"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.
Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu
vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka,
několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu,
který bývá s nešporami tradičně spojován.
Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu,
takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět.
Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem,
po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího
"robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti.
A pochodil jsem:
asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní
se v 18:00 budou konat
slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného,
za předsednictví pana arcibiskupa.
I vypravil jsem se na ně.
Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory.
Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si.
To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.
Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu
nešporního hymnu postních nedělí
"Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný".
Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma
denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem,
který však často z čistě praktických důvodů je potřeba.
Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální
zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc.
Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to
nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu"
je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.
Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se,
jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci)
následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.
[EDIT 2.3.2015]
Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi.
Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv,
který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého,
vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.
Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny
a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly
psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval
na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono
s jednoduchou koncovou kadencí.
Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův
nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu,
který bez úprav zazpívat nešel),
a antifona měla dokonce jednoduchou melodii.
Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta
bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali"
sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán
zpěvákům nekanovníkům.
Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované
slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování
liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka
dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv
Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši.
Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria,
i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být
podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí.
Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného:
Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu
liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.
Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci
jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků.
Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních
(nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů.
Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela
velkolepá varhanní předehra.
Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře
(části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly
a velmi rozkošatěny.
Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném
novopečeným proboštem
slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina
(tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní
breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost)
a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.
Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka
slavnosti:
když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory
měly pokračovat psalmodií,
vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé
modlitbě vyšehradské kapituly.
Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou
starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného
českého překladu - to až tak žhavé není.
Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy
užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké)
před liturgickou reformou,
jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby"
by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem
ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá,
celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
- Bože, pospěš mi na pomoc
- * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
- ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
-
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
- * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
- žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
- krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
- ticho s hudbou; žádné responsorium
- Magnificat
- prosby
- * trisagion
- Otče náš
- závěrečná modlitba
- Dobrořečme Pánu
- mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řady
nahrávek
dostupných
na Youtube
Co jsem si odnesl
z druhého ročníku konference Hudba v katedrále
pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?
Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní
hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.)
Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům,
nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně
tu informaci považuji za zajímavou.
V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák,
byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory.
"... a na to lidi chodili."
(dr. Tomáš Slavický.)
O tom chci vědět víc!
Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce
považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná
až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt.
Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)
Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe"
svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je
zpráva z předloňské pouti.)
Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule
se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost
brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat
o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti
se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.
První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)
Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru
a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly.
Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna
a nešpory byly latinsky.
Noty jsou k mání
na webu choral.sdh.cz.
(Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)
Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor
(Bohu díky alespoň za to).
Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty):
Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi.
Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani
s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální
oficium podle Ordo cantus officii.
Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná
vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika
commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do
"tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi
CANTUS.
Místo předepsaného hymnu
Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích
svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae.
Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium,
a to nepochybně proto, že je nově složené.
Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé
téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze
oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně
z pokladu gregoriánského chorálu.
Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho
lépe než předloni.
[EDIT 23. 10. 2022]
Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího
s tím, který předepisuje Ordo cantus officii,
viz její uvedení na pravou míru
v pozdějším článku.
Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se,
dokonce vůbec neřešený problém:
zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti
na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň
provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu
Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční
chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní
našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme.
Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde
a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné.
Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení -
ale úplně šťastné mi to nepřijde.
Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit
(proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější
svátky), pro staré svátky
zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému
repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu
Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene
i antifonu k Magnificat.
Druhé nešpory (pražská katedrála)
byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni.
(Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.)
Mohu tak ke zprávě
z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:
Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé;
antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá.
Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní";
trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré.
Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech"
(překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae;
v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).
Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys:
zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské
kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým
zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco
představitelnějším prostředí starého pražského kostela,
kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící
u četných postranních oltářů
měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili
"hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru.
(Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský,
o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama,
nezachytil žádné zprávy.)
Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť
na Sázavu. (Hlouběji na blogu je
zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.)
Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem,
ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud.
V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.
I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný
výtah not potřebných
pro zpěv hodinek na cestách.
Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce
zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti.
Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým
místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná
hned další.
Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil
použít iniciály.
(Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou,
i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale
mírně špinavou technikou nafalšovat.)
Použití iniciál
si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní
velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední
iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového,
nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.
Pouť byla mírně dobrodružná.
Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer
bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný,
takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak
bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího,
dočkám rána.
Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam
vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály,
které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek
s notami přišel ke slovu.
V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer
z více důvodů nemohl chybět.
Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům.
Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu
je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze.
Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada
takřka neodolatelná.
Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích
obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus.
Hymny byly připraveny dokonce hned dva.
Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu
pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu
(1,
2).
Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického
průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující"
(v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů),
parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron.
Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory
nejen v byzantském ritu.
Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru
a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory.
Následoval hymnus z nešpor svátku.
(Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality,
tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které
v jedné jeho strofě zaznívají.)
I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.
[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval
(Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.
Odbočka, mírně rozhořčená.
Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si
na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005).
Dnes jsem zjistil, že v něm
svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory.
Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se
sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost,
svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání,
jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti.
Já soudím, že jednou hotové texty
pro existující svátek měly v knihách zůstat -
pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni.
Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.
Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve
nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status?
Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo
je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune
duchovních pastýřů? --
Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty
podle starého breviáře, a já jsem se svým novým,
který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.
Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované
nešpory, bylo to nakonec jinak.
Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie.
Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid.
Pro všechny vystačila jediná melodická formule -
obecně známá chorální VIII G.
Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie.
Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně.
Stejným neduhem trpělo i responsorium.
Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.
Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale
těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity
slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko
najde jinak než praxí.
Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit
s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo
vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou
antifonu žalmu následujícího.
To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát
šťastné této možnosti využívat.
Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho,
že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra.
Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu
modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení
po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé
nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení.
Takový člověk (i o autorovi článku to platí
v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti
na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby
udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ...
a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu.
Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm
je pro tento neduh dostatečným lékem.
Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou
a je hodnotná
i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí
na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá
být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk,
ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se
poukazuje na meze.
Po Magnificat zaujaly
pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy.
(Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených
biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná,
srov. VPDMC 188.)
Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie.
Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem,
ve více ohledech nápadně odlišným od současné
"římskokatolické liturgické češtiny".
I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy
odlišil přímluvy původem z Byzance
od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu).
Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv
v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.
"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši.
To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem.
Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky
u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Většinu zpěvu při mši obstaral
sbor od Nejsvětější Trojice -
šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie.
Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ...
(O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy
při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat,
ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.)
Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu
ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka.
Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky.
Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.
Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory,
hodnotím je spíše kladně.
Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice
platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném
textu ověřeném staletími.
Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých
nedostatků, ale tomu se v daném kostele,
kde pravidelný liturgický provoz
je opravdu skromný a stálou osádku kůru
stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.
CD
"Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství"
a
"Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství"
jsem si nadělil loni k svátku.
Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout
hodnocení jejich obsahu.
První článek věnuji nahrávce o něco
starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.
Formální charakteristiky
V e-shopu komunity Blahoslavenství je
k CD jen stručný popisek:
Na tomto CD najdete dvě verze kytarových
Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou
strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se
do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních
mládeže.
Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních
nástrojů.
Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle.
(Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.)
Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý
ráz.
Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře.
Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech -
antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.
Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná
především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých
chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo
od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci
žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát.
To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text,
velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat
antifonu.
Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních
chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu
není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu
žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými,
antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá
se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale
možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění
jsou vyhrazeny jen antifony.
Liturgické texty: I. formulář
Pane, otevři mé rty (3x)
1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63
2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36
3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)
krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)
zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.
antifona k Benedictus
Neboť Bůh, Bůh svět miloval, /
Syna svého z lásky nám daroval, /
aby každý, kdo věří /
měl život věčný.
mariánská píseň
Maria, ukrytá v tichu Božím /
vypros nám srdce chudých, /
srdce, které bdí, /
očekává /
Ducha, jenž život dává /
a vyhlíží příchod /
Beránka v slávě
závěrečná modlitba
(pátek 2. týdne žaltáře)
Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty,
tedy jako první modlitba dne.
Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá -
výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude
zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou
liturgií hodin z Dolan.)
Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35),
ani hymnus,
ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem
legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné,
že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními
předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností.
(Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem,
kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)
Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném
z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim.
Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům,
bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon
oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon
úterý 3. týdne žaltáře.
Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy
a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)
Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií
("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."),
podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře.
Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.
Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec
nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).
Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou
formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou
responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.
Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí
cyklu B.
Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan.
Patrně kněz - člen komunity,
viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.
V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře
ranních chval a souhrnné hodnocení.
U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve
je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve
jako Těla Kristova,
snažím se, od té doby, co bydlím v Praze,
zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta.
(Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou
bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin
než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory
beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi
velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )
V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé
a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech.
O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské.
Dnes bude řeč především o nešporách českých.
Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská
kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta
(byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji
p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších.
O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním
zastoupení, někdy snad dokonce celá.
Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému
sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.
Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje,
konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv
a jedna nebo dvě trubky.
V jednom z dřívějších článků
jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby
církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu -
procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu.
Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající
přítomných trubek.
(Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti
angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám
přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký
novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.)
Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého
zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami -
při předehrách a mezihrách.
Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání
Denní modlitby církve,
hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře".
Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho.
Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném
množství připravené i v předních lavicích pro lid.
(Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)
Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký,
zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů,
což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače".
Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19,
které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž
v celku.
Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné,
což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné
paralely, mj.
ve Svatojanském kancionálu
či v Olejníkových Nedělních nešporách.
Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání
s ní nemám příliš v lásce.
(Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání
jsem ji naopak
chválil.)
Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky
jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem
(např. "ze Siónu").
Další je v některých specialitách průběhu melodií:
z mně nepochopitelného důvodu
je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles
o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně,
nefunkčně, nelibě.
Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu
(druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok",
který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ...
Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu
s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí
melodický přízvuk
(který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně)
a s "uspěchanou flexou".
Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor
na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk,
nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně,
jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních
nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně
jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře
působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.
Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také
"rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor.
Obzvlášť zajímavý je jejich závěr:
Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské)
závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době
kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru.
Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem
ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta
neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů
(vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy)
intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór,
na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá
do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu.
Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce
a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny".
Pokračuje se po obvodu celé katedrály
za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu
a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo"
připojí ještě velké varhany.
Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě,
závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor.
Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by,
ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu
(1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných
a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů:
hrob knížete české země; prostor katedrály;
silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...
Mám-li to nějak shrnout:
české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu
jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil,
a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších.
Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem,
by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.
K římskému oficiu bytostně patří zpěv.
Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství.
Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve
jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.
Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium
v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz
jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově,
měl povinnost vydržovat si
chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky.
Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem
úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené,
pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil
zcela soukromě.
(Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl.
Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové
nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie
pražské arcidiecéze.)
Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky,
z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám.
Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu
jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka.
O nedělích a slavnostech
k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením.
(Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne,
klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné
s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se
"matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho,
když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal
na pozdější hodinu.)
Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením,
hlasivky mají dost a nezvládly by víc.
Musím myslet na Pavla Marka,
který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků
nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno.
Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia,
se kterou bych v budoucnu
rád strávil alespoň rok
a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu
několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami
(matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu
17 žalmů).
Jak to naši předkové zvládali? ptám se.
Nezvládali.
Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně
nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry
střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích
se střídá kantor s chórem.
Není dobré, aby člověk byl sám.