V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první
neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku
Místa).
O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy
vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.
Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci
katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích
pro ten účel přistavených v chóru před,
resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky
a kněžstvo.
Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan
vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím.
Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly
vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových
Nedělních nešpor.
K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan
regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil
se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok?
Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní?
A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat
"chorálně"? (Srov. také podobnou praxi
v Ústí nad Orlicí.)
Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků.
Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů
antifonou bylo dodrženo, jak je
v Nedělních nešporách vyznačeno.
Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi,
neměl před sebou
text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních
žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony,
musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení
psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok
směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat
žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen"
odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat
při responsoriálním žalmu mše.
Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela"
(pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše
v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně;
lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon)
a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon
jsou složitější než nápěvy žalmů.
Několik možných vysvětlení mě napadá.
Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii
pokoncilních nešpor.
Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon
postavit je účastníkovi před oči vícekrát.
Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou.
S posledním bodem nelze než souhlasit,
ale není to problém psalmodie vůbec,
nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů -
srov. co k tomu bylo řečeno
v jednom ze starších článků.
Jeden postřeh k liturgickým postojům:
Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel
klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou
liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá
nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu
je nezbytné vstát.
Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav
Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily
varhany), eucharistické požehnání
a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří
jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum)
s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen
v době postní.
A já jsem, přesně podle
dobré rady na webu sboru
Cantores Gradecenses,
pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.
[EDIT 5.4.2017]
Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné
skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula
patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného
oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří
naprosté prvenství.
Každé pondělní a čtvrteční ráno je
možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám.
Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části
recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického
zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.
Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal
obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes,
o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad
vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické
působení omezuje na několik málo mší během roku.
Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě.
Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly,
se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele,
tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě
Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.
Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně,
např. jako liturgický rámec kanovnické instalace.
(Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.)
Naposledy byl takto při nešporách
29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci.
Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory
recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát.
Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom,
co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab
její zakládací listiny.
Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se
v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali
kanonické hodinky,
oděni superpelicemi a majíce
po způsobu kanovnickém chórové mitry.
Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět,
při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky,
to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly;
podobně i nešpory v jejich hodinu.
Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat
beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob
včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen,
budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie,
anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup,
v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě
a zřetelně zpívat podle noty.
Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu
slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni
sloužit nejméně tři odpovídající
nezpívané mše, dvě ve hradě,
jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého
Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních
slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné
Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů,
dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou
v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu
nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše
zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé,
a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků
čili kněží, budou od té doby povinni každého dne
odzpívat nejméně jednu mši podle noty.
Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat
v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené
Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního
pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé
litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili
při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů
pražského kostela.
(Převzato z webu kapituly,
s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)
Výčet liturgických povinností
karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV.
je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je,
zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru
všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění
jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně
matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory.
Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer
spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se
předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují.
Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení
tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto
hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit
podle libosti mimo chór?
Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává
"samozřejmé" detaily provedení hodinek:
kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat
oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to,
že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed
verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel
úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti
vykonávat pořádně.
Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je
uspořádat takto: bez ohledu na počet členů
měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích
zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší.
Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně
oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového
počtu tří mší.
Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium
samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně
náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly
v plném rozsahu vázány.
Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám,
na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde
slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset
kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří
umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence
kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost
kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků
jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance,
tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci,
neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části
(možno myslet na zpěv sólových částí responsorií
matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon)
mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy
předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika,
resp. kandidáta na kanovnické beneficium.
Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou
vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan,
který je zároveň
jediným sídelním kanovníkem,
je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen
na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky
žádnou roli, natož aby se zpívalo.
Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá
"významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským
trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především
historickou památkou a turistickou atrakcí.
Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil
"abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře
plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně
je.
Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku,
ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe
posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech
o vlastnictví katedrály sv. Víta).
Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn.
Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě
není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí,
ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel
Karel IV.
Podle všeho také nechápu
"posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa".
Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí
je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím,
že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné
"znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor,
které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně.
Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu.
Tím pádem se vlastně docela nepatří psát
tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii,
a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám,
abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku,
které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi
stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu.
Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!),
je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není
napodobeníhodná.
Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka,
dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál,
hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky.
Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných
antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony
a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.
Liturgický program, zdroje
Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme
upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku
Narození Panny Marie (8. září).
Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty:
místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém
čtení chybí responsorium, na konci není
Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino.
Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující,
protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich
předkoncilní podobě.
Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky
by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.
Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné,
než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum,
a že antifony neodpovídají výběru
v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009):
jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle
předkoncilního antifonáře.
Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního
breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný)
a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění
(to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti
Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např.
při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo
nic).
Přímluvy jsou celé nově sestavené.
Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby
celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé.
Všechny se točí okolo lokálních témat,
což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu
bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti.
Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré
"liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se
v každé prosbě opakuje stereotypní formule
"kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál
už to hodně tahá za uši.
Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy
velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje.
Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější
text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají
mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou),
takže tam opakování nepůsobí nelibě.
Salve Regina na závěr není nápěv z
Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový.
Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo)
je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně
jsem nesrovnával.
Chorál
Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem
patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního
projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko
dosažitelná.
Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu
i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné
slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.
Psalmodie
Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i
při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud,
vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou.
Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka
než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.
V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule
vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého
verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být
známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních
nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.
Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované
choralistické ucho, většinou asi nezaznamená
další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat
je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří
antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie
III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však
z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat
je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár
autentického modu a jeho modu plagálního).
Recitace
Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých
nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte
zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci
koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom
potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat -
ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné
a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé
formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když
téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte
a zbavíte hudebního hávu.
Totiž "přeložíte": to je další bolest.
"Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny.
Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl
do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším,
ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům -
viz tam antifony pro tercii a sextu),
dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.
Originál
berounský "překlad"
minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias.
Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření.
ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus.
Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch.
Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit.
Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila.
... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.
Závěr
Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná,
působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením.
Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho,
si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho
ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory
připravovat.
Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení
varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout,
umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno,
zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo
hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických,
a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování
gregoriánského chorálu.
Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté
zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky.
Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to
některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce.
To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba,
ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný.
Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto
složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát
zpívat i na tradiční nápěvy chorální!
(Srov. mj. tento starší článek.)
A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i
nešpor českých.
Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu
objevily skromné zpívané ranní chvály
a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou
dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to
a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu.
Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově
už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory
neobjevily.
Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do
liturgické části programu některého setkání před Madridem.
Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat
na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál.
Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný,
ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia
do hlavního programu Celostátního setkání mládeže
ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.
Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt
denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných.
To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování.
V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni:
vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele
nabízely na CSM v Táboře
(písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít);
o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního
dominikánského předprogramu
před Krakovem.
Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin
na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád
za e-mail.
Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování.
Liturgie hodin je důležitou součástí
liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné
modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami
společné modlitby má přednostní postavení.
Prakticky každý katolík se s ní během svého života
občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě,
beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění.
Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické
modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít)
její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být
skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají
k disposici nadstandardní hudební síly.
Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory.
(Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví
společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem
liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových
setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální.
Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové",
nadhozenému
v dřívějšíchčláncích,
kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem
zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost
s nešporami, je žádoucí, aby si i ten,
kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé,
možná se místy ztrácel a
celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.
Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení,
že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný
účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop,
usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců,
zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda,
v daném hudebním kontextu dosti nesnadným:
pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům
věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid.
V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá
tolik energie) šlo o nešpory nedělní,
a tedy dále široce a opakovaně využitelné.
Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému
by se otevřela poměrně široká paleta možností.
Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus
z "červeného hymnáře", antifony latinské podle
Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní
nebo sváteční),
žalmy české na chorální nápěvy;
responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat
pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá,
při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení
v ranních chválách a v nešporách ... se
má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid."
Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce
je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela
legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem,
jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským
chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem
přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže
se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)
Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení
tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak
především proto, že je to v současnosti nejviditelnější
velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české
církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah.
Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a
zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti,
sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část
denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání
i přes neděli nebo významnější svátek.
Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože
třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou
obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava
do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti.
Jejich závěrem jsou nešpory.
Ty letošní vypadaly jako předloňské,
až na to, že je zpívala malá skupina choralistů
z volného sdružení
Conventus Choralis.
Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti,
přidával se na druhý poloverš každého verše.
Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně.
Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet
v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor
někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti
(ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").
"Modlitba se čtením"
Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí:
vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl
modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).
Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest;
tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci
zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako
vysvobození.
Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly
ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů
o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti.
(To není legální úprava, viz VPDMC 247.)
Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud.
(Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani
z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře,
protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.)
Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými
texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak
zjistit víc.
Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti
zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných
textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy
nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo
společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením,
je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava
v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení
místa, času a čtených textů.
Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní.
A Václav uslyšev zvon řekl:
"Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra."
A vstal a šel na jitřní.
(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)
O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále
letos nemohu napsat nic,
protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral
dost sil, abych se na ně vypravil.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva
další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska:
15. září 2013, o slavnosti
Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska
je v kostele téhož titulu
v Žiline-Vlčincách
zpíval
zbor starej hudby Arcus.
00:00 úvodní verš
00:39 hymnus
03:25 1. antifona a žalm
06:20 2. antifona a žalm
09:15 3. antifona a NZ kantikum
13:30 čtení
14:07 responsorium
15:41 Magnificat s antifonou
19:24 přímluvy
Otčenáš
závěrečná modlitba, požehnání
23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae
Texty
V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost
Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska,
slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí,
památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena
ve Všeobecném římském kalendáři.
Není tedy bez zajímavosti srovnat
slovenské texty
s českými
a oboje s latinskými.
Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá
téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve
a jen ho rozšiřuje,
v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem
svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty
nahrazuje vlastními.
Prvním vlastním prvkem je hymnus
Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska.
V latinském breviáři
jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence
Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní
hymnus českého formuláře.
Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná
se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje,
že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje
i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve
v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania
jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce
páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený
v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho
předtím.
Antifony jsou všechny přeložené z latiny.
Tak i responsorium.
Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění:
zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené
z latiny, v českém je "volná skladba na motivy
latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky
("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď
("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ...,
protože jsi vytrvala ..."):
Liturgia hodín (SK)
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži. V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.
Denní modlitba církve
R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána. V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.
Slovenský formulář se odlišuje
krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den
pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a),
nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu,
na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7),
zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze
toho, který se čte v obojích nešporách
společných textů o Panně Marii.
Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je
u slavností obvyklé.
Nápěvy
Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu
Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení.
Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl
od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář
s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost
Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus
nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá.
Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor,
se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální
nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále).
Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl:
Jedno novodobé zpracování najdeme mezi
novou tvorbou,
navrhovanou na zařazení do připravovaného
Liturgického spevníka.
(To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám
úplně dobře nehodilo.)
Další zhudebnění najdeme v publikaci
Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky.
(To by se naopak hodilo docela dobře.)
A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout
do publikace Cecílie Magulové
a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.
Množství nápěvů je posledním pádným
argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby".
Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu
v národním překladu breviáře
vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další
národní hymnáře z pokladu existujících písní?
Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní
mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově
v době provádění liturgické reformy?
Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených
prokomponovaných antifon.
Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce.
Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších
modelů latinských chorálních antifon (který jsem také
vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj
narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile,
jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus).
U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou
předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby
někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia.
Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských
antifon: odpovídající latinské antifony,
s výjimkou antifony k Magnificat,
totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář
je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně
z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře
svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně
z Písně písní) nepřebírá ani čárku.
Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a
falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy
použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech
liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního
století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem
s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit
nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty
liší i terminace. (Viz noty.)
Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit
běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací.
(Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního
žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat
o slavnosti nabízela.)
Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám,
je ale pravděpodobné, že jsou
vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů.
(Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám,
že bych se tím dotkl něčích autorských práv.)
Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších
falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů
řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat
i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.
Responsorium se zdá být originální volnou komposicí.
Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria.
To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí.
Tradiční modely předpokládají text
určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně
asymetrické responsum by se těžko pasovaly.
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji,
že jde o starší podobu textu,
začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).
Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku
"slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou.
Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené,
ale i velkolepě interpretované.
Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale
liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec
nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného
pojetí liturgie přinejmenším silně neideální.
Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám,
vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná,
a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro
pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik
tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.
Stará hudba?
Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus
se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé
spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby
jistě adekvátní přívlastek.
Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické
zpěvy jakožto starou hudbu.
Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických
luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá.
Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek
od jednoho z mně velmi drahých autorů:
László Dobszay: Živý gregorián.
K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.
Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne,
jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně
spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně,
jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí
Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt
pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne
zařazených v žaltáři
(Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).
V době, kdy jsem býval častěji hostem
u novodvorských trapistů,
tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána
zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona.
Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala
Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze
Jan 19,25-27);
další tvořil úryvek z Písně písní
("Kdo je ta ...",
Pís 6,10),
který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá;
dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní,
opírající se hlavně
o Sk 1,14:
Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.
Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií.
Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah.
Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje
vzestupné melisma o třech notách na poslední
slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele,
ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná.
(Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text
snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným
studijním materiálem, protože je v ní melismat
hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)
Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista
někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti
mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč
o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé
části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně
zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text,
a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl.
Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli
nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí
dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové
shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající
"v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním
z předobrazů,
na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může
odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.
Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si
připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům,
ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium.
Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám
pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého,
do jejichž nešpor je vepsána jakási
svatodušní novéna,
a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.
Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě
neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské
antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí
s antifonami
pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii
v pokoncilním breviáři.
I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně.
Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň,
my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.
[EDIT 23. 12. 2017]
Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám,
jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně
i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného
určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." -
které do načrtnutého schematu nezapadají.
Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky?
Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby?
V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil
na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.
Na youtube se objevil
záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí
a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit.
Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost
zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova
Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví,
jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella,
bez předepsaného doprovodu.
Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý
volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin
(první jsou
nešpory z Olomouce).
Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály
jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu,
že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu.
Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu,
a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm
sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a
šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky.
Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus.
Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější,
než by byla s doprovodem.
V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály
jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona
Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu
bez doprovodu.
[EDIT 15. 4. 2017]
V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních
obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje,
a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty
jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím,
že je P. Olejník doprovodem opatřil.
