Zásady pro výběr liturgické hudby a zpěvů
Dokument reagující na diskuse o sacropopu/folku/rocku/...
a jeho místě v bohoslužebném životě církve pochopitelně
nevěnuje liturgii hodin moc velkou pozornost.
Jediným skutečným předmětem sporů je uplatnění tkzv.
rytmické hudby při mši. O rytmických nešporách nikdo nikdy
neslyšel, tudíž se o ně nikdo nehádá.
Pro úplnost však dokument po podrobném pojednání hudební stránky
mše v jednom odstavci shrnuje také problematiku
slavení ostatních svátostí a denní modlitby církve:
d) Zásady pro výběr zpěvů k jiným liturgickým slavením
39. Co bylo výše řečeno o liturgické hudbě pro slavení mše svaté,
platí analogicky pro slavení dalších svátostí a denní modlitby církve.
Je třeba vybírat zpěvy se zřetelem na liturgickou dobu slavení a dávat
přednost textům, antifonám a žalmům, které obsahují příslušné
liturgické knihy, nebo se těmito zpěvy inspirovat.
Je třeba též pamatovat na aktivní účast věřících.
Tady nezbývá než konstatovat, že dokument nereflektuje zásadní
rozdíl v liturgickém zákonodárství mezi hudební stránkou
mše a oficia. Zatímco Všeobecné pokyny k Římskému misálu
počítají s dalekosáhlým uzpůsobením výběru zpěvů mešního
propria (VPŘM 367 a články, na něž odkazuje),
v denní modlitbě církve jsou možnosti legální záměny
liturgických textů mnohem omezenější (VPDMC 49.244-252).
Jediným zpěvem, pro který biskupské konference mají pravomoc
schvalovat alternativy a autonomně tak rozšiřovat repertoár
textů oficia, jsou responsoria ranních chval a nešpor
(VDPMC 49). V úvahu nepřichází ani náhrada hymnu
volně vybranou písní,
která nefiguruje v žádném z oficiálních hymnářů.
Když Směrnice i pro denní modlitbu církve počítá
s volným výběrem zpěvů a volným skládáním nových,
podobně jako pro mši, vposledku nejde o nic jiného,
než úřední vyhlášení tolerance k porušování celocírkevně
závazných liturgických předpisů.
Někdo by mohl na základě extensivního výkladu
VPDMC 245 a 274 namítat, že ve skutečnosti se smí
libovolně nahradit téměř libovolný text.
Odpovídám, že povolení výběru náhradních antifon ve VPDMC 274
se podle všeho týká jen "bohoslužeb s latinským zpěvem",
když se "dává přednost gregoriánskému chorálu"
a některá antifona v tradičním repertoáru nefiguruje,
nebo není dobře dostupná.
Votivní oficia podle VPDMC 245 pak neznamenají
texty volně složené pro danou příležitost,
ale speciální formuláře řádně schválené pro použití jako votivní
oficium (viz votivní oficia v propriích některých institutů
zasvěceného života, u nás např. premonstrátů a dominikánů),
příp. použití formuláře některého světce "z důvodu pouti
nebo místního svátku nebo vnější oslavy" v jiný den,
než na jaký připadá jeho oslava podle liturgického kalendáře.
Pokyny pro novou tvorbu
41. Na prvním místě je motivace – příčina, proč se skladatel
rozhodne nový zpěv vytvořit. Ta by měla být vždy zakotvena v touze přiblížit
Boží lásku druhým formou hudby, nikoliv zviditelnit své schopnosti.
Duchovní zpěvy mají svým textem i hudbou přispívat k bližšímu
setkání člověka s Bohem, mají být oslavou Boha a prohloubením modlitby.
Hudba i text by tak měly v první řadě ukazovat na Boha a vést
shromážděný Boží lid, aby zvláště při liturgii upřel svou pozornost na Boha.
To je prohlášení z nějakého jiného světa,
jehož způsob uvažování je mi naprosto cizí.
Projekt In adiutorium samozřejmě není
"zakotven v touze přiblížit Boží lásku druhým formou hudby",
ani si nedělá přehnané iluze o tom, jak
"přispívá k bližšímu setkání člověka s Bohem,
je oslavou Boha a prohloubením modlitby".
V čem tedy zakotven je? Co je ta "příčina, proč se
(rádoby)skladatel rozhodl něco přes 2000 nových zpěvů vytvořit"?
– Je to přesvědčení, že zpěv k liturgii hodin bytostně
patří (srov. VPDMC 270), že její slavení beze zpěvu je cosi
neúplného, co volá po svém doplnění,
že je třeba hledat adekvátní způsob, jak všechny ty texty, které se tradičně zpívají, i v národním jazyce zazpívat.
A že je možné a vhodné orientovat se při pořizování hudební formy
oficia v češtině podle tradičního tvaru chorálního oficia
latinského.
Liturgie.cz zve
tuto neděli na křestní nešpory na Strahov.
To mě vyprovokovalo k tomu, že jsem si snad poprvé za dvouletou éru
streamovaných bohoslužeb jedny nedávné křestní nešpory pustil ze záznamu -
a byl jsem zmaten. Takhle je neznám!
K tomu, jak je znám, viz
popsání křestních nešpor osobně navštívených v roce 2017,
článek s převyprávěním jejich uspořádání podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis (1988),
nebo článek P. Suchána na webu liturgie.cz
(liturgie.cz u článků neuvádí data zveřejnění, ale my si pamatujeme, že tenhle je z roku 2019).
Na okraj budiž poznamenáno, že to,
že se v posledních letech křestní nešpory slaví o všech velikonočních nedělích.
je podle všeho také změna relativně nedávného data.
Jejich tradiční dobou je velikonoční oktáv, a pokud mě paměť neklame,
v dobách, kdy jsem na KTF UK měl některé premonstráty za spolužáky
a později jsem pár let na území strahovské farnosti bydlel, mimo velikonoční oktáv
v strahovské kanonii křestních nešpor nebývalo.
Ve snaze dobrat se toho, co se v poslední době u premonstrátů s křestními nešporami
dělo, jsem dohledal všechny dostupné záznamy:
Záznamy z roku 2020 ještě ukazují premonstrátské křestní nešpory
víceméně tak, jak jsem na ně byl zvyklý, ale od Velikonoc 2021 se již slaví
podle nového pořádku.
Pravděpodobné vysvětlení této liturgické reformy nabízí poznámka o velikonočních nešporách
v řádovém direktáři,
která jako na alternativu ke známému Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis odkazuje
na Vesperale Praemonstratense – Supplementum,
chorální knihu vydanou v roce 2019 a nejspíš obsahující nový, od Thesauru odlišný
řád křestních nešpor.
Snad bude možné dohledat informace, co redaktory suplementu k reformě
uspořádání křestních nešpor vedlo, ale prozatím se na její výsledek podívejme
pohledem nezatíženým znalostí autorských vysvětlivek.
Nová struktura
-
v chóru:
- Kyrie eleison (při vstupním průvodu)
-
pozdrav Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí
(krajně neobvyklé ovšem je, že po něm nenásleduje žádný další předsednický
řečový akt, ale kantor intonuje antifonu)
-
alelujatická antifona (na nápěv antifony Dixit Dominus z nedělních nešpor),
pod ní dva žalmy (o velikonoční neděli 2021 se pod ní zpívalo i novozákonní kantikum,
ale od této praxe bylo záhy upuštěno);
výběr žalmů nekopíruje pokoncilní breviář, ale pokaždé se zpívají žalmy 110 a 111
- kantikum podle Zj 19 (bez antifony)
-
graduale Haec dies
(úplné graduale s veršem)
a aleluja,
ale je možné narazit i na záznamy, kde oba zpěvy nahrazuje
(snad z ohledu na lidový zpěv?) obyčejné velikonoční responsorium;
mimo velikonoční oktáv se někdy čte krátké čtení, po němž se zpívá aleluja
-
Magnificat se svou antifonou (někdy s okuřováním oltáře - konkrétně
starého hlavního oltáře, který je z chóru lépe přístupný a lépe vidět)
- orace
-
V. Procedamus ad fontem aquae vivae.
R. In nomine Christi. Amen.
-
průvod ke křtitelnici:
alelujatická antifona (na nápěv antifony Nos qui vivimus z nedělních nešpor)
s žalmem 114;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do křestní kaple
-
u křtitelnice:
- hymnus Ad coenam Agni providi
- epištola (delší čtení z novozákonních listů, zásadně včetně titulu a závěru jako při mši)
- kázání
- antifona Vidi aquam (s veršem žalmu, ale opakování antifony po verši
jen podle potřeby paralelních akcí),
někdy okuřování křtitelnice, vždy kropení přítomných křestní vodou
- orace
-
průvod ke kříži:
alelujatická antifona (opět ta na nápěv Nos qui vivimus)
s žalmem 113;
antifona se opakuje po každém druhém verši, procesí s paškálem v čele
se ubírá do oltářního prostoru, ke kříži, který stojí mezi oltářem a chórem
-
u kříže:
- aleluja Dicite in gentibus
- orace
-
průvod do chóru:
antifona Christus resurgens (bez verše Dicant nunc Iudaei -
k němu viz starší článek)
nebo jiný zpěv,
procesí se vrací do chóru
-
v chóru:
- přímluvy z breviáře, Otčenáš
- orace
- požehnání
- Benedicamus Domino
Popsaná struktura není zachovávána rigidně, jednotlivá slavení
vykazují určitou míru variability, jak je na příslušných místech již poznamenáno,
nakolik se mi podařilo jednotlivé varianty podchytit.
Často úplně odpadá jeden ze dvou průvodů po návštěvě křtitelnice a po jediném
průvodu "od křtitelnice zpět" se, buďto u kříže, nebo v chóru, odbývá obvyklý závěr nešpor.
Srovnání
Při srovnání s křestními nešporami,
jak byly obvyklé v dřívějších letech, a s jejich podobou podle nejstarších
premonstrátských ordinářů,
je zřejmé, že nové uspořádání není rekonstrukcí nějaké historické podoby liturgie,
ale je výsledkem nového promyšlení toho, jak co nejvhodněji integrovat
rituální materiál křestních nešpor do rámce pokoncilního oficia, k němuž se hlásí
řadou charakteristických prvků (novozákonní kantikum jako součást psalmodie;
hymnus, který se ve velikonočním oktávu ve většině ritů - včetně premonstrátského - vynechával;
závěr nešpor s přímluvami a modlitbou Páně).
Se schématem podle Thesaurus Liturgiae Praemonstratensis
má nové schéma totožný začátek (zpěv Kyrie eleison)
a konec (přímluvy, modlitba Páně a orace), i to, že se odbývají v chóru.
Podle obou schémat se "za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu",
a to dokonce za žalmů částečně shodných (žalm 114 zůstává i v novém schématu
přiřazen průvodu ke křtitelnici),
ale zásadní rozdíl je v poměru těchto žalmů k nešporní psalmodii.
Thesaurus zachovává velkou část struktury velikonočních nešpor,
jen několik prvků přidává, s ohledem na ně přesouvá krátké čtení a hymnus,
druhý žalm a novozákonní kantikum nechává zpívat během procesí a mezi ně vkládá
obřady u křtitelnice.
Nové schéma se přibližuje středověkým vzorům v tom, že v chóru nechává zpívat
jaksi "celou tradiční podstatu nešpor" (trojdílná psalmodie, mimořádné velikonoční zpěvy po ní, Magnificat, orace)
a pro průvody ke křtitelnici a zpět přidává dva další žalmy.
Protože tvůrcům záleželo na tom, aby žalm 114 "Když vytáhl Izrael z Egypta",
který normálně je druhým žalmem pokoncilních velikonočních nešpor,
byl zpíván k průvodu, byl v nešporní psalmodii nahrazen žalmem 111.
Ve středověku se o nedělních nešporách zpívaly žalmy 110-114 v číselném pořadí,
přičemž o křestních nešporách se žalmy 113 a 114 vyňaly z nešporní psalmodie
a zpívaly se - v tomto pořadí - k průvodu.
V novém premonstrátském pořádku se nešporní psalmodie skládá ze žalmů 110, 111
a kantika podle Zj 19, k průvodu pak se zpívají žalmy 114 a 113 -
pořadí je obrácené snad proto, že se pánům řeholníkům během let slavení podle
Thesauru zalíbilo, jak se při vycházení z chóru zpívá o vycházení z Egypta. :)
Hymnus Ad coenam Agni providi se nově zpívá u křtitelnice.
(První sloka zmínkou o přechodu Rudým mořem jaksi navazuje na bezprostředně předcházející
žalm 114.)
V rámci návštěvy křtitelnice je zachováno dlouhé biblické čtení
(pokoncilní inovace), ale zatímco v éře Thesauru se na Strahově čítávalo
evangelium (dokument to výslovně nepředepisuje, mluví obecně o "čtení z křestních obřadů"),
nově se čtení bere z novozákonních listů, což se zdá být více v souladu s tradicí
římského oficia.
Významnou změnou oproti Thesauru je zavedení zastavení u kříže
s příslušným zpěvem a orací. I když jsme viděli, že v praxi není realizováno vždy
a zůstává jakýmsi volitelným prvkem, je to hodnotný tradiční element,
který v dřívějším uspořádání chyběl úplně.
Závěrem
Nový řád premonstrátských křestních nešpor hodnotím veskrze kladně.
Popravdě mi vzal trochu vody z mlýna - v reakci na pozvánku
"při samotných nešporách prožít, co pro nás znamená, že jsme byli křtem provedeni ze smrti k životu"
jsem plánoval napsat kritický článek o křestních nešporách míjejících kříž -
a v něm jeden z důležitých (a tradičně v křestních nešporách připomínaných) aspektů toho, co
to znamená být pokřtěni. Když jsem se pustil do jeho přípravy,
ukázalo se, že na Strahově už jsou o krok dál a zastavení u kříže
je do křestních nešpor (alespoň někdy) začleněno.
Jako krok správným směrem hodnotím i obnovení integrity nešporní psalmodie,
resp. změnu způsobu, jak je do nešpor integrován průvod
"za zpěvu žalmů ... ke křestnímu pramenu".
Výsledek je (při zachování typicky pokoncilních prvků) bližší středověkým
předlohám a působí uceleněji.
A tím samým je o nemalý kus bližší i
mému
návrhu,
jak v českých nepremonstrátských farnostech slavit křestní nešpory
navazující na předtridentskou liturgickou tradici pražské arcidiecése.
Na sv. Tomáše Becketa jsem se po letech (pokud ne
úplně poprvé v životě) chystal využít možnosti
slavit v rámci pokoncilního oficia připomínku světce
v privilegované liturgické době. I otevřel jsem
Všeobecné pokyny k denní modlitbě církve, abych si osvěžil,
jak přesně se to dělá.
238. Ve všedních dnech od 17. do 24. prosince, jakož i v oktávu Narození Páně a ve
všedních dnech doby postní, se neslaví žádná závazná památka, ani podle zvláštních
kalendářů. A ty, které snad na postní dobu připadnou, jsou toho roku považovány za památky nezávazné.
239. Bude-li však někdo chtít v těchto dobách oslavit svatého, jehož památka připadá na ten den:
-
v modlitbě se čtením po čtení z Otců s jeho responsoriem z vlastních textů pro
liturgické doby ať připojí vlastní čtení ze života svatého s jeho responsoriem a uzavře modlitbou o svatém;
-
kromě toho může v ranních chválách a v nešporách po závěrečné modlitbě
vynechat zakončení a připojit antifonu (vlastní nebo ze společných textů) a modlitbu o svatém.
(VPDMC. Zvýraznění v textu JP.)
Takže jak má závěr nešpor s připomínkou svatého vypadat?
"Po závěrečné modlitbě" následuje
v Uspořádání denní modlitby církve element nadepsaný
"Zakončení" (požehnání a rozpuštění, resp. při modlitbě
bez kněze nebo jáhna prosba o požehnání),
ten vynecháme, místo něj zapějeme antifonu,
(narozdíl od předkoncilního oficia po antifoně nezapějeme veršík),
zarecitujeme oraci a tou hodinka končí:
Příklad - závěr nešpor 29. 12. s připomínkou sv. Tomáše Becketa
Závěrečná modlitba
Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách
světa tvé světlo
[...]
abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
Zakončení [vynecháno]
Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého
a doveď nás do života věčného.
O. Amen.
Antifona o svatém
Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.
Modlitba o svatém
Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost,
[...]
abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Opravdu divné. Jedno z míst, kde to reformátoři se snahou
omezit "neúčelná zdvojení" (srov. SC 50)
liturgických elementů evidentně
přehnali. Připomínka svatého prostě nefunguje jako pěkný
závěr hodinky, funkčně obvyklý závěr nenahradí, a hodinka končící
takto drsně, orací, bez obvyklého závěrečného dialogu, je nepěkná.
Ne nadarmo je podobný způsob zakončení hodinek jedním
z charakteristických prvků předkoncilního uspořádání
oficia ve Velikonočním triduu.
Chtěl jsem na tu podivnou rubriku zavést řeč na vhodném
diskusním fóru,
pročež jsem příslušný článek VPDMC vyhledal v anglické
verzi, a záhy bylo jasné, že stěžovat si můžu nanejvýš
na chybný český překlad VPDMC 239 b):
latinsky:
praeterea ad Laudes matutinas et Vesperas potest,
post orationem conclusivam, omissa conclusione,
addere antiphonam (propriam vel de Communi)
et orationem de Sancto.
anglicky:
at morning prayer and evening prayer, the ending of the concluding prayer may be omitted
and the saint's antiphon (from the proper or common) and prayer may be added.
německy:
In Laudes und Vesper kann nach der Oration, deren Schlußformel man dann wegläßt,
die Antiphon (eigen oder aus dem Commune) und die Oration des Tagesheiligen hinzufügen.
Tedy nemá se vynechat zakončení (hodinky)
po závěrečné modlitbě,
ale zakončení samotné závěrečné modlitby, podobně,
jako v předkoncilním breviáři.
Kde se ovšem nikdy nevynechává zakončení orace dne,
ale toliko zakončení orací všech připomínek (je-li jich více)
s výjimkou té poslední
(Rubricae generales 1960, čl. 249;
viz též starší "tridentské" znění rubrik).
Opravený příklad
Závěrečná modlitba [zakončení vynecháno]
Neviditelný Bože, příchodem tvého Syna zazářilo v temnotách
světa tvé světlo
[...]
abychom tě celým srdcem chválili za jeho narození.
Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého...
Antifona o svatém
Svatí dosáhli věčného pokoje a přebývají v nebeské slávě.
Modlitba o svatém
Bože, tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost,
[...]
abychom neztratili život věčný.
Prosíme o to skrze tvého Syna...
Zakončení
Dej nám, Bože, své požehnání, chraň nás všeho zlého
a doveď nás do života věčného.
O. Amen.
Abychom českým překladatelům Všeobecných pokynů nekřivdili,
je třeba připustit, že překládaný text není zcela jednoznačný,
a to, že se má vypustit conclusio orace
a ne conclusio hodinky (latinské rubriky termín
používají v obou významech), je třeba dovodit
z logiky výstavby liturgie hodin jako celku
(vynechání závěru hodinky kvůli připomínce světce nedává smysl) a
na základě znalosti předchozího vývojového stadia
římského oficia (vynechávání závěrů orací je v kontextu
komemorací dobře známý jev).
Závěrem je třeba říci, že
z praktického hlediska je tento článek nejspíš úplně zbytečný,
protože breviar.cz
připomínky generuje správně, takže celý problém pro valnou
část "modlitelů breviáře" nikdy nevyvstal.
Zavádějící překlad však zůstává zavádějícím překladem
a české znění čl. 239 b) Všeobecných pokynů by bylo vhodné
pro pořádek opravit.
V minulosti jsme se zde vícekrát dotkli otázky, kterou liturgické
texty ani rubriky neřeší, ale v praxi se často nějak řešit musí:
jak hudebně ztvárnit liturgický průvod před začátkem
veřejně a slavnostně slavené části liturgie hodin?
Uzrál čas podívat se na tuto otázku systematicky.
Otázka hudebního ztvárnění vstupního průvodu stojí v případě
liturgie hodin stranou pozornosti liturgického zákonodárce,
protože průvod není (narozdíl od vstupního průvodu mše)
vlastní součástí slavení hodinky, ale pouze logistickou
přípravou k němu,
která v závislosti na okolnostech mnohdy zcela odpadá (viz dále).
V rámci platného liturgického zákonodárství poskytuje jediné
nám známé vodítko Caeremoniale episcoporum, čl. 193,
kde se pro pontifikálně slavené nešpory předepisuje
vstupní průvod za doprovodu varhan nebo zpěvu,
bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Vágnosti tohoto pokynu odpovídá rozmanitost řešení,
kterou jsme až dosud měli možnost pozorovat.
Tip: Když je do dobře zásobené teologické knihovny daleko,
přijde vhod on-line dostupné
Caeremoniale episcoporum v italštině.
Bez průvodu
V řeholních komunitách s chórovou povinností nebo společnou
modlitbou oficia bývá obvyklé, že se hodinka nezačíná
liturgickým průvodem, ale komunita se postupně sejde
a modlitba se v příslušný čas na znamení představeného začne.
V takové situaci náš problém vůbec nevyvstává,
neboť začátku hodinky nepředchází časově náročná tichá
liturgická akce (průvod),
kterou by bylo třeba hudebně ztvárňovat.
Stejný případ je i slavení v jiném, ale podobně
ne-slavnostním nebo ne-hierarchickém
kontextu, nebo tam, kde jsou všichni
předem na svém místě. (Např. proto, že slavení liturgie
hodin předcházela nějaká pobožnost.)
Průvod bez doprovodu
Liturgický průvod bez jakéhokoli hudebního doprovodu
je běžným začátkem tiché mše, kde se vůbec nezpívá.
Analogicky s ním můžeme počítat před recitovanou hodinkou.
Myslitelný je i tam, kde je překonávaná vzdálenost opravdu
krátká a počet přesouvajících se osob malý.
(Srov. co bylo zdokumentováno
v Kájově.)
Co do délky a počtu účastníků plnohodnotný a přesto bez
jakéhokoli hudebního doprovodu konaný vstupní průvod
evokuje velkopáteční liturgii a je vhodný pro slavení liturgie
hodin po celé Velikonočním triduum.
Kromě toho by se snad mohl uplatnit i při oficiu za zemřelé,
popř. při bohoslužbě silně kajícího rázu.
(Poslední zmíněná příležitost je spíš jen předmětem spekulace.
Jednak není obvyklé, aby liturgie hodin byla utvářena tematicky
ještě podle jiné osnovy, než přináší liturgický rok,
jednak pro kající bohoslužby existuje samostatný řád mimo
rámec liturgie hodin.)
Mimo jmenované zvláštní příležitosti, kde absence hudebního
doprovodu má charakter znamení, by průvod bez doprovodu
před zpívanými nešporami působil opravdu nepatřičně.
Když se tu doporučuje ve Velikonočním triduu vstupní průvod
nijak nedoprovázet, není od věci doporučit pozornosti také
starší článek, věnovaný dřívější praxi
slavení hodinek ve Velikonočním triduu úplně bez zpěvu.
Instrumentální (varhanní) doprovod
Toto řešení se může odvolávat na dlouhou tradici
i na autoritu odborníků.
Pro (předkoncilní) pontifikální nešpory
Stehle s odvoláním na Marteneho (tedy ne na liturgické předpisy,
ale na kvalifikovaný rubricistický názor)
předepisuje
vstupní průvod doprovázený hrou na varhany, beze zpěvu.
Stehle Aurelius: Manual of Episcopal Ceremonies, Beatty, PA, 1916, s. 18.
Stejně i pokoncilní manuál Elliottův, který ohledně slavnostních
nešpor stanoví, že
"varhanní hudba doprovází průvod během vstupu,
avšak píseň se nezpívá".
(Bez odvolání se na autoritu.)
Elliott Peter J.: Ceremonies of the modern Roman rite. The Eucharist and the Liturgy of the hours, San Francisco 2005, 267.
Může jít o "varhanní improvisace,
ať už založené na charakteristických melodiích dané
liturgické doby, nebo zcela abstraktní"
(tak ze své praxe
doporučuje
A. Calabrese).
Další možností je samozřejmě vhodně zvolená literatura,
k níž ovšem pisatel t. č. nemůže dát žádné doporučení.
Zmínku si zaslouží praxe obvyklá
v pražské katedrále,
kde vstupní průvod před kapitulními nešporami pravidelně
doprovází ustálená
znělka/fanfára/intráda v obsazení varhany+trubka.
Skladba to není příliš dlouhá a kanovníci se zpěváky za jejích
jasných tónů nejkratší možnou trasou a svižnějším krokem
zdolávají vzdálenost mezi sakristií a chórem.
Píseň
V běžném českém katolickém kostele se ve všední den i v neděli
většina nebo všechny procesionální zpěvy mše nahrazují
písní z kancionálu. I zde se tedy pohotově nabízí
doprovodit vstupní průvod vhodně zvolenou písní.
Toto řešení jsme v minulosti pozorovali v řadě variant:
- přidat vstupní píseň, pak zahájit hodinku a řádně zazpívat její vlastní hymnus (kapitula u Všech svatých)
- přesunout hymnus hodinky před úvodní verš (vyšehradská kapitula)
- zazpívat během vstupního průvodu první sloku hymnu hodinky (Štěpánkovice)
Netřeba říkat, že zcela v souladu s liturgickými předpisy
je pouze první zmíněná možnost. Další pozorované varianty,
které různě pracují s hymnem vlastních nešpor, však ukazují,
že naše z liturgicko-právního hlediska preferované řešení
není stejně dobré i z hlediska krásy a náležitého spádu
liturgie: máme tak dvě písně v těsném sledu za sebou,
které navíc plní velice podobnou funkci - slavení uvádějí
(srov. VPDMC 42).
Je tedy svým způsobem pochopitelné, že někde byly učiněny
pokusy použít jako zpěv k procesí přímo hymnus dané
hodinky. To ovšem vede k porušení její struktury.
Bylo by možné myslet ještě na jiné uspořádání:
Bože, pospěš mi na pomoc by zanotoval např. varhaník
a se začátkem hymnu by liturgický průvod vyšel ze sakristie.
Hymnus by tak naplnil roli procesního zpěvu a struktura
hodinky by zůstala nedotčena.
Ač máme za to, že positivní liturgické právo nezakazuje,
aby se některá část hodinky odbývala za pochodu
(srov. starší článek ke křestním nešporám),
takové řešení nemá v tradici římského
oficia obdoby. Je obvyklé (když pomineme pokoncilní podobu
křestních nešpor v premonstrátském řádu), že se celá hodinka
od začátku až do konce odbývá v chóru.
Hymnus nikdy neměl funkci procesního zpěvu.
(V předkoncilní podobě římského oficia laudy a nešpory nezačínají
hymnem, ale psalmodií, a hymnus následuje až po capitulu,
takže to nebylo ani technicky možné.)
Je tedy jedině správné, že jsme uvažované řešení
v liturgické praxi nikdy nepotkali, a rozhodně ho nelze
doporučit, jakkoli je oproti řešením narušujícím strukturu
hodinky snad o malý kousek lepší.
Pokud se rozhodneme vstupní průvod doprovázet písní
(podle jedině přípustné varianty 1),
leží před námi úkol jejího výběru. V praxi jsme pozorovali
pouze jedno řešení: bylo to ve svátek z cyklu sanktorálu
a jako doprovod vstupního průvodu byla užita jedna
z "večerních písní", zařazených jako nešporní hymny v cyklu
žaltáře. To je řešení velice vkusné, ale o nedělích a feriích
v liturgickém mezidobí většinou nebude dobře fungovat,
protože se tak těsně za sebou nakumulují dvě písně
na stejné nebo velmi podobné téma.
Určité míry obměny by snad bylo možné docílit vystřídáním
jazyka, takže by např. vstupní píseň byla v národním jazyce
a hymnus latinský, nebo naopak.
Určitou inspiraci může poskytnout také středověká liturgie:
přímo vstupní průvod se sice ani tady obvykle neřeší,
ale v rámci hodinek nebo po nich se průvodů na různá místa
v chrámu koná značné množství. Při nich se zpívají nejčastěji
responsoria vzatá z matutina.
To je ovšem řešení, jehož technická náročnost vždy
přesahuje celý zbytek nešpor (resp. jakékoli denní hodinky)
a vyžaduje nadstandardně zdatnou scholu nebo sbor,
stejně jako orientaci v latinských textech
(česká responsoria modlitby se čtením
zhudebněna nejsou a dost možná nikdy nebudou)
a hudebních pramenech.
Výhodou je, že responsorium je hymnu, který bude následovat,
formálně zcela nepodobné, takže nehrozí nežádoucí zdvojení.
Lucernarium
Při několika příležitostech jsme mohli pozorovat řešení,
které po hudební stránce bývá podobné předchozímu,
ale výsledný "rituální rytmus" je přeci výrazně jiný:
vstupní průvod k nešporám (výhradně k nim!) totiž kromě své
logistické funkce dostane samostatný symbolický obsah,
když je v něm do večerem setmělého bohoslužebného prostoru
za doprovodu vhodných zpěvů přineseno světlo -
jako symbol Krista, který je světlo světa -
a od něj jsou, často s eulogickou modlitbou, která téma tohoto
symbolu rozvíjí, rozsvícena svítidla v oltářním prostoru
a třeba i v celém kostele.
Lucernarium je standardní součástí nešpor v některých jiných
liturgických tradicích (ze západních v milánském ritu).
V římském ritu jde o cizorodý import.
Nicméně z hlediska liturgického práva zřejmě nelze nic namítat,
nakolik se koná mimo vlastní nešpory (zde před nimi),
jako "volně připojená pobožnost v prostoru liturgického práva
prostém". (Srov. argumentaci pro dříve zde navrženou podobu
křestních nešpor.)
V zájmu stručnosti o tomto modelu nebudeme psát víc.
Určitou představu si čtenář může udělat z článků, na které se
výše odkazuje. Možná by nebylo od věci věnovat v budoucnu
lucernariu samostatný článek, i s konkrétnějšími návrhy
vhodných textů a zpěvů, ale slibovat to nebudeme, i s ohledem
na to, že by opravdu šlo o synkretickou liturgickou tvořivost
bez opory v tradici římské liturgie, a to je zaměření tohoto
webu cizí.
Závěr
Liturgické právo k otázce hudebního doprovodu vstupu
ke slavnostně slavené části liturgie hodin prakticky mlčí.
Jediná relevantní norma, Caeremoniale episcoporum 193,
s doprovodem počítá, a ponechává volnost v tom, zda půjde
o hudbu instrumentální, či o zpěv.
Ceremonářské manuály před- i pokoncilní se shodují
v příklonu k první variantě. Jednou z representativních
aplikací může být řešení pozorované v pražské katedrále.
Doprovod písní nebo jiným vhodným zpěvem je přípustný,
když neporuší strukturu hodinky (žádné přesouvání hymnu
před úvodní verš!) a zpěv je vybrán tak, aby byl
(nejlépe jak po stránce obsahové, tak hudební) dost nepodobný
hymnu, aby se předešlo únavnému zdvojení.
Na webu liturgie.cz předevčírem vyšel
článek o křestních nešporách.
Nedá mi to, abych na něj krátce nereagoval.
[EDIT 9. 6. 2019]
Odkaz výše již nefunguje, článek změnil adresu:
Filip M. Suchán OPraem: Křestní nešpory
Paschalis sollemnitatis 98
Předně se rdím, že jsem neznal, a tudíž v dřívějších článcích
nezohlednil, oficiální český překlad okružního listu
kongregace pro bohoslužbu Paschalis sollemnitatis.
Pozoruhodné je, jak je přeložen pro nás klíčový čl. 98
(podrobně o něm v úvodu seriálu):
98.
Kde je to zvykem, nebo je-li vhodné to zavést, ať se v tuto
neděli zachovává tradice tak zvaných křestních nešpor,
při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křtitelnici.
Příprava na velikonoční svátky a jejich slavení,
Praha: Sekretariát ČBK, 2001.
"Instauretur" je tu přeloženo prostě "zavést".
To sice konvenuje s naším dříve formulovaným názorem,
že je v intencích okružního
listu možné zavést křestní nešpory i tam,
kde se historicky nikdy neslavily, ale není učiněno
zadost překládanému textu, kde sloveso "instaurare" nese
zcela zřejmě význam "obnovit, znovuzavést".
Tento názor patrně sdílí i autor článku,
který se sice vůči oficiálnímu
překladu otevřeně nevymezuje, ale sám ho v textu parafrázuje
výrazem "obnovně zavést".
Jak křestní nešpory "obnovně zavádět"
Výše citované dokumenty vybízejí, aby se tyto nešpory konaly
tam, kde je to zvykem, nebo aby se obnovně zavedly,
aniž by byl dán přesnější popis.
Proto nyní bude nabídnut dvojí způsob, jeden dle zvyklostí
premonstrátského řádu, jak je zachován na Strahově,
druhý dle zvyklostí, konaných v Paříži v kostele sv. Evžena.
Suchán F. M.: Křestní nešpory, http://www.liturgie.cz/clanky/krestni-nespory.html, 19. 4. 2017
Někdo se možná bude ptát:
můžeme si tedy vybrat, a buďto po premonstrátsku,
nebo jako u sv. Evžena v Paříži,
slavit křestní nešpory
i u nás ve farnosti, v (nepremonstrátském) klášteře,
ve společenství, ...? Nebo se můžeme předloženými vzory
inspirovat a svoje vlastní křestní nešpory si volně poskládat?
Je užitečné zeptat se, jakým právem
se v článku popsané křestní nešpory slaví.
V případě strahovské kanonie se tak děje v rámci
"řádné formy římského ritu", z titulu
partikulárního liturgického práva premonstrátského řádu,
jak je vtěleno do dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
V pařížském kostele Saint-Eugène se křestní nešpory
konají - v širším rámci liturgického života farnosti slavící
liturgii v mimořádné formě římského ritu -
podle předkoncilních liturgických knih pařížské
arcidiecése (viz
komentář a přiloženou brožurku s texty a notami).
Není přitom úplně jasné, a nemám možnost ověřit,
zda byl řád velikonočních nešpor s průvodem součástí
pařížského diecésního propria až do poslední liturgické reformy -
a tudíž se dnes nešpory podle něj slaví zcela zákonně
na základě motu proprio
Benedikta XVI. Summorum pontificum -
anebo jde o zvyklosti opuštěné již dříve, a nyní
po delší době obnovené.
Paschalis sollemnitatis 98 rozhodně neautorisuje
svévolné úpravy obsahu nešpor velikonoční neděle
(srov. VPDMC 246 a 247),
ani znovuzavádění jejich dlouho opuštěné podoby.
Takové úpravy by musely být ošetřeny partikulárním liturgickým
právem, podobně jako v premonstrátském řádu:
tak by snad bylo možné pomýšlet na "řád křestních
nešpor pro české a moravské diecése".
Ústřední prvek křestních nešpor -
průvod ke křtitelnici s připomínkou křtu -
však dobře lze obnovit v "prostoru liturgického práva prostém",
jako pobožnost připojenou ke zcela zákonným velikonočním nešporám.
V jednom z dřívějších článků jsme podali
návrh, jak to udělat
(v samostatném článku pak vyšly české texty);
hodný pozornosti je i způsob, jak se připomínka křtu koná
v pražské katedrále.
Závěrem
Nezbývá než vyjádřit naději,
že článek na webu liturgie.cz pomůže dostat
křestní nešpory - nejen jako liturgickou specialitu
premonstrátského řádu, ale jako součást společného liturgického
dědictví křesťanského Západu - do širšího povědomí,
a třeba i otevřít diskusi ohledně možností a podoby
jejich znovuzavedení v českých a moravských diecésích.
V posledním článku
seriálu o křesních nešporách byl podán návrh, jak velikonoční
nešpory, "při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu pramenu," slavit dnes. Návrh však obsahuje
pouze latinské texty, což toho, kdo snad chce křestní nešpory
v českých podmínkách opravdu slavit, sotva uspokojilo.
Další článek tedy přináší české znění
modliteb a zpěvů k průvodu, včetně nápěvů.
Nadto se hodí doplnit několik dílčích detailů:
na některé v předchozích článcích nezbylo místo, jiné jsem
v té době ještě neviděl, nebo se mi nezdály důležité.
České texty
Po skončení nešpor vychází průvod z chóru.
V průvodu se nese paškál.
Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113
Chvalte, Hospodinovi služebníci.
Zastavení u křtitelnice.
Za zpěvu antifony Viděl jsem pramen vody (Vidi aquam)
se křtitelnice okuřuje.
V. U tebe, Hospodine, je pramen života, aleluja.
R. V tvé záři vidíme světlo, aleluja.
(srov. Žalm 36, 10;
pro "české liturgické znění" viz veršík po krátkém čtení tercie
o sobotě 3. týdne žaltáře)
Modleme se.
Bože, ty otvíráš těm,
kdo byli zrozeni z vody a z Ducha svatého,
přístup do nebeského království:
rozhojni v nich milost, kterous jim daroval,
aby, když byli očištěni od všech hříchů,
dostali podíl na všech tvých zaslíbeních.
Skrze Krista, našeho Pána.
(vlastní překlad modlitby
Deus, qui renátis z pražského breviáře)
Průvod pokračuje.
Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66
Jásejte Bohu, všechny země
(alternativně žalm 111 nebo 112).
Zastavení u kříže.
V. Hlásejte mezi národy, aleluja.
R. Hospodin kraluje, aleluja.
(srov. Žalm 96, 10)
Modleme se.
Pamatuj, Bože, na ty, kdo byli zachráněni smrtí tvého Syna
a radují se z jeho vzkříšení;
chraň je stále svou otcovskou láskou, aby jejich radost
byla trvalá.
Skrze Krista, našeho Pána.
(Český misál, sobota 3. velikonočního týdne,
postcommunio)
Závěrečná část průvodu.
Zpívá se antifona Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá
(Christus resurgens), nebo jiný vhodný zpěv.
Ke stažení:
České antifony k průvodu, notované
České překlady textů určených
ke zpěvu či přednesu jsou, kde to bylo možné,
vzaty z aktuálně platných českých liturgických knih.
Modlitba Deus, qui renátis, která v současných
liturgických knihách římského ritu nefiguruje,
byla nově přeložena z latiny, přičemž bylo dbáno toho,
aby byla vhodná k hlasitému přednesu a příjmu poslechem.
Text antifony Christus resurgens byl vzat z příslušného
místa liturgického překladu Nového zákona.
K českým antifonám
Zdálo se vhodné nabídnout pro české texty antifon k procesí
zhudebnění stylově koherentní se
zpěvy velikonočních nešpor
připravenými v rámci projektu In adiutorium.
Snaha byla ovšem úspěšná jen částečně: připravené antifony
považuji za poměrně zdařilé, oproti latinským předlohám
jsou však výrazně méně melismatické a tedy kratší.
To dosti výrazně ohrožuje jejich
funkčnost: antifona Viděl jsem pramen vody
má vystačit na okouření křtitelnice,
Kristus vzkříšený z mrtvých dokonce na průvod od kříže
zpět do chóru. Mé české antifony tuto funkci i při velmi
pomalém přednesu sotva budou moci splnit.
Jenže skládat melismatičtější české zpěvy, aby byly zpívatelné
a poslouchatelné, neumím.
(Možná jednou budu tvrdit, že to - ať vůbec, ať v rámci
mých komposičních zásad - ani vkusně nejde. Zatím to netvrdím.)
Antifona Kristus vzkříšený z mrtvých byla zpracována
tak, že základem je text odpovídající antifoně
Christus resurgens bez verše. Antifona se dá zpívat i
v tomto krátkém znění. Aby se získalo pár cenných sekund
navíc, ale také kvůli scelení biblického úryvku,
byl doplněn verš, obsahující právě tu část verše Řím 6,10,
která v tradičním znění chybí.
Dalšího prodloužení by se dalo docílit tím, že by se antifona
nezpívala "podle katedrálních rubrik",
s "a když žije ... aleluja" zpívaným jen jednou, na konci,
ale na způsob responsoria:
"R. Kristus... vládu. A když žije... aleluja. V. Když umřel...
R. A když žije... aleluja."
Takto (samozřejmě s veršem Dicant nunc na místě
našeho verše pavlovského) ji potkáváme
mj. v níže zmiňovaných procesionálech.
Ač se tu české texty antifon Vidi aquam
a Christus resurgens nabízí zhudebněné, je dobře
možné - a snad i doporučeníhodné - kvůli kráse a důstojnosti
tradičních chorálních nápěvů je zpívat latinsky, i když zbytek
textů nešpor a průvodu bude v češtině. (Srov. VPDMC 276:
"Není na závadu v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty
různým jazykem.")
Pokud se dává přednost českým zpěvům, může být vhodné
vzít pro Viděl jsem pramen vody nápěv v místě
obvyklý, byť třeba stylově se zbytkem zpěvů ne zcela koherentní -
nejčastěji to bude patrně nápěv
Olejníkův.
Pak se ale opět narazí na to, že antifona (ještě kratší než
moje) nepokryje liturgickou akci, kterou má doprovázet.
Další možností by bylo sáhnout do starých rukopisů s liturgickými
zpěvy v národním jazyce. Transkripce počeštěné antifony
Christus resurgens z Jistebnického kancionálu
je v příloze minulého článku. Úprava antifony se
dávnému kantorovi docela dobře povedla a její použití
lze doporučit -
jediným zapeklitějším místem je melisma na nezpěvném
"z mrtvých".
Antifonu Vidi aquam jsem viděl zatím vždy jen
ve volné utrakvistické úpravě, kdy je melismatický zpěv
při zachování melodie přepracován v sylabický
s rozkošatělým textem. Většina zpěvů tohoto druhu se mi jeví
mimo úzký kruh milovníků utrakvistického
chorálu v dnešní době v praxi nepoužitelná,
a to především pro svůj jazyk, který spojením archaičnosti
a květnatosti na dnešního posluchače
působí nevážně, bizarně, a vyvolává v něm pobavení nebo údiv.
Kdo by o utrakvistická znění antifony přeci stál,
nechť v databázi LIMUP fulltextem hledá
"Vidi aquam"
a nebude zklamán. Některé z takto nalezených rukopisů
najde digitalisované v Manuscriptoriu.
Kromě vlastního zhudebnění českých textů antifon
Vidi aquam a Christus resurgens se nabízí
také návrh výběru dvou alelujatických antifon k žalmům
zpívaným při průvodu. Širší nabídka, z níž byly antifony
vybrány, je v příloze minulého článku.
Ještě jednou k antifoně Christus resurgens
V uplynulých týdnech jsem procházel větší množství liturgických
rukopisů, které byly užívány v českých zemích,
a i když hlavní záměr práce byl jiný, věnoval jsem při tom
pozornost také velikonočním nešporám.
Zajímavý pohled na naši antifonu poskytly
rukopisy monastického původu s různou mírou
jistoty spojované s jiřským klášterem.
Christus resurgens bývá v breviářích benediktinek
uváděna jako antifona k procesí po velikonočních nešporách,
a to vesměs jako jediný zpěv toho určení a bez údaje o cíli
procesí. Důležité je, že jí tu vždy chybí nám již známý
protižidovský verš Dicant nunc Iudaei
a sestává tak pouze ze zkráceného pavlovského úryvku
Řím 6,9-10. Delší znění ovšem není benediktinkám neznámé:
konsistentně jen s ním se naopak setkáváme v procesionálech.
Antifona tedy zřejmě byla užívána ve formě kratší i delší,
a to podle příležitosti nebo liturgické funkce.
Tím se také vysvětluje minule konstatovaný fakt, že
po hudební stránce dobře funguje i bez verše.
Bez verše Dicant nunc:
breviáře
CZ-Pu XII A 22, 3r;
CZ-Pu XII E 1, 8r;
CZ-Pu XIV F 21, 95v;
antifonář
CZ-Pu XIII C 7, 5r
S veršem:
procesionály
CZ-Pu XII E 15a, 81r;
CZ-Pu XIII H 3c, 159r;
ordinář
CZ-Pu XIII E 14d, 79v
Určitou kuriositou je procesionál
CZ-Pu VII G 16,
101v, kde je verš Dicant nunc
prokládán glosami rýmujícími
glosované pasáže, a tak natažen do dvojnásobné délky.
Další vhodné zpěvy
Kdo by měl potřebné pěvecké kapacity a chtěl průvodu dodat
lesku sborovým zpěvem, na CPDL najde několik sborových úprav
antifony Christus resurgens
(pozor, ne všechny skladby v dané kategorii opravdu zpracovávají
text naší známé procesionální antifony!),
stejně jako
Vidi aquam.
V případě antifony Christus resurgens,
zpívané cestou od kříže zpět do chóru, je otázkou,
zda je vícehlasý zpěv dobře proveditelný při procesí.
Kde by si potřeba překonat při průvodu delší vzdálenost
vyžádala delší zpěvy než ty, se kterými náš návrh
v návaznosti na předtridentský breviář počítá,
je možné buďto prodloužit zpěv žalmů např. opakováním
antifony po každém verši, nebo průvod nastavit dalšími
vhodnými zpěvy. Jejich bohatou pokladnicí jsou např.
velikonoční sestavy v procesionálech jiřského kláštera,
na něž odkazujeme výše.
Začátek a konec průvodu
Minule předložený návrh prakticky přešel otázku, jak by měl
být ztvárněn začátek a konec průvodu. Tuto otázku přitom není
vhodné odbýt, protože i (para)liturgie musí "mít hlavu a patu".
Premonstrátská pokoncilní podoba křestních nešpor,
kde je průvod integrován do rámce nešporní psalmodie,
zahajuje ho zvláštní výzvou s odpovědí
(Procedamus ad fontem aquae vivae. /
In nomine Christi. Amen.)
To napodobuje i návrh Petra Havlína.
Pražský breviář žádný takový přechod k průvodu nemá -
naopak rubrika zdůrazňuje, že hned po závěrečné
modlitbě nešpor jeden začne alelujatickou antifonu k žalmu
Laudate pueri. To doporučuji podržet.
Akorát bude vhodné (bez opory
v pražském breviáři, ale podobně jako např. ve starých
velikonočních nešporách premonstrátských) nešpory ukončit
Dobrořečme Pánu: když průvod
podle našeho návrhu není součástí liturgie, ale pobožností
k nešporám přivěšenou, sluší se zřetelně vyznačit předěl.
Maje před očima jako model průvod po nešporách
v pražské katedrále, byl jsem minule hotov pro závěr průvodu
převzít tamní obyčej.
Průvod tam víceméně "vyšumí do ztracena" -
před sakristií zpěváci dozpívají; uvolněný akustický prostor
poznenáhlu vyplní improvisace na (do té doby mlčících)
velkých varhanách;
kanovníci, asistence
a zpěváci se s Benedicamus Domino ukloní před
procesním křížem, a jdou se převléci.
To je přiměřené zakončení závěrečného průvodu po "všedních"
kapitulních nešporách. Možná to ale přeci jen není stejně
vhodný způsob zakončení za jiných okolností - zvlášť někde,
kde obřady nejsou neseny kapitulou nebo jiným "profesionálním
liturgickým tělesem", ale konají se především s lidem a pro lid.
Nakonec se přeci jen zdá nejvhodnější vrátit se i co do úpravy
závěru průvodu k řešení pražského breviáře:
po zastavení u kříže se průvod
s antifonou Christus resurgens
vrátí do chóru. Kde by kříž byl od chóru daleko,
takže by antifona k překonání vzdálenosti nestačila,
doplní se další vhodný zpěv.
V chóru se říká poslední verš a modlitba.
Protože tyto části do návrhu v minulém článku nebyly zařazeny,
následují nejprve latinské texty.
V. In resurrectióne tua, Christe, allelúia.
R. Coeli et terra laeténtur, allelúia.
Orémus.
Concéde, quaésumus, omnípotens Deus,
ut qui domínicae resurrectiónis sollémnia cólimus:
innovatióne tui Spíritus
a morte ánimae resurgámus.
Per eúndem.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502, fol. CLXXII verso.)
V. Z tvého vzkříšení, Kriste, aleluja.
R. Ať se radují nebesa i země, aleluja.
Modleme se.
Všemohoucí Bože,
slavíme památku zmrtvýchvstání tvého Syna a prosíme tě:
dej, ať obnoveni tvým Svatým Duchem také my vstaneme
ze smrti hříchů.
Skrze Krista, našeho Pána.
(Překlad vlastní.)
Tady se můžeme od středověkého scénáře opět oddělit:
celebrant dá požehnání a rozpouští lid;
za zpěvu závěrečné mariánské antifony Regina coeli
s přisluhujícími odchází ze scény a shromáždění se rozchází.
Symbolika
Jak při průzkumu historických forem liturgie, tak při budování
vlastního návrhu křestních nešpor jsme se zaměřili na "scénář",
a to scénář ořezaný na kost: totiž na to, co kdo
kde říká nebo zpívá. To odpovídá autorovu založení a hlavní
oblasti zájmu. Tím se nám však ztratila ze zřetele jednak
řada symbolů při slavení velikonočních nešpor uplatňovaných,
jednak bohatství alegorických výkladů. Mně osobně je sice
alegorický výklad liturgie spíše cizí, ale např. krátká zpráva
Štěpána Horkého (v úplnosti reprodukovaná
v "premonstrátském" dílu
našeho seriálu) ukazuje, že pro někoho může být tato rovina
interpretace obřadů nosná a bylo by tedy škoda úplně ji zanedbat.
V rámci obřadů průvodu můžeme rozlišit tři tematické okruhy,
ke kterým se symbolické jednání, popř. druhotný výklad
jednání ne nutně symbolického vztahuje:
- křestní: prvky evokující velikonoční vigilii a křestní obřady
- christologický: odkazy k utrpení a vzkříšení Páně
- prvky související s druhotnými alegorickými výklady
1. křest.
Začněme ještě "v sakristii": největší svátek liturgického roku
bývá uctěn mj. použitím nejlepších dostupných
rouch. V některých diecésích, a podobně i ve starých
premonstrátských ordinářích (odkazy níže),
však nacházíme rubriku, že se velikonočních nešpor mají
všichni (rozumí se především všichni chóroví klerici)
účastnit oděni netypicky v albách.
Martene E.: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706:
obecně s. 494;
speciálně pro Poitiers s. 496.
Pro premonstrátský řád tento zvyk dosvědčuje dříve citovaný
článek P. Filipa Suchána;
viz také premonstrátský liber ordinarius
CZ-Pu Teplá MS.b.12, 53r:
Ad ves[peras]. O[mne]s sunt in albis.
Chce se říci, že tu nad snahou o vyjádření slavnostnosti
převládá připomínka křtu: alba tu zastupuje křestní roucho.
Jenže tomuto výkladu dávají na frak dějiny liturgie:
jednak alba jako liturgické roucho patrně nemá
společný původ s bílým rouchem křestním,
jednak je dosvědčeno, že ve dvanáctém století
přinejmenším v některých mnišských kruzích
alby oblékal celý chór o velkých slavnostech,
tedy jako slavnostní liturgický oděv
bez zvláštní vazby na Velikonoce a připomínku křtu
(Thurston H.: Alb, in: The Catholic Encyclopedia. New York 1907).
K začátku samotného
průvodu pražský breviář určuje, že se má sestoupit
"pravou stranou k prameni se svícemi, korouhvemi,
paškálem a subdiakonem, oblečeným do tunicely,
nesoucím plenář."
V průvodu nesený paškál je další
odkaz na křest: když se křtí, velikonoční svíce hoří v blízkosti
"pramene", a tak se do jeho blízkosti nese, když si tam
křesťané své znovuzrození z vody a z Ducha mají připomenout.
Odkazem na křest by mohly být i další svíce
nesené v průvodu:
nebo přinejmenším lze rubriku, formulovanou velmi obecně,
takto interpretovat a svíci, na připomínku svíce
křestní, vložit do ruky každému účastníkovi.
Durandus
(Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 11)
zmiňuje, že někde bylo zvykem při mších a nešporách ve velikonočním
oktávu zapalovat svíce neofytům. Nabízí se tedy dnes "rozsvítit"
celé shromáždění, analogicky jako při velikonoční vigilii.
Připomínka křtu se přirozeně koncentruje v zastavení
u křtitelnice: všechny výše zmíněné křestní symboly
se scházejí na místě, kde se křest udílí, zpívá se antifona
z křestních obřadů, která obrazy čerpajícími zejm. z Ez 47
mluví o křtu jako o prameni spásy vyvěrajícím
z Kristova boku.
2. utrpení a vzkříšení Páně.
Je možné, že korouhve
prostě jen dodávají procesí na lesku.
Středověký i moderní katolík znalý latinského oficia si však
o Velikonocích při pohledu na korouhve (vexilla)
nepochybně vybaví hymnus
z oficia Svatého týdne Vexilla regis prodeunt,
kde básník na základě podobnosti tvaru opěvuje kříž
mj. právě jako Kristovu korouhev.
Potom by korouhve mohly být odkazem na Kristovo utrpení:
zatímco autor zmiňovaného hymnu vidí jakoby přípravu
k rozhodující bitvě, o velikonoční neděli se
král Kristus s týmiž korouhvemi vrací vítězný.
Nevíme, co na korouhvích bylo vyobrazeno. Pokud však jsou
naše úvahy správné, nabízí se korouhev s jednoduchým
křížem, podobná, jako se objevuje na některých typech obrazů
Zmrtvýchvstalého.
Přinejmenším místně máme právě korouhev s křížem pro velikonoční
procesí dosvědčenu - v Sieně:
(autor neuveden): Antiquissimi vesperarum paschalium ritus expositio, Romae 1780, s. XLI:
"... vadunt ad fontes vexillo cum Cruce praecedente."
K ostatním zmiňovaným náležitostem průvodu podle rubrik
pražského breviáře zatím nemám co říci.
Údaj o pravé straně je podle všeho místně specifická technikálie
odvislá od konkrétního uspořádání liturgického prostoru.
Mají nějaký zvláštní význam pokyny ohledně
subdiakona?
Plenář se v průvodu nese zřejmě proto, aby z něj byly
předneseny orace. Proč má subdiakon na sobě mít
místo chórového oděvu (který se zřejmě tiše
předpokládá u ostatních účastníků nešpor) tunicelu,
tedy roucho, ve kterém přisluhuje při mši? Zatím nevím.
Snad to v budoucnu bude moci objasnit soustavnější studium
rubrik pražského ritu.
3. alegorie.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
nejprve alegoricky vykládá zvláštnosti vlastních nešpor,
a to jednak jako další odkaz na křestní liturgii
("nešpory začínají kyrie eleison, protože tak i o Bílé
sobotě večer začínaly křestní obřady"),
jednak jako symbolický předobraz věčnosti
(velikonoční nešpory nezačínají jako nešpory, protože věčnost
je jako den, který nemá večer; místo capitula se zpívá
Haec dies, protože na věčnosti již není třeba nauky,
ale jásotu, a místo hymnu aleluja, protože to je ten pravý
hymnus nebešťanů).
Samotný průvod vykládá jako napodobení starozákonních
předobrazů. Prominentním předobrazem křtu je průchod Izraele
Rudým mořem. Nešporní průvody ke křtitelnici v týdnu po vlastním
křtu vykládá (tamtéž, par. 10) jako dramatisaci toho,
že se Izraelité po utonutí pronásledovatelů v Rudém moři
"s díkůvzdáním za utopení nepřátel k moři po celý týden vraceli,
zpívajíce Mojžíšovu píseň (Chci zpívat Hospodinu)."
(Nevím, odkud tradice o týdenním vracení se pochází - Ex 14-15
o tom neví nic.)
Pro jinou variaci na podobné téma viz také již zmíněný příspěvek
Štěpána Horkého.
Durandus připojuje (par. 11) ještě další starozákonní předobraz:
průvod má napodobovat návrat Izraele z babylonského zajetí.
Tato alegorie se však zdá být spíše povrchní a málo nosná.
Ostatně ani sám autor ji příliš nerozvíjí.
Někde starozákonní předobrazy pronikly z alegorického výkladu
liturgie i do jejího ztvárnění a "zhmotnily se,"
takže byl v průvodu např. nošen Mojžíšův bronzový had
jako předobraz Krista - na dřevo přibitého spasitele (par. 12).
Další zvláštní výklad nacházíme v pozdější liturgické tradici
premonstrátského řádu, když se při průvodu už nepočítalo
se zastaveními u křtitelnice a u kříže, ale poslední dva žalmy
se i nadále zpívaly při průvodu do chrámové lodi a zpět:
průvod uzavíralo aleluja s veršem
Nonne cor nostrum ardens erat in nobis de Jesu,
dum nobis loquerétur in via?
Průvod tak byl interpretován jako napodobení cesty dvou učedníků
se vzkříšeným Ježíšem do Emauz.
Breviarium ad usum canonicorum regularium Ordinis Praemonstratensis, pars verna, Bruxellis 1786, s. 222n.
Srov. také
Šebesta K.: Paschální týden v premonstrátském brevíři, ČKD 1923/4, s. 193n.
Závěr
Původně jsem plánoval články nanejvýš tři.
Na konci pátého se již zdržím neprozíravých prohlášení, že seriál
o křestních nešporách končí, a zůstanu při tom, že momentálně
žádné pokračování neplánuji - a do Velikonoc každopádně žádné
napsat nestihnu.
Vzhledem k postupující době postní a blížícím se velikonočním
svátkům se sluší říci, že autor seriálu vzácné čtenáře nikam
na křestní nešpory nezve, a v den Zmrtvýchvstání Páně
nejspíš sám bude zpívat nešpory podle předkoncilního římského
antifonáře, jako celý tento rok. Pokud by se však někdo
nechal vyprovokovat a "nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů
koná průvod ke křestnímu prameni" uspořádal - ať už podle
našeho návrhu, nebo jinak - pisatel by o tom rozhodně
rád slyšel. Neméně ho zajímají případné námitky proti
předloženému návrhu, ať už vedené z posic liturgicko-právních,
jazykových, hudebně-praktických, či jiných.
Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni.
Paschalis sollemnitatis, čl. 98. Překlad vlastní.
Jsme na konci seriálu věnovaného tkzv. křestním nešporám.
Viděli jsme,
že se tato zvyklost, jakkoli nenašla cestu přímo do současných
římských liturgických knih, dlouhodobě těší "přízni liturgického
zákonodárce", a je jí věnována pochvalná zmínka snad ve všech
důležitějších liturgických předpisech, které mají co do činění
s denní modlitbou církve a velikonočními svátky.
Výše citovaný okružní list
Paschalis sollemnitatis pak dokonce
vyzývá k tomu, aby tato zvyklost
byla podle uvážení obnovena tam, kde zanikla.
Prominentním nositelem tradice křestních nešpor je
premonstrátský řád.
Proto jsme věnovali pozornost jednak podobě velikonočních nešpor
v jeho počátcích, jednak tomu, jak byly po Druhém vatikánském
koncilu přizpůsobeny nové liturgii hodin a vůdčím principům
liturgické reformy. Stranou pozornosti nezůstaly ani uskutečněné
pokusy podle premonstrátského vzoru slavit křestní nešpory
v českých farnostech.
Nakonec jsme nahlédli do
dějin oficia v pražské církevní provincii
a zjistili, že ve středověku se křestní nešpory slavily i zde.
To znamená, že i kdyby se benevolentní interpretace
Paschalis sollemnitatis 98, kterou jsem předložil
v úvodním článku, ukázala být neudržitelná, na možnosti
zavedení křestních nešpor v českých diecésích by to nezměnilo nic,
protože tu je možnost navázat na dříve existující
tradici a křestní nešpory skutečně obnovit.
Nyní tedy zbývá navrhnout, jak by nové "pražské/české
křestní nešpory" měly nebo mohly vypadat.
Diskuse
Křestní nešpory, jak je dnes slaví premonstrátský řád,
vykazují zásadní odlišnosti od běžné struktury
velikonočních nešpor.
Naším cílem je liturgie vzorná, plně zákonná, beze stopy
"liturgické partyzánštiny".
Měnit strukturu hodinek ovšem není úprava v mezích platných
liturgických předpisů možná.
Pokud by se to ukázalo žádoucí, jistě by bylo možné,
aby diecése nebo biskupská konference s odkazem
na Paschalis sollemnitatis 89 žádala
Kongregaci pro bohoslužbu o možnost slavit
zásadněji upravené velikonoční nešpory, např. podobné
těm premonstrátským. Mám však zato, že to vůbec není potřeba.
Viděli jsme, že jak rubriky pražského breviáře,
tak komentátoři soudobí (Durandus) i pozdější (Martene)
v rámci obřadu jasně rozlišují mezi vlastními nešporami
a průvodem. Toto rozdělení navrhuji podržet
a (narozdíl od současné praxe premonstrátského řádu)
slavit kompletní nezměněné velikonoční nešpory
a průvod k nim připojit na konec.
Vlastní velikonoční nešpory mívaly určité
zvláštní prvky: vstup za zpěvu kyrie, menší počet žalmů a
neobvyklou sestavu zpěvů mezi psalmodií a Magnificat.
Jakkoli je mi sympatická péče o zachování starobylých
prvků liturgie a nic bych nenamítal proti tomu,
kdyby (po řádném schválení Kongregací pro bohoslužbu)
byl znovu uveden v život starý pořádek pražských velikonočních
nešpor s kyrie, graduale a aleluja, nepovažuji to za nutné.
Průvod s připomínkou křtu lze obnovit i nezávisle na archaických
prvcích velikonočních nešpor.
Průvod po nešporách
je již za hranicemi prostoru normovaného liturgickými
předpisy a lze ho tedy utvářet svobodně.
Zároveň lze poukázat na to, že průvod se zpěvy a jedním
nebo dvěma zastaveními (pravidelně v kapli sv. Václava,
příležitostně např. o Vánocích u jesliček) uzavírá v pražské
katedrále již nyní každé nešpory a je tu tedy
na co navazovat.
Musím přiznat, že právě zkušenost s tímto průvodem je pro můj
návrh dalekosáhle určující.
Klíčovými místy průvodu jsou jeho zastavení.
Dříve probrané dokumenty opakují stereotypní formulaci o
"křestních nešporách, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu pramenu." To si žádá doplnění.
Typická středověká
podoba průvodu počítá vedle zastavení u křtitelnice také
se zastavením u kříže. Nevidím důvod vynechat ho. Naopak,
jeho vynechání by bylo zjevným ochuzením.
K tomu, jak ho trefně komentuje Durandus
(viz minulý článek), bych dodal snad jen ještě to, že
"všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše,
byli jsme pokřtěni v jeho smrt"
(Řím 6,3).
Půjde tedy o průvod s dvojím zastavením. Středověká forma
těchto zastavení víceméně zachovává formát komemorace:
antifona, veršík, orace. U křitelnice navíc zpěv
doprovází její okuřování.
Premonstrátské pokoncilní křestní nešpory obřady u křtitelnice
rozšiřují o čtení evangelia, homilii a kropení lidu křestní
vodou. Krátká středověká forma jako by
předpokládala, že ti, kdo se průvodu účastní, rozumějí
(nebo porozumějí), oč při něm jde. Naopak současná premonstrátská
forma jako by měla potřebu liturgickou akci tak trochu
vysvětlovat a zároveň přidat další "hmatatelné" znamení
(výkrop). Jistě se přitom může odvolávat i na jeden
ze stěžejních principů liturgické reformy:
"Ať se při bohoslužebných úkonech čte více z Písma svatého"
(SC 35).
Avšak když je rámcem, v němž připomínku křtu koncipujeme,
závěrečný průvod po nešporách
(jak s ním každý může udělat zkušenost v Praze u sv. Víta),
na čtení evangelia nebo dokonce homilii tady už není prostor.
Je to závěrečný průvod. Při tom se především jde
(odchází) a
zpívá. Rozsáhlejší statické prvky nezapadají do jeho dynamiky -
nehledě na to, že by dlouhé zastavení bez možnosti posadit se
zle zkoušelo nohy starších zúčastněných.
Zastavení musí být krátké, jeho obsah jadrný.
Navrhuji proto přidržet se krátkého středověkého formátu.
Jako konečný cíl průvodu určuje pražský breviář chór a
nechává tam říkat poslední oraci. Jistě je možné dodržet to,
otázkou však je, nakolik je to nutné nebo výrazněji
vhodné. Např. ve svatovítských podmínkách by průvod mohl
skončit jako obvykle - po posledním zpěvu, v prostoru
před sakristií.
Dostáváme se k samotnému procesí a zpěvům, které ho doprovázejí.
"Definice" křestních nešpor z dříve
probraných liturgických předpisů
počítá s tím, že se průvod koná "za zpěvu žalmů".
Viděli jsme, že historicky byla místa, kde průvod doprovázely jiné
zpěvy, přičemž se zdá, že to bylo ovlivněno tím, jak velkou
vzdálenost bylo třeba překonat. Ecclesia pragensis
však patřila k těm kostelům, kde se cestou ke křtitelnici
a od ní ke kříži opravdu zpívaly zbylé dva žalmy,
které byly vynechány
z nešpor, tedy žalmy 113 (Laudate pueri) a
114 (In exitu).
My chceme celé nešpory v jejich současné podobě
nechat beze změny. Tím pádem nepřichází v úvahu zpívat
při průvodu žalm 114, který se zpívá již v rámci nešpor.
Jako řešení se nabízí vybrat některý jiný z tradičních
nedělních nešporních žalmů, dnes
v rámci cyklu žaltáře distribuovaných jinam (žalm 111 nebo 112),
nebo vybrat některý, který se hodí ke křtu.
Křestní obřady jich nabízejí celou řadu
(žalmy 8, 23, 27, 34, 42, 43, 51, 63, 66, 89),
ovšem ne všechny jsou pro naše účely stejně vhodné:
proti některým mluví délka nebo výrazně kající charakter,
který se k Velikonocům nehodí.
Jako zvlášť vhodný se jeví žalm 66, který je výrazem radostné
chvály za spásu a zmiňuje i přechod Rudým mořem.
(V tom dáváme za pravdu Petru Havlínovi, viz "premonstrátský"
díl našeho seriálu.)
Kde by žalmy samotné na zdolání cesty nestačily,
je možné prodloužit je opakováním alelujatické antifony
po každé strofě či verši, nebo přidat další zpěvy.
Cestou od kříže pak navrhuji zachovat antifonu
Christus resurgens.
Christus resurgens ex mortuis iam non moritur,
mors illi ultra non dominabitur.
V. Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
R. Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.
V. Ať teď židé řeknou, kde vojáci střežící hrob
ztratili Krále, když pokládali kámen.
Proč Skálu spravedlnosti nehlídali?
Ať vydají pohřbeného, nebo se s námi klanějí tomu, jenž
vstává z mrtvých, a říkají:
R. Když však žije, žije pro Boha, aleluja aleluja.
Rozhodnutí podržet jako zpěv k závěru procesí tuto antifonu
není neproblematické. Do rámce novozákonního textu
Řím 6,9-10
je tu zasazen volně složený verš nesený křesťansko-židovskou
polemikou. Premonstrátský Thesaurus ho doporučuje
vynechat "kvůli antisemitismu". Proti tomu musím protestovat -
obsahově jednoznačně nejde o antisemitismus (věc rasy),
ale o mezináboženskou polemiku. To, že se náboženství,
která k sobě mají tak blízko a zároveň tak daleko, jako
křesťanství a židovství, proti sobě polemicky vymezují,
není o sobě nic špatného. Přesto bych i já tento verš vynechal -
jako anachronický. V době, kdy zpěv vznikl, byli židé v Evropě
početnou menšinou a vůbec největší skupinou jinověrců,
svou přítomností zpochybňujících obraz světa křesťanské
majority. Dnes je ale situace úplně jiná.
Kdyby dnes v Čechách verš Dicant nunc Iudaei
někdo zpíval, odpovědělo by mu žalující ticho:
"zdalipak i tvoji dědové nenesou díl viny na jejich vyhlazení?"
Není samozřejmé, že takto jeden díl zpěvu bez větší
škody vynechat lze. Antifona Christus resurgens
ale takovou úpravu i po hudební stránce připouští.
Texty a zpěvy
Po skončení nešpor vychází průvod z chóru.
V průvodu se nese paškál.
Zpívá se alelujatická antifona a žalm 113.
Zastavení u křtitelnice.
Za zpěvu antifony Vidi aquam se křtitelnice okuřuje.
V. Dómine, apud te est fons vitae, allelúia.
R. In lúmine tuo vidébimus lumen, allelúia.
Orémus.
Deus qui renátis ex aqua et Spíritu Sancto
caeléstis regni pandis intróitum:
auge super fidéles grátiam, quam dedísti:
ut qui ab ómnibus sunt purgáti peccátis:
nullis privent promíssis.
Per Christum Dóminum nostrum. Amen.
Průvod pokračuje.
Zpívá se další alelujatická antifona a žalm 66
(alternativně žalm 111 nebo 112).
Zastavení u kříže.
V. Dícite in natiónibus, allelúia.
R. Quia regnávit Dóminus, allelúia.
Orémus.
Sólita nos, quaésumus Dómine, pietáte custódi:
ut qui Unigéniti tui passióne sumus redémpti:
eius resurrectióne laetémur.
Per eúndem Christum.
Závěrečná část průvodu.
Zpívá se antifona Christus resurgens.
Ke stažení:
Notované antifony k průvodu
Orace jsou beze změny přejaté z pražského breviáře.
Návrh počítá s latinskými texty, lze ho však poměrně snadno
upravit pro slavení v češtině. Alelujatické antifony
překladu nepotřebují. Antifonu Christus resurgens
je možné zpívat (staro)česky podle Jistebnického kancionálu,
nebo nahradit jiným vhodným zpěvem.
Nejvíc práce tak zbývá s výběrem nebo "liturgie schopným"
překladem orací.
Závěrem
Na základě poznatků z předchozích tří dílů seriálu
byl předložen návrh, jak by mohly být křestní nešpory
slaveny v českých kostelích. Návrh se doporučuje
jak návazností na předtridentské liturgické zvyklosti
pražské katedrály a jí podléhajících kostelů, tak úplným
souladem s platnými liturgickými předpisy.
Současně však
je nutné přiznat, že provedené přípravné práce zůstávají
velice povrchní. Tématu křestních nešpor byl věnován již
nejeden článek i monografie, já jsem se však zatím nedostal
k ničemu z toho, protože v českých knihovnách nejsou,
v zahraničí jsem nebyl a na zahraniční meziknihovní výpůjčku
jsem neměl dost odhodlání.
Ani míra mé obeznámenosti s prameny pražského ritu není zdaleka
uspokojivá. Návrh tedy nestojí na tak kvalitních
základech, jak by se slušelo, a je možné, že ho v budoucnu
bude nutné revidovat.
Známá, ale nepoužitá literatura:
- Jounel P.: Les Vepres de Paques, in: Maison Dieu 49 (1957), 96-111.
- Formen gemeinschaftlicher Tauferinnerung im Abendland, in: Fischer B.: Redemptionis Mysterium. Studien zur Osterfeier und zur christlichen Initiation. Paderborn etc. 1992.
- Brooks-Leonard J. K.: Easter Vespers in Early Medieval Rome, disertace, University of Notre Dame, 1988.
Pokračujeme v krátkém seriálu o křestních nešporách
(předchozí díly:
1,
2).
Třetí díl bude věnován velikonočním nešporám
v předtridentském pražském ritu.
Velikonoční nešpory podle pražského breviáře
Pro někoho může být překvapením, že velikonoční nešpory
s průvodem ke křtitelnici, velice podobné minule představeným
nešporám premonstrátským, byly součástí středověkého pražského
ritu. I když je otázkou, kdy se takto naposledy slavily
přímo ve svatovítské
katedrále, jejich "scénář" byl součástí pražského breviáře
až do přijetí jednotného breviáře tridentského.
Trapná věc: rok zavedení tridentského breviáře v pražské
provincii jsem míval někde poznamenán, ale najít ho teď nemohu.
Doplním ho později, po návštěvě knihovny.
Prozatím postačí terminus ad quem:
1663 vycházejí první pražská Officia propria,
tj. svazeček svátků vlastních pražské provincii, jako doplněk
k již zavedenému římskému breviáři.
[1]
Druhé nešpory: velikonoční Kyrie eleison, celé.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Dixit Dominus.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Confitebor.
Antifona Alleluia alleluia alleluia alleluia.
Žalm Beatus vir.
Následuje graduale s veršem.
Alleluia. Pascha nostrum.
Verš Epulemur.
Bez hymnu, capitula a verše hned prelát začne antifonu
k Magnificat Surrexit enim sicut dixit Dominus,
praecedet vos in Galileam, alleluia. Ibi eum videbitis,
alleluia alleluia alleluia.
(Pán vstal, jak řekl; předejde vás do Galileje, aleluja.
Tam ho uvidíte, aleluja ...)
Tato antifona se zpívá dvakrát před kantikem a dvakrát po něm.
Následuje orace Deus qui hodierna. (se zakončením)
Per eundem. Chór Amen.
[2]
Jeden, podle pořádku začínajících, vstoje hned začne antifonu
Alleluia alleluia alleluia.
Žalm Laudate pueri.
Zpívajíce tento žalm, sestoupí (všichni) pravou stranou k prameni
(tj. křtitelnici) se svícemi, korouhvemi,
požehnanou svící (paškál) a subdiakonem,
oblečeným do tunicely (subtili induto), nesoucím plenář.
Když stojí u pramene a chór dokončil žalm s antifonou,
začne prelát nebo kněz, který (bude) pronášet oraci, antifonu
Vidi aquam. Okuřuje pramen, potom chór.
Když je to hotovo, postaví se na své místo a říká verš
Domine, apud te est fons vitae, alleluia.
(Pane, u tebe je pramen života, aleluja.)
Oremus. Deus qui renatis. Per Christum Dominum nostrum. Amen.
[3]
Jeden hned začne (antifonu) Alleluia alleluia alleluia.
Žalm In exitu Israel.
Zpívajíce tento žalm se ubírají do "středu kostela"
(medium ecclesiae).
Tam po dokončení žalmu a antifony kněz říká verš
Dicite in nationibus, alleluia. Quia regnavit Dominus,
alleluia.
(Říkejte mezi národy, aleluja. Pán se ujal vlády, aleluja.)
Orace Solita nos, quaesumus Domine, pietate custodi:
ut qui Unigeniti tui passione sumus redempti:
eius resurrectione laetemur. Per eundem Christum.
(Ochraňuj nás, Pane, svou obvyklou laskavostí, abychom se,
když jsme byli vykoupeni utrpením tvého Jednorozeného,
radovali z jeho vzkříšení. Skrze téhož Krista ...)
[4]
Precentoři hned začnou antifonu Christus resurgens
ex mortuis iam non moritur, mors illi ultra non dominabitur.
(Kristus vstávající z mrtvých již neumírá, smrt nad ním již
nemá vládu.)
Za zpěvu antifony se z obou stran vrátí do chóru.
Tam, ještě než se zpívá Quod enim vivit,
starší, stojící uprostřed chóru, zazpívají verš
Dicant nunc Iudaei, quo milites custodientes sepulcrum
perdiderunt regem ad lapidis positionem.
Quare non servabant petram iustitiae?
Aut sepultum reddant, aut resurgentem adorent nobiscum
dicentes:
Chór: Quod enim vivit, vivit Deo, alleluia alleluia.
Kněz říká verš In resurrectione tua, Christe.
Orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus,
ut qui dominicae resurrectionis solemnia colimus:
innovatione tui Spiritus a morte animae resurgamus.
Per eundem.
(Všemohoucí Bože, dej, ať my, kdo slavíme slavnost
zmrtvýchvstání Páně, obnoveni tvým Duchem vstaneme
ze smrti duchovní. Skrze téhož ...)
Dominus vobiscum.
Libovolné Benedicamus Domino s alleluia.
Tento nešporní pořádek se nemění až do soboty - kromě toho,
že se každý den říká vlastní
versiculus generalis (míněn patrně verš graduale)
a antifona k Magnificat.
(Breviarium Pragense, Nürnberg 1502,
fol. CLXXII recto a dále. Překlad vlastní.
Pravopis latinsky reprodukovaných incipitů nekriticky
modernisován. V závorkách jsou doplňky a poznámky
překladatele.)
Dále na fol. CLXXII verso
je zvlášť popsán řád nešpor pro toho, kdo by se je modlil
mimo kostel.
Jde o zjednodušení řádu popsaného výše. První tři žalmy
se neříkají s vlastními antifonami, ale pod jedinou antifonou
super psalmos.
Po Magnificat a kolektě dne se vynechá celý procesní materiál
a rovnou se připojí antifona
Christus resurgens, verš In resurrectione tua,
orace Concede, quaesumus, omnipotens Deus
a nešpory se standardně ukončí Benedicamus.
Rubrika se uzavírá vysvětlivkou ohledně dvou v této
zkrácené formě bez náhrady ztracených nešporních žalmů:
Dva žalmy, Laudate a In exitu,
totiž nejsou součástí nešpor, ale návštěvy (křestního) pramene.
Tato poznámka je pro chápání celého formuláře
klíčová. Křestní nešpory podle ní sestávají ze dvou poměrně
samostatných rituálních jednotek: vlastních nešpor, zkrácených
z obvyklých pěti na tři žalmy a s poněkud netypickou
skladbou zpěvů (úvodní kyrie; po psalmodii,
místo obvyklé kombinace capitulum + hymnus + verš,
se zpívá graduale a aleluja) a následného průvodu
se zastaveními u křestního pramene, in medio ecclesiae
a nakonec zpátky v chóru.
Když srovnáme pražské velikonoční nešpory se starým pořádkem
premonstrátským, podaným
v minulém článku,
můžeme si všimnout, že tam je toto rozdělení zachováno
ještě přísněji: na konci vlastních nešpor, před začátkem
procesí, a pak na konci každého zastavení, se zpívá
Benedicamus Domino, kterým se normálně hodinky ukončují.
Exkurs: Křestní nešpory mimo katedrálu
Slavily se velikonoční nešpory s průvodem ke křtitelnici
v Čechách i mimo pražskou katedrálu? Pražský breviář,
jak byl tištěn, reflektuje katedrální liturgii.
Tomu, jak se jednotlivé
obřady mají přizpůsobit podmínkám méně významných (a personálně,
prostorově i materiálně hůře disponovaných) kostelů,
se většinou výslovně nevěnuje.
Můžeme si o tom však udělat obrázek
na základě obsahu liturgických rukopisů typově odpovídajících
pražskému ritu a určených pro liturgický provoz mimo katedrálu.
Letmý průzkum, jehož výsledky následují, se zaměřil
speciálně na antifonáře.
Antifonáře obsahující kompletní velikonoční nešpory
podle výše podaného uspořádání, vč. všech zpěvů k procesím:
Knihovna Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004
- výtah zpěvů (většinou jen jejich intonací)
pro významnější svátky,
a to obvykle jen pro nešpory, řídčeji také pro matutinum,
výjimečně i pro laudy.
Nejde o knihu pro zpěváky, ale zřejmě pro vyšší kleriky,
jejichž pěvecké vstupy spočívaly hlavně v intonacích
významnějších zpěvů. Nechybějí však ani delší sólové zpěvy,
jako v matutinech žalm Venite a v nešporách verše responsorií.
Od fol. 26r najdeme typické pražské velikonoční nešpory.
I když chybí antifona Vidi aquam, z rubriky je zřejmé,
že se průvod ke křtitelnici konal, pravděpodobně i s antifonou,
která ale uživatele rukopisu nezajímala - patrně proto, že ji
zpíval někdo jiný.
"Zimní antifonář plzeňského faráře Mikuláše",
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. XII.A.24,
má od fol. 136r velikonoční nešpory odlišného obsahu:
tři žalmy se zpívají pod jedinou antifonou
("výpravnou", zopakovanou z laud, nikoli alelujatickou),
liší se i antifona
k Magnificat a procesní materiál se omezuje pouze na antifonu
Christus resurgens. Strukturou jsou tedy podobné
výše podanému zjednodušenému pražskému pořádku pro nešpory
"mimo kostel", výběrem zpěvů se však částečně liší.
Hodí se nahlédnout i do utrakvistických knih pro liturgii
v národním jazyce:
Jistebnický kancionál,
Knihovna Národního muzea v Praze, sig. II C 7,
obsahuje velikonoční nešpory přeložené do češtiny.
Začínají na fol. 92r. Stránka je sice
porušená, ale zdá se, že z nešpor ztráta zasáhla
recto jen nepodstatnou část rozsáhlé úvodní rubriky
a verso část notace z prostředku jediné antifony.
Rubrika dokládá
kyrie na začátku nešpor, stejně jako graduale a aleluja,
po němž se ovšem, ut in missa, má zpívat i sekvence
Victimae paschali laudes.
Z procesních zpěvů je zachována pouze antifona
Christus resurgens, kterou tu najdeme v české verzi.
Notovánu máme jedinou alelujatickou antifonu, dále antifonu k
Magnificat, již zmíněnou procesní antifonu a sekvenci.
To je náš známý pořádek velikonočních nešpor
"mimo kostel", jen bohatší o sekvenci.
Naproti tomu "Graduál a antifonář český",
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, sig. Hr-42 (II A 44),
dokládá, že jeho utrakvističtí uživatelé starý pražský řád
nezachovávali. Nešpory dne Zmrtvýchvstání (od fol. 549r)
postrádají velikonoční strukturní zvláštnosti.
Mají pět žalmů s alelujatickými antifonami,
capitulum a hymnus jako každé jiné nešpory,
žádné zpěvy k procesí.
Na konci najdeme zpěv za dobrou úrodu, ale není úplně zřejmé,
zda je ještě součástí formuláře velikonočních nešpor.
I jen z tohoto malého vzorku, omezeného na to,
co je z fondů českých
knihoven a museí digitalisováno, si troufám uzavřít, že se
v Čechách velikonoční nešpory konaly s průvodem ke křtitelnici
i v některých kostelích mimo katedrálu.
Proti takovému závěru je možné vznést dvě zásadní
námitky:
1. Vzhledem k tomu, že se tu vůbec neřeší stáří a provenience
prozkoumaných rukopisů, nelze vyloučit, že ty, které obsahují
kompletní velikonoční nešpory s průvodem, ve skutečnosti
byly určeny právě pro provoz pražské katedrály.
2. I pokud by se prokázalo, že pro katedrálu skutečně určeny
nebyly,
stále je dobře možné, že šlo o opisy z normativních pražských
předloh, přičemž v liturgické praxi se některé části, mezi nimi
snad i průvod velikonočních nešpor a jeho zpěvy, mimo katedrálu
nikdy nepoužívaly.
Elegantně odpovědět na obě námitky umožňuje
výše obšírněji zmíněný rukopis
knihovny Západočeského muzea v Plzni, sig. 504 C 004.
Ad 1. Že rukopis nebyl určen pro liturgii pražské katedrály,
je zřejmé z jeho rubrik. Na fol. 22r začíná dramaticky
propracovaný závěr matutina pro velikonoční triduum -
zdaleka ne totožný, ale podobný,
jako ho známe z pražského breviáře
(citovaný exemplář, fol. CLXV verso).
Charakteristicky se ovšem liší rozdělení rolí:
zatímco pražský breviář zpěvy dělí mezi
celé skupiny katedrálního kléru a závěr nechává zazpívat
"preláta", zkoumaný pramen předpokládá tři chlapce,
dva kaplany (sacellanus),
"všechny kleriky", chór a arcijáhna. Jde tedy o knihu užívanou
ve významném kostele, který byl sídlem arcijáhna,
ovšem rozhodně ne v pražské katedrále.
Ad 2. Že rituální obsah rukopisu byl v místě určení živý,
vyplývá z jeho charakteru jako výběru zpěvů nebo jejich částí,
které podle místních zvyklostí náležely vyšším klerikům.
S velkou dávkou jistoty můžeme počítat s tím,
že pokud se nějaký prvek do knihy dostal,
bylo to proto, že v místě určení skutečně přicházel ke slovu.
Velikonoční nešpory na křesťanském Západě obecně
Pokud jde speciálně o průvod ke křtitelnici
(resp. do baptisteria) v rámci velikonočních nešpor,
A. King jeho vznik v již minule citovaném
dodatku k Liturgies of the Religious Orders
vysvětluje převzetím z jerusalémské liturgie, kde poutnice
Egerie ve 4. stol. dosvědčuje každodenní průvod
po nešporách na místo ukřižování Páně.
Podobný každodenní obřad se později objevuje v Miláně,
jeho místem se však již stává baptisterium.
(Což si přímo říká o výklad, ale bylo by nezodpovědné pokoušet
se o něj bez důkladnějšího studia pramenů.)
Procesí do baptisteria se etablovalo i v Římě, avšak ne
každodenně, nýbrž jen o vybraných svátcích.
Patrně z Říma se velikonoční procesí do baptisteria
rozšířila dále po Evropě. V souvislosti s tím nešpory,
při nichž se procesí konalo, nabývaly rozmanitých podob.
Pro ilustraci dobře poslouží ty, které sebral
E. Martene (s. 494nn).
Dozvídáme se, že úvodní kyrie často (ale ne všude)
doprovázelo slavnostní vstup biskupa. Někde naopak úplně chybí.
Zkrácení nešpor na tři žalmy označuje Martene za zvyklost
ve středověku prakticky všeobecnou, opět však jsou známa místa,
kde se zpívalo vždy všech pět nešporních žalmů.
Někde se žalmy zpívají každý se svou antifonou, jinde
všechny pod jedinou.
Náhradu capitula, hymnu a verše zpěvy graduale a aleluja
můžeme označit za nejběžnější konfiguraci, ale i tady
zjišťujeme různou praxi: někde chybí graduale,
někde se po aleluja zpívá i sekvence.
Antifona k Magnificat (ohledně jejíhož výběru v reprodukovaných
formulářích nelze vysledovat významnější shodu)
se někde třikrát opakuje.
Ohledně průvodu panuje široká shoda na zastaveních
u křtitelnice a u kříže (zavěšeného v chrámové lodi),
ale různé je složení zpěvů k procesí. Někde úplně chybí
žalmy a nacházíme místo nich tu sérii zpěvů z graduálu
(patrně kvůli značné délce procesí), tu pouze vybrané antifony
(snad naopak proto, že trasa procesí na víc nedávala čas).
Někde se v průběhu průvodu zpívá jedno nebo dvě
další Magnificat - buďto při procesí, nebo při některém
zastavení.
Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494nn.
Durandus (Rationale, lib. VI, cap. 89, par. 9)
dosvědčuje úvodní kyrie i tři žalmy pod jednou alelujatickou
antifonou.
Durandus Gulielmus: Rationale divinorum officiorum,
Neapoli 1859.
Z jeho alegorických výkladů alespoň drobná ukázka těch
střízlivějších:
Místo capitula následuje Haec dies,
jako v ostatních hodinkách, protože tu není potřeba
vyučování, ale jásot ...
Místo hymnu následuje Alleluja, což je hymnus
příslušející nebešťanům (illorum civium).
(tamtéž, překlad vlastní)
Procesí ke křtitelnici vykládá jako připomínku křtu,
přičemž rozvíjí
alegorii křtu jako průchodu Izraelitů Rudým mořem,
v němž utonuli všichni naši nepřátelé, tj. "neřesti,
hříchy a démoni".
Dělá se zastavení "u Ukřižovaného, aby mu vzdali díky,
protože on je to, kdo křtí ... a na kříži se nám dostalo
vykoupení našich duší."
Textovou látku procesí příliš nekomentuje, kromě toho,
že dosvědčuje žalmy Laudate, pueri a In exitu
na cestě ke křtitelnici a zpět.
Cenná může být poznámka, že se procesí účastnil lid,
"zvlášť muži a zvlášť ženy".
Další osud velikonočních nešpor v římském ritu již dobře známe:
jednotný tridentský breviář byl založen na breviáři římské
kurie, sestaveném pro ne-katedrální a ne-farní kontext
(tj. kostel bez křtitelnice). Průvod ke křtitelnici tu tedy
nenajdeme.
Ze strukturních zvláštností velikonočních nešpor zachovává
pouze to, že capitulum, hymnus a verš nahrazuje (jen)
"antifona" Haec dies - co do textové i hudební materie
vlastně osamocené responsum stejnojmenného graduale.
Starší podoba velikonočních nešpor žila dál v ritech
řádů a diecésí, které podržely svůj předtridentský breviář:
vedle premonstrátů to byli až do liturgické refomy
karmelitáni původní observance, do 17. stol. dominikáni;
do začátku 20. století diecése lyonská, až do reformy
Braga a Rouen (A. King, op. cit.).
Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu
velikonoční nešpory dále připodobnila
běžné struktuře a antifona Haec dies nahrazuje
již jen responsorium po krátkém čtení.
Souhrn
Viděli jsme, že "tzv. křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu"
(srov. VPDMC 213)
se před přijetím jednotného tridentského breviáře slavily
mj. i v Čechách, a to jak ve svatovítské katedrále,
tak přinejmenším v některých významnějších farních kostelích.
K jejich charakteristickým prvkům patří úvodní kyrie,
zkrácení psalmodie na tři žalmy,
graduale a aleluja na místě capitula, hymnu a verše.
Po Magnificat orací končí vlastní nešpory
a následuje procesí se zastavením u křtitelnice
u kříže (rubriky pražského breviáře mluví o zastavení
in medio ecclesiae, ale obsahově jde o zastavení
u kříže a můžeme předpokládat, že šlo skutečně o místo,
kde byl v chrámové lodi kříž zavěšen)
a nakonec zpět v chóru.
Jako zpěvy k procesí se zpívají zbylé dva nešporní žalmy.
Jednotlivá zastavení jsou ve formátu komemorace:
skládají se z antifony (ta při zastavení u kříže ovšem chybí),
verše a orace.
Seriál uzavře čtvrtý článek, v němž se pustím na tenký led
a pokusím se navrhnout, jak by se, v souladu s ustanovením
Paschalis sollemnitatis 98,
mohly "křestní nešpory, při nichž se
za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu,"
na území pražské církevní provincie obnovit a slavit
v dnešní době.
Po ne tak docela plánované delší prodlevě pokračuji
v malém seriálu
o křestních nešporách. Když se ptáme
po jejich dějinách a možnostech slavení dnes,
z více důvodů z toho nesmíme vynechat premonstrátský řád.
Jednak proto, že patří k nejvýznamnějším nositelům jejich
živé tradice. Dále proto, že po dlouhá staletí požehnaně
působí v českých zemích. Konečně i proto, že
v minulosti učiněné pokusy o slavení křestních nešpor
v českém nepremonstrátském kontextu většinou vycházely právě
z premonstrátské liturgie, jakožto z nejsnáze dostupné
konzultovatelné předlohy (viz dále).
Křestním nešporám v premonstrátském ritu je tedy věnován
druhý článek našeho malého seriálu.
Hlavním pramenem pro následující historickou pasáž
je článek P. Filipa Suchána OPraem,
podávající přehled dějin velikonočních nešpor v premonstrátském
řádu se zvláštním zřetelem na období od 16. stol.
do současnosti.
My se však pro potřeby našeho tázání omezíme všehovšudy na
dvě vývojová stadia: zajímat nás bude jednak klasická
podoba z dob počátků řádu,
a pak ta, se kterou se v premonstrátských
kanoniích můžeme setkat dnes, po provedení liturgické reformy
Druhého vatikánského koncilu.
Suchán F. M.: Premonstrátské velikonoční nedělní nešpory od konce 16. století do současnosti, in:
Jordánek J. Z. M. et al. (ed): Mozaika: Sborník pro premonstrátský život : Denní modlitba církve. Praha: Královská kanonie premonstrátů na Strahově, 2013, 53-67.
Středověká podoba
Podle premonstrátských ordinářů z 12. a 13. stol.
nešpory o velikonoční neděli měly vypadat takto:
[1]
Prelát připraven se svými přisluhujícími uprostřed stupňů
začne velikonoční Kyrie.
Když se skončí, kněz a přisluhující odloží, co nesli
(kříž, svíčky a podobně), a vrátí se do chóru.
Předzpívá se antifona Alleluia, pak se zpívají
žalmy Dixit Dominus, Confitebor,
Beatus vir, graduale Haec dies
s veršem Confitemini, Alleluia s verši
Pascha, Epulemur a zopakuje se Alleluia.
Když se ukončí toto, následuje antifona před a po kantiku
Magnificat, která se zpívá jenom tento den.
Se začátkem antifony jáhen zaujme své místo u stupňů oltáře
se všemi přisluhujícími (podjáhnem, ceroferáři a akolytou
s křížem) jako když se zpívalo Kyrie; zde stojí po celou dobu
zpívání kantika. Po kantiku se zpívá kolekta toho dne,
Benedicamus Domino
[2]
a předzpívá se antifona
Alleluia na nápěv antifony Nos qui vivimus.
Konvent a přisluhující, obvyklým způsobem seřazeni, vyjdou
z chóru. Pokud nemají v kostele křestní prameny, jdou před kříž.
Zpívá se žalm Laudate pueri a In exitu
s jediným Alleluia, které by mohlo být zpíváno
dvěma nebo třemi.
Když se dozpívá a přednese kolekta za pokřtěné bez
Dominus vobiscum a bez Benedicamus Domino,
[3]
s antifonou Christus resurgens se všichni vrátí
do chóru; vynechá se verš Dicant nunc.
Pak po verši Dicite in nationibus následuje kolekta
ze zmrtvýchvstání, jak je v kolektaneu.
Po Benedicamus se pak skončí.
Kde jsou prameny, první průvod jde k nim, zpívá se žalm
Laudate pueri, Alleluia a kolekta.
Pak následuje další do středu kostela se žalmem
In exitu, Alleluia a kolektou se zakončí.
(Suchán, s. 55-56; násilné rozdělení na odstavce a číslování JP)
Kdo se nebojí středověkých rukopisů, např. v rukopisu
NK Teplá MS.b.12
najde pokyny pro velikonoční nešpory na fol. 53r a dále.
Přiznávám, že já se v tom houští zkratek
orientuji jen s převelkými obtížemi.
Dnešního čtenáře, a to i čtenáře znalého velikonočních zvláštností
předkoncilního oficia, popsaný pořádek překvapí celou řadou
nezvyklých úkazů.
Kromě samotného průvodu ke křtitelnici/kříži
je neméně nápadný zpěv kyrie v úvodu nešpor,
či graduale a alleluia
(zpěvy mešního propria)
zpívané mezi psalmodií a Magnificat.
Nešpory jako celek mají krajně netypickou strukturu
(Magnificat už po třetím žalmu; trojí kolekta a
Benedicamus).
Nejde, jak bychom se snad mohli zprvu domnívat,
o zvláštnosti vlastní jen premonstrátskému ritu.
Všechno jsou to prvky velikonočních nešpor, které
bychom v té době našli i v mnohých dalších diecézních
a řádových ritech, jak bude v příštím pokračování našeho
miniseriálu ilustrováno na ritu pražském.
Srov. Archdale King: Liturgies of the Religious Orders, Milwaukee 1953. Chapter 3: The Premonstratensian Rite. Appendix: Procession to the Baptistery in Easter Vespers (online).
Srov. dále Martene Edmundus: Tractatus de antiqua ecclesiae disciplina in divinis celebrandis officiis, Lugduni 1706, 494.
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis
Po Druhém vatikánském koncilu se snaha reformovat řádovou
liturgii v duchu probíhající liturgické reformy,
a zároveň zachovat, co bylo hodnotného v dosavadní řádové tradici,
vtělila do rámcového dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
Ten obsahuje i upravený řád velikonočních nešpor.
[1]
Nešpory začínají vstupním průvodem, při němž se zpívá
velikonoční kyrie.
Po příchodu do chóru následuje volitelné pozdravení
a uvedení do bohoslužby. Pak antifona Alleluia,
žalm Dixit Dominus.
Po něm krátké čtení (Žid 10,12-14) a graduale
Haec dies nebo alleluia s verši,
popř. velikonoční krátké responsorium.
Část před průvodem uzavírá kolekta.
[2]
Oficiant vloží kadidlo do kadidelnice a pronese výzvu k průvodu.
Průvod ke křtitelnici se koná za zpěvu žalmu In exitu
s antifonou Alleluia.
U křtitelnice se odloží paškál (přinesený v průvodu)
a čte se evangelium vybrané z křestních obřadů,
volitelně následované homilií. Po něm se za zpěvu antifony
Vidi aquam nebo jiné vhodné na připomínku křtu
kropí lid křestní vodou. Křtitelnice a paškál jsou okouřeny.
I tuto část uzavírá kolekta.
[3]
Třetí část tvoří průvod zpět do chóru. Thesaurus
nabízí několik možností doprovodného zpěvu -
procesní antifonu Christus resurgens,
responsoriální kantikum Salus et gloria (Zj 19),
nebo hymnus.
V chóru se zpívá hymnus (pokud již nezazněl při průvodu)
a Magnificat s antifonou.
Potom přímluvy, modlitba Páně, kolekta, požehnání a propuštění.
(Suchán, s. 64-66)
Můžeme shrnout, že reformované premonstrátské křestní nešpory
vykazují oproti středověkému pořádku četné odlišnosti,
které lze částečně vysvětlit přizpůsobením struktuře
pokoncilních nešpor: do této kategorie patří snížení celkového
počtu žalmů a doplnění části před průvodem o krátké čtení,
stejně jako přesun Magnificat na konec a připojení
přímluv a modlitby Páně.
Novým přídavkem je i hymnus, který však není na začátku,
jak je obvyklé, ale jakoby na svém "předkoncilním" místě,
před Magnificat. (To ovšem není podržení prvku staré
premonstrátské tradice - ve starých křestních nešporách hymnus
vůbec nefiguruje.)
Výrazně rozšířené obřady u křtitelnice jsou zřejmě jednak
projevem zájmu o hojnější hlásání Božího slova,
jednak o slavení nešpor za účasti lidu.
Charakteristické jsou také možnosti výběru mezi různými
variantami provedení, např. pokud jde o výběr zpěvu
po krátkém čtení (graduale/alleluia/krátké responsorium).
Upuštěno je od zpěvu Benedicamus Domino po každé
ze tří kolekt - patrně proto, že v pokoncilních nešporách
se Benedicamus nezpívá.
Předloni o velikonocích jsem se zúčastnil křestních nešpor
ve strahovské kanonii a popsal je tu v článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pozorný čtenář si všimne, že se
struktura zachyceného slavení od té výše podané
v detailech liší. Může to být dáno
místním přizpůsobením (které Thesaurus poměrně
velkoryse umožňuje), ale také, a to snad nejspíše,
nepřesností pozorování a jeho záznamu.
Návrhy vycházející z premonstrátské liturgie
Protože, jak bylo deklarováno v prvním článku,
naším cílem není pouze poznání toho, co bylo a jest, ale také
návrh toho, co by mělo nebo mohlo být, jmenovitě křestních
nešpor jako součásti liturgického života české
(nepremonstrátské) farnosti, představíme si dva pokusy
uplatnit takto upravené velikonoční nešpory premonstrátské.
V roce 2004 byla na KTF UK
obhájena bakalářská práce
Petra Havlína
Liturgie hodin, kontemplace
a liturgický zpěv. Její třetí část tvoří "návrh
křestních nešpor pro farnosti českých a moravských diecézí"
(s. 24nn). Autor se hlásí k premonstrátským velikonočním
nešporám jako k předloze.
Stojí za zmínku, že práce v přílohách kompletně přetiskuje
příslušný oddíl z výše zmiňovaného dokumentu
Thesaurus Liturgiae Ordinis Praemonstratensis.
HAVLÍN, Petr. Liturgie hodin, kontemplace a liturgický zpěv. Praha 2004. (bakalářská práce; KTF UK, Katedra pastorálních oborů; vedoucí práce Pavel Kopeček.)
Nešpory má zahájit předsedající ve vstupních prostorech veršem
Bože, pospěš mi na pomoc. Za zpěvu hymnu se všechen
zúčastněný lid ubírá do chrámu. Po dosažení lavic nešpory
pokračují kompletní psalmodií, krátkým čtením a responsoriem.
Po responsoriu je vložen průvod ke křtitelnici.
Může mu předcházet vhodně vybraná modlitba a zahájí ho výzva
předsedajícího ("Pojďme k prameni živé vody").
Má se k němu
zpívat žalm 66, nebo jiný vhodný žalm, nebo píseň
s křestní tematikou.
"Když dojde průvod k pramenům, ten, kdo nese paškál, jej odloží
na připravený svícen a následuje čtení z křestní liturgie.
K tomuto účelu se vybere novozákonní čtení kromě evangelia.
Čtení se vyberou z křestních obřadů malých dětí,
kde je uveden jejich bohatý výběr." (s. 26n)
Pak může následovat homilie, po ní zpěv antifony
Viděl jsem pramen vody, výkrop lidu,
incensace křtitelnice a paškálu.
Obřad u křtitelnice může uzavřít další vhodně vybraná modlitba.
Následně se průvod vrací k lavicím, s instrumentálním doprovodem,
dalším zpěvem, nebo potichu.
Zpět v lavicích nešpory pokračují Magnificat s okuřováním
oltáře, jako každé jiné slavnostní nešpory, a nevykazují dále
žádné speciality.
V přílohách práce je skromná nabídka notového materiálu
pro ztvárnění křestních nešpor v češtině. Z hlediska
sběratele hudebních pramenů ke zpívanému oficiu však nejde
o zajímavý zdroj: všechno je
posbíráno z Kancionálu, červeného hymnáře,
Mešních zpěvů a Zpěvů s odpovědí lidu.
Další návrh křestních nešpor najdeme
v závěru článku Štěpána Horkého
Impulzy slovanské bohoslužby pro současnou liturgickou praxi (Teologické texty 2/2012).
V tomto případě nejde pouze o návrh, ale o popis křestních
nešpor slavených o Velikonocích 2011 v autorově farnosti.
Nešpory byly zahájeny zvoláním Kyrie, eleison
před procesním křížem,
hymnus byl vzat z římského breviáře (hymnus
U Beránkovy hostiny, překlad v tzv. zeleném hymnáři ...)
pro křestní symboliku této poetické skladby ("když Rudým mořem přešli jsme" ...) -,
během žalmu "Když vycházel Izrael z Egypta" se konal průvod
s paškálem ke křestnímu prameni (všichni následovali ohnivý
sloup velikonoční svíce, jako Izraelité šli za ohnivým sloupem),
následovalo evangelium s křestní tematikou,
eulogická modlitba za dar křtu, pokropení vodou požehnanou
o velikonoční vigilii s antifonou Vidi aquam
a průvod zpět do presbytáře, kde nešpory pokračovaly
podle obvyklého pořádku.
Oběma návrhům je společné, že zachovávají kompletní strukturu
pokoncilních nešpor, bez archaických prvků zachovaných
i po reformě v křestních nešporách premonstrátských
(s výjimkou kyrie, které podržel Horký).
Pozornost je soustředěna především na vlastní průvod
ke "křestním pramenům", přičemž Horký věrněji sleduje
premonstrátský pořádek (průvod se koná při druhém žalmu;
při zastavení u křtitelnice se čte evangelium),
zatímco Havlín průvod řadí až za responsorium,
nechává ho doprovázet zpěvy přidanými nad rámec nešporní
psalmodie (např. dalším žalmem)
a čtení z evangelia z nespecifikovaných důvodů nahrazuje
neevangelním.
Použitelné?
Pokud bychom se ptali po postavení načrtnutých úprav
před platnými liturgickými předpisy, je třeba říci, že
v prostoru positivně vymezeném VPDMC a rubrikami breviáře
patrně nelze nic namítat proti tomu, pokud se některé části
nešpor odbývají za pochodu. Vložení struktuře nešpor cizích
obřadů u křtitelnice
a okolních "nadbytečných" prvků (další zpěvy, modlitby)
však těžko obhajovat.
Ovšem, jak bylo ukázáno
v předchozím článku,
další předpisy, zejména okružní list
Paschalis sollemnitatis, velkoryse otevírají prostor
pro doplnění positivních předpisů právním obyčejem,
a to zřejmě nejen již trvajícím, ale i v návaznosti na staré
liturgické zvyklosti nově konstituovaným.
Domnívám se, že oba návrhy jsou rozumné, vkusné, a i přes
výše jmenované odlišnosti by se mohly legitimovat návazností
nejen na liturgickou tradici premonstrátského řádu.
Pozornosti čtenářů doporučuji, že podle obou návrhů se
"za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu prameni" (VPDMC 213),
ale pokaždé jinak, přičemž ve prospěch každého řešení by se dalo
argumentovat.
Před delší dobou jsem začal pracovat na článku, který by
pojednal problematiku křestních nešpor při spojení
pohledu dějinného, liturgicko-právního a liturgicko-praktického,
se smělým cílem poskytnout co možná solidní základy pro možnost
jejich slavení dnes, v podmínkách českých a moravských
diecésí. Článek postupem času nemírně bobtnal.
Zvažoval jsem možnost místo článku na blog připravit
studii pro některý teologický časopis,
protože na papíře se dlouhý text snese spíš než na obrazovce.
Vidím však, že toto téma ještě dlouho nebudu mít zpracováno
v takové šíři a hloubce, abych s ním mohl vystoupit před
odbornou veřejnost.
Dal jsem tedy přednost rozpracování předlouhého článku
v krátký seriál, předběžně o třech pokračováních.
V příštích dílech dojde na pojednání o křestních
nešporách v premonstrátské liturgii a v předtridentském pražském
ritu.
Jako první přiblížení k problematice křestních nešpor
se v úvodním článku seriálu podíváme na to, jaký je status
křestních nešpor v rámci dnes platných liturgických knih
a norem. Předem se předpokládá alespoň hrubé ponětí, co to křestní
nešpory jsou, resp. jak vypadají. To je v případě potřeby
možné si doplnit např. ze staršího článku
Křestní nešpory strahovských premonstrátů.
Pokud se omezíme na platné liturgické knihy a normy
pro katolickou církev římského ritu, jsou křestní nešpory
paradoxním úkazem: na jedné straně jsou v liturgických normách
a dokumentech pojednávajících o liturgii stále znovu pochvalně
zmiňovány, na druhé straně pro ně v žádné liturgické knize
nenajdeme závazný "scénář".
Když se, neprávník, opovážím právnické analogie:
je to jako když se positivní právo výslovně
odvolává a spoléhá na právní obyčej.
Status křestních nešpor v rámci současného římského oficia vymezuje
čl. 213 Všeobecných pokynů k denní modlitbě církve,
probírající zvláštní náležitosti denních hodinek neděle
Zmrtvýchvstání. (Poté, co byly v předchozích článcích
pojednány zvláštnosti oficia ve Velikonočním triduu -
jmenovitě vynechávání některých částí v souvislosti s účastí
na obřadech připadajících na příslušnou denní dobu.)
Jak uvidíme dále, všechny další relevantní dokumenty
se na tento článek explicitně odvolávají a vesměs z něj zároveň
více či méně doslovně citují.
213. Ranní chvály neděle Zmrtvýchvstání Páně říkají všichni. Je vhodné slavit v ten
den nešpory slavnostnějším způsobem, aby byl uctěn konec tak posvátného dne a aby
byla připomenuta zjevení, v nichž se Pán ukázal svým učedníkům.
Kde to je zvykem, ať
se velmi bedlivě zachovává zvláštní tradice slavit v neděli Zmrtvýchvstání tzv. křestní
nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu pramenu.
(Zvýraznění v textu JP.)
Caeremoniale Episcoporum (editio typica, 1985)
na začátku oddílu o době velikonoční, čl. 371,
mezi povšechnými záležitostmi velikonoční doby
cituje VPDMC 213.
Tuto letmou zmínku je třeba číst především jako
projev ohledu na zachování
"zvyklostí a místních tradic, z nichž se každá
partikulární církev těší jako ze svého pokladu"
(Caeremoniale Episcoporum, Prooemium, 2):
kde bylo doposud zvykem křestní nešpory slavit, nemají se rušit,
a to ani když se nešpory Zmrtvýchvstání slaví pontifikálně.
371.
... Ubi viget, servetur traditio particularis celebrandi,
die Pascha, Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
(Latinský text VPDMC 213 pro srovnání je dále.)
O krok dále jde
okružní list Kongregace pro bohoslužbu
o přípravě a slavení velikonočních svátků
Paschalis sollemnitatis
(Notitiae 1988, roč. 24, č. 2, 81-107):
v oddílu věnovaném dni Zmrtvýchvstání, čl. 98,
vyzývá nejen k zachování křestních nešpor tam, kde tato zvyklost
trvá, ale také k jejich obnovení.
98.
Ať se zachovává, kde je živá, nebo
ať se podle vhodnosti obnoví
zvláštní tradice slavit v den Zmrtvýchvstání
křestní nešpory, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod
ke křestnímu prameni. (pozn.: srov. VPDMC 213)
(překlad JP, s oporou v překladu VPDMC)
Už z překladu je zřejmé, že jde opět o téměř doslovnou citaci
výše zvýrazněné části VPDMC 213.
Ještě zřejmější je to při srovnání obou textů v originálním
znění. Zároveň je dobře vidět, v čem se významuplně liší:
VPDMC 213.
... Diligentissime, ubi viget, servetur
particularis traditio
celebrandi, die Paschae,
eas Vesperas baptismales, in quibus, dum cantantur psalmi,
fit processio ad fontes.
PS 98.
Servetur, ubi viget, vel pro opportunitate instauretur,
traditio celebrandi die Paschatis eas Vesperas baptismales
in quibus, dum cantantur psalmi, fit processio ad fontes.
(Zvýraznění v textu JP)
Je tu, stejně jako v jiných církevních dokumentech, třeba
věnovat pozornost jak tomu, co se říká, tak tomu, co se neříká.
Vedle doporučení k obnovení křestních nešpor tam, kde netrvá
jejich živá tradice, je dle mého soudu neméně zásadním posunem
vynechání přívlastku particularis:
zatímco VPDMC mluví o křestních nešporách
jako o particularis traditio,
v Paschalis sollemnitatis je to již
jen traditio, bez jakéhokoli dalšího upřesnění.
Zdá se, že particularis traditio spíše není
zaužívaný terminus technicus a nelze se tudíž opřít o dějiny jeho
užívání a ustálený výklad. Když se o výklad snažím sám,
vidím dvě jeho možné linie. První by ono
particularis chápala ve smyslu vyzdvižení
křestních nešpor v rámci souboru liturgických útvarů.
(Křestní nešpory jsou "zvláštní zvyk" oproti
běžným nešporám bez průvodu ke křtitelnici.)
Druhá linie - a k té se přikláním - čte
particularis traditio jako označení pro zvyklost,
která je vlastní nějaké části církve (místní církvi,
řeholní společnosti, kostelu, komunitě, ...) - narozdíl
od zvyklosti universální, sdílené celou církví.
Pokud se k tomuto výkladu přikloníme, posun od
particularis traditio k traditio bez dalšího
upřesnění můžeme číst jako otevření cesty nejen pro obnovení
křestních nešpor tam, kde dříve bývaly obvyklé a zanikly,
ale i pro jejich zavedení tam, kde dosud jako
particularis traditio vůbec neexistovaly.
Křestní nešpory zmiňuje také
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii
(česky KNA 2007). Jeho čl. 245
uvádí oddíl o procesích a navrhuje jejich typologii.
Dělí je na (1) procesí, která "se konají na přípomínku událostí
spásy vztahujících se k samotnému Kristu";
(2) "votivní průvody";
(3) průvody, které "vyžaduje samotné konání některých
liturgických obřadů".
Mezi příklady procesí spadajících do poslední jmenované skupiny
je, opět volnou citací VPDMC 213,
jmenován také "průvod při křestních nešporách Velikonoční
neděle, při nichž se za zpěvu žalmů koná průvod ke křestnímu
prameni".
To nám zavdává vhodnou příležitost podívat se, co křestní
nešpory (alespoň v pojetí našich dokumentů) konstituuje.
Je zjevné, že Direktář považuje průvod za jejich podstatnou
část. Nešpory bez průvodu (např. slavené přímo
v křestní kapli nebo naopak v chóru, kam byla křtitelnice
přenesena) by zřejmě nebyly těmi křestními nešporami,
o které tu jde.
Pokud rozpitváme popisnou formuli (spíše než definici),
od VPDMC opakovanou ve všech dalších dokumentech,
najdeme tři známky: křestní nešpory jsou nešpory
(1) neděle Zmrtvýchvstání, při nichž se (2) koná průvod
ke křestnímu prameni, a to (3) za zpěvu žalmů.
Samozřejmě se dále ptáme, jak přesně takové nešpory mají
vypadat. Tato otázka se stane palčivou, pokud se rozhodneme
od teorie přejít k praxi a, poslušni
Paschalis sollemnitatis 98, křestní nešpory
se pokusit zavést.
Pevným opěrným bodem nám je první jmenovaná známka:
Pro nešpory neděle Zmrtvýchvstání máme v breviáři
dostatečně přesný scénář. Ale kdy a jakým způsobem by se měl
konat onen průvod?
Co znamená, že by se měl konat "za zpěvu žalmů"?
Má se nešporní psalmodie výjimečně zpívat za pochodu?
Nebo se někde předřadí, vsune či připojí průvod,
doprovázený dalšími žalmy, nad rámec nešporní psalmodie?
Co se má dít u křtitelnice?
... ...
Protože se liturgické positivní právo odvolává na obyčej,
bude třeba odpovědi hledat buďto tam,
kde takový obyčej dosud trvá, nebo v památkách zachycujících
jeho zachovávání v dobách minulých.
Druhý článek seriálu proto představí křestní nešpory v liturgické
tradici premonstrátského řádu, který tuto
particularis traditio zachoval od svých počátků
až do dnešního dne. V návaznosti na to se podíváme
také již na některé pokusy právě podle
křestních nešpor premonstrátských slavit velikonoční nešpory
v (nepremonstrátských) českých farnostech.
Poslední liturgická reforma římské oficium proměnila
v jednoduchý a přehledný systém, prakticky postrádající
výjimky, které by si to jméno opravdu zasloužily.
Člověka uvyklého pokoncilnímu breviáři tak při setkání
s jeho předkoncilním předchůdcem či dokonce se středověkými
liturgickými prameny čeká kulturní šok:
jako by téměř z každého pravidla alespoň někdy během
liturgického roku nastala výjimka. U předtridentských pramenů
se navíc nelze spolehnout na s právnickou erudicí a akribií
sestavené všeobecné rubriky. Výjimky bývají rozesety
po rubrikách a textech napříč celým breviářem.
Kdo se z kulturního šoku zotavil a ve světě starší liturgie,
s jejími zvláštnostmi narostlými
během staletí živelného vývoje, třeba i strávil delší dobu,
může naopak při návratu k pokoncilnímu oficiu prodělat
šok reintegrační:
jak je rigidní, jak strnule pravidelné!
Jedním z mně zvlášť drahých zákoutí Denní modlitby církve
je proto modlitba se čtením z památky sv. Anežky České. A to
pro nenápadnou rubriku:
Chvalozpěv Bože, tebe chválíme, str. ...
Nevím o žádné jiné památce, která by měla předepsané
Te Deum. Což nepřekvapuje, protože liturgické předpisy
s Te Deum pro památky nepočítají ani jako s možností.
Viz Uspořádání Denní modlitby církve (v každém breviáři
před začátkem žaltáře): "O nedělích, o slavnostech a svátcích
navazuje na zpěv po druhém čtení následující chvalozpěv:
Bože, tebe chválíme ..."
Ještě explicitnější pak je VPDMC.
Čl. 68: "O nedělích ..., o slavnostech a svátcích se po druhém
čtení s následujícím zpěvem říká chvalozpěv Bože, tebe chválíme,
kdežto o památkách a všedních dnech se vynechává."
Dále čl. 235 d):
"Památky ... v modlitbě se čtením ... Neříká se
Bože, tebe chválíme."
Anežčino Te Deum je tudíž výjimka v nejsilnějším slova smyslu,
jdoucí přímo proti jasně formulovanému liturgickému zákonu.
Tady je třeba dát slovo textové kritice.
Renato De Zan sice píše, že v potridentském období, kdy máme
k disposici liturgické knihy v oficiálních vydáních,
textová kritika jako zvláštní krok interpretace liturgických
textů odpadá (De Zan R.: Criticism and Interpretation of Liturgical Texts, in: Chupungco A. (ed.): Handbook for Liturgical Studies, vol. I, Collegeville 1997, 331-365, 343.),
to ale neplatí beze zbytku.
I když oficiální vydání textový materiál zpřehledňují,
příležitostně je nutné řešit nesrovnalosti mezi vydáními
a tiskařské a redakční chyby.
Některé charakteristické chyby v sazbě (např. hvězdičky
zapomenuté tam, kde v odkazu jinam mělo být doplněno
číslo stránky;
to, že stejný text vyskytující se na více místech v rámci svazku
nebo ve více svazcích je jednou porušený, jindy v pořádku)
naznačují,
že i nově sázený breviář vydaný v KNA r. 2005
je v podstatě ruční práce.
Pokud tomu tak skutečně je, programátor neví, jestli se dřív
poklonit tomu, kdo tu horu práce odvedl, nebo plakat
nad plýtváním lidským intelektem a časem, kterému se dalo
alespoň částečně
předejít vhodným výběrem nástrojů, jež by řadu úkolů
náročných na čas a náchylných ke vzniku chyb zautomatisovaly.
Podle
přehledu českých liturgických knih
vyšla kompletní Denní
modlitba církve (narozdíl od opakovaně dotiskovaného
"diurnálu") všehovšudy dvakrát:
poprvé 1988, podruhé 2005.
K tomu je třeba připočíst ještě třetí pramen - sešit
Texty pro denní modlitbu církve zveřejněné po vydání českých textů této liturgické knihy, vydaný v KNA 2001.
Pomocným pramenem jsou
latinské texty národního propria
(není to oficiální vydání, ale jsou zveřejněny věcně příslušnou
autoritou).
Máme tak před sebou dva formuláře.
Skromnější formulář z doby před svatořečením je (v úplnosti,
včetně modlitby se čtením,
která jediná nás teď zajímá) dosvědčen jediným vydáním.
Latinské texty, dodatkový sešit z r. 2001 i čtyřsvazkový breviář
z r. 2005 obsahují rozšířený formulář památky
po svatořečení přenesené na 13. listopad.
Naše rubrika je však právě jen v posledním jmenovaném prameni.
Památka sv. Anežky České ve své současné podobě
patří mezi památky vystrojené bohatšími
vlastními texty a její formulář tak připomíná formulář svátku.
Naši "výjimku" tedy snadno mohla přivodit chvilková nepozornost
toho, kdo texty sázel.
Zřejmě opravdu jde o chybu, které
není správné připisovat žádný zvláštní význam.
Když jsem před časem ve vztahu k této rubrice psal o
"liturgické partyzánštině",
textově-kritický pohled mi chyběl.
Tady se otevírá rubricistická otázka:
pokud oficiální
vydání liturgické knihy obsahuje rubriku, která je prokazatelně
chybná (jak věcně, tak pokud jde o způsob vzniku),
je taková rubrika závazná? A naopak - pakliže závazná není,
je dovoleno se podle ní řídit?
Navrhuji řešení "chybná rubrika nezavazuje,
ale řídit se podle ní je dovoleno".
Je totiž na jedné straně žádoucí, aby na liturgické knihy
bylo spolehnutí - s čímž by byla v rozporu povinnost dávat pozor,
jestli ta která rubrika není vadná, a řídit se jen těmi
správnými. Na druhé straně je vhodné,
aby bylo možné dokonale zachovávat liturgické předpisy,
a s tím by byla v rozporu povinnost řídit se rubrikou,
která se do oficiálního vydání podle všeho dostala omylem
a jde proti Všeobecným pokynům.
Pokud jde o mě, já, pokud kdy budu zpívat modlitbu se čtením
z památky sv. Anežky, na ono Te Deum rozhodně nezapomenu.
Byť nepravidelnost vzniklá omylem má samozřejmě úplně jinou
hodnotu než nepravidelnost vzniklá organickým vývojem
liturgie, stejně tu drobnou prasklinku v rigidním systému
pokoncilního oficia vnímám jako občerstvující.
Na Vyšehradě
V basilice sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se včera,
v sobotu 18. 6. 2016, po delší
době konaly veřejné nešpory u příležitosti kanovnické instalace
P. Michala Němečka. Byly to nešpory převážně recitované,
zpíval se jen hymnus, responsorium (na žalmový nápěv),
Magnificat a "zbožné přídavky" po skončení vlastních nešpor
(Hospodine, pomiluj nás a Salve regina).
Z hlediska zájmu o zpívané oficium k nim tak není co říci
a byl bych je přešel mlčením, kdyby mě použité řešení Magnificat
nevyprovokovalo k rozseknutí jedné rubricistické otázky, kterou
už roky nechávám nevyřešenou a přitom na ni opakovaně narážím.
Kantikum Panny Marie se totiž nezpívalo tak, jak stojí
v breviáři, ale jako strofická píseň.
(Pravděpodobně č. 813B
z Kancionálu. To je ale nejistý údaj,
protože jsem píseň do dneška neznal, a ztotožnit jsem ji mohl
až s větším časovým odstupem, po návratu domů.)
Je dovolené použít při zpívaných nešporách místo textů
z oficiálního vydání breviáře jiný překlad týchž originálních
textů, příp. dokonce volnou parafrázi?
Takové řešení už jsme potkali např. ve
vršovických nešporách k výročí posvěcení kostela.
Ale tady se otázka klade v nové kvalitě: nad čím
snad můžeme přivřít oko při nešporách výjimečně slavených
v rámci farnosti, to si rozhodně nemůžou dovolit nešpory
kapitulní. Protože kapitula je "sbor kněží, jehož úkolem
je konání slavnostních bohoslužeb v katedrálním, resp.
kolegiátním kostele ..." (CIC 503), tedy jakési
"profesionální liturgické těleso".
Pokud by tady nebylo lze oprávněně očekávat, že liturgie
bude slavena správně a náležitě, pak už nikde.
Takže: smí se to, nebo ne?
Úryvek výše z Kodexu kanonického práva i všechny úryvky
následující jsou můj ad hoc překlad
z latiny, s přihlédnutím k překladu německému.
Oficiální český překlad
Kodexu v době psaní článku nemám při ruce.
Co je ve hře?
Je vhodné načrtnout, o co (všechno) se hraje:
nejde zdaleka jen o to, zda je dovolené zpívat
jako Magnificat v nešporách píseň
č. 813A/B.
Jak legální nebo nelegální je, když místo Bognerova překladu
žalmů použijeme jiný, např. mnohými preferovaného Renče?
A co když sáhneme po něčem ještě o kousek exotičtějším,
např. po nešporních žalmech ve znění
Svatojanského,
Fryčajova (viz také článek o "prajských nešporách")
či Božanova kancionálu?
A nehodilo by se někdy sáhnout po žalmech přebásněných jako
strofické písně, jak jsou po staletí oblíbené mezi protestanty?
Písně na všech 150 žalmů najdeme v Evangelickém zpěvníku
(aktuální oficiální zpěvník ČCE), poměrně bohatý výběr
je v Křesťanském kancionálu (zpěvník CB).
Konečně jak je to s legálností používání starých
utrakvistických zpěvů - řekněme Ó-antifon z některého
rorátníku (např. těch, které tu nabízím),
nebo překladů jiných latinských antifon, např.
podle Jistebnického kancionálu,
Graduálu a antifonáře českého (Muzeum východních Čech v Hradci Králové, Hr-42 (II A 44))
či Antifonáře Havla ze Stěžer (knihovna Národního muzea, IV A 17)?
Řešení
To, že se při liturgii obecně smí užívat jen
překladu liturgických textů pro ten účel řádně schváleného,
a ne překladů jiných,
vyplývá z předpisů o přípravě a vydávání liturgických
knih v národních jazycích.
Příprava a vydávání liturgických knih v národních jazycích
je úkolem biskupských konferencí;
hotové překlady před vydáním podléhají schválení Svatého stolce
(CIC 838, § 3).
Dále je třeba prověřit, zda se kromě této obecné normy
na zkoumaný případ nevztahuje norma speciální.
Hledal jsem pilně, ale nenašel jsem nic.
Jen ohledně antifon by snad bylo možné zkusit se odvolat
na VPDMC 274, stanovící, že "chybí-li při
zpívaném oficiu nápěv pro určitou antifonu, ať se vezme
jiná antifona z těch, které jsou k dispozici ...".
Pokus o aplikaci tohoto ustanovení na (staro)české antifony
by ale patrně nebyl legitimní, jelikož článek VPDMC 274
jedná speciálně o "bohoslužbách s latinským zpěvem".
Alespoň záměnu Magnificat za přebásnění téhož kantika
v Kancionálu by někdo konečně mohl bránit takto:
"Kancionál je liturgická kniha. Pakliže je tentýž biblický text
v různých liturgických knihách různě přeložen, zdá se vhodné,
aby každý překlad mohl být podle vhodnosti použit i v jiných
obřadech, kde se daného textu užívá, zvláště, když to usnadní
slavnostnější slavení se zpěvem."
Tento argument ale nelze přijmout, protože Kancionál
ve skutečnosti není liturgickou knihou - resp. rozhodně jí
není ve stejně plném smyslu jako Český misál, Lekcionář nebo
Denní modlitba církve. Přiměřeně tomu, narozdíl
od opravdových liturgických knih,
nemá schválení z Kongregace pro bohoslužbu (pro liturgické knihy
povinné podle výše citovaného kánonu 838), ale pouze schválení
předsedy ČBK. Navíc se písně č. 813A/B nevydávají
za překlad příslušného biblického textu. Jsou to písně
pro lidový zpěv, zařazené v oddílu písní o Panně Marii,
andělech a svatých, a biblický text pouze parafrázují.
Žalmy a kantika se však v oficiu římského
ritu odnepaměti a, nakolik je mi známo, bez výjimek,
zpívají v doslovném znění oficiálního biblického textu.
Závěr
1. Vůbec nic z toho, co bylo zmíněno výše v části "Co je ve hře?",
povoleno není. Z toho budiž prozatím vyňata speciální otázka
užívání Renčova překladu žaltáře, která bude pojednána zvlášť,
v chystaném článku o "dominikánském breviáři".
2. Autor článku nikdy nestudoval speciálně liturgické právo
a všeobecnou zkoušku z kanonického práva absolvoval před lety
"sine ulla laude". Při přijímání jeho závěrů je tudíž
na místě obezřetnost. Znalejší či právnicky zdatnější čtenář
prokáže službu autorovi i dalším čtenářům, když zde předloženou
argumentaci, pakliže ji shledá nesprávnou,
v komentářích rozseká na padrť.
Nedávný článek, věnovaný pořádku zpěvů oficia
podle Ordo cantus officii z r. 1983,
mj. upozornil na zásadní redukci množství velikonočních
antifon. V žaltáři má každý žalm a kantikum
ranních chval a nešpor pro dobu velikonoční svou
vlastní antifonu, nabízející "velikonoční
čtení" daného žalmu.
Moje zhudebnění věrně sleduje texty v breviáři
a pro všechny tyto
velikonoční antifony ze žaltáře
poskytuje nápěvy.
OCO naproti tomu nabízí jen řadu alelujatických
antifon, které se mají opakovat v týdenním cyklu
po celou dobu velikonoční.
Je zřejmé, že toto řešení klade mnohem menší nároky
na zpěváky (výrazně menší množství kousků k nácviku,
nacvičené antifony se vícenásobně využijí) a pro
slavení liturgie hodin se zpěvem v podmínkách
komunity je jistě přitažlivé.
Nabízí se tedy otázka, jestli by se moje zhudebnění
Denní modlitby církve nemělo vydat stejnou cestou
a aplikovat podobné zjednodušení.
Odpovědět musím jednoznačným Ne, protože
projekt In adiutorium se úzkostlivě drží oficiálního
znění textů a závazných liturgických předpisů,
a nevím o žádném liturgickém předpisu, který by
legitimoval v rámci české verze oficia svévolné
nahrazení předepsaných antifon antifonami
alelujatickými.
Ale - přímo se nabízí rozkošná rubricistická obezlička:
čl. 276 VPDMC stanoví, že "Není na závadu
v jedné a téže části oficia zpívat rozdílné texty
různým jazykem."
Doporučuji proto v době velikonoční antifony k žalmům
a kantikům ranních chval a nešpor zpívat latinsky.
To znamená - na nápěvy gregoriánského chorálu.
To znamená - s antifonami vybranými podle OCO.
To znamená - s antifonami z výše zmíněného týdenního
alelujatického cyklu.
(Stále ještě jsem neměl příležitost nahlédnout do
nového vydání OCO 2015. Kdyby někdo ze čtenářů,
dokumentem disponujících, zjistil, že tam jsou
velikonoční antifony k žalmům řešeny jinak než
v OCO 1983, prosím o šťouchanec.
Ale nepředpokládám to.)
Na antiphonale.inadiutorium.cz
tyto antifony zatím ještě nenajdete, ale budu se snažit
nejpozději začátkem doby velikonoční je dodat.
[EDIT 2.4.2016]
Sada antifon k feriálním žalmům doby velikonoční
podle OCO 1983 už je na světě.
Otázka, kterou končí včerejší článek,
je pošetilá, a laskavý čtenář nechť ji přisoudí pozdní noční
hodině, kdy jsem text dopisoval.
... Promulgační dekret a Praenotanda OCO mě nutí se ptát,
zda vůbec a za jakých podmínek je legitimní přistoupit
ke komposici neogregoriánských antifon.
S takovou možností totiž vůbec nepočítají a mluví pouze
o čerpání z existujících pramenů. ...
Proč je to otázka pošetilá? Při interpretaci dokumentu
je třeba přihlédnout k tomu, jaký problém řeší.
Ordo cantus officii usiluje poskytnout zpěvy
pro existující texty liturgie hodin, a to (pouze) pro texty
společné celé církvi. Nadto v úvodu dává určitá
obecná pravidla, jež se dají využít i při práci s vlastními
texty diecéze nebo řeholní společnosti.
Otázkou nových svátků a hudební stránky jejich formulářů se však
nezabývá.
Tudíž je velmi pravděpodobné, že trvá nedotčen odvěký zvyk,
nové liturgické texty (připomínám, že tady jde o ty latinské)
podle potřeby opatřovat nápěvy
a rozmnožovat tak poklad gregoriánského chorálu
- kde gregoriánský chorál říkáme jako nositelé živé
tradice, ne jako historikové hudby.
Samozřejmě by takové nápěvy měly být vydány nebo
schváleny odpovědnou církevní autoritou.
Bylo by hrozně pěkné, kdyby, až
latinské texty národního propria
jednou vyjdou tiskem, vyšly rovnou komplet opatřené
chorálními nápěvy. Krásně by se tím dalo najevo, že normální
(ve smyslu "ideální, kýžená", nikoli "běžná") podoba
liturgie hodin je zpívaná. Navíc by tím ta útlá knížka
získala na přitažlivosti, neboť kvadrátní notace je prostě
krásná. A arcibiskup, jehož kancelář by tomu vystavila
dekret, by mohl nosit nos nahoru, protože nevím o tom,
že by některý dřívější nástupce Arnošta z Pardubic podepsal
oficiální vydání zpěvů oficia pro pražskou katedrálu a
jí podřízené kostely. To udělal (pokud na mě někde v šeru
knihoven nečeká obrovské překvapení) právě jen kdysi
sám Arnošt. Po něm už nikdo ...
[EDIT 30.11.2016]
Poslední odstavec patří k textům, za které se propastně stydím -
zejména pro to, jak úlisně vyznívá.
Kromě toho však návrh trpí i bídnými kvalitami po stránce věcné.
Předně přehlíží, že vydávat liturgické knihy
dnes není věc Arnoštova nástupce, ale celé biskupské konference.
Kromě toho mi s odstupem nepřijde jako dobrý nápad ani
zařazení zpěvů do případného oficiálního vydání latinských
textů českého breviářového propria: zatímco za dob
Arnoštovy kodifikace pražské liturgie byl gregoriánský chorál
živý žánr s bohatým výběrem kompetentních skladatelů i
interpretů, dnes ho psát nikdo neumí. Zdá se tedy naší době
přiměřenější nechat ve zhudebňování svobodu -
spíše než jedno jediné
zhudebnění nechat vypracovat a vydat jako oficiální a závazné.
Kvůli své bakalářské práci o žaltáři římského oficia
a proměnách, které ho stihly v průběhu 20. století,
jsem se dnes probíral nejstaršími čísly Notitiae -
(tehdy) úředního věstníku
Consilii ad exsequendam constitutionem de sacra liturgia.
Přirozeně jsem se porozhlédl i po tématech, která se bakalářské
práce bezprostředně netýkají.
Je příznačné, že za deset let činnosti Consilia
vyšel jediný delší článek k problematice zpívaného oficia.
Ten se přitom téměř vůbec nedotýká hudebních otázek a
v abstraktní rovině řeší pouze otázky principiální:
mají v chystaném reformovaném breviáři mít místo
útvary, jejichž plný smysl se projevuje jen při společném
slavení oficia se zpěvem, tedy zejm. antifony a responsoria?
Dost však hanění liturgické reformy a jejích principů -
chtěl jsem se podělit o něco jiného.
V tomtéž článku jsem totiž narazil na pozoruhodný odstavec
o zpívaných nešporách za účasti lidu:
O nešporních antifonách za účasti lidu
Zvláště je třeba uvážit nedělní a sváteční nešpory
slavené za účasti lidu.
Pro takový případ je vhodné vybrat nebo složit
menší množství snadných antifon, které budou moci
zpívat všichni, a to buďto pro celou liturgickou dobu
(např. dobu adventní, vánoční atd.)
nebo pro určité svátky (např. Panny Marie).
Něco podobného se osvědčilo v mešním řádu:
vedle antifon, které jsou nyní pro každou jednotlivou
mši vlastní (vstupní, k obětování, k přijímání),
bylo zavedeno pro lidový zpěv také menší množství
formulářů se snazšími zpěvy - jakási "commune pro liturgické
doby".
(P. Pelagius Visentin, OSB: De cantibus Officii. Notitiae 9 (1973), 213nn. Překlad z lat. JP.)
Překladem se mi nepodařilo dobře vystihnout, že tam,
kde se doporučuje mít po ruce "menší množství snadných antifon",
nejde o to, vystačit pro nešpory s méně než čtyřmi antifonami,
ale o omezení rozmanitosti formulářů, takže se např.
po celou liturgickou dobu zpívají ty samé zpěvy.
Pro oficium se tak navrhuje obdoba (u nás, pokud vím,
prakticky neužívaného) "lidového latinského graduálu",
Graduale simplex.
Nejedná se ovšem o slovo liturgického zákona,
ale o mínění odborníka
pracujícího na díle reformy. Pozdější liturgické
zákonodárství tento nápad nezohlednilo a jeho případná
realizace by nebyla
v mezích Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve legální.
Myslím, že je to škoda.
[Kongregace pro bohoslužbu a svátosti:
Direktář o lidové zbožnosti a liturgii.
Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství 2007.]
Do čtení Direktáře o lidové zbožnosti a liturgii jsem se pustil
prostě jen z důvodu doplňování vzdělání v oblasti soudobých
liturgických norem. Nepředpokládal jsem, že z něj vytěžím něco
pro projekt In adiutorium nebo čtenáře svého blogu, protože
liturgie hodin je, domnívám se, oblast liturgie
lidové zbožnosti nad jiné cizí.
Při čtení jsem však přeci narazil na několik explicitních
zmínek o ní.
Místa, kde direktář zmiňuje oficium, tvoří dvě skupiny:
První skupina (o vánoční a svatodušní novéně)
upozorňuje na to, že určitá pobožnost historicky vznikla
odvozením z liturgie hodin a nyní, když je tato lépe
přístupná všemu věřícímu lidu (jsa přeložena do národních
jazyků), bylo by žádoucí od odvozenin se vrátit k prameni
a místo pobožností novény slavit v dotčené dny nešpory.
Druhá skupina se nachází v rozsáhlém výkladu o problematice
poutí mezi zmínkami o jiných liturgických i paraliturgických
úkonech s poutěmi spojených.
Pobožnosti odvozené z liturgie hodin
Vánoční novéna
103.
Důvodem vzniku vánoční novény bylo zprostředkovat věřícím
účast na bohatství liturgie, jež pro ně nebyla vždycky snadno
přístupná. Tato novéna zastávala vskutku prospěšnou funkci,
a tak tomu může být i nadále.
V naší době, která přinesla snadnější účast lidu na slavení
liturgie, však bude žádoucí, aby se mezi 17. a 23. prosincem
konaly slavnostní nešpory s velkými "O antifonami"
a aby věřící byli pozváni k účasti.
Takové slavení, kterému mohou předcházet nebo po němž mohou
následovat některé prvky lidové zbožnosti tolik drahé,
by bylo vynikající "vánoční novénou", plně liturgickou
a zároveň pozornou vůči požadavkům lidové zbožnosti.
V rámci slavení nešpor lze rozvíjet rovněž některé prvky,
u nichž se to již předpokládá (např. homilii, použití kadidla
či přizpůsobení přímluvných modliteb).
Svatodušní novéna
155.
Písmo potvrzuje, že devět dnů před Nanebevstoupením Páně
a Sesláním Ducha Svatého apoštolové "jednomyslně setrvávali
v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií
a s jeho příbuznými" (Sk 1, 14) v očekávání "vyzbrojení mocí
z výsosti" (Lk 24, 49). Z modlitby a reflexe nad touto událostí
spásy vyvstala pobožnost svatodušní novény, která je mezi křesťanským
lidem velmi rozšířená.
V misálu a v denní modlitbě církve (zvláště při nešporách)
je tato "novéna" vlastně již obsažena: biblické texty a texty modliteb
různými způsoby volají k očekávání Utěšitele.
Novéna před Sesláním Ducha Svatého ať se tedy koná (nakolik je to možné)
ve shodě se slavnostním konáním nešpor.
Kde takové řešení nebude proveditelné, má novéna odrážet liturgická
témata jednotlivých dnů, jak následují od Nanebevstoupení Páně
do vigilie Seslání Ducha Svatého.
Přiznám se, že s žádnou ze zmiňovaných novén nemám osobní
zkušenost, ani netuším, kde, kdo a jak je koná,
takže nemohu posoudit, nakolik je návrh na jejich nahrazení cykly
slavnostních nešpor reálný.
Každopádně však je vhodné o jejich liturgickém původu vědět.
Možná má k tématu co říci někdo z milých čtenářů,
kdo se v těchto dnech vánoční novénu modlí?
Pokud jde o hudební nabídku pro případné z nešpor složené
novény: pro tu vánoční mi chybí
zpracování k Magnificat zpívaných
O-antifon (doporučuji zpívat latinsky; alternativou
jsou staročeské verze nebo
Olejník, který je má v Nedělních nešporách
u 4. adventní neděle), pro svatodušní jsou zpěvy kompletní.
Liturgie hodin jako součást pouti a programu poutního místa
Slavení denní modlitby církve
271.
Zastávka na poutním místě a čas i prostor příznivý pro osobní
a společnou modlitbu poskytují privilegovanou příležitost,
aby se věřícím dostalo pomoci a oni mohli docenit krásu
denní modlitby církve a připojit se ke každodenní chvále,
kterou církev během svého pozemského putování pozvedá k Otci,
skrze Krista, v Duchu Svatém. (VPDMC 27)
Rektoři poutních svatyní ať proto vhodným způsobem
zařadí důstojné a sváteční slavení denní modlitby církve,
zvláště ranních chval a nešpor, do programů pro poutníky.
Občas ať v jejich rámci nabízejí modlitbu votivního oficia
(celého nebo jeho části), které se váže ke svatyni. (VPDMC 245)
Kněží, kteří věřící doprovázejí, ať během poutě a při zastávkách
po jednotlivých úsecích cesty k cíli neopomenou navrhnout
modlitbu alespoň některé z částí denní modlitby církve.
Tady je dost nevyužitého potenciálu. Myslím, že slavení denní
modlitby církve, zvlášť je-li vhodně utvářeno,
v neposlední řadě i hudebně,
může být silnou náboženskou zkušeností s dimenzí krásy.
Řečeno jednodušeji a snad lépe: když na poutním místě M
je zvykem modlit se o pouti nešpory související se zasvěcením
poutního místa (tj. ve velké většině případů mariánské)
a mají je tam krásně zhudebněné, nejeden z pravidelných
poutníků se na ně bude těšit. Snad jako na nějakou oblíbenou
poutní píseň, která se zpívá jen tam. Ale oblíbená poutní píseň -
to už je věc! Ta má sílu!
Sluší se připomenout Svatou horu u Příbrami, kde se zpívané
nešpory už léta slaví pravidelně každou neděli.
(Tedy v rámci pravidelné liturgické nabídky poutního místa,
ne v rámci běžného programu pouti.)
V liturgickém mezidobí se tam místo příslušného hymnu
z cyklu žaltáře vždy zpívá hymnus mariánský, což, pokud vím,
není podle liturgických předpisů zcela legitimní, ale považuji
to za úpravu vkusnou a odpovídající místu.
Pro samozvaného liturgika nesmírně vzrušujícím tématem
jsou votivní oficia, těm ale chci později
věnovat samostatný článek.
Průběh poutě
287.
Jako je poutní svatyně místem modlitby, tak je pouť cestou
modlitby. Každá její etapa by měla být modlitbou oživována
a Boží slovo by mělo být jejím světlem a vůdcem,
výživou a oporou.
Aby pouť, nakolik je projevem kultu, přinesla dobrý výsledek
i očekávané duchovní plody, je potřebné zajistit spořádaný průběh
slavení obřadů a adekvátně zdůraznit různé fáze poutě.
Zahájení putování se vhodným způsobem odehraje
ve znamení modlitby konané ve farním kostele nebo v jiném,
příhodnějším, chrámu. Sestávat bude buď ze slavení eucharistie
nebo ze slavení některé části Denní modlitby církve
(Srov. De benedictionibus, Ordo ad benedicendos peregrinos.
Editio typica, Typis Polyglottis Vaticanis, 1985, 407.),
nebo z určitého zvláštního požehnání poutníkům. (Srov. tamtéž, 409-419)
...
Zmiňovanou část benedikcionálu jsem ještě neviděl a nemám po ruce.
Při vhodné příležitosti prohlédnu a třeba článek doplním.
Díval jsem se včera do předkoncilního
breviáře na něco ohledně textů velikonočního tridua
a při té příležitosti jsem narazil na rubriku:
Horae minores dicuntur hora competenti,
candelis exstinctis et sine cantu.
Toto zjištění mě uvrhlo do nejistoty:
možná jsem zhudebnil a zveřejněním onoho zhudebnění nabádám
ke zpívání části liturgie, která se tradičně nezpívala?
I otevřel jsem staré liturgické knihy, abych si v této věci
udělal jasno.
Rubrika o slavení bez zpěvu se objevuje u malých hodinek
od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty,
u kompletáře Zeleného čtvrtku a Velkého pátku
a na Bílou sobotu navíc u nešpor.
Tak alespoň ve vydání breviáře podle "těsně předkoncilních" rubrik z Nova et Vetera.
Breviář "piánský," AKA "Divino afflatu,"
(vydání Pustet Regensburg 1927)
má rubriku sine cantu
pouze u nešpor Zeleného čtvrtku a Velkého pátku.
Zatímco výše jmenovaný breviář už má rubriku o vypuštění
čtvrtečních a pátečních nešpor tím, kdo se účastnil večerních
obřadů, zde se s nešporami počítá bez úlev.
Antiphonale z téže doby (Řím 1912)
uvádí v poznámce u nešpor Zeleného čtvrtku, že ač je v současnosti
zvykem ve čtvrtek a v pátek nešpory slavit bez zpěvu,
dříve se všude zpívaly a nápěvy se tedy uvádějí. Jednak proto,
aby neupadly v zapomenutí, jednak pro církve podle starobylého
zvyku je i nadále zpívající.
Na konci rubriky o malých hodinkách Zeleného čtvrtku
je v závorce totum sine cantu,
ze stavby předcházejícího souvětí však považuji za pravděpodobné, že se to
vztahuje pouze na závěr hodinek, tj. Christus factus est, Pater noster,
žalm Miserere a oraci.
Breviář z konce 19. stol. (Horae diurnae, Pustet 1873)
uvádí rubriku sine cantu u nešpor Zeleného čtvrtku
a Velkého pátku, stejně jako piánský breviář.
V notovaném Officiu majoris hebdomadae z téže doby
(Pustet 1889) je sice rubrika, která nás zajímá, pouze
u čtvrtečních a pátečních nešpor, u žalmů malých hodinek Zeleného
čtvrtku však chybí noty a z kontextu knihy,
která pro uživatelské pohodlí zásadně všechny zpěvy na místě notuje,
je pravděpodobné, že se malé hodinky také nezpívaly.
Tento mělký průzkum si samozřejmě nemůže dělat nárok na vypovídací
hodnotu ohledně toho, co je "tradiční". Kdyby se o to pokoušel,
plně by na něj dopadala výtka "tradicionalistické krátkozrakosti",
která vidí jen sto, nejvýše dvě stě let zpátky.
Pro sledování zkoumaného jevu dále do minulosti však momentálně
postrádám prameny.
Hledal jsem, jestli bych na internetu nenašel první vydání
tridentského breviáře, ale nenašel jsem.
Nezbyde, než se za ním příležitostně vypravit
do knihovny.
[EDIT: dodatečně provedeno, viz níže.]
Díval jsem se do pražského breviáře z r. 1502
a našel v jeho bohatých rubrikách o triduu
leccos zajímavého, ale o nezpívaných
hodinkách nic. (To neznamená, že tam o nich nic není, ale při tom,
jak umím latinsky, bych se textu, abych z něj vytěžil všechny informace,
které snad obsahuje, musel věnovat více, než si zrovna mohu dovolit.)
Když to shrneme:
V 19. a první polovině 20. stol. bylo zvykem některé zelenočtvrteční
a velkopáteční hodinky nezpívat.
V této věci byla zaznamenána určitá změna v souvislosti
s reformami z r. 1960.
Máme přitom indicie, že tato zvyklost netrvá odjakživa,
ale má dohledatelnou dobu vzniku (viz poznámka v Antiphonale 1912).
Doposud zjištěné skutečnosti však nepovažuji za dostatečně pevný základ
k rozhodnutí o tom, že by bylo více v souladu s tradicí
římské církve některé části oficia Velikonočního tridua přestat
zpívat a které by to měly být.
Noty z minulých let proto nechávám tak, jak jsou, a k této otázce
se snad příležitostně vrátím.
[EDIT 26.5.2014]
V prvním autentickém vydání tridentského breviáře jsem našel
jen jednu rubriku "sine cantu", a sice o velkopátečních nešporách:
"Ad Vesperas Antiphona, et Psalmi praeteriti diei dicuntur sine cantu."
Nedávno jsem, hledaje odpověď na rubricistickou otázku jistého člověka
na jistém internetovém fóru, znovu prošel relevantní články
Všeobecných pokynů k Denní modlitbě církve a došlo mi, že
mé kancionálové nešpory jsou s jejich
ustanoveními v rozporu více, než jsem si při jejich tvorbě a ještě
dlouho potom myslel. Protože jsem na tomto blogu, co se týče
(ne)dodržování liturgických předpisů, nikoho nešetřil, nebudu šetřit ani
sebe. Zároveň myslím, že by mohlo být užitečné nabídnout co možná
přesnou a vyčerpávající odpověď na otázku,
co se tedy kdy v nedělních nešporách změnit smí.
Protože nedělní druhé nešpory velmi pravděpodobně stále jsou tou
hodinkou, která má největší šanci být slavena společně a slavnostně.
1. Možnosti záměny textů v nedělních druhých nešporách
Záměně textů jsou věnovány články VPDMC 246-252.
Pro naše tázání je klíčový zejm. čl. 247:
247. V oficiu
nedělí,
slavností,
svátků Páně, které jsou zapsány ve všeobecném kalendáři,
dále všedních dnů doby postní a Svatého týdne,
dnů ve velikonočním a vánočním oktávu
i všedních dnů od 17. do 24. prosince
nikdy nelze změnit ty texty, které jsou vlastní nebo pro toto slavení
přizpůsobené, jako jsou antifony, hymny, čtení,
responsoria, modlitby a velmi často i žalmy.
Nedělní žalmy příslušného týdne se mohou nahradit, je-li to vhodné,
nedělními
žalmy jiného týdne, ba dokonce, jde-li o modlitbu s účastí lidu, i
jinými žalmy
vybranými tak, aby byl lid postupně přiváděn k porozumění žalmům.
Interpretuji tento článek tak, že jeho druhá část,
umožňující záměnu nedělních žalmů, je normou
obecnou, zatímco první část je normou speciální - a tedy má před
obecnou přednost.
Pro aplikaci je klíčové upřesnění, co jsou "texty, které jsou vlastní
nebo pro toto slavení přizpůsobené".
"Vlastní texty" jsou, podle použití toho termínu v jiných částech dokumentu
soudě, texty, které jsou v breviáři plně uvedeny v oddílu vyhrazeném danému
dni a nejsou brány z formuláře společného pro více dnů.
Co jsou "texty pro toto slavení přizpůsobené", netuším.
(Možná se tím myslí texty ze společných textů o svatých
nebo ze společných textů určité doby.)
Soudím tedy, že ve dnech ve článku 247 vyjmenovaných lze zaměnit
za jiné ty texty, které se berou ze žaltáře, a možná i ty,
které jsou ze společných textů o svatých.
V neděli, na kterou připadne slavnost nebo svátek Páně, tedy nelze
v nešporách zaměnit nic - protože obě tyto kategorie oslav mívají
všechny texty vlastní.
Neděle doby adventní, postní a velikonoční mají rovněž
všechny texty vlastní a proto v jejich nešporách také nelze
zaměňovat nic. - K diskusi je snad akorát možnost záměny žalmů
za žalmy jiné neděle (protože žalmy se berou z cyklu žaltáře).
Z čistě liturgicko-právního hlediska by to, pokud vím, bylo
legitimní. Je tu ale nanejvýš vhodné žalm od žalmu zvážit
jeho případnou významovou provázanost s antifonou
a tam, kde taková provázanost je, žalm pokud možno neměnit.
Neděle v liturgickém mezidobí mají vlastních textů jen málo -
antifony ke kantikům z evangelia a oraci. Je tudíž,
je-li moje výše podaná interpretace "vlastních textů" správná,
legitimní zaměnit všechno ostatní.
2. Kancionálové nešpory a liturgické předpisy
Drobný notový materiál, který jsem v červenci vytvořil a zveřejnil
pod názvem kancionálové nešpory,
byl pokusem o rozvinutí možností, které ke slavení liturgie hodin
nabízí Jednotný kancionál. Ten obsahuje Pololáníkovo zhudebnění
druhých nešpor neděle 1. týdne žaltáře a antifony k Magnificat
z pondělí téhož týdne. Z výkladu výše je zřejmé, že
tyto nešpory lze zcela legitimně
zpívat jako první či druhé o všech nedělích v mezidobí,
až na tuto posledně zmíněnou antifonu,
protože by se, přísně vzato, měla vždy vzít vlastní antifona
těch kterých nešpor.
Moje kancionálové nešpory obsahují
pro dobu adventní, postní a velikonoční vždy antifony k žalmům
a antifonu k Magnificat k použití s žalmy a kantiky
z nešpor obsažených v kancionálu.
Ovšem neděle v těchto dobách mají všechny tyto texty vlastní
a není tedy možné je libovolně zaměňovat.
Co udělám? Na stránce se stahováním opravím informace
o materiálu, aby nenaváděly k liturgickým neřádům.
A během několika týdnů opravím i jeho obsah, aby umožňoval
řádně slavit druhé nešpory všech nedělí ze zmiňovaných dob,
kdy se používají žalmy a kantikum z 1. týdne žaltáře.
Nakonec musím své závěry poněkud relativisovat.
Zmínil jsem, že "universální antifona k Magnificat", kterou
náš kancionál obsahuje, není v souladu s předpisy.
A kancionál má církevní schválení.
Německý katolický kancionál Gotteslob jde ještě dál:
pro každou liturgickou dobu obsahuje jeden nebo více formulářů
nešpor, které někdy nemají s žádným formulářem obsaženým v breviáři
zhola nic společného. Nebo mají, ale jen málo. A tak jako tak,
když jsou podávány jako universální pro použití někdy v dané době,
nejsou v souladu s předpisy. I Gotteslob má církevní schválení.
Nelze se tudíž ubránit silnému dojmu, že jsem něco přehlédl.
Většina lidí, kteří se modlí český breviář, je zřejmě zvyklá na týdenní
cyklus hymnů kompletáře:
- neděle: Již se přiblížil čas noční - Chvála tobě, Otče věčný -
Kriste, ty jsi den a světlo
- pondělí: V tento nyní večerní čas
- úterý: Na lože jdouce
- středa: Práci denní jsme skončili
- čtvrtek: Vždycky se sluší modliti
- pátek: Tys, Pane, světlo věčné
Římský breviář, před- ani pokoncilní, takový cyklus nemá. (Co tu tvrdím,
tvrdím na základě letmého průzkumu breviáře ze začátku šedesátých a ze začátku
sedmdesátých let. Je možné, že pohled dále do historie a do větší šířky by
moje tvrzení relativizoval.) Před liturgickou reformou znal pro kompletář
jediný neproměnný hymnus - Te lucis ante terminum - a kompletář
se tak řadil po bok třem malým hodinkám během dne, tercii, sextě a noně.
Po liturgické reformě přibyl jako druhý hymnus na výběr Christe, qui splendor et dies
(jehož překlad nabízí český breviář jako alternativní hymnus v neděli:
Kriste, ty jsi den a světlo).
Neproměnné hymny římského breviáře český breviář nepřevzal -
ani textově, ani jako fenomén - a všechny je nahradil: hymnus modlitby
uprostřed dne se střídá ve dvoutýdenním cyklu hymnů ze žaltáře a
ve zvláštních liturgických dobách je nahrazen hymnem příslušným pro
tu kterou dobu, v kompletáři se bez ohledu na liturgickou dobu (s výjimkou
doby velikonoční) střídá samostatný týdenní cyklus hymnů.
Textově chudší římská tradice ovšem zdaleka není chudší výrazově -
možná právě naopak. Neproměnné hymny se totiž s ohledem na sváteční
dny a liturgické doby zpívají na různé nápěvy.
Pro představu nabízím výtah melodií hymnu
Te lucis ante terminum z Liber usualis 1961,
který jsem si připravil pro vlastní potřebu a časem snad doplním a zařadím
mezi "oficiální" materiály ke stažení.
Na stránkách, na které odkazuji, je možné srovnat dvě protichůdná uchopení
výše naznačené "římské tradice": cisterciáci
zvolili úspornost a vystačí po celý rok se čtyřmi různými
nápěvy hymnu, používanými především s ohledem na stupeň
"liturgické závažnosti" dne a doby (férie - památky a dny doby velikonoční -
svátky, neděle, dny oktávu - slavnosti) naopak publikované materiály k
ritu Sarum ukazují ještě
mnohem větší bohatství variant než (už značně košatá) římská Liber usualis.
Jak už bylo naznačeno (viz článek Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby),
možnost jít "římským směrem" otevírá knížka "Denní modlitba církve - hymny a básnické modlitby",
která možnost použití různých melodií pro stejný text přímo sugeruje.
Na druhou stranu - proč to dělat? Všeobecný úvod k denní modlitbě církve
připouští záměnu hymnu za jinou vhodnou píseň. A latinský hymnus
z aktuálního římského breviáře je, dle mého soudu, píseň po výtce vhodná
(pokud jí ten, kdo ji zpívá, rozumí). Já sám tuto možnost už dlouho
využívám. (Výhledově se chystám připravit hymnus Te lucis ante terminum
s překladem a se všemi melodiemi podle Liber usualis 1961
jako materiál ke stažení.)