Staroboleslavská kapitula podrobně informuje
(videosestřih,
fotogalerie)
o tom, jak se 4. března v pražské katedrále páni kanovníci účastnili
mše ze svátku Přenesení sv. Václava
(až do liturgické reformy slaveného celou pražskou církevní provincií,
nyní již jen lokálně v katedrále a snad i ve Staré Boleslavi)
a na okraj toho absolvovali ještě svůj soukromý modlitební program
v podzemních prostorách vykopávek pozůstatků Spytihněvovy
basiliky a v královské hrobce.
Z návštěvy staroboleslavských kanovníků v katedrále
o svátku Přenesení sv. Václava se v posledních letech podle všeho stává
nová tradice. Tradice je to ovšem nepříliš šťastná.
Staroboleslavská kapitula samozřejmě má k pražské katedrále zvláštní
vztah, jak to dosvědčují už Arnoštova
Statuta Kostela pražského,
ale svatováclavské svátky má pilně slavit ve svém vlastním kapitulním
kostele, protože péče o bohoslužbu a svatováclavský kult v něm
je jejím hlavním úkolem a důvodem její existence.
Podle zvyklosti, která platila za starobylou už v době Arnoštově,
navštěvovali staroboleslavští kanovníci
katedrálu a účastnili se tam liturgie o posvícení a o slavnosti sv. Víta,
tedy ve dnech, které s náležitou péčí o svatováclavský kult
ve Staré Boleslavi nekolidují.
Videosestřih nám v čase 0:43-4:39 dává částečně nahlédnout do nešpor
recitovaných (kdovíproč) v podzemní archeologické exposici.
Zaznamenané texty jsou ze slavnosti sv. Václava -
s výjimkou antifony k Magnificat (2:21) a závěrečné modlitby (3:54).
Podivně šroubované formulace antifony
s velkou pravděpodobností ukazují na překlad - a skutečně,
v obou případech se jedná o překlady starobylých pražských liturgických textů:
ant. k Magnificat
Mnohými slavnostmi bychom měli chválit slavného a památného Václava,
brát si z něj příklad čistoty.
Byl to skvělý muž, který vždy zvládl utrpení svého těla i duše.
|
Gloriosum et memoriter agendum
Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia
et ex ipso colligere
quantum sit praemium puritatis:
magnus hic vir,
qui sui corporis passiones
generaliter devicit et anime.
|
závěrečná modlitba
Všemohoucí věčný Bože, uděl, prosíme, svému lidu,
jenž se na zemi raduje z přenesení svatého Václava,
tvého mučedníka, aby s ním jednou požíval společenství v nebi.
Skrze tvého Syna...
|
Concéde, quáesumus, plebi tuae, omnípotens Deus: ut quae
beáti Venceslái Mártyris tui translatióne laetátur in terris, ejúsdem
aetérna societáte perfruátur in coelis. Per Dóminum.
|
Antifona se podle předtridentského pražského breviáře
zpívala k Magnificat o druhých nešporách zářijové slavnosti
a o prvních nešporách březnového přenesení,
ale po přijetí tridentského breviáře už do provinčního propria
nikdy pojata nebyla (a svátek přenesení napříště
neměl žádné vlastní zpěvy a bral všechno potřebné ze společných textů
o jednom mučedníkovi).
Použitá orace se poprvé objevuje v raných vydáních pražského
provinčního propria k Římskému breviáři (1643, 1663),
v restaurativním vydání 1677 však byla nahrazena (lehce zredigovanou)
orací z předtridentského pražského breviáře
a zpět do formuláře svátku ji vrátila až velká reforma provinčního propria
r. 1865 (srov. podobný vývoj orace zářijové slavnosti).
V užívání pak zůstala až do liturgické reformy.
Zatímco překlad orace je slušný,
na antifoně bylo spácháno opravdu hrubé překladatelské bezpráví,
zejm. co do správného určení vztahů větných členů.
Překlad věrně tlumočící smysl latinské předlohy by mohl vypadat
třeba takhle:
ant. k Magnificat
Je chvályhodné a pečlivost zasluhuje
slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a brát si z něj (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž zvítězil nad všemi vášněmi svého těla i duše.
(Překlad JP)
|
Gloriosum et memoriter agendum
Wenceslai eximii tanta celebrare sollemnia
et ex ipso colligere
quantum sit praemium puritatis:
magnus hic vir,
qui sui corporis passiones
generaliter devicit et anime.
|
[EDIT 6. 4. 2025] Ještě jeden pokus, snad o kousek jasnější a elegantnější:
Chvály a svědomitého zachovávání hodné
je slavit (tuto) tak velkou slavnost
znamenitého Václava
a z něj si brát (poučení),
jak velká je odměna čistoty:
velký je tento muž,
jenž těla svého i duše
vášně přemohl veškeré.
Srov. též německý překlad
Else Promnitz
(Das Reimoffizium des hl. Wenzeslaus, Praha 1929, s. 91).
O tom, že by se staroboleslavská (nebo kterákoli jiná česká nebo moravská)
kapitula těšila jakýmkoli řádně schváleným vlastním liturgickým textům,
mi není nic známo.
Volně si vytvářet a užívat vlastní orace a antifony pak jednotlivcům
ani církevním institucím tohoto druhu nepřísluší,
a to bez ohledu na to, jestli se jedná o překlady starobylých
lokálních liturgických textů jako zde,
nebo třeba o vlastní překlady aktuálních oficiálních textů latinských.
I při všech sympatiích ke starým pražským liturgickým textům
tak nezbývá než konstatovat, že se páni kanovníci nechali
svým filmovým štábem natočit při páchání liturgických nepravostí.
Latinská antifona Gloriosum et memoriter agendum
by se dala zcela legálně použít při oficiu slaveném v latinském jazyce
a s chorálním zpěvem, s odvoláním na benevolentní ustanovení
VPDMC 274. Ale je to
antifona toho druhu,
co dnes obvykle zpívají
placení hudební profesionálové,
ne šest zasloužilých farářů na jednom z občasných setkání svého
staroslavného klerikálního bratrstva.
Tato rubrika má do jisté míry kronikářskou ambici -
zaznamenat, co se tam, kam dohlédnu, za našich dnů na poli
veřejně slaveného oficia dělo, se zvláštním zřetelem na stránku
ceremoniální a hudební, a to jednak slavení dlouhodobě pravidelné,
jednak mimořádné a jedinečné.
Právě to mimořádné se v poslední době nezvykle nakupilo,
ale já jsem z toho nezvládl vidět a zaznamenat vůbec nic.
Budiž tu tedy alespoň stručný přehled, co všechno jsem
v krátké době stihl zmeškat.
V Praze na Strahově se od 23. 7. do 3. 8. konala
generální kapitula premonstrátského řádu.
Denně se slavily ranní chvály a nešpory, záznamy z několika dní jsou na YouTube kanálu kláštera
(31. 7. RCH,
1. 8. RCH a NE,
2. 8. RCH).
Hodinky jsou kompletně zpívané, s doprovodem na velké varhany,
ve zpěvu žalmů se střídá chrámová loď s malou schólou na kruchtě.
Úvodní verš, hymnus, responsorium,
evangelní kantikum s antifonou a
Benedicamus Domino
jsou pravidelně latinsky,
ale žalmy se svými antifonami anglicky a čtené části
v různých jazycích.
Tohle nechápu, a tuplem to nechápu při těch mezinárodních
bohoslužbách, kterých se účastní výhradně nebo téměř výhradně
klerici, tedy lidé s teologickým vzděláním, u kterých se dá
rozumně předpokládat, že latině rozumějí stejně dobře
nebo lépe, než těm z použitých národních jazyků,
které nikdy nestudovali (nizozemština!).
13. 9. se i letos v Milevsku konaly první nešpory svátku
Povýšení svatého kříže s nedávno nalezenou
údajnou
pašijovou relikvií, tkzv. Svatým hřebem.
V samotný den Povýšení svatého kříže pak byl v pražské katedrále
o mimořádných zpívaných nešporách
(nebyla neděle, ale sobota, Povýšení svatého kříže nepatří mezi svátky,
které se v katedrále nešporami obvykle světí,
a pravidelný rozvrh kapitulních nešpor začíná po letní přestávce
až v říjnu)
instalován
jako sídelní kanovník Metropolitní kapituly
P. Radek Tichý, t. č. rektor pražského kněžského semináře.
Pozoruhodné je, že oproti všem katedrálním zvyklostem
na fotkách není ani stopy po katedrálním sboru nebo chorální
schóle. Zpěv podle všeho obstaralo početné shromáždění
duchovenstva zblízka i zdáli.
O hudební stránce nemáme zprávy, ale je pravděpodobné,
že ji organisoval dr. Tichý sám nebo někdo z jeho
blízkých spolupracovníků, a že spíš než o některý ze dvou
základních hudebních tvarů
v katedrále obvyklých (latinské nešpory podle římského
antifonáře ze Solesmes, Kšicovy české nešpory)
šlo o zpívané nešpory podobné těm
z akcí pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz.
Nakolik se dá z fotek soudit, právní náležitosti kanovnické
instalace se odbyly ještě před vlastním začátkem
nebo na samém začátku nešpor.
Pro různá dříve pozorovaná řešení viz štítek "instalace".
Praxi Metropolitní kapituly dosud podchycenu
nemám, protože se tam kanovníci až tak často neinstalují
a obvykle se o tom spíš nedávalo předem doširoka vědět.
22. 9. dávali v kostele sv. Petra na Poříčí
Melceliovy mariánské nešpory.
Podle všeho šlo o provedení koncertní, ne liturgické,
ale v případě oficia může být hranice mezi koncertem a liturgií
opravdu tenká, protože k tomu, aby nešpory byly nešporami,
nejsou nezbytné ceremonie ani moc ze svěcení
- jen modlící se církev.
Rušněji než obvykle bylo letos kolem sv. Václava
ve Staré Boleslavi.
Na sv. Kosmu a Damiána se slavila titulární slavnost
v kryptě (nesoucí zasvěcení toho původního kostela,
kam svatý kníže podle legendy časně ráno spěchal na chórovou modlitbu,
ale přičiněním pana bratra a jeho družiníků místo chóru pozemského
vešel v nebeský).
Pokud je mi známo, slavit pouť v kryptě (kromě mše i) nešporami
tu v posledních letech
nebylo obvyklé. Zřejmě šlo o mimořádnou akci
související s čerstvým rozšířením kapituly.
Nešpor se kromě stávajících členů účastnili
už i kanovníci nově jmenovaní, ale dosud neinstalovaní.
Téměř jistě šlo o nešpory recitované, protože
staroboleslavskou kapitulu sledujeme už léta a víme,
že není zpěvavá.
Ze svatováclavské pouti jsem i letos vynechal
první nešpory
(a když vidím jejich orelský klerofašo závěr, jsem rád,
že jsem tam nebyl).
Nakolik se dá soudit podle osob a obsazení,
po hudební stránce se patrně moc nelišily od těch
opakovaně zaznamenaných v minulých letech.
Ranní chvály v den slavnosti jsem si ujít nenechal,
a jako očitý svědek hlásím, že
červeným deskám
je nejspíš konec. Poprvé za mou historii staroboleslavských
poutí se říkaly standardní ranní chvály slavnosti
sv. Václava podle Denní modlitby církve.
Až po pouti,
2. 10., byli ve Staré Boleslavi instalováni oni již zmínění noví kanovníci.
Ze zpráv víme, že součástí instalace byly zpívané nešpory,
a na fotkách je v pozadí vidět část pražského katedrálního sboru,
vč. charakteristických modrožlutých skafandrů.
Památka sv. andělů strážných nepatří ke dnům, které se
v Praze na Hradě slaví nešporami, takže zpěvy musel
někdo připravit pro danou příležitost.
O to víc mě samozřejmě mrzí, že nevím nic o tom,
jak vypadaly.
Z fotek je zřejmé, že se někdo opravdu vyřádil na ceremoniích,
protože obřady procházejí postupně všemi třemi chrámovými
prostory v areálu svatováclavské basiliky
(kostel sv. Klimenta, krypta, chór basiliky).
Nešpory se patrně zpívaly až úplně nakonec, ve velkém chóru.
Narazil jsem na záznam prvních nešpor první neděle adventní morového roku 2020
z kaple pražského kněžského semináře.
Po hudební stránce odpovídají tomu, co se tam zdá být
dlouholetý standard slavnostnějších nešpor
(hymnus na svůj vlastní nápěv, žalmy na nápěvy Korejsovy,
antifony recto tono) a tudíž nejsou z tohoto hlediska
příliš zajímavé.
Uznalou zmínku si zaslouží psalmodie, zpívaná
bez doprovodu(!), přiměřeně silně, jistě a bez hrubých přešlapů.
V dalším textu se omezíme na rituální pozoruhodnosti.
Lucernarium
Na začátku dva přisluhující přicházejí rovnou k sedadlům,
zatímco oficiant, tehdejší rektor semináře P. Kotas,
zapaluje svíčky na oltáři.
Podobné jednoduché lucernarium (holé symbolické jednání
bez zvláštních modliteb, zde také bez zvláštního zpěvu)
známe z příležitostí,
kdy jsme téhož viděli předsedat kapitulním nešporám
u Všech svatých.
My, někdejší Kotasovi posluchači, si z přednášek liturgiky
samozřejmě dobře pamatujeme výklad o katedrálních nešporách,
do nichž bylo jako jeden
ze stěžejních rituálních prvků pojato zapalování lamp, které
i jako každodenní funkční úkon v antických domácnostech mělo
určitý náboženský přesah.
Já sice nadšení pro zavádění dávno ztracených(?) prvků
katedrálních nešpor v rámci římského ritu nesdílím,
ale vůči této formě nemám co namítat ani z hlediska vkusnosti,
ani liturgických předpisů.
Žehnání
Obřad žehnání adventního věnce
je vložen po krátkém čtení, kázání a chvíli ticha.
Po žehnací modlitbě a pokropení svěcenou vodou
oficiant zapaluje ohněm ze svíček na oltáři první
svíčku na věnci a seminaristé k tomu zpívají
Ejhle, Hospodin přijde
s gradujícími opakováními a verši, jak se v Čechách obvykle
zpívá přede mší v době adventní.
Tento zpěv je pro mě z daných nešpor jediným kamenem
úrazu, protože svou strukturou do hudebního tvarosloví oficia
nezapadá a protože antifona Ejhle opakuje
antifonu druhého žalmu týchž nešpor - byť samozřejmě v archaickém
překladu a s vlastním nápěvem, zatímco v nešporní psalmodii
byla odbyta recto tono.
Je nepsaný zákon, že stejná antifona se v rámci jedné
hodinky nikdy nezpívá ve dvou liturgických funkcích.
V Denní modlitbě církve je jedna výjimka ve druhých nešporách
společných textů o svatých ženách (stejná antifona k prvnímu žalmu
a k Magnificat), ale je příznačné,
že jde o specifikum českého překladu, který dvě různé delší
antifony latinské předlohy redukuje na stejný stručný citát
z Mariina chvalozpěvu.
Na obranu daného použití Ejhle by někdo mohl
namítnout, že přeci šlo o zcela legální náhradu responsoria
podle VPDMC 49. Pak bych asi byl nucen neochotně připustit legitimitu
takového řešení, protože souhlasím, že ono
"jiné zpěvy stejného druhu a se stejným posláním"
se nesluší vykládat přespříliš restriktivně, takže by se
responsoria směla nahrazovat striktně jen zpěvy zachovávajícími
kanonickou formu responsorií (krátkých nebo nočních/velkých,
podle liturgické funkce).
Pochybnější je splnění podmínky
"pokud jsou řádně schválené biskupskou konferencí",
protože Ejhle jako zpěv zařazený v oficiálním kancionálu
sice samozřejmě je schválený biskupskou konferencí, ale
ne specificky pro použití v liturgii hodin místo responsoria.
Obřad podle benedikcionálu
Žehnání adventního věnce je jedním z obřadů, které byly
do českého vydání benedikcionálu
přidány v rámci přizpůsobení lokálním potřebám a zvyklostem
a nemají tedy předlohu v benedikcionálu latinském.
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013, s. 5.)
Tento formulář je jedním z nemnoha, jejichž rubriky výslovně počítají
s možností slavení ve spojení s hodinkou oficia, ovšem způsobem úplně jiným,
než jsme měli možnost sledovat na diskutovaném záznamu.
Příslušná rubrika stanoví, aby se nejprve konal celý obřad
žehnání a po něm začaly (standardně úvodním veršem) první nešpory
první adventní neděle. Struktura pak vypadá takto:
- (volitelně vhodný adventní zpěv)
- znamení kříže
- liturgický pozdrav
- úvodní proslov
- krátké čtení
- (volitelně minikázání)
- žehnací modlitba
- (volitelně pokropení věnce svěcenou vodou)
- zapálení první svíčky, zvolání "Světlo Kristovo" (bez odpovědi)
- (volitelně okouření věnce kadidlem)
- Bože, pospěš mi na pomoc (a zbytek nešpor podle svého pořádku)
Záznamem zachycené řešení, které se rubrikami benedikcionálu nenechává
svázat, se zdá být vedeno stejnou preferencí jediného rituálního celku
a nechutí ke všemu opakování a zdvojování, jak je to charakteristické
pro velkou část výstupů liturgické reformy.
V samostatném obřadu žehnání by se četlo biblické čtení,
avšak v nešporách už jedno biblické čtení je a zdvojování je nežádoucí,
tedy při spojení s nešporami vložíme žehnání přímo do nešpor
po biblickém čtení.
Zároveň takové zapojení obřadu do organismu nešpor má
v liturgických knihách paralely (v obřadech řeholních slibů,
v obřadu korunovace mariánského obrazu v římském pontifikálu).
[EDIT 11. 11. 2023]
Jedna paralela je i přímo v benedikcionálu - žehnání obrazů
nebo soch pro veřejnou úctu, čl. 968.
To nás nutí ptát se, proč redaktoři českého
benedikcionálu pro žehnání adventního věnce zvolili
prosté zřetězení obřadu žehnání a nešpor,
tedy řešení jevící se v rámci pokoncilních liturgických knih jako
spíše netypické.
Snad to má co dělat s funkcí adventního věnce jako
jakési symbolické časomíry. Žehnání a zapalování
někde v průběhu nešpor symbolicky komunikuje,
že až tehdy začíná první adventní týden,
zatímco ten ve skutečnosti začal současně s prvními nešporami
(srov. Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři, čl. 40)
a je tedy vhodné, aby počítadlo adventních týdnů na začátku
nešpor již bylo uvedené do provozu.
[EDIT 11. 11. 2023]
I pro toto řešení vztahu žehnání a nešpor je v benedikcionálu
paralela - žehnání ke službě varhaníka, čl. 1052.
Když jsme na začátku záznamu před úvodním veršem viděli
jednání, které jsem interpretoval
jako neformální lucernarium, můžeme vypíchnout,
že obřad žehnání adventního věnce před nešporami
také lze číst jako svého druhu lucernarium:
slavnostní večerní zapalování světla s žehnací modlitbou.
Položené před vlastní začátek nešpor, tak jako snad všechny
varianty uplatnění lucernaria při pokoncilních římských nešporách,
které jsme dosud měli možnost zdokumentovat.
(Ony nešpory s mnišským bratrstvem Jeruzalém
mezi pokoncilní římské nešpory nepočítám - na to byly příliš modifikované.)
"Svatý hřeb"
V létě 2020 geofysikální průzkum kostela sv. Jiljí
v areálu milevského premonstrátského kláštera odhalil dosud
neznámé prostory v hmotě severní zdi chrámové lodi,
interpretované jako trezorová místnost a přístupová chodba
k ní. Z nově objevené místnosti vybíhá menší dutina,
snad po vyhnilém trámu, a hluboko v ní
sonda s kamerou našla trosky dřevěné schránky s ozdobami
z drahých kovů. Při rozebírání trosek po jejich vyzvednutí pak
byl mezi nimi nalezen železný předmět hřebovitého tvaru
ozdobený zlatým křížkem. Objevitelé nešli daleko pro senzační
interpretaci: jde o relikvii, část hřebu
považovaného za jeden z těch, které se staly nástroji
Kristova umučení. Hluboko do dutiny
za tajnou místností byla vzácná relikvie ukryta snad v obavách
z drancování v období husitských válek.
Provedené expertízy přinesly data, která připravenou legendu
neproblematisovala, a církevní i světští představitelé se
pustili do práce, aby objev pokud možno obrátili ve zdroj příjmů
pro klášter i region. Zrodila se značka "Svatý hřeb z Milevska"
(1,
2).
Nešpory
13. 9. 2022 byl hřeb v milevském klášteře
poprvé představen veřejnosti -
od 16:00 se konala tisková konference o objevu a výsledcích
provedených znaleckých zkoumání,
v 17:00 navázaly první nešpory Povýšení svatého kříže, slaveného
tu nově, podle všeho právě s ohledem na relikvii, jako slavnost.
Skromnou ukázku z těch nešpor pro budoucnost uchoval
sestřih Jaroslava Mareše (0:36 vstupní průvod, 5:18 okuřování oltáře, 11:46 snad přímluvy / závěr nešpor).
Že se relikvie spojená s umučením Páně slaví o tematicky
příbuzném svátku již figurujícím v liturgickém kalendáři,
to dobře odpovídá dnes platným předpisům
(srov. Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri,
Notitiae 1997, s. 284-297, čl. 6).
Do r. 1914 se v českých zemích slavil také samostatný svátek
Kopí a hřebů Páně.
(K okolnostem jeho zrušení Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 1914/4, s. 360)
První nešpory Povýšení svatého kříže se v Milevsku
slavily i letos, za pěvecké a ceremoniální podpory
ze Strahova a za předsednictví českobudějovického
biskupa, v jehož diecési se klášter nachází.
Premonstráti tentokrát sami zveřejnili několik videoukázek:
Za pozornost stojí, jak se při zpěvu českého textu Magnificat
na nápěv se slavnostní mediací ve více verších nedostává
slabik. (Já v česky zpívaném oficiu slavnostní mediace nikdy
nepoužívám a do českého antifonáře s nimi nepočítám.)
Antifona k Magnificat nesouhlasí s žádnou z těch,
které má pro svátek Povýšení svatého kříže solesmeské
Antiphonale Romanum II, a nakolik se dá soudit podle
CantusIndexu, je specifická pro premonstrátskou tradici.
Že se na konci nešpor po požehnání místo
Ite in pace (Jděte ve jménu Páně) zpívá Benedicamus Domino
je věc rubrikám pokoncilního breviáře cizí,
ale v již zmíněném solesmeském antifonáři dovolená,
hlavně jako možnost použít tradiční nápěvy.
(Jak efektní některá sváteční zpracování jsou je na záznamu
z Milevska dobře předvedeno.)
Pro premonstráty ovšem Benedicamus v nešporách pokoncilního
oficia žádnou novinkou
nedávného data není, ti si ho kodifikovali už v roce 1988
v Thesaurus liturgiae Praemonstratensis
(viz na konci nečíslovaných stránek se zpěvy nedělních nešpor).
Závěrem
Nikdo mě nebude podezírat, že bych neměl rád relikvie,
zvlášť stanou-li se záminkou k úpravě místního liturgického
kalendáře a dokonce ke slavnostním nešporám.
Přeci by mi ale v tomto případě bylo milejší ze strany
církevních představitelů víc zdrženlivosti a historické přísnosti
- i kdyby to znamenalo méně nešpor.
Samozřejmě dnes u mnoha relikvií nemůžeme
dojít až k evidenci jejich pravosti, ale můžeme se opírat
alespoň o delší historii zdokumentované úcty k nim.
Domnělá relikvie, která je spektakulárně objevena v 21. století
a není ji možné přesvědčivě spojit s jednoznačnými historickými
doklady, že, kde, kdy a kým jí skutečně byla prokazována úcta
jakožto hřebu z Kristova kříže, může být opatrně
zpřístupněna soukromé úctě, kdyby jí snad někdo chtěl
úctu prokazovat
(a příp. pak lze škálovat míru oficiálního církevního schválení
a liturgického slavení, opírajícího se primárně o onu lidovou
úctu a případné zázraky, ne o jistotu historické pravosti
relikvie).
Hned kolem ní, jen na základě vývodů z toho mála, co o ní
s jistotou víme, slavit pontifikální nešpory a udělovat
s ní požehnání, je projev lehkověrnosti, která
církvi nesluší a na vážnosti nepřidává.
Už je to víc než deset let, co se na Světových dnech mládeže
v Madridu v rámci jednoho z dopoledních programů českého
centra slavily jednoduché zpívané ranní chvály
a co se na Celostátním setkání mládeže ve Žďáru nad Sázavou konaly
slavnostní nešpory
ze slavnosti Nanebevzetí Panny Marie.
Podle všeho to byla jenom zvláštnost těch dvou
bezprostředně po sobě jdoucích let - pokud vím,
nikdy předtím ani potom
se na masových akcích v rámci programu připravovaného v gesci
Sekce pro mládež ČBK liturgie hodin společně neslavila.
Díky marnému vyhlížení nějakého jejího dalšího uvedení
jsem však v posledních letech
zaznamenal něco, co si tady snad také
zaslouží zmínku: totiž
společnou modlitbu (jednotlivých) žalmů.
-
CSM Hradec Králové 2022
- večerní modlitba, úterý 9. 8. (Žalm 91, s doxologií; "Nyní s důvěrou v našeho nebeského Otce, který nás vysvobozuje od všech úkladů a nebezpečí, se společně ... pomodlíme 91. žalm.")
- ranní modlitba, středa 10. 8. (Žalm 106, 1-5.47-48)
- večerní modlitba, středa 10. 8. (Žalm 139,1-2a.5.13b.14b-15; výjimečně ne na chóry), tamtéž dál Magnificat (s doxologií)
- ranní modlitba, čtvrtek 11. 8. (Žalm 27, s doxologií)
- ranní modlitba, pátek 12. 8. (Žalm 139 - Bible21; vč. kletebných veršů, které jsou v breviáři vynechané)
- ranní modlitba, sobota 13. 8. (Žalm 5 - Bible21; opět vč. kletebných veršů; s doxologií; "Je modlitbou spravedlivého, který se modlí nejen za vysvobození od utrpení, ale také za to, aby mohl v plné soustředěnosti sloužit Bohu.")
-
SDM Lisabon 2023
- středa 2. 8. (Žalm 67, s doxologií; "... a má v nás růst touha předávat naši víru. Tuto touhu vyjadřuje jeden žalm, žalm 67.")
(Kde není uvedeno jinak, byl použit liturgický překlad.)
Jsem z toho rozpačitý.
Samozřejmě vůbec nic nenamítám proti uvádění účastníků setkání
do modlitby žalmů.
Jenže uvádění je právě to, co se tady neděje:
pořadatelé bez odpovídající katechese,
jen s minimálními nezbytnými praktickými pokyny
(v nemnoha případech alespoň s jednou až dvěma větami úvodu
ke křesťanskému čtení daného žalmu, na způsob nadpisů v žaltáři),
nechávají v rámci společných modliteb recitovat
vybrané žalmy, jako by to byl způsob modlitby v církvi
běžný a dobře známý. Možná potichu předpokládají nějaké
předchozí znalosti (třeba se to tak
praktikuje na diecésních centrech mládeže?), ale obecně v církvi
to běžně praktikovaný a dobře známý způsob modlitby naprosto není.
Čtenář možná namítne, že se žalm přeci zpívá každý den v bohoslužbě
slova a že u velké části účastníků setkání mládeže lze
předpokládat nějakou zkušenost s recitací žalmů v rámci
společné modlitby breviáře. Ale to je právě něco výrazně
jiného: žalmy v liturgickém rámci jsou součástí komplexního
přediva významů. Při slavení liturgie je normální
léta nerozumět ani zdaleka všemu a mnohé konat nebo přetrpět
prostě protože tak koná církev. Osobní zbožnost se živí z té
části, které rozumí, a porozumění zbytku se během let postupně
sbírá z četby, katechezí, kázání, rozhovorů se znalejšími.
Ale modlit se konkrétní žalm - ne protože je součástí daného
liturgického programu, ale jako specificky vybraný pro danou
osobní nebo společnou modlitbu a jako její stěžejní text -
to už si žádá určité základní
porozumění žalmům - jejich jazyku, poetickému stylu,
myšlenkovému světu, typologii - a zejména tomu,
jakými způsoby k žalmům přistupuje křesťanská modlitba,
která je vždycky jejich více či méně radikální reinterpretací
ve světle novozákonního zjevení.
Přistupovat k žalmům jako ke knize k použití připravených,
přímo modlitelných křesťanských modliteb je hrubé zjednodušení
a kdo se je takto modlit snaží,
nutně bude zklamán, protože takový přístup zkrátka není adekvátní.
Kdo učí modlit se žalmy, nemůže se proto omezit na praktický návod
"teď se pomodlíme žalm: budeme ho říkat po verších
na dva chóry, jeden chór chlapci, druhý dívky."
Samozřejmě je třeba ocenit podržení kletebných veršů,
které nedostatečnost naivní křesťanské modlitby žalmů
činí obzvlášť zjevnou.
A ovšem některé mají značný - byť zatím trestuhodně nevyužitý -
potenciál zmemovatelnosti.
"... naprostou nenávistí nenávidím je, mými nepřáteli stali se!"
Praktické
Když pořadatelé setkání mládeže zavádějí
do církevního provozu jako relativně novou/nezvyklou praktiku
společnou recitaci jednotlivých žalmů,
má smysl ptát se, jak to i po praktické stránce dělat dobře.
Zvláštně působí ty případy, kdy na pódium nastoupí
kněz a dva mládežníci, přičemž kněz modlitbu uvede,
ale recitace žalmu se sám neúčastní.
To je proti duchu antifonální psalmodie -
když se říkají/zpívají žalmy na chóry, nepočítá se s tím,
že by někdo (zvlášť takhle všem na očích)
stál mimo a jen přihlížel nebo dohlížel.
Je to společná modlitba povýtce.
Když společnou recitaci vedou jednotlivci,
tempo a výrazové prostředky často nejsou příliš příznivé
pro recitaci opravdu společnou. Když se na pódium postaví
ne jednotlivec, ale dva nebo tři
předříkávající společně, má to na parametry důležité
pro spolumodlitelnost blahodárný vliv.
Uznávám, že rozdělení podle pohlaví je rychlý a snadný způsob,
jak shromáždění rozdělit na dvě přibližně stejně velké části,
ale kdyby to bylo na mně, pro potřeby (para)liturgické
praxe by se toto už tak víc než dostatečně palčivé rozdělení
lidstva dále neakcentovalo, víc by se hrálo na ono Pavlovo
"už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena," a kde se zdá málo vhodné
tradiční rozdělení na dvě strany liturgického prostoru,
do chórů by se dělilo třeba podle sudých a lichých měsíců
narození.
Rozdělení na evangelní a epištolní stranu je nevhodné
jenom tam, kde je shromáždění tak velké nebo rozptýlené a
akustika prostoru
tak špatná, že by lidé na vnějších okrajích protilehlou
stranu recitovat vůbec neslyšeli.
Tedy jde zejména o problém masových akcí ve venkovním prostoru.
V hale, kde se konal předprogram SDM, by nejspíš na strany
bez problémů recitovat šlo.
Žalmy jsou už podle svého hebrejského i řeckého jména písně
a praxe jejich modlitby by to měla přiměřeně brát v potaz
(srov. VPDMC 103 a 278).
Samozřejmě některé jsou písňovité výrazněji než jiné
a i recitace žalmů má v církevní tradici odedávna pevné
místo, ale alespoň někdy některý žalm by se zpívat měl -
ať už text biblického překladu na nápěv psalmodie,
nebo vhodná písňová parafráze.
Nešpory slavené každoročně v Chrudimi v předvečer pouti
k zázračnému obrazu Nejsvětějšího Salvátora
jsem měl v hledáčku už několik let a letos jsem se na ně
konečně vypravil.
Podobně, jako se poutě k význačným vyobrazením Panny Marie
konají obvykle o vhodném mariánském svátku,
koná se pouť k chrudimskému obrazu Kristovy tváře
o svátku Proměnění Páně (resp. o nejbližší neděli, ale letos
svátek sám na neděli připadl).
Nynější tradice zpívaných nešpor v předvečer poutní slavnosti
je doložena přinejmenším od r.
2010.
K tomu srov. též
farní časopis Salvátor, č. 35 (srpen 2016), s. 10-11:
"Po příchodu otce Jiřího [Heblta] do naší farnosti se společně snažíme
navázat na bohatou tradici pouti a udržet ji.
Sem patří např. sobotní nešpory v kostele sv. Kateřiny"
a v témže čísle s. 1, kde se ten příchod do farnosti
klade do r. 2009.
Nešpory s vystaveným obrazem se tradičně konají
ve filiálním kostele sv. Kateřiny, patrně s ohledem na to,
že farní kostel o salvátorském víkendu bývá obležen pouťovými
atrakcemi a související hudební produkcí, což zpívané modlitbě
úplně nepřeje. Možná ale zároveň jde o volbu prostoru
přizpůsobenou očekávanému počtu příchozích.
Menší kostel byl obsazen jen asi ze čtvrtiny
a i starší fotodokumentace
ukazuje návštěvnost podobnou.
Pro příchozí byly připraveny vkusně vysázené
a dvoubarevně vytištěné sešity s kompletními texty i notami.
Když jsem jel do královéhradecké diecése,
na nešpory slavené v dané farnosti
(pokud je mi známo) právě jen jednou do roka
a nejspíš ne kdovíjak dlouhou řadu let,
počítal jsem s tím, že půjde se vší pravděpodobností o nešpory Olejníkovy.
Ale v tom jsem se hrubě spletl. Po dnešku vím, že chrudimský
kůr patří k těm, které chovají vlastní zhudebnění části
denní modlitby církve - přinejmenším oněch prvních nešpor
svátku Proměnění Páně.
Vstupní průvod s obrazem, jeho vystavení
a okuřování oltáře doprovodila varhanní
improvisace. Pak varhany utichly a daly celebrantovi tón
pro úvodní verš, zpívaný na variantu
běžného chorálního nápěvu z předkoncilních římských knih.
Hymnus se zpíval na jiný nápěv, než má v červeném hymnáři.
(Nakolik si ho pamatuji, mohlo snad jít o nápěv písně
č. 719
z Jednotného kancionálu.)
První žalm na chorální nápěv VIII.c, antifona na jednoduchý
prokomponovaný nápěv s tím souhlasící.
Nápěv druhého žalmu v hrubých obrysech připomínal
VII. tonus se slavnostní mediací, ale antifona se
v mezích VII. modu každopádně nedržela.
(EDIT téhož večera: tady je možné slyšet
druhý žalm s příslušnou antifonou.)
Podobně pro Magnificat (o němž dále) byl v notách nápěv I.g
a antifona nectící zákonitosti modu I.
Kantikum podle Zj 19 dostalo speciální nápěv,
kde pro tři ze čtyř aleluja rámujících každý verš
(úvodní aleluja, první responsum, první ze dvou aleluja
druhého responsa) byl použit motiv ze začátku starobylé místní
písně Ó Salvator.
k ní noty: Svoboda Jan: Nebeský lékař Kristus Ježíš v zázračném svém obraze v kostele děkanském v Chrudimi od 5. dubna 1676 k veřejnému uctění vystavený, co zvláštní Spomocník v těžkostech k němu se utíkajících, Kolín 1880, s. 125
text z 18. stol.: Petržílka Václav Baltazar: Nebeský lékař Kristus Ježíš, v zázračném a milosti plném obraze svém v kostele farním Nanebevzetí nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny, v královským věnným a krajským městě Chrudími se stkvějící, a rozličné milosti žádajícím sebe udělující, Hradec Králové 1735, s. 181
Nešpory celé odzpíval chrámový sbor na kruchtě,
střídající se po verších muži-ženy.
Zvláštně to vyznělo v kantiku z Apokalypsy,
které sice v notách mělo vyznačenu responsoriální
strukturu jako v breviáři, ale při provedení na ni nebyl brán zřetel.
Podobně jako v běžných žalmech se i tady střídaly půlky sboru po verších
a zpívaly je od úvodního do závěrečného aleluja v celku,
beze stopy responsoriálního přednesu.
K responsoriu můžu napsat jen že nápěv byl volně složený,
určitě nešlo o variantu žádného z mně známých tradičních nápěvů.
Magnificat bylo v notách česky a opatřené chorálním nápěvem,
o němž výše,
ale fakticky místo toho sbor provedl latinsky nějaké vícehlasé zpracování.
To za mě bylo nejslabším kusem večera - text kantika
byl o několik veršů zkrácen (dost možná už skladatelem -
krácení žalmů při figurálních nešporách bylo do 19. stol.
značně rozšířenou úpadkovou praxí) a
provedení celkově nebylo příliš zdařilé. Protože sbor
neznám, nevím, jestli si naložil kus nad své síly,
nebo se akorát momentálně nezadařilo.
Po závěrečné modlitbě následoval výstav
Nejsvětější svátosti s litaniemi.
Podle toho, co mi z jejich textu uvízlo v paměti, nejspíš šlo o nějakou
variantu litanií k nejsvětějšímu jménu Ježíš.
V programu byly v litaniích vyznačeny čtyři
předěly, označené jako "1.-4. vstup". Nevěděl jsem, co od toho
čekat, a počítal jsem nejspíš snad s obměnami hudební formy
nebo instrumentálními vložkami,
ale ve skutečnosti šlo o vstupy předsednické, rekapitulující
předešlé invokace v proslovech na pomezí
osobní modlitby a minikázání.
Mimoděk jsem si při tom vzpomněl na akathist -
východní pobožnost,
kde se také střídají série invokací s rozvinutější modlitební
formou, která ovšem má pevně daný text v hymnickém rejstříku,
zpívaný na vhodný recitativní nápěv a tvořící se sériemi invokací
plynule tekoucí sevřený
celek, zatímco zde ony předsednické vstupy, jakkoli
obsahem solidní a vkusné, dělaly v litaniích nelibý přeryv
a působily antiklimakticky.
I když litanie jsou klasickou formou lidové pobožnosti,
tady dostala přednost slavnostnost.
Invokace zhudebněné (namísto stereotypního recitativního nápěvu)
tak, aby hudba jaksi ilustrovala slova,
při střídání různých druhů vícehlasu;
odpovědi podobného rázu a průběžně se měnící melodie.
Lidový zpěv tu tak (narozdíl od nešpor) nebyl možností
ani teoretickou.
Litanie uzavřela modlitba
"Dobrý Ježíši, svatý Salvátore"
(modlitba spíš lidového rázu, formulovaná v první osobě singuláru).
Následovala orace z obřadů eucharistického výstavu, svátostné požehnání,
a na závěr zbylé sloky písně Ó Salvator. (Kdy se zpívaly dvě první
si nevzpomínám - nejspíš před litaniemi během přípravy
výstavu.)
Mám-li to nějak shrnout, hudební tvar "salvátorských nešpor"
mě nenadchl, ale také neurazil.
Za povšimnutí stojí na jedné straně určitá návaznost
na tradiční chorální repertoár
(úvodní verš, nápěv prvního žalmu a onoho neprovedeného,
ale v notách zapsaného Magnificat;
možná volněji i druhého žalmu),
na druhé straně antifony nenechávající se svazovat schématy
systému osmi modů a nejspíš svědčící o přesazení
tradičních nápěvů psalmodie do jiného konceptuálního
rámce.
Do Chrudimi se budu muset - ne nutně o pouti - časem vypravit znovu.
Jak jsem jel bez velkého plánování jen na otočku a ještě cestou
hodinu ztratil, zpackav přestup v Pardubicích,
z města jsem nakonec neviděl vůbec nic.
Ani ten děkanský kostel, kde se
pradědeček Zástěra
o Vánocích někdy po roce 1906 stal cyrilistou
(Cyrill 1916, s. 24).
Aktivity hlavy světové církve podrobně nesleduji,
a tak jsem až teď zaznamenal jedny starší příležitostné nešpory,
které si dle mého soudu zaslouží, aby jim bylo věnováno pár řádků.
V červnu 2015 byla zveřejněna "zelená encyklika"
papeže Františka Laudato si'
a v srpnu téhož roku papež
(v návaznosti na již od r. 1989 trvající obdobnou iniciativu
Ekumenického patriarchátu)
stanovil, že se
i v katolické církvi bude každoročně
1. září konat den modliteb za péči o stvoření.
Následujícího roku se pak u příležitosti
tohoto dne konaly nešpory
v basilice sv. Petra, kterým papež osobně předsedal.
Jejich průběh a náplň jsou dobře zdokumentované:
na webu Svatého stolce
je k disposici brožurka s kompletními texty a zpěvy,
na YouTube je
videozáznam.
Texty
Jako základ posloužila liturgie dne (čtvrtek 22. týdne v mezidobí),
tedy nešpory čtvrtka 2. týdne žaltáře.
Pro danou zvláštní příležitost byl uzpůsoben výběr hymnu a
čtení, k žalmům byly doplněny žalmové orace
a do přímluv dvě příležitostné prosby.
Tedy úpravy jsou poměrně úsporné, většina textů z liturgie dne
je ponechána na svém místě. "Rituální designéři"
z úřadu pro papežskou liturgii si dali záležet na tom,
aby nevznikal (nebo se přinejmenším dal dobře rozporovat)
dojem, že den modliteb za péči o stvoření
je v organismu liturgického roku svébytnou entitou na způsob svátku,
která dostává vlastní liturgický formulář,
nebo že se v rámci liturgie hodin zavádí obdoba mešních formulářů
za různé potřeby.
Církevní autoritou zavedené každoroční dny modliteb
za specifické úmysly jsou jakousi pokoncilní reinkarnací
prosebných dnů
(Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 45-47).
Ty se slavily jen mší a procesím s litaniemi,
na texty oficia vliv neměly.
Zdá se však, že den modliteb za péči o stvoření
jako jeden z novodobých prosebných dnů (s určitým závazným dopadem
na mešní liturgii dne) chápán není a je to jen méně formální
modlitební iniciativa. Každopádně není uváděn
v seznamu prosebných dnů úvodem českého direktáře.
Můžeme se ptát, nakolik bylo v roce 2016 ke slavení nešpor
přistoupeno s ohledem na zrovna na ten den připadající
příhodné texty.
Nebo, kdybychom otázku přeformulovali pragmaticky:
jestli jsou texty čtvrtka 2. týdne žaltáře tak tematicky vhodné,
že by mělo smysl uvažovat o jejich použití pro den modliteb
za péči o stvoření i v jiné roky, mimo běžný pořádek žaltáře,
s využitím VPDMC 251 a 252.
Zdá se však, že texty jsou příhodné spíš jen všedně
a motivy dobře vztáhnutelné ke dni modliteb za péči o stvoření
se v žalmech i v ostatních liturgických textech z cyklu žaltáře
vyskytují i v řadě jiných dnů.
Píseň La creazione giubili, která posloužila ve funkci
hymnu, podle všeho není součástí
italského breviáře,
vybraná je z kancionálového repertoáru.
Je to píseň (nakolik můžu soudit, spíš banální písnička)
chválící Nejsvětější Trojici a první sloka
mluví o chvále, kterou Bohu společně vzdává celé stvoření.
(Tak jako ani volný výběr hymnu,) doplnění žalmů volně složenými
žalmovými oracemi samozřejmě není legální úprava,
ale papežská liturgie zkrátka požívá svobod odpovídajících tomu,
že ji slaví nejvyšší liturgický zákonodárce.
Připomeňme, že žalmové orace jsou strukturní prvek, se kterým
pokoncilní liturgické předpisy počítají (VPDMC 112),
ale na celocírkevní úrovni nikdy nebyly vydány příslušné texty.
(Bez opory v oficiální latinské předloze je obsahuje přinejmenším
breviář pro USA; pro vybrané příležitosti
je lze také najít v propriích některých institutů zasvěceného života.)
O Padre,
che nella divina regalità di Gesù tuo Figlio
hai ricapitolato tutto il Creato,
donando significato e compimento a ogni cosa,
effondi in noi lo Spirito di sapienza
perché sappiamo custodire i doni della tua provvidenza
per il bene di ogni persona e di ogni generazione.
Per Cristo nostro Signore.
|
(po žalmu 72-I)
Otče,
tys v božské královské důstojnosti Ježíše, svého Syna,
obnovil celé stvoření
a všem věcem dal smysl a naplnění;
vylij na nás Ducha moudrosti,
abychom uměli uchovávat dary tvé prozřetelnosti
pro dobro všech lidí a všech pokolení.
Skrze Krista, našeho Pána.
|
O Padre,
che sempre provvedi ai tuoi figli che gridano a te,
guarda con benevolenza ai poveri della terra
perché a nessuno mai manchi il pane quotidiano;
vinci l’egoismo che indurisce il nostro cuore
e rende miope il nostro sguardo
davanti alle necessità dei fratelli.
Per Cristo nostro Signore.
|
(po žalmu 72-II)
Otče,
ty se vždy staráš o své syny, kteří k tobě volají;
shlédni milostivě na chudé této země,
aby nikomu nikdy nechyběl denní chléb;
přemoz egoismus zatvrzující naše srdce
a činící náš pohled krátkozrakým
pro potřeby našich bratří.
Skrze Krista, našeho Pána.
|
(po kantiku Zj 11 nenásledovala orace)
|
|
Drastickým zásahem do struktury nešpor jsou čtení:
samozřejmě nelze nic namítat proti tomu, že krátké čtení je nahrazeno
delším (VPDMC 46), vybraným z knihy Moudrosti,
ale opravdu nestandardní strukturní úpravou je, že je po něm zařazeno
ještě druhé, patristické, ze spisů sv. Petra Chrysologa.
Následuje homilie a po ní normální krátké responsorium
ze dne. Výsledný celek tak působí dojmem improvizace,
provizorní úpravy ad hoc. Nehledí se na obecnou zákonitost
římského oficia, velící zpívat responsorium po každém čtení,
a druhé čtení je prostě natlačeno jako neústrojný nadpočetný prvek
do standardní struktury nešpor.
Zbytek textů, vč. závěrečné modlitby, je z liturgie dne.
Jen do přímluv jsou před závěrečnou prosbu za zemřelé
doplněny dvě příležitostné intence.
Dona lungimiranza e apertura di cuore ai governanti
– perché custodiscano il creato e servano il bene di ogni uomo.
|
Dej vládcům prozíravost a otevři jejich srdce,
– aby chránili stvoření a pracovali pro dobro všech lidí.
|
Educa i nostri occhi a riconoscere nella creazione le tracce della tua presenza
– e converti le nostre menti a un uso giusto ed equo dei beni della terra.
|
Nauč naše oči rozpoznávat ve stvoření stopy tvé přítomnosti
– a obrať naši mysl, abychom pozemská dobra užívali spravedlivě.
|
Nápěvy
Všechny antifony se zpívaly recto tono.
Dost možná nejen s ohledem na přístupnost lidovému zpěvu,
ale prostě proto, že pro italské antifony ze žaltáře není žádné
zhudebnění k disposici. Mně každopádně žádná italská publikace,
o níž bych s jistotou věděl, že obsahuje prokomponované
antifony feriálních nešpor, není známa.
Žalmy a Magnificat na chorální nápěvy.
Za zmínku stojí upravená terminace tonu I (brožurka, s. 6)
a terminace tonu II v podobě podle Editio Vaticana,
ne podle solesmeských chorálních knih (s. 23).
Pro kantikum ze Zj 11 nebyl použit tradiční chorální nápěv,
ale nějaký novodobý, střídající recitační tóny
a pojímající všechny verše zásadně jako trojdílné.
Zkraje práce na projektu In adiutorium jsem si
také myslel,
že novozákonní kantika jsou vesměs texty natolik nežalmovité,
že je žádoucí připravit pro ně speciální nápěvy,
ale dávno mě to přešlo.
Responsorium dostalo jednoduchý vlastní nápěv.
Přímluvy se zpívaly na nápěv z
Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009).
Závěrem
Zařadit do nešpor patristickou lekci je ohavnost,
ale jinak mi představené nešpory přijdou jako vcelku zdařilý příklad,
jak nešpory s daným specifickým modlitebním úmyslem uspořádat.
Ten na jedné straně celému slavení udává jednotné téma,
na druhé straně je ponechán v platnosti obecný ráz feriálního
oficia. (Nejsou např. přímluvy dne kompletně nahrazeny
specifickými přímluvami na environmentální témata;
obě příležitostné přímluvy jsou dostatečně obecné
a nesklouzávají k proklamacím environmentálního aktivismu.)
Sám jsem příliš úzkoprsý, než abych vykročil za rámec
liturgických předpisů bastlením vlastních žalmových orací
nebo použitím (ke stejným žalmům o stejné příležitosti)
těch papežských, ale z věcného hlediska mi to přijde
jako atraktivní možnost, někomu méně úzkoprsému
(nebo, třeba díky příslušnosti k jiné než římské církvi,
méně svázanému liturgickými předpisy) snad i v zásadě
doporučeníhodná.
Na druhou stranu je třeba říci, že stavět (v rovině liturgických
textů) slavení liturgie hodin do služeb konkrétní modlitební
intence ("nešpory o něčem / za něco")
je tradici římského oficia cizí.
Představené nešpory tak jsou zdařilou realizací nápadu,
který je spíš špatný. Má-li se den modliteb za péči
o stvoření nějak propsat do liturgie, jako vhodná předloha,
na niž se hodí navazovat, se jeví právě dříve zmíněné
prosebné dny se zvláštní mší a prosebným procesím do polí,
ale bez specifického oficia.
Kdo by namítal příkladem oficia za zemřelé, tomu odpovídám,
že oficium za zemřelé sice skutečně je starobylým oficiem
"za něco" (resp. za někoho), ale také až do začátku 20. stol.
bylo oficiem dodatkovým, slaveným zásadně
vedle oficia dne, ne na jeho místě.
Když se přeci jen nějaká intence výrazně promítá i do oficia,
tak ve formě ideového svátku (jako je svátek Krista kněze
nebo památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů),
příp. oslavy světce, která je pro nějakou ideu nebo intenci
instrumentalisována.
V archivu České televize jsem narazil na záznam nešpor
z Noci kostelů 2011 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech:
On-line: Noc kostelů (ČT24, 27. 5. 2011).
Jde o zpívané nešpory jednoduchého formátu:
zpíval se hymnus (z červeného hymnáře),
žalmy, kantika (všechno na chorální nápěv II.D),
responsorium (na týž žalmový nápěv) a na závěr Regina coeli.
Všechny ostatní prvky recitované, přičemž přednášení
sólových textů kompletně obstaral klérus v presbytáři
a jako sólové texty byly pojaty i antifony.
Na recitované antifony nejsem zvyklý a těžce je nesu;
antifony recitované sólově předsedajícím (před žalmem i po něm)
pak ten pociťovaný nedostatek náležité formy dále zesilují.
"Když už se antifony přednášejí sólově, nic přeci nebrání
tomu je zpívat!" všechno ve mně křičí.
Když se antifony recitují nebo zpívají na jednom tónu,
tak hlavně z ohledu na účast lidu.
Teze: když se lid účastní zpěvu hymnu, žalmů, kantik a responsoria,
je přípustné a vhodné
alespoň u antifony k evangelnímu kantiku, v níž
se obvykle koncentrují témata dne,
dát přednost slavnostnosti a plnosti formy
před lidovým zpěvem a nechat ji zazpívat kantora
nebo scholu na její vlastní nápěv.
(Srov. Dobszay L.: The Bugnini-Liturgy and the Reform of the Reform, Front Royal 2003, s. 83.)
Ale pak si uvědomím, že záznam je přes deset let starý
a zkraje léta 2011 bylo ještě všechno jinak.
Pro české antifony feriálních nešpor (v daném případě navíc velikonočních)
nápěvy ještě neexistovaly žádné.
Já jsem tou dobou pro dobu velikonoční měl a na rané verzi
tohoto webu nabízel jenom responsoria,
začínal jsem pracovat na první verzi antifon ze žaltáře.
V úvahu by přicházely leda antifony latinské,
podle tou dobou ještě platného
Ordo cantus officii z r. 1983.
... Zkrátka ty jednoduché zpívané nešpory byly co do repertoáru
skoro nejlepší české zpívané nešpory, jaké se v létě 2011
daly ve všední den provést, aniž by se jejich organizátor
jal sám skládat chybějící nápěvy.
Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním
je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde.
Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu
pochopitelně nemohl
nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím
materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti
zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.
Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších
akcí
pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího
prvního ročníku
každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve,
a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý,
jak přesně ono zpívané oficium
na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych
se nějaké zúčastnil.
Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc:
ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe
a na stránce letošního ročníku
byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci
Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").
-
čtvrtek 14. 7. 2022
-
sobota 16. 7. 2022
Repertoár
Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili
účastníci Letní školy liturgiky?
Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále)
všechny české, z Denní modlitby církve.
Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle -
úvodní verš,
hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria,
veršíky, otčenáš, orace
(žádné zpívané čtení nebo přímluvy).
Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné;
antifony všechny recto tono,
žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých.
Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11)
víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie:
k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského,
k ranním chválám chorální,
k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly
verše zpívané jednohlasně celým chórem
s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků.
Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky
a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval,
neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a
responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.
Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým)
společným zpěvem latinské mariánské písně
Solis praevia aurora fulgida.
Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku,
neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina
pod nadpisem "Mariánské antifony".
O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě
nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou
antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných
mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92).
Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku,
ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně
po nešporách nelze nic namítat,
nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné
mariánské antifony na závěr kompletáře.
Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár
zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií)
omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr)
a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr.
Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty
nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost
pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu
ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si
nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění
jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.
Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto
tři jejich sady.
Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden
systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři
hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický,
např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného,
a střídání tří různých systémů je kompromisem.
Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická:
množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti
oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou)
a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním
hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.
K otázce "účelu antifon":
písničky proti nudě jsou to!
Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily
na velice tradiční formy psalmodie:
všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají
dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu
např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů,
jak je předvídá VPDMC 121-125.279.
Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny
byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne
žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily
první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí.
Nedivíme se -
zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského
breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná
nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní,
jejichž forma prakticky vylučuje zpěv
i (esteticky únosnou) společnou recitaci.
Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé,
které se do breviáře nikdy dostat neměly.
Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad,
opravdu rád červený hymnář,
bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní
přeložený hymnář Liturgiae horarum,
ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře
pojala do své sbírky.
Chce se říci -
když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let,
nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat
kompletního Škráška?
Prostor a liturgické role
Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního
chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího,
uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení),
doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly
pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech.
Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž
do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace),
resp. na konci odcházel předsedající
s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech.
Liturgického oděvu užívali jen předsedající,
kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.
Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo
i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat,
a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém
se slavila každodenní mše svatá.
To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického
zákonodárství (srov. VPŘM 303),
ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by
okuřování pokoncilního oltáře
(z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné
chrámové lodi) bylo opravdu podivné.
V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením,
krátká čtení, přímluvy)
se vystřídali různí účastníci Letní školy.
Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování
antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria.
Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc,
přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání
(jak mu určuje VPDMC 256),
ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík
mezi psalmodií a čteními.
Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu
svěřuje nynější liturgické
zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného
(a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku,
ale na to nedošlo.
Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214,
výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají
kantoři.
Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo
Caeremoniale předkoncilní:
lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi);
lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup).
Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom
i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně -
někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři,
v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to,
že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající:
lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje);
lib. 2 cap. 5 par. 5 a
lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).
Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek
koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje -
zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně
liturgicky kompetentní shromáždění.
Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické
kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním,
a dával by tak dobrou příležitost
slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým
množstvím sólových předsednických vstupů, až to
katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví
často a mnoho, může zarazit.
Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech
(pokoncilních římských) liturgických forem.
Jiné hejty
Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování
liturgického kalendáře:
ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty
(ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit),
ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235
by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony
k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní,
ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a
z liturgického mezidobí.
Zvolené řešení, odchylující se od standardního
uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252,
ale nevidím pro něj rozumný důvod.
Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala
Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium.
To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35)
jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály.
Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením,
před níž se invitatorium nevynechává nikdy.
Závěrem
Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz
už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu
také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě,
kterou organizátoři považují za atraktivní
(jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem")
- a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně
chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je.
Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného
oficia samozřejmě nelze než přivítat.
Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál
zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem
škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně
představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně
ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru
nejkrásnější.
Je však třeba připustit, že daný zjednodušený
hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor
(popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích,
kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje,
nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto
nelze mobilisovat.
Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium
po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým
se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.
Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů
(samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky
má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout
snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou
jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě
přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě.
Tedy patrně připravit knížku s texty a notami
pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš
dost blízkou tomu
"novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své
diplomky.
Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného
i amatérským varhaníkům.
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Mše s nešporami v neděli 5. 2.
(záznam zde)
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Mše s ranními chválami v pondělí 6. 2.
(záznam zde)
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.