V roce 2013 byl projekt In adiutorium na světě třetím rokem.
Po třech letech každodenního zpívání a skládání chybějících
nápěvů bylo zhudebnění Denní modlitby církve celkem daleko
a nabízený repertoár pokrýval značný díl temporálu i sanktorálu
(za další dva roky,
15. 8. 2015,
byl breviář nápěvy pokryt kompletně).
Také jsem již měl nějaké zprávy, že tu a tam někdo něco
při slavení liturgie hodin použil. Ale v létě toho roku jsem dostal e-mail
vybočující daleko za hranice toho, čeho se tvůrce chorálních
nápěvů k antifonám a responsoriím oficia může rozumně nadát:
jistá v zahraničí působící česká pěvkyně mě žádala o povolení
zařadit několik antifon z Velkého pátku na program plánovaného
koncertu duchovní hudby.
Odpověděl jsem, co v otázce autorských práv odpovídám vždycky:
nápěvy jsou vydané pod (jednou konkrétní, v každém notovém
materiálu jasně uvedenou) svobodnou licencí;
pokud se vejdete do licenčních podmínek,
o povolení netřeba žádat, už ho máte.
Nezatajil jsem ale svůj údiv nad tím, že by se antifony -
zpěvy to krátké, hudebně samy o sobě obvykle prosté a nepříliš
zajímavé, esteticky přitažlivé spíš až jako ústrojná součást
liturgického celku, ne samy o sobě - měly provádět
v rámci nějakého sólového koncertního pásma.
O pár e-mailů později se vyjasnilo, že paní hledala starou
hudbu a moje antifony mylně považovala za transkripce
nebo úpravy zpěvů ze staročeských pramenů. Tím byla otázka
jejich koncertního provedení k oboustranné spokojenosti uzavřena
a jak by vypadalo koncertní provedení série
(samotných, z liturgického kontextu vytržených) antifon
jsem se tudíž nedozvěděl. Se vší pravděpodobností by vypadalo divně.
(Dnes bych možná nabídl, že nějaké potenciálně vhodné
staročeské antifony
z pramenů vydoluji, ale tehdy jsem o nich neměl ještě ani tak
špatný přehled, jako mám dnes.)
Pikantní na celé věci je, že v tom výběru antifon, kterým chvíli
hrozilo koncertní provedení před zahraničním publikem,
protože byly mylně považovány za starý materiál,
figurovaly všechny tři antifony k modlitbě uprostřed dne
na Velký pátek.
Tři antifony opisující pašijovou chronologii Markova evangelia,
které spatřily světlo světa až v rámci liturgické reformy.
Erat hora tértia, et crucifixérunt Iesum.
(téměř doslovný citát
Mk 15, 25;
kromě Marka žádný evangelista časový údaj o hodině
ukřižování neuvádí)
|
Bylo devět hodin dopoledne, když ukřižovali Ježíše. |
Hora sexta ténebrae factae sunt per totam terram usque in horam nonam.
(Mk 15, 33; srov. Mt 27, 45, Lk 23, 44)
|
Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. |
Hora nona exclamávit Iesus voce magna, dicens: Deus meus, Deus meus, ut quid dereliquísti me?
(podle Mk 15, 34; srov. Mt 27, 46)
|
Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? |
Antifony daného znění v pokladu gregoriánského chorálu
nenajdeme a v předkoncilním římském oficiu, stejně jako
v drtivé většině předtridentských diecésních breviářů,
nefigurují ani žádné jiné antifony daného liturgického určení.
Hodinky během dne od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty
tu totiž mají výjimečnou, extrémně strohou podobu.
Říká se (bez obvyklých elementů úvodu a závěru hodinky)
jen psalmodie dané hodinky (bez antifony),
Christus factus est, Žalm 51 a orace.
Vlastní antifony má pouze matutinum, laudy a nešpory,
a jejich převážná většina je po všechny tři dny vybrána ze žalmů,
které tak jsou čteny jako proroctví o utrpení Páně
(srov. též lekce z Augustinova výkladu žalmů, které
se po všechny tři dny čtou v druhém nokturnu).
Pašijové drama je explicitně tematisováno zejména
v responsoriích matutina, dále již jen v antifonách k evangelním
kantikům a v části antifon velkopátečních laud.
Pokoncilní reforma jednak odstraňuje drtivou většinu
sezónních strukturních zvláštností - i dny Tridua tak
dostávají invitatoria, hymny, krátká čtení, antifony pro modlitbu
uprostřed dne i další prvky, které v tyto dny v předkoncilním
oficiu odpadaly. A další zřetelná tendence, projevující se
nejen v antifonách modlitby uprostřed dne,
je dát více prostoru novozákonním, příp. nebiblickým
textům, které o velikonočních událostech mluví přímo.
Připouštím, že to breviář dělá o kousek lidovějším, když
(stále nechává dost prostoru antifonám vzatým ze žalmů, ale také)
se chápe témat a událostí blízkých lidové zbožnosti.
Předkoncilní oficium velikonočního tridua je ve své
starobylosti velice důstojné, ale - právě díky popsané
strukturní redukci hodinek během dne a omezení se v ostatních
hodinkách na antifony ze žalmů - také značně suchopárné.
(To říkám jako někdo, kdo ho i letos zpíval.)
Když jsem tu posledně
psal
o "červeném hymnáři", sliboval jsem další článek na téma
jeho melodií, zejména těch, které by zasluhovaly revizi
nebo náhradu. Tento slib jsem dosud nesplnil,
a zároveň mezitím ztratil na aktuálnosti, protože
hymnář již pár měsíců po vyprodání vyšel v další
nezměněné reedici. Na úvahy o jeho vylepšeném vydání
tak máme k dobru nejspíš dalších deset let.
Slib nesplním ani dnes - řeč sice bude o hymnech, ale primárně
o jejich textech.
Od druhé adventní neděle do následující soboty jsem
(podle plánu)
zpíval oficium (místo v posledních letech obvyklého latinského
předkoncilního) česky. Do toho týdne akorát připadla
slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie,
která patří (spolu se sobotní památkou Panny Marie
a svátkem Narození Panny Marie) mezi ty příležitosti,
pro něž byl jako jeden z hymnů do Denní modlitby církve
zařazen výběr slok notoricky známé mariánské písně
"Budiž věčně velebena". Tak jsem (sám doma) úvodem ranních
chval pěl "Budiž věčně velebena", připadal jsem si při tom
jako idiot a pojal úmysl napsat o tom článek.
Vernakulární "hymny" a požadavky na ně
Při sestavování Denní modlitby církve bylo zcela využito prostoru
ponechaného ustanovením VPDMC 178 (viz citaci níže) a namísto překladů
latinských hymnů byly v drtivé většině případů použity
existující české duchovní písně.
Pokud jde o zpěv hymnů v národním jazyce, dává se biskupským konferencím
možnost přizpůsobit latinské hymny charakteru vlastního jazyka i zavádět nové
hymnické skladby, pokud zcela odpovídají duchu jednotlivých částí oficia nebo době
či svátku. Zvlášť se však musí dát pozor, aby nebyly připuštěny takové lidové popěvky,
které jsou bez umělecké ceny a neodpovídají vážnosti bohoslužby.
(Zvýraznění v textu JP.)
Píseň "Budiž věčně velebena" bezesporu splňuje první
kritérium - ba podle všeho po ní redaktoři českého hymnáře
sáhli právě proto, že vhodně tematisuje obsah jednotlivých
mariánských svátků. Pokud jde o druhé, negativní kritérium,
hodnocení se zdržím. Ale pracovně předpokládejme, že s uměleckou
cenou problém není a vážnosti bohoslužby píseň odpovídá dobře.
Kritéria VPDMC 178 jsou tedy splněna.
Já ale tvrdím, že to není všechno.
Liturgie hodin má svůj specifický ráz, svou vlastní dynamiku,
a píseň, která v ní má dobře fungovat jako hymnus,
musí mít odpovídající formu. -
Asi i proto, že jsem na Denní modlitbě církve a "červeném hymnáři"
vyrostl a mnoho ze zařazených písní mám
(právě i v jejich nynější "vysoce liturgické" funkci, pro kterou v době vzniku vesměs nebyly určeny)
opravdu rád, nejsem až tak přísný, že bych žádal klasickou formu
latinské hymnodie: zavedené rozměry strof, verše respektující
určené rytmické vzorce, vznosný hymnický jazyk,
závěrečnou doxologii. Ale přeci jsou určité minimální
formální požadavky, které považuji pro píseň ve funkci hymnu
liturgie hodin za nepřekročitelné.
Hymnus by
- měl vykazovat jakousi
minimální míru myšlenkové soudržnosti a jednoty
- měl by mít minimálně tři sloky (ano, "hymne" pro
modlitbu se čtením památky "Panny Marie, Matky jednoty křesťanů",
myslím přesně na tebe!)
- a konečně: neměl by mít refrén
Refrén
Refrén je prvek charakteristický pro lidový zpěv.
Umožňuje alespoň částečné aktivní zapojení i tomu, kdo nemá v ruce (ani
si nepamatuje) celý text písně. Zároveň píseň prodlužuje,
což je zvlášť vhodné, když je potřeba zpěvem překlenout
dlouhou dobu - možno myslet např. na písně poutní,
pro které jsou po cestě k disposici hodiny a hodiny času.
Refrén je dosti obvyklým prvkem rovněž u tkzv. mešních písní,
určených pro zpěv na pokračování v průběhu celé mše,
přičemž se jednotlivé sloky zpívají místo zpěvů mešního propria.
Tady refrén opakující se po každé sloce umocňuje vědomí jednoty
celku (které je jaksi ohroženo tím, že se píseň nezpívá
najednou, ale s dlouhými přestávkami, protože jen vyplňuje
"hluchá místa" rituálního celku mše).
Tím samým, čím je refrén vhodný pro písně poutní,
mešní a ostatní písně v nejširším smyslu lidové,
je zcela nevhodný pro hymny liturgie hodin.
Hymnus v liturgii hodin není vycpávka hluchého místa -
liturgie hodin žádná hluchá místa (a tudíž ani zpěvy na jejich
překlenutí) nemá. Není to ani píseň počítající s účastníkem
bez textu v ruce - liturgie hodin naprosto není stavěná
pro účastníky bez textu v ruce.
(A velká část uživatelů ji koná úplně o samotě.)
Není to píseň, která by se měla (nebo i jen mohla) "rozjímavě"
vracet stále stejnými slovy k nějaké oblíbené myšlence.
To u hymnů liturgie hodin naprosto není obvyklé,
neodpovídá to spádu hodinek. Správný hymnus vyzpívá, co je třeba,
a spěje ke konci. Zbytečně nezdržuje, neruší spád. Je jen jedním
článkem řetězu, a to zdaleka ne tím nejdůležitějším.
V pokoncilním oficiu je mu oficiálně určena (spíše skromná) úloha
jakéhosi "tematického úvodu k hodince" - srov. VPDMC 42.
Zároveň se ovšem od hymnu právem očekává určitá básnická kvalita
a myšlenkové bohatství. Může být dlouhý, když je o čem zpívat
a je dobrý důvod vyzpívat to všechno najednou.
Nesmí být dlouhý zbůhdarma. Tedy nesmí mít refrén.
Černá listina
"Budiž věčně velebena" jistě je píseň v řadě ohledů
hodnotná, ale pro použití jako hymnus liturgie hodin se svou
formou opravdu hrubě nehodí. Nejen, že má refrén,
ale je to refrén (i při sebesvižnějším přednesu) utahaný
a navíc opakující stejná slova dvakrát.
Mešní píseň takové "rozjímavé zdržování" snese,
a snad je v ní i vítané, hymnus liturgie hodin naprosto ne.
V návaznosti na ty úvodem článku zmiňované
trudné ranní chvály ze slavnosti Neposkvrněného početí jsem celý hymnář
stránku po stránce prošel a vypsal všechny "hymny" s refrénem,
ovšem jen s refrénem delším a (tím samým) do jisté míry
na předcházející sloce nezávislým:
za refrén jsem nepovažoval jedno slovo nebo krátký
řádek ("Aleluja"; "Panno pokorná"; "Buď tobě, Bože, chvála" apod.)
stereotypně se opakující na konci každé sloky.
| strana | incipit |
| 12 | Hle, přijde Pán, Spasitel náš |
| 188, 301, 345 | Budiž věčně velebena |
| 20 | Dítě se nám narodilo |
| 53 | Pán Ježíš, náš Spasitel |
| 120 | Když krásu Božích stvoření |
| 155 | Sluší se vždy chváliti |
| 241 | Buď pozdravený |
| 274 | Cyrile a Metoději |
[EDIT 5. 7. 2021]
Jako hymnus s refrénem je rozhodně třeba počítat
i s. 273, Bože, cos ráčil.
Refrén je sice netypický tím, že se jeho první část
v každé strofě mění, ale zato je refrénovitost umocněna
opakováním, podobně jako v písni Budiž věčně velebena,
která dala ke vzniku tohoto článku první podnět.
Mým původním záměrem bylo napsat ohnivou filipiku
proti hymnům s refrénem, předložit jejich seznam
a zakončit údernou výzvou k jejich nekompromisnímu
vymazání z breviáře.
Když jsem ale soupis dokončil, zhrozil jsem se důsledků
a moje horlivost značně ochladla.
Třeba hned "Hle, přijde Pán, Spasitel náš" je sice skvělým
příkladem toho pro hymnus
liturgie hodin daleko nejnevhodnějšího druhu refrénu
s dvojím opakováním (téměř) stejných slov,
ale zároveň je to jedna z mých oblíbených písní, kterých
nemám nikdy dost a jejich vymazání z hymnáře naprosto nejsem
připraven rozezleně požadovat, i když by to nejspíš bylo namístě.
I řadu dalších písní ze seznamu mám rád
(a jinde než jako hymny Denní modlitby církve je nepotkávám).
Co s tím dál? Jsem přesvědčen, že výše formulované obecné
principy jsou platné a nosné. To, že některé "hymny"
(i) s refrénem mám opravdu rád, neznamená, že jsou pro použití
jako hymny liturgie hodin vhodné, a slušelo by se je
nahradit. U "Budiž věčně velebena" je ovšem tato nevhodnost
daleko nejcitelnější.
Nevím, v jakém časovém horizontu lze očekávat výraznější
revizi Denní modlitby církve, ale až na ni dojde,
přimlouval bych se, aby se pak hymny v breviáři obešly úplně bez rubrik
"při modlitbě bez zpěvu se může text v závorkách vynechat",
které je možné považovat za bezpečnou známku toho,
že daný "hymnus" do breviáře vůbec neměl být zařazen,
protože se svou formou pro funkci liturgického hymnu nehodí.
Loni do Všeobecného římského kalendáře zařazená
památka "Panny Marie, Matky církve",
připadající právě na dnešní den,
ani o rok později nemá schválený český překlad
liturgických formulářů.
To by samo o sobě nebylo nijak zvlášť zarážející,
ale ve srovnání s promptním zveřejněním oficiálních
českých textů o několik let dříve pro Čechy a Moravu
povoleného svátku "Krista Kněze" to překvapivé je,
i vzhledem k podstatně menšímu rozsahu nového formuláře.
Breviar.cz
český překlad vlastních textů památky má
(viz antifony k evangelním kantikům, orace,
druhá lekce modlitby se čtením),
ale podle všeho jde o překlad neoficiální,
a tudíž by ho při denní modlitbě církve nemělo být užíváno.
Památku se prozatím sluší slavit buďto s texty z commune,
nebo latinsky.
Když je řeč o této nové "mariánsko-eklesiologické"
památce, stojí za to zmínit, že český národní kalendář
už dávno jednu obsahově velice blízkou památku má -
"Panny Marie, Matky jednoty křesťanů" (18. ledna).
Mělo by se dobře zvážit, zda podle zásad liturgické reformy
mají i nadále obě památky právo na existenci.
(Srov. Všeobecné pokyny k liturgickému roku a kalendáři,
čl. 50 c.)
Liturgická reforma se při reformování římského oficia
v některých ohledech odklonila od struktury či obsahu
římského breviáře ve prospěch breviáře mnišského.
Tento článek nabízí přehled nejdůležitějších "mnišských"
strukturních prvků v pokoncilní podobě římského oficia.
Responsoria v denních hodinkách
Potridentské římské oficium má responsorium breve
po capitulu pouze v malých denních hodinkách (prima až nona)
a kompletáři, přičemž po responsoriu vždy následuje veršík.
Tercie, sexta a nona bývají vzájemně provázány tak,
že text veršíku se opakuje v responsoriu hodinky následující.
V ranních chválách a nešporách po capitulu nenásleduje
responsorium, ale hymnus (tyto hodinky totiž nezačínají hymnem,
jak jsme zvyklí dnes, ale psalmodií).
Potridentské oficium mnišské (jak ho zachycuje
Breviarium monasticum - breviáře cisterciáků
a kartusiánů neuvažujeme, protože autorovi nejsou t.č. dobře
známé)
kromě toho klade responsorium a veršík i po capitulu
ranních chval a nešpor. Pravidelně se i zde jedná
o responsorium breve, avšak o prvních nešporách
slavností se podle zvyklostí té které kongregace může zpívat
responsorium "velké", jako po lekcích matutina.
Rubricae generales Breviarii monastici, odd. XXX, čl. 9.
Cit. dle Breviarium monasticum,
pars hiemalis, Mechliniae 1953.
To, že Liturgia horarum klade po krátkém čtení
ranních chval a nešpor responsorium breve,
je snad hlavně důsledek přesunu hymnu na začátek hodinky.
Responsorium je pak doplněno, aby po čtení následoval nějaký
zpěv jako odpověď (srov. VPDMC 172).
Jak tu bylo zmíněno dříve,
responsoria figurovala
i v nešporách předtridentského pražského breviáře,
tam ovšem pouze při svátečních příležitostech a vždy
se jednalo o responsorium "velké".
Závěr ranních chval a nešpor
Ranní chvály a nešpory v potridentském římském oficiu
mají strohý závěr: po evangelním kantiku následují
ve feriálním oficiu nejprve preces (jakési všeobecné přímluvy,
z větší části ve formě veršů vybraných z žalmů),
které ovšem ke slovu přicházely zřídka - nejprve kvůli
přemíře svátků, později kvůli omezení jen na dny zvláště kajícího
charakteru.
Nejčastěji tak po evangelním kantiku bezprostředně následuje orace
a dva závěrečné verše (Benedicámus Dómino a
Fidélium ánimae).
Pro pravidla ohledně toho, kdy se říkají preces, viz
Rubricae generales Breviarii Romani z r. 1960, čl. 260.
Mnišské oficium po evangelním kantiku klade
"supplicatio litaniae"
("Kyrie eleison. Christe eleison. Kyrie eleison."),
Otčenáš hlasitě zpívaný hebdomadářem
a závěrečnou modlitbu (+ stejné výše zmíněné závěrečné verše).
Liturgia horarum sice přesně nekopíruje závěr hodinek
mnišského oficia, ale zdá se, že posloužilo jako předloha,
která byla přizpůsobena principům reformy:
"supplicatio litaniae" bylo nahrazeno rozvinutými
přímluvami, Otčenáš recituje celé shromáždění.
Velikonoční oktáv
Reforma potlačila většinu strukturních zvláštností oficia
Velikonočního tridua i oktávu, jedinou zachovanou je
náhrada responsoria v ranních chválách a nešporách
antifonou Christus factus est, resp.
Haec dies.
Předkoncilní mnišské oficium bylo v Triduu "ořezané" podobně
jako římské (takže to, že tu Liturgia horarum
zachovává normální schema, připodobněním mnišskému oficiu není),
ale ve Velikonočním oktávu už mělo, narozdíl od římského,
zcela obvyklou strukturu, vč. hymnů, capitul a responsorií
(a tedy bez antifony Haec dies).
Zdá se, že i tady jde spíše o "nahodilé pomnišštění" -
sledovaným záměrem bylo prostě odstranění všech strukturních
zvláštností.
Nové solesmeské Antiphonale Romanum (s. 205)
nicméně nabízí možnost nešpory ještě dále připodobnit mnišským
a antifonu Haec dies nahradit krátkým responsoriem
(jehož melodie je výrazně jednodušší).
Závěr
Liturgia horarum vykazuje některé strukturní znaky,
kterými se podobá spíše předkoncilnímu oficiu mnišskému
než římskému. Viděli jsme však, že "mnišské prvky" byly
do reformovaného římského oficia
zařazeny dílem jako vyhovění požadavkům buďto přímo vyplývajících
ze zásad reformy (rozvinutý "prosebný závěr" ranních chval a
nešpor), dílem jako řešení strukturních potíží vzniklých jinými
úpravami (responsoria ranních chval a nešpor).
V případě Velikonočního oktávu pak je připodobnění mnišskému
breviáři spíše náhodné.
Když v závěru
nedávného článku,
přišla řeč na to, co mám opravdu nerad na Denní modlitbě církve
(nejrozšířenějším českém překladu pokoncilního římského oficia),
vyprovokovalo mě to k dopsání dlouho rozepsaného článku
o kousku téhož překladu, který mám naopak velice rád,
jakkoli by se mu snad dalo vytknout, že předlohu reprodukuje
méně věrně, než by mohl.
Jde o závěrečnou modlitbu
sexty o pátcích lichých týdnů žaltáře:
Pane Ježíši Kriste,
když ses nechal přibít na kříž, abys nás vykoupil,
nastala v poledne tma po celém kraji;
prosíme tě:
buď ty sám naším světlem na cestě do věčného života.
Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků.
Modlitba naráží na údaj synoptických evangelií,
že se v době Ježíšova ukřižování setmělo
(Mk 15,33; Mt 27,45; Lk 23,44),
a z "temnot našich dnů", tmě Velkého pátku někdy ne nepodobných,
volá ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému
"buď ty sám naším světlem".
latinsky - Liturgia horarum
Dómine Iesu Christe,
qui hora sexta, univérso mundo in ténebris constitúto,
pro redemptióne nostra crucis lignum ínnocens ascendísti,
illam nobis lucem semper concéde, per quam ad ætérnam vitam perveníre mereámur.
Qui vivis.
Když jsem se ji poprvé modlil latinsky, bylo pro mě zklamáním,
že v originálu onen silný motiv "Krista - světla" chybí.
Světlo je tu neosobním darem, o jehož udělení se prosí.
Byl jsem zvědav, jak se se stejnou modlitbou poprali
překladatelé v sousedních zemích:
slovensky - Liturgia hodín
Pane, Ježišu Kriste,
o dvanástej hodine, keď bol celý svet ponorený do tmy,
ty nevinný si vystúpil na drevo kríža, aby si nás vykúpil;
prosíme ťa,
dávaj nám vždy svetlo, ktoré nás privedie do večného života.
Lebo ty žiješ a kraľuješ na veky vekov.
německy - Stundenbuch
Herr, Jesus Christus,
um die sechste Stunde kam Finsternis über die ganze Welt,
als du unschuldig das Kreuz bestiegst,
um uns von unserer Schuld zu erlösen.
Erleuchte unsere Dunkelheit,
damit wir zum ewigen Leben finden in deinem Licht.
Der du lebst und herrschest in alle Ewigkeit.
stundenbuch.katholisch.de
Poměrně doslovně překládá (jako obvykle) slovenská
Liturgia hodín.
Německý překlad je zhruba na půl cesty mezi neosobním
vyjádřením latinského originálu a otevřeným prohlášením
české verze, že oním kýženým světlem, s jehož pomocí
doufáme dosíci života věčného, je Kristus sám.
Soud, jak je na tom mně tak drahé české znění po stránce
překladatelské, přenechám povolanějším. Jaké jsou ale
jeho kvality teologické?
Latinské znění ve své typicky římské strohosti nijak nerozvádí,
jaká by měla být povaha onoho světla, o které se prosí.
Neuděláme chybu, aplikujeme-li zde kategorie nauky o milosti.
V jejím rámci se vyjasnilo, že každá milost je předně Boží
darování se člověku; to je ale vždy zprostředkováno stvořenými
skutečnostmi (v literatuře se tento okruh problémů řeší
obvykle pod heslem "milost stvořená a nestvořená").
Prosbu
"dávej nám světlo, v němž/s jehož pomocí dojdeme do věčného
života"
bych četl jako prosbu o některý z darů Ducha sv., nejspíše
o dar poznání. Tedy o milost, jejímž dárcem je především
třetí božská osoba a stvořenou složkou nějaký poznatek
nebo schopnost dokonaleji poznávat to, co je potřeba ke spáse.
Prosíme-li však "buď ty sám naším světlem",
je zřejmě třeba myslet předně na situaci, kdy stvořenou milostí,
tj. pozemskou skutečností, zprostředkovávající Boží sebe-dar,
je lidství Ježíše Krista, a "sebe-dárcem" především Bůh-Syn.
Předmětem prosby pak snad je, aby
se zjevení, které se už kdysi dávno celé odehrálo,
stalo pro nás tady a teď srozumitelným, bylo námi přijato,
a dovedlo nás k věčné spáse.
Proti mojí interpretaci "neosobní" varianty prosby o světlo
se dá vznést závažná námitka, že liturgie často mluví
o Kristu jako o světle.
- Gloria: "... Bůh z Boha, světlo ze světla ..."
- Chvalozpěv Fós hilaron zpívaný v byzantské večerní:
"Radostné světlo svaté slávy Otce nesmrtelného, ..."
- Hymnus Splendor patérnae glóriae
(LH, ranní chvály o pondělcích lichých týdnů):
"Záři slávy Otcovy / zářící světlo ze světla /
světla jase a záře prameni / dni, jenž den osvěcuješ."
A že je tento obraz hojně užíván už v Novém zákoně -
zásadní význam má v evangeliu podle Jana.
V tomto smyslu tedy lze beze všeho
interpretovat i prosbu o světlo v naší modlitbě.
Pak by česká verze pouze explicitně formulovala to,
co je implicite řečeno už v latinském originále.
Ať už je česká verze diskutované modlitby rozvedením
toho, co je in nuce obsaženo v originálu,
nebo oproti němu představuje významový posun a prosí o trochu
jiný druh milosti, namítat proti jejímu obsahu nelze nic.
Já ji mám každopádně raději česky, pro důraz položený na osobní
povahu daru, o který se prosí.
Narazil jsem před časem na článek prof. Pospíšila
Františkáni a Římský breviář.
Zarazil, ba až znechutil mě jeho závěr.
... V průběhu staletí docházelo k celé řadě úprav,
ale podstata Římského breviáře zůstávala stejná.
Radikální obrodu přinesl až 2. vatikánský koncil,
který přinesl velkou restrukturalizaci modlitebních textů
a přispěl k tomu, že se dnes můžeme modlit liturgii hodin
v našem mateřském jazyce.
Velmi dobře se pamatuji na jednu příhodu. Jeli jsme tenkrát
s otcem Janem Bártou na Moravu, kde jsme mimo jiné navštívili
jednoho dnes již zesnulého spolubratra.
Otec Jan mu předal řadu svazků tehdy používaného překladu
liturgie hodin. Asi za měsíc jsme do Liberce dostali
od spolubratra dopis, ve kterém nám moc děkoval.
Napsal nám, že ačkoli znal celkem dobře latinu,
nyní prožívá modlitbu daleko hlouběji,
protože všemu mnohem lépe rozumí.
Važme si výdobytků, které přinesl poslední koncil,
a važme si i práce těch, kdo nám české znění liturgie hodin
připravili. Nic z toho totiž rozhodně není samozřejmostí.
Važme si i toho, že se dnes s církví modlí celé množství
bratří a sester laiků.
(Zvýraznění v textu JP.)
Od každého, kdo "dobře znal latinu" (i když - jak dobře je
"celkem dobře"?) a byl zvyklý léta se modlit z římského
breviáře, očekávám, že změnu související s liturgickou
reformou vnímal jako ochuzení a rozředění.
Pochvalovat si může nanejvýš významnou časovou úsporu,
pokud oficium neměl příliš v lásce, nebo měl hodně jiných
povinností.
Odbyl jsem to tedy tím, že "liturgika nejspíš není úplně
Pospíšilova parketa a zmiňovaný spolubratr nevěděl, co je
pro něj dobré."
[EDIT 28.2.2016]
Výše se tiše předpokládá, že zmiňovaný řeholník se do té doby
modlil předkoncilní oficium, což nemusela být pravda -
je možné, že měl k disposici latinský breviář pokoncilní.
Já sám teď mám jedinečnou příležitost užívat dobrodiní
liturgie hodin v latinském originále plnými doušky.
A do jisté míry můžu srovnávat předkoncilní a pokoncilní
oficium na základě vlastní zkušenosti - později o tom určitě
napíšu víc. Dnes se omezím jen na skandální přiznání:
když se nezkaleným poctivým okem podívám na těch několik
posledních měsíců, které trávím s latinským breviářem,
musím dát tomu knězi, kterého Pospíšil zmiňuje, zapravdu.
Myslím, že umím latinsky poměrně slušně. Rozhodně nadprůměrně
na poměry studentstva teologických fakult a lépe než nejeden
kněz, kterého jsem slýchal třeba i pravidelně latinsky
celebrovat.
Přesto je pro mě latina citelnou překážkou v "bytí při
smyslu textu".
Když žalmy zpívám, nezřídka se moje mentální
kapacita vyčerpá prací potřebnou pro správné nasazení
žalmové formule (rozebrat na slabiky - najít přízvučnou -
najít první přípravnou) a na konci mohu jen konstatovat,
že moje modlitba je modlitbou pouze ve smyslu těžce defektním.
I když jsem o Denní modlitbě církve, nejběžnějším českém překladu
Liturgiae horarum, napsal mnohem víc špatného
než dobrého, teď vidím, že mým důvěrně známým textem žaltáře
je a nejspíš navždycky zůstane Bognerův překlad;
drahá je mi samozřejmě i spousta textů, které ze žaltáře
nepocházejí.
Velkým překvapením pro mě je, jak se mi stýská po českém hymnáři.
Jistě, je v něm několik textů, které spíš než do liturgických
knih patří na hranici, a několik dalších, které, ač dogmaticky
bezúhonné, jsou po té či oné stránce tak strašné, že kdybych je
měl někde pět veřejně, hanbou bych se propadl.
Přesto ale, a zvláště teď, v době postní,
vidím, jak je hymnář Denní modlitby církve hodnotný.
Nepospíchejte mi přitakat, než texty (a nápěvy!) sami porovnáte,
ale pro mě postní dobu dělá Soudce všeho světa, Bože.
Latinský protějšek Iam Christe, Sol iustitiae
se ani nehrabe. A takových případů je víc.
A tak musím říci: sice vám, zasloužilí překladatelé,
pořád mám za zlé, že jste
z Per arma iustítiae virtútis Dei comméndemus nosmetípsos in multa patiéntia
udělali
Svou věrnost ve službě Bohu a bližním prokazujme upřímnou láskou,
jakož i další podobná překladatelská zvěrstva, kterých je
v breviáři bezpočet.
Ale to, že se oficium mohou modlit i ti, kdo neumí latinsky,
a ti, kdo latinsky umí, ho mají k disposici i v jazyce,
který mluví k jejich srdci bezprostředně, jistě stále je
důvodem k vděčnosti.
A opatrně bych dodal - nejspíš je přeci jen důvodem
k vděčnosti i to,
že jsem se narodil do světa po liturgické reformě
Druhého Vatikána. I se všemi výhradami, které k jejím následkům
zejm. na poli oficia mám. Ale o tom třeba někdy jindy.
Včera jsem
poprvé od začátku doby adventní
sáhl po českém breviáři, neboť podle kalendáře
pražské arcidiecéze byla památka Panny Marie, Matky jednoty
křesťanů. Ta náleží
k propriu českých a moravských diecézí a její
latinské texty
na svůj hudební tvar zatím teprve čekají.
Proto jsem se ranní chvály a nešpory pomodlil z breviáře českého,
který už nezhudebněnými texty netrpí.
Zatím nezpívatelné texty latinské však nejsou bez zajímavosti.
Zvláštní pozornost si zaslouží hymny.
Zatímco v případě antifon a responsorií si obě jazykové verze
odpovídají (jde většinou o úryvky z Nového zákona),
hymny spolu, celkem pochopitelně, nemají nic společného.
České hymny, vybrané z pokladu existujících písní,
se zdají naznačovat jistou nouzi (k modlitbě se čtením
kratičký úryvek, k ranním chválám hymnus z mariánského commune,
jen k nešporám vlastní píseň důstojnější délky): téma jednoty
křesťanů zřejmě výraznější ohlas v písňové tvorbě nenašlo.
Zato latinská verze je vystrojena třemi patřičně dlouhými
hymny, které, narozdíl od zmíněných českých písní,
které byly vybrány spíše na základě vhodných narážek, jednotu
křesťanů tematisují programově.
Bohužel u latinských textů (narozdíl od českého hymnáře)
nejsou uvedeny prameny, takže dokud si někdo nedá práci
vypátrat je, můžeme se jen dohadovat. Vznikly tyto hymny
v 80. letech v rámci příprav nových liturgických textů?
Nebo čerpají ze starší básnické tvorby?
Nápadným rysem všech tří je, že víceméně ignorují církve
vzešlé z reformace a prosí jen o překonání schismatu
s východními církvemi. Nadto jsou nápadné určité nacionální
akcenty a v některých i výrazný panslavismus. Přinejmenším
jako východisko pro hledání jejich původu (pokud opravdu
nevznikly až pro potřebu breviářových textů, což je také klidně
možné) by se tedy nabízelo prostředí
velehradského unionismu.
Hymnus Matrem sidéreo lúmine fúlgidam
obsahuje zřejmě i nenápadnou prosbu o obrácení židů
(fratres ut míserans servet, et ávios).
Jinak jmenuje východní národy s významnou křesťanskou tradicí
a prosí o jejich "shromáždění do otcovského domu",
což je pravděpodobně výrazem tradičního katolického pojetí
sjednocení církve - "návratem marnotratných synů".
V následující sloce se prosí ještě zvlášť za Slovany -
na přímluvu sv. Cyrila a Metoděje.
Matrem benígnam, quam colit, hymnus k ranním chválám,
je vystavěn na sluneční symbolice, přičemž důraz je položen
na to, že slunce vychází na východě, pokračuje na západ,
a radost z něj mají všude.
Nešporní hymnus En, passiónis véspere je nejvýživnější
myšlenkově. Církev a její jednotu staví do kontextu Velikonoc,
přičemž vychází od Poslední večeře a ustanovení eucharistie,
naráží na Kristovu
velekněžskou modlitbu (spojuje tak synoptickou a janovskou
tradici :) ) a končí na Golgotě.
Tady se, před závěrečnou doxologií, najednou připojuje -
dle mého soudu poněkud násilně - prosba (jen) za Slovany:
Christus Slavórum sit salus / Maria Mater sit Slavis /
omnes Slavos mox úniat / spes et fides et cáritas.
Z výše řečeného je asi zřejmé, že s intencemi stručně
představených hymnů se úplně neztotožňuji;
přesto jsou zajímavé a hodné čtení, modlení a třeba i přeložení.
A rozhodně chci vědět, kdo, kdy a proč je složil.
[EDIT 18. 1. 2020]
Ve skutečnosti už všechny tři hymny do češtiny přeložené jsou -
zřejmě poprvé česky vyšly v "charitním breviáři"
(Liturgie hodin, Česká katolická charita 1977; schválení již 1975),
dodnes figurují v breviáři českých dominikánů.
(Svou Matku nebeskou, hvězdami zářící;
Marii, Matku převlídnou;
Večer před utrpením svým)
V nedávné době jsem na internetu s radostným překvapením našel
dva významné prameny, u kterých jsem tento způsob publikace opravdu
nečekal:
Breviarium Pragense (Norimberk 1502)
je významným pramenem pro poznání pražské předtridentské liturgie.
Doposud jsem disponoval jen fotografiemi několika desítek jeho stránek
pořízenými z exempláře chovaného v knihovně pražské metropolitní kapituly.
Z toho, že je teď snadno dostupný celý, již profituje nejen moje
(stále ještě nedokončená) diplomová práce.
Sem bych také sáhl, kdybych se jednou opravdu pustil do
liturgicko-archeologického experimentu zmiňovaného
v jednom z předchozích článků.
Druhý "objev" se rovněž týká liturgických textů pro pražskou
(a olomouckou) arcidiecézi, ale je zcela současný:
světlo světa spatřily
latinské texty pro mši i oficium z našeho národního propria.
Publikace na webu knihovny metropolitní kapituly pravděpodobně
nemá stejnou váhu jako oficiální tištěné vydání se všemi náležitostmi.
Snad ale je jistá naděje,
že když jsme se dočkali jednoho, dočkáme se i druhého.
Není náhoda, že se
třetí nejstarší článek
zdejšího blogu (datovaný 26. 1. 2011) dotýká problému obsahové kvality
breviářových hymnů.
Jeden z nejkřiklavěji pochybných textů nám liturgie hodin naservírovala
dnes k ranním chválám - Vychvalujme vesele Matku blahoslavenou.
Od té doby, co mám v knihovně Liber hymnarius, sahám pro hymnus
ranních chval z mariánského commune pravidelně do něj, abych se jmenované
písni vyhnul ...
Vyzývám k revizi hymnáře českého breviáře.
K revizi uctivé, uvážlivé, fundované.
K revizi, která by nezůstala u neurčitého skuhrání jako tady právě
provozuji, ale závadné texty solidně a vyváženě analyzovala
a na základě toho rozhodla o jejich podržení, nahrazení nebo dílčí
opravě.
Skutečná revize liturgických textů samozřejmě nemůže být dílem jednotlivých
teologických kutilů. Ale zatímco vydat pokyn k takové práci a pověřit
jí kompetentní odborníky přísluší jen liturgickému zákonodárci,
my, řadoví "uživatelé" liturgických textů můžeme a měli bychom
upozorňovat na existující problémy a hledat možné cesty k řešení.
V tomto duchu bych v příštích letech rád celý hymnář prošel,
sestavil seznam hymnů potenciálně nevhodných (zejm. obsahujících
výslovné bludy nebo silně svádějících k bludné interpretaci)
a pokusil se o jejich vyváženou analýzu.
K tomu chci srdečně pozvat i ostatní, které téma láká nebo ho
pociťují jako palčivé ... nebo třeba na sklonku studia teologie
hledají téma diplomové práce ...
Pro vyjasnění poznamenávám, že mi jde primárně o tkzv. "červený hymnář",
tedy o hymny, které jsou otištěné v běžném vydání Denní modlitby
církve, které od 90. let vydává Karmelitánské nakladatelství,
a které vyšly v samostatném svazku s notami, naposledy v reedici r. 2008.
Ne že by "zelený hymnář" podobný úklid nepotřeboval, ale naléhavější
je potřeba mít kvalitní hymny přímo ve standardním vydání breviáře.
Alternativní sbírky jsou přiměřeně méně důležité.
"Zelený hymnář" je navíc jen omezeně zpívatelný, což jeho význam
a potřebu jeho revize v mých očích ještě dále snižuje.
Tak jako mají své vlastní liturgické kalendáře a texty jednotlivé
diecéze nebo církevní provincie, mají je také řeholní společnosti.
Tyto texty ovšem většinou nejsou veřejně dostupné, protože je řády
vydávají tiskem pouze pro interní potřebu.
Chvályhodné ovšem je, že některé dávají své liturgické texty
k disposici široké veřejnosti alespoň na internetu.
Nakolik bych do toho měl co mluvit, chtěl bych povzbudit i další
řeholní společnosti, aby své liturgické texty podobným způsobem
"daly všanc". Liturgie je nádherným vyjádřením řádové spirituality.
Vzhledem k zaměření stránek In adiutorium bych mohl nabídnout nějakou
motivační odměnu, třeba "když dáte svoje řádové proprium breviáře
na internet, složím vám zpěvy pro titulární svátek řádu - nejkrásnější,
jaké budu umět". Místo toho ale připojím další výzvu adresovanou
řeholníkům a řeholnicím:
alespoň v některých vašich komunitách se o velkých svátcích liturgie
hodin jistě zpívá. Napište nám něco o tom, jak, na jaké nápěvy,
jaké jsou v řádu s oficiem spojené zvláštní zvyklosti...
[EDIT 25.8.2012]
Poslední odstavec je formulovaný hodně nešikovně.
Když se pokusím říci to samé jasněji:
1. velice mě zajímají zvyklosti spojené s oficiem
v konkrétních řeholních komunitách a budu moc rád za příp. zprávy
o nich
2. nabídka, že se na přání pokusím vytvořit nápěvy pro antifony a
responsoria (v případě potřeby i pro hymny) z vlastních textů řeholních
společenství, platí, a není podmíněná zveřejněním kompletních
textů řádového propria na internetu.
"Da und dort ist er [der Text der liturgischen Gesänge],
wie Wagner (Einführung in die gregorianischen Melodien III, 295) sagt,
von einer psychischen Farblosigkeit, die der Musik in keiner Weise
entgegenkam und ohne den liturgischen Zwang niemals in Töne
gefaßt worden wäre."
(Johner: Wort und Ton im Choral, 2. Auflage, Leipzig 1953, 12.)
Třeba antifona k Benedictus na středu [EDIT 26.1.2012: původně tu bylo "čtvrtek",
to byl ale překlep.] ve velikonočním oktávu...
[EDIT 25.1.2012] A co teprve v pátek!
Když jsem se dnes modlil ranní chvály, silně mě zaujala antifona
k Zachariášovu kantiku. Na první pohled je dost dlouhá - je delší než
závěrečná modlitba dnešního svátku, což už je pozoruhodné samo o sobě.
Když jsem ji ale vyslovoval, všiml jsem si ještě něčeho dalšího:
ta antifona stylem silně připomíná byzantské troparion.
Bohatám básnickým jazykem, tím, že Pannu Marii nejen hymnicky oslavuje,
ale celá krátká oslavná řeč je adresována jí - oslovuje ji jako přítomnou.
V neposlední řadě i titul "Bohorodička", i když není výhradním vlastnictvím
východního křesťanstva, není pro římské texty úplně typický.
To, že v oslavě některých svátků společných latinským i byzantským
křesťanům jsou v latinských liturgických knihách od dávných dob
k nalezení z řečtiny přeložené texty, je známá věc.
Upozornil mě na to kdysi na blogu New Liturgical Movement
článek
A Greek Troparion in the Latin liturgy for Candlemas
upozorňující na latinskou antifonu, které je překladem
troparia "Chaire kecharitómené theotoke parthene".
Bohužel nedisponuji autoritativními prameny pro byzantskou liturgii
(kdyby někomu leželo na půdě nepotřebné řecké Menaion,
rád na něj udělám místo ve své knihovničce :) ), ale pohled do
dostupných internetových zdrojů potvrdil mou intuici.
Kdo umí řecky, může srovnat text apolytikia pro svátek
narození Bohorodičky na webu New Byzantium Publications.
Ačkoli nemám k disposici prameny, na základě kterých bych tuto
tezi mohl dokázat, považuji za evidentní, že i zde jde o recepci
staršího byzantského textu do latinské liturgie - mluví pro to
literární styl, od běžného stylu latinských antifon výrazně odlišný.
Byl jsem zvědavý, jak dlouho tato antifona je součástí římského
breviáře. (Nevím, jestli se něco takového doopravdy dělo, ale
nedivil bych se, kdyby mezi kardinály, kteří pracovali na pokoncilní
revizi liturgie hodin, byl někdo, kdo znal byzantskou liturgii a
propašoval nějaký její krásný text do liturgie římské. Kdybych
v té komisi seděl já, rozhodně bych měl tu a tam takové pokušení.)
S pomocí webu Divinum Officium
jsem nahlédl do předkoncilního breviáře a zjistil, že tam antifona,
kterou se dnes modlíme s kantikem Benedictus, již byla, ovšem
v nešporách, u kantika Magnificat.
Bylo by zajímavé pokusit se vyhledat všechny takové "texty z dovozu",
které náš dnešní breviář ukrývá. A možná napsat i vůbec
"průvodce po památkách a zajímavostech" římského breviáře -
asi podobně, jako P. Szabó usiluje přivést lidi k zajímavým hrobům
na Olšanských hřbitovech, o kterých dnes již skoro nikdo neví:
i breviář je pokladem zajímavých textů, ke kterým člověk ale,
aby je mohl plně docenit, někdy může potřebovat tu plánek,
tu ukazatel, tu historickou vysvětlivku...
Ve sbírce "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby" najdeme (str. 115)
jako jeden z volitelných hymnů kompletáře báseň svatého Jana od Kříže
"Že dobře já znám pramen" (možno odkázat na studii:
KOHUT Pavel Vojtěch: Mystická báseň Jana od Kříže Že dobře já znám pramen in: Salve 2/2005)
v překladu G. Francla.
Z díla sv. Jana od Kříže mnoho neznám, ale "Pramen" ano a mám ho velice rád.
Byl jsem proto nejdříve překvapený, když jsem tuto "trojičně-eucharistickou
báseň" našel mezi hymny breviáře. Je tu na správném místě?
Noc je nabitá symbolickými významy. V různých textech liturgie hodin
se modlíme "taetram noctis caliginem Tua collustret claritas"
("Tvá záře ať osvítí hnusnou tmu noci"; hymnus Te lucis ante terminum),
ale i "Deus ... vestiens diem decoro lumine, noctem soporis gratia"
(dobrého překladu nejsem schopný, ale je to výpověď naopak veskrze positivní;
hymnus Deus, creator omnium). Noc jako na jedné straně čas nejistoty, ohrožení,
na straně druhé jako něco krásného a dobrého, co vzešlo ze stořitelovy ruky,
co při kontemplaci stvoření vzbuzuje úžas a radost a přivádí k díkůvzdání.
V básni sv. Jana od Kříže "Že dobře já znám pramen" obraz noci naznačuje
charakter toho, jak člověk poznává a "okouší" Boha: jde vždy o poznání
a okoušení "v temné noci", na základě víry.
Básník nás přímo do této temné noci zve a láká - jen tam totiž najdeš
toho, koho hledáš.
(Protože hlavním tématem tohoto webu je hudba k liturgii
hodin, nemůžu zatajit, že slánští karmelitáni mají tuto báseň - v jiném
překladu - velice krásně hudebně zpracovanou - pro liturgii hodin ale
spíše nevhodně, neboť je, díky bohatému refrénu, velmi dlouhá;
jako píseň ke mši je ovšem nádherná.)
EDIT 5.2.2011: Neodolal jsem, abych se také nepokusil tuto krásnou báseň
zhudebnit.