Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia
a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století,
jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae -
(tehdy) úředního věstníku
Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia.
Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské
práce bezprostředně netýkají.
Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia
vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia.
Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a
v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální:
mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo
útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném
slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?
Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů -
chtěl jsem se podělit o něco jiného.
V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec
o zpívaných nešporách za účasti lidu:
O nešporních antifonách za účasti lidu
Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory
slavené za účasti lidu.
Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit
menší množství snadných antifon, které budou moci
zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu
(např. dobu adventní, vánoční atd.)
nebo pro určité svátky (např. Panny Marie).
Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu:
vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou
mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání),
bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství
formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické
doby".
(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)
Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam,
kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon",
nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami,
ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např.
po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy.
Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím,
prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu",
Graduale simplex.
Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona,
ale o mínění odborníka
pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické
zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná
realizace by nebyla
v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální.
Myslím, že je to škoda.
[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti:
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]
Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil
prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých
liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco
pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože
liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie
lidové zbožnosti nad jiné cizí.
Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních
zmínek o ní.
Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny:
První skupina (o vánoční a svatodušní novéně)
upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla
odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe
přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních
jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni
a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory.
Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice
poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických
úkonech s poutěmi spojených.
Pobožnosti odvozené z liturgie hodin
Vánoční novéna
103.
Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím
účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno
přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci,
a tak tomu může být i nadále.
V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení
liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem
konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami"
a aby věřící byli pozváni k účasti.
Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou
následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé,
by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou
a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti.
V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky,
u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla
či přizpůsobení přímluvných modliteb).
Svatodušní novéna
155.
Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně
a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali
v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií
a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí
z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí
spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským
lidem velmi rozšířená.
V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách)
je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb
různými způsoby volají k očekávání Utěšitele.
Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné)
ve shodě se slavnostním konáním nešpor.
Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická
témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně
do vigilie Seslání Ducha Svatého.
Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní
zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná,
takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly
slavnostních nešpor reálný.
Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.
Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů,
kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?
Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené
novény: pro tu vánoční mi chybí
zpracování k Magnificat zpívaných
O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou
jsou staročeské verze nebo
Olejník, který je má v Nedělních nešporách
u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.
[EDIT 12. 5. 2024]
K onomu "... Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět":
zatímco vánoční novéna časově a svým hlavním tématem víceméně
kopíruje předvánoční týden a snad se tedy o ní dá mluvit
jako o pobožnosti nějakým způsobem odvozené z liturgie,
o svatodušní novéně Direktář ve skutečnosti liturgický původ
netvrdí.
Říká, že "... v misálu a v denní modlitbě
církve ... je ... vlastně již obsažena,"
což platí o pokoncilních liturgických knihách - a právě jen o nich.
Nejde tu totiž o případ odvození pobožnosti z tradičních
liturgických textů nebo struktur liturgického roku,
ale naopak, o jeden z případů recepce prvku z lidové zbožnosti
do pokoncilních liturgických knih.
Před reformou nebyly Letnice liturgicky připravovány
"novénou" (většinu období mezi slavnostmi Nanebevstoupení Páně
a Seslání Ducha svatého zabíral až do r. 1955
oktáv Nanebevstoupení),
ale rozvíjeny oktávem.
Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa
Slavení denní modlitby církve
271.
Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní
a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost,
aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu
denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále,
kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci,
skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)
Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem
zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve,
zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky.
Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia
(celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)
Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách
po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout
modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.
Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní
modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno,
v neposlední řadě i hudebně,
může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy.
Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M
je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením
poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské)
a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných
poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou
poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň -
to už je věc! Ta má sílu!
Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané
nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli.
(Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa,
ne v rámci běžného programu pouti.)
V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu
z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím,
není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji
to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.
Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem
jsou votivní oficia, těm ale chci později
věnovat samostatný článek.
Průběh poutě
287.
Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou
modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována
a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem,
výživou a oporou.
Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek
i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh
slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.
Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje
ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném,
příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie
nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve
(Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos.
Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.),
nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419)
...
Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce.
Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.
[EDIT 13. 11. 2023] O žehnání poutníkům pojednáno v novém článku.
Díval jsem se včera do předkoncilního
breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua
a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:
Horae minores dicuntur hora competenti,
candelis exstinctis et sine cantu.
Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty:
možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám
ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala?
I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci
udělal jasno.
Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek
od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty,
u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku
a na Bílou sobotu navíc u nešpor.
Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.
Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu,"
(vydání Pustet Regensburg 1927)
má rubriku sine cantu
pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku.
Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění
čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních
obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.
Antiphonale z téže doby (Řím 1912)
uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti
zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu,
dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto,
aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého
zvyku je i nadále zpívající.
Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku
je v závorce totum sine cantu,
ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to
vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster,
žalm Miserere a oraci.
Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873)
uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku
a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.
V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby
(Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze
u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného
čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy,
která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje,
je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.
Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací
hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel,
plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti",
která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky.
Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně
postrádám prameny.
Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání
tridentského breviáře, ale nenašel jsem.
Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit
do knihovny.
[EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.]
Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502
a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu
leccos zajímavého, ale o nezpívaných
hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom,
jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace,
které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)
Když to shrneme:
V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční
a velkopáteční hodinky nezpívat.
V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti
s reformami z r. 1960.
Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa,
ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ
k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí
římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat
zpívat a které by to měly být.
Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce
se snad příležitostně vrátím.
[EDIT 26.5.2014]
V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel
jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách:
"Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."
Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka
na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články
Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že
mé kancionálové nešpory jsou s jejich
ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě
dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče
(ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani
sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná
přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku,
co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí.
Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou
hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.
1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách
Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252.
Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:
247. V oficiu
nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení
přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení,
responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.
Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné,
nedělními
žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i
jinými žalmy
vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.
Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část,
umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou
obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před
obecnou přednost.
Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní
nebo pro toto slavení přizpůsobené".
"Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu
soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému
dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů.
Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším.
(Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých
nebo ze společných textů určité doby.)
Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit
za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty,
které jsou ze společných textů o svatých.
V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze
v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají
všechny texty vlastní.
Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž
všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze
zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů
za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře).
Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo
legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit
jeho případnou významovou provázanost s antifonou
a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.
Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo -
antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž,
je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná,
legitimní zaměnit všechno ostatní.
2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy
Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil
pod názvem kancionálové nešpory,
byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin
nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění
druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat
z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že
tyto nešpory lze zcela legitimně
zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí,
až na tuto posledně zmíněnou antifonu,
protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona
těch kterých nešpor.
Moje kancionálové nešpory obsahují
pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům
a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky
z nešpor obsažených v kancionálu.
Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní
a není tedy možné je libovolně zaměňovat.
Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace
o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům.
A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval
řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob,
kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.
Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat.
Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou
náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy.
A kancionál má církevní schválení.
Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál:
pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů
nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři
zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak,
když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době,
nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení.
Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.
Většina lidí, kteří se modlí český breviář, je zřejmě zvyklá na týdenní
cyklus hymnů kompletáře:
- neděle: Již se přiblížil čas noční - Chvála tobě, Otče věčný -
Kriste, ty jsi den a světlo
- pondělí: V tento nyní večerní čas
- úterý: Na lože jdouce
- středa: Práci denní jsme skončili
- čtvrtek: Vždycky se sluší modliti
- pátek: Tys, Pane, světlo věčné
Římský breviář, před- ani pokoncilní, takový cyklus nemá. (Co tu tvrdím,
tvrdím na základě letmého průzkumu breviáře ze začátku šedesátých a ze začátku
sedmdesátých let. Je možné, že pohled dále do historie a do větší šířky by
moje tvrzení relativizoval.) Před liturgickou reformou znal pro kompletář
jediný neproměnný hymnus - Te lucis ante terminum - a kompletář
se tak řadil po bok třem malým hodinkám během dne, tercii, sextě a noně.
Po liturgické reformě přibyl jako druhý hymnus na výběr Christe, qui splendor et dies
(jehož překlad nabízí český breviář jako alternativní hymnus v neděli:
Kriste, ty jsi den a světlo).
Neproměnné hymny římského breviáře český breviář nepřevzal -
ani textově, ani jako fenomén - a všechny je nahradil: hymnus modlitby
uprostřed dne se střídá ve dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře a
ve zvláštních liturgických dobách je nahrazen hymnem příslušným pro
tu kterou dobu, v kompletáři se bez ohledu na liturgickou dobu (s výjimkou
doby velikonoční) střídá samostatný týdenní cyklus hymnů.
Textově chudší římská tradice ovšem zdaleka není chudší výrazově -
možná právě naopak. Neproměnné hymny se totiž s ohledem na sváteční
dny a liturgické doby zpívají na různé nápěvy.
Pro představu nabízím výtah melodií hymnu
Te lucis ante terminum z Liber usualis 1961,
který jsem si připravil pro vlastní potřebu a časem snad doplním a zařadím
mezi "oficiální" materiály ke stažení.
Na stránkách, na které odkazuji, je možné srovnat dvě protichůdná uchopení
výše naznačené "římské tradice": cisterciáci
zvolili úspornost a vystačí po celý rok se čtyřmi různými
nápěvy hymnu, používanými především s ohledem na stupeň
"liturgické závažnosti" dne a doby (férie - památky a dny doby velikonoční -
svátky, neděle, dny oktávu - slavnosti) naopak publikované materiály k
ritu Sarum ukazují ještě
mnohem větší bohatství variant než (už značně košatá) římská Liber usualis.
Jak už bylo naznačeno (viz článek Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby),
možnost jít "římským směrem" otevírá knížka "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby",
která možnost použití různých melodií pro stejný text přímo sugeruje.
Na druhou stranu - proč to dělat? Všeobecný úvod k denní modlitbě církve
připouští záměnu hymnu za jinou vhodnou píseň. A latinský hymnus
z aktuálního římského breviáře je, dle mého soudu, píseň po výtce vhodná
(pokud jí ten, kdo ji zpívá, rozumí). Já sám tuto možnost už dlouho
využívám. (Výhledově se chystám připravit hymnus Te lucis ante terminum
s překladem a se všemi melodiemi podle Liber usualis 1961
jako materiál ke stažení.)