
[EDIT 21.6.2014]
"... pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha -
jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán
na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá,
obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to,
že je dobře připravená,
a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.
28.9. nešpory v pražské katedrále
V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem
udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava.
Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře.
Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře)
a varhanního doprovodu je, předpokládám,
dómský regenschori Josef Kšica.
Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany,
a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv
otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4)
pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo.
Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.
Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem
vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy;
není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné;
dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně,
takže více hlasů a priori nepředpokládám).
Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí
svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu
a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní,
nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon
neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor,
je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia.
Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov;
ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět
velice dobře.
Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné
nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru
mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu:
zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně
a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.
Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple
a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se
(po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny)
zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím
neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie)
jako nešporní hymnus.
Narození Panny Marie, 1. nešpory, antifona k Magnificat.
Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce
a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí.
Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory
a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak),
slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie.
Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely
větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června
postupně sázel
noty
pro Conventus Choralis.
Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval:
že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a
zpívatelné.
(Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval
do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)
Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku
použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc).
Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat.
... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit,
et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.)
Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to
virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti,
nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní
vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná
s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství
a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.
Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych
opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům.
Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých
deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle
svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce)
jako hračka pro děti...
Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém
pokusném soužití se starší podobou oficia.
Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě
na poslední zkoušky končícího akademického roku,
ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem
psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem
překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se
naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím,
že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den
v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary
ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních
prvků,
zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu,
že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.
Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden
jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře
k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! -
evidentně špatně...)
Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých
nápěvů, pokud se používá na různých místech.
Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona
na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno
dlouhá, by měla být.
Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány
možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co
je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského
chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy
a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu.
(Když je mám zazpívat.)
Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí,
nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde
než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma.
Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého
překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině.
Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout.
Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu
podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc.
Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium
liturgických knih "u stolu".
"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje.
Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.
Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech
(a právě jen o nich) modlím
i modlitbu se čtením (za pomoci stránek
ebreviar.cz; vlastním totiž
"laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky).
Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň
v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé -
nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností
zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku
(laudy, nona, nešpory, kompletář),
přidal jsem jen matutinum.
Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis"
a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě
Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval
matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo
odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu
zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného
v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.
Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal
i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně
brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je,
že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů
vhodné melodie najít nebo sám složit.
Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost.
Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec -
až poměrně nedávno -
vyšly:
péčí jednoho erudovaného nadšence.
Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním.
S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma
nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání
jednotlivých antifon pomocí databáze
CANTUS.
Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel
pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie
má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá
ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý
závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil).
Většina jich původně s nedělním matutinem nemá
nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých,
další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře.
Výsledek hledání jsem pověsil na stránky
Editio Sancti Wolfgangi,
spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum
před reformou Pia X.
Stránky Divinum Officium
mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže.
Troška ironie.
Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování
Božího království důležitější, než oficium;
že potopit významný díl římského antifonáře
není překážkou svatosti...
A to je k dnešku skoro všechno.
Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a
měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám.
Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"?
Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia?
(Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře,
jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony
z webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano.
Ale to už je skoro dva roky.)
Nakonec přidávám
tahák,
který jsem si dnes sestavil.
Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád
listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač.
Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě
nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den
ho hledat v rejstříku.
Ve článku "Priority"
z poloviny května jsem jako část svého programu na léto
vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním
oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat
gregoriánský chorál i starší podobu liturgie.
První pokus jsem určil na týden začínající včera
(pátek 31.8. - pátek 7.9.;
Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy
vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)
K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912
(tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu)
a letní svazek breviáře z 20. let 20. století.
Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav
mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován
k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu
"liturgické experimentální archeologie" a chopil se této
podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.
Antiphonale Romanum 1912, commune vyznavačů (včera byl svátek
sv. Rajmunda Nonnata;
stejná antifona k Benedictus pak ovšem zazněla i dnes na konci ranních
chval na připomínku
sv. Jiljí)
Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale,
že je to práce na více než jeden večer.
Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení -
stránku Divinum Officium
jsem nechal vyřešit otázky kalendáře
a najít všechny relevantní texty
a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy
v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí,
odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)
Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum,
primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách
starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne.
(Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář -
předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci
oficia současného.)
Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého.
Jaké jsou první dojmy a postřehy?
Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které
normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně,
zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky.
Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného
verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně
svátku!), ani hymnů malých hodinek.
Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb
a já si nepamatuji, která jak.
To znamená spoustu listování
antifonářem a velké množství záložek.
(Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální
stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné
k intensivnímu používání.)
Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy
zvládnu i zbytek.
Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři
totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk.
Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou
nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první
slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku,
která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost
náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často
neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a
přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku,
který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu,
ale stejně v něm zdaleka nejsem doma...
Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít
žaltář vícekrát přezpívaný...
V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky -
před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí,
aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...).
Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře
k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství
Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři
vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto,
že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou,
před žalmem
(s výjimkou antifon malých hodinek).
Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři,
který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů
a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912
je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii
stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz.
Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek),
jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd.
Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře
byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu
kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) -
ale než se člověk naučí všechny ty
zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...
Když už jsme u technického provedení antifonáře -
nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo
zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha -
na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací,
které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje.
Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky -
já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku
života s tím nejspíš budu mít problém...
(Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale
vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka
do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání
liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy
vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)
Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina
mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché
a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové
na takové přišli.
Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem
z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo
kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým
uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou),
na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".
Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají
některé delší antifony s výrazně
repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro
krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem
kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách
jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich
5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým
nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")
V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat,
vícekrát přemýšlel.
"V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá
nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné
západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě
duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí
společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní
chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají
úřad nebo nějakou významnou službu.
Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká,
ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji
a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají,
vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra
tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.
Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin,
že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana.
Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu)
bezbožníků.
Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním.
S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho
zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor
a hodnocení.
Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení
setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco
ranní chvály z Tarragony,
které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout
v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně
shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý
přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a
především silně jednostranný a tendenční.
Lucernarium
Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní
modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii
je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě.
(Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém;
dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně
akční farnosti St. Martini.)
Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno
zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron,
v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu).
Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a
významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především
ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající
noci.
Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu:
1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny
lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu
modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.
Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých
strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit,
Otce i Syna i Ducha svatého. /
Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..."
Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci.
Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron,
je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici,
zatímco byzantský hymnus
se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem
se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.
Úpravy
Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury.
Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika
úprav oproti textům, které jsou v breviáři.
Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou
mariánskou píseň "Budiž věčně velebena"
a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy.
První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní.
A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno,
nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí
v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená
v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.
Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné
modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední
prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)
Žalmy
Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem
čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?
Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou
byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně
jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde
o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát
na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným
průběhem melodie, ale jinými intervaly.
Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid,
přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou
kantorů.
Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty
antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava"
antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý.
Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor
Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon
ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem
jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná)
3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny
mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám
se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek
římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale
nezazněly - jestli to
mohu vyjádřit zkratkou.
(Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou,
přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria
"Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se
podaří složit takový parádní nápěv.)
Responsorium
Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem
ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary
rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium.
To bylo místem další úpravy oproti originálním textům -
jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností
Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium
"Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů,
první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů,
které už byly neseny tématem slavnosti.
Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií
s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik
málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob.
(Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.)
Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou -
zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován
pro novou příležitost.
Magnificat
Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou,
před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla
spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat
proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku.
(Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?)
Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka
(v některých úsecích, myslím, i s částí schóly)
zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru,
a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum".
Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného
přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.
Salve
Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem
se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše.
Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před
požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie).
A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?)
Salve regina v "kytarové" úpravě.
Shrnutí
Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže,
má velký význam pro formování "liturgického povědomí"
účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...).
Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu
posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní
republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve,
a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením
různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).
Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory
ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály
v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době -
zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji,
feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku,
Nanebevzetí Panny Marie je slavnost -
a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech
církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.
Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům.
Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu.
Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí:
buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit,
zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem
scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění,
nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum.
(Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků:
zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)
Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované
výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační"
funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer
letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné
nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také
přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy
v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech,
které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu;
nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod
s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně)
a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém
by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých
příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve.
Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být
někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání.
Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.
[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i
programový průvodce
ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty
(bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru
"modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo").
Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící
noty? :)