Blog

Prajské nešpory, Štěpánkovice

Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách, které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže) ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. Protože na webu štěpánkovické farnosti je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu, počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes, o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.

Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.

... Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané 1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa. Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem – slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole. Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova. Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“ poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku. „Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce, Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“ upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.

www.stepankovice-farnost.wz.cz, 27. 3. 2016; zvýraznění v textu JP

Průběh

Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů. Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.

V. Bože ku pomoci mé vzezři!
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid, ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou půvabný text, který Tomáš Fryčaj do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu, převzal z kancionálu ještě o poznání staršího - z Božanova Slavíčka rájského. (Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek dlužím.)

Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá při vstupním průvodu.

Jaké asi budou žalmy? Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího, a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů, s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův. --- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.

Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům, nemohl dobře vysledovat.) Použité nápěvy žalmů odjinud neznám. Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné, nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše změnil recitační tón. Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu). Všechno doprovázely varhany. K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal). V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72") a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí - štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší než Fryčajovy.

Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku (109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování). Poté celebrant přečetl krátké čtení (řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu, pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat. To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.

Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře. Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.

Vyhodnocení

Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích slaví? V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu, přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve. Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře, ale známá velikonoční píseň z kancionálu. Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře, řádně pro ten který den. Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době součástí římského oficia nebyly (responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.

Projednou si dovolím úplně vynechat šermování liturgickými předpisy, protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství. V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly. Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických předpisů je soudit. Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku, nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat. Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči, a nešpory prostě přijmout, jak jsou.

Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113. Ten byl součástí nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám, včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení" vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu. A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli, je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.

Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého: jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly. Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat dnes.

Velikonoce 2016

Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku". Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin - samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám "na dohled".

Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.

Praha

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit modlitba se čtením spojená s ranními chválami. V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi, anticipovanou vždy z následujícího dne. (Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou, jde o řádovou úpravu.)

Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval, na Bílou sobotu ranních chval a nešpor. Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory (viz článek zachycující jedny loňské).

Dominikáni u sv. Jiljí mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat se přímo na jejich web. Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky", slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu od 7:00. Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované) ranní chvály. Texty a noty viz web.

Roudnice nad Labem

V kostele Narození Panny Marie se zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne. Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost - případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.

Zpívané latinské oficium podle Ordo cantus officii 1983

In utroque usu

I když většina článku bude věnována dokumentu významnému pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou poznámkou:

Své původní předsevzetí modlit se letos celý rok předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let jsem časově nezvládal a záhy od něj upustil. Již jsem naznačil, že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se rád postupně podělil.

Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní; po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983

Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom po všech stránkách zastaralá: breviář mám v podobě editionis typicae ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů; navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...); OCO z r. 1983, podle kterého dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním. Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého. (Viz web s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy; všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané zpěvy obsahuje repozitář se zdrojovými kódy).

V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka, a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi antifonář H. P. Sandhofeho. Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla). Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO, ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne, na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které získal mj. při práci na Nocturnale Romanum, upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový. Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři. A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe. (Ale proti tomu viz závěr článku.)

Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru, podobně jako v neděli, předkoncilní texty. Jednak je příprava "pokoncilních" not na sváteční oficium hodně časově náročná (antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a v digitalisovaných rukopisech), jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou "bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí. Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec), zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.

Co je Ordo cantus officii

Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem Liturgia horarum, představovala při zachování většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu oproti podobě dosavadní.

• žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny, větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
• každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly pod jedinou)
• má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou (předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři malé hodinky)
• antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny novému překladu žaltáře

Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy. Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia měli před očima především diecézní kněžstvo (jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office), pro něž je spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná, nejčastěji o samotě.

Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými nápěvy nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají. Ordo cantus officii z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.

Pro každou antifonu a hymnus Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.

Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:

Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum. (Praenotanda, čl. 1)

Charakteristiky OCO 1983

Několik postřehů z dosavadní práce s OCO (vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby, commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):

OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři. V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů, což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě, protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu se čtením typické. Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá. Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden. (V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)

Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční", přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková, která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu, se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony, které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl, a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené, např. Et omnis mansuetudinis eius. (Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne, že jde o druhou část prvního verše žalmu Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)

Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné, patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční. Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu. Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií, které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka. OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky, ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu pořádku: definuje soubor alelujatických antifon (tj. takových, které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"), které se opakují každý týden. Navíc je často jedna antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů, čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)

Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou: zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí. A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají obrovským především kompletní velikonoční antifony ze žaltáře, které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.

Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové reformy Pia X. Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval. Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě, ale již reformní komisi z počátku 20. stol.

Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního, na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře, jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty, které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic, které od sebe dělí někdy bezmála sto let (nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je Liber responsorialis, Solesmes 1895, nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983) a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference; přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének). V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských. Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine, non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází z ambrosiánské liturgie. OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním, v celé historii západní církve ...

Všechno je dovoleno

Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, s radostí pranýřuji jejich porušování. OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní. Najdeme tu i následující klauzuli, prakticky vylučující možnost pranýřovat kohokoli za nelegitimní výběr antifon:

Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum aequipollentiarum nuncupatam, in Ordine cantus Missae iam adhibitam. Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei. (Praenotanda, čl. 3)

Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní zpěvy v OCO a Ordo cantus missae, či antifonu úplně jinou, jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení mešní.) Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru" (viz jejich krásně uspořádaný archiv), které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983, ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.

Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr zpěvů tak benevolentní?

Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí. Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy skýtá uspokojivý materiál. Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled. Kdybych se k nějakému solidnímu řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek. Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů, radoval bych se z komentáře.

III. ročník konference Hudba v katedrále

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

[EDIT 16.12.2015] Ještě jeden moment chci zmínit. Bratr Jan od Kříže sice mluvil o sobě a svých spolubratřích, ale platí to obecně: Ti, kdo nejlépe znají pravidla hudební komposice a gregoriánský chorál, chorální zpěvy v národním jazyce skládat nechtějí: jedni z úcty k chorálu a přesvědčeni o nesprávnosti jeho nahrazování jakýmkoli zpěvem v národním jazyce, druzí proto, že napodobování starých hudebních forem nepovažují za práci hodnou umělce.

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Změna plánu

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")

Přípravy k přechodu na starší podobu oficia

Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek breviáře, žaltář a solesmeský Liber hymnarius), za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem. Jenže - ono to není jen tak!

Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala (protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář. Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum církevní autority starají o vydávání direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu, nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují (např. Anglie a Wales). Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.

Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá, repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat, počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu podobnou aplikaci, jako mám pro ten pokoncilní. Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků bude možné se opřít jednak o cizí diecézní direktáře dostupné na internetu, jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu Krása liturgie. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním "softwarového direktáře" začnu od základů znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno pro online breviář divinumofficium.com. Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat vlastní, a nemusí se to vyplatit.) Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.

Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu. Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního kalendáře Pražské arcidiecéze. Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou zjednodušující systém tříd svátků. Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři s pražskými officia propria a příslušným kalendářem ze 40. let; lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty byl vytištěn ještě i někdy později) nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků (s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu) na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře, které dostupné je. To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné, že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení některých svátků byly při její příležitosti pozměněny. Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae nebo direktář. Moje dosavadní hledání však bohužel žádné plody nepřineslo.

[EDIT 25. 11. 2015] Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře", přidržet se direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei, a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře). Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit, hned tak nebude.

[EDIT 28. 11. 2015] Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický, pro prosinec jsem si vytiskl direktář anglicko-velšský a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna slaví i Arcidiecéze pražská). Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc nemá.

Další problém je s nápěvy antifon. Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno. Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych to mohl se slušnou jistotou tvrdit. Na druhou stranu, kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil, žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.

Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro ty nemnohé antifony, které byly v užívání již v době jejich vzniku a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století. Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována při velké reformě ve druhé pol. 19. stol. Protože právě o svátcích zemských patronů upustit od zpívaného oficia pro mě není myslitelné, vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.

Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky, se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním. Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne - viz mé zprávy z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží, ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý zlomek. Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života v kraji důvěrně známém ...

Mariánské nešpory, Louny, květen 2015

Narazil jsem na Youtube na (pouze) zvukový záznam nešpor, které se konaly letos u příležitosti Noci kostelů v kostele sv. Mikuláše v Lounech. Dovoluji si je doporučit především jako ukázku české psalmodie zpívané na tradiční chorální nápěvy. Nemám s oněmi nešporami nic společného, nepodílel jsem se nijak na jejich přípravě a nebylo při nich použito nic z mých nápěvů, ale žalmy jsou zazpívané přesně tak, jak to považuji za správné - vč. souhlasu slovního přízvuku (hlavního nebo vedlejšího) s hudebním přízvukem dané psalmodické formule. Když jsem tedy přednedávnem sliboval poskytnout ukázkovou nahrávku české chorální psalmodie, už to není potřeba: Hroznata Václav Sojka to udělal za mě a mnohem lépe, než bych toho byl schopen já. Díky!

Neodpustím si několik poznámek. Pro snazší sledování nabízím časové indexy důležitých částí.

• 00:00 vstup: Flos Carmeli
• 04:24 Bože, shlédni a pomoz
• 04:59 (místo hymnu) Ej všickni, již milujete Marii, Matku Boží
• 06:54 1. antifona, žalm 129. Tonus VIII G
• 09:00 2. antifona, žalm 127. Tonus II D
• 10:45 3. antifona, kantikum Ef 1. Tonus VIII G*
• 13:22 krátké čtení
• 13:41 promluva
• 18:30 responsorium Maria, Bůh si tě vyvolil
• 19:25 antifona Alma Redemptoris Mater
• 20:22 Magnificat
• 24:54 prosby
• 27:35 Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
• 30:00 Ave Maria

Nešpory pravděpodobně otevřel liturgický průvod zpěváků a celebranta. Ten se pochopitelně neděje potichu. V typologii řešení vstupu ke slavení liturgie hodin, která se mi pomalu rýsuje a časem ji shrnu v samostatném článku, by se tomuto typu mohlo říkat "první hymnus". Při vstupu zaznívá karmelitánský hymnus Flos Carmeli.

Úvodní verš je jediný český zpěv, který opouští text běžného českého překladu Denní modlitby církve ve prospěch breviáře dominikánského. Nepochybně kvůli využití existujícího nápěvu. Jde, nepřekvapivě, o nápěv dominikánský.

Místo hymnu je použita mariánská píseň, která nefiguruje v žádné z oficiálních sbírek textů použitelných jako hymny při slavení liturgie hodin. Zákonická poznámka: toto není legální úprava.

Žalmy a kantikum jsou z druhých nešpor společných textů o Panně Marii. Antifony jsou zazpívány na nápěv psalmodie.

Responsorium je ze stejného commune, ale z prvních nešpor. Text byl poměrně zdařile opatřen upravenou tradiční formulí krátkého responsoria v VI. modu.

K latinskému Magnificat zazní antifona Alma Redemptoris Mater. Takové její použití je poměrně bizarní. V novodobých dějinách oficia se zpívá výhradně jako závěrečná mariánská antifona po kompletáři - od poslední reformy bez přesného určení, dříve v přesně vymezeném období od začátku adventu do svátku Očišťování Panny Marie (dnes slaveného v christologickém přeznačení jako Uvedení Páně do chrámu). Původně jde, pravda, o antifonu k sextě slavnosti Nanebevzetí Panny Marie (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 306), takže její zpívání se žalmem/kantikem není věc úplně neslýchaná, ale dnes rozhodně krajně neobvyklá. Zákonická poznámka: sice koulím očima, ale myslím, že tato úprava je legální, povolená velkorysým ustanovením o votivním oficiu ve VPDMC 252.

Dalo by se diskutovat o tom, zda totéž ustanovení neopravňuje pro slavení votivního oficia kromě výběru vhodných textů z nabídky breviáře i k výběru textů, které v něm vůbec nefigurují, tedy např. ke složení vlastních antifon nebo k použití libovolné vhodné písně namísto hymnu. Jsem zastáncem restriktivního výkladu omezujícího výběr jen na to, co nabízí breviář. Přesvědčivé argumenty spolehlivě drtící opačné stanovisko jakožto nepřípustné však zatím nenacházím.

Závěrem musím těm, kdo se na přípravě nešpor podíleli, vyjádřit uznání za nezvykle nízký počet zjištěných nelegálních úprav. Naopak uplatněné úpravy legální upozorňují na možnosti, které liturgické normy nechávají otevřené pro votivní oficia - to ve smyslu VPDMC 252 znamená tematické oficium, např. (ale nejen) ke cti určitého světce, slavené v liturgicky volný den.

Pokud jde o hudební stránku, je mi líto antifon k žalmům a ptám se, zda byly odbyty žalmovým nápěvem proto, že k nastudování něčeho lepšího nebyl čas (to beru), že žádné z existujících zpracování nebylo uznáno hodným (není jich málo: kdo programově chce zpívat žalmy na chorální nápěvy, připraví se tím o Olejníka a Šmolíka; stále mu však zbývá osvědčený Holík, zahrnutý v kancionálu, a pisatel těchto řádků), nebo proto, že strůjce nešpor o existujících zhudebněních nevěděl. Tento poslední důvod by mě mrzel nejvíce - to, aby se o existujících zhudebněních denní modlitby církve vědělo, si kladu za úkol přede vším ostatním.

Řecké trisagion česky

Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos. Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.

Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké dobrodružství a velmi nebezpečný počin. Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti je a bude podstupováno - z různých důvodů.

Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám. Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné slabice "smr" a použití transitivního slovesa pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny, v moderní češtině však naneštěstí figuruje také, s výrazně posunutým významovým polem.

Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov. Zní mi to - nečesky. Současně je to však něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou melodii latinského textu podkládají delším českým textem, takže se melismatický zpěv mění na sylabický.) Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu jazyka k melodii (jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?), nebo je melismatika latinského a řeckého chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem, který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje? Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu, mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl dát alespoň částečnou odpověď.

Svatoludmilské nešpory 16. 9. 2015

S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.

Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti. Na webu "katedrální typografické dílny" jsou noty a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků 2012 a 2014. Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu Člověk a víra (většina snímků je ale ze mše, která po nešporách následovala).

K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.

[EDIT 6. 3. 2017] Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských nešpor u sv. Jiří viz web souboru Cantio: první se konaly r. 1997.

[EDIT 30. 4. 2024] O trochu víc informací k pozadí novodobé tradice svatoludmilských nešpor je roztroušeno ve vydání pořadu Oktáva (Radio Proglas) z 28. 8. 2020, které bylo souboru Cantio věnováno.

Věnujme pozornost notám. Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory svérázné.

Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam

Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů nedává pořádný smysl.

Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové

[EDIT 16. 9. 2023] Ono tajemné fides je nejspíš obyčejná hrubka. Když opravíme na genitiv fidei, můžeme první řádek číst "Svaté Ludmily, prabáby víry Čechů / prabáby Čechů ve víře".

Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?" Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní, ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů, žádné novozákonní kantikum. Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout, že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské. V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.

Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování) odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie. Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné. Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).

Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.) Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.

S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech nepotkáme vůbec. (Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben, jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album Bohemorum sancti.) Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým, prosaičtějším. (Dnešní oficiální formulář svátku přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.) Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění, bez drobných úprav provedených v 17. stol. Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim větší setrvačnost.

Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě, a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :) Překlad mu však zůstane domácím úkolem.

Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků, nebere z matutina, je jedinečné; je vidět, že Domazlaus predicator leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl). Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo", nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu pro ně již nebylo místa.

Malá odbočka: Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus Lux vera. Nenašel jsem. Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis XIII.C.4 Národní knihovny České republiky, podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera, a obsahující od strany 20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas .... Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset více zapátrat v sekundární literatuře. Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední ženský klášter, a že archaisující nešpory, které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují tradici katedrální a nikoli klášterní.

Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program (ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup) obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad - měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří, stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus, antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání před více než sto lety. Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC, který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch, které jsou k dispozici." Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral), že by antifony z dnes platných textů svátku byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že, jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední liturgické reformy.

Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná, po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory správné a zákonné. Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného řádu (a podle toho se zařídit ve všem), nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují žádné velkorysé normy o náhradách), nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia - ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.

Nešpory v plzeňské katedrále

Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu manželů Hourových (!). Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti, naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník? Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?

Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí, že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží) a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd osm minut před šestou). Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu, protože jsem skoro nic neslyšel.

Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak, aby mě tahala za uši. Antifona měla melodii velice jednoduchou, v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...") a uzavřený kadencí.

Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně (snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu), ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně. Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv) a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).

Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím, abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé, a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".