Narazil jsem dnes na The Chant Café na článek Adama Wooda
Composer: Choose thyself.
Jeho stručné poselství tvůrcům na poli liturgické hudby je
"nezávisej ve své tvorbě na úchvale nějaké vnější autority; TVOŘ."
V samých počátcích svých pokusů se zhudebňováním textů liturgie hodin
jsem, s velkou nejistotou, poslal své první výtvory dvěma mužům,
které jsem považoval v dané oblasti za kompetentní.
Tenkrát by mi bylo velikým pokušením, mít někoho jako "cenzora" a
cele se spolehnout na jeho soud o (ne)kráse a (ne)publikovatelnosti
každého jednotlivého zpěvu.
Nikdo si ale tuhle roli nenechal vnutit. Jeden z oslovených
výslovně odmítl hodnotit zpěvy po estetické stránce a jenom
mě upozornil na jednu, řekněme, "technickou" vlastnost gregoriánského
chorálu, kterou je dle jeho soudu vhodné zohlednit i při tvorbě
chorálu českého.
Druhý mi vůbec žádnou zpětnou vazbu neposkytl. "Pokračujte," napsal jen.
Tenkrát to bylo frustrující. S odstupem času jsem ale za tuhle
strohost vděčný. Umožnila mi osamostatnit se a postupně si o tom,
co mi vznikalo pod rukama, vytvořit vlastní úsudek.
Tím v žádném případě nechci glorifikovat samoukovství.
Sv. Bernardovi se připisuje výrok, že "kdo je sám sobě mistrem,
je učedníkem hlupáka," a o mém hudebním snažení to platí v plné míře.
To, že jsem se u nikoho nevyučil hudebnímu "řemeslu",
je přetrvávající vážný handicap.
Ale v úsudku o kráse a hodnotě toho, co (ideálně na základě osvojených
znalostí a dovedností patřících k "řemeslu") tvoří, musí tvůrce být
samostatný a nezávislý. Závislost tvorby na "cenzorovi" jakéhokoli druhu
se s žádným uměním nesnáší.
Za to, že jsem vedle hromady braku v průběhu času vytvořil,
jak se domnívám,
i nějaké množství hodnotných zpěvů, vděčím ve velké míře onomu
strohému "pokračujte". Kdyby mi oslovený poslal přiměřenou kritiku
toho, co tenkrát viděl, velmi pravděpodobně bych hned všeho nechal.
Byly to totiž všechno věci velice ubohé.
To on ale právě neudělal. Místo kritizování napsal "pokračujte".
"Počkat, co z toho vyleze," je dobrá strategie pro zacházení
s rostlinkou, která teprve vystrkuje své první nevzhledné a o budoucím
plném tvaru málo vypovídající lístečky...
Po delší době nabízím opět malé nahlédnutí do svých plánů ohledně
prací na projektu v příštích týdnech a měsících.
Významnou prioritou je kompletace a konsolidace bloků
repertoáru oficia, které už jsou kompletně nebo skoro kompletně
zpracované a mají se stát svazkem antifonáře.
V současné době jde o zpěvy žaltáře a
společných textů o svatých a spol.
Oba tyto bloky aktuálně doplňuji o jednotlivé chybějící
prvky a následně je budu revidovat.
Průběžně připravuji vlastní antifony pro jednotlivé neděle
v liturgickém mezidobí cyklu C.
Během roku bych rád postupně zpracoval antifony k žalmům
pro postní a velikonoční neděle a snad i ty k evangelním kantikům
pro férie těchto liturgických dob - tak, aby v roce 2014
byl již repertoár temporálu kompletní.
Něco vody uplynulo ode dne, kdy jsem dokončil zpěvy poslední ze slavností
sanktorálu, a bylo by tedy na místě dotáhnout do konce
jakýsi můj "postranní" projekt,
zpěvníček Nešporní zpěvy.
Věřím, že se k tomu nejpozději někdy během léta dostanu.
V prosinci jsem vyhlásil, že svazečky výběrové řady antifonáře
pro slavnost Narození Páně a pro Svatý týden a Velikonoční oktáv
budou již letos. Pak se ale studijní povinnosti a nástup do zaměstnání
postaraly o zásadní změnu mého "rozvrhu" a na dodržení tohoto
"příslibu" nebylo kdy. Rád bych tedy v průběhu roku připravil i tyto.
S tím bude spojen větší kus "neviditelné" práce - mám zhruba vymyšlený
nástroj, který výrazně usnadní a zpřehlední přípravu svazků
antifonáře (i jiných zpěvníků oficia, např. příležitostných brožurek),
ale bude potřeba pár hodin na jeho naprogramování.
Mezi další drobnější plány patří např. nová revize responsorií
(nejen těch ze žaltáře), které by tentokrát měla předcházet studie
stavby krátkých responsorií z klasického repertoáru
gregoriánského chorálu - protože se mi spíš nedaří než daří
texty responsorií kloudně oblékat do nápěvů.
Delší dobu si hraji s myšlenkou, zpracovat všechny žalmy nedělních
nešpor na způsob "kytarových žalmů"
a láká mě to snad tím víc, čím méně rozumný a smysluplný projekt to je.
Tento článek je jeden z těch vyhraněně "snílkovských" -
říkám předem jako varování.
Práce na zhudebnění oficia postupuje sice velmi pomalu, ale postupuje,
a já věřím, že za několik let spatří světlo světa úplný český antifonář.
Ve snění nejsem nijak skromný a tak přemýšlím i o tom, že by kromě
textů a not mohl obsahovat i výtvarnou výzdobu.
Jestliže hudebního nadání mám opravdu málo, výtvarného se mi dostalo
ještě méně (o čemž svědčí mj. i podoba tohoto webu),
a tak pokud jednou ve svazcích Antifonáře k DMC nějaké obrázky
či jiné zdobné prvky budou, bude to jen díky přispění někoho
dalšího. Možná, že se ozve někdo stejně nadšený myšlenkou
vytvořit grafickou výzdobu antifonáře, jako já jsem nadšený pro
jeho hudební obsah. Možná, že časem začnu dávat stranou něco
ze svých příjmů a později poprosím nějakého umělce, zda by
něco nenakreslil/nenamaloval/nevyryl za úplatu.
A třeba se myšlenky na výtvarnou výzdobu vůbec vzdám.
Přemýšlel jsem už o té věci z různých stran. Jak mnoho obrázků
by antifonář měl obsahovat? Kde by měly být a co zobrazovat?
Jak velké by měly být?
Jaká by byla vhodná technika? Je nějaký preferovaný styl?
Viděl jsem už dost antifonářů, starých i poměrně nových,
tištěných i rukopisných. Mezi těmi i oněmi se najdou jak bohatě
zdobené, tak jiné, výzdobu zcela postrádající, nebo zdobené
pouze účelově a minimalisticky.
Někdy v budoucnu bych si chtěl najít trochu času k podrobnějšímu studiu
výtvarné stránky rozmanitých antifonářů - pravděpodobně z toho
vzejde nová série blogových článků - a na základě toho navrhnout
jakousi osnovu případné výzdoby antifonáře, který je cílem mých
snah.
Mám nicméně jakousi předběžnou představu:
Můj antifonář má být především účelný; dále by jeho výroba neměla
být přespříliš nákladná. Obojí hovoří pro omezené množství
obrázků a pro černobílé provedení. Staromilec ve mně volá
po "line-artu" ve stylu Antiphonale Romanum 1912 nebo breviářů
z první poloviny 20. století. Relativizátor staromilce ve mně
říká, že je otevřený i jiným stylům, pokud budou schopny
se v antifonáři zabydlet a stát se jeho organickou součástí.
Pokud jde o rámcový rozsah výzdoby, představoval bych si to asi tak:
- "titulní" obrázek pro každý díl (možná celostránková ilustrace
na druhé nebo třetí straně svazku, možná malá grafika přímo
do titulní stránky)
- obrázek na začátek každé liturgické doby v temporálu
- záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek
každé slavnosti temporálu i sanktorálu
- záhlaví první stránky nebo velká iniciála na začátek každého
oddílu společných textů
- možná několik drobných grafických "vycpávek" volných zbytků
stránek (jako např. v Jednotném kancionálu)
Netrpím tedy bludem, že po světě běhá spousta lidí toužících
ilustrovat antifonář. Ale jeden nebo dva snad přeci ...
Tak pro ten nepravděpodobný případ, že by někdo takový na tento
článek narazil: určitě budu rád, když se mi ozve.
Na druhou stranu s tím nemusí nijak pospíchat, protože než se
projekt dostane do fáze, kdy začne vznikat sazba svazků prvního
vydání antifonáře, bude to ještě nějakou dobu trvat. (Odhaduji
dva roky až pět let.)
Potenciálně odrazující je, že bych byl rád, aby výtvarná výzdoba
antifonáře byla vydána pod stejnou licencí jako jeho hudební
obsah.
Ze zvláštních liturgických dob je na tom co do množství hotových
zpěvů bezkonkurenčně nejlépe doba adventní.
Na podzim jsem seděl doma, neúspěšně hledal práci,
k tomu, abych se pořádně opřel do studia, kde by to bývalo bylo dost
potřeba, jsem se z různých důvodů nedokázal přimět -
a ve volném čase, kterého jsem tak měl velice nazbyt,
vznikly kompletní adventní antifony, vč. těch k evangelním kantikům
ve všední dny.
Doba postní a velikonoční takové "štěstí" neměly a i nadále jim scházejí
a přinejmenším ještě rok nebo dva budou scházet i antifony
k nedělním žalmům.
Chci ale upozornit, že projekt In adiutorium ve skutečnosti
může nabídnout ještě o něco víc, než co je pěkně uspořádáno
a naservírováno v připravených notových materiálech.
Myslím, že ten, kdo je zvyklý hodinky pouze recitovat, má dobrou
šanci vůbec si toho nevšimnout - ale ten, kdo hodinky zpívá,
nebo se breviářem z nějakého důvodu zabývá i mimo čas modlitby
(ať už proto, že ho překládá, skládá k němu zpěvy, nebo nad ním
provozuje vědu), si brzy všimne, že se řada antifon při různých
příležitostech vrací.
Pro mě je důležité mít o tom přehled proto, abych stejný text
zbytečně nezhudebňoval vícekrát.
(Pozn.: v předkoncilním antifonáři bylo vícero antifon, které
se objevovaly na různých místech s různými melodiemi;
já se ale snažím, pokud dobrý důvod nevelí jinak, stejný text
dávat vždy se stejným nápěvem. Šetří mi to práci i učení.)
Samozřejmě si dávno jednotlivě nepamatuji, které texty jsem již
zhudebňoval, natožpak pro kterou část liturgického roku.
Dříve jsem již zmiňoval některé jednoduché, ale šikovné nástroje,
které jsem si naprogramoval,
aby mi přehled o zhudebněných textech zprostředkovávaly.
Jeden z nich používám už dlouho a teď o velikonočních fériích skoro denně.
Velká část (určitě přinejmenším polovina) antifon, které se teď
zpívají s Benedictus a Magnificat, se totiž dá najít
v materiálu pro neděle v mezidobí, ve společných textech o svatých
nebo ve svátcích sanktorálu.
Mám na to nástroj, který může použít každý, kdo má k disposici
operační systém unixového typu (nebo možná i Windows s Cygwin?)
s nainstalovaným interpretem jazyka Ruby.
Stačí ve složce se zdrojovými kódy notových materiálů
spustit skript antigrep.rb a předat mu hledané slovo.
(Resp. jakýkoli přepínač a hledací výraz akceptovaný programem
grep, který se v pozadí k hledání používá.)
Skript proběhne všechny noty, vytahá z nich texty a vypíše
odpovídající texty, které našel, spolu s názvem souboru, ve kterém
jsou k nalezení. Pak stačí najít odpovídající PDF a může se zpívat.
Příklad výše ukazuje, jak jsem dnes ráno našel antifonu k Benedictus.
(První příkaz na obrázku, volající skript indexmaker.rb,
ukazuje přibližný počet zatím vytvořených zpěvů, přičemž ale nijak
nezohledňuje skutečnost, že některé antifony jsou zkopírované
na více místech a že některé texty, jako např. antifony
kompletáře, mají více různých zhudebnění.)
Co (ne)lze letos očekávat od projektu In adiutorium
Za dveřmi je začátek nové liturgické doby, doby postní.
Zatímco pro dobu adventní jsem stihl připravit všechny potřebné zpěvy
pro denní hodinky ještě před jejím začátkem a pro dobu vánoční
jen s drobným zpožděním, zpěvy doby postní letos zcela jistě dokončeny
nebudou. Konečně jsem totiž našel zaměstnání, čímž se radikálně
ztenčil objem mého volného času. Na skládání antifon oficia ho tak
zbývá jen velice málo.
Minimální plán prací zahrnuje vytvoření antifon k Magnificat a Benedictus
pro všechny postní (a následně i velikonoční) neděle cyklu C.
Pokud se mi na to podaří utrhnout čas, rád bych dokončil
všechny chybějící zpěvy Svatého týdne, včetně antifon k modlitbě se čtením.
(Responsoria bych rád také, ale neslibuji je, protože jsou pro mě
výrazně obtížnější.)
Není příliš pravděpodobné, že bych stihl ještě něco nad to.
Co letos v postu zpívat
Kdo by chtěl letos v postní době zpívat některou část oficia,
může sáhnout po celé řadě zdrojů:
-
Olejníkovy Nedělní nešpory,
prověřené lety používání nejen v olomoucké katedrále,
obsahují kompletní zhudebnění druhých nešpor všech postních nedělí.
-
Velikonoční graduál
od téhož autora nabízí ranní chvály pro Velký pátek a Bílou sobotu.
-
Pavel Šmolík
má zpracované kompletní druhé nešpory pro postní neděle.
-
Stránky Liturgia horarum in cantu gregoriano
nabízejí oboje nešpory a ranní chvály pro každou neděli v roce.
Dobrá volba pro ty, kdo se nebojí latiny a gregoriánského chorálu.
-
Kdo by chtěl zpívat oficium podle předkoncilních knih,
najde velké množství pramenů na stránce Odkazy.
Případnému bezradnému zájemci v té věci rád e-mailem poradím.
-
Dominikánské zpěvy nikomu
nedoporučuji, protože nejsou v souladu s platnými liturgickými
předpisy zavazujícími nás nedominikány.
Závěrem přeji vám všem, abyste se letos v postní době neminuli cílem.
Aby vás docela nepohltily "světské starosti" (vč. starostí třeba
o liturgickou hudbu), a dovolily vám zaslechnout a přijmout Boží slovo.
Adam Wood se ve svém předevčírem publikovaném článku
Open Source Sacred Music
velice dobře píše o užitečnosti a potřebnosti využívání
svobodných nástrojů, nerestriktivního licencování a
šíření děl vč. zdrojového kódu.
Článek bych mohl podepsat. Možná ho časem přeložím do češtiny,
protože je zdařile napsaný a dotýká se mnohem širšího okruhu
problémů než můj starší "manifest"
Chorál, tradice a autorská práva, kterým jsem se přihlásil k podobným myšlenkám.
V době vánoční a velikonoční zpíváme v ranních chválách i nešporách
alelujatické responsorium.
Před časem jsem těmto responsoriím věnoval
článek,
jehož hlavním obsahem sice byl nářek nad tím, jak obtížně se
některá z nich upravují ke zpěvu, ale dotkl jsem se v něm také
otázky, zda stereotypní melodický vzorec alelujatického
responsoria modu VI je vhodný pro ranní chvály a nešpory
ve významných liturgických dobách, když je to melodický typ velice
chudý a jeho místem v předkoncilním oficiu nebyly ranní chvály
a nešpory (dvě stěžejní hodinky každého dne, srov. SC 89),
ale malé hodinky v průběhu dne.
Responsorium z brožurky k papežským nešporám
ze slavnosti Matky Boží Panny Marie letošního roku.
(Zdroj: vatican.va)
Vrátit se k tomuto tématu mě přimělo listování
brožurkou k papežským nešporám z nedávné slavnosti Matky Boží Panny Marie.
(Mimochodem, skvělá věc: takové brožurky jsou na internetu
zřejmě ze všech papežských nešpor z posledních let -
viz stránku Odkazy.)
Vánoční alelujatické responsorium Verbum caro factum est
tam má jinou, mně dosud neznámou, bohatší melodii.
(Pro čtenářovo pohodlí jsem je "vystřihl" na obrázek.)
Co to je za responsorium? Je ta melodie tradiční, nebo vytvořená
v nedávné minulosti z pohnutek příbuzných mé výše nastíněné úvaze?
Protože nemám aktuálně dostupný
druhý díl oficiálního pokoncilního latinského antifonáře
(Antiphonale Romanum, t. II. Ad Vesperas in dominicis et festis),
podle které byla brožurka pravděpodobně připravena,
a ten beztak nejspíš neuvádí prameny jednotlivých zpěvů, šel jsem
"o stupínek tradice zpět", do antifonářů předkoncilních.
Responsorium Verbum caro se v předkoncilním římském oficiu
zpívalo v tercii a nápěv mělo náš diskutovaný prostý
(viz Antiphonale Romanum 1912, s. 235),
na jaký jsou momentálně notována všechna vánoční i velikonoční
responsoria v mém zhudebnění.
Teprve tady mě "trklo": responsorium se přeci zpívá v ranních chválách
a nešporách v předkoncilním mnišském oficiu.
Tam by tedy bohatší nápěv nejspíš dával smysl.
A skutečně, hledanou "zdobnou" variantu našeho responsoria jsem
našel v Antiphonale Monasticum 1934.
Je tam předepsána pro nešpory (s. 248), zatímco v ranních chválách (s. 242)
je s týmž textem prostší melodie, velice podobná ale nikoli
úplně totožná s naší stereotypní.
Sluší se zmínit, že responsorium v ranních chválách a nešporách
není nějakou typicky mnišskou zvláštností. Najdeme je i v řadě
předtridentských místních liturgií (resp. místních variant
římské liturgie) - můj zatím jen letmý a nedostatečně
vypovídající kontakt s prameny říká, že to byl také případ liturgie
pražské.
Latinská alelujatická responsoria zdobnějších melodií -
ať v mnišském antifonáři, ať, najdu-li jaké, v rukopisných pramenech -
bych měl v budoucnu trochu prozkoumat a z toho zkoumání příp. vyvodit
důsledky pro svou tvorbu. Protože si stále myslím, že není správné,
aby doba vánoční a velikonoční - doby to v rámci liturgického
roku velmi významné - byly v hudebním tvaru oficia poznamenány
melodicky výjimečně nudnými responsorii.
Nějak jsem letos podcenil délku adventní doby
i té její části, kterou budu moci uvolnit pro práci na projekty
In adiutorium. Pročež dávám na vědomost, že svazeček
antifonáře obsahující oficium slavnosti Narození Páně
do této slavnosti zveřejněn nebude. Předpokládám, že to nikoho
nezarmoutí. Pokud někoho přeci, prosím o odpuštění.
Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890, s. 24.
Matutinum slavnosti Narození Páně,
1. responsorium 1. nokturnu: Hodie nobis coelorum Rex.
Jako pokus o omluvu přikládám výřez z fotografie str. 24
z Officium in die Nativitatis D.N.J.C., Pustet 1890,
s responsoriem Hodie nobis coelorum Rex.
Tuto útlou knížku jsem minulý týden získal za stokorunu
v jednom z pražských antikvariátů.
Jak na tomto blogu bylo vícekrát zmíněno, bylo dříve běžné
vydávat na Vánoce a Velikonoce výtah z antifonáře (někdy i z graduálu),
zřejmě pro kostely, kde se z nějakého důvodu jen v tyto dny slavilo
zpívané chorální oficium. Tyto výtahy jsou co do myšlenky
předlohou naší "výběrové řady" Antifonáře k DMC.
Responsorium Hodie nobis je jedno ze dvou, která při liturgické
reformě byla vybrána do reformovaného breviáře.
Původně to bylo první responsorium prvního nokturnu.
Udivuje mě tedy, že má doxologii - tu normálně mělo jen poslední
responsorium každého nokturnu. (V reformovaném breviáři
responsoria modlitby se čtením doxologii nikdy nemají.)
Kontrolou ve starém breviáři ověřeno - není to chyba sazeče.
Mám tedy "domácí úkol" podívat se příležitostně do chytrých
knih, jak se tam ta "nesystémová" doxologie dostala.
[EDIT 4.3.2013] "Na konci prvního responsoria je Gloria Patri,
tak jako na první adventní neděli. Je to z doby, kdy se říkalo
o svátcích v každém responsoriu."
(Malina: Dějiny římského breviáře, Praha 1939, 324n.)
Včera si církev připomínala sv. Mikuláše.
Jako laik nejsem, přísně vzato, vázán žádným liturgickým kalendářem,
nicméně se mi zdá rozumné držet se i v "soukromé" modlitbě oficia
kalendáře vlastní diecéze a kostela, ke kterému patřím na základě
bydliště. Tím pádem u mě doma byla včera slavnost
sv. Mikuláše (titul kostela)
a měl jsem poměrně mimořádnou příležitost zpívat
celé společné zpěvy o duchovních pastýřích,
jelikož Mikuláš nemá ani jedinou vlastní antifonu.
Nebyl to, pokud jde o hudební stránku věci, zážitek nijak příjemný.
Jmenovaný soubor zpěvů je mladý, nemá za sebou ještě ani jedno kolo revize
a je to na něm vidět (místy chybí kousek textu, důležitý popisek)
a slyšet. Nepříjemné je, že aktuální priority neumožňují v dohledné
době se formuláři duchovních pastýřů věnovat. Nezbývá tedy, než
před známými nedostatky varovat, což tímto činím, a přidat položku
do seznamu úkolů.
A na čem že se tedy momentálně pracuje?
Nejvyšší prioritu v rámci projektu má momentálně důkladná revize
zpěvů pro slavnost Narození Páně.
Před časem jsem slíbil
zveřejnit před koncem adventu (rád bych do třetí
adventní neděle, ale nevím, jestli to stihnu) samostatný
svazeček výběrové řady Antifonáře k DMC pro tuto slavnost.
Vedle toho bych rád zrevidoval, a dokončil, kde jsou nekompletní,
zpěvy pro dny oktávu, ale nevypadá to dobře.
Pravidelnější návštěvníci stránek možná zaznamenali jistý pokles
aktivit projektu, patrné je to zejm. při pohledu do grafů na githubu.
Důvodů je více. Konečně jsem se s diplomovou prací dostal do fáze,
kdy začínají vznikat první stránky alespoň částečně smysluplného
textu. Nebezpečně se přiblížil termín první státnice.
Hledám zaměstnání. A v neposlední řadě jsem pod hlavičkou
Editio Sancti Wolfgangi
slíbil připravit několik chorálních knížek pro jeden spřátelený soubor.
Sázet noty s vědomím, že se podle nich v určeném termínu a zřejmě i
dále v příštích letech bude zpívat, je radostná, ale také náročná
práce - v neposlední řadě proto, že přede mě klade stále nové výzvy
jak technického, tak liturgicko-praktického charakteru.
V současné době nejsem schopný představit plány prací po konci
oktávu Narození Páně. Počítám minimálně s revizí
zpěvů slavnosti Zvěstování Páně a s tím, že, tak jako minulý
rok, vždy nejpozději s týdenním předstihem zveřejním vlastní
antifony pro následující neděli v mezidobí. Zda bude čas a síly
na víc, nevím.
Stránky In adiutorium dnes slaví druhé narozeniny.
Záměrně píši "stránky", protože v listopadu 2010 jsem ještě
neměl ani nejmenší tušení, že se z webu, který měl původně jednu jedinou
stránku se čtyřmi nebo pěti odstavci smysluplného obsahu,
postupně vyklube projekt, který bude jedním z významných
motorů mého života.
Takové narozeniny se sluší oslavit. Lámal jsem si hlavu, jak by taková
narozeninová oslava webu In adiutorium měla vypadat.
Nakonec jsem se rozhodl - vedle zveřejnění nového vzhledu stránek -
nabídnout ctěnému čtenářstvu pohled do doby, kdy stránky vznikaly.
(Předehra 1.)
Nijak se netajím tím, že jsem opravdu bídný hudebník.
Lze to snad ilustrovat příhodou: Prosil jsem před časem jednoho
řeholníka o noty k jedné písni, kterou složil pro svou komunitu.
Když mi je předával, všiml si, že na kopii je notován jen refrén
a ne už slohy. "Ale to Vy nepotřebujete, že ne? O text Vám šlo?"
"Popravdě, rád bych měl melodii i ke slohám, abych si je mohl zazpívat."
"Vidíte, já myslel, že jste nehudební. V kostele jsem Vás jaktěživ
zpívat neviděl." -- Velice správně. Já totiž zpívat tak, abych se mohl
připojit ke kostelnímu zpěvu, neumím. (To má více rovin.
Mj. se ve varhanní harmonii nedokážu "chytit" na melodickou linku.)
Přeci ale mám malou trošku hudebního sluchu a trochu zpívat umím -
zjistil jsem to až rok před maturitou, když jsem se začal učit hrát
na kytaru.
(Předehra 2.)
Jeden z mých pradědů byl, vedle svého "řádného" zaměstnání,
ve volném čase hudební skladatel.
Znám ho jen z vyprávění,
z obrazu, na kterém ho zachytila
jedna z jeho dcer, a z písně, co se každý rok zpívá o pouti
v kostele,
kde býval "ředitelem (opravdu malého) kůru".
Jestli byl skladatel dobrý nebo špatný, velký nebo malý, nedokážu posoudit.
Psal zejm. varhanní skladby a písně a sbory pro liturgický provoz
kostelů, kde působil.
Byl a je pro mě velice přitažlivým člověkem - a často jsem mu
jeho umění záviděl. Zároveň jsem ale hudbu vždycky považoval
za "velkou vědu",
přístupnou jen několika málo vyvoleným, zatímco my ostatní,
"hudební plebs", jsme odkázáni na to, hrát a zpívat to, co oni vytvoří.
(Předehra 3.)
Od sedmnácti nebo osmnácti jsem si svou budoucnost maloval velmi
černobíle, totiž cisterciácky. Když jsem se pak v roce 2009-2010
pokoušel vstoupit do trapistického kláštera Nový Dvůr, postupně
jsem zjistil, 1. že pro mnišský život nemám předpoklady
(představení to zjistili dříve než já a pro mě to bylo nejdřív
velice nepříjemné překvapení) a 2. že mé srdce ve skutečnosti
běží jinam než ke klášterní bráně. Do kláštera jsem tedy nakonec
nevstoupil. Z více důvodů mi ale zůstala velká náklonnost k oficiu,
a to zejména k oficiu zpívanému. (Jestli si mě otec novicmistr ještě
pamatuje, možná by při čtení těchto řádků kroutil hlavou. Ani on mě totiž
nikdy neviděl a neslyšel zpívat. Tak vysoko, jak se v klášteře zpívala
psalmodie, zpívat nedokážu. A složitější kusy oficia i mše byly
mimo moje možnosti, mj. i proto, že vůbec neumím zpívat z listu
a poslechem se učím mnohem pomaleji než bratři.)
(Bod zlomu.)
Na tom, že jsem s překvapením, ba zděšením zjistil,
že nějaký dosud neznámý, ale velice mocný spodní proud mého srdce
nespěchá do kláštera, ale někam docela jinam, mělo velký podíl to
řízení Boží prozřetelnosti, kterým se v našem ročníku na KTF UK
díky programu Erasmus na rok octla jedna nadmíru sympatická teoložka
z Německa. Setkání s ní považuji za jeden z největších Božích darů, které
jsem ve svém dosavadním životě dostal.
Pro pozdější vznik projektu In adiutorium je významné to, že mi,
když jsem se s ní na konci letního semestru loučil, dala
na památku zpěvník "Ad majorem" (München: INIGO Medien 2008):
velice pěkný, koncepčně dobře zvládnutý zpěvník obsahující výběr
"sacropopových" písní pro liturgické i ne- a para-liturgické potřeby
společenství katolické mládeže. Kdybych ho měl k něčemu přirovnat,
zkusil bych to třeba takto: "Něco jako Hosana 1, jenom je rozsahem
menší, neobsahuje žádné dětské písně, průměrná teologická i literární
úroveň je o kus vyšší a místo písní výrazně salesiánských jsou tam
výrazně jesuitské."
Jednou z těch, které jsem si záhy oblíbil, byla
"The Lord Hears the Cry of the Poor" (John Foley).
Protože jsem pro ni chtěl nadchnout sestru, pokusil jsem se napsat
k refrénu druhý hlas. (Velice primitivně - prostě jsem ke každé
notě hlavního hlasu vybral nějakou hlubší z příslušného akordu
kytarového doprovodu.)
Propagandistická akce se nezdařila - zůstal jsem v rodině sám, kdo
tu písničku zná a má rád. Ale bylo prolomeno tabu "psaní melodií
je velká věda vyhrazená pro lidi hudebně nadané a vzdělané".
(Hledání.)
V této době jsem se po dlouhé době začal znovu modlit breviář -
protože jsem oficium měl za hodnotný prvek mnišského života s užitkem
praktikovatelný i v životě nemnišském.
(Pozn.: Z hlediska teologie liturgie není toto pojetí liturgie hodin
docela správné. Ale tehdy jsem to tak viděl.)
Z kláštera jsem ale znal hodinky zpívané - a stýskalo se mi po nich.
Začal jsem se tedy shánět po nápěvech. Zvažoval jsem možnost
poprosit v Novém Dvoře, jestli by mi nevěnovali fotokopie
klášterních zpěvníků, ale nezdálo se mi pravděpodobné, že bych je dostal.
A potom - nejsem mnich, ale laik žijící ve světě, a "světský" breviář
je jinak uspořádaný než oficium mnichů. Hledal jsem tedy noty
použitelné s mým "světským" breviářem.
Poměrně záhy jsem našel hymnář. Na internetu jsem objevil
chorální nápěvy k žalmům. Některé kousky použitelné i s pokoncilním
breviářem jsem "vyzobal" z Liber Usualis. (Zejm. responsorium
kompletáře, antifonu k Nunc dimittis, O-antifony pro předvánoční
týden.) Nápěvy hymnu ke kompletáři jsem vzal z toho, co nabízejí
na svých stránkách vyšebrodští cisterciáci.
Později jsem si opsal nedělní antifony ze stránek
Stevena van Roode
"Liturgia horarum in cantu gregoriano"
a - ano, zpíval jsem o nedělích antifony latinsky a žalmy česky.
Možná skoro rok.
(Vznik stránek.) Moje hledání zhudebnění českých breviářových
textů nepřineslo příliš mnoho plodů. Zdálo se mi ale vhodné
to, co jsem našel, dát nějak veřejně k disposici, aby další, kdo
budou hledat, měli práci snazší. Tak jsem 27.11.2010 založil
na hostingu webzdarma.cz nový účet a nahrál na něj velice
jednoduchou stránku obsahující seznam tou dobou mně známých knih
obsahujících nějaké breviářové zpěvy.
Současně jsem objevil LilyPond,
jedinečný svobodný nástroj pro sazbu not. Frustrující nedostatek
hotových melodií stimuloval růst mé drzosti, takže jsem na stránky
brzy začal nahrávat první ubastlené nápěvy vybraných antifon
a jiných zpěvů - vysázené v LilyPondu.
A jak to bylo dál, to může ten, kdo u toho nebyl, vyčíst
ve starších příspěvcích na tomto blogu a v dávných vrstvách
historie repozitáře na githubu.