Když někdo prochází zde na blogu články z kategorie
Projekt,
může sledovat, jak se projekt In adiutorium vyvíjí,
jak přicházejí nové sny a některé se postupně stávají skutečností.
Jedním z důležitých snů je "sen o českém antifonáři,"
poprvé zformulovaný
22. ledna 2011.
Myslím, že přišla správná doba na to, abych ho poněkud rozvinul.
Cíl
Na podzim jsem zveřejnil první svazeček Antifonáře k Denní modlitbě
církve. Mezitím přibyly další tři. Tyto první svazečky vznikaly
velice spontánně, bez nějaké širší zahrnující vize. "Chci nabídnout
výběr z výstupů projektu v podobě, ve které se dá vytisknout
a přímo používat při společné modlitbě."
Vlastně svého druhu propagační předměty
projektu nebo předběžnou ochutnávku toho, co od něj lze očekávat.
Mezitím jsem o budoucnosti Antifonáře k Denní modlitbě církve dost
přemýšlel a ujasnil jsem si, co vždycky úplně jasné nebylo:
že mým konečným cílem je kompletní zhudebnění českého překladu
liturgie hodin a že by definitivní podobou tohoto zhudebnění měla
být kniha (resp. několik knih). Bez ohledu na to, zda tohoto cíle
bude někdy dosaženo, se mi zdá smysluplné už teď ho načrtnout a
napříště ho při práci mít před očima.
(Když říkám "kniha", nemyslím tím automaticky na běžné vydání
tiskem - myslím, že by bylo opravdu těžké sehnat vydavatele,
který by vydal něco, co podléhá licenci
CC BY-SA
a navíc bude zajímat jen velice omezený okruh lidí.
Je možné, že jednou nechám vydat malé množství exemplářů vlastním
nákladem - už proto, že ty noty sám denně používám a knihy mám
raději než počítačovou obrazovku, volně poletující listy nebo nouzově
sešité sešity. Určitě ale připravím sazbu, kterou si každý bude moci
sám vytisknout nebo třeba nahrát do čtečky.)
Výše řečené určuje pozici Antifonáře k Denní modlitbě církve
v rámci projektu In adiutorium: Antifonář má naprosto ústřední
postavení. Notové materiály jsou z velké části přípravou obsahu,
který se jednou stane součástí Antifonáře.
Struktura
Dosavadní vývoj naznačil, jak antifonář zřejmě spatří světlo světa:
postupně, po malých ucelených oddílech. Ty by však neměly být víceméně
náhodné jako doposud, ale sledovat nějaký rozumný plán,
podle kterého se nakonec poskládají v jeden celek.
Zdá se vhodné vyjít ze struktury breviáře.
- vánoční cyklus
- doba adventní
- doba vánoční
- velikonoční cyklus
- doba postní
- pět postních týdnů
- Svatý týden
- doba velikonoční
- proprium mezidobí
- ordo
- žaltář (+ doplňovací cyklus)
- kompletář
- sanktorál
- společné texty o svatých, texty o posvěcení kostela a za zemřelé
Malý komentář k této struktuře. Breviář dělím do šesti základních
okruhů. Ty se z důvodů rozsahu nebo jiné vhodnosti rozdělí
na celkem deset svazečků antifonáře.
Pozornost by mohlo vzbudit rozdělení postní doby do dvou svazečků.
Tuto volbu zdůvodňuji jednak tím, že dny Svatého týdne mají větší
množství vlastních zpěvů než předchozí postní dny (vlastní
antifony k žalmům), jednak, a především, tím, že je pravděpodobné,
že někde bude z celku antifonáře zájem pouze o oficium Svatého týdne a
má tedy smysl, aby vyšlo samostatně.
(V 19. a 20. století bylo běžné samostatně vydávat
"Officium maioris hebdomadae"
jako výtah z antifonáře a graduálu pro kostely, kde se liturgie
zpívala jen o Svatém týdnu a ve Velikonočním oktávu.)
Sanktorál pro svůj rozsah téměř jistě nevydá na jeden svazeček,
ale na řadu.
Co bude s dosavadními svazečky?
Knížky dosud zveřejněné jako svazečky Antifonáře k Denní modlitbě
církve čeká různý osud. Kompletář a Žaltář čeká v nejbližší době
jen změna čísla. Kompletář bude nadto doplněn o vlastní zpěvy
pro dobu velikonoční a později o odkazy na zpěvy Velikonočního tridua.
Žaltář se časem rozroste o antifony a responsoria.
(Nebude to ale nijak brzy.)
Svazeček Velikonočního tridua se stane základem pro Svatý týden.
(Ten bych rád měl hotový do Velikonoc.)
Svazeček s oficii pro neděle v mezidobí bude taktně odsunut
na okraj, dostane místo mimo navrženou číselnou řadu a bude mu
dopřáno důstojné dožití. Až vyjde notovaný žaltář a proprium
mezidobí, bude pravděpodobně zrušen.
Otevřené otázky
V souvislosti s projektem Antifonáře mám stále ještě celou řadu
nezodpovězených otázek. Některé se týkají věcí dílčích a spíše
podružných, chybí mi ale i řešení některých poměrně zásadních
koncepčních problémů.
Kdy jsou zpěvy zralé na vytvoření svazečku antifonáře? - Rozvrh práce.
Každý zveřejněný svazeček
Antifonáře má představovat víceméně definitivní podobu dílčí skupiny
zpěvů. Obsah svazečků by se po vydání ideálně neměl měnit,
nebo by se alespoň neměl měnit výrazně a příliš často.
To znamená, že by zahrnuté zpěvy na mé škále "statutu materiálu"
měly dosahovat
hodnoty alfa nebo ómega. Dosud ale nemám žádnou "metodiku vyvíjení
a hodnocení not", nemám žádný postup, který noty do kýženého stavu dovede.
Ohledně toho, jak (ne)kvalitní je který dílčí zpěv, mám velkou
nejistotu. Snad dovedu rozeznat skutečné obludy (zpravidla až s jistým
časovým odstupem od složení), ale jemnějším měřítkem nedisponuji.
Pozn. 1.
Dosavadní svazečky Antifonáře charakter "zpečetění vývoje
dílčí skupiny zpěvů" nemají.
Pozn. 2.
To, že nějaké zpěvy dosáhnou definitivní podoby a vyjdou jako
svazeček antifonáře, neznamená, že tím nutně navždycky opustím
jejich vývoj. Zdá se ale být rozumné vytvořit v tom bodě "zmraženou"
větev vývoje, do které se nebude zasahovat s výjimkou oprav případných
závažných chyb (které by tam správně už neměly být).
Pokud později vyjde výrazně změněné další vydání, staré vydání musí
zůstat nadále dostupné.
Podobný postup znají ti, kdo jsou obeznámeni s organizací práce
při vývoji softwaru.
Jaké je plánované využití?
Odpověď na tuto otázku dalekosáhle určuje podobu připravované knihy.
Kdo a v jakých podmínkách ji bude používat? Bude s ní cestovat,
bude ji přenášet? Za jakého osvětlení se z ní bude zpívat?
Mělo by být možné držet ji po celou dobu v rukou?
Měla by být dobře čitelná pro více lidí zároveň?
Toho času jediný, o kom vím, že stávající svazečky Antifonáře
k Denní modlitbě církve používá, jsem já sám.
S ohledem jen na sebe bych na otázky odpověděl následovně:
kniha bude pro jednoho člověka, měla by být čitelná ze vzdálenosti
o něco větší než je běžná čtecí vzdálenost, s ohledem na to,
že někdy např. potřebuji prostor na hudební nástroj.
Cestovat zřejmě nebude příliš často, přesto by ale neměla být příliš
objemná, rozdělení na více menších svazků se zdá být výhodné.
Rozhodně chci mít oddělený žaltář, abych mohl mít ve dnech,
kdy oficium není celé z žaltáře, otevřenou
zároveň příslušnou stránku ze žaltáře a vlastní antifony daného dne.
Přímluvy
Jednou ze zatím platných zásad práce na Antifonáři je
"neduplikovat breviář tam, kde k němu nepotřebujeme přidat žádnou
informaci navíc."
Obsahuje tedy pouze ty texty, které buďto mají originální melodii,
která není v breviáři ani v oficiálním hymnáři (antifony, responsoria),
nebo mají nějakou dobře známou melodii, ale musí se doplnit o informaci,
jak ji přesně na text "nasadit" (žalmy, kantika).
K denní modlitbě církve je tedy stále nutný alespoň jeden
breviář na modlící se společenství.
Hraničním případem jsou přímluvy. Ty se totiž někde čtou stejným způsobem
jako přímluvy ve mši a chór na ně odpovídá zvoláním, někde
ale hebdomadář čte první část každé přímluvy a chór odpovídá druhou
částí. V některých komunitách se přímluvy navíc tímto způsobem
zpívají. Je tedy otázkou, zda přímluvy do Antifonáře zahrnout či ne.
Kompromisním řešením by bylo věnovat přímluvám samostatný svazeček.
Modlitba se čtením
Na zpěvech modlitby se čtením jsem ještě nezačal pracovat.
(Prostě proto, že se ji z důvodů, mezi nimiž je fakt, že
texty nevlastním tištěné, jeden z těch menších,
a moje lenost naopak jeden z těch větších, nemodlím.)
Pokud jde o responsoria této hodinky (víceméně každá lekce
má své jedinečné responsorium!), ještě ani nevím, zda a jak
je chci zpracovávat.
Jak tedy s modlitbou se čtením naložit? Úplně ji zanedbat a
do Antifonáře nezahrnout? Vydat ji později v samostatné řadě
svazečků? Nebo ji do Antifonáře zahrnout a tím vznik
většiny svazečků zřejmě výrazně zdržet?
Vlastní žalmy
Je lepší žalmy a kantika vlastní některým formulářům
(společné texty; velké slavnosti) v těchto formulářích
otisknout znovu, nebo odkázat na příslušné místo do žaltáře?
Já jsem nakloněn spíše druhému řešení - nemám rád zbytečné
opakování a plýtvání papírem a navíc je to řešení velmi tradiční.
Staré antifonáře často neobsahují žaltář - přinejmenším ve starověku
a ve středověku se počítalo s tím, že kdo je zavázán k modlitbě
oficia, naučí se všechny žalmy nazpaměť. (Žaltáře v kostelích
a komunitách byly, ale zřejmě ne na to, aby se z nich zpívalo,
nýbrž k tomu, aby se z nich memorovalo.)
Jak uspořádat sanktorál?
Vlastní zpěvy sanktorálu tvoří značně rozsáhlý celek, který bude
sotvakde celý využit. Rozhoduji se proto, zda ho rozdělit
do svazečků podle plynutí času
nebo podle "okruhů" či "vrstev" (svátky Páně a Panny Marie;
apoštolové; staří svatí římské církve; čeští světci; apod.)
Nejbližší doba
V horizontu jednoho roku bych chtěl přivést k definitivní
nebo téměř definitivní podobě svazeček kompletáře (protože tam k tomu
mnoho nechybí) a
Svatého týdne (protože je důležitý). Ostatní svazečky jsou věcí
vzdálenější budoucnosti a projekt In adiutorium čeká ještě
dlouhá existence v přípravné fázi charakterisované
velkým množstvím samostatných, vzhledově jednoduchých
a nevyzpytatelně se měnících notových materiálů.
Objev
mariánských nešpor v časopisu Cyril
mě před měsícem upozornil na něco, co jsem do té doby netušil -
že se části oficia, zejm. nešpory, v českých zemích
zpívaly v českém překladu už sto let před koncilem (a možná ještě dříve),
a že tedy problémy jako "jak zpívat český text na chorální nápěvy"
nebo "jak zhudebnit české znění antifon" nejsou nijak nové
a je tu už nějaká, byť pozapomenutá, tradice,
kterou je dobré poznat a případně se z ní
něčemu naučit, něco převzít, ...
Ale tradice oficia zpívaného v národním jazyce je u nás, jak jsem
nedávno překvapeně zjistil, ještě starší. Věděl jsem, že čeští
utrakvisté měli přeložené nebo nově zbásněné zpěvy mešního ordinária
a propria, netušil jsem ale, že se ve stejné době zpívaného
překladu do češtiny dočkaly i zpěvy
oficia. Jsou zastoupeny v Jistebnickém kancionálu (15. stol.;
jsou i v jiných starých rukopisech?).
Netrpělivě
očekávám třetí svazek jeho kritického vydání, v němž by měly být
obsaženy. (Za jak dlouho by mohl přijít na svět, když ještě
nevyšel díl druhý a první je tu od roku 2005?)
Ukazuje se jako nanejvýš vhodné opřít tvůrčí práci na zpěvech
k denní modlitbě církve o alespoň základní studium dějin
české duchovní hudby.
Hledal jsem, odkud začít. A protože nejsem muzikolog
a v literatuře tohoto oboru se neorientuji, chci zkusit
"částečný crowdsourcing rešerše": níže je seznam potenciálně
relevantních titulů, které jsem zatím našel.
Kdyby článek četl někdo, kdo se v tématu vyzná, a věděl
o jiné důležité knize, nebo naopak o tom, že některá z uvedených
důležitá není nebo je dokonce zavádějící, prosím o komentář.
- Dějiny posvátného zpěvu staročeského / Karel Konrád (1893)
- O staročeské psalmodii / Karel Konrád (1886)
- Stručné dějiny české lidové duchovní písně / František Šmíd (1999)
- Dějiny husitského zpěvu / Zdeněk Nejedlý (6 svazků, 1954-1956)
Dovoluji si touto cestou upozornit na projekt
Otevřená víra,
usilující o zpřístupnění volně šiřitelných děl souvisejících
s vírou a životem z víry nejširší křesťanské veřejnosti
prostřednictvím internetu.
Shromažďuje informace o dílech, která už volně šiřitelná jsou,
a usiluje o to, získat držitele autorských práv
k některým dosud nesvobodným dílům pro nastavení právního režimu tak,
aby bylo možné jejich legální volné šíření.
Myšlenka projektu je mi velice blízká -
jak je možné vyčíst už ze staršího článku
Chorál, tradice a autorská práva.
Doufám, že se dočkám dne, kdy mezi volně šiřitelná křesťanská
díla budou patřit i kompletní české oficiální liturgické texty.
- Zatím tomu tak není. Texty sice jsou dostupné na internetu,
ale buďto nelegálně, nebo jen s tichým souhlasem držitele práv
(ČBK). Je nanejvýš žádoucí, aby šíření liturgických textů
bylo výslovně právně ošetřeno - pokud možno vstřícně.
Příjmy vydavatelů liturgických knih tím výrazně nepoklesnou
(pravděpodobnost, že si nějaká farnost ze stažených textů
vysází a nechá na vlastní náklady vytisknout vlastní misál nebo lekcionář,
místo aby si koupila ten centrálně vydaný v KNA, je téměř nulová),
zato lze ale očekávat nemalý užitek
v životě jednotlivých věřících i společenství.
(U liturgických textů a dalších podobných děl, kde je zásadně
důležité zachování integrity, je samozřejmě nutné pečlivě
nastavit licenční podmínky a příp. podmínky,
za jakých se texty šířené po internetu smějí používat při liturgii -
pro katolickou liturgii zůstává zásadní jistota, že texty,
které se používají, jsou opravdu ty správné, aktuální, schválené,
bez nějakých neautorizovaných interpolací apod.)
Tedy - projektu
Otevřená víra
patří pevné místo mezi pravidelně odebíranými kanály
v mé RSS čtečce (tip: spokojeně používám
RSSOwl).
Zatím jsou tam odkazy jen na uvolněné překlady bible
a na jakýsi projekt In adiutorium.
Doufám, že množství volně šířených křesťanských děl časem
výrazně vzroste, k užitku celé české církve. A těším se,
co všechno se objeví - mně z pochopitelných důvodů leží nejvíc
na srdci liturgické texty, ale kolem tématu "víra a život z ní"
lze shromáždit velice pestrý soubor "artefaktů" -
nejen liturgických a nejen textů.
Mám ve zvyku čas od času naznačit, jakým směrem po jakých vodicích
liniích se ubírá práce na projektu.
(Jako
v lednu,
v srpnu,
loni v lednu.)
A protože náplň z posledního "programového článku" byla už docela
dávno vyčerpána, je vhodný čas napsat další.
V současné době pracuji předně na slavnostech a svátcích Páně
a Panny Marie napříč liturgickým rokem a na společných textech
o svatých. (To je jedna výrazná linie.)
Příležitostně zpracovávám také některé vlastní texty
o svatých, zatím bez pevného klíče - přednostně
apoštoly a světce z národního propria. (Vedlejší kolej, na kterou
přepínám spontánně a nechci tu dělat žádné velké plány.)
Záhy po napsání posledního článku
jsem se pustil do práce na realisaci předestřené vize nových
"lidových nešpor". Rád bych poměrně brzy dokončil jejich
části z temporálu. Svátky svatých se opozdí, zřejmě i výrazně,
protože bych chtěl zachovat stávající postup: každé oficium
svobodně zpracovat, pak teprve z něj to, co je použitelné,
přenést i do zpěvníku "Nešporní zpěvy" a k textům, jejichž
nápěvy z "mainstreamového" oficia převést nelze, složit pro zpěvník
alternativní melodie. Chci, aby "Nešporní zpěvy" tvořily v rámci
projektu In adiutorium malý víceméně uzavřený svět a neexpandovaly
se svou specifickou logikou do ostatních materiálů.
(Další vedlejší kolej.)
Velikonoční doba se pomalu chýlí. Je tedy namístě připomenout si
předsevzetí
průběžně pracovat na nedělních antifonách ke kantikům
z evangelií. (Pevná osa.)
Až se léto překulí a schýlí se k podzimu (ale to už hodně předbíhám,
kdo ví, co ve skutečnosti na podzim bude), bude čas začít
druhé kolo práce na "ohniscích temporálu": z vánočního cyklu
bych letos chtěl zpracovat všechny antifony vlastní ročnímu
cyklu C a antifony k žalmům pro všechny dny, které je mají vlastní,
zejm. adventní neděle.
Vedle tvorby nových materiálů bych rád kvalitativně posunul
alespoň ústřední (to pro mě aktuálně znamená jednak
"během liturgického roku nejpoužívanější", jednak "náhodného
příslušnou moc nad oltářem nebo kůrem majícího návštěvníka webu
k liturgickému nasazení nejspíše svádějící") materiály již
existující, nemám ale ohledně toho zatím žádný jasný plán.
Víceméně od začátku projektu se oháním tím, jak se inspiruji
gregoriánským chorálem. Musím se ale přiznat, že deklarovaný
inspirační zdroj znám vlastně jen velice málo.
Pro lepší poznání jednak chorálu, jednak starší podoby římského
oficia, se chystám v blíže neurčené budoucnosti na čas vyměnit
svůj breviář a kroužkové desky s notami za předkoncilní antifonář.
V tomto článku se chci pokusit jistým způsobem zúročit poznatky
zejména, ale nejen z dosud prozkoumaných "předkoncilních lidových oficií"
a načrtnout podobu nového liturgického zpěvníku pro použití
ve farní liturgii.
Projekt In adiutorium v současné době pomalu, ale víceméně systematicky
a stálým tempem směřuje k vytvoření zpěvů pro úplné zpívané oficium.
(Zatím úplně chybí zpěvy pro modlitbu se čtením - to je zčásti
metodická redukce, zčásti zdržení způsobené dosud nevyřešenými
problémy - ale mým záměrem je časem zpracovat i ty.)
Úplné zpívané oficium je ovšem přinejmenším v posledních staletích
spíše výjimečná věc, záležitost relativně malého množství
specialisovaných zejm. řeholních společenství.
Vedle toho vždy existovala a existuje celá řada společenství a institucí,
kde se společně slaví pouze malá část liturgie hodin
(dříve často ve farnostech: nešpory každou neděli nebo alespoň
o velkých slavnostech) nebo kde se slaví oficium úplné,
ale jen částečně nebo výjimečně se zpívá.
Různé kontexty, ve kterých se liturgie hodin slaví, vedou ke vzniku
uzpůsobených knih. Tak zpěvy římského oficia v 1. pol. 20. stol.
vycházely ve třech různých knihách:
- Antiphonale obsahovalo plný repertoár (kromě nočního oficia,
které se z neznámých důvodů po reformě Pia X. nedočkalo vydání)
- Vesperale nešpory na každý den
- Liber usualis výběr zpěvů mše i oficia pro potřebu kněze
působícího ve farní pastoraci a zpěváků farního chrámu. Z oficia
v ní byly jen nešpory, kompletář, a ranní chvály pro svátky.
Knihy z této doby počítající se zpěvem v národním jazyce
("lidové nešpory"), vznikající často
"v terénu" a reflektující nikoli něčí ideál, ale skutečné
možnosti a požadavky české farnosti, jsou obvykle ještě mnohem
skromnější než Liber usualis. Kromě omezení se na (1) nešpory
(2) liturgicky nejvýznamnějších dní přistupují navíc obvykle i
k (3) formálním
zjednodušením: typicky je každému žalmu přiřazen nápěv,
na který se zpívá vždy. (Narozdíl od klasického latinského oficia,
kde se nápěv žalmu mění podle antifony.)
V Německu jsem měl možnost seznámit se
s moderním modelem
liturgie hodin pro farnosti a laická společenství
od Paula Ringseisena.
Ten usiluje o vytvoření "lidového oficia" ne výběrem malé části
z "liturgie specialistů", ale zásadní změnou koncepce.
Jakkoli je tento model "komponovaných
tematických bohoslužeb" zajímavý, nepovažuji ho za vhodnou součást
farní liturgie, protože počítá s tak vysokým faktorem proměnlivosti,
že je téměř nemožné se v něm "zabydlet".
(Velmi vhodná může Ringseisenova koncepce být pro krátkodobé
akce, jako jsou rozličná setkání mládeže, kde jsou účastníci
připraveni na velké množství jedinečných
mimořádných zážitků.)
Naopak za slibný a realitě "liturgicky akčnějších" českých farností
dobře odpovídající model považuji
Navrátilovy Lidové nešpory.
Ty počítají se slavením nešpor jen asi sedmnáctkrát v roce,
výhradně o velkých svátcích. Nešpory jsou bez textových a strukturních
úprav vzaty z breviáře. Ve třicátých letech to asi ani nebylo myslitelné
jinak. I dnes ale tento přístup považuji zvláště pro podmínky farnosti
za vhodný: jednak je cenné vědomí, že se tu "koná to, co koná církev"
(liturgie hodin legitimně upravená v mezích Všeobecných pokynů
k denní modlitbě církve samozřejmě je "konáním toho, co koná církev",
ale při jednotě textů je tato jednota konání jaksi "hmatatelnější"),
jednak pevný rámec, který si člověk po několikerém slavení osvojí
a je v něm napříště "doma", podobně jako ve slavení mše nebo v běžných
pobožnostech.
Zatímco hlavní linií projektu In adiutorium je jednoznačně
"liturgie hodin pro specialisty" a kýženým výstupem
úplný český antifonář, chtěl bych se výhledově pokusit
jako "vedlejší produkt" připravit malý soubor nešpor pro využití
ve farnostech. Jeho charakteristiky lze načrtnout v několika bodech:
- velmi omezený rozsah - jen nešpory velkých slavností
(cca jako Navrátil)
- každý žalm má pevný nápěv, na který se zpívá vždy;
značkování textů je přímočařejší
než v žaltáři
(protože nemusí být tak variabilní)
- antifony jsou složené tak, aby tóninou odpovídaly nápěvům
příslušných žalmů a kantik; jsou pokud možno snadné
- orientace ve zpěvníku je usnadněna "čísly písní" podobně jako
v kancionálu (a lépe než v Olejníkových Nedělních nešporách,
kde čísla nejsou příliš funkční)
- zpěvník by měl obsahovat i hymny
(Antifonář k Denní modlitbě církve
je neobsahuje, protože nechce duplikovat oficiální hymnář;
nelze ale předpokládat, že by někdo do farnosti kvůli nešporám
slaveným několikrát do roka nakupoval hymnáře)
- vedle zpěvníku by měl existovat i varhanní doprovod
(ten ovšem v současné době nejsem schopný vytvořit; lze ale prozatím
využít přinejmenším existující doprovody k chorálním nápěvům
žalmů)
Zatím nemám ujasněno několik dílčích otázek, mj., jak ve zpěvníku
kromě "ohnisek temporálu" a "vrcholů sanktorálu" zohlednit či
nezohlednit doby přípravy, advent a půst, které jsou tradičně
dobou zvýšeného "liturgického výkonu". A pokud zohlednit, tak jak.
[EDIT 13.5.2012] Je tu malá ukázka, jak zpěvník bude asi vypadat.
Je to zatím poloprázdná kostra, kromě několika žalmů
a kantik obsahuje jen neúplná oficia slavností doby vánoční.
Pracovně jsem ho nazval
Nešporní zpěvy.
Až bude obsahovat alespoň nějaký smysluplný celek, přidám
ho na stránku s notami.
Včera jsem se dozvěděl, že chrámový sbor v Kladně-Rozdělově
nacvičuje na 1. nešpory slavnosti Seslání Ducha svatého
moje zde zveřejněné antifony. (Sestra, která ve sboru zpívá,
vyhrožovala útokem na mou kytaru - nástroj, bez kterého bych
ve skládání zpěvů k oficiu mohl jen těžko pokračovat - že prý jsou ty
antifony nezpívatelné :) ) Samozřejmě mám i radost, a ne úplně malou -
když takový dobrý sbor, jako je v Rozdělově, cvičí něco, co jste
napsali, je to už samo o sobě (i kdyby třeba nakonec nedošlo
na provedení) dost velká čest -
ale také mě to vyděsilo. Stojím si za tím, co říká značka u
inkriminovaných not: mají status
delta. Jsou sice rozsahem kompletní, ale co do délky existence a zrání
"novorozené", a jako takové dle mého soudu nezpůsobilé k užívání
v "ostrém liturgickém provozu".
Uvědomuji si, že moje tvorba, kromě toho, že je snad alespoň
do nějaké míry darem, představuje, vzhledem k mé hudební nekompetenci
a lehkosti, s jakou výtvory publikuji, i hrozbu:
je díky internetu velmi snadno dostupná a mnoho z toho, co nabízím,
nemá žádnou konkurenci. (Zrovna o prvních nešporách Seslání Ducha svatého
to neplatí: ty má zpracované Olejník.) Je tu tedy nebezpečí, že někdo
sáhne po tom, co se tu nabízí, aniž by zkoumal, zda to je dostatečně
hodnotné pro využití při liturgii - prstě proto, že nic jiného není.
Přidal jsem proto na stránku s notami do pravého horního rohu
výrazné upozornění s odkazem na
"Varování a komentář k notám" -
soubor krátkých textů, které jednak upozorňují na nedostatky
a možné pasti mých hudebních výtvorů, jednak by měly napomáhat k jejich
správné interpretaci.
Se vznikem obsáhlejších materiálů a zejména postupně vznikajících
svazečků Antifonáře k Denní modlitbě církve někoho možná začala
zajímat otázka, jak knížky z elektronické podoby co možná elegantně
převést na papír. Já sám už několik týdnů používám vytištěný
Antifonář ke kompletáři
a Žaltář a chci se podělit o postup,
který používám.
Tisk
Svazečky Antifonáře jsou zamýšlené k tisku na papír
formátu A5 oboustranně.
Aby si s tiskem dobře poradila tiskárna a aby se pak knížka
dala dobře svázat, je potřeba stažený PDF dokument upravit:
umístit vždy dvě stránky A5 vedle sebe na stránku A4
a z takto vzniklých "tiskařských" stránek ty sudé otočit.
(Předpokládám, že čtenář má jako já k disposici tiskárnu tisknoucí
na papír formátu A5 a chce knížku vázat nějakou metodou pracující
se složkami. Pro toho, kdo tiskne rovnou na formát A5 a bude vázat
třeba kroužkovou vazbou, je tento článek irelevantní.)
Pro postup, který sám používám a chci i vám nabídnout, je důležité
předem zvážit, jak se materiál připravovaný k tisku bude vázat.
Rozsahem malé materiály čítající, řekněme, do 30 stran, je
zřejmě nejlepší svázat jako jeden sešit. Z nabídky projektu
In adiutorium do této kategorie spadá např.
Antifonář ke kompletáři.
Rozsáhlejší materiály je naproti tomu vhodnější vytisknout a zkompletovat
jako větší množství složek ("malých sešitů") a ty pak spojit některým
typem knižní vazby.
K přípravě dokumentů k tisku používám program pdfbook ze sady
nástrojů
PdfJam. (Moje linuxová distribuce - Debian -
má PdfJam v nabídce připravených balíčků. Bohužel nevím o tom,
že by bylo možné PdfJam používat ve Windows.) Postará se o ni jediný
příkaz:
pdfbook --signature N --suffix X SOUBOR
N: číslo dělitelné 4 - kolik stránek na složku. (Číslo musí být dělitelné
čtyřmi proto, že čtyři stránky se tisknou na jeden list.)
X: přípona výstupního souboru.
SOUBOR: cesta ke zpracovávanému souboru.
Antifonář ke kompletáři,
čítající právě 12 stran, tisknu se 12 stránkami na složku a svážu jako
jeden sešit.
pdfbook --signature 12 --suffix broz antifonar_kompletar.pdf
Jak úspěšně upravený soubor vypadá je možné vidět na
Antifonáři ke kompletáři:
po rozkliknutí detailu se ukáže nabídka dvou souborů ke stažení.
antifonar_kompletar-broz.pdf je připravený výše popsaným způsobem.
Obsáhlejší materiály je vhodné rozdělit na složky
po 12 nebo 16 stranách.
Upravený soubor oboustranně vytiskneme.
Vazba
Vytištěné listy uprostřed přehneme a poskládáme do složek.
Malé materiály vázané jako jeden sešit sešije větší sešívačka.
Já tak velkou sešívačku nemám a sešity sešívám jehlou a nití -
jedním velkým několikrát "obtaženým" stehem uprostřed.
Vazba větších brožur a knih je poněkud dobrodružná záležitost.
Na internetu je k nalezení řada návodů
(např. ve WuWejově zápisníku).
Nemohu doporučit žádný "zaručeně nejlepší", protože sám vážu
knížky zřídka a zatím jsem umění knižní vazby dostatečně neovládl. Poměrně
dobré zkušenosti mám s návodem obsaženým v knize
Skautskou stezkou (Václav Břicháček a další; vydal Junák 1998, 2. vyd. 2001).
V jednom z předchozích příspěvků
jsem si s P. Wagnerem postěžoval, že se některé z textů denní modlitby
církve téměř vzpouzejí tomu, aby byly zpívány.
Mezi takové počítám i antifonu k Magnificat Velkého pátku:
Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna v době, kdy jsme s ním byli ještě znepřáteleni.
Když jsem psal melodie pro antifony velikonočního tridua, s obtížemi a
bez chuti jsem pro tuto antifonu také jednu napsal.
O něco později jsem se k Velkému pátku vrátil a snažil se tuto antifonu
nějak vylepšit. Hotová melodie byla ohavná. Pro daný text se ovšem
zdálo nemožné složit nějakou lepší.
Obrátil jsem se tedy k originálnímu latinskému znění breviáře -
snad by bylo lze antifonu přeložit jinak, aby se dala zpívat.
(Když se překládal breviář do němčiny, byli u toho mj. benediktini,
kteří bděli jen nad tím, aby překlad byl v mezích možností zpěvný.
Jestli se nepletu, v našich zemích v době vzniku překladu nikdo
vážně nepomýšlel na to, že by se oficium zpívalo. Vzhledem k podmínkám
je to pochopitelné a Bohu díky za to, že překlad vůbec vznikl. Bude-li se
ale v budoucnu překlad breviáře revidovat, doufám, že hledisko zpěvnosti bude
náležitě zohledněno.)
Cum inimíci essémus, reconciliáti sumus Deo per mortem Fílii eius.
Musel jsem sáhnout po strojovém vyhledávání (používám na Linuxu
Xiphos - není to sice žádný
zázrak, ale pro vyhledávání a srovnávání různých překladů biblických
textů stačí), abych zjistil, ze kterého místa Písma svatého je antifona vzata:
Řím 5,10.
V kontextu:
Řím 5, 6-10: Vulgáta
Ut quid enim Christus cum adhuc infirmi essemus, secundum tempus pro impiis mortuus est -
vix enim pro iusto quis moritur nam pro bono forsitan quis et audeat mori -
commendat autem suam caritatem Deus in nos, quoniam cum adhuc peccatores essemus,
Christus pro nobis mortuus est. Multo igitur magis iustificati nunc in sanguine ipsius salvi erimus ab ira per ipsum.
Si enim, cum inimici essemus, reconciliati sumus Deo per mortem Filii eius, multo magis reconciliati salvi erimus in vita ipsius.
(Interpunkce a dělení vět J.P.)
|
český ekumenický překlad
Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné.
Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život.
Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.
Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu.
Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život.
Pokus o doslovnější překlad 10. verše z latiny:
Jestliže jsme tedy,
když jsme ještě byli (Božími) nepřáteli,
byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna,
tím spíše budeme, již smířeni, zachráněni jeho životem.
|
Vidíme, že antifona je doslovně vytržený kus souvětí a isolovaná
má poněkud jiný smysl než v původním kontextu.
V latině to ovšem,
jak se domnívám, není nelegitimní. Kdo má (zejm. z každodenního slavení
liturgie) biblický text už "v uších", pozná, ze kterého textu je antifona
vzata a že je její výpověď záměrně "velkopátečně" nedokončená.
Tento efekt se ovšem v překladu do češtiny ztrácí. Z českého překladu Řím 5,10
nelze antifonu stejně elegantně doslovně vytrhnout -
a když není vytržena doslovně, ztrácí se její, dle mého soudu důležitá,
otevřenost pro to velikonoční nedopovězené. Antifona neevokuje
známý biblický text, ze kterého je vzata - a jako uzavřený celek je divná.
(Právě proto, že v originálu vlastně není uzavřeným celkem - resp. je
jím formálně, ale ne co do významu.)
Bohužel se zdá, že ve své mnohovrstevnosti (zdánlivě uzavřená výpověď,
která ovšem bezprostředně evokuje text, z něhož je vzata, a s ním
důležité pokračování výpovědi) je antifona do češtiny nepřeložitelná.
Po tomto zjištění jsem se ji snažil nějak upravit, aby se alespoň
dala dobře zpívat, když už se zřejmě nelze vyhnout ztrátě původního
významu. Po více pokusech jsem se odhodlal zpívatelnosti obětovat
část výpovědi ("byli jsme Boží nepřátelé") a melodii napsal jen pro
první část:
Byli jsme s Bohem usmířeni smrtí jeho Syna.
Že ne všechny latinské liturgické texty jsou opravdu přeložitelné
do češtiny, je věc známá. Ptám se tady, jestli je v takových případech -
konkrétně pokud se jedná o antifony oficia - lepší, text převádět z latiny
za cenu významné ztráty významu (jak to v našem případě udělala
překladatelská komise), nebo najít v českém liturgickém překladu
jiný text vyjadřující stejné nebo podobné tajemství (a, dodejme,
pokud možno zpěvný) a antifonu jím nahradit.
[EDIT 12. 3. 2025]
Od roku 2016
se o velkopátečních nešporách opět zpívá nekrácený oficiální text.
Před každou hodinkou jsem na to myslel. A to zrádné slůvko,
které je v latinské tradici v postní době "vyhnané z liturgie",
mi za doxologií verše "Bože, pospěš mi na pomoc" stejně pokaždé uteklo.
Když tam nějakých padesát týdnů v roce je, zabydlí se v hlavě -
nebo spíš někde "za hlavou", kam hlava těžko přikazuje - tak, že je
těžké najednou ho dát pryč.
Kořen problému jsem odhalil v tom, že prostá melodie
úvodního verše je bez aleluja
neuzavřená, bezmála křičí po nějakém závěru, a aleluja tak vyklouzne
úplně automaticky jako přirozené rozuzlení.
To mě v neděli přimělo přidat k úvodnímu verši postní variantu, která
má uspokojivé zakončení už na "Amen". A - světe, div se, pomohlo to.
Tož nestydatá reklama:
Kdo úvodní verš na naše nápěvy zpívá,
před různými A-, Ale- a před Aleluja, které má v postní
době zůstat za dveřmi, uchráněn bývá.
