Nešpory s žehnáním adventního věnce

7.11.2023 22:24 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020 z kaple pražského kněžského semináře. Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být dlouholetý standard slavnostnějších nešpor (hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy, antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska příliš zajímavé. Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů. V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.

Lucernarium

Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům, zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas, zapaluje svíčky na oltáři. Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu) známe z příležitostí, kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám u Všech svatých.

My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách, do nichž bylo jako jeden ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo určitý náboženský přesah. Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím, ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti, ani liturgických předpisů.

Žehnání

Obřad žehnání adventního věnce je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha. Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají Ejhle, Hospodin přijde s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle zpívá přede mší v době adventní.

Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii byla odbyta recto tono. Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.

V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu a k Magnificat), ale je příznačné, že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát z Mariina chvalozpěvu.

Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu takového řešení, protože souhlasím, že ono "jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním" se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých, podle liturgické funkce). Pochybnější je splnění podmínky "pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí", protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.

Obřad podle benedikcionálu

Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly do českého vydání benedikcionálu přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském. (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.) Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným, než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu. Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:

  • (volitelně vhodný adventní zpěv)
  • znamení kříže
  • liturgický pozdrav
  • úvodní proslov
  • krátké čtení
  • (volitelně minikázání)
  • žehnací modlitba
  • (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
  • zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
  • (volitelně okouření věnce kadidlem)
  • Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)

Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické pro velkou část výstupů liturgické reformy. V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení, avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí, tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor po biblickém čtení. Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů, v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).

[EDIT 11. 11. 2023] Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.

To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor, tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako spíše netypické. Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje, že až tehdy začíná první adventní týden, zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami (srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40) a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku nešpor již bylo uvedené do provozu.

[EDIT 11. 11. 2023] I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.

Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli jednání, které jsem interpretoval jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout, že obřad žehnání adventního věnce před nešporami také lze číst jako svého druhu lucernarium: slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou. Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách, které jsme dosud měli možnost zdokumentovat. (Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)

Povýšení svatého kříže, Milevsko 13. 9. 2023

17.9.2023 22:19 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

"Svatý hřeb"

V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi, interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina, snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační interpretaci: jde o relikvii, část hřebu považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji Kristova umučení. Hluboko do dutiny za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách z drancování v období husitských válek.

Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska" (1, 2).

Nešpory

13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře poprvé představen veřejnosti - od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích provedených znaleckých zkoumání, v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost. Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).

Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři, to dobře odpovídá dnes platným předpisům (srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri, Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek Kopí a hřebů Páně. (K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)

První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory ze Strahova a za předsednictví českobudějovického biskupa, v jehož diecési se klášter nachází. Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:

Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)

Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch, které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.

Že se na konci nešpor po požehnání místo Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí, ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená, hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy. (Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu z Milevska dobře předvedeno.) Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního oficia žádnou novinkou nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988 v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis (viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).

Závěrem

Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie, zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám. Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti - i kdyby to znamenalo méně nešpor.

Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim. Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl úctu prokazovat (a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti relikvie). Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.

Modlitba žalmů na setkáních mládeže

2.9.2023 15:03 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly slavnostní nešpory ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie. Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím, nikdy předtím ani potom se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila. Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení jsem však v posledních letech zaznamenal něco, co si tady snad také zaslouží zmínku: totiž společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.

(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)

Jsem z toho rozpačitý. Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání do modlitby žalmů. Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje: pořadatelé bez odpovídající katechese, jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny (v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři), nechávají v rámci společných modliteb recitovat vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké předchozí znalosti (třeba se to tak praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.

Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního přediva významů. Při slavení liturgie je normální léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími. Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text - to už si žádá určité základní porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu, myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu, jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba, která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací ve světle novozákonního zjevení. Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených, přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení a kdo se je takto modlit snaží, nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní. Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod "teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."

Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů, které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů činí obzvlášť zjevnou. A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý - potenciál zmemovatelnosti. "... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"

Praktické

Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku společnou recitaci jednotlivých žalmů, má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.

Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede, ale recitace žalmu se sám neúčastní. To je proti duchu antifonální psalmodie - když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím, že by někdo (zvlášť takhle všem na očích) stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel. Je to společná modlitba povýtce.

Když společnou recitaci vedou jednotlivci, tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví ne jednotlivec, ale dva nebo tři předříkávající společně, má to na parametry důležité pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.

Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob, jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části, ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo "už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru, do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců narození.

Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a akustika prostoru tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou stranu recitovat vůbec neslyšeli. Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru. V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany bez problémů recitovat šlo.

Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz (srov. VPDMC 103 a 278). Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl - ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie, nebo vhodná písňová parafráze.

Salvátorská pouť, Chrudim 2023

6.8.2023 22:33 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Nešpory slavené každoročně v Chrudimi v předvečer pouti k zázračnému obrazu Nejsvětějšího Salvátora jsem měl v hledáčku už několik let a letos jsem se na ně konečně vypravil. Podobně, jako se poutě k význačným vyobrazením Panny Marie konají obvykle o vhodném mariánském svátku, koná se pouť k chrudimskému obrazu Kristovy tváře o svátku Proměnění Páně (resp. o nejbližší neděli, ale letos svátek sám na neděli připadl). Nynější tradice zpívaných nešpor v předvečer poutní slavnosti je doložena přinejmenším od r. 2010.

K tomu srov. též farní časopis Salvátor, č. 35 (srpen 2016), s. 10-11: "Po příchodu otce Jiřího [Heblta] do naší farnosti se společně snažíme navázat na bohatou tradici pouti a udržet ji. Sem patří např. sobotní nešpory v kostele sv. Kateřiny" a v témže čísle s. 1, kde se ten příchod do farnosti klade do r. 2009.

Nešpory s vystaveným obrazem se tradičně konají ve filiálním kostele sv. Kateřiny, patrně s ohledem na to, že farní kostel o salvátorském víkendu bývá obležen pouťovými atrakcemi a související hudební produkcí, což zpívané modlitbě úplně nepřeje. Možná ale zároveň jde o volbu prostoru přizpůsobenou očekávanému počtu příchozích. Menší kostel byl obsazen jen asi ze čtvrtiny a i starší fotodokumentace ukazuje návštěvnost podobnou.

Pro příchozí byly připraveny vkusně vysázené a dvoubarevně vytištěné sešity s kompletními texty i notami. Když jsem jel do královéhradecké diecése, na nešpory slavené v dané farnosti (pokud je mi známo) právě jen jednou do roka a nejspíš ne kdovíjak dlouhou řadu let, počítal jsem s tím, že půjde se vší pravděpodobností o nešpory Olejníkovy. Ale v tom jsem se hrubě spletl. Po dnešku vím, že chrudimský kůr patří k těm, které chovají vlastní zhudebnění části denní modlitby církve - přinejmenším oněch prvních nešpor svátku Proměnění Páně.

Vstupní průvod s obrazem, jeho vystavení a okuřování oltáře doprovodila varhanní improvisace. Pak varhany utichly a daly celebrantovi tón pro úvodní verš, zpívaný na variantu běžného chorálního nápěvu z předkoncilních římských knih.

Hymnus se zpíval na jiný nápěv, než má v červeném hymnáři. (Nakolik si ho pamatuji, mohlo snad jít o nápěv písně č. 719 z Jednotného kancionálu.) První žalm na chorální nápěv VIII.c, antifona na jednoduchý prokomponovaný nápěv s tím souhlasící. Nápěv druhého žalmu v hrubých obrysech připomínal VII. tonus se slavnostní mediací, ale antifona se v mezích VII. modu každopádně nedržela. (EDIT téhož večera: tady je možné slyšet druhý žalm s příslušnou antifonou.) Podobně pro Magnificat (o němž dále) byl v notách nápěv I.g a antifona nectící zákonitosti modu I. Kantikum podle Zj 19 dostalo speciální nápěv, kde pro tři ze čtyř aleluja rámujících každý verš (úvodní aleluja, první responsum, první ze dvou aleluja druhého responsa) byl použit motiv ze začátku starobylé místní písně Ó Salvator.

k ní noty: Svoboda Jan: Nebeský lékař Kristus Ježíš v zázračném svém obraze v kostele děkanském v Chrudimi od 5. dubna 1676 k veřejnému uctění vystavený, co zvláštní Spomocník v těžkostech k němu se utíkajících, Kolín 1880, s. 125
text z 18. stol.: Petržílka Václav Baltazar: Nebeský lékař Kristus Ježíš, v zázračném a milosti plném obraze svém v kostele farním Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny, v královským věnným a krajským městě Chrudími se stkvějící, a rozličné milosti žádajícím sebe udělující, Hradec Králové 1735, s. 181

Nešpory celé odzpíval chrámový sbor na kruchtě, střídající se po verších muži-ženy. Zvláštně to vyznělo v kantiku z Apokalypsy, které sice v notách mělo vyznačenu responsoriální strukturu jako v breviáři, ale při provedení na ni nebyl brán zřetel. Podobně jako v běžných žalmech se i tady střídaly půlky sboru po verších a zpívaly je od úvodního do závěrečného aleluja v celku, beze stopy responsoriálního přednesu.

K responsoriu můžu napsat jen že nápěv byl volně složený, určitě nešlo o variantu žádného z mně známých tradičních nápěvů.

Magnificat bylo v notách česky a opatřené chorálním nápěvem, o němž výše, ale fakticky místo toho sbor provedl latinsky nějaké vícehlasé zpracování. To za mě bylo nejslabším kusem večera - text kantika byl o několik veršů zkrácen (dost možná už skladatelem - krácení žalmů při figurálních nešporách bylo do 19. stol. značně rozšířenou úpadkovou praxí) a provedení celkově nebylo příliš zdařilé. Protože sbor neznám, nevím, jestli si naložil kus nad své síly, nebo se akorát momentálně nezadařilo.

Po závěrečné modlitbě následoval výstav Nejsvětější svátosti s litaniemi. Podle toho, co mi z jejich textu uvízlo v paměti, nejspíš šlo o nějakou variantu litanií k nejsvětějšímu jménu Ježíš. V programu byly v litaniích vyznačeny čtyři předěly, označené jako "1.-4. vstup". Nevěděl jsem, co od toho čekat, a počítal jsem nejspíš snad s obměnami hudební formy nebo instrumentálními vložkami, ale ve skutečnosti šlo o vstupy předsednické, rekapitulující předešlé invokace v proslovech na pomezí osobní modlitby a minikázání. Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na akathist - východní pobožnost, kde se také střídají série invokací s rozvinutější modlitební formou, která ovšem má pevně daný text v hymnickém rejstříku, zpívaný na vhodný recitativní nápěv a tvořící se sériemi invokací plynule tekoucí sevřený celek, zatímco zde ony předsednické vstupy, jakkoli obsahem solidní a vkusné, dělaly v litaniích nelibý přeryv a působily antiklimakticky.

I když litanie jsou klasickou formou lidové pobožnosti, tady dostala přednost slavnostnost. Invokace zhudebněné (namísto stereotypního recitativního nápěvu) tak, aby hudba jaksi ilustrovala slova, při střídání různých druhů vícehlasu; odpovědi podobného rázu a průběžně se měnící melodie. Lidový zpěv tu tak (narozdíl od nešpor) nebyl možností ani teoretickou. Litanie uzavřela modlitba "Dobrý Ježíši, svatý Salvátore" (modlitba spíš lidového rázu, formulovaná v první osobě singuláru). Následovala orace z obřadů eucharistického výstavu, svátostné požehnání, a na závěr zbylé sloky písně Ó Salvator. (Kdy se zpívaly dvě první si nevzpomínám - nejspíš před litaniemi během přípravy výstavu.)

Mám-li to nějak shrnout, hudební tvar "salvátorských nešpor" mě nenadchl, ale také neurazil. Za povšimnutí stojí na jedné straně určitá návaznost na tradiční chorální repertoár (úvodní verš, nápěv prvního žalmu a onoho neprovedeného, ale v notách zapsaného Magnificat; možná volněji i druhého žalmu), na druhé straně antifony nenechávající se svazovat schématy systému osmi modů a nejspíš svědčící o přesazení tradičních nápěvů psalmodie do jiného konceptuálního rámce.

Do Chrudimi se budu muset - ne nutně o pouti - časem vypravit znovu. Jak jsem jel bez velkého plánování jen na otočku a ještě cestou hodinu ztratil, zpackav přestup v Pardubicích, z města jsem nakonec neviděl vůbec nic. Ani ten děkanský kostel, kde se pradědeček Zástěra o Vánocích někdy po roce 1906 stal cyrilistou (Cyrill 1916, s. 24).

Papežské nešpory ke Dni modliteb za péči o stvoření 2016

16.7.2023 15:30 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji, a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory, které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.

V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika" papeže Františka Laudato si' a v srpnu téhož roku papež (v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu Ekumenického patriarchátu) stanovil, že se i v katolické církvi bude každoročně 1. září konat den modliteb za péči o stvoření. Následujícího roku se pak u příležitosti tohoto dne konaly nešpory v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal. Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované: na webu Svatého stolce je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy, na YouTube je videozáznam.

Texty

Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí), tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře. Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace a do přímluv dvě příležitostné prosby. Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne je ponechána na svém místě. "Rituální designéři" z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom, aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat) dojem, že den modliteb za péči o stvoření je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku, která dostává vlastní liturgický formulář, nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů za různé potřeby.

Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací prosebných dnů (Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47). Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi, na texty oficia vliv neměly. Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.

Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající příhodné texty. Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky: jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné, že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře, s využitím VPDMC 251 a 252. Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře vyskytují i v řadě jiných dnů.

Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci hymnu, podle všeho není součástí italského breviáře, vybraná je z kancionálového repertoáru. Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička) chválící Nejsvětější Trojici a první sloka mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.

(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava, ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu, že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce. Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112), ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty. (Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším breviář pro USA; pro vybrané příležitosti je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)

O Padre, che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio hai ricapitolato tutto il Creato, donando significato e compimento a ogni cosa,
effondi in noi lo Spirito di sapienza perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza per il bene di ogni persona e di ogni generazione.
Per Cristo nostro Signore.
(po žalmu 72-I) Otče, tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna, obnovil celé stvoření a všem věcem dal smysl a naplnění;
vylij na nás Ducha moudrosti, abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti pro dobro všech lidí a všech pokolení.
Skrze Krista, našeho Pána.
O Padre, che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te,
guarda con benevolenza ai poveri della terra perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano;
vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore e rende miope il nostro sguardo davanti alle necessità dei fratelli.
Per Cristo nostro Signore.
(po žalmu 72-II) Otče, ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají;
shlédni milostivě na chudé této země, aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb;
přemoz egoismus zatvrzující naše srdce a činící náš pohled krátkozrakým pro potřeby našich bratří.
Skrze Krista, našeho Pána.
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)

Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení: samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti, ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa. Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace, provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení, a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek do standardní struktury nešpor.

Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne. Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé doplněny dvě příležitostné intence.

Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti
– perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.
Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce,
– aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza
– e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.
Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti
– a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.

Nápěvy

Všechny antifony se zpívaly recto tono. Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu, ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace, o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované antifony feriálních nešpor, není známa.

Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy. Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6) a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana, ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23). Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv, ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.

Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si také myslel, že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité, že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy, ale dávno mě to přešlo.

Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv. Přímluvy se zpívaly na nápěv z Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).

Závěrem

Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost, ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad, jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat. Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma, na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny specifickými přímluvami na environmentální témata; obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.) Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti) těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému (nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi, méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě doporučeníhodná.

Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební intence ("nešpory o něčem / za něco") je tradici římského oficia cizí. Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu, který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha, na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí, ale bez specifického oficia.

Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám, že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem "za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol. bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně vedle oficia dne, ne na jeho místě.

Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia, tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů), příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci instrumentalisována.

Nešpory u sv. Ludmily na Vinohradech, Noc kostelů 2011

10.6.2023 13:12 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

V archivu České televize jsem narazil na záznam nešpor z Noci kostelů 2011 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech: On-line: Noc kostelů (ČT24, 27. 5. 2011). Jde o zpívané nešpory jednoduchého formátu: zpíval se hymnus (z červeného hymnáře), žalmy, kantika (všechno na chorální nápěv II.D), responsorium (na týž žalmový nápěv) a na závěr Regina coeli. Všechny ostatní prvky recitované, přičemž přednášení sólových textů kompletně obstaral klérus v presbytáři a jako sólové texty byly pojaty i antifony.

Na recitované antifony nejsem zvyklý a těžce je nesu; antifony recitované sólově předsedajícím (před žalmem i po něm) pak ten pociťovaný nedostatek náležité formy dále zesilují. "Když už se antifony přednášejí sólově, nic přeci nebrání tomu je zpívat!" všechno ve mně křičí. Když se antifony recitují nebo zpívají na jednom tónu, tak hlavně z ohledu na účast lidu.

Teze: když se lid účastní zpěvu hymnu, žalmů, kantik a responsoria, je přípustné a vhodné alespoň u antifony k evangelnímu kantiku, v níž se obvykle koncentrují témata dne, dát přednost slavnostnosti a plnosti formy před lidovým zpěvem a nechat ji zazpívat kantora nebo scholu na její vlastní nápěv. (Srov. Dobszay L.: The Bugnini-Liturgy and the Reform of the Reform, Front Royal 2003, s. 83.)

Ale pak si uvědomím, že záznam je přes deset let starý a zkraje léta 2011 bylo ještě všechno jinak. Pro české antifony feriálních nešpor (v daném případě navíc velikonočních) nápěvy ještě neexistovaly žádné. Já jsem tou dobou pro dobu velikonoční měl a na rané verzi tohoto webu nabízel jenom responsoria, začínal jsem pracovat na první verzi antifon ze žaltáře. V úvahu by přicházely leda antifony latinské, podle tou dobou ještě platného Ordo cantus officii z r. 1983. ... Zkrátka ty jednoduché zpívané nešpory byly co do repertoáru skoro nejlepší české zpívané nešpory, jaké se v létě 2011 daly ve všední den provést, aniž by se jejich organizátor jal sám skládat chybějící nápěvy.

Přenosy modliteb z Letní školy liturgiky

19.3.2023 22:05 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde. Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu pochopitelně nemohl nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.

Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího prvního ročníku každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve, a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý, jak přesně ono zpívané oficium na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych se nějaké zúčastnil. Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc: ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe a na stránce letošního ročníku byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").

Repertoár

Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili účastníci Letní školy liturgiky? Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále) všechny české, z Denní modlitby církve. Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle - úvodní verš, hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria, veršíky, otčenáš, orace (žádné zpívané čtení nebo přímluvy). Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné; antifony všechny recto tono, žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých. Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11) víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie: k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského, k ranním chválám chorální, k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly verše zpívané jednohlasně celým chórem s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků. Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval, neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.

Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým) společným zpěvem latinské mariánské písně Solis praevia aurora fulgida. Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku, neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina pod nadpisem "Mariánské antifony". O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92). Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku, ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně po nešporách nelze nic namítat, nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné mariánské antifony na závěr kompletáře.

Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií) omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr) a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr. Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.

Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto tři jejich sady. Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický, např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného, a střídání tří různých systémů je kompromisem. Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická: množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou) a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.

K otázce "účelu antifon": písničky proti nudě jsou to!

Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily na velice tradiční formy psalmodie: všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů, jak je předvídá VPDMC 121-125.279.

Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí. Nedivíme se - zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní, jejichž forma prakticky vylučuje zpěv i (esteticky únosnou) společnou recitaci. Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé, které se do breviáře nikdy dostat neměly.

Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad, opravdu rád červený hymnář, bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní přeložený hymnář Liturgiae horarum, ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře pojala do své sbírky. Chce se říci - když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let, nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat kompletního Škráška?

Prostor a liturgické role

Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího, uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení), doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech. Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace), resp. na konci odcházel předsedající s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech. Liturgického oděvu užívali jen předsedající, kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.

Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat, a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém se slavila každodenní mše svatá. To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického zákonodárství (srov. VPŘM 303), ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by okuřování pokoncilního oltáře (z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné chrámové lodi) bylo opravdu podivné.

V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením, krátká čtení, přímluvy) se vystřídali různí účastníci Letní školy. Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria. Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc, přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání (jak mu určuje VPDMC 256), ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík mezi psalmodií a čteními. Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu svěřuje nynější liturgické zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného (a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku, ale na to nedošlo.

Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214, výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají kantoři. Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo Caeremoniale předkoncilní: lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi); lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup). Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně - někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři, v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to, že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající: lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje); lib. 2 cap. 5 par. 5 a lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).

Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje - zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně liturgicky kompetentní shromáždění. Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním, a dával by tak dobrou příležitost slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým množstvím sólových předsednických vstupů, až to katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví často a mnoho, může zarazit. Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech (pokoncilních římských) liturgických forem.

Jiné hejty

Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování liturgického kalendáře: ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty (ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit), ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235 by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní, ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a z liturgického mezidobí. Zvolené řešení, odchylující se od standardního uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252, ale nevidím pro něj rozumný důvod.

Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium. To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35) jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály. Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením, před níž se invitatorium nevynechává nikdy.

Závěrem

Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě, kterou organizátoři považují za atraktivní (jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem") - a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je. Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného oficia samozřejmě nelze než přivítat. Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru nejkrásnější.

Je však třeba připustit, že daný zjednodušený hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor (popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích, kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje, nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto nelze mobilisovat. Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.

Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů (samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě. Tedy patrně připravit knížku s texty a notami pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš dost blízkou tomu "novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své diplomky. Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného i amatérským varhaníkům.

"Synoda" o synodalitě - začátek evropského kontinentálního shromáždění v Praze

6.2.2023 19:30 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná evropské kontinentální shromáždění tkzv. synody o synodalitě. Zveřejněný program ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále. I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou, takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní, je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)

Napsal jsem tu před pár lety, že "kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve." Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění zřejmě tento názor sdílejí. V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu" (Laudis canticum 2) nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve, ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob, pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.

Mše s nešporami v neděli 5. 2.

(záznam zde)

Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky, dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.

Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium) větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus Lucis Creator optime. Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata, a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie, celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami. To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu. Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.

V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon, prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie opatřil neogregoriánskými nápěvy, v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.

Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19. To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše) byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.

Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou (latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty) a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria, až na recitované krédo). Čtení se četla v různých světových jazycích, žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou (In mandatis eius cupit nimis).

To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor, odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X. Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď. O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii (a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo), takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).

Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální, stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.

Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český) jáhen.

K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou píseň. Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování. V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.

Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo" (SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření. K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.

Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.

(záznam zde)

Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu, že se konala jen samotná mše bez ranních chval. Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích; ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem, s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie. Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum), před evangeliem zpívané aleluja 2 z Jubilate Deo s anglicky recitovaným veršem.

Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus, ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé, resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé, ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval (k přípravě darů Ubi caritas, k přijímání Bless the Lord my soul, po požehnání Magnificat anima mea Dominum). Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie), což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického) a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne; očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé) spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou. Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe. Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila ve mši jednoduchou, ale důstojnou.

Ke staroboleslavskému oficiu svatováclavskému

23.10.2022 00:06 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi, omezím se v textu na ranní chvály. I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory, ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako před dvěma lety, takže není co o nich více psát. Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor, ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv - možná právě s ohledem na preference předsedajícího, aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.


Už léta mi v hlavě hlodá otázka toho zvláštního formuláře, podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti ve Staré Boleslavi: proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava užívá místo jeho vlastních textů texty z commune o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu, odchylujícím se od Denní modlitby církve?? A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály (letos až od 7:00) byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby) distribuovány známé červené desky, bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby alespoň zběžně prolistoval.

Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4, se zadní deskou červenou a přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny do eurofólií. Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou. Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.

Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu pouti známému z dřívějších let: modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě v roce 2016 (přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala); první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny, jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem (pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky 2012, 2014), tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem, byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky (postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem) ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli - obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory z pražské katedrály.

Zpět k obsahu červených desek. Text je na protilehlých stránkách paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky. Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění Denní modlitby církve. (Zvláštním případem jsou hymny: vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě naprosto nejsou jejich překlady.)

Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé, ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich prostudování nebylo dopřáno dost času.

Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem. Ovšem v relativně krátkém čase mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se ke sfocení liturgických textů neodhodlal, neboť se mi zdálo málo vhodné, a takřka ihned po závěrečném požehnání desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?), protože bezprostředně následovala první ranní mše. Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo, co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti. Popravdě se neumím rozhodnout, jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.

Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím, jsem si utvořil následující pracovní hypotézu: Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako "Národní svatováclavské pouti") bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno - nebo přinejmenším bylo plánováno slavit - kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály, a to latinsky. České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad, umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá, ne jako text k recitaci. Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné, že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune. Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat. Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly místo latinských textů ty české a neoficiální překlad se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně se hodinky začaly slavit za účasti lidu, pro což se recitace v latině zdála těžko únosná, nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.

Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu: když předpokládá, že důvodem použití textů z commune byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi, jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci - jejichž latinskou verzi editor našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?

Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti s texty z commune místo vlastního formuláře svátku je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit. Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl, je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době, kdy by se toho už člověk nenadál. Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.

Ze streamů Velikonoc 2021

14.4.2022 21:45 | kategorie: Ze života | štítky: | Komentáře

Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani liturgie hodin nepřišla zkrátka (srov. první pandemické Velikonoce 2020). Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování jsem vytrvale odkládal, až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi. Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené, a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.

O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam prvních (v italštině) i druhých nedělních nešpor. První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu "slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva - jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem. Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány - po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám zejm. prokomponované antifony.

Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního. Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.

V rámci obřadů Svatého týdne ze Stodůlek dostalo oficium opravdu velkorysý prostor, částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí. Ranní chvály Květné neděle otevírá hymnus z červeného hymnáře. Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv, Benedictus se zpívá na chorální II.D. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře, totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,

Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka; charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění příběhu Zmrtvýchvstání). Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou: opakování refrénu mezi slokami je vynecháno, na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.

antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv, přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje. Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli. Velice podobný je pak i hudební tvar ranních chval neděle v oktávu, akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.

Ranní chvály Bílé soboty z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích jsou typickým výrazem její specifické tradice - s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám ("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"), se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity), a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho, co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.

Ranní chvály Bílé soboty z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus, všechno v Olejníkově zhudebnění. Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření, jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.

Ranní chvály Bílé soboty z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou. První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu, to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty - po přezpívání kompletní modlitby se čtením! Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani Vavrečkův katalog Olejníkova díla, který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné. Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09) někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk? (Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)

Strahovský klášter vysílal temné hodinky a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory") neděle Zmrtvýchvstání (srov. též starší článek), ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných bohoslužeb, obvyklém: zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih, ostatní texty česky.

Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia), jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit, že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.

Kratinký sestřih z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955) ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky (sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.


I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve, na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil při vyhledávání materiálu pro tento článek: Do rukou tvých, písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA. Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou formu.