Blog

Že se nestydím

Před pár dny jsem po opravdu dlouhé době otevřel noty se zpěvy ze společných textů o Panně Marii. Přezpíval jsem si je a shledal jsem, že (ač nejsou zas až tak staré) jsou vesměs opravdu hrozné.

Uvědomil jsem si, že odvaha tvořit (a navíc publikovat) jako na běžícím pásu hudební příšery souvisí s absencí společenské kontroly. Kdybych zpěvy k oficiu skládal pro konkrétní kostel nebo komunitu a věděl, že a kdy se tam budou používat, příp. musel navíc být při tom, dal bych si zřejmě mnohem víc pozor, abych nepustil z ruky nějakou nedodělanost nebo nějaký úlet. Vytvořil bych zpěvů sice mnohem méně, ale nemusel bych zavádět pětistupňovou stupnici statutu materiálu, protože by všechny noty opouštějící můj stůl měly status β nebo lepší. Díky tomu, že zpěvy skládám především sám pro sebe, nebojím se zlých řečí ani kyselých výrazů zpěváků, a kvantita jde často na úkor kvality.

Chorál, tradice a autorská práva

Ve světě i u nás se v těchto dnech zintensivnila diskuse ohledně ochrany autorských práv na Internetu mj. v souvislosti s přijetím mezinárodní smlouvy ACTA. Vidím v tom dobrou příležitost vyjádřit svůj postoj ke svým vlastním autorským právům.

Měl bych předeslat, že jednou ze zkušeností, které pro mě jsou konstitutivní, je zkušenost se světem svobodného softwaru. Jako gymnasista jsem ho objevil jako prostor úžasných možností. V první řadě mě samozřejmě nadchla možnost mít kvalitní software zdarma a legálně. Svobodný software je především velikým darem. Zároveň je ale pozváním: jestli to umíš, dej také něco ze sebe!

S jistým vnitřním odstupem teď vzpomínám na toho teenagera, kterým jsem býval - který pořádný kus jedněch letních prázdnin věnoval studiu teoretických principů Unixu, aby se mohl stát vývojářem linuxového jádra. Už jsem někdo trochu jiný. Systémovým vývojářem jsem se nestal a stát nechci. Vlastně jsem ani nikdy nenaprogramoval žádnou smysluplnou aplikaci, kromě jednoho redakčního systému (který není svobodný) a jedné nepříliš hratelné hry. Ale filosofie svobodného softwaru výrazně ovlivňuje můj postoj k "duševnímu vlastnictví".

Autoři komerčních děl usilují o výdělek a proto dávají své výtvory k disposici pouze tomu, kdo za to zaplatí. V tomto právním režimu se šíří i mnoho liturgické hudby, v některých zemích dokonce samotné liturgické texty. (To považuji za skutečnou tragédii.) Projekt In adiutorium byl od počátku koncipován jako nevýdělečný. V duchu podobném svobodnému softwaru necílí na zisk dosahovaný zákonným omezením šíření výtvorů, ale na to, aby jeho plody mohly být co možná široce využity. Chce být darem. (Nebylo by ovšem namístě vydávat se za nějakého velkého dobroděje. Nejsem hudebník - ani nadáním, ani vzděláním - a to, co tvořím, nemá ani zdaleka takové kvality, aby se to dalo prodávat.)

Velmi záhy poté, co jsem na těchto stránkách vystavil první noty, jsem proto hledal vhodnou svobodnou licenci, která by definovala jejich právní status. Zvolil jsem licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, která garantuje každému právo noty kopírovat, šířit (vč. prodeje), a dokonce i upravovat nebo používat v rámci vlastních děl, za předpokladu, že je uveden autor původního díla a zachovány licenční podmínky.

Vícekrát jsem v souvislosti s autorskými právy přemýšlel o době, kdy vznikal klasický repertoár gregoriánského chorálu. Starověcí a středověcí hudebníci, kteří stáli u vzniku dodnes obdivovaných melodií, jsou v drtivé většině neznámí. Nebyli důležití. A neznali dnešní pojem autorství. Je také pravděpodobné, že většina nám dnes známých nápěvů nevznikla v jednom časovém bodě, ale vykrystalisovala během staletí užívání.

Mé cíle jsou vlastně podobné těm, které měli oni bezejmenní hudebníci křesťanského starověku a středověku: oslavovat Hospodina nejen slovem, ale i co možná kvalitní hudbou. Ta by měla být dobře šiřitelná - nebo lépe: tradovatelná. Tradice je proces uchovávající, ale také selektující a zdokonalující. Možná je na čase revidovat zvolenou licenci a vybrat takovou, která je "s procesem tradice kompatibilnější". Je zbytečné chtít, aby ten, kdo mé antifony přetiskuje nebo upravuje, uváděl původního autora. Jediné, co považuji za nezbytné, je, aby odvozená díla proces tradice neporušovala - tedy aby jejich tvůrci nebránili dalšímu svobodnému šíření a upravování.

Je namístě se zeptat, zda je vůbec oprávněné nějaký proces tradice očekávat. Liturgie hodin je po hudební stránce polomrtvá (když už se ji nějaké společenství modlí, zpravidla ji nezpívá; když, tak jen výjimečně) a české země malé. I když horlím pro liturgii v národním jazyce, vidím, že pro proces zrání liturgické hudby tradováním nevytváří národní, resp. jazykový partikularismus nijak dobré podmínky. Že by v následujících stoletích v českých zemích vznikl hudební výraz liturgie hodin kvalitativně srovnatelný s latinským gregoriánským chorálem, to zřejmě nelze očekávat. Přesto pouštím své noty do světa tak, aby případnému procesu tradice nic nepřekáželo. Licence je mu otevřená. A kdo chce mé zpěvy upravovat nebo použít jako součást svých děl, nemusí je přepisovat, protože má (za předpokladu, že sám k sazbě hudby používá LilyPond) k disposici všechny zdrojové kódy.

Pracoval v rytmu liturgického roku

"Josef Olejník skládal de facto užitkovou hudbu, která není určena pro koncerty. Přesto nebyl řemeslným komponistou. Dokládá to mimo jiné časový řád vzniku jeho prací, na který si vzpomínáme. Kdysi jsme ho někdy na začátku adventu prosili: „Otče, napište nám nějaký šikovný zpěv na Vánoce!“ Odmítl zdvořile z pozoruhodného důvodu: „Psát v adventě vánoční zpěvy, na to není chuť. Udělám něco až o Vánocích. Však to ten rok počká.“ Bylo pro něho příznačné, že žil a pracoval v rytmu liturgického roku."
(Komárek Karel: Postludium po životě P. Josefa Olejníka, Skleněný kostel, 17.7.2009)

Olejníkova práce v rytmu liturgického roku má v mých očích hodně do sebe a možná je tím nejlepším, věci nejpřiměřenějším přístupem ke zhudebňování liturgických textů. Myslím teď také na pravoslavné ikonopisce a jejich práci v režimu postu a modlitby - to je něco podobného.

Můj rytmus práce je jiný - stojí právě na tom "skládání vánočních zpěvů v adventě", na které Olejník neměl chuť. To, co mi chybí, je jistá svoboda od výsledků práce, svoboda od tlaku času (chci ty antifony už letos mít...). Možná se "však to ten rok počká" říká lépe starému člověku než mladému - možná je k tomu potřeba trocha té moudrosti, která přichází až s lety.

O skládání a o tíži volby

Každá volba je obtížná. Zvlášť tehdy, není-li žádné z nabízejících se dober zjevně nejlepší a má-li ten, kdo se rozhoduje, v sobě něco z pověstného oslíka mezi kupkami sena.

Já mám s oním nebohým zvířetem společného dost. Situacím, kdy si musím vybírat mezi různými možnostmi (téměř čehokoli), se s oblibou vyhýbám.

Přesto jsem se rozhodl modifikovat metodu své práce na notách k liturgii hodin proti směru své "osličí neřesti". Dosud jsem totiž pracoval výhradně tak, že jsem pro zpracovávaný text (nejčastěji antifonu) napsal melodii - víceméně tu první, která mě napadla, nebo "vypadla z kytary". (Když mě melodie napadne, snažím se pak dostat ji nějak z nástroje - nebývá to snadné, protože můj hudební sluch je nevalný - a zjistit, jestli se její intervaly vejdou do některé z církevních stupnic. Když mě žádná melodie nenapadne, buďto nějakou poskládám z nejohranějších obratů "chorální řeči", nebo nechám prsty tak dlouho běhat po strunách, až se najde nějaký kousek melodie, kolem kterého se pak dá postavit celá antifona - to myslím "vypadnutím z kytary".) Nevyhnutelně takto vznikají i melodie, ve kterých jsou při druhém nebo třetím přezpívání po nějaké době od složení patrné nedostatky. Nepovedené antifony opravuji, nebo, zdají-li se "neléčitelné", skládám celé nové.

Výše naznačená metoda práce je podobná záplatování - věnuji se těm notám, které jsou v rámci souboru křiklavě špatné, a to pouze tak, jak je to nezbytné k dosažení stavu "přijatelnosti".

Nedávno jsem pustil do světa antifonář pro neděle v mezidobí. Obsahuje nápěvy antifon, na kterých jsem výše načrtnutou "záplatovací" metodou pracoval měsíce. Snad proto, že se v době adventní a vánoční nezpívaly, jsem (protože jsem je delší dobu neviděl) podlehl iluzi, že už jsou vlastně "zralé". V neděli jsem zpíval oficium z nového antifonáře a byl jsem kvalitou antifon nepříjemně překvapen. První notované svazečky "Antifonáře k Denní modlitbě církve" měly být ukázkou toho nejlepšího, co projekt In adiutorium může zatím nabídnout. A ono je to dost slabé...

Rozhodl jsem se pro malou množinu materiálů, u nichž je žádoucí poměrně brzké dosažení "produkční kvality" (nedělní antifony a kompletář) použít jinou zdokonalovací metodu než "záplatování". V první řadě pro antifony, které jsou evidentně nekvalitní, ale i pro ty ostatní, vytvořit melodií více a vybrat mezi nimi tu nejkvalitnější. Skládat různé melodie pro stejnou antifonu je práce příjemná, radostná, svobodná - méně tlaku na to vytvořit něco dobrého hned, svoboda experimentovat, ... Ale když pak dojde na to, mezi tím, co jsem naskládal, vybrat tu jednu antifonu, která poputuje do "oficiálního" souboru nahradit svou méně podařenou sestru, radost přechází a svobodu střídá úzkost a nerozhodnost.

Ať žijí oslíci a ať kupky sena nejsou moc blízko u sebe. Amen.

Moje "kupky sena" jsou v git-repositáři projektu ve zvláštní odnoži variationes. Zatím jsem se takto dotkl jen kompletáře a neděle 1. týdne žaltáře, výběr jsem dosud - po všem výše řečeném to nepřekvapí - neučinil žádný.

Aktuální plány

Advent a doba vánoční jsou za námi. V práci na zhudebnění liturgie hodin pokračuji na úrovni zpracovávání "ohnisek temporálu" a příp. jejich okolí. Podobně, jako jsem z vánočního cyklu nejprve napsal zpěvy pro dvě ústřední slavnosti Narození Páně a Zjevení Páně, pak zlomek z oficií adventních nedělí a něco z oktávů obou zmíněných slavností, budu postupovat i při práci na okruhu velikonočním. Začal jsem již opravovat a upravovat materiály pro dobu postní a velikonoční z minulého roku - protože jsou v nich věci, pod které už bych se dnes styděl podepsat. Prvním novým počinem budou antifony ke kantikům z evangelií pro dny velikonočního oktávu (antifony k žalmům byly k disposici už loni) a oficium slavnosti Seslání Ducha svatého. Podle časových možností bude dále na řadě velikonoční triduum, příp. celý Svatý týden, a Popeleční středa. Drobným úkolem "na vedlejší koleji" je zpracování všech zbývajících zpěvů kompletáře (velikonoční responsorium, antifony zpívané během tridua a velikonočního oktávu místo responsoria). Tím pro letošek s paschálním cyklem zřejmě skončím. (V řadě priorit následují neděle doby velikonoční a postní.)

Začal jsem práci na antifonách k evangelním kantikům pro neděle v mezidobí. Ty do výše naznačeného systému priorit úplně nezapadají, ale považuji je za důležité.

Projekt Antifonáře k Denní modlitbě církve snad vypadá poněkud strnule. Úplně u ledu ale není. V git-repositáři projektu je možné vyčíst, že jsem provedl některé kroky k tomu, aby byly noty snáze integrovatelné do textů antifonáře a aby s nimi lépe vizuálně "souzněly". Snad již brzy se lze těšit na nové - téměř definitivní "vydání" antifonáře ke kompletáři. Co se týče žaltáře, ten potřebuje ještě doladit některé grafické nedokonalosti a pak provést finální zlom stránek. Během Vánoc jsem začal pracovat na samostatném žaltáři pro modlitbu se čtením (samostatný je proto, že modlitba se čtením se, pokud vím, málokde koná veřejně), věc se ale zkomplikovala, když jsem zjistil, že se žalmy modlitby se čtením zčásti mění podle liturgické doby. Pokračování prací je zatím v nedohlednu. V blízké době bych rád představil nový svazeček - antifonář pro neděle v mezidobí. (Celý notovaný žaltář v blízké době neplánuji, jak už jsem napsal jinde. Připravit ho by nyní nebylo nijak zvlášť těžké, ale vzhledem ke stále probíhajícímu vývoji nápěvů antifon považuji za lepší, aby se prozatím vedle sebe používaly dvě "knihy": žaltář bez not a antifony ze žaltáře. Žaltář totiž poměrně brzy nabyde definitivní podoby, zatímco antifony před sebou mají cestu ke zralosti trvající měsíce nebo roky.)

Návrhy sazby žaltáře

Několik dní nebo týdnů bude přístupný archiv se třemi různými podobami sazby žaltáře.

antifonar_zaltar_sloupce.pdf - Sazba se inspiruje Antiphonale Romanum z r. 1912. Ve dvou sloupcích je úsporná, dobře stránku vyplní. Možná trochu na úkor čitelnosti, mně se ale při letmé zkoušce i z této varianty zpívalo dobře. Jako problém vidím málo patrný předěl mezi žalmy, který ztěžuje orientaci při přechodu do druhého sloupce žalmu, který není první na stránce. Zatím jsem nevymyslel, jak žalmy oddělit výrazněji, aby to dobře vypadalo.

antifonar_zaltar_bezsloupcu.pdf - Bez sloupců, každý verš na jeden řádek. Nevypadá to moc dobře.

antifonar_zaltar_alanovydvur.pdf - Sazba inspirovaná žaltářem trapistického kláštera Nový Dvůr. Každá část verše je na novém řádku. Pro zpěv je toto řešení zřejmě nejpřehlednější, co se papíru týče, je neúsporné, a asi by to pro vyrovnanější vzhled chtělo užší papír.

Budu rád za každou zpětnou vazbu k těmto variantám, za návrhy úprav nebo jiného, zcela nového grafického uspořádání. Když pracuji na liturgickém zpěvníku, byl bych rád, aby byl použitelný, tedy zejména dobře čitelný a přehledný a pokud možno také krásný.

Index antifon

V git repozitáři projektu In adiutorium ve složce "nastroje" je prográmek indexmaker.rb, který umí projít noty v souborech zadaných na příkazové řádce, z každého kousku vytáhne text, upraví jej do čitelné podoby (odstraněním značek, vysvětlujících LilyPondu, jak text přiřazovat k notám), nakonec texty setřídí podle abecedy a vypíše spolu s údajem, ze kterého souboru byl ten který text vzat.

Ukázka: index antifon a responsorií z materiálu "antifony ze žaltáře".

Tento program činí výstup projektu In adiutorium významně přehlednějším. Umožňuje při troše šikovnosti vyhledávání antifon podle textu napříč všemi materiály. To se stává dost potřebným: čím větší část breviáře je zpracovaná, tím častěji se stává, že vím, že jsem s určitým textem už v jiném kontextu pracoval, někdy si i pamatuji melodii, kterou jsem pro něj napsal, ale netuším, kdy to bylo a ve kterém souboru ho najdu. (Dnes se mi to např. stalo s antifonou k modlitbě uprostřed dne o slavnosti Zjevení Páně odpoledne: "Dám tě národům jako světlo...".) Dále je např. soupis textů všech antifon ze žaltáře předpokladem pro zpracování "malého antifonáře", o kterém jsem psal celkem nedávno.

Prohlížení vývoje antifon

Některé antifony ze starších vrstev projektu mají za sebou poměrně dlouhou historii revizí melodie. Rád bych představil nový nástroj, který umožňuje tuto historii si prohlédnout.

V adresáři se zdrojovými kódy projektu se ve složce "nastroje" nachází skript prehledverzi.rb. Je to skript napsaný v jazyce Ruby, pro jeho spuštění je tedy potřebný příslušný interpret. Nemá žádné grafické uživatelské rozhraní a spouští se z příkazové řádky. (Dobře vím, že právě teď většinu čtenářů dokonale přešla chuť ho zkoušet. S tím se počítá - tento článek je především pro další skladatele a "skladatele", kteří píší noty v LilyPondu a pro správu verzí používají git a po drobné úpravě by můj skript třeba mohli dobře využít.)

Skriptu se jako jediný argument na příkazové řádce předá název souboru, jehož historie má být získána. Pro správnou funkci skript musí být spuštěn v Git-repositáři a zpracovávaný soubor musí být zdrojový kód not pro sázecí program LilyPond. Tento soubor dále musí být v Git-repositáři vedený. (Skript je totiž primitivní nadstavbou nad nástroji git.) Nakonec je pro funkci skriptu potřeba adresář "pracovni", do kterého skript ukládá své pomocné soubory i svůj výstup.

      git clone git://github.com/igneus/In-adiutorium.git
      cd In-adiutorium
      mkdir pracovni
      ruby nastroje/prehledverzi.rb kompletar.ly
    

Skript z git-repozitáře vytahá všechny dostupné verze specifikovaného souboru (resp. všechny ty, které přímo vedly ke vzniku té aktuální) a pro každý jednotlivý kousek not (score) vytvoří v pracovním adresáři soubor, který obsahuje všechny její verze od nejnovější po nejstarší. Ten je možné normálně přeložit LilyPondem a prohlížet.

Na ukázku jsem připravil historii jedné z antifon kompletáře.

Napsal jsem skript prehledverzi.rb výhradně pro potřeby projektu In adiutorium a bez ambic na funkčnost za jeho hranicemi. Dovede si poradit jen se zcela primitivními soubory not - nerozumí ani lilypondovským proměnným, ani vnořeným souborům, nedovede si adekvátně poradit s textem vloženým mezi noty příkazem \markup, ... Pro potřeby, pro které byl napsán, ale funguje dostatečně. Podobný skript, který by si dokázal korektně poradit s jakýmikoli notami napsanými v LilyPondu, by sice nejspíš byl velice užitečnou pomůckou pro řadu uživatelů, nevystačil by ale při zpracovávání not s jednoduchou mechanickou fintou a musel by obsahovat kompletní nebo téměř kompletní sémantický analyzátor jazyka LilyPond - a to dělat nechci. A neumím.

Důvodem vzniku skriptu byla potřeba mít možnost kontrolovat degenerace melodie - melodii antifony, která se mi z nějakého důvodu po určitém časovém odstupu přestane líbit, předělám. Když ale některá antifona nemá na melodie štěstí a projde takovým předěláním desetkrát, bohužel není jisté, že desátá melodie je lepší než devět předchozích. Možnost vidět je všechny za sebou a porovnávat je tedy důležitá.

[EDIT 19.2.2012] Skript už dlouho umí vyrobit přehledný soubor obsahující vývoj všech antifon ze zpracovávaného souboru. Oddíl každé antifony je nadepsán jejím textem a každý commit má u sebe datum.

Proč je těch antifon tolik?

Během několika měsíců jsem zhudebnil všechny antifony ze žaltáře. Jak jsem tak žaltář procházel, pomohlo mi to všimnout si některých ne na první pohled patrných strukturních zákonitostí. Že nejen hymny, ale i další texty (responsoria, antifony invitatoria, ke kantikům z evangelií a k novozákonním kantikům) se opakují v dvoutýdenním cyklu. Že se některé žalmy v čtyřtýdenním cyklu dvakrát vrátí, některé se opakují dokonce v každém týdnu.

Právě v souvislosti s opakováním kantik a žalmů mě zarazilo, že opakující se text má různé antifony. Každé novozákonní kantikum dvě různé. Žalm 118 má také čtyři - jednu, když se modlí v kuse, a tři další pro jednu modlitbu uprostřed dne, kde je naporcovaný. Žalm 51, kterým začínáme každé páteční ranní chvály, má pro každý týden antifonu jinou.

Jaký to má důvod? Strach z opakování? Ten považuji za nemístný - mniši se modlí žaltář za týden, všechny antifony tak slyší každý týden znovu a nemyslím, že by byli proto officiem znuděnější než my, běžní uživatelé "světského" breviáře. Jinou antifonu pro stejný text může tu a tam ospravedlnit kontext - např. kontext jiné části dne, kde se může hodit vyzdvihnout jiný dílčí aspekt žalmu.

Dále mě zaráží, kolik se v současném breviáři nachází antifon s navzájem velice podobným textem - často se liší pouze pořadím dvou slov nebo jediným nepříliš významným slovem.

Vysoký počet různých antifon se stává komplikací, má-li se liturgie hodin zpívat. To, že to zvyšuje časové náklady skladatele, je přitom ten menší ze dvou problémů. Větším problémem je, aby se antifony modlící se společenství naučilo. I v kontemplativních řádech, kde liturgie hodin patří k hlavním úkolům komunity, je nácviku zpěvu věnováno jen velice omezené množství času. Komunity aktivních řádů na to mají času pravděpodobně ještě méně a laici, kteří se denní modlitbu církve příležitostně společně modlí ve svém volném čase, na to, aby ji ještě nacvičovali, pravděpodobně obvykle čas nemají. Z tohoto pohledu je žádoucí, aby antifony byly relativně snadné a aby se častěji opakovaly (pokud možno častěji než jen jednou za čtyři týdny).

Zdá se mi smysluplné připravit vedle plného souboru antifon ze žaltáře jako doplněk ještě jednu, která se odkloní od oficiálních liturgických textů v tom, že při zachování smyslu (podle kritérií, která je třeba ještě dospecifikovat - patřila by mezi ně jistě úzká myšlenková souvislost vzájemně nahrazovaných antifon, ohled na to, zda ta která antifona je či není vyňata z příslušného žalmu, ohled na specifika denních dob) sníží - možná i velmi výrazně - počet antifon. Zároveň tam, kde je to možné a vhodné, dá před tím, co jsem vytvořil já, přednost antifonám již léty zaužívaným, jak jsou k nalezení ve zpěvnících Kancionál, Mešní zpěvy, Zpěvy s odpovědí lidu a dalších. Myslím, že by takový antifonář mohl být smysluplným krůčkem k přiblížení zpívané liturgie hodin všem "neprofesionálním modlitebním společenstvím". A tak by se stal cenným obohacením liturgického života.

Antifony ze žaltáře jsou kompletní

Dnes, o památce Stětí sv. Jana Křtitele, jsem napsal melodie pro antifony ze soboty 4. týdne žaltáře a uzavřel tak jejich čtyřtýdenní cyklus. To znamená, že je možné zpívat podstatnou část oficia ferií a nedělí v liturgickém mezidobí. (Nedělím mezidobí chybí antifony ke kantikům z evangelií - jejich cyklus je ale tak obsáhlý, že se na něj v blízké době nechystám. Navíc antifony ke kantikům z evangelií pro neděle a slavnosti tradičně patřily k nejkrásnějším a nejpropracovanějším kusům chorálního repertoáru a tak se zdráhám o ně pokoušet...) Tím je dosažen jeden z prvních významnějších mezníků projektu In adiutorium. Na antifonách ze žaltáře jsem po chvilkách pracoval sedm měsíců - od ledna.

Ta bezmála 4MB zabírající a 53 stránek čítající hromada not už (mi) stojí za trochu slavení. Na "křest knihy" je ale ještě příliš brzy. Soubor antifon je kompletní, nikoli však hotový - je něčím mezi surovou hmotou teprve připravenou ke zpracování a velice hrubým polotovarem. Některé antifony již považuji za hotové a krásné, ty jsou ale výjimkou. Antifony ze žaltáře mají před sebou týdny a měsíce oprav a předělávek.

Možná není od věci podělit se o praktický tip k používání: já si antifony tisknu, vždy čtyři stránky (tj. dva dny) na list papíru (to chce už docela dobré oči - ty ale, Bohu díky, zatím mám), a zakládám do kroužkového bloku. Když antifony některého dne výrazněji předělám, vytisknu si znovu jen ten předělaný den a založím do bloku namísto staré stránky. Tento systém je poměrně šetrný k lesům i k peněžence a zároveň umožňuje mít antifony stále vytištěné v nejaktuálnější verzi.