V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka,
zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) -
a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je
katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému
slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných
míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou
nebo s kapitulou u Všech svatých.
Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní
mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a
pontifikální parádou.
Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané.
Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy
včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě
poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.
Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních
pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria)
Korejsovy; nápěvy antifon
recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami
(co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel
v Kájově).
Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své
děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl
hymnus pro nešpory z daných společných textů
podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý),
nebo nějaká jiná píseň.
Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané",
ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá,
kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor
(nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky)
v alternaci kantor-lid.
Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala
poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak
otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní
slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích,
ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta,
založil mezinárodní misijní seminář (!).
Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou
prvních zahraničních seminaristů.
Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří,
čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský
seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso".
Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou
zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně
o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus
Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh
členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).
[EDIT 8. 12. 2017]
Zpráva o založení semináře na oficiálním webu biskupství
Poslední neděli v měsíci na nešpory do Kájova -
měl jsem to v plánu už v té (nedávné) době,
kdy jsem do Českých Budějovic jen dojížděl,
ale že by to znamenalo mít přednášky v některou z posledních
sobot, zajistit si nocleh do neděle a vrátit se zpátky do Prahy
v neděli pozdě večer, nikdy jsem se nerozhoupal ten plán
uskutečnit. Ale teď je všechno jinak. Říjnové nešpory jsem
zmeškal, ale na ty listopadové už jsem si dal pozor
a do Kájova jsem se vypravil.
Protože vlaky tím směrem nejezdí každou hodinu
a skoro dvě hodiny čekat na místě se mi nechtělo,
vystoupil jsem už v Českém Krumlově a dál pokračoval po svých.
Žlutá značka mě provedla historickým centrem včetně zámku -
ale jen jsem jím proběhl a pospíchal k lesu, protože podzimní
slunce už bylo za obzorem a závodil jsem s tmou.
Cestou jsem postupně minul řadu drobných sakrálních staveb.
Stará poutní stezka? Nebo bylo kaplemi a kapličkami celé
zdejší panství rutinně zastavěné?
Do Kájova jsem dorazil s posledními zbytky světla.
Nasvícený kostel Nanebevzetí Panny Marie zářil
(chtělo by se napsat "zářil do dálky", ale nebyla by to pravda -
stojí totiž ve svahu údolí a z dálky není vidět),
uvnitř zrovna končili růženec.
Pro příchozí byly připravené sešity se všemi potřebnými
texty a notami. Texty byly náležité, ze slavnosti Ježíše Krista
Krále.
Jen protože mě dlouhodobě zajímá řešení vstupního průvodu
ke slavení liturgie hodin, zmíním, že tu nebyl nijak
hudebně doprovázen. Byl ostatně krátký a rychlý,
protože obnášel pouze celebranta s jedním přisluhujícím
a cesta ze sakristie není dlouhá.
Nešpory v poutním kostele jsou primárně iniciativou
malé komunity milosrdných sester sv. Kříže, která obývá
kájovskou faru. (Ty v tom navazují na tradici založenou
německými vincentkami, které v místě
působily před nimi.)
Sestry zastaly všechny kantorské funkce
a žalmy se zpívaly v alternaci sestry-všichni.
Zpívalo se a capella.
Úvodní verš byl Pololáníkův (Kancionál, 084),
hymnus z "červeného hymnáře".
Žalmy na Korejsovy nápěvy, antifony k nim jednoduše
dokomponované (vždy převážně recitativní dvoudílný nápěv
s jednodouchou ozdobou na konci každého oddílu).
Kantikum ze Zj 19 sestry zpívaly na běžný žalmový nápěv,
všichni po každém verši odpovídali alelujatickou antifonou.
(Srov. kdysi dávno tu představené
nešpory z Vršovic.)
Na žalmový nápěv se zpívalo i responsorium.
Zvolání k prosbám - docela těžké, zvlášť, když se samotné
prosby nezpívaly - z Olejníkových Nedělních nešpor.
Nešpory uzavřelo svátostné požehnání.
Že se to celé stihlo za půl hodiny a nějakou minutu
(možná schválně, z ohledu právě na takové nemotorisované
poutníky, jako jsem já), pohodlně jsem stihl vlak v 17:47
a unikl tak více než hodinovému čekání na další spoj,
z čehož jsem, vzhledem k počasí opravdu hodnému pozdního podzimu,
měl velkou radost.
Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory
v Českých Budějovicích
jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek
ve studentském kostele Sv. Rodiny.
Když jsem se na ně dnes poprvé chystal,
čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý,
ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec
vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché.
Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela
vstoupil, byl tam
jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku.
Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální
pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá,
rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.
Nešpory otevřelo jakési lucernarium:
to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným
kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím
Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce
rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe
a na začátku adorace, která na nešpory navazovala,
je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).
Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel
a nezapamatoval
jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé
"V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše",
který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor
z CSM ve Žďáru (2012),
ale ani jeden z nich to nebyl.
Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze
"zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval
nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat),
a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl.
Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře,
jak se patří.
Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv,
Magnificat na chorální VIII.G.
Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory,
se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech
(světelný zpěv; hymnus; responsorium,
které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid",
a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor).
Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.
Jeden příspěvek ryze osobní:
jak známo, jsem bídný zpěvák,
ale zpěvy denních hodinek předkoncilního římského oficia
nejsou náročný repertoár, a tak většinou nemám potíže
je (sám doma) zazpívat.
Ty, které se často opakují (žaltář, commune),
nebo jsou variantami v antifonáři mnohonásobně využitých
melodických typů, většinou už zazpívám "z listu",
ty zbylé stačí předem si zběžně přehrát na nějaký
hudební nástroj. Přeci ale čas od času narazím na kousek,
který ani s čerstvou vzpomínkou na jeho přehranou melodii
nezdolám a musím se při zpěvu o doprovodný nástroj opřít.
Královskou kategorií pak jsou melodie, které tolerovatelně
nezazpívám ani s takovouto "intonační protézou".
Jedna taková antifona se zpívá o slavnosti Všech svatých
k Magnificat prvních nešpor. Kritickým místem je pro mě -
docela příznačně - to, kde se ve výčtu kategorií nebešťanů
dojde k poustevníkům (anachoritae).
Terciový skok uprostřed climacu se pak znovu objevuje
v dlouhém melismatu na intercedite,
kde je ovšem obtížných míst víc.
Tento článek budiž tedy výrazem
a věčnou památkou předsevzetí kritickou pasáž trénovat, dokud
ji nebudu bezpečně umět, a s dalšími podobně "nezpívatelnými"
kousky do budoucna naložit podobně.
Antifona Angeli, Archangeli
z prvních nešpor slavnosti Všech svatých.
Obrázek z Gregobase,
podle The Liber Usualis, Solesmes 1961, s. 1721.
Možná bych do článku mohl postupně přidávat odkazy
na další podobně náročné kousky, až vznikne jakýsi
"vínek trní z Římského antifonáře".
Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky
sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti,
bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb
a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti.
Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí,
a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě
Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno
(když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi -
tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.
Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu
provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel,
byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta,
po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu
komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém
(vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný
tradicí ruského liturgického zpěvu).
Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.
[EDIT později během dne]
Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi
refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému,
ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný.
Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase
zapomenu:
Tys pravá matka věřících české země, /
vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, /
jímž je Kristus. /
A světlem víry /
zaháníš temnoty, /
ó svatá Ludmilo!
"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy
Factum est.
[EDIT 31. 3. 2021] Šlo o ten samý zpěv, pro který se nedávno
na YouTube objevila
nahrávka a noty.
Mši i pobožnosti po ní následující přejdu
(i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se
možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět
víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské
liturgii).
Modlitba se čtením začala asi ve 20:20.
Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty
(kromě čtení) a trochou not.
Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány
poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky,
tak
dohledatelné dokumenty
ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu.
V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně
zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní
(nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního
správce.
Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru
podle VPDMC 73.
Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní
Ludmilo, révo.
Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý
nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy
některých modliteb v byzantském ritu.
Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed
presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou
začínal každé Sláva Otci.
Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval
opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím
odbyty všechny žalmy i jejich antifony.
Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv.
Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta
(co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih
římského ritu) a konečně čtení evangelia.
Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer
předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně
proložen).
Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily",
podpořeni modlitbami věřících,
"na další rok obnovit své závazky".
Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý
a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu
jakémusi institutu zasvěceného života,
jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl,
kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.
Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy,
což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou
přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr.
To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem,
vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci
jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu
před odjezdem posledního vlaku.
Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července,
v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je
ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka
nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy
k aktuálnímu stavu prací:
Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná.
Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů
nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly
přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik
v sídle zaměstnavatele.
To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu,
kterým jsem dlužil něco péče
(zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře
calendarium-romanum)
a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace
ordodo,
která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře
(ukázka pracovního výstupu).
Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí
a uspořádal dotazníkový průzkum
mezi uživateli sociální sítě signály.cz.
Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem
předpokládal.
Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení,
protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat
do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě
přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy,
kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by
to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak.
Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou
důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci
na českých zpěvech oficia se vrátím.
Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil,
kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo,
v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou.
Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí
i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě
v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku
zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně
zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je
od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim
tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia,
které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním
těším na poctivou zeď.
Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům
jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné
k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího
pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl,
a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já.
Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti
bušili a buší, se vůbec nedivím.
Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo,
když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal
zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912.
Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského
chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno
otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku),
výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu,
protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení,
ale ani žádné jiné zvuky.
Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo,
kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin:
litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám
do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.
Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu
se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají.
Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti
Seslání Ducha svatého: abych,
pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti,
viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.
Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení -
asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě
ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí
v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky.
Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty
pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde
na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu -
předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře
jsem v katedrále neviděl.
Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami:
na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc,
se recitovala velikonoční mariánská antifona
Regina coeli; po požehnání se zpívala
(jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona
Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a
modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný
přídavek nad liturgický rámec nešpor;
se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených
nešporách liturgie hodin počítá jako s možností
(viz úplně poslední rubrika
v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve),
ovšem bez verše a modlitby.
Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám
známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou
antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít
o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky
do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické
blogosféře obvykle titulované "reform of the reform";
hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv
předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi,
kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby
podržely až do našich dnů.
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvy
míst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená".
(Viz nápěvy na webu
"katedrální typografické dílny".)
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první
neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku
Místa).
O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy
vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.
Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci
katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích
pro ten účel přistavených v chóru před,
resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky
a kněžstvo.
Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan
vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím.
Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly
vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových
Nedělních nešpor.
K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan
regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil
se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok?
Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní?
A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat
"chorálně"? (Srov. také podobnou praxi
v Ústí nad Orlicí.)
Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků.
Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů
antifonou bylo dodrženo, jak je
v Nedělních nešporách vyznačeno.
Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi,
neměl před sebou
text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních
žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony,
musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení
psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok
směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat
žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen"
odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat
při responsoriálním žalmu mše.
Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela"
(pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše
v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně;
lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon)
a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon
jsou složitější než nápěvy žalmů.
Několik možných vysvětlení mě napadá.
Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii
pokoncilních nešpor.
Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon
postavit je účastníkovi před oči vícekrát.
Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou.
S posledním bodem nelze než souhlasit,
ale není to problém psalmodie vůbec,
nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů -
srov. co k tomu bylo řečeno
v jednom ze starších článků.
Jeden postřeh k liturgickým postojům:
Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel
klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou
liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá
nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu
je nezbytné vstát.
Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav
Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily
varhany), eucharistické požehnání
a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří
jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum)
s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen
v době postní.
A já jsem, přesně podle
dobré rady na webu sboru
Cantores Gradecenses,
pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.
[EDIT 5.4.2017]
Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné
skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula
patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného
oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří
naprosté prvenství.
Každé pondělní a čtvrteční ráno je
možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám.
Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části
recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického
zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.
Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal
obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes,
o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad
vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické
působení omezuje na několik málo mší během roku.
Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě.
Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly,
se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele,
tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě
Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.
Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně,
např. jako liturgický rámec kanovnické instalace.
(Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.)
Naposledy byl takto při nešporách
29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci.
Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory
recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát.
Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom,
co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab
její zakládací listiny.
Kompletní přepis a český překlad je
na webu kapituly,
scan se dá prohlížet
na portálu Monasterium.
Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se
v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali
kanonické hodinky,
oděni superpelicemi a majíce
po způsobu kanovnickém chórové mitry.
Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět,
při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky,
to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly;
podobně i nešpory v jejich hodinu.
Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat
beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob
včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen,
budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie,
anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup,
v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě
a zřetelně zpívat podle noty.
Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu
slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni
sloužit nejméně tři odpovídající
nezpívané mše, dvě ve hradě,
jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého
Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních
slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné
Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů,
dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou
v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu
nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše
zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé,
a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků
čili kněží, budou od té doby povinni každého dne
odzpívat nejméně jednu mši podle noty.
Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat
v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené
Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního
pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé
litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili
při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů
pražského kostela.
(Převzato z webu kapituly,
s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)
Výčet liturgických povinností
karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV.
je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je,
zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru
všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění
jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně
matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory.
Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer
spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se
předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují.
Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení
tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto
hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit
podle libosti mimo chór?
Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává
"samozřejmé" detaily provedení hodinek:
kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat
oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to,
že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed
verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel
úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti
vykonávat pořádně.
Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je
uspořádat takto: bez ohledu na počet členů
měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích
zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší.
Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně
oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového
počtu tří mší.
Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium
samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně
náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly
v plném rozsahu vázány.
Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám,
na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde
slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset
kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří
umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence
kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost
kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků
jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance,
tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci,
neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části
(možno myslet na zpěv sólových částí responsorií
matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon)
mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy
předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika,
resp. kandidáta na kanovnické beneficium.
Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou
vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan,
který je zároveň
jediným sídelním kanovníkem,
je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen
na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky
žádnou roli, natož aby se zpívalo.
Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá
"významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským
trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především
historickou památkou a turistickou atrakcí.
Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil
"abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře
plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně
je.
Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku,
ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe
posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech
o vlastnictví katedrály sv. Víta).
Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn.
Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě
není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí,
ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel
Karel IV.
(kapitulakarlstejn.cz)
Podle všeho také nechápu
"posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa".
Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí
je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím,
že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné
"znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.