články v kategorii Rubriky:
Web liturgie.cz v postní době doporučuje pozornosti mj.
starší článek o modlitbě nad lidem (oratio super populum)
jako (v novější době upravovaném) elementu liturgie doby postní.
Článek se věnuje modlitbě nad lidem, nakolik je součástí
liturgie dnes, a historii, která k tomu vedla.
Mimo zorné pole tak zůstává druhé místo modliteb nad lidem,
dnes ztracené: až do liturgické reformy totiž
tyto modlitby figurovaly také v oficiu.
V potridentském římském breviáři
(stejně jako v jeho předchůdci, breviáři římské kurie)
má každá férie doby postní dvě orace.
První se říká od matutina do nony, odpovídá vstupní modlitbě
z misálu a často nějak tematisuje
postní praxi. V nešporách pak se říká jiná orace,
která naopak obvykle o postu nemluví
- což je příhodné s ohledem na to, že podle dávné postní praxe
po nešporách následovalo první (a původně jediné) jídlo postního dne.
I tato druhá modlitba odpovídá misálu.
Jde právě o modlitbu nad lidem:
Nešpory v postě mají ještě jednu zvláštnost:
jejich kolekta ve feriálním oficiu se liší od kolekty
laud a malých hor, kde jest totožná s orací mešní.
Nešpory v postě se říkaly původně po mešním Communio,
dříve než mše končila.
Nešporní kolekta byla pak místo Postcommunio
[...]
Když se pak oddělilo oficium nešpor od mše, podržena
dále kolekta, která sloužila jako
žehnání Humiliate capita vestra Deo [= modlitba nad lidem].
(Malina B.: Dějiny Římského breviáře, s. 334n.)
Modlitba nad lidem figurovala i
v předtridentském breviáři pražském,
ale byla tu zapojena jiným způsobem:
říkala se ve všech hodinkách po modlitbě dne;
v laudách se říkala na způsob komemorace - předcházela jí
"antifona nad lidem" a veršík
(BP1502, f. 137r),
v ostatních hodinkách snad následovala jen samotná modlitba
bezprostředně po modlitbě dne, ale rubriky nejsou v této věci
tak explicitní, jak by si dnešní čtenář přál
(k malým hodinkám viz u tercie, f. 137r, k nešporám f. 137v).
V pokoncilním breviáři
modlitby nad lidem zahrnuty nejsou, ale rubriky počítají
s možností jejich uplatnění:
Zakončení
Předsedá-li společnému slavení kněz nebo jáhen, připojí
závěrečný pozdrav a požehnání:
[...]
Může se použít též textů pro slavnostní požehnání
nebo žehnacích modliteb z misálu.
(Uspořádání Denní modlitby církve, závěr ranních chval i nešpor;
zvýraznění v textu JP.
Termín "žehnací modlitba" používalo první vydání Českého misálu
právě jako český ekvivalent pro oratio super populum -
viz dříve odkazovaný článek z liturgie.cz.
Dlužno dodat, že odpovídající latinská rubrika modlitby nad lidem
takto explicitně jako možnost neuvádí a spokojí se s obecným
"... Vel alia formula benedictionis, sicut in Missa".)
Modlitba nad lidem z misálu tak dnes může v ranních chválách
a nešporách zaujímat místo požehnání, podobně jako v mešní liturgii.
To však znamená, že je omezena na společné slavení, kterému předsedá kněz
nebo jáhen.
Po víceleté zkušenosti s předkoncilním oficiem bych
(jako laik, který se modlí převážně sám)
považoval za žádoucí, aby reforma misálu z r. 2002,
která
"iuxta antiquum morem liturgicum" (promulgační dekret)
znovu zavedla vlastní modlitbu nad lidem pro každý den doby postní,
byla prodloužena i do breviáře - nejlépe
obnovením výše popsaného potridentského uspořádání,
kde modlitba nad lidem není volitelnou variantou závěrečného požehnání
(která je jednak vyhrazena nositelům svátostného kněžství,
jednak je potřeba o této možnosti vědět, zvlášť se pro ni rozhodnout
a vybavit se misálem),
ale přijímá funkci závěrečné modlitby ve feriálních nešporách
a je otištěna přímo v breviáři.
Modlitbu nad lidem tak breviář předkládá i tomu, kdo se ten den třeba
neúčastnil mše a hodinky se modlí sám.
Dvě vlastní orace pro každý všední den jsou
jedním z prvků, které spoluutvářejí
zvláštní ráz oficia doby postní jako liturgické doby, kdy strava je možná
hubenější, ale liturgie plnotučná.
Ve dnech 19. 10. - 1. 11. navštíví vybraná místa v naší zemi
ostatky sv. Tomáše Akvinského.
Pokud je mi známo, slavení oficia v přítomnosti
putujících ostatků svatých není nikde soustavně upraveno.
V roce 2016 však Kongregace pro bohoslužbu vydala
notificatio k putování význačných ostatků
blahoslavených (Notitiae 2016, s. 36-38).
Část se týká právě jen blahoslavených,
ale pokyny ohledně oficia jsou zcela obecné povahy,
a platí-li i pro blahoslavené, je tím spíše třeba vztáhnout je
na svaté:
|
Pro Missae et Divini Officii celebratione, textus (in variis linguis)
adhibendi sunt iam approbati, aut, cum desunt, debent desumi ex respectivo Communi sive Missalis Romani et Ordinis Lectionum Missae
sive Liturgiae Horarum; si vero textus iam approbati desunt, formularia quae in Communi exstant adhibenda sunt.
... i
testi (in varie lingue) già debitamente approvati, attingendo per i mancanti al Comune corrispondente ...;
in mancanza di testi già approvati, si attinge
ai formulari del Comune.
|
Pro slavení mše a božského oficia se použijí již schválené
texty (v různých jazycích),
chybějící části se doplní z příslušných
společných textů misálu a lekcionáře, resp. denní modlitby církve.
Pokud schválené texty nejsou k disposici,
použijí se formuláře ze společných textů.
|
|
(Latinský text sám o sobě je nejasný.
Obě podmínkové věty
i jejich konsekventy jsou skoro totožné
a není zřejmé, jestli neříkají dvakrát totéž,
a pokud ne, pak na jaké přesně případy se vztahují.
Překlad se opírá o italskou verzi.)
|
|
Missa et Officium Beati nequeunt celebrari si, illis in diebus, celebrationes occurrant quae nn. 1-5 in “Tabula dierum liturgicorum secundum ordinem praecedentiae disposita” indicantur; si vero occurrant
in diebus nn. 6-9 de dicta “Tabula”, Missa et Officium Beati, Episcopo
dioecesano consentiente (cf. Institutio generalis Missalis Romani, n. 374),
permittuntur. Diebus tamen dominicis (temporis Nativitatis et per annum), una tantum Missa in honorem Beati celebrari potest, dum aliae
Missae et Liturgia Horarum de dominica esse debent.
|
Mši a oficium o blahoslaveném není možné slavit,
pakliže na ony dny připadají oslavy, které jsou
v Tabulce liturgických dnů pod čísly 1-5;
jestliže však jde o oslavy pod čísly 6-9 řečené Tabulky,
se souhlasem diecésního biskupa (srov. VPŘM 374)
se mše a oficium o blahoslaveném připouští.
O nedělích (v době vánoční a v liturgickém mezidobí)
se však smí slavit jen jedna mše ke cti blahoslaveného,
zatímco ostatní mše a denní modlitba církve
mají být z neděle.
|
Tedy:
v přítomnosti putujících ostatků se počítá se slavením (mše a)
oficia o světci, pokud to připouští liturgický kalendář.
Kalendářní hranice přípustnosti je narýsována
restriktivněji než ve VPDMC 245 pro votivní oficia.
(Odiosa sunt restringenda, takže by se asi dalo argumentovat, že tato restriktivnější
hranice platí právě jen pro ostatky blahoslavených a pro svaté
se smí postupovat podle benevolentnějšího ustanovení VPDMC 245.
Ale to ať případně dělá, koho by restriktivnější
pravidla tísnila. Mě netísní a přijdou mi rozumná.)
Ze třinácti dnů nadcházejícího putování
vylučují oficium o sv. Tomáši tři:
dvě neděle v liturgickém mezidobí a slavnost Všech svatých.
O svátku sv. Šimona a Judy (28. 10.) by pak byl potřeba souhlas
diecésního biskupa.
| ne |
po |
út |
st |
čt |
pá |
so |
|
19. 10. |
| 20 |
21 |
22 |
23 |
24 |
25 |
26 |
| 27 |
28 |
29 |
30 |
31 |
1. 11. |
|
Nic se nestanoví o tom, v jakém stupni se má oficium
o svatém slavit, ale pokyny o doplnění vlastních textů
částmi z commune mluví pro oficium odpovídající stupni,
kdy se většina nebo všechny texty berou o svatém,
tedy svátku nebo slavnosti.
Blízkou analogií jsou předpisy o zohlednění význačných
ostatků svatých ve vlastním kalendáři kostela.
Instrukce Calendaria particularia,
čl. 11, pro takové případy počítá standardně jen s oslavou
ve stupni památky.
(Notitiae 1970, s. 348nn.)
Nový notový materiál
s dominikánskými texty o sv. Tomáši Akvinském
jsem připravil spíš u příležitosti
než pro příležitost - že by z něj letos někdo
zpíval neočekávám.
Přítomnost ostatků každopádně nic nemění na tom, že není legální,
aby nedominikáni jen tak používali řádové liturgické texty,
zvlášť když formulář památky sv. Tomáše Akvinského je standardní
součástí Denní modlitby církve.
Na druhou stranu se však dá očekávat, že v okolí ostatků
svatého dominikána nebude nouze o jeho živé spolubratry -
a tedy ani o příležitost zúčastnit se oficia slaveného
podominikánsku.
Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor
"zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila"
(Paschalis sollemnitatis 98)
padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory
neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici
se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají
v nejedné katedrále i farním kostele.
Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to,
že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo
dříve na téma křestních nešpor napsáno.
Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný
řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference
nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace
jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.
Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých
skupin podle toho, jestli se drží standardních textů
slavnosti Zmrtvýchvstání Páně,
nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.
1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
Na webu liturgické komise arcidiecése Udine
vyšel v roce 2017
článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení.
Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat,
u křtitelnice se pak recituje vyznání víry
(buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské)
následované pokropením křestní vodou
a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.).
Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny
žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy),
které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.
Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou
rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor
však není převzato vůbec nic, ani co do struktury,
ani co do repertoáru.
Viz v článku zmiňovaný
procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.
Procesí podle něj začínalo dicta oratione,
tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou
na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r).
Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže
s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací,
pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici,
kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou
Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu),
veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou
Venite et videte locum
se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku
a oraci zpívalo Regina coeli a
sekvence Submersus iacet Pharao.
Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor
v katedrále v Padově obsahuje kompletní
italské texty a nápěvy.
Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27),
zpívají se během něj litanie
ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál.
V baptisteriu biskup jen říká oraci
a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.
Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony
po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21).
Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv,
nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční
bohatě melismatický nápěv,
nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky.
(Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů.
Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i
je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích
mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)
Záznam
z farnosti S. Maria di Betlem (Modica)
pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků
a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu
hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají
být krácené.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19.
Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá
Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy).
Následuje kázání a obnova křestních slibů.
Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru,
kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace)
a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.
Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici
integrují přímo do obvyklé struktury nešpor,
každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat,
během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod
nekoná opravdu "za zpěvu žalmů".
Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru,
zbylá dvě nešpory dovedou do konce
v prostoru křtitelnice/baptisteria.
U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu,
která zahrnuje nějakou formu
hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům
(křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů
podle příslušného obřadu).
2. Speciální "křestní" formulář
I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí,
evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře.
Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází
z předpokladu, že starší je stručná forma
a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.
Stručný návrh
z webu diecése Como datovaný 2011
obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní
nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou.
Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám
úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a
zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247).
Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního
čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací.
Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu.
Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu.
Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů
nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry,
pak Magnificat.
Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií
ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné).
V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.
Totožný návrh byl otištěn
v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56)
diecése Nardò-Gallipoli
pro "Svatý rok milosrdenství".
Materiál
nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu
v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný)
obsah návrhu výše.
Následuje jeho úplná realizace
s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři
ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků.
(Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.)
Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic.
Hymnus i čtení jsou volně vybrané,
antifony mají charakter antifon ze žaltáře
(s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam).
Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn
ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě
antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén.
Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská
tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by
zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.
Záznam
z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino)
z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře
velice podobného tomu právě představenému.
Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i
komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné.
Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela,
ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?)
kapli, kde se říká otčenáš.
Pak se s eucharistickou písní
Inni e canti sciogliamo, fedeli
pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí
orací a požehnáním.
Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo
soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější
svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.
Brožurka
z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli
se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně,
ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!)
na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených
do vedení příprav na křest.
Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli
během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu
můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.
Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista
jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři,
biskup uzavírá světelnou modlitbou),
čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm.
Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů
z velké části souhlasící s těmi z Mirta.
Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá
Haec dies jako o neděli
Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových
velikonočních nedělí.
Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a
požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili
formační kurs.
(K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.)
Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým
koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci
a vede obnovu křestních slibů.
Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie,
protože ta je završením křesťanské iniciace.
Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.
Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí
několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor
a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam.
Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad
hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba
kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě
pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury.
Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice
konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru
křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.
Výtěžek
Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že
žalmové orace
se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí
o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.
Křestní nešpory s volně vybranými žalmy
a ostatními texty
je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty
jako porušení předpisů,
ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku.
Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory
par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční.
Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné.
I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je
VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.
Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné
varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam
do standardní struktury nešpor.
Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší
jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat,
byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená,
že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií.
Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů
nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu
premonstrátských křestních nešpor
z konce osmdesátých let.
Čtenář srovnávající s mým návrhem
se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když -
narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám
v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou
modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení
zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství -
a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.
Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé
strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor
(vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja).
Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře
křestních nešpor vliv.
Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad
zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde
procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu
z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)
Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou,
je otázka po podobě připomínky křtu.
Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice
v jeho středověkých podobách
(Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje,
Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace),
italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu
angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu,
zazpíváním odpovědi
k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo
se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou.
Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen,
pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními,
duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými,
a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace
nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše
probraných modelů.
Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše,
a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem
bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje
a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc
a každé slovo je na svém místě;
kde se význam zprostředkovává primárně symbolem
a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů
(pevně daných jako důležitá součást liturgického celku,
ne volně vybíraných hudebníky).
Pokud jde o "aktivní účast" a její formy,
obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené
a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení,
jsou mi vesměs protivné.
Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných,
jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo
za ohavnost znesvěcení.
Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba
po delší době opět zvednout téma křestních nešpor
a doplnit něco málo k seriálu,
který tu o nich před několika lety vycházel.
Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně
vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně
jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu pramenu".
Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají
při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud
trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis
zřejmě připouští i její zavedení
tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není
z dřívějška doložena.
Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor
odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální
římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu
měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí
křestních nešpor v premonstrátském řádu
(viz také novější vývoj),
jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou
praxi v pražské církevní provincii.
Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny,
předložil
návrh,
jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit
v rámci platných liturgických předpisů.
Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě
křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil
od toho užívaného v Čechách,
a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné
zohlednit v dnešní liturgické praxi.
Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen.
I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď
velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné
pramenné základně.
Předtridentský olomoucký ritus
Tištěný olomoucký breviář z r. 1499
(Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v)
má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá
variantě pražských nešpor určené pro soukromou
modlitbu mimo kostel.
Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu
Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík
a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria),
ale průvod ke křtitelnici se nekoná.
Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami
zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!)
však najdeme ve starším breviáři rukopisném.
Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře
průvod ke křtitelnici vypuštěn?
Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále?
Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby
nejširších kruhů
diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor
mimo katedrálu se nepočítalo?
Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat,
že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy
specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou
zatím podobný důkaz předložit nemohu.
[1]
K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia],
žalm Beatus vir.
Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.
Hned následuje antifona k Magnificat:
Surrexit enim sicut dixit Dominus
et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus.
Orace Deus qui hodierna
die [per unigenitum tuum
aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti:
vota nostra, quae praeveniendo aspiras,
etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]
[2]
Po Amen hned následuje
antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm Laudate pueri.
Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni.
Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná
svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.
Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia,
žalm In exitu Israel de Aegypto.
Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu)
se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen.
Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto
regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos
gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis,
sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum.
Chór odpoví Amen.
Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.
[3]
Pak, zatímco se procesí vrací do chóru,
začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas:
concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem.
(Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].
Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty,
jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou
k Magnificat.
Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí
ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku
(psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář),
pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím
danému dni.
Pak ať říká antifonu k Magnificat.
Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná).
Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu
Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc],
připojí veršík In resurrectione,
oraci Deus qui nos resurrectionis
a uzavře Per eundem.
Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!]
A víc nic.
(CZ-OLm K-24076, f. 157r;
liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)
Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným
rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela"
(cestou od křitelnice)
s veršem a orací připomínající umučení Páně.
Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv
(v Praze antifona Vidi aquam),
ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí,
zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází.
Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona
Christus resurgens, stejně jako v Praze.
K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly,
zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný
antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní
neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl
a v dohledné době se k tomu nedostanu.
Antifonář
CZ-OLm K 14892,
obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků,
podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není -
viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor;
90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých.
Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku,
že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon
k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému
pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a
nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.
Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja
v jednotlivých antifonách k žalmům.
Pro pražské prameny je typická sestava antifon
4-5-4-3-3.
Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon
figurujících v různých místních tradicích
v nedělních nešporách:
- Dixit Dominus
- Fidelia omnia
- Potens in terra
- Sit nomen Domini
- Nos qui vivimus
(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou
antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami
běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)
Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3,
kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích
opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3.
(Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají
shodné nápěvy.)
Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3.
Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci
počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí
nepředpokládat automaticky nespolehlivost.
Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky,
rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář)
byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných
pramenů, ukazovalo by to
na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor,
např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center.
Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit
rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav
(tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze)
a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby.
Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme,
a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.
Jak křestní nešpory slavit dnes
Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je
možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy
(první verze;
její modlitelný český překlad a doplňky)
a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:
- v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
- u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
- nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
- po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)
Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí
je prostorově hodně náročné a současníkovi
dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější
zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice
okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam.
Druhý žalm se pak může
zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens
vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.
Křestní nešpory secundum Olejníkum
Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými,
tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích.
Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože
olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi
zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem,
podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá,
kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje
a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ...
zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu,
neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici
vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.
K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům,
volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme
k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a
procesionální antifona Christus resurgens.
S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po
Olejníkově zpracování.
Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak
vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských
křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon,
se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře.
I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci:
vezmeme antifonu k příslušnému žalmu,
text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja,
melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat
či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících,
aby s novým textem dávala smysl.
Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným
žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři
do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům
do žaltářů mešních:
(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66
zpívat raději žalm 111 nebo 112,
tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)
Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou
náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm,
nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná
v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním
charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost
úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým
"jiným vhodným zpěvem".
Kdo dnes čte Čepovu povídku Cesta na jitřní,
může být zmaten, na kterou vánoční bohoslužbu se to hrdina tmou noci se svou
stárnoucí matkou vlastně ubírá. Na jitřní - tedy snad na časnou
ranní mši, missa in aurora?
Ale liturgický text citovaný v závěru povídky nás na pochybách
nenechá: "Christus natus est nobis" není introit
žádné ze tří vánočních mší, ale (tehdy stejně jako dnes) počáteční slova
vánočního invitatoria.
Jitřní byl běžný český termín pro matutinum,
noční hodinku oficia, která byla v rámci liturgické reformy
výrazně zkrácena, uvolněna z vazby na konkrétní
denní dobu (srov. SC 89) a dnes je známa jako modlitba se čtením
(officium lectionis).
O slavnosti Narození Páně se "jitřní" neříkala nad ránem,
ale za hluboké noci, bezprostředně před půlnoční mší.
(Viz v římském breviáři rubriku na konci vánočního matutina.)
Ve starší české beletrii ovšem najdeme dost příkladů
použití názvu "jitřní" i pro samotnou půlnoční mši,
kde po matutinu slaveném před ní již není ani stopy.
Podobně dnes obvyklý
německý název pro půlnoční mši, Christmette,
odkazuje na matutinum (Mette), i když i u našich západních sousedů většinou dávno
upadlo v zapomění a slaví se jen mše samotná.
Doklady někdejšího slavení vánočního matutina i v obyčejných farních
kostelích se samozřejmě neomezují jen na beletristické
ohlasy (k již zmíněné povídce můžeme přidat
přinejmenším ještě Baarova
Holoubka).
Vánoční matutinum, spolu s temnými hodinkami velikonočního
tridua a matutinem oficia za zemřelé,
tvořilo pětici matutin, která (jediná) se i v novověku
relativně běžně
veřejně slavila i mimo klášterní a kapitulní kostely.
Jeho zpěvy vyšly v domácích praktických sbornících gregoriánského chorálu
(Škroupovo Manuale pro sacris functionibus z r. 1858, Mühlbergerova Příruční kniha chorálního zpěvu z r. 1877).
Vydáno bylo také značné množství překladů do češtiny,
z nichž řada byla evidentně zamýšlena nejen jako pomůcka
ke sledování latinské liturgie, ale ke zpívání matutina
v národním jazyce.
Pro české překlady vánočního matutina
vydané tiskem v období 1800-1948
viz v katalogu pramenů, který je přílohou mé budějcké diplomky
(Pavlík: Hodinky církevní, TF JU 2019),
položky č. 8, 19, 20, 24, 25, 44, 48, 61, 63, 68, 69,
71, 79, 81, 86, 88, 91, 92.
Většinou jde o úplné a věrné překlady oficiálních
liturgických textů, ale některé publikace
matutinum v zájmu únosnější délky výrazně krátí
(č. 69, 81, 88, 92).
Pozoruhodná je úprava pro smíšený sbor (č. 88),
překlad pořízený s ohledem na to, aby všechny
zpěvy šlo zazpívat na nápěv latinské předlohy z dobové
chorální edice (č. 61) a strofické přebásnění žalmů
a responsorií pro zpěv na nápěvy koled a vánočních písní (č. 91).
Je ovšem třeba přiznat, že v dobových zprávách o liturgickém
provozu není vánoční matutinum zastoupeno tak hojně,
jak by se s ohledem na množství vydávaných textů dalo čekat.
Při soustavném pročítání prvních desetiletí časopisu Cyril
jsem v poslední
čtvrtině 19. stol. zachytil zprávy všehovšudy dvě
(1880, s. 46 z Jičína,
1882, s. 51n z Prahy od sv. Haštala).
Výrazně častěji je hlášeno slavení nešpor na Boží hod vánoční
odpoledne.
Nelze tedy tvrdit, že by slavení matutina před půlnoční mší
bylo ještě koncem 19. stol. opravdu široce rozšířené.
Spíš to byla možnost, se kterou se stále ještě reálně počítalo,
a součást ideálu, jehož naplnění však ani v kruzích cyrilského
reformního hnutí nebylo běžné.
Jak se to má s "jitřní" slavnosti Narození Páně dnes?
I pokoncilní breviář má ve formuláři slavnosti extra rubriky,
výslovně upravující způsob slavení modlitby se čtením
bezprostředně před půlnoční mší,
protože to je spojení tradiční a kdysi široce praktikované.
Ta rubrika zrazující od slavení ranních chval bezprostředně po
půlnoční mši samozřejmě v breviáři nevyrostla jen tak,
ale reaguje na to, že přesně taková bývala tradiční
(a rubrikami římského breviáře předepsaná) praxe.
Že dnes ve farních kostelích po vánoční modlitbě se čtením není ani stopy
je pochopitelné. Smutné ale je, že ji marně hledáme i v českých a moravských
katedrálách (rozumí se těch s katedrální kapitulou)
a těžké je nějakou najít dokonce i v kostelích klášterních.
Kdo by pomýšlel na to, dávno vyhaslou tradici
vánoční "jitřní" někde vzkřísit, všechny potřebné české zpěvy
(kromě hymnů, pro které je třeba vybavit se hymnářem)
již řadu let najde v našem svazečku
s kompletním oficiem slavnosti Narození Páně.
Když tu bylo probíráno
žehnání adventního věnce,
hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně.
Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou
církve?
Článek vychází z aktuálně platného
českého vydání benedikcionálu
(Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).
Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování
s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní:
spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady,
pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.
|
28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena
se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše.
...
29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání,
o nichž to uvádějí liturgické knihy.
|
28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem
cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt
cum Missae celebratione.
...
29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones
coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.
(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)
|
Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby
církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání
jsem nezaznamenal žádnou.
Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky,
je jen hrstka.
S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost
předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.
1. Náhrada závěrečného požehnání
To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti.
Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?)
a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor,
popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.
355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání]
zahájení nebo zakončení pouti slavením
mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické
pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání,
jak je zde uvedeno.
Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům
má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor
společné hlavní rysy: žehná se věřícím
v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět),
a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní,
a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost
po skončení bohoslužby:
"... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam
směřují"
(před začátkem pouti),
resp.
"... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu
do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom,
cos jim prokázal"
(na konci pouti).
2. Po čtení
Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní
prvek do samého středu hodinky,
je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.
968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory,
spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.
Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů
je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře
pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.
Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam
posvátných obrazů v církvi.
Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni
potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu
po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.
Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu.
Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou.
Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří
také obraz.
Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.
Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu
(ne pro soukromé potřeby - čl. 965).
Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor,
a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory
s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu,
a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení)
a obřady (okuřování).
Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory"
připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího
námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den
na způsob votivního oficia (VPDMC 245).
Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno -
viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.
Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského
obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)
3. Před začátkem hodinky
V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky,
ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek.
Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu,
zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná
žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto
nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.
(žehnání ke službě varhaníka)
1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše
nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník
doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat
i samostatně.
(žehnání adventního věnce)
1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce
počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami
první neděle adventní. ...
V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu,
v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že
předmětem žehnání je něco, co
se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek
(varhanická služba, adventní věnec)
a má být při následném slavení
hodinky oficia (už od začátku) uplatněno.
Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu,
rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami
první adventní neděle začala doba adventní.
Carte blanche
Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady
obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě
žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie
činí výjimku a jen obecně stanoví, že
1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně
ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě;
má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...
Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena
ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však
není pro takový případ nijak konkretisován.
Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování
a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:
1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení
pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím
nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz,
popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře
by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.
1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova.
...
1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců
přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.
Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti"
je žehnací obřad před začátkem hodinky.
Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova",
resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor
se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek
je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše
a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází
ani obvyklá výzva "Modleme se").
Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být
vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky)
přiměřeně významných věcí.
Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu
(byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie),
ale nejsou předmětem kultu,
se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky.
Beztak s ohledem na zásadu
"počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů"
budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve
žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity -
vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit
nebo chórové lavice.
Souhrn
Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady
žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve.
Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny
tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb.
Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití
každého z těchto modelů.
Na okraj
Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil
jsem na jedno překvapení:
1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností
liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.
(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)
Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných
do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium"
(srov. čl. 1219).
Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý
(ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně
starším podobám liturgického kalendáře.
Po většinu dějin římského ritu se slavnost
Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů,"
tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku
1955
(AAS 1955, s. 220n).
Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně,
jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti.
Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii,
délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů).
Pokud Epifanie sama připadne
na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně
skutečně trvá "celých osm dnů",
ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt
bude 2030, pak 2036 a 2041.)
Průměrná délka je pět dní.
Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin
výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů
dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických
reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.
Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí,
tak já doufám, že jednou bude
v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie,
kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším
do druhé poloviny 19. stol.
(pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731;
k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn).
Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin,
kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako
žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj
opravdu žalostná.
Zásady pro výběr liturgické hudby a zpěvů
Dokument reagující na diskuse o sacropopu/folku/rocku/...
a jeho místě v bohoslužebném životě církve pochopitelně
nevěnuje liturgii hodin moc velkou pozornost.
Jediným skutečným předmětem sporů je uplatnění tkzv.
rytmické hudby při mši. O rytmických nešporách nikdo nikdy
neslyšel, tudíž se o ně nikdo nehádá.
Pro úplnost však dokument po podrobném pojednání hudební stránky
mše v jednom odstavci shrnuje také problematiku
slavení ostatních svátostí a denní modlitby církve:
d) Zásady pro výběr zpěvů k jiným liturgickým slavením
39. Co bylo výše řečeno o liturgické hudbě pro slavení mše svaté,
platí analogicky pro slavení dalších svátostí a denní modlitby církve.
Je třeba vybírat zpěvy se zřetelem na liturgickou dobu slavení a dávat
přednost textům, antifonám a žalmům, které obsahují příslušné
liturgické knihy, nebo se těmito zpěvy inspirovat.
Je třeba též pamatovat na aktivní účast věřících.
Tady nezbývá než konstatovat, že dokument nereflektuje zásadní
rozdíl v liturgickém zákonodárství mezi hudební stránkou
mše a oficia. Zatímco Všeobecné pokyny k Římskému misálu
počítají s dalekosáhlým uzpůsobením výběru zpěvů mešního
propria (VPŘM 367 a články, na něž odkazuje),
v denní modlitbě církve jsou možnosti legální záměny
liturgických textů mnohem omezenější (VPDMC 49.244-252).
Jediným zpěvem, pro který biskupské konference mají pravomoc
schvalovat alternativy a autonomně tak rozšiřovat repertoár
textů oficia, jsou responsoria ranních chval a nešpor
(VDPMC 49). V úvahu nepřichází ani náhrada hymnu
volně vybranou písní,
která nefiguruje v žádném z oficiálních hymnářů.
Když Směrnice i pro denní modlitbu církve počítá
s volným výběrem zpěvů a volným skládáním nových,
podobně jako pro mši, vposledku nejde o nic jiného,
než úřední vyhlášení tolerance k porušování celocírkevně
závazných liturgických předpisů.
Někdo by mohl na základě extensivního výkladu
VPDMC 245 a 274 namítat, že ve skutečnosti se smí
libovolně nahradit téměř libovolný text.
Odpovídám, že povolení výběru náhradních antifon ve VPDMC 274
se podle všeho týká jen "bohoslužeb s latinským zpěvem",
když se "dává přednost gregoriánskému chorálu"
a některá antifona v tradičním repertoáru nefiguruje,
nebo není dobře dostupná.
Votivní oficia podle VPDMC 245 pak neznamenají
texty volně složené pro danou příležitost,
ale speciální formuláře řádně schválené pro použití jako votivní
oficium (viz votivní oficia v propriích některých institutů
zasvěceného života, u nás např. premonstrátů a dominikánů),
příp. použití formuláře některého světce "z důvodu pouti
nebo místního svátku nebo vnější oslavy" v jiný den,
než na jaký připadá jeho oslava podle liturgického kalendáře.
Pokyny pro novou tvorbu
41. Na prvním místě je motivace – příčina, proč se skladatel
rozhodne nový zpěv vytvořit. Ta by měla být vždy zakotvena v touze přiblížit
Boží lásku druhým formou hudby, nikoliv zviditelnit své schopnosti.
Duchovní zpěvy mají svým textem i hudbou přispívat k bližšímu
setkání člověka s Bohem, mají být oslavou Boha a prohloubením modlitby.
Hudba i text by tak měly v první řadě ukazovat na Boha a vést
shromážděný Boží lid, aby zvláště při liturgii upřel svou pozornost na Boha.
To je prohlášení z nějakého jiného světa,
jehož způsob uvažování je mi naprosto cizí.
Projekt In adiutorium samozřejmě není
"zakotven v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby",
ani si nedělá přehnané iluze o tom, jak
"přispívá k bližšímu setkání člověka s Bohem,
je oslavou Boha a prohloubením modlitby".
V čem tedy zakotven je? Co je ta "příčina, proč se
(rádoby)skladatel rozhodl něco přes 2000 nových zpěvů vytvořit"?
– Je to přesvědčení, že zpěv k liturgii hodin bytostně
patří (srov. VPDMC 270), že její slavení beze zpěvu je cosi
neúplného, co volá po svém doplnění,
že je třeba hledat adekvátní způsob, jak všechny ty texty, které se tradičně zpívají, i v národním jazyce zazpívat.
A že je možné a vhodné orientovat se při pořizování hudební formy
oficia v češtině podle tradičního tvaru chorálního oficia
latinského.
Liturgie.cz zve
tuto neděli na křestní nešpory na Strahov.
To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru
streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu -
a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!
K tomu, jak je znám, viz
popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017,
článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988),
nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz
(liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).
Na okraj budiž poznamenáno, že to,
že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích.
je podle všeho také změna relativně nedávného data.
Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame,
v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky
a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv
v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.
Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami
dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:
Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory
víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví
podle nového pořádku.
Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách
v řádovém direktáři,
která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje
na Vesperale Praemonstratense – Supplementum,
chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný
řád křestních nešpor.
Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě
uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme
pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.
Nová struktura
-
v chóru:
- Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
-
pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí
(krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický
řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
-
alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor),
pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum,
ale od této praxe bylo záhy upuštěno);
výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
- kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
-
graduale Haec dies
(úplné graduale s veršem)
a aleluja,
ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje
(snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium;
mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
-
Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně
starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
- orace
-
V. Procedamus ad fontem aquae vivae.
R. In nomine Christi. Amen.
-
průvod ke křtitelnici:
alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor)
s žalmem 114;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do křestní kaple
-
u křtitelnice:
- hymnus Ad coenam Agni providi
- epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
- kázání
- antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši
jen podle potřeby paralelních akcí),
někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
- orace
-
průvod ke kříži:
alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus)
s žalmem 113;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
-
u kříže:
- aleluja Dicite in gentibus
- orace
-
průvod do chóru:
antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei -
k němu viz starší článek)
nebo jiný zpěv,
procesí se vrací do chóru
-
v chóru:
- přímluvy z breviáře, Otčenáš
- orace
- požehnání
- Benedicamus Domino
Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení
vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno,
nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit.
Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném
průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.
Srovnání
Při srovnání s křestními nešporami,
jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších
premonstrátských ordinářů,
je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie,
ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat
rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí
řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie;
hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával;
závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).
Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis
má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison)
a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru.
Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu
přiřazen průvodu ke křtitelnici),
ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii.
Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor,
jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus,
druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá
obřady u křtitelnice.
Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat
jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace)
a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy.
Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta",
který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor,
byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.
Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí,
přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie
a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu.
V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111
a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 -
pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle
Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)
Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice.
(První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející
žalm 114.)
V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení
(pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo
evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"),
nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí
římského oficia.
Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže
s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy
a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element,
který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.
Závěrem
Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně.
Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku
"při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu"
jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž -
a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co
to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy,
ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže
je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.
Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie,
resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod
"za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu".
Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým
předlohám a působí uceleněji.
A tím samým je o nemalý kus bližší i
mému
návrhu,
jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory
navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.
Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne
úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti
slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce
v privilegované liturgické době. I otevřel jsem
Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil,
jak přesně se to dělá.
238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve
všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních
kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.
239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:
-
v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro
liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
-
kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě
vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.
(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)
Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat?
"Po závěrečné modlitbě" následuje
v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný
"Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě
bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání),
ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu,
(narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík),
zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:
Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa
Závěrečná modlitba
Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách
světa tvé světlo
[...]
abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
Zakončení [vynecháno]
Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého
a doveď nás do života věčného.
O. Amen.
Antifona o svatém
Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.
Modlitba o svatém
Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost,
[...]
abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou
omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50)
liturgických elementů evidentně
přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný
závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící
takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná.
Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním
z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání
oficia ve Velikonočním triduu.
Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném
diskusním fóru,
pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické
verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš
na chybný český překlad VPDMC 239 b):
latinsky:
praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest,
post orationem conclusivam, omissa conclusione,
addere antiphonam (propriam vel de Communi)
et orationem de Sancto.
anglicky:
at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted
and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.
německy:
In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt,
die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.
Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky)
po závěrečné modlitbě,
ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně,
jako v předkoncilním breviáři.
Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne,
ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více)
s výjimkou té poslední
(Rubricae generales 1960, čl. 249;
viz též starší "tridentské" znění rubrik).
Opravený příklad
Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]
Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách
světa tvé světlo
[...]
abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
Antifona o svatém
Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.
Modlitba o svatém
Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost,
[...]
abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Zakončení
Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého
a doveď nás do života věčného.
O. Amen.
Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili,
je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný,
a to, že se má vypustit conclusio orace
a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín
používají v obou významech), je třeba dovodit
z logiky výstavby liturgie hodin jako celku
(vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a
na základě znalosti předchozího vývojového stadia
římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu
komemorací dobře známý jev).
Závěrem je třeba říci, že
z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný,
protože breviar.cz
připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou
část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal.
Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem
a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné
pro pořádek opravit.
V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické
texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí:
jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem
veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin?
Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.
Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě
liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce,
protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše)
vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou
přípravou k němu,
která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále).
V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné
nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193,
kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje
vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu,
bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení,
kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.
Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko,
přijde vhod on-line dostupné
Caeremoniale episcoporum v italštině.
Bez průvodu
V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou
modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná
liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde
a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne.
V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává,
neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá
liturgická akce (průvod),
kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.
Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně
ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém
kontextu, nebo tam, kde jsou všichni
předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie
hodin předcházela nějaká pobožnost.)
Průvod bez doprovodu
Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu
je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá.
Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou.
Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu
krátká a počet přesouvajících se osob malý.
(Srov. co bylo zdokumentováno
v Kájově.)
Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez
jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod
evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie
hodin po celé Velikonočním triduum.
Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé,
popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu.
(Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace.
Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky
ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok,
jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo
rámec liturgie hodin.)
Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního
doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu
před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.
Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod
nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také
starší článek, věnovaný dřívější praxi
slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.
Instrumentální (varhanní) doprovod
Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici
i na autoritu odborníků.
Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory
Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy,
ale na kvalifikovaný rubricistický názor)
předepisuje
vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.
Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.
Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních
nešpor stanoví, že
"varhanní hudba doprovází průvod během vstupu,
avšak píseň se nezpívá".
(Bez odvolání se na autoritu.)
Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.
Může jít o "varhanní improvisace,
ať už založené na charakteristických melodiích dané
liturgické doby, nebo zcela abstraktní"
(tak ze své praxe
doporučuje
A. Calabrese).
Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura,
k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.
Zmínku si zaslouží praxe obvyklá
v pražské katedrále,
kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně
doprovází ustálená
znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka.
Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích
jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem
zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.
Píseň
V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli
většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují
písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí
doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.
Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:
- přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
- přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
- zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)
Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy
je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty,
které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují,
že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení
není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu
liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou,
které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí
(srov. VPDMC 42).
Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny
pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané
hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.
Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání:
Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník
a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie.
Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura
hodinky by zůstala nedotčena.
Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje,
aby se některá část hodinky odbývala za pochodu
(srov. starší článek ke křestním nešporám),
takové řešení nemá v tradici římského
oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu
křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka
od začátku až do konce odbývá v chóru.
Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu.
(V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají
hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu,
takže to nebylo ani technicky možné.)
Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení
v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze
doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu
hodinky snad o malý kousek lepší.
Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní
(podle jedině přípustné varianty 1),
leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali
pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu
a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna
z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu
žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích
v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat,
protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně
na stejné nebo velmi podobné téma.
Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním
jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce
a hymnus latinský, nebo naopak.
Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie:
přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší,
ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa
v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji
responsoria vzatá z matutina.
To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy
přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky)
a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor,
stejně jako orientaci v latinských textech
(česká responsoria modlitby se čtením
zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou)
a hudebních pramenech.
Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat,
formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.
Lucernarium
Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení,
které po hudební stránce bývá podobné předchozímu,
ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný:
vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své
logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah,
když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru
za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo -
jako symbol Krista, který je světlo světa -
a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto
symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru
a třeba i v celém kostele.
Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných
liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu).
V římském ritu jde o cizorodý import.
Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat,
nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi),
jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva
prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu
křestních nešpor.)
V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc.
Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se
výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu
lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy
vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem
na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost
bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto
webu cizí.
Závěr
Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu
ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí.
Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193,
s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde
o hudbu instrumentální, či o zpěv.
Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují
v příklonu k první variantě. Jednou z representativních
aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále.
Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný,
když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu
před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl
(nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný
hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.
