Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi,
omezím se v textu na ranní chvály.
I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory,
ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako
před dvěma lety,
takže není co o nich více psát.
Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner
a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor,
ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv -
možná právě s ohledem na preference předsedajícího,
aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.
Už léta mi v hlavě
hlodá otázka
toho zvláštního formuláře,
podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti
ve Staré Boleslavi:
proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava
užívá místo jeho vlastních textů texty z commune
o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu,
odchylujícím se od Denní modlitby církve??
A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou
a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut
v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály
(letos až od 7:00)
byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím
jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby)
distribuovány známé červené desky,
bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby
alespoň zběžně prolistoval.
Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4,
se zadní deskou červenou a
přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny
do eurofólií.
Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak
v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo
pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného
interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů
žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou.
Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu
relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní
tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.
Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář
jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval
pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu
pouti známému z dřívějších let:
modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě
v roce 2016
(přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala);
první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny,
jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem
(pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky
2012,
2014),
tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem,
byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup
a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky
(postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem)
ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli -
obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory
z pražské katedrály.
Zpět k obsahu červených desek.
Text je na protilehlých stránkách
paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky.
Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již
známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat
hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných
textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění
Denní modlitby církve.
(Zvláštním případem jsou hymny:
vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně
z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě
naprosto nejsou jejich překlady.)
Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé,
ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich
prostudování nebylo dopřáno dost času.
Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán
obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě
a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem.
Ovšem v relativně krátkém čase
mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se
ke sfocení liturgických textů neodhodlal,
neboť se mi zdálo málo vhodné,
a takřka ihned po závěrečném požehnání
desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?),
protože bezprostředně následovala první ranní mše.
Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo,
co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti.
Popravdě se neumím rozhodnout,
jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně
rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává
a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.
Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím,
jsem si utvořil následující pracovní hypotézu:
Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti
s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako
"Národní svatováclavské pouti")
bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno -
nebo přinejmenším bylo plánováno slavit -
kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály,
a to latinsky.
České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad,
umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá,
ne jako text k recitaci.
Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí
v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné,
že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich
existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune.
Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby
církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář
hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby
český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat.
Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly
místo latinských textů ty české a neoficiální překlad
se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou
původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně
pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě
kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně
se hodinky začaly slavit za účasti lidu,
pro což se recitace v latině zdála těžko únosná,
nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci
měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.
Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu:
když předpokládá, že důvodem použití textů z commune
byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi,
jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci -
jejichž latinskou verzi editor
našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?
Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti
s texty z commune místo vlastního formuláře svátku
je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit.
Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl,
je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného
vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně
a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době,
kdy by se toho už člověk nenadál.
Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš
rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční
funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah
na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.
Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje
přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách
epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani
liturgie hodin nepřišla zkrátka
(srov. první pandemické Velikonoce 2020).
Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování
jsem vytrvale odkládal,
až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi.
Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené,
a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.
O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala
duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam
prvních (v italštině) i
druhých nedělních nešpor.
První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu
"slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva -
jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem.
Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány -
po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám
zejm. prokomponované antifony.
Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák
zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního.
Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat
o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.
V rámci
obřadů Svatého týdne
ze Stodůlek
dostalo oficium opravdu velkorysý prostor,
částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí.
Ranní chvály Květné neděle
otevírá hymnus z červeného hymnáře.
Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv,
Benedictus se zpívá na chorální II.D.
Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání
pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře,
totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,
Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako
hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce
formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka;
charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění
příběhu Zmrtvýchvstání).
Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá
beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou:
opakování refrénu mezi slokami je vynecháno,
na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.
antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv,
přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje.
Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli.
Velice podobný je pak i hudební tvar
ranních chval neděle v oktávu,
akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.
Ranní chvály Bílé soboty
z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích
jsou typickým výrazem její specifické tradice -
s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám
("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"),
se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie
na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity),
a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho,
co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.
Ranní chvály Bílé soboty
z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu
mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus,
všechno v Olejníkově zhudebnění.
Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu
a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření,
jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.
Ranní chvály Bílé soboty
z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou.
První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu,
to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty -
po přezpívání kompletní modlitby se čtením!
Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu
jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani
Vavrečkův katalog Olejníkova díla,
který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce
a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba
se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné.
Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09)
někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk?
(Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)
Strahovský klášter vysílal
temné hodinky
a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory")
neděle Zmrtvýchvstání
(srov. též starší článek),
ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných
bohoslužeb, obvyklém:
zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih,
ostatní texty česky.
Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia),
jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit,
že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského
řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.
Kratinký sestřih
z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955)
ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky
(sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až
do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.
I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve,
na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil
při vyhledávání materiálu pro tento článek:
Do rukou tvých,
písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA.
Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat
i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou
formu.
V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích
konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno
šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ,
zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané
související události ze Starého a Nového zákona.
Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení
liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec
pro něco dalšího.
Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout
ze záznamu.
Pro lepší orientaci v něm základní osnova:
- 10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
- 14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
- vítání a pozdravy
- 17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
- 19:16 první antifona a žalm
- 22:12 druhá antifona a žalm
- 26:02 třetí antifona a žalm
- 29:35 krátké čtení
- 30:55 promluva M. I. Rupnika
- 1:06:42 responsorium
- 1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
- 1:14:57 Magnificat
- 1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
- 1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
- 1:29:55 požehnání; Salve Regina
Liturgický formulář byl
(jak 18. března večer ani nešlo jinak)
z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen
do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované
kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo
(tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu).
Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání
tapiserií tak zůstalo zcela vnější:
liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich
žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj)
se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti.
Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou
okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.
Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý:
úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu
nedělního/svátečního chorálního nápěvu,
podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já,
ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi
kůrem a biskupskou katedrou.
Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince.
Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv
(Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G.
Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný
nápěv na způsob žalmového.
Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.
Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno
mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy
dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení
toho, co bylo čteno" (VPDMC 47).
P. Rupnik mluvil
hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky)
v širokých biblických a patristických souvislostech,
a i přes různé zádrhele v tlumočení to je
promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí.
Následovalo responsorium (jako by promluva nějak
patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti
samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup
tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího
úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti
solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých
obrazů svěcenou vodou.
Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod,
kůr za tím účelem vytasil výběr veršů
z "Hymny velkého jubilea" -
snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný
lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."
Závěrem si neodpustím dva hejty.
Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví
tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina
lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné
do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty
k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc).
Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém,
leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně
spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár
slokách či verších odposlechnou.
Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se
zkraje nepovede, není kdy napravit.
Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv
široce známý.
A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů
se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy.
(Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.)
I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce,
pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.
Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu
leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat
dvě předsednické intonace
(zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat),
přijde mi jako
samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný,
celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat
(vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je
před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá),
a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu:
někomu stačí udat tón,
někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii
intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval
choralista přímo v chóru. Intonace celebranta
musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule
navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace
neskončila jako tápavé improvisační cvičení,
ani jako osamocený výkřik,
na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně
jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát
nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.
Před několika lety jsem tu
referoval
o svérázných nešporách, slavených čtyřikrát do roka
ve farnosti Štěpánkovice na Hlučínsku.
I když jsem od té doby měl v plánu rozhodně si je
co nejdříve poslechnout znovu, souhrou mojí zapomětlivosti
a jiných okolností se mi to podařilo až o více než pět let
později, dnes, na Boží hod vánoční.
Přenos začal s mírným předstihem, zabral ještě kus zkoušky
zpěvu s lidem, a už od prvního tónu bylo jasné, že přicházím
pozdě: starobylé "praj(z?)ské nešpory", s žalmy a úvodním
veršem ve znění Fryčajova kancionálu, jsou pryč. Od mé poslední
virtuální návštěvy je nahradil Olejník.
Z úvodních a závěrečných poznámek kněze se zdá, že snad
právě až od letošních Vánoc.
Poslouchal jsem bezmála vzorné provedení vánočních nešpor
podle Olejníka
a tesknil po oné (jazykově i hudebně o nemálo hrubší)
starožitnosti, kterou nahradily.
Samozřejmě mám víc než jen
trochu pochopení pro toho, kdo "prajské nešpory," ochuzené o řadu
prvků a s žalmy ve znění starém dvě století, nahradil
nešporami s úplnými, jazykově dnešními a plně oficiálními texty.
Ale sám bych si provedení takové "liturgické reformy", která
zlikviduje letitou tradici, dvakrát i třikrát rozmyslel,
a než bych ji případně přeci jen provedl, postaral bych se,
aby byla ona likvidovaná tradice nejdřív dobře zdokumentovaná.
Už před pěti lety jsem podnikl jeden neúspěšný pokus
o získání kopie textů a not, z nichž se tenkrát nešpory
zpívaly a hrály. Patrně není radno moc otálet s pokusem
novým, abych, když jsem již nezastihl "prajských nešpor"
živou tradici, nezmeškal i příležitost zachytit alespoň její
písemné doklady.
U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily
se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle
a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory.
Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat
v přenosu na TV Noe.
[EDIT 10. 6. 2023]
V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici
záznam.
Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily
v doprovodu motocyklů Hradní stráže.
Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen
ke kostelu sv. Ludmily.
Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné
a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési
desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná
držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální
transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena
speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak
často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.
Před kostelem se průvod zastavil,
místní dětská schola zpívala únavnou
hosanovku
k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou
"modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře
spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali
ostatní čeští a moravští biskupové.
Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval
do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie
k národním patronům.
Po litaniích následovaly samotné nešpory.
Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě,
všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách,
jak byl vyřešen vstupní průvod.
I tady na malý vstupní průvod
došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést
předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal.
To, že Bože, pospěš mi na pomoc
začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale,
jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská
abatyše, ale stejně) začaly
ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve
vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii.
Obvyklé a správné je nešpory začínat
až když jsou všichni na svých místech, intonace
Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických
vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod
pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního
doprovodu speciálně pro ten účel.
Jak jsem předpokládal, nešpory byly
ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě.
Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin
(hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení,
responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace)
a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění,
krátké čtení, přímluvy a orace v češtině),
ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus)
a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.
Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí
jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství
nezákonné a slavit by se takto neměly.
Shodou okolností byly včera večer přenášeny
nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera:
repertoár vlastních zpěvů téměř identický
(hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy
z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím
pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající
jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo
redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom,
jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům,
rozhodně nebylo ke škodě věci.
Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory
každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy
(alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie)
a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.
V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál
sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní.
Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano:
pravoslavné oslavy budou
v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně
týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není
omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.
Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité
publicity akathistu
ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku
starší text stejného žánru a funkce
z pravoslavných kruhů.
Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách
prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu
evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti
roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli
pro formování nacionalismu českého.
Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů
rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá
a přirozená.
Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci
symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich
tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace
zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým
mezinárodním přesahem dobře nabízejí.
Až s ročním zpožděním jsem narazil na záznam nešpor, který vznikl u příležitosti
loňské Noci kostelů (pátek 12. 6. 2020) ve starokatolické katedrále sv. Vavřince v Praze,
a nedá mi to, abych mu nevěnoval pár řádek.
Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin,
a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká,
jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou
tvořivost ad hoc. Tak
liturgický kalendář na oficiálním webu církve
odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem
pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době
několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské,
tu různé doma uvařené;
... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho
a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.
Struktura
- 2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
- 3:27 1. antifona a žalm
- 7:51 2. antifona a žalm
- 12:25 3. antifona a žalm
- 17:15 4. antifona a žalm
- 21:09 5. antifona a žalm
- 24:56 kapitulum
- 25:30 hymnus
- 27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
- 27:19 Magnificat
- 30:51 kyrie
- 31:10 přímluvy
- 33:21 otčenáš
- 34:00 orace
- 34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně
Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně
sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory.
Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky
v daném období specifické naopak
pro oficium mnišské.
Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat
za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia,
i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.
Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům:
před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje,
a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona
žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním
římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční.
Po větší část dějin západního oficia
se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá.
Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je
dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění
v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.
Texty a nápěvy
Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní
oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon
mě prostě trkly),
že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory
(viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn).
Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala
velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911.
Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu
suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie.
(Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v
řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)
Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp.
pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh.
Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a
jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských
chorálních zpěvů.)
[EDIT 23. 10. 2022]
Texty a zpěvy byly vzaty ze
sešitu pro slavení liturgie hodin
na setkáních evangelické liturgické iniciativy Coena
(viz tam páteční nešpory, s. 36-47).
Nejde o příležitostnou tvorbu lidí z okruhu starokatolické
katedrální farnosti, jak jsem se v době psaní článku domníval.
Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše,
které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly
"z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131).
Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je
prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů!
Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci
mezikonfesní polemiky.
Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů
septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami,
a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární
v Denní modlitbě církve.
- Žalm 138 (139) I
- Žalm 138 (139) II - v DMC jsou vypuštěny vv. 19-22 - viz nešpory středy 4. týdne
- Žalm 139 (140) - v DMC vypuštěny verše 10-12 - viz modlitbu uprostřed dne v pátek 4. týdne
- Žalm 140 (141) - v DMC vypuštěn poslední, desátý verš - viz první nešpory neděle 1. týdne
- Žalm 141 (142)
Žalmy a kapitulum
(ne však veršík)
jsou v ekumenickém překladu.
Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten
použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil),
ani Škrášek.
Závěrečné poznámky
Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou
ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik,
připravený pro ozvláštnění Noci kostelů.
Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního
faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi.
Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy
zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár.
V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor,
což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem
připraveném značkování.
Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického
prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude
rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince
na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru
pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.
V den památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
uspořádalo ekumenické uskupení
Studenti pražských teologických fakult
ekumenickou modlitbu za jednotu křesťanů
ve studentském kostele HTF UK.
Protože modlitba měla formu nešpor, uznal jsem za vhodné tu
o ní poreferovat.
... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer,
jak jsem původně zamýšlel,
a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály,
zveřejňuji jej až s notným zpožděním.
Průběh
Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela,
kde je i zpětně možné pustit si ho
ze záznamu,
a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty,
takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum
a pro detaily zájemce odkazuji tam.
Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory,
a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující
formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů.
Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus,
totiž píseň
Jeden Pán, jedna víra
(standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").
Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav,
ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář
sledovaly úzkostlivěji,
než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů
a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká
a předvídatelná.
Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia.
(Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou,
srov. VPDMC 158.)
Po přímluvách z breviáře byl ponechán
prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky:
to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné
i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku
se zakončením "neboť tvé je království...".
Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska)
neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".
Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější
je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu
a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících
Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny.
Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu
nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty,
vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily
a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň
v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka
bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty,
zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu,
takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.
antifona k Magnificat
Shromáždi nás, Pane, ze všech národů,
abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
chválili tvé svaté jméno.
úvod k přímluvám
Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého,
shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie.
Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme
k našemu nebeskému Otci: ...
závěrečná modlitba
Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy,
aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu
a dosáhly spásy;
na přímluvu jeho Matky, Panny Marie,
dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi.
Skrze tvého Syna ...
Hodnocení
Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory -
hodnotit? Předně chválím použití
nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby.
Pokud se v rámci organismu katolické liturgie
hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby
(zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů),
liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby
čerpající velkou část textů z Písma -
se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.
Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb,
naprosto zásadní je pravdivost.
Aby se nepředstírala vyšší
míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné
ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly
(ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko
přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém
s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra".
Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby
tvrdí řadu nepravd a polopravd.
"Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu
"pojí nás," ale "jedna víra" těžko.
V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární
a christologické nauce starověkých koncilů, ale)
dělí věroučné neshody v zásadních
otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící.
Konečně pokud bychom opravdu
"tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu
křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum
za dosavadních modliteb vyslyšení.
Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné,
když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu
protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se
za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují
se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím,
že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem
sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných
novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho.
Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory
(nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty)
nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou.
Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem
"ekumenismu zamlčování",
kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno
vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody
zúčastněných církví.
Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás"
a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se
zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které
byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.
Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné
diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb -
náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře.
Pro to samozřejmě beze zbytku
nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář
by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství.
Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě
koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí
se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně
kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat
a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou,
aby jejich neúčast byla zřetelná) a
tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu
od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci
dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu
církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní
pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou
ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve,
a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii
otevřeně vymezující).
Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek
(příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné
konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře
jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem
pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební
stránku.
Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování"
slaví "mariánská památka bez Panny Marie",
musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům
takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu
může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné
a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze
obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou.
"V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie:
christologické, eklesiologické,
antropologické a eschatologické.
Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro
celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka
na cestě k jednotě, tam to při přesnějším
pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení
v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií."
Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria,
zpravidla se nezametá jen ani hlavně
Panna Maria.
Pro literaturu viz mou starší seminární práci na téma
Mariologie v ekumenismu,
oddíl 3.
Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících
se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna
Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém
formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím
jediným a hlavním kamenem úrazu.
- V dnešní podobě liturgického formuláře už to není
na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají,
že primární intencí této mariánské památky je překonání
rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi.
Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu
mimo záběr.
... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi
západními a východními křesťany i po jejich rozdělení.
Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno
pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895).
Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...
(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)
Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře,
kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných
hymnech,
ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní
sjednocení křesťanských Slovanů.
Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu,
ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí.
Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší
podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři,
jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu,
resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu,
s touto ideou spojeného:
Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii)
přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu.
Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic]
v Římě byly schváleny
slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze
i sloužena první slovanská mše svatá.
Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan
"Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat
pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes
drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje
na obnovení někdejší jednoty.
Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore
z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.
Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.
Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské
hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje
prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován
spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je
v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus
byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně
vplynul,
a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou
sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského,
ale patronkou ekumenických snah vůbec.
Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky
(byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů)
asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.
Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře,
konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek,
jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se
na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého
čtyřstého výročí,
se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00
sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví
a České biskupské konference
a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž
z dílny Abrahama Fischera OSB.
Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor
(srov. oznámení ERC,
ČBK,
Prahy 6)
k nim
přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat
v přímém přenosu na TV Noe.
[EDIT 10. 6. 2023]
V archivu TV Noe je z nešpor k dispozici
záznam.
Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže:
v roce 2014
tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením
nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu.
Reportáž radia Proglas
z roku 2017
a fotogalerie na webu kláštera benediktinek
z více minulých ročníků
umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu,
v jakém se nešpory v minulých letech slavily.
Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže
fotogalerie.
Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována
do tří zřetelných bloků:
-
u mohyly
- píseň Jezu Kriste, štědrý kněže
- liturgický pozdrav "Milost našeho Pána Ježíše Krista, ..." (D. Ženatý)
- úvodní proslov (P. J. Vinš)
- píseň Jeden Pán, jedna víra, jeden křest
-
antifona "Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem."
(všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii)
a Žalm 50
(čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
- modlitba (J. Graubner)
- modlitba (D. Ženatý)
- píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
-
antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože."
a Žalm 63
(celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním
breviáři vynechané)
- čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
- kázání/proslov (D. Ženatý)
- Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
-
průvod ke smírčímu kříži
- distribuce a zapálení svící
- "... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití
(mohyla) na symbolické místo smíření ..."
- 1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
- 2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
- 3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov
modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou
a rozhodně ne formální židovskou)
-
u smírčího kříže
- počáteční verše ze Žalmu 141 "Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
- Zj 8,3-4 "Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
- okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
- přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
- Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
- úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
- moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
- žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
- závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu
V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují
(nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních)
nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura
je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně,
bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin,
ale i na její obecnější zákonitosti
(viz v nešporách typický ranní žalm 63
nebo čtení z evangelia).
Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické,
nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit.
Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc,
zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby
a píseň.
V modlitbách po žalmu můžeme vidět něco na způsob žalmových
orací,
píseň po žalmu by nám mohla připomenout strukturu
nešpor z utrakvistického kancionálu
Zpjwánj Křestianská Starodáwnj
Valentina Polona Pelčického (f. 38r a násl.).
Větší část bohoslužby se odbývala na
"symbolickém místě krveprolití",
průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat,
tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb
(přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).
Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin
je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách
minimum (jen tři písně v první části),
patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu
rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy
(z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci
a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).
Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného
slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo
žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou
její aktéři), nebo ještě lépe přepis
(včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např.
modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu).
Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu
poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a
dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním":
biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.
K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže
je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních
písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích
(ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze
z katolického kancionálu);
Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá
píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben),
formulující intence ekumenického hnutí;
Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní
Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální
hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství
v boji s ďáblem.
K biblickým textům:
žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům
shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!")
a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23),
s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí
mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry,
mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří.
Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry
(v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno,
pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický
pro nešpory).
Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby"
v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text
tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad.
Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu
kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista
namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu
a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo;
ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie
obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených",
a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění.
Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku
typické prvky nešpor
(srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"),
připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.
Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně
ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé
nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad,
pro Magnificat překlad katolický liturgický.
(Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše
ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)
V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury
pečlivě zaznamenal všechny vstupy
moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející
nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé
a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže
a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely
na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly)
by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit
uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném
jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo
nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval
snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna
posledního slova předchozího jednajícího).
Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových
vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný
úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se
bez komentáře uklidit ze scény.
Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost,
efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená
zakotvenost v širším kontextu
nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto
výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných
církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem
zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby
konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní
skupinou slavících).
Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách
k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal
jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená
část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice
této výroční bohoslužby.
Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program
ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil
(byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními
schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován
a měněn?
nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova,
od základu? ...).
Náhodou jsem na YouTube narazil
na videozáznam pontifikálních
nešpor, v jejichž rámci byli 6. 12. 2015 instalováni čtyři noví
kanovníci českobudějovické katedrální kapituly.
Zdá se mi vhodné tu na ten záznam upozornit.
Z více důvodů:
jednak ukazuje ceremonie kanovnické instalace a jejich
začlenění do nešpor, což, pokud vím, na YouTube zatím v češtině
jinde k vidění není;
dále může nebudějovickým čtenářům posloužit jako
názorná ukázka zpívaných nešpor z českobudějovické katedrály,
které nejspíš zatím znají jen z mého popisu
(pouť 2017,
sv. Auracián 2018 a přehled dalších nešpor za ten rok);
konečně je to vzácný dokument katedrálního hudebního provozu
ještě z doby chorregentství p. Karla Fráni
(kterého 1. 7. 2017 v úřadu vystřídal Karel Ochozka).
Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše
(která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala
se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly,
přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první
ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů
o duchovních pastýřích (přičemž hymnus
Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").
Před vlastním začátkem nešpor,
jako doprovod vstupního průvodu,
slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování
responsoria Ecce sacerdos magnus
(srov. chorální verzi),
které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz
na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály
předsedat pontifikálním
nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory
konají.
2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono;
posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja)
a na něj bezprostředně navazujícím hymnem.
Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.
14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy,
antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy).
Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám,
ale myslím, že o dva roky později
jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.
Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení.
Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují
náležitosti kanovnické instalace:
kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti
a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi
a in-stalováni.
46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem
po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších
zvláštností jdou až do konce.
Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy
(a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).
O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl
začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící -
jsem tu referoval zatím jednou, když
byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě.
Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly
v rámci nešpor zvoleny různé momenty
(ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu),
přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou
právních úkonů, o které šlo.
Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci
spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje
nějaký závazný předpis a kde ho hledat.
Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není
zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš
ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností,
ne k pontifikální liturgii jako takové.
Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické
se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon
zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy;
vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace)
doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje
ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru
a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie),
zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci
už z nešpor mnoho nezbývá.
Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu
po čtyřech letech
se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské
pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila,
ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše
byly
(kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty
do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara
instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý
přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku
sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály
a považuji za vhodné podat o nich zprávu.
První nešpory
Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava,
v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena
do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena
z nosítek na oltář,
a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit)
začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy
(podle všeho se každý rok čte jiná),
prokládané sborovým zpěvem.
(Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval,
ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem
na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny
Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru.
Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus
se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus
z nějakého mešního ordinaria.)
Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu
(novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).
Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních
lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie,
za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo
(dva a dva, čelem proti sobě)
choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy
(dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis)
a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu
(starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod.
Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence
dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené
pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští
kanovníci a další duchovenstvo.
Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální;
texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech
2014
a 2016
(komentář k nim viz tam).
Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty
z prvních nešpor slavnosti.
V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše
zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem
o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě,
jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost.
Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů)
připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv
veršíku) a choralisté spustili Salve Regina
(tonus simplex).
Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost.
Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů,
neodpovídající výběru indikovanému
v Ordo cantus officii
(antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského
commune plurimorum(!) martyrum,
antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru,
patrně z nějakého předtridentského zdroje),
nezohlednil jsem
Praenotanda tohoto dokumentu
(editio typica 1983,
beze změny i v editio typica altera 2015),
která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine
proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis
vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei".
Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy
tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.
Ranní chvály
Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení:
tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu,
jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující.
Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín.
Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího
a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly.
Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla
přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně
transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky
Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne
měla být vystavena v kostele sv. Klementa).
Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně -
zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu.
Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst
ranních chval byť i jen částečně zpívaných.
Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály,
jako v roce 2016,
a očekávání to bylo správné.
Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených
desek.
Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě
invitatoriem (s žalmem 95).
Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava
samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty
a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné)
ze společných textů o jednom mučedníkovi,
vlastní vzali jen hymnus a oraci.
Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium,
dnes mohu přidat jeho přesný text:
R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou.
V. Stal se mou spásou.
R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Pán je.
Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý
z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by
responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule,
díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i
slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři".
Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval
z tamních společných textů o jednom mučedníkovi,
v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském
formuláři.
R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása].
V. On je můj zachránce.
R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci.
Pán je.
Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).
Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo,
že oba výše uvedené texty
(ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře")
jsou překladem latinského responsoria
ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi
mimo dobu velikonoční,
zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen
text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu
nelze považovat za překlad.
Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází
z jiných biblických úryvků.
Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců
v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní
modlitby církve mnohdy citelně liší.
Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy
responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou
než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní.
Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům
věnovat článek.
"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou
modlit se slušný překlad z latinského breviáře
(spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby
církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování")
liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde,
např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes
oficiálnímu znění drobnou úpravu
"velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána"
(místo "plují").
Ale proč se staroboleslavští kanovníci
modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných
textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.