Blog

Nešpory jako součást křesťansko-muslimského setkání

13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli různých islámských organisací v Německu působících.

Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové společně modlili žalmy. Následovalo přivítání v konferenčním centru Haus am Dom. Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl, že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit ze svých "duchovních tradic".

Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.

Jako termín pro setkání byl zvolen svátek Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši i k jeho matce vlastní.

Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací, ale její zařazení na program setkání mezináboženského je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto e-mailem obrátil na instituci, která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony "mezináboženské nešpory" vypadaly. Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o "katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů. Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve, a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně. Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu." (Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)

Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické "duchovní tradice" v duchu citátu výše, a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy. Předpokládám, že zbožný muslim (pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci katolické modlitební bohoslužby. Já sám bych z opačné strany na něco obdobného rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce, totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy, ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu (především pokud jde o pojetí Boha) a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou (pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).

Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto, že modlitby periodicky rozložené na celý den a normované co do textu, postojů a gest vykazují tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou (salát).

Kardinála Josefa Berana přenesení

V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969 zesnulého v římském exilu a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky ve Vatikánu.

Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný: přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního procesu de facto aktem prohlášení za svatého. K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře, ale jen vystaveny k projevům úcty a připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.

Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím, že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces. Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa, ale také o přinesení ostatků možného světce. To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost liturgicky utvářena.

Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice

V pátek od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen "mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie "mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení, zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod., tak např. i oběti náletů). Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé; byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé dva dny zazněl), později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium Ecce, quómodo móritur iustus z předkoncilního matutina Bílé soboty: jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka, který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které mají v liturgickém roce právě jedno své místo, a užívat je jinak je nepatřičné.

V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.

Venku akci doprovázel dechový ansámbl; po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie a s (neméně zbožným) troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs, která se měla ještě jednou zopakovat v závěru. Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu, že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném, intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.

Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela a v něm umístěna, již následovaly nešpory, za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu rektora pražského semináře, P. Kotase. Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře" ("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním chválám; též Kancionál, 833), žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy, antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale na dění v presbytáři jsem neviděl). Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být importem z Vyšehradu). Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam pro všechny zpěvy, což se vymstilo především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval, jak uznal za vhodné).

Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha (které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou ty ze společných textů o jednom mučedníkovi). Svátku odpovídala i červená liturgická barva. Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé. Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší, po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání kardinála Berana před komunistickou internací. Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl, kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz"). Responsorium již bylo pohaněno výše. Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy, z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení") pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.

Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém - nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci prostě "vlasteneckém" - duchu) a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení; pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně bylo zbytečné). Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv, ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.

Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov

Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo, takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku. Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha. Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky (a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však odbývalo v češtině.

Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky - každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96, o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity, nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.

Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět Beranovo poslední veřejné kázání v Československu, zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice. Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře. A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím ecce, Adalbertus novus.

Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň "Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)

(21. 4.) Katedrála

Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření. Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".

V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení se dal v pohyb dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž, podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod, ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz, tažený šestispřežím ušlechtilých koní. Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.

Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych je nemohl.

Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla v presbytáři vystavena. Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska - tedy postkomunistických zemí střední Evropy, až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha (z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl, díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).

Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor) prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.

Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost, že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným, vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)

Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání. Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno na přímluvu ... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...: zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus", pokoncilní texty se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech skloňováno podle vzoru servus). V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly v oficiálním vydání.

Koncept

Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část - chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však jde o část representativní, protože jistě nejhojněji navštívenou a nejslavnostnější.

Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu (texty, zpěvy, akce) ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce. Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.

Mimořádné proto, že v pražské katedrále se i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den, na který podle kalendáře připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají. Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené, což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký důležitý kus platného liturgického práva uniká.

Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci (značně nekonkrétního) ustanovení o "votivním oficiu" (VPDMC 245).

Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného napětí "repatriace - přenesení" vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran". Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu, žádný se úplně nezřítil. V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly: máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše, dál ve svých následnících ...) a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha: "Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu * a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."

Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si, aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení, a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém, "chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".

Velikonoční nuda

Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu) nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu a nešporami začalo oficium doby velikonoční, jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor) zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou, obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky v běžném feriálním žaltáři.

Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu lépe slušelo ventilování takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet, ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že toto řešení zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné a praktické, a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka, nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon přicházely v úvahu jen mé velikonoční antifony ze žaltáře, které nejsou příliš povedené. Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční, celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou" antifonou je nebetyčná nuda. Vykonavatelům liturgické reformy, kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.

Titulární slavnost sv. Mikuláše, České Budějovice

V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka, zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) - a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou nebo s kapitulou u Všech svatých.

Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a pontifikální parádou. Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané. Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.

Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria) Korejsovy; nápěvy antifon recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami (co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel v Kájově). Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl hymnus pro nešpory z daných společných textů podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý), nebo nějaká jiná píseň.

Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané", ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá, kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor (nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky) v alternaci kantor-lid.

Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích, ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta, založil mezinárodní misijní seminář (!). Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou prvních zahraničních seminaristů. Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří, čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso". Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).

[EDIT 8. 12. 2017] Zpráva o založení semináře na oficiálním webu biskupství

Nešpory v Kájově

Poslední neděli v měsíci na nešpory do Kájova - měl jsem to v plánu už v té (nedávné) době, kdy jsem do Českých Budějovic jen dojížděl, ale že by to znamenalo mít přednášky v některou z posledních sobot, zajistit si nocleh do neděle a vrátit se zpátky do Prahy v neděli pozdě večer, nikdy jsem se nerozhoupal ten plán uskutečnit. Ale teď je všechno jinak. Říjnové nešpory jsem zmeškal, ale na ty listopadové už jsem si dal pozor a do Kájova jsem se vypravil.

Protože vlaky tím směrem nejezdí každou hodinu a skoro dvě hodiny čekat na místě se mi nechtělo, vystoupil jsem už v Českém Krumlově a dál pokračoval po svých. Žlutá značka mě provedla historickým centrem včetně zámku - ale jen jsem jím proběhl a pospíchal k lesu, protože podzimní slunce už bylo za obzorem a závodil jsem s tmou. Cestou jsem postupně minul řadu drobných sakrálních staveb. Stará poutní stezka? Nebo bylo kaplemi a kapličkami celé zdejší panství rutinně zastavěné?

Do Kájova jsem dorazil s posledními zbytky světla. Nasvícený kostel Nanebevzetí Panny Marie zářil (chtělo by se napsat "zářil do dálky", ale nebyla by to pravda - stojí totiž ve svahu údolí a z dálky není vidět), uvnitř zrovna končili růženec. Pro příchozí byly připravené sešity se všemi potřebnými texty a notami. Texty byly náležité, ze slavnosti Ježíše Krista Krále.

Jen protože mě dlouhodobě zajímá řešení vstupního průvodu ke slavení liturgie hodin, zmíním, že tu nebyl nijak hudebně doprovázen. Byl ostatně krátký a rychlý, protože obnášel pouze celebranta s jedním přisluhujícím a cesta ze sakristie není dlouhá.

Nešpory v poutním kostele jsou primárně iniciativou malé komunity milosrdných sester sv. Kříže, která obývá kájovskou faru. (Ty v tom navazují na tradici založenou německými vincentkami, které v místě působily před nimi.) Sestry zastaly všechny kantorské funkce a žalmy se zpívaly v alternaci sestry-všichni. Zpívalo se a capella.

Úvodní verš byl Pololáníkův (Kancionál, 084), hymnus z "červeného hymnáře". Žalmy na Korejsovy nápěvy, antifony k nim jednoduše dokomponované (vždy převážně recitativní dvoudílný nápěv s jednodouchou ozdobou na konci každého oddílu). Kantikum ze Zj 19 sestry zpívaly na běžný žalmový nápěv, všichni po každém verši odpovídali alelujatickou antifonou. (Srov. kdysi dávno tu představené nešpory z Vršovic.) Na žalmový nápěv se zpívalo i responsorium. Zvolání k prosbám - docela těžké, zvlášť, když se samotné prosby nezpívaly - z Olejníkových Nedělních nešpor. Nešpory uzavřelo svátostné požehnání.

Že se to celé stihlo za půl hodiny a nějakou minutu (možná schválně, z ohledu právě na takové nemotorisované poutníky, jako jsem já), pohodlně jsem stihl vlak v 17:47 a unikl tak více než hodinovému čekání na další spoj, z čehož jsem, vzhledem k počasí opravdu hodnému pozdního podzimu, měl velkou radost.

Čtvrteční nešpory u Svaté Rodiny

Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory v Českých Budějovicích jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek ve studentském kostele Sv. Rodiny. Když jsem se na ně dnes poprvé chystal, čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý, ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché. Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela vstoupil, byl tam jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku. Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá, rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.

Nešpory otevřelo jakési lucernarium: to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe a na začátku adorace, která na nešpory navazovala, je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).

Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel a nezapamatoval jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé "V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše", který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor z CSM ve Žďáru (2012), ale ani jeden z nich to nebyl.

Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze "zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat), a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl. Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře, jak se patří. Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv, Magnificat na chorální VIII.G. Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory, se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech (světelný zpěv; hymnus; responsorium, které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid", a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor). Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.

... anachorítae, sanctíque omnes, ...

Jeden příspěvek ryze osobní: jak známo, jsem bídný zpěvák, ale zpěvy denních hodinek předkoncilního římského oficia nejsou náročný repertoár, a tak většinou nemám potíže je (sám doma) zazpívat. Ty, které se často opakují (žaltář, commune), nebo jsou variantami v antifonáři mnohonásobně využitých melodických typů, většinou už zazpívám "z listu", ty zbylé stačí předem si zběžně přehrát na nějaký hudební nástroj. Přeci ale čas od času narazím na kousek, který ani s čerstvou vzpomínkou na jeho přehranou melodii nezdolám a musím se při zpěvu o doprovodný nástroj opřít. Královskou kategorií pak jsou melodie, které tolerovatelně nezazpívám ani s takovouto "intonační protézou".

Jedna taková antifona se zpívá o slavnosti Všech svatých k Magnificat prvních nešpor. Kritickým místem je pro mě - docela příznačně - to, kde se ve výčtu kategorií nebešťanů dojde k poustevníkům (anachoritae). Terciový skok uprostřed climacu se pak znovu objevuje v dlouhém melismatu na intercedite, kde je ovšem obtížných míst víc. Tento článek budiž tedy výrazem a věčnou památkou předsevzetí kritickou pasáž trénovat, dokud ji nebudu bezpečně umět, a s dalšími podobně "nezpívatelnými" kousky do budoucna naložit podobně.

Možná bych do článku mohl postupně přidávat odkazy na další podobně náročné kousky, až vznikne jakýsi "vínek trní z Římského antifonáře".

Vigilie slavnosti sv. Ludmily na Levém Hradci

Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti, bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti. Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí, a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno (když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi - tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.

Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel, byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta, po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém (vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný tradicí ruského liturgického zpěvu). Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.

[EDIT později během dne] Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému, ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný. Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase zapomenu:

Tys pravá matka věřících české země, / vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, / jímž je Kristus. /
A světlem víry / zaháníš temnoty, / ó svatá Ludmilo!

"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy Factum est.

[EDIT 31. 3. 2021] Šlo o ten samý zpěv, pro který se nedávno na YouTube objevila nahrávka a noty.

Mši i pobožnosti po ní následující přejdu (i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské liturgii). Modlitba se čtením začala asi ve 20:20. Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty (kromě čtení) a trochou not. Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky, tak dohledatelné dokumenty ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu. V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní (nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního správce.

Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru podle VPDMC 73. Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní Ludmilo, révo. Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy některých modliteb v byzantském ritu. Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou začínal každé Sláva Otci. Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím odbyty všechny žalmy i jejich antifony.

Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv. Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta (co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih římského ritu) a konečně čtení evangelia. Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně proložen).

Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily", podpořeni modlitbami věřících, "na další rok obnovit své závazky". Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu jakémusi institutu zasvěceného života, jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl, kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.

Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy, což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr. To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem, vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu před odjezdem posledního vlaku.

Od sousedů chorál

Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července, v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy k aktuálnímu stavu prací:

Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná. Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik v sídle zaměstnavatele. To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu, kterým jsem dlužil něco péče (zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře calendarium-romanum) a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace ordodo, která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře (ukázka pracovního výstupu). Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí a uspořádal dotazníkový průzkum mezi uživateli sociální sítě signály.cz. Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem předpokládal.

Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení, protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy, kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak. Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci na českých zpěvech oficia se vrátím.

Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil, kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo, v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou. Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia, které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním těším na poctivou zeď.

Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl, a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já. Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti bušili a buší, se vůbec nedivím.

Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo, když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912. Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku), výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu, protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení, ale ani žádné jiné zvuky.

Nešpory v litoměřické katedrále

Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo, kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin: litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.

Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají. Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti Seslání Ducha svatého: abych, pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti, viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.

Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení - asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky. Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu - předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře jsem v katedrále neviděl.

Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami: na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc, se recitovala velikonoční mariánská antifona Regina coeli; po požehnání se zpívala (jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný přídavek nad liturgický rámec nešpor; se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených nešporách liturgie hodin počítá jako s možností (viz úplně poslední rubrika v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve), ovšem bez verše a modlitby. Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické blogosféře obvykle titulované "reform of the reform"; hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi, kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby podržely až do našich dnů.