Vstupní průvod ke slavení liturgie hodin

1.5.2018 23:17 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí: jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin? Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.

Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce, protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše) vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou přípravou k němu, která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále). V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193, kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu, bez jakéhokoli dalšího upřesnění. Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení, kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.

Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko, přijde vhod on-line dostupné Caeremoniale episcoporum v italštině.

Bez průvodu

V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne. V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává, neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá liturgická akce (průvod), kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.

Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém kontextu, nebo tam, kde jsou všichni předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie hodin předcházela nějaká pobožnost.)

Průvod bez doprovodu

Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá. Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou. Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu krátká a počet přesouvajících se osob malý. (Srov. co bylo zdokumentováno v Kájově.)

Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie hodin po celé Velikonočním triduum. Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé, popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu. (Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace. Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok, jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo rámec liturgie hodin.) Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.

Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také starší článek, věnovaný dřívější praxi slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.

Instrumentální (varhanní) doprovod

Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici i na autoritu odborníků. Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy, ale na kvalifikovaný rubricistický názor) předepisuje vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.

Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.

Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních nešpor stanoví, že "varhanní hudba doprovází průvod během vstupu, avšak píseň se nezpívá". (Bez odvolání se na autoritu.)

Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.

Může jít o "varhanní improvisace, ať už založené na charakteristických melodiích dané liturgické doby, nebo zcela abstraktní" (tak ze své praxe doporučuje A. Calabrese). Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura, k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.

Zmínku si zaslouží praxe obvyklá v pražské katedrále, kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně doprovází ustálená znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka. Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.

Píseň

V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.

Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:

  1. přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
  2. přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
  3. zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)

Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty, které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují, že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou, které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí (srov. VPDMC 42). Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.

Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání: Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie. Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura hodinky by zůstala nedotčena. Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje, aby se některá část hodinky odbývala za pochodu (srov. starší článek ke křestním nešporám), takové řešení nemá v tradici římského oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka od začátku až do konce odbývá v chóru. Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu. (V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu, takže to nebylo ani technicky možné.) Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu hodinky snad o malý kousek lepší.

Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní (podle jedině přípustné varianty 1), leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat, protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně na stejné nebo velmi podobné téma. Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce a hymnus latinský, nebo naopak.

Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie: přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší, ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji responsoria vzatá z matutina. To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky) a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor, stejně jako orientaci v latinských textech (česká responsoria modlitby se čtením zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou) a hudebních pramenech. Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat, formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.

Lucernarium

Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení, které po hudební stránce bývá podobné předchozímu, ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný: vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah, když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo - jako symbol Krista, který je světlo světa - a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru a třeba i v celém kostele.

Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu). V římském ritu jde o cizorodý import. Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat, nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi), jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu křestních nešpor.)

V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc. Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto webu cizí.

Závěr

Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí. Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193, s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde o hudbu instrumentální, či o zpěv. Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují v příklonu k první variantě. Jednou z representativních aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále. Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný, když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl (nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.

Křestní nešpory (6): k článku na liturgie.cz

21.4.2017 10:13 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel článek o křestních nešporách. Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.

Paschalis sollemnitatis 98

Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis. Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98 (podrobně o něm v úvodu seriálu):

98. Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.

Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení, Praha: Sekretariát ČBK, 2001.

"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést". To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem, že je v intencích okružního listu možné zavést křestní nešpory i tam, kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést". Tento názor patrně sdílí i autor článku, který se sice vůči oficiálnímu překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje výrazem "obnovně zavést".

Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"

Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly, aniž by byl dán přesnější popis. Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově, druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.

Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017

Někdo se možná bude ptát: můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku, nebo jako u sv. Evžena v Paříži, slavit křestní nešpory i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře, ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?

Je užitečné zeptat se, jakým právem se v článku popsané křestní nešpory slaví. V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci "řádné formy římského ritu", z titulu partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu, jak je vtěleno do dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící liturgii v mimořádné formě římského ritu - podle předkoncilních liturgických knih pařížské arcidiecése (viz komentář a přiloženou brožurku s texty a notami). Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit, zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy - a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně na základě motu proprio Benedikta XVI. Summorum pontificum - anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní po delší době obnovené.

Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle (srov. VPDMC 246 a 247), ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby. Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým právem, podobně jako v premonstrátském řádu: tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních nešpor pro české a moravské diecése". Ústřední prvek křestních nešpor - průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu - však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém", jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám. V jednom z dřívějších článků jsme podali návrh, jak to udělat (v samostatném článku pak vyšly české texty); hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná v pražské katedrále.

Závěrem

Nezbývá než vyjádřit naději, že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí, a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.

Křestní nešpory (5): České texty, zpěvy a doplňky

24.3.2017 00:14 | kategorie: Rubriky | Komentáře

V posledním článku seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo. Další článek tedy přináší české znění modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů. Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů: na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.

České texty

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113 Chvalte, Hospodinovi služebníci.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam) se křtitelnice okuřuje.

V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja. R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja. (srov. Žalm 36, 10; pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie o sobotě 3. týdne žaltáře)

Modleme se. Bože, ty otvíráš těm, kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého, přístup do nebeského království: rozhojni v nich milost, kterous jim daroval, aby, když byli očištěni od všech hříchů, dostali podíl na všech tvých zaslíbeních. Skrze Krista, našeho Pána. (vlastní překlad modlitby Deus, qui renátis z pražského breviáře)

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 Jásejte Bohu, všechny země (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Hlásejte mezi národy, aleluja. R. Hospodin kraluje, aleluja. (srov. Žalm 96, 10)

Modleme se. Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna a radují se z jeho vzkříšení; chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost byla trvalá. Skrze Krista, našeho Pána. (Český misál, sobota 3. velikonočního týdne, postcommunio)

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá (Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.

Ke stažení: České antifony k průvodu, notované

České překlady textů určených ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné, vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih. Modlitba Deus, qui renátis, která v současných liturgických knihách římského ritu nefiguruje, byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho, aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem. Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného místa liturgického překladu Nového zákona.

K českým antifonám

Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí zhudebnění stylově koherentní se zpěvy velikonočních nešpor připravenými v rámci projektu In adiutorium. Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší. To dosti výrazně ohrožuje jejich funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody má vystačit na okouření křtitelnice, Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi pomalém přednesu sotva budou moci splnit. Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné a poslouchatelné, neumím. (Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)

Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována tak, že základem je text odpovídající antifoně Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku, byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10, která v tradičním znění chybí. Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona nezpívala "podle katedrálních rubrik", s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci, ale na způsob responsoria: "R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel... R. A když žije... aleluja." Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě našeho verše pavlovského) ji potkáváme mj. v níže zmiňovaných procesionálech.

Ač se tu české texty antifon Vidi aquam a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276: "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem.") Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní - nejčastěji to bude patrně nápěv Olejníkův. Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.

Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony Christus resurgens z Jistebnického kancionálu je v příloze minulého článku. Úprava antifony se dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití lze doporučit - jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném "z mrtvých". Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv při zachování melodie přepracován v sylabický s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví mimo úzký kruh milovníků utrakvistického chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná, a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti a květnatosti na dnešního posluchače působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.

Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál, nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá "Vidi aquam" a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů najde digitalisované v Manuscriptoriu.

Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony vybrány, je v příloze minulého článku.

Ještě jednou k antifoně Christus resurgens

V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických rukopisů, které byly užívány v českých zemích, a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom pozornost také velikonočním nešporám. Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly rukopisy monastického původu s různou mírou jistoty spojované s jiřským klášterem. Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách, a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý protižidovský verš Dicant nunc Iudaei a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé: konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech. Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší, a to podle příležitosti nebo liturgické funkce. Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že po hudební stránce dobře funguje i bez verše.

Bez verše Dicant nunc: breviáře CZ-Pu XII A 22, 3r; CZ-Pu XII E 1, 8r; CZ-Pu XIV F 21, 95v; antifonář CZ-Pu XIII C 7, 5r

S veršem: procesionály CZ-Pu XII E 15a, 81r; CZ-Pu XIII H 3c, 159r; ordinář CZ-Pu XIII E 14d, 79v

Určitou kuriositou je procesionál CZ-Pu VII G 16, 101v, kde je verš Dicant nunc prokládán glosami rýmujícími glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.

Další vhodné zpěvy

Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav antifony Christus resurgens (pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají text naší známé procesionální antifony!), stejně jako Vidi aquam. V případě antifony Christus resurgens, zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou, zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.

Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh v návaznosti na předtridentský breviář počítá, je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např. velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera, na něž odkazujeme výše.

Začátek a konec průvodu

Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu". Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor, kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie, zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí (Procedamus ad fontem aquae vivae. / In nomine Christi. Amen.) To napodobuje i návrh Petra Havlína. Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá - naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu Laudate pueri. To doporučuji podržet. Akorát bude vhodné (bez opory v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit Dobrořečme Pánu: když průvod podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.

Maje před očima jako model průvod po nešporách v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu převzít tamní obyčej. Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" - před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících) velkých varhanách; kanovníci, asistence a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před procesním křížem, a jdou se převléci. To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních" kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde, kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.

Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy závěru průvodu k řešení pražského breviáře: po zastavení u kříže se průvod s antifonou Christus resurgens vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko, takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila, doplní se další vhodný zpěv. V chóru se říká poslední verš a modlitba. Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny, následují nejprve latinské texty.

V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia. R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.

Orémus. Concéde, quaésumus, omnípotens Deus, ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus: innovatióne tui Spíritus a morte ánimae resurgámus. Per eúndem.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)

V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja. R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.

Modleme se. Všemohoucí Bože, slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě: dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme ze smrti hříchů. Skrze Krista, našeho Pána.

(Překlad vlastní.)

Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit: celebrant dá požehnání a rozpouští lid; za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.

Symbolika

Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář", a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných, jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná v "premonstrátském" dílu našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.

V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy, ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad jednání ne nutně symbolického vztahuje:

  1. křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
  2. christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
  3. prvky související s druhotnými alegorickými výklady

1. křest. Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých premonstrátských ordinářích (odkazy níže), však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici) účastnit oděni netypicky v albách.

Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706: obecně s. 494; speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný článek P. Filipa Suchána; viz také premonstrátský liber ordinarius CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r: Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.

Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho. Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie: jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá společný původ s bílým rouchem křestním, jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století přinejmenším v některých mnišských kruzích alby oblékal celý chór o velkých slavnostech, tedy jako slavnostní liturgický oděv bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu (Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).

K začátku samotného průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit "pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi, paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely, nesoucím plenář." V průvodu nesený paškál je další odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti "pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout. Odkazem na křest by mohly být i další svíce nesené v průvodu: nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně, takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce křestní, vložit do ruky každému účastníkovi. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11) zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit" celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.

Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47 mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím z Kristova boku.

2. utrpení a vzkříšení Páně. Je možné, že korouhve prostě jen dodávají procesí na lesku. Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla) nepochybně vybaví hymnus z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt, kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž mj. právě jako Kristovu korouhev. Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení: zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný. Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů Zmrtvýchvstalého.

Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční procesí dosvědčenu - v Sieně: (autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI: "... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."

K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik pražského breviáře zatím nemám co říci. Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru. Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně subdiakona? Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu, tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím. Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium rubrik pražského ritu.

3. alegorie. Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor, a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii ("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé sobotě večer začínaly křestní obřady"), jednak jako symbolický předobraz věčnosti (velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky, ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý hymnus nebešťanů).

Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho, že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři "s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli, zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)." (Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15 o tom neví nic.) Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek Štěpána Horkého. Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz: průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí. Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná. Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.

Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se," takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).

Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět: průvod uzavíralo aleluja s veršem Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu, dum nobis loquerétur in via? Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.

Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.

Závěr

Původně jsem plánoval články nanejvýš tři. Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné napsat nestihnu.

Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních, jazykových, hudebně-praktických, či jiných.

Křestní nešpory (4): Jak je slavit dnes?

5.2.2017 17:38 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni.

Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.

Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám. Viděli jsme, že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění s denní modlitbou církve a velikonočními svátky. Výše citovaný okružní list Paschalis sollemnitatis pak dokonce vyzývá k tomu, aby tato zvyklost byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.

Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je premonstrátský řád. Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory v českých farnostech.

Nakonec jsme nahlédli do dějin oficia v pražské církevní provincii a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde. To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic, protože tu je možnost navázat na dříve existující tradici a křestní nešpory skutečně obnovit. Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.

Diskuse

Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád, vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury velikonočních nešpor. Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy "liturgické partyzánštiny". Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných liturgických předpisů možná. Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné, aby diecése nebo biskupská konference s odkazem na Paschalis sollemnitatis 89 žádala Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.

Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře, tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene) v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu) slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory a průvod k nim připojit na konec.

Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat. Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu, kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu) byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné. Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických prvcích velikonočních nešpor.

Průvod po nešporách je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně. Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava, příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy na co navazovat. Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj návrh dalekosáhle určující.

Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení. Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o "křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění. Typická středověká podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak, jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením. K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus (viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že "všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt" (Řím 6,3).

Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace: antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv doprovází její okuřování. Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní vodou. Krátká středověká forma jako by předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí (nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení (výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden ze stěžejních principů liturgické reformy: "Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého" (SC 35). Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme, závěrečný průvod po nešporách (jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta), na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor. Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde (odchází) a zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky - nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se zle zkoušelo nohy starších zúčastněných. Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný. Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.

Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to, otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru před sakristií.

Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí. "Definice" křestních nešpor z dříve probraných liturgických předpisů počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů". Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy, které byly vynechány z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a 114 (In exitu). My chceme celé nešpory v jejich současné podobě nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor. Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních nedělních nešporních žalmů, dnes v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112), nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu. Křestní obřady jich nabízejí celou řadu (žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89), ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné: proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter, který se k Velikonocům nehodí. Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem. (V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský" díl našeho seriálu.) Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily, je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy. Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu Christus resurgens.

Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.

Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu. V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob ztratili Krále, když pokládali kámen. Proč Skálu spravedlnosti nehlídali? Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž vstává z mrtvých, a říkají: R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.

Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu není neproblematické. Do rámce novozákonního textu Řím 6,9-10 je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat - obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy), ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství, která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují, není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal - jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců, svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské majority. Dnes je ale situace úplně jiná. Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho: "zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"

Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.

Texty a zpěvy

Po skončení nešpor vychází průvod z chóru. V průvodu se nese paškál. Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.

Zastavení u křtitelnice. Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.

V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia. R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.

Orémus. Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto caeléstis regni pandis intróitum: auge super fidéles grátiam, quam dedísti: ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis: nullis privent promíssis. Per Christum Dóminum nostrum. Amen.

Průvod pokračuje. Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66 (alternativně žalm 111 nebo 112).

Zastavení u kříže.

V. Dícite in natiónibus, allelúia. R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.

Orémus. Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi: ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti: eius resurrectióne laetémur. Per eúndem Christum.

Závěrečná část průvodu. Zpívá se antifona Christus resurgens.

Ke stažení: Notované antifony k průvodu

Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře. Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu, nebo nahradit jiným vhodným zpěvem. Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným" překladem orací.

Závěrem

Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným souladem s platnými liturgickými předpisy.

Současně však je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou, v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku jsem neměl dost odhodlání. Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu bude nutné revidovat.

Známá, ale nepoužitá literatura:

  • Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
  • Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
  • Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.

Křestní nešpory (3): pražský ritus

2.2.2017 23:40 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách (předchozí díly: 1, 2). Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám v předtridentském pražském ritu.

Velikonoční nešpory podle pražského breviáře

Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily přímo ve svatovítské katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře až do přijetí jednotného breviáře tridentského.

Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu. Doplním ho později, po návštěvě knihovny. Prozatím postačí terminus ad quem: 1663 vycházejí první pražská Officia propria, tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk k již zavedenému římskému breviáři.

[1] Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia. Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum. Verš Epulemur. Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus, praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis, alleluia alleluia alleluia. (Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja. Tam ho uvidíte, aleluja ...) Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm. Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením) Per eundem. Chór Amen.

[2] Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu Alleluia alleluia alleluia. Žalm Laudate pueri. Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni (tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi, požehnanou svící (paškál) a subdiakonem, oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář. Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou, začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór. Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš Domine, apud te est fons vitae, alleluia. (Pane, u tebe je pramen života, aleluja.) Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.

[3] Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia. Žalm In exitu Israel. Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela" (medium ecclesiae). Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus, alleluia. (Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.) Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi: ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti: eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum. (Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se, když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného, radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)

[4] Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur. (Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již nemá vládu.) Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru. Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit, starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum perdiderunt regem ad lapidis positionem. Quare non servabant petram iustitiae? Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum dicentes: Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia. Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe. Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus, ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus: innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus. Per eundem. (Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme ze smrti duchovní. Skrze téhož ...) Dominus vobiscum. Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.

Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho, že se každý den říká vlastní versiculus generalis (míněn patrně verš graduale) a antifona k Magnificat.

(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní. Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky překladatele.)

Dále na fol. CLXXII verso je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil mimo kostel. Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou super psalmos. Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál a rovnou se připojí antifona Christus resurgens, verš In resurrectione tua, orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus a nešpory se standardně ukončí Benedicamus. Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:

Dva žalmy, Laudate a In exitu, totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.

Tato poznámka je pro chápání celého formuláře klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii, místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš, se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae a nakonec zpátky v chóru.

Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem premonstrátským, podaným v minulém článku, můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.

Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu

Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář, jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii. Tomu, jak se jednotlivé obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně, prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů, se většinou výslovně nevěnuje. Můžeme si o tom však udělat obrázek na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu. Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil speciálně na antifonáře.

Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:

Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004 - výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací) pro významnější svátky, a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum, výjimečně i pro laudy. Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky, jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy, jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií. Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory. I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé, že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou, která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji zpíval někdo jiný.

"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše", Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24, má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu: tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou ("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou), liší se i antifona k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory "mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.

Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii v národním jazyce:

Jistebnický kancionál, Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7, obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny. Začínají na fol. 92r. Stránka je sice porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky a verso část notace z prostředku jediné antifony. Rubrika dokládá kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja, po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence Victimae paschali laudes. Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi. Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci. To je náš známý pořádek velikonočních nešpor "mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.

Naproti tomu "Graduál a antifonář český", Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44), dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r) postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti. Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami, capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory, žádné zpěvy k procesí. Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé, zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.

I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to, co je z fondů českých knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici i v některých kostelích mimo katedrálu.

Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní námitky: 1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti byly určeny právě pro provoz pražské katedrály. 2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny nebyly, stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu nikdy nepoužívaly.

Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje výše obšírněji zmíněný rukopis knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004. Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály, je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum - zdaleka ne totožný, ale podobný, jako ho známe z pražského breviáře (citovaný exemplář, fol. CLXV verso). Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí: zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat "preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce, dva kaplany (sacellanus), "všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna, ovšem rozhodně ne v pražské katedrále. Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý, vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí, které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům. S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím, že pokud se nějaký prvek do knihy dostal, bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.

Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně

Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici (resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor, A. King jeho vznik v již minule citovaném dodatku k Liturgies of the Religious Orders vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod po nešporách na místo ukřižování Páně. Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně, jeho místem se však již stává baptisterium. (Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.) Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.

Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory, při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob. Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral E. Martene (s. 494nn). Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude) doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí. Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa, kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů. Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde všechny pod jedinou. Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale, někde se po aleluja zpívá i sekvence. Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných formulářích nelze vysledovat významnější shodu) se někde třikrát opakuje. Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi), ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu (patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony (snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas). Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém zastavení.

Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.

Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9) dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou antifonou.

Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum, Neapoli 1859.

Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch střízlivějších:

Místo capitula následuje Haec dies, jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba vyučování, ale jásot ... Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus příslušející nebešťanům (illorum civium).

(tamtéž, překlad vlastní)

Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu, přičemž rozvíjí alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem, v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti, hříchy a démoni". Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky, protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo vykoupení našich duší." Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho, že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu na cestě ke křtitelnici a zpět. Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid, "zvlášť muži a zvlášť ženy".

Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe: jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext (tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy nenajdeme. Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen) "antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale. Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář: vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni; do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy Braga a Rouen (A. King, op. cit.).

Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu velikonoční nešpory dále připodobnila běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje již jen responsorium po krátkém čtení.

Souhrn

Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu" (srov. VPDMC 213) se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále, tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích. K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie, zkrácení psalmodie na tři žalmy, graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše. Po Magnificat orací končí vlastní nešpory a následuje procesí se zastavením u křtitelnice u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo, kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen) a nakonec zpět v chóru. Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy. Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace: skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí), verše a orace.

Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením Paschalis sollemnitatis 98, mohly "křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu," na území pražské církevní provincie obnovit a slavit v dnešní době.

Křestní nešpory (2): premonstrátský ritus

12.1.2017 20:24 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji v malém seriálu o křestních nešporách. Když se ptáme po jejich dějinách a možnostech slavení dnes, z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád. Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně působí v českých zemích. Konečně i proto, že v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné konzultovatelné předlohy (viz dále). Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován druhý článek našeho malého seriálu.

Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž je článek P. Filipa Suchána OPraem, podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol. do současnosti. My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická podoba z dob počátků řádu, a pak ta, se kterou se v premonstrátských kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy Druhého vatikánského koncilu.

Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in: Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.

Středověká podoba

Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol. nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:

[1] Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů začne velikonoční Kyrie. Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli (kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru. Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají žalmy Dixit Dominus, Confitebor, Beatus vir, graduale Haec dies s veršem Confitemini, Alleluia s verši Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia. Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku Magnificat, která se zpívá jenom tento den. Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne, Benedicamus Domino

[2] a předzpívá se antifona Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus. Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž. Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno dvěma nebo třemi. Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,

[3] s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí do chóru; vynechá se verš Dicant nunc. Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu. Po Benedicamus se pak skončí.

Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm Laudate pueri, Alleluia a kolekta. Pak následuje další do středu kostela se žalmem In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.

(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)

Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu NK Teplá MS.b.12 najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále. Přiznávám, že já se v tom houští zkratek orientuji jen s převelkými obtížemi.

Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou nezvyklých úkazů. Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor, či graduale a alleluia (zpěvy mešního propria) zpívané mezi psalmodií a Magnificat. Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu (Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a Benedicamus). Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat, o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu. Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.

Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online). Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.

Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis

Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou liturgii v duchu probíhající liturgické reformy, a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici, vtělila do rámcového dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis. Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.

[1] Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá velikonoční kyrie. Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia, žalm Dixit Dominus. Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale Haec dies nebo alleluia s verši, popř. velikonoční krátké responsorium. Část před průvodem uzavírá kolekta.

[2] Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu. Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu s antifonou Alleluia. U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu) a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů, volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny. I tuto část uzavírá kolekta.

[3] Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus nabízí několik možností doprovodného zpěvu - procesní antifonu Christus resurgens, responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19), nebo hymnus. V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu) a Magnificat s antifonou. Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění. (Suchán, s. 64-66)

Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti, které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení, stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení přímluv a modlitby Páně. Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku, jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě, před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus vůbec nefiguruje.) Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova, jednak o slavení nešpor za účasti lidu. Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium). Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách se Benedicamus nezpívá.

Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů. Pozorný čtenář si všimne, že se struktura zachyceného slavení od té výše podané v detailech liší. Může to být dáno místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše, nepřesností pozorování a jeho záznamu.

Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie

Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku, naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních nešpor jako součásti liturgického života české (nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.

V roce 2004 byla na KTF UK obhájena bakalářská práce Petra Havlína Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí" (s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním nešporám jako k předloze. Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.

HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)

Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.

Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici. Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody"). Má se k němu zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň s křestní tematikou. "Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie. K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia. Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí, kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n) Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu, incensace křtitelnice a paškálu. Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba. Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem, dalším zpěvem, nebo potichu. Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále žádné speciality.

V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde o zajímavý zdroj: všechno je posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře, Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.

Další návrh křestních nešpor najdeme v závěru článku Štěpána Horkého Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012). V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.

Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison před procesním křížem, hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...) pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -, během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem), následovalo evangelium s křestní tematikou, eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly podle obvyklého pořádku.

Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných i po reformě v křestních nešporách premonstrátských (s výjimkou kyrie, které podržel Horký). Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu; při zastavení u křtitelnice se čte evangelium), zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium, nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní psalmodie (např. dalším žalmem) a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje neevangelním.

Použitelné?

Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích obřadů u křtitelnice a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby) však těžko obhajovat. Ovšem, jak bylo ukázáno v předchozím článku, další předpisy, zejména okružní list Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem, a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré liturgické zvyklosti nově konstituovaným. Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu. Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213), ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo argumentovat.

Křestní nešpory (1): současné knihy

27.10.2016 23:30 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by pojednal problematiku křestních nešpor při spojení pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického, se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal. Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit studii pro některý teologický časopis, protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce. Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před odbornou veřejnost. Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních. V příštích dílech dojde na pojednání o křestních nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském ritu.

Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby možné si doplnit např. ze staršího článku Křestní nešpory strahovských premonstrátů.

Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize nenajdeme závazný "scénář". Když se, neprávník, opovážím právnické analogie: je to jako když se positivní právo výslovně odvolává a spoléhá na právní obyčej.

Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve, probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu - jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.) Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň více či méně doslovně citují.

213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům. Kde to je zvykem, ať se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.

(Zvýraznění v textu JP.)

Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985) na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371, mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby cituje VPDMC 213. Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako projev ohledu na zachování "zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá partikulární církev těší jako ze svého pokladu" (Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2): kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit, a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.

371. ... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi, die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)

O krok dále jde okružní list Kongregace pro bohoslužbu o přípravě a slavení velikonočních svátků Paschalis sollemnitatis (Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107): v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98, vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost trvá, ale také k jejich obnovení.

98. Ať se zachovává, kde je živá, nebo ať se podle vhodnosti obnoví zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)

(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)

Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci výše zvýrazněné části VPDMC 213. Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:

VPDMC 213. ... Diligentissime, ubi viget, servetur particularis traditio celebrandi, die Paschae, eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

PS 98. Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur, traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.

(Zvýraznění v textu JP)

Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká. Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem vynechání přívlastku particularis: zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách jako o particularis traditio, v Paschalis sollemnitatis je to již jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.

Zdá se, že particularis traditio spíše není zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám, vidím dvě jeho možné linie. První by ono particularis chápala ve smyslu vyzdvižení křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů. (Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.) Druhá linie - a k té se přikláním - čte particularis traditio jako označení pro zvyklost, která je vlastní nějaké části církve (místní církvi, řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl od zvyklosti universální, sdílené celou církví. Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od particularis traditio k traditio bez dalšího upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly, ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako particularis traditio vůbec neexistovaly.

Křestní nešpory zmiňuje také Direktář o lidové zbožnosti a liturgii (česky KNA 2007). Jeho čl. 245 uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii. Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí spásy vztahujících se k samotnému Kristu"; (2) "votivní průvody"; (3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých liturgických obřadů". Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny je, opět volnou citací VPDMC 213, jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni".

To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje. Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami, o které tu jde. Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici), od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech, najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory (1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.

Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme od teorie přejít k praxi a, poslušni Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory se pokusit zavést. Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka: Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl konat onen průvod? Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"? Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu? Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod, doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie? Co se má dít u křtitelnice? ... ...

Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej, bude třeba odpovědi hledat buďto tam, kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících jeho zachovávání v dobách minulých. Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické tradici premonstrátského řádu, který tuto particularis traditio zachoval od svých počátků až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme také již na některé pokusy právě podle křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory v (nepremonstrátských) českých farnostech.

Anežka Česká a její Te Deum

22.9.2016 13:13 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily. Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými liturgickými prameny čeká kulturní šok: jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety po rubrikách a textech napříč celým breviářem.

Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie, s jejími zvláštnostmi narostlými během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu, může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat šok reintegrační: jak je rigidní, jak strnule pravidelné! Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to pro nenápadnou rubriku:

Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...

Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.

Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv: Bože, tebe chválíme ..." Ještě explicitnější pak je VPDMC. Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme, kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává." Dále čl. 235 d): "Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se Bože, tebe chválíme."

Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu, jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.

Tady je třeba dát slovo textové kritice. Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních, textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.), to ale neplatí beze zbytku. I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují, příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními a tiskařské a redakční chyby.

Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno číslo stránky; to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku) naznačují, že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005 je v podstatě ruční práce. Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo alespoň částečně předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.

Podle přehledu českých liturgických knih vyšla kompletní Denní modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného "diurnálu") všehovšudy dvakrát: poprvé 1988, podruhé 2005. K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001. Pomocným pramenem jsou latinské texty národního propria (není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou autoritou).

Máme tak před sebou dva formuláře. Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti, včetně modlitby se čtením, která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním. Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky po svatořečení přenesené na 13. listopad. Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.

Památka sv. Anežky České ve své současné podobě patří mezi památky vystrojené bohatšími vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku. Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost toho, kdo texty sázel. Zřejmě opravdu jde o chybu, které není správné připisovat žádný zvláštní význam. Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o "liturgické partyzánštině", textově-kritický pohled mi chyběl.

Tady se otevírá rubricistická otázka: pokud oficiální vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku), je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není, je dovoleno se podle ní řídit? Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje, ale řídit se podle ní je dovoleno". Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor, jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi správnými. Na druhé straně je vhodné, aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy, a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou, která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem a jde proti Všeobecným pokynům.

Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu. Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.

Parafráze a alternativní překlady

19.6.2016 15:03 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Na Vyšehradě

V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera, v sobotu 18. 6. 2016, po delší době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované, zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv), Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor (Hospodine, pomiluj nás a Salve regina). Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.

Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí v breviáři, ale jako strofická píseň. (Pravděpodobně č. 813B z Kancionálu. To je ale nejistý údaj, protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl až s větším časovým odstupem, po návratu domů.) Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních textů, příp. dokonce volnou parafrázi? Takové řešení už jsme potkali např. ve vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela. Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp. kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési "profesionální liturgické těleso". Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie bude slavena správně a náležitě, pak už nikde. Takže: smí se to, nebo ne?

Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky následující jsou můj ad hoc překlad z latiny, s přihlédnutím k překladu německému. Oficiální český překlad Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.

Co je ve hře?

Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje: nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat jako Magnificat v nešporách píseň č. 813A/B. Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče? A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším, např. po nešporních žalmech ve znění Svatojanského, Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách") či Božanova kancionálu? A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?

Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku (aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).

Konečně jak je to s legálností používání starých utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého rorátníku (např. těch, které tu nabízím), nebo překladů jiných latinských antifon, např. podle Jistebnického kancionálu, Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44)) či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?

Řešení

To, že se při liturgii obecně smí užívat jen překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného, a ne překladů jiných, vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických knih v národních jazycích. Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích je úkolem biskupských konferencí; hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce (CIC 838, § 3).

Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální. Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic. Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...". Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274 jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".

Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto: "Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné, aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní slavnostnější slavení se zpěvem." Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl od opravdových liturgických knih, nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii, andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují. Žalmy a kantika se však v oficiu římského ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek, zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.

Závěr

1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?", povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť, v chystaném článku o "dominikánském breviáři".

2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety "sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou, v komentářích rozseká na padrť.

"Zpívej aleluja." Praktická rubricistická obezlička pro dobu velikonoční

17.3.2016 00:37 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia podle Ordo cantus officii z r. 1983, mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou vlastní antifonu, nabízející "velikonoční čtení" daného žalmu. Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři a pro všechny tyto velikonoční antifony ze žaltáře poskytuje nápěvy. OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu po celou dobu velikonoční.

Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku, nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách komunity je jistě přitažlivé. Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou a aplikovat podobné zjednodušení. Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního znění textů a závazných liturgických předpisů, a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by legitimoval v rámci české verze oficia svévolné nahrazení předepsaných antifon antifonami alelujatickými.

Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička: čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty různým jazykem." Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky. To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu. To znamená - s antifonami vybranými podle OCO. To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního alelujatického cyklu.

(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů, dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než v OCO 1983, prosím o šťouchanec. Ale nepředpokládám to.)

Na antiphonale.inadiutorium.cz tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.

[EDIT 2.4.2016] Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční podle OCO 1983 už je na světě.

Je v liturgickém zákonodárství místo pro nové kousky gregoriánského chorálu?

6.3.2016 21:08 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Otázka, kterou končí včerejší článek, je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční hodině, kdy jsem text dopisoval.

... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát, zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit ke komposici neogregoriánských antifon. S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze o čerpání z existujících pramenů. ...

Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší. Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními texty diecéze nebo řeholní společnosti. Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však nezabývá.

Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk, nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské) podle potřeby opatřovat nápěvy a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu - kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé tradice, ne jako historikové hudby. Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo schváleny odpovědnou církevní autoritou.

Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až latinské texty národního propria jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální (ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom, že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi sám Arnošt. Po něm už nikdo ...

[EDIT 30.11.2016] Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím - zejména pro to, jak úlisně vyznívá. Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné. Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference. Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských textů českého breviářového propria: zatímco za dob Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu - spíše než jedno jediné zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.

Vesperale simplex

19.11.2015 22:50 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století, jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae - (tehdy) úředního věstníku Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia. Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské práce bezprostředně netýkají.

Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia. Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální: mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?

Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů - chtěl jsem se podělit o něco jiného. V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec o zpívaných nešporách za účasti lidu:

O nešporních antifonách za účasti lidu

Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory slavené za účasti lidu. Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit menší množství snadných antifon, které budou moci zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu (např. dobu adventní, vánoční atd.) nebo pro určité svátky (např. Panny Marie). Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu: vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání), bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické doby".

(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)

Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam, kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon", nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami, ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např. po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy. Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím, prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu", Graduale simplex.

Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona, ale o mínění odborníka pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná realizace by nebyla v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální. Myslím, že je to škoda.

Direktář o lidové zbožnosti a liturgii

19.12.2014 23:10 | kategorie: Rubriky | Komentáře

[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti: Direktář o lidové zbožnosti a liturgii. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]

Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie lidové zbožnosti nad jiné cizí. Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních zmínek o ní.

Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny: První skupina (o vánoční a svatodušní novéně) upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory. Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických úkonech s poutěmi spojených.

Pobožnosti odvozené z liturgie hodin

Vánoční novéna

103. Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci, a tak tomu může být i nadále. V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami" a aby věřící byli pozváni k účasti. Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé, by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti. V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky, u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla či přizpůsobení přímluvných modliteb).

Svatodušní novéna

155. Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským lidem velmi rozšířená.

V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách) je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb různými způsoby volají k očekávání Utěšitele. Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné) ve shodě se slavnostním konáním nešpor. Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně do vigilie Seslání Ducha Svatého.

Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná, takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly slavnostních nešpor reálný. Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.

Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů, kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?

Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené novény: pro tu vánoční mi chybí zpracování k Magnificat zpívaných O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou jsou staročeské verze nebo Olejník, který je má v Nedělních nešporách u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.

Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa

Slavení denní modlitby církve

271. Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost, aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále, kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci, skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)

Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve, zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky. Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia (celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)

Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.

Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno, v neposlední řadě i hudebně, může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy. Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské) a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň - to už je věc! Ta má sílu!

Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli. (Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa, ne v rámci běžného programu pouti.) V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím, není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.

Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem jsou votivní oficia, těm ale chci později věnovat samostatný článek.

Průběh poutě

287. Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem, výživou a oporou. Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.

Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném, příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve (Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos. Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.), nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419) ...

Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce. Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.

... dicuntur ... sine cantu.

13.4.2014 20:15 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Díval jsem se včera do předkoncilního breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:

Horae minores dicuntur hora competenti, candelis exstinctis et sine cantu.

Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty: možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala? I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci udělal jasno.


Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a na Bílou sobotu navíc u nešpor. Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.

Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu," (vydání Pustet Regensburg 1927) má rubriku sine cantu pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku. Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.

Antiphonale z téže doby (Řím 1912) uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu, dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto, aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého zvyku je i nadále zpívající. Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku je v závorce totum sine cantu, ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster, žalm Miserere a oraci.

Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873) uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.

V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby (Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy, která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje, je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.


Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel, plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti", která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky. Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně postrádám prameny. Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání tridentského breviáře, ale nenašel jsem. Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit do knihovny. [EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.] Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502 a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu leccos zajímavého, ale o nezpívaných hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom, jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace, které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)

Když to shrneme: V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční a velkopáteční hodinky nezpívat. V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti s reformami z r. 1960. Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa, ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat zpívat a které by to měly být. Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce se snad příležitostně vrátím.

[EDIT 26.5.2014] V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách: "Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."

Možnosti záměny textů v nedělních nešporách

29.10.2012 22:15 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že mé kancionálové nešpory jsou s jejich ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče (ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku, co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí. Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.

1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách

Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252. Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:

247. V oficiu nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení, responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.

Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné, nedělními žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i jinými žalmy vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.

Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část, umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před obecnou přednost.

Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení přizpůsobené". "Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů. Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším. (Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých nebo ze společných textů určité doby.) Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty, které jsou ze společných textů o svatých.

V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají všechny texty vlastní.

Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře). Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit jeho případnou významovou provázanost s antifonou a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.

Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo - antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž, je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná, legitimní zaměnit všechno ostatní.

2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy

Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil pod názvem kancionálové nešpory, byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že tyto nešpory lze zcela legitimně zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí, až na tuto posledně zmíněnou antifonu, protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona těch kterých nešpor.

Moje kancionálové nešpory obsahují pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky z nešpor obsažených v kancionálu. Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní a není tedy možné je libovolně zaměňovat.

Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům. A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob, kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.

Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat. Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy. A kancionál má církevní schválení. Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál: pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak, když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době, nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení. Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.

Hymny kompletáře

1.2.2011 16:15 | kategorie: Rubriky | Komentáře

Většina lidí, kteří se modlí český breviář, je zřejmě zvyklá na týdenní cyklus hymnů kompletáře:

  • neděle: Již se přiblížil čas noční - Chvála tobě, Otče věčný - Kriste, ty jsi den a světlo
  • pondělí: V tento nyní večerní čas
  • úterý: Na lože jdouce
  • středa: Práci denní jsme skončili
  • čtvrtek: Vždycky se sluší modliti
  • pátek: Tys, Pane, světlo věčné

Římský breviář, před- ani pokoncilní, takový cyklus nemá. (Co tu tvrdím, tvrdím na základě letmého průzkumu breviáře ze začátku šedesátých a ze začátku sedmdesátých let. Je možné, že pohled dále do historie a do větší šířky by moje tvrzení relativizoval.) Před liturgickou reformou znal pro kompletář jediný neproměnný hymnus - Te lucis ante terminum - a kompletář se tak řadil po bok třem malým hodinkám během dne, tercii, sextě a noně. Po liturgické reformě přibyl jako druhý hymnus na výběr Christe, qui splendor et dies (jehož překlad nabízí český breviář jako alternativní hymnus v neděli: Kriste, ty jsi den a světlo).

Neproměnné hymny římského breviáře český breviář nepřevzal - ani textově, ani jako fenomén - a všechny je nahradil: hymnus modlitby uprostřed dne se střídá ve dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře a ve zvláštních liturgických dobách je nahrazen hymnem příslušným pro tu kterou dobu, v kompletáři se bez ohledu na liturgickou dobu (s výjimkou doby velikonoční) střídá samostatný týdenní cyklus hymnů.

Textově chudší římská tradice ovšem zdaleka není chudší výrazově - možná právě naopak. Neproměnné hymny se totiž s ohledem na sváteční dny a liturgické doby zpívají na různé nápěvy. Pro představu nabízím výtah melodií hymnu Te lucis ante terminum z Liber usualis 1961, který jsem si připravil pro vlastní potřebu a časem snad doplním a zařadím mezi "oficiální" materiály ke stažení.

Na stránkách, na které odkazuji, je možné srovnat dvě protichůdná uchopení výše naznačené "římské tradice": cisterciáci zvolili úspornost a vystačí po celý rok se čtyřmi různými nápěvy hymnu, používanými především s ohledem na stupeň "liturgické závažnosti" dne a doby (férie - památky a dny doby velikonoční - svátky, neděle, dny oktávu - slavnosti) naopak publikované materiály k ritu Sarum ukazují ještě mnohem větší bohatství variant než (už značně košatá) římská Liber usualis.

Jak už bylo naznačeno (viz článek Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby), možnost jít "římským směrem" otevírá knížka "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby", která možnost použití různých melodií pro stejný text přímo sugeruje. Na druhou stranu - proč to dělat? Všeobecný úvod k denní modlitbě církve připouští záměnu hymnu za jinou vhodnou píseň. A latinský hymnus z aktuálního římského breviáře je, dle mého soudu, píseň po výtce vhodná (pokud jí ten, kdo ji zpívá, rozumí). Já sám tuto možnost už dlouho využívám. (Výhledově se chystám připravit hymnus Te lucis ante terminum s překladem a se všemi melodiemi podle Liber usualis 1961 jako materiál ke stažení.)