V lednu 2021 byly do Všeobecného římského kalendáře
nově zapsány nezávazné památky tří učitelů církve:
sv. Hildegardy z Bingenu, sv. Jana z Avily
(za učitele církve prohlášeni v roce 2012 Benediktem XVI.)
a sv. Řehoře z Nareku
(prohlášen v roce 2015 papežem Františkem).
Současně se zapsáním do kalendáře světové církve byly
vydány liturgické texty, následujícího roku byl zveřejněn
jejich oficiální český překlad.
Formuláře sv. Hildegardy a sv. Jana z Avily jsou
v nejskromnějším možném formátu, formulář sv. Řehoře z Nareku
je o stupínek bohatší: má antifony
k evangelním kantikům, tyto však nejsou skutečně vlastní,
nýbrž vzaté z commune učitelů církve.
Asi je rozumné, že se Kongregace pro bohoslužbu při zavádění
nových svátků drží zpátky co do stupně slavení a rozsahu
vlastních textů, ale stejně se těžko bráním zklamání,
že slavní autoři liturgické poesie, jako je sv. Hildegarda
a sv. Řehoř z Nareku, nemají ani jednu opravdu vlastní,
ze spisů nebo z lokálních liturgických textů vybranou antifonu.
Formulář sv. Řehoře skýtá jednu zvláštnost:
i když obě jeho antifony jsou, jak již bylo řečeno,
vzaté ze společných textů o učitelích církve,
antifona k Magnificat
v českém překladu nepřebírá znění odpovídající antifony
z Denní modlitby církve, ale je přeložena nově,
těsněji při předloze.
[1] O doctor óptime, Ecclésiae sanctae lumen,
[2] sancte Gregóri,
[3] divínae legis amátor,
[4] deprecáre pro nobis Fílium Dei.
(Liturgia horarum)
[2] Svatý [Řehoři],
[1] učiteli víry a světlo církve,
[3] tys čerpal moudrost z Božího zákona;
[4] přimlouvej se za nás u Božího Syna.
(DMC, společné texty o učitelích církve)
[1] Vynikající učiteli, světlo svaté církve,
[2] svatý Řehoři,
[3] milovníku božského zákona,
[4] pros za nás u Božího Syna.
(památka sv. Řehoře z Nareku)
Různé překlady stejného liturgického textu jsou nepořádek,
jehož předcházení se při překládání nových formulářů
podle všeho věnuje značná péče
(srov. ony před časem uniklé podklady pro schvalování jednoho z překladů biskupskou konferencí)
a je málo pravděpodobné, že by ten nový nekonkordantní překlad
vznikl omylem.
Co tedy znamená? Tlačí teď Řím na překlady vypracované striktně
podle zásad
instrukce Liturgiam authenticam, a to dokonce
i v případě nových výskytů již dříve přeložených
a schválených textů? Rozhodla se naše liturgická komise
být v daném případě "papežštější než papež"?
Nebo se potichu pracuje na revizi Denní modlitby církve
a formulář už reflektuje její předpokládanou budoucí podobu?
Ve Staré Boleslavi se o slavnosti sv. Václava každoročně
slaví také vybrané hodinky oficia. První nešpory bývají
zpívané v podání hostujících zpěváků,
zpravidla latinské chorální (viz starší článek);
ranní chvály pak jsou plně v režii kanovníků staroboleslavské
kolegiátní kapituly, česky recitované.
Ovšem ne podle standardních textů slavnosti sv. Václava
z Denní modlitby církve, ale podle nějaké místní kompilace
(v charakteristických červených deskách formátu A4),
příchozím vždycky na místě v dost omezeném množství výtisků půjčované.
Letošní svítání dne sv. Václava nad Starou Boleslaví.
Ambrožovo "... hoc omnis erronum chorus vias
nocendi deserit" tu dnes neplatí - každopádně ne pro toho
errona, jenž se krade do krypty, aby se konečně zmocnil obsahu
červených desek.
Už loni
jsem na sv. Václava jel časně ráno do Staré Boleslavi,
odhodlán obsah oněch z dřívějška známých červených desek si nafotit a
s konečnou platností vyřešit otázku, co je to nestandardní
svatováclavské oficium zač. Neuspěl jsem, a tak mi nezbylo,
než počkat ještě jeden rok.
Letos jsem už nenechal nic náhodě, nafocený obsah červených desek
jsem si z krypty sv. Kosmy a Damiána odnesl a tajemství staroboleslavského
svatováclavského oficia tak konečně může být z velké části
rozluštěno.
Desky obsahují kompletní texty pro první nešpory,
modlitbu se čtením a ranní chvály slavnosti sv. Václava.
Obsah je dvojjazyčný, tištěný na protilehlých stranách
paralelně vlevo latinsky a vpravo česky.
Zkoumání začneme od textu latinského.
Ale k tomu je vhodné vybavit se napřed trochou širšího kontextu:
Sv. Václav v římských liturgických knihách
1. Breviarium Romanum
Sv. Václav je jedním z nemnoha českých světců zapsaných
nejen v kalendářích českých a moravských diecésí, ale také
v kalendáři světové církve, a byl prvním, kterému se té cti
dostalo (další jsou od r. 1880 sv. Cyril a Metoděj,
od r. 1996 sv. Vojtěch).
Jeho svátek byl do římského breviáře pojat za pontifikátu
Klementa X. (1669-1676), nejprve jen jako volitelný.
Benedikt XIII. ho 1729 učinil závazným pro celou církev
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, s. 375).
Svatováclavský formulář v římském breviáři měl vlastní jen
legendu pro druhý nokturn a oraci. Orace je upravená, aby
vyhovovala dobovému římskému stylu, ale je v ní stále dobře
patrná struktura a charakteristické obraty ze starobylé
orace pražské, jejíž úpravou nepochybně vznikla.
Deus qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem:
et eum per martyrii palmam
ad celestem perduxisti gloriam:
eius precibus
nos quesumus
ab omni aduersitate libera:
et eterne beatitudinis concede perfrui gloria.
Per Dominum.
|
Deus, qui beati Wenceslai nobilitatem
in meliorem mutasti dignitatem,
et eum per martyrii palmam
ad coelestem perduxisti gloriam,
ejus precibus nos ab omni adversitate custodi,
et ejusdem tribue gaudere consortio.
Per Dominum.
|
Deus, qui beátum Vencesláum
per martýrii palmam a terréno principátu
ad coeléstem glóriam transtulísti:
ejus précibus nos ab omni adversitáte custódi,
et ejúsdem tríbue gaudére consórtio.
Per Dóminum.
|
Středověká rýmovaná podoba pražské orace.
V pražských pramenech je kontinuálně doložena
přinejmenším od 12. stol., viz např.
CZ-Pu VI E 13, s. 414 (12. stol., jiřský klášter);
CZ-Pu IV D 9, f. 56r (13./14. stol.);
Liber viaticus Jana ze Středy, f. 268v (cca 1360);
tištěný pražský breviář 1502, f. 371r.
|
Kompromisní znění
v pražském propriu
od r. 1677
do r. 1865.
Prosebnou část drží v nové "římské" podobě,
ale anamnetická část se vrací zpět k podobě středověké.
|
Svatováclavská orace zredigovaná do římského stylu
v rané podobě pražského provinčního propria
k římskému breviáři
(vydání
Vídeň 1643,
Praha 1663).
Právě tato verze byla
za pontifikátu Klementa X. pojata do římského breviáře
(viz např.
v přívazku breviáře tištěného v Lyonu 1671).
Od r. 1865 pak byla (opět) zařazena i v propriu pražské církevní provincie.
|
2. Liturgia horarum
V kalendáři světové církve sv. Václav přečkal
(ve stupni nezávazné památky)
i velký pokoncilní úklid. Z dosavadních liturgických textů
však v breviáři nebylo zachováno nic.
Jako druhá lekce modlitby se čtením se nově čte
úryvek z První staroslověnské
legendy o svatém Václavu - ve stejném rozsahu, v jakém je dnes
i v propriu českých a moravských diecésí.
Lekce je doplněna vlastním responsoriem
(protože pokoncilní breviář - narozdíl od celé dosavadní liturgické tradice -
v modlitbě se čtením nezná společná responsoria
a ke každé lekci přiřazuje responsorium vlastní).
Tradiční svatováclavská orace (o níž výše) byla
nahrazena
upravenou orací určenou původně pro svátek sv. Hermenegilda.
(Srov. též Johnson Cuthbert: The Sources of the Roman Missal (1975). Proprium de tempore, Proprium de sanctis, in: Notitiae 1996 (s. 1-180), s. 143.)
Zatímco tradiční orace hledí na mučednictví jako bránu
do nebeské slávy a světec je v ní zmiňován jen jako pasivní
objekt Božího jednání,
pro oraci novou je charakteristický
etický důraz: pohled je upřen na světce, který za pozemského
života aktivně upřednostňuje nebeské království před pozemským.
Nová orace mluví o tom, že sv. Václav dával před pozemským
královstvím (regnum) přednost tomu nebeskému,
zatímco orace tradiční byla citlivější k historickým reáliím
a ze svatého knížete ani implicitně nedělala krále.
Deus, qui beatum Hermenegildum martyrem tuum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
da, quaesumus, nobis, eius exemplo caduca despicere
atque aeterna sectari.
Per Dominum.
|
Deus, qui beatum martyrem Venceslaum
caelesti regno terrenum postponere docuisti,
eius precibus concede,
ut, nosmetipsos abnegantes,
tibi toto corde adhaerere valeamus.
Per Dominum.
|
Breviarium Romanum, orace svátku sv. Hermenegilda
|
Liturgia horarum, orace památky sv. Václava
|
(Latinská verze pokoncilního národního propria
tradiční svatováclavskou oraci
rovněž opouští a skládá novou, odpovídající českému znění
v Denní modlitbě církve. Ale tu zde přejdeme, protože
redaktor latinských textů do staroboleslavských červených desek
dost možná ani nevěděl, že národní proprium má i řádně schválenou
latinskou verzi, a každopádně ji nepoužil.)
Latinský text v červených deskách
Po výkladu výše můžeme pro latinský text v červených deskách
uzavřít otázku pramenů.
Jediným pramenem je (jak jsem podrobně zkontroloval)
pokoncilní latinský breviář.
Výše pojednané skromné vlastní texty nezávazné památky sv. Václava
(druhá lekce, její responsorium, závěrečná modlitba)
jsou doplněny na formát slavnosti
(nic z cyklu žaltáře, všechno o svatém, navíc první nešpory)
texty z commune jednoho mučedníka. Jedná se tedy
o oficium slavnosti svatého Václava v té podobě, jak se
(např. jako titulární slavnost kostela) slaví ve většině světa
mimo české a moravské diecése.
Za zmínku stojí, že červené desky sledují latinský breviář
ve znění prvního vydání z r. 1971, které mělo žalmy již
v novém překladu, ale ostatní biblické texty ještě podle Vulgáty.
Editio typica altera, vydaná v r. 1985,
zapracovala biblické texty mezitím dokončené Neovulgáty,
takže rozdíly nacházíme hlavně v biblických textech mimo žalmy
(NZ kantikum prvních nešpor,
první lekce modlitby se čtením,
SZ kantikum ranních chval).
Zastaralá předloha by mohla ukazovat na to, že latinský
text, který známe z červených desek, má ve staroboleslavské
kapitule historii starší, než bychom si dnes pomysleli.
Ale já z toho žádné závěry pro dataci latinské části obsahu
červených desek vyvozovat nebudu, protože vím, že
editio typica altera je v ČR velmi špatně dostupná
(když tedy opravdu potřebujete konzultovat tištěné oficiální vydání a nestačí
její obsah online).
Není v žádné veřejné knihovně,
zatímco zastaralá editio typica je dostupná dobře,
a není všeobecně známé,
že pokoncilní latinský breviář má druhé typické vydání
a jak zásadně se od prvního liší.
Je tedy dobře myslitelné, že latinské texty do červených desek
někdo připravil třeba až někdy po r. 2000 - a přeci stále na základě
dávno zastaralé editio typica.
Latinský text má dvě grafické zvláštnosti: jednak,
narozdíl od oficiálních liturgických knih, nevyznačuje
slabiky nesoucí slovní přízvuk (možná proto, aby to čtenáře
v latině nezběhlé nesvádělo číst samohlásky s čárkou jako
samohlásky dlouhé),
jednak jméno svatého Václava píše zásadně Wenceslaus,
zatímco v pokoncilním breviáři se píše s jednoduchým V:
Venceslaus
(v liturgických knihách domácí provenience je tento způsob psaní
obvyklý již od druhé poloviny 19. stol.).
Hymnus Beate martyr, prospera v modlitbě se čtením
má strofy o čtyřech verších, ale v červených deskách je sázen
po osmi, nejspíš proto, aby pěkněji
lícoval s delšími slokami české písně "Svatý nám milý Václave".
Po doxologii je nesmyslně (nejspíš omylem) zopakováno druhé
dvouverší z poslední strofy.
Responsorium po druhé lekci modlitby se čtením
Iustus germinabit sicut lilium / Spravedlivý vyklíčí jako lilie
má uveden nesprávný biblický zdroj
"1 Sam 13,14; Žl 37(36),34; Mt 5,5".
Ten přitom odpovídá tomu responsoriu,
které je ke stejné lekci určeno v národním propriu
(Quaesivit sibi Dominus / Bůh si vyhledal muže podle svého srdce).
To by mohlo ukazovat na to, že proces redakce staroboleslavského
oficia byl složitější, než je dnes patrné, a nebylo hned
od začátku dáno, že latinské texty budou kompletně podle
Liturgia horarum a české texty je
(až na hrstku výjimek, o nichž dále) budou sledovat.
Zrovna tak ale může jít o bezvýznamnou chybu z nepozornosti
při sestavování dvojjazyčného textu z různých oddílů
dvou různých tištěných předloh.
Text každé hodinky končí závěrečnou modlitbou,
zakončení není tištěno. Jedinou výjimku tvoří první
nešpory, po nichž je otištěno Dominus nos benedicat,
tedy zakončení, které rubriky breviáře určují pro případy
"není-li přítomen kněz nebo jáhen nebo modlí-li se někdo sám."
To je zvláštní. Červené desky neznáme jinak než jako užívané
při veřejné společné modlitbě, kterou vedou kanovníci
staroboleslavské kapituly a zpravidla se jí účastní i řada
dalších kněží. Slavení prvních nešpor bez kněží a latinsky
je sice v zásadě myslitelné, ale pravděpodobněji jde o chybu.
Český text
Český text je oproti latinskému podstatně dobrodružnější.
Záměrem patrně bylo poskytnout český ekvivalent
latinského textu na protilehlých stranách, sestavený
pokud možno z oficiálních českých liturgických textů.
Za základ byla vzata Denní modlitba církve, ale redakce se
musela vypořádat s tím, že některé texty v ní nefigurují
(protože svatováclavský formulář Denní modlitba církve
nepřekládá z Liturgia horarum, ale nahrazuje bohatším
formulářem z národního propria);
v případě řady dalších text Denní modlitby církve neodpovídá
latinské předloze, protože překladatelská komise
buďto překládala volně,
nebo na překlad úplně rezignovala a zařadila nově složený text.
Pro různé případy redakce červených desek
uplatnila různé strategie.
a) nesouvisející text
Vedle latinských hymnů ze společných textů o jednom mučedníkovi
nejsou v červených deskách položeny jejich české překlady,
ale vlastní hymny pro slavnost sv. Václava z Denní modlitby církve.
Podobně vedle orace z latinského formuláře památky sv. Václava
je položena oficiální česká orace, která není jejím překladem
(protože pokoncilní národní proprium má oraci vlastní, od římských
knih odlišnou).
Všem těmto elementům je společné, že daný latinský text nemá oficiální
český překlad,
zároveň jde o formu (hymnus, orace)
překladatelsky náročnou a daný text má v rámci liturgie hodin
prominentní postavení.
Překlad hymnu Deus, tuorum militum
ve skutečnosti v Denní modlitbě církve zahrnut je
(Bože, svatých bojovníků mzdo),
ale sotva kdo si toho všimne, pokud nepročítá rejstřík
pramenů hymnů, a navíc jde jen o menší výběr slok;
překlad hymnu Martyr Dei, qui unicum
je v zeleném hymnáři.
Mimo aktuálně platný oficiální překlad breviáře
by překlady všech tří hymnů - i římské svatováclavské orace! -
bylo lze najít
v charitním breviáři (Liturgie hodin) ze 70. let.
b) vlastní překlad
V řadě případů červené desky podávají vlastní překlad z latiny.
V případě responsoria po druhé lekci modlitby se čtením je to
proto, že dané responsorium v Denní modlitbě církve
nefiguruje (lekce je stejná v latinském breviáři i v národním
propriu, ale responsorium po ní se liší),
v ostatních případech jde o ukázky toho, jak překladatelé
Denní modlitby církve (nejen ve společných textech o jednom
mučedníkovi) přistupovali k předloze s velkou svobodou,
některé části přeložili volně a jiné nahradili nezávislými
kompozicemi. V červených deskách jsou tyto oficiální nepřeklady
nahrazeny novými překlady z latiny.
To je případ responsoria a přímluv
prvních nešpor, veršíku v modlitbě se čtením,
responsoria ranních chval.
Dotčená responsoria jsou tvořena biblickými úryvky,
ale překladatel podle všeho nehleděl na Český liturgický překlad
Písma a překládal vždy ten který liturgický text z latiny
jako izolovanou průpověď.
Liturgia horarum (1971) |
červené desky |
Denní modlitba církve |
památka sv. Václava modlitba se čtením: responsorium po druhé lekci |
R. Iustus germinabit sicut lilium, * Et florebit in aeternum ante Dominum.
V. Plantatus in domo Domini, in atriis domus Dei nostri. * Et florebit.
(Oz 14,6; Žalm 92,13n)
|
R. Spravedlivý vykvete jako lilie * věčně bude kvést před Pánem.
V. Zasazen v domě Páně, v nádvořích domu našeho Boha. * Věčně bude kvést.
|
[svatováclavský formulář v DMC není překladem
z Liturgia horarum, jde o svátek z národního propria;
responsorium má jiné]
|
společné texty o jednom mučedníkovi první nešpory: responsorium |
R. Gloria et honore * Coronasti eum, Domine. Gloria et honore.
V. Et constituisti eum super opera manuum tuarum * Coronasti eum, Domine.
Gloria Patri.
Gloria et honore.
(Žalm 8,6n)
|
R. Ctí a slávou * korunoval jsi jej Pane. Ctí a slávou.
V. Nad dílem svých rukou jsi jej ustanovil * korunoval jsi jej Pane.
Sláva Otci.
Ctí a slávou.
|
R. Spravedliví volali a Hospodin slyšel, * vysvobodil je z každé jejich tísně. Spravedliví.
V. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, * vysvobodil je z každé jejich tísně.
Sláva Otci.
Spravedliví.
(Žalm 34,18)
|
modlitba se čtením: veršík |
V. Tribulatio et angustia invenerunt me.
R. Mandata tua meditatio mea est.
(Žalm 119,143)
|
V. Soužení a úzkost mne obklopily.
R. Rozjímám o tvých příkazech.
|
V. Mnozí mě stíhají a tísní,
R. od tvých přikázání neustoupím.
(Žalm 119,157)
|
ranní chvály: responsorium |
R. Fortitudo mea * Et laus mea Dominus. Fortitudo.
V. Et factus est mihi in salutem. * Et laus mea Dominus.
Gloria Patri.
Fortitudo.
(Ex 15,2 / Žalm 118,14 / Iz 12,2)
|
R. Pán je mou silou * Pán je mou slávou. Pán.
V. Stal se mou spásou. * Pán je mou slávou.
Sláva Otci.
Hospodin [sic!].
|
R. Hospodin mi pomáhá, * on je má síla a statečnost. Hospodin.
V. Hospodin je se mnou, nebojím se, * on je má síla a statečnost.
Sláva Otci.
Hospodin.
(Žalm 118,7.14.6)
|
V responsoriu ranních chval stojí za pozornost po doxologii
chybný incipit responsa ("Hospodin" místo "Pán").
Zdá se, že redaktor českého textu
nejprve opsal responsorium z Denní modlitby církve.
K náhradě nepřekladu z Denní modlitby církve vlastním překladem
odpovídajícího latinského responsoria došlo až následně,
ale incipit po doxologii byl nedopatřením opomenut.
c) zásahy do znění Denní modlitby církve
Přímluvy ranních chval jsou znění v Denní modlitbě církve
blízké, ale ne s ním shodné.
Zdá se, že tu oficiální český překlad posloužil
za základ a byl upraven, kde se s latinskou předlohou rozcházel.
Aklamace k přímluvám
"Redemisti nos Deo in sanguine tuo"
("Svou krví jsi nás vykoupil Bohu", srov. Zj 5,9)
je přeložena chybně
"Vykoupil jsi nás svou krví, Bože."
Přiznávám, že co do pravověrnosti toho chybného překladu
jsem byl na pochybách a musel jsem vyhrabat
christologii a zopakovat si communicatio idiomatum.
Se závěrem, že ten chybný překlad není heretický,
nakolik "vykoupení svou krví" připisuje jedinému boholidskému
subjektu vtěleného Slova a ne speciálně/rozlišeně jeho božské
přirozenosti.
V kantiku z Dan 3 červené desky opravují
"velké a malé ryby, které plují ve vodě" na "plujete".
Tato oprava se nemůže vydávat za vylepšení míry věrnosti
latinské předloze ("... quae moventur in aquis ..."),
ale je motivována nejspíš češtinářsky, pokud tedy vůbec
jde o cílenou opravu a ne o nepozornost při opisování.
d) neřešené odchylky
Když jsme vypočítali řadu překladatelských intervencí,
je třeba říci, že v mnoha případech je ponechán oficiální
text Denní modlitby církve, i když se od odpovídajícího
latinského textu výrazněji liší a opravy by se bylo lze nadát.
Tak je beze změny ponechán
úvodní verš Bože, pospěš mi na pomoc (o jeho vztahu k předloze viz ve starším článku),
antifona k Magnificat prvních nešpor,
invitatorium,
druhá antifona modlitby se čtením;
v Te Deum a v Zachariášovu kantiku od latinské předlohy odlišné dělení veršů;
ve starozákonním kantiku ranních chval (Dan 3) vynechaný poslední verš
(tuto úpravu má Denní modlitba církve společnou s německým breviářem a snad je jím inspirována).
Strukturní odlišnosti
Některé elementy jsou otištěny v latinském textu,
ale v českém chybí (v prvních nešporách zakončení
Dominus nos benedicat;
v ranních chválách úvodní verš).
Můžeme to číst jako argument pro to, že k recitaci
byl původně určen text latinský.
V jednom případě má naopak český text element, který
v latinském nenajdeme: Zachariášovo kantikum
má v české verzi otištěn plný text doxologie
(u ostatních žalmů a kantik doxologie tištěna není).
Pravděpodobným vysvětlením je snaha opticky zamaskovat skutečnost,
že český text kantika vyšel kvůli rozdílnému
dělení veršů oproti latinskému o několik řádků kratší.
Pozoruhodným případem je hymnus modlitby se čtením, kde česká píseň
je tištěna tak, jak to dává smysl, ale latinský hymnus
má násilně upravené dělení do strof (jsou tištěny vždy dvě
čtyřveršové strofy v kuse), nejspíš s ohledem na to,
aby lépe vyšel na stránku a pěkněji lícoval s českým textem.
Navíc je jeho závěr porušen nesmyslným opakováním
jednoho dvouverší. To, jak bezohledně je tu s latinským
textem hymnu naloženo, by mohlo přinejmenším částečně zpochybňovat náš
předpoklad, že k recitaci byl původně určen latinský text
a český text měl sloužit jen jako překlad ke sledování.
Je možné, že se počítalo s vystřídáním obou jazyků
a hymny byly zamýšleny jako říkané či zpívané česky?
Souhrn
Latinské texty ve staroboleslavských červených deskách
odpovídají tomu, jak by se mezi lety 1971 a 1985
(tj. před vydáním Liturgia horarum, editio typica altera)
slavila slavnost sv. Václava
mimo české země (resp. latinsky nejspíš i v českých zemích,
protože latinské znění národního propria
bylo schváleno až v roce 1986, ani poté nikdy nevyšlo
v oficiálním vydání a dobře známé a snadno dostupné
je až od r. 2014).
Zastaralé latinské texty však z dříve uvedených důvodů
nepovažujeme za směrodatné pro dataci.
České texty vycházejí z Denní modlitby církve (1987 a pozdější
dotisky a reedice) a jsou vybrány a příp. upraveny nebo
doplněny vlastními překlady tak, aby
odpovídaly textům latinským. V důsledku toho se zásadně liší
od textů, se kterými se slavnost sv. Václava podle Denní modlitby
církve normálně slaví. Vlastních svatováclavských textů je
minimum, většinu tvoří společné texty o jednom mučedníkovi.
Zjevný je primát latinského textu:
je tištěn první ve směru čtení zleva doprava;
je neporušený, zatímco český text je podle něj
sestaven, upravován a doplňován; má navíc některé elementy, které
v českém textu nejsou přeloženy.
Grafická úprava hymnu modlitby se čtením by však mohla
nasvědčovat tomu, že přinejmenším pro některé prvky
se primárně počítalo s přednesem textu českého.
V posledních letech se z červených desek veřejně recituje
již jen invitatorium a ranní chvály, a to zásadně česky.
Zda vůbec a kdy naposled přišel ke slovu jejich ostatní obsah
nám není známo.
(V roce 2016 ještě byla v programu slavnosti uváděna i modlitba se čtením,
ale fakticky už se nekonala.)
Hodnocení
Kladně je na červených deskách třeba hodnotit skutečnost,
že uchovávají alespoň povědomí o latině jako liturgickém jazyku
a umožňují hodinky ze slavnosti sv. Václava slavit i latinsky,
jakkoli se této možnosti nevyužívá.
(Latinsky se na sv. Václava ve Staré Boleslavi
slavívají první nešpory, ale ne z červených desek,
nýbrž z toho, co dovezou zpěváci.)
Zvídavému čtenáři ovšem zároveň staví před oči skutečnost,
že oficiální český překlad breviáře je překladem latinské
předlohy v ještě o něco menší míře,
než je na první pohled patrné, a obsahuje řadu
na předloze nezávislých textů, o motivech jejichž zavedení se lze jen
dohadovat.
Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že milovníkům liturgických kuriosit
skýtá určitý druh potěšení skutečnost,
že se ve Staré Boleslavi slavnost sv. Václava slaví s jinými
českými texty než všude jinde, a jak jsou tyto texty rozkošně
divné a díky své velmi omezené přístupnosti tajemné.
Tento článek budiž toho trvalým důkazem a památkou.
Konečně můžeme připomenout, že slavení i tak důležitého
svátku, jako je slavnost zemského patrona sv. Václava,
s texty vzatými (až na úplné minimum vlastních textů -
tedy životopisné lekce a oraci)
z commune o mučednících, není bez historických paralel:
po většinu potridentské éry až do liturgické reformy
takto sv. Václava slavila olomoucká církevní provincie.
Vlastní texty v rozsahu odpovídajícím české části červených
desek (vlastní životopisné lekce, orace a hymny) pak se krátce užívaly
i v církevní provincii pražské - od r. 1643 do r. 1677,
kdy byla do provinčního propria pojata většina zpěvů
svatováclavského oficia z předtridentského pražského breviáře.
... a přeci bych považoval za šťastnější, kdyby se zrovna
ve Staré Boleslavi říkalo svatováclavské oficium
tak, jak je v Denní modlitbě církve, s bohatými vlastními texty.
Jsou to texty pěkné, hodnotné, a uchovávají kus liturgické
tradice pražské církevní provincie (byť dnešní svatováclavské
oficium neobsahuje - vyjma vlastních latinských hymnů - prvky starší roku 1865).
A díky standardním textům by se do modlitby mohl snadno zapojit
každý, kdo si přinese breviář nebo telefon s breviářovou aplikací,
zatímco teď mají smůlu všichni, na které nevystačí zásoba
červených desek - a že takových návštěvníků o svatováclavských
ránech v kryptě sv. Kosmy a Damiána bývá požehnaně.
Že liturgické užívání neschválených překladů je nelegální
tu není potřeba zvlášť zdůrazňovat.
Otevřené otázky
Předběžně se zdá, že text z červených desek vydal všechna
svá tajemství. Zůstává mi k němu ještě řada nezodpovězených
otázek, ale odpovědi na ně můžou dát jenom pamětníci
nebo sekundární prameny.
Krátce před začátkem doby postní byl vydán nový
lekcionář alternativních druhých čtení modlitby se čtením
pro tuto liturgickou dobu, schválený pro liturgické použití
"ad experimentum donec aliter provideatur"
předsedou ČBK, pražským arcibiskupem Janem Graubnerem.
Událost ve více ohledech překvapivá.
Liturgická komise České biskupské konference připravila
nezávazný lekcionář druhých čtení pro modlitbu se čtením
v podobě nového Dodatku pro dobu postní. Vydáván je pouze
elektronicky v pdf a v rámci on-line aplikace breviar.cz
(...)
Texty byly z části převzaty ze samizdatového překladu
francouzského vydání
Lectures pour chaque jour de l’année – Prière du temps présent (Cerf – Desclée de Brouwer 1790 [jistě má být 1970], církevní schválení René Boudon, 1970),
byly přehlédnuty, případně upraveny dle novějšího českého
překladu. Některé méně vyhovující texty byly nahrazeny jinými
starověkými, středověkými či současnými autory.
(liturgie.cz, 16. 2. 2023)
I když z hlediska hudební stránky oficia na tom
není mnoho zajímavého (i v nezávazném lekcionáři je sice každá
lekce doplněna responsoriem, ale projekt In adiutorium zatím
responsoria modlitby se čtením
víceméně ignoruje),
stejně se mi zdá vhodné
novému lekcionáři věnovat článek. Přeci jen se nestává každý
den, aby breviář dostal 50 stránek volitelných textů navíc.
Srovnatelné masivnější jednorázové přírůstky byly
od prvního vydání Denní modlitby církve jen dva:
vydání "zeleného hymnáře" v roce 1993
a doplnění 11 nových oslav do Všeobecného římského kalendáře
v roce 2001.
Lekcionáře modlitby se čtením
Oficiální vydání pokoncilního breviáře (české i latinské)
obsahuje jediný roční cyklus
lekcí pro modlitbu se čtením. Všeobecné pokyny
počítají ještě s dalšími sbírkami čtení,
ty ovšem z různých důvodů nikdy nespatřily světlo světa
(dvouletý cyklus biblických čtení, čl. 146n;
nezávazný lekcionář druhých čtení, čl. 161).
Některé národy disponující odpovídajícími
prostředky a odbornými kapacitami
si ony ve Všeobecných pokynech zmiňované texty,
které nikdy nebyly vydány centrálně, připravily
samy. Kongregace pro bohoslužbu tuto praxi akceptovala
a moderovala, během let pak vydala vícero předpisů, pokynů
a podkladů k tvorbě těchto partikulárních lekcionářů se vážících.
Krom toho v některých zemích byly vydány i sbírky textů
stejného určení a odpovídajícího uspořádání,
které nikdy nedostaly úřední schválení
pro všeobecné liturgické použití (vlastní lekcionáře
pro potřebu jednotlivých
řeholních komunit, církevní vrchností neakceptované
návrhy odborníků apod.).
Rok vydání francouzské předlohy našeho nového nezávazného
lekcionáře ale prozrazuje, že tady jde ještě o jiný případ:
totiž o jeden z těch lekcionářů,
které si několik národů stihlo připravit
už v přechodné fázi liturgické reformy, ještě před oficiálním
římským vydáním nového breviáře.
Vývoj předpisů a doporučení
Liturgia horarum, 1971:
VPDMC 162:
Mimo to mohou také biskupské sbory připravit
ve shodě s tradicí a povahou svého území
jiné texty, které by byly zařazeny do nezávazného lekcionáře jako doplněk.
Tyto texty ať se berou z děl katolických spisovatelů, kteří vynikají učenosti i svatostí mravů.
(Zvýraznění v textu JP.)
Notitiae 1971, s. 289:
neformální upozornění, že když byla konečně vydána Liturgia horarum,
dosud vydané lekcionáře je třeba upravit podle jejích pravidel,
zejm. co do kritérií výběru autorů, aby se napříště mohly používat jako
národní doplněk nezávazného lekcionáře podle VPDMC 162.
Notitiae 1972, s. 249n:
upozornění na čerstvou deklaraci Kongregace pro nauku víry,
podávající závazný výklad, jak je třeba chápat ony
"katolické spisovatele, kteří vynikají učeností i svatostí mravů"
z VPDMC 162:
jsou to takoví autoři, jejichž nauku i život lze bez výhrad doporučit,
a nemělo by jít o autory dosud žijící.
Notitiae 1997, s. 284-297: Notificazione su alcuni aspetti dei calendari e dei testi liturgici propri.
Delší dokument o diecésních/národních/řádových propriích,
mezi jiným se (v čl. 42-44) krátce věnuje také
dodatkovým lekcionářům pro modlitbu se čtením.
Většina čtení by se měla vybrat z textů patristických (čl. 42).
Zbylé texty by měly být representativní ukázkou universality církve -
od autorů pocházejících z různých národů, nepreferovat systematicky
nějakou školu/proud v církvi (čl. 43).
Národům a řádům, které mají vlastní bohatou tradici, se ale nebrání
v tom, dát jí ve svém nezávazném lekcionáři přiměřený prostor (čl. 44).
Notitiae 2002, s. 555-568: Notificazione su alcuni aspetti dei lezionari ecclesiastici propri della "Liturgia horarum".
Dokument celý věnovaný
speciálně problematice lekcionářů pro modlitbu se čtením.
Po dlouhém úvodu o trvalém a stěžejním významu církevních otců
pro církev zpřísňuje dosavadní pravidla:
druhá čtení mají být normálně patristická, texty jiných
autorů, včetně světců, je třeba považovat za výjimku,
pro kterou musí být dobrý důvod (čl. 8-11).
Čtení má tvořit co možná souvislý úryvek, ne koláž výroků
vytržených z různých míst spisu (čl. 12).
Při sestavování alternativních patristických lekcionářů
je vhodné pro začátek se omezit na liturgické mezidobí (čl. 27).
Úřední věstník Notitiae během let otiskl také
vícero praktických podkladů speciálně pro sestavování
dvouletého cyklu
biblických čtení, ale ty zde nezmiňujeme, protože
se našeho nového nezávazného lekcionáře netýkají.
Autoři
skupina autorů |
počet textů |
celkem |
světci | církevní otcové | 18 | 22 |
ostatní | 4 |
premoderní autoři ne-světci | 2 | 2 |
novodobí | nekatolíci | 2 | 20 |
papežové | 2 |
autoři francouzští/frankofonní | 14 |
autoři němečtí | 2 |
(Žádný autor nebyl započítán do dvou skupin současně.
Autor, který by mohl spadat do více skupin, je započten
vždy jen do té první vhodné odshora.)
Pokud jde o soulad výběru autorů s předpisy, můžeme shrnout:
náš nový lekcionář beze zbytku nesplňuje ani pravidla
VPDMC 162. (Což nepřekvapí, neboť víme, že jeho
francouzská předloha je starší než VPDMC.)
S pozdějším upřesněním, že by nemělo jít o texty žijících
autorů, už dnes problém není, neboť populární žijící autoři
konce šedesátých let dnes už vesměs žijící (ani populární) nejsou.
Velmi hrubě na štíru je lekcionář s pravidlem, že by měl
zohledňovat prostorovou i časovou universalitu církve.
V jeho prospěch se naopak dá uvést poměrně velké zastoupení
patristických textů, byť před zpřísněnými pravidly
z roku 2002 by patrně ani v tomto ohledu neobstál.
Opravdu hrubým prohřeškem je zařazení textů
nekatolických autorů.
Číst nějaký text jako liturgickou lekci neznamená prostě
doporučit ho jako kvalitní duchovní četbu nebo přínosný
komentář k biblickým čtením dne. Znamená to přiznat mu
autoritu. Autoritu podobnou spisům církevních otců,
které pro lekce modlitby se čtením tvoří kmenový repertoár.
Autoritu vynikajícího
svědectví pravé víry. A ta se pochopitelně netýká jen textu
samého, ale i jeho autora. U tohoto typu lekcí není důležité
jen co se říká, ale neméně, kdo to říká.
Spisy heretiků ani autorů mimo církevní společenství
se, jakkoli hodnotné samy o sobě mohou být, při liturgii nečtou.
Liturgické čtení spisů bratra Rogera z Taizé
a pravoslavného metropolity Anthonyho Blooma by se
dobře vyjímalo třeba v konfesní nevyhraněnosti starokatolické
církve, ale v katolické liturgii nemá, při vší úctě k jmenovaným,
co pohledávat.
Kuriosním případem je čtení z Bernanosova románu
Deník venkovského faráře. Nelze přeci číst jako
vynikající svědectví pravé víry úvahy románové postavy.
Opět: v tomto typu liturgických lekcí není důležité jen
co se říká, ale neméně, kdo to říká. A ten je v tomto případě
nereálný, fiktivní, pouhý výplod spisovatelovy imaginace.
Čtení je sice nadepsané jako čtení "ze spisů Georgese Bernanose",
ale to je nemístné zjednodušení, nerespektující povahu
literárního díla.
Z národnostní struktury autorů je na první pohled patrný francouzský
původ lekcionáře. Tady je třeba ptát se, je-li potřebné
nebo přínosné tolik textů moderních francouzských autorů
číst i u nás.
Ty dvě lekce z "Liturgie pramene" Jeana Corbona
byly patrně zařazeny až českou redakcí, protože
v roce 1970 kniha ještě nebyla na světě.
Když už někdo touží číst texty z nedávné minulosti,
měly by dostat spravedlivý prostor také hlasy mučedníků
a vyznavačů totalitních režimů minulého století.
A ty opravdu nemusíme dovážet z Francie.
Texty
Lekcionář jsem celý pročetl, ale srovnávat kvalitu
textů nejsem úplně kompetentní, protože modlitbu se čtením
se mimo neděle a velké svátky modlím jen výjimečně.
Oproti tomu, na co jsem z pokoncilního breviáře
zvyklý z těch nedělí a velkých svátků,
se mi ovšem nové texty jeví v průměru docela výrazně slabší.
Nápadné je, že řada knih, z nichž jsou vybrána čtení
moderních autorů, má rok vydání opravdu blízký
roku vydání samotného francouzského lekcionáře.
Trochu to působí dojmem, jako kdyby se dnes do breviáře
zakládala čtení z nejnovějších bestsellerů
Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta nebo Tomáše Halíka.
Máme ovšem výhodu, že velký kus té trapnosti odstínil
čas a kulturní vzdálenost.
U jednoho textu Péguyho (na sobotu 2. týdne) musím přiznat,
že úplně nerozumím, co chtěl básník říci.
Jako by úryvku chyběl důležitý kontext
(nebo jsem prostě hloupý čtenář bez rozhledu, co nerozumí
poeticky-intelektuálskému jazyku s duchaplnými narážkami
na předpokládané znalosti).
Rahnerův text (středa 3. týdne) je málo jasný,
což by snad mohlo být způsobeno i tím, že jde podle všeho
o překlad z překladu.
U některých textů, jako je ten zmiňovaný Péguy,
si moc neumím představit, že jsou hlasitě předčítány,
a už vůbec ne, že tomu předčítání posluchači dobře rozumí.
Všiml jsem si, že když už se nějaké čtení věnuje
problematice specifické pro některý životní stav
(není jich, pravda, mnoho - celkově jde o jednotky případů),
je to výhradně stav kleriků, příp. zasvěcených osob.
To je samozřejmě pochopitelné z hlediska toho, kdo se
denní modlitbu církve, a modlitbu se čtením obzvlášť,
nejčastěji reálně modlí.
Ale přeci by mi přišlo vkusnější vybírat jako liturgická
čtení takové texty, které může s užitkem poslouchat
církev jako celek. Texty, kde kněz mluví ke kněžím o kněžství,
tento požadavek splňují spíš jen výjimečně.
Zarazil mě výběr lekcí na Svatý týden,
zvlášť ono obsahově průměrné čtení nepříliš známé
novodobé německé autorky
ve čtvrtek Svatého týdne, kterým se celý lekcionář uzavírá.
Ve Svatém týdnu celý liturgický rok
spěje do finále a číst se sluší jen texty opravdu závažné.
Přišlo by mi vkusnější, kdyby se liturgická
tvořivost zastavila na jeho prahu a alternativní lekcionář
skončil (místo čtvrtkem Svatého týdne)
sobotou před Květnou nedělí.
Ale pokud už se redakce lekcionáře opovažuje
do posvátného prostoru Svatého týdne vstoupit, je třeba
přinést tam texty z toho nejlepšího,
co v dějinách církve vzniklo, ne "prostě něco, co se také vztahuje
k evangeliu dne."
Závěr
Proč se dnes vydává pro liturgické použití revidovaný
překlad půl století starého francouzského lekcionáře,
dosti hrubě zaostávající za vývojem liturgického zákonodárství?
Z nostalgie po době koncilu a éře těsně pokoncilní?
Nebo speciálně po tom, jak tu dobu reflektoval domácí
katolický samizdat?
Z něčí zvláštní náklonnosti k francouzské katolické
literatuře?
Nebo jde o příspěvek LK ČBK k páně papežově snaze
na poli liturgie symbolicky cementovat koncil
v jeho těsně pokoncilní interpretaci?
(Srov. svatořečení obou koncilních papežů,
zavedení nové památky Panny Marie pod titulem Matky církve,
který je historicky svázán s koncilem a Pavlem VI.,
a samozřejmě i rasantní omezování svobod předkoncilní liturgie
a argumentaci, která ho provází.)
... možná nejpravděpodobnější vysvětlení je, že za tím
nejsou žádné silné důvody osobní ani ideové, ale zkrátka
byla vůle vydat nezávazný lekcionář, a to pokud možno
rychle a levně, a ten samizdatový překlad raně pokoncilního
francouzského lekcionáře prostě
byl pohotově k disposici a hodně práce ušetřil.
Alternativní lekcionář pro chudé.
V církvi patrně jsou skupiny, jejichž zbožnosti
nový lekcionář vyjde vstříc, a budiž jim přáno.
Za mě je to zajímavé svědectví o dané době, půvabné retro,
které není bez zajímavosti prostudovat.
Ale když má jít přímo o slavení podle archivních liturgických textů,
po ročníku 1970 bych opravdu nesáhl.
Doplnění breviáře o doplňující cykly čtení podle VPDMC 146n a 161
je asi v zásadě žádoucí, opřít se při jejich pořizování
o práci již odvedenou liturgickými komisemi větších národních
církví dává smysl, ale bylo by si přáti, aby
se nepokračovalo dál v duchu nynějšího lekcionáře
ad experimentum,
ale aby za základ lekcionáře definitivního byl vzat nějaký,
který je zralým plodem reflexe v desetiletích po koncilu.
Rané produkty převratné éry těsně pokoncilní patří
na zasloužený odpočinek, ne do liturgického provozu.
tl;dr
Ve formuláři svátku Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze,
chybí texty pro prodloužené slavení modlitby se čtením.
Je to chyba a Dikasterium pro bohoslužbu a svátosti
by mělo zjednat nápravu.
Když v posledním článku bylo otevřeno téma vigilií
(ve smyslu VPDMC 73) a jejich
textů, rozhodl jsem se probrat také jednu volně související
neužitečnou otázku, která mi už delší dobu vrtala hlavou.
Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze
U příležitosti 150. výročí smrti sv. Jana Maria Vianneye
vyhlásil na rok 2009-10
tehdejší papež Benedikt XVI. celocírkevní pastorační kampaň
"Rok
kněží",
s deklarovaným záměrem
"prohloubit rozhodnutí všech kněží k vnitřní obnově,
aby jejich svědectví evangeliu v dnešním světě bylo
silnější a účinnější"
(z úvodu papežova dopisu kněžím).
Dva roky po skončení Roku kněží pak Kongregace pro bohoslužbu
a svátosti zaslala všem biskupským konferencím dopis
s nabídkou zapsání svátku
"Domini nostri Iesu Christi, Summi et Aeterni Sacerdotis"
do jejich vlastních kalendářů.
Zavedení svátku bylo vřele doporučováno: již delší dobu je prý
slaven v některých řeholních společnostech a zemích, a to
"s bohatými duchovními plody,"
neboť
"celou církev zve ke kontemplaci svatosti a krásy
Kristova kněžství, povzbuzuje všechny věřící v jejich
úsilí o svatost, zve k usilovné modlitbě za posvěcení
kléru, a povzbuzuje ty, kdo jsou svátostí
kněžství povoláni ke služebnému kněžství,
k pevnému a věrnému úsilí o osobní posvěcení
v úplném darování se Bohu a církvi."
(Z dopisu kongregace biskupským konferencím, Prot. N. 452/12/L,
Notitiae 551-552 (2012), s. 335f.)
Dopis zdůrazňuje, že se nabídka svátku činí na nedávný papežův
pokyn, ale neoficiální komentář pak prozrazuje,
že ten nápad Benediktovi XVI. již na konci Roku kněží vnukl
tehdejší prefekt kongregace, kardinál Cañizares.
(Barba M.: L'Eucologia della Festa di N. S. G. C. Sommo ed Eterno Sacerdote, Notitiae 551-552 (2012), s. 383.)
Není známo, kdy se o zapsání svátku do českého liturgického
kalendáře rozhodli požádat naši biskupové a jak to
rozhodování probíhalo, ale jisté je, že v březnu 2015
byl schválen a obratem zveřejněn český překlad textů svátku
a tento se hned téhož roku u nás poprvé slavil.
Z výše řečeného je zjevné, že svátek Krista Kněze je vposledku
ideovým svátkem určitého pojetí služebného kněžství.
V částech církve, které ho začaly slavit po roce 2012, pak přímo
vepsáním intencí Roku kněží do kalendáře a liturgických textů.
Není tajné, že mi vysoká teologie kněžství,
dělající krátký spoj mezi jediným veleknězem Kristem
a ordinovaným služebníkem církve a zdůrazňující jeho
těsné spojení s Kristem, vznešenost jeho poslání
(jak to až kýčovitě vyjadřují citáty sv. Jana Maria Vianneye
ve výše citovaném dopise na začátek roku kněží),
z toho plynoucí nadpozemskou důstojnost,
a v novějších vrstvách církevní tradice také zvláštní božskou
povolanost a vyvolenost (srov. kolektu a prefaci svátku),
naprosto není blízká, a tomu přiměřené je i mé nadšení z toho,
že je teď daný svátek pevnou součástí našeho národního kalendáře.
Možná stojí za zmínku, že svátek Krista Kněze
je novou ukázkou praxe známé ve starších liturgických knihách pod termínem
officia propria pro aliquibus locis,
tedy centrálně spravovaných a na požádání jednotlivým
místním církvím a řádům povolovaných/udílených
formulářů pro svátky, které nejsou zapsány
ve Všeobecném římském kalendáři, ale jsou sdíleny větším množstvím
církevních subjektů.
Tato praxe, dříve hojně aplikovaná, byla patrně opuštěna
nebo výrazně utlumena v souvislosti s liturgickou reformou -
nepočítáme-li ty úplně skromné liturgické formuláře,
které někdy Kongregace pro bohoslužbu vydává v souvislosti
s blaho- nebo svatořečením světců, kteří sice nejsou zapsáni
do Všeobecného římského kalendáře, ale očekává se u nich
širší kult a zdá se vhodné připravit pro ně základní
liturgické texty centrálně.
V předkoncilním propriu pražské církevní provincie
byla officia propria pro aliquibus locis
zastoupena např. svátkem Panny Marie, Prostřednice všech milostí.
Ten ostatně přešel i do propria pokoncilního,
ale nezdá se, že by jeho liturgický formulář byl nadále
nějak koordinován s dalšími subjekty, které svátek slaví.
Jiným případem byl formulář svátku sv. Jana Nepomuckého,
který byl v 18. stol. vypracován
pro české země, ale následně byl v rámci diskutované
správní praxe povolován i dalším místním církvím, které žádaly
o slavení populárního českého světce ve vyšším stupni
a s bohatšími vlastními texty.
Řadu dalších příkladů sdílených liturgických formulářů,
mj. oficia o jednotlivých aspektech umučení Páně v době postní,
vymýtily z pražského propria liturgické reformy Pia X.
(Stejskal F.: Kalendář církevní v Čechách nově upraven, ČKD 4/1914, s. 360-362.)
Otázka vigilie
Ježíše Krista, nejvyššího a věčného kněze je svátek.
Pokud správně čtu VPDMC 73,
modlitbu se čtením kteréhokoli svátku by mělo být možné slavit
jako vigilii, prodlouženou o starozákonní kantika a evangelium.
Právo na vigilii je tu omezeno právě jen minimálním stupněm
slavení, žádná oslava od svátku výše z něj není vyloučena.
Protože se jedná o svátek Páně, není možné chybějící
texty podle potřeby doplnit ze společných textů.
Vlastní texty pro vigilii (ani rubriku, která by
určovala, kde je příp. vzít z textů již existujících jinde v breviáři)
ovšem formulář neobsahuje. Proč? Je to ze strany tehdejší
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti přehlédnutí, nedůslednost?
Nebo důsledné uplatnění nějakých pravidel, se kterými nejsem
dostatečně obeznámen?
Moje první domněnka byla, že vigilie chybí proto,
že náš svátek nikdy nemá první nešpory.
Ale VPDMC nic o vazbě vigilie na první nešpory neříká
a breviář nejen obsahuje vlastní texty vigilie pro některé svátky,
které rovněž nikdy nemají první nešpory, protože nejsou
svátky Páně (např. svátek sv. archandělů),
ale také v rubrikách pro svátky Páně příležitostně předepisuje
různá evangelia podle toho, jestli na neděli připadnou, nebo ne
(např. Uvedení Páně do chrámu).
Není to tak, že (aniž by to bylo zvlášt reflektováno v liturgických
předpisech) se pro některé svátky fakticky s vigilií nepočítá?
Rozhodně nic, co by tomu nasvědčovalo, nepozorujeme v rámci svátků a slavností
zapsaných ve Všeobecném římském kalendáři.
Zdaleka ne všechny mají pro vigilii vlastní texty, ale všechny,
které vlastní texty nemají, lze slavit s texty z příslušného commune.
Svátky, pro které texty z commune použít nelze, bez výjimky mají texty vlastní.
Dalo by se namítat, že sada communií v dodatku s texty pro vigilie
neobsahuje texty o duchovních pastýřích a učitelích církve.
Ale pravděpodobně se pro ně prostě počítá s použitím obecnější kategorie -
tedy textů o svatých mužích.
Tady můžeme upozornit na analogii s předkoncilním breviářem,
který na úrovni společných textů samostatnou klerikální kategorii
"duchovních pastýřů" neznal a
z nejobecnější kategorie "vyznavačů" (všech světců mužského pohlaví,
kteří nebyli apoštoly ani mučedníky) do samostatné VIP kategorie
vyděloval toliko biskupy.
Nesouvisí chybějící vigilie s tím, že jde o
svátek z partikulárního kalendáře?
Liturgické předpisy o tvorbě vlastních kalendářů a textů
každopádně nic o nepřípustnosti nebo nežádoucnosti vigilií
neříkají.
Pokud jde o svátky z českého národního propria,
je pravda, že žádný z nich
vlastní texty pro vigilii nemá. Ale to nemá valnou
vypovídací hodnotu, protože mezi nimi není žádný,
pro které by se nedaly použít společné texty.
Mezi volně dostupnými proprii jiných místních církví
a řeholních společností
jsou takové, které texty pro vigilie nemají
ani u vlastních svátků Páně - příkladem je
paulínská rodina
se svátky Ježíše Dobrého pastýře a Ježíše Božského mistra.
Na druhé straně však není problém najít propria,
která vlastní texty pro vigilie mají, i když by to povaha
svátku striktně nevyžadovala (šly by použít texty z commune) -
můžeme jmenovat
Proprium Officiorum Ordinis Praedicatorum ..., editio typica, Romae: Sanctae Sabinae 1982
(texty pro vigilie na s. 642nn)
nebo vlastní texty
bosých karmelitánů,
(texty pro vigilie jsou zařazeny přímo v rámci
jednotlivých svátečních formulářů).
Můžeme tedy uzavřít, že vlastní texty pro vigilie
naprosto nejsou omezené jen na svátky Všeobecného římského
kalendáře. Spíš se o ně různé církevní subjekty - patrně
i s ohledem na reálné potřeby zavedeného liturgického provozu -
starají v nestejné míře.
Závěrem je, že žádný dobrý důvod pro chybějící
texty k vigilii nebyl nalezen.
Texty pro vigilii jsou žádoucí, formulář je bez nich neúplný.
Bylo by vhodné, aby se
místní církve, které svátek slaví,
u Dikasteria pro bohoslužbu a svátosti (jakožto původce daného
liturgického formuláře)
dožadovaly nápravy, ale je spíš nepravděpodobné,
že by to někomu stálo za to.
Náprava svépomocí
Závěrem můžeme zkusit popustit uzdu liturgické tvořivosti.
Kdyby někdo chtěl vigilii ze svátku Krista Kněze slavit,
chybějícím oficiálním textům navzdory,
odkud by bylo vhodné texty pro ni vzít?
S evangeliem není problém - použije se klasická rubrika
"Evangelium ze mše tohoto svátku, které se toho roku nečte"
(tak jako např. o slavnosti Krista Krále).
Náročnější je výběr antifony a kantik.
Jako úzkoprsí legalisté nechceme liturgickou tvořivost
pěstovat přespříliš nevázaně a antifonu chceme vybrat pokud možno
z textů, které již v breviáři figurují
(a tak jsou již schválené, i když ne speciálně pro danou funkci).
Antifony k vigilii jsou z větší části v rámci breviáře jedinečné,
v jednotkách případů jde o další použití textů figurujících
jinde jako antifony k evangelním kantikům nebo jako antifony
velikonočního žaltáře (ve všech těchto případech jde o evangelní citáty).
Zhruba rovným dílem jsou mezi antifonami vigilií zastoupeny úryvky biblické
(často, ale nejen, z evangelií) a texty "ryze liturgické".
Svým formátem - délkou, vzletností textu - bývají blízké nedělním
a svátečním antifonám k evangelním kantikům.
Z existujících vigilijních antifon nebyla opravdu vhodná žádná,
proto jsem se obrátil k výše naznačeným skupinám antifon
jiné liturgické funkce, ale podobné formy.
Favority jsou za mě následující tři.
Nevýhodou druhé je, že by do značné míry dublovala třetí antifonu
modlitby se čtením
(určitou polehčující okolností však je, že by byly odděleny
dvěma dlouhými čteními).
Třetí by pak naši ubastlenou vigilii katapultovala
mezi vigilie nejvyšší třídy co do délky a vzletnosti antifony
ke kantikům, do společnosti svátků jako je Povýšení svatého kříže
nebo Neposkvrněné početí Panny Marie.
-
Bože, zbudoval sis chrám a oltář na své svaté hoře.
Aleluja.
(RCH soboty 3. týdne velikonočního žaltáře)
-
Kristus vydal sám sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou.
Aleluja.
(RCH pátku 4. týdne velikonočního žaltáře)
-
Kristus přinesl Bohu skrze věčného Ducha sám sebe jako oběť bez poskvrny.
Jeho krev očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit živému Bohu.
(k Benedictus ve středu Svatého týdne)
Nejzapeklitějším úkolem se nakonec ukazuje být výběr starozákonních kantik.
Zatímco "silné liturgické doby" obvykle pro vigilie všech svých
nedělí, svátků a slavností vystačí s jedinou sadou,
každá ze slavností Páně v liturgickém mezidobí má svou vlastní sadu
kantik a všechny se zdají být šité té které příležitosti hodně
na tělo a na náš svátek nejsou dobře přenositelné.
Ani jinde jsem při pokusech uzmout již hotovou sadu nepochodil.
Na to, abych se pokoušel postavit úplně novou, nemám dotyčný
svátek dost rád a nemám chuť stávat se takto aktivním spolukonstruktérem
liturgické artikulace jeho ideového obsahu.
V nouzi bych asi sáhl po kanticích z některé slavnosti
Páně v liturgickém mezidobí (jakkoli se sem opravdu moc nehodí)
a nechal ostatní uživatele vzniklého formuláře, ať v tom výběru
marně hledají hlubší smysl.
Nápěvy jsem samozřejmě opatřil i všechny antifony určené
pro prodloužené slavení
modlitby se čtením nedělí a svátků jako vigilie (VPDMC 73),
ale lhal bych,
kdybych tvrdil, že jsem je všechny, nebo i jen nějakou větší
část z nich, také někdy v rámci příslušné hodinky zpíval.
K prodloužené modlitbě se čtením se rozhoupu jen zcela výjimečně,
její zpěvy patří k těm daleko nejméně ozpívaným.
Kdyby tomu bylo jinak, dost možná bych tento článek napsal
o řadu let dřív.
Breviář je typ liturgické knihy, šířící se a postupně převládající
od vrcholného středověku,
zahrnující kompletní textový repertoár oficia,
do té doby dílem rozptýlený
po různých knihách pro jednotlivé liturgické role,
dílem memorovaný a v chóru recitovaný či zpívaný zpaměti.
Ta jediná kniha, kterou je potřeba nosit s sebou, abyste
se aktuální hodinku oficia (jako klerik či řeholník na cestách,
nebo nevázaný chórovou povinností ke konkrétnímu kostelu)
mohli pomodlit kdykoli a kdekoli.
Proti této "zásadě jediné knihy" překvapivě hřeší
pokoncilní breviář, když pro některé dny odkazuje pro část textů
do jiných liturgických knih.
Nikdy se, pravda, nejedná o části, které osoby oficiem povinné
odbavit musejí, naopak jde o temné kouty breviáře,
kam noha katolíkova vkročí spíš jen výjimečně.
Ale když už si čas uděláte,
může se vyskytnout nečekaná překážka: antifonu pro vigilii máme,
příslušná starozákonní kantika máme, ale evangelium
v breviáři pro řadu příležitostí chybí a
jen se na něj odkazuje rubrikou do mešního lekcionáře.
- Narození Páně
- Zjevení Páně
- Nanebevstoupení Páně
- Nejsvětější Trojice
- Těla a Krve Páně
- Nejsvětějšího Srdce Ježíšova
- Ježíše Krista Krále
- Uvedení Páně do chrámu
- sv. Josefa
- Narození sv. Jana Křtitele
- Sv. Petra a Pavla
- Proměnění Páně
- Nanebevzetí Panny Marie
- Povýšení svatého kříže
- Sv. Michaela, Gabriela a Rafaela
- Všech svatých
- všechny společné texty o svatých a o posvěcení kostela
... zkrátka nejde o jev nijak vzácný, v některých svazcích
breviáře je evangelií vyřešených rubrikou jistě víc než těch
otištěných.
Když se snažíme dobrat se důvodů, které k tomuto nepohodlnému
řešení vedly, ve formulářích vigilií pro dotčené slavnosti
se nápadně často vyskytuje rubrika, ukládající vzít
mešní evangelium z jiného ročního cyklu, než na daný rok připadá.
Reformovaná liturgie se štítí každého opakování,
vybrat pro ten který svátek ještě další vhodnou evangelní
perikopu snad nebylo vždy rozumně možné,
a otiskovat v breviáři pro každý
dotčený formulář všechny tři by, uznávám, bylo spíše nepraktické.
Co řešení mnoha evangelií pro vigilie odkazem na mešní lekcionář
říká o tom, jak o vigiliích smýšleli redaktoři pokoncilního
breviáře? Každopádně nepočítali s tím, že se je někdo
bude běžně modlit sám, na cestách, daleko od sakristie vybavené
kompletní sadou mešních lekcionářů, nebo alespoň příručního
vydání misálu se čteními. Vigilie byly zamýšleny
zásadně jako slavení společné, pro které nejen jsou potřeba
vedle breviáře ještě další liturgické knihy,
ale také je nezbytné věnovat
určitý čas přípravě, protože evangelium se musí nejen najít,
ale mnohdy také správně vybrat z širší nabídky.
Když je řeč o tom, kde breviář neobsahuje všechny potřebné texty
a odkazuje pro ně do mešního lekcionáře, hodí se zmínit
ještě jeden zvláštní případ: modlitbu se čtením slavnosti
Zmrtvýchvstání Páně. Tato modlitba, koncipovaná jako nouzová
náhražka velikonoční vigilie pro ty, kdo se jejího plnohodnotného
slavení nemohou zúčastnit, má v breviáři otištěn jen minimální
povinný výběr čtení a zpěvů. Do mešního lekcionáře pak
rubrika odkazuje pro další čtení a zpěvy z velikonoční vigilie,
jejichž použití je volitelné.
Zdá se, že se tu ukazuje redakční princip, uplatněný právě
i na evangelia pro vigilie: breviář musí obsahovat
všechny ty - a pouze ty - texty,
které se recitují povinně (nebo jsou pro breviář specifické
a v jiných liturgických knihách se nevyskytují).
Avšak vigilie se nerecitují povinně,
jsou ryze dobrovolným, "luxusním" přídavkem pro horlivce
(VPDMC 73: pro ty, "kteří touží v souhlase s tradicí protáhnout
slavení vigilie před nedělí, slavnostmi a svátky"),
proto breviář ty jejich texty, které jsou společné
s mešním lekcionářem, obsahovat nemusí - a mnohdy neobsahuje.
Pokoncilní římské oficium pro každou "silnou liturgickou dobu"
má skupinu pevných/neměnných zpěvů, které celou liturgickou
dobou procházejí a udávají její ráz.
Jsou to invitatoria, hymny, antifony k modlitbě uprostřed dne
a responsoria v ranních chválách a nešporách.
Responsorií jsou obvykle dvě dvojice - jedna pro neděle,
druhá pro férie. Někdy změna části tohoto pevného repertoáru
vyznačuje předěly fází dané liturgické doby.
Tak např. v době velikonoční se po slavnosti Nanebevstoupení Páně
začne zpívat nové nešporní responsorium, odkazující na blížící
se Letnice (neboť v rámci liturgické reformy byla
do nešpor dnů po Nanebevstoupení Páně jaksi propsána či pojata
svatodušní novéna).
A v době adventní se responsorium Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství,
nešporní responsorium určené jinak pro adventní neděle,
zpívá také 17. a 18. prosince.
Jak jsem něco takového vůbec nečekal,
v době, kdy jsem zkraje práce na nápěvech pro Denní modlitbu církve
zhudebňoval responsoria, mě nenapadlo
listovat breviářem a responsoria kontrolovat den po dni,
chybně jsem z prvních dvou dnů řady odvodil,
že je nedělní responsorium určeno pro celý předvánoční týden,
a tak jsem ho několik let zpíval.
Když jsem si pak náhodou všiml, jak se věci mají doopravdy,
měl jsem za to, že jde nejspíš prostě o redakční chybu.
Moje prvotní podezření, že tato podivnost vznikla omylem
v rámci redakce českého překladu, však rychle vyvrátilo
srovnání s latinským breviářem:
nedělní nešporní responsorium (právě jen) pro první dva
dny předvánočního týdne předepisuje právě i
Liturgia horarum, a to již od svého prvního vydání.
Jak to vysvětlit?
Jistě je třeba připustit možnost, že v latinském breviáři
jde o plod přehlédnutého redakčního zmatku bez hlubšího smyslu.
Pokud přeci jde o uspořádání zcela záměrné,
ve kterých směrech má smysl pátrat po jeho možném smyslu?
Liší se nějak 17. a 18. prosinec od ostatních dnů předvánočního
týdne? -- Bylo by možné upozornit na to, že podle rubrik
předtridentského pražského breviáře se antifona O Sapientia
zpívala slavnostněji než ostatní Ó antifony. Možná by se
podobné zvyklosti našly i v některých dalších místních církvích,
ale zdá se spíš nepravděpodobné,
že by byly jako slavnostnější vyzdviženy zrovna první dva dny,
a že by pokoncilní reformátoři takovou obskurní historickou
referenci kódovali zrovna použitím nedělního responsoria.
Pokud jde o zařazení responsorií do ranních chval a nešpor,
hlavním inspiračním zdrojem pokoncilní reformy se zdá být
předkoncilní mnišské oficium.
To ovšem neznalo zvláštní responsoria pro neděle a
pro celou dobu adventní vystačilo s jedinou
dvojicí (Antiphonale monasticum, Solesmes 1934, 181-184),
takže odtud vítr také rozhodně nevane.
Jak ona zvláštní responsoria souvisí s ostatními texty
těch dvou dnů? Když nám jde o responsoria,
jak se to má s texty jim nejbližšími - s krátkými čteními? Pokoncilní breviář
první tři týdny doby adventní opakuje dokola jeden týdenní cyklus
krátkých čtení. Když se 17. 12. přejde na repertoár
předvánočního týdne, čtou se opět krátká čtení z téhož
cyklu, v totožném uspořádání, akorát přiřazená již ne dnům
v týdnu, ale dnům podle kalendářního data.
17. a 18. 12. se o nešporách čtou stejná krátká čtení
jako o adventních nedělích. A také se k nim zpívá nedělní
responsorium.
Jedna dávná záhada je tedy vyřešena, ale hned se vnucuje otázka nová:
proč se 18. 12., když se v ranních chválách
čte stejné krátké čtení jako o adventních nedělích,
nezpívá také responsorium z nedělních ranních chval?
1.-3. týden |
předvánoční týden |
ranní chvály |
nešpory |
neděle |
N 17. 12. |
|
1N: 1 Sol 5,23-24 |
18. 12. |
Řím 13,11b-12 |
2N: Flp 4,4-5 |
pondělí |
19. 12. |
Iz 2,3 |
Flp 3,20b-21 |
úterý |
20. 12. |
Gn 49,10 |
Srov. 1 Kor 1,7b-9 |
středa |
21. 12. |
Iz 7,14b-15 |
1 Kor 4,5 |
čtvrtek |
22. 12. |
Iz 45,8 |
Jak 5,7-8.9b |
pátek |
23. 12. |
Jer 30,21-22 |
2 Petr 3,8b-9 |
sobota |
RCH 17. 12.; 24. 12. |
Iz 11,1-2 |
|
Závěrem snad stojí za explicitní zmínku, že to naprosto není tak,
že by ona nedělní nešporní čtení vyžadovala nedělní responsorium
svým obsahem. Vztah mezi krátkými čteními a příslušnými
responsorii je zcela volný. Smysl liturgického celku
by nijak neutrpěl ani se významněji neposunul,
kdyby se po nedělním čtení místo
nedělního responsoria zpívalo to feriální
(jak se to ostatně děje 18. 12. v ranních chválách).
Pokoncilní reformátoři římského oficia byli v otázce
repertoáru závěrečných mariánských antifon konservativní:
sadu čtyř antifon, známou z předkoncilního římského breviáře
(Alma Redemptoris Mater,
Ave Regina caelorum,
Regina caeli,
Salve Regina),
podrželi a rozšířili ji toliko o nejstarší známou mariánskou
modlitbu Sub tuum praesidium
(která v římském oficiu i předtím jako antifona figurovala,
byť ne jako antifona závěrečná).
VPDMC 92 ovšem výslovně dovoluje, aby si biskupské konference
schválily další závěrečné mariánské antifony.
Denní modlitba církve této možnosti využívá
a cyklus závěrečných mariánských antifon dále doplňuje
o modlitbu Zdrávas Maria
(které rovněž funkce liturgické antifony nebyla ani v minulosti
cizí, ovšem ne v dlouhé formě s částí "Svatá Maria, Matko Boží").
Vzhledem k její popularitě není překvapivé,
že ji kromě českého breviáře najdeme v
italském
a pravděpodobně i v dalších.
Následuje rubrika
Může se zpívat též některá z následujících písní
a po ní dvě písně, vybrané z bohaté zásoby českých písňových parafrází
závěrečných mariánských antifon, a tudíž vlastně dublující
dva z předešlých textů. Záměr je zjevný: k antifonám,
pro něž breviář podává nový překlad,
poskytnout pokud možno také zpívatelnou alternativu s nápěvem,
a to i za cenu věrnosti překladu.
(Nápěvy jsou v červeném hymnáři, s. 363-365.)
V případě písně Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno,
je ovšem namístě protestovat proti zcela nemístné délce.
Nejen hymnus,
ale ani závěrečná mariánská antifona by neměla být
předlouhá a neměla by mít refrén.
incipit |
latinský incipit |
vztah k předloze |
nápěv v hymnáři |
Slavná Matko Spasitele |
Alma Redemptoris Mater |
strofický překlad (dvě strofy + extra verš) |
ne |
Zdráva buď, Královno nebe |
Ave Regina caelorum |
strofický překlad |
ano |
Buď zdráva, Královno |
Salve Regina |
překlad |
ne |
Pod tvou ochranu se utíkáme |
Sub tuum praesidium |
překlad |
ne |
Zdrávas, Maria |
Ave Maria |
překlad |
ne |
Vesel se, nebes Královno |
Regina caeli |
písňová parafráze |
ano |
Může se zpívat též některá z následujících písní:
|
Matko Páně, nebes bráno |
Alma Redemptoris Mater |
písňová parafráze |
ano |
Zdráva buď, Panno Maria, ó Královno |
Salve Regina |
písňová parafráze |
ano |
Letmé pročtení českých textů závěrečných mariánských antifon
a souvisejících rubrik ve čtenáři může zanechat dojem,
že jde o šest překladů a dvě písňové parafráze,
ale bližší pohled ukáže, že situace je složitější:
i mezi "překlady" totiž figurují texty vybrané z pokladu
české duchovní písně (a tudíž figurující v příslušném oddílu
červeného hymnáře spolu se svými písňovými nápěvy).
Zatímco u antifony Zdráva buď, Královno nebe můžeme
konstatovat, že je to v mezích možností věrné přebásnění,
zdařile reprodukující literární formu předlohy i velkou část
jejího obsahu, píseň Vesel se, nebes Královno
se od antifony Regina caeli dosti výrazně liší
svou formou - místo dvou dvouverší má tři.
Závěrečné mariánské antifony jsou (přinejmenším ve výše
diskutovaném pokoncilním českém rozsahu repertoáru)
důležitým místem repertoárového průniku mezi liturgií hodin
a lidovým modlením.
Je proto zarážející, jak rozdílným způsobem bylo naloženo
s texty, které jsou zároveň široce užívanými modlitbami.
Zatímco modlitba Zdrávas, Maria byla do breviáře pojata
ve své obvyklé podobě, na textovou tradici modliteb
Zdrávas, Královno, Pod ochranu tvou
a Raduj se, Královno nebeská se nedbá a je pro ně
podán nový překlad.
Možná překladatelé doufali, že vydání breviáře pomůže
zavedené modlitby i v jejich lidovém užití
jazykově aktualisovat,
ale bylo-li tomu tak, pak pokus skončil naprostým nezdarem.
Breviářové znění Buď zdráva, Královno
ani Pod tvou ochranu se utíkáme jsem jaktěživ
(dokonce ani v rámci denní modlitby církve)
nikde recitovat neslyšel - aniž jsem kdy slyšel
jako antifonu pro modlitbu Anděl Páně v době velikonoční
zpívat píseň Vesel se, nebes Královno.
Do svého zhudebnění Denní modlitby církve jsem
závěrečné mariánské antifony původně zahrnovat neplánoval -
byl by to úplně zbytečný podnik, protože každý katolík
z jen trochu kulturní farnosti zná nazpaměť jejich
latinské znění a (ty snazší novověké) nápěvy a sotva kdy komu
přijde na mysl zpívat je na chorální nápěvy česky.
Ostatně posledních 200 let vidělo vícero pokusů
chorální nápěvy pro české závěrečné mariánské antifony
upravit, a všechny záhy upadly v zasloužené
zapomění, popř. se staly oblíbeným odstrašujícím příkladem
pro potřebu argumentů, že vkusně adaptovat nápěvy latinských textů
pro texty české prostě nelze.
Ale když jsem měl nápěvy pokryty všechny antifony
a krátká responsoria Denní modlitby církve (a že jich není málo),
najednou se zdálo malicherné závěrečné mariánské antifony
z projektu úplného českého antifonáře vynechat jen proto,
že je nikdy nikdo nebude
zpívat: vždyť to je pravděpodobný osud drtivé většiny
z těch cca 2000 antifon již zpracovaných!
A tak jsem během let postupně připravil chorální nápěvy,
založené na snazších nápěvech latinských verzí,
i pro všech šest závěrečných antifon.
Pro ty, které figurují i v lidovém
modlení, jsem vedle breviářového znění zpracoval i tradičnější
text z Kancionálu, v neposlední řadě proto, že je svou formou
bližší latinské předloze a tudíž se pro něj nápěv snáze adaptuje.
Jen pro antifonu Regina caeli jsem zhudebnil
pouze kancionálový text, protože písnička
Vesel se, nebes Královno je latinské předloze formou
tak nepodobná, že pro ni daný nápěv rozumně adaptovat nelze,
a skládat úplně nový chorální nápěv na text široce známé
kostelní písně by bylo divné.
Pokud v budoucnu dojde k revizi Denní modlitby církve,
přimlouval bych se za sjednocení textů antifon, které jsou
zároveň široce známými modlitbami, a to třeba i za cenu toho,
že pak budou v rámci breviáře
poněkud vyčnívat použitým rejstříkem jazyka.
Mít extra překlad antifony Salve Regina,
který se používá jen v breviáři a nikde jinde
(zatímco jiný překlad se rutinně recituje na závěr růžence
i při jiných modlitbách a pobožnostech), nedává smysl.
Píseň Vesel se, nebes Královno by dle mého názoru
zasloužila být odsunuta pod rubriku
Může se zpívat též některá z následujících písní
a nahrazena těsnějším, formu předlohy zachovávajícím překladem
antifony Regina caeli -
nejen proto, že zachované hrubé obrysy textu jsou předpokladem
možnosti adaptovat pro něj příslušný nápěv.
Když jsem se pustil do zhudebnění Denní modlitby církve,
zhudebňovaným "libretem" mi po první tři až čtyři roky
byl tkzv. "laický breviář" - jednosvazkový diurnál - resp.
jedno jeho konkrétní vydání: to z r. 1994, protože
pro studentský rozpočet byl nový breviář, když bylo možné
zadarmo získat starší, nesmyslně vysoký zbytečný výdaj.
Proto jsem v prvních letech vpodstatě ignoroval zpěvy
modlitby se čtením
a do jejich systematického doplňování do již existujících materiálů
jsem se pustil až poté, co jsem v roce 2013 začal vydělávat
a mohl si pořídit nové úplné čtyřsvazkové vydání.
Má tkzv. "kněžský" breviář
oproti "laickému" - kromě textů modlitby se čtením -
ještě nějaký další exklusivní obsah?
Otázka, kterou mě snad nikdy nenapadlo položit si.
Až jsem si během ranních chval
všiml, že v mých notách společných textů o svatých mužích
chybí responsorium Spravedliví se radují,
které breviář (třetí svazek čtyřsvazkového) předepisuje jako závaznou variantu
pro společné svátky více svatých.
Jak to?!
Zpěv po krátkém čtení
O. Měl Boží zákon ve svém srdci, [...]
O více svatých:
O. Spravedliví se radují *
a hledí na Boží tvář. Spravedliví.
V. Veselí se, jásají radostí *
a hledí na Boží tvář. Sláva Otci. Spravedliví.
(Denní modlitba církve, svazek 3, KNA 2005, s. 1770)
Nejjednodušším vysvětlením samozřejmě je, že jsem ho
přehlédl, nebo se před lety až tak nestaral, jestli
zhudebním všechny alternativní zpěvy toho kterého formuláře.
Ale nahlédnutí do onoho diurnálu z roku 1994 ukázalo,
že z jeho textů jsem tehdy nevynechal nic.
Responsorium Spravedliví se radují tam v ranních chválách
společných textů o svatých mužích prostě není.
Následné srovnání jednotlivých svazků úplných vydání
(DMC 2005; 1989; latinská editio typica 1971;
editio typica altera dosud nevlastním, ale na její obsah lze nepřímo usuzovat z DMC, která vznikla na jejím základě)
pak ukázalo překvapivou skutečnost, že (od začátku a konsistentně
mezi vydáními) toto responsorium obsahují pouze svazky
pro liturgické mezidobí. Svazek adventně-vánoční ani
postně-velikonoční ne.
To, že responsorium Spravedliví se radují chybí
v jednosvazkových vydáních Denní modlitby církve
(není ani v tom nejnovějším z r. 2007), nejsnáze
vysvětlíme jako redakční chybu při kompilaci
materiálu napříč čtyřmi svazky do svazku jediného,
popř. jako vědomé zjednodušení (než psát výstřední rubriku
"o více svatých, ale jen mimo dobu adventní, vánoční, postní a velikonoční",
radši to responsorium úplně vynecháme).
Jak ovšem vysvětlit to, že úplná vydání mají pro liturgické mezidobí
extra responsorium pro svátky více svatých,
příhodně mluvící o svatých v plurálu, narozdíl od singulárně
formulovaného Měl Boží zákon ve svém srdci,
ale svazky pro "silné doby" se omezují na responsorium jediné,
právě ono singulární?
Jistě to není obsahem, protože text responsoria
Spravedliví se radují neobsahuje nic,
co by se nedalo zpívat i v adventu, o Vánocích,
v době postní, a beze všeho by pro něj šla obvyklým způsobem
připravit i velikonoční varianta s aleluja.
Když je řeč o velikonočních variantách responsorií,
nemůžu si na okraj nepostěžovat, že způsob úpravy textů
responsorií ranních chval a nešpor
pro velikonoční variantu s aleluja je v Denní modlitbě církve
charakteristicky jiný než v její latinské předloze, takže
jsou česká alelujatická responsoria oproti odpovídajícím
latinským výrazně ukecanější -
až je příslušný tradiční nápěv (stavěný pro rozumně krátké texty),
když se pro ty dlouhé české texty použije,
nejednou napnut daleko za meze své elasticity.
Jako další možné vysvětlení se nabízí, že v době adventní,
vánoční, postní a velikonoční snad žádné oslavy více svatých,
pro něž přichází v úvahu společné texty o svatých mužích,
nejsou. Proti tomu však jest, že takové zacházení se společnými
texty by nebylo obvyklé ani rozumné, protože
commune sanctorum je vždy koncipováno tak,
aby pokrylo nejen potřeby liturgického kalendáře, který je
v dané liturgické knize (nebo jejím svazku) otištěn
a se kterým ostatní obsah knihy primárně počítá,
ale potřeby pokud možno všech možných kalendářů, se kterými by kniha
mohla být v budoucnu používána. Tzn. i potřeby svátků více
svatých mužů, které možná budou zavedeny v budoucnu a padnou
do doby adventní nebo velikonoční, jakož i svátků více
svatých mužů, které se třeba slaví nebo budou slavit jen
v jednotlivé diecési, městě, či jen v jediném kostele kvůli
ostatkům v něm chovaným.
Za nejpravděpodobnější vysvětlení považuji to,
že v době přípravy prvního vydání Liturgiae horarum
na to, že by se vedle responsoria Měl Boží zákon ve svém srdci
(resp. jeho latinského ekvivalentu)
hodil ještě druhý text pro společné oslavy více světců, prostě přišli pozdě.
Editio typica vycházela v průběhu roku 1971 v číselném pořadí
svazků, tzn. od adventu přes půst a Velikonoce k liturgickému
mezidobí. Je známé, že se až v průběhu tisku přišlo na určité
závažnější nedostatky, které se narychlo opravovaly
(doložit citací to teď hned nemůžu, ale nejpravděpodobněji
jsem to četl u Campbella,
příp. u Bugniniho).
A zdá se, že tohle je podobný případ. Nejde o úplně hrubý
nedostatek (v liturgii není nijak neslýchané zpívat
biblické texty v singuláru i o svátku více světců),
ale o drobné vylepšení, ke kterému však nejspíš došlo až v době,
kdy první dva svazky nového breviáře byly již vytištěné
a nešlo do nich zasahovat. Ale následující vydání mohla a měla
toto vylepšení aplikovat již do všech svazků, protože
žádný rozumný důvod pro jeho omezení na liturgické mezidobí neexistuje.
Každopádně objev tohoto dosud mi skrytého responsoria
značně nahlodal mou víru, že mám Denní modlitbu církve
zhudebněnou kompletně, a v to, že ve věcech, jako je obsah
společných textů o svatých, se lze (s výjimkou postních
a velikonočních specifik) spolehnout na identitu textů
mezi svazky. Kompletní korektura zhudebněných textů, až na ni časem
dojde, tak bude ještě úmornější záležitost, než jsem
dosud předpokládal.
Tomu, kdo skládá nápěvy liturgických textů,
přísně vzato nepřísluší do textů samotných jakkoli zasahovat.
Přeci jsem si však během let dovolil nemalé množství úprav -
až na ojedinělé výjimky úprav drobných, neměnících smysl textu,
ale činících ho v nějakém ohledu zpěvnějším.
Nejčastěji jde o změny slovosledu nebo záměny slov tak,
aby text měl příznivější rytmus.
U všech zpěvů, kterých se to týká, je z toho vydán počet:
nyní je v notových materiálech vždy
malým písmem uveden oficiální text pro srovnání;
v konečné podobě antifonáře budou navíc zřetelně vyznačeny
rozdíly.
Mezi drobné úpravy z hudebních důvodů počítám i tu,
že jsem všem "Ó-antifonám" předvánočního týdne doplnil úvodní
Ó, v českém překladu vypuštěné. Chtěl jsem totiž
pro tyto populární a široce známé antifony
použít adaptovaný nápěv odpovídajících antifon latinských
(podobně, jako ho pro české texty adaptovali už redaktoři
českých rorátníků v 16. stol.),
a ten je bez onoho Ó těžko myslitelný.
Zároveň se ovšem netajím tím, že chybějící Ó považuji i v rovině
holého liturgického textu, bez ohledu na potřeby zhudebnění,
za defekt: oslovení uvozené částicí ó jistě
zní v češtině archaicky, pateticky, exaltovaně -
ale v latině také nejde o pouhý gramatický signál vokativu,
nýbrž právě i o prostředek stylistický.
Antifony k Magnificat předvánočního týdne nemluví řečí všedního
dne a ona exaltovaná částice by měla být zachována i v českém
překladu. Ostatně je zvláštní, když antifony u nás všeobecně
známé jako "Ó-antifony" v breviáři žádné Ó nemají.
Je příznačné, že pro potřeby videa z produkce Liturgie.cz,
kde o Ó-antifonách byla řeč, dr. Tichý bez komentáře použil
záběr ne na běžnou
Denní modlitbu církve, ale na dominikánský breviář,
kde Ó-antifonám úvodní Ó nechybí.
Antifona k Magnificat pro 18. prosinec je ovšem
z (rozsahem nepatrné, ale) zvlášť sporné kategorie těch antifon,
kde jsem ruku na oficiální liturgický
text vztáhl ne proto, abych drobnou úpravou vylepšil jeho
jazykové vlastnosti relevantní pro zhudebnění, ale protože
jsem, aniž mě k tomu nutily potřeby zhudebnění,
měl nepřekonatelné nutkání vylepšit překlad.
Latinský originál tu oslovuje Krista hebrejsky O Adonai,
Denní modlitba církve překládá "Hospodine".
Ale to je něco jako překládat "amen", "aleluja" nebo
"hosana". Hebrejská či aramejská slova, výjimečně se objevující
v latinské liturgii, se při převodu liturgických textů
do národních jazyků nepřekládají.
Čtenář může namítnout, že "Dominus Deus Sabbaoth"
ve zpěvu Sanctus se překládá ("Pán Bůh zástupů"),
ale to je výjimka potvrzující pravidlo. Navíc
výjimka ne ve všech ohledech šťastná, protože vymizení tohoto hebrejského
slova z mešního ordinária a tím z nejširšího katolického povědomí
komplikuje porozumění textům, které toto povědomí předpokládají -
třeba třetí strofě písně
Bože, chválíme tebe.
Jaké motivy k překladu vedly?
Nejpravděpodobnější se jeví motiv
"breviář v národním jazyce se bude modlit i prostý lid,
ten je nevzdělaný a hloupý a nebude tomu rozumět."
Tedy trapné poručníkování, které by mělo být
z liturgického překládání jednou provždy vykázáno.
Dále mohl hrát roli snad také ohled na židovstvo, protože
slovo "adónaj", indikované ve vokalizaci masoretského textu
jako zbožná náhražka tetragramu, nevyslovovaného Božího jména,
postupem času také samo začalo být chápáno jako Boží jméno,
které se při předčítání biblických textů nevyslovuje,
ale nahrazuje jinými náhražkami.
Ale takové ohledy nejsou užitečné a dokud nezasahují
do latinských liturgických textů, neměly by zasahovat
ani do procesu jejich překládání.
Dlužno říci, že Denní modlitba církve není jediným překladem,
který oslovení "O Adonai" překládá, a jsou dokonce i takové,
které ho bez náhrady vynechávají.
Ale bylo by více než žádoucí, aby se Denní modlitba církve
přesunula do společnosti verze německé, polské a dalších,
které ono hebrejské slovo, jako zvlášť emfatický odkaz
na starozákonní očekávání Boha-spasitele, ponechávají
v původním znění.
-
předloha - Liturgia horarum:
O Adonái et Dux domus Israel, qui Móysi in igne flammæ rubi apparuísti, et ei in Sina legem dedísti: veni ad rediméndum nos in brácchio exténto.
-
Adonai
-
Liturgie hodin (dominikánský breviář):
Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.
-
německy:
O Adonai, Herr und Führer des Hauses Israel - im flammenden Dornbusch bist du dem Mose erschienen und hast ihm auf dem Berg das Gesetz gegeben: o komm und befreie uns mit deinem starken Arm!
-
nizozemsky:
O Adonaï, Heer van Israëls huis,
Gij zijt aan Mozes verschenen in het brandend braambos
en hebt hem de wet gegeven op de Sinaï.
Kom nu en bevrijd ons met sterke hand.
-
islandsky:
Adonai, voldugi Guð, leiðtogi Ísraels.
Þú, sem birtist Móse í loga þyrnirunnans
og gafst honum lögin á Sínaífjalli,
kom og frelsa oss með almætti þínu.
-
španělsky (též zde):
Oh Adonai, Pastor de la casa de Israel, que te apareciste a Moisés en la zarza ardiente y en el Sinaí le diste tu ley, ven a librarnos con el poder de tu brazo.
-
rumunsky:
O Adonai, stăpânul şi conducătorul casei lui Israel, care te-ai arătat lui Moise în rugul aprins şi i-ai dat Legea pe muntele Sinai, vino să ne eliberezi cu braţ puternic.
-
polsky:
O Adonai, Wodzu Izraela, Tyś w krzaku gorejącym objawił się Mojżeszowi i na Synaju dałeś mu Prawo; przyjdź nas wyzwolić swym potężnym ramieniem.
-
rusky:
О Адонаи и Вождь дома Израилева, явившийся Моисею в пламени огня тернового куста и давший ему закон на Синае; приди искупить нас мышцею простёртою.
-
ukrajinsky:
О Адонай, Вождю дому Ізрáїля, Ти в полум’яному кущі явився Мойсеєві і дав йому Закон на Синаї; прийди нас визволити своїм простягнутим раменом.
-
překlad
-
Denní modlitba církve:
Hospodine, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu zákon na Sinaji: přijď a vysvoboď nás s velikou mocí!
-
slovensky:
Ó, Pane, Vodca domu Izraela, ty si sa zjavil Mojžišovi v ohni horiaceho kríka a na Sinaji si mu dal zákon; príď, vystri svoju ruku a vysloboď nás.
-
maďarsky:
Ó, Urunk és népednek vezérlő Fejedelme! Te megjelentél Mózesnek az égő csipkebokorban, és neki a Sínai-hegyen törvényt adtál: Jöjj, válts meg minket kitárt karoddal!
-
italsky:
O Signore, guida della casa d’Israele,
che sei apparso a Mosè nel fuoco del roveto
e sul monte Sinai gli hai dato la legge:
vieni a liberarci con braccio potente.
-
bělorusky:
Пан і Валадар Ізраэля, Ты ў палаючым кусце аб’явіўся Майсею і на Сінаі даў яму закон, прыйдзі і вызвалі нас сваім магутным плячом.
-
vynecháno
-
francouzsky:
Ô Chef de ton peuple Israël, tu te révèles à Moïse dans le buisson ardent et tu lui donnes la Loi sur la montagne, délivre-nous par la vigueur de ton bras, viens, Seigneur, viens nous sauver !
-
portugalsky:
Ó Chefe da casa de Israel, que no Sinai destes a Lei a Moisés: vinde resgatar-nos com o poder do vosso braço.
[EDIT 27. 12. 2022]
Doplněna verze portugalská a rumunská.
[EDIT 18. 5. 2023]
Doplněna verze nizozemská a islandská.
[EDIT 8. 10. 2023]
Doplněna verze ukrajinská.
[EDIT 18. 12. 2023]
Doplněna verze běloruská.
Pokud jde o budoucí proces schvalování hotového
antifonáře pro liturgické použití, počítám s tím, že
provedené zásahy do textů budou jedním z potenciálně sporných
bodů, a jsem smířen s tím, že, pokud to bude nutné,
antifonu "Ó Adónaj" upravím na (téměř) oficiální text
"Ó Hospodine". Ale prozatím chovám naději, že to nutné nebude,
antifona bude smět alespoň při oficiu zpívaném
"secundum Pavlíkum" podržet
svůj charakteristický incipit (který má i ve všech mně známých
staročeských verzích) a třeba bude při příští revizi
Denní modlitby církve v tomto znění dokonce pojata i
do oficiálního textu breviáře.