I když většina článku bude věnována dokumentu významnému
pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou
poznámkou:
Své původní předsevzetí
modlit se letos celý rok
předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let
jsem časově nezvládal
a záhy od něj upustil.
Již jsem naznačil,
že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického
puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně
obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se
rád postupně podělil.
Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden
celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní;
po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně
chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní
článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983
Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom
po všech stránkách zastaralá:
breviář mám v podobě editionis typicae
ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny
let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů;
navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...);
OCO z r. 1983, podle kterého
dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním.
Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další
důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit
pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého.
(Viz web
s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy;
všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané
zpěvy obsahuje
repozitář se zdrojovými kódy).
V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského
pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka,
a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi
antifonář H. P. Sandhofeho.
Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla).
Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO,
ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu
existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne,
na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které
získal mj. při práci na Nocturnale Romanum,
upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový.
Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není
snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne
po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři.
A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi
se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe.
(Ale proti tomu viz závěr článku.)
Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru,
podobně jako v neděli, předkoncilní texty.
Jednak je příprava "pokoncilních" not
na sváteční oficium hodně časově náročná
(antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je
třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a
v digitalisovaných rukopisech),
jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí
repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou
"bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí.
Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle
hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec),
zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.
Co je Ordo cantus officii
Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem
sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem
Liturgia horarum, představovala při zachování
většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu
oproti podobě dosavadní.
žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny,
větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní
antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly
pod jedinou)
má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony
k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou
(předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila
v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři
malé hodinky)
antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny
novému překladu žaltáře
Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy.
Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia
měli před očima především diecézní kněžstvo
(jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá
CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office),
pro něž je
spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná,
nejčastěji o samotě.
Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci
řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými
nápěvy
nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy
někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají.
Ordo cantus officii
z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.
Pro každou antifonu a hymnus
Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit
zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu
jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.
Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká
responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou
tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:
Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur
in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis
temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum.
(Praenotanda, čl. 1)
Charakteristiky OCO 1983
Několik postřehů z dosavadní práce s OCO
(vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby,
commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):
OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři.
V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na
žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů,
což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě,
protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu
se čtením typické.
Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá.
Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i
feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona
nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden.
(V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)
Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční",
přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková,
která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu,
se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony,
které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl,
a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené,
např. Et omnis mansuetudinis eius.
(Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne,
že jde o druhou část prvního verše žalmu
Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)
Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho
zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné,
patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční.
Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby
a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu.
Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií,
které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka.
OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky,
ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu
pořádku: definuje soubor alelujatických antifon
(tj. takových,
které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"),
které se opakují každý týden. Navíc je často jedna
antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů,
čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)
Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou:
zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu
repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění
Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí.
A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají
obrovským především kompletní
velikonoční antifony ze žaltáře,
které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.
Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost
k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové
reformy Pia X.
Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího
stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří
k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj
sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval.
Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik
ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě,
ale již reformní komisi z počátku 20. stol.
Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního,
na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře,
jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty,
které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic,
které od sebe dělí někdy bezmála sto let
(nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je
Liber responsorialis, Solesmes 1895,
nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983)
a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a
ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a
rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference;
přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének).
V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy
z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží
k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují
její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou
i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských.
Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek
prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine,
non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází
z ambrosiánské liturgie.
OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální
Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním,
v celé historii západní církve ...
Všechno je dovoleno
Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických
předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost,
s radostí pranýřuji jejich porušování.
OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také
úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní.
Najdeme tu i následující klauzuli,
prakticky vylučující možnost pranýřovat
kohokoli za nelegitimní výběr antifon:
Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis
Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum
aequipollentiarum nuncupatam,
in Ordine cantus Missae iam adhibitam.
Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum
quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere
antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam,
cuius textus ad lectiones pertinet diei.
(Praenotanda, čl. 3)
Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat
jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní
zpěvy v OCO a Ordo cantus missae,
či antifonu úplně jinou,
jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení
mešní.)
Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory
vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru"
(viz jejich krásně uspořádaný archiv),
které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983,
ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.
Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení
obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr
zpěvů tak benevolentní?
Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát,
zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit
ke komposici neogregoriánských antifon.
S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze
o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá
volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí.
Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy
skýtá uspokojivý materiál.
Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled.
Kdybych se k nějakému solidnímu
řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek.
Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů,
radoval bych se z komentáře.
V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě
v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě
postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin
v národním jazyce výraznější spojitost.
Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci
vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí -
a očekávání nebylo zklamáno.
(Program)
Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla
o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí.
To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji
referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.
Oficium v Sept-Fons
Organizátoři konference na samý
začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO
o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém
opatství Sept-Fons.
Jak že to souvisí s tématem konference?
V letech bouřlivého reformování liturgie
v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons
stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové,
s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let
vystřídalo několik různých typů nápěvů.
Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety
do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním
gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný
nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia.
Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný.
("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky.
Latina je pro naši komunitu mimo dosah.")
Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" -
a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce
vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu.
Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji
i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným
klášterem právě opatství Sept-Fons.
Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá
i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo
právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře.
Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili
až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech,
který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku
nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického
liturgického zpěvu v národním jazyce),
měli v Německu o desítky let dříve.
Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše -
upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná
latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné
zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik
nést melisma);
vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním
jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...
Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších
(přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný
mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři
časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého
stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich"
po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena).
Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým,
kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor -
že totiž formy gregoriánského
chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou -
jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní
Olejníkovými životopisci.
(Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)
[EDIT 16.12.2015]
Ještě jeden moment chci zmínit.
Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích,
ale platí to obecně:
Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice
a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce
skládat nechtějí:
jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni
o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním
jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních
forem nepovažují za práci hodnou umělce.
Oficium na okraji dalších příspěvků
Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu
dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl,
ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat.
Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.
Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem
nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil,
že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu,
ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu
co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu"
potkáme např. v předkoncilním
commune confessoris pontificis -
viz antifonu k nešporám o učitelích církve
O Doctor óptime, AR1912 s. [47]
(gregobase).
Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického
zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních
dnů.
David Eben představil v širším záběru adventní liturgii
adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik
je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů.
Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů
("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní
začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř
jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak
v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně")
nebo liturgie slavnosti
Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní
hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.
Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek,
když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že
"antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor.
"Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony
ze zbožnosti!"
Původ rorátů
Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl
následující laickou syntézu:
Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše,
s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu.
Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii,
která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní
formulář začínající
introitem Roráte, coeli, désuper.
V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní
slavení votivních mší časně ráno.
Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.
Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí,
když (1) původně sobotní mariánská votivní mše
v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu
a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny.
V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár,
až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů
s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.
Pokud jde o texty, panovala v klasickém období
velká tvořivost a
"někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali,
aby, umí-li, napsal pro ně něco nového";
"každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující
texty podle chuti upravoval,"
takže máme značné množství variant.
Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus
vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce,
roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost
mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících
literátských bratrstev -
jako jediná památka svého druhu
integrovány do katolického liturgického života.
Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží,
dokazují opakované obhajoby této praxe.
Nešpory na závěr
Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami,
za osobního předsednictví pana arcibiskupa.
Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální
(noty)
a o zpěv se postarala katedrální chorální schola.
To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy,
ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený
katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.
Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou
dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu.
Oba mají v katedrále
pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor,
a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo.
Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden
chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů
byl velmi nerovnoměrný.
Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory
doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru:
doprovod na velkých varhanách neumožnil
dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické
kaši.
Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný
Messiaen.
(Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo
bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát
Apparition de l'église éternelle
než v pražské katedrále?!)
Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas
postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu
by byla potřeba. Po týdnu
oficia podle rubrik z r. 1960
však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře
smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité -
totiž se zaměstnáním a studiem.
Podotýkám, že jsem se
zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část:
pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář,
ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu,
a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti
doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením
výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí
oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři
obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro
vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů
(navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři
"antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem,
ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených
konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl
pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil
a doplatilo by na to především studium.
Možným řešením by bylo ještě více omezit množství
každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den
strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním
jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil.
Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná
hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby
urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá
a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta
nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji;
pro mě by to byl velice suchý chléb.)
Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě.
Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit
své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického
gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři,
ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.
Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze
editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání
editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení
oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli.
Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ...
nebudu to v nejbližší době řešit.
Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského
oficia nebyl dosud vydán.
O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu
(Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983)
a Sandhofeho antifonář.
Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii
z r. 1983 - to však
bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem.
Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den
podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným
pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání
té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy
zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.
Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl
dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu.
Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou.
Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům.
Dalším řešením by mohlo být sáhnout
po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona -
za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují.
(Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo
infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu,
se kterým přitom osobně nemám nic společného.
Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih
a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších.
Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky
na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem
samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma
s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost
mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného
Pia X. :) ),
že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911.
Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným
zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké
pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.
Svých dlouho spřádaných
plánů
na důkladné pobytí se staršími
podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně
odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo
definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době
vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium
bude stále ještě přitažlivá.
("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")
Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní
oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek
breviáře, žaltář
a solesmeský Liber hymnarius),
za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok
vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem.
Jenže - ono to není jen tak!
Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek
chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala
(protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář.
Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum
církevní autority starají o vydávání
direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu,
nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují
(např. Anglie a Wales).
Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo
nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.
Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá,
repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři
jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat,
počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu
podobnou aplikaci,
jako mám pro ten pokoncilní.
Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků
bude možné se opřít jednak o cizí
diecézní direktáře dostupné na internetu,
jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu
Krása liturgie.
Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním
"softwarového direktáře" začnu od základů
znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno
pro online breviář
divinumofficium.com.
Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat
cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat
vlastní, a nemusí se to vyplatit.)
Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě
vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou
dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.
Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí
nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného
v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu.
Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního
kalendáře Pražské arcidiecéze.
Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře
s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou
zjednodušující systém tříd svátků.
Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou
aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední
mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři
s pražskými officia propria a příslušným
kalendářem ze 40. let;
lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty
byl vytištěn ještě i někdy později)
nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků
(s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu)
na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře,
které dostupné je.
To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné,
že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení
některých svátků byly při její příležitosti pozměněny.
Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae
nebo direktář. Moje dosavadní hledání
však bohužel žádné plody nepřineslo.
[EDIT 25. 11. 2015]
Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře",
přidržet se
direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei,
a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky
Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované
přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře).
Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná
a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit,
hned tak nebude.
[EDIT 28. 11. 2015]
Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý
a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický,
pro prosinec jsem si vytiskl
direktář anglicko-velšský
a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění
tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého
vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna
slaví i Arcidiecéze pražská).
Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc
nemá.
Další problém je s nápěvy antifon.
Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře
pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno.
Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych
to mohl se slušnou jistotou tvrdit.
Na druhou stranu,
kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil,
žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.
Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro
ty nemnohé antifony,
které byly v užívání již v době jejich vzniku
a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století.
Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo
např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia
sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována
při velké reformě ve druhé pol. 19. stol.
Protože právě o svátcích zemských patronů upustit
od zpívaného oficia pro mě není myslitelné,
vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.
Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době
s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky,
se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého
užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je
nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním.
Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému
breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne -
viz mé zprávy
z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem
před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik
podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží,
ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý
zlomek.
Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života
v kraji důvěrně známém ...
Narazil jsem na Youtube na (pouze) zvukový záznam
nešpor, které se konaly letos u příležitosti Noci kostelů
v kostele sv. Mikuláše v Lounech.
Dovoluji si je doporučit především jako ukázku české psalmodie
zpívané na tradiční chorální nápěvy. Nemám s oněmi nešporami
nic společného, nepodílel jsem se nijak na jejich přípravě a
nebylo při nich použito nic z mých nápěvů, ale žalmy
jsou zazpívané přesně tak, jak to považuji za správné -
vč. souhlasu slovního přízvuku (hlavního nebo vedlejšího)
s hudebním přízvukem dané psalmodické formule.
Když jsem tedy přednedávnem sliboval
poskytnout ukázkovou nahrávku české chorální psalmodie,
už to není potřeba:
Hroznata Václav Sojka
to udělal za mě a mnohem lépe, než bych toho byl schopen já.
Díky!
Neodpustím si několik poznámek. Pro snazší sledování
nabízím časové indexy důležitých částí.
00:00 vstup: Flos Carmeli
04:24 Bože, shlédni a pomoz
04:59 (místo hymnu) Ej všickni, již milujete Marii, Matku Boží
06:54 1. antifona, žalm 129. Tonus VIII G
09:00 2. antifona, žalm 127. Tonus II D
10:45 3. antifona, kantikum Ef 1. Tonus VIII G*
13:22 krátké čtení
13:41 promluva
18:30 responsorium Maria, Bůh si tě vyvolil
19:25 antifona Alma Redemptoris Mater
20:22 Magnificat
24:54 prosby
27:35 Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
30:00 Ave Maria
Nešpory pravděpodobně otevřel liturgický průvod zpěváků
a celebranta. Ten se pochopitelně neděje potichu.
V typologii řešení vstupu ke slavení liturgie hodin,
která se mi pomalu rýsuje a časem ji shrnu v samostatném článku,
by se tomuto typu mohlo říkat "první hymnus".
Při vstupu zaznívá karmelitánský hymnus Flos Carmeli.
Úvodní verš je jediný český zpěv, který opouští text
běžného českého překladu Denní modlitby církve ve prospěch
breviáře dominikánského.
Nepochybně kvůli využití existujícího nápěvu.
Jde, nepřekvapivě, o nápěv dominikánský.
Místo hymnu je použita mariánská píseň, která nefiguruje
v žádné z oficiálních sbírek textů použitelných jako hymny
při slavení liturgie hodin.
Zákonická poznámka: toto není legální úprava.
Žalmy a kantikum jsou z druhých nešpor společných textů
o Panně Marii.
Antifony jsou zazpívány na nápěv psalmodie.
Responsorium je ze stejného commune, ale z prvních nešpor.
Text byl poměrně zdařile opatřen upravenou tradiční formulí
krátkého responsoria v VI. modu.
K latinskému Magnificat zazní antifona
Alma Redemptoris Mater.
Takové její použití je poměrně bizarní.
V novodobých dějinách oficia se zpívá výhradně jako závěrečná
mariánská
antifona po kompletáři - od poslední reformy bez přesného určení,
dříve v přesně vymezeném období od začátku adventu
do svátku Očišťování Panny Marie
(dnes slaveného v christologickém přeznačení jako
Uvedení Páně do chrámu).
Původně jde, pravda, o antifonu k sextě
slavnosti Nanebevzetí Panny Marie
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 306),
takže její zpívání se žalmem/kantikem není věc úplně neslýchaná,
ale dnes rozhodně krajně neobvyklá.
Zákonická poznámka: sice koulím očima, ale myslím,
že tato úprava je legální, povolená
velkorysým ustanovením o votivním oficiu
ve VPDMC 252.
Dalo by se diskutovat o tom, zda totéž ustanovení
neopravňuje pro slavení votivního oficia kromě výběru
vhodných textů z nabídky breviáře i k výběru textů,
které v něm vůbec nefigurují, tedy např. ke složení
vlastních antifon nebo k použití libovolné vhodné písně
namísto hymnu. Jsem zastáncem restriktivního výkladu
omezujícího výběr jen na to, co nabízí breviář.
Přesvědčivé argumenty spolehlivě drtící opačné stanovisko
jakožto nepřípustné však zatím nenacházím.
Závěrem musím těm, kdo se na přípravě nešpor podíleli,
vyjádřit uznání za nezvykle nízký počet zjištěných
nelegálních úprav.
Naopak uplatněné úpravy legální upozorňují na možnosti,
které liturgické normy nechávají otevřené
pro votivní oficia - to ve smyslu VPDMC 252 znamená
tematické oficium, např. (ale nejen)
ke cti určitého světce, slavené v liturgicky volný den.
Pokud jde o hudební stránku, je mi líto antifon k žalmům
a ptám se, zda byly odbyty žalmovým nápěvem proto,
že k nastudování něčeho lepšího nebyl čas (to beru),
že žádné z existujících zpracování nebylo uznáno hodným
(není jich málo: kdo programově chce zpívat žalmy na chorální
nápěvy, připraví se tím o Olejníka a Šmolíka; stále mu však zbývá
osvědčený Holík, zahrnutý v kancionálu, a pisatel těchto řádků),
nebo proto, že strůjce nešpor o existujících zhudebněních
nevěděl. Tento poslední důvod by mě mrzel nejvíce -
to, aby se o existujících zhudebněních denní modlitby církve
vědělo, si kladu za úkol přede vším ostatním.
Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby
Archaion kallos.
Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel
úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.
Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.
Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text
v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným
textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké
dobrodružství a velmi nebezpečný počin.
Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti
je a bude podstupováno - z různých důvodů.
Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však
je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám.
Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné
slabice "smr" a použití transitivního slovesa
pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny,
v moderní češtině však naneštěstí figuruje také,
s výrazně posunutým významovým polem.
Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov.
Zní mi to - nečesky. Současně je to však
něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského
chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat
cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou
melodii latinského textu podkládají delším českým textem,
takže se melismatický zpěv mění na sylabický.)
Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní
však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu
jazyka k melodii
(jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?),
nebo je melismatika latinského a řeckého
chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem,
který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje?
Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu,
mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl
dát alespoň částečnou odpověď.
S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence
webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky
sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří
na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.
Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské
nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti.
Na webu "katedrální typografické dílny" jsou
noty
a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků
2012 a
2014.
Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu
Člověk a víra (většina snímků je ale
ze mše, která po nešporách následovala).
K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední
dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor
v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně
nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala
chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.
[EDIT 6. 3. 2017]
Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských
nešpor u sv. Jiří viz web
souboru Cantio:
první se konaly r. 1997.
Věnujme pozornost notám.
Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory
svérázné.
Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam
Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides
mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů
nedává pořádný smysl.
Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové
[EDIT 16. 9. 2023]
Ono tajemné fides je nejspíš obyčejná hrubka.
Když opravíme na genitiv fidei, můžeme první řádek číst
"Svaté Ludmily, prabáby víry Čechů / prabáby Čechů ve víře".
Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se
ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu
zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?"
Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní,
ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů,
žádné novozákonní kantikum.
Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout,
že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské.
V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.
Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování)
odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory
z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie.
Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné.
Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie
také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).
Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a
responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií
vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii
od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného
v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.)
Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první
tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.
S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech
nepotkáme vůbec.
(Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben,
jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album
Bohemorum sancti.)
Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory
ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské
provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým,
prosaičtějším.
(Dnešní oficiální formulář svátku
přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.)
Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona
Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění,
bez drobných úprav provedených v 17. stol.
Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem
na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim
větší setrvačnost.
Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl
vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě,
a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu
nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :)
Překlad mu však zůstane domácím úkolem.
Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy
v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium
k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků,
nebere z matutina, je jedinečné;
je vidět, že Domazlaus predicator
leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl).
Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo",
nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako
deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu
pro ně již nebylo místa.
Malá odbočka:
Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus
Lux vera. Nenašel jsem.
Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis
XIII.C.4 Národní knihovny České republiky,
podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera,
a obsahující od strany
20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou
Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas ....
Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo
věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset
více zapátrat v sekundární literatuře.
Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila
svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední
ženský klášter, a že archaisující nešpory,
které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují
tradici katedrální a nikoli klášterní.
Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program
(ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup)
obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými
předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad -
měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří,
stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo
řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus,
antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání
před více než sto lety.
Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC,
který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv
pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch,
které jsou k dispozici."
Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral),
že by antifony z dnes platných textů svátku
byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že,
jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední
liturgické reformy.
Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná,
po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý
legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory
správné a zákonné.
Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby
oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného
řádu (a podle toho se zařídit ve všem),
nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět
narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují
žádné velkorysé normy o náhradách),
nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia -
ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.
Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské
katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu
manželů Hourových (!).
Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil
i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti,
naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané
nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník?
Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně
nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?
Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí,
že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní
před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží)
a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd
osm minut před šestou).
Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí
zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil
až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský
začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla
plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem
nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu,
protože jsem skoro nic neslyšel.
Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium
si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak,
aby mě tahala za uši.
Antifona měla melodii velice jednoduchou,
v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným
krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...")
a uzavřený kadencí.
Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně
(snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu),
ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně.
Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv)
a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).
Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím,
abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé,
a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".
"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.
Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu
vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka,
několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu,
který bývá s nešporami tradičně spojován.
Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu,
takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět.
Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem,
po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího
"robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti.
A pochodil jsem:
asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní
se v 18:00 budou konat
slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného,
za předsednictví pana arcibiskupa.
I vypravil jsem se na ně.
Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory.
Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si.
To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.
Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu
nešporního hymnu postních nedělí
"Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný".
Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma
denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem,
který však často z čistě praktických důvodů je potřeba.
Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální
zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc.
Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to
nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu"
je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.
Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se,
jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci)
následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.
[EDIT 2.3.2015]
Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi.
Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv,
který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého,
vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.
Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny
a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly
psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval
na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono
s jednoduchou koncovou kadencí.
Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův
nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu,
který bez úprav zazpívat nešel),
a antifona měla dokonce jednoduchou melodii.
Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta
bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali"
sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán
zpěvákům nekanovníkům.
Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované
slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování
liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka
dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv
Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši.
Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria,
i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být
podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí.
Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného:
Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu
liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.
Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci
jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků.
Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních
(nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů.
Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela
velkolepá varhanní předehra.
Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře
(části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly
a velmi rozkošatěny.
Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném
novopečeným proboštem
slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina
(tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní
breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost)
a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.
Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka
slavnosti:
když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory
měly pokračovat psalmodií,
vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé
modlitbě vyšehradské kapituly.
Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou
starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného
českého překladu - to až tak žhavé není.
Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy
užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké)
před liturgickou reformou,
jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby"
by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem
ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá,
celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.