Že články vznikají dlouho a zveřejňovány jsou s velkým zpožděním
je u mě spíš pravidlem než výjimkou a jinak tomu není ani zde.
Přenosy modliteb odvysílané v půlce července na TV Noe jsem tu
pochopitelně nemohl
nechat bez článku, ale dílem že jsem byl zahlcen množstvím
materiálu ke zpracování, dílem pro jiné okolnosti
zveřejňuji poznámky k nim až zjara roku následujícího.
Pevnou součástí Letní školy liturgiky (jakož i řady dalších
akcí
pořádaných pod hlavičkou liturgie.cz) je již od jejího
prvního ročníku
každodenní slavení stěžejních hodinek denní modlitby církve,
a to, chvályhodně, slavení se zpěvem. Vždycky jsem byl zvědavý,
jak přesně ono zpívané oficium
na Letních školách liturgiky vypadá, ale ne zase až tak moc, abych
se nějaké zúčastnil.
Letos jako by se rozhodli vyjít mé zvědavosti vstříc:
ranní i večerní modlitbu dvou vybraných dnů živě přenášela TV Noe
a na stránce letošního ročníku
byla dokonce zveřejněna brožurka, ze které účastníci
Letní školy hodinky zpívali (hledej "Žaltář ke stažení").
Takže: co je to za zpívané oficium, které společně slavili
účastníci Letní školy liturgiky?
Texty (s jedinou výjimkou, o níž dále)
všechny české, z Denní modlitby církve.
Zpívalo se všechno to a pouze to, co se zpívá obvykle -
úvodní verš,
hymny, žalmy a kantika se svými antifonami, responsoria,
veršíky, otčenáš, orace
(žádné zpívané čtení nebo přímluvy).
Hymny ze zeleného hymnáře na různé nápěvy v něm otištěné;
antifony všechny recto tono,
žalmy na pestrou paletu nápěvů, mně velkým dílem neznámých.
Díky údajům ve zveřejněné brožurce (s. 10-11)
víme, že se používaly hned tři různé sady nápěvů psalmodie:
k modlitbě se čtením nápěvy Petra Chaloupského,
k ranním chválám chorální,
k nešporám nápěvy André Gouzese, kde se střídaly
verše zpívané jednohlasně celým chórem
s čtyřhlasými od menší skupiny zdatnějších zpěváků.
Pomocí nápěvů psalmodie byly dále odbyty i veršíky
a responsoria - s výjimkou responsorií ranních chval,
neboť ranní chvály celé patřily chorálním nápěvům a
responsoria k nim byla vzata, jak se zdá, v mém zpracování.
Nešpory se po požehnání uzavíraly (pěkně živým)
společným zpěvem latinské mariánské písně
Solis praevia aurora fulgida.
Tady neušetříme drobné výtky redakci zpěvníčku,
neboť píseň je uvedena (s. 4) spolu se Salve Regina
pod nadpisem "Mariánské antifony".
O mariánskou antifonu v liturgickém smyslu slova samozřejmě
nejde a používat jakoukoli mariánskou píseň jako mariánskou
antifonu není legální. Případné rozšiřování repertoáru závěrečných
mariánských antifon přísluší jen biskupské konferenci (VPDMC 92).
Naše výtka se ovšem týká opravdu jen nadpisu ve zpěvníčku,
ne zaznamenaného použití. Proti zpívání volně vybrané mariánské písně
po nešporách nelze nic namítat,
nepatřičné by bylo toliko její zpívání na místě závěrečné
mariánské antifony na závěr kompletáře.
Můžeme uzavřít, že v přenosech představený hudební repertoár
zpívaného oficia se (s výjimkou oněch chorálních responsorií)
omezuje na písňové nápěvy (hymny, mariánská píseň na závěr)
a nápěvy psalmodie, ale těchto používá nečekaně rozsáhlý výběr.
Texty tradičně zpívané na vlastní nápěvy jsou odbyty
nápěvy recitativními, což citelně snižuje náročnost
pro kantory, varhaníka i lid, ponechává flexibilitu
ve výběru nápěvů žalmů (prokomponované antifony by si
nápěvy žalmů diktovaly) a umožňuje snadné pozdější uplatnění
jednou osvojených nápěvů i na úplně jiné liturgické formuláře.
Vnucuje se otázka, proč nápěvů psalmodie tolik a proč právě tyto
tři jejich sady.
Možná za tím je principielní snaha nevázat se na jeden
systém nebo jednoho autora, ale předkládat určitou šíři
hudební tradice; nelze vyloučit ani nějaký důvod ryze prozaický,
např. že každý z organizátorů preferoval něco jiného,
a střídání tří různých systémů je kompromisem.
Nejpravděpodobnější se mi ale jeví motivace estetická:
množství nápěvů psalmodie jako pokus o útěk z hudební jednotvárnosti
oficia slaveného dlouhodobě (vícekrát za den řadu dní za sebou)
a bez prokomponovaných antifon, které jsou v tradičním
hudebním tvaru oficia důležitým prvkem obměny.
Za zmínku stojí, že se všechny přenášené hodinky omezily
na velice tradiční formy psalmodie:
všechny žalmy a kantika se zpívají antifonálně - po verších se střídají
dvě skupiny zpěváků. Nepozorujeme žádnou snahu
např. vyčerpat možnosti různých způsobů přednesu žalmů,
jak je předvídá VPDMC 121-125.279.
Z hlediska výběru textů je nápadné, že všechny hymny
byly vzaty ze zeleného hymnáře, a to z lichého týdne
žaltáře - bez ohledu na to, že v sobotu večer už se slavily
první nešpory 16. (sudé!) neděle v mezidobí.
Nedivíme se -
zatímco lichý týden obsahuje hymny přeložené z latinského
breviáře, sudý tvoří formálně i kvalitativně rozkolísaná
nesourodá sbírka duchovní poesie, včetně takových básní,
jejichž forma prakticky vylučuje zpěv
i (esteticky únosnou) společnou recitaci.
Tedy básní povahy s liturgickou funkcí hymnu nesourodé,
které se do breviáře nikdy dostat neměly.
Jakkoli osobně mám, bez ohledu na množství dílčích výhrad,
opravdu rád červený hymnář,
bylo by víc než žádoucí mít k disposici také kompletní
přeložený hymnář Liturgiae horarum,
ne jen ten výběr z něj, který redakce zeleného hymnáře
pojala do své sbírky.
Chce se říci -
když teď zřejmě jsou v kurzu texty ze sedmdesátých let,
nešlo by pro liturgické použití schválit a vydat
kompletního Škráška?
Prostor a liturgické role
Prostorové uspořádání bylo v zásadě dáno využitím klášterního
chóru (chórové lavice, v nich zvláštní místo pro předsedajícího,
uprostřed pulpit, ze kterého se čtou čtení),
doplněno bylo v západním čele chóru volně stojícími sedadly
pro kantory, jak je to obvyklé v některých klášterech.
Každá hodinka byla zarámována krátkým průvodem, v němž
do chóru přicházel (za zvuků varhanní improvisace),
resp. na konci odcházel předsedající
s kantory, zatímco ostatní byli už předem na svých místech.
Liturgického oděvu užívali jen předsedající,
kantoři a při nešporách přisluhující-turiferář.
Oltář se okuřoval jen o nešporách (v úvahu by to přicházelo
i v ranních chválách, VPDMC 261), během zpěvu Magnificat,
a to starý hlavní oltář, tedy ne oltář, na kterém
se slavila každodenní mše svatá.
To vyvolává otázky z hlediska litery platného liturgického
zákonodárství (srov. VPŘM 303),
ale je třeba připustit, že z praktického hlediska by
okuřování pokoncilního oltáře
(z chóru stěží viditelného a obráceného k tou dobou prázdné
chrámové lodi) bylo opravdu podivné.
V roli lektorů (pro lekce modlitby se čtením,
krátká čtení, přímluvy)
se vystřídali různí účastníci Letní školy.
Dva seminaristé v roli kantorů se střídali v předzpěvování
antifon a začínání žalmů, společně pak předzpěvovali responsoria.
Předsedající začínal Bože, pospěš mi na pomoc,
přímluvy, Modlitbu Páně, zpíval závěrečnou modlitbu a uděloval požehnání
(jak mu určuje VPDMC 256),
ale nadto začínal hymnus a v modlitbě se čtením také veršík
mezi psalmodií a čteními.
Po tomto určitém excesu za rámec toho, co předsedajícímu
svěřuje nynější liturgické
zákonodárství, by se dalo čekat, že se týž zhostí také čestného
(a tradičního) úkolu začít antifonu k evangelnímu kantiku,
ale na to nedošlo.
Ohledně začínání hymnu srov. Caeremoniale episcoporum čl. 197 a 214,
výslovně stanovící, že ho při pontifikálních nešporách začínají
kantoři.
Začínání hymnu předsedajícím ovšem znalo
Caeremoniale předkoncilní:
lib. 2 cap. 1 par. 11 (o biskupovi);
lib. 2 cap. 3 par. 9 (když nepředsedá biskup).
Naproti tomu pro začínání veršíku předsedajícím bychom
i v předkoncilním Caeremoniale oporu hledali marně -
někdy výslovně uvádí, že veršík začínají kantoři,
v ostatních případech je z kontextu jasné alespoň to,
že tím, kdo ho začíná, rozhodně není předsedající:
lib. 2 cap. 3 par. 10 (o veršíku v nešporách, kde dnes samozřejmě již nefiguruje);
lib. 2 cap. 5 par. 5 a
lib 2. cap. 6 par. 11 (o veršíku v matutinu).
Je pochopitelné, že se někdy rozsah toho, co při slavení hodinek
koná předsedající, z praktických důvodů rozšiřuje -
zvláště, nelze-li se opřít o kantora nebo dostatečně
liturgicky kompetentní shromáždění.
Ale chór Letní školy liturgiky je shromáždění co do liturgické
kompetence nadprůměrné, srovnatelné s chórem klášterním,
a dával by tak dobrou příležitost
slavit hodinky přesně podle předpisů - a tedy s tak malým
množstvím sólových předsednických vstupů, až to
katolíka, uvyklého liturgii, kde předsedající mluví
často a mnoho, může zarazit.
Oficium je daleko nejegalitářštější ze všech
(pokoncilních římských) liturgických forem.
Jiné hejty
Jeden prohřešek jsem zaznamenal v (ne)respektování
liturgického kalendáře:
ve čtvrtek se, podle orace a barvy rouch soudě, slavila nezávazná památka bl. Hroznaty
(ostatně by bylo divné při pobytu v premonstrátském klášteře ji neslavit),
ovšem ostatní texty na ni vůbec nebraly zřetel. Podle VPDMC 235
by se z památky přinejmenším měla číst druhá lekce a zpívat antifony
k evangelním kantikům, protože je bl. Hroznata má vlastní,
ale to se nestalo a všechny texty byly z žaltáře a
z liturgického mezidobí.
Zvolené řešení, odchylující se od standardního
uspořádání oficia o památkách, se jistě může zaštítit VPDMC 246-252,
ale nevidím pro něj rozumný důvod.
Modlitba se čtením ve čtvrtek i v sobotu začínala
Bože, pospěš mi na pomoc a hymnem, tedy bylo vypuštěno invitatorium.
To liturgické předpisy připouštějí (VPDMC 35)
jen když první modlitbou dne jsou ranní chvály.
Tady však první modlitbou dne byla modlitba se čtením,
před níž se invitatorium nevynechává nikdy.
Závěrem
Akce pořádané pod hlavičkou liturgie.cz
už řadu let nabízejí účastníkům vedle vzdělávacího programu
také společné slavení liturgie hodin v nenáročné hudební formě,
kterou organizátoři považují za atraktivní
(jejich slovy "liturgická modlitba hodin, konaná jednoduchým a krásným způsobem")
- a podle všeho není málo těch, pro které toto relativně
chudobné zpívané oficium skutečně atraktivní je.
Soustavnou propagaci společně a se zpěvem slaveného
oficia samozřejmě nelze než přivítat.
Na druhou stranu mi nepřijde úplně skvělé, že jako ideál
zpívané liturgie hodin si teď spousta lidí pod vlivem
škol liturgiky a dalších spřízněných akcí pravděpodobně
představí právě tuto formu zpívaného oficia, důsledně
ořezaného o všechno to, co je na jeho plném hudebním tvaru
nejkrásnější.
Je však třeba připustit, že daný zjednodušený
hudební tvar je vhodným modelem pro občasné slavení nešpor
(popř. jiných hodinek) v těch farnostech/komunitách/společenstvích,
kde pro plný hudební tvar oficia nejsou personální zdroje,
nebo při méně slavnostních příležitostech, pro které tyto
nelze mobilisovat.
Zatím jsem ale nezaznamenal, že by se zpívané oficium
po vzoru akcí liturgie.cz šířilo. Je to spíš zážitek, za kterým
se jezdí, než model inspirující lokální nápodobu.
Kdyby taková nápodoba byla jedním ze sledovaných cílů
(samozřejmě je otázka, nakolik jde o cíl, o který realisticky
má smysl usilovat), bylo by třeba nabídnout
snadnou možnost, jak si onu "liturgickou modlitbu hodin konanou
jednoduchým a krásným způsobem" odvézt s sebou domů, v podobě
přímo použitelné v domovské farnosti/společenství/komunitě.
Tedy patrně připravit knížku s texty a notami
pro nejběžnější příležitosti, rozsahem vposledku nejspíš
dost blízkou tomu
"novému Bradáčovi", kterého jsem navrhoval koncem své
diplomky.
Pokud možno vč. varhanního doprovodu náročností přístupného
i amatérským varhaníkům.
Ve dnech 5.-12. 2. se v Praze v hotelu Pyramida koná
evropské kontinentální shromáždění
tkzv. synody o synodalitě.
Zveřejněný program
ohlašoval na první den večer mši s nešporami ve strahovské basilice
a na první jednací den mši s ranními chválami v konferenčním sále.
I další dny budou zarámovány mší a společnou modlitbou, ale už ne modlitbou liturgickou,
takže to, co je pro úzkou zájmovou oblast tohoto blogu relevantní,
je dneškem hotovo. (Dva dny s laudami a nešporomší jsou naplánovány
i na závěr biskupské fáze setkání. Bude-li z nich stream a bude-li se zdát
užitečné něco k nim napsat, bude jim věnován samostatný článek.)
Napsal jsem tu před pár lety, že
"kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a zahrnujícímu
společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti, sluší se při vhodné příležitosti
společně slavit také část denní modlitby církve."
Je potěšitelné, že organizátoři probíhajícího kontinentálního shromáždění
zřejmě tento názor sdílejí.
V tomto případě je ovšem namístě podezření, že liturgie hodin za své zařazení do programu
vděčí ne svému docenění jakožto "modlitby celého Božího lidu"
(Laudis canticum 2)
nebo prostě jako standardní formy společné liturgické modlitby římské církve,
ale tomu, že se shromáždění účastní desítky biskupů, kněží a zasvěcených osob,
pro něž je liturgie hodin pevnou součástí života jako stavovská povinnost.
Když program sjezdu úvodní mši situoval do strahovské basiliky,
dávalo to důvodnou naději na liturgii s náležitou dávkou péče
o kvalitu liturgické hudby, a dost možná nejkvalitnější liturgii
celého týdne. S touto nadějí jsem tedy stream z ní vyhlížel.
Když předlouhý vstupní průvod bezpočtu biskupů a kněží dosáhl svého cíle
a celebrant políbil oltář, utichly strahovské varhany a (bez Deus in adiutorium)
větší a dobře nazvučená schóla premonstrátů uprostřed chóru spustila hymnus
Lucis Creator optime.
Následoval úvodní liturgický pozdrav, přivítání od pana opata,
a po něm (jelikož se slavily nešpory spojené se mší podle VPDMC 96) psalmodie,
celá latinsky, celá na chorální nápěv VIII.G a s recitovanými antifonami.
To je samozřejmě o mnoho nižší standard, než je v posledních letech
na Strahově obvyklý všednodenní. Patrně šlo o to, použitím jediného notoricky
známého nápěvu udělat psalmodii co možná široce přístupnou lidovému zpěvu.
Pevně daný nápěv psalmodie pak vyloučil možnost použít standardní chorální antifony.
V tomto směru jsem partyzán a než se vzdát prokomponovaných antifon,
prostě bych všechny tři k určenému nápěvu psalmodie
opatřil neogregoriánskými nápěvy,
v tomto případě se srdcem o to lehčím, že nejde o tradiční texty.
Zvláštní zmínku si zaslouží řešení kantika podle Zj 19.
To nebylo zpíváno responsoriálně, ale text v té podobě, kterou rubriky
dovolují pro slavení bez zpěvu (jen jedno aleluja na začátku a konci každého verše)
byl odzpíván na stejný chorální nápěv jako žalmy před ním.
Mše pokračovala podle svého pořádku vstupní modlitbou
(latinsky, recitovaná, stejně i všechny další euchologické texty)
a chorálním Gloria s varhanním doprovodem (stejně pak i další zpěvy mešního ordinaria,
až na recitované krédo).
Čtení se četla v různých světových jazycích,
žalm zpívala premonstrátská schóla na chorální nápěv německy s latinskou antifonou
(In mandatis eius cupit nimis).
To je, mimochodem, starobylá antifona z oficia, ze žaltáře, z nedělních nešpor,
odkud ji z ne zcela zjevných důvodů vyštípala breviářová reforma Pia X.
Snad kvůli nechuti k antifonám, jejichž text netvoří ucelenou výpověď.
O 70 let později jí ovšem zjednalo spravedlnost Ordo cantus officii
(a ani jeho druhé typické vydání na tom nic nezměnilo),
takže se při latinském chorálním oficiu opět zpívá, a to ve druhých nešporách
neděle 4. týdne žaltáře (Antiphonale Romanum II, s. 490).
Aleluja před evangeliem zpívali premonstráti plnohodnotné chorální,
stejně tak později ofertorium. Jako bohaté melismatické zpěvy, kde se nepočítá
s lidovým zpěvem, byly bez doprovodu.
Při mších s mezinárodní účastí je dosti běžné při přímluvách vystřídat
různé jazyky účastníků. Tak tomu bylo i zde, ale naprosto netypicky
je nečetli rodilí mluvčí dotyčných jazyků, nýbrž všechny jeden (český)
jáhen.
K přijímání premonstrátská schola zpívala jednoduchou českou eucharistickou
píseň.
Po přijímání pak chorální antifonu k Magnificat
a kantikum samo v jakémsi hodně zdobném polyfonním zpracování.
V rámci nešpor spojených se mší, kde Magnificat není zdaleka tak významným
vrcholem bohoslužby - resp. spíš vůbec není vrcholem, ale zdržujícím elementem
fáze, kdy bohoslužba již vrcholu dosáhla a spěje k závěru - mi to nepřišlo úplně
vhodné. Předlouhé polyfonní Magnificat je ideální pro samostatně
slavené nešpory většího svátku (kde mj. poskytne žádoucí dostatek času
na okouření oltáře a lidu). Na konci mše, která sežrala nešpory, už je únavné.
Po postcommuniu a biskupském požehnání se za zpěvu Salve Regina
předlouhý liturgický průvod vydal na zpáteční cestu a internetový pozorovatel
mohl uzavřít, že ono "gregoriánskému chorálu patří při liturgických úkonech čelné místo"
(SC 116) ve své bezmála ideální podobě může vypadat nějak takhle - totiž jako
vyvážená kombinace chorálu přístupného lidovému zpěvu, náročnějšího
chorálu kvalitně interpretovaného specialisty a stylově sourodého nechorálního koření.
K dokonalosti tomu chyběly v podstatě už jen zpívané předsednické dialogy a preface.
Ohlášený program byl dodržen jen zpola, a to (nepříliš překvapivě) v tom ohledu,
že se konala jen samotná mše bez ranních chval.
Formát byl v hrubých rysech podobný jako včera - předsednické texty euchologického rázu
latinsky, čtení a přímluvy v různých jazycích;
ordinarium (sanctus, Agnus Dei) na jednoduché chorální nápěvy s varhanním doprovodem,
s výjimkou (latinsky recitovaného tropovaného) kyrie.
Žalm recitovaný (anglicky, s latinskou odpovědí Magnificat anima mea Dominum),
před evangeliem zpívané aleluja 2 z
Jubilate Deo
s anglicky recitovaným veršem.
Ke vstupu se zpíval svatodušní hymnus Veni, Creator Spiritus,
ostatní zpěvy mešního propria byly odbyty zpěvy z Taizé,
resp. kolovrátkovitým varhanním doprovodem zpěvů z Taizé,
ke kterému tu a tam někdo možná i zpíval
(k přípravě darů Ubi caritas,
k přijímání Bless the Lord my soul,
po požehnání Magnificat anima mea Dominum).
Varhanní doprovod byl celkově dosti hrubý (čistota hry, občas divné harmonie),
což se ve spojení s kvalitou nástroje (pravděpodobně elektronického)
a zvoleným repertoárem (zpěvy z Taizé zpívané kolovrátkovitě s varhanním doprovodem
jsou tristní i když je lid s nadšením zpívá, tím spíše pak, když ne;
očekávat lidový zpěv od mezinárodního shromáždění je pošetilé)
spojilo ve mši po hudební stránce opravdu chudobnou.
Myslel bych si, že česká církev má na to, pohostit vážené hosty z celé Evropy lépe.
Malá liturgická schóla by stačila na to, aby se ta žalostná mše proměnila
ve mši jednoduchou, ale důstojnou.
Pokud jde o letošní svatováclavskou pouť ve Staré Boleslavi,
omezím se v textu na ranní chvály.
I letos se podle zavedeného pořádku konaly také první nešpory,
ale jejich obsah i průběh byl nachlup stejný jako
před dvěma lety,
takže není co o nich více psát.
Snad jen, že jim předsedal p. arcb. Graubner
a otčenáš se (sice na závěr latinských chorálních nešpor,
ale po českých přímluvách) zpíval česky na Olejníkův nápěv -
možná právě s ohledem na preference předsedajícího,
aby mohl plynule navázat Olejníkovým nápěvem orace.
Už léta mi v hlavě
hlodá otázka
toho zvláštního formuláře,
podle nějž se slaví ranní chvály slavnosti sv. Václava o pouti
ve Staré Boleslavi:
proč staroboleslavská kapitula na svátek sv. Václava
užívá místo jeho vlastních textů texty z commune
o jednom mučedníkovi, navíc zčásti v nějakém vlastním překladu,
odchylujícím se od Denní modlitby církve??
A tak jsem letos v den slavnosti vstal před čtvrtou
a vypravil se vlakem do Staré Boleslavi, pevně rozhodnut
v řešení té záhady pokročit. V kryptě jsem na ranní chvály
(letos až od 7:00)
byl mezi prvními a když byly (tradičně v množství stačícím
jen pro zlomek z celkového počtu účastníků bohoslužby)
distribuovány známé červené desky,
bezskrupulosně jsem jedny ukořistil a před začátkem modlitby
alespoň zběžně prolistoval.
Jedná se o běžné desky/rychlovazač formátu A4,
se zadní deskou červenou a
přední čirou. Jednotlivé stránky papíru jsou založeny
do eurofólií.
Vpředu je titulní stránka s titulem a obrázkem, jinak
v deskách nenajdeme žádné formality - ani údaj kdy, kdo nebo
pro koho jejich obsah připravil. To budí spíše dojem příležitostného
interního tisku než např. speciálních vlastních liturgických textů
žárlivě střežených staroslavnou staroboleslavskou kapitulou.
Charakter tisku a jednoduché počítačové sazby pak ukazuje na dobu
relativně nedávnou. Text napsaný ve Wordu a vytištěný na moderní
tiskárně, žádná památka z počítačového dávnověku.
Obsah tvoří texty prvních nešpor (zda je zahrnut i kompletář
jsem si nezapamatoval), modlitby se čtením a ranních chval
pro slavnost sv. Václava. To odpovídá liturgickému rozvrhu
pouti známému z dřívějších let:
modlitba se čtením byla v oficiálním programu uváděna ještě
v roce 2016
(přestože se toho roku už ve skutečnosti nekonala);
první nešpory jsou pevnou součástí pouti dosud, ale všechny,
jichž jsem byl účastníkem nebo svědkem
(pro odkazy na novější ročníky viz úvod článku; dále viz roky
2012,
2014),
tvořily liturgickou tečku za předcházejícím koncertem,
byly kompletně zpívané, předsedal jim hostující biskup
a zpíval hostující pěvecký soubor, takže červené desky
(postrádající jakoukoli výbavu pro slavení se zpěvem)
ke slovu nepřišly a zpívalo se to, co zpěváci přivezli -
obvykle latinské chorální svatováclavské nešpory
z pražské katedrály.
Zpět k obsahu červených desek.
Text je na protilehlých stránkách
paralelně vždy vlevo latinsky a vpravo česky.
Obsah všech hodinek je stejného charakteru jako nám již
známé ranní chvály: z vlastních textů svátku je vzat
hymnus, orace, možná přímluvy - zbytek pochází ze společných
textů, přičemž české překlady některých textů se odchylují od znění
Denní modlitby církve.
(Zvláštním případem jsou hymny:
vedle latinských hymnů jsou položeny odpovídající české písně
z Denní modlitby církve, bez ohledu na to, že samozřejmě
naprosto nejsou jejich překlady.)
Texty části latinských hymnů mi přišly nepovědomé,
ale nemůžu za to dát ruku do ohně, protože mi na jejich
prostudování nebylo dopřáno dost času.
Do krypty sv. Kosmy a Damiána jsem přišel odhodlán
obsah červených desek si s sebou odnést v digitální podobě
a vyzbrojen pro ten účel fotoaparátem.
Ovšem v relativně krátkém čase
mezi zmocněním se desek a začátkem ranních chval jsem se
ke sfocení liturgických textů neodhodlal,
neboť se mi zdálo málo vhodné,
a takřka ihned po závěrečném požehnání
desky zase vybral a odnesl místní kostelník(?),
protože bezprostředně následovala první ranní mše.
Tak jsem z krypty vynesl jen to výše zprostředkované málo,
co mi z letmého prolistování uvízlo v paměti.
Popravdě se neumím rozhodnout,
jestli jsem víc zklamán, že mi plán nevyšel, nebo jsem vlastně
rád, že jedna z mých oblíbených záhad záhadou zůstává
a mohu minimálně o rok déle spřádat plány na její rozluštění.
Na základě toho, co teď o obsahu oněch červených desek vím,
jsem si utvořil následující pracovní hypotézu:
Někdy v minulosti (relativně nedávné, možná v souvislosti
s etablováním pouti do Staré Boleslavi jako
"Národní svatováclavské pouti")
bylo o svatováclavské slavnosti reálně slaveno -
nebo přinejmenším bylo plánováno slavit -
kompletní oficium od prvních nešpor po ranní chvály,
a to latinsky.
České texty nejspíš původně byly zahrnuty jako překlad,
umožňující porozumění tomu, kdo jazyk církve dostatečně neovládá,
ne jako text k recitaci.
Protože latinské texty vlastních svátků českých a moravských diecésí
v té době ještě nebyly dobře dostupné (a je dobře možné,
že editor textů do červených desek ani nevěděl o jejich
existenci), byly místo nich použity příslušné texty z commune.
Základem pro české překlady se staly texty Denní modlitby
církve, ale ty byly upraveny zejména tam, kde se český breviář
hruběji odchyluje od latinské předlohy - tak, aby
český text souhlasil s tím, co se bude latinsky recitovat.
Někdy později ovšem došlo ke změně, recitovat se začaly
místo latinských textů ty české a neoficiální překlad
se začal používat ve funkci liturgického textu, pro kterou
původně určen nebyl. Možná červené desky vznikly původně
pro použití v komornějších podmínkách, při společné modlitbě
kanovníků a připutovavšího duchovenstva, a až druhotně
se hodinky začaly slavit za účasti lidu,
pro což se recitace v latině zdála těžko únosná,
nebo se změnilo složení kapituly a noví kanovníci
měli k latině chladnější vztah než jejich předchůdci.
Předložená pracovní hypotéza má přinejmenším jednu slabinu:
když předpokládá, že důvodem použití textů z commune
byla nedostupnost vlastních textů svátku v latinské verzi,
jak vysvětlit ty vlastní texty - přinejmenším hymny a oraci -
jejichž latinskou verzi editor
našeho formuláře podle všeho k dispozici měl?
Slavit svátek sv. Václava na místě jeho mučednické smrti
s texty z commune místo vlastního formuláře svátku
je hrubý liturgický nepořádek, který by bylo žádoucí napravit.
Pokud je správná výše předestřená domněnka, jak ten nepořádek vznikl,
je to roztomilý příklad toho, jak mechanismy "nezamýšleného
vývoje" liturgických textů, známé z doby knih opisovaných ručně
a užívaných desítky i stovky let, někdy zapracují i v naší době,
kdy by se toho už člověk nenadál.
Každopádně teď doufám, že náprava nebude zjednána přespříliš
rychle, ještě i napřesrok červené desky zastihnu v jejich tradiční
funkci a s tradičním obsahem, a podaří se mi odnést si ten obsah
na paměťové kartě foťáku domů k důkladnějšímu prostudování.
Jestliže první pandemický rok byl ve znamení rychlého rozvoje
přímých přenosů bohoslužeb, na druhé Velikonoce slavené v podmínkách
epidemiologických omezení už byli všechni připraveni a ani
liturgie hodin nepřišla zkrátka
(srov. první pandemické Velikonoce 2020).
Materiál pro článek jsem začal sbírat velmi záhy, ale jeho zpracování
jsem vytrvale odkládal,
až se překulil celý rok a další Velikonoce jsou doslova za dveřmi.
Přijde mi ale užitečné mít loňské Velikonoce podchycené,
a tak článek vydávám i s takto obludným zpožděním.
O víkendu kolem 4. neděle postní se v římském Nepomucenu konala
duchovní obnova a při té příležitosti vznikl záznam
prvních (v italštině) i
druhých nedělních nešpor.
První nešpory docela dobře odpovídají tomu, co si představíme jako obsah pojmu
"slavnostní nešpory" v podmínkách instituce, kde se vzdělává výkvět kněžstva -
jsou to nešpory kompletně zpívané, s asistencí a varhanním doprovodem.
Což na druhou stranu neznamená, že by možnosti slavnostnosti byly vyčerpány -
po stránce ceremonií chybí okuřování oltáře, po stránce hudební postrádám
zejm. prokomponované antifony.
Naproti tomu druhé nešpory z kaple sester jsou o mnoho skromnější a divák
zvenčí se ptá, co je na nich vlastně (jak hrdě hlásá titulek videa) slavnostního.
Zpívaný je jen hymnus a Magnificat. Právě mně neznámý nápěv Magnificat
o čtyřech kadencích je prvkem, který snad může stát za pozornost.
V rámci
obřadů Svatého týdneze Stodůlek
dostalo oficium opravdu velkorysý prostor,
částečně zpívané jsou ovšem jen ranní chvály obou nedělí.
Ranní chvály Květné neděle
otevírá hymnus z červeného hymnáře.
Pro responsorium je zvolen vhodný Korejsův žalmový nápěv,
Benedictus se zpívá na chorální II.D.
Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání
pak začínají "hymnem" pro změnu ze zeleného hymnáře,
totiž písní Zazpívej, církvi, píseň chval,
Překlad písně O filii et filiae nepovažuji pro použití jako
hymnus v denní modlitbě církve za příliš vhodný, a to ani po stránce
formální, ani po obsahové (refrén, nepřiměřená délka;
charakter naprosto nehymnický, vposledku jde o prosté převyprávění
příběhu Zmrtvýchvstání).
Můžeme si všimnout, že i když zelený hymnář píseň z Kancionálu přejímá
beze změn, při zaznamenaném provedení určité úpravy provedeny jsou:
opakování refrénu mezi slokami je vynecháno,
na Bílou neděli je píseň navíc na konci zkrácena o řadu strof.
antifona Toto je den je opět na Korejsův žalmový nápěv,
přičemž ji předzpívá sólista a celé shromáždění (alespoň teoreticky) opakuje.
Benedictus na stejný chorální nápěv jako o Květné neděli.
Velice podobný je pak i hudební tvar
ranních chval neděle v oktávu,
akorát tam dojde na velikonoční responsorium zpívané na tradiční chorální nápěv.
Ranní chvály Bílé soboty
z komunity Chemin-Neuf v Horoměřicích
jsou typickým výrazem její specifické tradice -
s extrémně volným vztahem k liturgickým knihám
("možná ranní chvály, ale rozhodně ne ty z vašeho breviáře"),
se zvláštním rázem zpěvů (nevím, jestli je daný přenesením nápěvů z Francie
na české texty, nebo hudebním cítěním domácích hudebníků z okruhu komunity),
a ovšem i s notoricky poněkud přehnaným optimismem ohledně toho,
co ještě dané shromáždění dokáže vkusně zazpívat.
Ranní chvály Bílé soboty
z kostela Svatého Ducha v Ostravě-Zábřehu
mají zpívaný hymnus, antifonu po krátkém čtení a Benedictus,
všechno v Olejníkově zhudebnění.
Hymnus velmi umně zpívá smíšený sbor. To, že sbor dále již nepřijde ke slovu
a oba zbylé zpěvy přednese sólově kantor od ambónu, ovšem budí podezření,
jestli v případě hymnu nešlo (místo živého sboru) o reprodukci nahrávky.
Ranní chvály Bílé soboty
z Ostravy-Třebovic jsou kompletně zpívané mužskou schólou.
První tóny (hymnus) slibují provedení Olejníkova zhudebnění z Velikonočního graduálu,
to ale ve skutečnosti pokračuje první antifonou ranních chval až od 22. minuty -
po přezpívání kompletní modlitby se čtením!
Co ta je zač? Zní to jako Olejník, ale ve Velikonočním graduálu
jsou opravdu jen ranní chvály, a o modlitbě se čtením nic neví ani
Vavrečkův katalog Olejníkova díla,
který jinak zaznamenává řadu děl složených pro konkrétní instituce
a nikdy nepublikovaných. Že by takový důležitý/upotřebitelný kus, jako je modlitba
se čtením Bílé soboty, Vavrečkovi utekl, je spíš nepravděpodobné.
Tedy snad antifony pro modlitbu se čtením (viz časy 2:42, 5:10, 8:09)
někdo dokomponoval, napodobuje Olejníkův hudební jazyk?
(Jde právě jen o antifony - veršík i obě responsoria jsou odbyty žalmovým nápěvem.)
Strahovský klášter vysílal
temné hodinky
a křestní nešpory (u premonstrátů známé též jako "chodicí nešpory")
neděle Zmrtvýchvstání
(srov. též starší článek),
ve formátu tam od prvního lockdownu, resp. od počátku streamovaných
bohoslužeb, obvyklém:
zpěvy s vlastními nápěvy latinsky podle premonstrátských chorálních knih,
ostatní texty česky.
Ohledně úprav struktury temných hodinek (slavených v rámci pokoncilního oficia),
jako je mj. vynechání invitatoria, hymnu a doxologií žalmů, se zdá vhodné zdůraznit,
že jde o úpravy v rámci partikulárního liturgického práva premonstrátského
řádu, které v mezích všeobecně platných liturgických předpisů dovoleny nejsou.
Kratinký sestřih
z velikonoční vigilie (v podobě z doby před r. 1955)
ve Vyšším Brodu zahrnuje kompletní mininešpůrky
(sestávající jen ze Žalmu 117 a Magnificat s antifonami), kterými se po dlouhá staletí až
do piánské reformy Svatého týdne končila mše Veliké noci.
I když to není ani z Velikonoc, ani ze slavení denní modlitby církve,
na závěr přidávám odkaz na hezký kousek, na který jsem narazil
při vyhledávání materiálu pro tento článek:
Do rukou tvých,
písnička na motivy responsoria z kompletáře od sr. Zdeňky Kůsové FMA.
Za mě by byla snad i hodná schválení, aby se směla zcela legálně zpívat
i přímo na místě onoho responsoria (VPDMC 49), i když nemá jeho přísnou
formu.
V pátek 18. 3. 2022 od 17:00 se v katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích
konaly nešpory, v jejichž rámci bylo představeno a požehnáno
šest nových velkoformátových tapiserií utkaných podle návrhu M. I. Rupnika SJ,
zobrazujících výjevy z knihy Zjevení a vybrané
související události ze Starého a Nového zákona.
Jde tedy o další ukázku mimořádného veřejného slavení
liturgie hodin za tím účelem, aby poskytla liturgický rámec
pro něco dalšího.
Případný zájemce může celé nešpory zhlédnout
ze záznamu.
Pro lepší orientaci v něm základní osnova:
10:50 vstupní průvod, sbor zpívá responsorium Ecce, sacerdos magnus
14:38 Bože, pospěš mi na pomoc
vítání a pozdravy
17:52 hymnus (z červeného hymnáře)
19:16 první antifona a žalm
22:12 druhá antifona a žalm
26:02 třetí antifona a žalm
29:35 krátké čtení
30:55 promluva M. I. Rupnika
1:06:42 responsorium
1:08:00 žehnání tapiserií, ke kropení sbor zpívá Kriste náš, včera i dnes (hymnu velkého jubilea 2000)
1:14:57 Magnificat
1:80:50 přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba
1:22:05 proslov děkana Z. Mareše
1:29:55 požehnání; Salve Regina
Liturgický formulář byl
(jak 18. března večer ani nešlo jinak)
z prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a byl dodržen
do puntíku. Zároveň však mimo liturgické texty diktované
kalendářem a breviářem nepadlo o sv. Josefovi ani slovo
(tedy kromě blahopřání Josefům v závěrečném proslovu).
Spojení prvních nešpor slavnosti sv. Josefa a žehnání
tapiserií tak zůstalo zcela vnější:
liturgický formulář nešpor se nijak nevztahuje k tapiseriím a jejich
žehnání, žehnání (a proslovy, které se všechny točily kolem něj)
se nijak nevztahuje k liturgické příležitosti.
Vyvolává to dojem, že výběr příležitosti byl dán spíš souhrou
okolností, než že by šlo o dramaturgické rozhodnutí.
Hudební tvar vlastních nešpor byl prostý:
úvodní verš měl být zpíván nejspíš na variantu
nedělního/svátečního chorálního nápěvu,
podobnou té, kterou nabízím a doporučuji já,
ale velká část se ztratila v improvisačním cvičení mezi
kůrem a biskupskou katedrou.
Hymnus z červeného hymnáře, odpovídající formuláři a hodince.
Oba žalmy i novozákonní kantikum na stejný nápěv
(Korejsův č. V), Magnificat na chorální VIII.G.
Všechny antifony i responsorium na jediný prostý dvoudílný
nápěv na způsob žalmového.
Zkrátka co možná nejjednodušší nízkoprahové nešpory pro varhaníka a lid.
Představení nového výtvarného díla bylo zařazeno
mezi krátké čtení a responsorium, kde liturgické předpisy
dávají prostor pro případnou "krátkou promluvu k vysvětlení
toho, co bylo čteno" (VPDMC 47).
P. Rupnik mluvil
hlavně o symbolice tapiserie (jakožto výtvarné techniky)
v širokých biblických a patristických souvislostech,
a i přes různé zádrhele v tlumočení to je
promluva působivá a stojí za dodatečné poslechnutí.
Následovalo responsorium (jako by promluva nějak
patřila ke krátkému čtení, i když s ním ve skutečnosti
samozřejmě neměla nic společného) a po něm p. biskup
tapiserie požehnal. Obřad žehnání sestává z delšího
úvodu, dlouhé žehnací modlitby (ukázky to dosti
solidní příležitostné euchologie) a kropení jednotlivých
obrazů svěcenou vodou.
Dlouhé symbolické jednání si žádalo hudební doprovod,
kůr za tím účelem vytasil výběr veršů
z "Hymny velkého jubilea" -
snad že se hledal nějaký "apokalyptický" zpěv přístupný
lidu a našlo se alespoň ono "vládneš času i dějinám."
Závěrem si neodpustím dva hejty.
Hejt první: pokud se někde zpívaná liturgie hodin neslaví
tak často, že všichni předsedající i bezpečná většina
lidu dobře zná základní nápěvy, je bezpodmínečně nutné
do textů distribuovaných účastníkům zahrnout noty
k úvodnímu verši (Bože, pospěš mi na pomoc).
Pokud je pro někoho příprava materiálů s notami problém,
leckdy se může pro hymnus a nápěvy žalmů celkem bezpečně
spolehnout na to, že někteří je už znají a ostatní po pár
slokách či verších odposlechnou.
Ale pro úvodní verš to neplatí. Je krátký, takže co se
zkraje nepovede, není kdy napravit.
Nikde mimo liturgii hodin se nepoužívá, takže nejde o zpěv
široce známý.
A když už ho někdo zpívat umí, v drtivé většině případů
se bude pokoušet o úplně jiný nápěv, než se kterým počítáte vy.
(Tato slova jsou spolehlivá a pravdivá.)
I kdyby to měl být jediný kousek notace v celé brožurce,
pro úvodní verš jsou noty opravdu potřeba.
Hejt druhý: když je liturgické slavení, kde 99% zpěvu
leží na kůru (a přizvukujícím lidu) a celebrant má sólově zazpívat
dvě předsednické intonace
(zde Bože, pospěš mi na pomoc a začátek Magnificat),
přijde mi jako
samozřejmost, že ten, kdo je za hudební stránku odpovědný,
celebrantovi předem komunikuje, jak je má zazpívat
(vždycky mu pro ně připraví noty, podle potřeby mu je
před začátkem slavení alespoň v rychlosti předzpívá),
a v kritické chvíli vlastního slavení poskytne vzájemně smluvenou podporu:
někomu stačí udat tón,
někomu je lepší slabým rejstříkem předehrát celou melodii
intonace, nebo aby celebrantovi intonaci potichu předzpíval
choralista přímo v chóru. Intonace celebranta
musí být jisté, správné, následující zpěv na ně má plynule
navázat. Ale aby to tak skutečně bylo a předsednická intonace
neskončila jako tápavé improvisační cvičení,
ani jako osamocený výkřik,
na nějž varhany a zpěváci naváží v úplně jiné tónině nebo úplně
jinou melodií, musí vládce kůru celebrantovi předem dát
nezbytné instrukce a "na place" vzájemně domluvenou pomoc.
Před několika lety jsem tu
referoval
o svérázných nešporách, slavených čtyřikrát do roka
ve farnosti Štěpánkovice na Hlučínsku.
I když jsem od té doby měl v plánu rozhodně si je
co nejdříve poslechnout znovu, souhrou mojí zapomětlivosti
a jiných okolností se mi to podařilo až o více než pět let
později, dnes, na Boží hod vánoční.
Přenos začal s mírným předstihem, zabral ještě kus zkoušky
zpěvu s lidem, a už od prvního tónu bylo jasné, že přicházím
pozdě: starobylé "praj(z?)ské nešpory", s žalmy a úvodním
veršem ve znění Fryčajova kancionálu, jsou pryč. Od mé poslední
virtuální návštěvy je nahradil Olejník.
Z úvodních a závěrečných poznámek kněze se zdá, že snad
právě až od letošních Vánoc.
Poslouchal jsem bezmála vzorné provedení vánočních nešpor
podle Olejníka
a tesknil po oné (jazykově i hudebně o nemálo hrubší)
starožitnosti, kterou nahradily.
Samozřejmě mám víc než jen
trochu pochopení pro toho, kdo "prajské nešpory," ochuzené o řadu
prvků a s žalmy ve znění starém dvě století, nahradil
nešporami s úplnými, jazykově dnešními a plně oficiálními texty.
Ale sám bych si provedení takové "liturgické reformy", která
zlikviduje letitou tradici, dvakrát i třikrát rozmyslel,
a než bych ji případně přeci jen provedl, postaral bych se,
aby byla ona likvidovaná tradice nejdřív dobře zdokumentovaná.
Už před pěti lety jsem podnikl jeden neúspěšný pokus
o získání kopie textů a not, z nichž se tenkrát nešpory
zpívaly a hrály. Patrně není radno moc otálet s pokusem
novým, abych, když jsem již nezastihl "prajských nešpor"
živou tradici, nezmeškal i příležitost zachytit alespoň její
písemné doklady.
U příležitosti 1100. výročí mučednické smrti sv. Ludmily
se letos pouť na Tetíně koná ve větším formátu než obvykle
a v její předvečer se v pátek 17. 9. 2021 slavily i nešpory.
Já tam nakonec nebyl, ale měl jsem možnost alespoň je sledovat
v přenosu na TV Noe.
Program začal v 18:30 příjezdem lebky sv. Ludmily
v doprovodu motocyklů Hradní stráže.
Relikviář z auta vyzvedli dva jáhni a v průvodu byl nesen
ke kostelu sv. Ludmily.
Dlužno říci, že to nesení patrně bylo dost nepohodlné
a ne právě bezpečné, protože relikviář byl usazen na jakési
desce nebo větším podstavci, postrádajícím jakákoli kloudná
držadla na nošení. Zatímco lebka sv. Václava ceremoniální
transporty absolvuje pravidelně a je pro ně vybavena
speciálními nosítky, lebka sv. Ludmily se na cesty tak
často nevydává a tomu zřejmě odpovídá i její vybavení.
Před kostelem se průvod zastavil,
místní dětská schola zpívala únavnou
hosanovku
k českým světcům, pak kardinál Duka předčítal dlouhou
"modlitbu za vlast", zatímco v držení relikviáře
spočívajícího na oné nepraktické podložce se střídali
ostatní čeští a moravští biskupové.
Konečně se průvod opět dal v pohyb a zatímco pokračoval
do kostela, ženská schola uvnitř spustila litanie
k národním patronům.
Po litaniích následovaly samotné nešpory.
Protože je to téma, které mi určitým způsobem leží v hlavě,
všímám si často při veřejně a slavnostně konaných nešporách,
jak byl vyřešen vstupní průvod.
I tady na malý vstupní průvod
došlo, protože bylo třeba do liturgického prostoru uvést
předsedajícího, který se během litanií v sakristii oblékal.
To, že Bože, pospěš mi na pomoc
začaly zpěvačky (dobře, nebyly to ledajaké zpěvačky, ale,
jestli jsem přenos sledoval dobře, sama mnichovsko-bělohorská
abatyše, ale stejně) začaly
ve chvíli, kdy předsedající s přisluhujícími teprve
vycházel ze sakristie, hodnotím jako určitou anomálii.
Obvyklé a správné je nešpory začínat
až když jsou všichni na svých místech, intonace
Bože, pospěš mi na pomoc bývá jedním z předsednických
vstupů. Ale je pravda, že úvodní verš vstupní průvod
pokryl a nebylo tak třeba žádného zpěvu nebo jiného hudebního
doprovodu speciálně pro ten účel.
Jak jsem předpokládal, nešpory byly
ty samé, které se každoročně slaví v basilice sv. Jiří na Pražském hradě.
Tedy nešpory na půdorysu pokoncilní liturgie hodin
(hymnus na začátku, pak psalmodie, krátké čtení,
responsorium, Magnificat, přímluvy, Otčenáš, orace)
a s využitím jejích prvků (žalmy v neovulgátním znění,
krátké čtení, přímluvy a orace v češtině),
ale co do struktury psalmodie předkoncilní (světský cursus)
a co do repertoáru vlastních zpěvů středověké.
Už v minulosti jsem psal, že podle mého nejlepšího vědomí
jsou takové nešpory v rámci platného liturgického zákonodárství
nezákonné a slavit by se takto neměly.
Shodou okolností byly včera večer přenášeny
nešpory z památky sv. Ludmily ze strahovského kláštera:
repertoár vlastních zpěvů téměř identický
(hymnus ovšem bez polyfonních strof a bez závěrečné strofy
z mnohočetných amen), ale v uspořádání zcela respektujícím
pokoncilní breviář. Přizpůsobení psalmodii sestávající
jen ze dvou žalmů a NZ kantika si pochopitelně vyžádalo
redukci počtu antifon, ale třeba vypuštění oné antifony o tom,
jak se sv. Ludmila z nebe postarala o odplatu svým vrahům,
rozhodně nebylo ke škodě věci.
Bylo by žádoucí, aby se ony svatoludmilské nešpory
každoročně zpívané u sv. Jiří uvedly v soulad s liturgickými předpisy
(alespoň když se konají ne jako koncert, ale jako liturgie)
a strahovské řešení je dobrou ukázkou jedné z možných cest.
V kázání p. biskup Wasserbauer objevoval ekumenický potenciál
sv. Ludmily, s tím, že neví, jestli ji ctí i pravoslavní.
Nedalo by moc práce vygooglit, že samozřejmě ano:
pravoslavné oslavy budou
v basilice sv. Jiří na Hradě i právě na Tetíně
týden po těch katolických, a Ludmilin kult naprosto není
omezen jen na pravoslavnou církev v českých zemích.
Když se v souvislosti s oslavami jubilea dostalo určité
publicity akathistu
ke sv. Ludmile od T. F. Krále, možná stojí za zmínku
starší text stejného žánru a funkce
z pravoslavných kruhů.
Kardinál Schönborn zase ve svém proslovu po nešporách
prosil sv. Ludmilu o pomoc proti nacionalismu ohrožujícímu
evropskou pospolitost. To je v legračním protikladu proti
roli, jakou (alespoň ti staří) čeští světci vždy hráli
pro formování nacionalismu českého.
Být patronkou dobrých a otevřených mezinárodních vztahů
rozhodně není úloha pro sv. Ludmilu v Čechách obvyklá
a přirozená.
Bude bezpečnější světcům, kteří za sebou mají stovky let ve funkci
symbolických opor národní partikularity, ponechat jejich
tradiční roli, a za svaté ochránce evropské integrace
zvolit nějaké jiné světce, kteří se k tomu svým širokým
mezinárodním přesahem dobře nabízejí.
Starokatolická církev v ČR nemá závaznou formu liturgie hodin,
a když se ve starokatolických kruzích na tomto poli něco podniká,
jde o výpůjčky ze spřízněných liturgických tradic, případně o liturgickou
tvořivost ad hoc. Tak
liturgický kalendář na oficiálním webu církve
odkazuje na římskokatolický internetový breviář; starokatolické společenství kolem
pražské rotundy sv. Máří Magdalény v nedávné době
několik let pravidelně zpívávalo nešpory tu anglikánské,
tu různé doma uvařené;
... zkrátka co do obsahu i struktury se u starokatolíků lze nadát ledasčeho
a o to zajímavější bude na nešpory ze starokatolické katedrály si posvítit.
Struktura
2:50 úvodní verš (Bože, shlédni a pomoz)
3:27 1. antifona a žalm
7:51 2. antifona a žalm
12:25 3. antifona a žalm
17:15 4. antifona a žalm
21:09 5. antifona a žalm
24:56 kapitulum
25:30 hymnus
27:05 veršík (jednoduchý nápěv)
27:19 Magnificat
30:51 kyrie
31:10 přímluvy
33:21 otčenáš
34:00 orace
34:25 Dobrořečme Pánu; požehnání; Jděte ve jménu Páně
Nešpory začínající psalmodií (nikoli hymnem), která sestává z pěti žalmů - základní osnova zjevně
sleduje předkoncilní římské (resp. obecně sekulární, ne-mnišské) nešpory.
Po Magnificat následující kyrie a otčenáš jsou ovšem prvky
v daném období specifické naopak
pro oficium mnišské.
Dlouhé přímluvy vložené mezi nimi pak můžeme bezpečně považovat
za prvek převzatý z pokoncilního římského oficia,
i když autor či autoři by možná nárokovali návaznost na mnohem starší etapy historického vývoje.
Podivný je způsob, jak se zachází s antifonami k žalmům:
před žalmem vždy celou antifonu předzpívá kantor, lid zopakuje,
a po žalmu se již antifona nezpívá a rovnou se začíná antifona
žalmu následujícího. Toto uspořádání je legální v pokoncilním
římském oficiu (VPDMC 123), ale je naprosto netradiční.
Po větší část dějin západního oficia
se před žalmem z antifony zpíval jen začátek, jen o větších svátcích antifona celá.
Vždy se však celá antifona zpívala po žalmu. Zpívat antifonu jen před žalmem je
dříve nevídaná pokoncilní novota, a to novota nešťastná, jejíž zavádění
v praxi veřejně slavené liturgie hodin rozhodně nedoporučujeme.
Texty a nápěvy
Celé nešpory jsou slaveny v češtině. Tomu, kdo má dostatečně nazpívané předkoncilní
oficium, ovšem nedá moc práce všimnout si (povědomé nápěvy a texty antifon
mě prostě trkly),
že většina textů i nápěvů pochází právě odtud - jde o páteční feriální nešpory
(viz je v Antiphonale Romanum 1912, s. 155nn).
Co je trochu pikantní: páteční feriální nešpory v té podobě, jakou jim dala
velká breviářová reforma Pia X. v r. 1911.
Tedy žádné starokatolické "semper et ubique", ale produkt prvního opravdu radikálního zásahu
suverénní papežské moci do samých základů uspořádání římské liturgie.
(Srov. texty pátečních nešpor před touto reformou např. v
řezenském Vesperale Romanum z r. 1882.)
Antifony jsou zjevně vlastní překlad speciálně pro tuto příležitost, resp.
pro potřeby zpívání na co možná nejdoslovněji převzaté nápěvy latinských předloh.
Jde tak o překlady po stránce slovosledu a formulací značně otrocké a
jazykově často nepříliš elegantní. (A v tomto podobné nejstarší vrstvě staročeských
chorálních zpěvů.)
Za zmínku stojí, že psalmodie dané hodinky je dosti bohatá na verše,
které v pokoncilním breviáři nenajdeme, protože byly
"z určité psychologické nesnáze" vypuštěny (VPDMC 131).
Starokatolíci nejen že se "kletebných veršů" nebojí, ale neostýchají se je
prezentovat dokonce široké veřejnosti v rámci Noci kostelů!
Na jejich místě bych asi neodolal, abych to patřičně nerozmázl v rámci
mezikonfesní polemiky.
Níže je (oproti zde jinak běžným konvencím) jako primární uvedeno číslování žalmů
septuagintní, souhlasící s výše odkazovanými liturgickými knihami,
a v závorkách číslování podle hebrejské bible, užívané jako primární
v Denní modlitbě církve.
Žalmy a kapitulum
(ne však veršík)
jsou v ekumenickém překladu.
Překlad hymnu jsem zatím neidentifikoval - každopádně to není ani ten
použitý v Bártově Žaltáři římského breviáře (Dokulil),
ani Škrášek.
Závěrečné poznámky
Z více různých signálů se zdá, že zpívané nešpory tohoto formátu nejsou
ve starokatolické katedrále obvyklé, ale šlo o víceméně jednorázový podnik,
připravený pro ozvláštnění Noci kostelů.
Zpěv táhne jediný kantor, za tu silnějšího, tu slabšího přizvukování katedrálního
faráře a nějakého ženského hlasu z chrámové lodi.
Z různých známek nejistoty je patrné, že interpreti dané texty na dané nápěvy
zpívají možná vůbec poprvé. Každopádně to pro ně není starý dobře známý repertoár.
V nasazování nápěvů psalmodie často váhá a chybuje i sám kantor,
což se zdá nasvědčovat tomu, že se zpívalo z holých textů, bez opory v předem
připraveném značkování.
Původně jsem měl v úmyslu napsat ještě něco o uspořádání liturgického
prostoru, ale to rozsahem rychle překonalo celý zbytek článku, takže bude
rozumnější článek o nešporách z loňské noci kostelů u sv. Vavřince
na Petříně zde uzavřít a úvahám o uspořádání liturgického prostoru
pro liturgii hodin věnovat (snad v blízké budoucnosti) samostatný příspěvek.
... a že jsem článek nestihl dopsat ještě téhož dne večer,
jak jsem původně zamýšlel,
a následující dny a týdny jeho dokončení nepřály,
zveřejňuji jej až s notným zpožděním.
Průběh
Zvuk byl živě přenášen na facebookové stránce téhož kostela,
kde je i zpětně možné pustit si ho
ze záznamu,
a na facebookové stránce události pak jsou kompletní texty,
takže se v popisu průběhu omezím na nezbytné minimum
a pro detaily zájemce odkazuji tam.
Jak již bylo řečeno, šlo o nešpory,
a to nešpory z Denní modlitby církve, sledující
formulář památky Panny Marie, Matky jednoty křesťanů.
Dokonce o nešpory z malé části zpívané: zpíval se hymnus,
totiž píseň
Jeden Pán, jedna víra
(standardní součást daného liturgického formuláře, viz "zelený hymnář").
Předběžně jsem čekal spoustu kreativních úprav,
ve skutečnosti však ony ekumenické nešpory breviář
sledovaly úzkostlivěji,
než nejedny čistě katolické. Vykročení za rámec liturgických textů
a rubrik byla jen hrstka a všechna byla celkem krotká
a předvídatelná.
Tak místo krátkého čtení bylo zvoleno delší, z Janova evangelia.
(Čtení v oficiu se, s výjimkou lekce k vigilii, z evangelií nikdy neberou,
srov. VPDMC 158.)
Po přímluvách z breviáře byl ponechán
prostor pro přednesení osobních přímluv účastníky:
to je, zvláště v soukromějších podmínkách, dosti běžné
i mezi katolíky. Modlitba Páně byla recitována po protestantsku
se zakončením "neboť tvé je království...".
Závěrečná modlitba měla (přinejmenším z katolického hlediska)
neúřední závěr "Skrze tvého Syna, Ježíše Krista, našeho Pána a bratra...".
Ze všech úprav daleko nejnápadnější a nejpodivuhodnější
je ovšem ta, kterou ohlašovali organizátoři úvodem přenosu
a na niž naráží titulek článku: ze všech textů zmiňujících
Pannu Marii byly tyto zmínky odstraněny.
Ovšem odstraněny takovým způsobem, že z okolního textu
nepřišlo nazmar ani iota. Chirurgicky vyříznuty,
vynechány bez dalších zásahů do textu. Dotyčné texty to dovolily
a zůstaly gramaticky i syntakticky správné a alespoň
v zásadě smysluplné. Dlužno říci, že i když má památka
bohatý formulář plně vystrojený vlastními texty,
zmínek Panny Marie je v něm poskrovnu,
takže zásahů nebylo potřeba až tak moc.
antifona k Magnificat
Shromáždi nás, Pane, ze všech národů,
abychom pod ochranou Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
chválili tvé svaté jméno.
úvod k přímluvám
Apoštolové očekávali slíbeného Ducha svatého,
shromážděni kolem Ježíšovy Matky Marie.
Následujme příklad jejich jednomyslné modlitby a volejme
k našemu nebeskému Otci: ...
závěrečná modlitba
Bože, ty shromažďuješ rozptýlené národy,
aby vytvářely jednotu ve tvém milovaném Synu
a dosáhly spásy;
na přímluvu jeho Matky, Panny Marie,
dej, ať tě celé lidstvo společně chválí v jedné církvi.
Skrze tvého Syna ...
Hodnocení
Jak takové ekumenické nešpory - jakožto ekumenické nešpory -
hodnotit? Předně chválím použití
nešpor jako formátu ekumenické bohoslužby.
Pokud se v rámci organismu katolické liturgie
hledá vhodný formát ekumenické bohoslužby
(zvláště v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů),
liturgie hodin - jakožto formát modlitební bohoslužby
čerpající velkou část textů z Písma -
se zdá být možná vůbec nejlepší dostupnou volbou.
Pokud jde o přípravu obsahu ekumenických bohoslužeb,
naprosto zásadní je pravdivost.
Aby se nepředstírala vyšší
míra církevní jednoty, než je reálně dána, a aby se žádné
ze zúčastněných stran nevnucovaly ani nepodsouvaly
(ne nutně jen věroučné) obsahy, které jsou pro ni těžko
přijatelné. Z tohoto hlediska mám největší problém
s použitím písně "Jeden Pán, jedna víra".
Zpívaná společně v rámci ekumenické bohoslužby
tvrdí řadu nepravd a polopravd.
"Jeden Pán, ..., jeden křest" bezesporu
"pojí nás," ale "jedna víra" těžko.
V situaci, kdy nás (snad spojuje shoda na trinitární
a christologické nauce starověkých koncilů, ale)
dělí věroučné neshody v zásadních
otázkách, mluvit o "jedné víře" je hrubě zavádějící.
Konečně pokud bychom opravdu
"tvořili jedno tělo," modliteb za jednotu
křesťanů by bylo lze zanechat a nahradit je slavným Te Deum
za dosavadních modliteb vyslyšení.
Výše zmiňované úpravy liturgických textů jsou pochopitelné,
když se katolický breviář má stát základem pro modlitbu
protestantského shromáždění. Je trochu zvláštní, když se
za východisko vezme formulář mariánské památky a vycenzurují
se z něj všechny zmínky o Panně Marii, ale připouštím,
že tento konkrétní liturgický formulář se k tomu svým způsobem
sám nabízí tím, že je sestaven převážně z tematicky vhodných
novozákonních úryvků a zmínek Panny Marie neobsahuje mnoho.
Ovšem takto vytvořené protestantské nešpory
(nebo alespoň nešpory v zásadě dobře přijatelné pro protestanty)
nejsou tím samým zároveň dobrou ekumenickou bohoslužbou.
Proces přípravy jejich textů je vzácně doslovným příkladem
"ekumenismu zamlčování",
kdy ekumenické bohoslužby utváříme tak, abychom se pokud možno
vyhnuli každému kontaktu s hranicemi věroučné shody
zúčastněných církví.
Až by někdo skoro mohl nabýt mylného dojmu, že opravdu již "jedna víra ... pojí nás"
a "tvoříme jedno tělo" - vždyť na všem podstatném jsme se
zřejmě shodli a ty sporné věroučné obsahy, které
byly s lehkostí vykázány za dveře, asi nejsou moc důležité.
Zralý ekumenický dialog by měl - nejen v rovině odborné
diskuse, ale právě i v rámci ekumenických bohoslužeb -
náležitě tematisovat i rozdíly a rozepře.
Pro to samozřejmě beze zbytku
nevystačí zažité bohoslužebné formy - rituální instrumentář
by bylo třeba doplnit o vhodné výrazy neúčasti a nespolečenství.
Tak je možné myslet na to, že se v necenzurované podobě
koná bohoslužba hostitelské církve; hosté jiných konfesí
se demonstrativně neúčastní částí, které jsou pro ně
kamenem úrazu (např. nejen nezpívají antifonu k Magnificat
a neodpovídají Amen na oraci, ale také k nim nepovstanou,
aby jejich neúčast byla zřetelná) a
tam, kde je to vhodné, se může po nepřijatelném obsahu
od hostitelů zařadit alternativní obsah hostů (např. po katolické oraci
dovolávající se přímluvy Panny Marie a prosící o jednotu
církve v katolickém pojetí může protestantský duchovní
pronést modlitbu rovněž prosící o jednotu, ale vystavěnou
ve věroučném rámci a euchologické tradici jeho vlastní církve,
a možná se dokonce vůči katolické mariologii a/nebo eklesiologii
otevřeně vymezující).
Nejen v souvislosti připomínek historických věroučných roztržek
(příp. jejich překonání) může být příležitostně vhodné
konat ekumenické bohoslužby, které budou mít naukové rozdíly a rozepře
jako hlavní téma. Způsob jejich utváření však už nebude tématem
pro náš blog, úzce zaměřený na denní modlitbu církve a její hudební
stránku.
Když se v rámci pěstování "ekumenismu zamlčování"
slaví "mariánská památka bez Panny Marie",
musím (zvlášť směrem ke katolickým spoluorganizátorům
takového podniku) upozornit, že i když se snad někomu
může zdát, že mariánské články víry nejsou příliš závažné
a bez vážnějších škod na budově katolické věrouky by je bylo lze
obětovat na oltář ekumenického sbližování, opak je pravdou.
"V mariologii se sbíhají téměř všechny teologické linie:
christologické, eklesiologické,
antropologické a eschatologické.
Na poli mariologie jsou proto činěna rozhodnutí významná pro
celek naší víry. Kde je Maria vnímána jako překážka
na cestě k jednotě, tam to při přesnějším
pohledu není ona sama, totiž její osoba a postavení
v dějinách spásy, ale ona, nakolik je průsečíkem podstatných teologických linií."
Zkrátka: když se zametá pod koberec Panna Maria,
zpravidla se nezametá jen ani hlavně
Panna Maria.
Nekatolíků čistících památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů
od zmínek o Panně Marii a takto vyčištěnou ji pak slavících
se zase musím zeptat, jestli je pro ně Panna
Maria (jakožto uctívaná a vzývaná světice) na daném liturgickém
formuláři, potažmo na svátku, pro který je určen, opravdu tím
jediným a hlavním kamenem úrazu.
- V dnešní podobě liturgického formuláře už to není
na první pohled zřejmé, ale úvod k němu přesto netají,
že primární intencí této mariánské památky je překonání
rozdělení mezi katolickou církví a východními církvemi.
Protestanti, tvořící většinu českých křesťanů-nekatolíků, jsou tu
mimo záběr.
... Společná úcta Bohorodičky zůstala trvalým poutem mezi
západními a východními křesťany i po jejich rozdělení.
Proto také bylo úsilí o obnovení jejich jednoty často svěřováno
pod její ochranu (např. v encyklice Lva XIII. Adiutricem populi, 5. IX. 1895).
Tuto skutečnost má vyjádřit i liturgické slavení dnešní památky...
(Z úvodu k památce v breviáři. Zvýraznění v textu já.)
Dobře patrné je to v latinské verzi liturgického formuláře,
kde je intence památky vyzpívána v již dříve tu probíraných
hymnech,
ovšem ukazuje se být ještě užší: jde tu hlavně o církevní
sjednocení křesťanských Slovanů.
Památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů,
se nenachází na společném kalendáři všech katolíků římského ritu,
ale jen na vlastním kalendáři českých a moravských diecésí.
Jak se můžeme dočíst např. v úvodu ke starší
podobě formuláře památky v tkzv. charitním breviáři,
jde vposledku o liturgickou oslavu ideje velehradského unionismu,
resp. o jakýsi poutní svátek konkrétního mariánského obrazu,
s touto ideou spojeného:
Byzantskou Průvodkyni na cestách života (Hodegetrii)
přinesli sv. Cyril a Metoděj na Velkou Moravu.
Před tímtéž obrazem Panny Marie Maggiore [sic]
v Římě byly schváleny
slovanské bohoslužebné knihy, byl Metoděj vysvěcen na kněze
i sloužena první slovanská mše svatá.
Pod ochranu Panny Marie dal Antonín Cyril Stojan
"Apoštolát sv. Cyrila a Metoda", který měl pracovat
pro sjednocení Slovanů ve víře. Mariánská úcta je dodnes
drahocenným pojítkem Západu a Východu, i zárukou naděje
na obnovení někdejší jednoty.
Velehradská kopie byzantské Hodegetrie ze S. Maria Maggiore
z roku 1919 se stala paladiem sjednocovacích snah na Velehradě.
Liturgie hodin, část III, ČKCH v ÚCN 1977, s. 364.
Dnešní podoba formuláře památky (když pomineme ony latinské
hymny) je odkazů na velehradský unionismus a jeho vůdčí ideje
prostá a zdá se, jako by formulář byl přepracován
spíše směrem k všeobecnému ekumenickému hnutí. Asi tudíž je
v zásadě otevřený čtení v tom smyslu, že velehradský unionismus
byl jedním z předvojů ekumenického hnutí, do nějž víceméně
vplynul,
a "Panna Maria, Matka jednoty křesťanů" dnes již není jen patronkou
sjednocení východního a západního křesťanstva, zejména slovanského,
ale patronkou ekumenických snah vůbec.
Jako český protestant bych se ale ke slavení této památky
(byť po důkladné cenzuře katolických liturgických textů)
asi i přesto stavěl spíše zdrženlivě.
Ekumenické nešpory k výročí bitvy na Bílé hoře,
konané tam z iniciativy místní komunity benediktinek,
jsem zaznamenal už v minulých letech, ale nikdy jsem se
na ně nevypravil. Letos, u příležitosti kulatého
čtyřstého výročí,
se k nim v neděli 8. 11. 2020 v 15:00
sešli vrcholní představitelé Ekumenické rady církví
a České biskupské konference
a v rámci společné modlitby také odhalili nový smírčí kříž
z dílny Abrahama Fischera OSB.
Tento vyšší profil letošních ekumenických nešpor
(srov. oznámení ERC,
ČBK,
Prahy 6)
k nim
přitáhl mediální pozornost, takže jsme je mohli sledovat
v přímém přenosu na TV Noe.
Z minulých let lze najít alespoň střípkovité videoreportáže:
v roce 2014
tato novodobá tradice začala, v souvislosti s odhalením
nově upraveného hrobu padlých v bělohorském poutním areálu.
Reportáž radia Proglas
z roku 2017
a fotogalerie na webu kláštera benediktinek
z více minulých ročníků
umožňují udělat si alespoň částečný obraz o formátu,
v jakém se nešpory v minulých letech slavily.
Udělat si plastičtější představu o letošním ročníku pomůže
fotogalerie.
Bohoslužba byla místy, kde se odbývala, strukturována
do tří zřetelných bloků:
antifona"Nebesa hlásají spravedlnost Boží, on sám bude soudcem."
(všichni hned opakují, pak vícekrát po oddílech žalmu a na konci po doxologii)
a Žalm 50
(čte lektor, ostatní jen opakují antifonu; lektory žalmů jsem si nepoznamenal ani nezapamatoval)
modlitba (J. Graubner)
modlitba (D. Ženatý)
píseň Hrad přepevný jest Pán Bůh náš
antifona "Po tobě žízní duše má, Bože, můj Bože."
a Žalm 63
(celý, včetně veršů, které jsou v katolickém pokoncilním
breviáři vynechané)
čtení Jan 17,6-?? s obvyklým katolickým liturgickým úvodem a závěrem (J. Graubner)
kázání/proslov (D. Ženatý)
Magnificat - verše recitovány v alternaci (jedna) sestra benediktinka vs. sbor představitelů církví
průvod ke smírčímu kříži
distribuce a zapálení svící
"... vyjdeme z tohoto symbolického místa krveprolití
(mohyla) na symbolické místo smíření ..."
1. zastávka s modlitbou (T. Holub)
2. zastávka s modlitbou (T. Butta)
3. zastávka (E. K. Sidon - myslím, že jeho krátký proslov
modlitbou spíš nebyl, a pokud, tak velmi zdrženlivou
a rozhodně ne formální židovskou)
u smírčího kříže
počáteční verše ze Žalmu 141"Hospodine, k tobě volám, ..." (D. Ženatý)
Zj 8,3-4"Anděl ... z ruky anděla před Boží tvář," nasypání kadidla do misky s hořícím uhlím (J. Graubner)
okamžitě se mikrofonu chápe moderátor, uvádí odhalení smírčího kříže, a po odhalení neopomene oznámit, že "nyní proběhnou prosby a Modlitba Páně"
přímluvy (P. J. Vinš, S. Přibyl, D. Ženatý, J. Graubner)
Otče náš ... Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.
úvod moderátora; projevy (místostarosta Prahy 6, ředitel Česko-německého fondu budoucnosti, jedna ze sester bělohorské komunity benediktinek)
moderátor: "a nyní proběhne závěrečná žehnací modlitba"
žehnací modlitba (J. Graubner, D. Ženatý)
závěrečný proslov (P. J. Vinš) s výzvou odnést svíce nesené v průvodu k hrobu padlých v bělohorském poutním areálu
V osnově jsou tučně vyznačeny prvky, které figurují
(nebo alespoň mají blízkou paralelu) v (katolických pokoncilních)
nešporách. Tak je zřejmé, že jejich základní struktura
je velkým dílem zachována, ale obsah je vybrán zcela volně,
bez vazby nejen na repertoár liturgie hodin,
ale i na její obecnější zákonitosti
(viz v nešporách typický ranní žalm 63
nebo čtení z evangelia).
Což nikoho nepřekvapuje - šlo o nešpory ekumenické,
nikoli katolické - ale zdá se mi vhodné přeci to výslovně zmínit.
Krom toho jsou do známé osnovy vetkány prvky navíc,
zvlášť nápadně po prvním žalmu dvě modlitby
a píseň.
Větší část bohoslužby se odbývala na
"symbolickém místě krveprolití",
průvod na "symbolické místo smíření" je vložen po Magnificat,
tzn. před závěrečný blok prosebných modliteb
(přímluvy, Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání).
Na blogu zaměřeném na hudební stránku liturgie hodin
je třeba říci, že zpěvu bylo v letošních ekumenických nešporách
minimum (jen tři písně v první části),
patrně s ohledem na to, že je považován za aktivitu
rizikovou z hlediska šíření kapénkové nákazy
(z téhož důvodu byli pro ony tři písně angažováni dva zpěváci
a ostatním účastníkům byl zpěv výslovně zapovězen).
Bohoslužba zahrnovala velkou porci příležitostného mluveného
slova (projevy, modlitby) a s ohledem na její význam by bylo
žádoucí zveřejnit její úplný program (jak ho měli v rukou
její aktéři), nebo ještě lépe přepis
(včetně improvisovaných vstupů, jakými zjevně byly např.
modlitby biskupa Holuba a rabína Sidona v rámci průvodu).
Struktura slavení, jak jsem si ji při sledování přenosu
poznamenal, obsah příležitostného mluveného slova zcela pomíjí a
dává tak vyniknout liturgickým elementům "tradičním":
biblickým a liturgickým textům, písním, symbolickému jednání.
K výběru písní: Jezu Kriste, štědrý kněže
je jedna ze starobylých (předreformačních) českých duchovních
písní, zpívaná snad ve všech křesťanských církvích
(ovšem ne se stejným textem, přičemž zazněla verze
z katolického kancionálu);
Jeden Pán, jedna víra, jeden křest je novodobá
píseň z katolického prostředí (autoři Hrdlička, Eben),
formulující intence ekumenického hnutí;
Hrad přepevný je překlad nejznámější z písní
Martina Luthera - snad by bylo lze mluvit až o jakési neoficiální
hymně reformace - jejímž tématem je Boží ochrana a vítězství
v boji s ďáblem.
K biblickým textům:
žalm 50 byl zařazen zřejmě kvůli motivům
shromáždění věrných ("Hospodin ... volá zemi od slunce východu až po západ ... Shromážděte mi mé věrné, ty, kdo při oběti přijali mou smlouvu!")
a náboženské praxe, která se Hospodinu nelíbí (v. 7-23),
s předpokladem, že vzájemné pronásledování a násilí
mezi křesťany vyznávajícími vzájemně neslučitelné obsahy víry,
mezi věci, co se Hospodinu nelíbí, rozhodně patří.
Žalm 63 je známý a oblíbený žalm touhy po Bohu a důvěry
(v katolické liturgické tradici ovšem, jak již zmíněno,
pevně svázaný s ranními chválami a tím samým naprosto netypický
pro nešpory).
Evangelní úryvek z Ježíšovy "velekněžské modlitby"
v řečech na rozloučenou je nejsilnější novozákonní text
tematisující jednotu církve a nepotřebuje tudíž pokusy o výklad.
Oba kratší biblické úryvky recitované po příchodu ke smírčímu
kříži spojují motivy kadidla a oběti: v Žalmu 141 žalmista
namísto fysické kadidlové oběti přináší "jen" svou modlitbu
a prosí, aby byla přijata jako skutečné kadidlo;
ve Zj 7,3-4 je v rámci vidění nebeské liturgie
obětováno "množství kadidla ... s modlitbami posvěcených",
a prosba z Žalmu 141 tak vlastně dochází naplnění.
Žalm 141 a s ním spojené přinášení kadidla jsou od starověku
typické prvky nešpor
(srov. příslušný díl "Liturgiky na dobrou noc"),
připojené verše z Apokalypsy tento tradiční element rozvíjejí.
Za zmínku stojí i to, že biblické texty byly čteny minimálně
ve dvou různých překladech: pro žalmy (které četli představitelé
nekatolických církví) byl zvolen ekumenický překlad,
pro Magnificat překlad katolický liturgický.
(Pro ostatní biblické texty - evangelní čtení a verše
ke kadidlové oběti - jsem překlad nezjišťoval.)
V bloku u smírčího kříže jsem v přehledu struktury
pečlivě zaznamenal všechny vstupy
moderátora, protože zejména ve způsobu navazování na předcházející
nebo následující bohoslužebné jednání byly opravdu rušivé
a necitlivé. Přitom danou úlohu (uznávám, že odhalení kříže
a následné projevy zástupců subjektů, které se podílely
na realizaci, nějakou formu moderování potřebovaly)
by s trochou liturgického citu bezesporu bylo možné splnit
uspokojivěji. Tam, kde si moderátor bral slovo po bohoslužebném
jednání, by k mnohem uspokojivějšímu vyznění většinou stačilo
nechat pár vteřin ticha (zatímco náš moderátor pravidelně navazoval
snad ještě dřív, než by v chrámovém prostoru dozněla ozvěna
posledního slova předchozího jednajícího).
Spíš divné než přímo hrubě rušivé pak bylo na konci moderátorových
vstupů oznamování, jaký následně "proběhne" bohoslužebný
úkon. Toho by bylo vkusnější se úplně zdržet a prostě se
bez komentáře uklidit ze scény.
Pro ekumenické bohoslužby bývá typická určitá nahodilost,
efemérnost, neustálenost, nezakotvenost, nebo jen omezená
zakotvenost v širším kontextu
nějaké liturgické tradice (protože opak by předpokládal buďto
výraznou dominanci liturgické tradice některé ze zúčastněných
církví, nebo etablovanou tradici ekumenickou, která by ovšem
zase předpokládala nějakého nositele, tzn. ekumenické bohoslužby
konané poměrně často a nesené alespoň částečně stabilní
skupinou slavících).
Zdá se, že se totéž dá konstatovat i o ekumenických nešporách
k výročí bitvy na Bílé hoře. Je ovšem možné, že kdybych znal
jejich předchozí ročníky, ukázala by se nějaká již ustálená
část jejich programu a svébytná partikulární liturgická tradice
této výroční bohoslužby.
Každopádně by bylo zajímavé vědět, jak vlastně program
ekumenických nešpor vznikal a kdo do něj měl co mluvit a mluvil
(byl program připraven jednou ze stran? byl vůbec ostatními
schvalován? byl jednou ze stran připraven a pak připomínkován
a měněn?
nebo jde dokonce o mezikonfesní dílo v silném smyslu slova,
od základu? ...).
Nešpory to byly z titulární slavnosti sv. Mikuláše
(která toho roku kolidovala s 2. nedělí adventní a přesouvala
se na 7. 12.; podle Tabulky liturgických dnů se 6. 12. měly,
přísně vzato, slavit druhé nešpory z neděle, ne první
ze slavnosti), texty byly vzaty z druhých nešpor společných textů
o duchovních pastýřích (přičemž hymnus
Pastýři, otče horlivý je ze "zeleného hymnáře").
Před vlastním začátkem nešpor,
jako doprovod vstupního průvodu,
slyšíme nějaké jednodušší novodobé zpracování
responsoria Ecce sacerdos magnus
(srov. chorální verzi),
které je tu významově ambivalentní: můžeme ho číst jak jako odkaz
na diecésního biskupa, přicházejícího do své katedrály
předsedat pontifikálním
nešporám, tak i na sv. biskupa Mikuláše, k jehož cti se nešpory
konají.
2:52 nešpory začínají úvodním veršem (recto tono;
posluchači neuteče lehké zmatení kolem aleluja)
a na něj bezprostředně navazujícím hymnem.
Po hymnu se řeční a představují se noví kanovníci.
14:43 začíná psalmodie. Nápěvy žalmů Korejsovy,
antifony jsou prokomponované (zásadně se sylabickými nápěvy).
Nevím to s jistotou, protože tak dobrou paměť nemám,
ale myslím, že o dva roky později
jsem slyšel antifony zpívat na nápěvy jiné, ještě jednodušší.
Nešpory běží podle svého pořádku až po krátké čtení.
Po něm (23:10) má p. biskup promluvu, na kterou navazují
náležitosti kanovnické instalace:
kanovníci společně skládají vyznání víry a přísahu věrnosti
a následně jsou jeden po druhém oděni kanovnickými insigniemi
a in-stalováni.
46:03 nešpory pokračují tam, kde byly přerušeny - responsoriem
po krátkém čtení (na Korejsův žalmový nápěv) - a bez dalších
zvláštností jdou až do konce.
Za zmínku možná stojí vkusně zazpívané přímluvy
(a - po zpívaných přímluvách nečekaně - recitovaná Modlitba Páně).
O podobné příležitosti - totiž o nešporách, do nichž byl
začleněn právní úkon týkající se kapituly ony nešpory slavící -
jsem tu referoval zatím jednou, když
byl v roce 2015 ustanovován nový probošt kolegiátní kapituly na Vyšehradě.
Můžeme si všimnout, že pro příslušný právní úkon byly
v rámci nešpor zvoleny různé momenty
(ČB: po krátkém čtení; Vyšehrad: po hymnu),
přičemž se nezdá, že by to bylo dáno různou povahou
právních úkonů, o které šlo.
Já tu musím přiznat, že nevím, zda vůbec ve věci
spojování liturgie hodin s církevněprávními úkony existuje
nějaký závazný předpis a kde ho hledat.
Caeremoniale episcoporum o tom mlčí, ale to není
zvlášť překvapivé, protože jde o věc náležející spíš
ke speciální liturgii kapitul a řeholních společností,
ne k pontifikální liturgii jako takové.
Pokud jde o vnitřní logiku obou řešení, to českobudějovické
se zdá víc respektovat integritu nešpor, když právní úkon
zařazuje jako jakési prodloužení biskupovy promluvy;
vyšehradské řešení se (zvláště pro kanovnické instalace)
doporučuje tím, že nově instalovaným kanovníkům umožňuje
ihned demonstrativně uplatnit nabyté právo na místo v chóru
a užívat ho po větší část nešpor (včetně celé psalmodie),
zatímco při řešení českobudějovickém po instalaci
už z nešpor mnoho nezbývá.
Když zase bydlím blíž středu Čech, měl jsem v plánu
po čtyřech letech
se zúčastnit alespoň části programu staroboleslavské
pouti. Osobní účast mi sice nějaká podzimní choroba překazila,
ale díky tomu, že všechny bohoslužby s výjimkou hlavní poutní mše
byly
(kvůli probíhající opravě svatováclavské basiliky) přesunuty
do basiliky Nanebevzetí Panny Marie, kde je už od jara
instalována přenosová technika a na YouTube běží nepřetržitý
přenos dění v presbytáři, mohl jsem přeci alespoň na dálku
sledovat včerejší nešpory i dnešní ranní chvály
a považuji za vhodné podat o nich zprávu.
První nešpory
Krátce po osmé hodině byla k basilice přivezena lebka sv. Václava,
v průvodu čtyřmi jáhny v červených dalmatikách přinesena
do kostela, kanovníky staroboleslavské kapituly přeložena
z nosítek na oltář,
a (po projevu paní starostky, který by mi přišlo vkusnější vypustit)
začalo již tradiční umělecké čtení vybrané svatováclavské legendy
(podle všeho se každý rok čte jiná),
prokládané sborovým zpěvem.
(Tentokrát jsme se nedozvěděli ani jaký sbor zpíval,
ani co přesně bylo na programu, a zřejmě i s ohledem
na omezenější prostorové možnosti v kostele Nanebevzetí Panny
Marie sbor nezpíval v presbytáři, ale na kůru.
Zaznamenal jsem nějaký mně neznámý českojazyčný kus
se svatováclavskou tématikou, ale také např. Benedictus
z nějakého mešního ordinaria.)
Pásmo se uzavřelo zpěvem Svatováclavského chorálu
(novější text a nápěv, ale ne přesně v kancionálové úpravě).
Duchovenstvo a přisluhující (do té doby usazení v předních
lavicích v chrámové lodi) se odebrali do sakristie,
za mřížkou u starého hlavního oltáře zaujali místo
(dva a dva, čelem proti sobě)
choralisté z okruhu Pražské katedrální scholy
(dílem zároveň členové Scholae gregorianae pragensis)
a záhy ze sakristie za zpěvu Svatováclavského chorálu
(starší text a nápěv) vyrazil liturgický průvod.
Nešporám předsedal p. biskup Wasserbauer za asistence
dvou jáhnů v dalmatikách, nešlo však o nešpory slavené
pontifikálně. Do chórových lavic zasedli staroboleslavští
kanovníci a další duchovenstvo.
Šlo o nešpory kompletně zpívané, latinské chorální;
texty i nápěvy tytéž, které jsem tu slyšel v letech
2014
a 2016
(komentář k nim viz tam).
Jen krátké čtení a přímluvy česky, se správnými vlastními texty
z prvních nešpor slavnosti.
V přímluvách se na předčítané prosby odpovídalo jednoduše
zpívanou odpovědí (jako "půlka veršíku" - recitace s poklesem
o malou tercii po poslední přízvučné slabice) a překvapilo mě,
jak tahle drobná změna pozvedla těch nešporních přímluv důstojnost.
Po závěrečném požehnání někdo (nevím kdo, snad někdo z jáhnů)
připojil Benedicamus Domino (na jednoduchý nápěv
veršíku) a choralisté spustili Salve Regina
(tonus simplex).
Závěrem se sluší uvést na pravou míru jednu starší nepřesnost.
Když jsem ve zprávě z roku 2014 kritisoval (mj.) výběr zpěvů,
neodpovídající výběru indikovanému
v Ordo cantus officii
(antifony k žalmům vzaté z předkoncilního římského
commune plurimorum(!) martyrum,
antifona k Magnificat, rovněž communiálního charakteru,
patrně z nějakého předtridentského zdroje),
nezohlednil jsem
Praenotanda tohoto dokumentu
(editio typica 1983,
beze změny i v editio typica altera 2015),
která dovolují "loco antiphonarum quae hoc in Ordine
proponuntur, aliam seligere antiphonam textus aequipollentis
vel antiphonam, cuius textus ad lectiones pertinet diei".
Po stránce souladu s tehdy platnými liturgickými předpisy
tedy výběru antifon nelze nic vytýkat.
Ranní chvály
Ranní chvály se konaly v 7 hodin ráno v komornějším obsazení:
tři staroboleslavští kanovníci v chórovém oděvu,
jeden další kněz (v albě se štolou), dva přisluhující.
Oficiantem byl (do výčtu výše započtený) p. probošt Bulín.
Všichni zaujali místa na sedadlech pro předsedajícího
a ministranty v oltářním prostoru, chórové lavice využity nebyly.
Za zmínku stojí, že (oproti obvyklému pořádku) nebyla
přítomna lebka sv. Václava, kterou po nešporách patrně
transportovali na nějaké bezpečnější místo a do basiliky
Nanebevzetí Panny Marie se zřejmě již nevrátila (během dne
měla být vystavena v kostele sv. Klementa).
Samotným ranním chválám předcházela modlitba Anděl Páně -
zpívaná, nápěv č. 078 v olomouckém vydání Kancionálu.
Zklamán by však byl, kdo by to považoval za předzvěst
ranních chval byť i jen částečně zpívaných.
Já jsem zklamán nebyl, protože jsem čekal stejné ranní chvály,
jako v roce 2016,
a očekávání to bylo správné.
Páni kanovníci se modlili z mně již známých velkých červených
desek.
Ranní chvály (jako první modlitba dne) začaly náležitě
invitatoriem (s žalmem 95).
Většina textů byla (přestože slavnost sv. Václava
samozřejmě má v breviáři pro ranní chvály vlastní texty
a VPDMC 247 výslovně zapovídá jejich záměnu za jiné)
ze společných textů o jednom mučedníkovi,
vlastní vzali jen hymnus a oraci.
Když jsem minule zmiňoval mně zcela nepovědomé responsorium,
dnes mohu přidat jeho přesný text:
R. Pán je mou silou, * Pán je mou slávou. V. Stal se mou spásou.
R. Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Pán je.
Jak jsem již dříve psal, bezpečně nejde o text vzatý
z Denní modlitby církve. I když jistě není nemyslitelné, že by
responsorium parafrázující slova žalmů vzniklo přímo v kapitule,
díval jsem se po možných zdrojích a na obsahově - a dílem i
slovy - velice blízký text jsem narazil v "charitním breviáři".
Níže je reprodukováno primárně znění responsoria ranních chval
z tamních společných textů o jednom mučedníkovi,
v hranatých závorkách je varianta otištěná ve svatováclavském
formuláři.
R. Pán je má síla. * A moje sláva [spása]. V. On je můj zachránce.
R. A moje sláva [spása].
Sláva Otci.
Pán je.
Liturgie hodin: Žaltář, Česká katolická charita 1977, s. 614 (společné texty).
Liturgie hodin, Sv. 4, Česká katolická charita 1977, s. 454 (sv. Václav).
Nahlédnutí do latinského pokoncilního breviáře pak ukázalo,
že oba výše uvedené texty
(ten "kapitulní" i ten z "charitního breviáře")
jsou překladem latinského responsoria
ranních chval ze společných textů o jenom mučedníkovi
mimo dobu velikonoční,
zatímco v Denní modlitbě církve je na tom místě zařazen
text, který ve vztahu k odpovídajícímu latinskému responsoriu
nelze považovat za překlad.
Snad lze říci, že je tematicky blízký, ale zjevně vychází
z jiných biblických úryvků.
Může být vhodné ještě poznamenat, že texty českých světců
v "charitním breviáři" se od těch později zařazených do Denní
modlitby církve mnohdy citelně liší.
Mj., jak vidíme výše, tím, že svatováclavský formulář tehdy
responsorium ranních chval přebíral (s drobnou úpravou, která je možná spíš redakční chybou
než záměrem) ze společných textů, zatímco dnes má jiné, vlastní.
Mám v úmyslu časem tu těm starším liturgickým formulářům
věnovat článek.
"Nepovědomé responsorium" se tedy zdá být vysvětleno snahou
modlit se slušný překlad z latinského breviáře
(spíš než plod volné tvořivosti překladatelů Denní modlitby
církve). Tendenci k vylepšování (nebo "vylepšování")
liturgických textů ostatně bylo možné zachytit i jinde,
např. v Kantiku tří mládenců jsem zaznamenal oproti dnes
oficiálnímu znění drobnou úpravu
"velké a malé ryby, které plujete ve vodě, velebte Pána"
(místo "plují").
Ale proč se staroboleslavští kanovníci
modlí ranní chvály slavnosti sv. Václava s texty ze společných
textů místo textů vlastních, to mi zůstává záhadou neproniknutelnou.
Poté, co jsem jako gymnasista zjistil, že v nedalekém
Slaném je klášter bosých karmelitánů, často a rád jsem tam
z Kladna jezdil (za méně příznivého počasí autobusem,
od jara do podzimu na kole) a pravidelné, návštěvníkům
zvenčí přístupné nešpory po páteční adoraci byly mou úplně
první zkušeností s (částečně) zpívanou liturgií hodin.
Tehdy ovšem hudební stránka oficia ještě nebyla něco,
na čem by mi zvlášť záleželo.
Když jsem před pár dny na Facebooku zachytil informaci,
že součástí oslav řádové titulární slavnosti
Panny Marie Karmelské ve Slaném budou mj. "slavnostní nešpory",
rozhodl jsem se (když teď zase bydlím celkem nedaleko)
po letech se vrátit na místo činu a zjistit, čemu tam dnes
říkají "slavnostní nešpory". Nešpory největšího řádového
svátku patrně lze považovat za ukázku nejvyšší míry
slavnostnosti, jaké se v daném místě lze nadát.
Také jsem byl zvědavý na karmelitánské texty svátku
(které, k mé velké žalosti, nejsou veřejně dostupné).
Nešpory uzavíraly poměrně dlouhý blok programu:
po poutní mši (kterou jsem zmeškal) následovala přednáška
o Panně Marii ve světle čtyř evangelií,
pak obřad přijetí nových členů do škapulířového bratrstva,
a úplně nakonec ony nešpory, na které tak celkem pochopitelně
zůstal již jen zlomek lidu.
Po ceremoniální stránce to byly nešpory úplně prosté - žádný vstupní
průvod, žádné okuřování oltáře při Magnificat,
žádná liturgická roucha.
Karmelitáni rozesazení (spolu s pár světskými kněžími
a bez řeholnic, vč. přítomných karmelitek)
po obou stranách presbytáře neměli chórové pláště.
Začátek byl vysloveně neformální, když se mezi návštěvníky
distribuovalo omezené množství knížek s řádovými texty
a domlouvala se čísla stránek;
český hymnus byl po pár taktech uťat
a nahrazen antifonou/sekvencí/hymnem Flos Carmeli.
Ani po hudební stránce nešpory nevybočovaly z toho,
co z dřívějška z kláštera znám.
Zpíval se hymnus, žalmy (chorální nápěvy I.D2, VI.F, III.h
- s recitací na c),
responsorium (nechorální nápěv místní provenience),
Magnificat (IV.E se slavnostní mediací, stejně jako o všech
nešporách, jimž jsem kdy ve Slaném byl přítomen)
a Otčenáš.
Zpívalo se na dva chóry a bez jakéhokoli doprovodu
(to zmiňuji proto, že dřív bývalo zvykem i při všednodenních
pátečních nešporách některé části doprovázet na citeru).
Bylo mi líto recitovaných antifon, zvlášť o tak velkém svátku.
V té souvislosti stojí za zmínku, že většina antifon druhých
nešpor slavnosti byla posbírána z různých míst Denní modlitby
církve, nejsou to tedy texty pro svátek zvlášť psané
a nápěvy pro ně již existují.
Texty jsem neměl před sebou, ale nakolik jsem je dobře
slyšel a zapamatoval si je,
k prvnímu žalmu a NZ kantiku se říkaly antifony charakteru
společných textů o Panně Marii (jedna víceméně souhlasí
s antifonou k tercii z těchto společných textů, druhou
jsem si nezapamatoval, ale byla mi povědomá a nebyla-li
vzata přímo ze společných textů, tak nejspíš z nějakého
mariánského svátku);
s druhým žalmem pak antifona, která je ve "světském" breviáři pro památku
Panny Marie Karmelské k Magnificat.
Jen antifona k Magnificat byla vlastním textem v silném
slova smyslu - poměrně dlouhý slavnostní text
typu "Dnes ... dnes ... dnes ..."
(srov. mj. antifony k Magnificat druhých nešpor
slavností Narození Páně, Zjevení Páně,
v předkoncilním breviáři též antifonu téhož určení
pro slavnost sv. Petra a Pavla).
Bosí karmelitáni nepatří k řádům proslulým pěstováním
chorálního oficia, ale řádové proprium s nápěvy vydané
měli a zájemce ho dnes najde online:
Proprium missarum et officiorum Ordinis Carmelitarum Discalceatorum, Romae 1959.
Svátek Panny Marie Karmelské začíná na s. (43)
a má pěkné vlastní texty, které také částečně čerpají
z (tehdejší podoby) společných textů o Panně Marii,
ale zdaleka ne tak výrazně.
Hodně jich je věnováno symbolice hory Karmel.
Čekal jsem, že tam najdu předlohu oné dnešní antifony
"Dnes," ale nenašel jsem.
Podle všeho je to pokoncilní kreace.
Závěr: ta část mého já, která miluje věci, na které je spolehnutí,
a které jsou i po letech při (dobrém, osvědčeném) starém,
může být spokojená: zpívané nešpory u slánských karmelitánů
byly tak, jak jsem je znával.
Ale když byly předem inzerovány nešpory "slavnostní",
dle mého soudu to byla klamavá reklama.
Streamované nešpory ze Strahova z 23. 4.
se pyšní jedním "poprvé": poprvé můžeme sledovat nešpory s formulářem,
který není společný celé církvi ani všem premonstrátským domům,
ale pochází z "českého národního propria".
Tedy v tomto případě (jelikož premonstráti mají vlastní kalendář a liturgické texty)
spíš z propria českých premonstrátů,
ale to texty o českých světcích-nepremonstrátech
(srov. starší článek k textům o bl. Hroznatovi)
vesměs přebírá z propria národního, což je i případ svatovojtěšského formuláře.
To dobře odpovídá ustanovení čl. 3 instrukce
De calendariis particularibus atque Officiorum et Missarum propriis recognoscendis,
Notitiae 13 (1977), s. 557-558.
Nešpory svátku sv. Vojtěcha nemají vlastních textů moc.
Antifony k žalmům jsou ze společných textů o jednom mučedníkovi, ze zpěvů
se tak můžeme těšit (jen) na vlastní hymnus, responsorium a antifonu k Magnificat.
Jak je asi strahovští řeší?
Již víme,
že nápěvy k latinským textům propria českých a moravských diecésí nebyly oficiálně vydány
nejen po poslední liturgické reformě, ale ani nikdy předtím,
a speciálně sv. Vojtěcha nepokrývají ani polooficiální materiály, jako jsou
noty pražské katedrální chorální scholy,
protože ve svatovítské katedrále se svátek sv. Vojtěcha zpívanými latinskými nešporami neslaví.
Lze se tedy nadát ledasčeho.
Přednes recto tono? Náhrada textů postrádajících nápěvy jinými vhodnými
podle VPDMC 274? Kompletně české nešpory v některém z existujících zhudebnění?
České texty nešpor svátku sv. Vojtěcha kromě autora těchto řádků
zhudebnil také P. Josef Olejník, bohužel jde o zhudebnění zatím nepublikované
(Vavrečka J.: Odkaz P. Josefa Olejníka, dipl. práce, CMTF UP Olomouc 2013, s. 97)
Hymnus (čas 2:10) je česky, z Denní modlitby církve, s nápěvem
z "červeného hymnáře"; ostatní zpěvy latinsky.
Antifony k žalmům přejdeme, neboť, jak již zmíněno, nejsou svátku vlastní.
Responsorium breve (21:18) vlastním textem je. Jeho zhudebnění je bezesporu
místní produkce, ale nejde o zhudebnění v pravém slova smyslu, nýbrž
o nasazení prostého stereotypního nápěvu, pročež není třeba blíže se mu věnovat.
Zajímavým kouskem - a vlastním důvodem, proč tento článek
vzniká - ovšem je antifona k Magnificat (22:15).
Inclite martyr,
pastor egrégie,
decus Bohemórum,
(sancte Adalbérte,)
ora pro pópulo tibi devóto,
et univérsa sancta civitáte.
Allelúia.
Antifonu slyšíme v oficiálním (již 1986 Kongregací pro bohoslužbu schváleném, ale tiskem až dodnes nevydaném)
latinském znění národního propria.
Tedy téměř - oslovení sancte Adalbérte je tu navíc,
a také nerespektuje úzus pokoncilních latinských textů národního propria,
které Vojtěcha jmenují jeho českým křestním jménem: Vojtěch
(sanctus Vojtěch, sancti Vojtěchi, ..., sanctum Vojtěchum, ...),
oproti nepamětnému úzu jmenovat ho v latinských (nejen liturgických)
textech jeho německým jménem biřmovacím: Adalbertus.
Nejde ovšem o nějakou náhodnou novodobou úpravu - antifonu přesně v tom
znění, jak ji slyšíme v záznamu z chóru strahovské basiliky,
najdeme v breviářovém propriu pražské církevní provincie od roku 1865 dále.
K hudební stránce: vlastní antifonu z formuláře svátku jsme slyšeli
latinsky, ve (víceméně) oficiálním znění, a na celkem pěkný vlastní nápěv
osmého modu. Kde ten se vzal?
Předkoncilní znění textu by mohlo ukazovat na vytěžení starších pramenů,
ať už řádových, nebo externích (katedrála, klášter jiného zpěvavého řádu, apod.).
Ke starší premonstrátské chorální tradici můžeme uvést, že
r. 1934 vyšel premonstrátský antifonář, k němuž byl tištěn dodatek
pro české kanonie, ve výtiscích určených pro použití v českých
domech zpravidla
figurující jako přívazek ("Supplementum Antiphonarii pro ecclesiis
Montis Sion, Siloensi et Neorisensi").
Svátek sv. Vojtěcha sice obsahuje, a to slavený ve stupni "duplex", vlastní texty
však pro něj nemá žádné, dokonce ani oraci ne. Předepisuje vzít všechno
z commune jednoho mučedníka. Předkoncilní premonstrátský původ
nápěvu naší antifony tedy zřejmě můžeme vyloučit.
S podobnou mírou jistoty můžeme vyloučit i další klášter, kde se
v Praze pěstoval chorál:
emauzští benediktini
totiž svátek slavili s úplně jinými antifonami než pražská církevní
provincie.
Snad tedy nějaké prameny diecésní?
Tady musím přiznat badatelské manko, neboť jsem dosud neprozkoumal
novověký a raně moderní chorální repertoár svatovítského kůru a Metropolitní kapituly
(dochovaly-li se nějaké jeho památky - mám však indicie, že snad ano).
Jediný mně t. č. známý pramen s nápěvem dané antifony v daném znění
je Proschwitzerovo Manuale. Nápěv tam (s. 460) je ovšem 4. modu
a tomu, který jsme slyšeli, zcela nepodobný.
(Transkripce je na samém konci materiálu srovnávajícího varianty svatovojtěšských zpěvů
na webu praga.inadiutorium.cz.)
Proschwitzer F.: Manuale rituum ad usum directorum chori provinciae Pragensis,
Praha: Francl 1894.
Můžeme jít dále do historie. Dané znění textu antifony sice vzniklo v rámci
velké reformy pražského provinčního propria r. 1865,
nešlo však v té době o antifonu novou, ale o redakční úpravu (zkrácení) starobylé
antifony, kterou můžeme stopovat až do středověkých pramenů.
(To je, mimochodem, i případ antifony Glória Christo Dómino,
dodnes recitované v ranních chválách svátku.)
Tabulka níže ukazuje vývoj textu antifony od předtridentských
breviářů pražské diecése (první sloupec) přes první pražské provinční
proprium k Římskému breviáři (druhý sloupec)
až ke znění nám již známému.
předtridentské znění
po přijetí Římského breviáře
1865
Inclite martyr
pontifex egregie
decus Bohemorum
Adalberte
iam angelicis
societate gaudiis
quod seminasti lacrimans
ecce nunc metis ouans
ora pro populo
tibi deuoto
post prosperum huius vite decursum
sempiternum poscendo gaudium
alleluia.
Inclyte Martyr,
Pontifex egregie,
decus Bohemorum
Adalberte: . . . .
Ora pro populo
tibi devoto,
post prosperum hujus vitae decursum,
sempiternum impetra gaudium,
alleluja.
Inclyte Martyr, Pastor egrégie,
decus Bohemórum, sancte Adalbérte: . . . .
ora pro pópulo
tibi devóto, et univérsa sancta civitáte,
allelúja.
Zatímco notový zápis pro text ze 17. století (druhý sloupec) jsem,
jak se dá celkem předpokládat, dosud
nenašel ani jediný, dlouhá středověká verze je v rukopisech doložená
dobře a má celkem pěkný zpěvný nápěv 4. modu.
Velkou část z něj jsem vzal za základ pro nápěv našeho textu z 19. stol.
pro potřeby notovaného předkoncilního pražského provinčního propria,
jehož (zatím velmi neúplná) pracovní verze je k mání na již zmiňovaném webu
praga.inadiutorium.cz.
Ovšem k nápěvu, který jsme slyšeli v záznamu ze Strahova, můžeme opět
říci jen to, že ani ze středověkých pražských pramenů rozhodně nepochází.
Kde se vzal? Aniž bych vylučoval možnost existence nějakého mně zatím
neznámého novověkého pramene (na nějž by mohl ukazovat předkoncilní pražský text),
za pravděpodobné považuji,
že si strahovská kanonie chybějící nápěvy k oficiím českých světců
někdy po Sametové revoluci připravila vlastní silou.
Když jsem výše odkazoval na svou diletantskou edici textových a melodických
variant zpěvů svatovojtěšského oficia vystavenou na webu
praga.inadiutorium.cz,
sluší se alespoň závěrem zmínit, že středověký formulář svátku
sv. Vojtěcha je podrobně popsán a jeho zpěvy se vší odbornou
erudicí vydány v níže uvedené diplomové práci z ÚHV FF UK
a v návazném článku v časopise Hudební věda:
Svatý týden a Velikonoční triduum je vrcholem liturgického roku a tím pádem i dobou
"liturgické aktivisace," která se může projevit třeba i nějakým tím
mimořádným (nebo mimořádně slavnostně konaným) slavením liturgie hodin,
jak k tomu ostatně vybízejí i liturgické předpisy (srov. VPDMC 210, 213).
Letošní bezprecedentní epidemiologická opatření, která vedla ke slavení
velikonočních obřadů za zavřenými dveřmi a bez účasti lidu,
zpívané liturgii hodin pochopitelně nepřejí, ale boom streamovaných
bohoslužeb, který vyvolala, nás obohatil o některé videozáznamy,
které bychom jinak nejspíš neměli.
Prošel jsem přírůstky z poslední doby na YouTube a nabízím přehled toho,
co je z hlediska tematického zaměření tohoto webu relevantní.
Dny po zveřejnění "recenze" streamovaných
nešpor ze Strahova
ukázaly, že jsem se mýlil, když jsem nešporní stream považoval za jednorázovou
nebo občasnou aktivitu. Od té doby snad nebyl jediný den bez
streamovaných nešpor,
takže už je jich nahraná pěkná řádka. V posledních dnech už nejsou streamovány
(a ukládány) na Facebooku, ale na klášterním
YouTube kanálu,
kde vedle samotných bohoslužeb za pozornost stojí také
dva vznikající seriály krátkých videí o gregoriánském chorálu
a o textech nešpor.
Z dlouhé řady dostupných záznamů streamovaných bohoslužeb ze Strahova zasluhují
zvláštní zmínku "temné hodinky" Bílé soboty
(jde o modlitbu se čtením a ranní chvály pokoncilního oficia,
ovšem s upraveným obsahem, jak s tím pro Velký pátek a Bílou sobotu počítá
Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis)
a křestní (mezi premonstráty zvané též "chodicí") nešpory z neděle Zmrtvýchvstání.
"Křestním nešporám" byla zde na blogu v minulosti věnována značná pozornost,
odkázat můžeme na pět let starý
report rovněž ze Strahova
a článek srovnávající
historickou a dnešní podobu
tohoto liturgického útvaru.
Pár (sólově modlených) hodinek vysílal
P. Jaroslav Rašovský, farář v Brně-Lískovci.
Po hudební stránce jsou relevantní zejména
nešpory z 28. 3. - 5. neděle postní.
I ony jsou sice převážně recitované, ale obsahují několik zpívaných prvků:
hymnus (0:41),
responsorium (8:31),
Otčenáš (12:20).
Hymnus je z "červeného hymnáře", ostatní nápěvy Olejníkovy.
Nešpory Bílé soboty
mají zpívanou (jen) antifonu po krátkém čtení (7:20),
rovněž podle Olejníka.
[EDIT 15. 4. 2020]
Dodatečně doplňuji streamy P. Tomase van Zavrela z Hluboké nad Vltavou.
Od úterý Svatého týdne
byla téměř každý den ráno vysílána modlitba se čtením a ranní chvály.
Hodinky jsou z velké části zpívané, a to víceméně v souladu se známou praxí
pražského kněžského semináře: hymnus většinou z "červeného hymnáře"
(na Bílou sobotu ovšem recto tono, snad pro méně známý nápěv),
antifony recto tono, žalmy na některý známý nápěv (zde každý den
všechny žalmy na chorální VIII.G).
Z farnosti Litomyšl byla od pondělí Svatého týdne každodenně vysílána
modlitba se čtením spojená s ranními chválami (podle VPDMC 99).
I když většinou jde o kompletně recitovanou modlitbu
středa Svatého týdne
má alespoň zpívaný hymnus (8:50),
podobně i čtvrtek (6:14).
Komunita Chemin Neuf v Tuchoměřicích vysílala několik hodinek
v rámci širšího programu streamovaných obřadů Velikonočního tridua.
Všechny jsou kompletně zpívané. Víceméně zachovávají strukturu
Denní modlitby církve, ale tato struktura je vyplněna texty na liturgických
knihách v podstatě nezávislými. To samozřejmě není žádné velké překvapení -
pro francouzské instituty zasvěceného života je velká míra liturgické
tvořivosti typická.
Slyšel jsem ranní chvály a modlitbu uprostřed dne ze čtvrtka
Svatého týdne, ale záznamy mezitím z YouTube zmizely, což může naznačovat,
že i ty ostatní možná nebudou mít dlouhého trvání
a zájemce o jejich vyslechnutí by tudíž raději neměl otálet:
Velký pátek: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne,
Bílá sobota: ranní chvály,
modlitba uprostřed dne.
V minulosti zde na blogu byla věnována pozornost
CD s ukázkami zpěvů ranních chvalKomunity Blahoslavenství,
letos máme možnost (ne nějaké studiové ukázky, ale) vybrané hodinky celé
vidět a slyšet na YouTube:
"oficium Getsemane" (Zelený čtvrtek večer),
"oficium temnot" (Velký pátek ráno),
"oficium uložení Pána do hrobu" (Velký pátek večer),
ranní modlitba Velké soboty,
"oficium vzkříšení" v neděli v poledne,
"nešpory vzkříšení" v neděli večer.
Pokud jde o texty, jde o svéráznou kombinaci elementů z latinské a
byzantské liturgické tradice. Po stránce hudební je liturgie Komunity Blahoslavenství
(kompletně zpívaná, značným dílem vícehlasně)
ze všech dosud uvedených ukázek daleko nejpropracovanější a veskrze
poslouchatelná - tedy alespoň do momentu, kdy modlitba liturgická přejde v charismatickou.
[EDIT 15. 4. 2020]
Další doplněk: velkopáteční temné hodinky z Římova v režii FSSP.
stejně jako loni v Českých Budějovicích
se konaly v podobě z doby před r. 1955 (viz na konci po Christus factus est
vkleče recitovaný žalm Miserere - čas 01:37:12).
Kompletně zpívané, responsoria ovšem jen na jakési jednoduché nápěvy.
Tvrdá vládní opatření pro omezení šíření koronavirové epidemie
vyvolala v církevních kruzích boom streamovaných bohoslužeb.
Popravdě jsem nečekal, že by se to dotklo i liturgie hodin,
ale když živé vstupy do online prostoru začali připravovat i strahovští
premonstráti, jakási jiskřička naděje svitla.
A ejhle - dnes (v době zveřejnění již včera) večer byly živě přenášeny
nešpory a kompletář z chóru strahovské baziliky (videozáznam zde).
Přestože jsem dva roky (2015-17) bydlel na Břevnově a pravidelně se účastnil
liturgického života strahovské farnosti, se slavením liturgie hodin
mám odtud zkušenosti jen velmi omezené.
Oficium premonstrátské komunity bylo slaveno
neveřejně, s výjimkou vybraných hodinek o vrcholech liturgického roku
("temné hodinky" v triduu,
velikonoční nešpory).
A i tehdy šlo pro návštěvníka zvenku v podstatě jen o možnost
být v basilice, zatímco se v chóru zpívá oficium, a toto sledovat
z poměrně velké dálky, která často neumožňovala ani pořádné sledování
textů, natož ceremoniálních detailů. I já jsem tudíž nešpory strahovské
kanonie poprvé pořádně viděl až dnes v přímém přenosu.
Že to byly nešpory kompletně zpívané, musím jim věnovat pár řádek.
Šlo o dnešní nešpory feriální, tedy z úterý 3. postního týdne.
České texty jsou z Denní modlitby církve
(latinské texty kompletáře z Liturgia horarum),
zpěvy s vlastními nápěvy (antifony, responsorium) jsou latinské,
patrně vybrané z premonstrátské tradice.
Na nešpory téměř bezprostředně navazuje latinský kompletář.
00:00 vstup
00:32 nešpory
úvodní verš (latinsky)
01:12 hymnus (česky, z červeného hymnáře) "Snažme se vždy v tomto světě"
05:22 první antifona (latinsky) a žalm (česky)
08:38 druhá antifona a žalm
11:48 třetí antifona a žalm
16:57 krátké čtení
17:42 responsorium (latinsky, propracovaný nápěv); 18:01 záběr do otevřeného antifonáře
19:17 antifona (latinsky) a Magnificat (česky)
22:08 přímluvy (česky)
23:12 Otčenáš (česky, chorální nápěv)
23:57 závěrečná modlitba (česky)
24:22 požehnání (latinsky, opat)
24:39 Benedicamus Domino (latinsky)
24:57 čtení nekrologia
25:21 Anděl Páně (česky, zpívaný)
28:09 kompletář (celý latinsky)
úvodní verš
28:47 hymnus
30:03 antifona a žalm
33:50 krátké čtení
34:17 responsorium
35:19 antifona a Simeonovo kantikum
37:15 závěrečná modlitba
37:41 Noctem quietam
37:52 závěrečná mariánská antifona Alma Redemptoris Mater
38:45 odchod
Vstupní i závěrečný průvod doprovází varhany
(srov. starší článek k související problematice).
Ty dále doprovázejí (český) hymnus nešpor, ale jinak při zpěvu mlčí
a hrají jen sólově, zejm. delší mezihru po každém žalmu.
(Hádám, že jsme měli možnost sledovat nešpory výpravnější, slavnostní,
jaké se v klášteře pravděpodobně neslaví každý den.)
Ohledně úvodního verše stojí za zmínku, že zatímco běžně se
v pokoncilním římském oficiu v postní době aleluja prostě vynechává,
premonstráti podrželi zvyklost (až do liturgické reformy všeobecně
rozšířenou, pro premonstrátský řád nijak specifickou) toto aleluja nahrazovat
slovy Laus tibi, Domine, Rex aeternae gloriae.
Posluchač znalý běžně rozšířených chorálních knih (ať už před- nebo
pokoncilních) zaznamená drobné melodické odchylky od obvyklých
společných nápěvů (pro úvodní verš, žalmy, Magnificat) -
jde o varianty řádově specifické.
Nejnápadnější je závěrečná mariánská antifona -
Alma Redemptoris Mater, jakýsi tonus simplex, ale zcela
nepodobný nápěvům z chorálních knih ať římských, ať jiných řádů.
Když byla řeč o chorálních nápěvech žalmů - zpívají se na ně české texty,
a to s převážně bezchybným nasazením melodie co do polohy přízvučných
slabik. Tedy česká chorální psalmodie přesně tak, jak ji
mám rád a propaguji. Česká chorální psalmodie, o níž na druhé straně
někteří tvrdí, že je nepřirozená a nepatřičná.
(Alespoň v době, kdy jsem měl pár premonstrátů mezi spolužáky
na KTF UK, se na Strahově oficium zpívalo kompletně latinsky.
I to, že na nahrávce nejeden řeholník čte české žalmy z mobilního telefonu,
by mohlo mluvit ve prospěch toho, že latinsko-české nešpory
jsou spíš výjimka, dost možná učiněná ve prospěch diváků.
Na druhou stranu zběhlost v bezchybném zpívání neznačkovaných českých textů
na chorální nápěvy určitě není sama od sebe, je plodem cviku.)
Můžeme si všimnout také některých ceremoniálních detailů.
Při žalmech (všech) se sedí.
(Podobně jako v katedrále, narozdíl od některých klášterů,
kde se buďto střídavě sedí a stojí, nebo se vstává jen na doxologii.)
Doxologie na konci žalmů nejsou provázeny žádným výrazným klaněním,
jen úklonou hlavy. Hlubší úklonu dělá jen ten, kdo právě stojí
(kantor při responsoriu; všichni při verši "A Slovo se stalo tělem"
v Anděl Páně).
Na slavení se podílejí čtyři základní role: kantoři, chór, hebdomadář
a opat. Na dvou kantorech, sedících u pulpitu uprostřed chóru,
je většina zodpovědnosti za zpěv (ale také třeba za krátká čtení),
chór jim přizvukuje.
Hebdomadář přednáší malé množství textů charakteru v užším slova smyslu
modlitebního (přímluvy, orace). Opat má jen jediný, povýtce autoritativní
sólový vstup: na konci nešpor udílí požehnání.
Pokud vím, "klášterní nešpory" z českého prostředí dosud na internetu
žádné nahrané nebyly, pročež strahovským premonstrátům patří dík
za veskrze důstojné vyplnění této mezery,
jakož i za ten pohled zblízka do chóru, který ani pro někdejšího
strahovského farníka není běžný.
Pokud jde o hudební stránku, pro mě největší "hit" z celého záznamu
není ani v nešporách, ani v kompletáři, ale v ne-striktně-liturgickém
bloku mezi nimi: chorální nápěv v dórské tónině pro modlitbu
Zdrávas Maria, použitý v modlitbě Anděl Páně.
Neznám ho, nevím, co je zač, ale pravděpodobně jde o kousek "českého chorálu"
z premonstrátské dílny.
YouTube kanál "Mních s kamerou"
"mnicha-kněze-youtubera" br. Michala z benediktinského kláštera Proměnění Páně v Samporu
průběžně nesleduji (jednak obecně nevěnuji moc času konzumaci audiovizuálního obsahu,
jednak pro daný kanál nejsem úplně cílová skupina),
ale po delší době jsem tam zabrousil zkontrolovat, jestli jsem nezmeškal něco zasluhujícího pozornost,
a všiml jsem si příspěvků o chorálních zpěvech oficia ve slovenštině,
jejichž přípravě (pro potřeby vlastního kláštera) se autor sám věnuje.
Je možné, že se ke "slovenskému chorálu" řeč stočila i v některých dalších videích
(všechna jsem nesjížděl), ale dvě jsou mu přímo věnována:
[1] 22. 2. 2019: "Moja aktuálna práca (so spevmi)":
autor hlásí, že projekt přípravy liturgických zpěvníků pro klášter právě začal (1:30).
Vysvětluje, jak je uspořádáno pokoncilní mnišské oficium, představuje
Thesaurus liturgiae horarum monasticae a jednotlivé latinské chorální knihy
ze Solesmes.
Vysvětluje, že (a částečně proč) se na Samporu nešpory zpívají latinsky,
ale všechny ostatní hodinky slovensky.
Nakonec předvádí a komentuje dvě již hotové slovenské antifony:
(11:48) "Chváľ, Jeruzalem, Pána" a
(13:13) "Pane, pouč svoj ľud o spáse a odpusť nám naše hriechy".
Obě antifony kromě mnišského oficia figurují i v běžném pokoncilním breviáři:
první v ranních chválách pátku druhého týdne (česky: "Jeruzaléme, oslavuj Hospodina"),
druhá v ranních chválách čtvrtka sudých týdnů
("Hospodine, dej svému lidu poznání spásy a odpusť nám naše hříchy!").
Samporské znění je v obou případech bez úprav převzaté ze slovenské Liturgia hodín.
[2] 5. 1. 2020: "Live: Slovenský gregorián":
po dlouhé přednášce o gregoriánském chorálu a zopakování výkladu o uspořádání
pokoncilního mnišského oficia a o zamýšleném způsobu jeho slavení na Samporu (34:24)
se autor dostává k problematice slovenských chorálních zpěvů (39:20).
Rekapituluje existující slovenská zhudebnění liturgie hodin
a vysvětluje rozhodnutí pro "poslovenštění gregoriánského chorálu".
Po historickém exkursu o svátku Křtu Páně a jeho textech v mnišském oficiu (41:56)
předvádí a komentuje (46:57) část procesu vzniku vybrané slovenské antifony
z tohoto svátku -
v tomto případě včetně překladu textu, protože jde o antifonu
specifickou pro mnišské oficium, která v římském nefiguruje.
Pasáž 51:19-52:48 diskutuje cíle a metodu práce, podává určitý souhrn uplatňované
"teorie slovenského chorálu".
58:18 předvádí ještě jednu (již hotovou) slovenskou antifonu:
"Duch svätý, vychádzajúci od trónu, neviditeľne prenikol srdcia apoštolov. Aleluja" (slavnost Seslání Ducha svatého, tercie;
české znění v Denní modlitbě církve je ovšem zcela nepodobné, protože překlad do češtiny
je tak volný, že je to spíš nepřeklad),
pak odpovídá na otázky diváků.
Představený přístup k tvorbě "slovenského chorálu" se dá shrnout do hesel
"úprava pôvodních gregoriánských antifón - latinských - na slovenské"
(první video, 13:54)
nebo "nájsť príslušné antifóny a spravit z nich slovenské"
(druhé video, 39:20).
Melodie pro slovenský text se tvoří (alespoň nakolik lze z obou videí soudit,
bez výjimky) úpravou nápěvu latinské předlohy.
To je přístup velmi tradiční - v tom smyslu, že se může odvolávat
(nejen v českém jazykovém prostoru) na řadu starších pokusů stejného druhu.
(Srov. nedávný článek věnovaný vybraným ukázkám českého chorálu 19. a 20. stol.)
I když pro tento způsob tvorby chorálu v národním jazyce mluví
řada různě dobrých důvodů
(a bylo by možné jmenovat další), dle mého soudu je v principu vadný.
Chorálu (když je řeč o nápěvech tomu kterému textu vlastních, např. antifonách)
je vlastní těsné sepětí nápěvu s textem.
Překlad se (jak to někde zmiňuje i "mních s kamerou") v charakteristikách
významných pro zhudebnění často zásadně liší.
Chorální melodie hodná svého jména z daného zhudebňovaného textu vychází,
není na něj (předem hotová) pasována. To nijak nevylučuje využití známých melodických typů,
ale textu patří primát. Správná otázka je "hodí se některý tradiční model nápěvu
antifony na text této struktury, tohoto přirozeného rytmu, této liturgické funkce
a této výpovědi?" - ne "jak přistřihnout tento nápěv pro tento text, aby nezněl
moc nepatřičně?"
Diskutovaná videa toho ze samporského "slovenského chorálu" nepředvedla moc -
všehovšudy tři hotové antifony a jednu rozpracovanou.
O tom málu, co jsem viděl a slyšel, však v zásadě nemohu říci nic špatného.
Na poslech to neuráží. (Je ovšem třeba vzít v úvahu, že slovenština není můj rodný jazyk
a nemám pro ni cit.)
Patrně mi nezbyde, než připustit, že i metodou, kterou považuji za principielně špatnou,
je možné vytvořit korpus chorálních zpěvů v národním jazyce, které jsou v zásadě
zpívatelné a poslouchatelné.
Že naopak značná část mého vlastního, již bezmála deset let vznikajícího korpusu
českých zpěvů oficia (s nápěvy v drtivé většině případů složenými pro ten který text)
zpívatelná a poslouchatelná není, není žádné tajemství,
a mé kritice cizí práce to pochopitelně na průbojnosti nepřidává.
Je také třeba říci, že i když se dnes hlásím k Dobszayovu heslu
"gregoriánský chorál jako hudební jazyk",
drtivá většina mých českých zpěvů (v podobě nabízené zde na webu k datu vydání článku)
vznikla v době, kdy jsem o chorálním repertoáru
latinského oficia měl jen minimální povědomí (natož abych dobře znal nějaký větší celek z něj),
a ani dnes, kdy celkem dobře znám předkoncilní římský antifonář (který jsem několik
liturgických roků po sobě z velké části přezpíval), s tradičními melodickými modely
(přinejmenším zatím) příliš nepracuji, protože mi k českým textům
z Denní modlitby církve nesedí.
Jestliže "chorál adaptovaný" s sebou vždy nese určité bezpráví vůči zhudebňovanému textu,
"chorál skládaný" je ve zvýšené míře vystaven omezením svého skladatele.
Každopádně na další vývoj "slovenského chorálu" ze Samporu jsem zvědavý
a nevylučuji, že se někdy v budoucnu do kláštera vypravím na návštěvu,
abych tamní zpěvy slyšel ve větším množství a přímo v chóru.
Za tímto účelem se však s návštěvou vyplatí otálet, protože pokud práce začala někdy začátkem
loňského roku (viz údaj na začátku prvního videa),
značné množství zpěvů na svou slovenskou verzi nejspíš teprve čeká.
Jedna z věcí, které jsem v Českých Budějovicích bolestně
postrádal: veřejně slavená
modlitba se čtením a ranní chvály alespoň na Velký pátek
a Bílou sobotu, jak to doporučuje VPDMC 210.
A tak, když jsem zachytil informaci o předkoncilních
"temných hodinkách", letos tu prvně slavených
v režii FSSP, rád jsem využil příležitosti zúčastnit se jich.
Slavily se tu jen páteční a sobotní
("tenebrae" v předkoncilním breviáři začínají
už na Zelený čtvrtek), vždy v předvečer.
(Tedy proti rubrice breviáře z r. 1960
věnované speciálně "temným hodinkám":
"Si Officium peragatur in choro vel in communi,
Matutinum non anticipatur de sero".)
Původně jsem měl v plánu zúčastnit se obojích, ale nakonec
jsem vyrazil až na Velký pátek večer na temné hodinky
Bílé soboty. Podle rozpisu na webu
fssp.cz
jsem chvíli před půl devátou přišel ke kostelu
Obětování Panny Marie, kde se mi ovšem naskytla podívaná
nepříjemně povědomá ze svatovítské katedrály:
tři oficiálně se tvářící dámy
v černých kabátech, vyhánějící lidi od vstupu do kostela.
"Na koncert už nepouštíme, vstupenky jsou vyprodané."
Znejistěl jsem: je možné, že na temné hodinky vybírali vstupné
jako na koncert? Zeptal jsem se a dámy moje pochybnosti rozptýlily:
bohoslužby byly kvůli koncertu přesunuty do kostela sv. Rodiny.
Svižným krokem jsem tam dorazil
stále ještě před začátkem. V kostele probíhal výstav,
na temné hodinky už bylo všechno připraveno.
Čekal jsem závěr adorace, místo toho však přišel
liturgický průvod a hodinky se konaly
coram sanctissimo.
(Za mě divný nápad, nesmyslně komplikující ceremoniální
stránku věci a divně ladící i s celkovým rázem
"temných hodinek", ale budiž.)
Celkem asi šest zpěváků odzpívalo kompletní matutinum
i laudy, všechno na náležité chorální nápěvy,
bez jakéhokoli zjednodušování nebo šizení.
Sledoval jsem spíš texty a noty než dění v presbytáři,
takže můj dojem, že většinu responsorií odzpívali
víceméně sólově, spíš za přizvukování ostatních,
jeden nebo dva zdatnější zpěváci, nemusí úplně odpovídat
skutečnosti.
Zvuk se v malém a skoro prázdném kostele pěkně nesl.
Neobešlo se to
(jako žádná chorální liturgie, kterou jsem kdy slyšel,
a vzhledem k rozsahu matutina a laud zcela pochopitelně)
bez většího množství chyb nejrůznějšího druhu.
Nevím, z čeho zpěváci zpívali, ale hojné chyby v psalmodii
dávaly tušit, že z neznačkovaných textů,
což je sice velmi "tradiční", ale mimo úzký kruh těch,
kdo chorální oficium zpívají denně, nemoudré.
Jedna velká tragédie byla zejména diference IV E
se třemi přípravnými slabikami a melismatem
na předposlední (tedy ne vždy přízvučné) slabice.
Správně zazpívané verše v příslušném žalmu by se daly spočítat
na prstech.
(Není nepravděpodobné, že mám zpívání psalmodie z neznačkovaných
latinských textů natrénované víc, než kdokoli
z účinkujících, ale v dotyčném žalmu bych se byl také
vícekrát ztratil.)
Na ceremoniích se silně podepsal trvající
výstav. V presbytáři se nesčetněkrát
(lektor jde číst lekci / odchází / zpěváci jdou zpívat
responsorium / přisluhující jde po každém žalmu zhasnout
svíčku na trojhranném svícnu / ...) poklekalo
před monstrancí
na obě kolena. Je také pravděpodobné, že právě ohled
na ni vedl k zanedbání rubriky o postupném
zhášení šesti svící na oltáři během kantika Benedictus.
Když po Christus factus est všichni poklekli
a recitovali žalm Miserere,
běžného návštěvníka bohoslužeb to patrně z míry nevyvedlo,
ale pisateli těchto řádků se rozhoukal alarm:
"pre-1955"!
Tak jsem prvně v životě viděl a slyšel
kompletní veřejně slavené tenebrae.
Pachatelům vřelý dík. Bude-li nějaké příště,
já už pravděpodobně budu z města pryč a daleko, ale
budějckým nelze než doporučit, aby se napřesrok
vypravili také. Temné hodinky v minulosti patřily k nejčastěji
překládanějším částem breviáře,
takže se návštěvník toho chtivý může celkem snadno
vybavit některým z řady překladů
(Svatojanský kancionál? Překlad emauzských benediktinů?
Hejčl? Viz katalog v příloze
pisatelovy dimplomky)
a sledovat texty v mateřštině.
Emauzský překlad se doporučuje zrcadlovým latinsko-českým
tiskem, Hejčlův duchaplnými komentáři k jednotlivým částem.
V Českých Budějovicích jsem rok.
Pohled do historie aktualisací
ukáže, že je to za celou historii projektu rok nejneplodnější,
i když už předtím došlo k citelnému útlumu.
Loni touto dobou
jsem se v Praze chystal ke stěhování a těšil jsem se
na "byt s poctivými zdmi". Hledal jsem takové bydlení,
aby moje každodenní zpívání pokud možno nikoho neobtěžovalo.
(Srov. titul tehdejšího článku
"Od sousedů chorál".)
Hledal jsem poměrně dlouho a zaměřoval jsem se na byty
ve starší cihlové zástavbě.
Nakonec mám ten nejhezčí, nejpohodlnější a zároveň
nejlevnější byt, v jakém jsem od osamostatnění kdy bydlel,
ale po akustické stránce jsem si nepolepšil.
I když jde o zděný dům z 19. nebo z přelomu 19. a 20. stol.,
od sousedů po celém pokoji slyším i normální mluvené slovo.
Ne sice zcela zřetelně, ale kdybych dával pozor nebo se víc
přiblížil ke zdi, patrně bych i dobře rozuměl.
To platí pro oboje sousedy, tedy nejen pro ty, od kterých
mě dělí vnitřní příčka, ale i pro ty za "obvodovou zdí"
(o které se dá bezpečně říci jen to, že rozhodně nemají
oba sousedící domy každý svou vlastní).
Na Břevnově jsem "pod tíhou sousedění" přestal zpívat
kompletář, protože nechodím spát zrovna se začátkem nočního klidu
a prozpěvovat za tenkou příčkou k radosti sousedů pozdě v noci
by bylo nemravné.
Táž "tíha sousedění", umocněná zmnožením sousedů,
na mě v posledních měsících dolehla ještě víc,
a přestal jsem zpívat i nešpory.
A i když to není jediný důvod, proč není vidět žádný postup
v načaté revizi dříve složených zpěvů, vědomí, že každé moje
slovo slyší několik párů uší, ve mně každou chuť na pokračování
v práci zabíjí. (Moje rádoby "skládání" totiž není možné
bez mnohého zpívání, protože bez toho si neumím udělat dobrou
představu, jak ten který kousek "jde do pusy".)
Před nějakou dobou na moje mírně extravagantní kritéria toho,
co dělá dobré bydlení, přišla řeč s jedním příbuzným.
"Nemáš šanci. To bys musel mít vlastní dům."
"A nejlépe někde v pustině," dodávám já.
Ve skutečnosti by nejspíš stačil starý dům s "metrovými zdmi"
(i když byty v historickém centru bývají nesmyslně drahé,
v jednom takovém jsem za ještě celkem rozumnou cenu bydlet
mohl, ovšem všechno
nasvědčovalo tomu, že by mě tam místo sousedsko-akustických
podmínek trápily plísně, a s těmi už si nic začínat nechci)
nebo dvojitá zeď, jako mě od sousedů dělila v rodičovském
domě. Možná by stačil i "běžný tenkostěnný byt"
s trochou akustického tuningu,
ale to bych se musel někde trvale usadit a pořídit si vlastní byt
(ne že bych na to měl) nebo najít pronajímatele sdílejícího mé
nadšení pro masivní odhlučňovací opatření.
(Postoj majitelů bytu momentálně obývaného k případnému
stavebnímu odhlučnění jsem nezjišťoval, protože všechno směřuji
k tomu, abych se za rok mohl stěhovat o universitu dál.)
Dalším možným řešením je přesvědčit sám sebe,
že obtěžovat dvoje sousedy za tenkými zdmi
dvěma i více hodinami monotónního a nehezkého zpěvu denně
není nic špatného -
"můžou si trhnout nohou, zpívat a hrát také,
nebo se sami akusticky odizolovat"
- ale tuhle možnost nevidím
jako schůdnou. Každopádně na uspokojivém vyřešení problému
"akustického sousedění" možnost dovedení projektu In adiutorium
do konce silně závisí.
Proměnění Páně - Nanebevzetí Panny Marie - sv. Bernard.
Cisterciácká triáda srpnových svátků, která zůstává jako taková
vepsána i do rytmu života ne-cisterciákova, jistě hlavně
proto, že do okolí některého z těchto svátků obvykle
připadl prázdninový týden, který jsem ke konci střední školy
a v prvních letech školy vysoké byl zvyklý trávit v Novém Dvoře.
Tak kroky ne-cisterciáka, dlícího teď na jihu Čech,
přirozeně vedly včera na poutní mši
do bývalého kláštera Zlatá koruna,
a dnes, na sv. Bernarda, alespoň po práci na nešpory
do Vyššího Brodu.
Nešpory byly celé zpívané.
(Zatím nemám přehled, jestli je to v klášteře norma nebo
sváteční výjimka.)
Cisterciácké nápěvy psalmodie jsem neznal
(což je ovšem
nevědomost zaviněná),
a tak jsem jimi byl v mezích překvapitelnosti překvapen -
mj. extrémně prostou mediací prvního modu,
tím, že slavnostní mediace téhož modu je naproti tomu stejná
jako současná "římská", ale nápadnou odlišností je
jakoby nové initium, zpívané po ní.
Celkově byly nešpory odzpívány důstojně.
Slyšet byly hlavně dva nebo tři silné a jasné hlasy (kantoři?),
zbytek chóru spíš tiše přizvukoval.
Protože jsem si připravil a s sebou přivezl
noty
(na sledování, ne na zpívání),
neušlo mi jedno citelné zjednodušení:
všechny čtyři žalmy byly zpívány pod jedinou antifonou -
totiž pod první "Viae viri sancti".
Potom překvapí, že byla podržena antifona k Magnificat
"Exultet in Domino", která, narozdíl od seškrtaných
antifon k žalmům, pro nevalného zpěváka, jako jsem já,
skrývá nejednu intonační past.
(Ani vyšebrodský kantor všem neunikl, ale já jsem poslední,
kdo by mu to mohl vyčítat.)
Antifony se zpívaly celé před žalmy/kantikem i po.
(Na to upozorňuji, protože je to divné.
"Duplikování" antifon v řádu tradiční
nebylo,
a to, narozdíl od římského oficia, ani o svátcích.)
Hymnus se zpíval drobně jinak, než v mně známých knihách
(trapistický hymnář z r. 1909,
hymnář přímo z Vyššího Brodu):
na poslední slabice bylo punctum c
nahrazeno pes h-c. (Za mě: není to tak hezčí.)
[EDIT 21. 8. 2018]
Myslí se na poslední slabice každé strofy.
Tuto variantu melodie obsahuje cisterciácký hymnář
CZ-Pu XIII.A.12
(Sedlec, 17./18. stol.), s. 195nn.
Tam se od výše jmenovaných novějších knih liší také poslední
melisma předposledního verše každé strofy,
které je položeno o slabiku dříve.
Víc k tomu říci není co. Snad jen, že jsem rád,
že jsou ve Vyšším Brodě přes léto zřejmě
všechny chórové modlitby přístupné veřejnosti,
a doufám, že se mi naskytne ještě nejedna příležitost
toho využít.
Když v 17. stol. nově objevené římské katakomby vydaly
netušené zásoby ostatků starokřesťanských mučedníků,
i Českým Budějovicím (resp. nejprve tamním kapucínům)
se podařilo "tělo" (zde pouze ve smyslu "celé to málo, co
z kostry zbylo") jednoho získat.
Významným impulsem pro rozvoj jeho kultu bylo přenesení
do farního kostela sv. Mikuláše r. 1670 a vybudování nového,
jemu zasvěceného oltáře.
Jeho úcta pak prošla více vrcholy i propady.
Z toho, co se dá najít na internetu, se zdá, že
v posledních desetiletích byl spolupatron města
spíše stranou pozornosti a počátek obnovy jeho kultu spadá
do r. 2014 a zejm. do roku následujícího,
kdy impulsem k jeho oživení bylo kulaté výročí založení města
a půlkulaté výročí slavnostního přenesení světcových ostatků.
(Tak alespoň Radio Proglas.)
Pro nás je sv. Auracián významný tím, že se jeho svátek přinejmenším
od r. 2015
slaví i nešporami.
Těch jsem se letos zúčastnil a podáním jejich popisu bude
pravidelné veřejné slavení oficia v Českých Budějovicích
za našich časů (viz starší články:
titulární slavnost v katedrále,
pravidelné nešpory u sv. Rodiny)
zdokumentováno úplně.
Slavily se v předvečer slavnosti její první nešpory.
Liturgický průvod s relikviářem vyšel z křestní kaple
(kde je relikviář během roku uložen),
provázen zpěvem litanií.
Šlo o jakési místní litanie o sv. Auraciánovi.
O životě světce nevíme vůbec nic. Nám neznámý autor litanií
se proto z větší části držel v mezích toho, co lze
říci o každém světci, resp. o každém mučedníku.
Jako vydařená pasáž, šťastně spojující "zcela obecně křesťanské"
s tradiční ikonografií světce, uvízla v paměti série invokací
vystavěných podle Ef 6,13-17.
U četných dalších invokací ovšem nezbylo, než kroutit hlavou,
kde že autor exklusivní informace ze světcova života čerpal.
(Soukromé zjevení? :) )
U nešpor, které se slaví zřídka (pravidelně jen dvakrát do roka)
a navíc byly spojené s předem ohlášeným udílením metálů,
jsem na začátku čekal velké řečnění.
("Bratři a sestry, sešli jsme se tu dnes,
abychom si připomněli mučedníka sv. Auraciána, ...
udělili metály, ...
nešpory jsou součást liturgie hodin a ta je pro život církve
důležitá, ...
Zazpívejme hymnus.")
Ke cti všem odpovědným osobám slouží, že jsem se nedočkal.
Po úvodním verši hned následoval hymnus a
nešpory běžely celé podle svého pořádku až po závěrečnou
modlitbu. Před požehnáním pak proběhlo ono avisované
udílení diecésních medailí.
Ocenit zasloužilé diecesány za desítky let práce pro církev
je jistě "dignum et iustum", ale vhodným rámcem pro to
by byla nějaká společenská událost, ne liturgie:
metály neudílí církev jakožto církev, ale církev
jakožto lidská společnost, a jejich udílení není o Bohu,
ale o oceněných. (A je to tak v pořádku.)
Udílení metálů v rámci liturgie
pořádně nefunguje nejen liturgicky, ale ani
"antropologicky": je divný pohled na ty všechnu úctu
zasluhující lidi, vesměs pokročilého věku, jak
si za zvuků varhanní "vaty" jdou předlouhým
presbytářem pro medaili až úplně dozadu k biskupské katedře.
A co hůř - přihlížející jim nemůžou ani zatleskat.
Tak špatný rituál "ocenění" nebo "vyznamenání" jsem
mimo katolickou církev snad ještě neviděl.
Jak již řečeno, dobou slavení šlo o první nešpory slavnosti.
Texty ovšem byly vzaty z druhých nešpor
společných textů o jednom mučedníkovi,
až na hymnus, pocházející z ranních chval téhož formuláře.
Hudební tvar byl co do rázu velice podobný tomu,
co jsem tu slyšel
na sv. Mikuláše.
Pro žalmy, NZ kantikum a responsorium
byly použity Korejsovy nápěvy, a to pokaždé jiný.
(Pro Magnificat pravděpodobně také, ale nedával jsem
na to pozor.)
Antifony opatřené jednoduchými nápěvy.
(A ani tentokrát nebyly v sešitech pro lid žádné noty,
jen označkované texty.)
Zpěv převážně v alternaci kantor - lid (kantor na kůru;
pravděpodobně sám pan regenschori od varhan);
předsednické intonace ("Bože, pospěš mi na pomoc"
a následující "Sláva Otci ... i Duchu svatému";
první poloverš Magnificat) zazpíval pan biskup.
Pokud jde o ceremonie, překvapilo mě, že českobudějovičtí
kanovníci (narozdíl od svatovítských, které mám daleko nejvíc
"okoukané") nechávají i při doxologiích biret na hlavě.
Asi poprvé v životě jsem viděl biskupa pronášet homilii
(ne od katedry, ale) opravdu z katedry
(srov. Caeremoniale episcoporum 200).
A když se zpěv Magnificat valil rychlostí, která tomu,
že by se všechno okuřování stihlo do závěrečné doxologie,
nedávala nejmenší šanci, přemýšlel jsem, jak se to asi
dělalo dřív, když se při zvlášť slavnostních nešporách
okuřovaly všechny oltáře (Reban, druhý článek, s. 241) -
a to zdaleka nebyly jen ty tři pevné,
které jsou v katedrále dnes.
Tím mám za úplně popsané pravidelné veřejné slavení oficia
v gesci českobudějovické katedrální kapituly
a pravděpodobně i ve městě vůbec.
Není úplně vyloučeno, že mi zatím uniká aktivita
některého řeholního domu nebo periferní farnosti,
ale není to příliš pravděpodobné.
Během semestru se ještě každý všední den v poledne modlívá
sexta v kapli TF JU, ale to je interní aktivita
akademické obce, ne veřejné slavení,
a tudíž leží stranou našeho zájmu.
Navíc se, pokud je mi známo, nikdy nezpívá.
[EDIT 24. 12. 2018]
Doplnění přehledu:
I letos se v katedrále slavily nešpory z titulární slavnosti
sv. Mikuláše.
Navíc také první nešpory z posvícení (posvícení 22. 12.,
první nešpory 21. 12.; posvícení tak v katedrální farnosti
každoročně "spolkne" hned dvě "Ó-antifony"),
které jsem ovšem včas nezaznamenal, a tak nevím, jak vypadaly.
13.-14. 4. 2018 proběhlo v gesci Německé biskupské konference
ve Frankfurtu nad Mohanem setkání s představiteli
různých islámských organisací v Německu působících.
Akce začala v pátek odpoledne nešporami ve frankfurtské
Císařské katedrále, při nichž se křesťané a muslimové
společně modlili žalmy.
Následovalo přivítání v konferenčním centru
Haus am Dom.
Jezuita a islamolog Felix Körner z Papežské university
Gregoriana v Římě při té příležitosti řekl,
že by se křesťané a muslimové mohli navzájem učit
ze svých "duchovních tradic".
Jako termín pro setkání byl zvolen svátek
Zvěstování Páně (standardně 25. 3.; letos kvůli kolizi
se Svatým týdnem přesunut na dobu po skončení Velikonočního
oktávu), jehož téma může být blízké i vyznavačům
islámu, jimž je určitá míra úcty k Ježíši
i k jeho matce vlastní.
Část liturgie hodin je jako modlitební bohoslužba
jedním z liturgických formátů vhodných pro potřeby
ekumenických setkání mezi křesťany různých denominací,
ale její zařazení na program setkání mezináboženského
je přinejmenším překvapivé. Autor těchto řádků se proto
e-mailem obrátil
na instituci,
která setkání spoluorganisovala, aby zjistil, jak ony
"mezináboženské nešpory" vypadaly.
Odpověď uvedla dotaz na pravou míru: šlo o
"katolické nešpory za přítomnosti muslimských hostů.
Texty pro modlitbu použité pocházejí z breviáře katolické církve,
a sice z druhých nešpor svátku Zvěstování Páně.
Nejednalo se o mezináboženskou modlitbu."
(Citace z e-mailu z 18. 4., překlad J. P.)
Šlo tedy zřejmě spíše o nabídku k nahlédnutí do katolické
"duchovní tradice" v duchu citátu výše,
a je otázkou, zda se opravdu "křesťané a muslimové společně
modlili žalmy", jak informují oficiální zprávy.
Předpokládám, že zbožný muslim
(pokud není opravdu liberální) se žalmy jen tak modlit
nebude, a už vůbec ne společně s křesťany, v rámci
katolické modlitební bohoslužby.
Já sám bych z opačné strany na něco obdobného
rozhodně nepřistoupil, a pokud snad přeci, tak jen po předchozí
důkladné společné reflexi podivné povahy chystané akce,
totiž, že se jedni i druzí modlí stejnými slovy,
ovšem zásadně se rozcházejí v chápání jejich obsahu
(především pokud jde o pojetí Boha)
a že k některým částem se někteří připojit rozhodně nemohou
(pro muslimy v rámci nešporní psalmodie mj. trojiční doxologie).
Liturgie hodin jako část katolické bohoslužebné tradice
byla pro představení muslimským hostům zvolena snad proto,
že modlitby periodicky rozložené na celý den
a normované co do textu, postojů a gest vykazují
tímto jakousi podobnost s muslimskou modlitbou
(salát).
V pátek a sobotu 20.-21. 4. proběhla repatriace těla
kardinála Josefa Berana, 17. 5. 1969
zesnulého v římském exilu
a od té doby pohřbeného v kryptě Svatopetrské basiliky
ve Vatikánu.
Oficiální zprávy všechny mluví zcela náležitě o repatriaci
a titul tohoto článku by, vzat doslova, byl nepatřičný:
přenesení ostatků (translace) bylo v západní církvi
až do zavedení jednotného a centralisovaného kanonisačního
procesu de facto aktem prohlášení za svatého.
K tomu tady samozřejmě nedochází. Ostatky někdejšího pražského
arcibiskupa také nebyly uloženy na oltář/do oltáře,
ale jen vystaveny k projevům úcty a
připraveny k chystanému pohřbu do kamenného sarkofágu.
Že však nejde o repatriaci zcela všední, je dáno tím,
že je o kardinálu Beranovi veden kanonisační proces.
Nejde tak o pouhý pohřeb významného pražského arcibiskupa,
ale také o přinesení ostatků možného světce.
To se zdá také být klíčem k tomu, jak byla celá událost
liturgicky utvářena.
Kostel sv. Vojtěcha, Dejvice
V pátek
od 18:00 bylo připraveno pásmo, představující kardinála Berana
z různých úhlů pohledu. Uzavřeno bylo čtením jmen
"mučedníků a obětí" nacistické a komunistické totality
z řad kléru arcidiecése pražské (do velice široké kategorie
"mučedníků a obětí" spadli jak umučení, popravení,
zemřelí na následky nelidských podmínek věznění apod.,
tak např. i oběti náletů).
Na úvod zaznělo nějaké zpracování introitu
Réquiem aetérnam (ze mše za zemřelé;
byl to snad jediný zpěv tohoto určení, který za celé
dva dny zazněl),
později pozdvižení obočí vyvolalo responsorium
Ecce, quómodo móritur iustus
z předkoncilního matutina Bílé soboty:
jeho text by se vedle Krista, na nějž ho aplikuje
liturgie, samozřejmě dal aplikovat i na mučedníka,
který "má podíl na utrpení Kristově", ale liturgie
takovou aplikaci nezná. Jde o jeden ze zpěvů, které
mají v liturgickém roce právě jedno své místo,
a užívat je jinak je nepatřičné.
V 19:00 dorazila kolona s rakví, kterou v liturgickém
průvodu sedm seminaristů vneslo do kostela.
Venku akci doprovázel dechový ansámbl;
po vstupu průvodu do kostela spustil uvnitř sbor litanie
a s (neméně zbožným)
troubením zvenku to vytvořilo nepěknou směs,
která se měla ještě jednou zopakovat v závěru.
Nicméně a capella pějícímu sboru se sluší složit poklonu,
že v tom souboji, co do akustického tlaku nerovném,
intonačně nepodlehl. Nebo přinejmenším ne tak, aby to postřehl
i hudebním sluchem nepříliš vybavený pisatel těchto řádků.
Po litaniích, během nichž byla rakev vnesena do kostela
a v něm umístěna, již následovaly nešpory,
za předsednictví Beranova aktuálního nástupce na postu
rektora pražského semináře, P. Kotase.
Byly to nešpory zpívané, po hudební stránce poplatné zvyklostem
pražského kněžského semináře: hymnus ze "zeleného hymnáře"
("Ty, jenž jsi slavná koruna", v hymnáři určený k ranním
chválám;
též Kancionál, 833),
žalmy a kantika na Korejsovy nápěvy,
antifony recto tono, a navíc zpívané jen malou mužskou
schólou (pravděpodobně právě ze seminaristů složenou, ale
na dění v presbytáři jsem neviděl).
Místo responsoria zpíval sbor nějaké mně neznámé zpracování
zpěvu Ubi caritas (určeného pro mandatum
na Zelený čtvrtek; tento nešťastný nápad by mohl být
importem z Vyšehradu).
Sešity připravené pro lid zdaleka neobsahovaly notový záznam
pro všechny zpěvy, což se vymstilo
především při úvodním verši (za absence nějakého suverénního
vůdčího hlasu ho ve všeobecné nejistotě každý zpíval,
jak uznal za vhodné).
Pokud jde o texty, základem byly nešpory ze svátku sv. Vojtěcha
(které nemají vlastní antifony k žalmům, takže se berou
ty ze společných textů o jednom mučedníkovi).
Svátku odpovídala i červená liturgická barva.
Ta jednoznačně patřila Vojtěchovi - kardinálu Beranovi
jakožto zemřelému by patřila fialová; jako případný budoucí
svatý duchovní pastýř a vyznavač by byl slaven v bílé.
Čtení bylo (v souladu s VPDMC 46) zvoleno delší,
po něm bylo místo homilie přečteno poslední veřejné kázání
kardinála Berana před komunistickou internací.
Celé nešpory sledovaly Denní modlitbu církve, jen úvodní verš byl,
kdovíproč, ve znění charitního breviáře ("Bože, shlédni a pomoz").
Responsorium již bylo pohaněno výše.
Zbývá ještě zmínit pro danou příležitost psané přímluvy,
z nichž poslední (zcela v duchu "repatriace" a beze stopy "přenesení")
pro kardinála Berana prosila o věčnou spásu.
Závěrem dal požehnání pan kardinál Duka (značně dlouhý
improvisovaný text, zcela v jemu vlastním pravičáckém -
nebo snad je v daném případě přeci jen spravedlivější říci
prostě "vlasteneckém" - duchu)
a za zpěvu mariánské antifony Regína coeli
byla rakev opět vynesena ven, aby pokračovala ve své pouti
k místu nového pohřbu. Venku opět spustily žestě, zatímco
uvnitř se sbor jal pět Těbě pojem (liturgie sv. Jana
Zlatoústého, zpěv po slovech ustanovení;
pokoušet se hledat spojitost s příležitostí by patrně
bylo zbytečné).
Odvaha a udatnost pěvců si zasluhuje náležitý obdiv,
ovšem estetický zážitek to byl opět hrozný.
Basilika Nanebevzetí Panny Marie, Strahov
Než jsem se pěšky přesunul na Strahov, nějakou dobu to trvalo,
takže jsem ohlášenou "modlitební vigilii" neviděl od začátku.
Přišel jsem však na první žalm "modlitební vigilie" zcela
liturgické, totiž modlitby se čtením, opět ze svátku sv. Vojtěcha.
Strahovská premonstrátská kanonie normálně slaví oficium latinsky
(a neveřejně), toto mimořádné veřejné slavení se však
odbývalo v češtině.
Na Strahově se pravidelněji slaví část oficia i veřejně a česky -
každou středu "nešporomše" podle VPDMC 96,
o slavnostech po večerní mši kompletář. Nakolik jsem se však
dobře zorientoval, nejde o součást liturgického života komunity,
nýbrž liturgické nabídky strahovské farnosti.
Namísto hagiografického čtení o sv. Vojtěchu se četlo opět
Beranovo poslední veřejné kázání v Československu,
zde o to příhodnější, že ho pronesl právě ve strahovské basilice.
Responsorium ovšem bylo ponecháno ze svatovojtěšského formuláře.
A právě toto responsorium bylo z celého pátečního večera
snad nejsilnějším prvkem tíhnoucím v rámci výše naznačeného napětí
repatriace-přenesení k pólu "přenesení" a volajícím
ecce, Adalbertus novus.
Po responsoriu zaznělo i Te Deum, jak to o svátku sv. Vojtěcha
náleží. Tedy Te Deum ... ve skutečnosti šlo o píseň
"Bože, chválíme tebe". (To není legální úprava.)
(21. 4.) Katedrála
Na webu věnovaném hudební stránce liturgie hodin dění
následujícího dne již vybočuje z tematického zaměření.
Přeci však je vhodné si ho všimnout alespoň nakolik
bylo výrazem "repatriace" nebo "přenesení".
V jedenáct hodin se velké množství lidu shromáždilo
na strahovském nádvoří. Po nějakém úvodním zpěvu a čtení
se dal v pohyb
dlouhý průvod. Ze srovnání s tím, v němž,
podle Kosmova vyprávění, do Prahy vnesli ostatky
sv. Vojtěcha, (náležitě) vychází jako slavný pohřební průvod,
ne translace relikvií: tam relikviář s Vojtěchovými ostatky
nesli "sám kníže a biskup", tady rakev vezl pohřební vůz,
tažený šestispřežím ušlechtilých koní.
Otřesné ovšem bylo, že po skončení litanií, které provázely
první část průvodu, na tyto navázaly (spíše pod/průměrně
interpretované) sacropopové písničky protestantské provenience.
Slyšel jsem jednu nebo dvě řežábkoviny, ale jmenovat už bych
je nemohl.
Mše byla opět ze svátku sv. Vojtěcha, jehož lebka byla
v presbytáři vystavena.
Koncelebrovali ji zástupci biskupů z Polska, Maďarska a Slovenska -
tedy postkomunistických zemí střední Evropy,
až druhotně také zemí spojených se životem a kultem sv. Vojtěcha
(z těch by chybělo Německo, kde studoval, a kde byl,
díky přátelství s císařem Otou III., ponejprv ctěn jako svatý).
Zmínku zasluhují přímluvy, které (srov. ty z pátečních nešpor)
prosily mj. za zdárné zakončení Beranova kanonisačního procesu.
Po mši byla rakev v liturgickém průvodu přenesena do kaple
sv. Anežky České. Tam nynější biskup litoměřický přečetl
dopis, který kdysi Beranovi do exilu adresoval jeho
předchůdce, biskup Štěpán Trochta. Ten v něm
vyjadřuje srdečné přání, aby jeho metropolitovi byl dopřán
vytoužený návrat do vlasti, ale také otevřeně tematisuje možnost,
že toto přání zůstane nenaplněno - a že se naplní jiným,
vznešenějším způsobem, podobně, jako se do své diecése
vrátil sv. Vojtěch. (Přenesení!)
Tady, na samý závěr, pan arcibiskup uděloval požehnání.
Latinsky. Trklo mě, že Boží požehnání bylo svoláváno
na přímluvu
... sancti Adalberti, episcopi et martyris ...:
zatímco odnepaměti byl sv. Vojtěch v latinských liturgických
textech jmenován svým biřmovacím jménem "Adalbertus",
pokoncilní texty
se od této zvyklosti odklánějí. Napříště je Vojtěch
i v latinských textech "S. Vojtěch" (v ostatních pádech
skloňováno podle vzoru servus).
V liturgické praxi se však tato reforma zatím neměla šanci
prosadit, jistě i proto, že příslušné texty dosud nevyšly
v oficiálním vydání.
Koncept
Náš článek z "beranovské anabáze" zachycuje jen část -
chybí jak římská fáze, tak pondělní závěr. Přeci však
jde o část representativní, protože jistě nejhojněji
navštívenou a nejslavnostnější.
Beranova repatriace nebyla co do liturgického obsahu
(texty, zpěvy, akce)
ztvárněna jako převoz zemřelého, ale jako oslava světce.
Protože někdejšímu pražskému arcibiskupovi zatím
liturgická úcta nepřísluší, byl převoz ostatků zasazen
do jakési mimořádné vnější oslavy svátku sv. Vojtěcha.
Mimořádné proto, že v pražské katedrále se
i svátky populárních světců slaví vždy jen přímo v den,
na který podle kalendáře
připadnou, bez ohledu na to, zda jde o den pracovní.
Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a kalendáři
navíc (čl. 58) počítají se slavením populárních svátků
o blízké neděli a možnost slavení v jiný den (sobotu) neznají.
Jde ovšem o řešení v pastorační praxi dosti rozšířené,
což by mohlo znamenat, že pisateli těchto řádků nějaký
důležitý kus platného liturgického práva uniká.
Výše zmiňované ustanovení se však vztahuje pouze
na mši. V případě oficia zřejmě šlo o aplikaci
(značně nekonkrétního) ustanovení
o "votivním oficiu" (VPDMC 245).
Dramaturgie celé slavnosti vedle opakovaně zmiňovaného
napětí "repatriace - přenesení"
vykazuje ještě jedno, totiž "Vojtěch Slavníkovec - Josef Beran".
Oba tyto oblouky se podařilo udržet ve vzduchu,
žádný se úplně nezřítil.
V určitých momentech přitom obě postavy (především skrze
kontinuitu úřadu) jakoby na chvíli splynuly:
máme na mysli nešporní hymnus (... Biskupem buď nám, Vojtěše,
dál ve svých následnících ...)
a ještě více responsorium modlitby se čtením, které na Beranovo
závažné kázání odpovědělo slovy určenými pro sv. Vojtěcha:
"Přijď, otče biskupe, svou navštiv domovinu *
a rukama svých synů dál pracuj na své vinici."
Výpověď celé slavnosti je jasná. Teď nezbývá než přát si,
aby se smělému "tvrzení" dostalo shůry potvrzení,
a na hrobě Božího služebníka, krajanům citelně přiblíženém,
"chromí chodili, hluší slyšeli a malomocní byli očišťováni".
Podle předkoncilního pořádku, který při domácí modlitbě
oficia i nadále sleduji, dnešní (t.j. na Bílou sobotu)
nónou skončilo oficium Velikonočního oktávu
a nešporami začalo oficium doby velikonoční,
jehož nejnápadnější zvláštností je, že se všechny žalmy
každé denní hodinky (vč. ranních chval a nešpor)
zpívají pod jedinou alelujatickou antifonou,
obvykle složenou na nápěv první antifony dané hodinky
v běžném feriálním žaltáři.
Možná by bylo vkusnější a vážnosti zdejšího blogu
lépe slušelo ventilování
takových osobních názorů a "liturgických zážitků" se zdržet,
ale na druhé straně se cítím zavázán, když jsem před časem
řekl A, říci i B. Tedy: je nesporně pravda, že
toto řešení
zvláštních velikonočních antifon k žalmům je nenáročné
a praktické,
a i v pokoncilní liturgii hodin ho doporučuji použít
zejména tam, kde se slaví jen relativně zřídka,
nebo když by jako druhá varianta zpívaných antifon
přicházely v úvahu jen mé
velikonoční antifony ze žaltáře,
které nejsou příliš povedené.
Ale když oficium zpíváte každý den, po celou dobu velikonoční,
celá psalmodie každé hodinky pod jedinou "významuprázdnou"
antifonou je nebetyčná nuda.
Vykonavatelům liturgické reformy,
kteří pro dobu velikonoční každý žalm vystrojili vlastní
antifonou, tak v tomto s jistým zpožděním musím dát zapravdu.
V českobudějovické katedrále se nešpory slaví jen zřídka,
zřejmě dílem pravidelně - každoročně (např. právě o pouti) -
a dílem příležitostně. Jejich hlavním nositelem je
katedrální kapitula. Co do četnosti a pohnutek k veřejnému
slavení oficia by se tedy z dříve tu pojednávaných
míst nabízelo srovnání s vyšehradskou kapitulou
nebo s kapitulou u Všech svatých.
Druhé nešpory z titulární slavnosti předcházely slavnostní
mši a konaly se po vnější stránce se vší kapitulní a
pontifikální parádou.
Pokud jde o stránku hudební, byly celé zpívané.
Pro lid byly připravené sešity se všemi texty a zpěvy
včetně not - soudě podle jejich opotřebení se tu v této podobě
poutní nešpory konaly přinejmenším podruhé.
Texty byly řádné (druhé nešpory ze společných textů o duchovních
pastýřích), nápěvy žalmů (i responsoria)
Korejsovy; nápěvy antifon
recitativní, s úspornými "strukturujícími" ozdobami
(co do charakteru podobné těm, které jsem nedávno slyšel
v Kájově).
Hymnus jsem neznal - a že jsem neměl čím pomoci své
děravé paměti, nedokážu už říci, zda to byl
hymnus pro nešpory z daných společných textů
podle zeleného hymnáře (Pastýři, otče horlivý),
nebo nějaká jiná píseň.
Když se řekne, že "nešpory byly celé zpívané",
ten, kdo zná poměry na kůrech a pod kůry, se jistě zeptá,
kdo že je zpíval. Tedy: většinu zpěvu oddřel varhaník a kantor
(nejspíš v jedné osobě); žalmy se zpívaly (alespoň teoreticky)
v alternaci kantor-lid.
Na nešpory, jak již bylo zmíněno, po krátké přestávce navázala
poutní mše svatá. Před závěrečným požehnáním pak
otec biskup nechal vyhlásit dekret, datovaný k letošní
slavnosti Krista Krále, kterým v Českých Budějovicích,
ve spolupráci s hnutím Neokatechumenátní cesta,
založil mezinárodní misijní seminář (!).
Zároveň byl představen jeho rektor spolu s hrstkou
prvních zahraničních seminaristů.
Dá se předpokládat, že pokud se toto založení zdaří,
čtenáři o něm ještě uslyší, protože kněžský
seminář je ze své podstaty i "liturgické těleso".
Já jsem teď zvědav, zda (a jak moc) se seminaristé budou
zapojovat do katedrální liturgie (když nepůjde tak úplně
o seminář diecésní) a jak moc bude mít specifický liturgický úsus
Neokatechumenátní cesty tendenci expandovat mimo úzký kruh
členů hnutí (netajím se tím, že z toho bych radost neměl).
Poslední neděli v měsíci na nešpory do Kájova -
měl jsem to v plánu už v té (nedávné) době,
kdy jsem do Českých Budějovic jen dojížděl,
ale že by to znamenalo mít přednášky v některou z posledních
sobot, zajistit si nocleh do neděle a vrátit se zpátky do Prahy
v neděli pozdě večer, nikdy jsem se nerozhoupal ten plán
uskutečnit. Ale teď je všechno jinak. Říjnové nešpory jsem
zmeškal, ale na ty listopadové už jsem si dal pozor
a do Kájova jsem se vypravil.
Protože vlaky tím směrem nejezdí každou hodinu
a skoro dvě hodiny čekat na místě se mi nechtělo,
vystoupil jsem už v Českém Krumlově a dál pokračoval po svých.
Žlutá značka mě provedla historickým centrem včetně zámku -
ale jen jsem jím proběhl a pospíchal k lesu, protože podzimní
slunce už bylo za obzorem a závodil jsem s tmou.
Cestou jsem postupně minul řadu drobných sakrálních staveb.
Stará poutní stezka? Nebo bylo kaplemi a kapličkami celé
zdejší panství rutinně zastavěné?
Do Kájova jsem dorazil s posledními zbytky světla.
Nasvícený kostel Nanebevzetí Panny Marie zářil
(chtělo by se napsat "zářil do dálky", ale nebyla by to pravda -
stojí totiž ve svahu údolí a z dálky není vidět),
uvnitř zrovna končili růženec.
Pro příchozí byly připravené sešity se všemi potřebnými
texty a notami. Texty byly náležité, ze slavnosti Ježíše Krista
Krále.
Jen protože mě dlouhodobě zajímá řešení vstupního průvodu
ke slavení liturgie hodin, zmíním, že tu nebyl nijak
hudebně doprovázen. Byl ostatně krátký a rychlý,
protože obnášel pouze celebranta s jedním přisluhujícím
a cesta ze sakristie není dlouhá.
Nešpory v poutním kostele jsou primárně iniciativou
malé komunity milosrdných sester sv. Kříže, která obývá
kájovskou faru. (Ty v tom navazují na tradici založenou
německými vincentkami, které v místě
působily před nimi.)
Sestry zastaly všechny kantorské funkce
a žalmy se zpívaly v alternaci sestry-všichni.
Zpívalo se a capella.
Úvodní verš byl Pololáníkův (Kancionál, 084),
hymnus z "červeného hymnáře".
Žalmy na Korejsovy nápěvy, antifony k nim jednoduše
dokomponované (vždy převážně recitativní dvoudílný nápěv
s jednodouchou ozdobou na konci každého oddílu).
Kantikum ze Zj 19 sestry zpívaly na běžný žalmový nápěv,
všichni po každém verši odpovídali alelujatickou antifonou.
(Srov. kdysi dávno tu představené
nešpory z Vršovic.)
Na žalmový nápěv se zpívalo i responsorium.
Zvolání k prosbám - docela těžké, zvlášť, když se samotné
prosby nezpívaly - z Olejníkových Nedělních nešpor.
Nešpory uzavřelo svátostné požehnání.
Že se to celé stihlo za půl hodiny a nějakou minutu
(možná schválně, z ohledu právě na takové nemotorisované
poutníky, jako jsem já), pohodlně jsem stihl vlak v 17:47
a unikl tak více než hodinovému čekání na další spoj,
z čehož jsem, vzhledem k počasí opravdu hodnému pozdního podzimu,
měl velkou radost.
Pokud vím, jediné pravidelné veřejně slavené nešpory
v Českých Budějovicích
jsou ty, které se konají během školního roku každý čtvrtek
ve studentském kostele Sv. Rodiny.
Když jsem se na ně dnes poprvé chystal,
čekal jsem, že budu mezi účastníky vyčnívat jako příliš starý,
ba že bych v extrémním případě třeba nemusel být vůbec
vpuštěn. Tyto obavy se ukázaly být úplně liché.
Když jsem chvilku před začátkem do studentského kostela
vstoupil, byl tam
jen studentský kaplan, jáhen a hrstka lidí důchodového věku.
Kostel Sv. Rodiny sice patří v první řadě kategoriální
pastoraci studentů, ale nabídka nešpor, jak se zdá,
rezonuje spíše v jiných věkových kategoriích.
Nešpory otevřelo jakési lucernarium:
to mělo v daném případě podobu vstupního průvodu temným
kostelem s rozsvícenou svící a zpěvem opěvujícím
Krista jako světlo světa; následně byly od přinesené svíce
rozsvíceny svíčky, které ostatní přítomní měli u sebe
a na začátku adorace, která na nešpory navazovala,
je postavili k oltáři (zřejmě je to tu tak obvyklé).
Zmiňovaný "světelný zpěv" jsem nikdy předtím neslyšel
a nezapamatoval
jsem si ho; v sešitu s texty nešpor je otištěn kánon z Taizé
"V temnotách našich dnů" a zpěv "Ó Bože, světlo naše",
který jsem poprvé slyšel v přenosu nešpor
z CSM ve Žďáru (2012),
ale ani jeden z nich to nebyl.
Následoval úvodní verš, pak zpívaný hymnus (snad ze
"zeleného hymnáře", ale ani tady jsem si nezapamatoval
nic, podle čeho bych ho mohl identifikovat),
a žádný ze čtvrtečních to spíš nebyl.
Žalmy byly recitované, ze čtvrtka prvního týdne žaltáře,
jak se patří.
Krátké čtení, responsorium na jednoduchý recitativní nápěv,
Magnificat na chorální VIII.G.
Kolem dokola - vkusné všednodenní nešpory,
se spravedlivou porcí zpěvu na správných místech
(světelný zpěv; hymnus; responsorium,
které se podle VPDMC "má zpívat a má ho zpívat lid",
a evangelní kantikum, které tvoří přirozený vrchol nešpor).
Jsem rád, že tu takové jsou, a rád příležitostně přijdu zas.
Jeden příspěvek ryze osobní:
jak známo, jsem bídný zpěvák,
ale zpěvy denních hodinek předkoncilního římského oficia
nejsou náročný repertoár, a tak většinou nemám potíže
je (sám doma) zazpívat.
Ty, které se často opakují (žaltář, commune),
nebo jsou variantami v antifonáři mnohonásobně využitých
melodických typů, většinou už zazpívám "z listu",
ty zbylé stačí předem si zběžně přehrát na nějaký
hudební nástroj. Přeci ale čas od času narazím na kousek,
který ani s čerstvou vzpomínkou na jeho přehranou melodii
nezdolám a musím se při zpěvu o doprovodný nástroj opřít.
Královskou kategorií pak jsou melodie, které tolerovatelně
nezazpívám ani s takovouto "intonační protézou".
Jedna taková antifona se zpívá o slavnosti Všech svatých
k Magnificat prvních nešpor. Kritickým místem je pro mě -
docela příznačně - to, kde se ve výčtu kategorií nebešťanů
dojde k poustevníkům (anachoritae).
Terciový skok uprostřed climacu se pak znovu objevuje
v dlouhém melismatu na intercedite,
kde je ovšem obtížných míst víc.
Tento článek budiž tedy výrazem
a věčnou památkou předsevzetí kritickou pasáž trénovat, dokud
ji nebudu bezpečně umět, a s dalšími podobně "nezpívatelnými"
kousky do budoucna naložit podobně.
Antifona Angeli, Archangeli
z prvních nešpor slavnosti Všech svatých.
Obrázek z Gregobase,
podle The Liber Usualis, Solesmes 1961, s. 1721.
Možná bych do článku mohl postupně přidávat odkazy
na další podobně náročné kousky, až vznikne jakýsi
"vínek trní z Římského antifonáře".
Dostala se ke mně informace, že se v předvečer památky
sv. Ludmily, slavené tam ve stupni slavnosti,
bude na Levém Hradci, na závěr delšího bloku bohoslužeb
a modliteb, konat modlitba se čtením z této slavnosti.
Veřejně slavená modlitba se čtením se moc často nevidí,
a zároveň to pro mě byla milá záminka k návštěvě
Levého Hradce, kde jsem naposled byl už opravdu dávno
(když jsem poprvé putoval do Staré Boleslavi -
tehdy ještě z Kladna), pročež jsem se tam vypravil.
Předem jsem nevěděl nic o místní duchovní správě, ani o stavu
provozování chrámové hudby. Co jsem na místě viděl a slyšel,
byla liturgie s na můj vkus opravdu vysokým obsahem celebranta,
po stránce hudební umně doprovázená zpěvem ve stylu
komunity Emanuel nebo mnišských bratrstev Jeruzalém
(vícehlas, melodicky většinou nekomplikovaný, inspirovaný
tradicí ruského liturgického zpěvu).
Můj šálek čaje to není, ale zpívali/y to dobře.
[EDIT později během dne]
Vzpomněl jsem si na text zpěvu, který byl jakýmsi
refrénem celého večera a zažral se do uší snad úplně každému,
ovšem jako Ohrwurm v zásadě milý a příjemný.
Ukládám ho tady i pro sebe, protože ho nejspíš brzy zase
zapomenu:
Tys pravá matka věřících české země, /
vzešlas jako hvězda jitřní, /
ohlašující příchod Slunce spravedlnosti, /
jímž je Kristus. /
A světlem víry /
zaháníš temnoty, /
ó svatá Ludmilo!
"Tropar" ke sv. Ludmile, volně citující úryvek legendy
Factum est.
[EDIT 31. 3. 2021] Šlo o ten samý zpěv, pro který se nedávno
na YouTube objevila
nahrávka a noty.
Mši i pobožnosti po ní následující přejdu
(i když k rituálně nepříliš povedeným "blahoslavenstvím" se
možná později při vhodné příležitosti vrátím, až budu vědět
víc o funkci a způsobu provedení blahoslavenství v byzantské
liturgii).
Modlitba se čtením začala asi ve 20:20.
Byly pro ni připravené sešitky s kompletními texty
(kromě čtení) a trochou not.
Opotřebení sešitů dávalo tušit, že nejsou používány
poprvé. Jak odkazy celebranta na předchozí ročníky,
tak
dohledatelné dokumenty
ukazují, že jde o součást ustáleného "poutního" programu.
V souvislosti s modlitbou se čtením bylo opakovaně
zmiňováno "Společenství sv. Ludmily", snad jakási malá řeholní
(nebo rádobyřeholní?) komunita kolem místního duchovního
správce.
Modlitba se čtením se slavila v prodlouženém tvaru
podle VPDMC 73.
Zpívalo se všechno. Hymnus z hymnáře, ovšem nešporní
Ludmilo, révo.
Potom žalmy s antifonami, všechno na jediný jednoduchý
nápěv, připomínající ze všeho nejvíc snad recitativní nápěvy
některých modliteb v byzantském ritu.
Antifony a žalmy začínal vždy celebrant sám uprostřed
presbytáře; tamtéž, rovněž sám, s úklonou
začínal každé Sláva Otci.
Čtení četli lektoři od ambonu, responsoria předzpěvoval
opět celebrant, a to na již známý nápěv, kterým byly předtím
odbyty všechny žalmy i jejich antifony.
Starozákonní kantika se zpívala na jiný nápěv.
Potom mnohočetné aleluja, prokládané zvoláními celebranta
(co do formulace nepocházejícími z českých liturgických knih
římského ritu) a konečně čtení evangelia.
Po něm poslední kázání (!) (bylo okolo 22 hodin a celý večer
předtím byl kázáními a "kázáními" různé délky dosti důkladně
proložen).
Po kázání měli členové "Společenství sv. Ludmily",
podpořeni modlitbami věřících,
"na další rok obnovit své závazky".
Toho jsem se již neúčastnil. Jednak že jsem člověk podezřívavý
a nechtěl jsem svou účastí dodávat legitimitu
jakémusi institutu zasvěceného života,
jehož kanonický status mi není znám, jednak jsem přesně nevěděl,
kdy mi jede poslední vlak zpátky do Prahy, a bylo už pozdě.
Cestou tam jsem šel po zelené značce podél Vltavy,
což je strašná zacházka. Zpátky jsem chtěl jít kratší cestou
přes Roztoky, ale jen velmi hrubě jsem tušil směr.
To, ve spojení s mým příslovečně špatným orientačním smyslem,
vyústilo ve velké bloudění, které však naštěstí přeci
jen skončilo na nádraží, a to akorát necelou čtvrthodinu
před odjezdem posledního vlaku.
Poslední příspěvek na blogu je z první poloviny července,
v tónu spíše pochmurném, a poslední aktualisace not je
ještě o něco starší. I přesto sem podle serverových logů hrstka
nejvěrnějších čtenářů čas od času nahlédne. Především pro ně tedy
k aktuálnímu stavu prací:
Dlouhá letní odmlka nebyla úplně plánovaná.
Na začátku července jsem se u tou dobou rozdělaných zpěvů
nějakou dobu nemohl pohnout z místa, a pak do toho přišly
přípravy na nástup do nového zaměstnání a týdenní zácvik
v sídle zaměstnavatele.
To obrátilo mou pozornost k projektům techničtějšího rázu,
kterým jsem dlužil něco péče
(zejm. knihovna pro výpočet liturgického kalendáře
calendarium-romanum)
a vyústilo ve start jednoho nového, totiž aplikace
ordodo,
která by časem měla úplně zautomatisovat sestavení direktáře
(ukázka pracovního výstupu).
Mezitím jsem se ještě nechal strhnout vírem událostí
a uspořádal dotazníkový průzkum
mezi uživateli sociální sítě signály.cz.
Jeho vyhodnocení zabralo daleko víc času, než jsem
předpokládal.
Vyhlídka na nejbližší dobu neslibuje brzké zlepšení,
protože se v některém z nejbližších týdnů budu stěhovat
do Českých Budějovic a následně budu muset poprvé v životě
přizpůsobit svůj životní rytmus pracovnímu rytmu firmy,
kde se pracuje od sedmi. Není pravděpodobné, že by
to vyústilo v nové tvůrčí vzepětí. Spíš naopak.
Každopádně - projekt In adiutorium pro mě má i nadále velkou
důležitost, a jak jen to bude možné, k soustavné práci
na českých zpěvech oficia se vrátím.
Stěhování nemám rád a nikdy bych ho dobrovolně nepodstoupil,
kdyby mě k tomu nenutilo jiné, ještě větší zlo,
v tomto případě dojíždění z Prahy do Českých Budějovic za školou.
Zatím se však zdá, že se mi útrapy stěhování bohatě vyplatí
i po stránce kvality bydlení, protože byt, který na mě
v Budějovicích čeká, se oproti mému pražskému příbytku
zdá být všestranně lepší. Po dvou letech v dodatečně
zastavěném podkroví s mizernými příčkami, přes které je
od sousedů ke mně slyšet každé slovo - a ode mě k nim
tedy se vší pravděpodobností každý tón chorálního oficia,
které tu den za dnem zpívám - se ovšem přede vším ostatním
těším na poctivou zeď.
Toho, kdo by snad byl pokoušen nebohým sousedům
jejich hudební zážitky závidět, mohu ubezpečit, že pěkné
k poslechu to není. Já sám bych vedle dalšího
pilného choralisty rozhodně bydlet nechtěl,
a to ani kdyby pěl o poznání liběji než já.
Těm, kdo na mě v různých dobách s různou mírou zuřivosti
bušili a buší, se vůbec nedivím.
Zbožná legenda praví, že bušení téměř ustalo,
když jsem místo Denní modlitby církve na své nápěvy začal
zpívat předkoncilní oficium podle antifonáře z r. 1912.
Mnohem spíš než důkaz vysokých uměleckých kvalit gregoriánského
chorálu (... bla bla bla ...) to však bude dáno
otupělostí (tou dobou už jsem tu zpíval přes půl roku),
výměnou nájemníků, nebo změnou ve způsobu užívání bytu,
protože už z té strany většinou neslýchám nejen bušení,
ale ani žádné jiné zvuky.
Na Boží hod svatodušní jsem se vypravil na další místo,
kde se pravidelně veřejně slaví část liturgie hodin:
litoměřická katedrální kapitula zve k nešporám
do katedrály sv. Štěpána každou neděli v 17 hodin.
Dosud jsem neměl informace, zda a v jakém rozsahu
se v litoměřicích kapitulní nešpory zpívají.
Vypravil jsem se tedy do Litoměřic o slavnosti
Seslání Ducha svatého: abych,
pokud se snad kapitulní nešpory různí v míře slavnostnosti,
viděl a slyšel pokud možno tu nejslavnostnější podobu.
Bohoslužba se odbývala v komorním obsazení -
asi čtyřem kněžím v chóru (podle chórového oděvu soudě
ne všichni byli kanovníci) přizvukovali čtyři příchozí
v lavicích. Nešpory byly celé recitované, a to česky.
Nevšiml jsem si, že by nějak byly zajištěny texty
pro lid - zřejmě se počítá s tím, že když už někdo jde
na nešpory, přinese si vlastní breviář. Na druhou stranu -
předpoklad to byl podle všeho správný. Nikoho bez breviáře
jsem v katedrále neviděl.
Nešpory byly zarámované dvěma mariánskými antifonami:
na začátku, ještě před Bože, pospěš mi na pomoc,
se recitovala velikonoční mariánská antifona
Regina coeli; po požehnání se zpívala
(jako jediný zpívaný prvek celých nešpor) antifona
Salve Regina. Obě latinsky, každá s veršíkem a
modlitbou. Mariánská antifona před nešporami je zbožný
přídavek nad liturgický rámec nešpor;
se závěrečnou mariánskou antifonou po veřejně slavených
nešporách liturgie hodin počítá jako s možností
(viz úplně poslední rubrika
v oddílu Uspořádání Denní modlitby církve),
ovšem bez verše a modlitby.
Veršík a modlitba (antifona + verš + modlitba je dobře nám
známý formát komemorace) provázejí každou závěrečnou
antifonu v předkoncilním breviáři. Mohlo by tedy jít
o vbastlení ztracených předkoncilních prvků zpátky
do pokoncilní liturgie, v anglofonní tradicionalistické
blogosféře obvykle titulované "reform of the reform";
hádám však, že v tomto případě spíš než o bezprostřední vliv
předkoncilního breviáře jde o vliv zprostředkovaný pobožnostmi,
kde mariánské antifony svoje veršíky a modlitby
podržely až do našich dnů.
Pomalu se loučím s Prahou, protože se v létě pravděpodobně
budu stěhovat pryč. Snažím se proto do té doby co možná využít
příležitostí, které pak mít nebudu. Projevem toho jsou
návštěvymíst,
kam se z periferněji položeného bydliště bude cestovat
o poznání hůře,
ale také třeba můj letošní velikonoční program, o něco
"hustší" než obvykle, abych stihl pokud možno všechno,
co z pražských Velikonoc ještě chci vidět.
Nakonec jsem zdaleka neabsolvoval všechno,
co jsem měl v plánu.
Především jsem na Zelený čtvrtek ráno chtěl navštívit
(opravdové předkoncilní) tenebrae u dominikánů
a na Velký pátek modlitbu se čtením a ranní chvály
na Vyšehradě. Kdo mě zná, toho nepřekvapí, že jsem
oboje zaspal.
Na Zelený čtvrtek
večer jsem byl při modlitbě se čtením
z Velkého pátku ve strahovské basilice. Když jsem vyrážel
z domova na zelenočtvrteční obřady, nenapadlo mě vzít s sebou
latinský breviář. "Ale co, latinsky umím dobře, žalmy znám;
budu snad rozumět i bez textu před sebou,"
odbyl jsem to pak, když jsem si svou nedovybavenost uvědomil.
Ukázalo se však, že tak dobře latinsky, abych rozuměl
málo zřetelným slovům, jak doléhají z chóru do chrámové lodi,
opravdu neumím. A protože všechno kromě lamentací
bylo recitované, neměl jsem mnoho záchytných bodů pro orientaci
ve struktuře a často jsem ani jistě nevěděl, která část
hodinky se právě říká.
Modlitba se čtením se slavila, jak již bylo řečeno,
v předvečer s texty následujícího dne a v rozšířené formě
jako vigilie (VPDMC 73).
Premonstrátskou zvláštností je, že druhá lekce
byla nahrazena "lamentacemi" - zpívanými lekcemi z knihy Pláč.
Postupně se při jejich přednesu vystřídali tři kantoři,
každý ze tří oddílů uzavřel společný zpěv všech tří
Jerusalem, Jerusalem, convertere ad Dominum, Deum tuum.
(Lekce následovaly bezprostředně jedna po druhé, nebyly
proloženy responsorii. Snad i proto, že ve struktuře
modlitby se čtením se všechny nacházely na místě vyhrazeném
jedinému čtení.)
Evangelium bylo, jako vůbec jediný text toho večera, čteno česky.
Vigilii bezprostředně následoval kompletář,
opět celý recitovaný.
Na Bílou sobotu
ráno jsem výjimečně nezaspal a zúčastnil se
modlitby se čtením a ranních chval v katedrále.
S ohledem na má dvě předchozí rána dosti příhodně
se ve druhé lekci ze "starobylé homilie na Velkou a svatou
sobotu" cituje Ef 5,14:
Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí!
Na Boží hod
jsem do katedrály zamířil znovu,
na nešpory. Pokud mě paměť nešálí, v posledních
letech byly božíhodové nešpory vždy latinské chorální,
letos však byly české.
Po hudební stránce - co do nápěvů žalmů, doprovodu,
provedení - šlo o české zpívané nedělní nešpory, jak jsou tu
obvyklé.
S ohledem na slavnostní den všichni kanovníci místo obvyklých
mozet nebo almucí oblékli
bílé pluviály. Nešporám předsedal p. biskup Malý,
p. arcibiskup se jich účastnil v chóru.
Po požehnání se zpívala antifona
Regina coeli a po ní se vydal na cestu katedrálou
obvyklý průvod - tentokrát za zpěvu litanií ke všem svatým.
Oproti všednímu pořádku minul svatováclavskou kapli
a ubíral se přímo ke kapli sv. Ludmily, která je zároveň
kaplí křestní. Tady sbor zpíval antifonu
Vidi aquam a celé shromáždění bylo vykropeno
křestní vodou.
Zastavení uzavřela modlitba Bože, ty ve své církvi dáváš
z křestního pramene život stále novým generacím...
(Jedna takto začínající modlitba je
v Českém misálu jako vstupní modlitba pro pondělí
ve velikonočním oktávu. Ta při zastavení použitá však, nakolik si
vzpomínám, byla podstatně delší.)
Průvod pak za zpěvu velikonoční sekvence
Victimae paschali laudes pokračoval k sakristii.
Vidíme, že první část průvodu byla zcela přímočaře koncipována
jako připomínka křtu: litanie i antifona Vidi aquam
jsou součástí křestních obřadů, přednesená modlitba
prosí za pokřtěné. Zastavení víceméně dodrželo stručný formát
komemorace, jak ho známe mj. ze středověkých
pražských velikonočních nešpor,
a jak ho doporučujeme
pro slavení křestních nešpor dnes.
V pražské katedrále se tedy koná jakési
jádro křestních nešpor: připomínka křtu v rámci
průvodu po nešporách neděle Zmrtvýchvstání.
Náplň zastavení - ať už to je či není záměr -
poměrně věrně napodobuje historické předlohy;
obsah průvodu se naproti tomu neváže na předtridentské velikonoční
nešpory ani na VPDMC 213 a místo žalmů sestává ze zpěvů
tematicky vhodných k připomínce křtu a k době velikonoční.
Také ovšem nikdo nikde netvrdí, že se konají "křestní nešpory,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni":
připomínka křtu je prostě zařazena jako sezónní prvek
do průvodu, který uzavírá každé kapitulní nešpory.
V královéhradecké katedrále se nešpory konají každou první
neděli v měsíci (pro aktualisované informace viz stránku
Místa).
O první neděli měsíce dubna jsem se tam tedy
vypravil, abych alespoň jedny viděl a slyšel.
Přišel jsem chvíli před začátkem. Zpěváci
katedrální scholy se scházeli a zaujímali místa na lavicích
pro ten účel přistavených v chóru před,
resp. vedle lavic chórových, vyhrazených pro kanovníky
a kněžstvo.
Po půl šesté se ozval zvonek a ze sakristie za zvuků varhan
vyšli páni kanovníci spolu s jedním přisluhujícím.
Zaujali místa v chórových lavicích a úvodním veršem začaly
vlastní nešpory, kompletně zpívané z Olejníkových
Nedělních nešpor.
K mému překvapení po dozpívání hymnu umlkly varhany - a pan
regenschori během prvního žalmu seběhl s kruchty a připojil
se ke zpěvákům. Je to tu takhle zvykem po celý rok?
Nebo se bez doprovodu zpívá jen v době postní?
A počítal P. Olejník s možností, že se jeho nešpory budou zpívat
"chorálně"? (Srov. také podobnou praxi
v Ústí nad Orlicí.)
Antifony předzpěvoval a žalmy začínal jeden z kanovníků.
Psalmodie se zpívala střídavě na strany. Prokládání žalmů
antifonou bylo dodrženo, jak je
v Nedělních nešporách vyznačeno.
Jak jsem tak seděl v téměř liduprázdné chrámové lodi,
neměl před sebou
text a poslouchal důvěrně známé texty nedělních nešporních
žalmů, do nichž znovu a znovu vpadaly antifony,
musel jsem se ptát, co je vlastně záměrem tohoto řešení
psalmodie. Na první pohled se může zdát, že jde o krok
směrem k lidovosti: návštěvník nešpor nemusí umět zpívat
žalmy a ani před sebou nemusí mít všechny texty - "jen"
odpovídá antifonou, podobně, jako je zvyklý odpovídat
při responsoriálním žalmu mše.
Jenže to neodpovídá "provozovací praxi referenčního kostela"
(pokud vím, v olomoucké katedrále se žalmové verše
v alternaci schola-lid, a antifonu zpívají všichni společně;
lid se tedy podílí i na zpěvu žalmů, nejen antifon)
a bylo by to nesmyslné i věcně, protože nápěvy antifon
jsou složitější než nápěvy žalmů.
Několik možných vysvětlení mě napadá.
Možná šlo o pokus trochu natáhnout kratinkou psalmodii
pokoncilních nešpor.
Možná se někomu zdálo vhodné pro správné strávení antifon
postavit je účastníkovi před oči vícekrát.
Možná P. Olejník považoval souvislou psalmodii za únavnou.
S posledním bodem nelze než souhlasit,
ale není to problém psalmodie vůbec,
nýbrž specifický problém Olejníkových žalmových nápěvů -
srov. co k tomu bylo řečeno
v jednom ze starších článků.
Jeden postřeh k liturgickým postojům:
Každého, kdo článek bude číst, zapřísahám, aby se nezkoušel
klanět vsedě; zejména pak ne, když veřejně vykonává nějakou
liturgickou funkci. Jediná úklona, která vsedě nevypadá
nedůstojně, je úklona (jen) hlavou. Pro jakoukoli hlubší úklonu
je nezbytné vstát.
Po závěrečné modlitbě bezprostředně následoval výstav
Nejsvětější svátosti (na Chvalte, ústa opět ožily
varhany), eucharistické požehnání
a na závěr Salve (tradičně ovšem k době postní patří
jako závěrečná mariánská antifona Ave, Regina coelorum)
s pěkným střídmým doprovodem, jaký chorálu sluší nejen
v době postní.
A já jsem, přesně podle
dobré rady na webu sboru
Cantores Gradecenses,
pokračoval na večerní mši do kostela Nanebevzetí Panny Marie.
[EDIT 5.4.2017]
Při psaní článku jsem nevzpomněl jedné veskrze zmíněníhodné
skutečnosti - totiž, že královéhradecká katedrální kapitula
patří mezi českými kapitulami co do objemu veřejně slaveného
oficia k nejštědřejším, pokud jí dokonce v tomto směru nepatří
naprosté prvenství.
Každé pondělní a čtvrteční ráno je
možné připojit se v katedrále ke kapitulním ranním chválám.
Pravděpodobně jsou to ranní chvály úplně nebo z větší části
recitované, což jim ubírá na zajímavosti z hlediska tematického
zaměření tohoto webu, rozhodně ale ne na záslužnosti.
Chystám se letos podniknout několik výletů, abych si udělal
obrázek o liturgickém životě českých kapitul. Začal jsem dnes,
o čtvrté neděli postní, cestou za kapitulou, kterou je snad
vůbec nejtěžší "dopadnout při činu", neboť se její liturgické
působení omezuje na několik málo mší během roku.
Letos jsou naplánovány všehovšudy dvě.
Mše, konaná u příležitosti výročí založení kapituly,
se za hojné účasti lidu konala v kapitulním kostele,
tj. v kapli Nanebevzetí Panny Marie na hradě
Karlštejně. Zpěvem ji doprovodil chrámový sbor ze Žižkova.
Oficium karlštejnská kapitula veřejně slaví jen příležitostně,
např. jako liturgický rámec kanovnické instalace.
(Srov. např. podobnou praxi kapituly vyšehradské.)
Naposledy byl takto při nešporách
29. 11. 2016 instalován čestný kanovník P. Giuseppe Sergia Ciucci.
Protože v takových případech jde téměř jistě o nešpory
recitované, stejně bych tu o nich neměl co psát.
Já dnes ale ve skutečnosti ani tolik nechci psát o tom,
co kapitula dělá dnes, jako upozornit na půvab
její zakládací listiny.
Každodenně na úsvitu při východu slunce sejdou se
v kapli Panny Marie, aby spořádaně a zbožně říkali
kanonické hodinky,
oděni superpelicemi a majíce
po způsobu kanovnickém chórové mitry.
Rozděleni na dva chóry budou střídavě stát a sedět,
při čtení žalmů budou dělat potřebné pomlky,
to jest budou u veršů dodržovat jejich předěly;
podobně i nešpory v jejich hodinu.
Co se týče těchto kanonických hodinek, budou je odříkávat
beze zpěvu, dokud s pomocí Boží nerozmnožíme počet osob
včetně nich na deset. Jakmile však bude jejich počet dosažen,
budou od té doby povinni v řečené kapli slavné Panny Marie,
anebo kdykoliv by do ní nemohli mít pohodlný přístup,
v kapli svatého Mikuláše, ony jednotlivé hodinky uctivě
a zřetelně zpívat podle noty.
Každodenně pak budou děkan a řečení kanovníci podle druhu
slavnosti čili tak, jak příslušné doby vyžadují, povinni
sloužit nejméně tři odpovídající
nezpívané mše, dvě ve hradě,
jednu totiž v kapli Panny Marie, druhou v kapli svatého
Mikuláše, a třetí ve filiálním kostele, kdežto o hlavních
slavnostech našeho Původce a slavné Rodičky Boží, ustavičné
Panny Marie, jakož i andělů, Křtitele Páně, apoštolů,
dědiců zemských, posvěcení chrámu a každou neděli budou
v kapli Panny Marie, anebo kdyby jim snad z nějakého důvodu
nebyla přístupná, tehdy v kapli svatého Mikuláše
zpívat podle noty mši toho dne a nešpory první i druhé,
a to tak, že až se naplní zmíněný počet desíti kanovníků
čili kněží, budou od té doby povinni každého dne
odzpívat nejméně jednu mši podle noty.
Dále pak budou pro všechny potřebné neustále přechovávat
v jedné z těch kaplí, to jest oněch Znamení či blahoslavené
Panny nebo svatého Mikuláše, svátost těla Páně a posledního
pomazání. Rovněž o prosebných dnech budou konat obvyklé
litanie s procesím. Při mších a oficiu denním i nočním čili
při kanonických hodinkách se budou držet obřadů a předpisů
pražského kostela.
(Převzato z webu kapituly,
s úpravou pravopisu "kánonické (hodinky)" na "kanonické".)
Výčet liturgických povinností
karlštejnských kanovníků v době založení kapituly Karlem IV.
je při své povšechnosti poměrně obsáhlý. Zajímavou otázkou je,
zda měli kanovníci povinnost recitovat v chóru
všechny hodinky. Listina totiž zmiňuje bez bližšího upřesnění
jen hodinky, k nimž se mají scházet za úsvitu (nepochybně
matutinum s laudami a snad i s primou), a nešpory.
Až dále je jen mimochodem, v souvislosti s povinností večer
spořádaně opustit hrad, zmíněn kompletář. I o něm se
předpokládá, že ho po nešporách v chóru odrecitují.
Je pravděpodobnější, že se podobně tiše předpokládá i odbavení
tercie, sexty a nóny, nebo že k chórovému slavení těchto
hodinek karlštejnští kanovníci vázáni nebyli a mohli se je modlit
podle libosti mimo chór?
Až zarážející je, jak zakládací listina vypočítává
"samozřejmé" detaily provedení hodinek:
kanovníkům se určuje nejen, že mají hodinky říkat
oděni superpelicemi a chórovými mitrami, ale i to,
že se při psalmodii střídavě sedí a stojí a že se vprostřed
verše dělá pauza. Zdá se, jako by zakladatel
úplně nevěřil, že kanovníci budou své liturgické povinnosti
vykonávat pořádně.
Ustanovení ohledně zpěvu nejsou úplně systematická, ale lze je
uspořádat takto: bez ohledu na počet členů
měla kapitula povinnost o nedělích a významnějších svátcích
zpívat první i druhé nešpory a jednu ze mší.
Od dosažení počtu deseti členů měla každodenně
oficium zpívat celé a mši jednu, při zachování celkového
počtu tří mší.
Vidíme, že ani za doby Karlovy nebylo zpívané oficium
samozřejmostí, ale bylo nahlíženo jako záležitost personálně
náročná a menší církevní instituce proto k němu nebyly
v plném rozsahu vázány.
Já si nad onou "zpěvní kvótou" deseti kanovníků říkám,
na jakých vlastně stojí předpokladech. Kdo dnes chce někde
slavit zpívané nešpory, neptá se, jestli bude mít deset
kleriků, ale jestli sežene alespoň pár lidí, kteří
umí zpívat a přijdou. Listina však hudební kompetence
kanovníků vůbec neřeší. Co bylo s ohledem na proveditelnost
kompletně zpívaného oficia při početním stavu deset kanovníků
jiné než při stavu polovičním? Zdá se, že pouze redundance,
tedy schopnost překonávat personální výpadky vlivem nemoci,
neodkladných cest apod., resp. rozkládat sólové části
(možno myslet na zpěv sólových částí responsorií
matutina, popř. výjimečně vypečených svátečních antifon)
mezi více lidí. Základní hudební kompetence se tedy
předpokládají jako samozřejmá výbava středověkého klerika,
resp. kandidáta na kanovnické beneficium.
Dnes, kdy je karlštejnský kanonikát snad hlavně formou
vyznamenání pro kněze pražské arcidiecése a i děkan,
který je zároveň
jediným sídelním kanovníkem,
je ustanoven farářem jinde, je liturgický život kapituly omezen
na symbolickou špetku a oficium v něm nehraje prakticky
žádnou roli, natož aby se zpívalo.
Na druhou stranu - toto "liturgické vyprázdnění" odpovídá
"významovému vyprázdnění" Karlštejna, který dávno není karlovským
trezorem relikvií a říšských pokladů, ale především
historickou památkou a turistickou atrakcí.
Když P. Szabó závěrem přímluv dnešní karlštejnské mše připojil
"abychom také my, jako zdejší kanovníci, dobře
plnili své poslání," já se musím ptát, co tím posláním vlastně
je.
Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku,
ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už nechápe
posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa (jak můžeme vidět na sporech
o vlastnictví katedrály sv. Víta).
Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn.
Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě
není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí,
ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel
Karel IV.
Podle všeho také nechápu
"posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam
pro život církve a národa".
Karlštejnská kapitula a skromný liturgický život hradních kaplí
je pro mě právě - romantický relikt středověku. Není tajemstvím,
že mám takové relikty rád, ale žádný hlubší smysl, žádné
"znamení pro dnešní dobu", za tím nevidím.
Původně jsem neměl v plánu o nedávných nešporách
psát, protože čtenáři sotva budu moci sdělit něco nového.
Pak ale ve mně "novináře" (snažícího se psát věci relevantní
tady a teď) přemohl "kronikář" (píšící pro příští generace)
a rozhodl jsem se přeci jim věnovat několik řádek,
pro dokreslení obrazu liturgického života kolegiátní kapituly
u Všech svatých na Hradě Pražském v naší době.
Řečená kapitula, nakolik je mi známo,
pravidelně slavívá dvoje nešpory:
jedny o slavnosti sv. Prokopa, jehož hrob střeží,
druhé o titulární slavnosti kostela.
Prvním jmenovaným už tu v minulosti pozornost věnována byla
(viz starší články:
2014,
2016),
po zachycení podoby druhých tak bude obraz úplný.
Začátek byl stejný jako
letos na sv. Prokopa:
na závěr vstupního průvodu oficiant rozžehl svíčky
na oltáři ohněm přineseným z hrobu světce.
Pak začaly nešpory úvodním veršem (nápěv obvyklý při českých
zpívaných nešporách v katedrále)
a hymnem. Místo hymnu z formuláře slavnosti se zpíval
Světlo jsi oblažující
(žaltář, neděle sudých týdnů, 1. nešpory)
- parafráze hymnu na Krista-Světlo Fós hilaron / Svite tichyj,
zpívaného při každé byzantské večerní.
Můžeme se ptát, co k záměně hymnu vedlo.
Snad jde o "byzantisaci", inspirovanou tím, že členy kapituly
jsou i kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Možná je to sázka na hymnus známější a důstojnější:
pro oboje nešpory slavnosti Všech svatých je v breviáři
hymnus Svaté Trojici jasné, jehož nápěv sice není
těžký, ale také není příliš známý a někomu by snad mohl připadat
až "neliturgicky rozverný".
Konečně se můžeme dohadovat, zda se tu původně nezpívaly
hymny dva, "světelný" k předřazenému lucernariu
a "propriální" řádně v rámci nešpor
(jako na sv. Prokopa před dvěma lety),
načež při pozdější redukci lucernaria a upuštění od zdvojení
hymnu byl pro nešpory zachován hymnus "světelný".
Ale ať už to bylo jakkoli,
záměna vlastního hymnu o slavnosti není legální úprava:
viz VPDMC 247.
Po hudební stránce šlo o poměrně typické
pražské české katedrální nešpory.
Jak co do komposičního stylu, tak co do obsazení.
Akorát katedrální sbor nebyl v presbytáři,
nýbrž na kůru u varhan.
Za zmínku stojí řešení psalmodie: narozdíl od nedělních
českých nešpor v katedrále, kdy má každý žalm jiný nápěv,
se tu vystačilo pro oba žalmy i pro Magnificat
s chorálním VIII G.
Novozákonní kantikum bylo (nakolik mě nezradil sluch nebo paměť)
založené na tomtéž, ale částečně prokomponované.
Tento zjednodušený model "veškerá psalmodie na jeden
notoricky známý nápěv" jsme potkali již letos na sv. Prokopa,
kdy však šlo o chorální nápěv VI. modu.
Ráz českých katedrálních nešpor byl zachován i v tom,
že - přestože byly v lavicích rozdané noty -
psalmodii kompletně odzpíval sbor.
Kdyby někdo kontroval, že se přítomní kanovníci,
seminaristé a lid přidat mohli, ale nepřidali,
odpověděl bych, že je zažitý kód komunikace mezi kůrem a lidem:
to, zda se právě s lidovým zpěvem počítá nebo ne, vyjadřuje
registrace varhanního doprovodu - a ta mluvila jasnou řečí.
Žalmy tak byly odzpívány rychle, v jednom tahu
a s teatrálními akcenty, jako vždy.
Antifony byly složeny bez vazby na tóninu
žalmového nápěvu.
Zpěváci zazpívali antifonu, varhany přemodulovaly
k psalmodii a zpíval se žalm.
(Při chorálním oficiu, kdy se žalm zpívá v tónině udané
antifonou, modulace před ani po žalmu pochopitelně není potřeba.)
Když jsem tu před delší dobou ventiloval svoje první
útržkovité poznatky o barokních figurálních nešporách
(Vejvanovský,
Mazák),
byl jsem uvězněný právě ve schematu chorálních nešpor a točil
jsem se proto kolem toho, jaký je ve figurálních nešporách
vztah mezi tóninou chorální antifony
a figurálního žalmu. Odpověď je přitom jednoduchá: často
žádný. Stojí vedle sebe jako samostatné, vzájemně nijak
neprovázané, v sobě uzavřené "věty", z nichž se nešpory skládají.
Asi poprvé v životě jsem slyšel zpívané přímluvy,
a to recto tono, s responsem Hospodi pomiluj.
(Je vhodné zmínit, že s možností zpívaných
přímluv počítá Antiphonale Romanum II - tam je
dokonce připraven nápěv pro deklamaci intencí.)
Přímluvy to byly, proti všemu očekávání,
do poslední čárky z breviáře.
Když jsem v úvodu jako program článku vyhlásil dokreslení
obrazu toho, jak se za našich dnů slaví oficium
v kapitule u Všech svatých, možná není od věci závěrem rozšířit
perspektivu a nabídnout přehled oficia v průběhu
liturgického roku v celém okrsku Pražského hradu:
Jeho hlavním dějištěm je pochopitelně katedrála
a páteř tvoří nedělní druhé nešpory, slavené s výjimkou
letních měsíců každou neděli. V poslední a první neděli měsíce
latinské chorální, druhou neděli zpívané české, zbylé recitované.
K tomu přistupují nešpory o slavnostech, přičemž jejich rozdělení
na chorální nešpory (zpívané chorální scholou) a nešpory
zpívané česky (zajišťované katedrálním sborem) je
víceméně ustálené. Na Velký pátek a Bílou sobotu ráno
se slaví modlitba se čtením a ranní chvály (latinské).
Oba blízké menší kostely jsou dějištěm "poutních" nešpor:
Dvoje pravidelné nešpory u Všech svatých
byly pojednány v dnešním článku a v těch, na které se výše
odkazuje. Zbývá zmínit každoroční
nešpory o svátku sv. Ludmily
v basilice sv. Jiří,
výjimečné jednak nestandardním liturgickým programem,
jednak tím, že je obvykle zpívá ženská schola sestavovaná
jen pro tu příležitost.
Sečteno a podtrženo: k Boží chvále a k přímluvě za celý svět
se tu pozvedá hlas církve nesamozřejmě často, za značného
nákladu času a sil těch, kdo to zajišťují.
Jim všem buď za to dík.
Narazil jsem na youtube na čerstvý záznam nešpor,
které se konaly 10. září t. r. v kostele sv. Jakuba v Berouně.
Všude se o nich důsledně píše jako o koncertu.
Tím pádem se vlastně docela nepatří psát
tu o nich, protože nejde v přísném slova smyslu o liturgii,
a nám právě jen o liturgii jde. Přeci ale neodolám,
abych jim nevěnoval článek, protože jde o krásnou nahrávku,
které se jistě dostane zasloužené pozornosti nejen mezi
stávajícími milovníky oficia a/nebo chorálu.
Pokud by někoho inspirovala k napodobení (kéž by se tak stalo!),
je vhodné upozornit na to, v čem je a v čem není
napodobeníhodná.
Nešpory jsou provedeny v obsazení varhany, recitátorka,
dva choralisté. Varhany zásadně nedoprovázejí chorál,
hrají samostatně vložky, popř. podbarvují vstupy recitátorky.
Recitátorka předem přednáší české překlady latinsky zpívaných
antifon. Choralisté zpívají společně hymnus, antifony
a capitulum, při psalmodii se střídají po verších.
Liturgický program, zdroje
Video je nazváno "Mariánské nešpory". Podle textů můžeme
upřesnit, že jde o latinské nešpory ze svátku
Narození Panny Marie (8. září).
Co do struktury jde o pokoncilní nešpory s několika defekty:
místo novozákonního kantika zabírá třetí žalm, po krátkém
čtení chybí responsorium, na konci není
Dominus nos benedicat, ale Benedicamus Domino.
Všechny tyto úpravy je možné označit jako historisující,
protože vedou k dílčímu připodobnění nešpor jejich
předkoncilní podobě.
Netřeba připomínat, že ve starších článcích této rubriky
by čtenář na podobné úkazy narazil opakovaně.
Po výše řečeném nepřekvapí, že hymnus a žalmy jsou jiné,
než pro danou příležitost předepisuje Liturgia horarum,
a že antifony neodpovídají výběru
v Antiphonale Romanum II (Solesmes 2009):
jde prostě o první tři žalmy a příslušné antifony podle
předkoncilního antifonáře.
Dokonce i závěrečná modlitba je ve znění předkoncilního
breviáře (rozdíl ve formulaci je opravdu nepatrný)
a žalmy jsou téměř jistě ve vulgátním znění
(to jsem detailně nekontroloval, ale drobné odlišnosti
Neovulgáty mě, za řadu měsíců uvyklého Vulgátě, např.
při nešporách u sv. Víta tahají za uši, a tady mě netahalo
nic).
Přímluvy jsou celé nově sestavené.
Hrubě hřeší proti zásadě, že by měly zahrnovat potřeby
celé církve a celého světa a uzavřít se prosbou za zemřelé.
Všechny se točí okolo lokálních témat,
což zřejmě souvisí s tím, že spolupořadatelem koncertu
bylo město a že se konal za účasti široké nekřesťanské veřejnosti.
Pokud jde o jazykové kvality textu, ten se drží na dobré
"liturgické" úrovni. Jedinou citelnou vadou je, že se
v každé prosbě opakuje stereotypní formule
"kéž ... Bůh a náš Pán ...". Od třetího opakování dál
už to hodně tahá za uši.
Tato slavnostní formulace je charakteristická pro velké přímluvy
velkopáteční liturgie, kde se také vícečetně opakuje.
Jenže přímluvy Velkého Pátku jsou jednak mnohem závažnější
text než přímluvy běžného mariánského svátku, jednak mají
mnohem volnější "rituální rytmus" (nenásledují těsně za sebou),
takže tam opakování nepůsobí nelibě.
Salve Regina na závěr není nápěv z
Antiphonale Romanum 1912, ale nějaký jiný, řádový.
Podle některých charakteristických znaků (mj. melodie Eia ergo)
je to dosti pravděpodobně nápěv cisterciácký, ale podrobně
jsem nesrovnával.
Chorál
Interpretace chorálu je osobitá. K jejím přednostem
patří vysoká srozumitelnost a čistota hudebího i slovního
projevu - v běžných liturgických podmínkách asi jen těžko
dosažitelná.
Na můj vkus příliš výrazné je frázování - pauzy v hymnu
i v antifonách jsou všechny velice dlouhé, vyplněné
slabě dozpívávanou poslední slabikou fráze.
Psalmodie
Vyplňování paus slabým dozníváním zpěvu je uplatněno i
při psalmodii, která díky tomu tvoří jednolitý bezešvý proud,
vzdáleně v tom připomínající třeba zpívanou liturgii byzantskou.
Je to docela hezké, ale je to spíš koncertní ozdůbka
než něco, co by bylo vhodné napodobovat při liturgii.
V žalmech je důsledně u každého verše zpívána celá formule
vč. initia, což je neobvyklé (normálně se initium u každého
verše zpívá jen u evengelních kantik) a mohla by to být
známka toho, že interpreti nejsou dědici živé tradice chorálních
nešpor, ale naučili se jim z knih a tento detail přehlédli.
Kdo před sebou nemá antifonář nebo nemá opravdu vytrénované
choralistické ucho, většinou asi nezaznamená
další podivnost: že totiž pro první dva žalmy i pro Magnificat
je vzat nápěv psalmodie jiného modu, než k jakému patří
antifona. Tak první antifona je VIII. modu, ale psalmodie
III. Druhá antifona patří k modu VII, psalmodie je však
z modu V. Antifona k Magnificat je v I. modu, Magnificat
je zpíváno na nápěv modu II. (tady jde alespoň o pár
autentického modu a jeho modu plagálního).
Recitace
Vstupy recitátorky hodnotím jako úplně nejslabší část celých
nešpor. Předně se jako posluchač ptám: proč mi překládáte
zrovna antifony? Co hymnus a žalmy? Možná je návštěvníci
koncertu dostali přeložené na programu - ale proč je potom
potřeba recitovat česky antifony? Co si budeme nalhávat -
ty texty, když se přeloží do češtiny, nejsou nijak zvlášť krásné
a modernímu uchu znějí přinejlepším cize. Nejsou zajímavé
formou ani obsahem. Je z nich stejná žalostná troska, jako když
téměř kteroukoli jinou písničku zběžně přeložíte
a zbavíte hudebního hávu.
Totiž "přeložíte": to je další bolest.
"Překladatel" měl víc fantasie než znalostí latiny.
Pro překlad první antifony chvályhodně sáhl
do Denní modlitby církve (kde by se, v překladu volnějším,
ale únosném, našly ještě i zbylé dvě antifony k žalmům -
viz tam antifony pro tercii a sextu),
dál však překládal po vlastní ose, s bídnými výsledky.
Originál
berounský "překlad"
minimální nezbytná oprava
(2) Natívitas est hódie sanctae Maríae Vírginis, cujus vita ínclyta cunctas illústrat ecclésias.
Dnes zrodila se svatá Panna Maria, jejíž slavný život ozařuje celé stvoření.
ne "celé stvoření", ale "všechny církve"
(3) Regáli ex progénie María exórta refúlget: cujus précibus nos adjuvári, mente et spíritu devotíssime póscimus.
Z královského rodu září Maria, kéž nám její prosby pomáhají, ať nejvroucněji žádá naše mysl i duch.
Skví se Maria, vzešlá z královského rodu: my ji myslí i duchem co nejzbožněji žádáme, aby nám pomáhala svými přímluvami.
(k Magnificat) Gloriósae Vírginis Maríae ortum digníssimum recolámus, quae et Genitrícis dignitátem obtínuit, et virginálem pudicítiam non amísit.
Vzpomínáme na nejdůstojnější zrození slavné Panny Marie, která byla milostiplnou matkou a panenskou čistotu neporušila.
... které se dostalo důstojnosti matky, aniž se vzdala panenské čistoty.
Závěr
Trvám na tom, co jsem napsal na začátku - nahrávka je krásná,
působivá, a vyslechl jsem ji s nelíčeným potěšením.
Většiny toho, co na ní našlo moje zlé ucho,
si normální posluchač pochopitelně vůbec nevšimne. Měl by si toho
ale všímat ten, kdo třeba v budoucnu bude nějaké další nešpory
připravovat.
Když jsem se zdržel jakéhokoli vyjádření ohledně zapojení
varhan, je to jen proto, že hudbě nerozumím. Umím nad ní žasnout,
umím se z ní radovat - k čemuž mi to, co je na nahrávce zachyceno,
zavdalo dostatek důvodů - ale neumím o ní říci nic, co by mělo
hlavu a patu. Tak i řádky výše se týkají jen aspektů liturgických,
a pak té úplně nejzákladnější problematiky provozování
gregoriánského chorálu.
Jeden prvek jsem dosud nezmínil: krátké čtení choralisté
zpívají - jako jediný ze zpívaných prvků - česky.
Na velmi zdobný dvouhlasý nápěv. Snad je to
některý z dochovaných středověkých vícehlasých nápěvů pro lekce.
To je pro krátké čtení nešpor přinejmenším nezvyklá volba,
ale v koncertních podmínkách pochopitelná: efekt je značný.
Já si ale říkám: když se dá český text zpívat na takovýto
složitý tradiční nápěv (a zní to dobře), čím spíše se musí dát
zpívat i na tradiční nápěvy chorální!
(Srov. mj. tento starší článek.)
A těším se na to, že se třeba z Berouna časem dočkáme i
nešpor českých.
Když se v programu Světových dnů mládeže v Madridu
objevily skromné zpívané ranní chvály
a na následujícím celostátním setkání ve Žďáru nad Sázavou
dokonce slavnostní nešpory, vítal jsem to
a těšil se na pokračování slibně nastoleného trendu.
Nicméně na Světových dnech v Riu ani letos v Krakově
už se v programu českého centra žádné ranní chvály ani nešpory
neobjevily.
Zajímalo mě, našla-li denní modlitba církve cestu i do
liturgické části programu některého setkání před Madridem.
Příjemným překvapením bylo, že se na internetu dá dohledat
na národní úrovni všechno od Svaté Hory (1999) dál.
Ne vždy je dochovaný program dostatečně podrobný nebo jednoznačný,
ale zdá se pravděpodobnější, že před r. 2012 žádná část oficia
do hlavního programu Celostátního setkání mládeže
ani do českého programu Světových dnů mládeže cestu nenašla.
Kromě hlavního programu by se slušelo prozkoumat i výskyt
denní modlitby církve v nabídkách programů volitelných.
To ale nechávám k případnému pozdějšímu zpracování.
V jejím nabízení už mají určitou tradici dominikáni:
vzpomínám si, že se mj. ranní chvály v "dominikánském" kostele
nabízely na CSM v Táboře
(písemný doklad se mi teď ale žádný nedaří najít);
o zpívaných nešporách se píše i v programu letošního
dominikánského předprogramu
před Krakovem.
Pokud by článek četl někdo, kdo má k tématu "liturgie hodin
na setkáních mládeže" nějakou vzpomínku, budu rád
za e-mail.
Model z Madridu, resp. Žďáru je veskrze hodný pokračování.
Liturgie hodin je důležitou součástí
liturgického dědictví církve: je to jakýsi pravzor společné
modlitby, a před všemi ostatními (neliturgickými) formami
společné modlitby má přednostní postavení.
Prakticky každý katolík se s ní během svého života
občas setká. Nejčastěji v nejjednodušší formě,
beze zpěvu a často v "neliturgickém" vnějším ztvárnění.
Domnívám se ale, že pro správné docenění této liturgické
modlitby je důležité mít před očima (alespoň někdy zažít)
její plný tvar. A k tomu se velké setkání mládeže zdá být
skvělou příležitostí, i s ohledem na to, že tam bývají
k disposici nadstandardní hudební síly.
Plný tvar, to znamená nejspíše slavnostní nešpory.
(Protože právě nešpory jsou to, které se nejčastěji slaví
společně a slavnostně.) Vzhledem k tomu, že nejplnějším tvarem
liturgie je liturgie, jíž předsedá biskup, a že na takových
setkáních o biskupy nebývá nouze, klidně nešpory pontifikální.
Pokud jde o řešení dilematu "krásné nebo lidové",
nadhozenému
v dřívějšíchčláncích,
kloním se dnes už jednoznačně k první alternativě. Je-li cílem
zprostředkovat účastníkům representativní zkušenost
s nešporami, je žádoucí, aby si i ten,
kdo se právě s liturgií hodin setkal vůbec poprvé,
možná se místy ztrácel a
celku úplně nerozuměl, mohl odnést alespoň to, že to byla krása.
Pokud na zodpovědných místech trvá přesvědčení,
že "hudbou blízkou mládeži" (a tedy vlnou, na které očekávaný
účastník nejspíše dojde k prožitku krásy) je sacropop,
usiloval bych ulovit někoho z osvědčených současných tvůrců,
zásobujících populární scholy. S úkolem, pravda,
v daném hudebním kontextu dosti nesnadným:
pro den D složit kanonické (zde ve smyslu "liturgickým textům
věrné a všechny předpisy splňující") nešpory pro scholu a lid.
V tom případě by bylo žádoucí, aby (když už se na to vynakládá
tolik energie) šlo o nešpory nedělní,
a tedy dále široce a opakovaně využitelné.
Sestavovateli nešpor od doktríny "mládeži sacropop" svobodnému
by se otevřela poměrně široká paleta možností.
Mně by se zamlouvala např. možnost vzít český hymnus
z "červeného hymnáře", antifony latinské podle
Antiphonale Romanum II (patrně by šlo o nešpory nedělní
nebo sváteční),
žalmy české na chorální nápěvy;
responsorium buďto ze stejného zdroje jako antifony, nebo nechat
pro jeho český text připravit nové pěkné aranžmá,
při zohlednění VPDMC 281: "Zpěv po krátkém čtení
v ranních chválách a v nešporách ... se
má opravdu zpívat, a má ho zpívat lid."
Kombinace latinských antifon a žalmů v národním jazyce
je obvyklá mj. při papežských nešporách v Římě, je zcela
legální a vkusná, a zdá se mi být nejpřístupnějším způsobem,
jak laika neznalého latiny konfrontovat s gregoriánským
chorálem. (Antifona je krátká a její překlad se bokem
přečte rychle; žalm je pak ve srozumitelném jazyce, takže
se účastník může soustředit na zpěv a nemusí odbíhat k překladu.)
Závěrem je třeba vyhlédnout za hranice původního vymezení
tématu: jestliže je řeč o velkých setkáních mládeže, pak
především proto, že je to v současnosti nejviditelnější
velká a poměrně často opakovaná vícedenní akce v rámci české
církve. Předestřený ideál má však bezesporu širší dosah.
Kdykoli se církev schází k setkání trvajícímu delší dobu a
zahrnujícímu společné slavení eucharistie i rozmanité pobožnosti,
sluší se při vhodné příležitosti společně slavit také část
denní modlitby církve. Zejména pak, trvá-li setkání
i přes neděli nebo významnější svátek.
Pouť tradičně začíná souborem akcí (nepíši "obřadů", protože
třeba čtení svatováclavské legendy a koncert rozhodně nejsou
obřady) rámujících a doprovázejících příjezd lebky sv. Václava
do Staré Boleslavy v předvečer slavnosti.
Jejich závěrem jsou nešpory.
Ty letošní vypadaly jako předloňské,
až na to, že je zpívala malá skupina choralistů
z volného sdružení
Conventus Choralis.
Lid, neuvyklý psalmodii, ale dychtivý aktivní účasti,
přidával se na druhý poloverš každého verše.
Tato "quasiresponsoriální psalmodie" působila divně.
Ukládám si tu zkušenost jako něco, na co je dobré myslet
v případě zavádění nebo nárazového slavení zpívaných nešpor
někde, kde nelze předpokládat předchozí znalosti
(ani na úrovni "slyšel jsem párkrát nešpory na Proglasu").
"Modlitba se čtením"
Velká událost v mých osobních dějinách staroboleslavských poutí:
vůbec poprvé jsem dokázal vstát tak časně, abych stihl
modlitbu se čtením (v 6:30 v kryptě sv. Kosmy a Damiána).
Neschopnost disciplinovaně vstávat je moje nejsilnější neřest;
tma a zima situaci dále ztěžují; letos mi ale byla v noci
zima taková, že jsem příchod rána přivítal skoro jako
vysvobození.
Avšak jaké zklamání: místo modlitby se čtením byly
ranní chvály, a to navíc ranní chvály ze společných textů
o jednom mučedníkovi, ne s vlastními texty slavnosti.
(To není legální úprava, viz VPDMC 247.)
Responsorium bylo navíc volně složené nebo vzaté kdovíodkud.
(Rozhodně ale ne z Denní modlitby církve a téměř jistě ani
z žádného jiného českého překladu pokoncilního breviáře,
protože mi ten text byl zcela nepovědomý obsahově.)
Bohužel se mi nepodařilo nahlédnout do složek s namnoženými
texty, rozdaných mezi část účastníků, a nemohl jsem tak
zjistit víc.
Tady je třeba říci, že ač by mě řádné ranní chvály ze slavnosti
zklamaly méně než ranní chvály podvratně vzaté ze společných
textů, stále by to bylo zklamání. Jestliže se prakticky nikdy
nikde (kromě řeholních domů s chórovou povinností nebo
společnou modlitbou oficia) veřejně neslaví modlitba se čtením,
je svrchovaně příhodné konat ji právě o slavnosti sv. Václava
v kryptě svatováclavské basiliky, a to pro jedinečné spojení
místa, času a čtených textů.
Když pak nastalo ráno, zvonili na jitřní.
A Václav uslyšev zvon řekl:
"Chvála tobě, Pane, žes mi dal dočkat se tohoto jitra."
A vstal a šel na jitřní.
(z druhého čtení, vzatého z První staroslověnské legendy o sv. Václavu)
O druhých nešporách slavnosti v pražské katedrále
letos nemohu napsat nic,
protože jsem po návratu ze Staré Boleslavi už nesebral
dost sil, abych se na ně vypravil.
Po dvou letech od minulé zprávy
mi šťastné okolnosti opět umožnily zúčastnit se druhých nešpor
ze slavnosti sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Hradě.
(Normálně samozřejmě jen památka; v kalendáři kostela ale
slavnost, kvůli v něm chovaným ostatkům.)
Čekal jsem, že vše bude jako minule. Nešpory ale byly
úplně jiné, pročež jim musím věnovat několik řádek.
Texty a nápěvy
Vstupní průvod doprovázely varhany.
Zatímco členové kapituly, přisluhující a břevnovští
benediktini zaujímali místa v chóru, celebrant,
na způsob jakéhosi skromného lucernaria
(tentokrát jen "holá akce", bez zpěvu a bez "světelné modlitby")
zapálil svíce na oltáři ohněm přineseným od hrobu sv. Prokopa.
Následně standardním způsobem zahájil nešpory:
Úvodní verš recto tono. Po něm, stejně jako minule,
hymnus z ranních chval. Jistě hlavně proto, že
nešporní hymnus "Svatý Prokope milý" má málo známou vlastní
melodii, zatímco "Postrachu zpupných v dobách všech"
se zpívá jako "Nebeští kavalérové", a skýtá tudíž výrazně
větší naději, že se příchozí zpěvem přidají.
Celý zbytek (antifony, žalmy, čtení) byl
z prvních nešpor slavnosti. Pravděpodobně
byly zrecyklovány noty připravené někdy v minulých letech,
kdy se nešpory zpívaly v předvečer.
Památka sv. Prokopa samozřejmě v breviáři vlastní texty
pro první nešpory nemá, takže se zpívaly komplet první nešpory
ze společných textů o duchovních pastýřích.
Pozornost si zaslouží jejich hudební ztvárnění:
Všechny žalmy se zpívaly na jeden nápěv, vlastně tradiční
nápěv psalmodie VI. modu, akorát bez melismat.
Pro antifony byl připraven další jednoduchý nápěv,
rovněž recitativního charakteru.
Žádný exemplář not jsem neodcizil, takže ukázku níže zapisuji
po paměti. Případná odchylka od originálu by ale byla jen
v nějaké drobnosti, protože základní rysy jsem si zapamatoval
spolehlivě.
(To, že si dovoluji poskytnout notovou ukázku, je výrazem
přesvědčení, že nepoškozuji ničí nárokovatelná autorská
práva.)
Ukázka zachycuje i způsob značkování textu žalmů.
V každém poloverši byla podtržena slabika, na níž se opouští
recitační tón. Formule uzavírající poloverše nebyly nasazeny
podle logiky slovního přízvuku, ale prostě na počet slabik
od konce. Mně to zní značně nelibě, ale jinak to zřejmě nikoho
nepohoršovalo.
Responsorium se zpívalo na stejný nápěv jako antifony.
Magnificat i jeho antifona na tradiční nápěv psalmodie
VIII. modu s nejběžnější diferencí G a "všední" mediací.
K přímluvám (opět ony přímluvy vybudované na základě
byzantské velké ektenie) responsum "Hospodi pomiluj" -
ten nápěv z Taizé, který se zpívá snad při každé mši
v pražské katedrále a už dávno mi leze krkem.
(Viz např. publikaci Zpěvy a modlitby z Taizé, Praha: Rosa 2003, č. 34.)
Hodnocení
Hudební tvar nešpor mě potěšil. Proti tomu, co jsem tu slyšel
před dvěma lety, šlo o malý, ale citelný krok vpřed.
Jednoduchý recitativní nápěv pro antifony u mě
oproti antifonám recto tono nebo na nápěv žalmu jednoznačně vede.
Jediné, co mě zamrzelo, bylo, že druhá antifona,
citelně trojdílná (Já budu pást své stádo; /
budu hledat ztracené, / zpět přivedu rozptýlené.),
byla tupě naražena na dvojdílné schéma použitého nápěvu
a pojata jako dvojdílná,
i když nápěv by bývalo šlo s minimální námahou pozměnit
i na trojdílný.
Mrzí mě, že vypadly texty z nešpor památky. Jak jsem upozorňoval
minule, novější breviáře už texty nešpor o sv. Prokopu
neobsahují, a to, že tyhle "zrušené" texty někde žijí,
patřilo k mým zvrhlým liturgickým potěšením.
Jak jsou na tom popsané nešpory co do souladu s předpisy?
Zjišťuji, že nevím. Budu se muset na nějakou dobu
zdržet rubricistických odsudků a udělat si pořádek ve
výkladu liturgických zákonů.
VPDMC 246-252 lze totiž chápat buďto tak,
že čl. 246 je obecná norma, dovolující měnit v zásadě cokoli,
co není speciálními normami čl. 247-252 zakázáno,
nebo tak, že čl. 246 je "jen" úvodem k taxativnímu výčtu toho,
co se měnit smí, podanému ve čl. 247-252.
Pokud je správná první možnost výkladu, proti záměně
druhých nešpor za první o slavnosti sv. Prokopa
(nebo sv. Václava, jak jsem toho byl svědkem
před dvěma lety ve Staré Boleslavi) nelze nic namítat. Pokud je správná možnost
druhá, byly dnešní nešpory, až na Otčenáš a závěrečnou modlitbu,
co do výběru textů celé proti předpisům.
Závěrem
Ohledně kapitulních nešpor u Všech svatých mám sen,
a myslím, že není ani přehnaně romantický, ani moc bláznivý,
pročež se o něj rozdělím:
Nakolik se mi zatím podařilo vysledovat, slaví se v kolegiátním
kostele zpravidla dvoje nešpory do roka. Jedny o titulární
slavnosti, druhé o pouti k ostatkům sv. Prokopa.
Oboje mají poutní charakter a konají se za ne úplně malé
účasti lidu, ale také řeholníků a řeholnic z blízkých domů.
Bylo by svrchovaně vhodné tyto "poutní nešpory" dále kultivovat;
zároveň to, že jsou jen dvoje, z toho dělá zvládnutelný úkol.
Oslovit některého skladatele, který má zkušenosti
s liturgickým zpěvem, má cit pro jazyk a neštítí se
malých zakázek, a oboje nešpory mu dát ke zhudebnění.
Pak je spolu nacvičit, a každoročně je
zpívat. I když náročnost bude o kousek vyšší než doposud,
troufám si tvrdit, že není třeba se bát, že by se lid nepřidal.
(V tomto ohledu nešpory u Všech svatých fungují nápadně jinak
než nešpory v katedrále. To je dáno jednak prostorovými
disposicemi, jednak situací pouti.)
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že by kromě zvelebení bohoslužeb
v kolegiátním kostele šlo i o cennou službu celé české
církvi, protože přinejmenším nešpory o Všech svatých
by jistě našly uplatnění i mimo okrsek Pražského hradu.
Rád bych doporučil pozornosti ctěného čtenářstva
další nahrávku nešpor, tentokrát ze Slovenska:
15. září 2013, o slavnosti
Sedembolestnej Panny Márie, patrónky Slovenska
je v kostele téhož titulu
v Žiline-Vlčincách
zpíval
zbor starej hudby Arcus.
00:00 úvodní verš
00:39 hymnus
03:25 1. antifona a žalm
06:20 2. antifona a žalm
09:15 3. antifona a NZ kantikum
13:30 čtení
14:07 responsorium
15:41 Magnificat s antifonou
19:24 přímluvy
Otčenáš
závěrečná modlitba, požehnání
23:44 závěrečná antifona Salve, Regina misericordiae
Texty
V ten samý den, kdy Slováci slaví vlastní slavnost
Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska,
slaví převážná část římské církve, vč. českých diecézí,
památku Panny Marie Bolestné, která je zařazena
ve Všeobecném římském kalendáři.
Není tedy bez zajímavosti srovnat
slovenské texty
s českými
a oboje s latinskými.
Srovnání ukáže, že slovenský formulář svátku přebírá
téměř kompletní materiál textů společných pro většinu církve
a jen ho rozšiřuje,
v souladu s vyšším stupněm a lokálním zvláštním významem
svátku, o další vlastní části. Jen výjimečně obecné texty
nahrazuje vlastními.
Prvním vlastním prvkem je hymnus
Mária, Panna Bolestná, patrónka nášho Slovenska.
V latinském breviáři
jsou jako hymny pro jednotlivé hodinky úryvky sekvence
Stabat mater dolorosa, z níž čerpá i nešporní
hymnus českého formuláře.
Ohledně původu písně Mária, Panna Bolestná
se mi nepodařilo nic najít, což samo o sobě naznačuje,
že nejde o píseň starou. Stejným směrem ukazuje
i "ekumenická" formulace modlitby za obnovení jednoty církve
v šesté sloce ("pozri, jak túžia kresťania
jednotu Cirkvi obnoviť") nebo zvláštní prosba za mládež ve sloce
páté. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že jde o text vytvořený
v době přípravy slovenského překladu breviáře, popř. nedlouho
předtím.
Antifony jsou všechny přeložené z latiny.
Tak i responsorium.
Tady si všimneme citelného rozdílu oproti českému znění:
zatímco ve slovenském breviáři je responsorium věrně přeložené
z latiny, v českém je "volná skladba na motivy
latinské předlohy", vynechávající vysoké tituly Bohorodičky
("královna nebe a paní světa") a měnící konstatující výpověď
("Stála ...") na oslavné oslovení ("Blahoslavená jsi, ...,
protože jsi vytrvala ..."):
Liturgia hodín (SK)
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži. V. Šťastná je, veď bez smrti získala palmu mučeníctva. * Pri Pánovom kríži.
Sláva. Stála.
Denní modlitba církve
R. Blahoslavená jsi, Panno Maria, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána. V. Bez smrti jsi dosáhla mučednické palmy, * protože jsi vytrvala pod křížem Pána.
Sláva. Blahoslavená jsi.
Slovenský formulář se odlišuje
krátkým čtením: zatímco většina církve čte v tento den
pavlovský úryvek (2Tim 2, 10- 12a),
nahlížející utrpení křesťanů ve světle naděje na věčnou slávu,
na Slovensku se čte jiný (Gal 4, 4-7),
zaměřený na vtělení a vykoupení. Je to mírně prodloužená verze
toho, který se čte v obojích nešporách
společných textů o Panně Marii.
Konečně jsou tu navíc vlastní prosby, jak je
u slavností obvyklé.
Nápěvy
Hymnus se zpívá na nápěv latinského hymnu
Jesu dulcis memoria, a myslím, že je to zdařilé spojení.
Je vhodné zmínit, že, nakolik je mi známo, Slováci, narozdíl
od nás, nemají k breviáři úředně vydaný oficiální hymnář
s nápěvy. To, přinejmenším pokud jde o slavnost
Sedembolestnej Panny Márie, neznamená, že by hymnus
nebylo jak zpívat: nabídka je naopak bohatá.
Ten, kdo připravoval program probíraných nešpor,
se na existující zhudebnění nevázal a zvolil chorální
nápěv, stylově se dobře hodící k antifonám (o nich dále).
Ovšem kdyby chtěl, z čeho vybírat by měl:
Jedno novodobé zpracování najdeme mezi
novou tvorbou,
navrhovanou na zařazení do připravovaného
Liturgického spevníka.
(To by se, pravda, svým charakterem k chorálním nešporám
úplně dobře nehodilo.)
Další zhudebnění najdeme v publikaci
Zhudobnené vešpery na nedele a sviatky.
(To by se naopak hodilo docela dobře.)
A to možná není všechno. Neměl jsem zatím možnost nahlédnout
do publikace Cecílie Magulové
a je dost pravděpodobné, že tam je další nezávislé zpracování.
Množství nápěvů je posledním pádným
argumentem pro to, že je hymnus nedávného "roku výroby".
Napadá mě ale, jestli otázka po době vzniku hymnu
v národním překladu breviáře
vůbec má v celosvětovém kontextu smysl. Čerpají i další
národní hymnáře z pokladu existujících písní?
Nebo je v tomto český hymnář výjimečný a ostatní
mají vesměs hymny přeložené či zbásněné nově
v době provádění liturgické reformy?
Máloco mi udělá takovou radost, jako objev povedených
prokomponovaných antifon.
Jeden takový klenot je zachycen i na naší nahrávce.
Pro druhou antifonu je adaptován jeden z nejfrekventovanějších
modelů latinských chorálních antifon (který jsem také
vícekrát použil, ovšem zdaleka ne tak často, jako na něj
narazíme v římském antifonáři, a sotvakde tak zdařile,
jako se tady povedlo neznámému členovi sboru Arcus).
U ostatních nemohu vyloučit, že úzce napodobují nějakou
předlohu, ale spíše předpokládám, že jde o volné skladby
někoho dobře obeznámeného s chorálním repertoárem oficia.
Bezpečně nejde o adaptace nápěvů odpovídajících latinských
antifon: odpovídající latinské antifony,
s výjimkou antifony k Magnificat,
totiž žádné nápěvy nemají a nikdy neměly. Pokoncilní formulář
je kompletně nově poskládaný, až na zmíněnou výjimku převážně
z do té doby nezpívaných textů, a z předkoncilního formuláře
svátku Panny Marie bolestné (jehož antifony jsou vybrány převážně
z Písně písní) nepřebírá ani čárku.
Žalmy se zpívají v alternaci jednohlasých chorálních a
falsobordonových veršů. Pozorný posluchač si všimne, že nápěvy
použité pro přednes chorálních veršů se ve významných detailech
liší od těch, které známe z římských chorálních knih posledního
století. Tak nápěv prvního žalmu je VIII.G, ovšem
s netypickou mediací. Pro novozákonní kantikum pak je použit
nápěv II.D, ale kromě mediace se od dnes běžné varianty
liší i terminace. (Viz noty.)
Po předchozím překvapí, že pro Magnificat je použit
běžný nápěv VIII.G, se "všední" mediací.
(Tj. ani zvláštní mediace, kterou jsme potkali u prvního
žalmu, ani mediace slavnostní, která by se k Magnificat
o slavnosti nabízela.)
Původ použitých netypických chorálních nápěvů neznám,
je ale pravděpodobné, že jsou
vzaté z rukopisných nebo starších tištěných pramenů.
(Proto jsem je drze zapsal do not - nepředpokládám,
že bych se tím dotkl něčích autorských práv.)
Protože melodie chorálních veršů je slyšet ve verších
falsobordonových, je pravděpodobné, že se výběr chorálních nápěvů
řídil použitými falsobordony, a to by mohlo vysvětlovat
i zmíněnou pozoruhodnost u Magnificat.
Responsorium se zdá být originální volnou komposicí.
Neodpovídá žádnému z tradičních modelů krátkého responsoria.
To ovšem, vzhledem ke kvalitám zhudebňovaného textu, nepřekvapí.
Tradiční modely předpokládají text
určité rozumné délky a struktury; na dlouhé, výrazně
asymetrické responsum by se těžko pasovaly.
R. Stála svätá Mária, Kráľovná neba a Pani sveta * Pri Pánovom kríži.
Ohledně závěrečné mariánské antifony jen upozorňuji,
že jde o starší podobu textu,
začínající Salve Regina misericordiae (bez Mater).
Pokud mám daný hudební tvar nešpor hodnotit jako ukázku
"slovenského chorálu", mohu dát jen výbornou.
Kromě toho jsou nešpory samozřejmě nejen dobře složené,
ale i velkolepě interpretované.
Jediná moje výtka nebude vedena proti kvalitám hudebním, ale
liturgickým: z nahrávky se zdá, že do slavení nebyl vůbec
nijak zapojen přítomný lid, což je z hlediska současného
pojetí liturgie přinejmenším silně neideální.
Protože veřejné slavení liturgie hodin vyhledávám,
vím, že naše realita je v tomto ohledu až příliš často podobná,
a to i tam, kde se nešpory slaví pravidelně a mají své jádro
pravidelných účastníků. K možným příčinám bych měl několik
tezí, ale těm třeba časem věnuji samostatný článek.
Stará hudba?
Já vím, já vím, působnost zboru starej hudby Arcus
se neomezuje na zpívání při liturgii, a s ohledem na celé
spektrum jeho činnosti je zbor starej hudby
jistě adekvátní přívlastek.
Také je jistě možné zpívat gregoriánský chorál a jiné liturgické
zpěvy jakožto starou hudbu.
Přimlouvám se ale za to, aby se - přinejmenším v katolických
luzích a hájích - zpíval předně jako hudba živá.
Na webu sboru Arcus je o tom přeložený skvělý článek
od jednoho z mně velmi drahých autorů:
László Dobszay: Živý gregorián.
K tomu dodávám jen své vroucí fiat, fiat.
Tercie, sexta a nóna, tři malé hodinky během dne,
jsou na základě časových údajů v Novém zákoně tradičně
spojovány jednak se řadou událostí umučení Páně,
jednak s vybranými momenty z počátků církve, jak je líčí
Skutky apoštolů. V pokoncilním breviáři se to promítá do kolekt
pro jednotlivé časové variany modlitby uprostřed dne
zařazených v žaltáři
(Skutky: mj. úterý prvního týdne; pašije: mj. pátek prvního týdne).
V době, kdy jsem býval častěji hostem
u novodvorských trapistů,
tam každodenně v rámci každé z malých hodinek byla zpívána
zvláštní, k dané denní době se hodící mariánská antifona.
Jedna, pravděpodobně odpolední, připomínala
Matku Boží pod křížem ("Pod křížem stála ...", parafráze
Jan 19,25-27);
další tvořil úryvek z Písně písní
("Kdo je ta ...",
Pís 6,10),
který samozřejmě do žádného z výše zmíněných plánů nezapadá;
dopoledne se pak zpívala antifona svatodušní,
opírající se hlavně
o Sk 1,14:
Společně
setrvávali na stejném místě
v ustavičných modlitbách
spolu s Marií, Ježíšovou matkou,
když na ně sestoupil Duch Páně.
Ta jediná mi utkvěla v paměti s kompletním textem i melodií.
Její nápěv je složen v 2. modu a využívá celý jeho rozsah.
Nápadným znakem je, že se v něm dvakrát vyskytuje
vzestupné melisma o třech notách na poslední
slabice slova. Když se to takhle napíše, zní to možná podezřele,
ale antifona je ve skutečnosti velice pěkná.
(Kdyby někdo chtěl rozvíjet teorie o tom, jak se český text
snáší nebo nesnáší s melismatickou melodií, byla by vhodným
studijním materiálem, protože je v ní melismat
hojně a jsou po textu rozložená velmi rozmanitě.)
Když jsem ji poprvé slyšel - jako vyjukaný gymnasista
někdy v létě 2006 - nerozpoznal jsem, o čem ve skutečnosti
mluví, a myslel jsem zprvu, že je snad řeč
o nějaké významné události z dějin řádu. To bylo z nemalé
části zapříčiněno tím, že jsem, nejsa ještě dostatečně
zorientován v množství chórových zpěvníků, před sebou neměl text,
a zpívanému jsem úplně dobře nerozuměl.
Ale to neporozumění není docela bez užitku: pokud bychom chtěli
nahlížet jednotlivé způsoby křesťanského života jako rozvinutí
dílčích aspektů tajemství Krista a církve, apoštolové
shromáždění spolu s Ježíšovou matkou a očekávající
"v ustavičných modlitbách" dar Ducha, jsou jistě jedním
z předobrazů,
na něž se dnešní klausurovaný kontemplativní život může
odvolávat, a v nichž může hledat orientaci.
Jeden ze svých oblíbených kousků novodvorského oficia jsem si
připomněl nejen vzhledem k blížícím se svatodušním svátkům,
ale také v souvislosti prací na projektu In adiutorium.
Nedávno jsem se totiž vracel k antifonám
pro dny předcházející slavnosti Seslání Ducha svatého,
do jejichž nešpor je vepsána jakási
svatodušní novéna,
a antifonu textově blízkou té výše pojednané jsem opravoval.
Za zmínku stojí, že ač se oficium českých trapistů zřejmě
neváže žádnou normativní liturgickou knihou, mariánské
antifony pro malé hodinky se tematicky z větší části kryjí
s antifonami
pro modlitbu uprostřed dne ze společných textů o Panně Marii
v pokoncilním breviáři.
I tady je jedna antifona svatodušní, další o utrpení Páně.
Třetí se ovšem liší: zatímco trapisté citují Velepíseň,
my netrapisté zpíváme o svatbě v Káně.
[EDIT 23. 12. 2017]
Vzpomínky na novodvorské antifony k malým hodinkám,
jak jsem je výše vylovil z paměti, jsou neúplné a patrně
i velmi nepřesné. Vzpomínám si i na další antifony podobného
určení - např. "Anděl, jenž tě vyhnal, Adame, ..." -
které do načrtnutého schematu nezapadají.
Zpívaly se takové antifony i mimo malé hodinky?
Nebo se střídaly, např. podle liturgické doby?
V době, kdy jsem do Nového Dvora jezdil, jsem se soustředil
na úplně jiné věci, než jsou detaily chórové modlitby.
Na youtube se objevil
záznam nedávných ranních chval z Ústí nad Orlicí
a jeho zhlédnutí/vyslechnutí mohu jen doporučit.
Zejména pak těm, kdo by zvažovali možnost
zpívat napřesrok na Bílou sobotu ranní chvály z Olejníkova
Velikonočního graduálu; dále těm, kdo by byli zvědaví,
jak zní Olejník perfektně zazpívaný a capella,
bez předepsaného doprovodu.
Nahrávka je o to cennější, že jde teprve o druhý
volně dostupný záznam Olejníkova zhudebnění části liturgie hodin
(první jsou
nešpory z Olomouce).
Já k tomu nemám co víc napsat - zachycené ranní chvály
jsou bezúhonné po stránce textu, liturgické akce (v tom smyslu,
že neobsahují žádnou akci nepatřičnou) i zpěvu.
Snad jen, že se mi moc líbí vícehlasé provedení hymnu,
a kde jsou k tomu pěvecké možnosti, rozhodně stojí za to po něm
sáhnout. Není nijak vyhraněně olejníkovské a
šlo by dobře dohromady i s jiným zhudebněním zbytku hodinky.
Z dalšího mě oslovila antifona k Benedictus.
Mám podezření, že v unisonu je ještě působivější,
než by byla s doprovodem.
V souvislosti s tím stojí za pozornost, že ranní chvály
jeden (autorsky) unisonový prvek obsahují - antifona
Kristus stal se poslušným je ve Velikonočním graduálu
bez doprovodu.
[EDIT 15. 4. 2017]
V době psaní článku jsem si neuvědomil, že od velkopátečních
obřadů do velikonoční vigilie se na varhany nehraje,
a tak jsem se divil, že zaznamenané ranní chvály z Bílé soboty
jsou zpívané bez doprovodu. Teď se naopak divím,
že je P. Olejník doprovodem opatřil.
Před časem jsem zachytil informaci o svébytných nešporách,
které se slaví ve vybrané sváteční dny (viz citace níže)
ve Štěpánkovicích na Hlučínsku.
Protože
na webu štěpánkovické farnosti
je možné sledovat bohoslužby v přímém přenosu,
počíhal jsem si na nešpory, které se konaly dnes,
o slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, ve 14:00.
Na stránkách farnosti jsou "prajské nešpory" zmiňovány jako
součást širšího celku lokálně specifických kostelních písní.
...
Součástí Pruska se stalo celé Hlučínsko po prohrané
1. slezské válce v roce 1742. Dlouhých dvě stě let byla
historie obce propojena s dějinnými událostmi Německa.
Přesto se zde dále mluvilo „moravsky“ a tímto jazykem –
slezským nářečím češtiny – se také vyučovalo ve škole.
Základem pro výuku byl slabikář, který pro tuto oblast vydal
slezský buditel, kněz Cyprián Lelek z Dolního Benešova.
Koncem 19. století však byly školy v „pruském Slezsku“
poněmčeny, ale „moravština“ se nadále používala při náboženské
výchově a v kostele, protože tato část území nadále patřila
k olomoucké arcidiecézi. Živou památkou na dějinné zvraty je
svébytné nářečí i písně, které se zpívají jen na Hlučínsku.
„Písně nenajdete v Kancionálu. Lidé je mají natištěné
na lístcích. Zajímavostí tohoto regionu jsou
tzv. prajské nešpory, které se zpívají na Vánoce,
Velikonoce, na krmáš a odpust. Starší lidé to znají ještě
zpaměti a s chutí nešpory zpívají,“
upozornil štěpánkovický farář na místní raritu.
Ve stanovený čas přišel za zpěvu první sloky písně
Aleluja! Živ buď nad smrtí slavný vítěz
liturgický průvod - kněz (v pluviálu) a několik ministrantů.
Nešpory začaly úvodním veršem, jehož charakteristická
formulace mě přiměla k rychlému vyhledání pravděpodobného zdroje.
V. Bože ku pomoci mé vzezři! R. Pane Bože všemohoucí * rač přispět ku pomoci. V. Srdce i ústa spraviti * bychom tě mohli chváliti. R. Sláva buď Otci věčnému * Synu i Duchu svatému.
Jakož byla na počátku * tak budiž na věky věků. Amen.
Protože přenos byl (ať už to bylo vlivem čehokoli) nestabilní
a často mi vypadával "signál", nejsem si jist, zda bylo
zachováno výše naznačené dělení mezi kněze a lid,
ale to není až tak důležité. Důležité je, že máme před sebou
půvabný text, který Tomáš Fryčaj
do nešpor, které otiskl ve svém kancionálu,
převzal z kancionálu ještě o poznání staršího
- z Božanova Slavíčka rájského.
(Božanovi a nešporám v jeho Slavíčkovi obsaženým zatím článek
dlužím.)
Po úvodním verši pokračovala místo hymnu píseň načatá
při vstupním průvodu.
Jaké asi budou žalmy?
Ty Fryčaj od Božana nepřevzal. Díval jsem se tedy nejprve
do Fryčaje, jakožto zpěvníku místem i dobou vzniku bližšího,
a nezklamal jsem se. Použitý značně archaický překlad žalmů,
s příznačnou snahou o svázání poloveršů rýmem, je Fryčajův.
--- Chápete to? Fryčaj - zpívaný více méně
nepřetržitě do roku 2016! Etnologové jsou možná na takové
zázraky zvyklí. Já na to ale zvyklý nejsem a jsem z toho
jako u vytržení. Opravdu jsem nečekal, že se na poli
českých zpívaných nešpor něčeho takového dočkám.
Ve zpěvu se střídala kantorka s lidem (možná ještě rozděleným
na dvě části - to jsem, díky již zmíněným častým výpadkům,
nemohl dobře vysledovat.)
Použité nápěvy žalmů odjinud neznám.
Každý poloverš byl uzavřen, jak je běžné,
nějakou melodickou ozdobou; často se navíc v polovině verše
změnil recitační tón.
Pokud jsem dobře poslouchal, kantorka a lid nezpívali
své verše na stejný nápěv, ale každá skupina zpěváků
měla svůj vlastní; ty se pak k sobě měly možná trochu jako
výzva (kantorčin verš) a odpověď (verš lidu).
Všechno doprovázely varhany.
K melodiím je třeba říci, že to jistě nejsou ty, se kterými
Fryčaj počítal (a které jsem zatím nedohledal).
V jeho kancionálu je totiž u každého žalmu
uvedeno číslo (např. pro žalm 109 "melodie chorální nro. 72")
a počet slabik, které jsou potřeba pro závěrečnou formuli
každého poloverše. Právě počty slabik ale nesouhlasí -
štěpánkovické závěrečné formule jsou vesměs bohatší/delší
než Fryčajovy.
Díky výpadkům příjmu přenosu nevím, jestli zazněly žalmy
dva nebo tři. Každopádně to byly žalmy ze začátku
Fryčajova - a tehdejšího římského - nedělního pořádku
(109, 110, možná i 111 - ve vulgátním číslování).
Poté celebrant přečetl krátké čtení
(řádné z breviáře) a po něm, kde rubriky připouštějí promluvu,
pronesl krátkou výzvu, směřující ke kantiku Magnificat.
To se zpívalo stejným způsobem jako žalmy. Opět Fryčajův
text. V jeho průběhu byl, jak je při slavnostních nešporách
obvyklé, okouřen oltář, celebrant a lid.
Přímluvy, modlitba Páně a závěrečná modlitba z breviáře.
Následovala ještě pobožnost (výstav Nejsvětější svátosti a část
novény k Božímu milosrdenství), kterou jsem již nesledoval.
Vyhodnocení
Co jsou tedy "prajské nešpory", jak se dnes ve Štěpánkovicích
slaví?
V zásadě jde o nedělní nešpory z Fryčajova kancionálu,
přistřižené podle schematu nešpor z denní modlitby církve.
Tak je hymnus přesunut na začátek. Úpravou směrem k lidovosti
je, že není použit hymnus uváděný Fryčajem, ani ten z breviáře,
ale známá velikonoční píseň z kancionálu.
Počet žalmů je omezen. Nezpívané prvky (čtení, přímluvy,
Otčenáš, závěrečná modlitba) jsou vzaty z breviáře,
řádně pro ten který den.
Zpívané prvky, které Fryčaj nemá - ať proto, že je
programově vypustil (antifony), ať proto, že v jeho době
součástí římského oficia nebyly
(responsorium, novozákonní kantikum) - jsou vynechány.
Projednou si dovolím úplně vynechat
šermování liturgickými předpisy,
protože poslední, co bych si přál, by bylo, aby prajské nešpory
mým přičiněním vymizely, nebo doznaly nějakých násilných úprav
v zájmu vyhovění dnešnímu liturgickému zákonodárství.
V době, kdy vznikly, nebyly součástí liturgie, ale lidovou
pobožností, na kterou se liturgické předpisy nevztahovaly.
Bylo by tudíž zcela věci nepřiměřené podle dnešních liturgických
předpisů je soudit.
Spíše se můžeme radovat, že nešpory v národním jazyce jsou
v dnešním pojetí katolické liturgie, oproti dřívějšku,
nešporami v plném slova smyslu, a že i vzácné památce
z dávných dob můžeme tento vznešený status přiznat.
Myslím, že se v daném případě sluší zavřít oči,
a nešpory prostě přijmout, jak jsou.
Kdyby je chtěl někdo dále reformovat k podobě pokoncilního
oficia, dala by se snad jen opatrně navrhnout úprava výběru
žalmů, aby, zvláště o Velikonocích, vedle žalmu 109 zazněl
i druhý žalm nešpor neděle prvního týdne žaltáře - žalm 113.
Ten byl součástí
nedělních nešpor i v době Fryčajově (Když vycházel Izrael
ze zajetí egyptského * rodina Jákobova z krajiny pohanstva
divokého) a pravděpodobně bude na místě ještě znám,
včetně nápěvu. Možná ale byly žalmy pro "pokoncilní zkrácení"
vybrány z dobrých důvodů, které nedohlédnu.
A zpívat žalmy popořadě, jak jdou za sebou v bibli,
je v rámci římského oficia samozřejmě velmi tradiční.
Prajské nešpory jsou možná vůbec nejdokonalejším naplněním
názvu "lidové nešpory", kdysi pro překlady a úpravy
nešpor pro slavení za činné účasti lidu dosti obvyklého:
jsou to "lidové nešpory", které opravdu zlidověly.
Bude jistě dobré se ptát, jak se to povedlo, jaké dobré vlivy
k tomu přispěly, a jestli z toho lze vyvodit nějaký závěr
pro hudební podobu "lidových nešpor", které by mohly vznikat
dnes.
Velikonoční triduum je za dveřmi. Vrchol liturgického roku
s sebou pochopitelně nese zvýšenou "liturgickou nabídku".
Nabízím přehled mimořádně slavených částí liturgie hodin -
samozřejmě neúplný a omezený na místa, která mám
"na dohled".
Pokud by někdo považoval za vhodné poslat další, rád doplním.
Praha
V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
se na Velký pátek a Bílou sobotu od 8:00 bude slavit
modlitba se čtením spojená s ranními chválami.
V neděli Zmrtvýchvstání Páně od 17:00 nešpory.
Královská kanonie premonstrátů na Strahově
bude na Zelený čtvrtek a Velký pátek od 21:00 slavit
modlitbu se čtením se zpívanými lamentacemi,
anticipovanou vždy z následujícího dne.
(Lamentace v běžném pokoncilním oficiu pochopitelně nejsou,
jde o řádovou úpravu.)
Kromě toho je možné zúčastnit se na Velký pátek ranních chval,
na Bílou sobotu ranních chval a nešpor.
Na neděli Zmrtvýchvstání budou křestní nešpory
(viz článek zachycující jedny loňské).
Dominikáni u sv. Jiljí
mají liturgickou nabídku tak rozsáhlou, že je lepší podívat
se přímo na jejich web.
Zvláštní pozornost si zaslouží "temné hodinky",
slavené na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu
od 7:00.
Jde o předkoncilní matutinum a (částečně modernisované)
ranní chvály. Texty a noty viz
web.
Roudnice nad Labem
V kostele Narození Panny Marie se
zpívá velká část předkoncilního oficia Svatého týdne.
Nevím ale, nakolik jsou hodinky otevřené pro veřejnost -
případnému návštěvníkovi se doporučuje předem kontaktovat
organizátory, aby nezůstal stát před zavřenými dveřmi.
I když většina článku bude věnována dokumentu významnému
pro latinské chorální oficium, začít musím autobiografickou
poznámkou:
Své původní předsevzetí
modlit se letos celý rok
předkoncilní oficium ve stavu ze začátku šedesátých let
jsem časově nezvládal
a záhy od něj upustil.
Již jsem naznačil,
že to, co se modlím teď, je noční můrou každého liturgického
puristy, mě nevyjímaje. Nicméně nakonec je to poměrně
obohacující zkušenost, o jejíž plody bych se
rád postupně podělil.
Můj synkretický pořádek vypadá tak, že se každý týden
celou neděli (od prvních nešpor) modlím oficium předkoncilní;
po zbytek týdne pak oficium pokoncilní, pro které si průběžně
chystám noty právě podle dokumentu, jemuž je věnován dnešní
článek - Ordo cantus officii (dále OCO) z r. 1983
Mnou používaná podoba pokoncilního latinského oficia je přitom
po všech stránkách zastaralá:
breviář mám v podobě editionis typicae
ze začátku 70. let (editio typica altera z poloviny
let 80. přinesla mj. změnu velké části biblických textů;
navíc mi schází aktualisace sanktorálu za posledních 40 let ...);
OCO z r. 1983, podle kterého
dohledávám zpěvy, je od podzimu nahrazené novějším vydáním.
Já však jednak nové OCO zatím nemám, jednak jsou i další
důvody, proč považuji za žádoucí postupně připravit
pokud možno kompletní antifonář podle OCO již zastaralého.
(Viz web
s vysvětlením, jakož i prvními učesanými výstupy;
všechny dosud sebrané, ale do knižní podoby zatím neuspořádané
zpěvy obsahuje
repozitář se zdrojovými kódy).
V době adventní a vánoční, když jsem se v krajině latinského
pokoncilního oficia octl neplánovaně, na způsob trosečníka,
a rychle jsem hledal, z čeho zpívat, posloužil mi
antifonář H. P. Sandhofeho.
Zmínka OCO na jeho titulním listě může mást (i mě zprvu zmátla).
Ve skutečnosti nejde o antifonář s antifonami podle OCO,
ale o antifonář s doslovně breviářovými texty. Kde k textu
existoval nápěv, Sandhofe ho dohledal, kde ne,
na základě širokých znalostí tradičního repertoáru, které
získal mj. při práci na Nocturnale Romanum,
upravil některý tradiční nápěv nebo složil nový.
Myslím, že je to docela dobrý záložní zdroj: když není
snadno dostupná antifona předepsaná v OCO, zpěvák sáhne
po vkusném novém zhudebnění textu, který je v breviáři.
A málokdo se dnes může pochlubit tak rozsáhlými zkušenostmi
se skládáním neogregoriánských zpěvů jako Holger Peter Sandhofe.
(Ale proti tomu viz závěr článku.)
Když narazím na významnější svátek, často pro něj beru,
podobně jako v neděli, předkoncilní texty.
Jednak je příprava "pokoncilních" not
na sváteční oficium hodně časově náročná
(antifon bývá hodně, navíc jsou často tiskem nevydané a je
třeba je dohledávat v CAO, v muzikologických databázích a
v digitalisovaných rukopisech),
jednak stojím o to, seznámit se s co největší částí
repertoáru předkoncilního oficia, a k tomu jsou
"bohatě vypravené" svátky vhodnou příležitostí.
Přijde-li do cesty vlastní český svátek (pro který obvykle
hotové latinské zpěvy nejde najít vůbec),
zpívám ten den většinou pokoncilní oficium, česky.
Co je Ordo cantus officii
Nová podoba římského oficia, která poprvé vyšla začátkem
sedmdesátých let pod (rovněž novým) titulem
Liturgia horarum, představovala při zachování
většiny základních stavebních prvků obrovskou změnu
oproti podobě dosavadní.
žaltář byl nově rozložen na čtyři týdny,
větší množství žalmů bylo rozděleno na dva nebo více oddílů
každý žalm nebo oddíl žalmu má v žaltáři svou vlastní
antifonu (doposud se žalmy malých hodinek zpívaly
pod jedinou)
má-li některá liturgická příležitost vlastní antifony
k žalmům, má obvykle ke každému žalmu jinou
(předtím se nejčastěji jedna sada antifon otočila
v laudách i nešporách a čtyři z nich posloužily i pro čtyři
malé hodinky)
antifony vzaté z žalmů byly většinou přizpůsobeny
novému překladu žaltáře
Pro velkou část textů tudíž chyběly nápěvy.
Reformátory to příliš nepálilo, neboť při práci na reformě oficia
měli před očima především diecézní kněžstvo
(jak informacemi přímo od členů Consilia dokládá
CAMPBELL S.: From breviary to liturgy of the hours. The structural reform of the Roman Office),
pro něž je
spíše než zpívané chorální oficium obvyklá modlitba recitovaná,
nejčastěji o samotě.
Pro zpěvuchtivou část církve jsou dvě cesty, jak vzniklou situaci
řešit: opatření textů z breviáře nově složenými či přizpůsobenými
nápěvy
nebo jejich nahrazení jinými vhodnými texty, které již někdy
někde v rámci oficia byly zpívány a nápěvy mají.
Ordo cantus officii
z r. 1983 se vydává touto druhou cestou.
Pro každou antifonu a hymnus
Liturgiae horarum udává knihu, stránku a incipit
zpěvu, který se má použít. Někdy jde o zpěv stejného textu
jako je v breviáři, často se texty liší významně nebo zcela.
Za povšimnutí stojí, že OCO neuvádí zdroje pro krátká
responsoria a počítá s tím, že texty v breviáři budou
tradičními stereotypními nápěvy podle potřeby nově opatřeny:
Melodia responsoriorum brevium, sicut invenitur
in Antiphonario et Psalterio monastico pro diversis
temporibus, bene aptatur textibus Liturgiae Horarum.
(Praenotanda, čl. 1)
Charakteristiky OCO 1983
Několik postřehů z dosavadní práce s OCO
(vypracování většiny žaltáře, částí propria postní doby,
commune sanctorum a několika drobtů sanktorálu):
OCO významně redukuje množství antifon v žaltáři.
V modlitbě se čtením je vždy jen jedna antifona na
žalm a den, i když je žalm rozdělen na více oddílů,
což obvykle znamená redukci ze tří antifon na jednu nebo dvě,
protože delší žalmy rozdělené na oddíly jsou pro modlitbu
se čtením typické.
Kantikum druhých nedělních nešpor v žaltáři antifony vůbec nemá.
Antifony k feriálním nešporním kantikům, jakož i
feriální antifony ke kantikům evangelním a první antifona
nedělních nešpor, se většinou opakují každý týden.
(V breviáři většina jmenovaných tvoří cyklus dvoutýdenní.)
Když se "netradiční" antifona nahrazuje jinou, "tradiční",
přinejmenším v žaltáři se obvykle spíše než taková,
která má podobný smysl, bere antifona vzatá přímo ze žalmu,
se kterým se zpívá. Díky tomu se vracejí některé antifony,
které bez svého žalmu vůbec nedávají smysl,
a které jsou jinak z pokoncilního oficia vyloučené,
např. Et omnis mansuetudinis eius.
(Kdo má latinský žaltář trochu namodlený, toho samozřejmě trkne,
že jde o druhou část prvního verše žalmu
Memento, Domine, David, s nímž se také zpívá.)
Mezi vlastnosti pokoncilního breviáře, které s ohledem na jeho
zpívané provedení považuji za výrazně nešťastné,
patří samostatná sada antifon pro žaltář doby velikonoční.
Záměr je zřejmý: podtrhnout slavnostní ráz velikonoční doby
a vyzdvihnout velikonoční čtení každého jednotlivého žalmu.
Jenže tím vzniká obrovské množství zpěvů s vlastní melodií,
které přijdou na řadu nanejvýš dvakrát do roka.
OCO se - možná spíše z pramenné nouze než z ohledů na zpěváky,
ale rozhodně k jejich prospěchu - vrací k předkoncilnímu
pořádku: definuje soubor alelujatických antifon
(tj. takových,
které sestávají pouze z vícečetného opakování "aleluja"),
které se opakují každý týden. Navíc je často jedna
antifona zpívána s více žalmy nebo oddíly žalmů,
čímž je množství antifon dále omezeno. (OCO čl. 41-42)
Nad odstavci výše čtenář možná pokyvuje hlavou:
zpívané latinské chorální oficium je nakonec co do rozsahu
repertoáru významně snazší na obsáhnutí než zhudebnění
Denní modlitby církve, které tu pan pisatel nabízí.
A je to samozřejmě pravda. Kvantitativní rozdíl dělají
obrovským především kompletní
velikonoční antifony ze žaltáře,
které navíc patří k mým vůbec nejhorším dílům.
Netajím se tím, že chovám jistou zvláštní náklonnost
k římskému antifonáři vydanému r. 1912 v rámci breviářové
reformy Pia X.
Ten - s ohledem na zastaralost v něm uplatněného tehdejšího
stavu bádání na poli gregoriánského chorálu - nepatří
k pramenům v OCO favorisovaným. Celkem pravidelně se ale do něj
sahá pro antifony ke starozákonním kantikům ranních chval.
Což nás upozorní na to, že za rozšíření palety kantik
ze Starého zákona nevděčíme až poslední liturgické reformě,
ale již reformní komisi z počátku 20. stol.
Zpěvy, poskládané v OCO do (zatím stále pouze ideelního,
na realisaci čekajícího) nového římského antifonáře,
jsou naprosto rozmanitého původu. Nejde jen o to, že ty,
které vůbec kdy vyšly tiskem, jsou posbírány z edic,
které od sebe dělí někdy bezmála sto let
(nejstarším tištěným pramenem, na který se odkazuje, je
Liber responsorialis, Solesmes 1895,
nejmladším Psalterium monasticum, tamtéž 1983)
a rozdíl je patrný nejen v latinském pravopise a
ve vlastnostech notového záznamu (užívané typy not a
rozdělovníků; žalmové nápěvy a jejich diference;
přítomnost či nepřítomnost solesmeských rytmických znamének).
V římském antifonáři se najednou ocitají i zpěvy
z isolovaných periferních tradic, které jistě náleží
k širokému proudu římské liturgie, ale rozhodně nerepresentují
její hlavní proud. A při tom nezůstane - zařazeny jsou
i zpěvy, pocházející z tradic ne-římských.
Např. druhá antifona modlitby uprostřed dne ve čtvrtek
prvního týdne žaltáře (Qui te exspéctant, Dómine,
non confundéntur) má v OCO poznámku, že pochází
z ambrosiánské liturgie.
OCO tedy vytváří zřejmě mnohem pestřejší chorální
Eintopf, než kterýkoli antifonář pře ním,
v celé historii západní církve ...
Všechno je dovoleno
Pravidelní čtenáři vědí, že mám zvrhlou zálibu v liturgických
předpisech a kdykoli se mi k tomu naskytne příležitost,
s radostí pranýřuji jejich porušování.
OCO kromě seznamu antifon a jejich pramenů obsahuje také
úvod, jehož některé partie mají charakter liturgicko-právní.
Najdeme tu i následující klauzuli,
prakticky vylučující možnost pranýřovat
kohokoli za nelegitimní výběr antifon:
Selectio antiphonarum, quae diversae sunt ab antiphonis
Liturgiae Horarum, facta est secundum methodum
aequipollentiarum nuncupatam,
in Ordine cantus Missae iam adhibitam.
Nihilominus semper permittitur, loco antiphonarum
quae hoc in Ordine proponuntur, aliam seligere
antiphonam textus aequipollentis vel antiphonam,
cuius textus ad lectiones pertinet diei.
(Praenotanda, čl. 3)
Místo antifony předepsané v OCO je vždy povoleno vybrat
jinou, vybranou podobným způsobem jako jsou vyhledány náhradní
zpěvy v OCO a Ordo cantus missae,
či antifonu úplně jinou,
jejíž text se hodí ke čtením dne. (Patrně se myslí na čtení
mešní.)
Tím jsou legitimovány např. svatovítské chorální nešpory
vč. podoby z let 200x, dnes tam obvykle zvané "nešpory postaru"
(viz jejich krásně uspořádaný archiv),
které vznikaly všechny v době platnosti OCO 1983,
ale jeho výběrem zpěvů se neřídí.
Až se dostanu k OCO 2015, bude zajímavé úvodní ustanovení
obou verzí dokumentu porovnat. Jsou i nadále pravidla pro výběr
zpěvů tak benevolentní?
Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát,
zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit
ke komposici neogregoriánských antifon.
S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze
o čerpání z existujících pramenů. To je samozřejmá
volba, když jde o liturgické příležitosti s dlouhou tradicí.
Pro nové svátky však tvorba předchozích staletí ne vždy
skýtá uspokojivý materiál.
Řešení této liturgicko-právní otázky však zatím nemám nadohled.
Kdybych se k nějakému solidnímu
řešení dobral později, věnuji mu samostatný článek.
Kdyby toto řešení uměl nabídnout někdo z vzácných čtenářů,
radoval bych se z komentáře.
V sobotu 5. prosince proběhl třetí ročník konference o hudbě
v katedrále, věnovaný rorátům. To je téma zdánlivě
postrádající s problematikou zpívané liturgie hodin
v národním jazyce výraznější spojitost.
Ale právě jen zdánlivě. Proto jsem konferenci
vyhlížel snad ještě více než ročníky předchozí -
a očekávání nebylo zklamáno.
(Program)
Pokud by se z dalšího zdálo, že konference ve skutečnosti byla
o oficiu, neodpovídá to pravému stavu věcí.
To jen pisatel zprávy selektivně naslouchal a ještě selektivněji
referuje především o tom, co se shoduje se zaměřením webu.
Oficium v Sept-Fons
Organizátoři konference na samý
začátek programu zařadili přednášku br. Jana od Kříže OCSO
o hudebním tvaru oficia v jeho komunitě, trapistickém
opatství Sept-Fons.
Jak že to souvisí s tématem konference?
V letech bouřlivého reformování liturgie
v průběhu a po 2. vatikánském koncilu byla i v Sept-Fons
stržena dosavadní podoba oficia a vybudováno oficium nové,
s texty v národním jazyce. Nad těmi se v průběhu let
vystřídalo několik různých typů nápěvů.
Někdy na sklonku devadesátých let ("když jsem před šestnácti lety
do Sept-Fons vstoupil") se začalo s částečným znovuzaváděním
gregoriánského chorálu do mše a bratři pociťovali výrazný
nesoulad mezi kvalitami hudební stránky mše a oficia.
Zároveň však návrat k latinskému oficiu nebyl reálný.
("Někteří bratři mají dost problémů naučit se francouzsky.
Latina je pro naši komunitu mimo dosah.")
Po vyzkoušení celé řady možností "jsme si vzpomněli na roráty" -
a začali se pokoušet skládat zpěvy v národním jazyce
vycházející z forem a stylových zásad gregoriánského chorálu.
Tato cesta se ukázala být nosná a sledují ji
i zpěvy užívané v Novém Dvoře, který je dceřinným
klášterem právě opatství Sept-Fons.
Čtenáři je zřejmé, že po téže cestě se ubírá
i projekt In adiutorium, přičemž významný vliv na to mělo
právě setkání s chórovým oficiem v Novém Dvoře.
Sluší se ale upozornit, že co v Sept-Fons objevili
až v devadesátých letech díky bratrovi z Čech,
který si vzpomněl na roráty (ojedinělou to památku
nesoucí až do současnosti živé dědictví utrakvistického
liturgického zpěvu v národním jazyce),
měli v Německu o desítky let dříve.
Br. Jan od Kříže vícekrát jako by mi mluvil z duše -
upozornil na to, jak je čeština šťastně podobná
latině (např. pokud jde o ne identické, ale přeci velmi podobné
zákonitosti slovního přízvuku nebo schopnost českých slabik
nést melisma);
vyslovil se pro vytváření melodie na tělo textu v národním
jazyce namísto adaptace nápěvu latinské předlohy; ...
Je jistě povzbudivé slyšet sdílené názory z úst povolanějších
(přednášející se poměrně přesvědčivě tvářil jako obyčejný
mnich bez zvláštních odborných kompetencí, ale čtenáři
časopisu Salve vědí, že to je, řekněme, mírné zastírání pravého
stavu věcí; něco napoví i to, že "obyčejný mnich"
po skončení konference sedl k varhanám a hrál Messiaena).
Za pro sebe přínosnější bych však považoval setkání s někým,
kdo zastává a má vyargumentovaný opačný názor -
že totiž formy gregoriánského
chorálu pro český text smysluplně přenositelné nejsou -
jako zřejmě byl P. Olejník nebo mniši z Beuronu zmiňovaní
Olejníkovými životopisci.
(Viz Jakub Vavrečka: Odkaz P. Josefa Olejníka, s. 22.)
Oficium na okraji dalších příspěvků
Radek Tichý mluvil o době adventní především z pohledu
dějin liturgie. Ne že bych si leccos neodnesl,
ale nic nepovažuji za nutné tu reprodukovat.
Oficia se dotkla nezbytná úlitba O-antifonám.
Poznámka na okraj: byl jsem překvapen, když jsem
nedávno (v den sv. Petra Chrysologa) zjistil,
že model O-antifon není vyhrazen předvánočnímu týdnu,
ale i jinde je podle vhodnosti použit, takže jednu
co do hudebního tvaru zcela typickou "O-antifonu"
potkáme např. v předkoncilním
commune confessoris pontificis -
viz antifonu k nešporám o učitelích církve
O Doctor óptime, AR1912 s. [47]
(gregobase).
Příspěvky Davida Ebena, Jiřího Žůrka a Tomáše Slavického
zmapovaly prehistorii a historii rorátů téměř až do dnešních
dnů.
David Eben představil v širším záběru adventní liturgii
adventní a vánoční v pražské katedrále 14. stol, nakolik
je možné ji rekonstruovat z dobových pramenů.
Ke slovu tak přišel mj. specificky pražský pořádek zpěvů
("když najdete antifonář, kde první nešpory první neděle adventní
začínají antifonou Gaude et laetáre, je to téměř
jistě antifonář pražský ... ta samá antifona se pak
v pražském ritu objevuje ještě jednou, o vigilii Narození Páně")
nebo liturgie slavnosti
Narození Páně s posluchačsky vděčným pořádkem štědrovečerní
hostiny svatovítské kapituly, jak o ní mluví Arnoštova Statuta.
Bezprostředně tematiky oficia se okrajově dotkl i Jiří Žůrek,
když smetl ze stolu tvrzení Dobroslava Orla, že
"antifony před roráte" jsou pozůstatkem nešpor.
"Nešpory ... Ale prosím vás! Nesmysl! To jsou prostě antifony
ze zbožnosti!"
Původ rorátů
Ze všech výše zmíněných historických příspěvků jsem si odnesl
následující laickou syntézu:
Jevem ve středověku všeobecným jsou votivní mše,
s formuláři rozepsanými na jednotlivé dny v týdnu.
Na sobotu připadala votivní mše o Panně Marii,
která měla (ne úplně universálně) pro dobu adventní
formulář začínající
introitem Roráte, coeli, désuper.
V určité době se "dostaly do módy" fundace na každodenní
slavení votivních mší časně ráno.
Dalším všeobecným jevem je tropování mešních zpěvů.
Roráty ve své české specifičnosti vznikly v církvi podobojí,
když (1) původně sobotní mariánská votivní mše
v době adventní expandovala na všechny dny v týdnu
a (2) všechny zpěvy byly převedeny do češtiny.
V souvislosti s tím byl výrazně rozšířen jejich repertoár,
až se rozvinula dnes klasická podoba rorátů
s vlastním formulářem chorálů a písní na každý den v týdnu.
Pokud jde o texty, panovala v klasickém období
velká tvořivost a
"někdy literáti svého písaře výslovně povzbuzovali,
aby, umí-li, napsal pro ně něco nového";
"každý, kdo se cítil alespoň trochu nadán, existující
texty podle chuti upravoval,"
takže máme značné množství variant.
Zásadní je, že v době pobělohorské, kdy český utrakvismus
vzal zasvé a s ním liturgický zpěv v národním jazyce,
roráty byly - zřejmě jednak pro svou mimořádnou oblíbenost
mezi lidem, jednak ve snaze o integraci existujících
literátských bratrstev -
jako jediná památka svého druhu
integrovány do katolického liturgického života.
Že to nebylo bez liturgicko-právních obtíží,
dokazují opakované obhajoby této praxe.
Nešpory na závěr
Jak je již tradicí, konference se uzavřela nešporami,
za osobního předsednictví pana arcibiskupa.
Stejně jako loni šlo o nešpory latinské chorální
(noty)
a o zpěv se postarala katedrální chorální schola.
To, že je v notách vysázené i latinské krátké čtení a přímluvy,
ať čtenáře nemate - ve skutečnosti byl zachován zavedený
katedrální úzus a tyto nezpívané texty byly přečteny česky.
Zesilovací technika a varhanní doprovod jsou
dva úhlavní nepřátelé gregoriánského chorálu.
Oba mají v katedrále
pevné postavení, k těžké újmě chorálních nešpor,
a tentokrát se oběma dílo zkázy výtečně podařilo.
Mikrofony byly snad špatně umístěné, snad dokonce jeden
chyběl, takže výsledný zvuk linoucí se z reproduktorů
byl velmi nerovnoměrný.
Kromě toho se prakticky ukázalo, proč normálně bývají nešpory
doprovázeny přenosnými varhanami umístěnými v prostoru chóru:
doprovod na velkých varhanách neumožnil
dobrou synchronisaci a chorál se tak plácal v harmonické
kaši.
Po skončení nešpor a tradičním průvodu zazněl výše již zmíněný
Messiaen.
(Dovolím si útržek unešeného jásotu - snad mi alespoň někdo
bude rozumět a ostatní shovívavě přivřou oko: kde jinde hrát
Apparition de l'église éternelle
než v pražské katedrále?!)
Neměním svoje plány rád - a také ne vždy se mi podaří včas
postřehnout, že zvolená cesta není optimální a změna plánu
by byla potřeba. Po týdnu
oficia podle rubrik z r. 1960
však vidím, že se mi předkoncilní oficium nedaří dobře
smířit s dalšími dvěma činnostmi, které jsou pro mě důležité -
totiž se zaměstnáním a studiem.
Podotýkám, že jsem se
zdaleka nemodlil celé denní pensum, nýbrž jen jeho menší část:
pravidelně ranní chvály, sextu, nešpory a kompletář,
ve dny, kdy pracuji z domova, doplněné o nónu,
a v neděli o matutinum. I tak je textový objem oproti
doposud užívanému pokoncilnímu oficiu bez modlitby se čtením
výrazně větší (ve všední den 16-19 žalmů či jejich částí
oproti 10, přičemž části žalmů jsou v předkoncilním žaltáři
obvykle delší) a když se k tomu přidá doba potřebná pro
vyhledání všech částí oficia v knihách a přípravu zpěvů
(navíc je běžné ve velkých hodinkách zpívat dvě až tři
"antifony k Benedictus/Magnificat" - jednu opravdu s kantikem,
ostatní na konci hodinky v rámci komemorací potlačených
konkurenčních oslav), přechod na předkoncilní oficium byl
pro můj rozvrh ranou, ze které by se nezotavil
a doplatilo by na to především studium.
Možným řešením by bylo ještě více omezit množství
každodenně zpívaných hodinek. To ale nechci - na den
strukturovaný modlitbou ráno, v poledne, večer a před spaním
jsem dlouho zvyklý a, možno-li to tak říci, velmi se mi osvědčil.
Další možností by bylo omezit míru zpěvu, neboť recitovaná
hodinka nevyžaduje tolik přípravy a snáze se v případě potřeby
urychlí. Pro mě však je hudební složka oficia důležitá
a jeho nezpívaná forma těžce defektní. (Askety, kteří se léta
nebo celý život věrně modlí breviář beze zpěvu, obdivuji;
pro mě by to byl velice suchý chléb.)
Rozsah oficia proto omezím návratem k jeho pokoncilní formě.
Protože však považuji za důležité takříkajíc osvěžit
své skladatelské snahy stále čerstvou vodou autentického
gregoriánského chorálu, nevrátím se k českému breviáři,
ale sáhnu po pokoncilním breviáři latinském.
Jako rádobyrubricistu mě samozřejmě velice trápí, že mám pouze
editionem typicam z r. 1975 a nejsem si vůbec jist, zda po vydání
editionis typicae alterae je užívání staršího vydání při slavení
oficia legální. Pravděpodobnější je, že nikoli.
Že však jsem soukromá osoba k modlitbě oficia nevázaná, ...
nebudu to v nejbližší době řešit.
Jak známo, úplný oficiální antifonář k pokoncilní podobě římského
oficia nebyl dosud vydán.
O nedělích a svátcích se podržím vydaného vesperálu
(Antiphonale Romanum II, Solesmes 2009),
pro zbylé hodinky použiji Liber hymnarius (Solesmes 1983)
a Sandhofeho antifonář.
Ten deklaruje, že je připraven podle Ordo cantus officii
z r. 1983 - to však
bylo čerstvě nahrazeno novým předpisem.
Protože však nemám časovou kapacitu všechny zpěvy pro každý den
podle něj vyhledat (ani přístup ke všem pro to potřebným
pramenům), prozatím si udělím další úlevu z přísného zachovávání
té nejtvrdší zákonické linie a budu zřejmě občas zpívat zpěvy
zcela neodpovídající nejčerstvějším liturgickým normám.
Holger Peter Sandhofe bohužel zemřel dříve, než mohl
dokončit svazky velikonočního okruhu a sanktorálu.
Otázku, jak si s tím poradit, prozatím nechávám otevřenou.
Stále se mohu utéci k české verzi oficia a svým zpěvům.
Dalším řešením by mohlo být sáhnout
po dominikánském antifonáři P. Augustina Thompsona -
za předpokladu, že se texty zpěvů vždy nebo většinou shodují.
(Zatím jsem neověřoval.) To by samozřejmě znamenalo
infikovat se specifickou hudební tradicí dominikánského řádu,
se kterým přitom osobně nemám nic společného.
Takže - druhou adventní neděli dozpívám podle starých knih
a od pondělka se vracím do vod známějších a bezpečnějších.
Poněkud dostávají na frak všechny moje uštěpačné poznámky
na adresu pokoncilní reformy oficia. I nadále jsem
samozřejmě přesvědčen (a v případné diskusi na toto téma
s tradicionalisty o to přesvědčenější, čím větší radost
mi dělá možnost nařknout z modernismu samotného
Pia X. :) ),
že jediné pravé tradiční římské oficium zemřelo už roku 1911.
Experiment ale ukazuje, že ani jeho forma stižená opakovaným
zkracováním pro mě není reálně zvládnutelná a že ono kratinké
pokoncilní oficium je dlouhé právě tak akorát.
Svých dlouho spřádaných
plánů
na důkladné pobytí se staršími
podobami oficia se nevzdávám, ale netuším, na kdy je vlastně
odkládám. Snad na dobu, až dostuduji (ať šťastně nebo
definitivně nešťastně) - za předpokladu, že pro mě v té době
vize života rozděleného téměř beze zbytku mezi práci a oficium
bude stále ještě přitažlivá.
("Autor je nejspíš trochu podivín." "Ano. Spíš trochu víc.")
Hromádka knih, kterou používám pro zpívané české pokoncilní
oficium (na fotce "červený" hymnář, aktuální svazek
breviáře, žaltář
a solesmeský Liber hymnarius),
za necelé dva týdny osiří a bude přinejmenším na rok
vystřídána předkoncilním breviářem a antifonářem.
Jenže - ono to není jen tak!
Předně mi pro předkoncilní liturgický pořádek
chybí jedna knížka, která se na fotku nedostala
(protože bydlí na vrchu jiné hromady knih :)) - direktář.
Jsou oblasti, kde se od Summorum pontificum
církevní autority starají o vydávání
direktáře i pro mimořádnou formu římského ritu,
nebo ho alespoň oficiálně zveřejňují
(např. Anglie a Wales).
Pro české a moravské diecéze však takový direktář nikdo
nevydává. Budu si tedy muset poradit sám.
Protože ruční sestavování direktáře je práce zdlouhavá,
repetitivní a náchylná k chybám a protože my programátoři
jsme zvyklí práci právě tohoto druhu automatisovat,
počítám, že si pro těsně předkoncilní kalendář napíšu
podobnou aplikaci,
jako mám pro ten pokoncilní.
Pro částečnou kontrolu správnosti výsledků
bude možné se opřít jednak o cizí
diecézní direktáře dostupné na internetu,
jednak o lidový kalendář, který vydávají lidé okolo webu
Krása liturgie.
Zatím jsem se definitivně nerozhodl, zda s programováním
"softwarového direktáře" začnu od základů
znovu, nebo vyjdu z toho, co je již naprogramováno
pro online breviář
divinumofficium.com.
Záleží na tom, co se ukáže jednodušší. (Protože upravovat
cizí kód je v řadě ohledů náročnější než navrhnout a napsat
vlastní, a nemusí se to vyplatit.)
Každopádně je jisté, že na začátku liturgického roku ještě
vlastní spolehlivý direktář mít nebudu a budu se muset nějakou
dobu orientovat provizorně, jen za pomoci výše zmíněných pomůcek.
Sluší se zmínit, že problém sestavení direktáře nekončí
nastudováním pravidel liturgického kalendáře platného
v roce 1962 a jejich převedení do počítačového programu.
Samostatným úkolem je dobrání se tehdy závazného vlastního
kalendáře Pražské arcidiecéze.
Nenašel jsem totiž zatím oficiální vydání tohoto kalendáře
s aplikovanou tehdy poslední kalendářovou reformou
zjednodušující systém tříd svátků.
Reformovaného kalendáře bych se mohl dobrat mechanickou
aplikací ustanovení reformního dekretu na poslední
mně známé oficiální vydání kalendáře před ní (vím o breviáři
s pražskými officia propria a příslušným
kalendářem ze 40. let;
lze doufat, že misál s vlastním kalendářem a texty
byl vytištěn ještě i někdy později)
nebo snad lépe přenesením pouze vlastních pražských svátků
(s příslušnou úpravou jejich stupňů podle reformního dekretu)
na oficiální vydání reformovaného všeobecného římského kalendáře,
které dostupné je.
To však nemusí vést ke správným výsledkům - je veskrze možné,
že reforma nebyla uplatňována mechanicky a stupně slavení
některých svátků byly při její příležitosti pozměněny.
Stále by bylo nejlepší dohledat dobová acta curiae
nebo direktář. Moje dosavadní hledání
však bohužel žádné plody nepřineslo.
[EDIT 25. 11. 2015]
Prozatím bude nejspolehlivější přeci jen "zůstat při papíře",
přidržet se
direktáře, který vydává papežská komise Ecclesia Dei,
a do něj doplnit (jak výše naznačeno) vlastní svátky
Pražské arcidiecéze a související úpravy (např. fixované
přesuny některých svátků všeobecného římského kalendáře).
Kalendářovou aplikaci rozhodně stále mám v plánu, ale tak úplná
a spolehlivá, aby bylo zodpověd(itel)né se podle ní řídit,
hned tak nebude.
[EDIT 28. 11. 2015]
Protože výše zmíněný tištěný direktář je poměrně drahý
a zdá se, že je vydáván na občanský rok a ne na rok liturgický,
pro prosinec jsem si vytiskl
direktář anglicko-velšský
a zanesl do něj úpravy. V zásadě jde jen o vypuštění
tamních vlastních svátků (kromě Edmunda Kampiána, kterého
vedle diecézí Northampton a Portsmouth od již-celkem-dávna
slaví i Arcidiecéze pražská).
Pražský diecézní kalendář pro dané období žádné svátky navíc
nemá.
Další problém je s nápěvy antifon.
Jak jsem na to již vícekrát narážel, proprium antifonáře
pro českou provincii nebylo po celý novověk nikdy vytištěno.
Pátral jsem po něm dost dlouho a dost důkladně, abych
to mohl se slušnou jistotou tvrdit.
Na druhou stranu,
kdyby se později ukázalo, že jsem se přeci jen mýlil,
žádný omyl bych neodvolával radostněji než tento.
Ze středověkých rukopisných pramenů lze získat nápěvy jen pro
ty nemnohé antifony,
které byly v užívání již v době jejich vzniku
a jejichž texty v breviáři vydržely až do 20. století.
Takových je však naprosté minimum - vzácně stabilní bylo
např. oficium sv. Víta, naproti tomu např. oficia
sv. Václava a sv. Ludmily byla zcela přepracována
při velké reformě ve druhé pol. 19. stol.
Protože právě o svátcích zemských patronů upustit
od zpívaného oficia pro mě není myslitelné,
vidím to tak, že chybějící nápěvy složím.
Nakonec musím přiznat, že, ač jsem v poslední době
s chutí trousil na adresu pokoncilního oficia kritické poznámky,
se svými starými známými knihami se po pěti letech nepřetržitého
užívání neloučím lehce a k těm, které již čekají, aby je
nahradily, nehledím jen s radostným očekáváním.
Latinsky umím poměrně dobře, ale tak dobře, abych celému
breviáři s lehkostí rozuměl, přeci jen ne -
viz mé zprávy
z prvního delšího pokusu s předkoncilním oficiem
před třemi lety. A po stránce hudební to bude podnik
podobně náročný: zatímco své antifony mám po letech již pod kůží,
ze zpěvů předkoncilního antifonáře znám zatím jen mizivý
zlomek.
Teď mě čeká ještě poslední týden pohodlného života
v kraji důvěrně známém ...
Narazil jsem na Youtube na (pouze) zvukový záznam
nešpor, které se konaly letos u příležitosti Noci kostelů
v kostele sv. Mikuláše v Lounech.
Dovoluji si je doporučit především jako ukázku české psalmodie
zpívané na tradiční chorální nápěvy. Nemám s oněmi nešporami
nic společného, nepodílel jsem se nijak na jejich přípravě a
nebylo při nich použito nic z mých nápěvů, ale žalmy
jsou zazpívané přesně tak, jak to považuji za správné -
vč. souhlasu slovního přízvuku (hlavního nebo vedlejšího)
s hudebním přízvukem dané psalmodické formule.
Když jsem tedy přednedávnem sliboval
poskytnout ukázkovou nahrávku české chorální psalmodie,
už to není potřeba:
Hroznata Václav Sojka
to udělal za mě a mnohem lépe, než bych toho byl schopen já.
Díky!
Neodpustím si několik poznámek. Pro snazší sledování
nabízím časové indexy důležitých částí.
00:00 vstup: Flos Carmeli
04:24 Bože, shlédni a pomoz
04:59 (místo hymnu) Ej všickni, již milujete Marii, Matku Boží
06:54 1. antifona, žalm 129. Tonus VIII G
09:00 2. antifona, žalm 127. Tonus II D
10:45 3. antifona, kantikum Ef 1. Tonus VIII G*
13:22 krátké čtení
13:41 promluva
18:30 responsorium Maria, Bůh si tě vyvolil
19:25 antifona Alma Redemptoris Mater
20:22 Magnificat
24:54 prosby
27:35 Otčenáš, závěrečná modlitba, požehnání
30:00 Ave Maria
Nešpory pravděpodobně otevřel liturgický průvod zpěváků
a celebranta. Ten se pochopitelně neděje potichu.
V typologii řešení vstupu ke slavení liturgie hodin,
která se mi pomalu rýsuje a časem ji shrnu v samostatném článku,
by se tomuto typu mohlo říkat "první hymnus".
Při vstupu zaznívá karmelitánský hymnus Flos Carmeli.
Úvodní verš je jediný český zpěv, který opouští text
běžného českého překladu Denní modlitby církve ve prospěch
breviáře dominikánského.
Nepochybně kvůli využití existujícího nápěvu.
Jde, nepřekvapivě, o nápěv dominikánský.
Místo hymnu je použita mariánská píseň, která nefiguruje
v žádné z oficiálních sbírek textů použitelných jako hymny
při slavení liturgie hodin.
Zákonická poznámka: toto není legální úprava.
Žalmy a kantikum jsou z druhých nešpor společných textů
o Panně Marii.
Antifony jsou zazpívány na nápěv psalmodie.
Responsorium je ze stejného commune, ale z prvních nešpor.
Text byl poměrně zdařile opatřen upravenou tradiční formulí
krátkého responsoria v VI. modu.
K latinskému Magnificat zazní antifona
Alma Redemptoris Mater.
Takové její použití je poměrně bizarní.
V novodobých dějinách oficia se zpívá výhradně jako závěrečná
mariánská
antifona po kompletáři - od poslední reformy bez přesného určení,
dříve v přesně vymezeném období od začátku adventu
do svátku Očišťování Panny Marie
(dnes slaveného v christologickém přeznačení jako
Uvedení Páně do chrámu).
Původně jde, pravda, o antifonu k sextě
slavnosti Nanebevzetí Panny Marie
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 306),
takže její zpívání se žalmem/kantikem není věc úplně neslýchaná,
ale dnes rozhodně krajně neobvyklá.
Zákonická poznámka: sice koulím očima, ale myslím,
že tato úprava je legální, povolená
velkorysým ustanovením o votivním oficiu
ve VPDMC 252.
Dalo by se diskutovat o tom, zda totéž ustanovení
neopravňuje pro slavení votivního oficia kromě výběru
vhodných textů z nabídky breviáře i k výběru textů,
které v něm vůbec nefigurují, tedy např. ke složení
vlastních antifon nebo k použití libovolné vhodné písně
namísto hymnu. Jsem zastáncem restriktivního výkladu
omezujícího výběr jen na to, co nabízí breviář.
Přesvědčivé argumenty spolehlivě drtící opačné stanovisko
jakožto nepřípustné však zatím nenacházím.
Závěrem musím těm, kdo se na přípravě nešpor podíleli,
vyjádřit uznání za nezvykle nízký počet zjištěných
nelegálních úprav.
Naopak uplatněné úpravy legální upozorňují na možnosti,
které liturgické normy nechávají otevřené
pro votivní oficia - to ve smyslu VPDMC 252 znamená
tematické oficium, např. (ale nejen)
ke cti určitého světce, slavené v liturgicky volný den.
Pokud jde o hudební stránku, je mi líto antifon k žalmům
a ptám se, zda byly odbyty žalmovým nápěvem proto,
že k nastudování něčeho lepšího nebyl čas (to beru),
že žádné z existujících zpracování nebylo uznáno hodným
(není jich málo: kdo programově chce zpívat žalmy na chorální
nápěvy, připraví se tím o Olejníka a Šmolíka; stále mu však zbývá
osvědčený Holík, zahrnutý v kancionálu, a pisatel těchto řádků),
nebo proto, že strůjce nešpor o existujících zhudebněních
nevěděl. Tento poslední důvod by mě mrzel nejvíce -
to, aby se o existujících zhudebněních denní modlitby církve
vědělo, si kladu za úkol přede vším ostatním.
Za dveřmi je další ročník festivalu pravoslavné hudby
Archaion kallos.
Před rokem jsem na jednom z jeho koncertů slyšel
úpravu známého řeckého nápěvu Trojsvaté písně pro český text.
Svatý Bože, svatý Silný, svatý Nesmrtelný, pomiluj nás.
Vzít nápěv chorálního typu (tj. složený pro určitý text
v určitém jazyce, textu "na tělo") a použít ho s jiným
textem, resp. s textem v jiném jazyce, je vždycky velké
dobrodružství a velmi nebezpečný počin.
Zároveň je pochopitelné, že toto dobrodružství odnepaměti
je a bude podstupováno - z různých důvodů.
Vysoce kvalitní provedení přikryje mnohé, i přesto však
je patrné, že ani tady se nepovedlo utéci všem nástrahám.
Za největší "boty" považuji dlouhé melisma na nezpěvné
slabice "smr" a použití transitivního slovesa
pomilovat, které je evidentně vypůjčené z církevní slovanštiny,
v moderní češtině však naneštěstí figuruje také,
s výrazně posunutým významovým polem.
Smíšené pocity mám kolem bohaté melismatisace českých slov.
Zní mi to - nečesky. Současně je to však
něco, bez čeho se upravovatel jak řeckého, tak latinského
chorálu pro český text neobejde. (Pokud se nechce vydat
cestou českých graduálů 16. stol., které melismatickou
melodii latinského textu podkládají delším českým textem,
takže se melismatický zpěv mění na sylabický.)
Česká lidová píseň, ba ani "umělá" česká píseň duchovní
však bohatá melismata prakticky nezná. Říká to něco o vztahu
jazyka k melodii
(jsou jazyky "melismatisující" a "nemelismatisující"?),
nebo je melismatika latinského a řeckého
chorálu speciálně uměleckým výrazovým prostředkem,
který se ani tam v lidové písni neuplatňoval/neuplatňuje?
Profánní repertoár, který letos proniká do programu festivalu,
mě, popravdě, příliš neláká, ale na tuto otázku by mohl
dát alespoň částečnou odpověď.
S překvapením jsem zjistil, že jsem za celou dobu existence
webu ještě nevěnoval ani řádku každoročním nešporám z památky
sv. Ludmily, slaveným u jejího hrobu v bazilice sv. Jiří
na Pražském hradě. Napravuji tedy toto povážlivé opomenutí.
Tomu, kdo by si chtěl udělat lepší představu, jak svatoludmilské
nešpory probíhají, se nabízejí takřka ideální možnosti.
Na webu "katedrální typografické dílny" jsou
noty
a na youtube jsou k vyslechnutí nahrávky z ročníků
2012 a
2014.
Fotografická dokumentace je i letošní - na webu projektu
Člověk a víra (většina snímků je ale
ze mše, která po nešporách následovala).
K nahrávkám je třeba říci, že zatímco minimálně poslední
dva-tři roky, a pravděpodobně déle, se o zpěv nešpor
v kostele bývalého kláštera benediktinek starala výhradně
nebo převážně ženská schola, letos štafetu převzala
chorální schola z katedrály - těleso převážně mužské.
[EDIT 6. 3. 2017]
Skromné informace k počátkům tradice novodobých svatoludmilských
nešpor u sv. Jiří viz web
souboru Cantio:
první se konaly r. 1997.
Věnujme pozornost notám.
Už jejich titulní stránka naznačuje, že půjde o nešpory
svérázné.
Sanctae Ludmilae abaviae Bohemorum fides
Vesperae
tamquam
(b)abavismus
secundum traditionem veteram & novam
Prvnímu řádku nerozumím. Ať dělám co dělám, slovo fides
mi tam, v daném kontextu, v žádném z mně známých možných významů
nedává pořádný smysl.
Svaté Ludmily, prabáby Čechů fides
nešpory
jak je "prababím zvykem"
podle tradice staré i nové
Co znamená ono "secundum traditionem veteram et novam", se
ukáže po zalistování notami nebo po několika minutách poslechu
zvukového záznamu. "Nemají tam nějak moc žalmů?"
Ovšem, že ano! Základní struktura nešpor je pokoncilní,
ale psalmodie se drží předkoncilního schematu - pět žalmů,
žádné novozákonní kantikum.
Na půdě benediktinského kláštera je vhodné podotknout,
že to je předkoncilní schema sekulární, nikoli mnišské.
V mnišském oficiu by byly nešporní žalmy čtyři.
Žalmy 109, 112, 121, 126, 147 (ve vulgátním číslování)
odpovídají předkoncilnímu pořádku pro druhé nešpory
z commune svatých panen/nepanen (non virginum)/Panny Marie.
Všechna tři jmenovaná commune mají žalmy druhých nešpor společné.
Různá vydání vlastních breviářových textů pražské provincie
také odkazují tu do commune panen (1865), tu nepanen (1677).
Bližší pohled na vlastní texty, hymnus, antifony a
responsorium, ukáže, že nejde o reprodukci žádného ze stadií
vývoje textů svátku sv. Ludmily pro pražskou provincii
od 16. stol. dále. (To říkám na základě výzkumu provedeného
v rámci mé zkrachovavší diplomové práce.)
Tedy - buď jsou texty vzaty z pramene staršího než první
tištěný pražský breviář, nebo jsou sestavené z více pramenů.
S hymnem Lux vera se v mnou prozkoumaných pramenech
nepotkáme vůbec.
(Jeho zdroj bude znát přinejmenším prof. Eben,
jelikož ho Schola gregoriana pragensis nahrála pro album
Bohemorum sancti.)
Antifony reprodukují cyklus antifon pro ranní chvály a nešpory
ze středověkého rýmovaného oficia, které bylo v pražské
provincii užíváno až do r. 1865, kdy bylo nahrazeno novým,
prosaičtějším.
(Dnešní oficiální formulář svátku
přebírá antifony právě z tohoto oficia z 19. stol.)
Za pozornost stojí, že druhá, Ludmilino umučení líčící antifona
Immersus funis gutturi, je reprodukována ve starém znění,
bez drobných úprav provedených v 17. stol.
Patrně jde o ukázku toho, že liturgické zpěvy žijí životem
na oficiálních vydáních textů dosti nezávislým a mají oproti nim
větší setrvačnost.
Čtvrtou antifonu velice doporučuji tomu, kdo by chtěl
vzít nějaký katolický liturgický text, znějící krvežíznivě,
a používat ho jako argument pro to, že křesťanství je lidstvu
nepřátelské, pomstychtivé a krvežíznivé náboženství. :)
Překlad mu však zůstane domácím úkolem.
Responsorium Prima noctis vigilia potkáváme naposledy
v tištěných pražských breviářích ze 16. stol. jako responsorium
k nešporám (které se, narozdíl od řady dalších svátků,
nebere z matutina, je jedinečné;
je vidět, že Domazlaus predicator
leností ani nedostatkem tvůrčí inspirace netrpěl).
Později, jak se pražské oficium postupně "tridentisovalo",
nešporní responsorium samozřejmě odpadlo, stejně jako
deváté responsorium matutina - protože v tridentském oficiu
pro ně již nebylo místa.
Malá odbočka:
Snažil jsem se rychle najít nějaký rukopis obsahující hymnus
Lux vera. Nenašel jsem.
Místo toho jsem ale na Manuscriptoriu narazil na rukopis
XIII.C.4 Národní knihovny České republiky,
podle popisu pocházející snad právě z jiřského kláštera,
a obsahující od strany
20v úplně jiné oficium sv. Ludmily, začínající antifonou
Sancta Ludmila, Xristi martyr, audi rogantes famulas ....
Středověkým oficiím o sv. Ludmile už se pravděpodobně někdo
věnoval, takže při vhodné příležitosti budu muset
více zapátrat v sekundární literatuře.
Předběžně se zdá, že svatovítská kapitula slavila
svátek sv. Ludmily s úplně jinými texty, než sousední
ženský klášter, a že archaisující nešpory,
které se v posledních letech v klášteře slaví, reprodukují
tradici katedrální a nikoli klášterní.
Závěrem neušetřím popisovaný liturgický program
(ve smyslu formulář, scénář, opakovaně realizovaný postup)
obvyklého hodnocení z hlediska souladu s liturgickými
předpisy. Samozřejmě nezbývá, než konstatovat nesoulad -
měnit počet žalmů k legálním úpravám nepatří,
stejně tak bych těžko hledal normu dovolující místo
řádně schválených liturgických textů (myslím na hymnus,
antifony a responsorium) použít jiné, které vyšly z užívání
před více než sto lety.
Možná by bylo lze se odvolávat na čl. 274 VPDMC,
který stanoví, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv
pro určitou antifonu," má se vzít "jiná antifona z těch,
které jsou k dispozici."
Nevím totiž o tom (a tentokrát to není tím, že bych nepátral),
že by antifony z dnes platných textů svátku
byly kdy opatřeny úředně vydanými nápěvy - a to přesto, že,
jak už jsem zmínil, nejde o nějaké nové texty z doby poslední
liturgické reformy.
Shrnuto: kdybych byl osoba oficiem povinná,
po absolování takovýchto nešpor bych se, jakožto úzkoprsý
legalista, pěkně chopil breviáře a modlil se nešpory
správné a zákonné.
Správnější než míchat dohromady dvě historické podoby
oficia by bylo rozhodnout, zda se slaví nešpory podle současného
řádu (a podle toho se zařídit ve všem),
nebo podle těsně předkoncilního řádu (tam by se ale opět
narazilo na problém chybějících nápěvů, přičemž neexistují
žádné velkorysé normy o náhradách),
nebo se koná rekonstrukce nějaké staré formy oficia -
ta ale nesmí být ani implicitně presentována jako liturgie.
Na informace o tom, že se občas konají zpívané nešpory i v plzeňské
katedrále sv. Bartoloměje, jsem narazil před časem na webu
manželů Hourových (!).
Když informaci z pochybného zdroje později potvrdil
i rozpis bohoslužeb na webu katedrální farnosti,
naplánoval jsem si do Plzně cestu, abych zjistil, jak tamní zpívané
nešpory vypadají. Budou latinské chorální? Olejník?
Nebo Pavel Šmolík, nynější ředitel katedrálního kůru, přivezl do Plzně
nešpory, které připravil za svého působení na Svaté Hoře?
Jsem notorický zaspávač, zapomínač a nestíhač, takže nikoho nepřekvapí,
že jsem zmeškal vlak "na pohodu" (hodinová rezerva na toulání se Plzní
před nešporami) i vlak "akorát" (dvacet minut na cestu z nádraží)
a jel posledním vlakem, kterým se nešpory daly stihnout (pravidelný příjezd
osm minut před šestou).
Žel, vlak na dlouhé minuty zatuhl v Rokycanech čekáním na protijedoucí
zpožděný rychlík, a tak jsem se do katedrály sv. Bartoloměje dovalil
až ve čtvrt na sedm. Bylo akorát po krátkém čtení a p. biskup Radkovský
začínal promluvu. Říkal jsem si, že tak snad Boží prozřetelnost chtěla
plzeňské pěvce uchránit hanění - těžko bych totiž našel, kdy jsem
nějaké vyslechnuté nešpory zle nezkritisoval. Takto kritisovat nemohu,
protože jsem skoro nic neslyšel.
Slyšel jsem alespoň responsorium a antifonu k Magnificat. Responsorium
si dobře nepamatuji. Jen to, že jeho melodie byla vystavěná tak,
aby mě tahala za uši.
Antifona měla melodii velice jednoduchou,
v zásadě šlo o prostý recitativ strukturovaný vždy stejným
krokem (hrubě něco jako "f a a a f a a ... f a a ...")
a uzavřený kadencí.
Magnificat bylo zpíváno polyfonně. Textu bylo rozumět jen špatně
(snad hlavně proto, že jsem stál až vzadu u vchodu),
ale zjevně šlo o nějakou parafrázi ve formě strofické písně.
Zpíval se ještě Otčenáš (notoricky známý Olejníkův nápěv)
a po požehnání Regina coeli (chorální, tonus simplex).
Možná se do západočeské metropole ještě někdy časem vypravím,
abych tamní zpívané nešpory přeci jen viděl a slyšel celé,
a mohl se seznámit zejména s řešením psalmodie a případného "introitu".
"Křestní nešpory," totiž nešpory ve velikonočním oktávu
rozšířené o průvod ke křtitelnici,
patří ke zvláštnostem premonstrátské liturgie.
V minulosti jsem se na ně nejednou chystal, ale opravdu se na jedny dostat
se mi podařilo až dnes.
Protože jde zároveň o mou vůbec první přímou skušenost se slavením
liturgie hodin ve strahovském klášteře, bude potřeba další návštěvy
někdy mimo velikonoční oktáv, abych ověřil, co všechno bylo zvláštností
křestních nešpor a co je společné všem nešporám slaveným v dané komunitě.
Že premonstráti řádové zvláštnosti v liturgii hodin (i v té pokoncilní)
mají, to si věrní čtenáři pamatují
od jednoho z minulých článků (neračte přehlédnout komentáře).
Zatím nabízím prostě popis toho, co jsem viděl a slyšel.
Jisté je, že křestní nešpory křestními nešporami dělá již zmíněný
průvod ke křtitelnici. (Srov. také nedávný článek o křestních nešporách na blogu PrayTell;
premonstrátská řádová tradice v něm však není zmíněna, autor
ji patrně nezná.)
Pootevřenou mříží jsem se do baziliky Nanebevzetí Panny Marie protáhl
na poslední chvíli. Chórové lavice však byly k mému překvapení prázdné!
Až s úderem páté v sakristii kantoři spustili Kyrie a bratři vstoupili
do kostela v liturgickém průvodu.
(Vstup za zpěvu Kyrie - další dříve neviděné řešení "introitu" k nešporám!)
Dalším překvapením pro mě byla relativně nízká účast - jistě ne více
než 10 členů komunity. Zřejmě projev toho, že premonstráti nejsou
mnišský řád v benediktinské tradici charakterisované oním
"před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu," (RB 43)
a mnozí mají povinnosti, které jim neumožňují každodenní účast
na nešporách v chóru.
Po Kyrie jsem nezaznamenal žádné další "úvodní rity",
následovala rovnou psalmodie.
Celé nešpory byly zpívané, a to latinsky, chorálně. Pokud jsem dobře
poslouchal, psalmodie byla v alternaci kantoři/ostatní, ne
v alternaci stran chóru.
Před prvním žalmem zazněla jedna z alelujatických antifon
(ne "epická antifona o vzkříšení" předepsaná v breviáři).
Po prvním žalmu (nejsem si jist, zda to byl žalm Dixit Dominus,
který se na daném místě modlíme my nepremonstráti, nebo jiný)
následovala orace a výzva k průvodu. Za zpěvu žalmu
In exitu, responsoriálně prokládaného další alelujatickou antifonou,
se všichni, s rozsvíceným paškálem a kadidelnicí, ubírali
do kaple sv. Norberta (sloužící zároveň jako kaple eucharistická
a křestní). Tam bylo přečteno evangelium (o Nikodémovi - tedy
perikopa nijak zvlášť velikonoční, ale typicky křestní)
a pronesena krátká promluva.
Nato se všichni za zpěvu kantika Salus et gloria et virtus
vrátili do chóru.
Tady bylo přečteno capitulum a kantoři zazpívali Haec dies,
ovšem ne jako samostatnou antifonu, jak je obvyklé v římské liturgii,
nýbrž jako dvakrát zopakovanou antifonu s vloženým veršem
(podobně melismatickým jako antifona sama, pročež jsem mu nerozuměl;
jen hrubě hádám, že to mohlo být
"Confitemini Domino, quoniam bonus," snad
ještě s delším pokračováním.
Až tady přišel na řadu hymnus, následovaný veršíkem.
Umístění hymnu a po něm následující veršík odpovídají uspořádání římské
liturgie před poslední reformou. Premonstráti by za jeho zachování
patrně inkasovali kladné body od prof. Dobszaye, který přestrukturování
římských nešpor ostře kritisoval.
Antifona k Magnificat byla nejnejistěji zazpívanou částí celých
nešpor, což ovšem nikoho nepřekvapí, jelikož antifonu k evangelnímu
kantiku je nutné nacvičit na každý den jinou.
Při Magnificat nejprve celebrant velmi důkladně okouřil oltář,
následně turifer celebranta a jen tak tak stihl okouřit ještě i kantory,
patrně jako reprezentanty komunity nebo lidu vůbec.
Žalmový nápěv Magnificat VIII. modu byl drobně odlišný od všeobecně
známého v tom, že druhý poloverš nezačíná na recitandě,
ale asi o malou tercii níže. Zvláště krátké verše díky této ozdobě
zněly, přišlo mi, o kousek libozvučněji.
Pak už přímluvy, Otčenáš, orace, požehnání, a bratři se za zpěvu
antifony Regina coeli (nějaký relativně jednoduchý nápěv,
ale podle všeho řádový, nesouhlasící s jednodušším nápěvem
obvyklým v římských chorálních knihách posledního století -
a dokonce ho ani vzdáleně nepřipomínající)
odebrali zpátky, odkud přišli.
Závěrem jen upozorním na to, že křestní nešpory se v římské církvi
po liturgické reformě těší určité "zvláštní přízni liturgického
zákonodárce": i když nejsou součástí římské liturgie (v tom smyslu,
že liturgické knihy římského obřadu pro ně neobsahují zvláštní rubriky
ani liturgické texty), jsou porůznu "příznivě zmiňovány".
Viz např. VPDMC 213, ale i další dokumenty a knihy zmiňované ve výše
zmiňovaném článku na blogu PrayTell.
Srov. také závěr článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (TT 2012/2),
kde je popisována i realizace křestních nešpor v rámci liturgického
života (nepromonstrátské) farnosti.
Konečně, kdo by chtěl křestní nešpory na vlastní oči a uši zažít,
má letos ještě šanci zítra a pozítří. Pak zase napřesrok.
Veřejně slavené nešpory nepatří k pravidelnému liturgickému programu
vyšehradské kolegiátní kapituly. Konají se tu jen zřídka,
několikrát do roka. Často kvůli nějakému kanonickoprávnímu úkonu,
který bývá s nešporami tradičně spojován.
Zaslechl jsem onehdy, že bývají i s nějakou mírou zpěvu,
takže jsem se rozhodl, že alespoň jedny musím vyčíhat a vidět.
Protože informace o nich se nešíří halasně ani s velkým předstihem,
po několika zmeškaných jsem se uchýlil k nasazení sledovacího
"robota" na rozpis bohoslužeb vyšehradské farnosti.
A pochodil jsem:
asi před týdnem se tam objevila informace, že o 2. neděli postní
se v 18:00 budou konat
slavnostní nešpory spojené s instalací nového probošta Mons. Aleše Opatrného,
za předsednictví pana arcibiskupa.
I vypravil jsem se na ně.
Sešitky rozdané v lavicích, not prosté, věštily recitované nešpory.
Inu, nemůže být pokaždé posvícení, řekl jsem si.
To ale byl (jako již přinejmenším jednou) ukvapený závěr.
Krátce po šesté se dal na cestu bazilikou liturgický průvod za zpěvu
nešporního hymnu postních nedělí
"Otec, Syn i Duch svatý, Pán Bůh náš jediný".
Vícekrát jsem tu již narážel na problém toho, že liturgické schéma
denní modlitby církve nepočítá se žádným vstupním zpěvem,
který však často z čistě praktických důvodů je potřeba.
Tady to bylo vyřešeno předsunutím hymnu, který posloužil jako procesionální
zpěv, ještě před úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc.
Rubriky s takovou možností nepočítají, jako moc dobrý nápad mi to
nepřijde, ale při hledání řešení "problému chybějícího introitu"
je cenné i vyzkoušení cest, které se ukážou být slepé.
Po Bože, pospěš mi na pomoc (jehož nápěv byl, nepletu-li se,
jedno velké cvičení ve skupinové improvizaci)
následovalo dlouhé ustanovení nového probošta kapituly.
[EDIT 2.3.2015]
Tady jsem zřejmě ukřivdil hlavnímu celebrantovi.
Ten totiž, jak se zdá, začal Olejníkův nápěv,
který však my Pražáci, narozdíl od bývalého biskupa královéhradeckého,
vesměs neznáme. A tak to dopadlo, jak to dopadlo.
Když byly všechny náležitosti tohoto církevněprávního úkonu dokončeny
a nový probošt zaujal své místo v chóru, nešpory pokračovaly
psalmodií. Ta byla uspořádána různorodě: první žalm se zpíval
na jeden ze známých Korejsových nápěvů, antifona recto tono
s jednoduchou koncovou kadencí.
Druhý byl recitován, třetí se zpíval responsoriálně, opět na Korejsův
nápěv (resp. snad spíš z něj vycházející zhudebnění textu,
který bez úprav zazpívat nešel),
a antifona měla dokonce jednoduchou melodii.
Pro pravidelného návštěvníka kapitulních nešpor u sv. Víta
bylo překvapením, že si tady zpěv z velké části "odpracovali"
sami kanovníci, zatímco v katedrále je de facto přenechán
zpěvákům nekanovníkům.
Je nepěkným zvykem zdejší rubriky Ze života každé popisované
slavení důkladně pohanit a obvinit ze všestranného porušování
liturgických předpisů. Z mého pohledu jediná závažnější výtka
dnešním nešporám právě přichází:
Po krátkém čtení následoval místo responsoria zpěv
Ubi caritas est vera, Deus ibi est, s mnoha verši.
Tentokrát pominu, že nemá formu krátkého responsoria,
i to, že by alternativní zpěvy po krátkém čtení měly jako takové být
podle VPDMC schváleny biskupskou konferencí.
Za opravdu vážný "hřích" totiž považuji něco jiného:
Daný zpěv má své přesně dané místo v jednom silném momentu
liturgického roku. Zpíván jinde zní nepatřičně, vyprázdněně.
Neresponsorium Ubi caritas již nezpívali kanovníci sami, ale k pomoci
jim přispěchal malý sbor, snad z řad místních farníků.
Týž pak zpíval Magnificat, latinsky, při střídání chorálních
(nápěv 8. modu se zdobnější mediací) a polyfonních veršů.
Nebudiž opomenuto, že kantikum Panny Marie otevřela
velkolepá varhanní předehra.
Přímluvy byly patrně postaveny na základě nějakých přímluv z breviáře
(části mi byly povědomé), ale doplněny o aktuální úmysly
a velmi rozkošatěny.
Po Modlitbě Páně, závěrečné modlitbě a požehnání uděleném
novopečeným proboštem
slavnost uzavřel zpěv mariánské antifony Salve Regina
(tradičně se v postní době zpívá Ave, Regina coelorum, ale pokoncilní
breviář výběr závěrečných antifon nerubrikuje a nechává v něm volnost)
a procesí k mariánskému postrannímu oltáři.
Na závěr své zprávy si dovolím vrátit se k momentu zhruba z prostředka
slavnosti:
když byl nový probošt uveden na první místo v chóru a nešpory
měly pokračovat psalmodií,
vyzval kard. Duka všechny přítomné, aby se připojili ke starobylé
modlitbě vyšehradské kapituly.
Já jsem se smál pod vousy (byť jich, pravda, moc nemám), že s tou
starobylostí pokoncilního oficia - a ještě více jeho nyní užívaného
českého překladu - to až tak žhavé není.
Přemýšlel jsem pak jednak nad tím, zda se dochovaly knihy
užívané na Vyšehradě při zpívaném oficiu (bylo-li jaké)
před liturgickou reformou,
jednak, že i moderní podoba oné "starobylé modlitby"
by si zasloužila důstojný neimprovizovaný a určitým způsobem
ustálený hudební tvar, zvláště, když páni kanovníci jsou, jak se zdá,
celkem zdatní zpěváci. Třeba se ho jednou dočká.
Sestry a bratři
z mnišského bratrstva Jeruzalém
(něco málo česky)
přijeli tento víkend do Prahy, uspořádali duchovní obnovu
v emauzském klášteře
a v její předvečer slavili nešpory v kostele Nejsvětějšího Salvátora.
O celém podniku jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale, přestože teď
nemám času nazbyt, nešpory v pátek večer jsem prostě nemohl vynechat.
To, že se duchovní obnova konala v Emauzích, je (možná záměrně)
velmi případné: mnišská bratrstva Jeruzalém totiž
plní ve městech, kde působí, velice podobnou úlohu jako
benediktinský klášter
Na Slovanech v době vysokoškolských studií mé hudbymilovné
babičky (cca 1946-8): žijí mnišský život uprostřed města
a jako svou hlavní službu
nabízejí "poctivě" slavenou liturgii.
I když mně osobně je bližší cisterciácká opce pro odlehlá místa,
koncept na bohaté liturgické nabídce založené a rytmu pracovního týdne
přizpůsobené městské pastorace-nepastorace
je mi veskrze sympatický.
Mnišská bratrstva Jeruzalém patří mezi ty instituty zasvěceného
života, které mají liturgii poměrně dalekosáhle přizpůsobenou.
Nešpory, jichž jsme se v pátek mohli zúčastnit, byly co do struktury
pokoncilní římské, ovšem rozšířené o prvky z byzantské liturgie
(ty jsou níže označeny hvězdičkou). Přijetí prvků východních liturgií
je u novodobých institutů zasvěceného života pocházejících z Francie
dosti běžná věc, jmenujme
komunitu Blahoslavenství
či Betlémské sestry/bratry.
Struktura:
Bože, pospěš mi na pomoc
* Nebeský Králi (modlitba k Duchu svatému;
součást úvodu všech modliteb křesťanů
byzantského ritu)
** Části žalmu 42 (Jako laň prahne) s antifonou
* Hospodine, k Tobě volám - části žalmu 141 zpívané v úvodu
večerní v byzantské liturgii - východumilovní čtenáři budou
znát Kyrie ekekraxa či Hospodi vozvach;
jeden z bratří při zpěvu okuřoval oltář a lid
* Radostné Světlo - starodávný hymnus Fós hilaron,
opět zpívaný při byzantské večerní;
jedna ze sester při zpěvu rozsvítila světla na oltáři
žalmy s antifonami (žalmy 116-I a 121, jak odpovídalo
pátku 2. týdne žaltáře; kantikum z Ef 1 je normálně pondělní)
krátké čtení (odpovídající nešporám pátku 2. týdne žaltáře)
ticho s hudbou; žádné responsorium
Magnificat
prosby
* trisagion
Otče náš
závěrečná modlitba
Dobrořečme Pánu
mariánský hymnus
Nešpory byly celé zpívané, bez doprovodu, ve čtyřhlasé úpravě.
Antifony (a všechny zpěvy, které antifonu alespoň vzdáleně připomínají)
nejprve předzpívala kantorka sama a při opakování se přidaly další hlasy.
Texty (s výjimkou závěrečné mariánské písně) byly v češtině,
víceméně zdařile podložené pod nápěvy používané zřejmě komunitou v Polsku.
Poněkud divně zněla pouze psalmodie.
Do výše naznačeného schématu římských nešpor s doplňky byzantské
provenience se mi nevejde úryvek z žalmu 42 zpívaný v úvodu
před lucernariem. Nemám nápad, jak ho "liturgicko-historicky" zařadit.
Funkčně je snad jakýmsi "invitatoriem", neboť v úvodu bohoslužby
vyjadřuje (v návštěvníkovi dorazivším přeplněnou tramvají přímo z práce
spíš teprve vzbuzuje) žízeň po Bohu jako zásadní dispozici pro bohoslužbu.
Toto zaměření, kterým je celý žalm 42 prodchnut, bylo ještě umocněno
antifonou.
Když jsem v přehledu zmínil prvky odpovídající příslušnému dni žaltáře,
dlužno také říci, že antifony byly složeny na breviáři zcela nezávisle.
Jejich texty byly oproti antifonám breviářovým snad o něco
zpěvnější, "ukecanější" a ne tak doslovně biblické.
Po hudební stránce bych nešpory mnišského bratrstva Jeruzalém
hodnotil spíš jako "plytké" než "krásné". Tomu by ale, kdo je neslyšel,
neměl příliš ochotně věřit, protože hodnotitel je hudební barbar
a nevzdělanec, určité výhrady už si připravil předem
(mj. protože jak má rád římskou i byzantskou liturgii, tak nesnáší
jejich míchání)
a na vnímání celých nešpor se vedle nasládlé antifony k úvodnímu žalmu
bezesporu podepsalo to, že u Salvátora
také zavedli ty proklaté vyhřívané sedáky.
Pokud jde o mě, před sladkou polyfonií preferuji střízlivý
chorál a před "sladkými charo texty" (abych nekřivdil, nebylo jich moc)
strohou řeč římských liturgických knih. To ale nic nemění na tom,
že případné založení domů (chápu-li správně, zakládá se vždy zároveň
komunita bratří i sester) mnišského bratrstva Jeruzalém např. v Praze
by jistě bylo obohacením.
Alespoň přibližnou představu o tom, jak nešpory bratrstev Jeruzalém
vypadají a zní, lze získat
z řadynahrávekdostupných
na Youtube
Když Messiaen hrál Messiaena, obvykle Messiaenův vysoce komplexní
hudební jazyk na místě zjednodušoval. (prof. Louis-Marie Vigne.)
Vím s jistotou, že hrát Messiaena nikdy nebude patřit k problémům,
nad kterými si budu lámat hlavu (a nohy a ruce), ale stejně
tu informaci považuji za zajímavou.
V době, kdy byl ředitelem svatovítského kůru Otto Novák,
byly v katedrále každou neděli latinské chorální nešpory.
"... a na to lidi chodili."
(dr. Tomáš Slavický.)
O tom chci vědět víc!
Myslel jsem si, že skládat jednohlasý zpěv bez doprovodu je práce
považovaná za nedůstojnou opravdového skladatele, že skladba začíná
až tam, kde zní víc hlasů a ke slovu přichází harmonie a kontrapunkt.
Možná to není nutně pravda. (Slavomír Hořínka: Litaniae Sanctorum)
Po dvou letech jsem se znovu vypravil na pouť k místu "zrození pro nebe"
svatého knížete Václava. (Hlouběji v archivu blogu je
zpráva z předloňské pouti.)
Liturgický program je zřejmě dlouhodobě ustálený. Oproti minule
se nic zásadního nezměnilo. Bohužel se nezměnila ani moje schopnost
brzy ráno vstávat do tmy a zimy, takže ani letos nemohu referovat
o modlitbě se čtením a ranních chválách konaných ráno v souvislosti
se dvěma ranními mšemi v kryptě svatováclavské baziliky.
První nešpory (krypta sv. Kosmy a Damiána, Stará Boleslav)
Nešpory, které mi posledně zavdaly důvod k rozsáhlejšímu rozboru
a následně k přísnému "odsouzení", se letos neopakovaly.
Chorální schola (převážně ženská) přijela z bavorského Řezna
a nešpory byly latinsky.
Noty jsou k mání
na webu choral.sdh.cz.
(Jsou evidentně pražské katedrální, nikoli řezenské provenience.)
Co k nim lze říci? Zachovávají bez újmy strukturu pokoncilních nešpor
(Bohu díky alespoň za to).
Pokud jde o výběr textů (viz oficiální latinské texty):
Žalmy jsou z druhých (místo z prvních) nešpor commune o jednom mučedníkovi.
Antifony by měly být rovněž z commune, ale texty nesouhlasí ani
s breviářem, ani s náhradními antifonami pro zpívané latinské chorální
oficium podle Ordo cantus officii.
Jak antifony k žalmům, tak antifona k Magnificat (která je předepsaná
vlastní - Consummatus in brevi) jsou vybrané napříč několika
commune. Často jde o antifony, které nenašly cestu ani do
"tridentského" breviáře. Následují odkazy na jejich záznamy v databázi
CANTUS.
Místo předepsaného hymnu
Salve decus Bohemiae (vyskytujícího se v pražských formulářích
svátku od 17. stol.) je starobylejší Dies venit victoriae.
Jediným zpěvem, který má text přesně jak má být, je responsorium,
a to nepochybně proto, že je nově složené.
Použité nešpory pravděpodobně vznikly původně jako nešpory druhé
téhož svátku. Hymnus byl vzat z pramenů z doby, kdy se v Praze
oficium ještě zpívalo. Antifony pak byly vybrány volně
z pokladu gregoriánského chorálu.
Z hlediska souladu s liturgickými předpisy na tom tedy nejsme o mnoho
lépe než předloni.
[EDIT 23. 10. 2022]
Pokud jde o výtku nezákonnosti výběru antifon nesouhlasícího
s tím, který předepisuje Ordo cantus officii,
viz její uvedení na pravou míru
v pozdějším článku.
Výše uvedené upozorňuje na jeden zatím nejen nevyřešený, ale, domnívám se,
dokonce vůbec neřešený problém:
zatímco nezpívatelnost latinského oficia reformovaného v návaznosti
na 2. vatikánský koncil je pro texty společné celé církvi alespoň
provizorně vyřešena dokumentem kongregace pro svátosti a bohoslužbu
Ordo cantus officii, kde se pro každý zpěv bez tradiční
chorální melodie určuje zpívatelná náhrada, pro svátky vlastní
našemu česko-moravskému kalendáři takový dokument zatím nemáme.
Občas někde k nějakým zpívaným latinským nešporám dojde
a potom se zpívá, co sestavitel liturgického programu uzná za vhodné.
Netvrdím, že to je vážný problém vyžadující rychlé řešení -
ale úplně šťastné mi to nepřijde.
Když se nechá stranou možnost chybějící zpěvy složit
(proti které bych principielně také nebyl, zvláště pokud jde o novější
svátky), pro staré svátky
zůstává možnost vrátit se alespoň zčásti k jejich středověkému
repertoáru. Např. se divím, proč ten, kdo sáhl po hymnu
Dies venit victoriae, nevzal ze stejného pramene
i antifonu k Magnificat.
Druhé nešpory (pražská katedrála)
byly podle všeho zpívány do puntíku stejně jako předloni i loni.
(Letopočet na notách hlásí dokonce 2004/5.)
Mohu tak ke zprávě
z předloňska akorát doplnit některé chybějící informace:
Jedna antifona k žalmu byla dvouhlasá, zbylé jednohlasé;
antifona k Magnificat pak asi čtyřhlasá.
Nápěvy žalmů byly jiné než obvyklé "svatovítské nedělní";
trpí sice podobnými neduhy, ale alespoň nejsou tak ponuré.
Při procesí po nešporách se opět zpívalo "Buď pozdraven, klenote Čech"
(překlad latinského hymnu Salve, decus Bohemiae;
v zeleném hymnáři jako hymnus k obojím nešporám).
Letošní svatováclavské nešpory v katedrále měly jeden půvabný rys:
zároveň s nimi probíhala jakási paralelní bohoslužba ve svatováclavské
kapli a v jednu chvíli se psalmodie mísila s dosti hlasitým
zpěvem svatováclavského chorálu odtamtud. Tak se stalo o něco
představitelnějším prostředí starého pražského kostela,
kde byl liturgický provoz prakticky nepřetržitý a kněží sloužící
u četných postranních oltářů
měli přísně zakázáno modlit se nebo zpívat hlasitě, aby nerušili
"hlavní linii" bohoslužeb odehrávající se ve svatovítském chóru.
(Zda a jak se případně navzájem rušil chór svatovítský a mariánský,
o tom jsem v publikacích, které mi zatím prošly rukama,
nezachytil žádné zprávy.)
Po dvou letech jsem se letos opět vypravil na svatoprokopskou pouť
na Sázavu. (Hlouběji na blogu je
zpráva o pro projekt relevantních aspektech pouti předloňské.)
Oproti minule jsem nevyrazil pěšky z domova čtyři dny předem,
ale v sobotu odpoledne jsem se svezl vlakem do Českého Brodu a šel odtud.
V působišti sv. Prokopa jsem byl téhož dne v pozdních večerních hodinách.
I tentokrát jsem s sebou nesl vytištěný
výtah not potřebných
pro zpěv hodinek na cestách.
Při jeho přípravě jsem si trochu pohrál s úmyslem dostat co nejvíce
zpěvů na co nejmenší plochu při zachování dobré čitelnosti.
Nechal jsem se inspirovat středověkými rukopisy, kde se drahým
místem zpravidla neplýtvá a tam, kde končí zápis jednoho zpěvu, začíná
hned další.
Ne už z pragmatických důvodů, ale jen tak pro radost jsem zkusil
použít iniciály.
(Lilypond stále ještě nemá skutečnou podporu pro iniciály vestavěnou,
i když se o tom už několik let občas někde diskutuje. Dají se ale
mírně špinavou technikou nafalšovat.)
Použití iniciál
si vynutilo úpravu klíče, který je ve standardní
velikosti příliš dominantním grafickým prvkem, takže se se sousední
iniciálou tluče. Zvažoval jsem i použití jiného klíče než houslového,
nakonec jsem ale zůstal při něm a jen ho zmenšil.
Pouť byla mírně dobrodružná.
Tak nějak automaticky jsem počítal s tím, že adorace v předvečer
bude celonoční jako předloni. Tento předpoklad se ukázal být mylný,
takže jsem v sobotu o půlnoci byl nucen vyřešit, kde a jak
bez spacího vybavení, navíc po dešti a s nadějí na příchod dalšího,
dočkám rána.
Volba padla na altán u studánky Vosovky. Na poměry jsem se tam
vlastně celkem dobře vyspal a ráno zpíval ranní chvály,
které nakonec byly jedinou hodinkou, při které pečlivě připravený lístek
s notami přišel ke slovu.
V kostele Všech svatých na Pražském hradě jsem dnes večer
z více důvodů nemohl chybět.
Svatý Prokop patří k mým nejmilejším světcům.
Přesto jsem ještě nikdy nenavštívil jeho hrob. Den jeho svátku k tomu
je vhodnou příležitostí a já jsem (narozdíl od loňska) byl v Praze.
Večerní mši navíc měly předcházet "slavnostní nešpory" - a to je návnada
takřka neodolatelná.
Přišel jsem s mírným předstihem. Letáčky rozdané v lavicích
obsahovaly holé texty, notami byl vystrojen jen hymnus.
Hymny byly připraveny dokonce hned dva.
Vícekrát byla již zde na blogu otevřena otázka vstupního zpěvu
pro zpívané nešpory v nemonastickém kontextu
(1,
2).
Tady byl jako vstupní zpěv doprovázející příchod liturgického
průvodu použit hymnus "Světlo jsi oblažující"
(v žaltáři k 1. nešporám neděle sudých týdnů),
parafráze byzantského večerního hymnu Fós hilaron.
Jakási hudební narážka na lucernarium, obřad otevírající nešpory
nejen v byzantském ritu.
Kanovníci, klerici a řeholníci zaujali místo v chóru
a P. Kotas standardním způsobem zahájil nešpory.
Následoval hymnus z nešpor svátku.
(Který, přiznám se, nemám moc rád - jak pro jeho básnické kvality,
tak především pro bojovně nacionalistické tóny, které
v jedné jeho strofě zaznívají.)
I dále byly, pokud nebude uvedeno jinak, všechny texty řádně z breviáře.
[EDIT 5.7.2014] Ve skutečnosti šlo o hymnus z ranních chval
(Postrachu zpupných v dobách všech), ne z nešpor.
Odbočka, mírně rozhořčená.
Po letech s "laickým breviářem" po babičce (vyd. 1994) jsem si
na podzim opatřil kompletní čtyřdílný breviář (vyd. 2005).
Dnes jsem zjistil, že v něm
svátek sv. Prokopa již nemá texty pro nešpory.
Z čistě pragmatického hlediska je to pochopitelné: od té doby, co se
sv. Cyril a Metoděj slaví i v Čechách jako slavnost,
svatoprokopské nešpory ve většině země vyšly z užívání,
jelikož je potlačily první nešpory následující slavnosti.
Já soudím, že jednou hotové texty
pro existující svátek měly v knihách zůstat -
pro místa, kde se sv. Prokop slaví ve vyšším stupni.
Liturgické texty by se neměly jen tak zahazovat.
Když z aktuálního oficiálního vydání Denní modlitby církve
nějaká dříve užívaná část textů vypadla, jaký je pak její status?
Je nadále legitimní tyto texty při liturgii používat, nebo
je třeba odteď slavit nešpory o sv. Prokopu s texty z commune
duchovních pastýřů? --
Ať tak či tak, dnešní nešpory u Všech svatých měly texty
podle starého breviáře, a já jsem se svým novým,
který je již nemá, mohl leda zpívat žalmy.
Ano, zpívat. Přestože texty rozdané v lavicích věštily recitované
nešpory, bylo to nakonec jinak.
Zpívaly se žalmy, responsorium i kantikum Panny Marie.
Žalmy a kantika se zpívaly v alternaci kantor (na kůru) - lid.
Pro všechny vystačila jediná melodická formule -
obecně známá chorální VIII G.
Antifony zpíval kantor na nápěv psalmodie.
Zejména dlouhá antifona k Magnificat tak zněla těžce neelegantně.
Stejným neduhem trpělo i responsorium.
Takové dlouhé texty se bez mezikadencí neobejdou.
Psalmodie byla na můj vkus značně uspěchaná. Takové drobné vady ale
těžko vytýkat zpívaným nešporám bez opory scholy nebo komunity
slavící denní modlitbu církve pravidelně. Správné tempo se těžko
najde jinak než praxí.
Nebyl jsem celou dobu úplně pozorný, takže to nemohu tvrdit
s jistotou, ale dost pravděpodobně po 1. a 2. žalmu bylo
vynecháno opakování antifony a kantor začal rovnou
antifonu žalmu následujícího.
To je sice povolená úprava (VPDMC 123), ale nepřijde mi dvakrát
šťastné této možnosti využívat.
Také byla škoda, že žalmy bezešvě navazovaly, bez toho,
že by je oddělila chvíle ticha nebo varhanní mezihra.
Pro to, aby se žalmy mohly stát v plném slova smyslu
modlitbou shromážděných, je nějaká forma krátkého zastavení
po každém žalmu zásadně důležitá tam, kde se scházejí lidé
nepřivyklí chóru a ve společné modlitbě žalmů nesecvičení.
Takový člověk (i o autorovi článku to platí
v plné míře) spotřebuje obvykle většinu své pozornosti
na technickou stránku věci - aby v pravý čas začal, aby
udržel krok s varhanami, správně zazpíval kadenci, ...
a na to, ut cor concordet voci, už nemá kapacitu.
Půlminuta pro tichou modlitbu navazující na každý žalm
je pro tento neduh dostatečným lékem.
Staří moralisté ovšem zdůrazňují, že liturgická modlitba je modlitbou
a je hodnotná
i tehdy, když se člověk s úmyslem oslavovat Boha plně soustředí
na správné provedení toho, co provést má, byť třeba už nestíhá
být při slovech, která se modlí, nebo dokonce vůbec neovládá jazyk,
ve kterém se modlí. Tím se výše řečené nijak nepopírá, pouze se
poukazuje na meze.
Po Magnificat zaujaly
pro danou příležitost zvlášť formulované přímluvy.
(Složení vlastních přímluv neobsažených v breviáři a neschválených
biskupskou konferencí je úprava snad se zamhouřením oka přípustná,
srov. VPDMC 188.)
Jejich větší část byla "vypůjčena" z velké ektenie byzantské liturgie.
Byzantské invokace vyčnívaly svým charakteristickým jazykem,
ve více ohledech nápadně odlišným od současné
"římskokatolické liturgické češtiny".
I ten, kdo nezná byzantskou liturgii, by tak bez námahy
odlišil přímluvy původem z Byzance
od přímluv k nim dokomponovaných (mj. za kapitulu a universitu).
Na každou prosbu lid odpovídal "Gospodi pomiluj" na nápěv
v posledních letech (kdo ví proč?) zabydlený ve svatovítské katedrále.
"Byzantský import" se neomezil na nešpory - pokračoval i při mši.
To nepřekvapí v souvislosti s oslavovaným světcem.
Svou roli však nepochybně sehrálo i to, že mezi kanovníky
u Všech svatých jsou hned dva kněží byzantského (resp. dvojího) ritu.
Většinu zpěvu při mši obstaral
sbor od Nejsvětější Trojice -
šlo o vícehlasé liturgické zpěvy byzantské liturgie.
Dlouho jsem tak krásný zpěv při mši neslyšel ...
(O tom, zda a nakolik je vhodné zpívat např. Iže cheruvimy
při mši římského ritu jako offertorium, by se dalo diskutovat,
ale je to již za hranicemi zájmu tohoto webu.)
Evangelium zpíval P. Jiří Hanuš a úvodní dialog byzantského střihu
ve staroslověnštině jistě zmátl nejednoho neřeckokatolíka.
Text evangelia ale byl - oproti vzbuzeným očekáváním/obavám - česky.
Přímluvy se zopakovaly beze změn z nešpor.
Mám-li na závěr nějak souhrnně zhodnotit proběhlé nešpory,
hodnotím je spíše kladně.
Jestliže liturgická tvořivost v případě přímluv vykročila kousek za hranice
platných předpisů, učinila tak fundovaně a sáhla po hutném
textu ověřeném staletími.
Hudebně to byly "slavnostní nešpory" dosti chudé a ne bez určitých
nedostatků, ale tomu se v daném kostele,
kde pravidelný liturgický provoz
je opravdu skromný a stálou osádku kůru
stěží tvoří více než varhaník, a navíc v době dovolených, nelze divit.
Na tomto CD najdete dvě verze kytarových
Ranních chval. Tyto ranní chvály mají breviářovou
strukturu a jsou upraveny pro snadnější zapojení se
do zpěvu při větších setkáních, nebo při setkáních
mládeže.
Do "Kytarových" ranních chval je zapojena celá řada hudebních
nástrojů.
Vedle kytary je slyšet keyboard, malý buben, někdy i housle.
(Nelze vyloučit, že mi další nástroje utekly.)
Psalmodie si podržuje svůj tradiční recitativní, hudebně maximálně prostý
ráz.
Doprovází ji lehký doprovod rozloženými akordy na kytaře.
Ostatní zmíněné nástroje se připojují při hudebně bohatších zpěvech -
antifonách, zpěvech po čteních a dalších. Tyto jsou vždy rytmické.
Úprava pro snadnější zapojení se do zpěvu je patrná
především v práci s antifonami. Ty jsou upravené na způsob krátkých
chytlavých popěvků srovnatelných např. s těmi z komunity Taizé nebo
od Jiřího Černého. Antifona se opakuje nejen na začátku a na konci
žalmu, ale i po každé jeho strofě a vždy alespoň dvakrát.
To znamená, že i ten, kdo před sebou nemá noty ani text,
velmi pravděpodobně nejpozději po první strofě už bude moci zpívat
antifonu.
Nahrávka zřejmě není živým záznamem slavení ranních
chval v komunitě, ale vznikla ve studiových podmínkách. Díky tomu
není zcela jasné, jaké je zamýšlené uspořádání psalmodie. V přednesu
žalmů se na způsob chórů střídá mužský hlas se dvěma hlasy ženskými,
antifony zpívají všichni společně. Pravděpodobně se počítá
se střídavým přednesem kantora a celého shromáždění, zrovna tak je ale
možné, že psalmodie je zamýšlena pro dvě skupiny kantorů a shromáždění
jsou vyhrazeny jen antifony.
Liturgické texty: I. formulář
Pane, otevři mé rty (3x)
1. ant. Po Bohu žízním, / po Bohu živém. / Po Bohu žízním, / Maranatha!
Žalm 63
2. ant. Já jsem váš Bůh / a vy jste lidem mým, / praví nám náš Pán.
Ez 36
3. ant. "Pane náš, jak je vznešené / tvé jméno po vší zemi!"
Žalm 145-I (v žalmu kráceno)
krátké čtení Zj 5,5-9 (ČEP)
zpěv po krátkém čtení R: Ty jsi Beránek / obětovaný / (srov. Zj 5,12)
naše nemoci a hřích / vzal jsi na svůj kříž. / (srov. Iz 53,4)
Ty jsi Lev z Judy, který zvítězil / mocí lásky své. (srov. Zj 5,5) V: Tobě dávám život svůj, / tobě srdce otvírám, /
chci žít pod tvou vládou, / ty jsi navěky můj Pán.
antifona k Benedictus
Neboť Bůh, Bůh svět miloval, /
Syna svého z lásky nám daroval, /
aby každý, kdo věří /
měl život věčný.
mariánská píseň
Maria, ukrytá v tichu Božím /
vypros nám srdce chudých, /
srdce, které bdí, /
očekává /
Ducha, jenž život dává /
a vyhlíží příchod /
Beránka v slávě
závěrečná modlitba
(pátek 2. týdne žaltáře)
Modlitba se začíná úvodním veršem Pane, otevři mé rty,
tedy jako první modlitba dne.
Verš je třikrát opakován, což je - spíše vědomá než nevědomá -
výpůjčka z mnišského oficia. (Důvod této domněnky snad bude
zřejmější, až bude hotov i článek věnovaný druhému nosiči se zpívanou
liturgií hodin z Dolan.)
Poté nenásleduje invitatorium (plně legitimní úprava, VPDMC 35),
ani hymnus,
ale rovnou první žalm. Vynechání hymnu podle všeobecných norem
legitimní není, je ale možné a snad i pravděpodobné,
že se liturgie komunity Blahoslavenství řídí vlastními speciálními
předpisy, jak je to běžné u některých řeholních společností.
(Viz taktní upozornění P. Suchána pod článkem,
kde jsem neprávem pomlouval premonstráty.)
Následuje kombinace žalmů a kantika, jaká se nevyskytuje v žádném
z breviářových formulářů. Antifony jsou volně vytvořené k nim.
Kdyby měla smysl otázka po vztahu k oficiálním breviářovým textům,
bylo by možné první antifonu označit za volnou parafrázi jedné z antifon
oficia za zemřelé; třetí antifona je téměř shodná s jednou z antifon
úterý 3. týdne žaltáře.
Takovýto volný výběr textů je snad legitimní ve dnech, kdy se žalmy
a antifony berou ze žaltáře. (VPDMC 252)
Žalmy jsou zakončeny zkrácenou doxologií
("Sláva Otci i Synu i Duchu svatému * až na věky věků. Amen."),
podobně, jako jsem to před lety slyšel v Novém Dvoře.
Tato podobnost je ale pravděpodobně zcela náhodná.
Čtení z 5. kapitoly knihy Zjevení se normálně v breviáři vůbec
nevyskytuje (pokud rejstříky něco nezatajily).
Zpěv po krátkém čtení je volně sestavený. Nemá úplně přísnou
formu responsoria, ale do jisté míry se jí blíží strukturou
responsum - verš - responsum. Je protkán biblickými narážkami.
Antifona s textem Jan 3,16 se zpívá o jedné z postních nedělí
cyklu B.
U vědomí, že společné slavení denní modlitby církve
je dokonalejším vyjádřením toho, že jde o činnost církve
jako Těla Kristova,
snažím se, od té doby, co bydlím v Praze,
zbytečně nechybět na zpívaných nešporách v katedrále sv. Víta.
(Současně přiznávám, že recitovaných nešpor, ač i tyto jsou
bezesporu dokonalejším vyjádřením pravé podstaty liturgie hodin
než jakékoli "domácí modlení", se neúčastním. Nešpory
beze zpěvu by mi byly značně tvrdým postem a je v církvi
velmi starou tradicí v den Páně se nepostit :) )
V posledních letech se v katedrále zpívané nešpory slaví o druhé
a čtvrté neděli v měsíci a nadto při některých slavnostech.
O druhé neděli bývají nešpory české, o čtvrté neděli latinské.
Dnes bude řeč především o nešporách českých.
Hlavním nositelem liturgie nedělních nešpor je svatovítská
kapitula. Kanovníci se střídají v roli celebranta
(byť o "obyčejných" nedělích tato úloha připadne nejčastěji
p. děkanu Pávkovi) a pravidelně je přítomno ještě několik dalších.
O slavnostech pak bývá kapitula přítomna v opravdu reprezentativním
zastoupení, někdy snad dokonce celá.
Zpěv je však svěřen specialistům, totiž katedrálnímu chrámovému
sboru, obvykle pod osobním vedením regenschoriho, p. Kšicy.
Vedle zpěváků se na hudební stránce nešpor podílejí nástroje,
konkrétně v prostoru chóru umístěný varhanní positiv
a jedna nebo dvě trubky.
V jednom z dřívějších článků
jsem se podivoval nad tím, že současné uspořádání denní modlitby
církve nepočítá pro slavnostní nešpory s něčím na způsob introitu -
procesionálním zpěvem doprovázejícím příchod liturgického průvodu.
Tuto funkci u sv. Víta hraje instrumentální intráda důkladně využívající
přítomných trubek.
(Vzdor sympatiím k cyrilistům a jejich invektivám proti
angažmá "plechů" v liturgické hudbě a jmenovitě proti intrádám
přiznávám, že tyto intrády mám ze srdce rád a kdyby od nich nějaký
novodobý cyrilista nešpory "očistil", považoval bych to za škodu.)
Positiv je samozřejmě hlavním doprovodným nástrojem veškerého
zpěvu. Samostatněji pak přichází ke slovu - opět spolu s trubkami -
při předehrách a mezihrách.
Texty se berou všechny bez úprav z oficiálního vydání
Denní modlitby církve,
hymnus a jeho nápěv z "červeného hymnáře".
Zhudebnění ostatních zpívaných částí je páně regenschoriho.
Kopie not, z nichž zpívá sbor a kanovníci, jsou vždy v dostatečném
množství připravené i v předních lavicích pro lid.
(Noty i texty jsou vyvedené velmi dobře čitelným rukopisem.)
Protože početní stav sboru nebývá při nešporách velký,
zpívají obvykle všichni společně, bez alternace chórů,
což je poněkud únavné pro zpěváky i "pouze-posluchače".
Vysloveně podivně to však působí u kantika ze Zj 19,
které je stavěné pro responsoriální přednes, ale zpívá se rovněž
v celku.
Nápěvy psalmodie zůstávají po většinu roku stejné,
což je dobře pochopitelná opce pro jednoduchost, která má četné
paralely, mj.
ve Svatojanském kancionálu
či v Olejníkových Nedělních nešporách.
Psalmodii svatovítských českých zpívaných nešpor od prvních setkání
s ní nemám příliš v lásce.
(Pozorný čtenář by mohl namítnout, že po úplně prvním setkání
jsem ji naopak
chválil.)
Jedna příčina tkví v práci s jazykem: hudební přízvuky
jsou často položené tak, že se míjejí s přirozeným slovním přízvukem
(např. "ze Siónu").
Další je v některých specialitách průběhu melodií:
z mně nepochopitelného důvodu
je flexa, v tradiční chorální psalmodii vždy prostý pokles
o sekundu nebo tercii, řešena vzestupně. Zní mi to nepřirozeně,
nefunkčně, nelibě.
Konečně na začátku druhého poloverše druhého žalmu
(druhým žalmem často bývá Žalm 114) je podivný "poskok",
který snad má ilustrovat to, jak "hory poskakovaly jako berani" ...
Poslední příčinou mé nelibosti je způsob přednesu
s obvykle přespříliš silně položeným důrazem na slabiky nesoucí
melodický přízvuk
(který je navíc, jak výše zmíněno, často položen nešťastně)
a s "uspěchanou flexou".
Celkový hudební tvar českých zpívaných nešpor
na mě působí značně ponuře. Protože jsem hudební nedouk,
nedokážu pojmenovat, čím to je. Netvrdím, že je to špatně,
jen se to úplně nepotkává s tím, čím jsou žalmy druhých nedělních
nešpor pro mě a nepřijde mi úplně šťastné, slavit nešpory celoročně
jaksi "pod zataženou oblohou". Ale snad zvolené harmonie tak ponuře
působí jen na mě a ostatní je vnímají úplně jinak.
Vedle nastíněných otázek hudebních stojí za povšimnutí také
"rituální uspořádání" pražských katedrálních nešpor.
Obzvlášť zajímavý je jejich závěr:
Poté, co celebrant udělí požehnání, se za zpěvu (latinské)
závěrečné mariánské antifony příslušející dané liturgické době
kanovníci, zpěváci i ministranti shromáždí v centrálním prostoru chóru.
Po dokončení antifony se celebrant pokloní směrem
ke kanovníkům po pravici i po levici (původ ani přesný význam tohoto gesta
neznám). Všichni se seřadí k průvodu a jeden ze sboristů
(vždy je to muž, i když většinu sboru pro české nešpory tvoří ženy)
intonuje svatováclavský chorál. Procesím všichni opouštějí chór,
na konec se obvykle připojí i v lavicích přítomný lid. Průvod se ubírá
do svatováclavské kaple, kde se zastaví až do konce chorálu.
Po chvilce tiché modlitby se všichni pokloní směrem k hrobu světce
a opět jeden ze zpěváků intonuje "Hospodine, pomiluj ny".
Pokračuje se po obvodu celé katedrály
za zpěvu dalších písní vybraných s ohledem na liturgickou dobu
a příp. svátek. Po závěrečné strofě poslední písně obvykle své "slovo"
připojí ještě velké varhany.
Pokud jde o sílu prožitku, je pro mě, a myslím, že nejen pro mě,
závěrečný průvod obvykle nejsilnější částí z celých nešpor.
Kdyby to někdo chtěl zkoušet vysvětlit čistě hudebně, mohl by,
ne bez kousku pravdy, poukázat na sílu
(1) solidních písní (po stránce obsahové i hudební) (2) zpívaných
a capella. Ale ve skutečnosti je ve hře mnohem víc faktorů:
hrob knížete české země; prostor katedrály;
silné vědomí kontinuity s předchozími staletími; ...
Mám-li to nějak shrnout:
české zpívané nešpory v pražském metropolitním chrámu
jsou dost bohaté krásou, abych se na ně každý měsíc těšil,
a dost bohaté nekrásou, abych toužil po lepších.
Oprava psalmodie, především s ohledem na správnou práci s přízvukem,
by na cestě za těmi vytouženými lepšími byla vhodným začátkem.
K římskému oficiu bytostně patří zpěv.
Ale ještě dříve než zpěv patří k jeho podstatě slavení ve společenství.
Liturgie je činností církve a nejmenší podobou církve
jsou dva nebo tři (Mt 18,20), ne jeden.
Ve středověku měli klerici vesměs povinnost modlit se oficium
v kostele, ke kterému byli připsáni. Kde byl kněz
jediným klerikem svého kostela, typicky na venkově,
měl povinnost vydržovat si
chlapce, který mu ministroval při mši a zpíval s ním hodinky.
Zatímco mši nikdo nesměl sloužit sám, u hodinek si tím nejsem
úplně jistý, ale každopádně i tady bylo pokud ne nedovolené,
pak rozhodně neideální, aby se je oficiem povinný klerik modlil
zcela soukromě.
(Přiznávám, že si nepamatuji, kde jsem to četl.
Možná v životopisu Arnošta z Pardubic od Z. Hledíkové
nebo v některé z novějších publikací týkajících se historie
pražské arcidiecéze.)
Z denní modlitby církve se denně modlím čtyři hodinky,
z toho ranní chvály, nešpory a kompletář zpívám.
Modlitbu uprostřed dne zpívám jen ve dnech, kdy v příslušnou dobu
jsem doma, což je, od té doby, co na plný úvazek pracuji, jen zřídka.
O nedělích a slavnostech
k tomu, když se mi podaří včas vstát, přidávám modlitbu se čtením.
(Liturgické předpisy umožňují modlit se ji kdykoli během dne,
klidně i ve spojení s jinou hodinkou. Je to dobré a rozumné
s ohledem na ty, kdo se ji modlit musí. Já nemusím a modlit se
"matutinum" jindy než na začátku dne se mi příčí, takže ho,
když včas nevstanu, spíš vypustím, než že bych ho odkládal
na pozdější hodinu.)
Pokud se modlím ranní chvály bezprostředně po modlitbě se čtením,
hlasivky mají dost a nezvládly by víc.
Musím myslet na Pavla Marka,
který mi kdysi říkal, že ranní mše je s ohledem na hlasivky zpěváků
nerozum, protože žádný pořádný zpěvák nezpívá ráno.
Vzápětí myslím na starší podobu římského oficia,
se kterou bych v budoucnu
rád strávil alespoň rok
a kde mě ráno co ráno čeká dávka zpěvu, která je co do objemu
několikanásobkem současné modlitby se čtením spojené s ranními chválami
(matutinum + ranní chvály + prima, tj. v piánském feriálním oficiu
17 žalmů).
Jak to naši předkové zvládali? ptám se. Nezvládali.
Liturgie není koncipovaná pro jednoho a oficium normálně
nikdo nezpívá celé od začátku až do konce. Při psalmodii se chóry
střídají po verších, lekce čte pouze lektor, při responsoriích
se střídá kantor s chórem.
Není dobré, aby člověk byl sám.
Do mé knihovny nedávno přibyl diurnál
(Horae diurnae Breviarii Romani)
ze 70. let 19. stol.
Diurnál je vlastně to samé jako dnes obvyklý
"laický breviář":
samostatné vydání denních hodinek bez matutina, díky čemuž
se texty na celý rok vejdou do jediného svazku.
Typickým uživatelem však dříve pravděpodobně nebyl laik,
ale osoba oficiem povinná, pro kterou bylo z nějakého důvodu
nutné modlit se některé části na cestách, v kanceláři apod.
(Nebo někdo povinný nejen oficiem, ale i chórem, přičemž
se chórová povinnost nevztahovala na celý denní cursus.)
Zatímco dnes se breviáře (přinejmenším u nás) tisknou v jediné
standardní velikosti a vnější i vnitřní úpravě, v době vzniku
zmiňovaného diurnálu celosvětový trh umožněný společným
liturgickým jazykem dával vydavatelům prostor ke kreativitě.
(K dřívější podobě tohoto specifického segmentu trhu viz např.
Stejskal František: Nové typické vydání breviáře, ČKD 1914.)
Můj diurnál patří svou velikostí cca 8x13x3cm (48°) k miniaturním
vydáním, viděl jsem však ještě i výrazně menší.
Kapesní rozměry ho předurčovaly k použití na cestách.
Míra a způsob opotřebení stránek svědčí o tom, že "se na něj neprášilo".
Když jsem jím listoval, narazil jsem na dosud neznámé zkratky
u antifon (viz nadpis článku a foto). Nedošlo mi hned, že ve skutečnosti
nejsou nijak neznámé - že jsou to označení žalmových nápěvů.
(V 2. pol. 19. stol. se diference žalmových nápěvů udávaly
obvykle číslem, např. číslo 1 u prvního modu odpovídá -
podle vesperálu od Pusteta z téže doby - diferenci dnes označované f.)
Objev hudebních údajů by mě překvapil v každém breviáři,
ještě více ale v takovémto kapesním vydání.
Žil jsem a stále žiji v představě, že oficium bylo po větší část novověku
hudebně polomrtvé a většina těch, kdo jím byli vázáni, se ho modlila
o samotě a potichu.
Moderní breviář je pak typickým produktem této "doby oficia bez zpěvu"
a obsahuje pouze rubriky a texty.
Je možné, že mám před očima pouze diecézní klérus a opomíjím
nějakou významnou skupinu uživatelů římského (tj. nikoli mnišského)
breviáře, u které byl zpěv běžný.
Zrovna tak je možné, že diurnál obohacený o informace o nápěvech
žalmů je pouze jedním z projevů výše zmíněné vydavatelské kreativity
a vycházel vstříc nějaké speciální zájmové skupině.
Druhá antifona prvních nešpor čtvrté postní neděle
mě nadchla už když jsem pro ni psal melodii.
Její text (Ef 5,14) je totiž jako šitý mně na míru.
Jsem notorický spáč a zaspávač.
Letos se krutou hrou osudu neděle "spáče" sešla s tou zlořečenou
nocí, kdy se mění letní čas na zimní. Protože každý den čtu zprávy,
nenapadlo mě, že bych se i letos (jako už tolikrát) mohl s informací
o datu této změny minout. Spoléhaje na to, že mi "den D" bude
včas připomenut, aktivně jsem se po jeho datu nesháněl.
A pak jsem dnes vstal, podle své neblahé tradice o nejednu hodinu
později, než by bylo vhodné, zapnul počítač a při pohledu na jeho
automaticky aktualizované hodiny shledal, že nejen mé původní
(zaspané), ale i náhradní plány ohledně dopolední mše jsou zhaceny.
Což mi dává příležitost podělit se o odkaz na jeden ze svých
oblíbených blogů:
Psallite sapienter
spíše jen z povzdálí sleduji, protože uveřejňované články
mají často charakter ryze osobní nebo jsou jiným způsobem pro mě málo
relevantní. Autor ale disponuje úctyhodnou erudicí v liturgických
otázkách a občas pustí do světa něco zajímavého.
Za opravdovou perlu považuji jeho recesistický seriál
o řeholních kanovnících Zesnutí blahoslavené Panny Marie (dormicionisté, zkratka O.Dorm.).
Všem, kdo sdílejí mou zhoubnou neřest,
nebo, chcete-li, dormicionistické charisma,
vřele doporučuji.
Před několika dny jsem našel na Youtube záznam nešpor z letošní první
adventní neděle z Hořovic.
Zkoušel jsem kontaktovat někoho ze jmenované farnosti, kdo by
mi k těm nešporám mohl prozradit některé detaily, na které jsem
upřímně zvědavý, ale nedostalo se mi zatím žádné odpovědi a já
už nevydržím nechávat si ten krásný objev déle pro sebe.
Kdyby se tedy někdo z oslovených později přeci jen ozval, článek
doplním, nebo napíši další jako pokračování.
Uspořádání liturgického prostoru
Nahrávka nepříliš rozšířené a známé "liturgické akce",
jako jsou nešpory, se může stát cenným výukovým materiálem.
Z této perspektivy doporučuji čtenářově pozornosti způsob,
jak se v rámci nešpor, které sledujeme, pracuje s liturgickým
prostorem. Návštěvníci bohoslužby, kterých zřejmě nebylo
mnoho, sedí v lavicích, jak je obvyklé.
Celebrant zaujímá své místo v presbytáři.
Sbor, který je jednoznačně "hlavním tahounem" této liturgie,
je rozestaven v půlkruhu před presbytářem.
Tomuto uspořádání bych vytkl dvojí. Podivným dojmem působí
izolace celebranta za "zdí" tvořenou sborem.
Zároveň se sbor svým umístěním ocitá v centru pozornosti víc,
než je žádoucí (pokud jsou nešpory liturgií a ne koncertem;
na koncertě to naopak pochopitelně žádoucí je).
Preferované uspořádání je méně koncentrované na sbor
a otevřené "směrem k Bohu",
ať tak, že sbor tvoří dva chóry rovnoběžné s osou kostela,
ať tak, že zpívá v lavicích pro lid.
Zvolené, z mého pohledu "liturgicky neideální" uspořádání
je však výhodné pro dirigování a zřejmě i s ohledem na šíření
zvuku do chrámové lodi.
Zároveň při prostorových dispozicích daného kostela
by např. zmíněné uspořádání do dvou rovnoběžných chórů bylo těžko možné.
Identifikace textů a zpěvů
04:30 Ejhle, Hospodin přijde
07:13 Deus, in adiutórium meum inténde
08:04 "hymnus" Poslán jest od Boha anděl
10:02 antifona Aj anděl Páně
10:50 žalmy 113, 19, 117 (na konci se opakuje antifona)
30:49 "závěrečná mariánská antifona" Zdráva buď, Panno Maria
Nešpory otevírá adventní zpěv Ejhle, Hospodin přijde
(Jednotný kancionál, 101B). To je začátek nešporám cizí -
zařazen byl zřejmě z přesvědčení, že když při liturgii probíhá nějaký
přesun, např. nástup celebranta a sboru, musí k tomu znít hudba
a pokud možno nějaký zpěv. -- Toto přesvědčení je vzásadě správné,
hudební struktura mše v římském ritu mu dává zcela za pravdu.
Na otázku, proč liturgie hodin s nějakým vstupním zpěvem
odpovídajícím mešnímu introitu nepočítá a na začátku předpokládá již
přítomného předsedajícího začínajícího "Bože, pospěš mi na pomoc",
nedokážu dát uspokojivou odpověď. Myslím, že je to jeden z jejích
přetrvávajících monastických rysů. Zatímco v klášteře je přirozené,
že hebdomadář začíná hodinku poté, co se bratři shromáždí k modlitbě,
bez nějakého velkého úvodu, pro nešpory v kontextu
nemonastickém - tedy obvykle výjimečné a slavnostní -
by něco na způsob introitu bylo vhodné.
Mimochodem, "Ejhle, Hospodin přijde" je překlad nešporní antifony
z 1. neděle adventní. Rozšířené nápěvy tu věrněji, tu volněji
reprodukují starý nápěv latinského originálu.
(Dnes tuto antifonu zpíváme jako druhou v prvních nešporách.
Když jsem pro ni před půlrokem psal nápěv, vůbec mi nedošlo,
že mám před sebou modernější text notoricky známého "Ejhle",
a tak má antifona v mém zpracování mělodii úplně jinou, v modu I.)
Zajímalo by mě, ale nevím, jak se antifona z oficia dostala
na začátek rorátní mše.
Po "Ejhle" celebrant začíná úvodní verš Deus, in adiutórium meum
inténde. I když většina textů bude v češtině,
zazní během nešpor latina ještě několikrát: jmenovitě při
zpěvu po krátkém čtení, Magnificat, při požehnání a závěrečném
Benedicámus Dómino. Nic proti tomu - je to vkusné, liturgickými
předpisy výslovně legitimované (VPDMC 276), ... Kdyby se mi ale
přeci jen podařilo spojit se s tím, kdo ony nešpory připravoval,
na důvod pro zařazení latinských zpěvů bych se určitě zeptal.
Byly ve hře motivy čistě estetické? "Archeologické"? Nebo nějaké jiné?
Těm, kdo znají český breviář, nemusím říkat,
že hymnus Poslán jest od Boha anděl
v něm nenajdeme. Je volně vybraný z pokladu českých adventních/mariánských
písní.
Následuje psalmodie, pro mě jakožto amatérského skladatele
a badatele tradičně nejvíc vzrušující část celých nešpor:
předně tu máme krásnou antifonu Aj anděl Páně.
Protože její jazyk nasvědčuje tomu, že už se na ni nevztahují
autorská práva skladatele, drze jsem ji odposlechl a níže nabízím
zapsanou.
Velice by mě zajímal pramen, z něhož pochází. Vím zatím pouze,
že žádná z mnou dosud zhudebněných adventních antifon
současného breviáře nemá odpovídající text. Nevím, jde-li
o překlad některé z antifon starší podoby oficia či zpěv jiného původu.
Mám vážné podezření, že by mohlo jít o "antifonu před Rorate"
nebo úryvek chorálu
z některého starého českého rorátníku, ale dosud jsem toto podezření
neověřoval.
Antifona je pouze jedna, na způsob "antiphona super psalmos",
a zpívá se před prvním žalmem a po konci posledního.
Žalmy se všechny zpívají na chorální nápěv odpovídající
antifoně, tedy V.a. Použitý text je z liturgického překladu,
s několika nepatrnými zásahy (jedna změna slovosledu; úprava dělení
na poloverše). Melodický vzorec je na text nasazen tak,
že obvykle, ale nikoli vždy, souhlasí hlavní či vedlejší slovní přízvuky
se zamýšlenýmy
přízvuky hudebními. Předpokládám, že text byl značkován podle citu
a ne podle nějakých přesných pravidel.
Uchu znalému žaltáře neunikne, že žalmy nejsou vzaté z 2. nešpor
1. neděle žaltáře, jak by se slušelo, ba ani z jiné neděle nebo
jakéhokoli jiného breviářového formuláře. Jsou volně vybrané.
Žalm 19, v současném breviáři vždy dělený na poloviny,
které se navíc obvykle nezpívají v rámci jedné hodinky,
se zpívá v kuse. Úplně chybí novozákonní kantikum - místo něj máme
třetí žalm.
(Protože něco podobného jsme už jednou potkali,
říkám si, jestli i za těmito nešporami tak či onak nestojí trapisté :) )
Krátké čtení není z 2. nešpor 1. neděle adventní, ale z ranních chval
téže neděle. To naznačuje, že se tvůrce "liturgického programu"
na breviář ohlížel, ale zacházel s ním volně.
Následuje zpěv po krátkém čtení. Schválně nepíši "responsorium",
protože formálně o responsorium nejde.
Antifona k Magnificat je překladem antifony "O Oriens" -
jedné ze všeobecně známých "Ó-antifon". Tato konkrétní se zpívá
k Magnificat 21.12.
Pro srovnání podávám i znění odpovídající latinské antifony
podle římských chorálních knih z 20. stol.
(Nezištná reklama: za to, že jsem nemusel opisovat a mohl si rovnou
stáhnout obrázek, vděčím
GregoBase.
Doporučuji používat...)
Porovnáním zjistíme, že překlad je "slovo za slovo",
melodie však je, při zachování většiny strukturních tendencí,
výrazně odlišná, takže se domnívám, že tvůrce českého překladu
měl před sebou jinou melodii latinské předlohy.
Zrovna tak je ovšem možné, že k hudební předloze přistupoval
svobodněji než k textu a melodii upravil.
"Česká" melodie se od srovnávané "latinské" nápadně odlišuje
dekompozicí nebo vypuštěním některých melismat a zejm.
nápadnou preferencí intervalu d-f oproti d-e.
Kantikum Magnificat se zpívalo latinsky,
na chorální nápěv I.D. Ten sice antifoně, přísně vzato, neodpovídá,
ale žalm v dórské tónině s antifonou v hypodórské zní dobře.
Choralistu trkne, že se verše kantika zpívají bez initia,
u evangelních kantik obvyklého.
To je zřejmě potřeba připsat tomu, že se k vedoucí sboru nedostala
část know-how ohledně zpěvu hodinek. Samozřejmě to je nepodstatná drobnost.
Prosby a závěrečná modlitba jsou v rámci celých nešpor
vlastně jediným kusem textu, který byl vzat z toho formuláře,
ze kterého vzat být měl - tedy z 2. nešpor 1. neděle adventní.
Po požehnání následuje Benedicámus Dómino.
To podle současného breviáře není standardní součástí nešpor,
ale v roce 2009 vydaný pokoncilní římský vesperál pro neděle a svátky
tento zpěv uvádí jako možnost "propuštění" následujícího po požehnání.
(Ritus conclusionis se dělí na oddíly benedictio
a dimissio. Benedictio
je pevné, dimissio volitelné. Benedicámus je jednou
z možných podob dimissio.)
Nápěv Benedicámus Dómino, který v závěru našich nešpor zazní,
ovšem v novém vesperálu není. Našel jsem ho v Antiphonale Romanum 1912
na s. 50* s určením "In Dominicis per annum". (Adventní neděle
tam mají svůj vlastní, jiný, ale to je asi celkem jedno.)
Nakonec se zpívá píseň Zdráva buď, Panno Maria - jedna z písní,
které jsou v oficiálním českém hymnáři předepsané jako alternativy
závěrečných mariánských antifon.
Hodnocení liturgického "programu"
Z čistě zákonického hlediska souladu s liturgickými předpisy
jsou zachycené nešpory "nedovolené". Dovolím si nerozebírat to kus
po kusu a normu po normě, protože jde o téměř identický případ
jako při svatováclavských
nešporách staroboleslavských minulého roku.
Jako člověk hodně zaměřený na slovo
jsem nešťastný, že mi polyfonní pasáže hymnu a zpěvu po krátkém čtení
nebyly srozumitelné, od toho ale přímým účastníkům nešpor
pravděpodobně odpomohly rozdané sešity.
Hodnotit nešpory co do uměleckých kvalit skladeb a výkonu sboru
nejsem kompetentní. Jako nekompetentní hudební laik nicméně
neskrývám nadšení.
Ožehavou otázkou je hodnocení volně sestaveného liturgického formuláře
z pohledu liturgického.
Texty jsou zdařile vybrané s ohledem na liturgickou dobu - advent.
Méně se už bere zřetel na to, že jde o druhé nešpory nedělní -
chybí žalm 110, zpěv po čtení je zcela zaměřený na Pannu Marii, ...
Výběr krátkého čtení konečně není úplně šťastný s ohledem na denní
dobu. Jistěže sv. Pavel o spánku a o "hodině, kdy je třeba se z něj
probudit" píše v obrazném slova smyslu a myslí na probuzení duchovní.
Avšak to, že tato slova čteme na začátku dne, v ranních chválách,
kdy je Pavlův obraz jaksi hmatatelnější, není náhodné.
Když si ještě všimneme, že tu o 2. nešporách 1. neděle adventní
zaznívá antifona k Magnificat, která v řádném uspořádání breviáře
patří do posledního předvánočního týdne a je výrazem jeho vystupňovaného
očekávání, můžeme uzavřít, že rozebírané nešpory jsou spíše
"adventními nešporami" než "2. nešporami 1. neděle adventní".
Pro ty, kdo nemají příležitost slavit v adventu společně liturgii
hodin jindy než právě o těchto jedněch nešporách, se někdo
pokusil o výběr, do nějž podle uvážení zařadil texty z různých míst
breviáře i odjinud.
Moc by mě zajímalo, čím se neznámý kompilátor nechal vést při výběru
žalmů. Žalm 113 je snad zařazen pro své celkem přímočaré mariánské
konotace; Žalm 19 je s dobou adventní spojen v uších a srdcích
snad všech Čechů díky výše zmiňovanému zpěvu Ejhle, Hospodin přijde,
kde se z něj zpívají verše;
Žalm 117 by v našem kontextu, orámovaném antifonou o Gabrielovi,
mohl mít místo jako odkaz na univerzální význam spásy přinášené
zvěstovaným Spasitelem; zrovna tak ale k jeho zařazení mohl vést
prozaičtější důvod: nešpory mají mít tři žalmy a předchozí dva
jsou již dosti dlouhé ...
Své hodnocení jsem shrnul do nadpisu článku heslem
"nešpory mezi koncertem a liturgií".
Nešpory zachycené na videu podle všeho jsou společným slavením
liturgie hodin ve farnosti - nakolik je zachováno základní liturgické
schéma. Zároveň ale jde do jisté míry i o "koncert" -
tomu nasvědčuje
charakteristické uspořádáním prostoru a výběr "zajímavých kousků"
bez ohledu na liturgické předpisy a širší souvislosti.
Pramen, z něhož se málo pije
Závěrem chci zvláště zdůraznit jeden výše jen letmo zmíněný
rys rozebíraných nešpor: pro část zpěvů se sahá do pokladnice
české chorální tradice. To je v mých očích chvályhodné.
Bohoslužebný zpěv v národním jazyce,
zpěv oficia nevyjímaje, má u nás dlouhou historii, nejen
díky utrakvistickému hnutí. Avšak zatímco staré české graduály
jsou předmětem soustavného vědeckého bádání, jakkoli omezeného,
a zpěvy z rorátníků péčí chrámových hudebníků znovu
zaznívají do adventních rán, staré české zpěvy hodinek
leží v rukopisech, jak se zdá, prakticky bez povšimnutí.
Ví se o nich, ale právě jen to.
Právě dnes, když vznikají nová zhudebnění textů liturgie hodin
v národním jazyce, je čas také otevřít staré rukopisy
a studovat, jak zpívali hodinky česky naši předkové.
A nejen studovat, ale také zpívat - samozřejmě při plném vědomí
rozdílu mezi liturgií na jedné straně a
koncertem nebo liturgicko-archeologickým
experimentem na straně druhé.
Čas od času dělám průzkum hlubin českého internetu zaměřený
jednak na nové hudebniny k liturgii hodin, jednak na její
slavení. Dnes jsem se do takového průzkumu po delší době opět
pustil a výtěžkem jsou informace o pravidelných zpívaných
nešporách v Hradci Králové a ve Vranově u Brna
(viz stránku Místa).
Vedle toho jsem narazil také na velice pěkné fotoalbum,
které bych neváhal doporučit, kdyby se na mě někdo obrátil
s otázkou, jak je vhodné uspořádat pro slavení denní modlitby
církve liturgický prostor, jaké k ní náleží postoje a liturgická roucha.
(Ne že by to nešlo zcela legitimně i jinak, ale uspořádání
zachycené na fotografiích je velmi tradiční, vkusné a funkční -
a tudíž veskrze doporučeníhodné jako model.)
V rukou slavících jsou nepřehlédnutelné Olejníkovy Nedělní nešpory.
Zpívané nešpory - katedrála Svatého Ducha v Hradci Králové, 2009
(celé album)
Nemám rád, když se čmárá do knížek. Považuji to za barbarství.
(Není to přesvědčení na základě úvahy, ale preracionální opce.
I když vím, že v řadě situací je psaní a podtrhávání v knížce
velice rozumné, efektivní, ekonomické, morálně nezávadné, ...
mně se to prostě nelíbí.)
Na druhou stranu ale poznámky a jiné čmáranice na okrajích stránek
svědčí o tom, že knihu někdo používal, někdy o něm prozrazují zajímavé
věci a případně umožňují i jakousi "komunikaci" přes propast
řady generací.
Pro liturgika jsou obzvlášť vzrušující poznámky ve starých liturgických
knihách. Liturgická kniha (zejména od unifikace latinské liturgie
po Tridentském koncilu) nutně obsahuje jen základní všude platné
schéma liturgických
úkonů. Nás ale kromě schématu zajímá také to, jak bylo uváděno
v život. Nejen, co říkají liturgické texty a rubriky např. o půlnoční
mši slavnosti Narození Páně, ale také, jak se v určité době na určitém
místě slavila.
V posledním článku
jsem letmo zmínil knížečku Officium in die Nativitatis D.N.J.C.
(Ratisbonae: Pustet 1890), která nedávno přibyla do mé sbírky
zpěvníků k oficiu. Co se dočteme na okrajích jejích stránek a mezi řádky?
Na předsádce je kromě antikvářské poznámky rozmáchlá čmáranice
barevnou pastelkou. Domnívám se, že by to mohlo být jedno slovo
ledabyle napsané psacím písmem, které neovládám (např. psacím švabachem).
Na to, aby mohlo být dětskou kresbou,
vypadá příliš "písmovitě", cílevědomě a málo důkladně.
Snad je to podpis majitele.
Na titulní stránce nahoře je krasopisně červeným inkoustem vyvedená
zkratka "K 15.", která se zdá svědčit pro zařazení do nějakého
souboru - buďto knihovny, nebo vybavení kostela.
Dále najdeme řadu vpisků přímo v liturgických textech.
Ty spadají v zásadě do dvou druhů: přednesové značky (zanesené do textu
pastelkami) a poznámky k průběhu slavení (tužkou na okrajích stránek).
Výmluvný je fakt, že bylo vpisováno pouze na stránky matutina.
Ostatní hodinky jsou čmáráním nedotčené.
Knížka byla zřejmě používána jen při vánočním matutinu (které předcházelo
půlnoční mši).
Co nám vpisky prozradí?
Pocitem zadostiučinění mě naplňují nalezené přednesové značky.
Neznámý uživatel knížky, který žil na konci 19. století
a měl tedy k latině (která tehdy byla pravidelnou součástí gymnasiálního
vzdělání) mnohem blíže než my dnes, měl zapotřebí označkovat si texty
žalmů pro zpěv.
Latinské texty žalmů v chórových žaltářích se dodnes obvykle
neznačkují, protože se má za to, že toho uživatel nemá zapotřebí.
O svých obtížích se zpěvem z neznačkovaných latinských textů
jsem psal v srpnu během svého
experimentu s předkoncilním oficiem
a na blogu PrayTell
se lze dočíst, že podobné problémy mají dokonce i někteří ctihodní opati
benediktinských komunit.
Poučení ze stoletých čmáranců: není to problém nový, typický pro naši
dobu latinou nedostatečně dotčených katolíků.
Nejhojnější přednesovou značkou je podtržení slabiky modrou pastelkou.
Podtržena je obvykle první slabika, kde se v příslušném poloverši
měnila melodie, tedy buďto první přípravná nebo první přízvučná.
Někde navíc najdeme červenou svislou čárku -
podle všeho pauzu k nádechu ve velmi dlouhých verších.
(Je vždy max. jedna ve verši, na místě, kde text snese cézuru.)
Za povšimnutí stojí, že žalmy v naší knížce nikdy nemají tištěnu flexu.
Zajímavější než přednesové značky jsou "scénické poznámky"
připsané na okrajích stránek. Níže uvádím všechny.
s. 19 (hymnus): Ep.
s. 20 (in 1. nocturno 1. antiphona): Canon 1.
s. 23 (lectio 1.): Can. iunior
s. 27 (in 2. nocturno 1. antiphona): Can. 4
s. 40 (lectio 8.): obtížně čitelná poznámka. Dvě nerozluštitelná slova,
pak Eppi ad Te D
s. 41 (lectio 9.): Ep.
s. 42 (Te Deum): delší nečitelná poznámka
Zdá se, že je v knížce zaznamenáno rozdělení rolí při pontifikální
liturgii v katedrále. Zkratku Ep. čtu episcopus, biskup.
Biskupovi přísluší ve vánočním matutinu intonovat hymnus,
číst poslední-devátou lekci a možná intonovat Te Deum.
Nerozluštěná poznámka u 8. lekce se ho týká, ale nezdá se být přiřazením
role - spíše určuje, že se s biskupem má něco dít.
(Někdo mu něco přinést?)
Vedle biskupa čteme o třech různých kanovnících
(canonicus 1., canonicus iunior, canonicus 4).
Tak ovšem vyvstává řada otázek.
Kdo intonoval antifony, u kterých není nikdo napsán?
Vždy kanovník jmenovaný u první antifony daného nokturnu?
Další kanovník v pořadí? (Každý nokturn má tři žalmy, takže
by v prvním intonovali canonicus 1, 2 a 3 a první antifona
druhého nokturnu by vyšla akorát na napsaného k ní can. 4.)
Nebo někdo jiný (např. člen chrámového sboru), kdo pro uživatele
naší knížky z nějakého důvodu nebyl důležitý?
Kdo četl lekce? Kdo předzpěvoval žalm Venite? (Oprava melodie
zanesená na jednom místě tužkou by mohla nasvědčovat tomu,
že tento úvodní žalm zpíval sám uživatel naší knížky.)
... ...
Studium "scénických poznámek"
nás přivedlo k překvapivému zjištění o osudu knížky
objevené v antikvariátu. Jestli správně interpretuji zkratky,
sloužila (nebo posloužila)
kdysi při vánočním matutinu v některé katedrále a používal ji
někdo, kdo potřeboval mít přehled o vykonavatelích jednotlivých
liturgických rolí - tedy někdo jako ceremonář.
Toto zjištění staví do překvapivého světla závěry učiněné
z nalezených přednesových značek. V (blíže sotva určitelné)
katedrále se na sklonku 19. století o Vánocích z celého oficia
zpívalo jen matutinum a ceremonář zřejmě nebyl docela kovaný
v psalmodii.
Letošní Národní Svatováclavská pouť měla bohatý liturgický program,
v němž nechybělo ani slavení liturgie hodin:
Ve čtvrtek 27.9. zpívané nešpory; v den svatováclavské slavnosti
modlitba se čtením, ranní chvály, a další zpívané nešpory večer v pražské
katedrále. Dále si všimneme pouze zmíněných dvojích zpívaných nešpor.
27.9. nešpory ve Staré Boleslavi
Poté, co byla do Staré Boleslavi přivezena lebka svatého Václava
a za zpěvu litanií vnesena do krypty sv. Kosmy a Damiána,
následoval koncert prokládaný čtením z církevněslovanských
svatováclavských legend.
(Zpíval sbor z pravoslavné katedrály
sv. Cyrila a Metoděje v Praze. Divil jsem se, že, přestože pravoslavní
svatého Václava rovněž ctí, a to liturgicky ve vysokém stupni,
nezazněla ani jediná píseň s tématem svátku. Doma jsem nahlédl
do Gorazdova sborníku a do novějších českých pravoslavných liturgických
materiálů na internetu a zjistil, že svátek zřejmě nemá žádný zpěv
vhodný ke koncertnímu provedení - všechny jeho vlastní texty se zpívají
na typisované melodie recitativního charakteru.)
Po koncertu bezprostředně následovaly nešpory, kterým předsedal
metropolita pražský, kardinál Duka. Taková legrační věc:
sice jsem měl dobrou vůli se jich zúčastnit, ale nakonec jsem jejich
očitým (ani ušitým) svědkem nebyl: slavily se totiž ve výše zmíněné kryptě.
Krypta je malá, lidí, kteří se tam chtěli dostat, bylo opravdu hodně,
já jsem pak měl velkou krosnu a pokažené koleno, takže jsem
nepovažoval za moudré pokoušet se dovnitř proniknout.
A do hlavní lodi basiliky sv. Václava byla z celých nešpor slyšet
jen homilie (buďto je v kryptě jen jeden mikrofon, nebo na
to, že by celé nešpory mohli chtít slyšet i lidé nahoře, nikdo nemyslel.)
Obsah těchto neviděných-neslyšených nešpor nicméně
znám, protože pořadatelé štědře rozdali sešity s texty a notami.
Nešpory měly strukturu podle současného breviáře,
až na to, že v závěru psalmodie
neobsahovaly novozákonní kantikum, na jeho místě
byl třetí žalm.
Texty byly vybrány dosti svobodně:
hymnus (zpíval se latinsky): "Dies venit victoriae"
zřejmě z jednoho ze středověkých svatováclavských oficií,
jejichž texty se neprosadily do unifikovaných provinčních textů
v potridentském období
[EDIT 27.11.2012]
Nešporní hymnus zpívaný ve všech variantách
středověkého rýmovaného svatováclavského oficia.
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 332.)
1. antifona "Buď věrný až do smrti
a dám ti korunu věčného života."
ze slavnosti, modlitba uprostřed dne, ant. v poledne
2. antifona "Byl hoden mučednictví na nádvoří chrámu,
vždyť zpevnil závory jeho bran."
neznám
[EDIT 27.11.2012]
Zajímavý detail: antifona je zřejmě inspirována
5. antifonou nešpor
z olomoucké varianty středověkého rýmovaného svatováclavského
oficia:
"Quoniam portarum Syon et seras confortavit /
et seipsum pro domo Israhel murum posuit, /
intriis (in atriis?) domus Domini victimari meruit."
(OREL Dobroslav: Rýmované oficium o sv. Václavu,
in: Svatováclavský sborník, sv. II.3, Praha 1937, 351.)
3. antifona "Z oltáře přijímal Krista,
nacházel v něm radost a sílu."
ze slavnosti, ranní chvály, 3. ant.
žalmy 16 (15), 84 (83), 113 (112)
zřejmě volně vybrány: nevím o oficiu, kde by alespoň dva z nich
byly pohromadě.
Je možné, že tvůrce nešpor nejprve vybral antifony
a k těm pak zvolil vhodné - tak či onak s nimi obsahově
korespondující - žalmy.
Krom toho, jak už výše zmíněno:
normálně dnes nešpory nemají tři žalmy, ale
dva žalmy a novozákonní kantikum.
krátké čtení
ze slavnosti (oboje nešpory mají stejné)
responsorium
"℟. Přijď a vysvoboď nás * Pane, Bože zástupů.
℣. Ukaž nám svou jasnou tvář a budeme spaseni. * ℟. Pane, Bože zástupů.
Sláva. ℟. Přijď."
responsorium o nešporách ferií v době adventní
antifona k Magnificat "Spravedlivého, jenž prchal před hněvem
svého bratra, vedla Moudrost po přímých cestách.
Jitřní Hvězda otevřela mu Království Boží,
v boji vítězství mu dala,
když poznal, že zbožnost je tou nejmocnější zbraní."
neznám
prosby
z 2. nešpor slavnosti
Texty žalmů byly vzaty z Renčova překladu, který má dosti široce
rozšířenou pověst nejzpěvnějšího (protože básnického a rytmického)
českého překladu žaltáře. Já nadšení pro něj nesdílím, ale ani
nikomu neberu.
Nad hudebním tvarem zpěvů moje srdce zaplesalo:
žalmy se zpívaly na chorální nápěvy, antifony k nim někdo
(zatím nevím kdo) složil v příslušných církevních tóninách.
Jde tudíž o zpěvy podobného typu, jako skládám já -
ovšem samozřejmě s jiným "hudebním rukopisem".
(Něco o tom, proč jsem rád, když vznikají zpěvy podobného
charakteru od různých autorů, lze vyčíst ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.)
Zajímavý je chorální Otčenáš s chorálním nápěvem, který jsem dosud nikde
neviděl a neslyšel, a to, že se nešpory podle sešitu uzavírají veršem
Dobrořečme Pánu. To lze chápat jako archaisaci - záměrnou nebo vzniklou
omylem. Podle předkoncilního breviáře se tento verš zpíval v rámci závěru
všech hodinek, nyní však je vyhrazen modlitbě se čtením a hodinkám
během dne a nešpory se uzavírají požehnáním
(nebo, v nepřítomnosti nositele služebného kněžství, prosbou o požehnání),
což také pan arcibiskup udělal.
Protože jsem se letos Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi
zúčastnil poprvé, nevím, zda jsou tam tyto zvláštní svébytné
nešpory již tradicí a jak starou. Nepřijde mi vůbec
špatné, aby takové významné duchovní centrum, jako je Stará Boleslav,
mělo svá liturgická specifika - třeba svatováclavské oficium trochu
odlišné od toho, které je v breviáři.
Od místně specifického oficia bych však očekával především zesílený
důraz na místa/předměty, které tam jsou k vidění a požívají
zvláštního významu či úcty. Tento charakter možná má antifona k Magnificat,
kterou interpretuji jako velice diskrétní mariánskou, resp.
václavsko-mariánskou antifonu; to je zcela případné, protože
Stará Boleslav je v neposlední řadě významným mariánským
poutním místem.
Jinak však prezentované nešpory znaky "místního oficia" nevykazují
a důvod, proč jsou takové, jaké jsou, a ne vzaté z breviáře,
nejsem s to vysledovat.
[EDIT 5.10.2012] Včera jsem se dozvěděl, že tyto nešpory byly
převzaty od novodvorských trapistů.
Tím se některé "záhady" vysvětlují:
novozákonní kantikum chybí proto, že trapisté, nakolik si pamatuji,
novozákonní kantika v nešporách ani starozákonní v laudách
nezpívají (přestože je mají zařazená v žaltáři).
S antifonami a jinými texty je zacházeno ve velké svobodě
dílem proto, že mnišský žaltář má jiné rozložení žalmů než
"světský", dílem
proto, že francouzští cisterciáci obou observancí k liturgickým
textům přistupují jako k něčemu, co se tvoří, spíše než jako
k něčemu, co je dáno. (Viz např.
Commission Francophone Cistercienne).
Novodvorský původ oficia možná vysvětluje i Benedicamus Domino
místo požehnání na konci. (Avšak: 2006-2010, kdy jsem v klášteře
příležitostně byl hostem, zpívali bratři na konci hodinek
"Dobrořečme Pánu" vždy česky.)
Nový Dvůr je jedno z mála míst v ČR, kde se denně slaví úplné
zpívané oficium. "Na profesionální úrovni," dovolil bych si říci.
Pro ty, kdo ho zažili, je vesměs velmi oslovující.
Dobře chápu všechny, kteří mají pokušení "vypůjčit" si trapistické
zpěvy a používat je v jiných kontextech. Mám ale velké výhrady k tomu,
když se tak děje bez ohledu na rozdíly mezi mnišským
a "světským" oficiem a na platné liturgické předpisy.
[EDIT 7.10.2012] Uvědomil jsem si, že když kritisuji liturgii
církevní akce celonárodního významu, měl bych kritiku vyslovit
jasněji a odůvodnit. Nuže: všeobecná norma pro úpravy textů,
VPDMC 246, zakazuje měnit uspořádání hodinek. Myslím, že
záměna novozákonního kantika za žalm je prohřeškem proti ní.
(Vyjadřuji se schválně opatrně - vím, že by bylo možné paragraf
vykládat i benevolentněji a nejsem si jistý, zda je namístě
výklad restriktivní či širší.)
Podle VPDMC 247 jsou slavnosti jednou ze šesti kategorií liturgických
dnů, jejichž vlastní formuláře je nepřípustné měnit.
Porušením této normy je výběr antifon, responsoria a žalmů.
Protože první i druhé nešpory slavnosti sv. Václava jsou
dobře dostupné ve zhudebnění Olejníkově a Šmolíkově,
nelze se, myslím, oprávněně odvolávat na VPDMC 274
(náhrada antifony bez melodie ve zpívaném oficiu) - a i kdybychom
toto připustili, výběr žalmů by zůstal rubricisticky
obtížně ospravedlnitelný.
Přiznám se, že nevím, jaké pravomoci má v liturgických záležitostech
diecézní biskup: jestli může z výše uvedených norem udělit
pro osoby, místo nebo příležitost výjimku. Kdyby takovou pravomoc
měl, "obžaloba" výše by padla, protože pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil.
[EDIT 21.6.2014]
"... pan kardinál Duka ony nešpory,
tím, že jim předsedal, pravděpodobně tiše schválil."
To je, jak teď vidím, holý nesmysl. Církevní hierarcha -
jako každý, kdo zastává nějaký vysoký úřad - je odkázán
na řadu spolupracovníků a obsah liturgie, které předsedá,
obvykle nepřipravuje ani předem nekontroluje. Musí se spolehnout na to,
že je dobře připravená,
a když není vše košer, nemůže s tím v průběhu slavení nic dělat.
28.9. nešpory v pražské katedrále
V pátek cestou vlakem ze Staré Boleslavi zpět do Kladna jsem
udělal "mezipřistání" v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha
a zúčastnil se tam druhých nešpor ze slavnosti sv. Václava.
Ty byly, co se textů týče, do puntíku podle breviáře.
Autorem zpěvů (kromě hymnu - ten byl z oficiálního hymnáře)
a varhanního doprovodu je, předpokládám,
dómský regenschori Josef Kšica.
Narozdíl od nešpor staroboleslavských do těchto byly zapojeny varhany,
a to více než jako pouhý podpůrný nástroj: každý zpěv
otevřela krátká varhanní předehra, novozákonnímu kantiku (Zj 4)
pak předcházela předehra jistě delší než kantikum samo.
Podobně byl delší varhanní kousek zařazen také po krátkém čtení.
Antifony byly zpracovány dvouhlasně (nebo přesněji: stál jsem
vzadu za posledními lavicemi a tam byly slyšet dva hlasy;
není vyloučené, že bylo hlasů více a jen dva byly dostatečně silné;
dvouhlas, který ke mně doléhal, zněl však dostatečně libě a úplně,
takže více hlasů a priori nepředpokládám).
Obecně vícehlasým antifonám nefandím: antifona tak částečně ztrácí
svou původní pragmatickou funkci udat tóninu pro zpěv žalmu
a především, není-li jeden hlas výrazně dominantní,
nemá už charakter lidového zpěvu. Avšak tam, kde se u antifon
neočekává aktivní zapojení lidu a je k disposici schopný sbor,
je vícehlas jednou z možností slavnostního vyzdobení oficia.
Polyfonie zvyšuje nebezpečí ztráty srozumitelnosti slov;
ke cti katedrálního sboru však je, že antifonám bylo rozumět
velice dobře.
Žalmy se zpívaly jednohlasně na sympaticky prosté, snadno osvojitelné
nápěvy - byl bych se rád připojil, avšak akustika velkého prostoru
mě vytrestala za to, že jsem zůstal stát vzadu:
zpěv a varhanní doprovod ke mně doléhaly naprosto asynchronně
a zpívat, jako bych varhany neslyšel, přesahuje moje schopnosti.
Nešpory tradičně uzavřel průvod do Svatováclavské kaple
a pak okolo celé katedrály do sakristie. V jeho poslední části se
(po Salve regina, Svatováclavském chorálu a Hospodine, pomiluj ny)
zpívala nádherná svatováclavská píseň, kterou jsem nikdy předtím
neslyšel - teď jsem ji našel v zeleném hymnáři (samozřejmě bez melodie)
jako nešporní hymnus.
Narození Panny Marie, 1. nešpory, antifona k Magnificat.
Týden, po který jsem svůj breviář nechal sedět v poličce
a zpíval oficium podle antifonáře z roku 1912, končí.
Protože podle starého kalendáře měl každý svátek první nešpory
a jen ty větší měly i druhé (dnes je to naopak),
slavil jsem dnes večer už 1. nešpory ze svátku Narození Panny Marie.
Gregoriánské zpěvy tohoto svátku mě tak či onak provázely
větší část prázdnin, protože jsem na něj od konce června
postupně sázel
noty
pro Conventus Choralis.
Musel jsem dnes znovu ocenit to, co už jsem jednou zmiňoval:
že dávní tvůrci zpěvů oficia uměli antifony udělat krásné a
zpívatelné.
(Když jsem v červnu antifony svátku poprvé prohlížel a přepisoval
do počítače, byla mi prostota většiny z nich skutečným pohoršením...)
Půvabnou náhodou jsem jako záložku k vlastním textům svátku
použil pohlednici se Svatou rodinou (zbytek z loňských Vánoc).
Udeřilo mě to do očí, když jsem zpíval antifonu k Magnificat.
... quae et Genitrícis dignitátem obtínuit,
et virginálem pudicítiam non amísit. (Viz foto.)
Uvědomil jsem si, že moje představa toho, co je to
virginális pudicítia, zahrnuje velký kus odtažitosti,
nepřístupnosti, chladu, nebo jak to nazvat; těžko se do ní
vejde výjev jako ten z oné pohlednice a je těžko slučitelná
s mateřstvím i s manželstvím. Nebo jinak: Mariino panenské manželství
a panenské mateřství se vymyká mojí představivosti.
Slušelo by se uplynulý týden nějak shrnout, uzavřít, ale jenom bych
opakoval, co jsem už napsal k předchozím dnům.
Teď mě čeká poslední kompletář trvající místo obvyklých
deseti minut půl hodiny - a zítra zpátky k modernímu breviáři, který vedle
svého staršího bratra vypadá (co do složitosti a délky denní porce)
jako hračka pro děti...
Jak vidět, opomínám ctěné čtenářstvo nadále zpravovat o svém
pokusném soužití se starší podobou oficia.
Je to dáno jednak tím, že se aktuálně musím věnovat přípravě
na poslední zkoušky končícího akademického roku,
ale také, a zřejmě především, tím, že není až tak moc o čem
psát. Část počátečních obtíží popsaných v prvním článku jsem
překonal. Některé často opakované texty a nápěvy jsem se
naučil, některé opsal na "tahák". Postupně jsem se musel smířit s tím,
že antifona suffragia ke všem svatým (zpívaná téměř každý den
v laudách a nešporách) je nad moje síly a bez pomoci kytary
ji nezazpívám. Jak po krůčcích roste pochopení některých strukturních
prvků,
zjišťuji, že můj "tahák" není příliš praktický, ale vzhledem k tomu,
že se týden chýlí ke konci, jsem líný ho předělávat.
Zjistil jsem, že není pravda, že antifony kompletáře na celý týden
jsou v modu VIII. (Před časem jsem to napsal do komentáře
k jedněm notám - a předtím jsem to v antifonáři kontroloval! -
evidentně špatně...)
Všiml jsem si, že ten samý text antifony má nezřídka více různých
nápěvů, pokud se používá na různých místech.
Částečně jsem se vyléčil z představy, že čím je antifona
na významnějším místě, tím bohatší na melismata, a to pokud možno
dlouhá, by měla být.
Uvědomil jsem si, jak silně jsou zpěvy, které skládám, poznamenány
možnostmi mého hlasu a sluchu a mými stereotypy ohledně toho, co
je typické pro ten který modus. Dávní tvůrci zpěvů gregoriánského
chorálu měli zcela evidentně jiné možnosti a jiné stereotypy
a jejich výtvory pro mě často představují nemalou výzvu.
(Když je mám zazpívat.)
Když pobývám mezi starobylými zpěvy, ověřenými v průběhu staletí,
nemám mnoho chuti něco skládat, protože mi nakonec nezbyde
než vyznat, že většina toho, co jse udělal, je sláma.
Musím přiznat pokušení vzdát se snahy o úplné zhudebnění českého
překladu liturgie hodin a přidržet se starší podoby oficia v latině.
Předvídal jsem takové pokušení. A nemíním mu podlehnout.
Několikadenních "exkurzí" do staré liturgie a gregoriánského chorálu
podobných té právě probíhající bych však v budoucnu chtěl udělat víc.
Považuji je za účinnější cestu poznání než pouhé studium
liturgických knih "u stolu".
"Dobrodružství s předkoncilním antifonářem" pokračuje.
Podle starého kalendáře je dnes 14. neděle po Letnicích.
Několik posledních týdnů se o nedělích a slavnostech
(a právě jen o nich) modlím
i modlitbu se čtením (za pomoci stránek
ebreviar.cz; vlastním totiž
"laický breviář" obsahující pouze čtyři denní hodinky).
Dnešek nebyl výjimkou. Tedy - původní plán byl absolvovat alespoň
v neděli oficium podle breviáře Pia X. celé -
nakonec ale vlivem nepředvídaných okolností
zůstalo při včerejším a předvčerejším ošizeném pořádku
(laudy, nona, nešpory, kompletář),
přidal jsem jen matutinum.
Antiphonale Romanum z r. 1912 je antiphonale "pro diurnis horis"
a zpěvy matutina neobsahuje. Ty se oficiálního vydání po reformě
Pia X. již nedočkaly. Ne ze surového pragmatismu ("kdo by zpíval
matutinum?") nebo z nedostatku financí: ty zpěvy jednoduše nebylo
odkud vzít. Breviář promulgovaný bulou Divino Afflatu
zavedl celou řadu textů, které se v rámci repertoáru oficia tradovaného
v rukopisech a starých tištěných edicích neobjevují.
Nevím, zda se tento problém ve větším rozsahu týkal
i denních hodinek nebo ne. Je možné, že pro denní hodinky byly důsledně
brány texty s existujícím nápěvem. A stejně dobře možné je,
že pro vydání Antiphonale musel někdo k novým textům bez nápěvů
vhodné melodie najít nebo sám složit.
Rozepisuji se o tom proto, že jsem s tím udělal osobní zkušenost.
Zpěvy matutina k předkoncilnímu breviáři nakonec -
až poměrně nedávno -
vyšly:
péčí jednoho erudovaného nadšence.
Kniha je však dost drahá a zatím ji nevlastním.
S nadějí, že nedělní antifony k žalmům třeba pustošivá reforma
nezasáhla, jsem se tedy včera večer pustil do hledání
jednotlivých antifon pomocí databáze
CANTUS.
Z deseti antifon jsem v rukopisech zanesených do databáze našel
pouze pět, z toho jedna navíc textem úplně neodpovídá (nalezená melodie
má text delší; ten problém se vyskytl u dvou antifon, ta druhá
ale na správném místě měla kadenci k tónice tvořící uspokojivý
závěr, pročež jsem ji bezostyšně zkrátil).
Většina jich původně s nedělním matutinem nemá
nic společného: některé jsou ze společných textů o svatých,
další z jiných dnů nebo hodinek v cyklu žaltáře.
Výsledek hledání jsem pověsil na stránky
Editio Sancti Wolfgangi,
spolu s kompletní sadou antifon pro nedělní matutinum
před reformou Pia X.
Stránky Divinum Officium
mi dnes k nešporám naservírovaly připomínku tohoto svatého papeže.
Troška ironie.
Nebo taktní upozornění, že jsou věci pro život církve a pro uskutečňování
Božího království důležitější, než oficium;
že potopit významný díl římského antifonáře
není překážkou svatosti...
A to je k dnešku skoro všechno.
Snad ještě: při nešporách jsem antifony zpíval mnohem sebejistěji a
měl jsem z toho radost - všechny už je odněkud znám.
Ale odkud? Zkoušel jsem je někdy dřív nacvičit "jen tak"?
Nebo jsou ty samé antifony rozložené na neděle pokoncilního oficia?
(Před tím, než jsem dal dohromady antifony ze žaltáře,
jsem o nedělích k českým žalmům zpíval latinské antifony
z webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano.
Ale to už je skoro dva roky.)
Nakonec přidávám
tahák,
který jsem si dnes sestavil.
Obsahuje některé velmi často opakované texty, abych nemusel pořád
listovat napříč antifonářem nebo se vázat na počítač.
Suffragium de omnibus sanctis je tam proto, že si za nic na světě
nemohu zapamatovat, kde v antifonáři je, a nebaví mě každý den
ho hledat v rejstříku.
Ve článku "Priority"
z poloviny května jsem jako část svého programu na léto
vyhlásil úmysl udělat alespoň kratší zkušenost s předkoncilním
oficiem a jeho zpěvy, s cílem alespoň o trochu lépe poznat
gregoriánský chorál i starší podobu liturgie.
První pokus jsem určil na týden začínající včera
(pátek 31.8. - pátek 7.9.;
Je to týden, jehož všední dny jsou v kalendáři řádné formy
vesměs férie, a končí před svátkem Narození Panny Marie.)
K disposici mám Antiphonale Romanum z roku 1912
(tištěné; celé se však dá najít i oscanované na internetu)
a letní svazek breviáře z 20. let 20. století.
Ani jedna ze jmenovaných knih nezachycuje nyní závazný stav
mimořádné formy římského ritu. Protože ale nejsem právně povinován
k denní modlitbě církve, rozhodl jsem se pro trochu
"liturgické experimentální archeologie" a chopil se této
podoby oficia. Prostě proto, že k novější, platné, nemám knihy.
Antiphonale Romanum 1912, commune vyznavačů (včera byl svátek
sv. Rajmunda Nonnata;
stejná antifona k Benedictus pak ovšem zazněla i dnes na konci ranních
chval na připomínku
sv. Jiljí)
Večer předem jsem se snažil nastudovat rubriky - ukázalo se ale,
že je to práce na více než jeden večer.
Proto jsem se alespoň prozatím uchýlil k hybridnímu řešení -
stránku Divinum Officium
jsem nechal vyřešit otázky kalendáře
a najít všechny relevantní texty
a sám jsem si podle jejích pokynů vyhledal jen příslušné zpěvy
v antifonáři. (Užitečnou funkcí je, že stránka uvádí,
odkud které texty vzala - ze žaltáře, z commune, ...)
Dále jsem pro začátek vynechal větší část hodinek (matutinum,
primu, tercii, sextu), protože při tom, jak jsem zatím ve vodách
starého oficia neobratný, by mi jinak zabralo víc než půl dne.
(Už takto ošizené - sesekané na ranní chvály, nónu, nešpory a kompletář -
předkoncilní oficium rozsahem přesahuje denní porci
oficia současného.)
Mám teď za sebou první den a stojím uprostřed druhého.
Jaké jsou první dojmy a postřehy?
Velkou počáteční bolestí je řada textů a zpěvů, které
normálně každý, kdo se danou formu oficia modlí pravidelně,
zná nazpaměť. (Zatím) neumím apoštolské vyznání víry latinsky.
Nepamatuji si nápěv krátkého čtení, orace, závěrečného
verše Benedicamus Domino (který má různé varianty podle stupně
svátku!), ani hymnů malých hodinek.
Různé hodinky začínají různými sekvencemi úvodních modliteb
a já si nepamatuji, která jak.
To znamená spoustu listování
antifonářem a velké množství záložek.
(Obrázky, pohledy, ...; kniha sice dosud má dvě originální
stužkové záložky, ty ale po sto letech nejsou dost pevné
k intensivnímu používání.)
Za včerejšek jsem se naučil nápěv capitula - doufám, že brzy
zvládnu i zbytek.
Jako značně obtížná se ukázala psalmodie. Texty žalmů v antifonáři
totiž nemají zvlášť označené slabiky, na které se chytá hudební přízvuk.
Troj- a víceslabičná slova mají přízvučnou slabiku označenu čárkou
nad samohláskou a dvojslabičné latinské slovo má přízvuk vždy na první
slabice, jenže hudební přízvuk v psalmodii často padne i na slabiku,
která hlavní slovní přízvuk nenese. Zpěv žalmů je tak pro necvičeného dost
náročnou intelektuální hrou: v reálném čase rozdělovat slova (navíc často
neznámá) na slabiky, hledat přízvučnou, umísťovat přípravné a
přízvučné noty a do toho ještě usilovat o porozumění jazyku,
který jsem se sice několik let učil a příležitostně v něm něco čtu,
ale stejně v něm zdaleka nejsem doma...
Než se někdo může začít latinské žalmy opravdu modlit, musí mít
žaltář vícekrát přezpívaný...
V textu žalmů jsem si všiml jedné typografické vychytávky -
před hvězdičkou půlící žalm je obvykle mezera, ale někdy chybí,
aby se ušetřilo místo na řádku (ruční sazba...).
Naopak jedna vychytávka mi chybí - ta, kterou jsem do Antifonáře
k Denní modlitbě církve "opsal" od nakladatelství
Nova et Vetera: když na konci stránky končí žalm, dát to čtenáři
vědět, aby nemusel otáčet. To by se hodilo zvlášť proto,
že Antiphonale Romanum tiskne nápěv antifony v žaltáři vždy jen jednou,
před žalmem
(s výjimkou antifon malých hodinek).
Napsal jsem onehdy v jednom příspěvku, že se v českém antifonáři,
který chci připravit, chci vyhnout všem zbytečným duplikacím zpěvů
a textů, mj. i proto, aby se moc nenafukoval. Antiphonale Romanum 1912
je sestavené ve stejném duchu. Když je v commune o Panně Marii
stejné responsorium jako v commune pannen, je tam jenom odkaz.
Melodie, které se v žaltáři opakují (zejm. zpěvy malých hodinek),
jsou otištěny jen při prvním výskytu. Atd.
Je to úsporné, je to tradiční (středověké rukopisné antifonáře
byly často ještě spořivější a obvykle se neobtěžovaly uvádět v odkazu
kromě incipitu zpěvu něco jako číslo stránky) -
ale než se člověk naučí všechny ty
zpěvy a sekvence zpěvů nazpaměť, listování bolí...
Když už jsme u technického provedení antifonáře -
nad Antiphonale Romanum 1912 se někdy ptám, jaké vlastně bylo
zamýšlené použití. Určitě to není chórová kniha -
na to je tištěna příliš malými typy a obsahuje řadu informací,
které ten, kdo se modlí v chóru, nepotřebuje.
Na druhou stranu to není úplně ani zpěvník do ruky -
já ho sice celé nešpory v rukou unesu, ale na sklonku
života s tím nejspíš budu mít problém...
(Kacířská myšlenka: používalo se toto vydání Antiphonale
vůbec někdy někde přímo při liturgii? Nebyla to knížka
do knihovny pro milovníky chorálu? Mniši měli vlastní vydání
liturgických knih a společná liturgie kapitul byla, počítám, už tehdy
vesměs omezena na symbolickou špetku, jak je tomu i dnes.)
Pokud jde o nápěvy antifon, jsou výrazně jiné než většina
mých českých "pseudogregoriánských" - často elegantně jednoduché
a jednoduše elegantní. Vícekrát jsem si říkal, kde jen naši předkové
na takové přišli.
Staro/středověcí autoři zpěvů oproti mně očividně netrpěli strachem
z intervalů větších než tercie a nebáli se skokem přes kvartu nebo
kvintu třeba i celou antifonu uzavřít - takové závěry jsou mým
uším na jednu stranu cizí (a proto se v mých počinech nenajdou),
na druhou stranu při zpěvu gregoriánských antifon jaksi "exoticky libé".
Něco jako znechucený údiv ve mně vyvolávají
některé delší antifony s výrazně
repetitivními melodiemi. Změnil se během staletí v této věci cit pro
krásné? Nebo je individuálně různý? (Letos o 1. neděli postní jsem
kazil zpěv oficia souboru Conventus Choralis. Po ranních chválách
jsem před jedním chorálu znalejším člověkem pomlouval jejich
5. antifonu, jak se škaredě opakuje. Podíval se na mě s hlubokým
nepochopením: "Co? Krásná chorální antifona!")
V uplynulých měsících jsem o tom, co se teď chystám napsat,
vícekrát přemýšlel.
"V co věříš nebo nevěříš, to je tvoje osobní věc, do toho ti nemá
nikdo co mluvit," říká dosti jednohlasně populární mínění současné
západní společnosti. Protože ale (katolická) církev není čistě
duchovní, ale právě duchovně-tělesné společenství těch, kdo sdílejí
společnou víru, vyžaduje veřejné vyznání víry od těch, kdo do ní
chtějí křtem vstoupit, a znovu od těch, kdo v ní později přijímají
úřad nebo nějakou významnou službu.
Nic z výše zmíněného se mě sice přímo netýká,
ale tím, že se pokouším psát liturgickou hudbu, že své pokusy publikuji
a že se tu a tam ať soukromě, ať veřejně zpívají,
vstupuji do života církve i na způsob tvůrce a moje víra či nevíra
tudíž také přestává být striktně mou soukromou záležitostí.
Tímto tedy oznamuji těm, kdo používají mé zpěvy k liturgii hodin,
že přinejmenším poslední rok těžko mohu být považován za věřícího křesťana.
Můžete mě zahrnout do svých modliteb za obrácení (nebo záhubu)
bezbožníků.
Právě probíhajícího celostátního setkání mládeže se neúčastním.
S velkým napětím jsem však očekával nešpory, které byly součástí jeho
zahájení, a v následujícím článku chci nabídnout jejich rozbor
a hodnocení.
Využil jsem příležitosti sledovat přímý přenos zahájení
setkání na televizi Noe. Bohužel, zatímco
ranní chvály z Tarragony,
které jsem "recenzoval" před rokem, je dosud možné shlédnout
v archivu této televize, zahájení ze Žďáru takto zpětně
shlédnutelné není. (Snad časem bude?) Ten, kdo neviděl přímý
přenos, je tedy odkázán pouze na můj popis, nutně fragmentární a
především silně jednostranný a tendenční.
Lucernarium
Nešpory zahájil obřad lucernaria, který je součástí večerní
modlitby v byzantském a milánském ritu; v římské liturgii
je "dovozovým" prvkem, avšak těší se značné oblibě.
(Srov. liturgii mnišských bratrstev Jeruzalém;
dále jsem lucernarium zažil např. v nešporách erfurtské liturgicky poměrně
akční farnosti St. Martini.)
Je vystavěné okolo večerního rozsvěcení světel. To je doprovázeno
zpěvem (v byzantském obřadu zpěvem hymnu Fós hilaron,
v milánském zpěvem příhodného responsoriálního žalmu).
Světlo je v rámci křesťanského symbolického světa velice silným a
významově bohatým symbolem. Při lucernariu se církev obrací především
ke Kristu jako světlu světa, které září navzdory temnotám začínající
noci.
Žďárské lucernarium mělo trojdílnou strukturu:
1. za zpěvu přišel na pódium liturgický průvod a byly zapáleny
lampy na oltáři i okolo. 2. Skupina laiků přednesla krátkou řadu
modliteb díkůvzdání. 3. Závěr tvořil opět zpěv.
Hudební obsah lucernaria tvořila jediná píseň o dvou prostých
strofách "Ó Bože, světlo naše, je důstojné Tě chválit,
Otce i Syna i Ducha svatého. /
Ó Bože, světlo naše, celý vesmír se ti klaní, Otci ..."
Ta byla vícenásobně opakována na začátku a několikrát znovu na konci.
Text čerpá motivy z již zmíněného hymnu Fós hilaron,
je však prostší a průzračnější, opěvuje rovnou Jediného Boha v Trojici,
zatímco byzantský hymnus
se obrací nejprve ke Kristu. Vkusným a přitom snadným nápěvem
se píseň jednoznačně kvalifikuje pro liturgické použití i mimo setkání.
Úpravy
Po lucernariu už následovaly první nešpory ze slavnosti
Nanebevzetí Panny Marie, při plném dodržení řádné struktury.
Pozorný divák nebo účastník si mohl všimnout několika
úprav oproti textům, které jsou v breviáři.
Nápadná byla zejm. záměna hymnu za všeobecně dobře známou
mariánskou píseň "Budiž věčně velebena"
a přímluvy zabývající se převážně setkáním a jeho tématy.
První úprava je liturgicko-právně nesporně legitimní.
A z praktického hlediska moudrá - hymnus "Zdrávas Maria Panno,
nebeská královno," předepsaný pro nešpory slavnosti Nanebevzetí
v breviáři, není textově špatný, ale jeho melodie uvedená
v hymnáři je prakticky neznámá a nepatří ke snadným.
Druhá úprava je prohřeškem proti zásadě, že by horizont společné
modlitby měl zahrnovat potřeby celé církve a poslední
prosba nešpor by měla vzpomenout zesnulé. (VÚDMC 186, 187)
Žalmy
Po hymnu následovala psalmodie. Přiznám se, že na tu jsem
čekal asi s největším napětím. Zopakuje se model z Tarragony?
Změnou oproti Tarragonským ranním chválám spíše nepodstatnou
byl jiný nápěv psalmodie. Mé hrubé uši bohužel nedovedou dostatečně
jemně rozlišovat intervaly - na první poslech se zdálo, že jde
o chorální nápěv VIII.G, když jsem ho ale zkoušel přehrát
na kytaře, ukázalo se, že to zřejmě byl jiný nápěv se stejným
průběhem melodie, ale jinými intervaly.
Žalmy se stejně jako v Tarragoně zpívaly v alternaci schola - lid,
přičemž lid byl veden (nebo spíše reprezentován? :) ) skupinou
kantorů.
Před rokem jsem neskrýval zármutek nad tím, jak byly odbyty
antifony, když se zpívaly recto tono. "Žďárská úprava"
antifon k žalmům udělala krok od recitace k melodii - byť malý.
Antifony byly uchopeny jako dvoudílné (antifony k žalmům 1. nešpor
Nanebevzetí Panny Marie takto uchopit lze, řadu jiných antifon
ze žaltáře či z jiných textů však nikoli!) a opatřeny nápěvem
jednoduché struktury: 1. první recitativ 2. kadence (vzestupná)
3. druhý recitativ 4. kadence (sestupná, vykazující jisté obměny
mezi jednotlivými antifonami). I tady musím říci - antifonám
se takto nedostalo té závažnosti a významu, jaký jim ve struktuře hodinek
římského oficia náleží. Byly řádně odzpívány, ale
nezazněly - jestli to
mohu vyjádřit zkratkou.
(Svým způsobem vzornou antifonou pro lidový zpěv - krásnou,
přitom snadnou a zapamatovatelnou - byl již zmíněný zpěv lucernaria
"Ó Bože, světlo naše". Chápu ovšem, že ne na každý text oficia se
podaří složit takový parádní nápěv.)
Responsorium
Po žalmech následovalo krátké čtení, promluva (přiznám se, že jsem
ji poslouchal jen jedním uchem a snažil se během ní za pomoci kytary
rekonstruovat nápěv žalmů a antifon) a responsorium.
To bylo místem další úpravy oproti originálním textům -
jako základní kostra posloužil zpěv, který nemá se slavností
Nanebevzetí nic společného - totiž responsorium
"Od východu slunce až na jeho západ" (žaltář, neděle sudých týdnů,
první nešpory). Do něj bylo vloženo hned několik veršů,
které už byly neseny tématem slavnosti.
Z hlediska liturgicko-historického poznamenávám, že responsorií
s více verši je v klasickém repertoáru římského oficia jen několik
málo a všechno jsou to vysoce zajímavé relikty z opravdu dávných dob.
(Zřejmě nejznámější je adventní Aspiciens a longe.)
Z hlediska liturgicko-právního jde o úpravu legitimní a zdařilou -
zřejmě byl již existující zpěv vynalézavě a vhodně adaptován
pro novou příležitost.
Magnificat
Antifona k Magnificat byla přečtena, navíc jenom jednou,
před chvalozpěvem. Nelze se ubránit dojmu, že tam byla
spíš "aby se neřeklo". Vzhledem k použité úpravě Magnificat
proti tomu ovšem nevznáším žádnou závažnou námitku.
(Jen: nebylo by bývalo lepší antifonu vypustit úplně?)
Mariino kantikum se zpívalo responsoriálně. Sólistka
(v některých úsecích, myslím, i s částí schóly)
zpívala verše kantika na nápěv ušitý jim na míru,
a lid odpovídal responsem "Magnificat anima mea Dominum".
Další antifona by tu tudíž, tak jako tak, působila dojmem nemístného
přívažku, i kdyby ji nakrásně někdo obdařil náležitě krásným nápěvem.
Salve
Po Magnificat následuje závěrečná série nezpívaných textů, k nimž jsem
se už, nakolik se mi to zdálo vhodné, vyjádřil výše.
Konečně se nešpory požehnáním uzavřely (nad tím, co se dělo před
požehnáním, jsem trochu kroutil hlavou ... liturgie je liturgie).
A schóla spustila v nějakém románském jazyce (italsky? španělsky?)
Salve regina v "kytarové" úpravě.
Shrnutí
Liturgie velkých církevních akcí, mezi nimi i setkání mládeže,
má velký význam pro formování "liturgického povědomí"
účastníků a snad i širších skupin (třeba nás televizních diváků...).
Proto s potěšením sleduji, že i v hlavním programu
posledních setkání mládeže (loňské celosvětové v Madridu, letošní
republikové ve Žďáru) dostává místo denní modlitba církve,
a to ve své plné, slavnostní podobě, se zpěvem, se zapojením
různých služeb, s využitím příslušných symbolů (světlo; kadidlo).
Pokud jde o hudební stránku, konstatuji, že slavnostnní nešpory
ve Žďáru nad Sázavou byly na vyšší úrovni než loňské ranní chvály
v Tarragoně. To ovšem plně odpovídalo liturgické době -
zatímco zmiňované ranní chvály byly, pokud si dobře pamatuji,
feriální, nebo z památky, nejvýše však ze svátku,
Nanebevzetí Panny Marie je slavnost -
a to slavnost, která byla v určitých dobách v některých částech
církve slavena jako třetí největší po Velikonocích a Vánocích.
Trvá můj loňský smutek nad ošizenými antifonami k žalmům.
Přitom ale jako loni ani letos nemám recept na nápravu.
Zdá se, že pokud jde o antifony, stojíme nutně na rozcestí:
buďto jsou šizené, nebo nejsou lidové. Musíme pak volit,
zda napsat krásné nápěvy antifon, které se však stanou majetkem
scholy a snad několika hudebně nejnadanějších členů shromáždění,
nebo hudební provedení antifon zjednodušíme na naprosté minimum.
(Orientací před provedením volby by mohly být ohlasy účastníků:
zpíval ty maximálně jednoduché antifony vůbec někdo kromě kantorů?)
Celkově považuji nešpory ze Žďáru - i přes všechny jmenované
výhrady - za dosti vydařené. Výše jsem zmínil "orientační"
funkci liturgie na velkých akcích. Řada lidí v předvečer
letošní slavnosti Nanebevzetí poprvé v životě zažila slavné
nešpory. Bylo by dobré, kdyby je mohli svým způsobem také
přivézt domů - kdyby ten, kdo se rozhodne slavit někdy
v budoucnu nešpory ve farnosti, mohl sáhnout po zpěvech,
které zná ze setkání. Myslím zejména na píseň k lucernariu;
nápěv pro antifony (k tomu by byl samozřejmě potřeba návod
s ukázkami, jak ho lze "nasadit" na různé texty a upravit pro ně)
a k němu příslušný nápěv žalmový; responsorium, ve kterém
by zřejmě bylo lze obměňovat verše a užívat ho pro řadu různých
příležitostí; krásný nápěv Magnificat i zpěvné jižanské Salve.
Vydalo by to na brožurku nejvýš o deseti stranách. Mohla by být
někde k prodeji nebo třeba ke stažení na stránkách setkání.
Každopádně by měla být nějak dostupná i těm, kdo ve Žďáru nebyli.
[EDIT 4.10.2012] Od včerejška se dá stáhnout i
programový průvodce
ze Žďáru, který z recenzovaných nešpor obsahuje noty
(bohužel jen) pro odpověď responsoria (v souboru
"modlitba + liturgie + zpovědní zrcadlo").
Budou za dalších pár dní zveřejněny i všechny dosud chybějící
noty? :)
Nedávno jsem náhodou narazil na nahrávku
Vesperae Sancti Venceslai.
Je to rekonstrukce nešpor svátku sv. Václava ve zpracování
Pavla Josefa Vejvanovského (1639-1693;
Český hudební slovník,
stručněji Wikipedie).
Chorál se střídá s polyfonními žalmy zpívanými chlapeckým
sborem za doprovodu malého orchestru a ty zase s instrumentálními
vložkami.
Slovo je do značné míry podřízeno skladatelovým hudebním cílům.
Na druhou stranu: texty se nekrátí ani nejsou nahrazovány
instrumentální hudbou, jak to z této doby jinak máme doloženo.
A hudební tvořivost se vyžívá na těch textech, které ten,
kdo se pravidelně modlil hodinky, znal nazpaměť (na žalmech),
zatímco proměnlivé zpěvy (antifony, hymnus) jsou ponechány v původní,
příjmu nasloucháním příznivější jednohlasé chorální podobě.
S takovým liturgicko-hudebním útvarem se setkávám vůbec poprvé v životě.
Následuje hrst postřehů z tohoto setkání.
Vesperae Sancti Venceslai nefigurují v
přehledu skladatelova díla.
Byla partitura objevena až po sestavení citovaného přehledu a tento
nebyl od té doby aktualisován? Nebo tvůrci rekonstrukce
(o ní viz krátký videodokument)
z nějakého důvodu chtěli svatováclavské nešpory a postavili
je z částí jiných Vejvanovského děl?
V době, kdy se Vejvanovský narodil, už byla dávno provedena
potridentská reforma breviáře. (A zatímco o pražské provincii víme,
že ještě dlouho podržela vlastní breviář a tridentský
nepřijala, o olomoucké žádné takové zprávy nemáme, pročež můžeme
soudit, že tam ve Vejvanovského době byl tridentský breviář už
zaveden.) Od té doby se až do r. 1910 měnily
prakticky jen vlastní texty o svatých. Reforma roku 1910
zasáhla především kalendář a žaltář.
Texty z Commune sanctorum
tedy můžeme srovnávat s breviáři z 1. pol. 20. stol. (Ať těmi, které
někdo má doma, ať těmi, které se těší jisté popularitě jako
internetové aplikace.)
Srovnáním zjistíme, že prezentované Vesperae Sancti Venceslai
jsou nešpory z commune o jednom mučedníkovi, až na vlastní oraci.
To mě překvapilo. V Čechách má sv. Václav snad odjakživa oficium
s úplnými vlatními texty.
Nahlédnutím do pramenů
(Proprium officiorum divinorum pro clero archidiocesis Olomucensis
atque diocesis Brunensis. Olomucii 1852, s. 358)
jsem ale zjistil, že se v moravských diecézích ještě v 19. stol.
(a tedy zřejmě i ve Vejvanovského době) sv. Václav slavil
sice v nejvyšším možném stupni (duplex I classis cum octava),
ale bez vlastních textů - jediným vlastním textem je
již zmíněná orace.
Jeden z těch mnoha česko-moravských rozdílů,
které setřelo vytvoření jednotného národního kalendáře
v rámci poslední liturgické reformy.
Když se střídají chorální kousky (antifony, verš, hymnus)
s polyfonními a/nebo orchestrálními, přechod nepůsobí disharmonicky,
nezaznamenávám změnu tóniny. (Tady nutno přiznat, že mé uši jsou
v tomto směru dosti hrubé a není na ně spolehnutí.)
Znamená to, že skladatel žalmy a sonáty vystavěl v církevních
tóninách příslušných antifon, nebo že jsem si přechodů nevšiml?
Přemýšlím, jaká logika vedla k tomu, že se místem tvůrčí skladatelské
práce staly především žalmy a ne hymnus nebo antifony.
A dále, proč vlastně byly v nešporách ponechány chorální kousky
a skladatel nezpracoval polyfonně všechno. Byl to umělecký
záměr? Nebo to bylo v dané době obvyklé?
Hrála roli myšlenka, že zpěvy oficia mají být alespoň z nějaké
části napříč církví hudebně jednotné? ... ...
(Jedna možná odpověď na dvě poslední otázky je v úvodních odstavcích.)
Na jednu stranu mi barokní "vycpávání" oficia instrumentální
hudbou není příliš sympatické. Na druhou stranu nemusí být
zcela nevhodné příležitostně oživit "sonátu" - instrumentální vložku
po žalmu poskytující chvilku času - a snad i podnět -
k rozjímání.
I když z více různých důvodů daleko preferuji chorální oficium,
setkání s Vejvanovského Vesperae Sancti Venceslai
bylo navýsost zajímavé.
Možná je to svého druhu pozvánka - že s přístupem
"všechno zkoumejte a dobrého se držte"
je správné obrátit se i na baroko (dříve často nálepkované jako
zdroj všeho zla ve světě liturgické hudby, protože do něj vneslo
moderní formy soudobé hudby světské;
dnes už k takovému osočování vcelku asi nikdo důvod nemá,
protože "koncertní mše" nebo "koncertní nešpory" dávno nejsou
něčím, co by na člověka v našich kostelích běžně číhalo.)
Podnícen více různými podněty, vydal jsem se ve středu (4.7.)
z Kladna na pouť na Sázavu. Tam jsem s Boží pomocí v sobotu (7.7.) došel,
zúčastnil se větší části programu titulární slavnosti svatého
Prokopa v místním farním kostele (a z malé části prolezl okolí)
a vrátil se pak v neděli odpoledne vlakem domů.
Obálka. Obrázek jsem, žádný vhodný volný nenacházeje, odcizil ze stránek
sázavského kláštera.
(Kdyby to nebylo jen pro soukromou potřebu, nikdy bych si to
nedovolil.)
Z celé pouti tu chci zmínit jednu záležitost v celku pouti spíše okrajovou,
ale pro téma těchto stránek relevantní.
Moje až nezřízená náklonnost k breviáři má za následek, že se tento
od "erfurtských časů" stal při mých občasných sólových pěších cestách
světem pravidelnou přítěží v krosně.
U breviáře ale mé nezřízené náklonnosti nekončí - další se vztahuje
ke zpěvům hodinek. Na čas pouti připadla památka sv. Prokopa (středa)
a slavnost svatých Cyrila a Metoděje (čtvrtek) - obě mají téměř plné
vlastní formuláře se zpěvy, o které jsem letos rozhodně nechtěl
přijít a jejichž nápěvy neznám nazpaměť. Večer před začátkem pouti jsem
proto pojal úmysl udělat si na dny pouti sešitek se všemi potřebnými
melodiemi. A učinil jsem tak. Po cestě jsem pak s jeho pomocí opravdu
téměř všechny hodinky (kromě nešpor a kompletáře bouřlivého pátečního
večera) zpíval. Možná podobně jako kdysi svatý Prokop. I když kdo ví -
liturgické texty jeho svátku zdůrazňují, že "mlčel".
Nešpory ze svátku sv. Prokopa s tužkou naškrábaným nápěvem hymnu.
Příprava "poutního antifonáře" byla velice jednoduchá -
vytvořil jsem nový lilypondovský soubor s vlastní bookpart
pro každý den. Zkopíroval jsem do něj zpěvy jednotlivých dní
z příslušných souborů, pohrál jsem si se vzhledem (jako výchozí font
jsem použil
Gentium;
pro všechny dny jsem použil formát hlavičky, jaký mají novější
soubory s formuláři svátků sanktorálu),
připravil to všechno programem
pdfbook
k tisku sešitku a bylo to. Během několika málo minut. Jenže...
Páteční oficium se četlo pozpátku.
Jenže jsem ve spěchu (mezi balením) opomněl pravidlo, které uplatňuji
při tvorbě notových materiálů, že rubriky se z breviáře obvykle neopisují.
A drobně jsem doplatil i na to, že zejména zpěvy žaltáře jsou rozstrkány
v různých souborech. Tak jsem si naštěstí včas všiml, že feriím
(pátek, sobota) chybí responsoria a zkopíroval jsem je z příslušného
materiálu. Už jsem si ale nevzpomněl na antifony invitatoria.
Antifona k invitatoriu mi chyběla i pro cyrilometodějský den -
ten ji totiž nemá vlastní, ale bere ji z commune o duchovních pastýřích.
Některé noty se zkopírováním do jiného než původního kontextu trochu
rozbily. Atd.
K velmi svéráznému "vylepšení" došlo souhrou spěchu a mé nesehranosti
s domácí tiskárnou (která bydlí v pokoji u sestry a dá se obsluhovat jen
z jejího počítače). Stránky jsem potiskl oboustranně, ale dílem jinak,
než jak patřily, pročež se obrázek sv. Prokopa a titul sešitu
objevil na zadní straně obálky a stránky uvnitř se seřadily
v pořadí 1,2,3/6,5,4/9,8,7/10,11,12. Shodou šťastných náhod to vyšlo tak,
že každé oficium bylo na stránkách po sobě následujících, jen některá
bylo třeba číst odzadu...
Až pozdě večer, když byl sešit dávno vytištěný,
jsem vzpomněl na hymny. Nápěvy těch feriálních a nedělních
znám nazpaměť, ale oba zahrnuté svátky měly hymny s nápěvy
originálními, v rámci hymnáře se neopakujícími. Z cyrilometodějských
hymnů už jeden nápěv znám, na zpěv druhého jsem rezignoval.
Pro jeden prokopský hymnus, který má nápěv rovněž tak náročný, že bych se
ho nestihl za večer naučit, jsem večer tužkou na volné místo
v "antifonáři" v rychlosti naškrábal provizorní
nápěv nový, výrazně snazší. (A postrádající jakékoli umělecké kvality.)
Velkou výzvou pro mě bylo zpívat pět dní oficium bez pomoci hudebního
nástroje. Doma si normálně před každou známější antifonou předehraji
alespoň počáteční tón, častěji začátek (2-5 not) na kytaru,
antifony, které neznám, nebo vím, že je jen tak "netrefím", si,
než je zpívám, přehrávám celé. Kytaru jsem na pouť pochopitelně
nést nechtěl. Sopránová zobcová flétna se mi pro tyto účely
neosvědčila. (Jednak hraje příliš vysoko nad polohou mého hlasu,
jednak musím příliš přemýšlet, když chci transponovat - zatímco
na hmatníku kytary je transposice mechanickou záležitostí.)
Všechny méně známé zpěvy jsem si večer před odchodem na pouť přehrál
a přezpíval a pak jsem se spolehl na souhru paměti a (pomalu se snad
rozvíjejícího a kultivujícího) sluchu. Celých pět dní to fungovalo
až překvapivě dobře.
Ústřední část mého "poutního antifonáře" je případnému zájemci/zvědavci
k disposici v obvyklém git-repositáři,
v branchad_occasionem:
prokopska_pout_2012. Není tam obálka,
protože ta obsahuje obrázek upirátěný z webu sázavského kláštera.
Vyrobil jsem ji primitivně v LibreOffice Writeru.
Můj "poutní antifonář" pěkně ukazuje sílu i slabost výstupů projektu
In adiutorium: vše potřebné lze poměrně snadno najít a zkombinovat,
je ale přitom třeba myslet na řadu věcí okolo, pamatovat si nebo vyhledat
všechny relevantní rubriky, ...
Obrázek výše je převzat ze článku
Orthodox vestments I
na blogu Central Pennsylvania Orthodox.
Autor článku k němu poznamenává:
"This monk ... is possibly getting ready to celebrate
Matins, Vespers, or one of the Liturgies of the Hours.
I do not know why the laptop is there."
Já bych jedno možné vysvětlení měl. Není vždycky praktické a někdy
ani možné nosit s sebou všechny liturgické texty v tištěných knihách.
Screenshot ze života (jednoho ne-pravoslavného ne-mnicha),
z dnešního rána...
Výstava Libri pretiosissimi („Nejcennější knihy“) představuje veřejnosti
výběr rukopisů a tisků, které byly zapůjčeny farností při olomoucké
katedrále sv. Václava a v uplynulých čtyřech staletích sloužily
liturgickému provozu v katedrále. Záměrem autorů je ukázat nejen
řemeslnou dokonalost knižních vazeb, pečlivost typografické úpravy a
krásu zařazených mědirytin, ale také přiblížit obsah a funkci knih,
nedílně spojených s bohoslužbou a stojících tak u zdrojů evropské
křesťanské civilizace. (tisk.cirkev.cz)
Myslím, že výstava bude stát za to. Rozhodně se na ni chci
dostat, a bude-li tam něco zajímavého z hlediska zaměření tohoto
webu, podělím se pak o objevy.
Zatím znám dvě komunity pravidelně dávající nahrávky
svých společných modliteb na internet v podobě podcastů:
Klášter svatého Benedikta v Norcii
je poměrně malá benediktinská komunita slavící liturgii podle předkoncilních
liturgických knih (Antiphonale monasticum, 1934).
Denně je možné slyšet z Norcie ranní chvály, mši, nešpory a kompletář.
Latinsky, gregoriánský chorál.
V druhém případě bohužel mohu říci jen velice málo - moje francouzština
je dosud spíše v prenatálním stadiu než v plenkách. Jde o jakousi
francouzskou komunitu, zřejmě dominikánskou.
Oficium se modlí v rodném jazyce, zpěvy jsou často polyfonní.
Francouzskému mluvenému slovu nerozumím už vůbec, ale nakolik
jsem byl schopen zachytit strukturu slavení, zdálo se mi, že liturgie
nesleduje současný breviář. - Třeba se pletu. Denně je možné slyšet jednu
hodinku.
Mezi těmi, kdo se plní dojmů vrátili z Madridu, byla i moje sestra.
Mezi jejím vyprávěním zážitků z "pouti" mě obzvlášť zaujala zmínka
o několikeré společné modlitbě breviáře.
Moje sestra (snad se nebude zlobit, když ji trochu "napráskám") má
k breviáři úplně jiný vztah než já -
nikdy k němu nenašla
cestu a nikdy s ním nenašla společnou řeč.
Nějaké zkušenosti s ním už dřív udělala na DCM Vesmír - a nenašla v něm
ani trochu zalíbení. Je pro ni složitým systémem rituálů ("střídají se ve čtení
a já se jenom modlím, aby na mě nepřišla řada něco začínat, protože nevím,
kdy, jak a co") a modliteb, které jí nedávají smysl ("... blesky, mraky, chvalte
Pána ... to je mi prostě k smíchu: jak můžou blesky chválit Pána?").
(Aby bylo jasno, vůbec netrpím představou, že by každý správný
katolík měl milovat breviář - je to věc povahy, povolání, ... A kdo nás
dva zná, většinou ví, že já sice nadělám víc rádobyzbožného rámusu,
ale ségra je nakonec blíž Pánu...)
Vyprávěla mi, jak se několikrát modlili breviář cestou v autobuse z mobilu
(díky webu ebreviar.cz).
"A jeden den jsme se modlili ranní chvály v Tarragoně. Zpívané se
skupinou Credenc. To byla krása..." To vzbudilo mou zvědavost.
Se zájmem jsem záznam oněch ranních chval z Tarragony shlédl
v archivu TV Noe.
(Je potřeba trocha trpělivosti, ranní chvály začnou až po delším vstupu
hlasatelky.)
Beru to jako trochu vody na svůj mlýn - denní modlitba církve se
zpívanými žalmy a kantiky může být pro některé lidi mnohem víc oslovující
než recitovaná. I z toho důvodu má smysl snažit se připravit podklady
pro to, aby bylo možné ji zpívat.
Pod vlivem toho, co jsem zažil a četl v Německu, jsem očekával velice
tvůrčí zpracování oněch vychvalovaných zpívaných ranních chval.
Co jsem pak viděl, mě překvapilo: ranní chvály do poslední čárky
vzaté z breviáře (Všeobecný úvod k denní modlitbě církve umožňuje
pro podobné příležitosti poměrně dalekosáhlá přizpůsobení - nasnadě
by byl např. výběr textů vhodně se dotýkajících zvoleného tématu
dne) a hudebně zpracované tak, jak je to, podle toho, co jsem vyzvěděl
od kolegů-seminaristů, zvykem v pražském semináři o svátcích:
žalmy zpívané v alternaci schola-lid, antifony recitované (resp. zpívané recto tono),
responsorium zpívané na žalmový nápěv.
Zmiňovaná hudební skupina posloužila pouze zpěvem jako jeden ze střídajících se
chórů a skromným klávesovým doprovodem.
Ve své podstatě to byly velice chudé zpívané ranní chvály.
A už ty (nebo právě ty?) byly pro někoho velice oslovující.
Nejsem si jistý, co si o celé té věci mám nakonec myslet. Když jsem
slyšel antifony zpívané recto tono, bylo mi skoro do pláče a moje
první spontánní reakce byla "to nemohli dát někomu dvě stovky, aby
jim pro ty ranní chvály složil čtyři krásné antifony?"
Na druhou stranu, právě ta velká chudoba (antifony recto tono,
všechny žalmy na jeden notoricky známý nápěv - snad od Korejse)
možná umožnila zapojit se bez přípravy celému tomu velkému množství
lidí.
