Od sousedů (skoro) ticho

8.10.2018 20:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

V Českých Budějovicích jsem rok. Pohled do historie aktualisací ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější, i když už předtím došlo k citelnému útlumu. Loni touto dobou jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení, aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo. (Srov. titul tehdejšího článku "Od sousedů chorál".) Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty ve starší cihlové zástavbě. Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel, ale po akustické stránce jsem si nepolepšil. I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol., od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo. Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl. To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí" (o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají oba sousedící domy každý svou vlastní).

Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci by bylo nemravné. Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů, na mě v posledních měsících dolehla ještě víc, a přestal jsem zpívat i nešpory. A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)

Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho, co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným. "Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům." "A nejlépe někde v pustině," dodávám já. Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi" (i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé, v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet mohl, ovšem všechno nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci) nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt" s trochou akustického tuningu, ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt (ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé nadšení pro masivní odhlučňovací opatření. (Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)

Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe, že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně není nic špatného - "můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také, nebo se sami akusticky odizolovat" - ale tuhle možnost nevidím jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému "akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium do konce silně závisí.

Na sv. Bernarda ve Vyšším Brodě

20.8.2018 23:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard. Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře. Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech, přirozeně vedly včera na poutní mši do bývalého kláštera Zlatá koruna, a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory do Vyššího Brodu.

Nešpory byly celé zpívané. (Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo sváteční výjimka.) Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal (což je ovšem nevědomost zaviněná), a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen - mj. extrémně prostou mediací prvního modu, tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je jakoby nové initium, zpívané po ní.

Celkově byly nešpory odzpívány důstojně. Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?), zbytek chóru spíš tiše přizvukoval. Protože jsem si připravil a s sebou přivezl noty (na sledování, ne na zpívání), neušlo mi jedno citelné zjednodušení: všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou - totiž pod první "Viae viri sancti". Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat "Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já, skrývá nejednu intonační past. (Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední, kdo by mu to mohl vyčítat.) Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po. (Na to upozorňuji, protože je to divné. "Duplikování" antifon v řádu tradiční nebylo, a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.) Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách (trapistický hymnář z r. 1909, hymnář přímo z Vyššího Brodu): na poslední slabice bylo punctum c nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)

[EDIT 21. 8. 2018] Myslí se na poslední slabice každé strofy. Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář CZ-Pu XIII.A.12 (Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn. Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední melisma předposledního verše každé strofy, které je položeno o slabiku dříve.

Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád, že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti, a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost toho využít.

Slavnost svatého Auraciána, České Budějovice

4.8.2018 01:12 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků, i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům) se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co z kostry zbylo") jednoho získat. Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového, jemu zasvěceného oltáře. Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.

Dějiny světcova kultu v Českých Budějovicích až do začátku 20. stol. dokumentuje Karel Reban: Po stopách sv. Auraciána, patrona města Čes. Budějovic, ČKD 7-8/2018, s. 422-437 a ČKD 9-10/2018, s. 530-545. O tom, co se týkalo oficia, zejm. druhý článek, s. 540n a 543. Tam také citována orace o sv. Auraciánu užívaná v 19. stol. (Není sice uvedeno, zda byla užívána kromě intronisace diecésních biskupů i ve mši a oficiu svátku, ale dá se to předpokládat.)

Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že v posledních desetiletích byl spolupatron města spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá do r. 2014 a zejm. do roku následujícího, kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků. (Tak alespoň Radio Proglas.)

Encyklopedie Českých Budějovic: "Od 2014 jsou konzervované ostatky v barokním relikviáři každoročně nošeny v procesí a vystavovány veřejné úctě."
V roce 2015 také proběhl silně medialisovaný antropologický průzkum ostatků.

Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším od r. 2015 slaví i nešporami. Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích za našich časů (viz starší články: titulární slavnost v katedrále, pravidelné nešpory u sv. Rodiny) zdokumentováno úplně.

Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory. Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple (kde je relikviář během roku uložen), provázen zpěvem litanií. Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi. O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií se proto z větší části držel v mezích toho, co lze říci o každém světci, resp. o každém mučedníku. Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské" s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací vystavěných podle Ef 6,13-17. U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou, kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal. (Soukromé zjevení? :) )

U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka) a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů, jsem na začátku čekal velké řečnění. ("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ... udělili metály, ... nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve důležitá, ... Zazpívejme hymnus.") Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal. Po úvodním verši hned následoval hymnus a nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované udílení diecésních medailí.

Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to by byla nějaká společenská událost, ne liturgie: metály neudílí církev jakožto církev, ale církev jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu, ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.) Udílení metálů v rámci liturgie pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani "antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře. A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat. Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem mimo katolickou církev snad ještě neviděl.

Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti. Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor společných textů o jednom mučedníkovi, až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.

Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu, co jsem tu slyšel na sv. Mikuláše. Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný. (Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem na to pozor.) Antifony opatřené jednoduchými nápěvy. (A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty, jen označkované texty.) Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru; pravděpodobně sám pan regenschori od varhan); předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc" a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému"; první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.

Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc "okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě. Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii (ne od katedry, ale) opravdu z katedry (srov. Caeremoniale episcoporum 200). A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu, že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie, nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) - a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné, které jsou v katedrále dnes.

Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia v gesci českobudějovické katedrální kapituly a pravděpodobně i ve městě vůbec. Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita některého řeholního domu nebo periferní farnosti, ale není to příliš pravděpodobné. Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita akademické obce, ne veřejné slavení, a tudíž leží stranou našeho zájmu. Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.

Nešpory jako součást křesťansko-muslimského setkání

29.4.2018 23:27 | kategorie: Ze života | Komentáře

13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli různých islámských organisací v Německu působících.

Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové společně modlili žalmy. Následovalo přivítání v konferenčním centru Haus am Dom. Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl, že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit ze svých "duchovních tradic".

Signal für den christlich-islamischen Dialog; cit. 29. 4. 2018; překlad J. P.

Jako termín pro setkání byl zvolen svátek Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši i k jeho matce vlastní.

Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací, ale její zařazení na program setkání mezináboženského je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto e-mailem obrátil na instituci, která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony "mezináboženské nešpory" vypadaly. Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o "katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů. Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve, a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně. Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu." (Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)

Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické "duchovní tradice" v duchu citátu výše, a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy. Předpokládám, že zbožný muslim (pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci katolické modlitební bohoslužby. Já sám bych z opačné strany na něco obdobného rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce, totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy, ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu (především pokud jde o pojetí Boha) a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou (pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).

Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto, že modlitby periodicky rozložené na celý den a normované co do textu, postojů a gest vykazují tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou (salát).

Kardinála Josefa Berana přenesení

22.4.2018 20:45 | kategorie: Ze života | Komentáře

V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969 zesnulého v římském exilu a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky ve Vatikánu.

Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný: přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního procesu de facto aktem prohlášení za svatého. K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře, ale jen vystaveny k projevům úcty a připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.

Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím, že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces. Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa, ale také o přinesení ostatků možného světce. To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost liturgicky utvářena.

Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice

V pátek od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen "mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie "mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení, zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod., tak např. i oběti náletů). Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé; byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé dva dny zazněl), později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium Ecce, quómodo móritur iustus z předkoncilního matutina Bílé soboty: jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka, který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které mají v liturgickém roce právě jedno své místo, a užívat je jinak je nepatřičné.

V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.

Venku akci doprovázel dechový ansámbl; po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie a s (neméně zbožným) troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs, která se měla ještě jednou zopakovat v závěru. Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu, že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném, intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.

Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela a v něm umístěna, již následovaly nešpory, za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu rektora pražského semináře, P. Kotase. Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře" ("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním chválám; též Kancionál, 833), žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy, antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale na dění v presbytáři jsem neviděl). Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být importem z Vyšehradu). Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam pro všechny zpěvy, což se vymstilo především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval, jak uznal za vhodné).

Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha (které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou ty ze společných textů o jednom mučedníkovi). Svátku odpovídala i červená liturgická barva. Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé. Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší, po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání kardinála Berana před komunistickou internací. Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl, kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz"). Responsorium již bylo pohaněno výše. Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy, z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení") pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.

Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém - nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci prostě "vlasteneckém" - duchu) a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení; pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně bylo zbytečné). Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv, ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.

Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov

Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo, takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku. Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha. Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky (a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však odbývalo v češtině.

Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky - každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96, o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity, nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.

Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět Beranovo poslední veřejné kázání v Československu, zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice. Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře. A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím ecce, Adalbertus novus.

Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň "Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)

(21. 4.) Katedrála

Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření. Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".

V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení se dal v pohyb dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž, podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod, ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz, tažený šestispřežím ušlechtilých koní. Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.

Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych je nemohl.

Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla v presbytáři vystavena. Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska - tedy postkomunistických zemí střední Evropy, až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha (z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl, díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).

Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor) prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.

Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost, že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným, vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)

Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání. Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno na přímluvu ... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...: zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus", pokoncilní texty se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech skloňováno podle vzoru servus). V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly v oficiálním vydání.

Koncept

Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část - chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však jde o část representativní, protože jistě nejhojněji navštívenou a nejslavnostnější.

Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu (texty, zpěvy, akce) ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce. Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.

Mimořádné proto, že v pražské katedrále se i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den, na který podle kalendáře připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají. Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené, což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký důležitý kus platného liturgického práva uniká.

Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci (značně nekonkrétního) ustanovení o "votivním oficiu" (VPDMC 245).

Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného napětí "repatriace - přenesení" vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran". Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu, žádný se úplně nezřítil. V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly: máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše, dál ve svých následnících ...) a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha: "Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu * a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."

Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si, aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení, a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém, "chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".

Velikonoční nuda

7.4.2018 19:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu) nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu a nešporami začalo oficium doby velikonoční, jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor) zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou, obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky v běžném feriálním žaltáři.

Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu lépe slušelo ventilování takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet, ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že toto řešení zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné a praktické, a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka, nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon přicházely v úvahu jen mé velikonoční antifony ze žaltáře, které nejsou příliš povedené. Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční, celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou" antifonou je nebetyčná nuda. Vykonavatelům liturgické reformy, kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.

Titulární slavnost sv. Mikuláše, České Budějovice

6.12.2017 22:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka, zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) - a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou nebo s kapitulou u Všech svatých.

Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a pontifikální parádou. Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané. Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.

Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria) Korejsovy; nápěvy antifon recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami (co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel v Kájově). Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl hymnus pro nešpory z daných společných textů podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý), nebo nějaká jiná píseň.

Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané", ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá, kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor (nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky) v alternaci kantor-lid.

Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích, ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta, založil mezinárodní misijní seminář (!). Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou prvních zahraničních seminaristů. Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří, čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso". Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).

[EDIT 8. 12. 2017] Zpráva o založení semináře na oficiálním webu biskupství

Nešpory v Kájově

26.11.2017 23:11 | kategorie: Ze života | Komentáře

Poslední neděli v měsíci na nešpory do Kájova - měl jsem to v plánu už v té (nedávné) době, kdy jsem do Českých Budějovic jen dojížděl, ale že by to znamenalo mít přednášky v některou z posledních sobot, zajistit si nocleh do neděle a vrátit se zpátky do Prahy v neděli pozdě večer, nikdy jsem se nerozhoupal ten plán uskutečnit. Ale teď je všechno jinak. Říjnové nešpory jsem zmeškal, ale na ty listopadové už jsem si dal pozor a do Kájova jsem se vypravil.

Protože vlaky tím směrem nejezdí každou hodinu a skoro dvě hodiny čekat na místě se mi nechtělo, vystoupil jsem už v Českém Krumlově a dál pokračoval po svých. Žlutá značka mě provedla historickým centrem včetně zámku - ale jen jsem jím proběhl a pospíchal k lesu, protože podzimní slunce už bylo za obzorem a závodil jsem s tmou. Cestou jsem postupně minul řadu drobných sakrálních staveb. Stará poutní stezka? Nebo bylo kaplemi a kapličkami celé zdejší panství rutinně zastavěné?

Do Kájova jsem dorazil s posledními zbytky světla. Nasvícený kostel Nanebevzetí Panny Marie zářil (chtělo by se napsat "zářil do dálky", ale nebyla by to pravda - stojí totiž ve svahu údolí a z dálky není vidět), uvnitř zrovna končili růženec. Pro příchozí byly připravené sešity se všemi potřebnými texty a notami. Texty byly náležité, ze slavnosti Ježíše Krista Krále.

Jen protože mě dlouhodobě zajímá řešení vstupního průvodu ke slavení liturgie hodin, zmíním, že tu nebyl nijak hudebně doprovázen. Byl ostatně krátký a rychlý, protože obnášel pouze celebranta s jedním přisluhujícím a cesta ze sakristie není dlouhá.

Nešpory v poutním kostele jsou primárně iniciativou malé komunity milosrdných sester sv. Kříže, která obývá kájovskou faru. (Ty v tom navazují na tradici založenou německými vincentkami, které v místě působily před nimi.) Sestry zastaly všechny kantorské funkce a žalmy se zpívaly v alternaci sestry-všichni. Zpívalo se a capella.

Úvodní verš byl Pololáníkův (Kancionál, 084), hymnus z "červeného hymnáře". Žalmy na Korejsovy nápěvy, antifony k nim jednoduše dokomponované (vždy převážně recitativní dvoudílný nápěv s jednodouchou ozdobou na konci každého oddílu). Kantikum ze Zj 19 sestry zpívaly na běžný žalmový nápěv, všichni po každém verši odpovídali alelujatickou antifonou. (Srov. kdysi dávno tu představené nešpory z Vršovic.) Na žalmový nápěv se zpívalo i responsorium. Zvolání k prosbám - docela těžké, zvlášť, když se samotné prosby nezpívaly - z Olejníkových Nedělních nešpor. Nešpory uzavřelo svátostné požehnání.

Že se to celé stihlo za půl hodiny a nějakou minutu (možná schválně, z ohledu právě na takové nemotorisované poutníky, jako jsem já), pohodlně jsem stihl vlak v 17:47 a unikl tak více než hodinovému čekání na další spoj, z čehož jsem, vzhledem k počasí opravdu hodnému pozdního podzimu, měl velkou radost.

Čtvrteční nešpory u Svaté Rodiny

23.11.2017 21:52 | kategorie: Ze života | Komentáře

Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory v Českých Budějovicích jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek ve studentském kostele Sv. Rodiny. Když jsem se na ně dnes poprvé chystal, čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý, ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché. Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela vstoupil, byl tam jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku. Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá, rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.

Nešpory otevřelo jakési lucernarium: to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe a na začátku adorace, která na nešpory navazovala, je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).

Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel a nezapamatoval jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé "V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše", který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor z CSM ve Žďáru (2012), ale ani jeden z nich to nebyl.

Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze "zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat), a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl. Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře, jak se patří. Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv, Magnificat na chorální VIII.G. Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory, se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech (světelný zpěv; hymnus; responsorium, které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid", a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor). Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.

... anachorítae, sanctíque omnes, ...

5.11.2017 11:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jeden příspěvek ryze osobní: jak známo, jsem bídný zpěvák, ale zpěvy denních hodinek předkoncilního římského oficia nejsou náročný repertoár, a tak většinou nemám potíže je (sám doma) zazpívat. Ty, které se často opakují (žaltář, commune), nebo jsou variantami v antifonáři mnohonásobně využitých melodických typů, většinou už zazpívám "z listu", ty zbylé stačí předem si zběžně přehrát na nějaký hudební nástroj. Přeci ale čas od času narazím na kousek, který ani s čerstvou vzpomínkou na jeho přehranou melodii nezdolám a musím se při zpěvu o doprovodný nástroj opřít. Královskou kategorií pak jsou melodie, které tolerovatelně nezazpívám ani s takovouto "intonační protézou".

Jedna taková antifona se zpívá o slavnosti Všech svatých k Magnificat prvních nešpor. Kritickým místem je pro mě - docela příznačně - to, kde se ve výčtu kategorií nebešťanů dojde k poustevníkům (anachoritae). Terciový skok uprostřed climacu se pak znovu objevuje v dlouhém melismatu na intercedite, kde je ovšem obtížných míst víc. Tento článek budiž tedy výrazem a věčnou památkou předsevzetí kritickou pasáž trénovat, dokud ji nebudu bezpečně umět, a s dalšími podobně "nezpívatelnými" kousky do budoucna naložit podobně.

antifona Angeli, Archangeli

Antifona Angeli, Archangeli z prvních nešpor slavnosti Všech svatých. Obrázek z Gregobase, podle The Liber Usualis, Solesmes 1961, s. 1721.

Možná bych do článku mohl postupně přidávat odkazy na další podobně náročné kousky, až vznikne jakýsi "vínek trní z Římského antifonáře".

Vigilie slavnosti sv. Ludmily na Levém Hradci

16.9.2017 02:28 | kategorie: Ze života | Komentáře

Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti, bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti. Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí, a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno (když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi - tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.

Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel, byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta, po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém (vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný tradicí ruského liturgického zpěvu). Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.

[EDIT později během dne] Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému, ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný. Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase zapomenu:

Tys pravá matka věřících české země, / vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, / jímž je Kristus. /
A světlem víry / zaháníš temnoty, / ó svatá Ludmilo!

"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy Factum est.

Mši i pobožnosti po ní následující přejdu (i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské liturgii). Modlitba se čtením začala asi ve 20:20. Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty (kromě čtení) a trochou not. Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky, tak dohledatelné dokumenty ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu. V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní (nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního správce.

Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru podle VPDMC 73. Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní Ludmilo, révo. Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy některých modliteb v byzantském ritu. Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou začínal každé Sláva Otci. Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím odbyty všechny žalmy i jejich antifony.

Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv. Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta (co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih římského ritu) a konečně čtení evangelia. Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně proložen).

Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily", podpořeni modlitbami věřících, "na další rok obnovit své závazky". Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu jakémusi institutu zasvěceného života, jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl, kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.

Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy, což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr. To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem, vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu před odjezdem posledního vlaku.

Od sousedů chorál

7.9.2017 00:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července, v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy k aktuálnímu stavu prací:

Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná. Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik v sídle zaměstnavatele. To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu, kterým jsem dlužil něco péče (zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře calendarium-romanum) a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace ordodo, která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře (ukázka pracovního výstupu). Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí a uspořádal dotazníkový průzkum mezi uživateli sociální sítě signály.cz. Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem předpokládal.

Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení, protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy, kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak. Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci na českých zpěvech oficia se vrátím.

Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil, kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo, v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou. Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia, které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním těším na poctivou zeď.

Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl, a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já. Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti bušili a buší, se vůbec nedivím.

Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo, když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912. Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku), výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu, protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení, ale ani žádné jiné zvuky.

Nešpory v litoměřické katedrále

5.6.2017 00:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo, kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin: litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.

Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají. Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti Seslání Ducha svatého: abych, pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti, viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.

Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení - asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky. Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu - předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře jsem v katedrále neviděl.

Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami: na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc, se recitovala velikonoční mariánská antifona Regina coeli; po požehnání se zpívala (jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný přídavek nad liturgický rámec nešpor; se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených nešporách liturgie hodin počítá jako s možností (viz úplně poslední rubrika v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve), ovšem bez verše a modlitby. Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické blogosféře obvykle titulované "reform of the reform"; hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi, kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby podržely až do našich dnů.

Velikonoce 2017 v Praze

17.4.2017 23:35 | kategorie: Ze života | Komentáře

Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou návštěvy míst, kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat o poznání hůře, ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco "hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno, co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.

Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno, co jsem měl v plánu. Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit (opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem oboje zaspal.

Na Zelený čtvrtek večer jsem byl při modlitbě se čtením z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám; budu snad rozumět i bez textu před sebou," odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil. Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi, opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část hodinky se právě říká.

Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno, v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě jako vigilie (VPDMC 73). Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč. Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři, každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum. (Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném jedinému čtení.)

Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky. Vigilii bezprostředně následoval kompletář, opět celý recitovaný.

Na Bílou sobotu ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se modlitby se čtením a ranních chval v katedrále. S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou sobotu" cituje Ef 5,14: Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!

Responsoria po lekcích se, stejně jako loni, zpívala "ošizená". (Viz nápěvy na webu "katedrální typografické dílny".)

Na Boží hod jsem do katedrály zamířil znovu, na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální, letos však byly české. Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu, provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu obvyklé. S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých mozet nebo almucí oblékli bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý, p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.

Po požehnání se zpívala antifona Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým. Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno křestní vodou. Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš z křestního pramene život stále novým generacím... (Jedna takto začínající modlitba je v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si vzpomínám, byla podstatně delší.) Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.

Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých pražských velikonočních nešpor, a jak ho doporučujeme pro slavení křestních nešpor dnes.

V pražské katedrále se tedy koná jakési jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání. Náplň zastavení - ať už to je či není záměr - poměrně věrně napodobuje historické předlohy; obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční. Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni": připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.

Nešpory v královéhradecké katedrále

3.4.2017 1:48 | kategorie: Ze života | Komentáře

V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku Místa). O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.

Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích pro ten účel přistavených v chóru před, resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky a kněžstvo. Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím. Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových Nedělních nešpor.

K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok? Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní? A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat "chorálně"? (Srov. také podobnou praxi v Ústí nad Orlicí.)

Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků. Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů antifonou bylo dodrženo, jak je v Nedělních nešporách vyznačeno.

Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi, neměl před sebou text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony, musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen" odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat při responsoriálním žalmu mše. Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela" (pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně; lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon) a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon jsou složitější než nápěvy žalmů.

Několik možných vysvětlení mě napadá. Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii pokoncilních nešpor. Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon postavit je účastníkovi před oči vícekrát. Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou. S posledním bodem nelze než souhlasit, ale není to problém psalmodie vůbec, nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů - srov. co k tomu bylo řečeno v jednom ze starších článků.

Jeden postřeh k liturgickým postojům: Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu je nezbytné vstát.

Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily varhany), eucharistické požehnání a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum) s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen v době postní. A já jsem, přesně podle dobré rady na webu sboru Cantores Gradecenses, pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.

[EDIT 5.4.2017] Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří naprosté prvenství. Každé pondělní a čtvrteční ráno je možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám. Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.

Ke kapitule karlštejnské

26.3.2017 23:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes, o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické působení omezuje na několik málo mší během roku. Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě. Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly, se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele, tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.

Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně, např. jako liturgický rámec kanovnické instalace. (Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.) Naposledy byl takto při nešporách 29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci. Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát. Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom, co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab její zakládací listiny.

Kompletní přepis a český překlad je na webu kapituly, scan se dá prohlížet na portálu Monasterium.

Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali kanonické hodinky, oděni superpelicemi a majíce po způsobu kanovnickém chórové mitry. Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět, při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky, to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly; podobně i nešpory v jejich hodinu. Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen, budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie, anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup, v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě a zřetelně zpívat podle noty.

Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni sloužit nejméně tři odpovídající nezpívané mše, dvě ve hradě, jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů, dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé, a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků čili kněží, budou od té doby povinni každého dne odzpívat nejméně jednu mši podle noty.

Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů pražského kostela.

(Převzato z webu kapituly, s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)

Výčet liturgických povinností karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV. je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je, zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory. Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují. Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit podle libosti mimo chór?

Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává "samozřejmé" detaily provedení hodinek: kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to, že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti vykonávat pořádně.

Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je uspořádat takto: bez ohledu na počet členů měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší. Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového počtu tří mší.

Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly v plném rozsahu vázány. Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám, na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance, tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci, neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části (možno myslet na zpěv sólových částí responsorií matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon) mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika, resp. kandidáta na kanovnické beneficium.

Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan, který je zároveň jediným sídelním kanovníkem, je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky žádnou roli, natož aby se zpívalo. Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá "významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především historickou památkou a turistickou atrakcí. Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil "abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně je.

Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech o vlastnictví katedrály sv. Víta). Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.

(kapitulakarlstejn.cz)

Podle všeho také nechápu "posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa". Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím, že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné "znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.

Na Všechny svaté u Všech svatých

3.11.2016 14:07 | kategorie: Ze života | Komentáře

Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového. Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace) a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek, pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době. Řečená kapitula, nakolik je mi známo, pravidelně slavívá dvoje nešpory: jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží, druhé o titulární slavnosti kostela. Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla (viz starší články: 2014, 2016), po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.

Začátek byl stejný jako letos na sv. Prokopa: na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce. Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých zpívaných nešporách v katedrále) a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval Světlo jsi oblažující (žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory) - parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj, zpívaného při každé byzantské večerní.

Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo. Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější: pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat až "neliturgicky rozverný". Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu a "propriální" řádně v rámci nešpor (jako na sv. Prokopa před dvěma lety), načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný". Ale ať už to bylo jakkoli, záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava: viz VPDMC 247.

Po hudební stránce šlo o poměrně typické pražské české katedrální nešpory. Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení. Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři, nýbrž na kůru u varhan.

Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv, se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat s chorálním VIII G. Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť) založené na tomtéž, ale částečně prokomponované. Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa, kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.

Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom, že - přestože byly v lavicích rozdané noty - psalmodii kompletně odzpíval sbor. Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci, seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali, odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem: to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí. Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu a s teatrálními akcenty, jako vždy.

Antifony byly složeny bez vazby na tóninu žalmového nápěvu. Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly k psalmodii a zpíval se žalm. (Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)

Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách (Vejvanovský, Mazák), byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách vztah mezi tóninou chorální antifony a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.

Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy, a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj. (Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.) Přímluvy to byly, proti všemu očekávání, do poslední čárky z breviáře.

Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu: Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované. K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské). Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor: Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše odkazuje. Zbývá zmínit každoroční nešpory o svátku sv. Ludmily v basilice sv. Jiří, výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem, jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná jen pro tu příležitost. Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují. Jim všem buď za to dík.

Mariánské nešpory jako koncert, Beroun

10.10.2016 02:17 | kategorie: Ze života | Komentáře

Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor, které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně. Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu. Tím pádem se vlastně docela nepatří psát tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii, a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám, abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku, které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu. Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!), je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není napodobeníhodná.

Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka, dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál, hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky. Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.

Liturgický program, zdroje

Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku Narození Panny Marie (8. září). Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty: místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém čtení chybí responsorium, na konci není Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino. Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující, protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich předkoncilní podobě. Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.

Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné, než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum, a že antifony neodpovídají výběru v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009): jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle předkoncilního antifonáře. Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný) a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění (to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např. při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo nic).

Přímluvy jsou celé nově sestavené. Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé. Všechny se točí okolo lokálních témat, což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti. Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré "liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se v každé prosbě opakuje stereotypní formule "kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál už to hodně tahá za uši. Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje. Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou), takže tam opakování nepůsobí nelibě.

Salve Regina na závěr není nápěv z Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový. Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo) je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně jsem nesrovnával.

Chorál

Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko dosažitelná. Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.

Psalmodie

Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud, vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou. Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.

V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.

Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované choralistické ucho, většinou asi nezaznamená další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár autentického modu a jeho modu plagálního).

Recitace

Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat - ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte a zbavíte hudebního hávu.

Totiž "přeložíte": to je další bolest. "Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny. Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším, ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům - viz tam antifony pro tercii a sextu), dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.

Originál berounský "překlad" minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias. Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření. ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus. Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch. Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila. ... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.

Závěr

Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná, působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením. Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho, si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory připravovat.

Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout, umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno, zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických, a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování gregoriánského chorálu.

Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky. Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce. To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba, ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný. Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát zpívat i na tradiční nápěvy chorální! (Srov. mj. tento starší článek.) A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i nešpor českých.

Denní modlitba církve na setkáních mládeže

2.10.2016 19:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu objevily skromné zpívané ranní chvály a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu. Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory neobjevily.

Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do liturgické části programu některého setkání před Madridem. Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál. Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný, ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia do hlavního programu Celostátního setkání mládeže ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.

Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných. To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování. V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni: vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele nabízely na CSM v Táboře (písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít); o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního dominikánského předprogramu před Krakovem.

Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád za e-mail.

Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování. Liturgie hodin je důležitou součástí liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami společné modlitby má přednostní postavení. Prakticky každý katolík se s ní během svého života občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě, beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění. Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít) její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají k disposici nadstandardní hudební síly.

Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory. (Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální. Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové", nadhozenému v dřívějších článcích, kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost s nešporami, je žádoucí, aby si i ten, kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé, možná se místy ztrácel a celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.

Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení, že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop, usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců, zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda, v daném hudebním kontextu dosti nesnadným: pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid. V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá tolik energie) šlo o nešpory nedělní, a tedy dále široce a opakovaně využitelné.

Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému by se otevřela poměrně široká paleta možností. Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus z "červeného hymnáře", antifony latinské podle Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní nebo sváteční), žalmy české na chorální nápěvy; responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá, při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení v ranních chválách a v nešporách ... se má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid." Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem, jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)

Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak především proto, že je to v současnosti nejviditelnější velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah. Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání i přes neděli nebo významnější svátek.

Národní svatováclavská pouť 2016

28.9.2016 21:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

První nešpory

Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti. Jejich závěrem jsou nešpory. Ty letošní vypadaly jako předloňské, až na to, že je zpívala malá skupina choralistů z volného sdružení Conventus Choralis.

Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti, přidával se na druhý poloverš každého verše. Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně. Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti (ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").

"Modlitba se čtením"

Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí: vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).

Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest; tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako vysvobození.

Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti. (To není legální úprava, viz VPDMC 247.) Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud. (Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře, protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.) Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak zjistit víc.

Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením, je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení místa, času a čtených textů.

Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní. A Václav uslyšev zvon řekl: "Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra." A vstal a šel na jitřní.

(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)

O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále letos nemohu napsat nic, protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral dost sil, abych se na ně vypravil.

Nešpory ze slavnosti sv. Prokopa, kostel Všech svatých

5.7.2016 00:28 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech od minulé zprávy mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě. (Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.) Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.

Texty a nápěvy

Vstupní průvod doprovázely varhany. Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant, na způsob jakéhosi skromného lucernaria (tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby") zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.

Následně standardním způsobem zahájil nešpory: Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule, hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech" se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.

Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech, kdy se nešpory zpívaly v předvečer. Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory ze společných textů o duchovních pastýřích.

Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění: Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat. Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv, rovněž recitativního charakteru. Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval spolehlivě. (To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská práva.)

nápěv žalmu a antifony

Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů. V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho nepohoršovalo.

Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony. Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací. K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" - ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem. (Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)

Hodnocení

Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed. Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede. Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona, citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; / budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.), byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu a pojata jako dvojdílná, i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit i na trojdílný.

Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí, patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.

Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy? Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve výkladu liturgických zákonů. VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak, že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli, co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno, nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho, co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252. Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa (nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu, co do výběru textů celé proti předpisům.

Závěrem

Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen, a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý, pročež se o něj rozdělím: Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa. Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů. Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat; zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol. Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění. Pak je spolu nacvičit, a každoročně je zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud, troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal. (V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými disposicemi, jednak situací pouti.) Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.

Nešpory ze slavnosti Sedmibolestné Panny Marie, Žilina, 15. 9. 2013

23.5.2016 00:36 | kategorie: Ze života | Komentáře

Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska: 15. září 2013, o slavnosti Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska je v kostele téhož titulu v Žiline-Vlčincách zpíval zbor starej hudby Arcus.

  • 00:00 úvodní verš
  • 00:39 hymnus
  • 03:25 1. antifona a žalm
  • 06:20 2. antifona a žalm
  • 09:15 3. antifona a NZ kantikum
  • 13:30 čtení
  • 14:07 responsorium
  • 15:41 Magnificat s antifonou
  • 19:24 přímluvy
  • Otčenáš
  • závěrečná modlitba, požehnání
  • 23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae

Texty

V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska, slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí, památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena ve Všeobecném římském kalendáři. Není tedy bez zajímavosti srovnat slovenské texty s českými a oboje s latinskými.

Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve a jen ho rozšiřuje, v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty nahrazuje vlastními.

Prvním vlastním prvkem je hymnus Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska. V latinském breviáři jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní hymnus českého formuláře. Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje, že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho předtím.

Antifony jsou všechny přeložené z latiny. Tak i responsorium. Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění: zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené z latiny, v českém je "volná skladba na motivy latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky ("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď ("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ..., protože jsi vytrvala ..."):

Liturgia hodín (SK)

R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.

Denní modlitba církve

R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.

Věrný překlad daného responsoria z latiny do češtiny je v dominikánském breviáři.

Slovenský formulář se odlišuje krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a), nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu, na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7), zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze toho, který se čte v obojích nešporách společných textů o Panně Marii. Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je u slavností obvyklé.

Nápěvy

Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení. Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá. Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor, se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále). Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl: Jedno novodobé zpracování najdeme mezi novou tvorbou, navrhovanou na zařazení do připravovaného Liturgického spevníka. (To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám úplně dobře nehodilo.) Další zhudebnění najdeme v publikaci Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky. (To by se naopak hodilo docela dobře.) A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout do publikace Cecílie Magulové a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.

Množství nápěvů je posledním pádným argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby". Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu v národním překladu breviáře vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další národní hymnáře z pokladu existujících písní? Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově v době provádění liturgické reformy?

Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených prokomponovaných antifon. Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce. Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších modelů latinských chorálních antifon (který jsem také vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile, jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus). U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia. Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských antifon: odpovídající latinské antifony, s výjimkou antifony k Magnificat, totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně z Písně písní) nepřebírá ani čárku.

Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty liší i terminace. (Viz noty.) Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací. (Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat o slavnosti nabízela.) Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám, je ale pravděpodobné, že jsou vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů. (Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám, že bych se tím dotkl něčích autorských práv.) Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.

Responsorium se zdá být originální volnou komposicí. Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria. To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí. Tradiční modely předpokládají text určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně asymetrické responsum by se těžko pasovaly.

R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.

Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji, že jde o starší podobu textu, začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).

Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku "slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou. Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené, ale i velkolepě interpretované. Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného pojetí liturgie přinejmenším silně neideální. Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám, vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná, a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.

Stará hudba?

Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby jistě adekvátní přívlastek. Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické zpěvy jakožto starou hudbu. Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá. Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek od jednoho z mně velmi drahých autorů: László Dobszay: Živý gregorián. K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.

Společně setrvávali na stejném místě ...

14.5.2016 17:43 | kategorie: Ze života | Komentáře

Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne, jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně, jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne zařazených v žaltáři (Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).

V době, kdy jsem býval častěji hostem u novodvorských trapistů, tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona. Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze Jan 19,25-27); další tvořil úryvek z Písně písní ("Kdo je ta ...", Pís 6,10), který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá; dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní, opírající se hlavně o Sk 1,14:

Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.

Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií. Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah. Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje vzestupné melisma o třech notách na poslední slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele, ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná. (Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným studijním materiálem, protože je v ní melismat hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)

Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text, a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl. Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající "v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním z předobrazů, na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.

Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům, ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium. Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého, do jejichž nešpor je vepsána jakási svatodušní novéna, a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.

Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí s antifonami pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii v pokoncilním breviáři. I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně. Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň, my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.

[EDIT 23. 12. 2017] Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám, jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." - které do načrtnutého schematu nezapadají. Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky? Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby? V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.

Ranní chvály, Bílá sobota 2016, Ústí nad Orlicí

31.3.2016 22:10 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na youtube se objevil záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit. Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví, jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella, bez předepsaného doprovodu. Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin (první jsou nešpory z Olomouce).

Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu, že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu. Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu, a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky. Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus. Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější, než by byla s doprovodem. V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu bez doprovodu.

[EDIT 15. 4. 2017] V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje, a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím, že je P. Olejník doprovodem opatřil.

Prajské nešpory, Štěpánkovice

27.3.2016 18:05 | kategorie: Ze života | Komentáře

Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách, které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže) ve Štěpánkovicích na Hlučínsku. Protože na webu štěpánkovické farnosti je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu, počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes, o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.

Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.

... Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané 1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa. Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem – slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole. Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova. Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“ poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku. „Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce, Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“ upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.

www.stepankovice-farnost.wz.cz, 27. 3. 2016; zvýraznění v textu JP

Průběh

Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů. Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.

V. Bože ku pomoci mé vzezři!
R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci.
V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti.
R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.

Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid, ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou půvabný text, který Tomáš Fryčaj do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu, převzal z kancionálu ještě o poznání staršího - z Božanova Slavíčka rájského. (Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek dlužím.)

Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá při vstupním průvodu.

Jaké asi budou žalmy? Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího, a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů, s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův. --- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.

Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům, nemohl dobře vysledovat.) Použité nápěvy žalmů odjinud neznám. Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné, nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše změnil recitační tón. Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu). Všechno doprovázely varhany. K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal). V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72") a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí - štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší než Fryčajovy.

Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku (109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování). Poté celebrant přečetl krátké čtení (řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu, pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat. To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.

Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře. Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.

Vyhodnocení

Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích slaví? V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu, přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve. Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře, ale známá velikonoční píseň z kancionálu. Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře, řádně pro ten který den. Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době součástí římského oficia nebyly (responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.

Projednou si dovolím úplně vynechat šermování liturgickými předpisy, protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství. V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly. Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických předpisů je soudit. Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku, nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat. Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči, a nešpory prostě přijmout, jak jsou.

Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113. Ten byl součástí nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám, včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení" vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu. A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli, je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.

Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého: jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly. Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat dnes.

[EDIT 29.3.2016] Narazil jsem na zmínku o starobylých českých nešporách (viz s. 7) - tentokrát v části regionu spadající dnes do Polska, v Bolesławi.

Další zmínka o nešporách, slavených v první polovině 20. stol. jednou měsíčně, které místní farář v roce 1938 zkusil začít německy, ale "lidé se chytli", až když začal nanovo "moravsky", je v DOKULILOVÁ Daniela: Religiozita na Hlučínsku, Olomouc 2013 (bakalářská práce na FF UPOL), s. 29.

Velikonoce 2016

23.3.2016 22:21 | kategorie: Ze života | Komentáře

Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku". Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin - samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám "na dohled".

Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.

Praha

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit modlitba se čtením spojená s ranními chválami. V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.

Královská kanonie premonstrátů na Strahově bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi, anticipovanou vždy z následujícího dne. (Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou, jde o řádovou úpravu.)

Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval, na Bílou sobotu ranních chval a nešpor. Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory (viz článek zachycující jedny loňské).

Dominikáni u sv. Jiljí mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat se přímo na jejich web. Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky", slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu od 7:00. Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované) ranní chvály. Texty a noty viz web.

Roudnice nad Labem

V kostele Narození Panny Marie se zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne. Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost - případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.

Zpívané latinské oficium podle Ordo cantus officii 1983

5.3.2016 01:16 | kategorie: Ze života | Komentáře

In utroque usu

I když většina článku bude věnována dokumentu významnému pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou poznámkou:

Své původní předsevzetí modlit se letos celý rok předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let jsem časově nezvládal a záhy od něj upustil. Již jsem naznačil, že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se rád postupně podělil.

Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní; po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983

Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom po všech stránkách zastaralá: breviář mám v podobě editionis typicae ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů; navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...); OCO z r. 1983, podle kterého dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním. Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého. (Viz web s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy; všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané zpěvy obsahuje repozitář se zdrojovými kódy).

V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka, a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi antifonář H. P. Sandhofeho. Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla). Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO, ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne, na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které získal mj. při práci na Nocturnale Romanum, upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový. Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři. A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe. (Ale proti tomu viz závěr článku.)

Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru, podobně jako v neděli, předkoncilní texty. Jednak je příprava "pokoncilních" not na sváteční oficium hodně časově náročná (antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a v digitalisovaných rukopisech), jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou "bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí. Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec), zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.

Co je Ordo cantus officii

Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem Liturgia horarum, představovala při zachování většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu oproti podobě dosavadní.

  • žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny, větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
  • každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly pod jedinou)
  • má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou (předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři malé hodinky)
  • antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny novému překladu žaltáře

Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy. Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia měli před očima především diecézní kněžstvo (jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office), pro něž je spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná, nejčastěji o samotě.

Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými nápěvy nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají. Ordo cantus officii z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.

Pro každou antifonu a hymnus Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.

Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:

Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum. (Praenotanda, čl. 1)

Charakteristiky OCO 1983

Několik postřehů z dosavadní práce s OCO (vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby, commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):

OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři. V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů, což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě, protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu se čtením typické. Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá. Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden. (V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)

Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční", přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková, která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu, se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony, které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl, a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené, např. Et omnis mansuetudinis eius. (Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne, že jde o druhou část prvního verše žalmu Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)

Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné, patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční. Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu. Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií, které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka. OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky, ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu pořádku: definuje soubor alelujatických antifon (tj. takových, které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"), které se opakují každý týden. Navíc je často jedna antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů, čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)

Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou: zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí. A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají obrovským především kompletní velikonoční antifony ze žaltáře, které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.

Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové reformy Pia X. Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval. Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě, ale již reformní komisi z počátku 20. stol.

Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního, na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře, jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty, které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic, které od sebe dělí někdy bezmála sto let (nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je Liber responsorialis, Solesmes 1895, nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983) a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference; přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének). V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských. Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine, non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází z ambrosiánské liturgie. OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním, v celé historii západní církve ...

Všechno je dovoleno

Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost, s radostí pranýřuji jejich porušování. OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní. Najdeme tu i následující klauzuli, prakticky vylučující možnost pranýřovat kohokoli za nelegitimní výběr antifon:

Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum aequipollentiarum nuncupatam, in Ordine cantus Missae iam adhibitam. Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei. (Praenotanda, čl. 3)

Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní zpěvy v OCO a Ordo cantus missae, či antifonu úplně jinou, jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení mešní.) Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru" (viz jejich krásně uspořádaný archiv), které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983, ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.

Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr zpěvů tak benevolentní?

Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí. Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy skýtá uspokojivý materiál. Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled. Kdybych se k nějakému solidnímu řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek. Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů, radoval bych se z komentáře.

III. ročník konference Hudba v katedrále

12.12.2015 2:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin v národním jazyce výraznější spojitost. Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí - a očekávání nebylo zklamáno. (Program)

Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí. To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.

Oficium v Sept-Fons

Organizátoři konference na samý začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém opatství Sept-Fons. Jak že to souvisí s tématem konference?

V letech bouřlivého reformování liturgie v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové, s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let vystřídalo několik různých typů nápěvů. Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia. Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný. ("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky. Latina je pro naši komunitu mimo dosah.") Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" - a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu. Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným klášterem právě opatství Sept-Fons.

Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře. Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech, který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického liturgického zpěvu v národním jazyce), měli v Německu o desítky let dříve.

Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše - upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik nést melisma); vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...

Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších (přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich" po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena). Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým, kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor - že totiž formy gregoriánského chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou - jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní Olejníkovými životopisci. (Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)

Oficium na okraji dalších příspěvků

Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl, ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat. Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.

Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil, že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu, ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu" potkáme např. v předkoncilním commune confessoris pontificis - viz antifonu k nešporám o učitelích církve O Doctor óptime, AR1912 s. [47] (gregobase).

Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních dnů. David Eben představil v širším záběru adventní liturgii adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů. Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů ("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně") nebo liturgie slavnosti Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.

Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek, když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že "antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor. "Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony ze zbožnosti!"

Původ rorátů

Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl následující laickou syntézu:

Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše, s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu. Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii, která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní formulář začínající introitem Roráte, coeli, désuper. V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní slavení votivních mší časně ráno.

Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.

Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí, když (1) původně sobotní mariánská votivní mše v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny. V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár, až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.

Pokud jde o texty, panovala v klasickém období velká tvořivost a "někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali, aby, umí-li, napsal pro ně něco nového"; "každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující texty podle chuti upravoval," takže máme značné množství variant.

Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce, roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících literátských bratrstev - jako jediná památka svého druhu integrovány do katolického liturgického života. Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží, dokazují opakované obhajoby této praxe.

Nešpory na závěr

Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami, za osobního předsednictví pana arcibiskupa. Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální (noty) a o zpěv se postarala katedrální chorální schola. To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy, ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.

Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu. Oba mají v katedrále pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor, a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo. Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů byl velmi nerovnoměrný. Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru: doprovod na velkých varhanách neumožnil dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické kaši.

Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný Messiaen. (Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát Apparition de l'église éternelle než v pražské katedrále?!)

Změna plánu

5.12.2015 23:00 | kategorie: Ze života | Komentáře

Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu by byla potřeba. Po týdnu oficia podle rubrik z r. 1960 však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité - totiž se zaměstnáním a studiem.

Podotýkám, že jsem se zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část: pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář, ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu, a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů (navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři "antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem, ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil a doplatilo by na to především studium.

Možným řešením by bylo ještě více omezit množství každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil. Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji; pro mě by to byl velice suchý chléb.)

Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě. Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři, ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.

Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli. Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ... nebudu to v nejbližší době řešit.

Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského oficia nebyl dosud vydán. O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu (Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009), pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983) a Sandhofeho antifonář.

Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii z r. 1983 - to však bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem. Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.

Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu. Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou. Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům. Dalším řešením by mohlo být sáhnout po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona - za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují. (Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu, se kterým přitom osobně nemám nic společného.

Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších. Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného Pia X. :) ), že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911. Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.

Svých dlouho spřádaných plánů na důkladné pobytí se staršími podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium bude stále ještě přitažlivá. ("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")

Přípravy k přechodu na starší podobu oficia

21.11.2015 22:21 | kategorie: Ze života | Komentáře

knihy ke zpívanému oficiu

Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek breviáře, žaltář a solesmeský Liber hymnarius), za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem. Jenže - ono to není jen tak!

Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala (protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář. Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum církevní autority starají o vydávání direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu, nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují (např. Anglie a Wales). Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.

Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá, repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat, počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu podobnou aplikaci, jako mám pro ten pokoncilní. Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků bude možné se opřít jednak o cizí diecézní direktáře dostupné na internetu, jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu Krása liturgie. Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním "softwarového direktáře" začnu od základů znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno pro online breviář divinumofficium.com. Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat vlastní, a nemusí se to vyplatit.) Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.

Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu. Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního kalendáře Pražské arcidiecéze. Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou zjednodušující systém tříd svátků. Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři s pražskými officia propria a příslušným kalendářem ze 40. let; lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty byl vytištěn ještě i někdy později) nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků (s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu) na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře, které dostupné je. To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné, že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení některých svátků byly při její příležitosti pozměněny. Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae nebo direktář. Moje dosavadní hledání však bohužel žádné plody nepřineslo.

[EDIT 25. 11. 2015] Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře", přidržet se direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei, a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře). Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit, hned tak nebude.

[EDIT 28. 11. 2015] Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický, pro prosinec jsem si vytiskl direktář anglicko-velšský a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna slaví i Arcidiecéze pražská). Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc nemá.

Další problém je s nápěvy antifon. Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno. Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych to mohl se slušnou jistotou tvrdit. Na druhou stranu, kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil, žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.

Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro ty nemnohé antifony, které byly v užívání již v době jejich vzniku a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století. Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována při velké reformě ve druhé pol. 19. stol. Protože právě o svátcích zemských patronů upustit od zpívaného oficia pro mě není myslitelné, vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.

Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky, se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním. Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne - viz mé zprávy z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží, ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý zlomek. Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života v kraji důvěrně známém ...

Mariánské nešpory, Louny, květen 2015

27.10.2015 22:50 | kategorie: Ze života | Komentáře

Narazil jsem na Youtube na (pouze) zvukový záznam nešpor, které se konaly letos u příležitosti Noci kostelů v kostele sv. Mikuláše v Lounech. Dovoluji si je doporučit především jako ukázku české psalmodie zpívané na tradiční chorální nápěvy. Nemám s oněmi nešporami nic společného, nepodílel jsem se nijak na jejich přípravě a nebylo při nich použito nic z mých nápěvů, ale žalmy jsou zazpívané přesně tak, jak to považuji za správné - vč. souhlasu slovního přízvuku (hlavního nebo vedlejšího) s hudebním přízvukem dané psalmodické formule. Když jsem tedy přednedávnem sliboval poskytnout ukázkovou nahrávku české chorální psalmodie, už to není potřeba: Hroznata Václav Sojka to udělal za mě a mnohem lépe, než bych toho byl schopen já. Díky!

Neodpustím si několik poznámek. Pro snazší sledování nabízím časové indexy důležitých částí.

  • 00:00 vstup: Flos Carmeli
  • 04:24 Bože, shlédni a pomoz
  • 04:59 (místo hymnu) Ej všickni, již milujete Marii, Matku Boží
  • 06:54 1. antifona, žalm 129. Tonus VIII G
  • 09:00 2. antifona, žalm 127. Tonus II D
  • 10:45 3. antifona, kantikum Ef 1. Tonus VIII G*
  • 13:22 krátké čtení
  • 13:41 promluva
  • 18:30 responsorium Maria, Bůh si tě vyvolil
  • 19:25 antifona Alma Redemptoris Mater
  • 20:22 Magnificat
  • 24:54 prosby
  • 27:35 Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
  • 30:00 Ave Maria

Nešpory pravděpodobně otevřel liturgický průvod zpěváků a celebranta. Ten se pochopitelně neděje potichu. V typologii řešení vstupu ke slavení liturgie hodin, která se mi pomalu rýsuje a časem ji shrnu v samostatném článku, by se tomuto typu mohlo říkat "první hymnus". Při vstupu zaznívá karmelitánský hymnus Flos Carmeli.

Úvodní verš je jediný český zpěv, který opouští text běžného českého překladu Denní modlitby církve ve prospěch breviáře dominikánského. Nepochybně kvůli využití existujícího nápěvu. Jde, nepřekvapivě, o nápěv dominikánský.

Místo hymnu je použita mariánská píseň, která nefiguruje v žádné z oficiálních sbírek textů použitelných jako hymny při slavení liturgie hodin. Zákonická poznámka: toto není legální úprava.

Žalmy a kantikum jsou z druhých nešpor společných textů o Panně Marii. Antifony jsou zazpívány na nápěv psalmodie.

Responsorium je ze stejného commune, ale z prvních nešpor. Text byl poměrně zdařile opatřen upravenou tradiční formulí krátkého responsoria v VI. modu.

K latinskému Magnificat zazní antifona Alma Redemptoris Mater. Takové její použití je poměrně bizarní. V novodobých dějinách oficia se zpívá výhradně jako závěrečná mariánská antifona po kompletáři - od poslední reformy bez přesného určení, dříve v přesně vymezeném období od začátku adventu do svátku Očišťování Panny Marie (dnes slaveného v christologickém přeznačení jako Uvedení Páně do chrámu). Původně jde, pravda, o antifonu k sextě slavnosti Nanebevzetí Panny Marie (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 306), takže její zpívání se žalmem/kantikem není věc úplně neslýchaná, ale dnes rozhodně krajně neobvyklá. Zákonická poznámka: sice koulím očima, ale myslím, že tato úprava je legální, povolená velkorysým ustanovením o votivním oficiu ve VPDMC 252.

Dalo by se diskutovat o tom, zda totéž ustanovení neopravňuje pro slavení votivního oficia kromě výběru vhodných textů z nabídky breviáře i k výběru textů, které v něm vůbec nefigurují, tedy např. ke složení vlastních antifon nebo k použití libovolné vhodné písně namísto hymnu. Jsem zastáncem restriktivního výkladu omezujícího výběr jen na to, co nabízí breviář. Přesvědčivé argumenty spolehlivě drtící opačné stanovisko jakožto nepřípustné však zatím nenacházím.

Závěrem musím těm, kdo se na přípravě nešpor podíleli, vyjádřit uznání za nezvykle nízký počet zjištěných nelegálních úprav. Naopak uplatněné úpravy legální upozorňují na možnosti, které liturgické normy nechávají otevřené pro votivní oficia - to ve smyslu VPDMC 252 znamená tematické oficium, např. (ale nejen) ke cti určitého světce, slavené v liturgicky volný den.

Pokud jde o hudební stránku, je mi líto antifon k žalmům a ptám se, zda byly odbyty žalmovým nápěvem proto, že k nastudování něčeho lepšího nebyl čas (to beru), že žádné z existujících zpracování nebylo uznáno hodným (není jich málo: kdo programově chce zpívat žalmy na chorální nápěvy, připraví se tím o Olejníka a Šmolíka; stále mu však zbývá osvědčený Holík, zahrnutý v kancionálu, a pisatel těchto řádků), nebo proto, že strůjce nešpor o existujících zhudebněních nevěděl. Tento poslední důvod by mě mrzel nejvíce - to, aby se o existujících zhudebněních denní modlitby církve vědělo, si kladu za úkol přede vším ostatním.

Řecké trisagion česky

1.10.2015 22:15 | kategorie: Ze života | Komentáře

Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby Archaion kallos. Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.

Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.

Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké dobrodružství a velmi nebezpečný počin. Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti je a bude podstupováno - z různých důvodů.

Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám. Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné slabice "smr" a použití transitivního slovesa pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny, v moderní češtině však naneštěstí figuruje také, s výrazně posunutým významovým polem.

Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov. Zní mi to - nečesky. Současně je to však něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou melodii latinského textu podkládají delším českým textem, takže se melismatický zpěv mění na sylabický.) Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu jazyka k melodii (jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?), nebo je melismatika latinského a řeckého chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem, který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje? Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu, mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl dát alespoň částečnou odpověď.

Svatoludmilské nešpory 16. 9. 2015

28.9.2015 16:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.

Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti. Na webu "katedrální typografické dílny" jsou noty a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků 2012 a 2014. Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu Člověk a víra (většina snímků je ale ze mše, která po nešporách následovala).

K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.

[EDIT 6. 3. 2017] Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských nešpor u sv. Jiří viz web souboru Cantio: první se konaly r. 1997.

Věnujme pozornost notám. Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory svérázné.

Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam

Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů nedává pořádný smysl.

Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové

Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?" Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní, ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů, žádné novozákonní kantikum. Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout, že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské. V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.

Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování) odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie. Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné. Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).

Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.) Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.

S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech nepotkáme vůbec. (Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben, jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album Bohemorum sancti.) Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým, prosaičtějším. (Dnešní oficiální formulář svátku přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.) Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění, bez drobných úprav provedených v 17. stol. Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim větší setrvačnost.

Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě, a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :) Překlad mu však zůstane domácím úkolem.

Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků, nebere z matutina, je jedinečné; je vidět, že Domazlaus predicator leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl). Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo", nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu pro ně již nebylo místa.

Malá odbočka: Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus Lux vera. Nenašel jsem. Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis XIII.C.4 Národní knihovny České republiky, podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera, a obsahující od strany 20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas .... Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset více zapátrat v sekundární literatuře. Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední ženský klášter, a že archaisující nešpory, které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují tradici katedrální a nikoli klášterní.

Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program (ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup) obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad - měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří, stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus, antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání před více než sto lety. Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC, který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch, které jsou k dispozici." Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral), že by antifony z dnes platných textů svátku byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že, jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední liturgické reformy.

Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná, po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory správné a zákonné. Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného řádu (a podle toho se zařídit ve všem), nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují žádné velkorysé normy o náhradách), nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia - ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.

Nešpory v plzeňské katedrále

25.5.2015 00:44 | kategorie: Ze života | Komentáře

Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu manželů Hourových (!). Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti, naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník? Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?

Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí, že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží) a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd osm minut před šestou). Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu, protože jsem skoro nic neslyšel.

Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak, aby mě tahala za uši. Antifona měla melodii velice jednoduchou, v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...") a uzavřený kadencí.

Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně (snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu), ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně. Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv) a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).

Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím, abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé, a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".

Křestní nešpory strahovských premonstrátů

10.4.2015 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu rozšířené o průvod ke křtitelnici, patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie. V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat se mi podařilo až dnes. Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě. Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní) mají, to si věrní čtenáři pamatují od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře). Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel. Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell; premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor ji patrně nezná.)

Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné! Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili do kostela v liturgickém průvodu. (Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!) Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním "před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43) a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast na nešporách v chóru.

Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity", následovala rovnou psalmodie.

Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne v alternaci stran chóru.

Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon (ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři). Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus, který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný) následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou, se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní) a pronesena krátká promluva. Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus vrátili do chóru.

Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies, ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii, nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem (podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl; jen hrubě hádám, že to mohlo být "Confitemini Domino, quoniam bonus," snad ještě s delším pokračováním.

Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem. Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování římských nešpor ostře kritisoval.

Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou. Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář, následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory, patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec. Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě, ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.

Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv, ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem obvyklým v římských chorálních knihách posledního století - a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající) odebrali zpátky, odkud přišli.

Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu, že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány". Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše zmiňovaném článku na blogu PrayTell. Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2), kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického života (nepromonstrátské) farnosti.

Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít, má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.

Nešpory s ustanovením nového vyšehradského probošta 1. 3. 2015

1.3.2015 22:50 | kategorie: Ze života | Komentáře

Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka, několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu, který bývá s nešporami tradičně spojován. Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu, takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět. Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem, po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího "robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti. A pochodil jsem: asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní se v 18:00 budou konat slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného, za předsednictví pana arcibiskupa. I vypravil jsem se na ně.

Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory. Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si. To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.

Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu nešporního hymnu postních nedělí "Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný". Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem, který však často z čistě praktických důvodů je potřeba. Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc. Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu" je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.

Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se, jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci) následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.

[EDIT 2.3.2015] Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi. Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv, který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého, vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.

Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono s jednoduchou koncovou kadencí. Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu, který bez úprav zazpívat nešel), a antifona měla dokonce jednoduchou melodii. Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali" sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán zpěvákům nekanovníkům.

Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši. Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria, i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí. Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného: Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.

Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků. Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních (nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů. Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela velkolepá varhanní předehra.

Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře (části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly a velmi rozkošatěny.

Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném novopečeným proboštem slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina (tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost) a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.

Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka slavnosti: když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory měly pokračovat psalmodií, vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé modlitbě vyšehradské kapituly. Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného českého překladu - to až tak žhavé není. Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké) před liturgickou reformou, jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby" by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá, celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.

Nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém

25.1.2015 15:54 | kategorie: Ze života | Komentáře

Sestry a bratři z mnišského bratrstva Jeruzalém (něco málo česky) přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu v emauzském klášteře a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora. O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.

To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně) velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako benediktinský klášter Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města a jako svou hlavní službu nabízejí "poctivě" slavenou liturgii. I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa, koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne přizpůsobené městské pastorace-nepastorace je mi veskrze sympatický.

Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou. Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie (ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie dosti běžná věc, jmenujme komunitu Blahoslavenství či Betlémské sestry/bratry.

Struktura:

  1. Bože, pospěš mi na pomoc
  2. * Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému; součást úvodu všech modliteb křesťanů byzantského ritu)
  3. ** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
  4. * Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach; jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
  5. * Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron, opět zpívaný při byzantské večerní; jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
  6. žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
  7. krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
  8. ticho s hudbou; žádné responsorium
  9. Magnificat
  10. prosby
  11. * trisagion
  12. Otče náš
  13. závěrečná modlitba
  14. Dobrořečme Pánu
  15. mariánský hymnus

Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě. Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají) nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy. Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině, víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku. Poněkud divně zněla pouze psalmodie.

Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit. Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu. Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno antifonou.

Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře, dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle. Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.

Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel, neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem (mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší jejich míchání) a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu bezesporu podepsalo to, že u Salvátora také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky. Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc) strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom, že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze by jistě bylo obohacením.

Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém vypadají a zní, lze získat z řady nahrávek dostupných na Youtube

Konference Hudba v katedrále II

12.10.2014 14:11 | kategorie: Ze života | Komentáře

Co jsem si odnesl z druhého ročníku konference Hudba v katedrále pořádané Centrem teologie a umění a Metropolitní kapitulou?

Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.) Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům, nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně tu informaci považuji za zajímavou.

V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák, byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory. "... a na to lidi chodili." (dr. Tomáš Slavický.) O tom chci vědět víc!

Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt. Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)

Národní svatováclavská pouť 2014

28.9.2014 21:24 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe" svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je zpráva z předloňské pouti.) Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.

První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)

Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly. Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna a nešpory byly latinsky. Noty jsou k mání na webu choral.sdh.cz. (Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)

Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor (Bohu díky alespoň za to). Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty): Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi. Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální oficium podle Ordo cantus officii. Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do "tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi CANTUS.

Místo předepsaného hymnu Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae. Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium, a to nepochybně proto, že je nově složené.

Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně z pokladu gregoriánského chorálu. Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho lépe než předloni.

Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se, dokonce vůbec neřešený problém: zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme. Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné. Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení - ale úplně šťastné mi to nepřijde. Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit (proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější svátky), pro staré svátky zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene i antifonu k Magnificat.

Druhé nešpory (pražská katedrála)

byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni. (Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.) Mohu tak ke zprávě z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:

Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé; antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá. Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní"; trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré. Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech" (překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae; v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).

Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys: zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco představitelnějším prostředí starého pražského kostela, kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící u četných postranních oltářů měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili "hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru. (Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský, o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama, nezachytil žádné zprávy.)

Pouť na Sázavu

7.7.2014 23:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť na Sázavu. (Hlouběji na blogu je zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.) Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem, ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud. V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.

I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný výtah not potřebných pro zpěv hodinek na cestách. Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti. Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná hned další.

Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil použít iniciály. (Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou, i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale mírně špinavou technikou nafalšovat.) Použití iniciál si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového, nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.

Pouť byla mírně dobrodružná. Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný, takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího, dočkám rána. Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály, které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek s notami přišel ke slovu.

Svatoprokopská slavnost u Všech svatých

4.7.2014 23:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer z více důvodů nemohl chybět. Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům. Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze. Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada takřka neodolatelná.

Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus. Hymny byly připraveny dokonce hned dva. Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu (1, 2). Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující" (v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů), parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron. Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory nejen v byzantském ritu.

Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory. Následoval hymnus z nešpor svátku. (Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality, tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které v jedné jeho strofě zaznívají.) I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.

[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval (Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.

Odbočka, mírně rozhořčená. Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005). Dnes jsem zjistil, že v něm svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory. Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost, svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání, jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti. Já soudím, že jednou hotové texty pro existující svátek měly v knihách zůstat - pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni. Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.

Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status? Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune duchovních pastýřů? -- Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty podle starého breviáře, a já jsem se svým novým, který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.

Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované nešpory, bylo to nakonec jinak. Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie. Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid. Pro všechny vystačila jediná melodická formule - obecně známá chorální VIII G.

Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie. Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně. Stejným neduhem trpělo i responsorium. Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.

Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko najde jinak než praxí.

Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou antifonu žalmu následujícího. To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát šťastné této možnosti využívat.

Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho, že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra. Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení. Takový člověk (i o autorovi článku to platí v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ... a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu. Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm je pro tento neduh dostatečným lékem.

Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou a je hodnotná i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk, ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se poukazuje na meze.

Po Magnificat zaujaly pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy. (Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná, srov. VPDMC 188.) Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie. Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem, ve více ohledech nápadně odlišným od současné "římskokatolické liturgické češtiny". I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy odlišil přímluvy původem z Byzance od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu). Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.

"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši. To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem. Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu. Většinu zpěvu při mši obstaral sbor od Nejsvětější Trojice - šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie. Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ... (O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat, ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.) Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka. Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky. Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.

Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory, hodnotím je spíše kladně. Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném textu ověřeném staletími. Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých nedostatků, ale tomu se v daném kostele, kde pravidelný liturgický provoz je opravdu skromný a stálou osádku kůru stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.

Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství

11.6.2014 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

CD "Ranní chvály s komunitou Blahoslavenství" a "Liturgie dne s komunitou Blahoslavenství" jsem si nadělil loni k svátku. Postupně se pokusím obě CD představit a obvyklým způsobem nabídnout hodnocení jejich obsahu. První článek věnuji nahrávce o něco starší, výrazně kratší a žánrově méně pestré: Ranním chválám.

Formální charakteristiky

V e-shopu komunity Blahoslavenství je k CD jen stručný popisek:

Na tomto CD najdete dvě verze kytarových Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních mládeže.

Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních nástrojů. Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle. (Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.) Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý ráz. Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře. Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech - antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.

Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát. To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text, velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat antifonu. Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými, antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění jsou vyhrazeny jen antifony.

Liturgické texty: I. formulář

Pane, otevři mé rty (3x)

1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63

2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36

3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)

krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)

zpěv po krátkém čtení
R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5)
V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.

antifona k Benedictus Neboť Bůh, Bůh svět miloval, / Syna svého z lásky nám daroval, / aby každý, kdo věří / měl život věčný.

mariánská píseň Maria, ukrytá v tichu Božím / vypros nám srdce chudých, / srdce, které bdí, / očekává / Ducha, jenž život dává / a vyhlíží příchod / Beránka v slávě

závěrečná modlitba (pátek 2. týdne žaltáře)

Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty, tedy jako první modlitba dne. Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá - výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou liturgií hodin z Dolan.) Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35), ani hymnus, ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné, že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností. (Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem, kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)

Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim. Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům, bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon úterý 3. týdne žaltáře. Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)

Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií ("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."), podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře. Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.

Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).

Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.

Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí cyklu B.

Jako autor hudby je na CD uveden Stanislav Križan. Patrně kněz - člen komunity, viz záznam v Zoznamu kňazov a farností Bratislavsko-trnavskej arcidiecézy.

V dalším článku budou následovat texty druhého formuláře ranních chval a souhrnné hodnocení.

České zpívané nešpory v pražské katedrále

9.6.2014 00:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve jako Těla Kristova, snažím se, od té doby, co bydlím v Praze, zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta. (Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )

V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech. O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské. Dnes bude řeč především o nešporách českých.

Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta (byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších. O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním zastoupení, někdy snad dokonce celá. Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.

Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje, konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv a jedna nebo dvě trubky. V jednom z dřívějších článků jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu - procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu. Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající přítomných trubek. (Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.) Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami - při předehrách a mezihrách.

Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání Denní modlitby církve, hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře". Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho. Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném množství připravené i v předních lavicích pro lid. (Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)

Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký, zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů, což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače". Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19, které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž v celku.

Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné, což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné paralely, mj. ve Svatojanském kancionálu či v Olejníkových Nedělních nešporách.

Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání s ní nemám příliš v lásce. (Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání jsem ji naopak chválil.) Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem (např. "ze Siónu"). Další je v některých specialitách průběhu melodií: z mně nepochopitelného důvodu je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně, nefunkčně, nelibě. Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu (druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok", který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ... Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí melodický přízvuk (který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně) a s "uspěchanou flexou".

Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk, nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně, jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.

Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také "rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor. Obzvlášť zajímavý je jejich závěr: Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské) závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru. Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů (vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy) intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór, na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu. Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny". Pokračuje se po obvodu celé katedrály za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo" připojí ještě velké varhany.

Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě, závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor. Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by, ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu (1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů: hrob knížete české země; prostor katedrály; silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...

Mám-li to nějak shrnout: české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil, a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších. Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem, by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.

Není dobré, aby člověk byl sám.

8.6.2014 20:20 | kategorie: Ze života | Komentáře

K římskému oficiu bytostně patří zpěv. Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství. Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.

Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově, měl povinnost vydržovat si chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky. Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené, pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil zcela soukromě. (Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl. Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie pražské arcidiecéze.)

Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky, z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám. Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka. O nedělích a slavnostech k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením. (Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne, klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se "matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho, když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal na pozdější hodinu.)

Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením, hlasivky mají dost a nezvládly by víc. Musím myslet na Pavla Marka, který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno. Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia, se kterou bych v budoucnu rád strávil alespoň rok a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami (matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu 17 žalmů). Jak to naši předkové zvládali? ptám se.
Nezvládali. Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích se střídá kantor s chórem. Není dobré, aby člověk byl sám.

Ant. to. I, 1.

12.4.2014 10:58 | kategorie: Ze života | Komentáře

Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál (Horae diurnae Breviarii Romani) ze 70. let 19. stol. Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý "laický breviář": samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž se texty na celý rok vejdou do jediného svazku. Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik, ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod. (Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)

Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě. (K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např. Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.) Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší. Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách. Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".

Horae diurnae Breviarii Romani 1873.     Sobota před Květnou nedělí.

Horae diurnae Breviarii Romani, Regensburg: Pustet 1873. Sobota před Květnou nedělí.

Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů. (V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá - podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.) Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři, ještě více ale v takovémto kapesním vydání. Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila o samotě a potichu. Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu" a obsahuje pouze rubriky a texty. Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského) breviáře, u které byl zpěv běžný. Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.

Probuď se, spáči

30.3.2014 12:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii. Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru. Jsem notorický spáč a zaspávač.

Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí. (antifona)

Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy, nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl. A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní (zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.

Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých oblíbených blogů: Psallite sapienter spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého. Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.). Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest, nebo, chcete-li, dormicionistické charisma, vřele doporučuji.

Nešpory mezi koncertem a liturgií. Hořovice, 1. neděle adventní 2012

31.7.2013 23:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Před několika dny jsem našel na Youtube záznam nešpor z letošní první adventní neděle z Hořovic. Zkoušel jsem kontaktovat někoho ze jmenované farnosti, kdo by mi k těm nešporám mohl prozradit některé detaily, na které jsem upřímně zvědavý, ale nedostalo se mi zatím žádné odpovědi a já už nevydržím nechávat si ten krásný objev déle pro sebe. Kdyby se tedy někdo z oslovených později přeci jen ozval, článek doplním, nebo napíši další jako pokračování.

Uspořádání liturgického prostoru

Nahrávka nepříliš rozšířené a známé "liturgické akce", jako jsou nešpory, se může stát cenným výukovým materiálem. Z této perspektivy doporučuji čtenářově pozornosti způsob, jak se v rámci nešpor, které sledujeme, pracuje s liturgickým prostorem. Návštěvníci bohoslužby, kterých zřejmě nebylo mnoho, sedí v lavicích, jak je obvyklé. Celebrant zaujímá své místo v presbytáři. Sbor, který je jednoznačně "hlavním tahounem" této liturgie, je rozestaven v půlkruhu před presbytářem.

Tomuto uspořádání bych vytkl dvojí. Podivným dojmem působí izolace celebranta za "zdí" tvořenou sborem. Zároveň se sbor svým umístěním ocitá v centru pozornosti víc, než je žádoucí (pokud jsou nešpory liturgií a ne koncertem; na koncertě to naopak pochopitelně žádoucí je). Preferované uspořádání je méně koncentrované na sbor a otevřené "směrem k Bohu", ať tak, že sbor tvoří dva chóry rovnoběžné s osou kostela, ať tak, že zpívá v lavicích pro lid. Zvolené, z mého pohledu "liturgicky neideální" uspořádání je však výhodné pro dirigování a zřejmě i s ohledem na šíření zvuku do chrámové lodi. Zároveň při prostorových dispozicích daného kostela by např. zmíněné uspořádání do dvou rovnoběžných chórů bylo těžko možné.

Identifikace textů a zpěvů
  • 04:30 Ejhle, Hospodin přijde
  • 07:13 Deus, in adiutórium meum inténde
  • 08:04 "hymnus" Poslán jest od Boha anděl
  • 10:02 antifona Aj anděl Páně
  • 10:50 žalmy 113, 19, 117 (na konci se opakuje antifona)
  • 17:56 krátké čtení Řím 13,11b-12
  • 18:30 zpěv po krátkém čtení Solis ...?
  • 19:26 antifona "Ó Vycházející"
  • 20:03 Magnificat (na konci se opakuje antifona)
  • 27:25 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
  • 30:23 Benedicámus Dómino
  • 30:49 "závěrečná mariánská antifona" Zdráva buď, Panno Maria

Nešpory otevírá adventní zpěv Ejhle, Hospodin přijde (Jednotný kancionál, 101B). To je začátek nešporám cizí - zařazen byl zřejmě z přesvědčení, že když při liturgii probíhá nějaký přesun, např. nástup celebranta a sboru, musí k tomu znít hudba a pokud možno nějaký zpěv. -- Toto přesvědčení je vzásadě správné, hudební struktura mše v římském ritu mu dává zcela za pravdu. Na otázku, proč liturgie hodin s nějakým vstupním zpěvem odpovídajícím mešnímu introitu nepočítá a na začátku předpokládá již přítomného předsedajícího začínajícího "Bože, pospěš mi na pomoc", nedokážu dát uspokojivou odpověď. Myslím, že je to jeden z jejích přetrvávajících monastických rysů. Zatímco v klášteře je přirozené, že hebdomadář začíná hodinku poté, co se bratři shromáždí k modlitbě, bez nějakého velkého úvodu, pro nešpory v kontextu nemonastickém - tedy obvykle výjimečné a slavnostní - by něco na způsob introitu bylo vhodné.

Mimochodem, "Ejhle, Hospodin přijde" je překlad nešporní antifony z 1. neděle adventní. Rozšířené nápěvy tu věrněji, tu volněji reprodukují starý nápěv latinského originálu. (Dnes tuto antifonu zpíváme jako druhou v prvních nešporách. Když jsem pro ni před půlrokem psal nápěv, vůbec mi nedošlo, že mám před sebou modernější text notoricky známého "Ejhle", a tak má antifona v mém zpracování mělodii úplně jinou, v modu I.) Zajímalo by mě, ale nevím, jak se antifona z oficia dostala na začátek rorátní mše.

Po "Ejhle" celebrant začíná úvodní verš Deus, in adiutórium meum inténde. I když většina textů bude v češtině, zazní během nešpor latina ještě několikrát: jmenovitě při zpěvu po krátkém čtení, Magnificat, při požehnání a závěrečném Benedicámus Dómino. Nic proti tomu - je to vkusné, liturgickými předpisy výslovně legitimované (VPDMC 276), ... Kdyby se mi ale přeci jen podařilo spojit se s tím, kdo ony nešpory připravoval, na důvod pro zařazení latinských zpěvů bych se určitě zeptal. Byly ve hře motivy čistě estetické? "Archeologické"? Nebo nějaké jiné?

Těm, kdo znají český breviář, nemusím říkat, že hymnus Poslán jest od Boha anděl v něm nenajdeme. Je volně vybraný z pokladu českých adventních/mariánských písní.

Následuje psalmodie, pro mě jakožto amatérského skladatele a badatele tradičně nejvíc vzrušující část celých nešpor: předně tu máme krásnou antifonu Aj anděl Páně. Protože její jazyk nasvědčuje tomu, že už se na ni nevztahují autorská práva skladatele, drze jsem ji odposlechl a níže nabízím zapsanou. Velice by mě zajímal pramen, z něhož pochází. Vím zatím pouze, že žádná z mnou dosud zhudebněných adventních antifon současného breviáře nemá odpovídající text. Nevím, jde-li o překlad některé z antifon starší podoby oficia či zpěv jiného původu. Mám vážné podezření, že by mohlo jít o "antifonu před Rorate" nebo úryvek chorálu z některého starého českého rorátníku, ale dosud jsem toto podezření neověřoval.

antifona Aj anděl Páně

Antifona je pouze jedna, na způsob "antiphona super psalmos", a zpívá se před prvním žalmem a po konci posledního. Žalmy se všechny zpívají na chorální nápěv odpovídající antifoně, tedy V.a. Použitý text je z liturgického překladu, s několika nepatrnými zásahy (jedna změna slovosledu; úprava dělení na poloverše). Melodický vzorec je na text nasazen tak, že obvykle, ale nikoli vždy, souhlasí hlavní či vedlejší slovní přízvuky se zamýšlenýmy přízvuky hudebními. Předpokládám, že text byl značkován podle citu a ne podle nějakých přesných pravidel.

Uchu znalému žaltáře neunikne, že žalmy nejsou vzaté z 2. nešpor 1. neděle žaltáře, jak by se slušelo, ba ani z jiné neděle nebo jakéhokoli jiného breviářového formuláře. Jsou volně vybrané. Žalm 19, v současném breviáři vždy dělený na poloviny, které se navíc obvykle nezpívají v rámci jedné hodinky, se zpívá v kuse. Úplně chybí novozákonní kantikum - místo něj máme třetí žalm. (Protože něco podobného jsme už jednou potkali, říkám si, jestli i za těmito nešporami tak či onak nestojí trapisté :) )

Krátké čtení není z 2. nešpor 1. neděle adventní, ale z ranních chval téže neděle. To naznačuje, že se tvůrce "liturgického programu" na breviář ohlížel, ale zacházel s ním volně.

Následuje zpěv po krátkém čtení. Schválně nepíši "responsorium", protože formálně o responsorium nejde.

Antifona k Magnificat je překladem antifony "O Oriens" - jedné ze všeobecně známých "Ó-antifon". Tato konkrétní se zpívá k Magnificat 21.12. Pro srovnání podávám i znění odpovídající latinské antifony podle římských chorálních knih z 20. stol. (Nezištná reklama: za to, že jsem nemusel opisovat a mohl si rovnou stáhnout obrázek, vděčím GregoBase. Doporučuji používat...) Porovnáním zjistíme, že překlad je "slovo za slovo", melodie však je, při zachování většiny strukturních tendencí, výrazně odlišná, takže se domnívám, že tvůrce českého překladu měl před sebou jinou melodii latinské předlohy. Zrovna tak je ovšem možné, že k hudební předloze přistupoval svobodněji než k textu a melodii upravil. "Česká" melodie se od srovnávané "latinské" nápadně odlišuje dekompozicí nebo vypuštěním některých melismat a zejm. nápadnou preferencí intervalu d-f oproti d-e.

antifona Ó Vycházející antifona O Oriens

Kantikum Magnificat se zpívalo latinsky, na chorální nápěv I.D. Ten sice antifoně, přísně vzato, neodpovídá, ale žalm v dórské tónině s antifonou v hypodórské zní dobře. Choralistu trkne, že se verše kantika zpívají bez initia, u evangelních kantik obvyklého. To je zřejmě potřeba připsat tomu, že se k vedoucí sboru nedostala část know-how ohledně zpěvu hodinek. Samozřejmě to je nepodstatná drobnost.

Prosby a závěrečná modlitba jsou v rámci celých nešpor vlastně jediným kusem textu, který byl vzat z toho formuláře, ze kterého vzat být měl - tedy z 2. nešpor 1. neděle adventní.

Po požehnání následuje Benedicámus Dómino. To podle současného breviáře není standardní součástí nešpor, ale v roce 2009 vydaný pokoncilní římský vesperál pro neděle a svátky tento zpěv uvádí jako možnost "propuštění" následujícího po požehnání. (Ritus conclusionis se dělí na oddíly benedictio a dimissio. Benedictio je pevné, dimissio volitelné. Benedicámus je jednou z možných podob dimissio.) Nápěv Benedicámus Dómino, který v závěru našich nešpor zazní, ovšem v novém vesperálu není. Našel jsem ho v Antiphonale Romanum 1912 na s. 50* s určením "In Dominicis per annum". (Adventní neděle tam mají svůj vlastní, jiný, ale to je asi celkem jedno.)

Nakonec se zpívá píseň Zdráva buď, Panno Maria - jedna z písní, které jsou v oficiálním českém hymnáři předepsané jako alternativy závěrečných mariánských antifon.

Hodnocení liturgického "programu"

Z čistě zákonického hlediska souladu s liturgickými předpisy jsou zachycené nešpory "nedovolené". Dovolím si nerozebírat to kus po kusu a normu po normě, protože jde o téměř identický případ jako při svatováclavských nešporách staroboleslavských minulého roku.

Jako člověk hodně zaměřený na slovo jsem nešťastný, že mi polyfonní pasáže hymnu a zpěvu po krátkém čtení nebyly srozumitelné, od toho ale přímým účastníkům nešpor pravděpodobně odpomohly rozdané sešity.

Hodnotit nešpory co do uměleckých kvalit skladeb a výkonu sboru nejsem kompetentní. Jako nekompetentní hudební laik nicméně neskrývám nadšení.

Ožehavou otázkou je hodnocení volně sestaveného liturgického formuláře z pohledu liturgického. Texty jsou zdařile vybrané s ohledem na liturgickou dobu - advent. Méně se už bere zřetel na to, že jde o druhé nešpory nedělní - chybí žalm 110, zpěv po čtení je zcela zaměřený na Pannu Marii, ... Výběr krátkého čtení konečně není úplně šťastný s ohledem na denní dobu. Jistěže sv. Pavel o spánku a o "hodině, kdy je třeba se z něj probudit" píše v obrazném slova smyslu a myslí na probuzení duchovní. Avšak to, že tato slova čteme na začátku dne, v ranních chválách, kdy je Pavlův obraz jaksi hmatatelnější, není náhodné. Když si ještě všimneme, že tu o 2. nešporách 1. neděle adventní zaznívá antifona k Magnificat, která v řádném uspořádání breviáře patří do posledního předvánočního týdne a je výrazem jeho vystupňovaného očekávání, můžeme uzavřít, že rozebírané nešpory jsou spíše "adventními nešporami" než "2. nešporami 1. neděle adventní". Pro ty, kdo nemají příležitost slavit v adventu společně liturgii hodin jindy než právě o těchto jedněch nešporách, se někdo pokusil o výběr, do nějž podle uvážení zařadil texty z různých míst breviáře i odjinud.

Moc by mě zajímalo, čím se neznámý kompilátor nechal vést při výběru žalmů. Žalm 113 je snad zařazen pro své celkem přímočaré mariánské konotace; Žalm 19 je s dobou adventní spojen v uších a srdcích snad všech Čechů díky výše zmiňovanému zpěvu Ejhle, Hospodin přijde, kde se z něj zpívají verše; Žalm 117 by v našem kontextu, orámovaném antifonou o Gabrielovi, mohl mít místo jako odkaz na univerzální význam spásy přinášené zvěstovaným Spasitelem; zrovna tak ale k jeho zařazení mohl vést prozaičtější důvod: nešpory mají mít tři žalmy a předchozí dva jsou již dosti dlouhé ...

Své hodnocení jsem shrnul do nadpisu článku heslem "nešpory mezi koncertem a liturgií". Nešpory zachycené na videu podle všeho jsou společným slavením liturgie hodin ve farnosti - nakolik je zachováno základní liturgické schéma. Zároveň ale jde do jisté míry i o "koncert" - tomu nasvědčuje charakteristické uspořádáním prostoru a výběr "zajímavých kousků" bez ohledu na liturgické předpisy a širší souvislosti.

Pramen, z něhož se málo pije

Závěrem chci zvláště zdůraznit jeden výše jen letmo zmíněný rys rozebíraných nešpor: pro část zpěvů se sahá do pokladnice české chorální tradice. To je v mých očích chvályhodné. Bohoslužebný zpěv v národním jazyce, zpěv oficia nevyjímaje, má u nás dlouhou historii, nejen díky utrakvistickému hnutí. Avšak zatímco staré české graduály jsou předmětem soustavného vědeckého bádání, jakkoli omezeného, a zpěvy z rorátníků péčí chrámových hudebníků znovu zaznívají do adventních rán, staré české zpěvy hodinek leží v rukopisech, jak se zdá, prakticky bez povšimnutí. Ví se o nich, ale právě jen to. Právě dnes, když vznikají nová zhudebnění textů liturgie hodin v národním jazyce, je čas také otevřít staré rukopisy a studovat, jak zpívali hodinky česky naši předkové. A nejen studovat, ale také zpívat - samozřejmě při plném vědomí rozdílu mezi liturgií na jedné straně a koncertem nebo liturgicko-archeologickým experimentem na straně druhé.

Fotografie z nešpor

28.12.2012 21:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna (viz stránku Místa).

Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum, které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha. (Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční - a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)

V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.

zpívané nešpory

Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009 (celé album)

Okraje stránek mluví

22.12.2012 19:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství. (Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce. I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ... mně se to prostě nelíbí.) Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast řady generací.

Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné schéma liturgických úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém místě slavila.

V posledním článku jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C. (Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?

Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem). Na to, aby mohlo být dětskou kresbou, vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně. Snad je to podpis majitele. Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.

Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech. Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek). Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina. Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené. Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo půlnoční mši).

Co nám vpisky prozradí? Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky. Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty žalmů pro zpěv. Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí. O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů jsem psal v srpnu během svého experimentu s předkoncilním oficiem a na blogu PrayTell se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati benediktinských komunit. Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.

Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou. Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná. Někde navíc najdeme červenou svislou čárku - podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších. (Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.) Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.

Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky" připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.

s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova, pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka

Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup. Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus, číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum. Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít. (Někdo mu něco přinést?)

Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících (canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4). Tak ovšem vyvstává řada otázek. Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán? Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu? Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.) Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý? Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu, že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.) ... ...

Studium "scénických poznámek" nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky, sloužila (nebo posloužila) kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář. Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné) katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný v psalmodii.

Národní Svatováclavská pouť 2012

30.9.2012 17:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program, v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin: Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.

27.9. nešpory ve Staré Boleslavi

Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána, následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských svatováclavských legend.

(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni, nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají na typisované melodie recitativního charakteru.)

Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc: sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě. Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně, já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout. A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)

Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.

Nešpory měly strukturu podle současného breviáře, až na to, že v závěru psalmodie neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě byl třetí žalm. Texty byly vybrány dosti svobodně:

hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"

zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií, jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů v potridentském období

[EDIT 27.11.2012] Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách středověkého rýmovaného svatováclavského oficia. (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)

1. antifona "Buď věrný až do smrti a dám ti korunu věčného života." ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu, vždyť zpevnil závory jeho bran."

neznám

[EDIT 27.11.2012] Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována 5. antifonou nešpor z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského oficia: "Quoniam portarum Syon et seras confortavit / et seipsum pro domo Israhel murum posuit, / intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit." (OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu, in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)

3. antifona "Z oltáře přijímal Krista, nacházel v něm radost a sílu." ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112) zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich byly pohromadě. Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově korespondující - žalmy. Krom toho, jak už výše zmíněno: normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium "℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách. Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží, v boji vítězství mu dala, když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní." neznám
prosby z 2. nešpor slavnosti

Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického) českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani nikomu neberu.

Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo: žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo (zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách. Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já - ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem". (Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku Chorál, tradice a autorská práva.)

Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám během dne a nešpory se uzavírají požehnáním (nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání), což také pan arcibiskup udělal.

Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav, mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu odlišné od toho, které je v breviáři. Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat, kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp. václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským poutním místem. Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře, nejsem s to vysledovat.

[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly převzaty od novodvorských trapistů. Tím se některé "záhady" vysvětlují: novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji, novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři). S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než "světský", dílem proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako k něčemu, co je dáno. (Viz např. Commission Francophone Cistercienne). Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek "Dobrořečme Pánu" vždy česky.)

Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci. Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující. Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu, když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.

[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů, VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní. (Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě výklad restriktivní či širší.) Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit. Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů. Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově, nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274 (náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky obtížně ospravedlnitelný.

Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory, tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.

[EDIT 21.6.2014] "... pan kardinál Duka ony nešpory, tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha - jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá, obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to, že je dobře připravená, a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.

28.9. nešpory v pražské katedrále

V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava. Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře. Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře) a varhanního doprovodu je, předpokládám, dómský regenschori Josef Kšica.

Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany, a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4) pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo. Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.

Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy; není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné; dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně, takže více hlasů a priori nepředpokládám). Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní, nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor, je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia. Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov; ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět velice dobře.

Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu: zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.

Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se (po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny) zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie) jako nešporní hymnus.

Na předkoncilním oficiu / den 8. (pátek)

8.9.2012 01:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Narození Panny Marie, 1. nešpory, antifona k Magnificat.

Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí. Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak), slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie. Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června postupně sázel noty pro Conventus Choralis. Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval: že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a zpívatelné. (Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)

Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc). Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat. ... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.) Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti, nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.

Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům. Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce) jako hračka pro děti...

Na předkoncilním oficiu / den 6. (středa)

6.9.2012 20:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém pokusném soužití se starší podobou oficia. Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě na poslední zkoušky končícího akademického roku, ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím, že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních prvků, zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu, že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.

Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! - evidentně špatně...) Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých nápěvů, pokud se používá na různých místech. Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno dlouhá, by měla být. Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu. (Když je mám zazpívat.)

Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí, nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma. Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině. Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout. Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc. Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium liturgických knih "u stolu".

Na předkoncilním oficiu / den 3. (neděle)

2.9.2012 21:40 | kategorie: Ze života | Komentáře

"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje. Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.

Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech (a právě jen o nich) modlím i modlitbu se čtením (za pomoci stránek ebreviar.cz; vlastním totiž "laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky). Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé - nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku (laudy, nona, nešpory, kompletář), přidal jsem jen matutinum.

Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis" a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.

Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je, že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů vhodné melodie najít nebo sám složit.

Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost. Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec - až poměrně nedávno - vyšly: péčí jednoho erudovaného nadšence. Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním. S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání jednotlivých antifon pomocí databáze CANTUS. Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil). Většina jich původně s nedělním matutinem nemá nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých, další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře. Výsledek hledání jsem pověsil na stránky Editio Sancti Wolfgangi, spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum před reformou Pia X.

Stránky Divinum Officium mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže. Troška ironie. Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování Božího království důležitější, než oficium; že potopit významný díl římského antifonáře není překážkou svatosti...

A to je k dnešku skoro všechno. Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám. Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"? Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia? (Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře, jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano. Ale to už je skoro dva roky.)

Nakonec přidávám tahák, který jsem si dnes sestavil. Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač. Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den ho hledat v rejstříku.

Na předkoncilním oficiu / den 1.

1.9.2012 18:00 | kategorie: Ze života | Komentáře

Ve článku "Priority" z poloviny května jsem jako část svého programu na léto vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat gregoriánský chorál i starší podobu liturgie. První pokus jsem určil na týden začínající včera (pátek 31.8. - pátek 7.9.; Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)

K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912 (tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu) a letní svazek breviáře z 20. let 20. století. Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu "liturgické experimentální archeologie" a chopil se této podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.

Antiphonale Romanum 1912, commune vyznavačů (včera byl svátek sv. Rajmunda Nonnata; stejná antifona k Benedictus pak ovšem zazněla i dnes na konci ranních chval na připomínku sv. Jiljí)

Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale, že je to práce na více než jeden večer. Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení - stránku Divinum Officium jsem nechal vyřešit otázky kalendáře a najít všechny relevantní texty a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí, odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)

Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum, primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne. (Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář - předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci oficia současného.)

Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého. Jaké jsou první dojmy a postřehy?

Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně, zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky. Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně svátku!), ani hymnů malých hodinek. Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb a já si nepamatuji, která jak. To znamená spoustu listování antifonářem a velké množství záložek. (Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné k intensivnímu používání.) Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy zvládnu i zbytek.

Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk. Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku, která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku, který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu, ale stejně v něm zdaleka nejsem doma... Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít žaltář vícekrát přezpívaný...

V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky - před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí, aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...). Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto, že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou, před žalmem (s výjimkou antifon malých hodinek).

Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři, který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912 je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz. Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek), jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd. Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) - ale než se člověk naučí všechny ty zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...

Když už jsme u technického provedení antifonáře - nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha - na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací, které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje. Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky - já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku života s tím nejspíš budu mít problém... (Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)

Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové na takové přišli.

Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou), na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".

Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají některé delší antifony s výrazně repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich 5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")

Confessio impii

22.8.2012 12:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat, vícekrát přemýšlel. "V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají úřad nebo nějakou významnou službu.

Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká, ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají, vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.

Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin, že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana. Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu) bezbožníků.

Nešpory na CSM ve Žďáru nad Sázavou

16.8.2012 01:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním. S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor a hodnocení. Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco ranní chvály z Tarragony, které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a především silně jednostranný a tendenční.

Lucernarium

Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě. (Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém; dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně akční farnosti St. Martini.) Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron, v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu). Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající noci.

Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu: 1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.

Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit, Otce i Syna i Ducha svatého. / Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..." Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci. Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron, je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici, zatímco byzantský hymnus se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.

Úpravy

Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury. Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika úprav oproti textům, které jsou v breviáři. Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou mariánskou píseň "Budiž věčně velebena" a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy. První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní. A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno, nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.

Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)

Žalmy

Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?

Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným průběhem melodie, ale jinými intervaly. Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid, přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou kantorů.

Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava" antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý. Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná) 3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale nezazněly - jestli to mohu vyjádřit zkratkou. (Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou, přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria "Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se podaří složit takový parádní nápěv.)

Responsorium

Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium. To bylo místem další úpravy oproti originálním textům - jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium "Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů, první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů, které už byly neseny tématem slavnosti.

Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob. (Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.) Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou - zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován pro novou příležitost.

Magnificat

Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou, před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku. (Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?) Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka (v některých úsecích, myslím, i s částí schóly) zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru, a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum". Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.

Salve

Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše. Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie). A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?) Salve regina v "kytarové" úpravě.

Shrnutí

Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže, má velký význam pro formování "liturgického povědomí" účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...). Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve, a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).

Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době - zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji, feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku, Nanebevzetí Panny Marie je slavnost - a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.

Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům. Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu. Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí: buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit, zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění, nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum. (Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků: zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)

Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační" funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech, které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu; nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně) a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve. Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání. Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.

[EDIT 30.9.2012] Zatím alespoň něco: na stránkách setkání lze stáhnout zpěvník, kde je zpěv lucernaria (č. 76) a Salve (č. 84).

[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i programový průvodce ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty (bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru "modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo"). Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící noty? :)

Barokní nešpory

5.8.2012 11:55 | kategorie: Ze života | Komentáře

Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku Vesperae Sancti Venceslai. Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693; Český hudební slovník, stručněji Wikipedie).

Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními vložkami. Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům. Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo. A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten, kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech), zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní, příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.

S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě. Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.

  • Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v přehledu skladatelova díla. Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce (o ní viz krátký videodokument) z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili je z částí jiných Vejvanovského děl?
  • V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme, že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910 zasáhla především kalendář a žaltář. Texty z Commune sanctorum tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako internetové aplikace.)
  • Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci. To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium s úplnými vlatními texty. Nahlédnutím do pramenů (Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358) jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol. (a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava), ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je již zmíněná orace. Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů, které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře v rámci poslední liturgické reformy.
  • Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus) s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky, nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.) Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
  • Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
  • A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé? Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké části napříč církví hudebně jednotné? ... ... (Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
  • Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět - k rozjímání.

I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium, setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai bylo navýsost zajímavé. Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem "všechno zkoumejte a dobrého se držte" je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo moderní formy soudobé hudby světské; dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá, protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)

Antifonář poutníka sázavského :)

9.7.2012 16:25 | kategorie: Ze života | Komentáře

Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.) z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel, zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí) a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.

Obálka. Obrázek jsem, žádný vhodný volný nenacházeje, odcizil ze stránek sázavského kláštera. (Kdyby to nebylo jen pro soukromou potřebu, nikdy bych si to nedovolil.)

Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou, ale pro téma těchto stránek relevantní.

Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách světem pravidelnou přítěží v krosně. U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa) a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví - liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".

Nešpory ze svátku sv. Prokopa s tužkou naškrábaným nápěvem hymnu.

Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá - vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font jsem použil Gentium; pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější soubory s formuláři svátků sanktorálu), připravil to všechno programem pdfbook k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...

Páteční oficium se četlo pozpátku.

Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují. A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím (pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria. Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den - ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích. Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu rozbily. Atd.

K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak, než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak, že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá bylo třeba číst odzadu...

Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný, jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval. Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)

Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru, antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si, než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu, jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.) Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo až překvapivě dobře.

Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci k disposici v obvyklém git-repositáři, v branch ad_occasionem: prokopska_pout_2012. Není tam obálka, protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera. Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.

Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat, je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat všechny relevantní rubriky, ...

Screenshot ze života

17.5.2012 16:45 | kategorie: Ze života | Komentáře

mnich s laptopem

Obrázek výše je převzat ze článku Orthodox vestments I na blogu Central Pennsylvania Orthodox. Autor článku k němu poznamenává: "This monk ... is possibly getting ready to celebrate Matins, Vespers, or one of the Liturgies of the Hours. I do not know why the laptop is there." Já bych jedno možné vysvětlení měl. Není vždycky praktické a někdy ani možné nosit s sebou všechny liturgické texty v tištěných knihách. Screenshot ze života (jednoho ne-pravoslavného ne-mnicha), z dnešního rána...

screenshot

Olomouc: Výstava liturgických knih

7.5.2012 21:30 | kategorie: Ze života | Komentáře

Výstava Libri pretiosissimi („Nejcennější knihy“) představuje veřejnosti výběr rukopisů a tisků, které byly zapůjčeny farností při olomoucké katedrále sv. Václava a v uplynulých čtyřech staletích sloužily liturgickému provozu v katedrále. Záměrem autorů je ukázat nejen řemeslnou dokonalost knižních vazeb, pečlivost typografické úpravy a krásu zařazených mědirytin, ale také přiblížit obsah a funkci knih, nedílně spojených s bohoslužbou a stojících tak u zdrojů evropské křesťanské civilizace. (tisk.cirkev.cz)

Myslím, že výstava bude stát za to. Rozhodně se na ni chci dostat, a bude-li tam něco zajímavého z hlediska zaměření tohoto webu, podělím se pak o objevy.

Podcasty

27.3.2012 21:50 | kategorie: Ze života | Komentáře

Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:

Klášter svatého Benedikta v Norcii je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934). Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář. Latinsky, gregoriánský chorál.

V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou. Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní. Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu hodinku.

Denní modlitba církve na WYD v Madridu

1.9.2011 20:00 | kategorie: Ze života | Komentáře

Mezi těmi, kdo se plní dojmů vrátili z Madridu, byla i moje sestra. Mezi jejím vyprávěním zážitků z "pouti" mě obzvlášť zaujala zmínka o několikeré společné modlitbě breviáře.

Moje sestra (snad se nebude zlobit, když ji trochu "napráskám") má k breviáři úplně jiný vztah než já - nikdy k němu nenašla cestu a nikdy s ním nenašla společnou řeč. Nějaké zkušenosti s ním už dřív udělala na DCM Vesmír - a nenašla v něm ani trochu zalíbení. Je pro ni složitým systémem rituálů ("střídají se ve čtení a já se jenom modlím, aby na mě nepřišla řada něco začínat, protože nevím, kdy, jak a co") a modliteb, které jí nedávají smysl ("... blesky, mraky, chvalte Pána ... to je mi prostě k smíchu: jak můžou blesky chválit Pána?"). (Aby bylo jasno, vůbec netrpím představou, že by každý správný katolík měl milovat breviář - je to věc povahy, povolání, ... A kdo nás dva zná, většinou ví, že já sice nadělám víc rádobyzbožného rámusu, ale ségra je nakonec blíž Pánu...)

Vyprávěla mi, jak se několikrát modlili breviář cestou v autobuse z mobilu (díky webu ebreviar.cz). "A jeden den jsme se modlili ranní chvály v Tarragoně. Zpívané se skupinou Credenc. To byla krása..." To vzbudilo mou zvědavost. Se zájmem jsem záznam oněch ranních chval z Tarragony shlédl v archivu TV Noe. (Je potřeba trocha trpělivosti, ranní chvály začnou až po delším vstupu hlasatelky.)

Beru to jako trochu vody na svůj mlýn - denní modlitba církve se zpívanými žalmy a kantiky může být pro některé lidi mnohem víc oslovující než recitovaná. I z toho důvodu má smysl snažit se připravit podklady pro to, aby bylo možné ji zpívat.

Pod vlivem toho, co jsem zažil a četl v Německu, jsem očekával velice tvůrčí zpracování oněch vychvalovaných zpívaných ranních chval. Co jsem pak viděl, mě překvapilo: ranní chvály do poslední čárky vzaté z breviáře (Všeobecný úvod k denní modlitbě církve umožňuje pro podobné příležitosti poměrně dalekosáhlá přizpůsobení - nasnadě by byl např. výběr textů vhodně se dotýkajících zvoleného tématu dne) a hudebně zpracované tak, jak je to, podle toho, co jsem vyzvěděl od kolegů-seminaristů, zvykem v pražském semináři o svátcích: žalmy zpívané v alternaci schola-lid, antifony recitované (resp. zpívané recto tono), responsorium zpívané na žalmový nápěv. Zmiňovaná hudební skupina posloužila pouze zpěvem jako jeden ze střídajících se chórů a skromným klávesovým doprovodem. Ve své podstatě to byly velice chudé zpívané ranní chvály. A už ty (nebo právě ty?) byly pro někoho velice oslovující.

Nejsem si jistý, co si o celé té věci mám nakonec myslet. Když jsem slyšel antifony zpívané recto tono, bylo mi skoro do pláče a moje první spontánní reakce byla "to nemohli dát někomu dvě stovky, aby jim pro ty ranní chvály složil čtyři krásné antifony?" Na druhou stranu, právě ta velká chudoba (antifony recto tono, všechny žalmy na jeden notoricky známý nápěv - snad od Korejse) možná umožnila zapojit se bez přípravy celému tomu velkému množství lidí.

Kategorie "Ze života"
Kategorie
RSS

  Nejnovější články

  Články v kategorii Ze života