Blog

Slavnost Panny Marie Karmelské na slánském karmelu

Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem, od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin. Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco, na čem by mi zvlášť záleželo.

Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci, že součástí oslav řádové titulární slavnosti Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory", rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko) po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát. Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku (které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).

Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu: po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška o Panně Marii ve světle čtyř evangelií, pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva, a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně zůstal již jen zlomek lidu. Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat, žádná liturgická roucha. Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek) po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště. Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty a domlouvala se čísla stránek; český hymnus byl po pár taktech uťat a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.

Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho, co z dřívějška z kláštera znám. Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h - s recitací na c), responsorium (nechorální nápěv místní provenience), Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen) a Otčenáš. Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu (to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).

Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku. V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané a nápěvy pro ně již existují. Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře slyšel a zapamatoval si je, k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého mariánského svátku); s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku Panny Marie Karmelské k Magnificat. Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text typu "Dnes ... dnes ... dnes ..." (srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor slavností Narození Páně, Zjevení Páně, v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení pro slavnost sv. Petra a Pavla).

Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané měli a zájemce ho dnes najde online: Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959. Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43) a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii, ale zdaleka ne tak výrazně. Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel. Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony "Dnes," ale nenašel jsem. Podle všeho je to pokoncilní kreace.

Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí, a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém, může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů byly tak, jak jsem je znával. Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní", dle mého soudu to byla klamavá reklama.

Ke svatovojtěšským nešporám ze Strahova

Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4. se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem, který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům, ale pochází z "českého národního propria". Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty) spíš z propria českých premonstrátů, ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech (srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi) vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.

To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce notifikace [EDIT: opraveno 26. 2. 2025] De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis, Notitiae 13 (1977), s. 557-558.

Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc. Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat. Jak je asi strahovští řeší? Již víme, že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím, a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou noty pražské katedrální chorální scholy, protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví. Lze se tedy nadát ledasčeho. Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?

České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované (Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)

Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky. Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní. Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat. Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).

Inclite martyr, pastor egrégie, decus Bohemórum, (sancte Adalbérte,) ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte. Allelúia.

Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném) latinském znění národního propria. Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc, a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria, které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch (sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...), oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických) textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus. Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky, najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.

K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv osmého modu. Kde ten se vzal? Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů, ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.). Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých domech zpravidla figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis Montis Sion, Siloensi et Neorisensi"). Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit. S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se v Praze pěstoval chorál: emauzští benediktini totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní provincie.

Snad tedy nějaké prameny diecésní? Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly (dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano). Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný. (Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů na webu praga.inadiutorium.cz.)

Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis, Praha: Francl 1894.

Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci velké reformy pražského provinčního propria r. 1865, nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů. (To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino, dodnes recitované v ranních chválách svátku.) Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec) až ke znění nám již známému.

předtridentské znění	po přijetí Římského breviáře	1865
Inclite martyr pontifex egregie decus Bohemorum Adalberte iam angelicis societate gaudiis quod seminasti lacrimans ecce nunc metis ouans ora pro populo tibi deuoto post prosperum huius vite decursum sempiternum poscendo gaudium alleluia.	Inclyte Martyr, Pontifex egregie, decus Bohemorum Adalberte: . . . . Ora pro populo tibi devoto, post prosperum hujus vitae decursum, sempiternum impetra gaudium, alleluja.	Inclyte Martyr, Pastor egrégie, decus Bohemórum, sancte Adalbérte: . . . . ora pro pópulo tibi devóto, et univérsa sancta civitáte, allelúja.

Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem, jak se dá celkem předpokládat, dosud nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu. Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol. pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria, jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu praga.inadiutorium.cz. Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází. Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text), za pravděpodobné považuji, že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.

Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu praga.inadiutorium.cz, sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK a v návazném článku v časopise Hudební věda:

• Pušová R.: Officium svatého Vojtěcha v českých pramenech, dipl. práce, FF UK Praha 2006.
• Pušová R.: Das Prager Offizium des heiligen Adalbertus, Hudební věda 1/2011, s. 95-115.

Zpívaná liturgie hodin ve streamech posledních dnů

Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou "liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin, jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213). Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu, zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy, které bychom jinak nejspíš neměli. Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho, co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.

Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných nešpor ze Strahova ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez streamovaných nešpor, takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány (a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním YouTube kanálu, kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu a o textech nešpor.

Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty (jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia, ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis) a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.

"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost, odkázat můžeme na pět let starý report rovněž ze Strahova a článek srovnávající historickou a dnešní podobu tohoto liturgického útvaru.

Pár (sólově modlených) hodinek vysílal P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci. Po hudební stránce jsou relevantní zejména nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní. I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků: hymnus (0:41), responsorium (8:31), Otčenáš (12:20). Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy. Nešpory Bílé soboty mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20), rovněž podle Olejníka.

[EDIT 15. 4. 2020] Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou. Od úterý Svatého týdne byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály. Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře" (na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv), antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den všechny žalmy na chorální VIII.G).

Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99). I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu středa Svatého týdne má alespoň zpívaný hymnus (8:50), podobně i čtvrtek (6:14).

Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua. Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení - pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické tvořivosti typická. Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat, že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet: Velký pátek: ranní chvály, modlitba uprostřed dne, Bílá sobota: ranní chvály, modlitba uprostřed dne.

V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost CD s ukázkami zpěvů ranních chval Komunity Blahoslavenství, letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé vidět a slyšet na YouTube: "oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer), "oficium temnot" (Velký pátek ráno), "oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer), ranní modlitba Velké soboty, "oficium vzkříšení" v neděli v poledne, "nešpory vzkříšení" v neděli večer. Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství (kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně) ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.

[EDIT 15. 4. 2020] Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP. stejně jako loni v Českých Budějovicích se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12). Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.

Postní nešpory ze Strahovského kláštera

Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb. Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin, ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla. A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).

Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin mám odtud zkušenosti jen velmi omezené. Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku ("temné hodinky" v triduu, velikonoční nešpory). A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu. Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.

Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne. České texty jsou z Denní modlitby církve (latinské texty kompletáře z Liturgia horarum), zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské, patrně vybrané z premonstrátské tradice. Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.

• 00:00 vstup
• 00:32 nešpory
  • úvodní verš (latinsky)
  • 01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
  • 05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
  • 08:38 druhá antifona a žalm
  • 11:48 třetí antifona a žalm
  • 16:57 krátké čtení
  • 17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
  • 19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
  • 22:08 přímluvy (česky)
  • 23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
  • 23:57 závěrečná modlitba (česky)
  • 24:22 požehnání (latinsky, opat)
  • 24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
• 24:57 čtení nekrologia
• 25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
• 28:09 kompletář (celý latinsky)
  • úvodní verš
  • 28:47 hymnus
  • 30:03 antifona a žalm
  • 33:50 krátké čtení
  • 34:17 responsorium
  • 35:19 antifona a Simeonovo kantikum
  • 37:15 závěrečná modlitba
  • 37:41 Noctem quietam
  • 37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
• 38:45 odchod

Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany (srov. starší článek k související problematice). Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu. (Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní, jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)

Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává, premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.

Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) - jde o varianty řádově specifické. Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona - Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.

Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty, a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná. (Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky. I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu, by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků. Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)

Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů. Při žalmech (všech) se sedí. (Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů, kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.) Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním, jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí (kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem" v Anděl Páně). Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru, je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení), chór jim přizvukuje. Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.

Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík za veskrze důstojné vyplnění této mezery, jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího strahovského farníka není běžný. Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně. Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu" z premonstrátské dílny.

Sampor a slovenský chorál

YouTube kanál "Mních s kamerou" "mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu, jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina), ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost, a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině, jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.

Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích (všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:

[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)": autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30). Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy ze Solesmes. Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky, ale všechny ostatní hodinky slovensky. Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony: (11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a (13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".

Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři: první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"), druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů ("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!"). Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.

[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián": po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24) se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20). Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu". Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56) předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony z tohoto svátku - v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje. Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované "teorie slovenského chorálu". 58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu: "Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie; české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny je tak volný, že je to spíš nepřeklad), pak odpovídá na otázky diváků.

Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel "úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské" (první video, 13:54) nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské" (druhé video, 39:20). Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit, bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy. To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat (nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu. (Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.) I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví řada různě dobrých důvodů (a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný. Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách) je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem. Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách významných pro zhudebnění často zásadně liší. Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází, není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů, ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl moc nepatřičně?"

Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc - všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou. O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného. Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk a nemám pro ni cit.) Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou, je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě zpívatelné a poslouchatelné. Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text) zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství, a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává. Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu "gregoriánský chorál jako hudební jazyk", drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku) vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj), a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely (přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům z Denní modlitby církve nesedí. Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu, "chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.

Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu, abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru. Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa), značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.

Temné hodinky budějcké

Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně postrádal: veřejně slavená modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210. A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních "temných hodinkách", letos tu prvně slavených v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.

Slavily se tu jen páteční a sobotní ("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer. (Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960 věnované speciálně "temným hodinkám": "Si Officium peragatur in choro vel in communi, Matutinum non anticipatur de sero".) Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky Bílé soboty. Podle rozpisu na webu fssp.cz jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály: tři oficiálně se tvářící dámy v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela. "Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané." Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily: bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.

Svižným krokem jsem tam dorazil stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav, na temné hodinky už bylo všechno připraveno. Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel liturgický průvod a hodinky se konaly coram sanctissimo. (Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem "temných hodinek", ale budiž.)

Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy, bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení. Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři, takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních, jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat skutečnosti. Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.

Neobešlo se to (jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel, a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně) bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu. Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii dávaly tušit, že z neznačkovaných textů, což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch, kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré. Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E se třemi přípravnými slabikami a melismatem na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice. Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat na prstech. (Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných latinských textů natrénované víc, než kdokoli z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také vícekrát ztratil.)

Na ceremoniích se silně podepsal trvající výstav. V presbytáři se nesčetněkrát (lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo před monstrancí na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.

Když po Christus factus est všichni poklekli a recitovali žalm Miserere, běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo, ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm: "pre-1955"!

Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel kompletní veřejně slavené tenebrae. Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště, já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji překládanějším částem breviáře, takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno vybavit některým z řady překladů (Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů? Hejčl? Viz katalog v příloze pisatelovy dimplomky) a sledovat texty v mateřštině. Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.

Od sousedů (skoro) ticho

V Českých Budějovicích jsem rok. Pohled do historie aktualisací ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější, i když už předtím došlo k citelnému útlumu. Loni touto dobou jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení, aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo. (Srov. titul tehdejšího článku "Od sousedů chorál".) Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty ve starší cihlové zástavbě. Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel, ale po akustické stránce jsem si nepolepšil. I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol., od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo. Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl. To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí" (o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají oba sousedící domy každý svou vlastní).

Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci by bylo nemravné. Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů, na mě v posledních měsících dolehla ještě víc, a přestal jsem zpívat i nešpory. A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)

Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho, co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným. "Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům." "A nejlépe někde v pustině," dodávám já. Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi" (i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé, v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet mohl, ovšem všechno nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci) nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt" s trochou akustického tuningu, ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt (ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé nadšení pro masivní odhlučňovací opatření. (Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)

Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe, že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně není nic špatného - "můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také, nebo se sami akusticky odizolovat" - ale tuhle možnost nevidím jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému "akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium do konce silně závisí.

Na sv. Bernarda ve Vyšším Brodě

Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard. Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře. Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech, přirozeně vedly včera na poutní mši do bývalého kláštera Zlatá koruna, a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory do Vyššího Brodu.

Nešpory byly celé zpívané. (Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo sváteční výjimka.) Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal (což je ovšem nevědomost zaviněná), a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen - mj. extrémně prostou mediací prvního modu, tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je jakoby nové initium, zpívané po ní.

Celkově byly nešpory odzpívány důstojně. Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?), zbytek chóru spíš tiše přizvukoval. Protože jsem si připravil a s sebou přivezl noty (na sledování, ne na zpívání), neušlo mi jedno citelné zjednodušení: všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou - totiž pod první "Viae viri sancti". Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat "Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já, skrývá nejednu intonační past. (Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední, kdo by mu to mohl vyčítat.) Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po. (Na to upozorňuji, protože je to divné. "Duplikování" antifon v řádu tradiční nebylo, a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.) Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách (trapistický hymnář z r. 1909, hymnář přímo z Vyššího Brodu): na poslední slabice bylo punctum c nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)

[EDIT 21. 8. 2018] Myslí se na poslední slabice každé strofy. Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář CZ-Pu XIII.A.12 (Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn. Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední melisma předposledního verše každé strofy, které je položeno o slabiku dříve.

Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád, že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti, a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost toho využít.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

[EDIT 24. 12. 2018] Doplnění přehledu: I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti sv. Mikuláše. Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12., první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"), které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.

Nešpory jako součást křesťansko-muslimského setkání

13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli různých islámských organisací v Německu působících.

Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové společně modlili žalmy. Následovalo přivítání v konferenčním centru Haus am Dom. Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl, že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit ze svých "duchovních tradic".

Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.

Jako termín pro setkání byl zvolen svátek Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši i k jeho matce vlastní.

Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací, ale její zařazení na program setkání mezináboženského je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto e-mailem obrátil na instituci, která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony "mezináboženské nešpory" vypadaly. Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o "katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů. Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve, a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně. Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu." (Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)

Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické "duchovní tradice" v duchu citátu výše, a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy. Předpokládám, že zbožný muslim (pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci katolické modlitební bohoslužby. Já sám bych z opačné strany na něco obdobného rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce, totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy, ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu (především pokud jde o pojetí Boha) a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou (pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).

Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto, že modlitby periodicky rozložené na celý den a normované co do textu, postojů a gest vykazují tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou (salát).