Blog

Ant. to. I, 1.

Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál (Horae diurnae Breviarii Romani) ze 70. let 19. stol. Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý "laický breviář": samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž se texty na celý rok vejdou do jediného svazku. Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik, ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod. (Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)

Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě. (K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např. Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.) Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší. Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách. Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".

Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů. (V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá - podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.) Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři, ještě více ale v takovémto kapesním vydání. Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila o samotě a potichu. Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu" a obsahuje pouze rubriky a texty. Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského) breviáře, u které byl zpěv běžný. Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.

Probuď se, spáči

Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii. Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru. Jsem notorický spáč a zaspávač.

Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy, nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl. A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní (zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.

Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých oblíbených blogů: Psallite sapienter spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého. Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.). Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest, nebo, chcete-li, dormicionistické charisma, vřele doporučuji.

Nešpory mezi koncertem a liturgií. Hořovice, 1. neděle adventní 2012

Před několika dny jsem našel na Youtube záznam nešpor z letošní první adventní neděle z Hořovic. Zkoušel jsem kontaktovat někoho ze jmenované farnosti, kdo by mi k těm nešporám mohl prozradit některé detaily, na které jsem upřímně zvědavý, ale nedostalo se mi zatím žádné odpovědi a já už nevydržím nechávat si ten krásný objev déle pro sebe. Kdyby se tedy někdo z oslovených později přeci jen ozval, článek doplním, nebo napíši další jako pokračování.

Uspořádání liturgického prostoru

Nahrávka nepříliš rozšířené a známé "liturgické akce", jako jsou nešpory, se může stát cenným výukovým materiálem. Z této perspektivy doporučuji čtenářově pozornosti způsob, jak se v rámci nešpor, které sledujeme, pracuje s liturgickým prostorem. Návštěvníci bohoslužby, kterých zřejmě nebylo mnoho, sedí v lavicích, jak je obvyklé. Celebrant zaujímá své místo v presbytáři. Sbor, který je jednoznačně "hlavním tahounem" této liturgie, je rozestaven v půlkruhu před presbytářem.

Tomuto uspořádání bych vytkl dvojí. Podivným dojmem působí izolace celebranta za "zdí" tvořenou sborem. Zároveň se sbor svým umístěním ocitá v centru pozornosti víc, než je žádoucí (pokud jsou nešpory liturgií a ne koncertem; na koncertě to naopak pochopitelně žádoucí je). Preferované uspořádání je méně koncentrované na sbor a otevřené "směrem k Bohu", ať tak, že sbor tvoří dva chóry rovnoběžné s osou kostela, ať tak, že zpívá v lavicích pro lid. Zvolené, z mého pohledu "liturgicky neideální" uspořádání je však výhodné pro dirigování a zřejmě i s ohledem na šíření zvuku do chrámové lodi. Zároveň při prostorových dispozicích daného kostela by např. zmíněné uspořádání do dvou rovnoběžných chórů bylo těžko možné.

Identifikace textů a zpěvů

• 04:30 Ejhle, Hospodin přijde
• 07:13 Deus, in adiutórium meum inténde
• 08:04 "hymnus" Poslán jest od Boha anděl
• 10:02 antifona Aj anděl Páně
• 10:50 žalmy 113, 19, 117 (na konci se opakuje antifona)
• 17:56 krátké čtení Řím 13,11b-12
• 18:30 zpěv po krátkém čtení Solis ...?
• 19:26 antifona "Ó Vycházející"
• 20:03 Magnificat (na konci se opakuje antifona)
• 27:25 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
• 30:23 Benedicámus Dómino
• 30:49 "závěrečná mariánská antifona" Zdráva buď, Panno Maria

Nešpory otevírá adventní zpěv Ejhle, Hospodin přijde (Jednotný kancionál, 101B). To je začátek nešporám cizí - zařazen byl zřejmě z přesvědčení, že když při liturgii probíhá nějaký přesun, např. nástup celebranta a sboru, musí k tomu znít hudba a pokud možno nějaký zpěv. -- Toto přesvědčení je vzásadě správné, hudební struktura mše v římském ritu mu dává zcela za pravdu. Na otázku, proč liturgie hodin s nějakým vstupním zpěvem odpovídajícím mešnímu introitu nepočítá a na začátku předpokládá již přítomného předsedajícího začínajícího "Bože, pospěš mi na pomoc", nedokážu dát uspokojivou odpověď. Myslím, že je to jeden z jejích přetrvávajících monastických rysů. Zatímco v klášteře je přirozené, že hebdomadář začíná hodinku poté, co se bratři shromáždí k modlitbě, bez nějakého velkého úvodu, pro nešpory v kontextu nemonastickém - tedy obvykle výjimečné a slavnostní - by něco na způsob introitu bylo vhodné.

Mimochodem, "Ejhle, Hospodin přijde" je překlad nešporní antifony z 1. neděle adventní. Rozšířené nápěvy tu věrněji, tu volněji reprodukují starý nápěv latinského originálu. (Dnes tuto antifonu zpíváme jako druhou v prvních nešporách. Když jsem pro ni před půlrokem psal nápěv, vůbec mi nedošlo, že mám před sebou modernější text notoricky známého "Ejhle", a tak má antifona v mém zpracování mělodii úplně jinou, v modu I.) Zajímalo by mě, ale nevím, jak se antifona z oficia dostala na začátek rorátní mše.

Po "Ejhle" celebrant začíná úvodní verš Deus, in adiutórium meum inténde. I když většina textů bude v češtině, zazní během nešpor latina ještě několikrát: jmenovitě při zpěvu po krátkém čtení, Magnificat, při požehnání a závěrečném Benedicámus Dómino. Nic proti tomu - je to vkusné, liturgickými předpisy výslovně legitimované (VPDMC 276), ... Kdyby se mi ale přeci jen podařilo spojit se s tím, kdo ony nešpory připravoval, na důvod pro zařazení latinských zpěvů bych se určitě zeptal. Byly ve hře motivy čistě estetické? "Archeologické"? Nebo nějaké jiné?

Těm, kdo znají český breviář, nemusím říkat, že hymnus Poslán jest od Boha anděl v něm nenajdeme. Je volně vybraný z pokladu českých adventních/mariánských písní.

Následuje psalmodie, pro mě jakožto amatérského skladatele a badatele tradičně nejvíc vzrušující část celých nešpor: předně tu máme krásnou antifonu Aj anděl Páně. Protože její jazyk nasvědčuje tomu, že už se na ni nevztahují autorská práva skladatele, drze jsem ji odposlechl a níže nabízím zapsanou. Velice by mě zajímal pramen, z něhož pochází. Vím zatím pouze, že žádná z mnou dosud zhudebněných adventních antifon současného breviáře nemá odpovídající text. Nevím, jde-li o překlad některé z antifon starší podoby oficia či zpěv jiného původu. Mám vážné podezření, že by mohlo jít o "antifonu před Rorate" nebo úryvek chorálu z některého starého českého rorátníku, ale dosud jsem toto podezření neověřoval.

Antifona je pouze jedna, na způsob "antiphona super psalmos", a zpívá se před prvním žalmem a po konci posledního. Žalmy se všechny zpívají na chorální nápěv odpovídající antifoně, tedy V.a. Použitý text je z liturgického překladu, s několika nepatrnými zásahy (jedna změna slovosledu; úprava dělení na poloverše). Melodický vzorec je na text nasazen tak, že obvykle, ale nikoli vždy, souhlasí hlavní či vedlejší slovní přízvuky se zamýšlenýmy přízvuky hudebními. Předpokládám, že text byl značkován podle citu a ne podle nějakých přesných pravidel.

Uchu znalému žaltáře neunikne, že žalmy nejsou vzaté z 2. nešpor 1. neděle žaltáře, jak by se slušelo, ba ani z jiné neděle nebo jakéhokoli jiného breviářového formuláře. Jsou volně vybrané. Žalm 19, v současném breviáři vždy dělený na poloviny, které se navíc obvykle nezpívají v rámci jedné hodinky, se zpívá v kuse. Úplně chybí novozákonní kantikum - místo něj máme třetí žalm. (Protože něco podobného jsme už jednou potkali, říkám si, jestli i za těmito nešporami tak či onak nestojí trapisté :) )

Krátké čtení není z 2. nešpor 1. neděle adventní, ale z ranních chval téže neděle. To naznačuje, že se tvůrce "liturgického programu" na breviář ohlížel, ale zacházel s ním volně.

Následuje zpěv po krátkém čtení. Schválně nepíši "responsorium", protože formálně o responsorium nejde.

Antifona k Magnificat je překladem antifony "O Oriens" - jedné ze všeobecně známých "Ó-antifon". Tato konkrétní se zpívá k Magnificat 21.12. Pro srovnání podávám i znění odpovídající latinské antifony podle římských chorálních knih z 20. stol. (Nezištná reklama: za to, že jsem nemusel opisovat a mohl si rovnou stáhnout obrázek, vděčím GregoBase. Doporučuji používat...) Porovnáním zjistíme, že překlad je "slovo za slovo", melodie však je, při zachování většiny strukturních tendencí, výrazně odlišná, takže se domnívám, že tvůrce českého překladu měl před sebou jinou melodii latinské předlohy. Zrovna tak je ovšem možné, že k hudební předloze přistupoval svobodněji než k textu a melodii upravil. "Česká" melodie se od srovnávané "latinské" nápadně odlišuje dekompozicí nebo vypuštěním některých melismat a zejm. nápadnou preferencí intervalu d-f oproti d-e.

Kantikum Magnificat se zpívalo latinsky, na chorální nápěv I.D. Ten sice antifoně, přísně vzato, neodpovídá, ale žalm v dórské tónině s antifonou v hypodórské zní dobře. Choralistu trkne, že se verše kantika zpívají bez initia, u evangelních kantik obvyklého. To je zřejmě potřeba připsat tomu, že se k vedoucí sboru nedostala část know-how ohledně zpěvu hodinek. Samozřejmě to je nepodstatná drobnost.

Prosby a závěrečná modlitba jsou v rámci celých nešpor vlastně jediným kusem textu, který byl vzat z toho formuláře, ze kterého vzat být měl - tedy z 2. nešpor 1. neděle adventní.

Po požehnání následuje Benedicámus Dómino. To podle současného breviáře není standardní součástí nešpor, ale v roce 2009 vydaný pokoncilní římský vesperál pro neděle a svátky tento zpěv uvádí jako možnost "propuštění" následujícího po požehnání. (Ritus conclusionis se dělí na oddíly benedictio a dimissio. Benedictio je pevné, dimissio volitelné. Benedicámus je jednou z možných podob dimissio.) Nápěv Benedicámus Dómino, který v závěru našich nešpor zazní, ovšem v novém vesperálu není. Našel jsem ho v Antiphonale Romanum 1912 na s. 50* s určením "In Dominicis per annum". (Adventní neděle tam mají svůj vlastní, jiný, ale to je asi celkem jedno.)

Nakonec se zpívá píseň Zdráva buď, Panno Maria - jedna z písní, které jsou v oficiálním českém hymnáři předepsané jako alternativy závěrečných mariánských antifon.

Hodnocení liturgického "programu"

Z čistě zákonického hlediska souladu s liturgickými předpisy jsou zachycené nešpory "nedovolené". Dovolím si nerozebírat to kus po kusu a normu po normě, protože jde o téměř identický případ jako při svatováclavských nešporách staroboleslavských minulého roku.

Jako člověk hodně zaměřený na slovo jsem nešťastný, že mi polyfonní pasáže hymnu a zpěvu po krátkém čtení nebyly srozumitelné, od toho ale přímým účastníkům nešpor pravděpodobně odpomohly rozdané sešity.

Hodnotit nešpory co do uměleckých kvalit skladeb a výkonu sboru nejsem kompetentní. Jako nekompetentní hudební laik nicméně neskrývám nadšení.

Ožehavou otázkou je hodnocení volně sestaveného liturgického formuláře z pohledu liturgického. Texty jsou zdařile vybrané s ohledem na liturgickou dobu - advent. Méně se už bere zřetel na to, že jde o druhé nešpory nedělní - chybí žalm 110, zpěv po čtení je zcela zaměřený na Pannu Marii, ... Výběr krátkého čtení konečně není úplně šťastný s ohledem na denní dobu. Jistěže sv. Pavel o spánku a o "hodině, kdy je třeba se z něj probudit" píše v obrazném slova smyslu a myslí na probuzení duchovní. Avšak to, že tato slova čteme na začátku dne, v ranních chválách, kdy je Pavlův obraz jaksi hmatatelnější, není náhodné. Když si ještě všimneme, že tu o 2. nešporách 1. neděle adventní zaznívá antifona k Magnificat, která v řádném uspořádání breviáře patří do posledního předvánočního týdne a je výrazem jeho vystupňovaného očekávání, můžeme uzavřít, že rozebírané nešpory jsou spíše "adventními nešporami" než "2. nešporami 1. neděle adventní". Pro ty, kdo nemají příležitost slavit v adventu společně liturgii hodin jindy než právě o těchto jedněch nešporách, se někdo pokusil o výběr, do nějž podle uvážení zařadil texty z různých míst breviáře i odjinud.

Moc by mě zajímalo, čím se neznámý kompilátor nechal vést při výběru žalmů. Žalm 113 je snad zařazen pro své celkem přímočaré mariánské konotace; Žalm 19 je s dobou adventní spojen v uších a srdcích snad všech Čechů díky výše zmiňovanému zpěvu Ejhle, Hospodin přijde, kde se z něj zpívají verše; Žalm 117 by v našem kontextu, orámovaném antifonou o Gabrielovi, mohl mít místo jako odkaz na univerzální význam spásy přinášené zvěstovaným Spasitelem; zrovna tak ale k jeho zařazení mohl vést prozaičtější důvod: nešpory mají mít tři žalmy a předchozí dva jsou již dosti dlouhé ...

Své hodnocení jsem shrnul do nadpisu článku heslem "nešpory mezi koncertem a liturgií". Nešpory zachycené na videu podle všeho jsou společným slavením liturgie hodin ve farnosti - nakolik je zachováno základní liturgické schéma. Zároveň ale jde do jisté míry i o "koncert" - tomu nasvědčuje charakteristické uspořádáním prostoru a výběr "zajímavých kousků" bez ohledu na liturgické předpisy a širší souvislosti.

Pramen, z něhož se málo pije

Závěrem chci zvláště zdůraznit jeden výše jen letmo zmíněný rys rozebíraných nešpor: pro část zpěvů se sahá do pokladnice české chorální tradice. To je v mých očích chvályhodné. Bohoslužebný zpěv v národním jazyce, zpěv oficia nevyjímaje, má u nás dlouhou historii, nejen díky utrakvistickému hnutí. Avšak zatímco staré české graduály jsou předmětem soustavného vědeckého bádání, jakkoli omezeného, a zpěvy z rorátníků péčí chrámových hudebníků znovu zaznívají do adventních rán, staré české zpěvy hodinek leží v rukopisech, jak se zdá, prakticky bez povšimnutí. Ví se o nich, ale právě jen to. Právě dnes, když vznikají nová zhudebnění textů liturgie hodin v národním jazyce, je čas také otevřít staré rukopisy a studovat, jak zpívali hodinky česky naši předkové. A nejen studovat, ale také zpívat - samozřejmě při plném vědomí rozdílu mezi liturgií na jedné straně a koncertem nebo liturgicko-archeologickým experimentem na straně druhé.

Fotografie z nešpor

Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna (viz stránku Místa).

Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum, které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha. (Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční - a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)

V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.

Okraje stránek mluví

Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství. (Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce. I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ... mně se to prostě nelíbí.) Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast řady generací.

Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné schéma liturgických úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém místě slavila.

V posledním článku jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C. (Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?

Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem). Na to, aby mohlo být dětskou kresbou, vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně. Snad je to podpis majitele. Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.

Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech. Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek). Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina. Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené. Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo půlnoční mši).

Co nám vpisky prozradí? Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky. Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty žalmů pro zpěv. Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí. O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů jsem psal v srpnu během svého experimentu s předkoncilním oficiem a na blogu PrayTell se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati benediktinských komunit. Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.

Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou. Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná. Někde navíc najdeme červenou svislou čárku - podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších. (Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.) Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.

Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky" připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.

s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova, pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka

Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup. Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus, číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum. Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít. (Někdo mu něco přinést?)

Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících (canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4). Tak ovšem vyvstává řada otázek. Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán? Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu? Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.) Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý? Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu, že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.) ... ...

Studium "scénických poznámek" nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky, sloužila (nebo posloužila) kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář. Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné) katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný v psalmodii.

Národní Svatováclavská pouť 2012

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"	zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období [EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života."	ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."	neznám [EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu."	ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)	zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení	ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů. ℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů. Sláva. ℟. Přijď."	responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."	neznám
prosby	z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Na předkoncilním oficiu / den 8. (pátek)

Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí. Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak), slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie. Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června postupně sázel noty pro Conventus Choralis. Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval: že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a zpívatelné. (Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)

Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc). Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat. ... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.) Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti, nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.

Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům. Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce) jako hračka pro děti...

Na předkoncilním oficiu / den 6. (středa)

Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém pokusném soužití se starší podobou oficia. Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě na poslední zkoušky končícího akademického roku, ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím, že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních prvků, zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu, že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.

Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! - evidentně špatně...) Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých nápěvů, pokud se používá na různých místech. Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno dlouhá, by měla být. Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu. (Když je mám zazpívat.)

Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí, nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma. Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině. Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout. Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc. Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium liturgických knih "u stolu".

Na předkoncilním oficiu / den 3. (neděle)

"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje. Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.

Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech (a právě jen o nich) modlím i modlitbu se čtením (za pomoci stránek ebreviar.cz; vlastním totiž "laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky). Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé - nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku (laudy, nona, nešpory, kompletář), přidal jsem jen matutinum.

Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis" a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.

Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je, že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů vhodné melodie najít nebo sám složit.

Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost. Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec - až poměrně nedávno - vyšly: péčí jednoho erudovaného nadšence. Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním. S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání jednotlivých antifon pomocí databáze CANTUS. Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil). Většina jich původně s nedělním matutinem nemá nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých, další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře. Výsledek hledání jsem pověsil na stránky Editio Sancti Wolfgangi, spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum před reformou Pia X.

Stránky Divinum Officium mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže. Troška ironie. Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování Božího království důležitější, než oficium; že potopit významný díl římského antifonáře není překážkou svatosti...

A to je k dnešku skoro všechno. Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám. Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"? Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia? (Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře, jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano. Ale to už je skoro dva roky.)

Nakonec přidávám tahák, který jsem si dnes sestavil. Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač. Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den ho hledat v rejstříku.

Na předkoncilním oficiu / den 1.

Ve článku "Priority" z poloviny května jsem jako část svého programu na léto vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat gregoriánský chorál i starší podobu liturgie. První pokus jsem určil na týden začínající včera (pátek 31.8. - pátek 7.9.; Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)

K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912 (tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu) a letní svazek breviáře z 20. let 20. století. Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu "liturgické experimentální archeologie" a chopil se této podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.

Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale, že je to práce na více než jeden večer. Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení - stránku Divinum Officium jsem nechal vyřešit otázky kalendáře a najít všechny relevantní texty a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí, odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)

Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum, primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne. (Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář - předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci oficia současného.)

Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého. Jaké jsou první dojmy a postřehy?

Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně, zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky. Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně svátku!), ani hymnů malých hodinek. Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb a já si nepamatuji, která jak. To znamená spoustu listování antifonářem a velké množství záložek. (Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné k intensivnímu používání.) Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy zvládnu i zbytek.

Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk. Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku, která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku, který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu, ale stejně v něm zdaleka nejsem doma... Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít žaltář vícekrát přezpívaný...

V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky - před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí, aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...). Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto, že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou, před žalmem (s výjimkou antifon malých hodinek).

Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři, který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912 je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz. Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek), jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd. Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) - ale než se člověk naučí všechny ty zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...

Když už jsme u technického provedení antifonáře - nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha - na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací, které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje. Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky - já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku života s tím nejspíš budu mít problém... (Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)

Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové na takové přišli.

Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou), na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".

Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají některé delší antifony s výrazně repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich 5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")