Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni.
Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.
Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám.
Viděli jsme,
že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných
římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického
zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech
důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění
s denní modlitbou církve a velikonočními svátky.
Výše citovaný okružní list
Paschalis sollemnitatis pak dokonce
vyzývá k tomu, aby tato zvyklost
byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.
Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je
premonstrátský řád.
Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor
v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském
koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům
liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné
pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory
v českých farnostech.
Nakonec jsme nahlédli do
dějin oficia v pražské církevní provincii
a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde.
To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace
Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil
v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti
zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic,
protože tu je možnost navázat na dříve existující
tradici a křestní nešpory skutečně obnovit.
Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české
křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.
Diskuse
Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád,
vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury
velikonočních nešpor.
Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy
"liturgické partyzánštiny".
Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných
liturgických předpisů možná.
Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné,
aby diecése nebo biskupská konference s odkazem
na Paschalis sollemnitatis 89 žádala
Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit
zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné
těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.
Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře,
tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene)
v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami
a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet
a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu)
slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory
a průvod k nim připojit na konec.
Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité
zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a
neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat.
Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých
prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu,
kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu)
byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních
nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné.
Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických
prvcích velikonočních nešpor.
Průvod po nešporách
je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými
předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně.
Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním
nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava,
příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské
katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy
na co navazovat.
Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj
návrh dalekosáhle určující.
Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení.
Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o
"křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění.
Typická středověká
podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také
se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak,
jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením.
K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus
(viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že
"všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše,
byli jsme pokřtěni v jeho smrt"
(Řím 6,3).
Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma
těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace:
antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv
doprovází její okuřování.
Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice
rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní
vodou. Krátká středověká forma jako by
předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí
(nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská
forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu
vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení
(výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden
ze stěžejních principů liturgické reformy:
"Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého"
(SC 35).
Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme,
závěrečný průvod po nešporách
(jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta),
na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor.
Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde
(odchází) a
zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky -
nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se
zle zkoušelo nohy starších zúčastněných.
Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný.
Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.
Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a
nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to,
otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji
vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl
skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru
před sakristií.
Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí.
"Definice" křestních nešpor z dříve
probraných liturgických předpisů
počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů".
Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné
zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou
vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis
však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici
a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy,
které byly vynechány
z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a
114 (In exitu).
My chceme celé nešpory v jejich současné podobě
nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat
při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor.
Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních
nedělních nešporních žalmů, dnes
v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112),
nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu.
Křestní obřady jich nabízejí celou řadu
(žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89),
ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné:
proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter,
který se k Velikonocům nehodí.
Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné
chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem.
(V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský"
díl našeho seriálu.)
Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily,
je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony
po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy.
Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu
Christus resurgens.
Christus resurgens ex mortuis iam non moritur,
mors illi ultra non dominabitur.
V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.
V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob
ztratili Krále, když pokládali kámen.
Proč Skálu spravedlnosti nehlídali?
Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž
vstává z mrtvých, a říkají:
R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.
Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu
není neproblematické. Do rámce novozákonního textu
Řím 6,9-10
je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou
polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje
vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat -
obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy),
ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství,
která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako
křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují,
není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal -
jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě
početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců,
svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské
majority. Dnes je ale situace úplně jiná.
Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei
někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho:
"zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"
Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší
škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens
ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.
Texty a zpěvy
Po skončení nešpor vychází průvod z chóru.
V průvodu se nese paškál.
Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.
Zastavení u křtitelnice.
Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.
V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia.
R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.
Orémus.
Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto
caeléstis regni pandis intróitum:
auge super fidéles grátiam, quam dedísti:
ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis:
nullis privent promíssis.
Per Christum Dóminum nostrum. Amen.
Průvod pokračuje.
Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66
(alternativně žalm 111 nebo 112).
Zastavení u kříže.
V. Dícite in natiónibus, allelúia.
R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.
Orémus.
Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi:
ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti:
eius resurrectióne laetémur.
Per eúndem Christum.
Závěrečná část průvodu.
Zpívá se antifona Christus resurgens.
Ke stažení:
Notované antifony k průvodu
Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře.
Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno
upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony
překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens
je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu,
nebo nahradit jiným vhodným zpěvem.
Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným"
překladem orací.
Závěrem
Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu
byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory
slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje
jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti
pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným
souladem s platnými liturgickými předpisy.
Současně však
je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají
velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již
nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal
k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou,
v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku
jsem neměl dost odhodlání.
Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka
uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních
základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu
bude nutné revidovat.
Známá, ale nepoužitá literatura:
- Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
- Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
- Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.
Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách
(předchozí díly:
1,
2).
Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám
v předtridentském pražském ritu.
Velikonoční nešpory podle pražského breviáře
Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory
s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným
nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského
ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily
přímo ve svatovítské
katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře
až do přijetí jednotného breviáře tridentského.
Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské
provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu.
Doplním ho později, po návštěvě knihovny.
Prozatím postačí terminus ad quem:
1663 vycházejí první pražská Officia propria,
tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk
k již zavedenému římskému breviáři.
[1]
Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum.
Verš Epulemur.
Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu
k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus,
praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis,
alleluia alleluia alleluia.
(Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja.
Tam ho uvidíte, aleluja ...)
Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm.
Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením)
Per eundem. Chór Amen.
[2]
Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu
Alleluia alleluia alleluia.
Žalm Laudate pueri.
Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni
(tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi,
požehnanou svící (paškál) a subdiakonem,
oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář.
Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou,
začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu
Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór.
Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
(Pane, u tebe je pramen života, aleluja.)
Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.
[3]
Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia.
Žalm In exitu Israel.
Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela"
(medium ecclesiae).
Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš
Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus,
alleluia.
(Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.)
Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi:
ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti:
eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum.
(Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se,
když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného,
radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)
[4]
Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens
ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur.
(Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.)
Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru.
Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit,
starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš
Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe.
Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus,
ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus:
innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus.
Per eundem.
(Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost
zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme
ze smrti duchovní. Skrze téhož ...)
Dominus vobiscum.
Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.
Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho,
že se každý den říká vlastní
versiculus generalis (míněn patrně verš graduale)
a antifona k Magnificat.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502,
fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní.
Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky
modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky
překladatele.)
Dále na fol. CLXXII verso
je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil
mimo kostel.
Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy
se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou
super psalmos.
Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál
a rovnou se připojí antifona
Christus resurgens, verš In resurrectione tua,
orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus
a nešpory se standardně ukončí Benedicamus.
Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této
zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:
Dva žalmy, Laudate a In exitu,
totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.
Tato poznámka je pro chápání celého formuláře
klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně
samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených
z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou
skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii,
místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš,
se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu
se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae
a nakonec zpátky v chóru.
Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem
premonstrátským, podaným
v minulém článku,
můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno
ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem
procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá
Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.
Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu
Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici
v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář,
jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii.
Tomu, jak se jednotlivé
obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně,
prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů,
se většinou výslovně nevěnuje.
Můžeme si o tom však udělat obrázek
na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících
pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu.
Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil
speciálně na antifonáře.
Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory
podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:
Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004
- výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací)
pro významnější svátky,
a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum,
výjimečně i pro laudy.
Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky,
jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích
významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy,
jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií.
Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory.
I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé,
že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou,
která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji
zpíval někdo jiný.
"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše",
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24,
má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu:
tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou
("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou),
liší se i antifona
k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu
Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné
výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory
"mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.
Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii
v národním jazyce:
Jistebnický kancionál,
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7,
obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny.
Začínají na fol. 92r. Stránka je sice
porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla
recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky
a verso část notace z prostředku jediné antifony.
Rubrika dokládá
kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja,
po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence
Victimae paschali laudes.
Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona
Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi.
Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k
Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci.
To je náš známý pořádek velikonočních nešpor
"mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.
Naproti tomu "Graduál a antifonář český",
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44),
dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád
nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r)
postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti.
Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami,
capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory,
žádné zpěvy k procesí.
Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé,
zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.
I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to,
co je z fondů českých
knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se
v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici
i v některých kostelích mimo katedrálu.
Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní
námitky:
1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience
prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují
kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti
byly určeny právě pro provoz pražské katedrály.
2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny
nebyly,
stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských
předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi
snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu
nikdy nepoužívaly.
Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje
výše obšírněji zmíněný rukopis
knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004.
Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály,
je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky
propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum -
zdaleka ne totožný, ale podobný,
jako ho známe z pražského breviáře
(citovaný exemplář, fol. CLXV verso).
Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí:
zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi
celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat
"preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce,
dva kaplany (sacellanus),
"všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou
ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna,
ovšem rozhodně ne v pražské katedrále.
Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý,
vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí,
které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům.
S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím,
že pokud se nějaký prvek do knihy dostal,
bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.
Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně
Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici
(resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor,
A. King jeho vznik v již minule citovaném
dodatku k Liturgies of the Religious Orders
vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice
Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod
po nešporách na místo ukřižování Páně.
Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně,
jeho místem se však již stává baptisterium.
(Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet
se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.)
Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne
každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.
Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria
rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory,
při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob.
Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral
E. Martene (s. 494nn).
Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude)
doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí.
Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost
ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa,
kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů.
Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde
všechny pod jedinou.
Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja
můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady
zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale,
někde se po aleluja zpívá i sekvence.
Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných
formulářích nelze vysledovat významnější shodu)
se někde třikrát opakuje.
Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních
u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi),
ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí
žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu
(patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony
(snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas).
Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě
další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém
zastavení.
Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou
antifonou.
Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum,
Neapoli 1859.
Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch
střízlivějších:
Místo capitula následuje Haec dies,
jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba
vyučování, ale jásot ...
Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus
příslušející nebešťanům (illorum civium).
(tamtéž, překlad vlastní)
Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu,
přičemž rozvíjí
alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem,
v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti,
hříchy a démoni".
Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky,
protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo
vykoupení našich duší."
Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho,
že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu
na cestě ke křtitelnici a zpět.
Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid,
"zvlášť muži a zvlášť ženy".
Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe:
jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské
kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext
(tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy
nenajdeme.
Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává
pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen)
"antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie
vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale.
Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech
řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář:
vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy
karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni;
do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy
Braga a Rouen (A. King, op. cit.).
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu
velikonoční nešpory dále připodobnila
běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje
již jen responsorium po krátkém čtení.
Souhrn
Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu"
(srov. VPDMC 213)
se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily
mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále,
tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích.
K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie,
zkrácení psalmodie na tři žalmy,
graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše.
Po Magnificat orací končí vlastní nešpory
a následuje procesí se zastavením u křtitelnice
u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení
in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení
u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo,
kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen)
a nakonec zpět v chóru.
Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy.
Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace:
skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí),
verše a orace.
Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led
a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením
Paschalis sollemnitatis 98,
mohly "křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu,"
na území pražské církevní provincie obnovit a slavit
v dnešní době.
Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji
v malém seriálu
o křestních nešporách. Když se ptáme
po jejich dějinách a možnostech slavení dnes,
z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád.
Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich
živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně
působí v českých zemích. Konečně i proto, že
v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor
v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě
z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné
konzultovatelné předlohy (viz dále).
Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován
druhý článek našeho malého seriálu.
Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž
je článek P. Filipa Suchána OPraem,
podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském
řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol.
do současnosti.
My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na
dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická
podoba z dob počátků řádu,
a pak ta, se kterou se v premonstrátských
kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy
Druhého vatikánského koncilu.
Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in:
Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.
Středověká podoba
Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol.
nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:
[1]
Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů
začne velikonoční Kyrie.
Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli
(kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru.
Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají
žalmy Dixit Dominus, Confitebor,
Beatus vir, graduale Haec dies
s veršem Confitemini, Alleluia s verši
Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia.
Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku
Magnificat, která se zpívá jenom tento den.
Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře
se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou
s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu
zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne,
Benedicamus Domino
[2]
a předzpívá se antifona
Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus.
Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou
z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž.
Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu
s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno
dvěma nebo třemi.
Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez
Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,
[3]
s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí
do chóru; vynechá se verš Dicant nunc.
Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta
ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu.
Po Benedicamus se pak skončí.
Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm
Laudate pueri, Alleluia a kolekta.
Pak následuje další do středu kostela se žalmem
In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.
(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)
Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu
NK Teplá MS.b.12
najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále.
Přiznávám, že já se v tom houští zkratek
orientuji jen s převelkými obtížemi.
Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností
předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou
nezvyklých úkazů.
Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži
je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor,
či graduale a alleluia
(zpěvy mešního propria)
zpívané mezi psalmodií a Magnificat.
Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu
(Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a
Benedicamus).
Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat,
o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu.
Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které
bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních
a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho
miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.
Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online).
Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis
Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou
liturgii v duchu probíhající liturgické reformy,
a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici,
vtělila do rámcového dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.
[1]
Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá
velikonoční kyrie.
Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení
a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale
Haec dies nebo alleluia s verši,
popř. velikonoční krátké responsorium.
Část před průvodem uzavírá kolekta.
[2]
Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu
s antifonou Alleluia.
U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu)
a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů,
volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony
Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu
kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny.
I tuto část uzavírá kolekta.
[3]
Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus
nabízí několik možností doprovodného zpěvu -
procesní antifonu Christus resurgens,
responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19),
nebo hymnus.
V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu)
a Magnificat s antifonou.
Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění.
(Suchán, s. 64-66)
Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory
vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti,
které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře
pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového
počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení,
stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení
přímluv a modlitby Páně.
Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku,
jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě,
před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré
premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus
vůbec nefiguruje.)
Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak
projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova,
jednak o slavení nešpor za účasti lidu.
Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými
variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu
po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium).
Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé
ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách
se Benedicamus nezpívá.
Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor
ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pozorný čtenář si všimne, že se
struktura zachyceného slavení od té výše podané
v detailech liší. Může to být dáno
místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně
velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše,
nepřesností pozorování a jeho záznamu.
Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie
Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku,
naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také
návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních
nešpor jako součásti liturgického života české
(nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy
uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.
V roce 2004 byla na KTF UK
obhájena bakalářská práce
Petra Havlína
Liturgie hodin, kontemplace
a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh
křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí"
(s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním
nešporám jako k předloze.
Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje
příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)
Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem
Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen
zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory
pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.
Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici.
Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva
předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody").
Má se k němu
zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň
s křestní tematikou.
"Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží
na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie.
K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia.
Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí,
kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n)
Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony
Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu,
incensace křtitelnice a paškálu.
Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba.
Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem,
dalším zpěvem, nebo potichu.
Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním
oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále
žádné speciality.
V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu
pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska
sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde
o zajímavý zdroj: všechno je
posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře,
Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.
Další návrh křestních nešpor najdeme
v závěru článku Štěpána Horkého
Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012).
V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních
nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.
Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison
před procesním křížem,
hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus
U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...)
pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -,
během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod
s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý
sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem),
následovalo evangelium s křestní tematikou,
eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou
o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam
a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly
podle obvyklého pořádku.
Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu
pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných
i po reformě v křestních nešporách premonstrátských
(s výjimkou kyrie, které podržel Horký).
Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod
ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje
premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu;
při zastavení u křtitelnice se čte evangelium),
zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium,
nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní
psalmodie (např. dalším žalmem)
a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje
neevangelním.
Použitelné?
Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav
před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že
v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře
patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části
nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích
obřadů u křtitelnice
a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby)
však těžko obhajovat.
Ovšem, jak bylo ukázáno
v předchozím článku,
další předpisy, zejména okružní list
Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor
pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem,
a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré
liturgické zvyklosti nově konstituovaným.
Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes
výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností
nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu.
Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se
"za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213),
ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo
argumentovat.
Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by
pojednal problematiku křestních nešpor při spojení
pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického,
se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost
jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských
diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal.
Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit
studii pro některý teologický časopis,
protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce.
Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno
v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před
odbornou veřejnost.
Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku
v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních.
V příštích dílech dojde na pojednání o křestních
nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském
ritu.
Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor
se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status
křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih
a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní
nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby
možné si doplnit např. ze staršího článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy
pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory
paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách
a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně
zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize
nenajdeme závazný "scénář".
Když se, neprávník, opovážím právnické analogie:
je to jako když se positivní právo výslovně
odvolává a spoléhá na právní obyčej.
Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje
čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve,
probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle
Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích
pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu -
jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí
na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.)
Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty
se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň
více či méně doslovně citují.
213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten
den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby
byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům.
Kde to je zvykem, ať
se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní
nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.
(Zvýraznění v textu JP.)
Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985)
na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371,
mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby
cituje VPDMC 213.
Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako
projev ohledu na zachování
"zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá
partikulární církev těší jako ze svého pokladu"
(Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2):
kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit,
a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.
371.
... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi,
die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)
O krok dále jde
okružní list Kongregace pro bohoslužbu
o přípravě a slavení velikonočních svátků
Paschalis sollemnitatis
(Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107):
v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98,
vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost
trvá, ale také k jejich obnovení.
98.
Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)
(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)
Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci
výše zvýrazněné části VPDMC 213.
Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním
znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:
VPDMC 213.
... Diligentissime, ubi viget, servetur
particularis traditio
celebrandi, die Paschae,
eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
PS 98.
Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur,
traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales
in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.
(Zvýraznění v textu JP)
Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba
věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká.
Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá
jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem
vynechání přívlastku particularis:
zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách
jako o particularis traditio,
v Paschalis sollemnitatis je to již
jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Zdá se, že particularis traditio spíše není
zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho
užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám,
vidím dvě jeho možné linie. První by ono
particularis chápala ve smyslu vyzdvižení
křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů.
(Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti
běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.)
Druhá linie - a k té se přikláním - čte
particularis traditio jako označení pro zvyklost,
která je vlastní nějaké části církve (místní církvi,
řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl
od zvyklosti universální, sdílené celou církví.
Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od
particularis traditio k traditio bez dalšího
upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení
křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly,
ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako
particularis traditio vůbec neexistovaly.
Křestní nešpory zmiňuje také
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii
(česky KNA 2007). Jeho čl. 245
uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii.
Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí
spásy vztahujících se k samotnému Kristu";
(2) "votivní průvody";
(3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých
liturgických obřadů".
Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny
je, opět volnou citací VPDMC 213,
jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční
neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu
prameni".
To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní
nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje.
Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou
část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo
v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice
přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami,
o které tu jde.
Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici),
od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech,
najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory
(1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod
ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.
Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají
vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme
od teorie přejít k praxi a, poslušni
Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory
se pokusit zavést.
Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka:
Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři
dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl
konat onen průvod?
Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"?
Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu?
Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod,
doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie?
Co se má dít u křtitelnice?
... ...
Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej,
bude třeba odpovědi hledat buďto tam,
kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících
jeho zachovávání v dobách minulých.
Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické
tradici premonstrátského řádu, který tuto
particularis traditio zachoval od svých počátků
až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme
také již na některé pokusy právě podle
křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory
v (nepremonstrátských) českých farnostech.
Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila
v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající
výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily.
Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání
s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými
liturgickými prameny čeká kulturní šok:
jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během
liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů
se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií
sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety
po rubrikách a textech napříč celým breviářem.
Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie,
s jejími zvláštnostmi narostlými
během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu,
může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat
šok reintegrační:
jak je rigidní, jak strnule pravidelné!
Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve
je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to
pro nenápadnou rubriku:
Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...
Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané
Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy
s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.
Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři
před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích
navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv:
Bože, tebe chválíme ..."
Ještě explicitnější pak je VPDMC.
Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém
čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme,
kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává."
Dále čl. 235 d):
"Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se
Bože, tebe chválíme."
Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu,
jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.
Tady je třeba dát slovo textové kritice.
Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme
k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních,
textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických
textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.),
to ale neplatí beze zbytku.
I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují,
příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními
a tiskařské a redakční chyby.
Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky
zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno
číslo stránky;
to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku
nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku)
naznačují,
že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005
je v podstatě ruční práce.
Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív
poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat
nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo
alespoň částečně
předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů
náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.
Podle
přehledu českých liturgických knih
vyšla kompletní Denní
modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného
"diurnálu") všehovšudy dvakrát:
poprvé 1988, podruhé 2005.
K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit
Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001.
Pomocným pramenem jsou
latinské texty národního propria
(není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou
autoritou).
Máme tak před sebou dva formuláře.
Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti,
včetně modlitby se čtením,
která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním.
Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář
z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky
po svatořečení přenesené na 13. listopad.
Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.
Památka sv. Anežky České ve své současné podobě
patří mezi památky vystrojené bohatšími
vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku.
Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost
toho, kdo texty sázel.
Zřejmě opravdu jde o chybu, které
není správné připisovat žádný zvláštní význam.
Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o
"liturgické partyzánštině",
textově-kritický pohled mi chyběl.
Tady se otevírá rubricistická otázka:
pokud oficiální
vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně
chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku),
je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není,
je dovoleno se podle ní řídit?
Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje,
ale řídit se podle ní je dovoleno".
Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy
bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor,
jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi
správnými. Na druhé straně je vhodné,
aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy,
a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou,
která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem
a jde proti Všeobecným pokynům.
Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením
z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu.
Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou
hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem
liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému
pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.
Na Vyšehradě
V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera,
v sobotu 18. 6. 2016, po delší
době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace
P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované,
zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv),
Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor
(Hospodine, pomiluj nás a Salve regina).
Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci
a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat
nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou
už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.
Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí
v breviáři, ale jako strofická píseň.
(Pravděpodobně č. 813B
z Kancionálu. To je ale nejistý údaj,
protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl
až s větším časovým odstupem, po návratu domů.)
Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů
z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních
textů, příp. dokonce volnou parafrázi?
Takové řešení už jsme potkali např. ve
vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela.
Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím
snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených
v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory
kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem
je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp.
kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési
"profesionální liturgické těleso".
Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie
bude slavena správně a náležitě, pak už nikde.
Takže: smí se to, nebo ne?
Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky
následující jsou můj ad hoc překlad
z latiny, s přihlédnutím k překladu německému.
Oficiální český překlad
Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.
Co je ve hře?
Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje:
nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat
jako Magnificat v nešporách píseň
č. 813A/B.
Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu
žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče?
A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším,
např. po nešporních žalmech ve znění
Svatojanského,
Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách")
či Božanova kancionálu?
A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako
strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?
Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku
(aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr
je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).
Konečně jak je to s legálností používání starých
utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého
rorátníku (např. těch, které tu nabízím),
nebo překladů jiných latinských antifon, např.
podle Jistebnického kancionálu,
Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44))
či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?
Řešení
To, že se při liturgii obecně smí užívat jen
překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného,
a ne překladů jiných,
vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických
knih v národních jazycích.
Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích
je úkolem biskupských konferencí;
hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce
(CIC 838, § 3).
Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy
na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální.
Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic.
Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat
na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při
zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme
jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...".
Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony
by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274
jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".
Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika
v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto:
"Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text
v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné,
aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných
obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní
slavnostnější slavení se zpěvem."
Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál
ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí
není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo
Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl
od opravdových liturgických knih,
nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy
povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení
předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají
za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně
pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii,
andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují.
Žalmy a kantika se však v oficiu římského
ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek,
zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.
Závěr
1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?",
povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka
užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť,
v chystaném článku o "dominikánském breviáři".
2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo
a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety
"sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž
na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář
prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou
argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou,
v komentářích rozseká na padrť.
Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia
podle Ordo cantus officii z r. 1983,
mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních
antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum
ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou
vlastní antifonu, nabízející "velikonoční
čtení" daného žalmu.
Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři
a pro všechny tyto
velikonoční antifony ze žaltáře
poskytuje nápěvy.
OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických
antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu
po celou dobu velikonoční.
Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky
na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku,
nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro
slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách
komunity je jistě přitažlivé.
Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění
Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou
a aplikovat podobné zjednodušení.
Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože
projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního
znění textů a závazných liturgických předpisů,
a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by
legitimoval v rámci české verze oficia svévolné
nahrazení předepsaných antifon antifonami
alelujatickými.
Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička:
čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu
v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty
různým jazykem."
Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům
a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky.
To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu.
To znamená - s antifonami vybranými podle OCO.
To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního
alelujatického cyklu.
(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do
nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů,
dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou
velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než
v OCO 1983, prosím o šťouchanec.
Ale nepředpokládám to.)
Na antiphonale.inadiutorium.cz
tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit
nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.
[EDIT 2.4.2016]
Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční
podle OCO 1983 už je na světě.
Otázka, kterou končí včerejší článek,
je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční
hodině, kdy jsem text dopisoval.
... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát,
zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit
ke komposici neogregoriánských antifon.
S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze
o čerpání z existujících pramenů. ...
Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu
je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší.
Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy
pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty
společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá
obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními
texty diecéze nebo řeholní společnosti.
Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však
nezabývá.
Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk,
nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské)
podle potřeby opatřovat nápěvy
a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu
- kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé
tradice, ne jako historikové hudby.
Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo
schváleny odpovědnou církevní autoritou.
Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až
latinské texty národního propria
jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené
chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální
(ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba
liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka
získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě
krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila
dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom,
že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal
oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a
jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru
knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi
sám Arnošt. Po něm už nikdo ...
[EDIT 30.11.2016]
Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím -
zejména pro to, jak úlisně vyznívá.
Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné.
Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy
dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference.
Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani
zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských
textů českého breviářového propria: zatímco za dob
Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál
živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i
interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době
přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu -
spíše než jedno jediné
zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.
Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia
a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století,
jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae -
(tehdy) úředního věstníku
Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia.
Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské
práce bezprostředně netýkají.
Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia
vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia.
Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a
v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální:
mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo
útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném
slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?
Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů -
chtěl jsem se podělit o něco jiného.
V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec
o zpívaných nešporách za účasti lidu:
O nešporních antifonách za účasti lidu
Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory
slavené za účasti lidu.
Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit
menší množství snadných antifon, které budou moci
zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu
(např. dobu adventní, vánoční atd.)
nebo pro určité svátky (např. Panny Marie).
Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu:
vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou
mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání),
bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství
formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické
doby".
(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)
Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam,
kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon",
nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami,
ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např.
po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy.
Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím,
prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu",
Graduale simplex.
Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona,
ale o mínění odborníka
pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické
zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná
realizace by nebyla
v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální.
Myslím, že je to škoda.
[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti:
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]
Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil
prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých
liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco
pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože
liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie
lidové zbožnosti nad jiné cizí.
Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních
zmínek o ní.
Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny:
První skupina (o vánoční a svatodušní novéně)
upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla
odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe
přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních
jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni
a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory.
Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice
poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických
úkonech s poutěmi spojených.
Pobožnosti odvozené z liturgie hodin
Vánoční novéna
103.
Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím
účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno
přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci,
a tak tomu může být i nadále.
V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení
liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem
konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami"
a aby věřící byli pozváni k účasti.
Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou
následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé,
by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou
a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti.
V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky,
u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla
či přizpůsobení přímluvných modliteb).
Svatodušní novéna
155.
Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně
a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali
v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií
a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí
z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí
spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským
lidem velmi rozšířená.
V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách)
je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb
různými způsoby volají k očekávání Utěšitele.
Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné)
ve shodě se slavnostním konáním nešpor.
Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická
témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně
do vigilie Seslání Ducha Svatého.
Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní
zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná,
takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly
slavnostních nešpor reálný.
Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.
Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů,
kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?
Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené
novény: pro tu vánoční mi chybí
zpracování k Magnificat zpívaných
O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou
jsou staročeské verze nebo
Olejník, který je má v Nedělních nešporách
u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.
Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa
Slavení denní modlitby církve
271.
Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní
a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost,
aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu
denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále,
kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci,
skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)
Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem
zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve,
zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky.
Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia
(celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)
Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách
po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout
modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.
Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní
modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno,
v neposlední řadě i hudebně,
může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy.
Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M
je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením
poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské)
a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných
poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou
poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň -
to už je věc! Ta má sílu!
Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané
nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli.
(Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa,
ne v rámci běžného programu pouti.)
V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu
z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím,
není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji
to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.
Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem
jsou votivní oficia, těm ale chci později
věnovat samostatný článek.
Průběh poutě
287.
Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou
modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována
a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem,
výživou a oporou.
Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek
i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh
slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.
Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje
ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném,
příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie
nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve
(Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos.
Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.),
nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419)
...
Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce.
Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.