Blog

Třikrát Dante

Liturgická reforma výrazně rozšířila repertoár hymnů římského oficia. Tak mj. i sobotní památka Panny Marie nově dostala vlastní hymny k modlitbě se čtením (O Virgo Mater, filia) a ranním chválám (Quae caritatis fulgidum). Jsou to úryvky (verše 1-9 a 10-21) ze závěrečného zpěvu Danteho Božské komedie, které pro liturgické použití latinsky přebásnil Anselmo Lentini.

(Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 256)

V českém překladu je (jen) první z nich zařazen v zeleném hymnáři (Panenská Matko, dcerou jsi), s určením pro společné texty o Panně Marii. Extra oddíl hymnů pro sobotní památku zelený hymnář nemá.

Oba latinské hymny byly dále pojaty do formuláře památky Panny Marie, Matky církve, nově zavedené v roce 2018. Jen závěrečná doxologie byla nahrazena doxologií z hymnu ranních chval svátku Narození Panny Marie, obsahující titul "matka církve".

(Maggioni C.: La memoria liturgica della "Ecclesiae Mater", Notitiae 2018, s. 112.113.
Ona doxologie je dílem liturgické reformy a je tak příkladem toho, jak byly do liturgických textů promítány motivy z nejnovějšího magisteria; hymnus jako takový je starobylý. - Lentini A.: Te decet hymnus, s. 209.)

Do oficiálního českého překladu byla pro první hymnus převzata existující verze ze zeleného hymnáře, jen se zohledněním oné výměny závěrečné doxologie; pro překlad druhého se pak sáhlo do prozatímního překladu breviáře ze sedmdesátých let (Panno, ty hvězdou lásky jsi).

(Viz poznámky v uniklých podkladech ke schvalování textů biskupskou konferencí.)

V českém breviáři však najdeme i další překlad stejných pasáží z Božské komedie, a to bez zprostředkování Lentiniho latinskými hymny: jako hymnus k modlitbě se čtením památky Panny Marie, Prostřednice všech milostí je zařazen výběr strof (verše 1-6.13-21) v překladu O. F. Bablera (Panenská Matko, dcero Syna svého).

Srov. italský breviář, který rovněž nepřekládá Lentiniho latinské přebásnění, ale pro modlitbu se čtením sobotní památky Panny Marie (např. sv. III, s. 1596) zařazuje přímo originální Danteho text, a to verše 1-21 v celku.

Trochu záhadně je tento hymnus opominut v červeném hymnáři (přestože v Denní modlitbě církve figuruje od prvního vydání) a neuvádí ho ani rejstřík hymnů v příslušném svazku nejnovějšího úplného vydání breviáře (2005). V rámci repertoáru hymnů prvního vydání Denní modlitby církve je to text výjimečný tím, že jde o úryvek básnické skladby neurčené původně ke zpěvu. Zhudebnění je navíc komplikováno výrazným vybočením z metrického schematu v poslední sloce. Je tudíž myslitelné, že nezahrnutí tohoto hymnu do červeného hymnáře (který pro modlitbu se čtením dané památky odkazuje na společné texty) nebylo redakční chybou, ale vědomým rozhodnutím, přenechávajícím tento nepísňový text slavení beze zpěvu a pro slavení se zpěvem ho nahrazujícím jinou písní.

Překladatelských dublet je v českých textech oficia od vydání zeleného hymnáře vícero, ale dantovské hymny jsou zatím jediným případem, kdy jsou dva různé překlady stejného textu zařazeny přímo v hlavním textovém bloku.

Sekvence v denní modlitbě církve

(Článek jsem původně psal k vydání na Obrácení svatého Pavla, pak ho odložil na Uvedení Páně do chrámu, pak na Letnice, ale jak už to tak často bývá, dopsán je a vychází nakonec až po Navštívení Panny Marie, kdy je jeho prakticky zaměřená část pro letošek passé.)

Předtridentský pražský breviář

Na nečíslovaném listu na konci pražského breviáře vytištěného v Norimberku r. 1502 se mezi jiným dodatkovým materiálem nečekaně nacházejí dvě sekvence, tedy zpěvy určené pro mši a v breviáři nečekané: Dixit Dominus ex Basan ke svátku Obrácení svatého Pavla a Concentu parili k Očišťování Panny Marie. Proč byly takto k breviáři přilepeny? A proč právě tyto dvě? Jistě nejde např. o provizorní způsob distribuce nově zaváděných mešních textů do farních kostelů, protože obě byly v Čechách na začátku 16. stol. dávno standardní součástí repertoáru.

Řešení záhady se nachází v rubrice ve formuláři druhého dotčeného svátku, f. 271r. Středověké pražské rubriky příležitostně věnují pozornost nejen tomu, aby se pokud možno (i kalendářním kolizím navzdory) slavily všechny svátky, ale také aby kvůli kalendářní nepřízni nezůstávaly nezpívány některé důležitější kusy chorálního repertoáru. Což platí právě i pro naše dvě sekvence. V době předpostní a postní se sekvence ve mši nezpívaly, a proto rubrika stanoví, aby se v letech, kdy Obrácení svatého Pavla nebo Očišťování Panny Marie padne už do období po Devítníku, jejich sekvence zazpívaly alespoň v nešporách místo hymnu. Redakce breviáře z r. 1502 pak se postarala, aby i ten, kdo se oficium modlí mimo chór, měl příslušné texty po ruce a neměl výmluvy onu rubriku nedodržet.

Jiným případem je velikonoční sekvence Victimae paschali laudes, která se v některých diecésích zpívala kromě mše také v rámci "křestních nešpor" ve velikonočním oktávu (spolu s dalšími zpěvy - kyrie, graduale, aleluja - které rovněž normálně patří k repertoáru mše, nikoli oficia). Pražský breviář, kodifikující primárně liturgii svatovítské katedrály, v křestních nešporách se sekvencí nepočítá, ale to, že tato praxe i do Čech alespoň okrajově pronikla, máme dosvědčeno v Jistebnickém kancionálu (rubrika se řádem velikonočních nešpor f. 92r, notovaná sekvence f. 92v).

Římský breviář

S přijetím tridentských liturgických knih byl bohatý středověký repertoár sekvencí vyřazen z užívání a napříště většina katolického Západu ve mši zpívala jen jejich velmi omezený římský výběr:

• Victimae paschali laudes (Zmrtvýchvstání Páně)
• Veni sancte Spiritus (Seslání Ducha svatého)
• Lauda, Sion, Salvatorem (Boží Tělo)
• Dies irae (za zemřelé)

V oficiu pak se sekvence nezpívaly žádné. Až v 18. stol. byl na celou církev rozšířen svátek Sedmi bolestí Panny Marie, slavený v pátek před Květnou nedělí. Jako hymny byly pro jeho formulář použity tři díly (pro matutinum, ranní chvály a nešpory) sekvence Stabat Mater dolorosa, která se zpívala i ve mši svátku.

Liturgia horarum

Liturgická reforma po Druhém vatikánském koncilu sekvence jako žánr zpěvů mešního propria dále odsunula na okraj: povinné zůstávají jen dvě, pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně a Seslání Ducha svatého; sekvence Dies irae je z mešního repertoáru vyřazena úplně, zbylé dvě - božítělová a pro památku Panny Marie Bolestné - jsou napříště nepovinné.

(Ordo lectionum missae, editio typica 1969, s. 341-342; editio typica altera 1981, s. 449-451)

Několik sekvencí však bylo nově pojato ve funkci hymnů do reformovaného breviáře. V notovaném hymnáři (Liber hymnarius, Solesmes ¹1983, ²2019) na první pohled vyčnívají svou hudební formou: zatímco hymnus je strofická píseň, sekvence se obvykle skládá z dvojic paralelních frází, přičemž každá dvojice má jiný nápěv.

incipit	příležitost
Lux iucunda, lux insignis	Seslání Ducha svatého, MČ
Dies irae	férie 34. týdne v mezidobí, MČ, RCH, N (části)
Salve dies, dierum gloria	žaltář, neděle sudých týdnů, MČ
Stabat Mater dolorosa	Panny Marie Bolestné (15. září), MČ, RCH, N (části)

MČ = modlitba se čtením, RCH = ranní chvály, MU = modlitba uprostřed dne, N = nešpory
(stránky odkazují do Liber hymnarius)

V případě Dies irae jde o záchranu populárního textu, při reformě mešní liturgie zcela vyřazeného z repertoáru, jeho obsazením do nové liturgické role. (Lentini A.: Te decet hymnus, Vatikán 1984, s. 70) Dlužno dodat, že je to role nově pro něj vytvořená: zatímco eschatologický ráz byl textům závěru liturgického roku vlastní i před reformou, to, že poslední týden má zvláštní hymny, je podle všeho inovace bez jakékoli opory v dosavadní liturgické tradici.

Stabat Mater se zdá být podobný případ. Ze mše sice, narozdíl od Dies irae, vypovězena není, ale počítá se s tím, že ve všednodenní mši bez zpěvu bude dlouhá nepovinná sekvence obvykle spíš vynechávána, a jako hodnotnému a populárnímu kusu liturgické poesie je jí zjednáno nové pevné místo v oficiu. Zároveň se tím navazuje na repertoár zrušeného svátku Sedmi bolestí Panny Marie v závěru doby postní, o němž výše. (Srov. Lentini: Te decet hymnus, s. 214)

Zbylé dvě sekvence jsou do hymnáře vybrány z předtridentského repertoáru, snad do jisté míry i z nouze o texty, když byl pokoncilní hymnář koncipován jako rozsáhlejší než kterýkoli jednotlivý liturgický hymnář před ním a zároveň byly na texty vybírané do modernisovaného oficia kladeny specifické nároky. (Srov. Hymni instaurandi Breviarii Romani, Vatikán 1968, Introductio, čl. 48)

Denní modlitba církve / červený hymnář

Pár česky přebásněných sekvencí najdeme i v hymnáři Denní modlitby církve. Narozdíl od latinského hymnáře tu nijak nevyčnívají svou hudební formou, protože jsou všechny upravené jako strofické písně.

O památce Panny Marie Bolestné a ve 34. týdnu v mezidobí, kdy Liturgia horarum distribuuje díly sekvence na všechny hlavní hodinky, má český breviář z příslušné sekvence vždy jen jeden vybraný výňatek a ostatní hodinky pokrývá jinými písněmi. Zbylé dvě sekvence z latinského breviáře reprodukovány nejsou, protože hymnář čerpá primárně z existujícího písňového repertoáru, do kterého nepronikly. (Salve dies, dierum gloria je podle Analecta hymnica 54 součástí specificky francouzského repertoáru a mimo zemi původu se nerozšířila; Lux iucunda, lux insignis sice je doložena i v bohemikálních pramenech, ale nepatří tu k široce rozšířeným.)

Rozšíření sekvencí v rukopisech českého původu bylo v nedávných letech mapováno v jednom z podprojektů projektu "Staré mýty, nová fakta". Výsledkem je databáze Index Sequentiarum Bohemiae Medii Aevi - a ovšem i to, že jsou teď v CantusIndexu, kam je tato integrována, české prameny sekvencí značně nadreprezentované.

Jedna sekvence je naopak v Denní modlitbě církve oproti latinskému breviáři přidána: o nešporách svátku Navštívení Panny Marie se zpívá překlad sekvence pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který je daného svátku původcem a zároveň autorem jeho prvotního liturgického repertoáru.

incipit	latinská předloha	příležitost
Den hněvu ten, ten hrozný den	Dies irae	férie 34. týdne v mezidobí, MU
Stála Matka žalostivá	Stabat Mater dolorosa	Panny Marie Bolestné, N
Sluší se, by v tuto chvíli	Decet huius cunctis horis	Navštívení Panny Marie, RCH

Zelený hymnář

I zelený hymnář reprodukuje dvě sekvence z latinského breviáře a přidává k nim dvě další. Ani tady nechybí (v jiném překladu) sekvence Stabat Mater, přičemž je podána v úplnosti, distribuovaná do jednotlivých hodinek jako v latinském breviáři. Pro ranní chvály Navštívení Panny Marie se opět sahá pro (jinou) sekvenci Jana z Jenštejna. Pro slavnost Seslání Ducha svatého se nabízí k modlitbě se čtením sekvence odpovídající latinskému breviáři a nadto k ranním chválám Veni Sancte Spiritus. (Tj. stejná sekvence, kterou téhož rána uslyší nebo budou zpívat všichni, kdo se zúčastní nedělní mše. Takové zdvojení se mi zdá málo vhodné, ale určité historické precedenty má - viz výše o Stabat Mater a o Victimae paschali laudes.)

incipit	latinská předloha	příležitost
Svaté světlo, vzácný plamen	Lux iucunda, lux insignis	Seslání Ducha svatého, MČ
Svatý Duchu, sestup k nám (nebo) Přijď, ó Duchu přesvatý	Veni Sancte Spiritus	Seslání Ducha svatého, RCH
Zdrávas, Matko Slova spásná	Ave, Verbi Dei parens	Navštívení Panny Marie, RCH
Nuže, Matko, lásky zdroji; Stála Matka odhodlaně; Ať mě každý bol s ním sblíží	Stabat Mater dolorosa	Panny Marie Bolestné, MČ, RCH, N (části)

Pro Veni Sancte Spiritus má hymnář text z větší části souhlasící s mešním lekcionářem a jako alternativu nabízí verzi z kancionálu; Stabat Mater se podává jen podle kancionálu a na verzi z lekcionáře se nehledí.

Jak české sekvence zpívat

Když upozorňujeme na to, že některé hymny Denní modlitby církve jsou ve skutečnosti zakuklené sekvence, na webu věnovaném hudební stránce oficia se nelze vyhnout otázce, zda je možné a vhodné tyto také zpívat v příslušné hudební formě. Rozhodl jsem se pro "průzkum bojem": vybral jsem obě sekvence Jenštejnovy a svatodušní Lux iucunda (t.j. takové, kde překlad napodobuje formu předlohy a zároveň nejde o texty široce známé a běžně zpívané) a opatřil jsem je nápěvem latinské předlohy, podle potřeby upraveným, kde nevycházely slabiky, nebo kde se s textem špatně snášel. Jestli to je zpívatelné a zpívání-hodné musí posoudit čtenář sám. Mně se výsledek zamlouvá víc, než jsem původně čekal.

Každopádně naše sekvence jsou zpěvy výrazně náročnější než běžné hymny, a to nejen tím, že každé dvojverší má jiný nápěv, ale i rozsahem, melismaty a skoky. Sváteční repertoár pro zdatné zpěváky, ne písně pro lidový zpěv. Z toho lze vyjmout onu svatodušní sekvenci, která je krátká a snadná a s trochou nácviku by měla být v možnostech každého shromáždění, které dobře vychází s běžným repertoárem červeného hymnáře.

Sluší se upozornit na to, že sekvence Stabat Mater, která má za sebou delší historii v římském breviáři, se v oficiu nezpívala na svůj nápěv obvyklý ze mše, ale (s ohledem na to, že její sloky mají pravidelnou strukturu) jako strofická píseň s jediným nápěvem pro všechny sloky, jak je to obvyklé u hymnů (AR1912 s. 568; srov. též Řezno 1882, Antverpy 1773). Když se sekvence stává součástí oficia, přijímá (střízlivou, snadnou/lidovou) hudební formu strofické písně, přiměřenou dané liturgické funkci.

Naproti tomu pokoncilní latinský hymnář (Liber hymnarius) právě i pro Stabat Mater podává primárně obvyklý nápěv užívaný pro mešní sekvenci, písňový se nabízí až jako druhá možnost. Pro ostatní hymny-sekvence pak se žádná zjednodušení hudební formy nenabízejí. Obě sekvence vybrané z předtridentského repertoáru (Lux iucunda a Salve dies) jsou ovšem určeny pro modlitbu se čtením, kterou "vyjma specialistů obvykle nikdo nezpívá" (Lentini: Te decet hymnus, s. XXIX).

Tedy: jak ten, kdo by chtěl s pomocí našeho nového notového materiálu oficium dotčených svátků ozdobit sekvencí v příslušném hudebním hávu (za cenu toho, že hymnus nejspíš bude vyňat z lidového zpěvu a svěřen specialistům), tak ten, kdo zůstane při jednodušším, hymnovitém hudebním tvaru, se může odvolávat na nějaký liturgický precedens. U Svaté světlo, vzácný plamen tato otázka samozřejmě nevyvstává, jelikož má sloky proměnlivé délky a jinak než jako sekvence, s nápěvem, který nepravidelné formě textu činí zadost, se zpívat nedá.

Souhrn

Pokoncilní reforma breviáře pojala mezi hymny i omezené množství sekvencí - tedy textů, jejichž původní liturgické určení nebylo pro oficium, ale pro mši. Stejný jev je možné pozorovat i v obou oficiálních českých hymnářích. Takové užívání mešního repertoáru v oficiu není úplně bez historických precedentů, přičemž několik příkladů skýtají i domácí liturgické prameny. Opatrně upozorňujeme na možnost některé z těchto sekvencí i v národním jazyce zpívat na nápěvy odpovídajícího druhu, od nápěvů hymnů charakteristicky odlišné.

Postní responsoria

I když v breviáři jsou pro pohodlí recitujícího tištěna každý den znovu, fakticky responsoria ranních chval a nešpor v "silných liturgických dobách" patří (spolu s hymny, antifonami k invitatoriu a k malým hodinkám) k neměnným textům, které celou liturgickou dobou (nebo její částí) procházejí a společně udávají jakýsi její základní tón. Podívejme se na responsoria, která zpíváme po většinu doby postní. Co je to za texty? Jak hluboko je můžeme (v této nebo obdobné liturgické funkci) sledovat v dějinách liturgie?

Feriální responsoria

ranní chvály

R. Ipse liberábit [BR: liberávit] me * De láqueo venántium. V. Et a verbo malígno [BR: áspero]. (Žalm 91, 3; v předkoncilním breviáři text podle Vulgáty; CANTUS 601232)

R. Stvoř mi čisté srdce, Bože, * obnov ve mně ducha vytrvalosti. V. Vysvoboď mě z otroctví hříchu. (responsum Žalm 51, 12; verš není biblickým citátem, ale "otroctví hříchu" je novozákonní motiv, rozvinutý zejm. v listu Římanům)

Responsorium s tímto latinským textem (až na záměnu slov s ohledem na revizi latinského liturgického překladu Písma) se v postní době zpívalo v předkoncilním oficiu římském (k tercii, AR1912 s. 24) i mnišském (k ranním chválám, AM1934 s. 338).

V Denní modlitbě církve ovšem místo překladu latinského responsoria najdeme nesouvisející text z úplně jiného žalmu (viz výše). Překlad by vypadal zhruba takhle:

R. On mě vysvobodí * z léčky ptáčníka. V. Ze zhoubného moru.

(Žalm 91, 3 podle ČLP; osobní zájmeno je oproti biblickému textu upraveno analogicky jako v latinském breviáři)

---

Verš podle septuagintního/vulgátního čtení, které je zachované v Neovulgátě:

V. A od zlovolného slova. (JP, otrocký překlad z latiny)

V. Od slova, které přináší zkázu. (Hejčl)

V. A od zlých úkladů. (Bárta: Žaltář Římského breviáře)

Sluší se zmínit, že česká překladatelská komise zdaleka nebyla jediná, která se v případě tohoto responsoria místo překladu jala skládat nezávislý text. Co k tomu vedlo? Jevil se překladatelům text ze žalmu 91, vyhraněného žalmu důvěry v Boží ochranu, málo prvoplánově postní? Náhrada úryvkem ze žalmu 51, podobně vyhraněného kajícího žalmu, by na to mohla ukazovat. Redaktorům římské liturgie se však žalm 91 evidentně jako opravdu vhodný pro dobu postní jevil - byla z něj vzata všechna postní responsoria a veršíky malých hodinek v potridentském breviáři a všechny zpěvy první neděle postní v potridentském misálu. (V dnešních mešních knihách už žalm 91 není v textech první neděle postní tak dominantní, ale přítomný je i nadále.) Ten postní žalm z něj udělala nejspíš skutečnost, že je citován v evangelních perikopách o pokušení na poušti. Tam ho cituje pokušitel, ponoukající k vyvození důsledků z extrémní interpretace starozákonního textu; v liturgii jím církev vyzpívává svou důvěru v Boží ochranu a pomoc, když na poušť následuje svého Pána.

Jako jiný možný motiv pro záměnu textu by v normalisačním Československu snad v úvahu přicházely i ohledy na politickou cenzuru, ale "charitní breviář" ze sedmdesátých let ohledně tohoto responsoria žádné ústupky komunistickým "ptáčníkům" a jejich léčkám dělat nemusel. Srovnání s charitním breviářem však ukazuje na jiný možný důvod k našemu nepřekladu: zatímco Renčův překlad žalmu 91, 3 dobře odpovídá neovulgátnímu čtení, Bognerův překlad použitý v Denní modlitbě církve sleduje masoretský text a od neovulgátního čtení se odklání, takže by překlad responsoria musel volit mezi konkordantností s překladem žalmu a zachováním významu překládaného liturgického textu. Je možné, že nezávisle složený text byl způsobem, jak se tomuto dilematu obloukem vyhnout. Narážíme tu na to, jak jsou liturgické texty propleteny s latinským překladem bible (někdy v jeho opravdu starém a překladatelsky ne dvakrát šťastném znění). Když se bible pro liturgické užití překládá z originálních jazyků čistě podle zásad moderní biblistiky a bez ohledu na liturgicky užívané výňatky, vede to k tomu, že celek římské liturgie (a to i té pokoncilní) dost dobře přeložit nejde, resp. že se nemalá část onoho biblicko-liturgického propletence v překladu ztratí. Proto dobrý liturgický překlad Písma nemůže být koncipován jen na zásadách biblistických, ale měl by dostatečně brát v potaz i případy liturgického použití překládaného textu. Proto také jsou namístě ona nepopulární ustanovení instrukce Liturgiam authenticam o tom, že liturgické biblické překlady mají sice být překlady z originálních jazyků, ale přihlížet k Neovulgátě, do níž jsou ohledy (nejen) na liturgické texty zapracovány, a obvykle následovat její překladatelská rozhodnutí.

K dnešnímu oficiálnímu českému textu může být užitečné poznamenat, že žalm 51 se až do breviářové reformy Pia X. zpíval jako první žalm v ranních chválách všech férií a v době předpostní a postní i o nedělích. Breviářová reforma Pia X., která psalmodii ranních chval zásadně přepracovala, každodenní zpívání žalmu 51 zachovala alespoň pro dobu postní a ostatní doby a dny kajícího rázu (srov. Malina B.: Dějiny římského breviáře, s. 256). Naše nepřeložené responsorium by se tak mohlo vydávat za určitou formu pokračování této starobylé tradice.

(Asi stejným právem, jakým je nešporní responsorium pondělků sudých týdnů žaltáře vydáváno za pozůstatek jádra starověkých katedrálních nešpor.)

nešpory

R. Ego dixi: Dómine, * Miserére mei. V. Sana ánimam meam, quia peccávi tibi. (Žalm 41, 5; CANTUS 006626)

R. Volám k tobě, Bože, smiluj se nade mnou. V. Uzdrav mě, zhřešil jsem proti tobě. (volněji podle Žalmu 41, 5)

Je známé z části středověkých mnišských pramenů jako responsorium ranních chval v době předpostní nebo postní, ale do potridentského mnišského breviáře neproniklo. V r. 1928 se dostalo do breviáře jako součást tehdy od základu přepsaného formuláře svátku Nejsvětějšího srdce Ježíšova (v římském breviáři jako responsorium k sextě, v mnišském k nešporám).

Nedělní responsoria

ranní chvály

R. Christe, Fili Dei vivi, * Miserére nobis. V. Qui attrítus es propter scélera nostra. (verš: Iz 53, 5; CANTUS 006276)

R. Kriste, Synu živého Boha, * smiluj se nad námi. V. Ty, kterýs byl proboden pro naše hříchy a rozdrcen pro naše viny. (verš volněji podle Iz 53, 5)

V neděli lichých týdnů žaltáře a o všech nedělích "silných liturgických dob" (EDIT: s výjimkou Květné neděle, Zmrtvýchvstání Páně a neděle v jeho oktávu) se v ranních chválách zpívají responsoria s responsem Christe, Fili Dei vivi, miserére nobis, parafrázujícím volání slepého Bartimaia (Mk 10, 48 a par.). Verš je vždy zvolen podle důrazů té které liturgické doby. (Celkem je jich v Denní modlitbě církve sedm různých, protože v době vánoční jsou ze tří nedělí dvě trvale obsazené svátky, které mají každý svůj vlastní verš.)

Responsorium s daným responsem se v předkoncilním římském oficiu zpívalo každodenně v primě (hodinka mezi laudami a tercií, zrušená na přímý pokyn koncilu - SC 89) a verš se kromě liturgické doby přizpůsoboval také mariánským svátkům a svátku Božího Těla (v obou případech se zpíval vánoční Qui natus es de María Vírgine). Postní doba však zvláštní verš neměla a vystačila s veršem pro období během roku. Náš verš na motiv z Izajášovy písně o trpícím Hospodinově služebníku tak je čistě pokoncilní inovací.

Ve starších knihách jsem zvláštní postní verš responsoria Christe, Fili Dei vivi zatím viděl jen v neogalikánských breviářích. Tedy v breviářích, které, stejně jako Liturgia horarum, vzešly z celkové reformy, která odstranila velkou část nepravidelností narostlých díky postupnému vývoji.

• "Qui vocas peccatores ad paenitentiam" - Breviarium Ecclesiasticum (Embricae 1726; breviář doložený mj. i na Moravě jako součást pozůstalosti Tomáše Fryčaje)
• "Qui venisti peccatores salvos facere" - Breviarium Parisiense (Parisiis 1736), Blesense (Parisiis 1737), Tullense (Tulli Leucorum 1748), Lodovense (Parisiis 1775), Aniciense (Parisiis 1784) a mnoho dalších

(Seznam odkazů je čistě ilustrační, nejde o nejstarší nebo jinak významná vydání příslušných diecésních breviářů.)

nešpory

R. Atténde, Dómine, et miserére, * Quia peccávimus tibi. V. Exáudi, Christe, supplicántum preces.

R. Pane, skloň se k nám a smiluj se nad námi, * zhřešili jsme proti tobě. V. Kriste, vyslyš naše volání a odpusť nám.

Když jsem prvně viděl latinský text responsoria k nedělním nešporám, byl jsem v šoku. Český překlad cudně přikrývá, že jde o doslovný citát z neogalikánské "postní prózy" Attende Domine! Ta v římském ritu nikdy nebyla oficiálním liturgickým textem, ale je součástí repertoáru zlidovělých latinských paraliturgických zpěvů.

Solesmeské chorální knihy responsorium samozřejmě nechávají zpívat na vhodný tradiční nápěv, ale jak vidím v breviáři holá slova, prostě hned slyším něco jako na obrázku níže, a je pro mě obtížně představitelné, že to někdo má jinak. Za mě tristní. Jako se při skládání liturgických zpěvů musí dbát toho, aby hudební stránka nenesla nevhodné světské konotace, je třeba vyhnout se na druhé straně také textům, které jsou široce známé a konotují naprosto nevhodný nápěv.

O historii samotného Attende Domine toho nemohu říci moc. Zpěv v dnešní podobě se údajně poprvé objevil v pařížském procesionálu z r. 1824 (nepodařilo se mi ověřit - dané vydání není online, dostupná starší vydání zpěv neobsahují).
Text jednotlivých veršů je starší, pochází z postních přímluv mozarabského breviáře (Breviarium Gothicum secundum regulam beatissimi Isidori archiepiscopi hispalensis, Matriti 1775, s. 314). Charakteristický refrén, který tvoří většinu našeho responsoria, je však až dílem oné francouzské redakce 19. stol.

Souhrn

Postních responsorií jsou dva páry, jeden pro ranní chvály a nešpory feriální, druhý pro nedělní. Obě feriální responsoria jsou tvořena citáty ze žalmů, nedělní jsou církevní (ne-biblické) komposice. Jen jedno (Ipse liberabit) figurovalo jako responsorium doby postní i v předkoncilním breviáři a je pozůstatkem toho, jak prominentní postavení míval v liturgii doby postní žalm 91. Právě toto responsorium však v Denní modlitbě církve není přeloženo, nýbrž nahrazeno úplně jiným textem. Dvě další responsoria (Ego dixi a Christe, Fili Dei vivi) mohou nárokovat určitou slabší návaznost na předchozí etapy dějin římského oficia.

Na sv. Řehoře z Nareku

V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve: sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily (za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.) a sv. Řehoře z Nareku (prohlášen v roce 2015 papežem Františkem). Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn jejich oficiální český překlad. Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku je o stupínek bohatší: má antifony k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní, nýbrž vzaté z commune učitelů církve.

Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání, že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní, ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.

Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost: i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno, vzaté ze společných textů o učitelích církve, antifona k Magnificat v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově, těsněji při předloze.

^[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen, ^[2] sancte Gregóri, ^[3] divínae legis amátor, ^[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.

(Liturgia horarum)

^[2] Svatý [Řehoři], ^[1] učiteli víry a světlo církve, ^[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona; ^[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.

(DMC, společné texty o učitelích církve)

^[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve, ^[2] svatý Řehoři, ^[3] milovníku božského zákona, ^[4] pros za nás u Božího Syna.

(památka sv. Řehoře z Nareku)

Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek, jehož předcházení se při překládání nových formulářů podle všeho věnuje značná péče (srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí) a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad vznikl omylem. Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně podle zásad instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce i v případě nových výskytů již dříve přeložených a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise být v daném případě "papežštější než papež"? Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?

Staroboleslavské svatováclavské oficium

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

Už loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

[EDIT 27. 9. 2024] (Jen) české texty (jen) ranních chval z červených desek jsem drze vystavil zde, ku prospěchu všem staroboleslavským poutníkům - a ovšem i čtenářům tohoto článku.

[EDIT 28. 9. 2024] Letos se ranní chvály v kryptě sv. Kosmy a Damiána poprvé za sledovanou dobu říkaly s oficiálními texty. Zdá se, že svérázný liturgický formulář z červených desek patří historii.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem: et eum per martyrii palmam ad celestem perduxisti gloriam: eius precibus nos quesumus ab omni aduersitate libera: et eterne beatitudinis concede perfrui gloria. Per Dominum.	Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam, ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio. Per Dominum.	Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti: ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio. Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.	Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.	Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti, da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari. Per Dominum.	Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti, eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus. Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda	Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971)	červené desky	Denní modlitba církve
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum. V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit. (Oz 14,6; Žalm 92,13n)	R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem. V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.	[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore. V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine. Gloria Patri. Gloria et honore. (Žalm 8,6n)	R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou. V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane. Sláva Otci. Ctí a slávou.	R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví. V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Sláva Otci. Spravedliví. (Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me. R. Mandata tua meditatio mea est. (Žalm 119,143)	V. Soužení a úzkost mne obklopily. R. Rozjímám o tvých příkazech.	V. Mnozí mě stíhají a tísní, R. od tvých přikázání neustoupím. (Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo. V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus. Gloria Patri. Fortitudo. (Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)	R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán. V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou. Sláva Otci. Hospodin [sic!].	R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin. V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost. Sláva Otci. Hospodin. (Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

• Kdy a kým byl obsah červených desek sestaven? Pro jakou příležitost?
• Kdy (pokud vůbec někdy) se naposled říkaly latinské texty?
• Mělo omezení se na texty z Liturgia horarum (a jejich české překlady) nějaký hlubší důvod než ten, že latinská verze svatováclavského formuláře z propria českých a moravských diecésí nebyla v době vzniku červených desek široce známá a snadno dostupná?

Alternativní lekcionář pro dobu postní

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů		počet textů	celkem
světci	církevní otcové	18	22
	ostatní	4
premoderní autoři ne-světci		2	2
novodobí	nekatolíci	2	20
	papežové	2
	autoři francouzští/frankofonní	14
	autoři němečtí	2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Zapomenutá(?) vigilie

tl;dr Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením. Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti by mělo zjednat nápravu.

---

Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií (ve smyslu VPDMC 73) a jejich textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye vyhlásil na rok 2009-10 tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň "Rok kněží", s deklarovaným záměrem "prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově, aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo silnější a účinnější" (z úvodu papežova dopisu kněžím).

Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis s nabídkou zapsání svátku "Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis" do jejich vlastních kalendářů. Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to "s bohatými duchovními plody," neboť "celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí kněžství povoláni ke služebnému kněžství, k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení v úplném darování se Bohu a církvi." (Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L, Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)

Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje, že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)

Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015 byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.

Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství. V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů. Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství, dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání (jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží), z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost, a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku), naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho, že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.

Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem officia propria pro aliquibus locis, tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým místním církvím a řádům povolovaných/udílených formulářů pro svátky, které nejsou zapsány ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím církevních subjektů. Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou - nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře, které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní liturgické texty centrálně.

V předkoncilním propriu pražské církevní provincie byla officia propria pro aliquibus locis zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního, ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví. Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého, který byl v 18. stol. vypracován pro české země, ale následně byl v rámci diskutované správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni a s bohatšími vlastními texty. Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů, mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní, vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X. (Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)

Otázka vigilie

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek. Pokud správně čtu VPDMC 73, modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium. Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.

Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící texty podle potřeby doplnit ze společných textů. Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři) ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost? Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem dostatečně obeznámen?

Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto, že náš svátek nikdy nemá první nešpory. Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky, které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou svátky Páně (např. svátek sv. archandělů), ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne (např. Uvedení Páně do chrámu).

Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá? Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři. Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny, které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune. Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.

Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve. Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie - tedy textů o svatých mužích. Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem, který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii "duchovních pastýřů" neznal a z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví, kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie vyděloval toliko biskupy.

Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o svátek z partikulárního kalendáře? Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií neříkají. Pokud jde o svátky z českého národního propria, je pravda, že žádný z nich vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný, pro které by se nedaly použít společné texty. Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví a řeholních společností jsou takové, které texty pro vigilie nemají ani u vlastních svátků Páně - příkladem je paulínská rodina se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra. Na druhé straně však není problém najít propria, která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) - můžeme jmenovat Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982 (texty pro vigilie na s. 642nn) nebo vlastní texty bosých karmelitánů, (texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci jednotlivých svátečních formulářů). Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu - starají v nestejné míře.

Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící texty k vigilii nebyl nalezen. Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný. Bylo by vhodné, aby se místní církve, které svátek slaví, u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného liturgického formuláře) dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné, že by to někomu stálo za to.

Náprava svépomocí

Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti. Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit, chybějícím oficiálním textům navzdory, odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít? S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika "Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte" (tak jako např. o slavnosti Krista Krále). Náročnější je výběr antifony a kantik. Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno z textů, které již v breviáři figurují (a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci). Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné, v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty). Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické (často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické". Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním a svátečním antifonám k evangelním kantikům.

Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná, proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon jiné liturgické funkce, ale podobné formy. Favority jsou za mě následující tři. Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu modlitby se čtením (určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny dvěma dlouhými čteními). Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.

• Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře. Aleluja. (RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
• Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. Aleluja. (RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
• Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny. Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu. (k Benedictus ve středu Svatého týdne)

Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik. Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou, každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné. Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil. Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem liturgické artikulace jeho ideového obsahu. V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí) a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru marně hledají hlubší smysl.

Mešní lekcionář v liturgii hodin

Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené pro prodloužené slavení modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73), ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval. K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně, její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným. Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal o řadu let dřív.

Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající od vrcholného středověku, zahrnující kompletní textový repertoár oficia, do té doby dílem rozptýlený po různých knihách pro jednotlivé liturgické role, dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti. Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách, nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu) mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.

Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů do jiných liturgických knih. Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře, kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně. Ale když už si čas uděláte, může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme, příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium v breviáři pro řadu příležitostí chybí a jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.

• Narození Páně
• Zjevení Páně
• Nanebevstoupení Páně
• Nejsvětější Trojice
• Těla a Krve Páně
• Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
• Ježíše Krista Krále
• Uvedení Páně do chrámu
• sv. Josefa
• Narození sv. Jana Křtitele
• Sv. Petra a Pavla
• Proměnění Páně
• Nanebevzetí Panny Marie
• Povýšení svatého kříže
• Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
• Všech svatých
• všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela

... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch otištěných.

Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá. Reformovaná liturgie se štítí každého opakování, vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní perikopu snad nebylo vždy rozumně možné, a otiskovat v breviáři pro každý dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.

Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba vedle breviáře ještě další liturgické knihy, ale také je nezbytné věnovat určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít, ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.

[EDIT 15. 9. 2024] Misál se čteními (mám na mysli vydání pod titulem Misál na každý den liturgického roku) nestačí. Třeba na svátek Povýšení svatého kříže prodloužená vigilie bere evangelium z votivní mše, která v něm není zahrnuta.

Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie, jejichž použití je volitelné. Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat všechny ty - a pouze ty - texty, které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické a v jiných liturgických knihách se nevyskytují). Avšak vigilie se nerecitují povinně, jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce (VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"), proto breviář ty jejich texty, které jsou společné s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.

K responsoriu nešpor 17. a 18. prosince

Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu" má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou dobou procházejí a udávají její ráz. Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne a responsoria v ranních chválách a nešporách.

Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle, druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru vyznačuje předěly fází dané liturgické doby. Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata svatodušní novéna). A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle, zpívá také 17. a 18. prosince.

Jak jsem něco takového vůbec nečekal, v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni, chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil, že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden, a tak jsem ho několik let zpíval. Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy, měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu. Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo srovnání s latinským breviářem: nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva dny předvánočního týdne předepisuje právě i Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání. Jak to vysvětlit?

Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu. Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné, ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu? Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích, ale zdá se spíš nepravděpodobné, že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny, a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.

Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor, hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být předkoncilní mnišské oficium. To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184), takže odtud vítr také rozhodně nevane.

Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria, jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům v týdnu, ale dnům podle kalendářního data. 17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní responsorium.

Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová: proč se 18. 12., když se v ranních chválách čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích, nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?

1.-3. týden	předvánoční týden	ranní chvály	nešpory
neděle	N 17. 12.		1N: 1 Sol 5,23-24
	18. 12.	Řím 13,11b-12	2N: Flp 4,4-5
pondělí	19. 12.	Iz 2,3	Flp 3,20b-21
úterý	20. 12.	Gn 49,10	Srov. 1 Kor 1,7b-9
středa	21. 12.	Iz 7,14b-15	1 Kor 4,5
čtvrtek	22. 12.	Iz 45,8	Jak 5,7-8.9b
pátek	23. 12.	Jer 30,21-22	2 Petr 3,8b-9
sobota	RCH 17. 12.; 24. 12.	Iz 11,1-2

Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak, že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul, kdyby se po nedělním čtení místo nedělního responsoria zpívalo to feriální (jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).

České závěrečné mariánské antifony

Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní: sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře (Alma Redemptoris Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli, Salve Regina), podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou modlitbu Sub tuum praesidium (která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala, byť ne jako antifona závěrečná). VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference schválily další závěrečné mariánské antifony.

Denní modlitba církve této možnosti využívá a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje o modlitbu Zdrávas Maria (které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží"). Vzhledem k její popularitě není překvapivé, že ji kromě českého breviáře najdeme v italském a pravděpodobně i v dalších.

Následuje rubrika Může se zpívat též některá z následujících písní a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám, pro něž breviář podává nový překlad, poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem, a to i za cenu věrnosti překladu. (Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)

V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno, je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce. Nejen hymnus, ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být předlouhá a neměla by mít refrén.

incipit	latinský incipit	vztah k předloze	nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele	Alma Redemptoris Mater	strofický překlad (dvě strofy + extra verš)	ne
Zdráva buď, Královno nebe	Ave Regina caelorum	strofický překlad	ano
Buď zdráva, Královno	Salve Regina	překlad	ne
Pod tvou ochranu se utíkáme	Sub tuum praesidium	překlad	ne
Zdrávas, Maria	Ave Maria	překlad	ne
Vesel se, nebes Královno	Regina caeli	písňová parafráze	ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno	Alma Redemptoris Mater	písňová parafráze	ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno	Salve Regina	písňová parafráze	ano

Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem, že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze, ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější: i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy). Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění, zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší svou formou - místo dvou dvouverší má tři.

Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru) důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin a lidovým modlením. Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami. Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně podán nový překlad. Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže zavedené modlitby i v jejich lidovém užití jazykově aktualisovat, ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem. Breviářové znění Buď zdráva, Královno ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ (dokonce ani v rámci denní modlitby církve) nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.

Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval - byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky. Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů pro texty české prostě nelze. Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo), najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto, že je nikdy nikdo nebude zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny z těch cca 2000 antifon již zpracovaných! A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy, založené na snazších nápěvech latinských verzí, i pro všech šest závěrečných antifon. Pro ty, které figurují i v lidovém modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje. Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil pouze kancionálový text, protože písnička Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze, a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé kostelní písně by bylo divné.

Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve, přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho, že pak budou v rámci breviáře poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka. Mít extra překlad antifony Salve Regina, který se používá jen v breviáři a nikde jinde (zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl. Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru zasloužila být odsunuta pod rubriku Může se zpívat též některá z následujících písní a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem antifony Regina caeli - nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.