Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila
Františkáni a Římský breviář.
Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.
... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav,
ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná.
Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil,
který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů
a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin
v našem mateřském jazyce.
Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát
s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili
jednoho dnes již zesnulého spolubratra.
Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu
liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali
od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval.
Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu,
nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji,
protože všemu mnohem lépe rozumí.
Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil,
a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin
připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí.
Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství
bratří a sester laiků.
(Zvýraznění v textu JP.)
Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je
"celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského
breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou
reformou vnímal jako ochuzení a rozředění.
Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu,
pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných
povinností.
Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně
Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je
pro něj dobré."
[EDIT 28.2.2016]
Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby
modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda -
je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.
Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní
liturgie hodin v latinském originále plnými doušky.
A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní
oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě
napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání:
když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik
posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem,
musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.
Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně
na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden
kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky
celebrovat.
Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při
smyslu textu".
Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální
kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení
žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou -
najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat,
že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.
I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu
Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného
než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře
je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad;
drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře
nepocházejí.
Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři.
Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických
knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky
bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je
měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl.
Přesto ale, a zvláště teď, v době postní,
vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný.
Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte,
ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože.
Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae
se ani nehrabe. A takových případů je víc.
A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé,
pořád mám za zlé, že jste
z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia
udělali
Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou,
jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je
v breviáři bezpočet.
Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky,
a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce,
který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je
důvodem k vděčnosti.
A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem
k vděčnosti i to,
že jsem se narodil do světa po liturgické reformě
Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům
zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.
Včera jsem
poprvé od začátku doby adventní
sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře
pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty
křesťanů. Ta náleží
k propriu českých a moravských diecézí a její
latinské texty
na svůj hudební tvar zatím teprve čekají.
Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého,
který už nezhudebněnými texty netrpí.
Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti.
Zvláštní pozornost si zaslouží hymny.
Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze
odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona),
hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného.
České hymny, vybrané z pokladu existujících písní,
se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením
kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune,
jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty
křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo.
Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými
hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní,
které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu
křesťanů tematisují programově.
Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře)
nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci
vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny
v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů?
Nebo čerpají ze starší básnické tvorby?
Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve
vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu
s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální
akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším
jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu
nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně
možné) by se tedy nabízelo prostředí
velehradského unionismu.
Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam
obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů
(fratres ut míserans servet, et ávios).
Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí
a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu",
což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí
sjednocení církve - "návratem marnotratných synů".
V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany -
na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.
Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám,
je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen
na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ,
a radost z něj mají všude.
Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější
myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc,
přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie,
naráží na Kristovu
velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou
tradici :) ) a končí na Golgotě.
Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje -
dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany:
Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis /
omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.
Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně
představených hymnů se úplně neztotožňuji;
přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení.
A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.
[EDIT 18. 1. 2020]
Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou -
zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři"
(Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975),
dodnes figurují v breviáři českých dominikánů.
(Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící;
Marii, Matku převlídnou;
Večer před utrpením svým)
V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel
dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu
nečekal:
Breviarium Pragense (Norimberk 1502)
je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie.
Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek
pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly.
Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje
(stále ještě nedokončená) diplomová práce.
Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do
liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného
v jednom z předchozích článků.
Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou
(a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný:
světlo světa spatřily
latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria.
Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně
nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi.
Snad ale je jistá naděje,
že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.
Není náhoda, že se
třetí nejstarší článek
zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality
breviářových hymnů.
Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala
dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou.
Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus
ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované
písni vyhnul ...
Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře.
K revizi uctivé, uvážlivé, fundované.
K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě
provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala
a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí
opravě.
Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých
teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit
jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci,
my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom
upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení.
V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel,
sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících
výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci)
a pokusil se o jejich vyváženou analýzu.
K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho
pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie
hledají téma diplomové práce ...
Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář",
tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby
církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství,
a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008.
Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější
je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře.
Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité.
"Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam
a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.
Tak jako mají své vlastní liturgické kalendáře a texty jednotlivé
diecéze nebo církevní provincie, mají je také řeholní společnosti.
Tyto texty ovšem většinou nejsou veřejně dostupné, protože je řády
vydávají tiskem pouze pro interní potřebu.
Chvályhodné ovšem je, že některé dávají své liturgické texty
k disposici široké veřejnosti alespoň na internetu.
Nakolik bych do toho měl co mluvit, chtěl bych povzbudit i další
řeholní společnosti, aby své liturgické texty podobným způsobem
"daly všanc". Liturgie je nádherným vyjádřením řádové spirituality.
Vzhledem k zaměření stránek In adiutorium bych mohl nabídnout nějakou
motivační odměnu, třeba "když dáte svoje řádové proprium breviáře
na internet, složím vám zpěvy pro titulární svátek řádu - nejkrásnější,
jaké budu umět". Místo toho ale připojím další výzvu adresovanou
řeholníkům a řeholnicím:
alespoň v některých vašich komunitách se o velkých svátcích liturgie
hodin jistě zpívá. Napište nám něco o tom, jak, na jaké nápěvy,
jaké jsou v řádu s oficiem spojené zvláštní zvyklosti...
[EDIT 25.8.2012]
Poslední odstavec je formulovaný hodně nešikovně.
Když se pokusím říci to samé jasněji:
1. velice mě zajímají zvyklosti spojené s oficiem
v konkrétních řeholních komunitách a budu moc rád za příp. zprávy
o nich
2. nabídka, že se na přání pokusím vytvořit nápěvy pro antifony a
responsoria (v případě potřeby i pro hymny) z vlastních textů řeholních
společenství, platí, a není podmíněná zveřejněním kompletních
textů řádového propria na internetu.
"Da und dort ist er [der Text der liturgischen Gesänge],
wie Wagner (Einführung in die gregorianischen Melodien III, 295) sagt,
von einer psychischen Farblosigkeit, die der Musik in keiner Weise
entgegenkam und ohne den liturgischen Zwang niemals in Töne
gefaßt worden wäre."
(Johner: Wort und Ton im Choral, 2. Auflage, Leipzig 1953, 12.)
Třeba antifona k Benedictus na středu [EDIT 26.1.2012: původně tu bylo "čtvrtek",
to byl ale překlep.] ve velikonočním oktávu...
[EDIT 25.1.2012] A co teprve v pátek!
Když jsem se dnes modlil ranní chvály, silně mě zaujala antifona
k Zachariášovu kantiku. Na první pohled je dost dlouhá - je delší než
závěrečná modlitba dnešního svátku, což už je pozoruhodné samo o sobě.
Když jsem ji ale vyslovoval, všiml jsem si ještě něčeho dalšího:
ta antifona stylem silně připomíná byzantské troparion.
Bohatám básnickým jazykem, tím, že Pannu Marii nejen hymnicky oslavuje,
ale celá krátká oslavná řeč je adresována jí - oslovuje ji jako přítomnou.
V neposlední řadě i titul "Bohorodička", i když není výhradním vlastnictvím
východního křesťanstva, není pro římské texty úplně typický.
To, že v oslavě některých svátků společných latinským i byzantským
křesťanům jsou v latinských liturgických knihách od dávných dob
k nalezení z řečtiny přeložené texty, je známá věc.
Upozornil mě na to kdysi na blogu New Liturgical Movement
článek
A Greek Troparion in the Latin liturgy for Candlemas
upozorňující na latinskou antifonu, které je překladem
troparia "Chaire kecharitómené theotoke parthene".
Bohužel nedisponuji autoritativními prameny pro byzantskou liturgii
(kdyby někomu leželo na půdě nepotřebné řecké Menaion,
rád na něj udělám místo ve své knihovničce :) ), ale pohled do
dostupných internetových zdrojů potvrdil mou intuici.
Kdo umí řecky, může srovnat text apolytikia pro svátek
narození Bohorodičky na webu New Byzantium Publications.
Ačkoli nemám k disposici prameny, na základě kterých bych tuto
tezi mohl dokázat, považuji za evidentní, že i zde jde o recepci
staršího byzantského textu do latinské liturgie - mluví pro to
literární styl, od běžného stylu latinských antifon výrazně odlišný.
Byl jsem zvědavý, jak dlouho tato antifona je součástí římského
breviáře. (Nevím, jestli se něco takového doopravdy dělo, ale
nedivil bych se, kdyby mezi kardinály, kteří pracovali na pokoncilní
revizi liturgie hodin, byl někdo, kdo znal byzantskou liturgii a
propašoval nějaký její krásný text do liturgie římské. Kdybych
v té komisi seděl já, rozhodně bych měl tu a tam takové pokušení.)
S pomocí webu Divinum Officium
jsem nahlédl do předkoncilního breviáře a zjistil, že tam antifona,
kterou se dnes modlíme s kantikem Benedictus, již byla, ovšem
v nešporách, u kantika Magnificat.
Bylo by zajímavé pokusit se vyhledat všechny takové "texty z dovozu",
které náš dnešní breviář ukrývá. A možná napsat i vůbec
"průvodce po památkách a zajímavostech" římského breviáře -
asi podobně, jako P. Szabó usiluje přivést lidi k zajímavým hrobům
na Olšanských hřbitovech, o kterých dnes již skoro nikdo neví:
i breviář je pokladem zajímavých textů, ke kterým člověk ale,
aby je mohl plně docenit, někdy může potřebovat tu plánek,
tu ukazatel, tu historickou vysvětlivku...
Novozákonní kantikum 2. nešpor neděle svou netypickou výstavbou
výrazně vyčnívá z korpusu psalmodie - kromě toho, že má svou antifonu
jako každý žalm a kantikum, je navíc za každým veršem vloženo responsum
aleluja.
A mezi různými liturgickými knihami a dalšími zdroji liturgické hudby jsou
zajímavé rozdíly v jeho uchopení.
K tomu, že jsem o něm začal psát článek, mě přimělo prohlížení
Olejníkových Nedělních nešpor. Zatímco žalmy v tomto zpěvníku
mají plně vypsanou doxologii, toto kantikum ji nemá. To mě zarazilo.
Editorská chyba? Rubriky breviáře jasně říkají, že "zakončení Sláva Otci
se připojuje ke každému žalmu i kantiku, pokud není stanoveno jinak."
A o kantiku ze Zj 19 nic jinak ustanoveno není... Ovšem doxologie
chybí i v Pololáníkově zpracování nedělních 2. nešpor, které je v Kancionálu
(a rovněž ke všem žalmům doxologii připojuje).
Ani editio typica římského breviáře nepřinesla do této
otázky světlo. A tak nevím - možná je doxologie, kterou jsem, ještě nic zlého
netuše, ke kantiku připojil v nedávno zveřejněných notách, nadbytečná.
Další zajímavostí ohledně tohoto kantika je, že noty z webu
Liturgia horarum in cantu gregoriano,
kde se tvrdí, že poskytované noty jsou v souladu s
Ordo cantus officii z roku 1983,
u tohoto kantika vynechávají antifonu.
Ve sbírce "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby" najdeme (str. 115)
jako jeden z volitelných hymnů kompletáře báseň svatého Jana od Kříže
"Že dobře já znám pramen" (možno odkázat na studii:
KOHUT Pavel Vojtěch: Mystická báseň Jana od Kříže Že dobře já znám pramen in: Salve 2/2005)
v překladu G. Francla.
Z díla sv. Jana od Kříže mnoho neznám, ale "Pramen" ano a mám ho velice rád.
Byl jsem proto nejdříve překvapený, když jsem tuto "trojičně-eucharistickou
báseň" našel mezi hymny breviáře. Je tu na správném místě?
Noc je nabitá symbolickými významy. V různých textech liturgie hodin
se modlíme "taetram noctis caliginem Tua collustret claritas"
("Tvá záře ať osvítí hnusnou tmu noci"; hymnus Te lucis ante terminum),
ale i "Deus ... vestiens diem decoro lumine, noctem soporis gratia"
(dobrého překladu nejsem schopný, ale je to výpověď naopak veskrze positivní;
hymnus Deus, creator omnium). Noc jako na jedné straně čas nejistoty, ohrožení,
na straně druhé jako něco krásného a dobrého, co vzešlo ze stořitelovy ruky,
co při kontemplaci stvoření vzbuzuje úžas a radost a přivádí k díkůvzdání.
V básni sv. Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" obraz noci naznačuje
charakter toho, jak člověk poznává a "okouší" Boha: jde vždy o poznání
a okoušení "v temné noci", na základě víry.
Básník nás přímo do této temné noci zve a láká - jen tam totiž najdeš
toho, koho hledáš.
(Protože hlavním tématem tohoto webu je hudba k liturgii
hodin, nemůžu zatajit, že slánští karmelitáni mají tuto báseň - v jiném
překladu - velice krásně hudebně zpracovanou - pro liturgii hodin ale
spíše nevhodně, neboť je, díky bohatému refrénu, velmi dlouhá;
jako píseň ke mši je ovšem nádherná.)
EDIT 5.2.2011: Neodolal jsem, abych se také nepokusil tuto krásnou báseň
zhudebnit.