České závěrečné mariánské antifony

19.6.2022 21:40 | kategorie: Texty | Komentáře

Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní: sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře (Alma Redemptoris Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli, Salve Regina), podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou modlitbu Sub tuum praesidium (která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala, byť ne jako antifona závěrečná). VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference schválily další závěrečné mariánské antifony.

Denní modlitba církve této možnosti využívá a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje o modlitbu Zdrávas Maria (které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží"). Vzhledem k její popularitě není překvapivé, že ji kromě českého breviáře najdeme v italském a pravděpodobně i v dalších.

Následuje rubrika Může se zpívat též některá z následujících písní a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám, pro něž breviář podává nový překlad, poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem, a to i za cenu věrnosti překladu. (Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)

V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno, je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce. Nejen hymnus, ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být předlouhá a neměla by mít refrén.

incipit latinský incipit vztah k předloze nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele Alma Redemptoris Mater strofický překlad (dvě strofy + extra verš) ne
Zdráva buď, Královno nebe Ave Regina caelorum strofický překlad ano
Buď zdráva, Královno Salve Regina překlad ne
Pod tvou ochranu se utíkáme Sub tuum praesidium překlad ne
Zdrávas, Maria Ave Maria překlad ne
Vesel se, nebes Královno Regina caeli písňová parafráze ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno Alma Redemptoris Mater písňová parafráze ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno Salve Regina písňová parafráze ano

Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem, že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze, ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější: i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy). Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění, zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší svou formou - místo dvou dvouverší má tři.

Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru) důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin a lidovým modlením. Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami. Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně podán nový překlad. Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže zavedené modlitby i v jejich lidovém užití jazykově aktualisovat, ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem. Breviářové znění Buď zdráva, Královno ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ (dokonce ani v rámci denní modlitby církve) nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.

Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval - byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky. Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů pro texty české prostě nelze. Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo), najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto, že je nikdy nikdo nebude zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny z těch cca 2000 antifon již zpracovaných! A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy, založené na snazších nápěvech latinských verzí, i pro všech šest závěrečných antifon. Pro ty, které figurují i v lidovém modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje. Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil pouze kancionálový text, protože písnička Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze, a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé kostelní písně by bylo divné.

Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve, přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho, že pak budou v rámci breviáře poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka. Mít extra překlad antifony Salve Regina, který se používá jen v breviáři a nikde jinde (zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl. Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru zasloužila být odsunuta pod rubriku Může se zpívat též některá z následujících písní a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem antifony Regina caeli - nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.

Spravedliví se radují

1.2.2022 03:12 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve, zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp. jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj. Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy modlitby se čtením a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.

Má tkzv. "kněžský" breviář oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením - ještě nějaký další exklusivní obsah? Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si. Až jsem si během ranních chval všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích chybí responsorium Spravedliví se radují, které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu pro společné svátky více svatých. Jak to?!

Zpěv po krátkém čtení

O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]

O více svatých:

O. Spravedliví se radují * a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí * a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.

(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)

Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře. Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo, že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic. Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách společných textů o svatých mužích prostě není. Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání (DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971; editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě) pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani postně-velikonoční ne.

To, že responsorium Spravedliví se radují chybí v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve (není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného, popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku "o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční", radši to responsorium úplně vynecháme). Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí extra responsorium pro svátky více svatých, příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci, ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné, právě ono singulární? Jistě to není obsahem, protože text responsoria Spravedliví se radují neobsahuje nic, co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích, v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem připravit i velikonoční varianta s aleluja.

Když je řeč o velikonočních variantách responsorií, nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů responsorií ranních chval a nešpor pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím latinským výrazně ukecanější - až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty), když se pro ty dlouhé české texty použije, nejednou napnut daleko za meze své elasticity.

Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní, vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých, pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích, nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože commune sanctorum je vždy koncipováno tak, aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá, ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli ostatkům v něm chovaným.

Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to, že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci (resp. jeho latinského ekvivalentu) hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě. Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly (doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji jsem to četl u Campbella, příp. u Bugniniho). A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat biblické texty v singuláru i o svátku více světců), ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době, kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.

Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem dosud předpokládal.

Ó Adónaj

20.12.2021 23:40 | kategorie: Texty | Komentáře

Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů, přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat. Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav - až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu, ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším. Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak, aby text měl příznivější rytmus. U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet: nyní je v notových materiálech vždy malým písmem uveden oficiální text pro srovnání; v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny rozdíly.

Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu, že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž pro tyto populární a široce známé antifony použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských (podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři českých rorátníků v 16. stol.), a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný. Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění, za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně - ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu, nýbrž právě i o prostředek stylistický. Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.

Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz, kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil záběr ne na běžnou Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář, kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.

Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon, kde jsem ruku na oficiální liturgický text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění, měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad. Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai, Denní modlitba církve překládá "Hospodine". Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo "hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů do národních jazyků nepřekládají.

Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth" ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"), ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají - třeba třetí strofě písně Bože, chválíme tebe.

Jaké motivy k překladu vedly? Nejpravděpodobnější se jeví motiv "breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid, ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět." Tedy trapné poručníkování, které by mělo být z liturgického překládání jednou provždy vykázáno. Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména, postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno, které se při předčítání biblických textů nevyslovuje, ale nahrazuje jinými náhražkami. Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat ani do procesu jejich překládání.

Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem, který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové, které ho bez náhrady vynechávají. Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších, které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají v původním znění.

  • předloha - Liturgia horarum: O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
  • Adonai
    • Liturgie hodin (dominikánský breviář): Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
    • německy: O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
    • polsky: O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
    • španělsky (ze zdroje nejisté kvality): Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
    • rusky: О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
  • překlad
    • Denní modlitba církve: Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
    • slovensky: Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
    • maďarsky: Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
    • italsky: O Signore, guida della casa d’Israele, che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto e sul monte Sinai gli hai dato la legge: vieni a liberarci con braccio potente.
  • vynecháno
    • francouzsky: Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !

Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné, antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text "Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude, antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném "secundum Pavlíkum" podržet svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i do oficiálního textu breviáře.

Pohled pod pokličku liturgického překládání

13.11.2021 22:52 | kategorie: Texty | Komentáře

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.

[EDIT 13. 1. 2022] Musím se opravit: zabloudil jsem na liturgické texty svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, na webu knihovny Metropolitní kapituly, a výběr hymnů charakteru jako do červeného hymnáře jsem tam s překvapením našel, dokonce i s údaji o nápěvech a pramenech ve formátu v hymnáři obvyklém. Přísahal bych, že původně tam nebyly, ale nejspíš už jsou tam delší dobu, protože Wayback Machine tu stránku bez nich nezná.

Způsob jejich začlenění do celku stránky (nejsou přímo součástí formuláře, ani přímo v něm nejsou zmiňovány, ale jsou připojené pod ním a oddělené čárou; srov. též nadpis "Texty hymnů vybraných z české náboženské poezie vhodné pro svátek...") ovšem působí dojmem, jako by snad ani nešlo o integrální součást řádně schváleného liturgického formuláře, ale spíše o návrh neoficiálních náhradních zpěvů na způsob "alius cantus aptus". Podobným směrem se zdá ukazovat balíček liturgických textů k vytištění, zveřejněný v době zavedení svátku na webu církev.cz: ten o výběru alternativních hymnů z pokladu české duchovní písně neví nic. To všechno pro úzkoprsého legalistu klade velký otazník před legálnost praktického použití dotčených hymnů, protože předpisy regulující denní modlitbu církve pro hymny s žádnou možností výběru alternativ mimo řádně schválené liturgické texty nepočítají. Ale každopádně jsem vděčný tomu, kdo na doplnění červeného hymnáře pamatoval, že tak učinil, a chovám naději, že při vhodné příležitosti ten výběr bude plně legalisován.

Velkopáteční antifony k modlitbě uprostřed dne

4.4.2021 22:10 | kategorie: Texty | Komentáře

V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem. Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu (za další dva roky, 15. 8. 2015, byl breviář nápěvy pokryt kompletně). Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát: jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného koncertu duchovní hudby. Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky: nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí; pokud se vejdete do licenčních podmínek, o povolení netřeba žádat, už ho máte. Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony - zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět v rámci nějakého sólového koncertního pásma. O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena a jak by vypadalo koncertní provedení série (samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně. (Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné staročeské antifony z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak špatný přehled, jako mám dnes.)

Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem, protože byly mylně považovány za starý materiál, figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne na Velký pátek. Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia, které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.

Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát Mk 15, 25; kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině ukřižování neuvádí)
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše.
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne.
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů, nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení. Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu. Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky) jen psalmodie dané hodinky (bez antifony), Christus factus est, Žalm 51 a orace. Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory, a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů, které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně (srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu). Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním kantikům a v části antifon velkopátečních laud.

Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se nejen v antifonách modlitby uprostřed dne, je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým textům, které o velikonočních událostech mluví přímo. Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když (stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také) se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti. Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné. (To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)

"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

[EDIT 7. 5. 2022] Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby byly vybrány hymny pro památku sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři. Zdráv buď, otče, od nás milovaný (k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše. Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění, ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším. Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.

Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

10.6.2019 11:31 | kategorie: Texty | Komentáře

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)

Mnišské prvky pokoncilního breviáře

4.4.2018 14:47 | kategorie: Texty | Komentáře

Liturgická reforma se při reformování římského oficia v některých ohledech odklonila od struktury či obsahu římského breviáře ve prospěch breviáře mnišského. Tento článek nabízí přehled nejdůležitějších "mnišských" strukturních prvků v pokoncilní podobě římského oficia.

Responsoria v denních hodinkách

Potridentské římské oficium má responsorium breve po capitulu pouze v malých denních hodinkách (prima až nona) a kompletáři, přičemž po responsoriu vždy následuje veršík. Tercie, sexta a nona bývají vzájemně provázány tak, že text veršíku se opakuje v responsoriu hodinky následující. V ranních chválách a nešporách po capitulu nenásleduje responsorium, ale hymnus (tyto hodinky totiž nezačínají hymnem, jak jsme zvyklí dnes, ale psalmodií).

Potridentské oficium mnišské (jak ho zachycuje Breviarium monasticum - breviáře cisterciáků a kartusiánů neuvažujeme, protože autorovi nejsou t.č. dobře známé) kromě toho klade responsorium a veršík i po capitulu ranních chval a nešpor. Pravidelně se i zde jedná o responsorium breve, avšak o prvních nešporách slavností se podle zvyklostí té které kongregace může zpívat responsorium "velké", jako po lekcích matutina.

Rubricae generales Breviarii monastici, odd. XXX, čl. 9.
Cit. dle Breviarium monasticum, pars hiemalis, Mechliniae 1953.

To, že Liturgia horarum klade po krátkém čtení ranních chval a nešpor responsorium breve, je snad hlavně důsledek přesunu hymnu na začátek hodinky. Responsorium je pak doplněno, aby po čtení následoval nějaký zpěv jako odpověď (srov. VPDMC 172).

Jak tu bylo zmíněno dříve, responsoria figurovala i v nešporách předtridentského pražského breviáře, tam ovšem pouze při svátečních příležitostech a vždy se jednalo o responsorium "velké".

Závěr ranních chval a nešpor

Ranní chvály a nešpory v potridentském římském oficiu mají strohý závěr: po evangelním kantiku následují ve feriálním oficiu nejprve preces (jakési všeobecné přímluvy, z větší části ve formě veršů vybraných z žalmů), které ovšem ke slovu přicházely zřídka - nejprve kvůli přemíře svátků, později kvůli omezení jen na dny zvláště kajícího charakteru. Nejčastěji tak po evangelním kantiku bezprostředně následuje orace a dva závěrečné verše (Benedicámus Dómino a Fidélium ánimae).

Pro pravidla ohledně toho, kdy se říkají preces, viz Rubricae generales Breviarii Romani z r. 1960, čl. 260.

Mnišské oficium po evangelním kantiku klade "supplicatio litaniae" ("Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison."), Otčenáš hlasitě zpívaný hebdomadářem a závěrečnou modlitbu (+ stejné výše zmíněné závěrečné verše).

Liturgia horarum sice přesně nekopíruje závěr hodinek mnišského oficia, ale zdá se, že posloužilo jako předloha, která byla přizpůsobena principům reformy: "supplicatio litaniae" bylo nahrazeno rozvinutými přímluvami, Otčenáš recituje celé shromáždění.

Velikonoční oktáv

Reforma potlačila většinu strukturních zvláštností oficia Velikonočního tridua i oktávu, jedinou zachovanou je náhrada responsoria v ranních chválách a nešporách antifonou Christus factus est, resp. Haec dies. Předkoncilní mnišské oficium bylo v Triduu "ořezané" podobně jako římské (takže to, že tu Liturgia horarum zachovává normální schema, připodobněním mnišskému oficiu není), ale ve Velikonočním oktávu už mělo, narozdíl od římského, zcela obvyklou strukturu, vč. hymnů, capitul a responsorií (a tedy bez antifony Haec dies).

Zdá se, že i tady jde spíše o "nahodilé pomnišštění" - sledovaným záměrem bylo prostě odstranění všech strukturních zvláštností. Nové solesmeské Antiphonale Romanum (s. 205) nicméně nabízí možnost nešpory ještě dále připodobnit mnišským a antifonu Haec dies nahradit krátkým responsoriem (jehož melodie je výrazně jednodušší).

Závěr

Liturgia horarum vykazuje některé strukturní znaky, kterými se podobá spíše předkoncilnímu oficiu mnišskému než římskému. Viděli jsme však, že "mnišské prvky" byly do reformovaného římského oficia zařazeny dílem jako vyhovění požadavkům buďto přímo vyplývajících ze zásad reformy (rozvinutý "prosebný závěr" ranních chval a nešpor), dílem jako řešení strukturních potíží vzniklých jinými úpravami (responsoria ranních chval a nešpor). V případě Velikonočního oktávu pak je připodobnění mnišskému breviáři spíše náhodné.

Buď ty sám naším světlem

1.3.2016 21:46 | kategorie: Texty | Komentáře

Když v závěru nedávného článku, přišla řeč na to, co mám opravdu nerad na Denní modlitbě církve (nejrozšířenějším českém překladu pokoncilního římského oficia), vyprovokovalo mě to k dopsání dlouho rozepsaného článku o kousku téhož překladu, který mám naopak velice rád, jakkoli by se mu snad dalo vytknout, že předlohu reprodukuje méně věrně, než by mohl.

Jde o závěrečnou modlitbu sexty o pátcích lichých týdnů žaltáře:

Pane Ježíši Kriste,
když ses nechal přibít na kříž, abys nás vykoupil,
nastala v poledne tma po celém kraji;
prosíme tě:
buď ty sám naším světlem na cestě do věčného života.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Modlitba naráží na údaj synoptických evangelií, že se v době Ježíšova ukřižování setmělo (Mk 15,33; Mt 27,45; Lk 23,44), a z "temnot našich dnů", tmě Velkého pátku někdy ne nepodobných, volá ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému "buď ty sám naším světlem".

latinsky - Liturgia horarum

Dómine Iesu Christe,
qui hora sexta, univérso mundo in ténebris constitúto,
pro redemptióne nostra crucis lignum ínnocens ascendísti,
illam nobis lucem semper concéde, per quam ad ætérnam vitam perveníre mereámur.
Qui vivis.

Když jsem se ji poprvé modlil latinsky, bylo pro mě zklamáním, že v originálu onen silný motiv "Krista - světla" chybí. Světlo je tu neosobním darem, o jehož udělení se prosí. Byl jsem zvědav, jak se se stejnou modlitbou poprali překladatelé v sousedních zemích:

slovensky - Liturgia hodín

Pane, Ježišu Kriste,
o dvanástej hodine, keď bol celý svet ponorený do tmy,
ty nevinný si vystúpil na drevo kríža, aby si nás vykúpil;
prosíme ťa,
dávaj nám vždy svetlo, ktoré nás privedie do večného života.
Lebo ty žiješ a kraľuješ na veky vekov.

německy - Stundenbuch

Herr, Jesus Christus,
um die sechste Stunde kam Finsternis über die ganze Welt,
als du unschuldig das Kreuz bestiegst,
um uns von unserer Schuld zu erlösen.
Erleuchte unsere Dunkelheit, damit wir zum ewigen Leben finden in deinem Licht.
Der du lebst und herrschest in alle Ewigkeit.

stundenbuch.katholisch.de

Poměrně doslovně překládá (jako obvykle) slovenská Liturgia hodín. Německý překlad je zhruba na půl cesty mezi neosobním vyjádřením latinského originálu a otevřeným prohlášením české verze, že oním kýženým světlem, s jehož pomocí doufáme dosíci života věčného, je Kristus sám.

Soud, jak je na tom mně tak drahé české znění po stránce překladatelské, přenechám povolanějším. Jaké jsou ale jeho kvality teologické? Latinské znění ve své typicky římské strohosti nijak nerozvádí, jaká by měla být povaha onoho světla, o které se prosí. Neuděláme chybu, aplikujeme-li zde kategorie nauky o milosti. V jejím rámci se vyjasnilo, že každá milost je předně Boží darování se člověku; to je ale vždy zprostředkováno stvořenými skutečnostmi (v literatuře se tento okruh problémů řeší obvykle pod heslem "milost stvořená a nestvořená"). Prosbu "dávej nám světlo, v němž/s jehož pomocí dojdeme do věčného života" bych četl jako prosbu o některý z darů Ducha sv., nejspíše o dar poznání. Tedy o milost, jejímž dárcem je především třetí božská osoba a stvořenou složkou nějaký poznatek nebo schopnost dokonaleji poznávat to, co je potřeba ke spáse. Prosíme-li však "buď ty sám naším světlem", je zřejmě třeba myslet předně na situaci, kdy stvořenou milostí, tj. pozemskou skutečností, zprostředkovávající Boží sebe-dar, je lidství Ježíše Krista, a "sebe-dárcem" především Bůh-Syn. Předmětem prosby pak snad je, aby se zjevení, které se už kdysi dávno celé odehrálo, stalo pro nás tady a teď srozumitelným, bylo námi přijato, a dovedlo nás k věčné spáse.

Proti mojí interpretaci "neosobní" varianty prosby o světlo se dá vznést závažná námitka, že liturgie často mluví o Kristu jako o světle.

  • Gloria: "... Bůh z Boha, světlo ze světla ..."
  • Chvalozpěv Fós hilaron zpívaný v byzantské večerní: "Radostné světlo svaté slávy Otce nesmrtelného, ..."
  • Hymnus Splendor patérnae glóriae (LH, ranní chvály o pondělcích lichých týdnů): "Záři slávy Otcovy / zářící světlo ze světla / světla jase a záře prameni / dni, jenž den osvěcuješ."

A že je tento obraz hojně užíván už v Novém zákoně - zásadní význam má v evangeliu podle Jana.

V tomto smyslu tedy lze beze všeho interpretovat i prosbu o světlo v naší modlitbě. Pak by česká verze pouze explicitně formulovala to, co je implicite řečeno už v latinském originále.

Ať už je česká verze diskutované modlitby rozvedením toho, co je in nuce obsaženo v originálu, nebo oproti němu představuje významový posun a prosí o trochu jiný druh milosti, namítat proti jejímu obsahu nelze nic. Já ji mám každopádně raději česky, pro důraz položený na osobní povahu daru, o který se prosí.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

19.1.2016 22:48 | kategorie: Texty | Komentáře

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

[EDIT 18. 1. 2020] Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou - zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři" (Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975), dodnes figurují v breviáři českých dominikánů. (Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící; Marii, Matku převlídnou; Večer před utrpením svým)

Dva důležité prameny on-line

15.3.2014 11:05 | kategorie: Texty | Komentáře

V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu nečekal:

Breviarium Pragense (Norimberk 1502) je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie. Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly. Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje (stále ještě nedokončená) diplomová práce. Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného v jednom z předchozích článků.

Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou (a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný: světlo světa spatřily latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria. Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi. Snad ale je jistá naděje, že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.

Výzva k revizi hymnáře

21.11.2013 21:30 | kategorie: Texty | Komentáře

Není náhoda, že se třetí nejstarší článek zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality breviářových hymnů. Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou. Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované písni vyhnul ...

Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře. K revizi uctivé, uvážlivé, fundované. K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí opravě.

Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci, my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení. V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel, sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci) a pokusil se o jejich vyváženou analýzu. K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie hledají téma diplomové práce ...

Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář", tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství, a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008. Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře. Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité. "Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.

Řádová propria

10.5.2012 18:15 | kategorie: Texty | Komentáře

Tak jako mají své vlastní liturgické kalendáře a texty jednotlivé diecéze nebo církevní provincie, mají je také řeholní společnosti. Tyto texty ovšem většinou nejsou veřejně dostupné, protože je řády vydávají tiskem pouze pro interní potřebu. Chvályhodné ovšem je, že některé dávají své liturgické texty k disposici široké veřejnosti alespoň na internetu.

Nakolik bych do toho měl co mluvit, chtěl bych povzbudit i další řeholní společnosti, aby své liturgické texty podobným způsobem "daly všanc". Liturgie je nádherným vyjádřením řádové spirituality.

Vzhledem k zaměření stránek In adiutorium bych mohl nabídnout nějakou motivační odměnu, třeba "když dáte svoje řádové proprium breviáře na internet, složím vám zpěvy pro titulární svátek řádu - nejkrásnější, jaké budu umět". Místo toho ale připojím další výzvu adresovanou řeholníkům a řeholnicím: alespoň v některých vašich komunitách se o velkých svátcích liturgie hodin jistě zpívá. Napište nám něco o tom, jak, na jaké nápěvy, jaké jsou v řádu s oficiem spojené zvláštní zvyklosti...

[EDIT 25.8.2012] Poslední odstavec je formulovaný hodně nešikovně. Když se pokusím říci to samé jasněji:
1. velice mě zajímají zvyklosti spojené s oficiem v konkrétních řeholních komunitách a budu moc rád za příp. zprávy o nich
2. nabídka, že se na přání pokusím vytvořit nápěvy pro antifony a responsoria (v případě potřeby i pro hymny) z vlastních textů řeholních společenství, platí, a není podmíněná zveřejněním kompletních textů řádového propria na internetu.

Farblosigkeit

24.1.2012 18:40 | kategorie: Texty | Komentáře

"Da und dort ist er [der Text der liturgischen Gesänge], wie Wagner (Einführung in die gregorianischen Melodien III, 295) sagt, von einer psychischen Farblosigkeit, die der Musik in keiner Weise entgegenkam und ohne den liturgischen Zwang niemals in Töne gefaßt worden wäre."
(Johner: Wort und Ton im Choral, 2. Auflage, Leipzig 1953, 12.)

Třeba antifona k Benedictus na středu [EDIT 26.1.2012: původně tu bylo "čtvrtek", to byl ale překlep.] ve velikonočním oktávu...

[EDIT 25.1.2012] A co teprve v pátek!

Narození Panny Marie - zajímavá antifona

8.9.2011 16:57 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem se dnes modlil ranní chvály, silně mě zaujala antifona k Zachariášovu kantiku. Na první pohled je dost dlouhá - je delší než závěrečná modlitba dnešního svátku, což už je pozoruhodné samo o sobě. Když jsem ji ale vyslovoval, všiml jsem si ještě něčeho dalšího: ta antifona stylem silně připomíná byzantské troparion. Bohatám básnickým jazykem, tím, že Pannu Marii nejen hymnicky oslavuje, ale celá krátká oslavná řeč je adresována jí - oslovuje ji jako přítomnou. V neposlední řadě i titul "Bohorodička", i když není výhradním vlastnictvím východního křesťanstva, není pro římské texty úplně typický.

To, že v oslavě některých svátků společných latinským i byzantským křesťanům jsou v latinských liturgických knihách od dávných dob k nalezení z řečtiny přeložené texty, je známá věc. Upozornil mě na to kdysi na blogu New Liturgical Movement článek A Greek Troparion in the Latin liturgy for Candlemas upozorňující na latinskou antifonu, které je překladem troparia "Chaire kecharitómené theotoke parthene".

Bohužel nedisponuji autoritativními prameny pro byzantskou liturgii (kdyby někomu leželo na půdě nepotřebné řecké Menaion, rád na něj udělám místo ve své knihovničce :) ), ale pohled do dostupných internetových zdrojů potvrdil mou intuici. Kdo umí řecky, může srovnat text apolytikia pro svátek narození Bohorodičky na webu New Byzantium Publications.

Ačkoli nemám k disposici prameny, na základě kterých bych tuto tezi mohl dokázat, považuji za evidentní, že i zde jde o recepci staršího byzantského textu do latinské liturgie - mluví pro to literární styl, od běžného stylu latinských antifon výrazně odlišný.

Byl jsem zvědavý, jak dlouho tato antifona je součástí římského breviáře. (Nevím, jestli se něco takového doopravdy dělo, ale nedivil bych se, kdyby mezi kardinály, kteří pracovali na pokoncilní revizi liturgie hodin, byl někdo, kdo znal byzantskou liturgii a propašoval nějaký její krásný text do liturgie římské. Kdybych v té komisi seděl já, rozhodně bych měl tu a tam takové pokušení.) S pomocí webu Divinum Officium jsem nahlédl do předkoncilního breviáře a zjistil, že tam antifona, kterou se dnes modlíme s kantikem Benedictus, již byla, ovšem v nešporách, u kantika Magnificat.

Bylo by zajímavé pokusit se vyhledat všechny takové "texty z dovozu", které náš dnešní breviář ukrývá. A možná napsat i vůbec "průvodce po památkách a zajímavostech" římského breviáře - asi podobně, jako P. Szabó usiluje přivést lidi k zajímavým hrobům na Olšanských hřbitovech, o kterých dnes již skoro nikdo neví: i breviář je pokladem zajímavých textů, ke kterým člověk ale, aby je mohl plně docenit, někdy může potřebovat tu plánek, tu ukazatel, tu historickou vysvětlivku...

Já o studnici vím, jež vody rozlévá

3.2.2011 22:05 | kategorie: Texty | Komentáře

Ve sbírce "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby" najdeme (str. 115) jako jeden z volitelných hymnů kompletáře báseň svatého Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" (možno odkázat na studii: KOHUT Pavel Vojtěch: Mystická báseň Jana od Kříže Že dobře já znám pramen in: Salve 2/2005) v překladu G. Francla. Z díla sv. Jana od Kříže mnoho neznám, ale "Pramen" ano a mám ho velice rád. Byl jsem proto nejdříve překvapený, když jsem tuto "trojičně-eucharistickou báseň" našel mezi hymny breviáře. Je tu na správném místě?

Noc je nabitá symbolickými významy. V různých textech liturgie hodin se modlíme "taetram noctis caliginem Tua collustret claritas" ("Tvá záře ať osvítí hnusnou tmu noci"; hymnus Te lucis ante terminum), ale i "Deus ... vestiens diem decoro lumine, noctem soporis gratia" (dobrého překladu nejsem schopný, ale je to výpověď naopak veskrze positivní; hymnus Deus, creator omnium). Noc jako na jedné straně čas nejistoty, ohrožení, na straně druhé jako něco krásného a dobrého, co vzešlo ze stořitelovy ruky, co při kontemplaci stvoření vzbuzuje úžas a radost a přivádí k díkůvzdání.

V básni sv. Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" obraz noci naznačuje charakter toho, jak člověk poznává a "okouší" Boha: jde vždy o poznání a okoušení "v temné noci", na základě víry. Básník nás přímo do této temné noci zve a láká - jen tam totiž najdeš toho, koho hledáš.


(Protože hlavním tématem tohoto webu je hudba k liturgii hodin, nemůžu zatajit, že slánští karmelitáni mají tuto báseň - v jiném překladu - velice krásně hudebně zpracovanou - pro liturgii hodin ale spíše nevhodně, neboť je, díky bohatému refrénu, velmi dlouhá; jako píseň ke mši je ovšem nádherná.)

EDIT 5.2.2011: Neodolal jsem, abych se také nepokusil tuto krásnou báseň zhudebnit.