Křestní nešpory (8): Itálie

22.3.2024 16:45 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Zdá se, že výzva, aby se tradice křestních nešpor "zachovávala, kde je živá, nebo, bude-li to vhodné, obnovila" (Paschalis sollemnitatis 98) padla na celkem úrodnou půdu v Itálii a nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně s průvodem ke křtitelnici se tam konaly nebo dokonce pravidelně konají v nejedné katedrále i farním kostele. Prošel jsem dostupné podklady a záznamy a mám za to, že nebude bez zajímavosti srovnat je s tím, co tu bylo dříve na téma křestních nešpor napsáno.

Ani v Itálii podle všeho není centrálně zaveden závazný řád křestních nešpor na úrovni biskupské konference nebo nějakého většího území. Vrcholem institucionalisace jsou doporučení vydaná někde na úrovni diecése.

Pozorovaná řešení se rozpadají do dvou velkých skupin podle toho, jestli se drží standardních textů slavnosti Zmrtvýchvstání Páně, nebo staví úplně nový nešporní formulář kolem tématu křtu.

1. Řádné texty slavnosti Zmrtvýchvstání Páně

Na webu liturgické komise arcidiecése Udine vyšel v roce 2017 článek o křestních nešporách s osnovou jejich slavení. Průvod ke křtitelnici se má konat za zpěvu kantika Magnificat, u křtitelnice se pak recituje vyznání víry (buďto apoštolské, nebo - místní specialita - vyznání aquilejské) následované pokropením křestní vodou a závěrečnou částí nešpor (přímluvy atd.). Nad rámec oficiálního formuláře slavnosti jsou doplněny žalmové orace (texty jsou ke článku přiloženy), které se mají říkat po jednotlivých nešporních žalmech.

Článek se odvolává na místní tradici dosvědčenou rukopisy z Cividale. Ze středověkých velikonočních nešpor však není převzato vůbec nic, ani co do struktury, ani co do repertoáru. Viz v článku zmiňovaný procesionál I-CFm Cod. CI, křestní nešpory začínají na f. 38r.

Procesí podle něj začínalo dicta oratione, tedy po konci nešpor (nejspíš, podobně jako v Čechách, s psalmodií zkrácenou na tři žalmy - viz antifonář I-CFm Cod. XLI, f. 140r). Hned zkraje se dělalo zastavení u oltáře sv. kříže s antifonou Christus resurgens, veršíkem a orací, pak se za zpěvu antifony In die res[urrectionis] šlo ke křtitelnici, kde se zpíval žalm Laudate pueri s antifonou Vidi aquam (ano, Vidi aquam tu opravdu slouží jako antifona k žalmu), veršík a orace, a za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Venite et videte locum se pokračovalo k Božímu hrobu, kde se po dalším veršíku a oraci zpívalo Regina coeli a sekvence Submersus iacet Pharao.

Brožurka z r. 2018 pro účastníky křestních nešpor v katedrále v Padově obsahuje kompletní italské texty a nápěvy. Procesí je vloženo po Magnificat (s. 27), zpívají se během něj litanie ke všem svatým a jáhen v čele průvodu nese paškál. V baptisteriu biskup jen říká oraci a udílí slavnostní požehnání, kterým se nešpory končí.

Z praktického hlediska stojí za pozornost řešení antifony po krátkém čtení "Toto je den" / Haec dies (s. 21). Nabízí se buďto její italský text na sylabický nápěv, nebo text latinský, ale ne na svůj tradiční bohatě melismatický nápěv, nýbrž rozdělený napůl a opatřený slavnostním nápěvem pro veršíky. (Srov. příslušný oddíl našich základních nápěvů. Z mého pohledu se to jeví jako šizení, ale daný nápěv asi i je dostatečně nezvyklý a málo známý, aby v mnoha prostředích mohl zafungovat jako prvek opravdu slavnostní.)

Záznam z farnosti S. Maria di Betlem (Modica) pochází z morového roku 2020, takže nešpory mají minimum účastníků a možná nezachycují úplně standardní rozdělení rolí a všechnu hudební a ceremoniální slávu, ale co do struktury se nezdají být krácené. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu kantika ze Zj 19. Tam se čte krátké čtení, celebrant sám zpívá Haec dies (italsky, jiný nápěv než známe z Padovy). Následuje kázání a obnova křestních slibů. Za zpěvu Magnificat se procesí vrací do chóru, kde se říká zbytek nešpor (přímluvy, otčenáš, orace) a připojen je ještě krátký výstav a svátostné požehnání.

Všem třem řešením je společné, že průvod ke křtitelnici integrují přímo do obvyklé struktury nešpor, každé ho však klade jinam (během Magnificat, po Magnificat, během NZ kantika) a ani v jednom případě se průvod nekoná opravdu "za zpěvu žalmů". Jen jedno pozorované řešení počítá s průvodem zpět do chóru, zbylá dvě nešpory dovedou do konce v prostoru křtitelnice/baptisteria. U křtitelnice se - s výjimkou Padovy - koná připomínka křtu, která zahrnuje nějakou formu hlasitého přihlášení se ke křestním závazkům (křestní vyznání víry nebo obnova křestních slibů podle příslušného obřadu).

2. Speciální "křestní" formulář

I když sebrané podklady a záznamy pocházejí z různých oblastí, evidentně jde o varianty stejného výchozího scénáře. Pořadí, v jakém jsou materiály představeny, vychází z předpokladu, že starší je stručná forma a formy podrobné vznikly jejím rozpracováním.

Stručný návrh z webu diecése Como datovaný 2011 obsahuje na jediné dvoustraně jak úvod k tomu, co jsou křestní nešpory, tak osnovu slavení. Texty (natož noty) zahrnuty nejsou. Autor návrhu vybírá oproti standardním velikonočním nešporám úplně jiné žalmy, tematicky vhodné ke křtu (22, 66, Zj 15) a zaštiťuje tento postup VPDMC 252 (ne, v pořádku to není, protože VPDMC 247). Jako pomůcku k ozřejmení velikonočního-křestního čtení žalmů doporučuje použít žalmových orací. Průvod do baptisteria se koná během prvního žalmu. Od druhého žalmu dál se nešpory slaví v baptisteriu. Po krátkém čtení a homilii následuje obnova křestních slibů nebo slavnostní zpěv apoštolského vyznání víry, pak Magnificat. Poté se průvod vrací zpět k oltáři za zpěvu litanií ke všem svatým, které ve struktuře nešpor nahradí přímluvy (také řešení víc kreativní než zákonné). V oltářním prostoru se pak říká závěr hodinky.

Totožný návrh byl otištěn v roce 2015/16 v pastoračních podkladech (s. 56) diecése Nardò-Gallipoli pro "Svatý rok milosrdenství".

Materiál nalezený na webu farnosti "Divin Cuore di Gesù" v Mirtu v úvodu reprodukuje kompletní (literárně přepracovaný) obsah návrhu výše. Následuje jeho úplná realizace s kompletními texty, nápěvy, ceremoniálními pokyny a komentáři ohledně zamýšleného smyslu jednotlivých rituálních prvků. (Liší se NZ kantikum - místo Zj 15 se bere Zj 4.) Z nešpor neděle Zmrtvýchvstání není zachováno téměř nic. Hymnus i čtení jsou volně vybrané, antifony mají charakter antifon ze žaltáře (s výjimkou prvního žalmu, k němuž se zpívá antifona Vidi aquam). Zvláštní zmínku si zaslouží první žalm, který je otištěn ve strofickém přebásnění, a druhý žalm, kde se kromě antifony zpívá ještě další, do žalmu vkládaný refrén. Úvod k materiálu tvrdí, že při přípravě byla vzata v potaz stará římská tradice zaznamenaná v Ordines Romani, ale bylo by zbytečné hledat, co že z ní autoři vybrali.

Záznam z křestních nešpor ve farnosti Santi Antimo e Marino (Borgo Maggiore, San Marino) z morového roku 2021 zachycuje provedení scénáře velice podobného tomu právě představenému. Texty většinou souhlasí (kněz předčítá dokonce i komentáře k jednotlivým částem!), nápěvy jsou jiné. Průvod zpět z baptisteria se nevrací rovnou do kostela, ale dělá nejprve zastávku v boční (eucharistické/adorační?) kapli, kde se říká otčenáš. Pak se s eucharistickou písní Inni e canti sciogliamo, fedeli pokračuje do hlavního chrámového prostoru, kde nešpory končí orací a požehnáním. Smysl toho nadpočetného zastavení je nejistý. Nakolik by se dalo soudit z oné následné písně, možná šlo o návštěvu nejsvětější svátosti jakožto svátosti dovršující křesťanskou iniciaci.

Brožurka z roku 2017 z diecése Nardò-Gallipoli se vymyká tím, že nejde o nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně, ale o nešpory slavené ve všední den v liturgickém mezidobí(!) na závěr formačního kursu pastoračních pracovníků zapojených do vedení příprav na křest.

Konání křestních nešpor jako tematické bohoslužby kdykoli během roku je opravdu špatný nápad. Doufám, že v tomto bodu můj článek nikoho neinspiruje k nápodobě.

Nešpory začínají lucernariem (za zpěvu písně oslavující Krista jako světlo světa se rozsvěcují svíce na oltáři, biskup uzavírá světelnou modlitbou), čtením evangelia o zmrtvýchvstání Páně a další modlitbou po něm. Pak už hymnem pokračují nešpory, co do textů z velké části souhlasící s těmi z Mirta.

Významnějším rozdílem je, že po krátkém čtení se nezpívá Haec dies jako o neděli Zmrtvýchvstání a jejím oktávu, ale nešporní responsorium řadových velikonočních nedělí. Mezi responsorium a Magnificat je vloženo biskupovo napomenutí a požehnání pastoračním pracovníkům, kteří právě dokončili formační kurs. (K žehnání v rámci nešpor srov. nedávný článek.) Po Magnificat se za zpěvu litanií ke všem svatým koná průvod ke křtitelnici, kde biskup říká oraci a vede obnovu křestních slibů. Pak vyzývá k návratu k oltáři, místu slavení eucharistie, protože ta je završením křesťanské iniciace. Tam se říká otčenáš, závěrečná modlitba a nešpory končí.

Zajímavé je, že z diecése Nardò-Gallipoli máme v rozmezí několika málo let dva různé scénáře křestních nešpor a každý z nich klade průvod ke křtitelnici jinam. Úprava tohoto mladšího scénáře je motivována snad hlavně prakticky - v rámci nešpor bylo třeba kromě průvodu ke křtitelnici najít místo navíc ještě pro obřad žehnání, což vyústilo v přeskládání struktury. Roli mohl hrát také např. ohled na prostorové disposice konkrétního kostela, málo vhodné pro dlouhý pobyt v prostoru křtitelnice, jak ho starší scénář předpokládá.

Výtěžek

Zdá se, že se v Itálii bere jako samozřejmost, že žalmové orace se tvoří a používají podle potřeby, bez velkých starostí o to, aby to byly řádně schválené liturgické texty.

Křestní nešpory s volně vybranými žalmy a ostatními texty je třeba rozhodně odmítnout. Nejen z posic úzkoprsého legalisty jako porušení předpisů, ale protože to hrubě narušuje předivo liturgického roku. Nešpory neděle Zmrtvýchvstání Páně jsou nedělní nešpory par excellence. Žalmy nedělních nešpor jsou žalmy velikonoční. Nedává smysl právě na Velikonoce zpívat nějaké jiné. I ostatní texty velikonočních nešpor jsou důležité a právem je VPDMC 247 před liturgickou tvořivostí chrání.

Pokud jde o strukturu, viděli jsme snad všechny rozumně myslitelné varianty zapojení průvodu ke křtitelnici někam do standardní struktury nešpor. Struktuře známé ze středověkých pramenů ještě tak nejbližší jsou ty varianty, kde se průvod koná po Magnificat, byť to v představených pramenech a svědectvích pravidelně znamená, že se nekoná "za zpěvu žalmů", ale nejčastěji za zpěvu litanií. Ty modely, které průvod konají během některého z žalmů nešporní psalmodie, jsou tím podobné donedávna užívanému řádu premonstrátských křestních nešpor z konce osmdesátých let.

Čtenář srovnávající s mým návrhem se právem bude ptát, jestli jsem něco nepřehlédl, když - narozdíl od všech italských liturgistů - nechávám v chóru odbýt celé nešpory a průvod kladu až za závěrečnou modlitbu. Já mám i nadále za to, že to je jediné řešení zcela legální v rámci platného liturgického zákonodárství - a zároveň co do struktury nejbližší středověkým pramenům.

Nikde jsme nepozorovali snahu obnovit starobylé strukturní a repertoárové prvky velikonočních nešpor (vstup se zpěvem kyrie; graduale a aleluja). Ani jinak nepozoruji, že by studium pramenů mělo na dané scénáře křestních nešpor vliv. Za obnovený tradiční prvek by se mohlo vydávat nanejvýš snad zpívání antifony Vidi aquam k žalmu, se kterým jde procesí ke křtitelnici. (Srov. výše ve středověkém procesionálu z Cividale a v novodobém scénáři z Mirta.)

Nejzávažnější otázka, kterou mi prostudované italské materiály kladou, je otázka po podobě připomínky křtu. Zatímco moje návrhy bez úprav přijímají zastavení u křtitelnice v jeho středověkých podobách (Praha zpívá Vidi aquam a křtitelnici okuřuje, Olomouc zpívá žalm a křtitelnici sedmkrát obchází; říká se orace), italské křestní nešpory obvykle volí formát připomínky křtu angažující přítomné věřící (jinak než účastí na průvodu, zazpíváním odpovědi k veršíku a amen k oraci): obnovují se křestní sliby nebo se recituje vyznání víry, lid se kropí křestní vodou. Tady mi nezbyde než připustit, že nebudu nijak zvlášť překvapen, pokud někdo moje návrhy shledá v tomto bodě neadekvátními, duchu (pokoncilní) liturgie nepřiměřenými, a strohou sekvenci významuplného zpěvu, veršíku a orace nahradí připomínkou křtu třeba na způsob některého z výše probraných modelů.

Duch pokoncilní Pastoralliturgie zkrátka není tím duchem, který ve mně dýše, a středověká podoba zastavení u křtitelnice je mi kulturně mnohem bližší. Jako každá liturgie, která méně řeční, komentuje a vysvětluje a více významuplně koná; kde není ani slovo navíc a každé slovo je na svém místě; kde se význam zprostředkovává primárně symbolem a liturgickým textem, v neposlední řadě textem zpěvů (pevně daných jako důležitá součást liturgického celku, ne volně vybíraných hudebníky).

Pokud jde o "aktivní účast" a její formy, obřady, které nejsou dávno zažité a ustálené a vyžadují ode mě jako od řadového věřícího mnoho mluvení, jsou mi vesměs protivné. Veškeré rutinní obnovování slibů, zvláště těch závažných, jakými i křestní sliby bezpochyby jsou, mám pak přímo za ohavnost znesvěcení.

Křestní nešpory (7): a co Morava?

11.3.2024 18:58 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Velikonoce se blíží a tak je vhodná doba po delší době opět zvednout téma křestních nešpor a doplnit něco málo k seriálu, který tu o nich před několika lety vycházel.

Liturgické předpisy, počínaje VPDMC 213, opakovaně vyzývají ke slavení nešpor slavnosti Zmrtvýchvstání Páně jako "tzv. křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu". Zatímco VPDMC a Caeremoniale episcoporum zůstávají při nabádání, aby se tato tradice zachovávala tam, kde dosud trvá, okružní list Paschalis sollemnitatis zřejmě připouští i její zavedení tam, kde třeba už dávno zanikla, nebo kde dokonce ani není z dřívějška doložena.

Protože se liturgické zákonodárství ve věci křestních nešpor odvolává na místní zvyklosti a neexistuje žádný oficiální římský scénář, jak by se ony nešpory s průvodem ke křestnímu pramenu měly konat, seznámili jsme se jednak s tradicí křestních nešpor v premonstrátském řádu (viz také novější vývoj), jednak s prameny dokládajícími předtridentskou liturgickou praxi v pražské církevní provincii. Na závěr jsem, opřen primárně o ony pražské prameny, předložil návrh, jak by v Čechách bylo možné křestní nešpory obnovit v rámci platných liturgických předpisů.

Moravský čtenář se právem mohl ptát, zda se na Moravě křestní nešpory vůbec slavily, zda se jejich řád něčím lišil od toho užívaného v Čechách, a co z případných rozdílů by bylo možné a vhodné zohlednit v dnešní liturgické praxi. Odpověď jsem až dosud zůstával dlužen. I to, co následuje, je třeba číst zatím jen jako odpověď velmi předběžnou, protože stojí na opravdu skromné pramenné základně.

Předtridentský olomoucký ritus

Tištěný olomoucký breviář z r. 1499 (Breviarium Olomucense, Strassburg: Johann Grüninger 1499, f. 136v) má nešpory slavnosti Zmrtvýchvstání Páně v podobě, která v hrubých obrysech odpovídá variantě pražských nešpor určené pro soukromou modlitbu mimo kostel. Jsou zachovány dobově obvyklé strukturní zvláštnostni oktávu Zmrtvýchvstání (začíná se zpěvem kyrie; capitulum, veršík a hymnus jsou nahrazeny zpěvy graduale a aleluja z mešního propria), ale průvod ke křtitelnici se nekoná.

Křestní nešpory se vším všudy (a s rubrikami zahrnujícími nejeden zajímavý ceremoniální detail!) však najdeme ve starším breviáři rukopisném. Co vedlo k tomu, že byl při redakci tištěného breviáře průvod ke křtitelnici vypuštěn? Přestal se v průběhu 15. stol. konat i v katedrále? Nebo byl tištěný breviář koncipován primárně pro potřeby nejširších kruhů diecésního duchovenstva a se slavením křestních nešpor mimo katedrálu se nepočítalo?

Pro pražskou diecési jsem ve starším článku mohl prokázat, že s křestními nešporami počítaly i některé rukopisy specificky určené pro liturgický provoz mimo katedrálu. Pro diecési olomouckou zatím podobný důkaz předložit nemohu.

[1] K nešporám:
Kyrieleison.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia, žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia], žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia [dopl.: alleluia], žalm Beatus vir.

Graduale Haec dies s veršem Confitemini,
Aleluja s verši Pascha nostrum a Epulemur.

Hned následuje antifona k Magnificat: Surrexit enim sicut dixit Dominus et praecedet vos in Galilaeam, alleluia, ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia a opakuje se.
Dominus vobiscum. Oremus. Orace Deus qui hodierna die [per unigenitum tuum aeternitatis nobis aditum devicta morte reserasti: vota nostra, quae praeveniendo aspiras, etiam adiuvando prosequere. Per eundem.]

[2] Po Amen hned následuje antifona Alleluia alleluia alleluia, žalm Laudate pueri. Za zpěvu tohoto žalmu chór sestoupí ke [křestnímu] prameni. Napřed jdou korouhve, svíce, mezi nimi i požehnaná svíce velikonoční (tzn. paškál), také svaté křižmo, olej a kadidlo.

Následuje antifona Alleluia alleluia alleluia, žalm In exitu Israel de Aegypto. Během tohoto žalmu kněz oblečený v liturgickém rouchu (presbyter indutus apparatu) se svou asistencí podle obyčeje sedmkrát obejde pramen. Korouhve a svíce, o nichž výše, jdou před nimi.
Po zakončení žalmu kněz, stoje vedle pramene, říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
Orace Deus, qui renatis ex aqua et spiritu sancto regni caelestis pandis introitum: auge super famulos tuos gratiam, quam dedisti, ut nullis bonis priventur promissis, sed a cunctis purgentur peccatis. Per Christum. Chór odpoví Amen. Tato orace se u pramene říká po celý oktáv.

[3] Pak, zatímco se procesí vrací do chóru, začnou antifonu Christus resurgens [...] V. Dicant nunc Iudaei [...] alleluia alleluia.
Verš In ressurrectione tua Christe, alleluia.
Orace Deus, qui nos resurrectionis dominicae annua sollemnitate laetificas: concede propitius, ut per temporalia festa quae agimus pervenire ad gaudia aeterna mereamur. Per eundem. (Bože, jenž nás obveseluješ každoroční slavností zmrtvýchvstání našeho Pána, dej, ať slavením těchto časných svátků dojdeme do radosti věčné; dnes kolekta středy ve velikonočním oktávu.)
[Pak] Benedicamus domino, alleluia [dopl.: pětkrát!].

Tento pořádek se o nešporách zachovává až do soboty, jen každý den s vlastním veršem graduale, aleluja a antifonou k Magnificat. Jestliže někdo říká nešpory mimo procesí ke křtitelnici, ať čte žalmy podle obvyklého pořádku (psalmi legantur per ordinem - podle všeho se tím chce říci, že se má číst všech pět žalmů najednou, bez dělení na zkrácenou nešporní psalmodii a žalmy k procesí - srov. tištěný breviář), pak graduale s jeho veršem, aleluja s veršem náležejícím danému dni. Pak ať říká antifonu k Magnificat. Ta se až do středy opakuje (pozn.: jde o upřesnění způsobu provedení, ne o to, že by se měla čtyři dny říkat stejná). Připojí oraci bez závěru, pak ať říká antifonu Christus resurgens vč. jejího verše [Dicant nunc], připojí veršík In resurrectione, oraci Deus qui nos resurrectionis a uzavře Per eundem. Benedicamus Domino, alleluja. [dopl.: pětkrát!] A víc nic.

(CZ-OLm K-24076, f. 157r; liturgické texty, k nimž zde není uveden překlad, se shodují s pražskými a překlady jsou ve starším článku)

Textový repertoár je podobný pražskému, ale nápadným rozdílem je chybějící zastavení ve "středu kostela" (cestou od křitelnice) s veršem a orací připomínající umučení Páně. Zastavení u křtitelnice proto také nemá extra zpěv (v Praze antifona Vidi aquam), ale zpívá se tu druhý z žalmů k procesí, zatímco se křtitelnice sedmkrát slavnostně obchází. Při procesí zpět do chóru se pak zpívá antifona Christus resurgens, stejně jako v Praze.

K tomu, s jakými nápěvy se v Olomouci velikonoční nešpory zpívaly, zatím nemohu říci nic. Digitalisovaný antifonář přesvědčivě identifikovaný jako olomoucký diecésní neznám žádný, studovat fysické exempláře jsem dosud nebyl a v dohledné době se k tomu nedostanu.

Antifonář CZ-OLm K 14892, obsahující hlavně matutina a laudy vybraných svátků, podle všeho olomoucký (ani pražský) diecésní není - viz mj. f. 95v antifony nedělních nešpor; 90v sestavu antifon slavnosti Všech svatých. Ale když je teď rukopis v Olomouci uložen, možná tu i tak stojí za zmínku, že (1) na f. 6v-7r byla původně zapsána sestava pěti alelujatických antifon k velikonočním nešporám, až na pár detailů v nápěvech odpovídající obvyklému pražskému pořádku, ale (2) první dvě antifony jsou vyškrábány a nahrazeny jediným desetinásobným aleluja.

Něco nám o nápěvech můžou napovědět počty opakování aleluja v jednotlivých antifonách k žalmům. Pro pražské prameny je typická sestava antifon 4-5-4-3-3. Melodie pro alelujatické antifony jsou vzaté z antifon figurujících v různých místních tradicích v nedělních nešporách:

  • Dixit Dominus
  • Fidelia omnia
  • Potens in terra
  • Sit nomen Domini
  • Nos qui vivimus

(Mimochodem: pražské nedělní nešpory mají třetí a pátou antifonu jinou, takže nápěvový odkaz mezi antifonami běžných nedělí a "neděle neděl" tu fungoval jen zčásti.)

Rukopisný olomoucký breviář K-24076 má sestavu 4-4-3-3-3, kterou však dodatečná aleluja doplněná v marginálních přípiscích opravují na "pražský" formát 4-5-4-3-3. (Shodné počty aleluja samozřejmě ještě nutně neznamenají shodné nápěvy.) Tištěný breviář z r. 1499 pak má sestavu 4-4-5-4-3. Je samozřejmě otázka, jak pečlivý který nenotovaný pramen v reprodukci počtu opakování aleluja je, ale dosavadní zkušenost mi velí nepředpokládat automaticky nespolehlivost. Kdyby všechny tři verze (rukopisný breviář podle první ruky, rukopisný breviář s pozdějšími přípisky, tištěný breviář) byly spolehlivými otisky dobové praxe, resp. notovaných pramenů, ukazovalo by to na značnou proměnlivost olomouckého repertoáru velikonočních nešpor, např. vlivem používání antifonářů dovážených z různých církevních center. Byl bych nakloněn za nejspolehlivější prohlásit rukopisný breviář ve znění dodatečných oprav (tzn. možná stejné alelujatické antifony jako v Praze) a obě zbylé verze označit za pravděpodobné chyby. Solidnější však bude zůstat při tom, že nevíme, a počkat, co řeknou zatím neprostudované prameny.

Jak křestní nešpory slavit dnes

Vzhledem k velmi podobnému textovému repertoáru je možné vyjít ze starších návrhů pro Čechy (první verze; její modlitelný český překlad a doplňky) a volitelně zohlednit některá z moravských specifik:

  • v průvodu ke křtitelnici se nesou i posvátné oleje
  • u křtitelnice se nezpívá Vidi aquam, ale za zpěvu druhého z žalmů k procesí se křtitelnice sedmkrát obchází
  • nekoná se zastavení ve středu kostela / u kříže, antifona Christus resurgens se začíná při odchodu od křtitelnice a jde se rovnou zpátky do chóru
  • po návratu do chóru se říká jiná orace - Deus, qui nos resurrectionis (pro oficiální český překlad viz kolektu středy ve velikonočním oktávu)

Sedmeré obcházení křtitelnice v slavnostním procesí je prostorově hodně náročné a současníkovi dost kulturně vzdálené, proto mnohde bude vhodnější zvolit pražskou podobu zastavení, kde se křtitelnice okuřuje za zpěvu antifony Vidi aquam. Druhý žalm se pak může zpívat cestou zpátky do chóru a antifona Christus resurgens vynechat, příp. připojit po dokončení žalmu.

Křestní nešpory secundum Olejníkum

Chorální nápěvy - jak pro slavení se zpěvy latinskými, tak s českými - zájemce najde v odkazovaných starších článcích. Ale to moravského čtenáře patrně neuspokojí, protože olomoucká arcidiecése mezi všemi ostatními diecésemi zemí koruny české vyniká vlastním, tiskem vydaným českým vesperálem, podle kterého se v olomoucké katedrále pravidelně zpívá, kněžský dorost z celé Moravy v Olomouci studuje a ve zpívání Olejníkových nešpor se cvičí, ... zkrátka návrh "olomouckých" křestních nešpor by byl k ničemu, neposkytl-li by důstojné řešení, jak průvod ke křtitelnici vkusně odbavit na závěr nešpor zpívaných z Olejníkova vesperálu.

K průvodu jsou potřeba dvě alelujatické antifony k žalmům, volitelně antifona Vidi aquam (jen pokud se přikloníme k pražské podobě zastavení u křtitelnice) a procesionální antifona Christus resurgens. S Vidi aquam není problém, samozřejmě se sáhne po Olejníkově zpracování. Pro antifony k žalmům zpívaným při průvodu pak vyjdeme z postřehu, že alelujatické antifony (nejen) pražských křestních nešpor vznikly přetextováním melodií antifon, se kterými se ten který žalm zpíval v cyklu žaltáře. I my se zařídíme podobně jako naši středověcí předchůdci: vezmeme antifonu k příslušnému žalmu, text nahradíme vícenásobným opakováním aleluja, melodii podle potřeby upravíme zejm. svázáním not do melismat či rozvázáním/přeskupením melismat stávajících, aby s novým textem dávala smysl. Protože nemáme Olejníkovo zpracování antifon k příslušným žalmům z oficia (anžto nejde o žalmy zařazené v pokoncilním breviáři do nedělních druhých nešpor), sáhneme po antifonách k týmž žalmům do žaltářů mešních:

Alelujatické antifony vzniklé přetextováním antifon J. Olejníka

(zdrojový kód; původní Olejníkovy antifony: OL264, OL163)

(Kdo by jako druhý žalm chtěl místo žalmu 66 zpívat raději žalm 111 nebo 112, tomu příprava alelujatické antifony zůstane domácím úkolem.)

Za antifonu Christus resurgens žádnou olejníkovskou náhradu nemáme, ale vzhledem k tomu, že se k ní nezpívá žalm, nemusela by jedna chorální antifona (třeba navíc zpívaná v latinském originálu) působit obtíže, i když svým hudebním charakterem bude vyčnívat. Výše byla zmíněna i možnost úplně ji vynechat, příp. lze pomýšlet na náhradu nějakým "jiným vhodným zpěvem".

Vánoční jitřní

20.12.2023 20:33 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Kdo dnes čte Čepovu povídku Cesta na jitřní, může být zmaten, na kterou vánoční bohoslužbu se to hrdina tmou noci se svou stárnoucí matkou vlastně ubírá. Na jitřní - tedy snad na časnou ranní mši, missa in aurora? Ale liturgický text citovaný v závěru povídky nás na pochybách nenechá: "Christus natus est nobis" není introit žádné ze tří vánočních mší, ale (tehdy stejně jako dnes) počáteční slova vánočního invitatoria. Jitřní byl běžný český termín pro matutinum, noční hodinku oficia, která byla v rámci liturgické reformy výrazně zkrácena, uvolněna z vazby na konkrétní denní dobu (srov. SC 89) a dnes je známa jako modlitba se čtením (officium lectionis). O slavnosti Narození Páně se "jitřní" neříkala nad ránem, ale za hluboké noci, bezprostředně před půlnoční mší. (Viz v římském breviáři rubriku na konci vánočního matutina.)

Ve starší české beletrii ovšem najdeme dost příkladů použití názvu "jitřní" i pro samotnou půlnoční mši, kde po matutinu slaveném před ní již není ani stopy. Podobně dnes obvyklý německý název pro půlnoční mši, Christmette, odkazuje na matutinum (Mette), i když i u našich západních sousedů většinou dávno upadlo v zapomění a slaví se jen mše samotná.

Doklady někdejšího slavení vánočního matutina i v obyčejných farních kostelích se samozřejmě neomezují jen na beletristické ohlasy (k již zmíněné povídce můžeme přidat přinejmenším ještě Baarova Holoubka). Vánoční matutinum, spolu s temnými hodinkami velikonočního tridua a matutinem oficia za zemřelé, tvořilo pětici matutin, která (jediná) se i v novověku relativně běžně veřejně slavila i mimo klášterní a kapitulní kostely. Jeho zpěvy vyšly v domácích praktických sbornících gregoriánského chorálu (Škroupovo Manuale pro sacris functionibus z r. 1858, Mühlbergerova Příruční kniha chorálního zpěvu z r. 1877). Vydáno bylo také značné množství překladů do češtiny, z nichž řada byla evidentně zamýšlena nejen jako pomůcka ke sledování latinské liturgie, ale ke zpívání matutina v národním jazyce.

Pro české překlady vánočního matutina vydané tiskem v období 1800-1948 viz v katalogu pramenů, který je přílohou mé budějcké diplomky (Pavlík: Hodinky církevní, TF JU 2019), položky č. 8, 19, 20, 24, 25, 44, 48, 61, 63, 68, 69, 71, 79, 81, 86, 88, 91, 92.
Většinou jde o úplné a věrné překlady oficiálních liturgických textů, ale některé publikace matutinum v zájmu únosnější délky výrazně krátí (č. 69, 81, 88, 92). Pozoruhodná je úprava pro smíšený sbor (č. 88), překlad pořízený s ohledem na to, aby všechny zpěvy šlo zazpívat na nápěv latinské předlohy z dobové chorální edice (č. 61) a strofické přebásnění žalmů a responsorií pro zpěv na nápěvy koled a vánočních písní (č. 91).

Je ovšem třeba přiznat, že v dobových zprávách o liturgickém provozu není vánoční matutinum zastoupeno tak hojně, jak by se s ohledem na množství vydávaných textů dalo čekat. Při soustavném pročítání prvních desetiletí časopisu Cyril jsem v poslední čtvrtině 19. stol. zachytil zprávy všehovšudy dvě (1880, s. 46 z Jičína, 1882, s. 51n z Prahy od sv. Haštala). Výrazně častěji je hlášeno slavení nešpor na Boží hod vánoční odpoledne. Nelze tedy tvrdit, že by slavení matutina před půlnoční mší bylo ještě koncem 19. stol. opravdu široce rozšířené. Spíš to byla možnost, se kterou se stále ještě reálně počítalo, a součást ideálu, jehož naplnění však ani v kruzích cyrilského reformního hnutí nebylo běžné.

Jak se to má s "jitřní" slavnosti Narození Páně dnes? I pokoncilní breviář má ve formuláři slavnosti extra rubriky, výslovně upravující způsob slavení modlitby se čtením bezprostředně před půlnoční mší, protože to je spojení tradiční a kdysi široce praktikované.

Ta rubrika zrazující od slavení ranních chval bezprostředně po půlnoční mši samozřejmě v breviáři nevyrostla jen tak, ale reaguje na to, že přesně taková bývala tradiční (a rubrikami římského breviáře předepsaná) praxe.

Že dnes ve farních kostelích po vánoční modlitbě se čtením není ani stopy je pochopitelné. Smutné ale je, že ji marně hledáme i v českých a moravských katedrálách (rozumí se těch s katedrální kapitulou) a těžké je nějakou najít dokonce i v kostelích klášterních.

Kdo by pomýšlel na to, dávno vyhaslou tradici vánoční "jitřní" někde vzkřísit, všechny potřebné české zpěvy (kromě hymnů, pro které je třeba vybavit se hymnářem) již řadu let najde v našem svazečku s kompletním oficiem slavnosti Narození Páně.

Denní modlitba církve v Obřadech žehnání

13.11.2023 2:23 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Když tu bylo probíráno žehnání adventního věnce, hodí se téma žehnání v rámci hodinky oficia zpracovat soustavně. Co říká benedikcionál o spojování obřadů žehnání s denní modlitbou církve?

Článek vychází z aktuálně platného českého vydání benedikcionálu (Obřady žehnání. Kostelní Vydří: KNA 2013).

Všeobecné pokyny k obřadům žehnání jsou ve věci spojování s jinými obřady (pro mě nečekaně) restriktivní: spojovat se smějí jen ta žehnání a jen s těmi obřady, pro které je to v liturgických knihách výslovně dovoleno.

28. Protože některá žehnání jsou těsně spojena se svátostmi, mohou být mnohdy spojena se slavením mše. ...

29. S ostatním slavením mohou být spojena ta žehnání, o nichž to uvádějí liturgické knihy.

28. Cum quaedam benedictiones peculiarem necessitudinem cum Sacramentis prae se ferant, interdum coniungi possunt cum Missae celebratione. ...

29. Cum aliis celebrationibus, quaedam benedictiones coniungi possunt, ut suis locis in Ordinibus indicatur.

(cit. dle Notitiae 1984, s. 928nn.)

Obecnou normu dovolující spojovat se slavením denní modlitby církve např. nějakou celou skupinu obřadů žehnání jsem nezaznamenal žádnou. Žehnání, pro která je takové spojení dovoleno specificky, je jen hrstka. S ohledem na to je pozoruhodná rozmanitost předepsaných způsobů spojení obou bohoslužeb.

1. Náhrada závěrečného požehnání

To je případ žehnání poutníků na začátku nebo na konci pouti. Z benedikcionálu se bere jen žehnací modlitba (a zakončení?) a nahradí obvyklé požehnání na závěr ranních chval / nešpor, popř. závěr modlitby uprostřed dne / modlitby se čtením.

355. Dá-li se přednost [před samostatným obřadem žehnání] zahájení nebo zakončení pouti slavením mše nebo části denní modlitby církve anebo jiné liturgické pobožnosti, může se nakonec poutníkům udělit zvláštní požehnání, jak je zde uvedeno.

Pro toto řešení se zdá být určující, že žehnání poutníkům má s obvyklým požehnáním na konci ranních chval nebo nešpor společné hlavní rysy: žehná se věřícím v konkrétní situaci (žehnání nemá žádnou věc jako předmět), a to ne jen některým vybraným, ale všem, kteří se bohoslužby účastní, a vyprošuje se Boží požehnání pro bezprostřední budoucnost po skončení bohoslužby: "... chraň je na jejich cestě ... aby šťastně došli tam, kam směřují" (před začátkem pouti), resp. "... i nadále je provázej svým požehnáním, ať po návratu do svých domovů slovy i skutky vydávají svědectví o tom, cos jim prokázal" (na konci pouti).

2. Po čtení

Tento model, vkládající žehnání jako nadpočetný strukturní prvek do samého středu hodinky, je použit pro žehnání obrazů nebo soch pro veřejnou úctu.

968. V den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory, spojí se žehnání obrazu se slavením nešpor.

Nešpory se slaví obvyklým způsobem. Po skončení zpěvu žalmů je vhodné zařadit delší čtení vybrané z mešního lekcionáře pro svátky Páně, Panny Marie a svatých.

Potom předsedající v homilii vysvětlí biblické čtení a význam posvátných obrazů v církvi.

Po biblickém čtení nebo po homilii je vhodné, aby všichni potichu rozjímali o Božím slovu. Potom následuje text zpěvu po krátkém čtení z nešpor, nebo zpěv stejné povahy.

Když tento zpěv skončí, pronáší předsedající žehnací modlitbu. Po ní pak následuje evangelijní kantikum se svou antifonou. Při zpěvu kantika se po okuřování oltáře a kříže okouří také obraz.

Dále pak pokračuje slavení nešpor až do konce obvyklým způsobem.

Žehná se obraz jako předmět veřejného kultu (ne pro soukromé potřeby - čl. 965). Žehnání není vkládáno do jakékoli hodinky, ale zásadně do nešpor, a rubriky benedikcionálu požadují, aby šlo o nešpory s texty odpovídajícími námětu žehnaného obrazu, a dále upravují jejich repertoár (výběr čtení) a obřady (okuřování). Formulace "v den, kdy se mají nebo mohou slavit odpovídající nešpory" připouští vedle žehnání přímo v den svátku odpovídajícího námětu obrazu také použití svátečního formuláře v jiný den na způsob votivního oficia (VPDMC 245).

Jedno žehnání obrazu v rámci nešpor tu už bylo před časem zdokumentováno - viz žehnání tapiserií v chóru českobudějovické katedrály.

Blízkou obdobou co do struktury je obřad korunovace mariánského obrazu v pontifikálu. (K němu blíže někdy jindy.)

3. Před začátkem hodinky

V tomto modelu žehnání nevstupuje do struktury hodinky, ale je prostě volně připojeno před její obvyklý začátek. Díky tomu si žehnací obřad zachovává svou úplnou strukturu, zatímco v dosud probraných modelech z něj zůstávala jen samotná žehnací modlitba a ostatní prvky byly vypuštěny jakožto nějakým způsobem v hodince oficia již obsažené.

(žehnání ke službě varhaníka)

1052. Tento obřad se slaví zpravidla před začátkem mše nebo před nešporami či ranními chválami, při nichž bude varhaník doprovázet bohoslužbu hrou na varhany; může se však konat i samostatně.

(žehnání adventního věnce)

1272. První zde uvedený způsob žehnání adventního věnce počítá s jeho slavením přede mší nebo před prvními nešporami první neděle adventní. ...

V jednom případě jde o žehnání konkrétnímu věřícímu, v druhém případě o žehnání věci. Oběma společné je, že předmětem žehnání je něco, co se k bohoslužbě vztahuje jako prostředek (varhanická služba, adventní věnec) a má být při následném slavení hodinky oficia (už od začátku) uplatněno. Varhaník bude za hracím stolem vykonávat svou službu, rozsvícený adventní věnec bude ukazovat, že s prvními nešporami první adventní neděle začala doba adventní.

Carte blanche

Jak je benedikcionál ve věci spojování žehnání s jinými obřady obvykle velice konkrétní a restriktivní, tak v případě žehnání věcí, jichž se užívá při slavení liturgie činí výjimku a jen obecně stanoví, že

1065. Je vhodné žehnat více těchto předmětů společně ve stejném obřadu, buďto ve mši, nebo při nějaké jiné bohoslužbě; má to ovšem být v přítomnosti věřících. ...

Zdá se, že jako "nějaká jiná bohoslužba" není vyloučena ani některá hodinka oficia. Způsob spojení obou bohoslužeb však není pro takový případ nijak konkretisován. Jistým vodítkem může být katalog dosud probraných modelů spojování a analogická aplikace rubrik o spojení se mší:

1067. Pro přiblížení souvislostí a snazší pochopení pro věřící by se mělo počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů. Žehnání liturgických oděvů, které kněz, popřípadě jáhen, obléká ke mši, a pláten k pokrytí oltáře by se proto mělo konat na začátku před úkonem kajícnosti.

1068. Jinak se tato žehnání konají na konci bohoslužby slova. ...

1069. Po přímluvách přisluhující nebo zástupci dárců přinesou před kněze ty předměty, které mají být žehnány.

Rozumnou obdobou žehnání ve mši "na začátku před úkonem kajícnosti" je žehnací obřad před začátkem hodinky. Ale co je vhodnou analogií žehnání "na konci bohoslužby slova", resp. "po přímluvách"? Po přímluvách ranních chval nebo nešpor se žádný obřad vkládat nehodí. Závěrečný blok těchto hodinek je vystavěn tak, aby přímluvy přímo vyústily do otčenáše a ten zase do závěrečné modlitby (kterou proto nepředchází ani obvyklá výzva "Modleme se"). Místo mezi responsoriem a evangelním kantikem se zase zdá být vyhrazeno pro slavnostní žehnání (nábožensky) přiměřeně významných věcí. Žehnání věcí, které jsou pro užitek nebo pro ozdobu (byť by se jednalo o užitek/ozdobu v rámci liturgie), ale nejsou předmětem kultu, se zdá vhodnější vyřídit také před začátkem hodinky. Beztak s ohledem na zásadu "počítat hned také s následným použitím nově žehnaných předmětů" budou v souvislosti se slavením denní modlitby církve žehnány zejména věci, které při ní následně budou použity - vedle parament je možné myslet třeba na nový chórový pulpit nebo chórové lavice.

Souhrn

Benedikcionál stanoví přísná pravidla pro to, které obřady žehnání se smějí spojovat se slavením denní modlitby církve. Jen pět formulářů takové spojení dovoluje, přičemž jsou uplatněny tři různé modely uspořádání vztahu obou bohoslužeb. Pokusili jsme se identifikovat určující motivy pro použití každého z těchto modelů.


Na okraj

Když jsem postupně pročítal celý benedikcionál, narazil jsem na jedno překvapení:

1323. Slavnost Zjevení Páně je jedna z nejvýznamnějších slavností liturgického roku a slaví se po celých osm dnů.

(úvod k žehnání vody, kadidla a křídy o slavnosti Zjevení Páně; zvýraznění JP)

Žehnání vody, kadidla a křídy je jedním z obřadů přidaných do českého překladu benedikcionálu jako jeho "národní proprium" (srov. čl. 1219). Zdá se, že úvod k němu psal někdo uvyklý (ať už jako celebrant, nebo jako badatel) primárně starším podobám liturgického kalendáře. Po většinu dějin římského ritu se slavnost Zjevení Páně skutečně slavila "po celých osm dnů," tzn. s oktávem, ale ten byl zrušen ještě před koncilem, roku 1955 (AAS 1955, s. 220n). Jakýmsi jeho pozůstatkem jsou dnes vánoční férie do svátku Křtu Páně, jejichž liturgické texty rozvíjejí témata slavnosti. Protože svátek Křtu Páně se slaví v neděli po Epifanii, délka této řady férií je proměnlivá (0-6 dnů). Pokud Epifanie sama připadne na neděli, období od Epifanie do svátku Křtu Páně skutečně trvá "celých osm dnů", ale to nastává jen jednou za několik let. (Nejbližší výskyt bude 2030, pak 2036 a 2041.) Průměrná délka je pět dní. Budiž ten kalendářní přešlap v úvodu k žehnání tříkrálových svátostin výrazem naděje, že za některého z příštích pontifikátů dojde k nápravě alespoň některých méně šťastných liturgických reforem 20. stol., mj. i obnovením starobylého oktávu Epifanie.

Když jsme u benedikcionálu, Epifanie a reformních nadějí, tak já doufám, že jednou bude v nějaké kloudné formě obnoveno ono velké slavnostní žehnání vody o vigilii Epifanie, kterého se v Čechách a na Moravě užívalo přinejmenším do druhé poloviny 19. stol. (pražské texty s notami třeba Rituale Romano-Pragense 1731; k novodobé historii Kupka: Svěcení vody tříkrálové, ČKD 1892, s. 13-23 a 105nn). Dnešní podoba obřadu žehnání tříkrálových svátostin, kde žehnání vody zaujímá stejnou (marginální) pozici jako žehnání vody k asperges na začátku nedělní mše, je vedle něj opravdu žalostná.

Ke směrnici ČBK o liturgické hudbě

23.4.2023 20:50 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Zásady pro výběr liturgické hudby a zpěvů

Dokument reagující na diskuse o sacropopu/folku/rocku/... a jeho místě v bohoslužebném životě církve pochopitelně nevěnuje liturgii hodin moc velkou pozornost. Jediným skutečným předmětem sporů je uplatnění tkzv. rytmické hudby při mši. O rytmických nešporách nikdo nikdy neslyšel, tudíž se o ně nikdo nehádá. Pro úplnost však dokument po podrobném pojednání hudební stránky mše v jednom odstavci shrnuje také problematiku slavení ostatních svátostí a denní modlitby církve:

d) Zásady pro výběr zpěvů k jiným liturgickým slavením

39. Co bylo výše řečeno o liturgické hudbě pro slavení mše svaté, platí analogicky pro slavení dalších svátostí a denní modlitby církve. Je třeba vybírat zpěvy se zřetelem na liturgickou dobu slavení a dávat přednost textům, antifonám a žalmům, které obsahují příslušné liturgické knihy, nebo se těmito zpěvy inspirovat. Je třeba též pamatovat na aktivní účast věřících.

Tady nezbývá než konstatovat, že dokument nereflektuje zásadní rozdíl v liturgickém zákonodárství mezi hudební stránkou mše a oficia. Zatímco Všeobecné pokyny k Římskému misálu počítají s dalekosáhlým uzpůsobením výběru zpěvů mešního propria (VPŘM 367 a články, na něž odkazuje), v denní modlitbě církve jsou možnosti legální záměny liturgických textů mnohem omezenější (VPDMC 49.244-252). Jediným zpěvem, pro který biskupské konference mají pravomoc schvalovat alternativy a autonomně tak rozšiřovat repertoár textů oficia, jsou responsoria ranních chval a nešpor (VDPMC 49). V úvahu nepřichází ani náhrada hymnu volně vybranou písní, která nefiguruje v žádném z oficiálních hymnářů. Když Směrnice i pro denní modlitbu církve počítá s volným výběrem zpěvů a volným skládáním nových, podobně jako pro mši, vposledku nejde o nic jiného, než úřední vyhlášení tolerance k porušování celocírkevně závazných liturgických předpisů.

Někdo by mohl na základě extensivního výkladu VPDMC 245 a 274 namítat, že ve skutečnosti se smí libovolně nahradit téměř libovolný text. Odpovídám, že povolení výběru náhradních antifon ve VPDMC 274 se podle všeho týká jen "bohoslužeb s latinským zpěvem", když se "dává přednost gregoriánskému chorálu" a některá antifona v tradičním repertoáru nefiguruje, nebo není dobře dostupná. Votivní oficia podle VPDMC 245 pak neznamenají texty volně složené pro danou příležitost, ale speciální formuláře řádně schválené pro použití jako votivní oficium (viz votivní oficia v propriích některých institutů zasvěceného života, u nás např. premonstrátů a dominikánů), příp. použití formuláře některého světce "z důvodu pouti nebo místního svátku nebo vnější oslavy" v jiný den, než na jaký připadá jeho oslava podle liturgického kalendáře.

Pokyny pro novou tvorbu

41. Na prvním místě je motivace – příčina, proč se skladatel rozhodne nový zpěv vytvořit. Ta by měla být vždy zakotvena v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby, nikoliv zviditelnit své schopnosti. Duchovní zpěvy mají svým textem i hudbou přispívat k bližšímu setkání člověka s Bohem, mají být oslavou Boha a prohloubením modlitby. Hudba i text by tak měly v první řadě ukazovat na Boha a vést shromážděný Boží lid, aby zvláště při liturgii upřel svou pozornost na Boha.

To je prohlášení z nějakého jiného světa, jehož způsob uvažování je mi naprosto cizí. Projekt In adiutorium samozřejmě není "zakotven v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby", ani si nedělá přehnané iluze o tom, jak "přispívá k bližšímu setkání člověka s Bohem, je oslavou Boha a prohloubením modlitby".

V čem tedy zakotven je? Co je ta "příčina, proč se (rádoby)skladatel rozhodl něco přes 2000 nových zpěvů vytvořit"? – Je to přesvědčení, že zpěv k liturgii hodin bytostně patří (srov. VPDMC 270), že její slavení beze zpěvu je cosi neúplného, co volá po svém doplnění, že je třeba hledat adekvátní způsob, jak všechny ty texty, které se tradičně zpívají, i v národním jazyce zazpívat. A že je možné a vhodné orientovat se při pořizování hudební formy oficia v češtině podle tradičního tvaru chorálního oficia latinského.

Změna řádu křestních nešpor na Strahově

13.5.2022 22:52 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Liturgie.cz zve tuto neděli na křestní nešpory na Strahov. To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu - a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!

K tomu, jak je znám, viz popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017, článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988), nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz (liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).

Na okraj budiž poznamenáno, že to, že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích. je podle všeho také změna relativně nedávného data. Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame, v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.

Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:

Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví podle nového pořádku. Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách v řádovém direktáři, která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje na Vesperale Praemonstratense – Supplementum, chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný řád křestních nešpor. Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.

Nová struktura

  1. v chóru:
    • Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
    • pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí (krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
    • alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor), pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum, ale od této praxe bylo záhy upuštěno); výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
    • kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
    • graduale Haec dies (úplné graduale s veršem) a aleluja, ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje (snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium; mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
    • Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
    • orace
    • V. Procedamus ad fontem aquae vivae. R. In nomine Christi. Amen.
  2. průvod ke křtitelnici: alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor) s žalmem 114; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do křestní kaple
  3. u křtitelnice:
    • hymnus Ad coenam Agni providi
    • epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
    • kázání
    • antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši jen podle potřeby paralelních akcí), někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
    • orace
  4. průvod ke kříži: alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus) s žalmem 113; antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
  5. u kříže:
    • aleluja Dicite in gentibus
    • orace
  6. průvod do chóru: antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei - k němu viz starší článek) nebo jiný zpěv, procesí se vrací do chóru
  7. v chóru:
    • přímluvy z breviáře, Otčenáš
    • orace
    • požehnání
    • Benedicamus Domino

Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno, nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit. Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.

Srovnání

Při srovnání s křestními nešporami, jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších premonstrátských ordinářů, je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie, ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie; hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával; závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).

Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison) a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru. Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu", a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu přiřazen průvodu ke křtitelnici), ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii. Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor, jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus, druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá obřady u křtitelnice. Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace) a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy. Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta", který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor, byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.

Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí, přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu. V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111 a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 - pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)

Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice. (První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející žalm 114.) V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení (pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"), nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí římského oficia.

Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element, který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.

Závěrem

Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně. Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku "při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu" jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž - a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy, ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.

Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie, resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod "za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu". Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým předlohám a působí uceleněji.

A tím samým je o nemalý kus bližší i mému návrhu, jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.

Připomínky svatých

31.12.2021 01:45 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce v privilegované liturgické době. I otevřel jsem Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil, jak přesně se to dělá.

238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.

239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:

  1. v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
  2. kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.

(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)

Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat? "Po závěrečné modlitbě" následuje v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný "Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání), ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu, (narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík), zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:

Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa

Závěrečná modlitba

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Zakončení [vynecháno]

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50) liturgických elementů evidentně přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná. Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání oficia ve Velikonočním triduu.

Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném diskusním fóru, pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš na chybný český překlad VPDMC 239 b):

latinsky: praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest, post orationem conclusivam, omissa conclusione, addere antiphonam (propriam vel de Communi) et orationem de Sancto.

anglicky: at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.

německy: In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt, die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.

Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky) po závěrečné modlitbě, ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně, jako v předkoncilním breviáři.

Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne, ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více) s výjimkou té poslední (Rubricae generales 1960, čl. 249; viz též starší "tridentské" znění rubrik).

Opravený příklad

Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]

Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách světa tvé světlo [...] abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...

Antifona o svatém

Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.

Modlitba o svatém

Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, [...] abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...

Zakončení

Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého a doveď nás do života věčného.
O. Amen.

Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili, je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný, a to, že se má vypustit conclusio orace a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín používají v obou významech), je třeba dovodit z logiky výstavby liturgie hodin jako celku (vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a na základě znalosti předchozího vývojového stadia římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu komemorací dobře známý jev).

Závěrem je třeba říci, že z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný, protože breviar.cz připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal. Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné pro pořádek opravit.

Vstupní průvod ke slavení liturgie hodin

1.5.2018 23:17 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí: jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin? Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.

Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce, protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše) vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou přípravou k němu, která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále). V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193, kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu, bez jakéhokoli dalšího upřesnění. Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení, kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.

Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko, přijde vhod on-line dostupné Caeremoniale episcoporum v italštině.

Bez průvodu

V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne. V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává, neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá liturgická akce (průvod), kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.

Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém kontextu, nebo tam, kde jsou všichni předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie hodin předcházela nějaká pobožnost.)

Průvod bez doprovodu

Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá. Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou. Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu krátká a počet přesouvajících se osob malý. (Srov. co bylo zdokumentováno v Kájově.)

Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie hodin po celé Velikonočním triduum. Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé, popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu. (Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace. Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok, jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo rámec liturgie hodin.) Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.

Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také starší článek, věnovaný dřívější praxi slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.

Instrumentální (varhanní) doprovod

Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici i na autoritu odborníků. Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy, ale na kvalifikovaný rubricistický názor) předepisuje vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.

Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.

Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních nešpor stanoví, že "varhanní hudba doprovází průvod během vstupu, avšak píseň se nezpívá". (Bez odvolání se na autoritu.)

Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.

Může jít o "varhanní improvisace, ať už založené na charakteristických melodiích dané liturgické doby, nebo zcela abstraktní" (tak ze své praxe doporučuje A. Calabrese). Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura, k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.

Zmínku si zaslouží praxe obvyklá v pražské katedrále, kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně doprovází ustálená znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka. Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.

Píseň

V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.

Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:

  1. přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
  2. přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
  3. zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)

Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty, které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují, že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou, které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí (srov. VPDMC 42). Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.

Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání: Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie. Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura hodinky by zůstala nedotčena. Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje, aby se některá část hodinky odbývala za pochodu (srov. starší článek ke křestním nešporám), takové řešení nemá v tradici římského oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka od začátku až do konce odbývá v chóru. Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu. (V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu, takže to nebylo ani technicky možné.) Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu hodinky snad o malý kousek lepší.

Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní (podle jedině přípustné varianty 1), leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat, protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně na stejné nebo velmi podobné téma. Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce a hymnus latinský, nebo naopak.

Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie: přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší, ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji responsoria vzatá z matutina. To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky) a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor, stejně jako orientaci v latinských textech (česká responsoria modlitby se čtením zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou) a hudebních pramenech. Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat, formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.

Lucernarium

Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení, které po hudební stránce bývá podobné předchozímu, ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný: vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah, když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo - jako symbol Krista, který je světlo světa - a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru a třeba i v celém kostele.

Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu). V římském ritu jde o cizorodý import. Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat, nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi), jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu křestních nešpor.)

V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc. Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto webu cizí.

Závěr

Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí. Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193, s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde o hudbu instrumentální, či o zpěv. Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují v příklonu k první variantě. Jednou z representativních aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále. Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný, když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl (nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.

Křestní nešpory (6): k článku na liturgie.cz

21.4.2017 10:13 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel článek o křestních nešporách. Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.

[EDIT 9. 6. 2019] Odkaz výše již nefunguje, článek změnil adresu: Filip M. Suchán OPraem: Křestní nešpory

Paschalis sollemnitatis 98

Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis. Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98 (podrobně o něm v úvodu seriálu):

98. Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.

Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, Praha: Sekretariát ČBK, 2001.

"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést". To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem, že je v intencích okružního listu možné zavést křestní nešpory i tam, kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést". Tento názor patrně sdílí i autor článku, který se sice vůči oficiálnímu překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje výrazem "obnovně zavést".

Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"

Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly, aniž by byl dán přesnější popis. Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově, druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.

Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017

Někdo se možná bude ptát: můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku, nebo jako u sv. Evžena v Paříži, slavit křestní nešpory i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře, ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?

Je užitečné zeptat se, jakým právem se v článku popsané křestní nešpory slaví. V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci "řádné formy římského ritu", z titulu partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, jak je vtěleno do dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící liturgii v mimořádné formě římského ritu - podle předkoncilních liturgických knih pařížské arcidiecése (viz komentář a přiloženou brožurku s texty a notami). Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit, zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy - a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně na základě motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum - anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní po delší době obnovené.

Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle (srov. VPDMC 246 a 247), ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby. Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým právem, podobně jako v premonstrátském řádu: tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních nešpor pro české a moravské diecése". Ústřední prvek křestních nešpor - průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu - však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém", jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám. V jednom z dřívějších článků jsme podali návrh, jak to udělat (v samostatném článku pak vyšly české texty); hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná v pražské katedrále.

Závěrem

Nezbývá než vyjádřit naději, že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí, a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.

Křestní nešpory (5): České texty, zpěvy a doplňky

24.3.2017 00:14 | kategorie: Rubriky | štítky: | Komentáře

V posledním článku seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo. Další článek tedy přináší české znění modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů. Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů: na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.

České texty

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113 Chvalte, Hospodinovi služebníci.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam) se křtitelnice okuřuje.

V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja. R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja. (srov. Žalm 36, 10; pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie o sobotě 3. týdne žaltáře)

Modleme se. Bože, ty otvíráš těm, kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého, přístup do nebeského království: rozhojni v nich milost, kterous jim daroval, aby, když byli očištěni od všech hříchů, dostali podíl na všech tvých zaslíbeních. Skrze Krista, našeho Pána. (vlastní překlad modlitby Deus, qui renátis z pražského breviáře)

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 Jásejte Bohu, všechny země (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Hlásejte mezi národy, aleluja. R. Hospodin kraluje, aleluja. (srov. Žalm 96, 10)

Modleme se. Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna a radují se z jeho vzkříšení; chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost byla trvalá. Skrze Krista, našeho Pána. (Český misál, sobota 3. velikonočního týdne, postcommunio)

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá (Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.

Ke stažení: České antifony k průvodu, notované

České překlady textů určených ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné, vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih. Modlitba Deus, qui renátis, která v současných liturgických knihách římského ritu nefiguruje, byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho, aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem. Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného místa liturgického překladu Nového zákona.

K českým antifonám

Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí zhudebnění stylově koherentní se zpěvy velikonočních nešpor připravenými v rámci projektu In adiutorium. Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší. To dosti výrazně ohrožuje jejich funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody má vystačit na okouření křtitelnice, Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi pomalém přednesu sotva budou moci splnit. Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné a poslouchatelné, neumím. (Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)

Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována tak, že základem je text odpovídající antifoně Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku, byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10, která v tradičním znění chybí. Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona nezpívala "podle katedrálních rubrik", s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci, ale na způsob responsoria: "R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel... R. A když žije... aleluja." Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě našeho verše pavlovského) ji potkáváme mj. v níže zmiňovaných procesionálech.

Ač se tu české texty antifon Vidi aquam a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276: "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem.") Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní - nejčastěji to bude patrně nápěv Olejníkův. Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.

Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony Christus resurgens z Jistebnického kancionálu je v příloze minulého článku. Úprava antifony se dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití lze doporučit - jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném "z mrtvých". Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv při zachování melodie přepracován v sylabický s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví mimo úzký kruh milovníků utrakvistického chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná, a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti a květnatosti na dnešního posluchače působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.

Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál, nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá "Vidi aquam" a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů najde digitalisované v Manuscriptoriu.

Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony vybrány, je v příloze minulého článku.

Ještě jednou k antifoně Christus resurgens

V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických rukopisů, které byly užívány v českých zemích, a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom pozornost také velikonočním nešporám. Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly rukopisy monastického původu s různou mírou jistoty spojované s jiřským klášterem. Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách, a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý protižidovský verš Dicant nunc Iudaei a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé: konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech. Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší, a to podle příležitosti nebo liturgické funkce. Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že po hudební stránce dobře funguje i bez verše.

Bez verše Dicant nunc: breviáře CZ-Pu XII A 22, 3r; CZ-Pu XII E 1, 8r; CZ-Pu XIV F 21, 95v; antifonář CZ-Pu XIII C 7, 5r

S veršem: procesionály CZ-Pu XII E 15a, 81r; CZ-Pu XIII H 3c, 159r; ordinář CZ-Pu XIII E 14d, 79v

Určitou kuriositou je procesionál CZ-Pu VII G 16, 101v, kde je verš Dicant nunc prokládán glosami rýmujícími glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.

Další vhodné zpěvy

Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav antifony Christus resurgens (pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají text naší známé procesionální antifony!), stejně jako Vidi aquam. V případě antifony Christus resurgens, zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou, zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.

Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh v návaznosti na předtridentský breviář počítá, je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např. velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera, na něž odkazujeme výše.

Začátek a konec průvodu

Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu". Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor, kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie, zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí (Procedamus ad fontem aquae vivae. / In nomine Christi. Amen.) To napodobuje i návrh Petra Havlína. Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá - naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu Laudate pueri. To doporučuji podržet. Akorát bude vhodné (bez opory v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit Dobrořečme Pánu: když průvod podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.

Maje před očima jako model průvod po nešporách v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu převzít tamní obyčej. Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" - před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících) velkých varhanách; kanovníci, asistence a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před procesním křížem, a jdou se převléci. To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních" kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde, kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.

Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy závěru průvodu k řešení pražského breviáře: po zastavení u kříže se průvod s antifonou Christus resurgens vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko, takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila, doplní se další vhodný zpěv. V chóru se říká poslední verš a modlitba. Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny, následují nejprve latinské texty.

V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia. R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.

Orémus. Concéde, quaésumus, omnípotens Deus, ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus: innovatióne tui Spíritus a morte ánimae resurgámus. Per eúndem.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)

V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja. R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.

Modleme se. Všemohoucí Bože, slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě: dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme ze smrti hříchů. Skrze Krista, našeho Pána.

(Překlad vlastní.)

Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit: celebrant dá požehnání a rozpouští lid; za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.

Symbolika

Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář", a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných, jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná v "premonstrátském" dílu našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.

V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy, ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad jednání ne nutně symbolického vztahuje:

  1. křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
  2. christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
  3. prvky související s druhotnými alegorickými výklady

1. křest. Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých premonstrátských ordinářích (odkazy níže), však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici) účastnit oděni netypicky v albách.

Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706: obecně s. 494; speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný článek P. Filipa Suchána; viz také premonstrátský liber ordinarius CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r: Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.

Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho. Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie: jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá společný původ s bílým rouchem křestním, jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století přinejmenším v některých mnišských kruzích alby oblékal celý chór o velkých slavnostech, tedy jako slavnostní liturgický oděv bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu (Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).

K začátku samotného průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit "pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi, paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely, nesoucím plenář." V průvodu nesený paškál je další odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti "pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout. Odkazem na křest by mohly být i další svíce nesené v průvodu: nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně, takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce křestní, vložit do ruky každému účastníkovi. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11) zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit" celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.

Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47 mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím z Kristova boku.

2. utrpení a vzkříšení Páně. Je možné, že korouhve prostě jen dodávají procesí na lesku. Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla) nepochybně vybaví hymnus z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt, kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž mj. právě jako Kristovu korouhev. Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení: zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný. Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů Zmrtvýchvstalého.

Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční procesí dosvědčenu - v Sieně: (autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI: "... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."

K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik pražského breviáře zatím nemám co říci. Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru. Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně subdiakona? Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu, tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím. Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium rubrik pražského ritu.

3. alegorie. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor, a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii ("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé sobotě večer začínaly křestní obřady"), jednak jako symbolický předobraz věčnosti (velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky, ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý hymnus nebešťanů).

Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho, že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři "s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli, zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)." (Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15 o tom neví nic.) Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek Štěpána Horkého. Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz: průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí. Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná. Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.

Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se," takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).

Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět: průvod uzavíralo aleluja s veršem Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu, dum nobis loquerétur in via? Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.

Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.

Závěr

Původně jsem plánoval články nanejvýš tři. Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné napsat nestihnu.

Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních, jazykových, hudebně-praktických, či jiných.