Na sv. Řehoře z Nareku

27.2.2024 18:44 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve: sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily (za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.) a sv. Řehoře z Nareku (prohlášen v roce 2015 papežem Františkem). Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn jejich oficiální český překlad. Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku je o stupínek bohatší: má antifony k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní, nýbrž vzaté z commune učitelů církve.

Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání, že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní, ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.

Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost: i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno, vzaté ze společných textů o učitelích církve, antifona k Magnificat v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově, těsněji při předloze.

[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen, [2] sancte Gregóri, [3] divínae legis amátor, [4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.

(Liturgia horarum)

[2] Svatý [Řehoři], [1] učiteli víry a světlo církve, [3] tys čerpal moudrost z Božího zákona; [4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.

(DMC, společné texty o učitelích církve)

[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve, [2] svatý Řehoři, [3] milovníku božského zákona, [4] pros za nás u Božího Syna.

(památka sv. Řehoře z Nareku)

Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek, jehož předcházení se při překládání nových formulářů podle všeho věnuje značná péče (srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí) a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad vznikl omylem. Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně podle zásad instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce i v případě nových výskytů již dříve přeložených a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise být v daném případě "papežštější než papež"? Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?

Staroboleslavské svatováclavské oficium

24.10.2023 23:17 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají zpívané v podání hostujících zpěváků, zpravidla latinské chorální (viz starší článek); ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské kolegiátní kapituly, česky recitované. Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace (v charakteristických červených deskách formátu A4), příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.

staroboleslavské panorama ráno kolem 6:30

Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví. Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu červených desek.

loni jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi, odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo, než počkat ještě jeden rok. Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části rozluštěno.

Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory, modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava. Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách paralelně vlevo latinsky a vpravo česky. Zkoumání začneme od textu latinského. Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:

Sv. Václav v římských liturgických knihách

1. Breviarium Romanum

Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj, od r. 1996 sv. Vojtěch). Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný. Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev (Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).

Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.

Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem
perduxisti gloriam:
eius precibus
nos
quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem in meliorem mutasti dignitatem, et eum per martyrii palmam ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi, et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
Deus, qui beátum Vencesláum per martýrii palmam a terréno principátu ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi, et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
Středověká rýmovaná podoba pražské orace. V pražských pramenech je kontinuálně doložena přinejmenším od 12. stol., viz např. CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter); CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.); Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360); tištěný pražský breviář 1502, f. 371r. Kompromisní znění v pražském propriu od r. 1677 do r. 1865. Prosebnou část drží v nové "římské" podobě, ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké. Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu v rané podobě pražského provinčního propria k římskému breviáři (vydání Vídeň 1643, Praha 1663). Právě tato verze byla za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře (viz např. v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671). Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.

2. Liturgia horarum

V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal (ve stupni nezávazné památky) i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů však v breviáři nebylo zachováno nic. Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte úryvek z První staroslověnské legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes i v propriu českých a moravských diecésí. Lekce je doplněna vlastním responsoriem (protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice - v modlitbě se čtením nezná společná responsoria a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).

Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla nahrazena upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda. (Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.) Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní objekt Božího jednání, pro oraci novou je charakteristický etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským. Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému, zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.

Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere atque aeterna sectari.
Per Dominum.
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede, ut, nosmetipsos abnegantes, tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda Liturgia horarum, orace památky sv. Václava

(Latinská verze pokoncilního národního propria tradiční svatováclavskou oraci rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)

Latinský text v červených deskách

červené desky se svatováclavským oficiem, titulní stránka; v pozadí patka sloupu z krypty sv. Kosmy a Damiána

Titulní stránka zdobená iniciálou evangelijní perikopy pro svátek sv. Václava z Vyšehradského kodexu (f. 68r)

Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách uzavřít otázku pramenů. Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval) pokoncilní latinský breviář. Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava (druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba) jsou doplněny na formát slavnosti (nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory) texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se (např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa mimo české a moravské diecése.

Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty. Editio typica altera, vydaná v r. 1985, zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty, takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy (NZ kantikum prvních nešpor, první lekce modlitby se čtením, SZ kantikum ranních chval).

Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli. Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná (když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí její obsah online). Není v žádné veřejné knihovně, zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře, a není všeobecně známé, že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání a jak zásadně se od prvního liší. Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě dávno zastaralé editio typica.

Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak, narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako samohlásky dlouhé), jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus, zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V: Venceslaus (v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).

Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave". Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé dvouverší z poslední strofy.

Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie má uveden nesprávný biblický zdroj "1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5". Ten přitom odpovídá tomu responsoriu, které je ke stejné lekci určeno v národním propriu (Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce). To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle Liturgia horarum a české texty je (až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat. Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů dvou různých tištěných předloh.

Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou, zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat, tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy "není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám." To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.

Český text

Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější. Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent latinského textu na protilehlých stranách, sestavený pokud možno z oficiálních českých liturgických textů. Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují (protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším formulářem z národního propria); v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá latinské předloze, protože překladatelská komise buďto překládala volně, nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text. Pro různé případy redakce červených desek uplatnila různé strategie.

a) nesouvisející text

Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady, ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve. Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem (protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských knih odlišnou). Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální český překlad, zároveň jde o formu (hymnus, orace) překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin prominentní postavení.

Překlad hymnu Deus, tuorum militum ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je (Bože, svatých bojovníků mzdo), ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok; překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum je v zeleném hymnáři. Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! - bylo lze najít v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.

b) vlastní překlad

V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny. V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním propriu, ale responsorium po ní se liší), v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou, některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady nahrazeny novými překlady z latiny. To je případ responsoria a přímluv prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením, responsoria ranních chval. Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky, ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny jako izolovanou průpověď.

Liturgia horarum (1971) červené desky Denní modlitba církve
památka sv. Václava
modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
[svatováclavský formulář v DMC není překladem z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria; responsorium má jiné]
společné texty o jednom mučedníkovi
první nešpory: responsorium
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri. Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci. Ctí a slávou.
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci. Spravedliví.
(Žalm 34,18)
modlitba se čtením: veršík
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
ranní chvály: responsorium
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri. Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci. Hospodin [sic!].
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci. Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)

V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán"). Zdá se, že redaktor českého textu nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve. K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně, ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.

c) zásahy do znění Denní modlitby církve

Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve blízké, ale ne s ním shodné. Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.

Aklamace k přímluvám "Redemisti nos Deo in sanguine tuo" ("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9) je přeložena chybně "Vykoupil jsi nás svou krví, Bože." Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat christologii a zopakovat si communicatio idiomatum. Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický, nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské přirozenosti.

V kantiku z Dan 3 červené desky opravují "velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete". Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."), ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.

d) neřešené odchylky

Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí, je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát. Tak je beze změny ponechán úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku), antifona k Magnificat prvních nešpor, invitatorium, druhá antifona modlitby se čtením; v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů; ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš (tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).

Strukturní odlišnosti

Některé elementy jsou otištěny v latinském textu, ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení Dominus nos benedicat; v ranních chválách úvodní verš). Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci byl původně určen text latinský.

V jednom případě má naopak český text element, který v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum má v české verzi otištěn plný text doxologie (u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není). Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost, že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.

Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to, aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem. Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování. Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?

Souhrn

Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985 (tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera) slavila slavnost sv. Václava mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích, protože latinské znění národního propria bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné je až od r. 2014). Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů nepovažujeme za směrodatné pro dataci.

České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo doplněny vlastními překlady tak, aby odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.

Zjevný je primát latinského textu: je tištěn první ve směru čtení zleva doprava; je neporušený, zatímco český text je podle něj sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které v českém textu nejsou přeloženy. Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky se primárně počítalo s přednesem textu českého.

V posledních letech se z červených desek veřejně recituje již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky. Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah nám není známo. (V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením, ale fakticky už se nekonala.)

Hodnocení

Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost, že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky, jakkoli se této možnosti nevyužívá. (Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi slavívají první nešpory, ale ne z červených desek, nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.) Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost, že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské předlohy v ještě o něco menší míře, než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen dohadovat.

Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit skýtá určitý druh potěšení skutečnost, že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné. Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.

Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava, s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů - tedy životopisné lekce a oraci) z commune o mučednících, není bez historických paralel: po většinu potridentské éry až do liturgické reformy takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie. Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677, kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.

... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty. Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865). A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací, zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně. Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.

Otevřené otázky

Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci nebo sekundární prameny.

Alternativní lekcionář pro dobu postní

8.3.2023 22:50 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití "ad experimentum donec aliter provideatur" předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem. Událost ve více ohledech překvapivá.

Liturgická komise České biskupské konference připravila nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz (...)

Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu francouzského vydání Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970), byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými starověkými, středověkými či současnými autory.

(liturgie.cz, 16. 2. 2023)

I když z hlediska hudební stránky oficia na tom není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím responsoria modlitby se čtením víceméně ignoruje), stejně se mi zdá vhodné novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.

Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva: vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993 a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře v roce 2001.

Lekcionáře modlitby se čtením

Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské) obsahuje jediný roční cyklus lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny počítají ještě s dalšími sbírkami čtení, ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa (dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n; nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161). Některé národy disponující odpovídajícími prostředky a odbornými kapacitami si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty, které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících. Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů stejného určení a odpovídajícího uspořádání, které nikdy nedostaly úřední schválení pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře pro potřebu jednotlivých řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované návrhy odborníků apod.). Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ: totiž o jeden z těch lekcionářů, které si několik národů stihlo připravit už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním římským vydáním nového breviáře.

Vývoj předpisů a doporučení

Liturgia horarum, 1971:

VPDMC 162: Mimo to mohou také biskupské sbory připravit ve shodě s tradicí a povahou svého území jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk. Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.

(Zvýraznění v textu JP.)

Notitiae 1971, s. 289: neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum, dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel, zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.

Notitiae 1972, s. 249n: upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry, podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony "katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů" z VPDMC 162: jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit, a nemělo by jít o autory dosud žijící.

Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri. Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích, mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením. Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42). Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve - od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky nějakou školu/proud v církvi (čl. 43). Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).

Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum". Dokument celý věnovaný speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením. Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla: druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku, pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11). Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků vytržených z různých míst spisu (čl. 12). Při sestavování alternativních patristických lekcionářů je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).

Úřední věstník Notitiae během let otiskl také vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování dvouletého cyklu biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.

Autoři

skupina autorů počet textů celkem
světcicírkevní otcové1822
ostatní4
premoderní autoři ne-světci22
novodobínekatolíci220
papežové2
autoři francouzští/frankofonní14
autoři němečtí2

(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně. Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten vždy jen do té první vhodné odshora.)

Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout: náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho francouzská předloha je starší než VPDMC.) S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou. Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve. V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.

Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů nekatolických autorů. Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců, které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár. Autoritu vynikajícího svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou. Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným, co pohledávat.

Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy. Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace. Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose", ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu literárního díla.

Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů číst i u nás.

Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.

Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti, měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků a vyznavačů totalitních režimů minulého století. A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.

Texty

Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně. Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře zvyklý z těch nedělí a velkých svátků, se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.

Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký roku vydání samotného francouzského lekcionáře. Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka. Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil čas a kulturní vzdálenost.

U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat, že úplně nerozumím, co chtěl básník říci. Jako by úryvku chyběl důležitý kontext (nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami na předpokládané znalosti). Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný, což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho o překlad z překladu.

U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy, si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány, a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.

Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje problematice specifické pro některý životní stav (není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů), je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob. To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť, nejčastěji reálně modlí. Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství, tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.

Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden, zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé novodobé německé autorky ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá. Ve Svatém týdnu celý liturgický rok spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné. Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne) sobotou před Květnou nedělí. Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba přinést tam texty z toho nejlepšího, co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje k evangeliu dne."

Závěr

Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný překlad půl století starého francouzského lekcionáře, dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství? Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní? Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí katolický samizdat? Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické literatuře? Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze na poli liturgie symbolicky cementovat koncil v jeho těsně pokoncilní interpretaci? (Srov. svatořečení obou koncilních papežů, zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve, který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI., a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie a argumentaci, která ho provází.)

... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního francouzského lekcionáře prostě byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil. Alternativní lekcionář pro chudé.

V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno. Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro, které není bez zajímavosti prostudovat. Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů, po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl. Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161 je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře ad experimentum, ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký, který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu. Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.

Zapomenutá(?) vigilie

16.1.2023 23:55 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

tl;dr Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením. Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti by mělo zjednat nápravu.


Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií (ve smyslu VPDMC 73) a jejich textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.

Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze

U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye vyhlásil na rok 2009-10 tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň "Rok kněží", s deklarovaným záměrem "prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově, aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo silnější a účinnější" (z úvodu papežova dopisu kněžím).

Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis s nabídkou zapsání svátku "Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis" do jejich vlastních kalendářů. Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to "s bohatými duchovními plody," neboť "celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí kněžství povoláni ke služebnému kněžství, k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení v úplném darování se Bohu a církvi." (Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L, Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)

Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje, že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)

Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015 byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.

Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství. V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů. Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství, dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání (jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží), z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost, a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku), naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho, že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.

Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem officia propria pro aliquibus locis, tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým místním církvím a řádům povolovaných/udílených formulářů pro svátky, které nejsou zapsány ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím církevních subjektů. Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou - nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře, které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní liturgické texty centrálně.

V předkoncilním propriu pražské církevní provincie byla officia propria pro aliquibus locis zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí. Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního, ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví. Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého, který byl v 18. stol. vypracován pro české země, ale následně byl v rámci diskutované správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni a s bohatšími vlastními texty. Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů, mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní, vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X. (Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)

Otázka vigilie

Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek. Pokud správně čtu VPDMC 73, modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium. Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.

Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící texty podle potřeby doplnit ze společných textů. Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři) ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost? Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem dostatečně obeznámen?

Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto, že náš svátek nikdy nemá první nešpory. Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky, které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou svátky Páně (např. svátek sv. archandělů), ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne (např. Uvedení Páně do chrámu).

Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá? Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři. Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny, které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune. Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.

Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve. Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie - tedy textů o svatých mužích. Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem, který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii "duchovních pastýřů" neznal a z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví, kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie vyděloval toliko biskupy.

Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o svátek z partikulárního kalendáře? Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií neříkají. Pokud jde o svátky z českého národního propria, je pravda, že žádný z nich vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný, pro které by se nedaly použít společné texty. Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví a řeholních společností jsou takové, které texty pro vigilie nemají ani u vlastních svátků Páně - příkladem je paulínská rodina se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra. Na druhé straně však není problém najít propria, která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) - můžeme jmenovat Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982 (texty pro vigilie na s. 642nn) nebo vlastní texty bosých karmelitánů, (texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci jednotlivých svátečních formulářů). Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu - starají v nestejné míře.

Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící texty k vigilii nebyl nalezen. Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný. Bylo by vhodné, aby se místní církve, které svátek slaví, u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného liturgického formuláře) dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné, že by to někomu stálo za to.

Náprava svépomocí

Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti. Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit, chybějícím oficiálním textům navzdory, odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít? S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika "Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte" (tak jako např. o slavnosti Krista Krále). Náročnější je výběr antifony a kantik. Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno z textů, které již v breviáři figurují (a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci). Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné, v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty). Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické (často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické". Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním a svátečním antifonám k evangelním kantikům.

Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná, proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon jiné liturgické funkce, ale podobné formy. Favority jsou za mě následující tři. Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu modlitby se čtením (určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny dvěma dlouhými čteními). Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.

  • Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře. Aleluja. (RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
  • Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. Aleluja. (RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
  • Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny. Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu. (k Benedictus ve středu Svatého týdne)

Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik. Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou, každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné. Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil. Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem liturgické artikulace jeho ideového obsahu. V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí) a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru marně hledají hlubší smysl.

Mešní lekcionář v liturgii hodin

26.12.2022 02:15 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené pro prodloužené slavení modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73), ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval. K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně, její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným. Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal o řadu let dřív.

Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající od vrcholného středověku, zahrnující kompletní textový repertoár oficia, do té doby dílem rozptýlený po různých knihách pro jednotlivé liturgické role, dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti. Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách, nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu) mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.

Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů do jiných liturgických knih. Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře, kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně. Ale když už si čas uděláte, může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme, příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium v breviáři pro řadu příležitostí chybí a jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.

  • Narození Páně
  • Zjevení Páně
  • Nanebevstoupení Páně
  • Nejsvětější Trojice
  • Těla a Krve Páně
  • Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
  • Ježíše Krista Krále
  • Uvedení Páně do chrámu
  • sv. Josefa
  • Narození sv. Jana Křtitele
  • Sv. Petra a Pavla
  • Proměnění Páně
  • Nanebevzetí Panny Marie
  • Povýšení svatého kříže
  • Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
  • Všech svatých
  • všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela

... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch otištěných.

Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá. Reformovaná liturgie se štítí každého opakování, vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní perikopu snad nebylo vždy rozumně možné, a otiskovat v breviáři pro každý dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.

Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba vedle breviáře ještě další liturgické knihy, ale také je nezbytné věnovat určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít, ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.

Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie, jejichž použití je volitelné. Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat všechny ty - a pouze ty - texty, které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické a v jiných liturgických knihách se nevyskytují). Avšak vigilie se nerecitují povinně, jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce (VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"), proto breviář ty jejich texty, které jsou společné s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.

K responsoriu nešpor 17. a 18. prosince

20.12.2022 03:50 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu" má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou dobou procházejí a udávají její ráz. Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne a responsoria v ranních chválách a nešporách.

Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle, druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru vyznačuje předěly fází dané liturgické doby. Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata svatodušní novéna). A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství, nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle, zpívá také 17. a 18. prosince.

Jak jsem něco takového vůbec nečekal, v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni, chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil, že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden, a tak jsem ho několik let zpíval. Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy, měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu. Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo srovnání s latinským breviářem: nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva dny předvánočního týdne předepisuje právě i Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání. Jak to vysvětlit?

Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu. Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné, ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu? Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích, ale zdá se spíš nepravděpodobné, že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny, a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.

Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor, hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být předkoncilní mnišské oficium. To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184), takže odtud vítr také rozhodně nevane.

Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria, jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům v týdnu, ale dnům podle kalendářního data. 17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní responsorium.

Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová: proč se 18. 12., když se v ranních chválách čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích, nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?

1.-3. týden předvánoční týden ranní chvály nešpory
neděle N 17. 12. 1N: 1 Sol 5,23-24
18. 12. Řím 13,11b-12 2N: Flp 4,4-5
pondělí 19. 12. Iz 2,3 Flp 3,20b-21
úterý 20. 12. Gn 49,10 Srov. 1 Kor 1,7b-9
středa 21. 12. Iz 7,14b-15 1 Kor 4,5
čtvrtek 22. 12. Iz 45,8 Jak 5,7-8.9b
pátek 23. 12. Jer 30,21-22 2 Petr 3,8b-9
sobota RCH 17. 12.; 24. 12. Iz 11,1-2

Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak, že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul, kdyby se po nedělním čtení místo nedělního responsoria zpívalo to feriální (jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).

České závěrečné mariánské antifony

19.6.2022 21:40 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní: sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře (Alma Redemptoris Mater, Ave Regina caelorum, Regina caeli, Salve Regina), podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou modlitbu Sub tuum praesidium (která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala, byť ne jako antifona závěrečná). VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference schválily další závěrečné mariánské antifony.

Denní modlitba církve této možnosti využívá a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje o modlitbu Zdrávas Maria (které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží"). Vzhledem k její popularitě není překvapivé, že ji kromě českého breviáře najdeme v italském a pravděpodobně i v dalších.

Následuje rubrika Může se zpívat též některá z následujících písní a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám, pro něž breviář podává nový překlad, poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem, a to i za cenu věrnosti překladu. (Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)

V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno, je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce. Nejen hymnus, ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být předlouhá a neměla by mít refrén.

incipit latinský incipit vztah k předloze nápěv v hymnáři
Slavná Matko Spasitele Alma Redemptoris Mater strofický překlad (dvě strofy + extra verš) ne
Zdráva buď, Královno nebe Ave Regina caelorum strofický překlad ano
Buď zdráva, Královno Salve Regina překlad ne
Pod tvou ochranu se utíkáme Sub tuum praesidium překlad ne
Zdrávas, Maria Ave Maria překlad ne
Vesel se, nebes Královno Regina caeli písňová parafráze ano
Může se zpívat též některá z následujících písní:
Matko Páně, nebes bráno Alma Redemptoris Mater písňová parafráze ano
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno Salve Regina písňová parafráze ano

Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem, že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze, ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější: i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy). Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění, zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší svou formou - místo dvou dvouverší má tři.

Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru) důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin a lidovým modlením. Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami. Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně podán nový překlad. Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže zavedené modlitby i v jejich lidovém užití jazykově aktualisovat, ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem. Breviářové znění Buď zdráva, Královno ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ (dokonce ani v rámci denní modlitby církve) nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.

Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval - byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky. Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů pro texty české prostě nelze. Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo), najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto, že je nikdy nikdo nebude zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny z těch cca 2000 antifon již zpracovaných! A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy, založené na snazších nápěvech latinských verzí, i pro všech šest závěrečných antifon. Pro ty, které figurují i v lidovém modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje. Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil pouze kancionálový text, protože písnička Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze, a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé kostelní písně by bylo divné.

Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve, přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho, že pak budou v rámci breviáře poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka. Mít extra překlad antifony Salve Regina, který se používá jen v breviáři a nikde jinde (zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl. Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru zasloužila být odsunuta pod rubriku Může se zpívat též některá z následujících písní a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem antifony Regina caeli - nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.

Spravedliví se radují

1.2.2022 03:12 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve, zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp. jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj. Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy modlitby se čtením a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.

Má tkzv. "kněžský" breviář oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením - ještě nějaký další exklusivní obsah? Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si. Až jsem si během ranních chval všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích chybí responsorium Spravedliví se radují, které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu pro společné svátky více svatých. Jak to?!

Zpěv po krátkém čtení

O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]

O více svatých:

O. Spravedliví se radují * a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí * a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.

(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)

Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře. Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo, že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic. Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách společných textů o svatých mužích prostě není. Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání (DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971; editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě) pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani postně-velikonoční ne.

To, že responsorium Spravedliví se radují chybí v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve (není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného, popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku "o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční", radši to responsorium úplně vynecháme). Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí extra responsorium pro svátky více svatých, příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci, ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné, právě ono singulární? Jistě to není obsahem, protože text responsoria Spravedliví se radují neobsahuje nic, co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích, v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem připravit i velikonoční varianta s aleluja.

Když je řeč o velikonočních variantách responsorií, nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů responsorií ranních chval a nešpor pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím latinským výrazně ukecanější - až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty), když se pro ty dlouhé české texty použije, nejednou napnut daleko za meze své elasticity.

Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní, vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých, pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích, nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože commune sanctorum je vždy koncipováno tak, aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá, ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli ostatkům v něm chovaným.

Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to, že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci (resp. jeho latinského ekvivalentu) hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě. Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly (doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji jsem to četl u Campbella, příp. u Bugniniho). A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat biblické texty v singuláru i o svátku více světců), ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době, kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.

Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem dosud předpokládal.

Ó Adónaj

20.12.2021 23:40 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů, přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat. Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav - až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu, ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším. Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak, aby text měl příznivější rytmus. U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet: nyní je v notových materiálech vždy malým písmem uveden oficiální text pro srovnání; v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny rozdíly.

Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu, že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž pro tyto populární a široce známé antifony použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských (podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři českých rorátníků v 16. stol.), a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný. Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění, za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně - ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu, nýbrž právě i o prostředek stylistický. Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.

Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz, kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil záběr ne na běžnou Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář, kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.

Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon, kde jsem ruku na oficiální liturgický text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění, měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad. Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai, Denní modlitba církve překládá "Hospodine". Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo "hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů do národních jazyků nepřekládají.

Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth" ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"), ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají - třeba třetí strofě písně Bože, chválíme tebe.

Jaké motivy k překladu vedly? Nejpravděpodobnější se jeví motiv "breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid, ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět." Tedy trapné poručníkování, které by mělo být z liturgického překládání jednou provždy vykázáno. Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména, postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno, které se při předčítání biblických textů nevyslovuje, ale nahrazuje jinými náhražkami. Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat ani do procesu jejich překládání.

Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem, který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové, které ho bez náhrady vynechávají. Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších, které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají v původním znění.

  • předloha - Liturgia horarum: O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
  • Adonai
    • Liturgie hodin (dominikánský breviář): Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
    • německy: O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
    • nizozemsky: O Adonaï, Heer van Israëls huis, Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï. Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
    • islandsky: Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels. Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans og gafst honum lögin á Sínaífjalli, kom og frelsa oss með almætti þínu.
    • španělsky (též zde): Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
    • rumunsky: O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
    • polsky: O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
    • rusky: О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
    • ukrajinsky: О Адонай, Вождю дому Ізрáїля, Ти в полум’яному кущі явився Мойсеєві і дав йому Закон на Синаї; прийди нас визволити своїм простягнутим раменом.​
  • překlad
    • Denní modlitba církve: Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
    • slovensky: Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
    • maďarsky: Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
    • italsky: O Signore, guida della casa d’Israele, che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto e sul monte Sinai gli hai dato la legge: vieni a liberarci con braccio potente.
    • bělorusky: Пан і Валадар Ізраэля, Ты ў палаючым кусце аб’явіўся Майсею і на Сінаі даў яму закон, прыйдзі і вызвалі нас сваім магутным плячом.
  • vynecháno
    • francouzsky: Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
    • portugalsky: Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.

[EDIT 27. 12. 2022] Doplněna verze portugalská a rumunská.

[EDIT 18. 5. 2023] Doplněna verze nizozemská a islandská.

[EDIT 8. 10. 2023] Doplněna verze ukrajinská.

[EDIT 18. 12. 2023] Doplněna verze běloruská.

Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné, antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text "Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude, antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném "secundum Pavlíkum" podržet svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i do oficiálního textu breviáře.

Pohled pod pokličku liturgického překládání

13.11.2021 22:52 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Před časem jsem při vyhledávání něčeho volně souvisejícího narazil na dokument, kterého bych se nenadál - a je dost pravděpodobné, že veřejně přístupný je jen omylem: liturgické texty památky Panny Marie, Matky církve, s poznámkami o důvodech jednotlivých překladatelských rozhodnutí. Podle všeho jde o podklad pro proces schvalování překladu ČBK a Kongregací pro bohoslužbu (pozn. 1: " ... v těchto podkladech pro schválení českého překladu...").

Pro každou dotčenou liturgickou knihu dokument obsahuje nejprve kompletní text latinské předlohy, poté české znění. Překladatelské poznámky pod čarou ukazují, že byl při sestavování českých textů kladen velký důraz na konkordantnost nejen s českým liturgickým překladem pokud jde o texty vzaté z bible (pozn. 10, 12, 20, 26), ale také s již vydanými liturgickými knihami (pozn. 3, 7, 8, 9, 11, 16, 17, 22, 23).

Působivá demonstrace překladatelova přehledu o výskytech jednotlivých liturgických elementů v latinských i českých knihách vede čtenáře do problematiky liturgického překládání nezasvěceného k otázce, jaký aparát mají dnes překladatelé pro tyto potřeby k disposici. Jsou liturgické texty (byť třeba jen pro interní potřebu) kompletně k mání v (prohledávatelné) elektronické podobě? Alespoň u těch českých, které vyšly v novější době, to snad můžeme předpokládat. Některé liturgické knihy jsou pokryty také tištěnými podrobnými rejstříky - pro (latinský) misál existuje rejstříkový svazek se slovní konkordancí, pro breviář vyšlo podobné dílo v němčině (to ovšem reflektuje německý breviář s jeho zvláštnostmi) a snad existují i další pomůcky mně dosud skryté.

SODI Manlio, TONIOLO Alessandro: Concordantia et indices Missalis Romani, Editio typica tertia, Città del Vaticano 2002.

WAGNER Johannes, SCHMITT Siegfried: Stundenbuch ... Registerband zum Stundenbuch, [m. n.] 1990.

U dvou rozsáhlejších textů, které nejsou biblického původu ani nebyly dosud otištěny v žádné liturgické knize, je uvedeno jméno překladatele: text lekce pro modlitbu se čtením, již dříve do češtiny přeložený a vydaný pro neliturgické potřeby, pro použití v breviáři upravoval Ondřej Koupil (pozn. 19); týž přebásnil hymnus k nešporám, který pak upravil p. b. Hrdlička (pozn. 24).

Nechce někdo omylem upustit na internet také informaci, kdo před nemnoha lety přebásnil hymny pro svátek Krista Kněze?

Zajímavé je, že poznámky k hymnům, které nový (latinský) formulář s drobnými úpravami přebral z formuláře Sobotní památky Panny Marie (pozn. 16, 21, 25), se věnují i tomu, nakolik by se pro použití v české verzi formuláře příp. hodily hymny odpovídající funkce z Denní modlitby církve, resp. "červeného hymnáře". Tyto úvahy ovšem zůstávají právě jen v překladatelských poznámkách a ke schválení není předkládán návrh na jejich zohlednění v liturgických textech samých. Formulář památky Panny Marie, Matky církve je od r. 1989 mezi formuláři překládanými z římské předlohy teprve druhým (po svátku Krista Kněze) formulářem s vlastními hymny a ze dvou případů těžko dělat obecné závěry, ale zdá se, že trend je hymny prostě překládat z latiny, ne vybírat z pokladu české duchovní písně, a to ani jako alternativu. Proti překládání latinských hymnů nelze nic namítat, ale to, že pro nové svátky nejsou alternativně k disposici hymny koherentní s "červeným hymnářem", je škoda. Otázkou je, jestli tak velí aktuální politika (ať už domácí, nebo římská) překládání liturgických textů, nebo prostě jen liturgická komise ČBK ve své zásobě spolupracovníků t.č. nemá žádné odborníky na hymnologii.

[EDIT 13. 1. 2022] Musím se opravit: zabloudil jsem na liturgické texty svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze, na webu knihovny Metropolitní kapituly, a výběr hymnů charakteru jako do červeného hymnáře jsem tam s překvapením našel, dokonce i s údaji o nápěvech a pramenech ve formátu v hymnáři obvyklém. Přísahal bych, že původně tam nebyly, ale nejspíš už jsou tam delší dobu, protože Wayback Machine tu stránku bez nich nezná.

Způsob jejich začlenění do celku stránky (nejsou přímo součástí formuláře, ani přímo v něm nejsou zmiňovány, ale jsou připojené pod ním a oddělené čárou; srov. též nadpis "Texty hymnů vybraných z české náboženské poezie vhodné pro svátek...") ovšem působí dojmem, jako by snad ani nešlo o integrální součást řádně schváleného liturgického formuláře, ale spíše o návrh neoficiálních náhradních zpěvů na způsob "alius cantus aptus". Podobným směrem se zdá ukazovat balíček liturgických textů k vytištění, zveřejněný v době zavedení svátku na webu církev.cz: ten o výběru alternativních hymnů z pokladu české duchovní písně neví nic. To všechno pro úzkoprsého legalistu klade velký otazník před legálnost praktického použití dotčených hymnů, protože předpisy regulující denní modlitbu církve pro hymny s žádnou možností výběru alternativ mimo řádně schválené liturgické texty nepočítají. Ale každopádně jsem vděčný tomu, kdo na doplnění červeného hymnáře pamatoval, že tak učinil, a chovám naději, že při vhodné příležitosti ten výběr bude plně legalisován.

Velkopáteční antifony k modlitbě uprostřed dne

4.4.2021 22:10 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem. Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu (za další dva roky, 15. 8. 2015, byl breviář nápěvy pokryt kompletně). Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát: jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného koncertu duchovní hudby. Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky: nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí; pokud se vejdete do licenčních podmínek, o povolení netřeba žádat, už ho máte. Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony - zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět v rámci nějakého sólového koncertního pásma. O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena a jak by vypadalo koncertní provedení série (samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně. (Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné staročeské antifony z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak špatný přehled, jako mám dnes.)

Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem, protože byly mylně považovány za starý materiál, figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne na Velký pátek. Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia, které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.

Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát Mk 15, 25; kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině ukřižování neuvádí)
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše.
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne.
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů, nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení. Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu. Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky) jen psalmodie dané hodinky (bez antifony), Christus factus est, Žalm 51 a orace. Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory, a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů, které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně (srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu). Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním kantikům a v části antifon velkopátečních laud.

Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se nejen v antifonách modlitby uprostřed dne, je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým textům, které o velikonočních událostech mluví přímo. Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když (stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také) se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti. Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné. (To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)

"Hymny" s refrénem

24.12.2020 02:03 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Když jsem tu posledně psal o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil, a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání tak máme k dobru nejspíš dalších deset let. Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně o jejich textech.

Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem (podle plánu) zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie, která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti, pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně "Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.

Vernakulární "hymny" a požadavky na ně

Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity existující české duchovní písně.

Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky, které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.

(Zvýraznění v textu JP.)

Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium, hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře. Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna. Já ale tvrdím, že to není všechno.

Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku, a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus, musí mít odpovídající formu. - Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři" vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám (právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny) opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk, závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu liturgie hodin za nepřekročitelné. Hymnus by

  1. měl vykazovat jakousi minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
  2. měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů", myslím přesně na tebe!)
  3. a konečně: neměl by mít refrén

Refrén

Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv. Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje, což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní, pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času. Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní, určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše, přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria. Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje "hluchá místa" rituálního celku mše).

Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní, mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové, je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin. Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa - liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná pro účastníky bez textu v ruce. (A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.) Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě" vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence. To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé, neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba, a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším. V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42. Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou. Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.

Černá listina

"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén, ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný a navíc opakující stejná slova dvakrát. Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese, a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne. V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem, ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry na předcházející sloce nezávislým: za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.) stereotypně se opakující na konci každé sloky.

stranaincipit
12Hle, přijde Pán, Spasitel náš
188, 301, 345Budiž věčně velebena
20Dítě se nám narodilo
53Pán Ježíš, náš Spasitel
120Když krásu Božích stvoření
155Sluší se vždy chváliti
241Buď pozdravený
274Cyrile a Metoději

[EDIT 5. 7. 2021] Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat i s. 273, Bože, cos ráčil. Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena, která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.

[EDIT 7. 5. 2022] Při psaní článku jsem opomněl hymny doplněné do Denní modlitby církve po vydání červeného hymnáře. Z existující písňové tvorby byly vybrány hymny pro památku sv. Jana Sarkandra a nějakou formu refrénu mají všechny tři. Zdráv buď, otče, od nás milovaný (k modlitbě se čtením) všechny sloky s výjimkou poslední uzavírá stereotypním veršem "svatý Jene, perlo Moravy" - tento druh minirefrénu považuji za tolerovatelný, jak uvedeno výše. Hymnus k ranním chválám Sláva buď muži, který Bohu sloužil má refrén o dvou dvouverších. Část se v každé sloce mění, ale dvojí opakování této měnlivé části dělá refrén o to únavnějším. Nešporní Vzývej, církvi, svého kněze Jana má klasický neměnný refrén o jednom dvouverší.

Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu vymazání z breviáře. Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků a moje horlivost značně ochladla. Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým příkladem toho pro hymnus liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu s dvojím opakováním (téměř) stejných slov, ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě. I řadu dalších písní ze seznamu mám rád (a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).

Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny" (i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost daleko nejcitelnější. Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde, přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik "při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat", které je možné považovat za bezpečnou známku toho, že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen, protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.

Panny Marie, Matky církve - stále bez českých textů

10.6.2019 11:31 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená památka "Panny Marie, Matky církve", připadající právě na dnešní den, ani o rok později nemá schválený český překlad liturgických formulářů. To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející, ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je, i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.

Breviar.cz český překlad vlastních textů památky má (viz antifony k evangelním kantikům, orace, druhá lekce modlitby se čtením), ale podle všeho jde o překlad neoficiální, a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno. Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune, nebo latinsky.

Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické" památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má - "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna). Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy mají i nadále obě památky právo na existenci. (Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři, čl. 50 c.)

Mnišské prvky pokoncilního breviáře

4.4.2018 14:47 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Liturgická reforma se při reformování římského oficia v některých ohledech odklonila od struktury či obsahu římského breviáře ve prospěch breviáře mnišského. Tento článek nabízí přehled nejdůležitějších "mnišských" strukturních prvků v pokoncilní podobě římského oficia.

Responsoria v denních hodinkách

Potridentské římské oficium má responsorium breve po capitulu pouze v malých denních hodinkách (prima až nona) a kompletáři, přičemž po responsoriu vždy následuje veršík. Tercie, sexta a nona bývají vzájemně provázány tak, že text veršíku se opakuje v responsoriu hodinky následující. V ranních chválách a nešporách po capitulu nenásleduje responsorium, ale hymnus (tyto hodinky totiž nezačínají hymnem, jak jsme zvyklí dnes, ale psalmodií).

Potridentské oficium mnišské (jak ho zachycuje Breviarium monasticum - breviáře cisterciáků a kartusiánů neuvažujeme, protože autorovi nejsou t.č. dobře známé) kromě toho klade responsorium a veršík i po capitulu ranních chval a nešpor. Pravidelně se i zde jedná o responsorium breve, avšak o prvních nešporách slavností se podle zvyklostí té které kongregace může zpívat responsorium "velké", jako po lekcích matutina.

Rubricae generales Breviarii monastici, odd. XXX, čl. 9.
Cit. dle Breviarium monasticum, pars hiemalis, Mechliniae 1953.

To, že Liturgia horarum klade po krátkém čtení ranních chval a nešpor responsorium breve, je snad hlavně důsledek přesunu hymnu na začátek hodinky. Responsorium je pak doplněno, aby po čtení následoval nějaký zpěv jako odpověď (srov. VPDMC 172).

Jak tu bylo zmíněno dříve, responsoria figurovala i v nešporách předtridentského pražského breviáře, tam ovšem pouze při svátečních příležitostech a vždy se jednalo o responsorium "velké".

[EDIT 26. 12. 2023] Mnišský breviář ve skutečnosti nemá krátká responsoria i v ranních chválách a nešporách, ale jen v nich, zatímco v malých hodinkách je po capitulu jen veršík. Další prvek mnišského oficia převzatý pokoncilním breviářem.

Závěr ranních chval a nešpor

Ranní chvály a nešpory v potridentském římském oficiu mají strohý závěr: po evangelním kantiku následují ve feriálním oficiu nejprve preces (jakési všeobecné přímluvy, z větší části ve formě veršů vybraných z žalmů), které ovšem ke slovu přicházely zřídka - nejprve kvůli přemíře svátků, později kvůli omezení jen na dny zvláště kajícího charakteru. Nejčastěji tak po evangelním kantiku bezprostředně následuje orace a dva závěrečné verše (Benedicámus Dómino a Fidélium ánimae).

Pro pravidla ohledně toho, kdy se říkají preces, viz Rubricae generales Breviarii Romani z r. 1960, čl. 260.

Mnišské oficium po evangelním kantiku klade "supplicatio litaniae" ("Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison."), Otčenáš hlasitě zpívaný hebdomadářem a závěrečnou modlitbu (+ stejné výše zmíněné závěrečné verše).

Liturgia horarum sice přesně nekopíruje závěr hodinek mnišského oficia, ale zdá se, že posloužilo jako předloha, která byla přizpůsobena principům reformy: "supplicatio litaniae" bylo nahrazeno rozvinutými přímluvami, Otčenáš recituje celé shromáždění.

Velikonoční oktáv

Reforma potlačila většinu strukturních zvláštností oficia Velikonočního tridua i oktávu, jedinou zachovanou je náhrada responsoria v ranních chválách a nešporách antifonou Christus factus est, resp. Haec dies. Předkoncilní mnišské oficium bylo v Triduu "ořezané" podobně jako římské (takže to, že tu Liturgia horarum zachovává normální schema, připodobněním mnišskému oficiu není), ale ve Velikonočním oktávu už mělo, narozdíl od římského, zcela obvyklou strukturu, vč. hymnů, capitul a responsorií (a tedy bez antifony Haec dies).

Zdá se, že i tady jde spíše o "nahodilé pomnišštění" - sledovaným záměrem bylo prostě odstranění všech strukturních zvláštností. Nové solesmeské Antiphonale Romanum (s. 205) nicméně nabízí možnost nešpory ještě dále připodobnit mnišským a antifonu Haec dies nahradit krátkým responsoriem (jehož melodie je výrazně jednodušší).

Závěr

Liturgia horarum vykazuje některé strukturní znaky, kterými se podobá spíše předkoncilnímu oficiu mnišskému než římskému. Viděli jsme však, že "mnišské prvky" byly do reformovaného římského oficia zařazeny dílem jako vyhovění požadavkům buďto přímo vyplývajících ze zásad reformy (rozvinutý "prosebný závěr" ranních chval a nešpor), dílem jako řešení strukturních potíží vzniklých jinými úpravami (responsoria ranních chval a nešpor). V případě Velikonočního oktávu pak je připodobnění mnišskému breviáři spíše náhodné.

[EDIT 10. 4. 2023] Dalšími strukturními prvky, kde je inspirace mnišským oficiem celkem nepochybná, jsou doplňovací cyklus modlitby uprostřed dne, kde se každodenně recitují tkzv. stupňové žalmy (tak jako od úterý do soboty v oficiu uspořádaném podle Řehole sv. Benedikta), a prodloužené vigilie nedělí a svátků, kde je modlitba se čtením prodloužena o další "nokturn" s psalmodií sestávající ze starozákonních kantik a se čtením evangelní perikopy (srov. Řehole Benediktova, kap. 11).

Buď ty sám naším světlem

1.3.2016 21:46 | kategorie: Texty | Komentáře

Když v závěru nedávného článku, přišla řeč na to, co mám opravdu nerad na Denní modlitbě církve (nejrozšířenějším českém překladu pokoncilního římského oficia), vyprovokovalo mě to k dopsání dlouho rozepsaného článku o kousku téhož překladu, který mám naopak velice rád, jakkoli by se mu snad dalo vytknout, že předlohu reprodukuje méně věrně, než by mohl.

Jde o závěrečnou modlitbu sexty o pátcích lichých týdnů žaltáře:

Pane Ježíši Kriste,
když ses nechal přibít na kříž, abys nás vykoupil,
nastala v poledne tma po celém kraji;
prosíme tě:
buď ty sám naším světlem na cestě do věčného života.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.

Modlitba naráží na údaj synoptických evangelií, že se v době Ježíšova ukřižování setmělo (Mk 15,33; Mt 27,45; Lk 23,44), a z "temnot našich dnů", tmě Velkého pátku někdy ne nepodobných, volá ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému "buď ty sám naším světlem".

latinsky - Liturgia horarum

Dómine Iesu Christe,
qui hora sexta, univérso mundo in ténebris constitúto,
pro redemptióne nostra crucis lignum ínnocens ascendísti,
illam nobis lucem semper concéde, per quam ad ætérnam vitam perveníre mereámur.
Qui vivis.

Když jsem se ji poprvé modlil latinsky, bylo pro mě zklamáním, že v originálu onen silný motiv "Krista - světla" chybí. Světlo je tu neosobním darem, o jehož udělení se prosí. Byl jsem zvědav, jak se se stejnou modlitbou poprali překladatelé v sousedních zemích:

slovensky - Liturgia hodín

Pane, Ježišu Kriste,
o dvanástej hodine, keď bol celý svet ponorený do tmy,
ty nevinný si vystúpil na drevo kríža, aby si nás vykúpil;
prosíme ťa,
dávaj nám vždy svetlo, ktoré nás privedie do večného života.
Lebo ty žiješ a kraľuješ na veky vekov.

německy - Stundenbuch

Herr, Jesus Christus,
um die sechste Stunde kam Finsternis über die ganze Welt,
als du unschuldig das Kreuz bestiegst,
um uns von unserer Schuld zu erlösen.
Erleuchte unsere Dunkelheit, damit wir zum ewigen Leben finden in deinem Licht.
Der du lebst und herrschest in alle Ewigkeit.

stundenbuch.katholisch.de

Poměrně doslovně překládá (jako obvykle) slovenská Liturgia hodín. Německý překlad je zhruba na půl cesty mezi neosobním vyjádřením latinského originálu a otevřeným prohlášením české verze, že oním kýženým světlem, s jehož pomocí doufáme dosíci života věčného, je Kristus sám.

Soud, jak je na tom mně tak drahé české znění po stránce překladatelské, přenechám povolanějším. Jaké jsou ale jeho kvality teologické? Latinské znění ve své typicky římské strohosti nijak nerozvádí, jaká by měla být povaha onoho světla, o které se prosí. Neuděláme chybu, aplikujeme-li zde kategorie nauky o milosti. V jejím rámci se vyjasnilo, že každá milost je předně Boží darování se člověku; to je ale vždy zprostředkováno stvořenými skutečnostmi (v literatuře se tento okruh problémů řeší obvykle pod heslem "milost stvořená a nestvořená"). Prosbu "dávej nám světlo, v němž/s jehož pomocí dojdeme do věčného života" bych četl jako prosbu o některý z darů Ducha sv., nejspíše o dar poznání. Tedy o milost, jejímž dárcem je především třetí božská osoba a stvořenou složkou nějaký poznatek nebo schopnost dokonaleji poznávat to, co je potřeba ke spáse. Prosíme-li však "buď ty sám naším světlem", je zřejmě třeba myslet předně na situaci, kdy stvořenou milostí, tj. pozemskou skutečností, zprostředkovávající Boží sebe-dar, je lidství Ježíše Krista, a "sebe-dárcem" především Bůh-Syn. Předmětem prosby pak snad je, aby se zjevení, které se už kdysi dávno celé odehrálo, stalo pro nás tady a teď srozumitelným, bylo námi přijato, a dovedlo nás k věčné spáse.

Proti mojí interpretaci "neosobní" varianty prosby o světlo se dá vznést závažná námitka, že liturgie často mluví o Kristu jako o světle.

  • Gloria: "... Bůh z Boha, světlo ze světla ..."
  • Chvalozpěv Fós hilaron zpívaný v byzantské večerní: "Radostné světlo svaté slávy Otce nesmrtelného, ..."
  • Hymnus Splendor patérnae glóriae (LH, ranní chvály o pondělcích lichých týdnů): "Záři slávy Otcovy / zářící světlo ze světla / světla jase a záře prameni / dni, jenž den osvěcuješ."

A že je tento obraz hojně užíván už v Novém zákoně - zásadní význam má v evangeliu podle Jana.

V tomto smyslu tedy lze beze všeho interpretovat i prosbu o světlo v naší modlitbě. Pak by česká verze pouze explicitně formulovala to, co je implicite řečeno už v latinském originále.

Ať už je česká verze diskutované modlitby rozvedením toho, co je in nuce obsaženo v originálu, nebo oproti němu představuje významový posun a prosí o trochu jiný druh milosti, namítat proti jejímu obsahu nelze nic. Já ji mám každopádně raději česky, pro důraz položený na osobní povahu daru, o který se prosí.

... že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce

28.2.2016 00:01 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila Františkáni a Římský breviář. Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.

... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav, ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná. Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil, který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin v našem mateřském jazyce.

Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili jednoho dnes již zesnulého spolubratra. Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval. Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu, nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji, protože všemu mnohem lépe rozumí. Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil, a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí. Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství bratří a sester laiků.

(Zvýraznění v textu JP.)

Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je "celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou reformou vnímal jako ochuzení a rozředění. Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu, pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných povinností. Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je pro něj dobré."

[EDIT 28.2.2016] Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda - je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.

Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní liturgie hodin v latinském originále plnými doušky. A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání: když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem, musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.

Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky celebrovat. Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při smyslu textu". Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou - najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat, že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.

I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad; drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře nepocházejí.

Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři. Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl. Přesto ale, a zvláště teď, v době postní, vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný. Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte, ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože. Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae se ani nehrabe. A takových případů je víc.

A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé, pořád mám za zlé, že jste z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia udělali Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou, jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je v breviáři bezpočet. Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky, a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce, který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je důvodem k vděčnosti.

A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem k vděčnosti i to, že jsem se narodil do světa po liturgické reformě Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.

Panna Maria, Matka jednoty křesťanů - latinské hymny

19.1.2016 22:48 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Včera jsem poprvé od začátku doby adventní sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty křesťanů. Ta náleží k propriu českých a moravských diecézí a její latinské texty na svůj hudební tvar zatím teprve čekají. Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého, který už nezhudebněnými texty netrpí.

Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti. Zvláštní pozornost si zaslouží hymny. Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona), hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného. České hymny, vybrané z pokladu existujících písní, se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune, jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo. Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní, které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu křesťanů tematisují programově.

Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře) nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů? Nebo čerpají ze starší básnické tvorby? Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně možné) by se tedy nabízelo prostředí velehradského unionismu.

Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů (fratres ut míserans servet, et ávios). Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu", což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí sjednocení církve - "návratem marnotratných synů". V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany - na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.

Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám, je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ, a radost z něj mají všude.

Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc, přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie, naráží na Kristovu velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou tradici :) ) a končí na Golgotě. Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje - dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany: Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis / omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.

Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně představených hymnů se úplně neztotožňuji; přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení. A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.

[EDIT 18. 1. 2020] Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou - zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři" (Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975), dodnes figurují v breviáři českých dominikánů. (Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící; Marii, Matku převlídnou; Večer před utrpením svým)

Dva důležité prameny on-line

15.3.2014 11:05 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu nečekal:

Breviarium Pragense (Norimberk 1502) je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie. Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly. Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje (stále ještě nedokončená) diplomová práce. Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného v jednom z předchozích článků.

Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou (a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný: světlo světa spatřily latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria. Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi. Snad ale je jistá naděje, že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.

Výzva k revizi hymnáře

21.11.2013 21:30 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Není náhoda, že se třetí nejstarší článek zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality breviářových hymnů. Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou. Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované písni vyhnul ...

Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře. K revizi uctivé, uvážlivé, fundované. K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí opravě.

Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci, my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení. V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel, sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci) a pokusil se o jejich vyváženou analýzu. K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie hledají téma diplomové práce ...

Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář", tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství, a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008. Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře. Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité. "Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.

Řádová propria

10.5.2012 18:15 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Tak jako mají své vlastní liturgické kalendáře a texty jednotlivé diecéze nebo církevní provincie, mají je také řeholní společnosti. Tyto texty ovšem většinou nejsou veřejně dostupné, protože je řády vydávají tiskem pouze pro interní potřebu. Chvályhodné ovšem je, že některé dávají své liturgické texty k disposici široké veřejnosti alespoň na internetu.

Nakolik bych do toho měl co mluvit, chtěl bych povzbudit i další řeholní společnosti, aby své liturgické texty podobným způsobem "daly všanc". Liturgie je nádherným vyjádřením řádové spirituality.

Vzhledem k zaměření stránek In adiutorium bych mohl nabídnout nějakou motivační odměnu, třeba "když dáte svoje řádové proprium breviáře na internet, složím vám zpěvy pro titulární svátek řádu - nejkrásnější, jaké budu umět". Místo toho ale připojím další výzvu adresovanou řeholníkům a řeholnicím: alespoň v některých vašich komunitách se o velkých svátcích liturgie hodin jistě zpívá. Napište nám něco o tom, jak, na jaké nápěvy, jaké jsou v řádu s oficiem spojené zvláštní zvyklosti...

[EDIT 25.8.2012] Poslední odstavec je formulovaný hodně nešikovně. Když se pokusím říci to samé jasněji:
1. velice mě zajímají zvyklosti spojené s oficiem v konkrétních řeholních komunitách a budu moc rád za příp. zprávy o nich
2. nabídka, že se na přání pokusím vytvořit nápěvy pro antifony a responsoria (v případě potřeby i pro hymny) z vlastních textů řeholních společenství, platí, a není podmíněná zveřejněním kompletních textů řádového propria na internetu.

Farblosigkeit

24.1.2012 18:40 | kategorie: Texty | Komentáře

"Da und dort ist er [der Text der liturgischen Gesänge], wie Wagner (Einführung in die gregorianischen Melodien III, 295) sagt, von einer psychischen Farblosigkeit, die der Musik in keiner Weise entgegenkam und ohne den liturgischen Zwang niemals in Töne gefaßt worden wäre."
(Johner: Wort und Ton im Choral, 2. Auflage, Leipzig 1953, 12.)

Třeba antifona k Benedictus na středu [EDIT 26.1.2012: původně tu bylo "čtvrtek", to byl ale překlep.] ve velikonočním oktávu...

[EDIT 25.1.2012] A co teprve v pátek!

Narození Panny Marie - zajímavá antifona

8.9.2011 16:57 | kategorie: Texty | Komentáře

Když jsem se dnes modlil ranní chvály, silně mě zaujala antifona k Zachariášovu kantiku. Na první pohled je dost dlouhá - je delší než závěrečná modlitba dnešního svátku, což už je pozoruhodné samo o sobě. Když jsem ji ale vyslovoval, všiml jsem si ještě něčeho dalšího: ta antifona stylem silně připomíná byzantské troparion. Bohatám básnickým jazykem, tím, že Pannu Marii nejen hymnicky oslavuje, ale celá krátká oslavná řeč je adresována jí - oslovuje ji jako přítomnou. V neposlední řadě i titul "Bohorodička", i když není výhradním vlastnictvím východního křesťanstva, není pro římské texty úplně typický.

To, že v oslavě některých svátků společných latinským i byzantským křesťanům jsou v latinských liturgických knihách od dávných dob k nalezení z řečtiny přeložené texty, je známá věc. Upozornil mě na to kdysi na blogu New Liturgical Movement článek A Greek Troparion in the Latin liturgy for Candlemas upozorňující na latinskou antifonu, které je překladem troparia "Chaire kecharitómené theotoke parthene".

Bohužel nedisponuji autoritativními prameny pro byzantskou liturgii (kdyby někomu leželo na půdě nepotřebné řecké Menaion, rád na něj udělám místo ve své knihovničce :) ), ale pohled do dostupných internetových zdrojů potvrdil mou intuici. Kdo umí řecky, může srovnat text apolytikia pro svátek narození Bohorodičky na webu New Byzantium Publications.

Ačkoli nemám k disposici prameny, na základě kterých bych tuto tezi mohl dokázat, považuji za evidentní, že i zde jde o recepci staršího byzantského textu do latinské liturgie - mluví pro to literární styl, od běžného stylu latinských antifon výrazně odlišný.

Byl jsem zvědavý, jak dlouho tato antifona je součástí římského breviáře. (Nevím, jestli se něco takového doopravdy dělo, ale nedivil bych se, kdyby mezi kardinály, kteří pracovali na pokoncilní revizi liturgie hodin, byl někdo, kdo znal byzantskou liturgii a propašoval nějaký její krásný text do liturgie římské. Kdybych v té komisi seděl já, rozhodně bych měl tu a tam takové pokušení.) S pomocí webu Divinum Officium jsem nahlédl do předkoncilního breviáře a zjistil, že tam antifona, kterou se dnes modlíme s kantikem Benedictus, již byla, ovšem v nešporách, u kantika Magnificat.

Bylo by zajímavé pokusit se vyhledat všechny takové "texty z dovozu", které náš dnešní breviář ukrývá. A možná napsat i vůbec "průvodce po památkách a zajímavostech" římského breviáře - asi podobně, jako P. Szabó usiluje přivést lidi k zajímavým hrobům na Olšanských hřbitovech, o kterých dnes již skoro nikdo neví: i breviář je pokladem zajímavých textů, ke kterým člověk ale, aby je mohl plně docenit, někdy může potřebovat tu plánek, tu ukazatel, tu historickou vysvětlivku...

Záhadné kantikum

2.3.2011 15:15 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Novozákonní kantikum 2. nešpor neděle svou netypickou výstavbou výrazně vyčnívá z korpusu psalmodie - kromě toho, že má svou antifonu jako každý žalm a kantikum, je navíc za každým veršem vloženo responsum aleluja. A mezi různými liturgickými knihami a dalšími zdroji liturgické hudby jsou zajímavé rozdíly v jeho uchopení.

K tomu, že jsem o něm začal psát článek, mě přimělo prohlížení Olejníkových Nedělních nešpor. Zatímco žalmy v tomto zpěvníku mají plně vypsanou doxologii, toto kantikum ji nemá. To mě zarazilo. Editorská chyba? Rubriky breviáře jasně říkají, že "zakončení Sláva Otci se připojuje ke každému žalmu i kantiku, pokud není stanoveno jinak." A o kantiku ze Zj 19 nic jinak ustanoveno není... Ovšem doxologie chybí i v Pololáníkově zpracování nedělních 2. nešpor, které je v Kancionálu (a rovněž ke všem žalmům doxologii připojuje). Ani editio typica římského breviáře nepřinesla do této otázky světlo. A tak nevím - možná je doxologie, kterou jsem, ještě nic zlého netuše, ke kantiku připojil v nedávno zveřejněných notách, nadbytečná.

Další zajímavostí ohledně tohoto kantika je, že noty z webu Liturgia horarum in cantu gregoriano, kde se tvrdí, že poskytované noty jsou v souladu s Ordo cantus officii z roku 1983, u tohoto kantika vynechávají antifonu.

Já o studnici vím, jež vody rozlévá

3.2.2011 22:05 | kategorie: Texty | štítky: | Komentáře

Ve sbírce "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby" najdeme (str. 115) jako jeden z volitelných hymnů kompletáře báseň svatého Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" (možno odkázat na studii: KOHUT Pavel Vojtěch: Mystická báseň Jana od Kříže Že dobře já znám pramen in: Salve 2/2005) v překladu G. Francla. Z díla sv. Jana od Kříže mnoho neznám, ale "Pramen" ano a mám ho velice rád. Byl jsem proto nejdříve překvapený, když jsem tuto "trojičně-eucharistickou báseň" našel mezi hymny breviáře. Je tu na správném místě?

Noc je nabitá symbolickými významy. V různých textech liturgie hodin se modlíme "taetram noctis caliginem Tua collustret claritas" ("Tvá záře ať osvítí hnusnou tmu noci"; hymnus Te lucis ante terminum), ale i "Deus ... vestiens diem decoro lumine, noctem soporis gratia" (dobrého překladu nejsem schopný, ale je to výpověď naopak veskrze positivní; hymnus Deus, creator omnium). Noc jako na jedné straně čas nejistoty, ohrožení, na straně druhé jako něco krásného a dobrého, co vzešlo ze stořitelovy ruky, co při kontemplaci stvoření vzbuzuje úžas a radost a přivádí k díkůvzdání.

V básni sv. Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" obraz noci naznačuje charakter toho, jak člověk poznává a "okouší" Boha: jde vždy o poznání a okoušení "v temné noci", na základě víry. Básník nás přímo do této temné noci zve a láká - jen tam totiž najdeš toho, koho hledáš.


(Protože hlavním tématem tohoto webu je hudba k liturgii hodin, nemůžu zatajit, že slánští karmelitáni mají tuto báseň - v jiném překladu - velice krásně hudebně zpracovanou - pro liturgii hodin ale spíše nevhodně, neboť je, díky bohatému refrénu, velmi dlouhá; jako píseň ke mši je ovšem nádherná.)

EDIT 5.2.2011: Neodolal jsem, abych se také nepokusil tuto krásnou báseň zhudebnit.